Archiv štítku: gothic horror

Frightmare (1983)

Frightmare (1983)

Země: USA
Rok vydání: 1983
Žánr: slasher / supernatural / gothic horror

Originální název: Frightmare
Český název: Frightmare: Legenda hororů

Režie: Norman Thaddeus Vane
Hrají: Ferdy Mayne, Luca Bercovici, Nita Talbot

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Na „Frightmare“ jsem se z nějakého prapodivného důvodu docela těšil. Asi víc, než jsem se těšit měl. Čekal jsem od toho staré, trochu zapadlé zábavné béčko, které by se mi díky všem právě zmíněným vlastnostem mohlo strefit do vkusu…

Což o to, staré to nepochybně je. Dokonce ještě o trochu starší než 1983, kdy film vyšel, protože byl natočen již v roce 1981. Zapadlé to je myslím taky – neřekl bych, že „Frightmare“ patří k nějakým známým flákům, spíš naopak. Béčkovost se taky daří plnit, protože výsledku nechybí ten pověstný omšelý vizuál a v jistém slova smyslu také naivita a lacinost (což nutně nemusí znamenat negativa). Akorát ta zábavnost… s tou je to tentokrát mnohem horší.

Stručně řečeno, „Frightmare“ rozhodně není žádný zázrak. Jedná se o neškodné a nezajímavé béčko, jehož sledování sice nijak zásadně nebolí, ale nakonec nedokáže nabídnout nic, kvůli čemu byste si jej měli zapamatovat. Gore je na nule, ale to bych tak nějak očekával, poněvadž nastavené směřování nahrávalo spíš víc atmosférické podívané. Nicméně i větší krvavost bych si dokázal představit, protože vraždy tu jsou. Akorát strašně cudné. Rozhodně bych si na absenci násilí nestěžoval, pokud by to „Frightmare“ dokázalo vyvážit tou atmosférou, jenže ani to nepodařilo. Jde o takovou unavenou hodinku a půl bez jakýchkoliv zásadnějších výkyvů směrem ke kvalitě.

Na „Frightmare“ se mi zdá nejzajímavější základní nápad. Hlavní postavou je vysloužilý hororový herec a někdejší hvězda Conrad Radzoff (Ferdinand Mayne). Jako správný umělec je pořádně ješitný, takže se neštítí shodit z balkónu a zabít mladého režisérského hejska, jenž si na něj dovolí otvírat hubu. Svou ješitnost pak projeví i po smrti, kdy se po okázalém pohřbu nechá vystavit ve speciálně vybudované kryptě plné rekvizit.

Mohlo by se zdát, že právě takhle skončila někdejší hororová legenda, ale Conradova cesta ještě bude pokračovat. Tělo z krypty totiž ukradne banda výrostků a odnese si jej do nějakého baráku (v němž – ne náhodou – Conrad za svého života natáčel), protože jedině kalba s mrtvolou je to pravé vzrůšo. Ještě než zemřelého stihnou vrátit na místo jeho původního odpočinku, krádež se rozkřikne a nasraná Conradova stará společně se spiritistkou vyvolají hercova ducha a nechají jej na dálku obživnout. Dál už následuje přímočarý vývoj – Conrad vstane z rakve a začne postupně mordovat holomky, kteří šlohli jeho mrtvolu.

Osobně si – snad ne naivně – myslím, že z takového krásně béčkového námětu šlo vytřískat mnohem víc než tuhle uspávačku, která se prostě jenom odehraje, aniž by nabídla jakýkoliv pamětihodný moment. A přitom Mayne v hlavní roli má svoje charisma; ani mě zásadně nemrzelo, že si part nestřihl Christopher Lee, jenž byl původně zamýšlen a jehož nepříliš známý kousek „Tempi duri per i vampiri“ se ve „Frightmare“ objevuje jakožto krátká ukázka Conradovy slavné tvorby. Ani omladina zralá na porážku není jalová – dvě holky jsou hezké a příjemně se na ně dívá, jednoho z teenagerů hraje Jeffrey Combs („Re-Animator“) ve své hororovém debutu. Také potenciálně zajímavá subžánrová kombinace slasheru, gotického hororu a supernatural hororu nakonec nemá valného dopadu a výsledku nijak zvlášť nepomáhá.

Frightmare (1983)

Věřím, že kdyby „Frightmare“ dostal na starost nějaký talentovanější režisér, jenž by dokázal z temných scén na půdě nebo ve sklepě vytřískat atmosféru a jenž by se nebál trochu přitvrdit při vraždách, které nyní působí zbytečně neškodně, mohlo by se jednat o povedený kousek. Na kdyby se ale samozřejmě nehraje. „Frightmare“ mi bohužel přijde jako promrhaný potenciál, horší průměr až podprůměr a právem polozapomenutá záležitost, jejíž plakáty jsou nakonec lepší než film sám.


The Raven (1963)

The Raven (1963)

Země: USA
Rok vydání: 1963
Žánr: fantasy / horror comedy / gothic horror

Originální název: The Raven
Český název: Havran

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karloff, Hazel Court, Olive Sturgess, Jack Nicholson

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„The Raven“ z roku 1963 jsem si pouštěl v domnění, že dostanu další staromilský gotický horor. Vždyť se přece jedná o další dílek plodné spolupráce trojúhelníku Roger Corman na režii, Vincent Price v hlavní roli a Edgar Allan Poe, jehož dílo posloužilo jako základ volné adaptaci. Tentokrát i za účasti dalších velikánů klasického hororu jako Boris Karloff a Hazel Court nebo s mladým Jackem Nicholsonem ve vedlejší roli, jenž měl v téhle době hvězdnou kariéru ještě před sebou. U „The Raven“ jsem se nicméně trochu přepočítal, protože ten se z typických poeovských Cormanovek trochu vymyká, což jsem ale zjistil až posléze. Ale to už trochu předbíhám, nejprve něco k příběhu…

Podobně jako u dalších snímků z téhle vlny, i o „The Raven“ platí, že se jedná jen o velmi volnou adaptaci. Tak volnou, až to prakticky není adaptace, ale pouze vzdálená inspirace. Film si z Poeovy básně prakticky půjčuje jen název a jeden motiv, s nímž ale pracuje jen v jediné scéně. Poté si jde svou vlastní cestou. U „The Raven“ je tento odkaz na původní dílo hned na začátku. Snímek začne citací z básně, po níž se přesouváme do pokoje, kde čaroděj doktor Erasmus Craven (Vincent Price) truchlí nad ztrátou své milované Lenory (Hazel Court), když vtom jej vyruší klepání na okno. Havrana pustí dovnitř a tady už podobnosti vesměs končí…

Havran zde totiž nezakráká žádné „nevermore“, namísto toho si řekne o sklenici vína. Jak se vzápětí ukáže, havran je ve skutečnosti zakletý kouzelník doktor Adolphus Bedlo (Peter Lorre), jenž Cravena přesvědčí, aby mu pomocí lektvaru pomohl vrátit se do lidské podoby. Bedla se nechá slyšet, že jej do zvířecí podoby proměnil doktor Scarabus (Boris Carloff), předseda bratrstva kouzelníků, jemuž dříve šéfoval Cravenův otec, a také z něj vypadne, že na Scarabově hradu zahlédl Cravenovu údajně zesnulou manželku. Což hlavního hrdinu samozřejmě donutí, aby zvednul prdel ze svého sídla a jel navštívit Scaraba.

Jestli se vám to celé zdá vystřižené jak z nějaké magické taškařice, nejste daleko od pravdy. Mnohem víc než horor je totiž „The Raven“ komedií, která se nebere stoprocentně vážně dost velkou část stopáže. Právě v tom tkví ten rozdíl oproti ostatním Cormanovkám podle Poea. Ze začátku jsem očekával další seriózněji laděný snímek a určitou míru infantilnosti jsem připisoval spíš staří snímku. Když ale Peter Lorre neustále třeští oči, jak kdyby si je chtěl vytlačit z důlků, při souboji sází naprosto náhodné latinské slinty a kouzelníci tam metají zelené paprsky z prstů, člověku dojde, že tohle je moc imbecilní i na šedesátá léta, aby se to dalo brát vážně. Když už tedy dojde na finální duel Craven versus Scarabus, kde oba létají na židlích a házejí po sobě hromady kouzel s roztomilými šedesátkovými triky, je to fakt prdel.

The Raven (1963)

Když člověk nebere „The Raven“ vážně, tak to vlastně není špatný biják. Jako taková neškodná srandička to má právo na existenci. Přesto nemohu zastírat, že jsem odcházel lehce zklamaný, protože jsem čekal trochu něco jiného a doufal jsem v serióznější ladění. Hororová atmosféra mi tu dost chyběla, růžky vystrkovala jen výjimečně a nesměle. Především z tohoto důvodu vnímám „The Raven“ jako jednu z těch nejslabších Cormanových adaptací PoeaVincentem Pricem (bez jeho charisma a bez výstřihů Hazel Court by na tom film byl o dost hůře) v hlavní roli.


The Fall of the House of Usher (1960)

House of Usher (1960)

Země: USA
Rok vydání: 1960
Žánr: gothic horror

Originální název: The Fall of the House of Usher / House of Usher
Český název: Zánik domu Usherů

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, Mark Damon, Myrna Fahey, Harry Ellerbe

Hrací doba: 79 min

Zdroj fotek: MGM.com

„Zánik domu Usherů“ je první ze slavného hororového cyklu Rogera Cormana adaptujícího dílo Edgara Allana Poea. Corman, do té doby známý spíše jako tvůrce nízkorozpočtových filmů, dostal nabídku na natočení dvou černobílých hororů za deset dnů a 100 000 amerických dolarů pro každý. On sám byl ale trochu unaven z menších rozpočtů, takže studiu navrhl natočit jeden snímek v barvě, za patnáct dnů a 200 000. Navrhl zfilmovat právě slavnou povídku slavného spisovatele. Studio přesvědčil, k sepsání scénáře byl přizván Richard Matheson (i on se podílel na několika dalších Cormanových „poeovkách“) a hlavní roli obsadil Vincent Price.

Ze „Zániku domu Usherů“ se stal hit, který uspěl u kritiků i diváků. Na něj se pak ve stejném či obdobném tvůrčím tandemu volně navázalo ještě sedmkrát.

Už v tomhle prvním „pokusu“ se nachází prakticky vše, co jsme si na těchto filmech oblíbili. A na rozdíl od těch pozdějších adaptacích se „Zánik domů Usherů“ ještě relativně drží své předlohy. Slovíčko relativně je samozřejmě důležité, protože i tady se přidává a přimýšlí něco navíc, ale ta základní dějová linka se tu nachází a točí se okolo ní celý snímek. Což je dost velký rozdíl, když to srovnáme třeba s o rok mladší „Jámou a kyvadlem“, tedy druhým dílkem do skládanky poeovských Cormanovek, kde byla souvislost s povídkou prakticky jen v jediné scéně.

Puritáni, jimž není po chuti jakákoliv odchylka, budou nadávat i na „Zánik domu Usherů“. Je ovšem důležité si uvědomit, že síla těchto snímků rozhodně netkví ve věrném přepisu Poea na stříbrné plátno. O něco takového se Corman a spol. evidentně ani nesnažili. Přitažlivost „Zániku domu Usherů“ (a dalších) vězí v krásné atmosféře, která spolehlivě funguje i po téměř šesti dekádách. Strašidelné v tom pravém slova smyslu to samozřejmě není, protože stáří je na výsledku vidět (logicky), přesto si filmy jako „Zánik domu Usherů“ stále zaslouží respekt pro svou nádhernou výtvarnou stránku a náladotvornost.

„Zánik domů Usherů“ ždímá všechny atributy gotického hororu v nejčistší formě – zlověstný dům zahalený v mlze, uvnitř něj potemnělé chodby plné pavučin, hrobka a děsivé rodinné prokletí. Stačí několik málo herců, mezi nimiž tradičně vyčnívá Vincent Price v roli Rodericka Ushera (ten chlap byl prostě bůh… jestli si myslíte, že v hororu není třeba dobrého herectví, jeho filmy by vás měly přesvědčit o opaku) a může se začít odkrývat tajemství ústící k titulnímu zániku domu Usherů. Tempo je tradičně pomalé, komorní, až skoro divadelní, ale i to je nakonec pro tenhle druh filmu typické a vlastně i chtěné. Svým způsobem to patří k jejich kouzlu a v neposlední řadě to jen podtrhává dojem pečlivě budované atmosféry.

The Fall of the House of Usher (1960)

Oproti zbylým Cormanovkám se navíc tahle může pochlubit dalšími dvěma zajímavými detaily. Prvním je snová pasáž, která působí dost psychedelickým dojmem. Druhým jsou obrazy předků rodu Usherů, jimž je věnováno poměrně dost pozornosti, a ty jsou snad ještě psychedeličtější… jako kdyby je snad maloval schizofrenik. Není divu, že chudáci Roderick a Madeline Usherové začali trochu šílet, když jim v baráku viselo tohle, haha.

„Zánik domů Usherů“ je každopádně klasika, která je na rozdíl spousty jiných starých filmů koukatelná i dnešní optikou. Dáváte-li v hororu přednost kvalitní atmosféře a estetickému prožitku nad potoky krve a hromadami střev, pak byste tohle rozhodně měli vidět.

The Fall of the House of Usher (1960)


The Pit and the Pendulum (1961)

The Pit and the Pendulum (1961)

Země: USA
Rok vydání: 1961
Žánr: gothic horror

Originální název: The Pit and the Pendulum
Český název: Jáma a kyvadlo

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, John Kerr, Barbara Steele, Luana Anders, Antony Carbone

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pod pojmem klasický horor si asi každý představí něco jiného. Mně osobně na mysli vytanou dvě éry strašidelného filmu – za prvé staré černobílé kulty z dvacátých a třicátých letech, za druhé pomalé atmosférické kousky z (převážně) šedesátých let. Za největšího představitele druhého zmiňovaného období myslím můžeme s klidem považovat Vincenta Price, jenž se do dějin žánru zapsal jako jedna jeho z největších legend.

Začátkem šedesátých let vzniklo hned několik snímků, v nichž se Vincet Price představil pod režijní taktovkou Rogera Cormana ve volných adaptacích děl Edgara Allana Poea. Tato spolupráce nechala vzniknout filmům jako „Zánik domu Usherů“ (1960), „Jáma a kyvadlo“ (1961), „Historky hrůzy“ (1962), „Předčasný pohřeb“ (1962), „Havran“ (1963), „Maska rudé smrti“ (1964) nebo „Ligeina hrobka“ (1965). Pokud tedy v hororu upřednostňujete hutnou gotickou atmosféru, pak rozhodně máte z čeho vybírat. My dnes zavzpomínáme na „Jámu a kyvadlo“

Filmová „Jáma a kyvadlo“ toho s původní povídkou od Edgara Allana Poea nemá mnoho společného, to je asi nutné říct hned na rovinu. Neměli byste tedy čekat opravdovou adaptaci původního díla. Filmová „Jáma a kyvadlo“ ve skutečnosti rozehrává svůj vlastní příběh, který je úplně o něčem jiném, a z knižní předlohy si vesměs půjčuje pouze název a reálně na ni odkazuje prakticky jen v jedné scéně v závěru.

Děj se odehrává ve Španělsku na hradě, který je sídlem rodiny Medinů. Na začátku sem přijíždí anglický šlechtic Francis Barnard (John Kerr), jehož sestra Elizabeth (Barbara Steele – další známé hororové jméno!) se provdala za místního pána Nicholase Medinu (Vincent Price). Elizabeth však nedávno za prapodivných okolností zemřela a její bratr sem přijel, aby zjistil, co se vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že s ním Nicholas Medina, jeho sestra Catherine i rodinný přítel / doktor Charles Leon o daném tématu hovoří dost neochotně, odpovídají vyhýbavě a evidentně něco skrývají, Francis hodně rychle vytuší, že tu něco nehraje.

Vytuší samozřejmě správně a začne ze smrti své sestry podezřívat samotného Nicholase Medinu, ačkoliv ten vypadá, že jej její skon sebral ze všech nejvíce, a navíc trpí paranoiou, že Elizabeth omylem nechali pohřbít zaživa, stejně jako jeho otec Sebastian Medina kdysi zaživa pohřbil svou choť (i když on to udělal záměrně, aby ji potrestal za cizoložství). Ta pravá sranda však nastane až v momentě, kdy se po hradě zdánlivě začne procházet duch zesnulé Elizabeth.

The Pit and the Pendulum (1961)

„Jáma a kyvadlo“ už dnes rozhodně není snímkem, který by vás měl vyděsit. Bát se u něj dneska rozhodně nikdo nebude. Na to už příliš zestárl a doba výrazně pokročila. S dnešními gore-festy se „Jáma a kyvadlo“ samozřejmě nemůže rovnat. Přesto za vidění stojí, protože má stále své kvality a určité klady, díky nimž se stále jedná o poutavou podívanou.

Tím hlavním a největším kladem je jednoznačně atmosféra, která je jednoduše výstavní. Když se řekne gotický horor, já osobně si představím právě filmy jako „Jáma a kyvadlo“. Pomalé tempo, hutná nálada, výrazná stylizace, bohatá výprava a dobové kostýmy (bláhový ten, kdo by výpravu nebo kostýmy čekal od dnešních hororů!), vše navíc podpořené výbornými hereckými výkony od žánrových velikánů. Strašidelné to samozřejmě není, ale ta atmosféra je pořád skvost a i navzdory stáří filmu úžasně funguje.

The Pit and the Pendulum (1961)

Hodně jí nahrává i prostředí, v němž se „Jáma a kyvadlo“ odehrává. Starý hrad na útesu, všude kolem mlha, venku bouřka, vlny se tříští o skaliska. Uvnitř potemnělé chodby plné pavučin a tmavých zákoutí. Ve sklepě pak nesmí chybět ani mučící komora. Je to samozřejmě klišé, ale ty vole, tohle klišé je tak přitažlivé, že se na to dá koukat prakticky pořád.

Když se na konci snímek konečně rozjede, Vincent Price se přesune od melancholičtější polohy k pravému hororovému řádění, při němž má v očích pověstného démona, a ke slovu se konečně dostane titulní nástroj tortury, pak může být fajnšmekr jen těžko nespokojen. Třešničkou na dortu budiž ještě krásný plakát – vždycky, když tyhle staré kousky vidím, tak si říkám, jaká je velká škoda, že už se dnes podobné malované nádhery vůbec nedělají. Jednoduše řečeno: klasický horor každým coulem – v tom nejlepším možném slova smyslu.

The Pit and the Pendulum (1961)