Archiv štítku: Grave Upheaval

Grave Upheaval – (untitled)

Grave Upheaval - (untitled)

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. II-I
02. II-II
03. II-III
04. II-IV
05. II-V
06. II-VI
07. II-VII
08. II-VIII

Hrací doba: 57:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout.

Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco podobného platí i o Grave Upheaval, vemte si například ultra-primitivní „Goat Kommand“, která naplňuje tezi „outsiderů“, že metal představuje pouze mlácení do nástrojů. Koho by vlastně napadlo, že se jedná o originální překlad ubíjejícího klavírního motivu známého z „Eyes Wide Shut“, který pochází z pera György Ligetiho? Demo rovněž uvedlo typickou atmosféru Grave Upheaval, jež byla kultivována na následujících splitech. Sdílená nahrávka s Manticore podle mého názoru představuje sound Grave Upheaval již ve své definitivní formě, tedy dusivého, do pekel podladěného metalu smrti s ambientními rysy.

V případě dlouhohrajícího debutu bych se nebál sáhnout po označení drone / death. Nechyběly zde klasické žánrové vlastnosti, ani uchopitelné riffy, ale věřím, že album na posluchačovu představivost působilo podstatně jinak než běžný deathový námrd. Mně na mysl například přicházely obrazy podzemních řek a tlumeného světla ohňů v zatuchlých jeskynních. Kdo je tak mohl udržovat?

Nová, opět nepojmenovaná deska nepůsobí tolik abstraktně a je vcelku obdivuhodné, jaký zvuk dokážou členové Grave Upheaval svépomocí vyčarovat. Posluchač nemusí napínat sluch, aby dešifroval chaotické riffy násilných pasáží a za pomalého chodu je dynamika nástrojů velice živelná; akustický tlak je chvílemi až hmatatelný. A vzhledem k tomu, že hlasy jsou zde užívány doslova jako další zvukomalebný nástroj, je radost tuhle placku poslouchat. Ale samozřejmě, že důležitá je hudba, i když tento termín zde nerad užívám. Grave Upheaval k tvorbě přistupují velice „nevědomě“, a kdyby nebyli lidmi s hluboce vrytými dovednostmi a zálibou v metalové hudbě, jistě by své niterní puzení interpretovali jako děsivý hluk (beztak nějak takhle). Ostatně něco o přístupu členů ke skládání a různých dalších bizarnostech, si můžete přečíst zde.

Grave Upheaval

Ale k věci, prizmatem fanouška a pisálka, jaká teda deska je? Netroufám si vynést verdikt, zda je album lepší než předchozí. Ale mohu například uvést, že druhou polovinu alba považuji za slabší a v nesprávném rozpoložení až za nudnou, neboť kapelní recept se tu začíná poněkud ohrávat. Přirovnal bych ji k úrovni „Hecatomb“ spřízněných Temple Nightside, což je sice kvalitka, ale z mého pohledu také jen příliš normální „nápodoba“ amorfního hukotu z propastí, který jsou schopni vyloudit právě Grave Upheaval. Logicky tedy považuji první půlku alba za lepší a nápaditější nebo jinými slovy za vypičeně skvělou. To, co se děje například v prvním tracku, je prostě zlo na entou a nástup skladby následující je monolitický.

K desce se vracím neustále a jsem přesvědčen, že v deathmetalovém ranku jen těžko letos nalezne konkurenta. Již jsem se podobně nadšeně vyjadřoval na adresu „Mouvement“ a vynesení rozsudku, čí deska je „lepší“, je takřka nemožné. Jo, objektivně jsou Chaos Echœs prostě kvalitativně, umělecky dál, ale subjektivně?

Druhé album Grave Upheaval je nahrávka, kterou je nutné zažít a prožít. Třeba v noci a se sluchátky, ale to zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Já tak absolvoval hned první poslech a černé lůno mě pozřelo bez varování.


Redakční eintopf – březen 2018

Grave Upheaval – (untitled)
Nejočekávanější deska měsíce:
Grave Upheaval – (untitled)


H.:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Balmog – Vacvvm
3. Drudkh – Їм часто сниться капіж

Zajus:
1. Between the Buried and Me – Automata I
2. Barren Earth – A Complex of Cages
3. Anna von Haushoff – Dead Magic

Onotius:
1. Primordial – Exile Amongst the Ruins
2. Lychgate – The Contagion in Nine Steps
3. Augury – Illusive Golden Age

Metacyclosynchrotron:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Ascension – Under Ether
3. Rites of thy Degringolade – A Blade Philosophical

Cnuk:
1. Negative Self – Control the Fear
2. Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots

Mythago:
1. Drudkh – Їм часто сниться капіж
2. Norrhem – Vaienneet voittajat

H.

H.:

Co jiného lze v březnu dosadit na první flek než Grave Upheaval? Mám pocit, že tohle by měla být jediná zásadní nahrávka, která se tenhle měsíc objeví. Pár dalších kousků, jimž budu nějakou pozornost věnovat, se sice najde, ale arci-ohavný death metal z Austrálie má nejvyšší prioritu, o tom kurva žádná! Jedna uvolněná ukázka zní setsakra dobře, takže jsou očekávání hodně vysoko.

Vcelku fajn je novinka „Vacvvm“ španělských pekelníků Balmog. Album už nějakou chvíli točím a musím říct, že zatím mě to docela baví, tudíž se doufám nemusím stydět za to, když tady vytáhnu své doporučení.

Do třetice to bude klasika. Od Drudkh se asi žádná překvapení čekat nedají, ale nepochybuji o tom, že „Їм часто сниться капіж“ standard kapely nepodleze. Minulé „Борозна обірвалася“ se mi líbilo a následná splitová trilogie taktéž, důvěru ve schopnosti Drudkh napsat kvaliní atmo-black tedy stále mám, přestože obal novinky mě příliš neoslovuje…

Zajus

Zajus:

Ačkoli březen nepřinese žádné vysoce očekávané album, těch relativně zajímavých počinů vyjde hned několik. V první řadě novinku představí Between the Buried and Me. Pokud bych chtěl být vyloženě negativní, řekl bych, že od vrcholného „Colors“ forma Američanů plynule upadá a že každá další deska je o něco slabší než její předchůdce. Přesto však, pokles je to hodně pozvolný a samotné „Colors“ tak dobré, že stále mluvíme o hodně povedených nahrávkách. Navíc se zdá, že minimálně jednu lekci si Between the Buried and Me z minulých nahrávek odnesli, a tak bude mít novinka jen lehce přes půl hodiny, tedy méně než polovinu standardní hrací doby kapely. Pokud do ní natlačí svou standardní dávku nápadů, mohlo by to být velice zajímavé.

Druhým zástupcem metalové progrese, byť z cela jiného konce žánru, jsou Barren Earth. Finové se zatím s každou nahrávkou zlepšují a tak není jediný důvod předpokládat, že „A Complex of Cages” bude výjimkou.

O třetí místo se pralo hned několik zájemců, nakonec jsem však vybral uhrančivou Annu von Haushoff, jejíž post-rockovo varhanní „The Miraculous“ mě před třemi lety velice nadchlo. Netuším sice, zda šlo v její diskografii o výjimku či pravidlo, „Dead Magic“ mi však napoví hned druhého března.

Onotius

Onotius:

Oproti chabému únoru je naštěstí březen nesrovnatelně plodnější, a tak se můžeme těšit na solidní nášup čerstvých zajímavých desek. První, co jistě neminu, je návrat irských Primordial, kteří po čtyřech letech od vydání „Where Greater Men Have Fallen“ konečně zase přicházejí s naléhavou, folklórem i post-metalem načichlou muzikou. Novinka se jmenuje „Exile Amongst the Ruins“ a vychází v pátek třicátého. Jsem zvědav, zda Irové budou pokračovat na podobně ponuré notě, jako tomu bylo u předchůdce, nebo vsadí zase více na epičnost. Tak či tak, už teď se těším, až novinku proženu přehrávačem.

Svérázný, až mysteriózně znějící black metal využívající výrazných varhanních partů – tak by se dala popsat poslední nahrávka Lychgate, jež mě svého času opravdu zaujala. Je tedy dobrá zpráva, že na konec března, shodou náhod na stejný den jako i Primordial, si pro nás tito podivíni ze Spojeného království připravili nášup v podobě placky „The Contagion in Nine Steps“. Pokud si zachovají laťku „An Antidote for the Glass Pill“, máme se věru na co těšit.

Ačkoliv těch zajímavých desek na tuto příčku se nabízelo více, nakonec nemohu nezmínit Augury. To byla totiž jedna z prvních technicky deathmetalových kapel, co jsem poslouchal – a jak jejich „Fragmentary Evidence“, tak debut „Concealed“ mám velmi rád dodnes. Nová deska přichází po dlouhých devíti letech a zvědavost je tedy na místě. A deska vyjde – hádejte kdy – také třicátého.

Grave Upheaval

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rites of thy Degringolade bych zařadil mezi přehlížené skvosty kanadské extrémní metalové scény. Album „Totality“ na mě před lety udělalo velký dojem, jenže já pitomec jsem stejně kapele nevěnoval více času a pozornosti. Nu, v březnu vyjde album nové a já trochu doufám, že mě chytne, nepustí a konečně mě donutí svou chybu napravit.

Je holým nezpochybnitelným faktem, že „With Burning Tongues“ a „Consolamentum“ německých Ascension patří mezi nejlepší blackmetalové nahrávky posledních deset let. „The Dead of the World“ je také kvalitní záležitost a na úplném konci března vyjde deska nová „Under Ether“. Promo už poslouchám, k nijak drastickému tvůrčímu odklonu nedošlo, ale já  stejně absolutně netuším, co si o desce myslet, ha! Psaní recenze bude ještě zajímavé…

Ovšem nejdůležitější deska (nejen) měsíce března vychází v jeho půli. Album kapely, kterou jistě už uctívá každý stoupenec odporného metalu smrti: GRAVE UPHEAVAL.

Cnuk

Cnuk:

Své druhé album v březnu představí švédská kapela Negative Self. Ta v roce 2015 vyrukovala s eponymním debutem a nebylo to vůbec špatné. Melodický crossover thrash zas tak často nevychází a Negative Self ho dělají obstojně. Uvidíme, jestli „Control the Fear“ dokáže navázat či ještě lépe předčít svého předchůdce. Potenciál na to rozhodně má.

Další deskou je poměrně očekávaná placka od legendární grungeovky Stone Temple Pilots. Ta ponese opět název kapely, tedy „Stone Temple Pilots“, stejně jako poslední řadovka z roku 2010. Trošku zvláštní. Změnou je ale samozřejmě vokál, jelikož Scott Weiland už nějakou dobu není mezi námi a jeho náhrada Chester Bennington také ne. Nynější zpěvák Jeff Gutt o sobě dal před lety vědět v televizní reality show The X Factor, avšak v listopadu si ho mezi sebe vybrali Stone Temple Pilots. Dosud vypuštěné singly mě ze židle nezvedají, ale dejme tomu ještě šanci, až to bude celé po kupě.

Drudkh

Mythago

Mythago:

Oproti předchozím měsícům to s březnem vůbec nevypadá špatně a alba vyjdou kapelám, na něž se opravdu těším.

Tou první jsou staří známí Drudkh, ukrajinská stálice, která mne uchvátila svou hypnotickou melodičností a rozvážností ve výstavbě skladeb, a já nepochybuji, že další počin „Їм часто сниться капіж“, jenž vyjde v první polovině měsíce, bude stejně odzbrojující jako ty minulé.

Norrhem jsou na rozdíl od prve zmíněných nováčky na blackové scéně, v tomto případě té skandinávské, a na kontě mají prozatím jen demo „Voima ja kunnia“, ale už to mne dokázalo přesvědčit, že tuhle kapelu se do budoucna opravdu vyplatí sledovat. A zatím uvolněné skladby s nadcházející novinky „Vaienneet voittajat“, obohacené oproti demu o nějaký ten čistý vokál, takřka windirovský syntezátor a s ještě zjevnějším vlastním rukopisem, mne v tom jen utvrzují.