 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 48:02 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Hádám, že vykládat v roce 2019, kdo to je Karyn Crisis, bude asi trochu zbytečné, protože o ní většina metalových posluchačů už dávno slyšela. Přesto si dovolím pár slov o její minulosti ztratit, ale ne z toho důvodu, že bych snad podceňoval vaše hudební znalosti – naopak si myslím, že spousta z vás má v tomhle ohledu nastudováno mnohem lépe než já. Prostě a jednoduše jenom potřebuju nahnat znaky, abych tenhle pseudo-literární výlev mohl alespoň zdánlivě vydávat za recenzi!
O Karyn Crisis bylo slyšet již od poloviny devadesátých let, kdy vznikla kapela Crisis, s níž si zpěvačka udělala jméno. Osobně jsem tvorbu téhle formace nikdy nevyhledával, což je možná chyba (nedivil bych se, kdyby mě teď někdo za to chtěl vypičovat – klidně, pojďte do mě!), ale i z takhle laického pohledu mám dojem, že Crisis lze považovat za kultovní záležitost, kterou si lidé i více jak deset let po jejich rozpadu stále pamatují.
Za zmínku stojí i některé její hostující účasti jako třeba na „Phobos“ od Voivod nebo v songu „Sick and Twisted“ od Six Feet Under z alba „True Carnage“, který byl kdysi prezentován jako první deathmetalový duet. Nezanedbatelný otisk zanechala také na neprávem podceňované desce „Psychogrotesque“ od Aborym.
Roky po konci Crisis ukazují, že pro Karyn bylo osudové spojení s italským muzikantem Davidem Tiso, protože ti dva to spolu začali táhnout nejen hudebně, ale i manželsky. Karyn Crisis každopádně vstoupila do Tisova avantgardního projektu Ephel Duath a podílela se na jeho finálních počinech, EP „On Death and Cosmos“ a poslední desce „Hemmed by Light, Shaped by Darkness“. Což bylo v době, kdy už formálně existoval její vlastní projekt Karyn Crisis’ Gospel of the Witches, přestože debut „Salem’s Wounds“ vyšel až v roce 2015. Ačkoliv je tato formace zaštítěna jejím jménem už v názvu, o případné sólovosti lze diskutovat, jelikož pevnou součástí formace je i její choť Davide Tiso, jenž se stará o instrumentální i hudební stránku, zatímco sama Karyn Crisis skládá texty a vokální linky a samozřejmě zpívá.
Karyn Crisis’ Gospel of the Witches určitě nabízí umírněnější a konzervativnější poslech než to, co manželské duo předvádělo s Ephel Duath (byť ty poslední počiny byly samy o sobě usedlejší než starší nahrávky Ephel Duath). Dalo by se mluvit o gothic metalu, pokud si pod tímhle pojmem nepředstavíte korzetové princezny; díky rozvážnému tempu by asi někdo zmínil i doteky doom metalu; mně osobně občas ladění kytary v riffovějších písních připomnělo také stoner metal; výjimečně se ozve závan sludge. Zároveň ale „Covenant“ nepostrádá ani chuť dělat věci po svém a naopak albu nechybí chuť neuchylovat se k těm nejjednodušším a nejočekávatelnějším řešením, přestože se v jádru stále jedná písničkovou desku, kde se žádná stopa nevyškrábe ani k šesti minutám. Čehož ostatně může být důkazem také skutečnost, že „Covenant“ nezní jako to, co si pod zmiňovanými žánry většina lidí představí jako první.
Výrazným prvkem „Covenant“ je samozřejmě zpěv Karyn Crisis, která zde dává prostor celému svému širokému rejstříku, nicméně ani hudební stránka nezůstává pozadu a dokáže přijít s příjemně zvláštními nápady. Je nicméně zajímavé, že se pocitově jedná o docela umírněnou a pokornou záležitost, když ji skládal Tiso, který v minulosti předvedl i dost zběsilé avantgardní kusy. Asi vývoj.
Deska nabídne i několik povedených skladeb. Hned úvodní „Womb of the World“ je super, ale dělá trochu klamavou reklamu, poněvadž mnoho podobně intenzivních songů už album nenabídne. I když třeba taková „Great Mothers“ má místy taky slušný tlak, navíc tenhle track načíná nejlepší pasáž počinu, která dále pokračuje s „Benevento“, „Dea Iside“ a částečně i „Janara“, byť v poslední jmenované už je střed skladby zbytečně utahaný. Skvělé momenty nabídne ještě „Diana Mellificia“.
Ani zbylé stopy nejsou ve většině případů špatné a některé z nich také obsahují pěkné nápady. Už to ale není tak strhující jako zmiňované vrcholy. Přesto i klidnější, leckdy až baladičtější písničky jako „Silver Valley“, „The Hours“ nebo „Circle of White Light“ jsou oukej. Jediným kusem, který mě regulérně nudí a prudí, je druhá „Drawing Down the Moon“ (s Beherit to nemá nic společného, haha), která se mi ukrutně obehrála a postupem času si začala říkat o férové přeskakování.
Zpočátku mi „Covenant“ přišlo zajímavé a s chutí jsem se do něj pustil podrobněji, aby mi na dalších pár poslechů, jsa namlsán skvělým úvodním dojmem z „Womb of the World“, přišlo trochu nijaké. Nakonec jsem ale zjistil, že právě ta zmiňovaná umírněnost a dospělost (tedy nepotřeba ukázat, jak divnou avantgardu umím vymyslet a zahrát) je mi sympatická. Nejedná se o desku, již bych nutně potřeboval intenzivně poslouchat i po recenzi, ale zůstal mi po ní kladný dojem a myslím si, že se povedla.