Archiv štítku: gothic metal

Moonspell – Extinct

Moonspell - Extinct
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 6.3.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Breathe (Until We Are No More)
02. Extinct
03. Medusalem
04. Domina
05. The Last of Us
06. Malignia
07. Funeral Bloom
08. A Dying Breed
09. The Future Is Dark
10. La Baphomette

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (H.):

Moonspell, kteří jsou bez nějakých větších sporů suverénně největším vývozcem tvrdé kytarové hudby ze svého rodného Portugalska, se do zlaté kroniky metalu zapsali hned na začátku své kariéry se svými prvními dvěma deskami „Wolfheart“ a „Irreligious“. Zejména debutové „Wolfheart“ je podle mě dodnes fantastická záležitost, již si s obrovskou chutí kdykoliv pustím. Naštěstí však Moonspell později ukázali, že s prvními počiny zajímavost jejich kariéry nekončí a po trochu slabším a obecně chladněji přijatém konci 90. let se po roce 2000 zvedli do působivé formy, která sice kulminovala s krvavě rudým monumentem „Memorial“ z roku 2006, ale i ostatní počiny z této éry jsou přinejmenším důstojné. Jenže… nic nemůže trvat navždy.

Slyšel jsem mnoho názorů, které zatracovaly již „Night Eternal“ (2008), ale mně se i tohle album velmi líbí a myslím si, že je na něm hned několik silných kusů. Oproti tomu následující počin, jenž byl naopak přijat velice dobře kritikou i fanoušky (přinejmenším mi to tak přišlo), se pro mě stal s odstupem času trochu rozporuplný. Moonspell jej rozdělili na dvě půle, přičemž ta první, „Alpha Noir“, jež Portugalce prezentovala pouze v tom tvrdším spektru jejich tvorby, mě v době vydání vysoce bavila, jenže postupně jsem zjistil, že zpětně už nemám důvod se k ní vracet a radši sáhnu po předchozích albech. Naopak druhá půle, „Omega White“, v jejímž rámci zase Moonspell hráli čistě na klidnější a atmosféričtější notu, mě příliš nebavila ani v době vydání a postupem času se na tom nic nezměnilo. V této chvíli jsem si říkal, že to asi bylo jen krátké zaváhání a že nejnovější deska „Extinct“ vše opětovně vrátí do starých kolejí a že půjde o další album Moonspell, které budu poslouchat s chutí. Jenže… nějak se to nestalo…

Nechápejte mě zle. Abychom si vše vyjasnili hned ze začátku „Extinct“ je kvalitativně stále nad průměrem (ostatně stejně jako „Alpha Noir“). Pouze v rámci tvorby Moonspell patří k tomu méně výraznému. Portugalci si samozřejmě stále drží svůj charakteristický zvuk, jímž disponují již dlouhodobě – z tohoto pohledu novinka nijak nevybočuje z linie posledních několika desek, jenže možná právě v tom začíná být trochu problém. Až po „Memorial“ se Moonspell s každou nahrávkou vyvíjeli, byť to nutně nebyly vždy nějaké překotné změny na sílu, ale nyní znějí vlastně již potřetí v řadě takřka totožně, s čímž nijak zvlášť nepohnula ani změna producenta (což se ani nelze divit, když trochu uniformního Tue Madsena vystřídal Jens Bogren, který ta alba také seká jak na výrobní lince). Na „Alpha Noir“ to ještě díky rozseknutí na dvě odlišné poloviny nebylo tak znát, ale u „Extinct“ už si začínám říkat, že je to album v diskografii Moonspell málo výlučné.

Na druhou stranu, nijak nezastírám, že se „Extinct“ stále poslouchá velice příjemně a neměl jsem problém mu věnovat slušný počet poslechů. Jen mi přijde, že po většinu hracího času to je vážně jen na úrovni příjemně se poslouchajícího řemesla zkušených veteránů, kteří už prostě mají ten cit, aby věděli, kam na tom hmatníku sáhnout, aby to nebylo špatné. Za srdeční sval mě však na celém albu vzala pouze působivá „Malignia“ s mocným refrénem a se silnou atmosférou. Tahle skladba je sice super, ale když si vezmu, že na takovém „Memorial“ podobně excelentní kusy Moonspell sypali jeden vedle druhého, je to poměrně rozdíl. Neříkám, že třeba aranže s lehce orientálním nádechem v písničkách „Breathe (Until We Are No More)“ nebo „Medusalem“ nejsou fajn, vlastně bych si dokonce dokázal představit, že v podobném duchu by mohla vést cesta z případné stagnace, jež Portugalcům (řekněme si to upřímně) pomalu začíná hrozit, ale že bych o tom hned musel domů volat mamince, jaká je to bomba, to zase ne.

Stejně tak nelze ignorovat fakt, že se na „Extinct“ nachází i několik písniček, které jsou prostě na poměry Moonspell takové trochu obyčejné a nikam neposouvají ani album, ani kapelu samotnou. Zářným příkladem budiž třeba „Domina“, což je taková pomalejší Moonspellovská klasika, nijak zvlášť jsem si ovšem na zadek nesednul ani z „A Dying Breed“ nebo „The Future Is Dark“. Taková titulní „Extinct“ má sice poměrně lehce zapamatovatelný refrén, který živě určitě bude fungovat, ale když na to přijde, vlastně to taky není nic, co by už Portugalci v minulosti nepředvedli. Jasně, i všechny tyhle kusy stále mají svou kvalitu, a jak již padlo výše, nedělá mi sebemenší problém je poslouchat, ale když chci, aby mi muzika Moonspell něco skutečně předala, musím bohužel sáhnout po starších deskách.

„Extinct“ je tím pádem albem, s nímž jsem nějakou dobu dokázal strávit, aniž bych měl pocit, že to byl ztracený čas, akorát jsem si docela jistý, že nebudu mít potřebu jít a tu placku vrazit do přehrávače i třeba za dva, tři roky. Mluvit v případě „Extinct“ o docela pohodlné sázce na jistotu a normálnímu standardu kapely rozhodně je na místě. Nepopírám, že je to standard, za nějž by jiné skupiny mohly být vděčné, ale to nic nemění na tom, že Moonspell mají v portfoliu i mnohem silnější nahrávky, jejichž poslechu se budu věnovat radši.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že se Moonspell albem „Memorial“ z roku 2006 vzedmuli k působivé a konstantně přetrvávající formě, která dala zapomenout na slabší přelom tisíciletí, tak jsem neměl důvod očekávat od „Extinct“ něco jiného než důstojné pokračování skvělých opusů, jakými ve své době byly „Night Eternal“ a „Alpha Noir“. Osobně jsem tipoval, že se Moonspell na rozcestí jménem „Alpha Noir / Omega White“ vydají spíše směrem agresivnějšího „Alpha Noir“, ovšem Fernando a jeho smečka vlků oprášili velké množství melodických vokálů a vzdušnější kytary, což by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, protože tahle podoba Moonspell se mi zamlouvá, ovšem výsledek je poměrně nepřesvědčivý.

Některé skladby nejsou vůbec špatné a hodně líbí se mi jak baladičtější „Domina“, tak rockově řízná hitovka „The Last of Us“ a samozřejmě nepohrdnu ani trošku ostřejší „Extinct“, která se v refrénu stejně zlomí v pekelně nakažlivou věc. Problém, který s „Extinct“ mám, je ale jeho nevyrovnanost. Vedle opravdu dobrých písní se tentokrát Moonspell „podařilo“ umístit kompozice, které bych při troše dobré vůle byl ochotný označit maximálně jako uspokojivé. Mluvím teď hlavně o úvodní „Breathe (Until We Are No More)“, „Malignia“, „The Future Is Dark“ a závěrečné „La Baphomette“. Zejména díky nim se pro mne stal poslech „Extinct“ záležitostí, u které jsem si říkal, že by mě to přece mělo bavit, ale ve výsledku mnou novinka proplouvala tak nějak volně a aniž by ve mně zanechávala výraznější stopu, což je od portugalských náladotvůrců věc nezvyklá.

Možná mě „Extinct“ nezastihlo v tom správném rozpoložení, možná si Moonspell vybrali slabší chvilku, nicméně i přes příznivou hrací dobu strádá tahle placka na celkovou vyrovnanost a napěchovanost skvělými nápady, díky čemuž stojí ve stínu svých silnějších předchůdců.


Ecnephias – Ecnephias

Ecnephias - Ecnephias
Země: Itálie
Žánr: gothic / dark / death metal
Datum vydání: 16.2.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Here Begins the Chaos
02. The Firewalker
03. A Field of Flowers
04. Born to Kill and Suffer
05. Chimera
06. The Criminal
07. Tonight
08. Lord of the Stars
09. Wind of Doom
10. Nyctophilia
11. Nia Nia Nia
12. Vipra negra
13. Satiriasi

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Uplynuly takřka dva roky od vydání předchozího alba “Necrogod” italských metalistů Ecnephias a vida, máme v redakci jeho přímého následníka, jímž je eponymní počin “Ecnephias”, který v diskografii kapely získal pořadové číslo pět mezi řadovými alby. Nebudu lhát a přiznám, že ačkoli mě v době svého vydání “Necrogod” docela slušně bavilo, tak od sepsání recenze jsem jej ani jednou neslyšel a na skupinu vlastně celkem úspěšně zapomněl, a protože nečekám, že byste na tom vy, čtenáři našeho blogu, byli jinak, tak mi dovolte osvěžit alespoň základní fakta spojená s historií skupiny.

Ecnephias vznikli v roce 1996 v italské Potenze, avšak této pětici kolem zakládajícího člena a zpěváka Mancana trvalo osm let, než se představila studiově prostřednictvím debutového alba “Domíníum noctís”. Od té doby je evidentně při chuti, protože v celkem pravidelných intervalech servíruje jedno album za druhým. A soudě dle posledních dvou počinů, které jsem měl možnost slyšet, jim to nejde vůbec špatně. Stejně jako minule je pro pětici škatulka “dark occult metal” vcelku spravedlivá. Přijde mi, že od minula ubylo čistokrevných death metalových pasáží a naopak přibylo více melodií, přičemž je jedno jestli tím myslím obšírněji pojaté vokály Mancana nebo klávesy v pozadí, jež si probily cestu skrze parádně ozvučené kytary, u kterých si milovníci krystalicky čitelných riffů užijí každý kontakt trsátka se strunami.

Tím, jak se Ecnephias posunuli jakoby více k melodickému vyznění, jemuž však vyložený optimismus schází a melodie hrají spíš na melancholickou strunu, tak znějí ještě o něco výrazněji jako Moonspell, což je umocněno i tím, že Mancan má hlas, který k tomu Fernandovu nemá zas tak daleko. Jen si poslechněte skvělou úvodní záležitost “The Firewalker” nebo třeba klipovku “Vipra negra” a pochopíte, o čem mluvím. Aby to ale zase nevypadalo, že chci Ecnephias obviňovat z bezmezného opisování, tak to není tak, že by se po celou dobu trvání “Ecnephias” nemohl člověk zbavit pocitu nutícího ke srovnání se slavnějšími Portugaly. Jejich hudba jen prostě a jednoduše vaří se stejnými ingrediencemi.

“Ecnephias” bohužel strádá v tom, v čem mělo “Necrogod” navrch. Je to počet skladeb a jejich celková hrací doba. Novinka v tomto ohledu přestřelila, protože 70 minut je vážně moc. Ony jednotlivě ty skladby jsou dobré, ale soustředěným poslech v takové délce Italové zatím neutáhnou. A to, že na závěr zařadí příjemnou hitovku v podobě “Vipra negra” nebo naopak košatě vystavěnou semi-baladu “Nyctophilia”, tomu bohužel nezabrání. Písně jsou dobře vyvážené pokud jde o kombinaci silných melodií a tvrdých metalových výjezdů ve středním tempu, z nichž je cítit death metal i navzdory všudypřítomným klávesám, ovšem na takové ploše to přijde vniveč, takže v tomto ohledu je novinka lehkým krokem zpět.

I přes celkovou jednotvárnost, která plyne z přemrštěné hrací doby, obsahuje páté album italských metalistů nemalý počet hodně slušných skladeb, přičemž ty nejlepší se dle mého názoru nachází v první polovině desky. To ale může být důsledek toho, že ke konci už zážitek z poslechu není tak intenzivní. Krom zmíněné“The Firewalker” jsou to “The Criminal”, “Lord of the Stars” nebo druhá “A Field of Flowers”.Ecnephias v posledně jmenované umně přecházejí od poklidných melodických momentů k těm kytarovějším, v této kompozici se ovšem nejedná pouze o temný, growlingem podpořený death jako v páté“Chimera”, ale i když NikkoMancanem hrábnou do strun, tak klávesák Sicarius Inferni nepouští “A Field of Flowers” z étericky klidnějších končin. Ona tvrdší pasáž se jako protiklad ke všem těm melodiím ke slovu nakonec dostane, ale Ecnephias ji dávkují opatrně a s rozmyslem a z této kompozice je rázem jeden z vrcholů celé kolekce.

Vyloženě nářezovou skladbu na albu nenajdete, protože i když to vypadá, že taková “Born to Kill and Suffer” bude po celou dobu zatěžkanou jízdou v neklidné atmosféře a Mancan se v ní slušně vyřve, tak se po chvíli zvrhne v pěkně melodickou píseň, jejíž vrchol přichází s refrénem. Jen škoda toho nekonečného prozpěvování ve stylu “la la la la”. Co mi na desce schází, je skladba, která by navázala na “Anubis (The Incense of Twilight)” z předchozí placky, která díky orientálnímu nádechu posouvala Ecnephias do vod blízkých Rotting Christ. Ale nedá se svítit, “Ecnephias” toho nabízí už tak dost, že každá další skladba by byla jen ke škodě věci.

Přestože to vypadá, že jsem desku docela shodil hlavně díky její dlouhé stopáži, tak vězte, že se pořád jedna o dosti kvalitní záležitost. Kdyby při nahrávání zakročil producent nebo sami Ecnephias a ubrali dvě až tři písně, tak bych neměl problém házet nadšené názory na všechny strany, protože sama o sobě mě hudba, která se pod pokličkou “Ecnephias” skrývá, strašně baví. Jen škoda, že je rozmělněná do tak šíleně široké plochy, takže dopad nahrávky není tak mocný, jako byl u “Necrogod”, které jsem při naslouchání novinky oprášil a musím mu přiznat vyšší kredit než “Ecnephias”.


Rise of Avernus – Dramatis personæ

Rise of Avernus - Dramatis personæ
Země: Austrálie
Žánr: gothic / death metal
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Code666 Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666

Když jsem před rokem sepisoval recenzi debutového alba Rise of Avernus, “L’appel du vide”, nešetřil jsem chválou. Tehdy naprosto neznámá parta si mne svým počinem získala natolik, že je čas od času v přehrávači otočím a stále se dobře bavím, což se mi v případě promáčů, jež k nám do redakce přicházejí, zas tak často nestává. Jejich letošní EP tak ve mně vzbuzovalo docela jiné pocity a hlavně jsem očekával minimálně pokračování cesty, jak ji nyní už jen čtveřice předloni započala.

“Dramatis personæ” k mé vlastní spokojenosti pokračuje tam, kde Rise of Avernus minule skončili, přesto jsou v konečném výsledku lehce jiní. Hned na první poslech bylo zřejmé, že ubylo gotických momentů, klavír je dávkován opatrněji a v řadách kapely již nepůsobí Catherine Guirguis, jejíž podmanivý vokál byl jedním z vrcholů debutu. “Dramatis personæ” je o poznání temnější a ostřejší, ovšem nečekejte primitivní death metalovou řežbu staré školy… spíš si dokážu představit, že si v Rise of Avernus najdou zalíbení fanoušci Moonspell nebo třeba Septicflesh. Tu klávesy, tu smyčcové samply a i to piáno si svou cestu na povrch najde, takže na pozadí kytarových hradeb se stále něco děje.

Za hlavní “hvězdu” “Dramatis personæ” lze díky personálním změnám považovat zpěváka Bena, který veškeré vokály převzal na svá bedra a odvádí zatraceně dobrou práci. Jeho hluboký growling je přesně tím, čím má být, a do košatě stavěného death metalu padne náramně. Stejně tak umí stále hezky melodicky zapět, což předvedl třeba v “Path to Shekinah”, jež je díky éterickému refrénu jednou ze skladeb, která se okamžitě usadí v paměti. Na druhou stranu i hutné valivé pecky jako “In the Absence of Will” nebo “Acta est fabula”, v níž si zahostoval Grutle KjellsonEnslaved, zatraceně baví.

Co jsem čekal, to jsem taky dostal, takže můžu s klidným srdcem hovořit o “Dramatis personæ” spokojeně. Rise of Avernus mají dost slušně našlápnuto, takže doufám, že se něco nezlomí a další (doufám, že tentokrát už plnohodnotné) album se objeví co nejdříve.


Cadaveria – Silence

Cadaveria - Silence
Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal
Datum vydání: 18.11.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Velo (The Other Side of Hate)
02. Carnival of Doom
03. Free Spirit
04. The Soul That Doesn’t Sleep
05. Existence
06. Out Loud
07. Death, Again
08. Exercise1
09. Almost Ghostly
10. Loneliness
11. Strangled Idols

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Kdo to je Cadaveria a odkud se tato osoba vzala, to předpokládám, že snad všichni víte. Pokud by se však přece jenom našel někdo neznalý těch nejprofláklejších poměrů italského black metalu, radši si to povíme… pokud tu historii znáte, tak vás těch pár vět navíc snad nezabije. Tak či onak, chceme-li se dopátrat hudebního původu této zpěvačky, jejíž občanské jméno z ní Raffaella Rivarolo, musíme hledat u skupiny s názvem Opera IX. Kdo to jsou Opera IX… no, pokud někdo neví ani toto, asi měl na nejbližší pobočce odevzdat svojí průkazku fanouška metalového undergroundu, protože nevědět o existenci téhle italské kultovky, to je asi jako kdybyste se považovali za odborníka na pornografii a neměli tušení, kdo to je Rocco Siffredi.

Každopádně, Cadaveria je zpěvačka, která se do Opery IX přidala v raném období kapely a nazpívala s ní první tři desky včetně (dle mého skromného názoru) vrcholného díla “The Black Opera: Symphoniae mysteriorum in laudem tenebrarum”, což je deska, jež zcela právem patří do učebnic klávesového black metalu. Zároveň však jde o poslední počin, který Cadaveria v sestavě Opery IX natočila, protože v roce 2001 se ještě společně s bubeníkem Flegiasem trhla a založila novou skupinu, jež se jmenuje taktéž Cadaveria.

Přijde mi, že dost lidí Cadaveria po svém odchodu z Opery IX tak trochu přestala zajímat… na jednu stranu to možná i chápu, protože Opera IX byla hudebně trochu jinde a – při vší úctě – i kvalitou asi trochu výše. Já osobně jsem ovšem mezi takové nikdy nepatřil a vlastně mě Cadaveria (myšleno kapela) docela baví… do jisté míry. První dvě alba “The Shadows’ Madame” a “Far Away from Conformity” z let 2002 a 2004 mám poměrně rád. Netvrdím, že jsou to nějaké zvláštní skvosty a klenoty, ale i více jak dekádu od jejich vzniku nemám problém si je pustit a docela si je užít, což vlastně také není úplně málo.

Hodnoceno s odstupem času musím říct, že třetí desku “In Your Blood” trochu táhne dolů nevyrovnanost jednotlivých skladeb, nicméně i přesto jsem neměl problém si tu placku docela oblíbit a některé kusy z ní mám vážně a naprosto upřímně rád. Když ale před třemi lety vyšlo “Horror Metal”, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem při poslechu počinu Cadaverie (kapely) začal mít neodbytný pocit, že to trochu skřípe a že to není tak úplně ono. Abych byl férový, tak musím říct, že v době vydání jsem se do toho počinu přece jen trochu zažral a v dobové recenzi mu udělil velmi dobrou známku… již by si však “Horror Metal” už dnes neobhájilo, jelikož uběhl nějaký ten pátek, na album jsem snad s výjimkou chytlavé “The Days of the After and Behind” dočista zapomněl, na čemž nic nezměnila ani o rok mladší reedice, a když dostanu chuť si tuhle skupinu pustit… inu, k těm starším albům to člověka prostě táhne víc.

A tím se konečně dostáváme do současnosti, v níž se Italové prezentují novinkovou deskou “Silence”. I navzdory tomu, že mám starší desky docela rád, jsem se do poslechu aktuálního počinu zrovna nehrnul… snad při vzpomínce na ne úplně přesvědčivé “Horror Metal”, snad i proto, že už podruhé v řadě mě obal desky Cadaverie (kapely) diplomaticky řečeno neoslovil. Je sice pravda, že zrovna přebaly nikdy nebyly silnou stránkou této skupiny, ale požadavek na to, aby mi artwork (zvlášť podruhé za sebou) nepřišel vysloveně debilní, podle mě není přemrštěný… a přesto nebyl splněn. Ono co si budeme povídat – sice mohou být výjimky, ale většinou platí, že obaly hudební obsah skutečně odrážejí, takže když člověk vidí přebal, z něhož tečou tuny Photoshopu, bývá na místě očekávat přeprodukovanou nudu. Stručně řečeno, má-li kapela soudnost v grafice, mívá ji i v hudbě. Tím nechci tvrdit, že by snad Cadaveria (kapela) neměla soudnost, ale asi nebude náhoda, když byl už podruhé za sebou nevalný dojem z obálky potvrzen i nepříliš valným dojmem z hudby.

Nechci vzbudit dojem, že “Silence” je nahrávka, která je od začátku do konce na pytel, protože tak to není… je v tom cítit zkušenost, nepochybná řemeslná zručnost, schopnosti a v neposlední řadě – tvrdit, že ta hudba postrádá nápady, by byla lež. Formálně je vlastně všechno docela v pohodě a Cadaveria (kapela) pokračuje ve svém (a to se musí nechat) docela rozpoznatelném koktejlu trochu měkčího black metalu a nepříliš gotického gothic metalu, jaký byl v trochu syrovější podobě ke slyšení už v jejích začátcích, a to aniž by měl posluchač pocit, že poslouchá popáté za sebou stejnou desku jen pod jiným názvem a obalem…

…a přesto všechno tomu prostě a jednoduše cosi chybí. Sem tam pěkný nápad, slušný motiv, poslouchat se to dá a doposlouchat se to taky dá, ale něco, co by člověka opravdu zaujalo, tam moc není. Obecně mohu říct jen to, že mě to tentokrát nejvíce baví v momentech, kdy Cadaveria (zpěvačka) opravdu zpívá čistě, ale ani v těchto případech si z toho posluchač na zadek tak úplně nesedne. Naopak pasáže, kde se řve, se mi dost zdají trochu fádní a jaksi… prázdné… Ostatně, trochu fádním dojmem působí i celé “Silence” – dokonce tak moc, že i “Horror Metal”, kde to už docela skřípalo, je vedle novinky o třídu lepší nahrávkou.

Mám-li mluvit sám za sebe, pak Cadaveria (kapela) se v roce 2014/2015 ze skupiny, kterou jsem si kdysi pouštěl chutí, stala skupinou, jejíž poslech mě maximálně tak neobtěžuje, což mi přijde jednak jako škoda, jednak jako dost citelný propad. Nejsem však úplně zklamaný, protože jsem to tak trochu čekal… a docela rád bych řekl, že snad příště bude líp, ale nejsem si jistý, zdali tomu sám věřím, že to tak bude, když je “Silence” – a proč to konečně neříct naplno – vlastně úplně prachobyčejný průměr a doposud nejnudnější album formace. Kdyby se však příště sestupnou tendenci, která v tvorbě Italů prostě je, konečně podařilo nabourat, byl bych jen rád… kdyby ne, bylo by to už opravdu na pováženou (není-li to na pováženou už v případě “Silence”).


2 Wolves – Shelter

2 Wolves - Shelter
Země: Finsko
Žánr: gothic / doom / melodic death metal
Datum vydání: 24.10.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finští 2 Wolves tedy v žádném případě nezahálí. Za svou krátkou kariéru, která započala v roce 2011, stihli již tři studiová alba. Debut “Gentlemen, Please” vyšel hned v prvním roce jejich fungování, o rok později následoval “Men of Honour” a nyní, po dvou letech od svého předchůdce, je tady “Shelter”, které dostává zemi svého původu. Finsko je doslova protkáno melodiemi a 2 Wolves nejsou výjimkou.

Asi nejjednodušší představení hudby, kterou posluchač na “Shelter” dostane, je kombinace mezi gothic metalem, doom metalem a melodickým death metalem, ačkoli ten je spíše okrajovou záležitostí, kterou kapela zmiňuje jen kvůli growlingu jednoho ze zpěváků, který tvoří jakýsi protipól k hlavnímu melodickému vokálu. Je škoda, že pánové si mezi sebou vokální linky nějak rozumně nedělí, protože v reálu to dopadá tak, že v refrénu se melodicky hladí a ve slokách se zpívá oběma hlasy zároveň, což znemožňuje oběma nějak výrazně vyniknout. Dokázal bych si představit, že profláklejší, ale efektnější střídání obou protichůdných poloh by hudbě 2 Wolves slušelo daleko víc. Takhle zní spousta skladeb velmi podobně a je těžké se v nahrávce nějak orientovat.

Tomu taky napomáhá fakt, že většina písní se odehrává v pomalejším tempu a vyloženě rychlá skladba, která by “Shelter” nějak oživila, bohužel nepřichází. Při prvních posleších to ještě není nijak na škodu, protože povedené refrény několika válů jsou opravdu líbivé a zábavné (“Surrounding Fields and Stars in the Sky”, “Visitors”), ale netrvá dlouho a i té největší devízy alba (samozřejmě, že je to charakteristická severská melodičnost) se přejíte. Albu prostě schází něco víc než jen další variace stokrát omleté téma; něco, díky čemu bych se k “Shelter” mohl pravidelně vracet. No, a protože to “něco” u 2 Wolves neslyším, tak nemůžu hodnotit výš než průměrně.


Albez Duz – The Coming of Mictlan

Albez Duz - The Coming of Mictlan
Země: Německo
Žánr: occult doom / gothic metal
Datum vydání: 12.9.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Heaven’s Blind
02. Fire Wings
03. Mictlan
04. Feathered Snake
05. Drowned
06. Servants of Light
07. Twist in My Sobriety [Tanita Tikaram cover]

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Není žádným tajemstvím, že hudební scénou hýbou různé vlny, a to i na undergroundové scéně… normálně bych řekl, že to jsou módní vlny, ale zrovna v případě kapely, o níž si v dnešní recenzi budeme povídat, se mi podobné pojmenování, které mně osobně zní dosti pejorativně, nechce používat. Tak jak tak, onou vlnou mám zrovna teď na mysli jakési “hnutí” skupin, jejichž tvorba se co do hudební i lyrické stránky točí okolo okultismu. A právě do této okultní sorty spadá rovněž německé duo Albez Duz

Nicméně i přes takovýhle úvod vůbec nechci naznačovat, že by snad Albez Duz byli nějací trendoví sráči, protože jejich produkce je natolik kvalitní a působivá, že by vůči nim bylo něco takového hodně nefér. Tak jako tak, Albez Duz jsou z Berlína a jejich název pochází ze staré hornoněmčiny – “albez” znamená “labuť” a “duz” cosi jako “hlučnost”. Samotný projekt funguje už nějakých pár let, ale ne zvlášť dlouho, a za tu dobu stihl vydat jeden demosnímek, eponymní dlouhohrající debut “Albez Duz” z roku 2009 a konečně v letošním roce i druhou desku “The Coming of Mictlan”, jež bude předmětem našeho skromného povídání.

Albez Duz svůj styl nazývají jako occult doom rock, což vlastně docela přesně říká, co lze od téhle skupiny očekávat. Němci totiž staví na hutném a rozvážném doom metalu, do něhož tu a tam promluví i lehký vliv gothic metalu. Jestli vás ale napadlo něco o princeznách v korzetu a tunách neoklasických kláves, tak na to okamžitě zapomeňte, protože v tomto případě mám na mysli takový ten starý gothic metal, který má spíš než k tomu, co si dnes většina lidí pod tímhle pojmem představí, blíže k death metalu… jednoduše něco jako staří Paradise Lost či Tiamat. A to vše zalijte oním zmiňovaným okultismem. Recept vcelku jednoduchý, ale výsledek je obdivuhodný.

Nelze tvrdit, že by Albez Duz objevovali Ameriku a přišli s něčím, co tu doposud nebylo. Naopak, z jejich hudby uslyšíte vliv nejedněch doomových velikánů jako třeba Candlemass, My Dying Bride, Saint Vitus, pokud nechceme jít ještě dál až někam k raným Black Sabbath. Důležité je ovšem to, že ačkoliv jsou všechny tyto vlivy na “The Coming of Mictlan” znatelné, Albez Duz na jejich základech pouze staví a navrch přidávají svou vlastní interpretaci a svůj vlastní ksicht. Jejich tvorba tím pádem v žádném případě nepůsobí dojmem nějaké laciné kopírky, nýbrž jako vyzrálá, promyšlená a působivá hudba, která s přehledem míří za titulem nejlepší doom metalové desky letošního roku.

Já jsem to tedy ještě natvrdo neřekl, neboť jsem nechtěl sypat superlativy hned od začátku, což by mohlo vypadat trochu nesoudně, ale déle už to nemá cenu odkládat – tím hlavním, díky čemu je “The Coming of Mictlan” tak úžasná deska, je atmosféra, která je naprosto fenomenální. Albez Duz totiž dokázali vytvořit přesně to, co od hudby postavené na atmosféře člověk očekává – naprosto hypnotická nálada, od níž se člověk nemůže odtrhnout, mrazení v zádech a schopnost posluchače doslova uhranout. To vše navíc Albez Duz podtrhli několika naprosto skvostnými momenty, v nichž je ukryta taková síla, že v těchto chvílích Němci sahají takřka po desítkovém hodnocení. A to zcela vážně.

Ono popravdě řečeno, rozjezd “The Coming of Mictlan” tomu tak úplně neodpovídá – i ten je sice výtečný, ale není až tak silný, aby vás opravdu srazil. Netrvá ovšem dlouho a Albez Duz začnou tahat z rukávu naprostá esa a i hodnocení “výtečný” pro ně začne být málo. Asi první z takových naprosto pohlcujících momentů přichází s “Feathered Snake” s několika úchvatnými pasážemi a zejména s excelentním závěrem, po němž už pokračuje jen čirá fantazie. Poklidná “Drowned” je naprostý skvost, u něhož se dostavuje ono zmiňované mrazení v zádech takřka při každém poslechu. “Servants of Light” pak v tomto ohledu nijak nepolevuje a díky monumentálním riffům a atmosféře tak hutné, že by se dala krájet, si člověk vzpomene třeba na poslední desku The Ruins of Beverast… což mi připomíná, že komu se “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” líbilo, pro toho je “The Coming of Mictlan” skoro povinnost, protože obě skupiny mají mnoho společného, aniž by snad jedna vykrádala druhou.

To však stále není všechno, protože na úplný závěr desky si Albez Duz připravili další klenot – naprosto fantastickou předělávku “Twist in My Sobriety” původně od německo-britské pop/folkové zpěvačky Tanity Tikaram. Už samotný originál má velice působivou atmosféru, jíž převod do mohutného doom metalu vůbec nijak neuškodil a vlastně ji v jistém slova smyslu ještě posílil. Co si budeme povídat, tohle je přesně ten způsob, jakým se mají dělat covery – vzít původní podobu, nezničit její esenci, ale předvést ji ve vlastní interpretaci a přidat k ní navíc něco vlastního.

“The Coming of Mictlan” je nahrávka, jež na mě opravdu mocně zapůsobila. Tohle je záležitost, jakou mohu s naprosto klidným svědomím doporučit všem, kteří chtějí slyšet hudbu, jež má duši. Celé album obepíná velice působivá atmosféra, díky níž jsou i ty písně, které jsou vedle těch vrcholných momentů zdánlivě “slabší”, stále naprosto skvělé. Zcela upřímně říkám, že lepší doom metalové album jsem letos doposud neslyšel, a vzhledem k tomu, že máme konec října, hodně bych se divil, kdyby se ještě objevil někdo, kdo by Albez Duz mohl vyzvat na souboj o žánrového krále roku.


Další názory:

Tak tomu říkám překvapení. Z naprosto neznámých Albez Duz a jejich druhého alba “The Coming of Mictlan” se vyklubal opravdu asi nejlepší žánrový počin, který jsem letos slyšel. Je tam vše, co od dobré doomové nahrávky v klasickém heavy metalovém střihu očekávám. Chytré skladby, podmanivý vokál Alfonsa Brita Lopeze a hlavně dechberoucí atmosféra, která album táhne nahoru až neskutečným způsobem. Jasně, není to nic nového pod sluncem, protože hudebně si ke snad ke každé z písní dokážu přirovnat odpovídající výtvor legendárních jmen, které už padly v hlavní recenzi, ale z Albez Duz je slyšet uhrančivě nenásilná nátlakovost, která funguje i bez vyloženě ničivých kytarových riffů, jež by zastínily vše ostatní. Taková “Fire Wings” nebo “Feathered Snake” jsou mi nejblíže, ovšem dělit takhle jednotnou záležitost na jednotlivé kousky není úplně fér, protože její síla je v celistvosti. A ten cover “Twist in My Sobriety” na závěr? Třešnička na dortu. “The Coming of Mictlan” je prostě od začátku do konce vynikající záležitost. Tečka.
Kaša

Kolegové nade mnou mluví o druhé desce německých Albez Duz jen v superlativech a já si nemůžu pomoci, ale musím taky. Protože jak už tu zaznělo, takhle dobrou doomovku jsem letos snad ještě neslyšel. Sedí naprosto všechno a já nevím, od čeho bych začal. Snad tím nejmocnějším – atmosférou. Hypnotická, uhrančivá, nasáklá černou magií, opiáty a silným nádechem okultna. Za vším tím kouřem z kadidla najdete velmi solidní porci hutných riffů, pasáží a především. Za nimi si do rytmu bicích brumlá baskytara. Nad celou scenérií se vznáší famózní vokál Alfonsa Brita Lopeze, jenž celou záležitost posouvá minimálně o třídu, dvě výš. Spolu s rychlejším tempem ve střední části “Mictlan” nebo v úvodu a závěru “Servants of Light” (která mi svojí monumentálností zůstala v hlavě nejvíc) dává vzpomenout, že Albez Duz svůj doom metal silně koření okultním gothic rockem. Kapela mě potěšila i neofolkovou krasotinou “Drowned”, která mi díky vokálům dost připomíná Fire + Ice, a kdybych neznal originál “Twist in My Sobriety”, ani omylem bych netipoval, že by to mohl být cover osmdesátkové popiny. “The Coming of Mictlan” je silná deska, a pokud další směřování Albez Duz bude mířit ještě výš, tak snad budu tahat devítky a vyšší.
Atreides


Mortual – Autumn Requiem

Mortual - Autumn Requiem
Země: Polsko
Žánr: progressive death / gothic metal
Datum vydání: 17.5.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Polská čtveřice Mortual funguje na metalové scéně třetím rokem, a protože se doposud nestihla prezentovat ani na žádném demosnímku, ani krátkohrajícím EP, tak je jejich debutový počin “Autumn Requiem” vůbec prvním výtvorem, který pod hlavičkou Mortual vychází.

Při pohledu na stopáž je jasné, že tohle album se nebude točit kolem přímočarých vypalovaček, ačkoli své zastoupení tam ten death metal má, ale Mortual se rozhodli kombinovat hned několik různých hudebních poloh, které by tři troše šikovnosti daly vzniknout zajímavému počinu s neobvyklou atmosférou, nicméně snaha Mortual je asi tak jediná věc, které si na jejich debutu vyloženě cením, protože výsledek je prostě špatný.

V rámci jedné skladby jsou tito Poláci schopni násilně několikrát vystřídat death metalovou hrubost s gothic metalovou zasněností, na čemž by samozřejmě nebylo nic špatného, ale co mi na jejich hudbě schází, je ucelenost. Chrastivé pasáže jsou relativně v pohodě a i díky nedokonalém zvuku znějí autenticky, ale jakmile se zpěvák Wojtek snaží i ty rychlé momenty stojící na špinavých kytarách posunout dál svým rádoby melodickým zpěvem, který se nedá poslouchat, tak je všechno špatně. Ženské sbory v pozadí a násilné přechody k melancholicky melodickým pasážím, kde hraje prim piano, jsou vyvedeny špatně a taková “Rainy Ballad” a “Anhedonia” jsou typickou ukázkou, jak by to nemělo vypadat.

Středobodem celé desky by měla být dvojice “The Crucible: Prologue” a “Autumn Requiem”, ovšem jejich příšerná délka spojená s absencí jakéhokoli logického vývoje z nich dělají pouze několik různých motivů spojených v jeden předlouhý celek. Hůř je na tom prvně jmenovaná, která skáče čistě náhodně od gotiky k blacku, pak na chvíli k zatěžkanému doomu a na závěr nesmí chybět opět trošku chrastění. Prostě všechno špatně a nebýt těch několika úderných momentů, kde zní kapela alespoň trošku uvěřitelně, tak bych měl co dělat, abych to vůbec doposlouchal. Takhle to při trošce sebezapření občas i jde. Z mého pohledu se jedná o totální zbytečnost.


Fractured Spine – Memoirs of a Shattered Mind

Fractured Spine - Memoirs of a Shattered Mind
Země: Finsko
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. …and Now You’re…
02. Dead to Me
03. This Dying Soul
04. …and Gone Was I…
05. Deprived of Daylight
06. Clock That Ticks
07. Shallow
08. Suicide Patterns

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Fractured Spine je klasický příklad kapely, o jejíž muzice se rozhodně nedá tvrdit, že by snad byla vysloveně špatná nebo rovnou úplně marná… přesto však nefunguje. Mnohdy i takovým způsobem, že není od věci hovořit o promarněném potenciálu, protože jistou myšlenku na albu “Memoirs of a Shattered Mind” cítím, stejně tak bych se nebál tvrdit, že to Fractured Spine chytili ze správného konce a formálně se jedná o poměrně zajímavou záležitost. Přesto všechno to ovšem bohužel není tak úplně ono…

Než se ale pustíme do trochu podrobnějšího popisu toho, co na “Memoirs of a Shattered Mind” je nebo není špatně, podívejme se nejprve na trochu té obligátní omáčky okolo. Fractured Spine pocházejí z města Hämeenlinna v jižním Finsku a jedná se o dvoučlennou formaci. Tedy, původně to byl jednočlenný projekt pod vedením Anttiho Kirjavainena, který ovšem k sobě brzy přibral kolegu Timo Kirjavainena (jestli jde jen o shodu jmen, nebo se opravdu jedná o nějaké příbuzné, to věru netuším a nikde jsem se této informace nedopátral). Slovo dalo slovo, demo dalo demo, vzniklo pár pravěkých počinů a v loňském roce pak dvojice přišla s dlouhohrajícím debutem “Songs of Slumber”, na nějž nyní navazuje druhou deskou s již zmiňovaným názvem “Memoirs of a Shattered Mind”.

Žánrově se Fractured Spine pohybují někde na hranici mezi gothic metalem a doom/death metalem s občasným lehkým dotekem experimentu. Na jednu stranu je dozajista chvályhodné, že se Finové pokoušejí znít alespoň trochu netradičně, ale když tak o tom přemýšlím, nejspíš právě onen experiment (ačkoliv vlastně nejde o nic velkého a o nějaké opravdové experimentování se nejedná) je tím důvodem, proč jim ta muzika nefunguje. Co si budeme v některých případech je holt lepší znít tradičně, než násilně zkoušet něco netradičního, výsledkem čehož pak bývá paskvil.

Problém netkví v tom, že by snad Fractured Spine neměli vůbec žádné nápady. Naopak se dá bezpečně tvrdit, že s nějakým tím solidním motivem přijít dokážou, jak je to vidět kupříkladu na zajímavé vokální lince v “This Dying Soul”, povedených melodiích v “Clock That Ticks” či v jedné velmi dobré pasáži v závěrečné “Suicide Patterns”. Problém je v momentech, kdy snad díky oné snaze o experiment začne muzika znít zcela nesourodě a chaoticky. Fractured Spine navíc nijak neotálejí a takovýhle chaos vám s klidným svědomím předvedou hned na úvod – po vcelku pěkném intru “…and Now You’re…” se rozjede první regulérní skladba “Dead to Me”, přičemž její začátek patří právě mezi takové chaotické momenty – jako kdyby ty nástroje hrály každý něco jiného a přes sebe byly naházené bez ladu a skladu. Jakmile se po tři čtvrtě minutě Fractured Spine uklidní a zvolní, najednou se hudba vyčistí a začne to dávat smysl.

Tohle byl sice jen jeden příklad, ale takových pasáží, kdy Fractured Spine znějí takhle divně, tam je bohužel mnohem víc, a co je horší, na finální dojem z “Memoirs of a Shattered Mind” mají větší dopad než těch několik solidních momentů. Výsledek je tím pádem poměrně jasný a naneštěstí i poměrně nepříznivý – budete mít pocit, že by to klidně mohlo být fakt dobré album… akorát není. Určitě se Fractured Spine nedá upřít jistý potenciál, protože jak již padlo hned zkraje recenze, marná jejich muzika v žádném případě není, ale evidentně by potřebovali ještě o krapet víc odstupu od své vlastní tvorby. Nicméně rozhodně netvrdím, že by bylo nutné nad tímto jménem lámat hůl, protože není vyloučeno, že s trochu většími zkušenostmi budou tito Finové schopni s přehledem natočit počin, který fakt dobrý opravdu bude…


Necroart – Lamma sabactani

Necroart - Lamma sabactani
Země: Itálie
Žánr: extreme gothic / black metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Masterpiece Distribution

Tracklist:
01. Lamma sabactani
02. Magma Flows
03. The Demiurge
04. Agnus Dei
05. Redemption
06. Joining the Maelstrom
07. Stabat mater
08. Of Ghouls, Maggots and Werewolves
09. Cyanide and Mephisto

Hodnocení:
Zajus – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Už pohled na obal “Lamma sabactani” ve vás možná vyvolá dojem, že dnešní recenze bude o albu, jež byste svým dětem pouštět nechtěli. Sama kapela k obalu dodává, že jejím úmyslem bylo “nakopat prdele konformistů a trendařských křesťanských metalcoristů” (mírně cenzurovaná verze) a mně nezbývá než říci, že to opravdu funguje. Zatímco samoúčelné kresbičky polorozpadlých mrtvol na obalech death metalových alb mě nechávají chladným a fotky téhož na obalech alb grindcorových mi přijdou přinejmenším nevkusné (a ani jedno ve mě nevyvolá chuť k poslechu alba), drsný a přesto chytrý obal “Lamma sabactani” na mě jednoduše zapůsobil. Dokonce bych zde viděl paralelu s hudbou, v obou případech totiž Necroart používají relativně běžné a staré prostředky, které nikoho nevyděsí, k dosažení působivého a atmosférou nasáklého výsledku.

Necroart, šestice muzikantů z italské Lombardie, tvoří hudbu již patnáctým rokem. Do vydávání alb se však příliš nehrnou, debut vyšel v roce 2005, šest let po založení, a na jeho nástupce se čekalo dalších pět let. Kapela však pokračuje v trendu zkracování období mezi jednotlivými alby, a třetí počin tak dostáváme již letos. A co na něm uslyšíme?

Jak jsem již naznačil, recept Necroart je vlastně docela jednoduchý. Přímočaré riffy (někdy opravdu až komicky primitivní) tvoří základ, na který se dále vrství zejména klávesy. Ty se nejen že nesnaží hrát si na jakoukoli imitaci smyčců, naopak svou klávesovost otevřeně přiznávají a při poslechu tak na mysl vytanou gothic metalové kapely z počátku 90. let. To při přítomnosti skladatelské zručnosti, kterou Necroart rozhodně oplývají, může tvořit dobrou hudbu samo o sobě, a tak nás může jen těšit, že Necroart mají co nabídnout i nad tento rámec. Tak předně jsou zde bicí, po většinu času hodně rychlé a agresivní. Zejména u nich je slyšet dosti specifické, chce se mi říct undergroundové, nazvučení alba. Bicí jsou hodně utopené a kopáky nenajdete nikde jinde než hluboko pod stolem, schované v subwooferu, ale právě díky tomu, že působí na zcela jiných frekvencích, vzniká dosti silný prostorový dojem – Necroart na vás utočí ze všech stran. To ve spojení s relativně dynamickou prací bubeníka, který vás rozhodně nebude nudit jedním tempem po celou desku, tvoří další úroveň, která přispívá k působivosti desky.

Tím se dostáváme k poslední zmíněníhodné složce (baskytary si totiž moc neužijete), a totiž ke zpěvu. Opět využiji samotné kapely, která posluchačům představuje zpěv slovy: “…[řev] má blízko k death/black metalu a čisté vokály jsou divné a zvláštní”. S prvním tvrzením lze naprosto souhlasit, řev Massima Finotella je opravdu na hraně zmíněných žánrů a jako takovému mu není co vytknout. Tvrzení o “divných a zvláštních” čistých vokálech však často bývá způsob, jímž kapela nepřímo říká, že její zpěvák neumí zpívat, a tak svou nezpůsobilost maskuje jako originálnost a odpor posluchačů jako neschopnost docenit věci netradiční. Ne však v případě Necroart. Čistý zpěv je jasně nedokonalý, ale není nijak zvlášť mimo a navíc je opravdu značně netradiční, na čemž atmosféra alba ve velkém staví. Zajímavé by navíc mohly být i texty, které kapela prohlašuje za krátké romány o náboženství a dalších tématech – ty však bohužel jednoduše není možné dohledat.

Necroart mají talent na povedené nástupy, a tak žádná skladba nezačne jen tak zhurta. Samotný úvod obstará nástup, který byste čekali možná od alba folk metalového, klávesy však brzy zaujmou svou pozici na pozadí a pozornost si vyžádají kytary. Ty pracují velkou většinu času v těsně semknuté dvojici a hraním “téměř, ale ne úplně” toho samého se bezvadně doplňují. Ačkoli je většina desky postavená na jednoduchém scénáři, Necroart ví, jak posluchače nenudit, a tak vždy chvíli těsně před tím, než začne být jakákoli část alba příliš dlouhá, přijde změna a posluchače osvěží.

Ze skladeb s “klasickým” zvukem (klasickým pro kapelu, k neklasickému se teprve dostaneme) jsem si oblíbil hlavně ohromně chytlavou “Magma Flows”. Po krutém death metalovém nástupu vstoupí do hry klávesy a nesmírně snadno vše změkčí. Každý řádek textu jako by ulpěl v mé paměti dávno před poslechem alba, takový ten pocit, kdy víte, že to co slyšíte, už dobře znáte, ale zároveň to není možné přisoudit žádné konkrétní vzpomínce a kapelu tak nařknout z plagiatorství. Některé části “Magma Flows” jsou pak až nesmírně dobré: stručný řev v refrénu (“Magmá”) či část po něm následující, kdy kytara hobluje pomalý primitivní riff, zatímco kopáky přecházejí z rychlého nášupu k pochodovému tempu a zpět. Necroart se nějak podařilo vydestilovat samotnou esenci metalu a vytvořit album, které mě po dlouhé době nutí zatočit pleší, jako by na ní byly dlouhé headbangingu chtivé kadeře.

Pokud máte dojem, že to co popisuji, zní dobře, ovšem na 50 minut hudby je to přeci jen poměrně málo, máte téměř pravdu. Albu by ke konci značně docházel dech, kdyby Necroart nepřivolali na pomoc zpěvačku Gaiu Fior a v několika písních značně nezvolnili tempo. Kdo by čekal, že zpomalením a zapojením ženského vokálu však hudba změkne, ten se bude hodně mýlit, neboť právě tyto písně nemají daleko k tomu nejtemnějšímu na desce. Předně je tu výborná “Redemption” postavená na akustické kytaře a klávesách. Právě zde zní čistý zpěv nejlíp, jako tichá esence skryté zvrácenosti, jako někdo, kdo se chová klidně a sympaticky a zároveň svým úsměvem prozrazuje přítomnost dětského chlapeckého sboru ve svém zamčeném sklepě. “Redemption” je nasáklá neofolkem a vřele mi připomněla výborné, byť málo známé Ordo Rosarius Equilibrio. V několika dalších písních je pak přítomnost Gaii Fior menší, a tak třeba v nesmírně pomalé “Stabat mater” vlastně jen pomůže kapele vystavit atmosféru a pak již nechá mluvit metal samotný. Po posledním závěrečném zrychlení v podobě “Of Ghouls, Maggots and Werewolves”, které však za skladbami z úvodu desky pokulhává, přijde ještě zvláštní elektronická “Cyanide and Mephisto”, jež celkové zaměření alba na atmosféru výborně korunuje.

Po dosti obšírné recenzi se tak dostáváme k závěru, který musí být jasně lichotivý. Silných stránek hudby Necroart je totiž nesmírně hodně a v jejich centru jasně stojí silná atmosféra s okamžitou chytlavostí. Na druhou stranu rukopis kapely nefunguje na sto procent vždy, asi bych si jednoduše dokázal vybrat o pár skladeb míň a album si postavit o deset či patnáct minut kratší. I tak jde ale o hodně zajímavý počin, jež si pozornost zaslouží, a já mu ji budu věnovat vždy, když dostanu chuť připomenout si, proč je pro mě metalová hudba stále číslo jedna.


Další názory:

Nemůžu tvrdit, že bych to tak nějak vyloženě očekával, ale podobně jako kolegu recenzenta i mě dost zaujal obal, na jehož základě jsem si říkal, že by mohlo jít o podařenou záležitost – a hle, ono tomu tak doopravdy je, jelikož v případě “Lamma sabactani” je hovořit o povedené nahrávce rozhodně na místě. Necroart se pochybují někde dejme tomu v extrémním gothic metalu s lehkou příměsí black metalu, ale funguje jim to skvěle, jejich muzika opravdu působí takovým sympaticky špinavějším dojmem, ačkoliv se rozhodně nedá tvrdit, že by šlo o počin nějak zpátečnický. Upřímně se mi hodně líbí především způsob, jakým Necroart využívají klávesy a ženské vokály, protože oba tyto prvky dodávají na “Lamma sabactani” to správné koření a dělají to album ještě zajímavější – a přesto ani na chvíli nemusíte pochybovat o tom, že opravdu posloucháte metal. Pokud bych měl volit vrcholy, bez váhání bych jmenoval dvě skladby, ačkoliv je ta fošna rozhodně vyrovnaná a kvalitní i jako celek. Touto dvojicí je temná a na poměry desky trochu netradiční “Redemption” a pak především zabijácká “The Demiurge”, v níž se ve velmi silné podobě koncentruje vše dobré, co jen lze na “Lamma sabactani” nalézt.
H.


April Weeps – Outer Calm, Pain Within

April Weeps - Outer Calm, Pain Within
Země: Slovensko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 4.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Sacrificial Rite
02. Dream-Master
03. Buried
04. Outer Calm, Pain Within
05. Forever Falling
06. Shards
07. Waiting for the Sun
08. In a Hurry
09. Positive Energy
10. Faded Memory
11. Pass Away

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
April Weeps

Jak známo, dnešní doba a její nezměrné možnosti umožňují kapelám tvořit způsobem, o jakém si ještě před nějakými 20 lety mohli muzikanti nechat jenom zdát. S tím, jak je to jednoduché, ale zákonitě vyvstal fenomén statisíců a miliónů zcela zbytečných rychlokvašek, tedy mladých kapel, které se sotva dají dohromady a už vydávají album. Že to až na vzácné výjimky většinou stojí slušně řečeno za vyližprdel, asi není třeba dodávat…

Jestli si ale myslíte, že tohle filosofické povzdechnutí mělo připravit půdu pro sestřelovací recenzi jednoho takového počinu, tak se pletete. Když nic jiného, April Weeps z Dunajské Stredy totiž rozhodně nemohou být považováni za horečný produkt doby – počátek existence kapely se datuje dlouhých deset let nazpět, a ať už je to důsledkem vleklých obtíží se sestavou nebo snad vůlí vydat pouze takový materiál, který je pro vydání zralý, deska “Outer Calm, Pain Within” je pro April Weeps řadovým debutem.

Hudební náplň alba tvoří takový mix gothic metalu, lehké progrese, moderny a kdoví čeho ještě a musí se nechat, že první dojmy hrají jednoznačně ve prospěch April Weeps. Elegantnímu digipacku, jehož parádní vizuál má na svědomí všeuměl Sachtikus, lze jen těžko něco vyčítat a podobně dobře zapůsobí i první letmý poslech. Deska je zvukově precizní, kompozičně i technicky bohatá, působí sebejistě a ve všech ohledech dotaženě. Jenže tohle zní trochu moc idealisticky na to, aby v tom nebyl žádný zádrhel, a také že tam je.

Ten nejdůležitější shledávám určitě v jisté schizofrenii, kterou “Outer Calm, Pain Within” trpí. Ono je sice pravda všechno, co padlo v předchozím odstavci – ta muzika zní promakaně, komplexně, je z toho jasně slyšet, že je kapela plná schopných hráčů, kteří svoje nástroje umí ovládat, a celé dohromady se to tváří vážně světově. Jenže právě proto docela zamrzí, že se pod vychytanými aranžemi a vší tou slávou skrývá sice ne úplně moc, ale taky ne úplně málo momentů, které znějí vyloženě amatérsky, nezkušeně a člověka, který už má něco naposloucháno, rozhodně praští do uší.

Projevuje se to pochopitelně v samotném jádru muziky, protože tam se to prostě neokecá. Zejména struktura některých riffů, kytarových přechodů nebo melodií je na úrovni podprůměrné lokálky vezoucí se na chvostu popularity některého z mainstreamovějších žánrů, a když na vás něco takového vybafne z desky, která byla podle všeho dělaná s velkou pečlivostí a perfekcionismem, je do docela pěst na oko a je na tom vidět, že přese všechno ostatní nejsou April Weeps zdaleka tak zkušení skladatelé, jak to zpočátku dělalo dojem.

Co se týče zpěvu, ani tam není vše úplně růžové. Growl je v pohodě, ale zpěvačka Marta – ač obdařena hezkým a silným hlasem – zjevně také není úplně ideálně vyzpívaná a ve spodních polohách to zkrátka není úplně ono. Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že když se dostane trochu výše a muzika jí dovolí rozbalit to naplno, je to vážně paráda a právě její pasáže, které se nacházejí v “Buried” nebo v titulce “Outer Calm, Pain Within”, jsou pro mě rozhodně vrcholy alba.

A podobně je to vlastně se vším okolo téhle desky – má to sice své mouchy (a občas to jsou pěkné masařky, jen co je pravda), ale jindy je to zase až překvapivě slušné a dohromady se to poslouchá dost příjemně a na zřetelný nadprůměr to úplně v pohodě stačí. Když totiž přivřu oči nad těmi kompozičními přešlapy, které na “Outer Calm, Pain Within” April Weeps propašovali, zbývá mi materiál, v němž se skrývá zřetelný, sem tam dokonce v realitu proměněný potenciál. Upřímně doufám, že se April Weeps do příště trochu polepší, protože potom bychom se mohli dočkat něčeho opravdu dost dobrého. Zatím je to jen za solidních šest, ale zato s velkým příslibem do budoucna.