Archiv štítku: Gotthard

Masters of Rock 2012 (neděle)

Masters of Rock 2012
Datum: 15.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Gotthard, Hell, Hentai Corporation, Skyforger, Tiamat, Sabaton

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Začátek posledního dne obstarávají české evergreeny Salamandra, Škwor a Doga, které jsem si všechny nechal s klidným srdcem ujít, protože – ruku na srdce – jejich koncerty jsou vesměs pokaždé to stejné, co sice neurazí, ale pokud jste to viděli už mnohokrát, nic vám to nedá. Letmé nakouknutí do areálu v průběhu setů dvou z nich mi dalo za pravdu, že opravdu o nic nepřicházím.

Mezi výše zmiňovanou trojici se však vklínili Skyforger z Lotyšska, a to už bylo poněkud jinačí kafe. Nejen v porovnání s okolními účinkujícími (ačkoliv Skyforger opravdu nejsou nijak ostrá sebranka, byli asi jednou z nejtvrdších kapel festivalu), ale i v porovnání třeba s jejich loňským výstupem na Brutal Assaultu, kde docela nudili. Tentokrát to bylo přesně naopak a pobaltští bardi zahráli opravdu výtečně. Zpočátku bylo znát, že je většina lidí moc nezná, přesto Skyforger během svých padesáti minut dokázali získat sympatie většiny obecenstva (alespoň mi to tak přišlo podle neustále narůstající odezvy). Každopádně, bylo to hodně dobré.

Britští Hell pro mě osobně platili asi za největší tahák letošního Masters of Rock a nutno říct, že očekávání svým způsobem splnili, ale zase bych lhal, kdybych netvrdil, že jsem to nečekal ještě o malinko lepší (smích). Nicméně i tak to bylo naprosto skvělé, a přestože ve studiové podobě se mi jejich nadčasový heavy metal líbí o trošku více, i tak Hell o třídu převyšovali většinu zbylého line-upu. Show byla perfektně secvičená, přesně dle názvu skupiny správně pekelná (o tom, že za tmy a v klubu by to bylo úplně někde jinde, se ani nemá cenu zmiňovat), kupředu ji táhl především fanatický frontman David Bower, jenž během vystoupení naplno uplatnil své herecké zkušenosti a svým jedovatým vokálem prořezával vizovický vzduch vskutku zodpovědně. Debutové album “Human Remains” zaznělo téměř celé, akorát škoda, že nezbylo místo i na geniální “The Devil’s Deadly Weapon”, což lze však vzhledem k její délce i pochopit. Jinak to bylo vážně super, a pokud se někdy Hell objeví v České republice v klubu, byl by opravdový hřích si to nechat ujít.

Odskok na vedlejší pódium za ujetými Hentai Corporation se vyplatil, jelikož jejich šílený výstup byl po čertech zábavný – a to do té míry, že člověka snad nakonec ani nemrzelo, že prošvihnul Paula Di’Anno, bývalého zpěváka Iron Maiden, který hrál souběžně na hlavní scéně. Hentai Corporation rozjeli skvěle úchylné vystoupení plné výborných hlášek, které uhánělo kupředu tak zběsile, až si člověk pomalu ani nestačil všimnout, jak rychlých těch pětačtyřicet minut bylo.

Jsou skupiny, jež nepotřebují vůbec žádnou velkou show, ani přehnanou koncertní stylizaci či cokoliv jiného, prostě jim stačí, aby za sebe nechaly mluvit pouze svou muziku, a i s tím bez mrknutí oka strčí do kapsy většinu okolních kapel. A přesně to je případ následujících Tiamat. Kytarista Roger Ojersson ve svém fialovém outfitu vypadal, jako kdyby právě vylezl z gay baru, Johan Edlund si zase na koncert nejspíš odskočil přímo od lovu ryb, přesto když Tiamat spustili, mělo to pod zamračenou oblohou neskutečnou atmosféru. Ničím jiným sice koncert nevynikal, ale ničeho jiného také nebyla třeba, aby se Tiamat stali jedním z vrcholů festivalu.

Oproti tomu z vystoupení Gotthard jsem měl úplně stejné pocity jako z jejich nové desky “Firebirth” – bylo to dobré, těžko proti tomu říct nějaké křivé slovo, ale něco tomu scházelo a koncert na stejném místě před několika lety se Stevem Lee za mikrofonem byl o mnoho lepší. Paradoxní ovšem je, že bych to ani v nejmenším nedával za vinu novému zpěvákovi Nicu Maederovi, neboť ten mi naopak ten den přišel jako nejsilnější článek Gotthard, koncert si vyloženě užíval, výborně zpíval a bezchybně pracoval s publikem, ale od ostatních členů mi to přišlo poněkud rutinně odehrané, což je vcelku s podivem, protože by člověk očekával, že po vynucené přestávce budou opět chuť hrát jako o život. Ale možná to byl jen můj pocit. I tak ale nepovažuji koncert Gotthard za špatný, bylo to solidní.

Arch Enemy svého času do České republiky ani nepáchli, ale od té doby, co se zde jednou objevili, tu jsou skoro pořád, takže by se mohlo zdát, že už pomalu také začnou nudit, k jejich cti ovšem slouží fakt, že ve většině případů dokážou zahrát tak dobře, že to třeba mě osobně baví i na x-té repríze, dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento koncert patřil k těm nejlepším, jaké jsem zatím od Arch Enemy viděl. Nový kytarista Nick Cordle se zjevně již stačil do sestavy zdárně zapracovat a čistě co se zvuku kapely týče, člověk v podstatě nepoznal rozdíl, že už to nehraje Christopher Amott. Kromě toho Arch Enemy tentokrát přitáhli svou vlastní projekci, která běžela na obrazovce, což také bylo slušné ozvláštnění.

Poslední skupinou Masters of Rock byli švédští Sabaton, milovaní i proklínaní. A sám za sebe musím říct, že se řadím jednoznačně do té druhé sorty, pročež vás asi nepřekvapí, že rozhodně nesdílím nadšení většiny lidí z jejich koncertu, naopak mi pořád nedochází, proč zrovna tahle skupina, hudebně naprosto průměrná, má takový ohromný ohlas. V poslední den festivalu se strhlo hotové šílenství okolo Sabaton, polovina přítomných lidí měla jejich trika, po areálu se po celý den potulovalo mnoho individuí s okopírovaným účesem a trikotem Joakima Brodéna (s kolegou jsme je pokřtili na Brodénovu gay legii (smích)), fronta na jejich autogramiádu byla absolutně největší řada, jakou jsem kdy za všechny ty roky, co na Masters of Rock jezdím, viděl; a když kapela konečně začala hrát, dosáhla vlna euforie maxima… zcela upřímně si nevzpomínám, že bych kdy na jakémkoliv koncertě viděl nadšenější dav – a to mi věřte, že jsem toho neviděl zrovna málo. A to mi opravdu neleze do hlavy, vzhledem k tomu, že jde o vcelku primitivní power metalovou halekačku… přijde mi to docela smutné, že největší úspěch mají skupiny, které jsou vlastně naprosto průměrné, ale tak si to asi většina posluchačů žádá. Nemá cenu pochybovat o tom, že Sabaton odehráli svým způsobem velké vystoupení, neříkám, že ne, ale z větší části za to mohla spíš fanatická odezva davu než samotní Sabaton. Ačkoliv se mnou asi většina lidí souhlasit nebude, mně to prostě nebavilo a do jisté míry spíše znechutilo.

Pominu-li subjektivní hodnocení koncertu Sabaton, je zde ještě několik záležitostí, které určitě stojí za zmínku. Skupina se v České republice poprvé představila v nové sestavě, ale upřímně řečeno v tom žádný velký rozdíl oproti minulým vystoupením nebyl, kromě toho, že nový bubeník vypadá opravdu teple (smích). Po čtvrté písni koncertu se na pódiu objevil šéfredaktor časopisu Spark a vyhlásil výherce v jakémsi sčítání metalistů, které na Masters of Rock probíhalo. Mně osobně tohle sčítání přišlo docela k smíchu, ale pokud to někoho baví… V neposlední bylo vystoupení Sabaton zajímavé ještě jednou věcí, a sice že kapela zde představila skladbu “Far from the Fame”, jež byla složena výhradně pro české fanoušky, což ze strany kapely, to zase všechna čest, chápu jako velice sympatické poděkování za popularitu, jaké se jí v naší zemi dostává, byť samotný song byl naprosto obyčejná Sabatonovka, ale tak to asi fandové mají rádi, tudíž slavila úspěch. Objektivně koncert Sabaton zhodnotit nedokážu, subjektivně jsem to již udělal (nuda, zívačka. průměr), v průměru je však většina lidí považovala za naprostý vrchol letošního Masters of Rock


Zhodnocení:

V úvodu reportu jsem zmiňoval poměrně velké zklamání ze sestavy desáté ročníku a opravdu je tomu tak, alespoň v mém případě. Samotný line-up sám o sobě vyloženě slabý nebyl, to ne, bylo ovšem trochu zarážející, že drtivou většinu účinkujících již bylo možné na Masters of Rock v minulosti vidět (některé z nich dokonce vícekrát, ba přímo mnohokrát) a většina z toho zbytku zase brázdí česká pódia na jiných akcích dosti pravidelně. Nevím jak vy, ale osobně bych od jubilejního ročníku čekal, že se pořadatel vytáhne s nějakou velkou bombou nebo nějakou exkluzivitou, ale nestalo se, Pragokoncert vsadil na ničím nepřekvapující jistotu a minimální inovace. Ale jak vidno, organizátoři asi moc dobře věděli, proč to dělají, protože jim to vyšlo a lidí bylo jako much.

Co se samotné organizační stránky týče, vše bylo v naprostém pořádku a sám za sebe mohu říct, že jsem žádný větší problém nezaznamenal, vše fungovalo na jedničku. Snad jedině opět chaotické autogramiády trochu štvaly, ale to už není ani tak o pořadateli, jako spíše o samotných lidech, kteří někde ztratili smysl pro nějakou slušnost a cpou se dopředu bez sebemenšího ohledu.

Poprvé se ve Vizovicích, podobně jako na sesterském Metalfestu v Plzni, objevily plastové vratné kelímky a opět to musím kvitovat s povděkem vzhledem k relativní čistotě areálu, zejména plochy pod pódiem, a absenci piva létajícího vzduchem na hlavy diváků. Má to jistě i své stinné stránky (kelímek se rozbil – padesát korun v kelu; někteří vykukové kelímky s oblibou kradli a přivydělávali si tak), přesto se mi tento nápad dost líbí a rozhodně mi nevadí, že se na českých festivalech začíná stávat standardem.

Co se týče pochutin v areálu, nemohu příliš sloužit, jelikož jídlo jsem zde nejedl a pivo jsem zde nepil, nealko taktéž ne, jelikož bylo šeredně předražené, tudíž se mým favoritem stalo citronové pivo v plechovce, které si však každý z vás může koupit v jakémkoliv konzumu, tudíž jeho kvalitu asi nemá smysl hodnotit (smích).

Průběh festivalu narušilo úmrtí jednoho z návštěvníků, který v kempu usnul opilý a už se neprobudil. Příčinou smrti byla údajně zástava srdce. Kromě tohoto nešťastného incidentu se však celý Masters of Rock nesl v docela pohodovém duchu a kromě zmiňované záležitosti se sestavou, jež ovšem přece jenom dost záleží na osobním vkusu, si nebylo na co stěžovat, tudíž se dá festival považovat za vydařený, ačkoliv měl své mušky.


Gotthard – Firebirth

Gotthard - Firebirth
Země: Švýcarsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1.6.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Starlight
02. Give Me Real
03. Remember It’s Me
04. Fight
05. Yippie Aye Yay
06. Tell Me
07. Shine
08. The Story’s Over
09. Right On
10. S.O.S.
11. Take It All Back
12. I Can
13. Where Are You
14. Starlight (acoustic)

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

Jako by pro mě nemělo smysl začínat s nějakým vysvětlováním historie kapely. Jednak proto, že Gotthard jsou docela známá hard rocková kapela, a jednak proto, že bych se dostala k dobře známému smutnému bodu. Protentokrát jsem docela fanynka, pokud tak pravidelnému poslechu chcete tak říkat. Takže se prostě budu držet faktu, že Gotthard jsou zpět na scéně a že i po takové ráně se byli schopni sebrat a stvořit s novým zpěvákem Nicem Maederem album “Firebirth“. To zabrání mé sentimentálnosti se prodrat na povrch a zůstat aspoň trochu nad věcí, protože se mi nechce pochybovat jen kvůli svým osobním pocitům. Kdokoliv kdo má nějaké mezery, nechť si je “vygooglí”.

Možná je to v tomhle případě hodně tvrdé tvrzení, ale všechno zlé, a i to hodně zlé, je k něčemu dobré, ale já si tuhle poznámku nemůžu odpustit. Předchozí dvě alba Gotthard byla z mého pohledu jakýmsi stepováním na místě. Hodně milým a poslouchatelným stepováním, ale to bylo asi tak vše. Ostatně, co si žádají fanoušci, je jasné. Už s příchodem Nica se musela hladina mírně rozčeřit. Přiznejme si, že jeho barva hlasu je trochu rozdílná, než byla Stevova, i když se členové kapely jistě snažili vybrat hlasově nejpodobnějšího adepta. Já osobně miluji trochu té “mladické” nerozvážnosti, která se prolíná celým tím albem. Najednou to pro mě začalo vonět úplně jinak. Popravdě, když to vezmu trochu z ženského pohledu, je nemožné ty dva srovnávat. A tihle Švýcaři to okamžitě pochopili. Zkušené “Anytime Anywhere” nahradil drzý, ale trochu méně chytlavý, “Starlight“. Není to méně sexy. Jen je to jinak sexy. A mně to opravdu nevadí.

Ani větší drzost nového zpěváka ale nemohla zabít pevné srdce Gotthard. Když se budete hodně snažit, najdete zde motivy a známé tóny z předchozích alb. Jsou oblečené v jiném kabátku a tváří se nově. Ten mix starého a nového se mi docela líbí. Ale chvíli jsem vážně pochybovala, jestli se něco z té hudby nevytratilo. Možná, že bych po hudební stránce čekala méně klišé, a teď se nebavím o tom, že každá kapela v určitém smyslu navazuje na svá předchozí alba, jenže u některých písní se mi zdá, že snaha udržet si tvář byla příliš silná. Začíná to už samotným rozvržením skladeb na albu, které se drží toho, že po pořádné náloži přijde vždy něco klidnějšího. Zvyk je železná košile. Když to posloucháte jako celek, je “Firebirth” vyvážené. Překvapivě z mého pohledu na něm ani není slabších songů. Pár zvučných songů střídá pomalá romantika, a to je u počtu třinácti songů docela slušný výkon. Druhé “Give Me Real” zní stejně silně jako předposlední “I Can“. Ale aby to neznělo, že to jsou vyloženě slova chvály, moje otázka zní, jestli to stačí na Gotthard, jak jsem je znala – a myslím tím znala pár alb předtím. Právě tenhle slušný výkon může být problémem. Je to album, které si užijete, nikoho neurazí, jen možná, že dává menší prostor k tomu se odvázat.

Z těch slabších songů, o kterých jsem už mluvila, jde hlavně o dva. Prvním z nich je “Yippie Aye Yay“. Ten refrén je na Gotthard moc primitivní a celé provedení písně málo kreativní a nic nepomůže to, že se to snaží oživit různými prvky. Jakmile si to porovnáte s “Right On“, nemůžete se vzdát pocitu, že byste zrovna tuhle část rádi vypustili. Druhým je balada “Take It All Back“, která svým nápadem připomíná miliony podobných songů, které jste slyšeli předtím. A krutě ji pohřbívá i společnost písní, jako je “Tell Me“, která je ve své jednoduchosti tak krásně poslouchatelná, nebo poslední “Where Are You” věnovaná Stevovi, která profituje zase hlavně z dostatku citu.

Takže, zakončila bych to následovně. Myslím si, že nové “Firebirth” je jakousi dvousečnou zbraní. Mým názorem je, že je super, že Nic je jakási oživující voda a že i když zpěvem Steva připomíná, v projevu se odlišuje. A že mu celý ten počin dovolil být trochu víc drzý, než se od Gotthard očekávalo předtím. Jenže právě to je jediná věc, kterou si konzervativní Švýcaři dovolili. Zdá se mi, že tak moc chtěli vsadit na to, že si nerozhodí fanoušky, že po hudební stránce je to trochu repríza. I když velice pěkná a zajímavá repríza. Ostatně to byla už ta předchozí alba, ale tady je ta hrozná sázka na jistotu cítit o 100 % více. A ta snaha se neodvazovat se projevila tím, že na albu sice najdete písně, které se tváří jako hitovky, ale přitom jednoduše musím přiznat, že ani jedna z nic nemá tu správnou sílu tuhle možnost uskutečnit. Kult z toho nebude, nejsilnější album skupiny taky ne, ale poslechnout si to do konce a říct, že je to slušná věc, snad zvládne každý, kdo má uši.


Další názory:

Nikdy jsem nebyl žádným velkým fanouškem Gotthard, ani jsem zbožně neuctíval předchozího zpěváka Stevea Lee, který před dvěma lety zemřel, tudíž rozhodně nemám potřebu se na ty nové Gotthard dívat už předem skrz prsty jako někteří, přesto mi připadá, že dříve to bývalo o něco lepší. Určitě to není vina nového zpěváka Nica Maedera, jehož výkonu není vůbec nic co vytknout, jde spíš o takový ten celkový pocit. Když si poslechnu například takové “Domino Effect”, to byla naprosto přirozená a lehce zahraná muzika – a přesně to na “Firebirth” tak nějak necítím, což mi, nemohu si pomoct, přijde u kapely typu Gotthard jako vcelku zásadní nedostatek. Netvrdím, že by “Firebirth” byla vyloženě špatná deska, to ne, poslouchá se to docela příjemně (akorát ty pomalé patetické cajdáky alias balady mě opravdu nudí, jenže to je zase můj problém, že je obecně příliš nemám v lásce), ale něco tomu prostě chybí…
H.


Redakční eintopf #38 – červen 2012

Ihsahn - Eremita
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Eremita


H.:
Candlemass – Psalms for the Dead
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Ihsahn – Eremita
Index očekávání: 10/10

Kaša:
Ihsahn – Eremita
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Spineshank – Anger Denial Acceptance
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Linkin Park – Living Things
Index očekávání: 7/10

Ellrohir:
Manowar – The Lord of Steel
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Gotthard – Firebirth
Index očekávání: 7/10

To to lítá! Žádný z redaktorů svůj index tentokrát nešetří a padá desítka vedle desítky. Nejvíce jich připadlo norskému mistru Ihsahnovi. Bývalý člen legendárních Emperor má v plánu vydat svou čtvrtou sólovou desku “Eremita” a stejně jako v případě všech tří předchozích počinů, i tentokrát očekávání rozhodně nejsou nízká. Nicméně v červnu jistě vyjdou i jiná alba, jež budou stát za pozornost. Například redaktor nK_! vkládá největší důvěru v zámořskou grupu Spineshank, zatímco H. přisoudil titul nejočekávanější desky měsíce rozlučkovému opusu švédské doom metalové legendy Candlemass. Podle redaktorů Ellrohira, Madeleine Ailyn a Zajuse však budou stát za poslech i nové nahrávky Manowar, Gotthard a Linkin Park.

H.

H.:

Ne, že by se v červnu nenašla jiná deska, která mě zajímá, ale Candlemass jsou prostě Candlemass, tady vůbec není o čem přemýšlet. “Psalms for the Dead” si své místo v mém eintopfu na nejočekávanější počin měsíce zaslouží tím spíš, že má jít o jejich úplně poslední nahrávku vůbec, díky čemuž je natěšenost ještě větší. Avšak i když odhlédneme od této záležitosti, pořád tu zůstává fakt, že Candlemass prostě hrají výbornou muziku. Samozřejmě, měli i svá slabší období, zejména jejich alba z 90. let mě nikdy moc nebrala, ale v novém tisíciletí jsou prozatím všechny tři vydané desky – tedy “Candlemass”, “King of the Grey Islands” a “Death Magic Doom” – opravdu fantastické doomovky. Osobně nepochybuji o tom, že “Psalms for the Dead” na tom bude úplně stejně! Extrémně povedený obal slibuje mnohé…

Ježura

Ježura:

Na dveře klepe červen, léto, zmrzlina, grilovačky, holky v kratičkých sukních a nekonečné zkouškové. Vedle těchto radostí a strastí pak vycházejí alba třeba The Agonist, Ereb Altor nebo Vintersorgovi. Tohle všechno je mi ale docela volné, protože vychází ještě jedna deska. Ponese jméno “Eremita” a podepsal se pod ní člověk, kterého nekriticky uctívám od prvních chvil, kdy jsem pronikl do spletité nádhery legendárních Emperor. Zkrátka a jednoduše, každá nová Ihsahnova deska je pro mě hudební událostí roku a “Eremita” nemůže být výjimkou. A uznejte sami, desítka je nevyhnutelná, když si vůbec nepřipouštím, že by další géniovo album mohlo být byť jen nepatrně slabší než naprosto skvostné…

Kaša

Kaša:

V červnu se můžeme těšit hned na několik zajímavých počinů, s novinkami se vytasí Gojira, Kreator či Devin Townsend s novým DVD box setem. Nad těmi všemi (a zástupy dalších) se celkem suverénně tento měsíc usadil král Ihsahn. V průběhu své sólové kariéry se předvádí Ihsahn ve výtečné formě a jeho desky jsou opravdové klenoty. Věřím, že s “Eremita” tomu nebude jinak a Ihsahn mi udělá jasno o albu roku. Netřeba žádných dalších zbytečných keců, 18. 6. si pro jistotu zaškrtněte v kalendáři a zbystřete. Plný index očekávání je snad jasný!

nK_!

nK_!:

Na amerických Spineshank jsem vyrůstal, a když jsem se před nedávnem dozvěděl, že se tato kalifornská mašina dává po několika letech nečinnosti znovu do pohybu, mé přestárlé srdce zarytého fanouška zaplesalo radostí. Ještě aby ne – muzika, kterou Spineshank před svým neslavným rozpadem produkovali, měla vždycky pořádné koule a dokázala do člověka dostat nemalou dávku energie. Jsem zvědav, jak se reunion podaří, a napjatě očekávám, co z něj nakonec vyleze!

Zajus

Zajus:

Můžete se mi smát sebevíc, ovšem za svou volbu do červnového eintopfu se ani v nejmenším nestydím. S debutem této kapely jsem vyrůstal (a co do počtu poslechů ho u mě žádné album již nikdy nepřekoná ani kdybych se snažil sebevíc), užil jsem si i druhý počin “Meteora” a s jistými výhradami i obě alba následující. Ani poslední vlna experimentů s elektronikou mě neodradila. Přestože “A Thousand Suns” bylo, co se žánru týče, již úplně mimo můj běžný posluchačský apetit, nešlo na něm neocenit snahu kapely vymanit se ze zaběhnutých kolejí. “Burn It Down”, první singl nové desky, na mě sice působí až zbytečně korektně, jako by se kapela snažila nikoho neurazit, ovšem dobře se to poslouchá a to je u mainstreamové hudby asi nejdůležitější. A já jsem tak zvědav, jak páté album mé kdysi nejoblíbenější kapely dopadne. A když nedopadne, věřím že něco kvalitního vyjde alespoň v mnohem tvrdších žánrech, jelikož novinku představí Nile, Dying Fetus, Ihsahn či Gojira. Linkin Park jsou přesto mojí jedničkou pro červen.

Ellrohir

Ellrohir:

Nebyl bych to já, abych si nevybral právě Manowar. Jsou neuvěřitelně trapní, nemám je rád za to, jak se chovají a jak chtěl DiMaio zničit Rhapsody, Virgin Steele jsou milionkrát lepší kapela, i když je nikdo nezná… ale prostě když Manowar ohlasí vydání nového alba – “I’ll be there. I’ll be there.” Poslední řadové album “Gods of War” bylo celkově strašné, ale pár kousků jsem si i tak oblíbil, EP “Thunder in the Sky” mělo něco do sebe (pro “The Crown and the Ring” mám jednoduše slabost), tak uvidíme, co přijde teď. Prý šla celá jedna dávka hudbeního materiálu do koše a místo toho byl stvořen zcela nový. Tak co nás čeká? Návrat krále, anebo patetický výblitek pomatených veteránů?

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Člověk by řekl, že červen bude něčím výjimečný, když je tu na obzoru taková spousta alb, na která se těší nebo na kterých má alespoň viditelný zájem si je poslechnout. Některá z nich jsou v tomto článku jmenována. Já nadnesu dvě jiná. Hned první den v měsíci přichází totiž zajímavá shoda, která ovšem nemá žádné opodstatnění. Za prvé Delain a jejich “We Are the Others”. Měla jsem vážný zájem je sem napsat, než jsem slyšela prvních pár “štěků”. Pak moje nadšení ochladlo. Je to jen můj pocit, nebo některé kapely míří do pekel (napadlo mě ještě jedno místo, ale nechci být vulgární)? Takže přejděme k tomu za druhému, které i pro mě osobně z nepochopitelných důvodů volím – Gotthard. U nich naopak byla menší skepse, ale teď už nepochybuji o tom, že mě to zase bude bavit. Nic Maeder je pěkný chlap, který umí dobře zpívat. Díky Bohu, že se ani žádná revoluce a poryvy nového větru nekonají. (Chápu, že očekávat je, je značně pošetilé, ale v téhle době se nedivím ani veverce sedící na ostnatém drátu, natož nápadům hudebníků.) Možná se dostávám do etapy, kdy je pro mě lepší něco “usedlého” než nevydařený experiment.


Masters of Rock 2008 (sobota, neděle)

Masters of Rock 2008
Datum: 12.-13.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Sobora: Alestorm, Amon Amarth, Arakain, Brainstorm, Salamandra, Tristania

Neděle: Die apokalyptischen Reiter, Gotthard, Sonata Arctica, Within Temptation

Sobota:

V sobotu dopoledne jsem si zaskočil na Salamandru. Taková pohodová hudba, po ránu akorát. Další položkou v programu pro mě byli Alestorm. Ani nevím, co si o nich mám myslet. Na jednu stranu je celý koncert provázely technické problémy, nebyli sehraní a jejich pokusy o sbory byly vážně úsměvné. Na druhou stranu to vyvažovali vtipem, zpěvák házel jednu hlášku za druhou (“Nedávno jsme vydali album. Doufám, že jste si ho všichni koupili… nebo alespoň stáhli zadarmo z internetu.”), holku, která jim nosila pití, donutili zpívat a při posledním songu se zpěvák/kytarista naštval, zahodil kytaru a zbytek písně odehrál jen tak “na vzduch” (ano, čtete správně, poslední song odehráli bez kytary). Už snad jen díky té srandě kladné dojmy mírně převážily. Koncert, který je tak nepovedený, až je zábavný, se jen tak nevidí.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsem se zašel podívat na skupinu Tristania. Podle mého názoru to bylo jedno z nejhorších vystoupení celého MoR. Spřízněná Sirenia mě bavila více. Zpěvačka sice byl hezká, ale ta původní byla víc. A pěkná zpěvačka nedělá dobré vystoupení.

Následující Brainstorm už byli o něčem jiném. Jejich hudba sice není nikterak geniální, na koncertě mě to však bavilo více než dost. A rozhodně jsem nebyl sám, protože odezva byla vážně dobrá.

Při pauze mezi kapelami jsem se stačil narvat do první řady. Na programu byl totiž domácí Arakain se symfonickým orchestrem. Byl jsem docela zvědavý, ale nakonec mě to zklamalo. Vystoupení s orchestrem bylo moc utahané, samotný Arakain je na živo mnohem lepší. Ještě navíc se hrály samé pomalé songy jako “Marilyn” nebo “Ztráty a nálezy”, žádné náklepy typu “Vir” apod. nebyly. Alespoň, že zahráli “Apage Satanas”.

Po Arakainu přišlo největší sobotní maso – Amon Amarth. Tahle kapela jde do každého koncertu s maximálním nasazením (vím, o čem mluvím, neviděl jsem je poprvé) a bylo to znát. Z nejednoho zdánlivě klidného člověka se s prvním hrábnutím do strun stal pařící šílenec. Zazněly především písně z posledních dvou alb, překvapil mě ale i celkem vysoký počet songů z desky “Versus the World” (celkem tři). V tracklistu se samozřejmě objevila i povinná “Victorious March”. Největší nářez ale přišel s poslední “The Pursuit of Vikings”, při které se strhl neuvěřitelný příval deště i s bouřkou. Pod pódiem to rázem vypadalo jako v opravdové bitevní vřavě. Skupina měla údajně tento koncert natáčet na DVD k připravované albu “Twilight of the Thunder God”. Pokud se tak vážně stalo, budou se tam ty blesky vyjímat vážně dobře.

Další na programu byla finská Apocalyptica a mí oblíbenci My Dying Bride. Jenže jsem ani jedny neviděl kvůli debilnosti počasí (chcalo a chcalo), pořadatelů (nikdo pořádně neřekl, co se bude dít, protože v takovém počasí hrát vážně nešlo) i své vlastní (šel jsem se usušit do stanu, ve kterém rovnou usnul). Tu Apocalypticu bych ještě přežil, ale že jsem neviděl My Dying Bride, mě vážně štve. Budu se na ně muset jít podívat, až pojedou tour k nové desce.


Neděle:

V neděli ráno jsem si dal svou klasickou festivalovou snídani (tři piva a hranolky) a pomalu jsem se začínal připravovat, že za chvíli vyrazím na Power 5. Jenže člověk míní, alkohol mění. Nebudu nic zakrývat, zkalil jsem se jak dobytek a po většinu dne jsem nebyl absolutně nepoužitelný.

První kapela, kterou jsem byl schopen jít, byli až hard rockoví Gotthard ze Švýcarska v šest hodin. Taková pohodička po ránu. Rozhodně to není můj styl, ale na koncertě to bylo v klidu.

Poté nastoupila Sonata Arctica, což také není zrovna moje nejoblíbenější skupina. Sonatu provázelo špatné počasí celé jejich vystoupení, vypadával jim zvuk a vznikala tak hluchá místa, například když musel zpěvák Tony Kakko bavit celé publikum sám téměř 20 minut, kvůli výpadku kláves. Pro mě byli v neděli nejhorší, je ale pravda, že dojem hodně srazily technické problémy.

Předposlední kapelou festivalu byli Within Temptation z Holandska. Styl, který hrají, obecně nemusím, ale zrovna oni se ještě poslouchat dají. Na MoR jsem však jejich hudbu nijak moc nevnímal, protože jsem celou dobu nehorázně slintal kvůli jejich zpěvačce Sharon. To bylo vážně něco. (smích)

Zakončit letošní Masters of Rock dostali za úkol Die Apokalyptischen Reiter. Německá sebranka předvedla největší show celého festivalu. Bylo by vážně na dlouho popisovat, co všechno tam prováděli, takže jen ve zkratce: měli vodní dělo (nazvané “spermblast”), plivali oheň a vytáhli si na pódium i pár lidí z publika. Závěr letošního Masters of Rock se tedy vážně povedl, stejně jako i jeho zbytek.