Archiv štítku: Grausame Töchter

Grausame Töchter, Isiolia

Grausame Töchter, Isiolia

Datum: 27.5.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Grausame Töchter, Isiolia

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Dvakrát Grausame Töchter v Praze a pokaždé musel mít koncert o několik měsíců odložen. Před třemi lety to bylo kvůli operaci hlavní dračice, ale když nakonec Aranea Peel 20. listopadu 2014 v klubu Kotelna v pražské Hostivaři vystrčila na všechny přítomné frndu a pochcala pódium, bylo jasné, že tahle akce je instatní kult. Dobový report jsem tenkrát zakončil prohlášením, že byste neměli váhat, jestli budete mít někdy příležitost tohle vidět, a že ani já váhat nebudu, až se naskytne možnost jí znova – a to si pište, že to tak bylo, že jsem ani na chvíli nedumal, jestli jít podruhé. Posledně se čekání na odročené vystoupení vyplatilo a nepochyboval jsem o tom, že i tentokrát by nemělo být zdržení čtyř měsíců (tentokráte z důvodu nemoci v rodině) něčím, kvůli čemu si Grausame Töchter nechat ujít.

Německé ďáblice už dávno předchází jejich pověst něčeho, co se živě nevidí na každém rohu, a legenda o předchozí erotické rychtě v Hostivaři také udělala své, takže tentokrát byla Nová Chmelnice plná. A dovolím si říct, že Grausame Töchter ji nezklamaly a předvedly to, co chtěli všichni vidět. Byly kozy, obscénní hadry, v nichž by se styděly snad i pornoherečky, spousta lascivních tanečků, zhusta dávkovaná dekadence, opět nechybělo pokřtění pódia močí, ruka v rozkroku, pistol v rozkroku, hrátky s nožem, striptýz, masturbace se strap-on dildem… jednoduše kvalitní intelektuální podívaná ve všech ohledech!

Jedna věc ovšem v porovnání s minulým koncertem přece jenom trochu zklamala. Zatímco minule Grausame Töchter přivezly i cello, hojně využité na tehdy aktuální desce „Glaube Liebe Hoffnung“, a bicí, tentokrát muzika hrála v podstatě všechna z cédečka a živě se vesměs jen zpívalo. Plus tam teda měly i baskytaru a kytaru, ale to spíš pozlátko, protože tam na ně holky šumařily odhadem tak v každém třetím songu a stejně ještě jela druhá linka nástroje z podkladů. To nic moc, abych pravdu řekl, hlavně ty živé bicí tomu kurevsky chyběly, protože muzika díky tomu nekopala takovým způsobem, jak by měla.

Ale z jistého úhlu pohledu možná dobře. Když se totiž výjimečně chopily nějakých nástrojů i dvě doplňující zpěvačky, tak si člověk přál, aby toho radši nechaly a jenom se dál kroutily a sem tam něco vřískly do mikrofonu. V jedné písni si třeba nasadily úchylné klaunské masky a vzaly do rukou bubínky, což bylo dost utrpení, protože jedna jela totálně mimo rytmus a druhá do toho pro jistotu nemlátila vůbec. Nicméně alespoň sama Aranea Peel byla bezchybná a její zpěv je perfektní i živě, navíc k drzé hudbě kapely výborně sedí i její afektované teatrální přehrávání.

Grausame Töchter

Řekl bych to asi tak, že v roce 2014 se víc hrálo, letos to bylo větší divadlo. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, co se na pódiu odehrává, mají oba přístupy Grausame Töchter něco do sebe. Stejně tak musím zdůraznit, že navzdory jmenovaným neduhům jsem se ani minutu nenudil, vystoupení mělo sakra velký tah na bránu a nijak zvlášť jej nepoškodila ani vynucená desetiminutová přestávka po osmi písničkách kvůli technickým problémům (ano – technickým problém jednoho z těch dvou nástrojů, haha). Když se člověk smířil s tím, že hudba je z větší části reprodukovaná, tak zbytek už byly jen detaily, které nebránily tomu si vystoupení užít.

Když už jsem zmínil písničky, asi by se slušelo ztratit pár slov i o nich. Grausame Töchter předvedly celkem dvacet skladeb a pro velký úspěch poté ještě jednou zopakovaly vypalovačku „Ich darf das!“. Kromě toho zaznělo hodně kousků z poslední desky „Vagina dentata“, třeba titulní věc, „Ich liebe meine Vagina“, „Annika ist tot“, „Los, Schlampe, ficken geht immer!“ nebo „Fette Katzen“. Z minulého „Glaube Liebe Hoffnung“ se objevil taktéž titulní flák, „Mensch und Tier“ nebo „Ficken ist ein schlimmes Wort“, jestli mě paměť nešálí.

Veškerá obscénnost Grausame Töchter s sebou ovšem přináší i jistá úskalí, jímž je spousta čumilů – vůbec je nezajímá muzika a přišli se podívat jen na kozy. První řadu obsadilo komando starých fotrů, kteří ani nijak neskrývali, že mají muziku úplně v prdeli, a celý set jen žhavili foťáky a kamery, zoomy na rozkroky a prdelky. Docela to vypadalo, jako kdyby dorazili jen proto, aby si pořídili kvalitní matroš a druhý den měli u čeho honit. Hele, já se taky rád podívám na holky, co se nestydí, ukážou cecky a do rytmu zběsilé elektroniky si honí gumový klacek, proč ne, ale i kdyby se tam kroutily jen oblečené, bavilo mě to pořád. Prostě mi připadá, že hudba Grausame Töchter je natolik dobrá a zajímavá, že si takovýhle povrchní přístup nezaslouží. Ani náhodou nejsem nějaký moralista, a jak už jsem řekl, taky se mi to s těma kozama líbí víc, ale tohle zběsilé natáčení některých jedinců bylo jednoduše trapné. Naopak respekt si zaslouží Diskopíča, někdejší ozdoba koncertů Vanessy, která se ukázala v publiku a držela basu s kapelou – taky ukázala svoje boule pod tričkem.

Nedokážu říct, jestli byl lepší tenhle nebo tři roky starý set. Oba měly mnoho společného, a přesto byly docela jiný a každý svůj. Z hudebního hlediska spíš lepší minule, z vizuálního měl o kousek navrch asi ten letošní. Rozhodně se mi to ale líbilo i tentokrát a příště jdu rozhodně znovu.

Grausame Töchter

Na úplný závěr ještě pár slov k předskokance. Této role se ujal domácí jednočlenný dámský projekt Isiolia, pro nějž to bylo první živé vystoupení vůbec. Slečna byla hezká, ale i s přivřenýma očima mě její nesmělý setík nijak zvlášť nebavil. Některé skladby byly vcelku fajn, jiné mi připadaly příliš monotematické (což v překladu znamená přílišné omílání jednoho motivu). Jako celek se mi to zdálo zbytečně dlouhé, ve druhé polovině už jsem se fest nudil a vůbec mi nevadilo, když holčina pódium konečně opustila.


Koncertní eintopf – květen 2017

Oranssi Pazuzu

H.:
1. Grausame Töchter, Isiolia – Praha, 27.5. (event)
2. Rammstein – Praha, 28.5. (event)

Skvrn:
1. The Necks – Praha, 10.5. (event)
2. Oranssi Pazuzu, Cobalt, Demimonde – Praha, 11.5. (event)

Onotius:
1. Oranssi Pazuzu, Cobalt, Demimonde – Praha, 11.5. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Mgła, Bestial Raids, Lvcifyre – Katowice (Polsko), 3.5. (event)

H.

H.:

Koncert Grausame Töchter už letos dávám do eintopfu podruhé, ale lednový termín nakonec krachnul. Náhradní vystoupení proběhne koncem května, tak snad se tentokrát nic nevysere a německá zvhrlice Aranea Peel se svou bandou skutečně dorazí. Pokud ano, pak myslím nebude třeba pochybovat o tom, že to bude zasraně dobré, ale není jisté, zdali se podaří vyrovnat předchozí koncert v Hostivaři. Laťka byla nastavena vysoko a bez chcaní z pódia na ni půjde dosáhnout jen horko těžko, haha.

Druhý koncert je takový můj splacený dluh. Rammstein jsem začal poslouchat už straaašně dávno a mocně jsem je žral… i když, ten minulý čas možná není na místě, pořád mě ta muzika hodně baví, ačkoliv už si je nepouštím ani zdaleka tak často jako kdysi. Čas od času ale nějakou placku (nejlepší jsou beztak první dvě!) do přehrávače vrazím a kurevsky si to užiju. To říkám hlavně kvůli tomu, aby to nevypadalo, že jsem si lupen koupil jen z povinnosti, když jsem Rammstein živě doposud neviděl. Je nejvyšší čas se na jejich pověstnou show konečně podívat, uvidíme se pod pódiem na nedělním koncertu.

Skvrn

Skvrn:

Poslední z plnohodnotných měsíců letošního jara pokračuje v příjemně bohatém koncertním trendu. Květen bude bohatý zejména ve své první polovině, největší naděje pak vkládám do čísel deset a jedenáct, kdy do Prahy zavítají nejprve The Necks a o den později Oranssi Pazuzu s návdavkem v podobě amerických Cobalt. O The Necks coby skvostném avantgardně jazzovém triu jsem psal nedávno, v souvislosti s čerstvě vydanými tóny dlouhohrající práce „Unfold“, která mě zhypnotizovala způsobem jen málo vídaným. A jelikož se o této trojici mluví v superlativech i co do koncertní činnosti – ba je údajně ještě dokonalejší – zastávku v pražské Akropoli nelze vynechat. K návštěvě svádí taktéž následující večer, kdy se v hlavním městem mihnou temní psychedelici Oranssi Pazuzu. Stěží odhadovat, zda přijedou i spolu s novou hudbou, jedno je však jisté, ve vymetání nepříliš probádaných metalových poloh nebudou sami. DemimondeCobalt jsou výbornými volbami, které rozhodně nebudou jen do počtu, tak přijďte.

Onotius

Onotius:

Květen je plný zajímavých akcí, jenže o to těžší je si vybrat. Zatímco blackgazové hipstery z Deafheaven i temný hip-hop Dälek asi protentokrát oželím, na finské Oranssi Pazuzu zajdu milerád už potřetí. Z jejich muziky se během posledních let stala moje srdeční záležitost a nemalou zásluhu na tom mají právě i jejich pohlcující živá vystoupení. Jako bonus k nim dostanu také set amerických Cobalt, což též není kapela, jejíž muzika by byla zrovna k zahození. Večer odstartují tuzemští Demimonde. Vstupné poměrně lidové, takže pro mě jistota. Těším se…

Metacyclosynchrotron

Grausame Töchter

Metacyclosynchrotron:

Hned ze startu měsíce to vypadá velice slibně s návštěvou Katowic za koncertem Mgła, Bestial Raids a Lvcifyre v rámci jejich polského turné. Mgła jsem viděl už třikrát, výrazně se mi líbili jen napoprvé, takže mám další setkání celkem v piči, ale Bestial Raids si napotřetí dám rád. Hlavně z toho důvodu, že loni recenzované „Master Satan’s Witchery“ mě ještě neomrzelo a třeba si na megabrutální závěr „Kingdom Below“ nechám srovnat páteř lokálními satanic skinheads. Lvcifyre, kteří koncert asi otevřou, chci vidět už delší dobu a kdo ví, možná přijde i kouzelník a společně zahrají nějaké kletby Death Like Mass. Navíc se mi ještě nestalo, abych na polském koncertě nebyl svědkem nějaké pamětihodné bizarnosti, takže o důvod víc se těšit.


Grausame Töchter v Praze ukážou nejen svoje zuby (ODLOŽENO)

Jsou tomu už dva roky, co na prknech pódia v hostivařském klubu Kotelna zaschla zlatá sprška, kterou po sobě zanechala Aranea Peel, frontwoman dekadentních Grausame Töchter. Tehdy měla kapela místo převážně v menších klubech a jen pomalu se začala prodírat do programů větších festivalů. Dnes už najdete logo “dcer” na plakátech psáno mnohem větším fontem, celá povedená parta má mnohem více zkušeností a hlavně – má taky aktuální desku, která se jmenuje „Vagina Dentata”. A tu představí i v Praze.

Je tedy čas přijít se podívat na nemravnou show na vlastní oči. Vizuální stránka stojí u Grausame Töchter od samého počátku na stejné výši jako hudba samotná. To se nemění. Čekejte znovu teatrální nahotu, násilnosti, rouhání – to vše však promyšlenější, rafinovanější, ale také působivější.

I hudebně se za ty roky „zlomyslnice” posunuly a dobře ví, kdy přitlačit na pilu temné blasfémie a kdy zase svoje publikum roztančit poctivou electropunkovou řežbou. O vokálu Araney, která umí řvát, ječet, prosit i pět šansony, ani není třeba debatovat. S čerstvými silami v sestavě by Nová Chmelnice měla zažít ještě tvrdší znásilnění, než tomu bylo tehdy poprvé. Ona i samotná aktuální deska “Vagina Dentata” je trochu jiná než předchozí “Glaube Liebe Hoffnung”. Už proto se není třeba obávat opakovaného vtipu.

Grausame Töchter

A jakého hosta vybrat před tak specifický projekt jako jsou Grausame Töchter? Nakonec jsme se z myriády nápadů rozhodli dát prostor některému z nejzajímavějších projektů, které se urodily na portálu CZScene. A s ohledem na hlavní hvězdu padla jasná volba na dark electro projekt Isiolia mladé skladatelky Julie z Dobřan u Plzně.

Ta v něm od září roku 2010 realizuje svou vášeň pro temnější žánry, především dark wave, industrial, synthpop a EBM. Náladovou instrumentální tvorbu Isiolia uslyšíme 13. ledna ve světové koncertní premiéře. Představujeme novou tuzemskou naději temného electra.

Pakliže jste Grausame Töchter poprvé minuli, nebo se do nich zamilovali jako někteří z nás, určitě si nenecháte ujít ani druhé poetické randez vous se zubatými vagínami.

Grausame Töchter

GRAUSAME TÖCHTER (D), Isiolia
13. ledna 2017 (start 20:30)
Praha, Klub Nová Chmelnice (Koněvova 219, 130 00 Praha)
Vstup: 290 Kč (plus poplatky sítě) předprodej / 390 Kč na místě
Facebook event

[tisková zpráva]


UPDATE 11. ledna 2017:

Ač velmi neradi, jsme tentokrát posly špatných zpráv.

S lítostí musíme oznámit, že chystaný pražský koncert Grausame Töchter a Isiolia, naplánovaný na tento pátek 13. ledna do klubu Nová Chmelnice, se v tomto termínu neuskuteční. Důvodem je agresivní forma rakovinového onemocnění v nejbližším rodinném kruhu zpěvačky Araney Peel, které vyžaduje okamžitý chirurgický zákrok. Kapela proto ruší všechny koncerty, naplánované na nejbližší dobu (což se bohužel týká i sobotního vystoupení ve Vídni).

Omlouváme se všem natěšeným fanouškům a slibujeme, že na nejbližší možný termín smluvíme náhradní koncert.

Již zakoupené vstupenky zůstávají v platnosti i pro náhradní termín.

Děkujeme za pochopení.

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – leden 2017

Grausame Töchter
Nejočekávanější koncert:
Grausame Töchter, Soon – Praha, 13.1.


H.:
1. Grausame Töchter – Praha, 13.1. (event)
2. Vanessa, Kurkus – Praha, 5.1. (event)
3. Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker – Praha, 23.1. (info)

H.

H.:
V prvním koncertním eintopfu pro roku 2017 jsem osiřel. Všichni ostatní na to buď jebou a na žádné koncerty se nechystají, anebo si ještě nejsou natolik jistí svou účastí na nějaké akci, aby se tím veřejně chlubili. No, já je tak úplně nechápu, protože po konci roku, kdy se neodehrávalo nic natolik zásadního, abych kvůli tomu musel ponocovat v nějakém hnusném zahuleném pajzlu, se leden tváří hodně slibně. Vzhledem k oběma těmto skutečnostem si v tomto vydání eintopfu dám výjimečně hned tři koncerty namísto dvou…

Popravdě řečeno, hned leden nabídne akci, jakou bude z hlediska očekávanosti těžké do konce roku překonat. Samozřejmě tím mám na mysli zvrhlé německé fetish-commando Grausame Töchter. Minulé vystoupení v Hostivaři bylo absolutní arcikult a historku se chcaním z pódia dodnes vykládám každému na potkání včetně svojí mámy (a skoro všichni závidí, panč oni to neviděli – akorát ta máma pro to moc pochopení neměla, haha). Kdybych se tam tenkrát neožral jak zkurvené prase a kdyby si holky z Reichu špatně nespočítali kurz, díky němuž byly ceny cédéček pěkná židovina, tak by to bylo v podstatě dokonalé. Tak či onak, zopakování je naprostá povinnost a očekávání jsou vysoko. Jak mě (v pátek třináctého!) nikdo nepochčije z pódia, tak to bude zklamání!

Na vlně EBM budu pokračovat i s druhým místem. Jak se zdá, dny domácí žánrové legendy Vanessy se pomalu chýlí ke konci. Samir a spol. ohlásili svůj poslední koncert, který se uskuteční 5. ledna v pražském Rock Café. Jsem docela zvědav, jestli to bude opravdu konečná stanice, nebo jde jen o laciný tahák. Nicméně první možnost vyloučit asi nelze a to by mě sakra sralo, kdybych něco takového prošvihl. Je-li to jen marketing, tak zafungoval, já tam budu a budu se těšit na nálož kultovních tracků, jichž má Vanessa v diskografii víc než dost.

Třetí akce je sice formálně na třetím místě, ale věřte tomu, že i tady se to tváří kurevsky zajímavě a je záhodno tomu věnovat pozornost. Scott Kelly (Neurosis) a Sanford Parker (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight) se potkali již v Corrections House, ale to jim zjevně nestačilo, takže letos vydali debut dalšího projektu Mirrors for Psychic Warfare. Experimentální industriální dronování bylo působivé už z desky, takže nad účastí na koncertě není radno váhat. Obzvlášť když tento proběhne na komorní Sedmičce. Mimochodem, Sanford Parker by měl jako předkrm předvést i sólo set.

Grausame Töchter


Grausame Töchter – Vagina Dentata

Grausame Töchter - Vagina Dentata

Země: Německo
Žánr: EBM / electro / industrial rock
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Scanner

Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.

Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.

Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.

No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.

Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.

Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.

Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.

Varathron

Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.


Redakční eintopf #89 – květen 2016

Tamás Kátai – Slower Structures
Nejočekávanější album měsíce:
Tamás Kátai – Slower Structures


H.:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Grausame Töchter – Vagina dentata
3. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

Kaša:
1. Hatebreed – The Concrete Confessional
2. Grand Magus – Sword Songs
3. Death Angel – The Evil Divide

nK_!:
1. DevilDriver – Trust No One
2. Six Feet Under – Graveyard Classics IV: The Number of the Priest
3. Suidakra – Realms of Odoric

Atreides:
1. Astronautalis – Cut the Body Loose

Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional

Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux

Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split

Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.

Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!


H.

H.:

Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.

Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.

No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!


Kaša

Kaša:

V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.

Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.

A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.


nK_!

nK_!:

Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.

Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.


Atreides

Atreides:

Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.


Skvrn

Skvrn:

Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.


Onotius

Onotius:

V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.

Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.