Archiv štítku: gothic rock

Christian Death, Whispers in the Shadow

Christian Death

Datum: 13.10.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Christian Death, Whispers in the Shadow

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Mám-li vyjmenovat několik person, jaké na současné gothrockové scéně skutečně respektuji, Ashley Dayour je rozhodně jednou z nich. Jeho nezmírající aktivita v uskupeních The Devil & the Universe (kteří se na Chmelnici po boku Ordo rosarius equilibrio ukázali nedávno) a především pak ve Whispers in the Shadow dala vzniknout kvantu perfektní muziky, jež jednak respektuje tradice žánru, ale zároveň má vlastní uhrančivou tvář a není jen lacinou kopií osmdesátkového gothic rocku, jakkoliv je jím počáteční tvorba silně ovlivněna. Navíc byl koncert součástí šňůry k dvacátému výročí kapely a setlist sliboval průřez diskografií, takže o důvod víc, proč se na Chmelnici ukázat v krátké době podruhé. Naproti tomu legenda jménem Christian Death, jejíž kořeny sahají až na přelom sedmdesátek a osmdesátek, mi stejně jako řada dalších kultovních jmen doposud unikala, respektive jsem diskografii kapely znal doposud pouze povrchně. Jejich úkaz na pražském pódiu je výjimečný, neboť se v Čechách ukázali naposledy někdy v polovině 90. let – a kdo ví, jestli se tu ještě někdy vůbec ukáží znovu.

Ačkoliv do klubu přicházím lehce po půl osmé, kdy už pár minut mají hrát Whispers in the Shadow, pódium životem zrovna nepřekypuje. A ostatně ani klub, neb se v něm pohybuje zhruba dvacítka gotických existencí (mezi nimiž svítím v bílém triku jak invertované lejno na oltáři) a to je zhruba vše. Čtvrtek holt dělá své. Nezbývá tedy než zavelet plán Č, tedy očumět merch, a následně plán P, neboli zamířit na bar pro pivo (libovolné značky, neboť ať na Chmelnici točí, co točí, vždycky to chutná stejně nijace). Ale dost hejtu na alkoholické kapaliny, protože už odbíjí devátá a na pódiu se s konečně zjevuje Ashley Dayour a jeho suita. Je s podivem, jak tenhle člověk ve svých dvou kapelách střídá vzezření, které je pokaždé naprosto odlišné. Zatímco před dvěma týdny ukázal vizáž zarostlého kabalisty, tentokrát shodil bradu a nasadil zjev havraního kazatele s charakteristickým kloboukem a jal se sdílet svá temná poselství publiku, jež se stačilo rozrůst někam k sedmdesátce hlav.

Setlist Whispers in the Shadow:
01. The Rites of Passage
02. The Arrival
03. Face
04. Tempest
05. Train
06. Nightside of Eden
07. If Uriel Falls
08. The Lost Souls
09. Wormwood Star
10. Amenta Descending
11. Lightbringer
12. Revealed as Light

Důležitější než vizuál je ovšem hudba samotná – která je i tentokrát perfektní, stejně jako tomu bylo kdykoliv předtím. A snad jako pokaždé, i tentokrát obstarává úvod uhrančivost „The Rites of Passage“ z eponymní desky. Pak už ale následuje kytarová smršť, jež si posluchače snadno omotá svými osidly a nepustí jej, dokud není po všem. Sehranost a železná jistota dává základ intenzitě, s jakou Whispers in the Shadow ládují do publika energické fláky z nejstarších alb „Laudanum“ či „November“, které to k onomu dvacátému výročí také mají coby kamenem, výborně ale fungují i hypnotické kusy jako „Tempest“ či „Wormwood Star“. Hodinový set nemá slabého místa, od samého začátku do posledních vteřin budují Whispers in the Shadow svoji uhrančivou náladu, již v závěru zúročuje a násobí atmosférická lahoda „Revealed as Light“. A i když se v Praze ukazují Rakušané se železnou pravidelností co dva roky, rozhodně mě i tentokrát ujišťují, že při příští zastávce se jde znovu. Škoda, že i přes bouřlivý aplaus se ale přídavku nedočkáme – hádám, že si jej Whispers in the Shadow odpouští nejspíš pro pozdější začátek.

Netrvá dlouho a na pódium nastoupili Christian Death… tedy, vlastně přece jen trochu ano, protože dobrých deset minut běží na cáry bílé látky projekce podpořená předčítáním snad seznamu zemřelých osob či čeho vlastně. Na vycukání a přípravu publika to ovšem moc nefunguje, protože po zjevení tria Valor KandMaitriJason Frantz bych přece jen čekal říznější odezvu. A přijde mi, že i Christian Death jsou zpočátku poněkud vlažní – alespoň dokud Valorovi někdy při třetím songu nepraskne struna, což sice stojí trochu trapných průpovídek, aby se zaplácl prostoj, ale pak už švihají do lidí jednu pecku za druhou a já začínám pod náporem kapely znovu pookřávat. A spolu se mnou i zbytek publika, neb se pod pódiem tvoří přátelské kolečko přátel šťouchání do žeber a krom lidí poletuje vzduchem i pivo.

Christian Death

Jakkoliv jsem byl zpočátku trochu skeptický (neb mě většina goth rockových legend doposud živě příliš nepřesvědčila – kupříkladu Inkubus Sukkubus či The Sisters of Mercy), Christian Death ukazují, že jsou docela jiná liga a do starého železa rozhodně nepatří. Hraje se přes hodinu a já se zatraceně bavím, protože tohle uskupení má koule přinejmenším o velikosti Maitřiných ňader. Její vokál sice občas nepříjemně tahá za uši, nicméně cítím, že to k tomu tak nějak patří a bez občasného uklouznutí by to nejspíš nebylo ono. K perfekcionismu má daleko i instrumentální stránka, ale koho to trápí, když obhroublý, neučesaný zvuk se stará o půl sex appealu kapely a nadávat na něj by bylo střelbou do vlastních slabin?

Krom toho je i na co koukat – minimalistické pódium dává vyniknout ústřední dvojici, přičemž oba dva jsou svým způsobem nepřehlédnutelní. Zatímco Maitri si těžko nevšimnout pro výrazný hrudník, Valor stahuje pozornost oblečkem řízlým egyptem a v průběhu večera i náhodným fantasy (když čapku střídá za jakousi koženou helmu). Navzdory perfektní výzdobě pódia i kapely (nepočítaje bubeníka Jasona) je ale vystupování veskrze civilní, příjemné a prošpikované humorem, přičemž jak ukazuje Valor úctyhodným výkusem s jednou z fanynek, hranice mezi kapelou a publikem takřka neexistují. Vrcholem pak je groteska před přídavkem, neb zatímco se Valor snaží nechat vytleskat, Maitri si jde prostě na bar pro drink, jako by se nic nedělo. Banda komediantů, pomyslí si náhodný přihlížející, ale všechno je to vtipné, nenucené, žádná křeč a humor za každou cenu, zkrátka situační komedie par excellence.

Whispers in the Shadow

Co říct závěrem? Že tohle za to rozhodně stálo a vytknout nelze téměř nic – Whispers in the Shadow jako vždy výborní, a i když Christian Death působili zpočátku možná až zbytečně vlažně, rozhodně ukázali, že do starého železa ještě zdaleka nepatří. A i když nebyla účast z nejrůznějších důvodů kdovíjak hojná, já si večer užil vrchovatě, tudíž zakončím tak trochu cliché: Kdo jste nešel, můžete leda litovat. Chá!


XIII. století – Intacto

XIII.Stoleti - Intacto

Země: Česká republika
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Warner Music

Tracklist:
01. Intacto
02. Hodina stínů
03. Černá věž
04. Phobia Nocturna
05. Havran
06. Nebe pod Berlínem
07. Horror Monsters
08. Nocturama
09. V slzách příštích dnů

Hrací doba: 39:31

Odkazy:
web / bandzone

První pohled (Atreides):

Pro jedny kapela s nesmyslnými texty, tuctovými riffy a angličtinou tak prkennou, že to tříská dveřmi; pro druhé geniální hudebníci, kteří se nejen na domácí scéně mohou oprávněně pyšnit kultovním statusem. Tak ať či onak, XIII. století se nedá upřít skutečnost, že jejich příchod na začátku devadesátek výrazně pomáhal formovat domácí gothic rock i gotickou scénu vůbec, a stejně tak nelze opomenout skutečnost, že v zahraničí (přinejmenším v sousedním Polsku) si vydobyli snad ještě o něco víc věhlasu než v našich luzích a hájích. Jihlavská dvojice v bratrském složení Petr a Pavel Štěpánovi si za 25 let prošla zajímavým vývojem, kdy se od goth rocku ve stylu The Sisters of Mercy z debutu „Amulet“ dostala k atmosférickým, temnějším deskám na „Nosferatu“, na přelomu tisíciletí zavítala na pole elektroniky v podobě vizionářské „Metropolis“, aby se později zase vrátila ke kovanému gothic rocku na „Dogma“.

To také bylo donedávna poslední řadovkou. „Intacto“ vyšlo po dlouhých sedmi letech, kdy kapela sice vydala dva živáky „Nocturno“ a „Live in Berlin“, které doplnila kompilací „Ritual“, nového materiálu však bylo jako šafránu. Letošní deska přišla bez výrazné mediální podpory a tak trochu jako blesk z čistého nebe. Důležitější však je otázka, jestli XIII. století i po takové době stojí za poslech, a odpověď na ni není jednoznačná. „Třináctky“ si vždy razily svoji cestu, díky čemuž si vybudovaly pro ně typický rukopis, na druhou stranu mě od kapely baví zhruba půlka diskografie, přičemž té druhé jsem z nejrůznějších důvodů nepřišel na chuť – buď mi ty nahrávky nepřišly příliš povedené nebo byly zkrátka nudné. „Intacto“ nelze vzít jako celek a šmahem jej odsoudit jako zábavné, nudné, povedené či špatné.

Z alba je cítit jak snaha o změnu kormidla trochu jinam, tak návaznost na předešlé (a mimochodem výborné) „Dogma“, které rukopis „Třináctek“ obalilo do moderního, plného zvuku – jenž se na „Intacto“ takřka nezměnil, a nahrávce tak na první poslech nasazuje tvář svého předchůdce. Album ovšem na rozdíl od něj stojí hlavně na rychlejších šlapavých skladbách, z nichž nejvíc vyniká úvodní „Hodina stínů“ (minutové intro s prominutím nebudu počítat mezi plnohodnotné skladby) a šesté „Nebe nad Berlínem“. Následující „Horror Monsters“, která by se v jistém smyslu dala chápat jako pocta fanouškům kapely, mi nicméně přijde jako zbytečná repríza „Katakomb“, hlavně díky použitým samplům, což poodhaluje skutečnost, že bezchybné to tentokrát nebude.

Nejsilnější skladba pochází navzdory zbytku z té klidnější, intimnější části alba (které od posledně poztrácelo takřka deset minut stopáže). Šestiminutový „Havran“ je zároveň i nejdelší kompozicí, jeho předností je ovšem silná melancholická atmosféra a opar tajemna, který mi na zbytku desky zkrátka chybí. Černý opeřenec tak mezi ostatními písněmi doslova ční, dost i kvůli tomu, že zbývající pomalejší písně zdaleka nedosahují takových kvalit. „Nocturama“ vyznívá na poměry XIII. století nečekaně pozitivně až vesele – snad díky klávesové melodii a zapojení akustické kytary. Atmosféry v ní ale je co by se za nehet vešlo a působí na mě spíš jako sterilní rádiovka, než aby měla osobitý výraz ve tváři… což je asi to poslední, co bych od téhle kapely kdy čekal. Baladická „Phobia Nocturna“ pak také z alba vyloženě trčí – k její smůle však nudným a utahaným obrazem variace na „Prokletí domu slunečnic“. K melancholii se vrací až závěr utopený „V slzách příštích dnů“, který se s albem loučí možná poněkud pateticky, avšak krásně, tak trochu v duchu písně „Hvězdy chtějí patřit tobě“„Metropolis“.

Před prvním poslechem alba jsem neočekával nic. „Třináctky“ sice pořád považuji za srdeční záležitost, nicméně doba, kdy jsem z jejich hudby seděl na zadnici, je už nenávratně pryč. I kvůli tomu jsem k albu přistupoval spíš střízlivě a před poslechem jen doufal, že se mi po sedmileté proluce nedostane zbytečného alba… což se k mému štěstí nepotvrdilo. Verdikt ale není zdaleka jednoznačný: Na jedné straně stojí řada skladeb, které možná nedosahují kvalit předchozích desek, svoji existenci si ale obhájit dokáží a docela mě baví. Na opačném břehu ovšem stojí kompozice, jež mi připadají buď unavené nebo takové nijaké – bez výrazu, bez duše, čímž album zbytečně sráží. Jako celek ale „Intacto“ rozhodně nedělá diskografii XIII. století ostudu. Ačkoliv nepřináší nic vyloženě nového a má několik slabších chvil, je důstojným přírůstkem – což je po 25 letech existence mnohdy víc, než by si člověk mohl přát. Zajímavější než hodnocení alba je ale otázka, zda je „Intacto“ přírůstkem posledním a kam bude česká gothicrocková legenda směřovat nadále.


Druhý pohled (nK_!):

„Dogma“ je s námi už dlouhých sedm let, a abych se přiznal, od novinky XIII. století jménem „Intacto“ jsem nečekal vůbec nic. Ne, že by předchozí album bylo špatné, to rozhodně ne, spíš jsem měl za to, že XIII. století v čele s Petrem Štěpánem má vrchol své tvorby už nějakou dobu za sebou.

První zveřejněné ukázky z „Intacta“ mě neoslovily a desku jsem si pustil vlastně jen z nostalgického zájmu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že „Intacto“ se jako 40minutový celek nejen dobře poslouchá a baví, ale zároveň jde o promyšlenou a skvěle aranžovanou desku, jež může směle konkurovat i starým atmosférickým nahrávkám XIII. století z 90. let.

„Intactu“ nemohu po mnoha posleších vytknout prakticky nic zásadního. Čistý zvuk, přehledné aranže, skvělý vokál Petra Štěpána, ještě lepší texty, vynikající klávesové linky a melodie na nich postavené. Prakticky žádná z písní se nedá označit za vycpávkovou nebo nedomyšlenou. Kéž by si všechny kapely uvědomily, že méně je někdy více.

Velice milé překvapení a pro mě momentálně adept na jednu z nejlepších desek letoška. Ještě nás toho čeká hodně, ale tomuhle dost věřím. Výborná práce a jsem potěšen o to víc, že XIII. století je má prastará srdcovka.


The Magik Way – Curve sternum

The Magik Way - Curve sternum
Země: Itálie
Žánr: atmospheric / gothic rock / occult rock / ambient
Datum vydání: 11.5.2015
Label: Sad Sun Music

Tracklist:
01. I corpi pesanti
02. La mano raccoglie
03. A curva di sterno
04. Yod-He-Vau-He
05. Nel tempo restare
06. L’orrore
07. Scuotiti, oh vita!
08. In alto come in basso

Hrací doba: 40:16

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Co si budeme povídat, recenze by měly stavět především na aktuálnosti – a ty vycházející na online médiích obzvláště. Je ovšem pravda, že s tímhle tu míváme trochu problémy, protože pořádná disciplína zrovna nepatří mezi naše největší přednosti. Nicméně, jsou případy, kdy rozhodně stojí za to se trochu zastavit a ohlédnout se i několik měsíců dozadu za nahrávkou, která je již vlastně neaktuální. A „Curve sternum“ patří k albům, o nichž se vyplatí si popovídat i v prosinci, přestože vyšla třeba v květnu…

Italové The Magik Way jsou vůbec docela zajímavá formace. Jejich kořeny sahají až hluboko do půli 90. let, a když dojde na řeč o motivaci k založení skupiny, začne se to hemžit slovy jako alchymie, hermetismus a obecně esoterika. Dobře, dejme tomu. Jedná věc je ovšem jistá – The Magik Way v dalším průběhu let nefungovali jako klasická hudební skupina, vlastně ani nic nevydávali, jen si spíš tak nějak existovali sami pro sebe a kdo ví, co tvořili nebo netvořili. Co se nějakých nahrávek týká, tak vznikla nějaká (nejspíš) dvě dema, ale záměrně říkám jen „vznikla“, protože to ještě neznamená, že byla i vydána, což zjevně vůbec nebyla. Někdy v této době také vznikl také hudební doprovod k jakémusi Draculovi, ale popravdě řečeno ani nevím, zdali to byl film, nebo něco jiného, jelikož se mi to moc nepodařilo dohledat… vypadá to, že by asi mohlo jít o divadelní hru, ale fakt nevím jistě.

Každopádně, na sklonku 90. let se za The Magik Way dle dostupných zdrojů zavřela voda úplně a formace přestala existovat. Obživnutí přišlo vlastně až poměrně nedávno, kdy začátkem roku 2013 vyšla kompilace „Materia occulta 1997-1999“, na níž se objevil starý a nevydaný materiál z 90. let. A odsud už je jen krůček k letošnímu květnu, kdy se objevilo „Curve sternum“, vlastně asi formálně první dlouhohrající deska The Magik Way

Určitě bude zajímavé se trochu zastavit u toho, co The Magik Way vlastně hrají. I když, možná bude jednodušší si říct, co The Magik Way nehrají. Kapelu najdete i třeba Metal-Archives a zde i kdekoliv jinde se můžete dočíst, že se jedná o kombinaci black metalu a dark ambientu. Nevěřte však tomu, jelikož s black metalem a vlastně s metalem obecně nemají Italové nic co do činění. A co se dark ambientu týká, tam je to také s poměrně slušnou dávkou fantazie, ale jinak bych „Curve sternum“ také neoznačil za dark ambientní nahrávku. To už radši ambient.

Pak je ale otázkou, cože to tedy je. Osobně bych řekl, že The Magik Way mají spíš blíže k takové okultní gotice, byť čistokrevný gothic rock nebo darkwave to také není… rozhodně to k nim má ale blíže než k black metalu. Paradoxně to zrovna v tomhle případě asi nejlépe vystihuje taková ta abstraktní škatulka, jaké si občas skupiny samy sobě vymýšlejí – The Magik Way se totiž prezentují jako ritualist occult music, což dost sedí.

Ale na rovinu – vlastně tu jenom slovíčkaříme, protože nějaká podstata je někde trochu jinde. To důležité, co by měla recenze sdělit, se totiž nachází v prohlášení, že jde o velice poutavou hudbu a že „Curve sternum“ je skutečně brilantní nahrávka, s níž se dá strávit obrovské množství poslechů. The Magik Way hrají povětšinou pomalu a jejich hlavní síla tkví především v čarovné atmosféře. Ta je bezesporu temnějšího rázu, ale nesnaží se o vyslovenou depresi. Je v tom hojně cítit onen tolikrát omílání okultismus, tříští se tu tajemno s jistou posmutnělostí, zároveň je v tom však jakýsi aristokratický majestát a (v tom dobrém slova smyslu) elitářství.

Za vysoce důležitou dále považuji ještě jednu věc – „Curve sternum“ je sice pomalejšího rázu a staví zejména na atmosféře, ale jestli jste si představili nějakou vyloženě monotónní a minimalistickou produkci, tak to není úplně správná představa. I navzdory tomuto ladění se totiž stále jedná o jakousi písničkovější desku, která funguje jako jeden homogenní celek, ale rozhodně se neslévá v jednu masu zvuku, v níž je těžko se zorientovat, a jednotlivé kompozice jsou mezi sebou jasně rozpoznatelné a i samy o sobě velice silné. Zářným příkladem budiž třeba „La mano raccoglie“, rituální „Yod-He-Vau-He“ nebo magická „L’orrore“, což jsou všechno obrovsky působivé skladby. Nicméně, ani ten zbytek vůbec v ničem nezaostává.

The Magik Way

„Curve sternum“ je dle mého excelentní deska, a aniž bych chtěl přehánět, mám pocit, že na tomhle místě mohu prohlásit, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos slyšel. Do elitní top 5 sice nepatří, ale do první desítky by se The Magik Way možná i dostali (ačkoliv, musel bych o tom popřemýšlet). Tak či onak, rozhodně se jedná o natolik dobrou věc, že stojí za to se u ní pozastavit a nějaký čas s ní strávit. Velice podmanivá nahrávka.


Mono Inc. – The Clock Ticks On 2004-2014

Mono Inc. - The Clock Ticks On 2004-2014
Země: Německo
Žánr: gothic rock / industrial rock
Datum vydání: 22.8.2014
Label: NoCut Entertainment

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Když jsem před rokem a půl recenzoval desku “Nimmermehr” od Němců Mono Inc., neměl jsem tušení, že o téhle kapele ještě někdy uslyším, protože i když jsem jí tehdy (já idiot) udělil 7,5 bodu, byla to prostě jedna celkem průměrná deska z mnoha. Jenže přešly dvoje Vánoce a máme je tu, chlapce ušaté, znovu. Co si přichystali tentokrát? Je to výroční kompilace “The Clock Ticks On 2004-2014” a k jakému výročí vychází asi nemá smysl dodávat.

“The Clock Ticks On 2004-2014”, která podle všeho (starší alba neznám) pokrývá celou diskografii kapely, můžeme brát jako běžnou bestofku se vším, co k tomu patří – pro náruživého fanouška je to povinnost, pro příležitostného posluchače celkem zbytečnost a pro člověka neznalého tvorby kapely leda tak odrazový můstek k průzkumu diskografie. Pro pořádek dodejme, že se všechny skladby nehledě na rok výroby nesou v duchu jednoduchého gothic rocku s místy výraznějším industrialovým samplem a snaží se zaujmout chytlavými melodiemi a nezbytně hlubokým vokálem Martina Englera. Některé skladby sice překračují čáru germánského kýče, ale jinak to jde poslouchat bez větších problémů, sem tam se urodí i vyloženě sympatický kus a jako podklad k nějaké práci s tím vlastně nemám žádný problém.

Problém ovšem tkví jinde. Již základní disk “The Clock Ticks On 2004-2014” v přehrávači vydrží skoro hodinu a čtvrt, jenže to není všechno. Kompilace dále obsahuje druhé CD “Alive & Acoustic” – akustický živák o stejném počtu skladeb a lehce obměněném setlistu. Ne, že by ty akustické covery byly vyloženě špatné, ale původní tvář kapely je mi výrazně sympatičtější a ono druhé CD tak považuji za zcela zbytečné. Krom toho už tak dost enormní stopáž vyrůstá takřka na dvojnásobek původní hodnoty a necelé dvě a půl hodiny přinejlepším nepatrně naprůměrně podkladové muziky, která se navíc zhusta opakuje, to už je prostě neúnosné. Záleží tedy, do jaké kategorie potenciálního zákazníka patříte. Třeba já “The Clock Ticks On 2004-2014” tedy k životu opravdu nepotřebuji.


The Spiritual Bat – Mosaic / The Spiritual Bat v Praze

The Spiritual Bat

The Spiritual Bat z Itálie je skupina, která se v hudebním světě pohybuje takřka pomalu již dvě dekády, přesto jsem o ní až do letošního roku neslyšel. To však značí leda tak to, že v oblasti gothic rockové scény jsou mé znalosti stále poměrně diletantské, rozhodně to nic neříká o kvalitách nebo nekvalitách The Spiritual Bat. Oním impulsem, díky němuž jsem si této vysoce zajímavé formace (k té zajímavosti se dostaneme hned vzápětí, ještě chvilku strpení!), nebylo nic jiného než vystoupení Italů v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem – přinejmenším co se muziky týká – člověk docela zvědavý, jsem skupině podíval na zoubek prostřednictvím letošního alba “Mosaic”, přičemž… inu, nebudu to dále prodlužovat, jelikož jste se beztak nejdřív podívali na hodnocení dole, než jste začali číst. Hned během prvního poslechu jsem měl jasno, že návštěva koncertu je povinnost a že “Mosaic” musí co nejdřív skončit v mojí skromné hudební sbírce. Avšak ještě než se vrhneme na stručné povídání o tom, co se dělo 29. listopadu v klubu Basement a jak zní ona deska, pojďme si nejprve The Spiritual Bat představit…

Až doposud jsme se omezili pouze na suché prohlášení, že The Spiritual Bat pocházejí z Itálie; mimoto jste si vzhledem k výše řečenému jistě domysleli také to, že náplní jejich tvorby bude gothic rock, což je dozajista pravda. Za pozornost ovšem stojí nejen hudba (a že ta pozornost bezesporu stojí), ale už jen to, kdo sestavu skupiny tvoří. The Spiritual Bat je dvojice, jejíž jednou polovinou je Rosetta Garrì, vystudovaná operní zpěvačka, ačkoliv v rámci této kapely operní vokál nepoužívá. Jejím kolegou je Dario Passamonti, který je skutečně renesančním člověkem – skladatel, multiinstrumentalista, alchymista a dříve i malíř, který je navíc slepý. Nicméně ani slepota mu nebrání v tom, aby tvořil hudbu, jejíž působivost mohou závidět i mnozí hudebníci, kteří si na hmatníky svých kytar vidí.

Nebudu nijak zastírat fakt, že na poli gothic rocku nejsem nijak zvlášť velký odborník, tudíž se žánrovým zasvěcencům, kteří by na náš skromný plátek náhodou zavítali, už v předstihu omlouvám za případné nedostatky a absenci trefné gotické terminologie, ale “Mosaic” je natolik poutavá nahrávka, že stojí za to, aby se tu o ní něco málo napsalo, byť to bude podáno laickým pohledem. I když… ono co si budeme povídat, ani v rámci toho metalu, o němž se tu stále ještě píše nejvíce, se nepovažuji za nějakého extrémního experta, takže je to vlastně standardní stav.

The Spiritual Bat – Mosaic
Země: Itálie
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 28.3.2014
Label: Danse Macabre

Tracklist:
01. Mosaic
02. Of Breath and Veils (Battlefield)
03. We Are Born We Live We Die
04. So Proud
05. Linfo
06. Hypnotic
07. If I Were a Flower (The Journey)
08. Blown Away
09. Death March

Tracklist: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

The Spiritual Bat – Mosaic

Nicméně, pojďme se už konečně věnovat “Mosaic”. Jak už vám jistě došlo z toho, co padlo výše, je to nahrávka velice dobrá… tedy lépe řečeno, autor recenze ji považuje za dobrou, ale to je vedlejší, smysl jistě chápete. Zajímavé je ovšem to, že The Spiritual Bat dokážou být v rámci té desky tak uhrančiví, aniž by vlastně předváděli něco zvlášť složitého. Znáte takové to provařené rčení, že v jednoduchosti je síla? O “Mosaic” to platí do puntíku, jelikož hudební náplň je z formálního hlediska velice jednoduchá, což však není myšleno v pejorativním slova smyslu… ostatně, takový Burzum je formálně taky primitivnost a jsou staré desky naprosto geniální.

Takřka všechny skladby na “Mosaic” jsou vystavěny podle podobného receptu. Samozřejmě, jednou je písnička trochu rychlejší, jindy zase spíše pomalejší, ale to jádro ve všech případech tvoří umírněná (neplést s “primitivní”) rytmika, táhlá kytarová linka, která se sice i v rámci jednotlivých kompozic obměňuje, dělá to však velice pozvolna, tu a tam lehké vstupy syntezátorů a to je vesměs vše. Jenže i z takového minima umí The Spiritual Bat vytřískat excelentní atmosféru, jež posluchače podchytí hned s první písní a až do konce alba jej nepustí. Nechci vzbudit dojem, že snad The Spiritual Bat šmidlají triviálnosti, jimž by se mohl vysmát i první ročník ZUŠky, protože tak to určitě není a i přes zdánlivou jednoduchost se zde nacházejí výtečné nápady a mnohdy i další skryté nástrojové linky (hlavně baskytara a syntezátory) v pozadí, avšak právě atmosféra je alfou a omegou nahrávky. A nutno uznat, že jestli to byl záměr (jakože omylem to nejspíš není), pak se podařil na jedničku.

Celkový obraz “Mosaic” však tvoří ještě jeden skutečně výrazný prvek, jímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než Rosettu Garrì a její skutečně fantastický zpěv. Ačkoliv čistě samotná hudba je skvělá, o tom žádná, je to právě její nádherný a emocemi nabitý zpěv, který je onou pověstnou třešničkou na dortu. Nechci tvrdit, že album stojí a padá jen s jejím výkonem, protože to by bylo docela nefér, ale i tak je to rozhodně extratřída a za poslední dobu jsem snad neslyšel žádnou jinou desku, jež by byla co do vokální stránky takhle barvitá a zajímavá.

I díky oné výše zmiňované atmosféře je “Mosaic” velice semknutá nahrávka, která postrádá slabší písně, ale jak už tomu tak bývá, přece jenom jsem si postupným poslechem své favority našel. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat ten zbytek, vyzdvihnout musím třeba pomalou a ohromně procítěnou “So Proud”, hned následující “Linfo”, která po “So Proud” vzbuzuje trochu nervóznější pocity, nebo krásně gradovanou “If I Were a Flower (The Journey)”. Opomenout však nelze ani úvodní a zároveň titulní “hitovku” nebo skoro až rituální finále v podání “Death March”. Musel-li bych však zvolit jen jeden jediný vrchol, nejspíše bych ukázal na druhou “Of Breath and Veils (Battlefield)”, v níž se snoubí snad vše, co je na téhle desce tak skvělé – jednoduchá, výtečná kytarová linka, skvělá rytmika, fenomenální vokál a v neposlední řadě samozřejmě i působivá a koncentrovaná atmosféra.

“Mosaic” je dle mého názoru opravdu úžasná nahrávka. Jistě, pokud si jako posluchači potrpíte hlavně na instrumentální ekvilibristiku a hmatníkové masturbace (nic proti tomu), u The Spiritual Bat se zlou potážete. Jste-li však stejně jako já přesvědčeni, že na prvním místě má stát pocit a atmosféra, pak neváhejte ani minutu a určitě si tohle sežeňte, i kdybyste snad nepatřili mezi posluchače gothic rocku. Jsou totiž alba, která sice svým výrazivem mohou pohybovat v nějakých žánrových mantinelech, ale jejich sdělení je natolik silné, že stylové hranice překračují – a “Mosaic” patří mezi ně.


The Spiritual Bat poster
Datum: 29.11.2014
Místo: Praha, Basement
Účinkující: Phosgene Girls, The Spiritual Bat

The Spiritual Bat, Phosgene Girls v Praze

O samotném “Mosaic” jsme si již v rychlosti promluvili, nebylo by ovšem od věci ztratit pár slov i onom pražském koncertě The Spiritual Bat, zvláště když především díky celé tohle povídání vzniklo. Akce se odehrála ve vinohradském klubu Basement, v němž jsem byl vůbec poprvé, musím však říct, že se mi to tam vážně líbilo, a zvlášť k muzice jako The Spiritual Bat takhle komorní prostředí s kamennými zdmi opravdu sedlo. Jedinou kaňkou bylo nepříliš dobré, ledva průměrné pivo, ale nakonec se to dalo přežít, protože já osobně jsem přece jen přišel na hudbu, ne si vylít držku.

Předpokládám ale, že moje držka vás nejspíš nezajímá, takže hurá na tu hudbu. O otevření večera se postarala domácí skupina Phosgene Girls, v jejíž čtyřčlenné sestavě je navzdory názvu jen jedna holka. Osobně jsem o jejich existenci věděl, samotnou tvorbu jsem však neznal, takže jsem neměl úplně přesnou představu o tom, co se bude dít. Údajně mělo jít o darkwave, ale na rovinu říkám, že tohle jsem si přečet, protože zrovna u tohohle stylu jsem nikdy pořádně nepochopil, jak to má znít, protože jsem už narazil na spoustu skupin, které se do této škatulky řadí, ale zatímco jedna zněla víc jako gotika (třeba tento případ), jindy to připomíná spíš noise (což mi od sebe tedy přijde dost vzdálené).

Tak jako tak, přednes Phosgene Girls byl docela příjemný, mělo to atmosféru, a i když se nejednalo o nic vyloženě prvoplánového, fungovalo to hned na první poslech i na člověka, který tu muziku neznal. Je pravda, že zpětný poslech studiové verze mě nebavil tolik jako živá podoba hudby (čímž neříkám, že je to studiově blbé) a že potřeba nosit sluneční brýle i v tmavém klubu mi přijde spíš úsměvná (já chápu, že jako image, ale i tak), ale to nic nemění na tom, že skupina zanechala dost dobrý dojem a že její set plynul bez hluchých míst a v zábavném duchu.

Po menší přestávce pak přišel na řadu hlavní chod večera v podobě The Spiritual Bat, kteří si s sebou přivezli i koncertního bubeníka, což živému přednesu Italů rozhodně výrazně pomohlo. Od kapely, jež hraje takovouto hudbu, by bylo bláhové očekávat nějakou zběsilou show – jednalo se spíše o poklidnější koncert, ale to bylo samozřejmě zcela v pořádku. Důležité ovšem bylo to, že The Spiritual Bat dokázali onu silnou atmosféru své muziky přenést i na pódiu – vystoupení totiž bylo úplně stejně uhrančivé jako poslech desky. Klub (jehož prostředí dojmu samozřejmě také pomáhalo) tak zalila úplně stejně působivá nálada, jakou dýchá i “Mosaic”. Téměř vše fungovalo na jedničku, takže se stačilo jen zaposlouchat.

Dario Passamonti se během celého koncertu – zcela pochopitelně – takřka nepohnul (avšak i tak respekt, že vzhledem ke svému handicapu vůbec hraje koncerty), takže hlavní pozornost na sebe strhávala Rosetta Garrì, jejíž vokál byl zcela bezchybný. Jak se častokrát stává, že zpěváci znějí oproti studiovým výkonům diplomaticky za očekáváním, tohle ten případ nebyl ani náhodou, protože ona to dávala s naprostým přehledem a úplně stejně fenomenálně. Jedinou opravdovou nevýhodou vystoupení The Spiritual Bat tak bylo to, že to bylo tak skvělé, až to uteklo až nepříjemně rychle. Ale to už je prostě úděl výtečných koncertů.

Atmosféru nijak nenabourávalo ani poměrně civilní vystupování a komunikace mezi skladbami, dokonce ani skoro vybitá baterie v notebooku a rychlé hledání nabíječky nebo hned na začátku setu zlomená palička (za kterou nebyla žádná náhradní, takže bubeník Alessio set dokončil jen s jednou a půl paličkou) dojem z excelentního vystoupení nijak nepokazily. Jistě, třeba taková projekce nebyla nijak zvlášť bombastická, ale to mi přijde jako docela podřadná záležitost, protože The Spiritual Bat si bohatě vystačili jen se samotnou muzikou.

Z hudebního hlediska to určitě byla super akce. Předskupina byla příjemná a dokázala na hlavní chod navnadit, The Spiritual Bat pak byli jednoduše naprosto skvělí. Jediná škoda je to, že nebyla ještě o něco větší účast, protože takhle povedený koncert by si zasloužil ještě víc lidí… nicméně, je to samozřejmě škoda pro ty, co nedorazili.


Planning for Burial / Liar in Wait – split

Planning for Burial / Liar in Wait - split
Země: USA
Žánr: shoegaze / gothic rock / post-punk
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Recordings

Hodnocení: 5/10

Odkazy Planning for Burial:
web / bandcamp

Odkazy Liar in Wait:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

K poslechu Planning for Burial jsem se dokopával docela dlouho a nebýt recenzentských povinností, ani by se tak, hádám, v dohledné době nestalo. Zajímavá kombinace špinavého shoegaze/post-rocku s trochou sludge (navíc pod vlajkou The Flenser) mě lákala už dřív, ale osud chtěl, aby prvním seznámením byl právě nový split, navzdory tomu, že tento Američan letos vydává rovněž dlouhohrající “Desideratum”. Druhou stranu splitu obstarávají krajané Liar in Wait, o jejichž existenci jsem doposud neměl tušení, a to i přesto, že se jedná o projekt členů Wolvhammer, z nichž jeden působil i v sestavě Nachtmystium.

Vždycky jsem měl rád splity, kde kapely dokázaly docílit podobné atmosféry za pomoci odlišných žánrů. Ne jinak je to v případě této spolupráce, která si alespoň v tomto ohledu vede velice dobře – počin tvoří jeden kompaktní, byť jen desetiminutový celek.

Planning for BurialLiar in Wait koketují s posmutnělou melancholií, jen každý ze zainteresovaných na to jde jinak. Planning for Burial je atmosféričtější, monotónnější, ale na délce jedné pětiminutové skladby to prostě není ono a z pocitů nudy se nemůžu vymanit. Věřím, že na delších skladbách, které Planning for Burial v repertoáru má, to funguje, ale z “Mischief Night” jsem vyždímal jen nudu. Liar in Wait mají přeci jen větší tah na bránu, jakkoliv to v případě téhle muziky může znít nadneseně. Ačkoliv je jejich zvuk o hodně čistší a nástroje nejsou hlukem tolik utopené jako v případě Planning for Burial, i tady posluchač dostane obdobnou příjemně zamlženou atmosféru, jen v intenzivnější a zábavnější formě.

Ze splitového souboje vycházejí vítězně Liar in Wait, kteří si s minimální stopáží dokázali pohrát o poznání záživněji. Věřím, že na deskách Planning for Burial svou sílu má, nicméně měl-li bych kapelu hodnotit jen podle těchto pěti minut, pozornost bych jí už do budoucna nevěnoval. Já však tuším, že na novince “Desideratum” to bude o poznání lepší a Planning for Burial tak druhou šanci určitě dostane.


XIII. století, Inkubus Sukkubus

XIII. století
Datum: 13.9.2014
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: XIII. století, Inkubus Sukkubus

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Podzimní koncerty XIII. století v hlavním městě jsou tradicí již slušných pár let. Minulý rok se z kulturáku v Kbelích přesunuly do žižkovské Akropole, kde se koncert konal i letos. A jak je dobrou tradicí, opět se po jejich boku ukázalo zvučné zahraniční jméno, které, co si budeme povídat, je mnohdy zajímavějším tahákem, protože na rozdíl od domácí formace jej v našich končinách není možné zahlédnout každý rok. Letos pořadatelé dotáhli britskou legendu Inkubus Sukkubus, známé hlavně díky silnému pagan nádechu, který do svého goth rocku přidávají. Navíc šlo o první vystoupení v naší kotlině vůbec, což jejich přítomnosti dodalo nádech exkluzivity.

Do klubu jsem dorazil přesně v moment, kdy začali Inkubus Sukkubus hrát. Organizace jako vždy perfektní. Po krátkém odbavení míjím merch koutek a konečně se dostávám do sálu. Dřív jsem na téhle kapele trochu ujížděl, hlavně na jejich starších deskách jako “Wytches” nebo “Beltaine”, nicméně dobrých pět let jsem o tohle jméno prakticky nezavadil a nevěděl jsem, co přesně čekat. Nicméně ono to nakonec bylo prakticky jedno, protože už od počátku došlo na nejhorší možnou variantu, kterou bych mohl dostat. Zvuk. Mohl jsem sálem korzovat dle libosti, protože bylo naprosto jedno, kde jsem stál. Bída to byla všude. Z vokálů, kytary, basy, bicího automatu a samplovaných kláves jsem celou dobu slyšel jen Candiin zpěv a přepálené bicí. Občas tu a tam vykoukly klávesy, basa nebo kytara, ničemu to ale nepomohlo. Písně se slévaly a popravdě jsem nebyl s to rozeznat, jestli zrovna nehraje nějaká, kterou bych mohl znát. Celá show navíc byla podpořena projekcí v podobě 3D animací s hromadou víl, elfů, čarodějek a nahých ženských, za jejíž kvalitu bych se styděl i před deseti lety, natož teď. Chápu to, že to nejspíš patří k image kapely a snad i navození určité “retro” nálady, ale výsledný dojem to rozhodně nepodpořilo. Kapela, stejně jako většina obecenstva, vypadala, že si to vážně užívá, ostatně Britové (nebo alespoň Candia) se moc nešetřili a reakce lidí byla parádní, pro mě ale zkrátka zůstala daleko za očekáváním. Nebýt zvuku, asi by bylo všechno jinak, ale takhle na mě Inkubus Sukkubus působili jako dost nepovedená karikatura toho, co z nám z alb. Po The Sisters of Mercy další zklamání ze strany goth rockové legendy, na jejíž vystoupení jsem se vážně těšil.

Po nějaké tři čtvrtě hodině se Inkubus Sukkubus rozloučili a začalo ladit XIII. století. Upřímně řečeno jsem po loňské zkušenosti očekával spíše nemastný, neslaný zážitek (který byl sice způsoben hlavně zvukem, ale to nic nemění na tom, že jsem si jej nechtěl zopakovat) a tajně doufal, že horší než předešlá kapela to být nemůže. I proto jsem strategicky zaujmul místo naproti klávesačce Kateřině, aby v případě přetrvávajícího mizerného zvuku bylo alespoň na co koukat. Na katastrofické scénáře ale nedošlo a naopak, XIII. století se předvedlo v nejlepší formě za poslední tři, čtyři roky. Zvuk navzdory všem očekáváním perfektní (snad až na přebasovanou “Vendettu”), setlist rovněž výborný. Jako obvykle nedoznal výrazných změn, jen namísto “Iglau” zahráli “Absinth”. Nejvýraznější změnou je tak personální výměna za baskytarou – Paldu vystřídal Jindřich “Henry” Dostál, což se projevilo hlavně absencí podpůrného zpěvu třeba v “Justině”, kterého je trochu škoda. “Třináctky” naservírovaly publiku jako vždy průřez diskografií a mám dojem, že oproti minulému vystoupení vložila kapela do skladeb více elánu. Oněch několik změn bylo sic malým, ale příjemným zpestřením, především proto, že namísto novějších věcí jako “Iglau” nebo “Fénix”, které mě nikdy moc nebraly, dostal prostor hlavně starší materiál. Opět mě potěšila především “Nevěsta temnot”.

XIII. století hrálo odhadem hodinu, nicméně po bouřlivém aplausu se vrátilo ještě s přídavkem v podobě “Fatherland” a “Růže a kříž”. A protože do policejní desáté zbývalo ještě pár minut, publikum si vyřvalo navrch ještě “Katakomby” jako poslední tečku za celým večerem. Jsem rád, že zvuk byl alespoň na “Třináctky” konečně solidní a naše šesté setkání dopadlo, jak nejlépe mohlo. O to víc mě ale mrzí zazdění Inkubus Sukkubus. Nevím, jestli byla chyba na straně kapely nebo zvukaře, nicméně Akropole v tomhle případě prostě nezklamala. Jestli se na XIII. století vypravím do Akropole i příští rok, to bude opět záležet nejspíš na tom, jaké jméno přivezou, stejně jako loni bych ale byl mnohem raději, kdyby se celá akce přesunula do vhodnějších prostor.


The Sisters of Mercy, Losers

The Sisters of Mercy
Datum: 17.5.2014
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: The Sisters of Mercy, Losers

Fotka byla vypůjčena z:
Xichty.cz
Autor: Kamzik

První pohled (Atreides):

Na málokterý koncert jsem se těšil tak, jako na vystoupení britské goth rockové legendy The Sisters of Mercy. Ačkoli z původní sestavy zbyl už víceméně jen charismatický mág Andrew Eldritch (což není kdovíjak těžké, neboť původní sestava se rozpadla s vydáním prvního alba) a už drahně let nevydala žádnou desku, chovám její hudbu ve velké oblibě. Poctivý osmdesátkový gothic rock i po všech těch letech válí víc než leckterá formace, která se snaží vecpat do gothic škatule, a fláky jako “Lucretia, My Reflection”, “Vision Thing” nebo “Temple of Love” si v subkultuře vysloužily takřka nesmrtelný status. Předskakovat pak mělo mně neznámé uskupení Losers, rovněž z Velké Británie.

Do divadla Archa jsem díky koncertu zavítal v Praze vůbec poprvé a bylo vcelku jasné, z jakého důvodu bylo místo vybráno – snadno dostupné místo v centru, v němž nevadí, když se hraje přes půlnoc a i tak se do něj s přehledem nasouká pár set lidí. Umístění jsem ocenil i já, vzhledem k tomu, že od něj bydlím cirka pět minut cesty MHD. Vyjma toho to není poprvé, kdy The Sisters of Mercy v těchto prostorách koncertují. Přišel jsem víceméně na čas, takže se začínalo hrát přesně v momentě, kdy jsem odkládal bundu do šatny. Ostatně, přesná organizace večera nebylo nic neočekávaného.

Od Losers jsem neočekával víceméně vůbec nic, snad jsem jen doufal, že by mohli být alespoň obstojnou předkapelou. Když se člověk dozvídá, co s sebou vozí i takové ikony, jako jsou Iron Maiden, bývá mu většinou trochu smutno. Informací se o nich nedá sehnat příliš mnoho (ani na oficiálních stránkách, natož jinde), podle všeho však jde v jádru o tříčlennou londýnskou kapelu, se kterou jezdí po světě pár živých hudebníků. V Praze se představili v pětičlenné sestavě obohacené o bubeníka a klávesistku. Neslyšel jsem od nich před koncertem ani notu, proto se nelze příliš divit, že prohlášení o jedné z nejlepších londýnských koncertních kapel jsem nebral vážně. O to větší mi pak uštědřili překvapení. Losers začali pěkně ve velkém stylu a po celých pětatřicet minut sázeli do lidí, co to šlo. Melodická a dosti živá směsice gothic rocku, alt rocku, trochy metalu a kvalitního industrialu byla jednak dosti úderná, především ale hodně rozmanitá. Upoutat pozornost posluchačů tak nebyl příliš problém a upřímně mě zpětně docela mrzí, že jsem si na jejich set stoupl do zadních řad a nikoliv dopředu.

Hudba Losers hodně staví na atmosféře, především na kombinaci riffů a elektroniky. Ta s velmi čistým, přitom ale hutným zvukem nakopávala zhruba silou elektrického proudu a dělala s člověkem divy, takže úplně nechápu, proč bylo publikum i v přední části dost mrtvé. Jasně, jde o předkapelu a přišlo se na trochu jinou hudbu, ale tohle vážně nebylo špatné a nebyl důvod proč nepařit. Když připočítám, že vlivy industrialu znamenají opravdu vlivy industrialu, mnohdy až EBM a sem tam i noisu, které umí kapela používat s citem a ve vhodných chvílích, tak osobně nemám co řešit. Vzhledem k tomu, že kapela přijela do Prahy představit svojí letošní desku “…and So We Shall Never Part”, mám dojem, že se jim podívám na jejich tvorbu trochu víc a třeba se dočkáte názoru v nějaké pěkné minirecenzi. Jediným kazem na celém vystoupením tak byla jen krátká hrací doba – Losers se klidili s podia po slabých pětatřiceti minutách. Škoda, protože jinak nemám jejich show co vytknout.

Setlist The Sisters of Mercy:
01. More
02. Ribbons
03. When You Don’t See Me
04. Blood Money
05. Alice
06. Crash and Burn
07. Gift That Shines
08. Still
09. Amphetamine Logic
10. Top Nite Out
11. Arms
12. Valentine
13. Flood II
14. This Corrosion
– – – – –
15. Kiss the Carpet
16. Lucretia, My Reflection
17. Vision Thing
– – – – –
18. First and Last and Always
19. Misirlou
20. Temple of Love

Následovala krátká pauza, občerstvení u baru, pokec s přáteli a podobné obligátní věci, jaké člověk obvykle dělá, když na koncert nejde výjimečně sám. Očekával jsem, že v devět by se mohlo pokračovat, nicméně to trvalo ještě dobrých deset minut, než se na pódiu objevila kapela a chvíli po ní i samotný Eldritch. Plešatý elegán s nadhledem přivlál vyfiknutý v obleku a černých brýlích, a ač bylo vidět, že již zdaleka není nejmladší, podmanivé charisma z něj sálalo na všechny strany. Rozhodně ví, jak s ním nakládat a jak vystupovat, protože jemu samotnému by nebylo těžké zobat z ruky. Nebylo, nebýt několika opravdu výrazných negativ. Zaprvé zvuk. Po Losers jsem se rozhodl namáčknout se do předních řad a užít si “Sestřičky” pěkně zblízka, ale tam byl zvuk přímo tragický, obzvlášť pokud stál člověk spíše ke straně a ne uprostřed publika. Kytary sice slyšet byly a stejně tak Dr. Avalanche coby programované bicí, horší to ale bylo se samplovanou basou a klávesami. A o Eldritchovi škoda mluvit. Snažit se mohl sebevíc, nicméně pokud do mikrofonu spíše temně mumlal (což je mimochodem jedna z častých poloh), případně hulákal přes echo, nebyl téměř slyšet a zanikal ve zvukové stěně, která byla buď příliš zastřená a upozaděná, nebo naopak příliš ostrá a rvala uši ne zcela příjemným způsobem. Po přesunu do zadní části publika byl zvuk lepší, ale stále to nebylo ono.

Zklamáním číslo dvě byl setlist. Nevím, jestli Eldritch tohle turné koncipoval spíše jako oprášení ne tak často hraných skladeb, ale hlavní set byl pro mě přinejmenším z poloviny velkou neznámou. Sisters jej otevřeli hitovkou “More”, zahráli docela často hrané “Ribbons”, neunikla mi “Alice” nebo “Amphtemine Logic”, ani závěrečné duo “Flood II” a skvělá vyřvávačka “This Corrosion”. Mezi nimi se ale nacházelo hodně kusů, které jsem si stěží pamatoval a The Sisters of Mercy zařadili i tři skladby, které hrají jen naživo a nikdy je nevydali (“Crash and Burn”, “Still”, “Arms”) – což jsem pochopitelně zjistil až zpětně. Jako obvykle mě nenapadlo prostudovat si setlist předchozích vystoupení. Po zhruba hodinovém hlavním setu uzavřeném právě “This Corrosion” se skupina poprvé odebrala do zákulisí, aby si publikum mohlo vytleskat první ze dvou přídavků.

Ty už na tom byly o poznání lépe – jak skladbami, tak i trochu čitelnějším zvukem, který se v průběhu večera mírně zlepšil, pořád to ale nebylo nic moc. Došlo na “Kiss the Carpet” a mé milované skladby “Lucretia, My Reflection” a “Vision Thing”. V druhém přídavku pak zazněla titulní skladba vůbec první desky, “First and Last and Always”, krátká vložka v podobě “Misirlou”, skladby dobře známé především z legendárního “Pulp Fiction”, během níž si Eldritch mohl odpočinout (takových momentů bylo během koncertů povícero) – a konečně povinný kult v podobě “Temple of Love”. Po druhém přídavku se kapela odebrala do backstage definitivně. Celkem hodina a půl, z níž jsem byl ve výsledku ale docela rozpačitý, sic z velké části vinou zvukaře, ale rovněž výběrem skladeb, který mi ne úplně sednul. Čekal jsem víc klasik v podobě “Mother Russia”, “Dominion”, “Marian” nebo třeba “Detonation Boulevard” a pokud se někdy v budoucnu rozhodnu jít na The Sisters of Mercy znovu, s největší pravděpodobností se budu rozhodovat podle předchozích setlistů. Navzdory jménu tak byli jasnými favority večera Losers, kteří mě nejen zaujali, ale navrch podali velmi solidní výkon.


Druhý pohled (Ježura):

The Sisters of Mercy

Vzhledem k tomu, že kolega ve svém textu poměrně věrně vystihl pocity, které jsem si z Archy odnesl, můj dodatek bude spíše opravdovým doplňujícím postřehem než druhým pohledem na totéž… a začnu prostředím. Ačkoli plný název Divadlo Archa navozuje představu kulturního stánku zasvěceného klasickému divadlu, interiér sálu se svým industriálním pojetím k prezentované hudbě opravdu hodil, což platí zejména o Losers. Jejich muzika se ukázala být ve všech možných ohledech naprosto jednoznačně britskou, z čistě hudebního hlediska kompozičně zajímavou a výrazově pestrou. Byli v tom slyšet Placebo, byli v tom slyšet Archive, byla v tom slyšet Anathema, ale i přes takové výrazové rozpětí (došlo dokonce i na jeden zničující noisový výlet) to dohromady dávalo smysl a znělo to i celkem originálně. Je sice pravda, že mě to bavilo tak nějak střídavě a některé pasáže mi moc nesedly (nebo jsem je nepochopil), ale jiné byly naopak vyloženě skvostné a závěr setu se navíc vydařil opravdu náramně, takže důvodů ke spokojenosti je zde řada. Na tuhle kapelu asi začnu dávat pozor, a pokud se u nás pánové a dáma zase někdy objeví, dost možná si jejich vystoupení zopakuji, protože nasazení, jaké Losers předvedli, bylo opravdu příkladné.

Slovutní The Sisters of Mercy respektive Andrew Eldritch a jeho trojčlenná suita odehráli vystoupení, které bylo uspokojivé, v samotném závěru pak dokonce výborné, ale i přesto nakonec zůstali za očekáváním, které jsem do nich vkládal. Již vzpomínaný zvuk na tom měl také svou zásluhu, ale mně osobně spíš vadil vlezlý dojem, že na pódiu vystupuje revival sebe sama a ne živoucí kapela. A ono se vlastně není čemu divit – poslední řadovka The Sisters of Mercy vyšla v roce 1990, takže to bylo takové pětadvacet let staré best of, basák s kytaristou sice zpívali hezky, ale na původní ženské zpěvy třeba v kultovce “This Corrosion” se prostě nechytali… on to vlastně opravdu byl revival sebe sama, byť precizně odehraný a vedený stále šviháckým Eldritchem.

Neříkám, že jsem se nebavil. Koncert to byl zdařilý a svých peněz rozhodně nelituji. Po Fields of the Nephilim si tak mohu odškrtnout další kultovní gothic rockovou kapelu a až to pan Eldritch pověsí na hřebík, budu si moct spokojeně říct, že jsem viděl The Sisters of Mercy. Až (pokud?) se tu ale kapela objeví příště, asi si ji už nechám ujít, neboť morální povinnosti fanouška bylo učiněno zadost a zas taková pecka, abych si musel dávat repete, to zkrátka a jednoduše nebyla.

P. S. Dlouho jsem nebyl svědkem toho, že by děvčata od šatny svými půvaby tolik převálcovala snad všechny dámy z publika. Pokud to čte jejich šéf, doufám, že jim zvýší plat!


Diary of Dreams, Whispers in the Shadow

Diary of Dreams, Whispers in the Shadow
Datum: 25.4.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Diary of Dreams, Whispers in the Shadow

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Pětadvacátý duben měl být původně zasvěcen aggrotech kultu Psyclon Nine. Jenže jak jistě víte, Nero Bellum to zase jednou přehnal s drogami, šňupnul si o nějakou tu čáru navíc a vzal dráhu neznámo kam. A spolu s ním se vypařily i peníze vybrané přes Kickstarter na nahrávání nového alba, čímž chtě nechtě způsobil (s největší pravděpodobností definitivní) rozpad kapely a zrušení evropské šňůry, čímž nasral řadu fanoušků. Jenže jak řekl nejmenovaný kolega z redakce, “něco takovýho se dalo čekat, že se zase ufetuje”, takže ač to bylo zjištění nepříjemné, pro některé fanoušky zdaleka ne tak překvapující.

Pražské Rock Café tak pátečního večera uvítalo rakouskou goth rockovou okultní formaci Whispers in the Shadow spolu s německou legendou darkwave Diary of Dreams. Ač druhé jmenované jsem neznal, s Whispers in the Shadow jsem již jednou měl tu čest a z onoho setkání před dvěma lety, kdy doprovázeli XIII. století, jsem si odnesl dojem, že až tu budou příště, musím na ně zajít stůj co stůj. A jsem jen rád, že se podařilo Psyclon Nine nahradit když ne tak známým, tak přinejmenším stejně kvalitním jménem. Respektive jmény – obě kapely působí na scéně dobře dvacet let a jejich hudba je v daných kruzích vysoce ceněna.

Open door klubu byl stanoven na osmou večerní. Whispers in the Shadow pak měli večer otevřít ve tři čtvrtě na devět. Škoda zbytečného prostoje, který se dal o dobrou čtvrthodinku zkrátit. Nicméně skutečně se stalo tak, jak pravil program, a já se odlepil od zdi právě ve chvíli, kdy kolem mě na pódium procházel frontman Ashley se zbytkem kapely. S prvními tóny intra z poslední desky “The Rites of Passage” atmosféra řádně zhoustla. Rituál začal. Hypnotické uvedení titulní písně vystřídala rocková bouře. Údernost se střídala s mystérii a závojem tajemna. Zazněly obě mé velmi oblíbené písně “Reinvention”“Back to the Wounds”, hypnotické kusy bez kytar. Jen klávesy, bicí a basák Fork mlátící rituální rytmy do samostatného bubnu. A samozřejmě velekněz Ashley Dayour, jako obvykle navlečený do černého roucha, se zjizveným kloboukem na hlavě. Vyjma těchto především rytmických písní ale byli Whispers in the Shadow podstatně živější. Živelní byli ve všech případech, ale nechyběly kousavé riffy a všudypřítomná psychedelie.

Set postavený především na posledním albu (pokud mě paměť neklame) trval hodně přes hodinu a po odchodu do backstage si obecenstvo vyskandovalo přídavek v podobě dalších dvou písní. Výsledná doba se tak přiblížila k hodině a půl a minimálně tímto charakterem splnili Whispers in the Shadow to, co bylo k dočtení na internetech – totiž, že půjde o večer se dvěma headlinery. Kvalitativně zcela určitě ano, nicméně jakmile se o zhruba dvacet minut později ukázali na pódiu němečtí Diary of Dreams, bylo vcelku jasno, na koho se šlo především. Kromě toho mě ale zarazilo, jak nepočetné publikum bylo – zhruba stovka hlav byla daleko za mým očekáváním vzhledem k tomu, jaká jména ten večer hrála. Jasně, nebyli to Psyclon Nine, ale ani jedna z kapel nebyli žádní usmrkánci, kteří se předevčírem vyloupli na scéně. Docela mě to zamrzelo, obě kapely si určitě zasloužily větší podporu.

Jak jsem již napsal výše, Diary of Dreams pro mě byli velkou neznámou. Ač jsem si říkal, že bych je mohl naposlouchat, (opět) jsem nic takového nestihl a kromě přehrání jedné, dvou písní z YouTube a strohých informací z Wikipedie jsem o nich nevěděl ani zbla. O to větší překvapení bylo, jak různorodě kapela působila. Bubeník rocker posledního střihu, kytarista post-punker s řádným čírem a frontman Adrian germánský barbar s hustou hřívou a neskutečným charismatem, které lil do publika horem dolem. A že s fanoušky začal pracovat hned od začátku, kdy po intru houkl od éteru “Ahoj Praho!”, což bylo odměněno řádným ohlasem. Podávání rukou během koncertu bylo téměř na běžném pořádku, občas prohodil pár slov, všímal si kde koho. Zhruba v půlce setu se k němu dostal telefon s přáním, aby majiteli telefonu (ať už byl jeho pohlaví jakékoliv) zahráli dvě vybrané písně – na což zareagoval nesmírně pozitivně a jako další song vystřihli Diary of Dreams první z nich. Jestli to byla shoda náhod, nevím a příliš mi ani nepomůže název, neboť si ho nepamatuji. Podle jmen jsem si z hodinu a půl dlouhého setu zapamatoval “Chemicals” a “Stummkult”, nicméně vzhledem k tomu, že Diary of Dreams, byť v oslabené sestavě, vystoupení nijak nešidili, to vlastně ani nevadilo, protože jsem si je dokázal užít i bez toho. Alespoň první hodinu. Ke konci se mi začal darkwave míchaný s měkčí elektronikou a industrialem mírně přejídat, a ač bylo vidět, že fanoušci i kapela si koncert vážně užívají, já už ke konci začínal přemítat, jak se budu dostávat domů.

Popravdě mi dalo docela zabrat, abych neodešel ještě před přídavkem – jenže to by byla docela chyba. V závěrečné čtvrthodině chytil set druhý dech, a i když začal jemnou “Day in December”, končil s vyřvávačkou “The Curse”, která byla druhou “písní na přání”, spolu s gratulací oslavencovi. Nevím, jestli jsem se ke konci původního setu začal nudit spíše z důvodu neznalostí písní, nebo tím, že Diary of Dreams hráli vážně dlouho (na obojím něco bude), ale bylo by dost nefér tvrdit, že byli špatní. Nebyli, hráli dobře. Jen i dobrého se člověk může přejíst. Konec přišel ve čtvrt na jednu, což bylo docela daleko za mým původním očekáváním. Můžu ale říct, že zklamaný jsem neodcházel. Vynikající Whispers in the Shadow, i přes délku a mírnou repetetivnost stále dobří Diary of Dreams. Snad že bych uvítal dřívější začátek celé akce a možná i jiné místo konání, neboť mi přijde, že v Rock Café přes všechny jeho kvality nevyzní atmosférické kapely jako právě Whispers in the Shadow tolik, jako v jiných klubech. Nicméně to není nic, co by se nedalo překousnout.


Morguenstern – Тяжесть могильная

Morguenstern - Тяжесть могильная
Země: Rusko
Žánr: gothic metal / gothic rock
Datum vydání: 22.1.2014
Label: A&M Releases

Tracklist:
01. C новым гробом
02. Мертвый храм
03. Идем со мной
04. Тяжесть могильная
05. Соната
06. Последний путь
07. Кровь
08. До свидания
09. Нечеловек
10. Came from Hell
11. Пустые Глазницы
12. Morguenstern
13. Отдай свой разум

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Upřímně můžu hned na začátek prohlásit, že poslechu alba “Тяжесть могильная” jsem se vlastně trochu bál. Ruské kapely jsou vždycky trochu nevyzpytatelné, údajná žánrová škatulka horror punk / gothic metal ve mně důvěru vůbec nevzbuzovala a hodně blbý obal dílo zkázy jenom dokonal. Formace s názvem Morguenstern tedy z mého pohledu neměla výchozí pozici úplně nejlepší… možná je to malinko nefér, ale nemám důvod lhát, když to přesně takhle bylo…

Historie Morguenstern začíná na samém konci 90. let, kdy formace vznikla a následně rovněž natočila také jeden demosnímek. Než ovšem stačilo dojít k něčemu dalšímu pořádnému, přichází v roce 2001 rozpad. Po mnoha letech bylo jméno Morguenstern v loňském roce opět oživeno a skupina konečně dala dohromady své debutové album, jímž je právě “Тяжесть могильная”.

Jedna věc se Morguenstern rozhodně musí nechat – kapela naprosto do puntíku potvrdila to o té nevyzpytatelnosti ruských kapel, naštěstí se však jedná o ten značně příjemnější scénář, tedy že nakonec jde navzdory všem předpokladům o překvapení pozitivní. Jakkoliv totiž výše nastíněná situace mohla klidně dopadnout jako monumentálně failové album, vlastně je výsledná podoba “Тяжесть могильная” docela opačná. Jedná se o velmi příjemnou a zábavou desku, která mě dost potěšila a hodně mile překvapila.

Poměrně diskutabilní je už ono žánrové zařazení. Na nějaký horror punk úplně zapomeňte, to je prostě kravina. Tedy alespoň já si pod tímto žánrem představím něco jako Misfits, Murderdolls nebo Wednesday 13… a upřímně se mi moc nezdá, že by to, co Morguenstern na “Тяжесть могильная” předvádějí, mělo s podobnými kapelami cokoliv společného. Druhá zmiňovaná škatulka už je mnohem přesnější, protože gotika na “Тяжесть могильная” zcela jistě je, přičemž s tím, jak se jí Morguenstern chopili, bych ji střelil někam přesně na pomezí gothic rocku a gothic metalu. Nebo ještě jinak – jako gothic rock s větším podílem nabroušenější kytarové práce. Ale takové slovíčkaření je nakonec docela šumák…

Ačkoliv je to právě kytara, jež činí onen odklon od čistého gothic rocku, protože poměrně zodpovědně riffuje po větší část desky, tím nejzajímavějším “Тяжесть могильная” jsou jiné dvě věci. Tou první jsou zcela jistě klávesy, které taktéž hrají hodně velkou roli – a nutno dodat, že nejen velkou, ale i zábavnou roli. Ani v jednom případě totiž nesklouznou do podoby, kdy by byly kýčovité, otravné, vtíravé nebo snad rovnou pitomé, právě naopak – v drtivé většině skladeb na nich Morgana střílí množství vysloveně parádních motivů. Zopakuju to radši ještě jednou… fakt beze srandy parádních motivů. Je to doslova radost poslouchat a strašně mě to baví, má to nápad, kapela s těmi nápady umí pracovat a výsledek je jednoduše… super.

Tou druhou věcí, jež mě na “Тяжесть могильная” baví asi nejvíc, je zpěv, který obstarává opět ta stejná holka jako klávesy. Sice nezpívá zrovna jako bohyně, ani nemá tu úplně nejoriginálnější barvu hlasu, ani nepředvádí velké množství různých poloh (žádné dvojsmysly, pánové), ale ve finále je to úplně jedno, jelikož způsob, jakým se Morgana zpěvu zhostila, do podobné hudby sedne úplně úžasně a hodí se tam jak nic jiného. Když se k ní občas přidá jeden z kolegů se svým zpěvem, je to také dobré, a když pak místy jeden z chlapáků zahrozí mohutným growlingem, je to vážně pecka… extrémní řev je využíván dost střídmě, o to větší má pak ale efekt.

Bohužel se zde objeví pár lehce slabších skladeb, které sice nejsou vyloženě špatné, poslouchají se úplně pohodově a člověk nemá sebemenší důvod je přeskakovat, nicméně na laťku nastolenou těmi nesilnějšími kusy nestačí. Jednou z takových je například titulní “Тяжесть могильная”, v níž se sice několik pěkných momentů také objeví, ale pasáže s čistým mužským zpěvem mi ne úplně sedí. Ale jak už bylo řečeno, pořád to není špatné, vlastně je to stále nad průměrem a výsledný dojem z výborné desky to nijak nesráží.

A co je hlavní – přítomnost těch několika lehce slabších písniček bohatě vyvažuje, vlastně tedy spíše převyšuje vysoká koncentrace naprosto parádních songů s výtečnou atmosférou a obrovskou kadencí excelentních nápadů. A nutno jedním dechem dodat, že právě takových je na “Тяжесть могильная” drtivá převaha. Hned úvod alba v podobě trojice “C новым гробом”, “Мертвый храм” a “Идем со мной” je doslova perfektní… zejména třetí jmenovaná “Идем со мной” je naprosto skvostná a zamiloval jsem se do ní hned na první poslech. Nicméně tím výčet těch skvělých songů zdaleka nekončí, klidně můžeme pokračovat dále – “Последний путь” s pěkně vrstvenými vokály, “Кровь” s ukázkovým zapojením growlingu, o němž byla řeč výše, “До свидания”, která místy může vzdáleně připomenout některé folk metalové skupiny z východní Evropy, sympaticky svižná “Нечеловек” s trochu pozitivnější náladou nebo další paráda “Пустые Глазницы”, jež je společně s “Идем со мной” možná vrcholem alba.

A aby to bylo úplně jasné, tak ještě jednou zopakujme, že ten zbytek, který tu nepadl, rovněž není vůbec špatný, v některých moment vlastně stále skvělý, a pořád se jedná o velmi sympatickou muziku. Když tohle všechno dáme dohromady, je jasné, že stojím před naprosto výtečným albem. Za ty roky, co se můžu neskromně považovat za hudebního fanouška, jsem si vypracoval takový čuch, díky němuž dokážu +/- předem odhadnout, zdali by se mi hudba mohla líbit… v případě “Тяжесть могильная” však tento odhad naprosto selhal, protože tam, kde jsem doufal alespoň v poslouchatelný průměr, jsem dostal desku, na níž jsem si v podstatě vypracoval závislost. Za mě vážně obrovské překvapení a hodně silná osmička; tohle rozhodně můžu s čistým svědomím doporučit dál jako věc, jež stojí za slyšení. Akorát vážně škoda toho silně nepovedeného obalu, který se k téhle hudbě vůbec nehodí…