Archiv štítku: gothic metal

Ava Inferi – Blood of Bacchus

Ava Inferi - Blood of Bacchus
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Deska “Blood of Bacchus” od Ava Inferi zní přesně tak, jak vypadá její obal. Podívejte se na obálku a zamyslete se. A přesně takovou atmosféru bude mít i hudební náplň alba. Alespoň u mě to tak fungovalo. Těžko se popisují pocity z takové pomalu se táhnoucí hudby. Na místě by možná byly slova jako “přírodní”, “svobodná” nebo “plynulá”. Nikam se nespěchá, trpělivě budovaná atmosféra a gradace jednotlivých písní je jedním z poznávacích znaků “Blood of Bacchus”. Introvertní hudba, kterou si po cestě autobusem prostě nemůžete vychutnat.

Přestože většina lidí si Ava Inferi pamatuje jako kapelu bývalého kytaristy z Mayhem, je to už dávno zbytečné to pořád připomínat. Z Norska do Portugalska je totiž pořádný kus cesty a Ava Inferi si žije svým vlastním životem. Tato dvě uskupení se prostě nedají srovnávat. Ani se nechce věřit, že se na hudbě obou kapel podílí jeden a ten samý člověk. Portugalci hrají směsici gothic a doom metalu. Pokud vám ale při slovu “gothic metal” vyvstane na mysli nějaký Nightwish nebo něco podobného, hned to zapomeňte, protože přesně takhle Ava Inferi nezní. Znějí jinak. Chytřeji. Dramatičtěji. Lépe. Rozhodně ne tak prvoplánově. Velký je také rozdíl mezi zpěvačkou Ava Inferi a zpěvačkami ze zbytku gothic metalové scény. Carmen Simões není žádná sexbomba. Tady ale nejde o to, jak moc pěknou tvářičku a zadek někdo má, nebo jak těsný nosí korzet, tady jde opravdu jen o zpěv a Carmen zpívá, že z toho až mrazí. Její klenutý hlas je dalším poznávacím znamením skupiny a line se celou nahrávkou jak duha oblohou.

Zřejmě nejsilnější kus na desce přichází hned po úvodním intru “Truce”. “Last Sign of Summer” je takovou vlajkovou lodí alba. Pomalým tempem, nádherným refrénem (tím hlavně) a nezaměnitelnou atmosférou udává tón celé nahrávce. Možná to bude znít jako klišé, ale nedokážu si vybavit nic jiného, co by dýchalo byť jen podobným nebo alespoň srovnatelným vyzněním. A i když jsem se i letos setkal s lepšími alby, nic to nemění na tom, že je “Blood of Bacchus” výborné. Tak to prostě je, ať se vám to líbí nebo ne. Jediné na čem záleží, jste vy, jestli desku dokážete docenit a pochopit tak, jak si zaslouží.


Deathstars – Night Electric Night

Deathstars - Night Electric Night
Země: Švédsko
Žánr: industrial / gothic metal
Datum vydání: 30.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se (a dost často to dokonce i platí), že právě třetí album je pro kapelu to nejdůležitější. Tuhle myšlenku sice poslední dobou používá ve spojitosti k Deathstars a jejich novince spousta lidí, ale občas neuškodí ukrást cizí nápady, zvlášť když je to tak pěkný začátek recenze. Ať je to ale pravda nebo ne, nemění to nic na tom, že Deathstars právě přicházejí s novou fošnou…

Kdo čekal, že na “Night Electric Night” přehodí skupina stylovou výhybku jiným směrem, nedočkal se, ale našel se ale vůbec někdo takový? Aktuální deska hudebně navazuje a rozvíjí předchozí “Termination Bliss”. Je napěchována dobře zapamatovatelnými a chytlavými songy (podupávání nožkou do rytmu zaručeno hned během prvního poslechu). Minimálně tak polovina nových písniček by mohla v budoucnu patřit k zaručeným koncertním tutovkám (a některé z nich se jimi určitě stanou).

Každá věc na “Night Electric Night” má svůj vlastní, snadno rozpoznatelný ústřední motiv, vlastní refrén, prostě všechno co k pořádnému songu patří. Přesto to ale není bez chyby. Titul “shit alba” si u mě získala v pořadí pátá “Via the End”, což je pokus o baladu, který se vážně nepovedl. Něco podobného příště radši nezkoušet. Kamarád “skip” to řeší. Zbytek desky už se ale poslouchá náramně. Za zmínku stojí například taková “Babylon”, která zní chvílemi skoro jako James Bond. Ale jak říkám, všechny písničky (až na tu jednu výjimku) jsou v pohodě (vypisovat názvy nemá cenu, dole je tracklist). Jen mě občas zatahali za uši jednotvárně využité kopáky (hlavně v částech bez kytar to je dobře slyšet). To už ale není vyložený zápor, jen takové rýpnutí…

Deathstars natočili dobře se poslouchající, nenáročné album. Nic geniálního, ale má to svoje kouzlo. V porovnání s předchozími řadovkami je u mě novinka na prvním místě. Pokud se vám líbilo předchozí “Termination Bliss”, jděte do toho, “Night Electric Night” vás nezklame.


Sirenia – The 13th Floor

Sirenia - The 13th Floor
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 23.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud se podíváme do minulosti Sirenie, nebude žádným problémem si všimnout, že je jejich osud je úzce provázán s kapelou Tristania. Vše začalo v roce 1996, kdy se Morten Veland stal jedním ze zakladatelů Tristanie. Po několika letech se jeho vize o budoucnosti skupiny začaly rozcházet s vizemi ostatních členů, což logicky vyústilo v jeho odchod. Morten si pak založil Sirenii. Při poslechu posledních desek obou skupin je lehké vypozorovat rozdíly mezi nimi. Zatímco Tristania si libuje v alternativnějších vodách gothic metalu, Sirenia má blíž ke “střednímu proudu”.

Sirenia měla vždy tak trochu smůlu na zpěvačky. Každé album nazpíval někdo jiný. “The 13th Floor” je debutem pro Ailyn, která pochází ze Španělska (pověrčivý člověk by řekl, že je to opravdu osud, protože Tristania byla také nedávno nucena změnit zpěvačku a také si vybrala na jihu Evropy).

Samotné album “The 13th Floor” začíná dvěma klasickými dobře poslouchatelnými gothic metalovými cajdáky (viz přiložený videoklip). Opravdu zajímavý song pro ouška náročnějších posluchačů přichází na třetí pozici. “The Mind Maelstrom” táhne dopředu opravdu výborný refrén. Jedna z nejlepších věcí na desce. Jak minuty přibývají, Sirenia vytahuje čím dál tím lepší fláky (zkráceně řečeno má druhá polovina větší koule než ta první). Za zmínku stojí předposlední “Winterborn 77” se skvělým klávesovým motivem. Na posledním místě pak trůní “Sirens of the Seven Seas”, která obsahuje opravdu dokonalý houslový kousek – škoda, velká škoda, že nejsou housle využity na více místech.

Hlas Ailyn zní na CD dobře (a navíc je to fakt kus :)). Jestli to uzpívá i na koncertech, ukáže čas (na loňském Masters of Rock nebyl její zpěv zrovna přesvědčivý, ale to by se dalo pochopit, když v té době byla s kapelou teprve dva nebo tři měsíce). Občas probleskne i decentní “zablinkání” mr. Velanda. Velkou pochvalu si pak zaslouží výborný naleštěný zvuk. To se poslouchá doslova samo. V porovnání s předchozí celkem nudnou řadovkou “Nine Destinies and a Downfall” má novinka jasně navrch. Na špičky svého žánru sice Sirenia ještě nemá (nedávejte na reklamní kecy Nuclear Blastu), ale to nic nemění na tom, že je “The 13th Floor” prostě dobré. A teď můžeme sázet, jestli Ailyn “přežije” déle než jedno album, nebo jestli zas příště uslyšíme někoho jiného.


Cradle of Filth – Godspeed on the Devil’s Thunder

Cradle of Filth - Godspeed on the Devil's Thunder
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 20.10.2008
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cradle of Filth po dvou letech opět přicházejí s novou deskou, na které Dani & spol. slibovali řádné přitvrzení oproti posledním “vyměklým” albům. A svůj slib splnili tak napůl…

“Godspeed on the Devil’s Thunder” je koncepčním albem. Vypadá to, že je v poslední době na metalové scéně módní tvořit koncepty. To nic ale nemění na tom, že si Cradle of Filth vybrali téma opravdu zajímavé. Příběh vypráví o nechvalně proslulém francouzském šlechtici ze 13. století jménem Gilles de Rais, který na začátku své “kariéry” bojoval na straně Johanky z Arku. To by zas tolik zajímavé nebylo, kdyby Gilles při těchto bojích nenashromáždil velké bohatství a nezačal jej poté využívat k ukojení svých potřeb, které mimo jiné zahrnovaly vraždy, znásilňování nebo satanistické rituály. To zní jako dostatečně dobrý námět pro metalovou desku. Úkol upoutání pozornosti tedy Cradle of Filth splnili na jedničku.

V této chvíli nastává ten nejdůležitější okamžik – oznámkování samotné hudby. Album začíná zajímavým intrem s tak dlouhým názvem, že se mi to ani nechce přepisovat. To je následováno prvním zásekem “Shat Out of Hell”. Je to takový typický “cradle song”, na který mají Cradle of Filth snad patent. A opravdu, oproti poslednímu “Thornography” je to mírné přitvrzení (ale dokázal bych si představit ještě větší, proto u mě splnili slib jen napůl). I zbytek alba se více či méně pohybuje v “cradle stylu”, který je o trochu (ale vážně jen o trochu, nějaký brutál to zase není) tvrdší než na posledních dvou deskách. Také si nelze nevšimnout, že mluvená intra k jednotlivým písním jsou používány více než kdy dřív.

Na “Godspeed on the Devil’s Thunder” je sympatické to, že je dobře vyrovnané. Žádný song na první poslech nevyčnívá. Každý z nich má nějaké to “svoje”. Já osobně jsem si nejvíc oblíbil malinko vybočující baladu “The Death of Love”, “The 13th Caesar” se skvělým refrénem a “Honey and Sulphur”, jejíž sbory sou vážně povedené. Ani taková “Ten Leagues Beneath Contempt” není k zahození.

Když to shrneme, Cradle of Filth se oproti pár posledním albům polepšili, ale svá stará díla určitě nepřekonali (osobně si myslím, že to už se jim ani nepovede). I tak mi ale “Godspeed on the Devil’s Thunder” udělalo radost. Dobře se to poslouchá a za těch 350 Kč to stojí.


Theatres des vampires – Anima noir

Theatres des vampires - Anima noir
Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 2.5.2008
Label: Aural Music

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Tak aby do mě někdo nerubal, že zde recenzuji jen samé úžasné a dokonalé desky, dáme si dnes něco mírně průměrnějšího. A nová deska Theatres des vampires tento předpoklad bez problému splňuje. Tihle Italové sice nikdy nebyli zrovna nějací hudební géniové, ale měli své světlejší momenty. Ten nejsvětlejší zažili v období tří po sobě jdoucích alb “Bloody Lunatic Asylum” (2001), “Suicide Vampire” (2002) a “Vampyrìsme” (2003). O rok mladší “Nightbreed of Macabria” znamenalo velký propad. Reputaci si u mě sice trošku spravili další fošnou “Pleasure of Pain”, ale aktuální novinka “Anima noir” jde s kvalitou opět dolů. Na “Nightbreed of Macabria” to sice nemá, protože tenhle kousek má titul “nejhorší položka diskografie Theatres des vampires” snad předplacený, ale ani tak se kapela moc nepochlapila (v případě jejich zpěvačky spíše nepoženštila).

A jaké teda “Anima noir” vlastně je? Já ani nevím. Poslechl jsem to poprvé, podruhé, poslechl jsem to podesáté, ale stejně jsem na to nepřišel. Ne, že by to bylo nějak nepřístupné a těžké na poslech. Jen to mnou vždycky prolítne a za 20 minut si pomalu ani nevzpomenu, že je jsem něco takového slyšel. V podstatě žádná melodie, žádný riff, prostě nic mi na delší dobu neutkvělo v paměti. A sklerotik nejsem. To rozhodně není dobrá vizitka. Zvláště u gothic metalové skupiny, která staví (nebo se spíše snaží stavět) na chytlavosti a zapamatovatelnosti. Snad jediné alespoň trochu zajímavé momenty nabízí refrén balady “From the Deep” a úvodní riff hned následující “Blood Addiction”, ale to jsem ty záblesky naděje musel usilovně hledat, místo toho abych si jich všiml hned.

Theatres des vampires se po celou dobu svého působení na scéně (příští rok tomu bude již 15 let) v podstatě nevyvíjí. To by zas ani tolik nevadilo, jsou kapely, u kterých je nějaké vybočení z jejich stylu nežádoucí, v tom bych zas takový problém neviděl. Problém je, že se v rámci svého stylu stále zhoršují, místo toho, aby mířili s nabranými zkušenostmi nahoru, nebo si alespoň drželi stálou kvalitu. Na “Anima noir” se svůj styl pokusili sice inovovat největší dávkou elektroniky ve své kariéře a také vykročením k ještě větší stravitelnosti pro ještě širší masy, nevím ale, jestli to byla právě ta nejšťastnější volba, už jen proto, že jim to tak nějak nevyšlo. Já osobně bych v jejich případě viděl cestu spíše tím opačným směrem, to znamená k větší extrémnosti. Jejich upírský koncept k tomu přímo vybízí. Silně ale pochybuji, že se něco takového stane. Jestli budou pokračovat směrem, kterým v současné době míří, budou tak za jednu až dvě desky jako kapela vyřízení, ne-li dřív.

Ve své podstatě se “Anima noir” poslouchat dá, ale vyvstává otázka, proč by to vlastně někdo poslouchat měl. Je to totiž naprosto nezávadné, bez chuti a dokonale průměrné. A proč by měl někdo poslouchat průměrná alba, když může poslouchat alba úžasná a dokonalá?


Moonspell – Night Eternal

Moonspell - Night Eternal
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 19.5.2008
Label: Steamhammer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Robinson – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Jsou tomu již dva roky, kdy Moonspell vydali své poslední album “Memorial”. Loni sice kapela vydala počin “Under Satanae” se znovu nahranými staršími skladbami (z EP “Under the Moonspell” a dema “Anno Satanae”), na novou desku jsme si však museli počkat až do letošního května.

Stylový vývoj Moonspell je velice zajímavý. Ve svých začátcích produkovali atmosférický black / gothic metal. V této době nahráli úžasný debut “Wolfheart”(1995). O rok starší “Irreligious” už bylo o poznání slabší (album sráží především “měkká” produkce). Na dalších dvou deskách “Sin/Pecado” (1998) a “The Butterfly Effect” (1999) si Moonspell prošli svým experimentálním obdobím. Výrazné zlepšení přišlo v roce 2001 s albem “Darkness and Hope”. Následující nahrávka “The Antidote”(2003) už znamenala definitivní návrat k původnímu zvuku a poslednímu album album před letošním novinkou – “Memorial” – v něm pokračovalo. A “Night Eternal”? “Night Eternal” k mému velkému potěšení následuje a rozvíjí styl i vysokou kvalitu, jež byly nastoleny předchozími deskami.

Novinka začíná atmosférickým intrem, které je součástí první skladby “At Tragic Heights”. Otvírák je přesně takový, jak jsem si ho představoval. Má šťávu, hezky odsýpá, žádná hluchá místa, přesto to není žádný hudební extrém, prostě se to dobře poslouchá. Ve stejném duchu pokračují i další písně – “Night Eternal” a “Shadow Sun”. Mírné zklidnění přichází se čtvrtou skladbou “Scorpion Flower”, ve které si zazpívala i hostující Anneke van Giersbergen (bývalá zpěvačka The Gathering, v současnosti působí v Agua de Annique). Skvělá gradace a nádherný refrén. A navíc ten videoklip, to je něco…

I zbytek alba si drží stejně vysokou kvalitu jako první čtyři písně a nenudí ani minutu. Nejlepší na tom všem je pak projev zpěváka Fernanda Ribeira. Tenhle týpek zkrátka umí. Moonspell se svým “Night Eternal” u mě prostě zabodovali. I když mám radši trochu extrémnější skupiny, takovouto hudbu si nechám líbit vždycky. Pokud přemýšlíte, jestli jít na koncert Moonspell na letošním Masters of Rock, pak neváhejte, bude to stát za to. Já osobně tam jedu speciálně kvůli téhle kapele.