Archiv štítku: Grave Digger

Grave Digger – Healed by Metal

Grave Digger - Healed by Metal

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Healed by Metal
02. When Night Falls
03. Lawbreaker
04. Free Forever
05. Call for War
06. Ten Commandments of Metal
07. The Hangman’s Eye
08. Kill Ritual
09. Hallelujah
10. Laughing with the Dead

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Grave Digger křižují pole heavy metalu již pěknou řádku let a mají na svém kontě několik zásadních alb. Vlastně patří k těm málo kapelám, jež dokázaly stvořit silné desky na začátku kariéry, někde uprostřed, ale i v posledních letech. K těm patří zrovna ta minulá, „Return of the Reaper“. Obměnu v kapele zaznamenala pouze pozice klávesisty, smrťáka, kterou má nyní na starost Marcus Kniep. Nejedná se tedy zrovna o tu nejdůležitější změnu, vzhledem k tomu, že předchozího klávesistu snad nikdo nikdy neviděl bez onoho kostýmu, a především klávesy nepředstavují dominantní prvek skupiny. Němci tak drží jádro kapely stejné už po dobu osmi let a letos představují svůj osmnáctý řadový přírůstek.

Album je odpáleno titulní skladbou „Healed by Metal“, což působí jako sázka na jistotu. Pochodový rytmus doplněný o lehce zapamatovatelný refrén představuje v tomto žánru již poměrně zažité klišé a celá píseň vyznívá jako pokus o další metalovou hymnu. Bohužel u pokusu také jen zůstává. Další otřepané klišé se nachází v lyrické stránce, která se samozřejmě zabývá metalem, tedy obdivem k žánru jako takovému. K tomuto tématu se Grave Digger ještě vrací a to v šesté „Ten Commandments of Metal“, jež je dle mého soudu nejslabším kouskem desky. Na neustálé halekání o pravosti toho či onoho metalu nejsem nijak zvědavý, ale pravdou je, že to k tomuto žánru už tak nějak patří. Je ovšem třeba zdůraznit, že v polovině 80. let to s opusy jako „Heavy Metal Breakdown“ mělo zcela jinou atmosféru a účinek. Ony ostatní texty nejsou také přímo básněmi či četbou na přemýšlení, avšak svou existencí mě nijak nezarážely a nemusel jsem se při jejich poslechu ušklibovat.

Druhá „When Night Falls“ zvyšuje tempo a představuje příjemnější tvář skupiny. Opět se opírá o chytlavý refrén podobně jako druhá „Lawbreaker“. Ta se po motorkářském intru uvede klasickým riffováním typickým pro Grave Digger. To, že Axel Ritt na kytaru umí, stihl ukázat na předchozích počinech, kde stvořil několik dnes už koncertních jistot. Což o to, kytarová sóla se drží stejných postupů a kvality jako u předchůdců „Healed by Metal“, ale překvapením je nedostatek zapamatování hodných riffů, jichž je na novince jako šafránu. Při poslechu „Free Forever“ se nemohu zbavit dojmu, že jsem pustil „Solid Ball of Rock“ od souputníků Saxon, jímž je ústřední kytara a celkové tempo skladby inspirováno až až. Podobný dojem ve mně vzbuzuje „Call for War“. V ní vynikají zajímavě se střídající polohy hlasu Chrise Boltendahla, nicméně v hymnickém refrénu mi v hlavě ihned naskakuje klasika od hrobníků „The Dark of the Sun“ s takřka totožnou melodií. Tyto postřehy skutečně nejsou žádným hnidopišstvím či hledáním shody za každou cenu. Od prvního poslechu a od té doby s každým dalším je to výrazně slyšet. Mě, jakožto fanouška Grave Digger, toto nemilé zjištění udivilo, jelikož se mi to v souvislosti s touto kapelou dříve nestalo, nebo si přinejmenším nevzpomínám.

Za pomyslné vrcholy desky můžu označit „Kill Ritual“ a „The Hangman’s Eye“. Nejedná se o skutečné zářezy, které bych od Grave Digger čekal, jednoduše se jedná o dvě skladby, jež něčím vyčnívají. „Kill Ritual“ má ale ve své melodii hitový potenciál hodný místa v koncertním setlistu, kdežto druhá jmenovaná patří k tvrdším věcem s temnou atmosférou. Dva poslední záchvěvy se nachází někde v průměru tvorby kapely, avšak zrovna v „Hallelujah” se nachází riff a kytarové sólo patřící k tomu nejlepšímu, jen je škoda, že je píseň zazděná stupidním refrénem, z nějž kvůli neustálému opakování až bolí hlava. Vygradování alba či závěrečná třešnička na dortu se tak nekoná.

„Healed by Metal“ je na rovinu zklamáním. Hrobaři si nevykopali přímo svůj hrob, ale na řadovku vydanou po třech letech obsahuje tuze málo idejí, které by opravdu stály za zveřejnění. Jistě, pořád to zní jako Grave Digger, méně náročný fanoušek může být dokonce spokojený, jenže po tříročním čekání bych čekal větší nápaditost. Parta okolo Chrise Bolthendala stvořila album plné průměrných písní s občasnými výkyvy jak nahoru, tak dolů. Chybí záchytný bod či moment, který by nutil si novinku poslechnout vícekrát a vůbec se snažit do ní více proniknout. Obávám se, že zde není co objevovat. Plusem „Healed by Metal“ je bezpochyby jeho délka (či spíše krátkost), díky níž ho i bez většího zájmu sjedete na jeden poslech celé, jelikož když vás nějaká píseň nebaví, tak zjistíte, že za chvíli končí, a tak to prostě necháte být.

Grave Digger

Rozhodně však nelze nad kapelou lámat hůl. Současná sestava má za sebou nyní čtyři nahrávky, první „The Clans Will Rise Again“ považuji za velice zdařilý počin, stejně tak minulé „Return of the Reaper“ nabízelo kvalitní materiál. Mezi těmito dvěma vyšlo slabé „Clash of the Gods“ a nyní máme další nevalné „Healed by Metal“. Jestli tak Grave Digger udrží tento trend, příští album by opět mělo znamenat posun výše. Byl bych velice rád, kdyby se vrchní textař a nadšenec do historie Chris Boltendahl opět pokusil o koncepční opus, protože ty tahle kapela prostě umí.


Redakční eintopf – leden 2017

The Great Old Ones - EOD: A Tale of Dark Legacy
Nejočekávanější alba měsíce:
The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy


H.:
1. Laster – Ons vrije fatum
2. Kant Kino – Kopfkino
3. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Kaša:
1. Kreator – Gods of Violence

Skvrn:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Onotius:
1. Aborym – Shifting.negative
2. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
3. Kreator – Gods of Violence

Metacyclosynchrotron:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
2. Au champ des morts – Dans la joie
3. Shaarimoth – Temple of Adversarial Fire

Cnuk:
1. The Drip – The Haunting Fear of Inevitability
2. Grave Digger – Healed by Metal

H.

H.:

Začátek roku tedy žádná velká sláva… jistě je tu pár alb, která si pustím docela s chutí (alespoň tedy doufám, že to bude s chutí), ale zatím se nerýsuje žádná pecka, kvůli jejímuž vydání bych nemohl dospat. Ale jak se říkává, furt lepší než drátem do voka…

Na vrchol nominuji možná vcelku nečekané jméno. Jenže si nemohu pomoct, debut Laster mě opravdu bavil a rád si jej připomínám i s odstupem. Novinka „Ons vrije fatum“ se tedy bude muset snažit, aby svého předchůdce dorovnala, ale pokud Nizozemci laťku nastavenou „De verste verte is hier“ nepodlezou, rád jim zatleskám.

Možná i druhé místo leckoho překvapí, protože s ním zamířím do Norska za EBM formací Kant Kino. Severská dvojice nehraje žádné velké divočiny a produkuje spíše usedlejší formu žánru, ale to mi v jejich případě nijak nevadí. Minulé „Father Worked in Industry“ se pyšnilo opojnou atmosférou apatie post-moderního industriálního věku, kterou podporovala vysoká skladatelská úroveň. Je pravda, že jsem tu desku plně docenil až s odstupem, ale to je z jistého úhlu pohledu možná plus. Tak či onak, některé písně mám v hlavě pořád a už je odsud asi nedostanu. Trochu se obávám, že lednové „Kopfkino“ takhle dobré nebude, ale zvědavý na to rozhodně jsem!

A na závěr konečně něco, co ode mě šlo asi očekávat docela s jistotou. Francouzské uctívače kultu Cthulhu sleduji už od první desky „Al Azif“ a vzhledem k tomu, že i druhé „Tekeli-li“ bylo povedené, nenechám si ujít ani třetí dlouhohrající počin „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Doufám, že přechod pod velkou firmu The Great Old Ones nijak zvlášť neuškodí…

Kaša

Kaša:

V lednu se toho na poli metalové hudby zas tak moc neděje, takže s prvním eintopfem roku 2017 nejsem ve vyloženě složité situaci. Ačkoli je pravda, že Kreator bych nejspíš volil i v daleko silnější konkurenci. Tahle čtveřice tentokrát s přípravou nového alba nikam nespěchala, od vydání poslední placky uběhlo takřka pět let, a možná i proto očekávám od „Gods of Violence“ hodně velké věci. Mille Petrozza a jeho kumpáni nejsou zrovna v jednoduché situaci, protože mají na co navazovat. Minulá řadovka „Phantom Antichrist“ byla jednoduše skvělá, takže cokoli menšího než adept na stupně vítězů v kategorii album roku pro mě bude zklamáním.

Nebudu to nijak protahovat. Počkejme si na 27. ledna a uvidíme, jestli Mille dostojí velikým očekáváním, které přiživuje velmi povedenými singlovými upoutávkami. Já věřím, že ano!

Skvrn

Skvrn:

Abychom nový rok odstartovali pokud možno pozitivně, vydejme se cestou ku Lovecraftovu světu. Ten se stal již před roky východiskem pro francouzské těleso The Great Old Ones a nejinak tomu bude také na novinkové desce, v pořadí již třetí. Od „EOD: A Tale of Dark Legacy“ lze očekávat prakticky to samé, co od minulých nahrávek, tedy black metal. A jelikož jsme ve Francii, tak black metal divný. Ne však skrze nástrahy disonance se vyjadřující, ani vínem připitý. The Great Old Ones vycházejí z poměrně učesané formy atmosférického black metalu, který v minulosti oděli do modernějšího hávu a navrch přidali i chytře skryté chytlavé momenty. Francouzi doposud nebyli kapelou náhlých zvratů, ale ani nudného přešlapování, což je stav, který mi v tomto případě maximálně vyhovuje. Uvidíme, zda „EOD: A Tale of Dark Legacy“ potvrdí mé prognózy, minimálně vizuál už předem vyslaná očekávání splnil.

The Great Old Ones

Onotius

Onotius:

Je tu nový rok a s ním nová porce čerstvých desek. Pravda jedná se spíš o pozvolný rozjezd, přesto mi v porovnání s koncem roku nedělá problém zaplnit všechny tři příčky. Předně se těším, co si na nás přichystali italští Aborym. Jejich poslední deska se mi zprvu nezdála kvůli úkroku od progresivnějšího vyznění směrem k větší špinavosti a industriálnosti, ale když jsem jí nedávno poslouchal, zatraceně jsem se bavil. A novinka dle prvních ukázek bude opět nabízet výrazný posun jinam a mně nezbývá než doufat, že správným směrem. Nicméně věřím, že to vyjde a půjde o speciální zážitek.

Protože zatím poslední nahrávka Pain of Salvation nesoucí název „Falling Home“ byla plná jen akustických předělávek starších skladeb, na regulérního nástupce „Road Salt Two“ se čekalo víc jak šest let. Není tedy divu, že se za tu dobu vyrojilo množství otazníku ohledně toho, jak tahle progresivní ikona naloží se svou pověstí, jež je definována vrcholnými „The Perfect Element I“, „Remedy Lane“ a specifickým koncepčním opusem „BE“. Vzhledem k tomu, že posledním albem, ke kterému se od nich pravidelně vracím, je zábavná různorodá rockovka „Scarsick“ z roku 2007, a obal novinky vypadá jak reklama na džíny, radši si zachovávám i trochu zdravé skepse. Snad mě Švédi ale příjemně překvapí – vzhledem k jejich minulosti vím, že mají na velké věci.

Třetí příčku pak přenechám thrashovým matadorům Kreator, na jejichž poslední svěží fošnu „Phantom Antichrist“ s oblibou vzpomínám. Doufejme, že nenaskočí na linii sterilního hoblování, ale opět předvedou sbírku vybroušených kompozic s hlavou, patou a srdcem.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Předpokládám, že se úvod nového roku bude spíše nést v duchu doobjevování loni vydaného. Nevím totiž, že by se na mě hned ze startu chystala nějaká zvlášť vymazlená pecka, ale úplně na suchu, co se týče nových vydání, nebudu. Už jen z úcty k mistru Lovecraftovi bude nutné ochutnat chystanou desku Frantíků The Great Old Ones, neboť se s „EOD: A Tale of Dark Legacy“ pokusí navázat na jeho „Stín nad Innsmouthem“. Na předchozích deskách The Great Old Ones mi vždy něco chybělo, ale do třetice mi snad sednou již lépe. Letos v červnu se náš Führer k demu (rovněž) francouzských Au champ des morts vyjadřoval ve smyslu, že by si dlouhohrající album pustil, a já bych to teda viděl, že si ho pustíme určitě, ale na mě samotném už asi bude naposlouchávání norských Shaarimoth, kteří po dvanácti letech vydají své druhé album „Temple of Adversarial Power“. Ne, že bych debut „Current 11“ nějak uctíval, ale trailer novinky zněl velmi, velmi slibně.

Kreator

Cnuk

Cnuk:

Při výběru lednových desek okamžitě přilákala mou pozornost kapela The Drip, kterou po krátkém rozhodování řadím na první místo. Přestože tito Američané fungují už deset roků, až letos, 13. ledna, se představí se svým full-length debutem „The Haunting Fear of Inevitability“. Už z ukázky na YouTube lze vyčíst, že se bude jednat o grindcore masakr oděn do moderního hávu death metalu. Kapela vydá album pod záštitou Relapse Records, stejně jako svoje dosud poslední ípíčko. Grindcore je u Relapse jako doma, navíc je producentem Joel GrindToxic Holocaust, zkrátka dle všeho to vypadá velice slibně.

Naopak s patřičnou dávkou jistoty se mohu obrátit k vybranému druhému místu. Je jím album rodící se v dílně heavymetalových dějepisců Grave Digger, kteří brousí kosu na již sedmnáctý řadový počin s názvem „Healed by Metal“. Nedávno vydaná klipovka titulní písně mě sice moc neoslovila, jedná se o klasickou pochodovou halekačku, ale moc dobře vím, s čím se hrobníci ještě dokážou vyšvihnout. Na posledním albu jim to šlapalo náramně. Jestliže bude udržena tato laťka, budu spokojen. Jen škoda, že se Chris Boltendahl ani tentokrát neodhodlal k dalšímu koncepčnímu titulu, jaké tahle kapela prostě umí.


Grave Digger: info o albu

Heavymetaloví veteráni Grave Digger z Německa mají nachystané další album. Jmenovat se bude „Healed by Metal“ a vyjde 13. ledna 2017. Obal najdete tady, tracklist následuje:

01. Healed by Metal 02. When Night Falls 03. Lawbreaker 04. Forever Free 05. Call for War 06. Ten Commandments of Metal 07. The Hangman’s Eye 08. Kill Ritual 09. Hallelujah 10. Laughing with the Dead 11. Kingdom of the Night [digipak bonus] 12.  List [digipak bonus]


Grave Digger: (staro)nová nahrávka za dveřmi

Němečtí veteráni Grave Digger se rozhodli opětovně oživit svou starou tvorbu. Ze svých starých alb z 80. let vybrali 13 písniček, které znovu natočili, doplnili o dva nové vály a 23. října vše vydají v rámci kompletu „Exhumation – The Early Years“. Song „Stand Up and Rock“ si můžete pustit na webu vydavatele Napalm Records. Obal je zde, tracklist následuje:

01. Headbanging Man 02. Fire in Your Eyes 03. Witch Hunter 04. Shoot Her Down 05. Stand Up and Rock 06. Heavy Metal Breakdown 07. Enola Gay – Drop the Bomb 08. Get Away 09. We Wanna Rock You 10. Playing Fools 11. Here I Stand 12. Tyrant 13. Paradise 14. My Private Morning Hell (New- / Bonus Track) 15. Young And Dangerous ( New / Bonus Track)


Grave Digger, Majesty, Wizard

Grave Digger, Majesty, Wizard
Datum: 3.2.2013
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Grave Digger, Majesty, Wizard, Gun Barrel

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Už si ani pořádně nevzpomínám, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném heavy metalovém koncertě, kde by se to jen hemžilo zástupy obrovitých hrozivých borců v kůži a s naolejovanými svaly, kteří jsou v mžiku oka připraveni svým blyštivým mečem setnout hlavu jakéhokoliv červa, nevyznávajícího pravý heavy metal, a jeho mrtvolu pak následně spálit svým ohnivým pohledem. Oukej, to bylo možná až přespříliš expresivní, nic to ovšem nemění na faktu, že večer, jehož hlavním tahákem jsou němečtí veteráni Grave Digger, se za ryze heavy metalový považovat rozhodně dá – tím spíš, když si s sebou klasici okolo zpěváka Chrise Boltendahla dovezou trojnásobný support ze stejného žánru i země…

Jako první se pódia přesně načas (což bylo velmi příjemné) ujímají Gun Barrel z Kolína nad Rýnem. Jejich půlhodinka nepředvedla nic extra pamětihodného, ale na rozjezd se jednalo o vcelku pohodový a nenáročný heavy metal, který ubíhal relativně příjemně. Hudebně to byl spíše průměr, jenž nijak nevynikal nad běžnou žánrovou produkcí; kapel, které hrají jako Gun Barrel, je asi tak milion a miliontá-první vás rozhodně v ničem nepřekvapí. Živě to však chlapíkům docela šlapalo, a i když bylo vidět, že na ně lidi určitě nedorazili (hecovačka hned po nástupu se s nějakou výraznější reakcí nepotkala), časem si publikum získat dokázali. Lidi ten večer – vcelku logicky – přišli naladěni na heavy metalovou vlnu, takže se dalo očekávat, že podobná muzika bude slavit úspěch – tím spíš, že jste od Gun Barrel vlastně ani nemuseli slyšet ani notu a stejně vám všechny songy byly povědomé. Co se týče pódiové prezentace, rozhodně stojí za zmínku zpěvák, který zpívat vážně uměl, trochu kýčovitě světélkující hmatník baskytary a vtipně kníratý kytarista.

Nyní došlo k menšímu prohození v programu, takže se na prkna, co znamenají Matrix, nachystali Wizard, které už lze také bez sebemenších problémů považovat za veterány a díky početné diskografii snad i za prověřenou kvalitu. Byť ani oni nemají šanci hudebně překvapit nikoho, kdo se v metalu pohybuje aspoň půl roku, přesto ukázali, že z pódia rozhodně mají co říct. Pánové zaujali hlavně sympatickou bezprostředností, se kterou se pustili jak do hraní, tak i do komunikace s publikem. Navíc se ukázalo, že i po téměř čtvrtstoletí od svého založení si hraní stále dokážou užívat, což člověk vidí rád. Všichni se nad vřelým přijetím od diváků usmívali od ucha k uchu a na oplátku sypali pohodový power metal, v jehož společnosti vymezený čas uběhl opravdu hodně rychle. Při posledním songu se na pódiu objevuje epický host v podobě bedňáka Majesty, což byl dozajista trhák roku.

Na řadu přicházejí Majesty… docela povědomé jméno… jasně, Majesty se nejdřív jmenovali Majesty, pak se jmenovali Metalforce, teď se jmenují zase Majesty, takže je v pěkný guláš, ale ono je to ve výsledku nakonec úplně jedno, jak se jmenují, protože škola, kterou dostali od Manowar, když byli tři roky upsaní firmě jejich hlavního principála, je na nich pořád vidět a asi už navždy bude. Co to znamená? Partu homosexuálů v kožených brněních, patos a tuctovou muziku (všimněte si prosím toho důležitého rozdílu mezi neobjevným, což byl případ předchozích dvou kapel, a tuctovým, což je případ Majesty). Nemůžu tvrdit, že by ten koncert byl úplný klystýr, který by nešel přežít, to bych zase lhal, protože to ještě docela ušlo, už jsem živě viděl i mnohem větší pitomosti, i tak si ale Majesty z mého pohledu odnášejí titul nejméně záživné položky večera. Tím spíš je ovšem poněkud paradoxní, že odezvu měli asi největší – ne, že bych měřil decibely, ale pocitově mi přišlo, že na ně lidé brali ještě víc než na Grave Digger. V neposlední řadě si Majesty rovněž odnášejí titul nejlepšího vtipu celého koncertu v podobě obou kytaristů, jimž byste měli problém věřit, že už mají občanku, přičemž jeden se navíc při hraní tvářil, jako kdyby se měl každou chvíli udělat. Jestli se tak opravdu stalo, to říct nedokážu, neb jsem mu obsah trenýrek nekontroloval.

Konečně se ke slovu dostávají hlavní protagonisté večera, legendární Grave Digger, kteří přijeli představit svou aktuální desku “Clash of the Gods”, jež byla mnohými přijata trochu rozporuplněji, ačkoliv já osobně s ní problém nemám a stojím si za tím, že některé songy z ní jsou setsakra povedené, ale to je v tuto chvíli vedlejší. Na tomto místě by se slušelo zmínit, že všechny tři předchozí skupiny měly zvuk dobrý až výborný, protože to bude pro následující řádky dosti důležité…

Po hororovém intru, během něhož se nám představil kultovní omaskovaný hrobník, se kapela pustila do díla, trochu překvapivě s pomalejší a epičtější titulkou posledního alba “Clash of the Gods”. Ale koneckonců, proč ne, ostatně rychlejší věc, konkrétně “Death Angel & the Grave Digger” taktéž z novinky, přišla hned vzápětí. Dále z “Clash of the Gods” zazněla ještě výtečná “Medusa” a očekávaná singlovka “Home at Last”, jinak se už Grave Digger věnovali starším věcem. Celkově byl setlist navolen dost dobře, byl pestrý a ukázal různá období skupiny. Osobně mě potěšila skvělá “The House” z desky “The Grave Digger”, moje oblíbená “Highland Farewell” z předchozí “The Clans Will Rise Again” a samozřejmě i legendární tutovky “Rebellion (The Clans Are Marching)” a “Heavy Metal Breakdown”.

Co se týče samotného vystupování Grave Digger, kapele to opravdu šlapalo a bylo vidět, že jsou pánové ve formě. Všichni bez nějakých větších problémů odváděli svůj standard, Chris Boltendahl se svým pověstným chrčákem ani jednou nezaváhal (resp. jsem si toho nevšiml), výtečný byl bubeník Stefan Arnold, jenž po celý koncert neustále točil paličkami a vyhazoval je do vzduchu, a mnohými kritizovaný současný kytarista Axel Ritt mi také nijak nevadil, ačkoliv pokaždé, když hrál sólo, se tvářil, jako kdyby ho zrovna neuvěřitelně začaly škrtit spoďáry. To samozřejmě není výtka, ať se tváří, jak chce, hlavně když to zahraje, byla to spíš taková humorná poznámka na okraj; průser – a to opravdu pořádný – byl totiž někde jinde – ve zvuku…

Upřímně vám mohu říct, že už jsem dlouho nezažil podobný audio teror, jaký se odehrál v Matrixu na Grave Digger. Zvukař by za tohle zasloužil dostat doživotní zákaz zvučení, radši by se mu měly useknout ruce, kdyby ten zákaz chtěl porušit, a pro jistotu by ho měl někdo ještě vykastrovat, aby se ke zvučení koncertů náhodou nedostaly jeho děti. Ze začátku to ještě bylo v pohodě, ale v průběhu setu se zvuk začal s prominutím tak nehorázně mrdat, až to hezké nebylo. Střídavě vynechávaly reproduktory nalevo i napravo, což mělo za následek vždy třeba vteřinové ztlumení “poloviny” zvuku. Postupně se navíc celá rytmická sekce slila do hrčivé hlukové koule, která doslova rvala uši. Někde v polovině koncertu to bylo opravdu na hranici poslouchatelnosti a nepříjemně to podkopávalo snažení jinak velmi dobrých Grave Digger. Možná i díky tomu bylo přijetí publika trochu chladnější, jelikož místy byl opravdu problém rozeznávat písničky. Což o to, já si ještě řeknu, že je to v hajzlu a mávnu nad tím rukou, když tam jsem na akreditaci a prachy dám jen za dopravu, ale vážně je mi líto lidí, kteří zaplatí skoro sedm kil, aby viděli oblíbenou skupinu, a dostanou takový neposlouchatelný humus. Nemám tušení, jestli to byl zvukař od klubu, pořadatele nebo samotné kapely, ale ve výsledku je to bohužel jedno.

Pachuť ze zmršeného zvuku pomalu nedokázala spravit ani nesmrtelná “Rebellion (The Clans Are Marching)”, po níž se Grave Digger odebrali z pódia, nicméně žádné velké vyvolávání ani nestačilo začít a kapela už byla zpátky s přídavkem, jenž se skládal z akustické “Yesterday” (tu bych si osobně snad jako jedinou odpustil) a již zmiňované dvojice “Highland Farewell” a “Heavy Metal Breakdown”.

Celkový dojem z koncertu je tedy malinko rozporuplný, nicméně hlavní hvězda v tom byla naprosto nevinně. Předkapely byly průměrné (Majesty), slušné (Gun Barrel) a dobré (Wizard) s povedeným zvukem, Grave Digger byli skvělí, ale s hodně špatným zvukem. Nezbývá než doufat, že na festivalu Masters of Rock, kam byli Hrobníci čerstvě potvrzeni, si zvukař vybere silnější chvilku…



Grave Digger – Clash of the Gods

Grave Digger - Clash of the Gods
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 31.8.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Charon (Fährmann des Todes)
02. God of Terror
03. Hell Dog
04. Medusa
05. Clash of the Gods
06. Death Angel & the Grave Digger
07. Walls of Sorrow
08. Call of the Sirens
09. Warriors Revenge
10. …with the Wind
11. Home at Last

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 7,5/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Upřímně pochybuji, že by se našel byť jediný příznivec tvrdé muziky, kterému by jméno Grave Digger nic neříkalo. A pokud někdo takový skutečně existuje, je opravdovou raritou, protože Grave Digger patří k tomu nejklasičtějšímu, co evropská heavy metalová scéna posledních 30 let nabízí, a nazvat tuto kapelu skutečnou legendou není ani trochu přehnané. A je to právě status legendy, kterým se Grave Digger honosí, kvůli kterému jsem se uvolil k recenzování novinky “Clash of the Gods”. Po různých předchozích zkušenostech se totiž možnost objevení jinými již dávno objeveného skvostu jevila velmi pravděpodobnou.

Veden vzpomínkou na skvostnou interpretaci nesmrtelné hymny “Rebellion (The Clans Are Marching)” z předloňského Wackenu jsem však u “Clash of the Gods” dost tvrdě narazil na zdi reality, a ani zdaleka to nebylo dílem výměny ústředního tématického motivu, kde skotské horaly vystřídali řečtí gerojové z dob obléhání Tróje. Kdepak, problém se skrývá v samotné muzice, a je to problém dost zásadní. Předchozí desky Grave Digger neznám, takže nemohu tvrdit, že je to dlouhodobá záležitost, nebo jenom ojedinělý přešlap, každopádně skutečnost je taková, že většinu “Clash of the Gods” tvoří dost bezpohlavní, tisíckrát slyšený a ničím nevyčnívající heavy metal osmdesátkového střihu. Neberte mě špatně, proti klasickému heavy metalu jako takovému obecně nic nemám, a i když to není zcela můj šálek čaje, tak i v tomto případě dovedu ocenit kvalitu. Jenže to musí být muzika, která dovede oslovit, což se Grave Digger při vší úctě opravdu moc nepodařilo. Jak jsem již říkal, většinu alba tvoří naprosto zaměnitelné a místy vyloženě tupé kytarové vylomeniny, na které po těch pětatřiceti letech života heavy metalu už jen sotva někdo zabere. Tahle instrumentální bezzubost se koncentruje především ve slokách, a to prakticky ve všech, co jich je tu k nalezení. Navíc se mi zdá, že nedobrý instrumentální základ nedává Chrisovi Boltendahlovi moc prostoru k zúročení kladů jeho vokálního projevu, a snad právě proto mi nejedna pasáž přišla odzpívaná poměrně falešně, což opravdu ocenit nedovedu. Anebo se taky pletu a zkrátka mi není souzeno přijít na chuť všem polohám Chrisova hlasu. Faktem ale zůstává, že s vokálem, který “Clash of the Gods” zdobí, rozhodně nejsem spokojený na sto procent…

Nedostatek – jak to jen nazvat – svébytnosti a originality se však stává docela zajímavým paradoxem v okamžiku, kdy posluchači dojde, že se Grave Digger na druhou stranu bezpochyby snažili ozvláštnit nahrávku řadou prvků, které jsou všechno, jen ne ortodoxně heavy. Hned několikrát lze zaslechnout jakýsi strunný nástroj, který vyloženě křičí “na mě se hrálo už v pátém století před Kristem!”, refrén titulky “Clash of the Gods” mi neuvěřitelně připomíná něco, co s typickými heavy metalovými melodiemi a postupy nemá co dočinění (a je to tak dobře, protože je to příjemné osvěžení) a dojde také na rozličné samply, které pomáhají představivosti vykreslit náplň skladby. Krom toho velmi potěšil úvod ke skladbě “Medusa”, který dává vzpomenout na lehce progresivní, poklidné, ale pěkně temnými emocemi nabité pasáže z dílny Iron Maiden. Palec hore za to všechno, ale ne vždy se zadařilo skloubit tyto prvky se základem a výsledek tak místy zní dost samoúčelně.

Jestli má “Clash of the Gods” nějakou vyloženě povedenou stránku, jsou to refrény. Proti všem těm mírně řečeno odfláklým slokám totiž skutečně vyčnívají a jsou to právě refrény, kterými u mě Grave Digger trochu napravili reputaci, protože umí nabídnout opravdu pěkně (místy bych si troufl říct až krásné) melodie a momenty. A právě refrény nesou hlavní podíl odpovědnosti na tom, že “Clash of the Gods” přes všechny zápory, co jich jen má, není až takový problém doposlouchat do konce.

I když je album “Clash of the Gods” zastřešeno konceptem, tak je to pořád album jednotlivých skladeb. Jakkoli mě totiž větší část stopáže pranic nebaví, v případech, kde se podařilo kvalitní a nekvalitní složku namíchat v co možná největší prospěch té kvalitní, se jedná o dost obstojný zážitek. Jasný vrchol desky tvoří po všech směrech povedená pecka “Warriors Revenge” z ne až tak vzdáleného povzdálí sledovaná titulkou “Clash of the Gods”. Být i zbytek alba na obdobné kvalitativní úrovni, tak se můžeme směle bavit o desce, která by si mohla dělat nárok na žánrový počin roku. Jenže mimo na půl cesty se zaseknuvší dvojici “God of Terror” a “Medusa” tvoří zbytek alba materiál, který si může užít snad jen hardcore fanda kapely, který jí zbaští kde co. Samotný dobrý refrén totiž dobrou skladbu neudělá a přesně na tohle “Clash of the Gods” dojíždí.

Album “Clash of the Gods” nepostrádá dobré skladby ani dobré momenty. Jeho problém však spočívá v tom, že prvním se zoufale šetřilo a druhé si v přesile nedobře složených pasáží samo se sebou nevystačí. Výsledkem je tak jen lehce nadprůměrná deska, která skalního fanouška asi vyloženě nezklame, ba dokonce možná uspokojí (vy z vás, na koho takový popis sedí, si můžete k hodnocení přičíst jeden bod), ale náhodný kolemjdoucí jejím prostřednictvím kouzlu Grave Digger asi jen stěží propadne. Já jsem téhle legendě rozhodně nepropadl a po tak rozporuplné zkušenosti si vůbec nejsem jistý, jestli se Grave Digger kdy podívám na zoubek hlouběji…


Další názory:

Asi těžko lze “Clash of the Gods” shrnout jiným prohlášením, než že Grave Digger nahráli své další klasické album se vším, co k tomu patří. Nechybí charakteriský heavy metalový zvuk kapely, typický chraplák Chrise Boltendahla, ani nic dalšího, co by člověk od těchto německých veteránů mohl očekávat… starého psa holt novým kouskům nenaučíš. Ale tady to z mého pohledu vůbec nevadí, protože podobní heavy metaloví klasici jsou snad jedinými kapelami, u nichž prostě dávám přednost tomu, když si jednoduše odehrají ten svůj standard, který neustále baví, což “Clash of the Gods” splňuje do posledního puntíku. Grave Digger sice možná nepřekvapili, ale zajisté potěšili každého milovníka starého dobrého heavy metalu, mezi něž se i přes svůj stále více nevyhraněnější vkus pořád skromně řadím. Jen houšť, hrobníci!
H.

Grave Digger nemůžou už ničím překvapit. Za léta své existence si (stejně jako řada jiných stylových souputníku) získali početný zástup příznivců, který kapelu takřka nepustí k žádným stylovým kotrmelcům. Grave Digger jsou jednou z mála heavy metalových kapel, u kterých mi to ani tak moc nevadí, protože každé album, se kterým za posledních deset, dvanáct let přišli, je víc než solidní cvičení na téma klasický německý heavy/power metal. Schválně zmiňuji časové období deset let, protože zhruba od alba “The Grave Digger” se Grave Digger tak nějak ustálili na jisté kvalitativní laťce, pod kterou neklesli. Novinka “Clash of the Gods” je prostě dalším albem v početné diskografii kapely a pokud jste už někdy slyšeli některý ze studiových záseků, nemůžete být téměř ničím překvapeni. Solidně šlapavý a chytlavý melodický power/heavy metal s občasnými thrashovými kytarami. Tohle pětice kolem frontmana Chrise Boltendahla umí opravdu parádně a pokud pominu stupidní úvod v podobě “Charon”, kterou bych nemilosrdně smazal z hudebních análů, tak mě “Clash of the Gods” baví a při jeho poslechu jsem si zavzpomínal na léta, kdy jsem byl touhle muzikou doslova posedlý. Druhá půlka desky možná není tak silná jako ta první (hlavně díky nepovedené baladě “Call of the Sirens”, která je zbytečně utahaná a celé album zpomalí), ale neměl jsem sebemenší problém se albem několikrát propracovat až k úplnému závěru. Budu se opakovat, ale nenapadá mě, jak výstižněji “Clash of the Gods” popsat než že jde prostě o další album Grave Digger.
Kaša