Archiv štítku: gothic rock

XIII. století, Inkubus Sukkubus

XIII. století
Datum: 13.9.2014
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: XIII. století, Inkubus Sukkubus

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Podzimní koncerty XIII. století v hlavním městě jsou tradicí již slušných pár let. Minulý rok se z kulturáku v Kbelích přesunuly do žižkovské Akropole, kde se koncert konal i letos. A jak je dobrou tradicí, opět se po jejich boku ukázalo zvučné zahraniční jméno, které, co si budeme povídat, je mnohdy zajímavějším tahákem, protože na rozdíl od domácí formace jej v našich končinách není možné zahlédnout každý rok. Letos pořadatelé dotáhli britskou legendu Inkubus Sukkubus, známé hlavně díky silnému pagan nádechu, který do svého goth rocku přidávají. Navíc šlo o první vystoupení v naší kotlině vůbec, což jejich přítomnosti dodalo nádech exkluzivity.

Do klubu jsem dorazil přesně v moment, kdy začali Inkubus Sukkubus hrát. Organizace jako vždy perfektní. Po krátkém odbavení míjím merch koutek a konečně se dostávám do sálu. Dřív jsem na téhle kapele trochu ujížděl, hlavně na jejich starších deskách jako “Wytches” nebo “Beltaine”, nicméně dobrých pět let jsem o tohle jméno prakticky nezavadil a nevěděl jsem, co přesně čekat. Nicméně ono to nakonec bylo prakticky jedno, protože už od počátku došlo na nejhorší možnou variantu, kterou bych mohl dostat. Zvuk. Mohl jsem sálem korzovat dle libosti, protože bylo naprosto jedno, kde jsem stál. Bída to byla všude. Z vokálů, kytary, basy, bicího automatu a samplovaných kláves jsem celou dobu slyšel jen Candiin zpěv a přepálené bicí. Občas tu a tam vykoukly klávesy, basa nebo kytara, ničemu to ale nepomohlo. Písně se slévaly a popravdě jsem nebyl s to rozeznat, jestli zrovna nehraje nějaká, kterou bych mohl znát. Celá show navíc byla podpořena projekcí v podobě 3D animací s hromadou víl, elfů, čarodějek a nahých ženských, za jejíž kvalitu bych se styděl i před deseti lety, natož teď. Chápu to, že to nejspíš patří k image kapely a snad i navození určité “retro” nálady, ale výsledný dojem to rozhodně nepodpořilo. Kapela, stejně jako většina obecenstva, vypadala, že si to vážně užívá, ostatně Britové (nebo alespoň Candia) se moc nešetřili a reakce lidí byla parádní, pro mě ale zkrátka zůstala daleko za očekáváním. Nebýt zvuku, asi by bylo všechno jinak, ale takhle na mě Inkubus Sukkubus působili jako dost nepovedená karikatura toho, co z nám z alb. Po The Sisters of Mercy další zklamání ze strany goth rockové legendy, na jejíž vystoupení jsem se vážně těšil.

Po nějaké tři čtvrtě hodině se Inkubus Sukkubus rozloučili a začalo ladit XIII. století. Upřímně řečeno jsem po loňské zkušenosti očekával spíše nemastný, neslaný zážitek (který byl sice způsoben hlavně zvukem, ale to nic nemění na tom, že jsem si jej nechtěl zopakovat) a tajně doufal, že horší než předešlá kapela to být nemůže. I proto jsem strategicky zaujmul místo naproti klávesačce Kateřině, aby v případě přetrvávajícího mizerného zvuku bylo alespoň na co koukat. Na katastrofické scénáře ale nedošlo a naopak, XIII. století se předvedlo v nejlepší formě za poslední tři, čtyři roky. Zvuk navzdory všem očekáváním perfektní (snad až na přebasovanou “Vendettu”), setlist rovněž výborný. Jako obvykle nedoznal výrazných změn, jen namísto “Iglau” zahráli “Absinth”. Nejvýraznější změnou je tak personální výměna za baskytarou – Paldu vystřídal Jindřich “Henry” Dostál, což se projevilo hlavně absencí podpůrného zpěvu třeba v “Justině”, kterého je trochu škoda. “Třináctky” naservírovaly publiku jako vždy průřez diskografií a mám dojem, že oproti minulému vystoupení vložila kapela do skladeb více elánu. Oněch několik změn bylo sic malým, ale příjemným zpestřením, především proto, že namísto novějších věcí jako “Iglau” nebo “Fénix”, které mě nikdy moc nebraly, dostal prostor hlavně starší materiál. Opět mě potěšila především “Nevěsta temnot”.

XIII. století hrálo odhadem hodinu, nicméně po bouřlivém aplausu se vrátilo ještě s přídavkem v podobě “Fatherland” a “Růže a kříž”. A protože do policejní desáté zbývalo ještě pár minut, publikum si vyřvalo navrch ještě “Katakomby” jako poslední tečku za celým večerem. Jsem rád, že zvuk byl alespoň na “Třináctky” konečně solidní a naše šesté setkání dopadlo, jak nejlépe mohlo. O to víc mě ale mrzí zazdění Inkubus Sukkubus. Nevím, jestli byla chyba na straně kapely nebo zvukaře, nicméně Akropole v tomhle případě prostě nezklamala. Jestli se na XIII. století vypravím do Akropole i příští rok, to bude opět záležet nejspíš na tom, jaké jméno přivezou, stejně jako loni bych ale byl mnohem raději, kdyby se celá akce přesunula do vhodnějších prostor.


The Sisters of Mercy, Losers

The Sisters of Mercy
Datum: 17.5.2014
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: The Sisters of Mercy, Losers

Fotka byla vypůjčena z:
Xichty.cz
Autor: Kamzik

První pohled (Atreides):

Na málokterý koncert jsem se těšil tak, jako na vystoupení britské goth rockové legendy The Sisters of Mercy. Ačkoli z původní sestavy zbyl už víceméně jen charismatický mág Andrew Eldritch (což není kdovíjak těžké, neboť původní sestava se rozpadla s vydáním prvního alba) a už drahně let nevydala žádnou desku, chovám její hudbu ve velké oblibě. Poctivý osmdesátkový gothic rock i po všech těch letech válí víc než leckterá formace, která se snaží vecpat do gothic škatule, a fláky jako “Lucretia, My Reflection”, “Vision Thing” nebo “Temple of Love” si v subkultuře vysloužily takřka nesmrtelný status. Předskakovat pak mělo mně neznámé uskupení Losers, rovněž z Velké Británie.

Do divadla Archa jsem díky koncertu zavítal v Praze vůbec poprvé a bylo vcelku jasné, z jakého důvodu bylo místo vybráno – snadno dostupné místo v centru, v němž nevadí, když se hraje přes půlnoc a i tak se do něj s přehledem nasouká pár set lidí. Umístění jsem ocenil i já, vzhledem k tomu, že od něj bydlím cirka pět minut cesty MHD. Vyjma toho to není poprvé, kdy The Sisters of Mercy v těchto prostorách koncertují. Přišel jsem víceméně na čas, takže se začínalo hrát přesně v momentě, kdy jsem odkládal bundu do šatny. Ostatně, přesná organizace večera nebylo nic neočekávaného.

Od Losers jsem neočekával víceméně vůbec nic, snad jsem jen doufal, že by mohli být alespoň obstojnou předkapelou. Když se člověk dozvídá, co s sebou vozí i takové ikony, jako jsou Iron Maiden, bývá mu většinou trochu smutno. Informací se o nich nedá sehnat příliš mnoho (ani na oficiálních stránkách, natož jinde), podle všeho však jde v jádru o tříčlennou londýnskou kapelu, se kterou jezdí po světě pár živých hudebníků. V Praze se představili v pětičlenné sestavě obohacené o bubeníka a klávesistku. Neslyšel jsem od nich před koncertem ani notu, proto se nelze příliš divit, že prohlášení o jedné z nejlepších londýnských koncertních kapel jsem nebral vážně. O to větší mi pak uštědřili překvapení. Losers začali pěkně ve velkém stylu a po celých pětatřicet minut sázeli do lidí, co to šlo. Melodická a dosti živá směsice gothic rocku, alt rocku, trochy metalu a kvalitního industrialu byla jednak dosti úderná, především ale hodně rozmanitá. Upoutat pozornost posluchačů tak nebyl příliš problém a upřímně mě zpětně docela mrzí, že jsem si na jejich set stoupl do zadních řad a nikoliv dopředu.

Hudba Losers hodně staví na atmosféře, především na kombinaci riffů a elektroniky. Ta s velmi čistým, přitom ale hutným zvukem nakopávala zhruba silou elektrického proudu a dělala s člověkem divy, takže úplně nechápu, proč bylo publikum i v přední části dost mrtvé. Jasně, jde o předkapelu a přišlo se na trochu jinou hudbu, ale tohle vážně nebylo špatné a nebyl důvod proč nepařit. Když připočítám, že vlivy industrialu znamenají opravdu vlivy industrialu, mnohdy až EBM a sem tam i noisu, které umí kapela používat s citem a ve vhodných chvílích, tak osobně nemám co řešit. Vzhledem k tomu, že kapela přijela do Prahy představit svojí letošní desku “…and So We Shall Never Part”, mám dojem, že se jim podívám na jejich tvorbu trochu víc a třeba se dočkáte názoru v nějaké pěkné minirecenzi. Jediným kazem na celém vystoupením tak byla jen krátká hrací doba – Losers se klidili s podia po slabých pětatřiceti minutách. Škoda, protože jinak nemám jejich show co vytknout.

Setlist The Sisters of Mercy:
01. More
02. Ribbons
03. When You Don’t See Me
04. Blood Money
05. Alice
06. Crash and Burn
07. Gift That Shines
08. Still
09. Amphetamine Logic
10. Top Nite Out
11. Arms
12. Valentine
13. Flood II
14. This Corrosion
– – – – –
15. Kiss the Carpet
16. Lucretia, My Reflection
17. Vision Thing
– – – – –
18. First and Last and Always
19. Misirlou
20. Temple of Love

Následovala krátká pauza, občerstvení u baru, pokec s přáteli a podobné obligátní věci, jaké člověk obvykle dělá, když na koncert nejde výjimečně sám. Očekával jsem, že v devět by se mohlo pokračovat, nicméně to trvalo ještě dobrých deset minut, než se na pódiu objevila kapela a chvíli po ní i samotný Eldritch. Plešatý elegán s nadhledem přivlál vyfiknutý v obleku a černých brýlích, a ač bylo vidět, že již zdaleka není nejmladší, podmanivé charisma z něj sálalo na všechny strany. Rozhodně ví, jak s ním nakládat a jak vystupovat, protože jemu samotnému by nebylo těžké zobat z ruky. Nebylo, nebýt několika opravdu výrazných negativ. Zaprvé zvuk. Po Losers jsem se rozhodl namáčknout se do předních řad a užít si “Sestřičky” pěkně zblízka, ale tam byl zvuk přímo tragický, obzvlášť pokud stál člověk spíše ke straně a ne uprostřed publika. Kytary sice slyšet byly a stejně tak Dr. Avalanche coby programované bicí, horší to ale bylo se samplovanou basou a klávesami. A o Eldritchovi škoda mluvit. Snažit se mohl sebevíc, nicméně pokud do mikrofonu spíše temně mumlal (což je mimochodem jedna z častých poloh), případně hulákal přes echo, nebyl téměř slyšet a zanikal ve zvukové stěně, která byla buď příliš zastřená a upozaděná, nebo naopak příliš ostrá a rvala uši ne zcela příjemným způsobem. Po přesunu do zadní části publika byl zvuk lepší, ale stále to nebylo ono.

Zklamáním číslo dvě byl setlist. Nevím, jestli Eldritch tohle turné koncipoval spíše jako oprášení ne tak často hraných skladeb, ale hlavní set byl pro mě přinejmenším z poloviny velkou neznámou. Sisters jej otevřeli hitovkou “More”, zahráli docela často hrané “Ribbons”, neunikla mi “Alice” nebo “Amphtemine Logic”, ani závěrečné duo “Flood II” a skvělá vyřvávačka “This Corrosion”. Mezi nimi se ale nacházelo hodně kusů, které jsem si stěží pamatoval a The Sisters of Mercy zařadili i tři skladby, které hrají jen naživo a nikdy je nevydali (“Crash and Burn”, “Still”, “Arms”) – což jsem pochopitelně zjistil až zpětně. Jako obvykle mě nenapadlo prostudovat si setlist předchozích vystoupení. Po zhruba hodinovém hlavním setu uzavřeném právě “This Corrosion” se skupina poprvé odebrala do zákulisí, aby si publikum mohlo vytleskat první ze dvou přídavků.

Ty už na tom byly o poznání lépe – jak skladbami, tak i trochu čitelnějším zvukem, který se v průběhu večera mírně zlepšil, pořád to ale nebylo nic moc. Došlo na “Kiss the Carpet” a mé milované skladby “Lucretia, My Reflection” a “Vision Thing”. V druhém přídavku pak zazněla titulní skladba vůbec první desky, “First and Last and Always”, krátká vložka v podobě “Misirlou”, skladby dobře známé především z legendárního “Pulp Fiction”, během níž si Eldritch mohl odpočinout (takových momentů bylo během koncertů povícero) – a konečně povinný kult v podobě “Temple of Love”. Po druhém přídavku se kapela odebrala do backstage definitivně. Celkem hodina a půl, z níž jsem byl ve výsledku ale docela rozpačitý, sic z velké části vinou zvukaře, ale rovněž výběrem skladeb, který mi ne úplně sednul. Čekal jsem víc klasik v podobě “Mother Russia”, “Dominion”, “Marian” nebo třeba “Detonation Boulevard” a pokud se někdy v budoucnu rozhodnu jít na The Sisters of Mercy znovu, s největší pravděpodobností se budu rozhodovat podle předchozích setlistů. Navzdory jménu tak byli jasnými favority večera Losers, kteří mě nejen zaujali, ale navrch podali velmi solidní výkon.


Druhý pohled (Ježura):

The Sisters of Mercy

Vzhledem k tomu, že kolega ve svém textu poměrně věrně vystihl pocity, které jsem si z Archy odnesl, můj dodatek bude spíše opravdovým doplňujícím postřehem než druhým pohledem na totéž… a začnu prostředím. Ačkoli plný název Divadlo Archa navozuje představu kulturního stánku zasvěceného klasickému divadlu, interiér sálu se svým industriálním pojetím k prezentované hudbě opravdu hodil, což platí zejména o Losers. Jejich muzika se ukázala být ve všech možných ohledech naprosto jednoznačně britskou, z čistě hudebního hlediska kompozičně zajímavou a výrazově pestrou. Byli v tom slyšet Placebo, byli v tom slyšet Archive, byla v tom slyšet Anathema, ale i přes takové výrazové rozpětí (došlo dokonce i na jeden zničující noisový výlet) to dohromady dávalo smysl a znělo to i celkem originálně. Je sice pravda, že mě to bavilo tak nějak střídavě a některé pasáže mi moc nesedly (nebo jsem je nepochopil), ale jiné byly naopak vyloženě skvostné a závěr setu se navíc vydařil opravdu náramně, takže důvodů ke spokojenosti je zde řada. Na tuhle kapelu asi začnu dávat pozor, a pokud se u nás pánové a dáma zase někdy objeví, dost možná si jejich vystoupení zopakuji, protože nasazení, jaké Losers předvedli, bylo opravdu příkladné.

Slovutní The Sisters of Mercy respektive Andrew Eldritch a jeho trojčlenná suita odehráli vystoupení, které bylo uspokojivé, v samotném závěru pak dokonce výborné, ale i přesto nakonec zůstali za očekáváním, které jsem do nich vkládal. Již vzpomínaný zvuk na tom měl také svou zásluhu, ale mně osobně spíš vadil vlezlý dojem, že na pódiu vystupuje revival sebe sama a ne živoucí kapela. A ono se vlastně není čemu divit – poslední řadovka The Sisters of Mercy vyšla v roce 1990, takže to bylo takové pětadvacet let staré best of, basák s kytaristou sice zpívali hezky, ale na původní ženské zpěvy třeba v kultovce “This Corrosion” se prostě nechytali… on to vlastně opravdu byl revival sebe sama, byť precizně odehraný a vedený stále šviháckým Eldritchem.

Neříkám, že jsem se nebavil. Koncert to byl zdařilý a svých peněz rozhodně nelituji. Po Fields of the Nephilim si tak mohu odškrtnout další kultovní gothic rockovou kapelu a až to pan Eldritch pověsí na hřebík, budu si moct spokojeně říct, že jsem viděl The Sisters of Mercy. Až (pokud?) se tu ale kapela objeví příště, asi si ji už nechám ujít, neboť morální povinnosti fanouška bylo učiněno zadost a zas taková pecka, abych si musel dávat repete, to zkrátka a jednoduše nebyla.

P. S. Dlouho jsem nebyl svědkem toho, že by děvčata od šatny svými půvaby tolik převálcovala snad všechny dámy z publika. Pokud to čte jejich šéf, doufám, že jim zvýší plat!


Diary of Dreams, Whispers in the Shadow

Diary of Dreams, Whispers in the Shadow
Datum: 25.4.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Diary of Dreams, Whispers in the Shadow

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Pětadvacátý duben měl být původně zasvěcen aggrotech kultu Psyclon Nine. Jenže jak jistě víte, Nero Bellum to zase jednou přehnal s drogami, šňupnul si o nějakou tu čáru navíc a vzal dráhu neznámo kam. A spolu s ním se vypařily i peníze vybrané přes Kickstarter na nahrávání nového alba, čímž chtě nechtě způsobil (s největší pravděpodobností definitivní) rozpad kapely a zrušení evropské šňůry, čímž nasral řadu fanoušků. Jenže jak řekl nejmenovaný kolega z redakce, “něco takovýho se dalo čekat, že se zase ufetuje”, takže ač to bylo zjištění nepříjemné, pro některé fanoušky zdaleka ne tak překvapující.

Pražské Rock Café tak pátečního večera uvítalo rakouskou goth rockovou okultní formaci Whispers in the Shadow spolu s německou legendou darkwave Diary of Dreams. Ač druhé jmenované jsem neznal, s Whispers in the Shadow jsem již jednou měl tu čest a z onoho setkání před dvěma lety, kdy doprovázeli XIII. století, jsem si odnesl dojem, že až tu budou příště, musím na ně zajít stůj co stůj. A jsem jen rád, že se podařilo Psyclon Nine nahradit když ne tak známým, tak přinejmenším stejně kvalitním jménem. Respektive jmény – obě kapely působí na scéně dobře dvacet let a jejich hudba je v daných kruzích vysoce ceněna.

Open door klubu byl stanoven na osmou večerní. Whispers in the Shadow pak měli večer otevřít ve tři čtvrtě na devět. Škoda zbytečného prostoje, který se dal o dobrou čtvrthodinku zkrátit. Nicméně skutečně se stalo tak, jak pravil program, a já se odlepil od zdi právě ve chvíli, kdy kolem mě na pódium procházel frontman Ashley se zbytkem kapely. S prvními tóny intra z poslední desky “The Rites of Passage” atmosféra řádně zhoustla. Rituál začal. Hypnotické uvedení titulní písně vystřídala rocková bouře. Údernost se střídala s mystérii a závojem tajemna. Zazněly obě mé velmi oblíbené písně “Reinvention”“Back to the Wounds”, hypnotické kusy bez kytar. Jen klávesy, bicí a basák Fork mlátící rituální rytmy do samostatného bubnu. A samozřejmě velekněz Ashley Dayour, jako obvykle navlečený do černého roucha, se zjizveným kloboukem na hlavě. Vyjma těchto především rytmických písní ale byli Whispers in the Shadow podstatně živější. Živelní byli ve všech případech, ale nechyběly kousavé riffy a všudypřítomná psychedelie.

Set postavený především na posledním albu (pokud mě paměť neklame) trval hodně přes hodinu a po odchodu do backstage si obecenstvo vyskandovalo přídavek v podobě dalších dvou písní. Výsledná doba se tak přiblížila k hodině a půl a minimálně tímto charakterem splnili Whispers in the Shadow to, co bylo k dočtení na internetech – totiž, že půjde o večer se dvěma headlinery. Kvalitativně zcela určitě ano, nicméně jakmile se o zhruba dvacet minut později ukázali na pódiu němečtí Diary of Dreams, bylo vcelku jasno, na koho se šlo především. Kromě toho mě ale zarazilo, jak nepočetné publikum bylo – zhruba stovka hlav byla daleko za mým očekáváním vzhledem k tomu, jaká jména ten večer hrála. Jasně, nebyli to Psyclon Nine, ale ani jedna z kapel nebyli žádní usmrkánci, kteří se předevčírem vyloupli na scéně. Docela mě to zamrzelo, obě kapely si určitě zasloužily větší podporu.

Jak jsem již napsal výše, Diary of Dreams pro mě byli velkou neznámou. Ač jsem si říkal, že bych je mohl naposlouchat, (opět) jsem nic takového nestihl a kromě přehrání jedné, dvou písní z YouTube a strohých informací z Wikipedie jsem o nich nevěděl ani zbla. O to větší překvapení bylo, jak různorodě kapela působila. Bubeník rocker posledního střihu, kytarista post-punker s řádným čírem a frontman Adrian germánský barbar s hustou hřívou a neskutečným charismatem, které lil do publika horem dolem. A že s fanoušky začal pracovat hned od začátku, kdy po intru houkl od éteru “Ahoj Praho!”, což bylo odměněno řádným ohlasem. Podávání rukou během koncertu bylo téměř na běžném pořádku, občas prohodil pár slov, všímal si kde koho. Zhruba v půlce setu se k němu dostal telefon s přáním, aby majiteli telefonu (ať už byl jeho pohlaví jakékoliv) zahráli dvě vybrané písně – na což zareagoval nesmírně pozitivně a jako další song vystřihli Diary of Dreams první z nich. Jestli to byla shoda náhod, nevím a příliš mi ani nepomůže název, neboť si ho nepamatuji. Podle jmen jsem si z hodinu a půl dlouhého setu zapamatoval “Chemicals” a “Stummkult”, nicméně vzhledem k tomu, že Diary of Dreams, byť v oslabené sestavě, vystoupení nijak nešidili, to vlastně ani nevadilo, protože jsem si je dokázal užít i bez toho. Alespoň první hodinu. Ke konci se mi začal darkwave míchaný s měkčí elektronikou a industrialem mírně přejídat, a ač bylo vidět, že fanoušci i kapela si koncert vážně užívají, já už ke konci začínal přemítat, jak se budu dostávat domů.

Popravdě mi dalo docela zabrat, abych neodešel ještě před přídavkem – jenže to by byla docela chyba. V závěrečné čtvrthodině chytil set druhý dech, a i když začal jemnou “Day in December”, končil s vyřvávačkou “The Curse”, která byla druhou “písní na přání”, spolu s gratulací oslavencovi. Nevím, jestli jsem se ke konci původního setu začal nudit spíše z důvodu neznalostí písní, nebo tím, že Diary of Dreams hráli vážně dlouho (na obojím něco bude), ale bylo by dost nefér tvrdit, že byli špatní. Nebyli, hráli dobře. Jen i dobrého se člověk může přejíst. Konec přišel ve čtvrt na jednu, což bylo docela daleko za mým původním očekáváním. Můžu ale říct, že zklamaný jsem neodcházel. Vynikající Whispers in the Shadow, i přes délku a mírnou repetetivnost stále dobří Diary of Dreams. Snad že bych uvítal dřívější začátek celé akce a možná i jiné místo konání, neboť mi přijde, že v Rock Café přes všechny jeho kvality nevyzní atmosférické kapely jako právě Whispers in the Shadow tolik, jako v jiných klubech. Nicméně to není nic, co by se nedalo překousnout.


Morguenstern – Тяжесть могильная

Morguenstern - Тяжесть могильная
Země: Rusko
Žánr: gothic metal / gothic rock
Datum vydání: 22.1.2014
Label: A&M Releases

Tracklist:
01. C новым гробом
02. Мертвый храм
03. Идем со мной
04. Тяжесть могильная
05. Соната
06. Последний путь
07. Кровь
08. До свидания
09. Нечеловек
10. Came from Hell
11. Пустые Глазницы
12. Morguenstern
13. Отдай свой разум

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Upřímně můžu hned na začátek prohlásit, že poslechu alba “Тяжесть могильная” jsem se vlastně trochu bál. Ruské kapely jsou vždycky trochu nevyzpytatelné, údajná žánrová škatulka horror punk / gothic metal ve mně důvěru vůbec nevzbuzovala a hodně blbý obal dílo zkázy jenom dokonal. Formace s názvem Morguenstern tedy z mého pohledu neměla výchozí pozici úplně nejlepší… možná je to malinko nefér, ale nemám důvod lhát, když to přesně takhle bylo…

Historie Morguenstern začíná na samém konci 90. let, kdy formace vznikla a následně rovněž natočila také jeden demosnímek. Než ovšem stačilo dojít k něčemu dalšímu pořádnému, přichází v roce 2001 rozpad. Po mnoha letech bylo jméno Morguenstern v loňském roce opět oživeno a skupina konečně dala dohromady své debutové album, jímž je právě “Тяжесть могильная”.

Jedna věc se Morguenstern rozhodně musí nechat – kapela naprosto do puntíku potvrdila to o té nevyzpytatelnosti ruských kapel, naštěstí se však jedná o ten značně příjemnější scénář, tedy že nakonec jde navzdory všem předpokladům o překvapení pozitivní. Jakkoliv totiž výše nastíněná situace mohla klidně dopadnout jako monumentálně failové album, vlastně je výsledná podoba “Тяжесть могильная” docela opačná. Jedná se o velmi příjemnou a zábavou desku, která mě dost potěšila a hodně mile překvapila.

Poměrně diskutabilní je už ono žánrové zařazení. Na nějaký horror punk úplně zapomeňte, to je prostě kravina. Tedy alespoň já si pod tímto žánrem představím něco jako Misfits, Murderdolls nebo Wednesday 13… a upřímně se mi moc nezdá, že by to, co Morguenstern na “Тяжесть могильная” předvádějí, mělo s podobnými kapelami cokoliv společného. Druhá zmiňovaná škatulka už je mnohem přesnější, protože gotika na “Тяжесть могильная” zcela jistě je, přičemž s tím, jak se jí Morguenstern chopili, bych ji střelil někam přesně na pomezí gothic rocku a gothic metalu. Nebo ještě jinak – jako gothic rock s větším podílem nabroušenější kytarové práce. Ale takové slovíčkaření je nakonec docela šumák…

Ačkoliv je to právě kytara, jež činí onen odklon od čistého gothic rocku, protože poměrně zodpovědně riffuje po větší část desky, tím nejzajímavějším “Тяжесть могильная” jsou jiné dvě věci. Tou první jsou zcela jistě klávesy, které taktéž hrají hodně velkou roli – a nutno dodat, že nejen velkou, ale i zábavnou roli. Ani v jednom případě totiž nesklouznou do podoby, kdy by byly kýčovité, otravné, vtíravé nebo snad rovnou pitomé, právě naopak – v drtivé většině skladeb na nich Morgana střílí množství vysloveně parádních motivů. Zopakuju to radši ještě jednou… fakt beze srandy parádních motivů. Je to doslova radost poslouchat a strašně mě to baví, má to nápad, kapela s těmi nápady umí pracovat a výsledek je jednoduše… super.

Tou druhou věcí, jež mě na “Тяжесть могильная” baví asi nejvíc, je zpěv, který obstarává opět ta stejná holka jako klávesy. Sice nezpívá zrovna jako bohyně, ani nemá tu úplně nejoriginálnější barvu hlasu, ani nepředvádí velké množství různých poloh (žádné dvojsmysly, pánové), ale ve finále je to úplně jedno, jelikož způsob, jakým se Morgana zpěvu zhostila, do podobné hudby sedne úplně úžasně a hodí se tam jak nic jiného. Když se k ní občas přidá jeden z kolegů se svým zpěvem, je to také dobré, a když pak místy jeden z chlapáků zahrozí mohutným growlingem, je to vážně pecka… extrémní řev je využíván dost střídmě, o to větší má pak ale efekt.

Bohužel se zde objeví pár lehce slabších skladeb, které sice nejsou vyloženě špatné, poslouchají se úplně pohodově a člověk nemá sebemenší důvod je přeskakovat, nicméně na laťku nastolenou těmi nesilnějšími kusy nestačí. Jednou z takových je například titulní “Тяжесть могильная”, v níž se sice několik pěkných momentů také objeví, ale pasáže s čistým mužským zpěvem mi ne úplně sedí. Ale jak už bylo řečeno, pořád to není špatné, vlastně je to stále nad průměrem a výsledný dojem z výborné desky to nijak nesráží.

A co je hlavní – přítomnost těch několika lehce slabších písniček bohatě vyvažuje, vlastně tedy spíše převyšuje vysoká koncentrace naprosto parádních songů s výtečnou atmosférou a obrovskou kadencí excelentních nápadů. A nutno jedním dechem dodat, že právě takových je na “Тяжесть могильная” drtivá převaha. Hned úvod alba v podobě trojice “C новым гробом”, “Мертвый храм” a “Идем со мной” je doslova perfektní… zejména třetí jmenovaná “Идем со мной” je naprosto skvostná a zamiloval jsem se do ní hned na první poslech. Nicméně tím výčet těch skvělých songů zdaleka nekončí, klidně můžeme pokračovat dále – “Последний путь” s pěkně vrstvenými vokály, “Кровь” s ukázkovým zapojením growlingu, o němž byla řeč výše, “До свидания”, která místy může vzdáleně připomenout některé folk metalové skupiny z východní Evropy, sympaticky svižná “Нечеловек” s trochu pozitivnější náladou nebo další paráda “Пустые Глазницы”, jež je společně s “Идем со мной” možná vrcholem alba.

A aby to bylo úplně jasné, tak ještě jednou zopakujme, že ten zbytek, který tu nepadl, rovněž není vůbec špatný, v některých moment vlastně stále skvělý, a pořád se jedná o velmi sympatickou muziku. Když tohle všechno dáme dohromady, je jasné, že stojím před naprosto výtečným albem. Za ty roky, co se můžu neskromně považovat za hudebního fanouška, jsem si vypracoval takový čuch, díky němuž dokážu +/- předem odhadnout, zdali by se mi hudba mohla líbit… v případě “Тяжесть могильная” však tento odhad naprosto selhal, protože tam, kde jsem doufal alespoň v poslouchatelný průměr, jsem dostal desku, na níž jsem si v podstatě vypracoval závislost. Za mě vážně obrovské překvapení a hodně silná osmička; tohle rozhodně můžu s čistým svědomím doporučit dál jako věc, jež stojí za slyšení. Akorát vážně škoda toho silně nepovedeného obalu, který se k téhle hudbě vůbec nehodí…


Dismal – Giostra di vapore

Dismal - Giostra di vapore
Země: Itálie
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 9.12.2013
Label: DreamCell 11 Entertainment

Tracklist:
01. The Four Vibrations
02. Giostra di vapore
03. ll ballo degli obesi
04. Microcosm & Macrocosm
05. Eden
06. Vimana
07. Mélisse (Part 2)
08. One Step in the Dark

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Aural Music / DreamCell 11 Entertainment

Já když si vybírám alba na recenze, většinou se snažím z té záplavy promo materiálu vybírat hudbu takového žánru, ze kterého jsem už dlouho nic neslyšel, anebo takovou, která se tváří alespoň trochu netradičně a skrývá v sobě potenciál k příjemnému překvapení. Dismal patří do té druhé kategorie, protože ačkoli bylo v jejich souvislosti často skloňováno slovo “gotický”, podle všeho to vypadalo, že by mohlo jít o značně netradiční nahrávku. A i když se často stává, že tato očekávání nedojdou naplnění, zrovna deska “Giostra di vapore” je z těch případů, které skutečně překvapí. A tentokrát jde o vážně příjemné překvapení.

Pokud si právě kapelu lustrujete na Encyclopaedia Metallum, vřele doporučuji ignorovat kolonku “žánr”, kde stojí psáno “dark/doom metal”. Je sice možné, že něco takového Dismal kdysi hráli (jejich dřívější nahrávky neznám), ale současná realita je úplně někde jinde. V první řadě zapomeňte na metal. Na “Giostra di vapore” sice zkreslenou kytaru zaslechnout lze, ovšem výhradně v pozadí, kde občas trochu rozčeří vody jen proto, aby zanedlouho zase vyklidila pozice. Celá deska je totiž postavena na velmi umírněné formě neoklasicismu, který je zhusta prokládán neméně umírněnou elektronickou složkou a další sbírkou zvuků, jejichž původ je mi většinou neznámý. Výsledkem je minimalistické album, kde se potkává klasická s moderní hudbou, a které si na svých padesáti minutách vesměs jen hraje s atmosférou, o niž zde jde především.

Ačkoli jde o “teprve” čtvrtou nahrávku kapely, Dismal nejsou žádní nováčci, jejich jméno figuruje na scéně od roku 1995 a na “Giostra di vapore” je to znát. Přesto, jak minimalistické album je, totiž zní velice vyzrále a nenudí, i když by nudit mohlo, a to tak že velmi. Čistě technicky jde totiž o dost jednotvárný materiál, který dává nějakým změnám tempa a narušování struktur jen velmi málo prostoru. Důkazem, že Dismal odvedli vážně slušnou práci, je potom skutečnost, že přes tuto zdánlivou jednotvárnost je “Giostra di vapore” vlastně dost dynamickým počinem, jen se ta dynamika projevuje trošku jiným způsobem, než na jaký je průměrný posluchač metalu zvyklý. Jelikož ale deska necílí na běžné posluchače metalu, je vše v pořádku, a kdo dopřeje “Giostra di vapore” poslechu, ten může nechat okolní svět, ať se padesát minut stará sám o sebe, a užívat si. Čeho? Dost ojedinělých (nebo alespoň já jsem se s něčím podobným snad ještě nesetkal) hrátek s náladami, které zde – jak jsem již zmínil – hrají první housle.

Poznámky o přítomnosti elektronické hudby by mohly někomu evokovat různá industrialem načichlá díla, jejichž poslech člověka pořádně napumpuje, ale to zde určitě neplatí. Elektronická složka je zde zpracována opravdu citlivě, nevtíravě a ačkoli je pro celé album a vlastně i současný výraz Dismal dost zásadní, necpe se moc dopředu a její tepavá rytmika figuruje spíše na pozadí, odkud se nenápadně připomíná, a když to situace vyžaduje, nečiní jí problém ztichnout úplně nebo naopak trochu přitvrdit. Sice v menším měřítku, ale jinak dost podobně je na tom již zmiňovaná kytara a trochu odlišným způsobem koneckonců i vokál (o kterém se trochu podrobněji rozepíšu níže) a v podstatě jediným stálým elementem na “Giostra di vapore” je tak ona neoklasicistní složka. Nenásilné housle a klávesy (ať již čisté nebo zkreslené) fungují velice obstojně a obstarávání komorní atmosféry celé nahrávky i prostého požitku z hezkých melodií jim jde jedna radost. Okolo nich pak tančí všechna ta elektronika, kytary a zpěv a obstarávají nejen pestrost a hravost, ale zejména nenápadnou, leč přítomnou dynamiku, o které už byla řeč. Jednou je to obohacením beatu, jindy přidáním další samplové vrstvy, důležitou roli v tom hraje i zmiňované přiostření nebo naopak uklidnění kytary nebo elektra… nejvíc na očích je v tomto směru ale práce vokalistky Rosanny Landi. Ta nejenže je obdařena mimořádně hezkým hlasem, ale umí s ním nakládat způsobem, který celé desce významně přidává na dramatičnosti. Rosanna totiž přechází od takřka operních poloh přes civilní zpěv a vzrušenou deklamaci až k šepotu, a právě díky této její schopnosti přednést texty s příslušnou emocí dostává album další (a dlužno dodat moc příjemný) rozměr a je řádově zábavnější jej poslouchat, než kdyby zpěvačka jela pořád v jedné poloze.

Tohle všechno je zajisté chvályhodné vysvědčení, ale ještě automaticky neznamená, že to musí nutně fungovat, protože znáte to – i sebelepší muzika občas prostě nesedne, obzvlášť taková, která k poslechu vyžaduje určité rozpoložení. Dismal se ale podařilo dosáhnout mimořádného úspěchu v tom, že “Giostra di vapore” ne, že od posluchače striktně žádá nějakou konkrétní náladu, aby se mu mohlo otevřít, ale místo toho tu náladu samo vytváří, a to prosím tak nenásilně a přirozeně, že se člověk ani nenaděje a už je lapen. Přesně v duchu samotné hudby ale nejde o nic, čeho by se nešlo zbavit a poslech “Giostra di vapore” je spíš jen takovým lehkým vybočením ze všední reality, dočasnou a přívětivou pauzou od dění okolo. A když dohraje, člověk funguje dál jakoby nic, jen bohatší o jeden příjemný hudbení zážitek.

Neříkám, že je “Giostra di vapore” kdovíjaké veledílo. Má svá slabší místa a třeba skladby “Eden” a “One Step in the Dark” mi v paměti moc neutkvěly, ale i tak je deska celkově na vysoké úrovni a i při své dlouhé stopáži a umírněné charakteristice nenudí. Dismal si s tímto albem bez debaty připsali na účet povedené, po všech směrech dotažené a navíc velmi originální dílo, které má potenciál oslovit řadu lidí nehledě na jejich žánrové zaměření. V mém případě se tak rozhodně stalo.


XIII. století, Skeletal Family

XIII. století, Skeletal Family
Datum: 9.11.2013
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: XIII. století, Skeletal Family

Gothic rocková stálice XIII. století je v domácím gotickém podhoubí dobře známá a za legendu platí i v zahraničí, především v sousedním Polsku. Ani tento rok kapela neporušila tradici pražských podzimních koncertů, jen s tím rozdílem, že místo konání se přesunulo z kbelského kulturáku do žižkovského Paláce Akropolis. A stejně jako každý rok s sebou přivezla velmi zajímavý doprovod – minule padla volba na rakouské Whispers in the Shadow, tentokráte byli čestnými hosty slavní Britové Skeletal Family.

Začátek stanovený na půl sedmou mi přišel příliš brzy vzhledem k tomu, že v předchozím místě konání se sice dveře otevíraly zhruba na osmou, hrát se ale začínalo nejdříve o půl deváté s tím, že času je dost. Jenže to jsem si neuvědomil, že Akropolis se nachází v docela husté zástavbě, kde o desáté začíná noční klid, takže se bude začínat v čas, aby obě kapely stačily odehrát hodinový set. Nutno ale podotknout, že i když jsem přišel do klubu zhruba o čtvrt hodiny později, zase o tolik jsem nepřišel. Skeletal Family už byli dávno na podiu a pouštěli do lidí svůj oldschoolový, temný rock. Podle všeho všem členům kapely, snad vyjma baskytaristy, bylo dobře přes padesát, ale stále měli dost energie na rozdávání a elán jim rozhodně nechyběl. Nejvíce pozornosti poutala jednoznačně zpěvačka Anna-Marie Hurst – mírně výstřední čarodějnice s malovaným černým pruhem “à la Zorro” neustále pobíhala po pódiu, houpala se do rytmu, povzbuzovala publikum a do toho stíhala zpívat. Pravda, zpěv ve výškách možná nevybírala s tak ladnou obratností, jak by člověk očekával, ale to se dá prominout vzhledem k věku i tomu, kolik toho má Anna-Marie nazpíváno. Důležitější bylo, že do vystoupení dala kus sebe, bavilo ji to a stále houstnoucí publikum to zřejmě bralo zhruba stejně jako já. Slušně rozjeté vystoupení ale odrovnal vyloženě zprasený zvuk. Takhle nevyvážené nazvučení jsem dlouho neviděl, ačkoliv to nemusí být jen vina zvukaře, nýbrž celého prostoru, který nevypadal, že by byl hudebním akcím nakloněn vhodnou akustikou. Tak nebo onak, jednou výšky trhaly uši, podruhé zanikaly v base a bicích, tu zase nebyl slyšet zpěv vůbec, což pro moje rozjitřené smysly byla novodobá forma tortury. Rozhodl jsem se tedy poslední třetinu vystoupení strávit u baru, který mě mizerným prazdrojem také příliš nepotěšil, ale když nic jiného, tak alespoň zklidnil a mohl jsem zbytek večera dožít relativně bez problémů. Výsledek byl ale i tak poněkud trpký.

Po zhruba půlhodinové pauze se za zvuků intra “Gotiky” odhrnula opona a na pódiu se zjevili XIII. století. Svůj set netradičně otevřeli úvodní písní “Kabaret Voltaire” z poslední řadovky “Dogma”. A netradičních změn bylo onoho večera víc. Ansámbl bratří Štěpánů toho večera na mě působil nezvykle unaveně – hlavně vůdčí postava Petra Štěpána vypadala mnohem unaveněji než v předchozích letech, ačkoliv na poměry většiny kapel “Třináctky” stále hýří energií a síly měly na rozdávání. Oproti předchozím vystoupením ve Kbelích tahal za uši zvuk, i když už nebyl tak zprzněný jako v případě Skeletal Family, kteří to odnesli, jak nejhůře mohli. Největší změnou byl ale jednoznačně setlist. Zůstaly sice fláky jako “Elizabeth” nebo “Justina”, stejně jako novější tvorba zastoupená písněmi “Prokletí domu slunečnic”, “Iglau” nebo “Fénix”, na úkor některých hitovek však dali XIII. století prostor ne tak často hraným písním, které já osobně mám třeba raději než písně vypuštěné. Místo “Nosferatu Is Dead” se tak publikum dočkalo “Nevěsty temnot”, místo “Bela Lugosi’s Dead” přišla “Mystery Ana” a otravný cover “Knockin’ on Heaven’s Door” byl k mé neskutečné potěše vypuštěn bez náhrady. Set byl v duchu předchozího koncertu opět zakončen “Karnevalem” od Olympicu (který je podle mě mnohem lepší než originál), obecenstvo si však vykřičelo ještě jeden přídavek, ale po “Fatherland” byl už opravdu konec. Slušně nabitá Akropole mohla zůstat ještě na afterparty v podání DJe Cyberpagana (taky jméno za všechny prachy), anebo jako v mém případě vypadnout na čerstvý žižkovský vzduch a odebrat se po vlastní trase do dalších klubů, hospod nebo zkrátka a dobře domů.

Škoda tedy zvoleného zvuku, a snad i zvoleného místa. Lepší dostupnost byla tvrdě vykoupena děsným ozvučením, mizerným výběrem na baru a vůbec celkovou atmosférou místa, která je v Akropolis prostě … divná. Kbelský kulturák mi přišel lépe zařízen a v neposlední řadě i lépe klimatizován, nehledě na to, že nebyl nijak limitován desátou večerní – sám nevím, co ke změně vedlo, ale rozhodně ji nijak nekvituji. Kapely zahrály dobře, o tom žádná, přesto byl celý večer podivně hořkosladký. Nevím, jestli za to mohlo moje aktuální rozpoložení nebo okolnosti, které jinak velmi dobrá vystoupení dokázaly bez problémů zazdít. Petr Štěpán a jeho XIII. století opět jednou ukázali, že umí naplnit klub, ale přijde mi, že oproti předchozím koncertům tomu sobotnímu prostě něco chybělo.


Unzucht – Rosenkreuzer

Unzucht - Rosenkreuzer
Země: Německo
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 2013
Label: NoCut Entertainment GbR

Tracklist:
01. Rosenkreuzer
02. Kind von Traurigkeit
03. Triebwerk
04. Nur die Ewigkeit
05. Feuersturm
06. Zwischen den Welten
07. Das dunkle Tier
08. Angst
09. Der Versuch zu leben
10. Der Untergang
11. Entre dos Tierras
12. Nymphonie
13. Mit Dir oder ohne Dich

Hodnocení:
Ježura – 5/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Německo platí za současnou mekku gotické subkultury a na domácí scéně se tak krom zástupů vyznavačů tohoto stylu pohybuje taky dlouhá řada kapel, které k tomu všemu plodí soundtrack. Asi tedy není sporu o tom, že jsou Němci nejen náruživými konzumenty ale rovněž velmi zručnými producenty všech možných i nemožných druhů gotické hudby, protože pro to prostě mají buňky. To však ještě automaticky neznamená, že vše, co brnká na potemnělé struny lidské osobnosti a má zároveň nálepku “Made in Germany”, je dobré. Důkazem, že široká poptávka dává vzniknout i nepříliš kvalitním produktům, může být třeba album “Rosenkreuzer” od dolnosaské kapely Unzucht.

Unzucht na své novince po vzoru jiných míchají metalové riffy s industrialovými samply, temnotu s až romantickými melodiemi a k tomu přidávají většinou čistý zpěv. Muzikantům do hlavy nevidím, takže se mohu jen domýšlet, s jakým záměrem se do skládání “Rosenkreuzer” pustili, ale dělá to na mě dojem, jako by měl výsledek představovat mix podmanivé zlé elektroniky s metalovou hutností a srdceryvnými melodiemi zpívanými rádoby charismatickým hlasem. Prostě taková typická muzika, na kterou se tančí v klubech, kde ze stropu visí háky a na nich lidi, kde dominuje černá, ultrafialová případně radioaktivně zelená a o kterých si vaše babička pomyslí, že se tam a priori smilní a fetuje ve velkém – přesně taková hudba, jen oděná do podstatně přístupnějšího kabátu. Připadá vám to trochu jako oxymorón, protože je to něco podobného, jako pořídit si okruhový sporťák a pak k němu přivařit kouli na valník, abyste s ním mohli vozit nábytek na chatu? Tak v tom případě jste kápli na jeden z největších problémů, se kterým se “Rosenkreuzer” potýká.

Snaha zavděčit se co nejvíce lidem (nebo se jen svézt na vlně populárního žánru, kdo ví) totiž vyústila v desku, která není ani taková, ani maková a spíš než co jiného je to beztvarý kočkopes bez vlastního ksichtu. Na poctivý industrial je to malý nářez a chybí tomu přitažlivá odlidštěnost, k dobré gotice to má daleko díky zoufalému nedostatku podmanivé, ale přitom ne kýčovité atmosféry (když o tom tak přemýšlím tak vlastně jakékoli atmosféry) a prakticky neškodná metalová složka je tu jen tak do počtu. Co zbývá? Krapet uchcané melodie, které asi měly s gothic/industrial/metalovým “zlem” všude okolo kontrastovat. To se však neděje už jenom proto, že okolo žádné zlo není, a pokud ano, tak se projevuje jen v náznacích na samém začátku desky. Všechno to splývá na jednu hromadu a ta se jen s drobnými obměnami posouvá skladbu po skladbě kupředu. A že je to dost útrpná pouť. I když to zpočátku nezní zle, velmi záhy se dostaví nepříjemná otrávenost a jelikož se na celé ploše alba prakticky není čeho chytit a už vůbec na co těšit, dříve nebo později se z poslechu stává bohapusté šmikání metru. Celé je to ještě markantnější kvůli pětapadesátiminutové stopáži. Při vší úctě, tenhle materiál by utáhl sotva dvacetiminutové EP, jenže na bezmála trojnásobné ploše selhává v plném rozsahu a nechává tak spolehlivě zaniknout všechno dobré, co je na něm k nalezení.

Ano, i když to tak nevypadá, “Rosenkreuzer” má své světlé momenty. Není jich sice moc, ale jsou jediným důvodem, proč tuhle desku rovnou nespláchnout do hajzlu. Občas je to celkem fajn riff, jindy zase chytlavá melodie nebo nějak přitažlivě ztvárněný sampl a na poměry desky ostře industrial metalová poloha, která se projevuje zejména v úvodních skladbách, také není k zahození. Tu a tam se zkrátka urodí a člověk si občas i trochu poklepe do rytmu, ale faktem zůstává, že ani tyto světlé momenty nejsou kdovíjak světoborné a fungují jen a pouze v reálném čase. Za celou dobu, co “Rosenkreuzer” poslouchám, mi totiž v paměti neutkvěl jediný motiv. Tedy, je pravda, že španělsky nazpívaný song “Entre dos Tierras” z té záplavy obligátní němčiny zákonitě vyčnívá a patří k tomu nejlepšímu, co se na desce nachází, ale pořád to není žádná velká sláva. A hlavě – je to jedna skladba ze třinácti. Co to znamená, je asi všem jasné.

Album “Rosenkreuzer” je přesně ten druh desky, u které si říkáte, že to není vyložená blbost, že to vlastně jde poslouchat naprosto bez rizika a že to dokonce občas má trochu něco do sebe. Jeho problém ale spočívá v tom, že nabízí jen zoufale malé množství důvodů, proč ho upřednostnit před prakticky čímkoli jiným. Takhle jde o dost bezzubý a neškodný materiál, který může posloužit jako obstojná kulisa, ale v současné podobě na vyšší mety prostě nemá. Osekat desku tak o polovinu skladeb a všechen balast, kterého se docela urodilo, hodnotil bych klidně až o bod a půl výše, ale takhle je mi líto. Na rovinu se přiznám, že jsem “Rosenkreuzer” poslouchal jen kvůli recenzi a v době, kdy čtete tyhle řádky už mi na disku místo rozhodně nezabírá. Takže asi tak.


Další názory:

“Rosenkreuzer” je přesně ten druh alba, po jehož poslechu si řeknu, že bych udělal mnohem lépe, kdybych si to býval vůbec nepouštěl a radši šel poslouchat, jak venku roste tráva, protože i to by asi bylo záživnější… dobrá, to jsem trochu přehnal, protože to úplně nejhorší a nejšpatnější dno Unzucht přece jenom nehrají, ale podstatu – tedy že ta deska stojí i tak za prd – jste jistě správně pochopili. Já proti gotické muzice v principu rozhodně nic nemám, spíš naopak. Nicméně podobná hudba a vlastně celá tahle subkultura má ten problém, že staví na obrovském kýči, což samozřejmě není a priori špatně (ostatně, to samé do jisté míry platí i o podstatné části metalového spektra), svým způsobem to jisté kouzlo má, ale o to citlivěji se s tím kýčem musí umět pracovat, aby z toho nevznikla blbost. Někdo to dokáže, někdo prostě ne, přičemž Unzucht – jak už jistě správně tušíte – jsou příkladem těch, kdo to moc nezvládá. Nechci samozřejmě kapele křivdit a dělat z německé čtveřice bandu nýmandů, třeba to bylo na minulých nahrávkách lepší, ale co se týče konkrétně “Rosenkreuzer”, tak tohle album mě diplomaticky řečeno příliš nepřesvědčilo o tom, že bych měl od Unzucht zkoušet poslouchat cokoliv dalšího… spíš mě přesvědčuje o tom, abych se od tohohle jména držel dál.

Na desce jsem totiž našel jen kopu nudy a nic moc dalšího. Rocková složka je bezzubá, rytmika nezáživná a bez nápadu, jedině elektronika sem tam omylem vykoukne s nějakým ne úplně blbým nápadem, ale je to fakt jen občas a ani když se to objeví, nepomůže to k nějakému výraznějšímu vylepšení dojmu. Vokál samozřejmě musí být hlubší a pseudo temný… takové nepsané pravidlo gotické hudby, které skoro všichni povinně dodržují. Skladatelská stránka prostě neexceluje a většina písniček si jen tak prosviští kolem a člověk si ani nevšimne, že tu vlastně něco hrálo, a když se na poslech vysloveně soustředí, akorát se přesvědčí o tom, že nevnímat to byla ta lepší varianta. A když už se objeví nějaký song, jenž posluchače z letargie vytrhne, rozhodně to neznamená, že by automaticky šlo o něco dobrého, protože některé kusy zaujmou tím, jak jsou nepovedené. To je případ třeba rozjuchané “Entre dos Tierras”, jež mi na rozdíl od kolegy přijde strašná a španělština zde na mě nevím proč působí spíš samoúčelně, nebo hodně nepovedné vykrádačky Rammstein v podobě “Angst”, kde Unzucht vyznívají dost úsměvně. Jediný světlý bod vidím v docela chytlavé písničce “Der Versuch zu leben”, což sice také není nějaký zvláštní zázrak, ale oproti zbytku je docela v pohodě. Jinak mi ovšem “Rosenkreuzer” přijde jako album nedobré a vyloženě zbytečné, čemuž také odpovídá výsledné hodnocení. Jasně, určitě existuje ještě horší muzika, to nepopírám, ale to není důvod k pochvale…
H.


Mono Inc. – Nimmermehr

Mono Inc. - Nimmermehr
Země: Německo
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 9.8.2013
Label: NoCut Entertainment

Tracklist:
01. Heile, heile Segen
02. Seligkeit
03. My Deal with God
04. Kein Weg zu weit
05. Euthanasia
06. Alles was bleibt
07. The Clock Ticks On
08. A Better Way to Die
09. Herzschlag
10. Days Like This
11. Ich teile dich nicht
12. Nimmermehr

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Německá gotická scéna je velmi široká a pokrývá nespočet kapel kombinující všechny možné žánry, které však mají přes všechny odlišnosti jedno společné – poměrně jedinečnou temnou náturu, která oslovuje statisíce až miliony fanoušků napříč zeměkoulí. A přesně v tomto kosmopolitním duchu se nese i tvorba kapely Mono Inc., jejíž novinka “Nimmermehr” je předmětem dnešní recenze.

Mono Inc. se snaží zaujmout něčím, čemu se pro zjednodušení říká gothic rock, a v zásadě to není špatné označení. Výraz kapely poměrně zřetelně čerpá z jedinečného soundu, se kterým v osmdesátých letech přišli kultovní The Sisters of Mercy, ale na první poslech je jasné, že nejde o žádnou kopírku, ba naopak – příbuznost s The Sisters of Mercy bez předchozího upozornění vyjde najevo asi poměrně postupně, protože Mono Inc. ji sice neskrývají, ale zato na posluchačovu pozornost útočí hned z několika odlišných směrů. Podařilo se jim totiž něco, co jsem opravdu nečekal – namíchat rytmický gothic rock staré školy, hrubě elektronické industrialové samply a popovou zpěvnost. Zdá se vám to jako trochu šílená kombinace? Nebudu se hádat, protože to tak skutečně je, ale nějakým zázrakem to pohromadě funguje až překvapivě přirozeně.

Dost zajímavý je přístup, s jakým Mono Inc. poskládaly všechny tyhle kousky k sobě. Jejich vzájemný poměr je totiž věcí značně proměnlivou a prakticky každá skladba to má namíchané trochu jinak. Najdete tu skoro vše – od halekavé diskotéky po lascivně temné gotické hrátky se smrtí, od vážných kusů po s velkou nadsázkou vymýšlené srandičky, od industrialu z přelomu tisíciletí po osmdesátkový popík. To má sice určitý vliv na konzistenci alba, ale to i tak celkem drží při sobě a navíc z toho dost zásadním způsobem profituje. Skutečně totiž nehrozí, že by se člověk při poslechu nudil, protože i při zachování určitých jednotících prvků “Nimmermehr” střídá polohy s podobnou kadencí jako mladí milenci. Pestrosti nezůstala ušetřena ani jazyková stránka věci a němčina se s angličtinou dělí poměrně spravedlivým dílem. A čím déle “Nimmermehr” poslouchám a svým způsobem žasnu na tím, co všechno se do nějakých sedmačtyřiceti minut podařilo Mono Inc. vměstnat, tím více jsem přesvědčen, že spíše než klasické album je to spíše takový party playlist, na který se jen shodou okolností dostaly skladby od jediného interpreta.

Zjišťuji, že je docela složité posoudit, jestli je přitažlivost “Nimmermehr” dána jeho vlastními kvalitami, nebo čirou náhodou, protože ať se podívám na jakýkoli aspekt alba, nevidím nic, co by vyloženě vyčnívalo nad nějakou rozumně nastavenou laťku obecné hudební kvality. Ať je to vokál, kytary nebo třeba klávesy, všechno to dělá dojem, že už to bylo stokrát slyšeno a že to nepřináší zhola nic nového. Když se na to ale podíváte z trochu širší perspektivy, najednou to dává smysl a přese všechny možné i nemožné výhrady, které by šly na adresu “Nimmermehr” vznést, to zkrátka a jednoduše baví. A to je stejně důležité jako překvapivé, protože je to především ten faktor zábavy, který posluchače u “Nimmermehr” udrží. Samozřejmě, jsou tu opravdu slušné skladby, na které mohou být Mono Inc. právem hrdí, a třeba taková “Euthanasia” nebo vlastně celá střední část alba, se mi zasekla do paměti opravdu hluboko. Nebýt však oné hravosti, nadhledu a živočišné energie, které jsou albu vlastní, dost pochybuji, že by se těm dobrým skladbám podařilo utáhnout celou desku.

“Nimmermehr” je prostě zvláštní počin. Z objektivního hlediska znám stovky lepších desek, které by v přímém srovnání tuhle hříčku zadupaly do země. Přesto ale nemohu tvrdit, že bych si poslech “Nimmermehr” neužíval, protože to tak proti všem zvyklostem zkrátka je. Ty poslechy sice občas trochu hraničí s guilty pleasure, ale kdykoli už si začínám myslet, že je to přeci jen možná trochu pitomost, přijde na řadu těch několik skladeb, které se nebojím označit za skvělé, a můžu přemýšlet odznova. Ale čert to vem, “Nimmermehr” se mi zkrátka dostalo pod kůži a to zdaleka nemohu říct o každé desce, která mi projde rukama, takže ať už to bylo jakýmkoli způsobem, ukázal se být efektivním. A o tom to vlastně celé je…


Další názory:

Já tedy z Mono Inc. rozhodně nejsem tak nadšený jako kolega nade mnou. V tom úplném základě proti té muzice nic nemám, ale aby cokoliv cosi-gothic fungovalo, chce to opravdou čistou hlavu a nějaký odstup. Když tohle chybí, dopadá to jako v případě “Nimmermehr”, které jednoduše dojíždí na to, že je to kýč jako prase. A právě o tom to je, právě tohohle se podobná hudba musí vyvarovat a držet se při zemi. Ne, že by to nešlo, vzpomenout můžeme třeba na Blutengel, kteří se řešili i tady na Sicmaggot, byť je to úplně jiný žánr… ale oni s tím gotickým kýčem umí pracovat a přetavit jej do opravdu zajímavé a zábavné muziky, což je přesně ta věc, která Mono Inc. na novince chybí. Rozhodně to není úplný průser, to jsem zase slyšel i mnohem horší věci, “Nimmermehr” totiž skončilo někde tak na půl cesty. V některých skladbách vykouknou doopravdy hodně slibné motivy, na nichž by se dalo stavět, ale málokdy je Mono Inc. dokážou opravdu dotáhnout do konce, nebo alespoň nezazdít. Většinou se to daří v těch rychlejších skladbách. Příkladem budiž třeba hned úvodní “Heil, heile Segen”, která je úplně na pohodu, i přes trochu toho kýče až překvapivě chytlavá “Ich teile dich nicht” nebo trošku ostřejší (na poměry alba) “The Clock Ticks On” s pěkným ženským vokálem. Na druhé straně ovšem stojí jako příšernosti “A Better Way to Die” nebo titulní “Nimmermehr”. Zbylé songy jsou tak někde v půlce mezitím. Ono jako ve výsledku se to kromě dvou zmiňovaných kravin poslechnout dá v pohodě, ale nevidím k tomu důvod, když jsou i v tomhle oboru zajímavější jména. Jinak zrovna The Sisters of Mercy v tom na rozdíl od kolegy také neslyším…
H.


Shining / Monumentum – Pale Colours / The River

Shining / Monumentum - Pale Colours / The River
Země: Švédsko / Itálie
Žánr: metal / gothic rock
Datum vydání: 31.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Tracklist:
01. Shining – Pale Colours
02. Monumentum – The River (three drowned voices version)

Odkazy Shining:
web / facebook / twitter

Odkazy Monumentum:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Musím se přiznat, že z nějakého těžko vysvětlitelného (ale ne úplně nevysvětlitelného – pouze se s tím nechci příliš zdržovat, neboť to není hlavním předmětem tohoto článku) důvodu nemám příliš v lásce jakékoliv neřadové počiny a dovolím si tvrdit, že více jak 90 % hudby, kterou poslouchám, vstřebávám v podobě dlouhohrajících desek. Nepohrdnu ani minialbem s kompletně novou muzikou a v případě začínajících skupin jsem samozřejmě ochoten vzít na milost i demosnímky, tím to ovšem obecně řečeno končí, vše ostatní vcelku úspěšně až na naprosté výjimky ignoruji. Zcela na rovinu vám řeknu, že kdybych to nedostal jako promo na recenzi, zcela jistě bych ignoroval i tento nový split depresivních Švédů Shining a dnes již nefungujících Monumentum z Itálie, který vychází jako sedmipalec v limitaci 300 kusů, přičemž obě uskupení se zde prezentují jednou skladbou, nebo přesněji řečeno coverem, což by pro mě osobně bylo na první pohled ještě větší znamení, proč se do poslechu dobrovolně nepouštět. Nicméně potom, co jsem se do poslechu tohoto splitu přece jenom zakousnul, musím pokorně uznat, že jsem rád, že jsem svůj sluch těmto osmi a půl minutám věnoval.

Předně je nutné zmínit, že ShiningMonumentum se rozhodli předělat nemetalové písničky, které – a to je teprve to opravu zajímavé – jsou v originálních podáních naprosto fenomenální a oplývají naprosto specifickou atmosférou. Shining si vybrali skladbu “Pale Colours” z alba “Where Pain Comes to Die” z roku 2000 od švédské gothic rockové skupiny Bay Laurel; Monumentum k obrazu svému přetvořili britskou zpěvačku PJ Harvey a její píseň “The River” z roku 1998 z desky “Is This Desire?”. Jedna věc je jistá – v obou případech jsou originální verze lepší, než jaké nabídli ShiningMonumentum, přesto se však nedá tvrdit, že by si kterákoliv z obou kapel utržila ostudu, naopak se obě svých předloh zhostily relativně zajímavým způsobem a rozhodně obstály se ctí.

Ačkoliv o Shining už se pěkných pár let nedá tvrdit, že by byli typickou metalovou skupinou, právě naopak je na jejich posledních deskách znát trend čím dál tím bližšímu koketování s rockem, “Pale Colours” je v jejich podání mnohem metalovější než éterický originál, předně v rytmice je to znát, což ovšem z mé strany není problém. Ohledně vokálu podle mě jednoznačně vede předloha, protože zastřený vokál Rikarda Iöfgrena k atmosféře skladby pasuje o mnoho lépe. Shining však naštěstí zachovali to nejdůležitější, co “Pale Colours” nabízí, a sice naprosto úžasnou gradaci, která funguje v obou verzích. Celkově je znát, že se Shining s písní nepokoušeli zbytečně experimentovat a zvolili přístup v podstatě věrného přepracování, jen se svým vlastním zvukem.

Co se týče Monumentum, zde se musím přiznat, že až zas tak podrobný být nemohu, jelikož na rozdíl od Shining nemám jejich vlastní tvorbu nastudovanou, nicméně v porovnání nové a původní verze “The River” opět vyhrává originál, čili PJ Harvey, a sice z jednoduchého důvodu – ve verzi Monumentum chybí její neuvěřitelně podmanivý hlas, na němž je song postaven. Nicméně i tak se Monumentum musí nechat, že i jejich verze je dobrá, a také jim je nutno přičíst k dobru, že na rozdíl od švédských kolegů se nebáli do skladby zasáhnout o něco více a přesto její atmosféru v podstatě zachovali. Jednak zvolili zajímavý koncept, že jeden hlas PJ Harvey odsuplovali hned trojhlasem. Další změnou je, že zatímco v originále hrál vokál zcela zásadní roli, ve svém podání jej Monumentum malinko stáhli do pozadí a nechali do dění více promluvit hudební doprovod, jenž je v této podobě “The River” pestřejší.

Shining

I když jsem několikrát prohlásil, že originály jsou v obou případech lepší (dost dobře možná si to myslím už jen z toho důvodu, že jsou prostě původní), za čímž si stojím, musím zároveň zdůraznit, že i covery od Shining a Monumentum jsou velmi poutavé a pokud by byly na takovéto úrovni provedeny všechny předělávky, hned bych k nim měl obecně menší averzi, než jakou mám nyní. Tento počin se mi ovšem líbí…


Tiamat – The Scarred People

Tiamat - The Scarred People
Země: Švédsko
Žánr: gothic metal / rock
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Scarred People
02. Winter Dawn
03. 384 – Kteis
04. Radiant Star
05. The Sun Also Rises
06. Before Another Wilbury Dies
07. Love Terrorists
08. Messinian Letter
09. Thunder & Lightning
10. Tiznit
11. The Red of the Morning Sun

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
Stick – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tiamat jsou zpět s další deskou. Od posledního zářezu jménem “Amanethes” uplynuly dlouhé čtyři roky a fanoušci kapely, která si dlouhé roky své existence prošla hned několika škatulkami – death metalem počínaje a potemnělým rock-metalem konče – ani tentokrát neměli sebemenší jistotu, s čím se charismatický Johan Edlund a jeho kumpáni vytasí. Tedy, jedna jistota by se přeci jen našla – od desky “The Scarred People” se čekalo hodně, takže je na místě podat alespoň přibližně odpovídající obrázek o tom, jak to nakonec dopadlo.

První ochutnávkou, která měla potenciální kupující přemluvit k činu, se stala titulní skladba “The Scarred People”, a s odstupem o ní mohu říct jediné – pokud chtěli Tiamat zamaskovat celkový charakter alba, nemohli vybrat lépe. Spolu s hitovkou “Thunder & Lightning” jsou to totiž jediné šlapavě energické skladby, které deska nabízí. Určujícím materiálem jsou naproti tomu skladby ostatní, které přinášejí nenápadný, umírněný, svým způsobem minimalistický, ale v jádru velmi emotivní zážitek, který svým charakterem spadá spíše do vod alternativního nebo progresivního rocku, ovšem s rukopisem typickým pro Tiamat. Náladu desky lze přirovnat k uvolněnému rozpoložení, které občas nastává těsně před spaním, nebo k posmutnělé atmosféře takřka prázdného baru okolo třetí ranní, a dá se říct, že mě až fascinuje, jakými způsoby je tohoto efektu napříč albem dosahováno. Jednou je to díky instrumentálnímu bohatství, se kterým nějakým zvláštním způsobem funguje i zdánlivě primitivní a klišovitá linka vokálu, jindy je to právě propracovaný vokál, který posluchače ke skladbě přitáhne, a ta po nějaké době odhalí své krásy… Stejného výsledku jako lehce trudnomyslné většině se k mému úžasu daří dosáhnout i na první pohled sluníčkové a americkou country značně inspirované ojedinělosti “Messinian Letters”, a to je jen další důkaz, že Tiamat rozhodně neposkládali tuhle desku jen tak halabala.

Když jsem se o pár řádků výše zmiňoval o instrumentálním bohatství, měl jsem tím na mysli dva hlavní proudy, ve kterých se dotyčná ctnost projevuje. První je vesměs předvídatelný – instrumentální linky napsané tak dobře, že si na tento titul mohou dělat nárok. Sólování v “384 – Kteis”, minutu a tři čtvrtě dlouhá kytarová exhibice “Before Another Wilbury Dies” nebo víceméně všechny pasáže, kde se kytary (kterých se to týká především) dostanou ke slovu v trochu širším měřítku, než je pouhý rytmický podklad, to vše na tom nese zásluhu. Sice to chvíli trvá, než tuhle stránku věci člověk docení, ale stojí to za to, opravdu. Druhá tvář onoho instrumentálního bohatství se projevuje skrze řadu dalších nástrojů a zvuků, které Tiamat do hudby zapracovali. Je toho nespočet – jemná mandolína v “The Sun Also Rises”, mluvené slovo na pozadí “The Winter Dawn” nebo “Before Another Wilbury Dies” (schválně kdo si všimne, co je na druhém případě pozoruhodné) a opravdu ohromná spousta dalších zvuků nejrůznějšího původu, které se objevují v naprosté většině skladeb a dělají poslech o mnoho zajímavějším.

Zmiňoval jsem se rovněž o vokálu, a i když to v tomto případě není tak úplně kapitola sama pro sebe, trochu tohle téma rozvést Johanovi Edlundovi dlužím. Když jsem o něco výše psal o “zdánlivě primitivní a klišovité lince vokálu”, nejdůležitější je v tom to slůvko “zdánlivě”, protože i když se některé melodie mohou zdát zpočátku trochu plytké (a ruku na srdce, ono se ani po delší době nejedná o žádnou přehlídku progresivních melodických postupů), přesto dříve nebo později začnou fungovat, a ve většině případů je to jen další potvrzení principu, podle kterého se dá z mála vytřískat hodně. Vlastní kvalitu zpěvu vůbec není třeba jakkoli rozpitvávat, protože není nejmenšího sporu, že Edlund je stále ve velké formě a jeho hlas je radost poslouchat, neboť zde představuje nejen klasické hloubky, ale několikrát se vydá i do na jeho poměry neobvykle vysokých poloh a jednou dokonce připomene, že krom skvělého čistého zpěvu vládne i kvalitním ostrým vokálem, a i tenhle jeden případ dělá ze závěru skladby “Love Terrorists” jeden z nejpůsobivějších a nejzapamatovatelnějších momentů alba. A ještě na okraj – byl bych schopen přísahat, že jsem z desky zaslechl takřka neznatelný ženský vokál, který byl přítomen i na starších albech, a pokud je tomu skutečně tak, i tahle drobnost pak přispívá k celkově mimořádné vokální úrovni, na jakou album “The Scarred People” dosáhlo. A teď si tohle všechno dejte dohromady, a vyplyne z toho jediné – “The Scarred People” je deska vokálně brilantní, náladou kompaktní, projevem velmi pestrá a nápaditá, a když jí člověk přijde na chuť, tak také atraktivní na poslech.

Je mi zatěžko soudit, nakolik se “The Scarred People” zalíbí dlouholetým fanouškům kapely, ale ono je to nakonec bezpředmětné, neboť ti již desku určitě nejednou slyšeli a udělali si vlastní názor. Z pozice posluchače, který má o tvorbě Tiamat sice jakýs takýs přehled, ale nemá ji nastudovanou zdaleka tak, jak by si přál, však s trochou optimismu mohu tvrdit, že jde o velmi solidní materiál, který skrývá mnohé příjemné okamžiky. Jistě, není to kdovíjak výjimečný počin, ale pevně věřím, že si svoje publikum jistě najde. Jen je otázkou, jestli se tací budou rekrutovat z fanoušků Tiamat, nebo spíše jinačích uskupení. A vsadil bych spíše na druhou jmenovanou kategorii, protože po jistých nesplněných očekáváních na mě album zapůsobilo spíše atributy, které bych čekal spíše od svých milovaným R.E.M.. Hlavní je ovšem fakt, že je “The Scarred People” povedené album, které má svůj vlastní výraz a umí s ním zabodovat.


Další názory:

Na novou desku se čekalo dlouhé čtyři roky. Následovník předchozího výborného počinu “Amanethes” splňuje všechny formální požadavky na dobrou desku, rychlejší chytlavé rockové skladby střídají citlivé balady s floydovským étosem, jak tomu bylo i na desce minulé. Jenže tady tomu nějak chybí charisma. Skoro to vypadá, jako by po čtyřech letech Johan akorát tak hrábnul do šuplíku a vytáhnul skladby, které se nedostaly na předchozí desku, dal jim konečnou podobu a s velkou pompou to vydává za zbrusu nové album Tiamat. Abyste mě nechápali zle, ta deska je dobrá, ale čekal jsem víc. Za pozornost stoprocentně stojí titulní “The Scarred People”, “Winter Dawn” a “Radiant Star”. Jako bonus deska obsahuje výtečnou předělávku skladby “Born to Die” od Lany Del Rey, která mi z celé desky přijde úplně nejgeniálnější. To už o něčem svědčí, ne?
Stick