Archiv štítku: Grave Upheaval

Never Surrender Fest Volume I (sobota)

Never Surrender

Datum: 3.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Black Cilice, Blasphemy, Faustcoven, Grave Upheaval, Lihhamon, Necroholocaust, Temple Desecration, Temple Nightside, Unaussprechlichen Kulten

Nuclear Now War! Fest býval často nálepkován jako warmetalový festival. To hlavně z důvodu, že nejčastěji vystupující kapely zde byly jména jako Black Witchery, Revenge, Proclamation nebo Blasphemophagher. Never Surrender nabídl poněkud rozmanitější výběr kapel, ale pár nepříčetných námrdů se tu přeci jen našlo. Jako třeba Lihhamon.

O existenci kapely jsem se dozvěděl až díky loňské re-edici jejich debutu NWN! Prod., ale k prvnímu regulérnímu seznámení došlo zde. „Solidní nájeb“, říkal jsem si, zatímco jsem trajdal sem a tam, zhlédl skladbu, šel pokecat na zahrádku, zase se vrátil. Ale brzy jsem začínal vnímat, jak je hudba Lihhamon v rámci striktních subžánrových omezení promyšlená do důsledku; opravdu to bylo intenzivní. Set skončil, já si slíbil, že je doma pořádně poslechnu a třeba si je někdy dám naživo zas, ale podle Metal-Archives kapela po tomhle vystoupení pozastavila činnost. Dodatečným trestem za laxnost mi budiž, že v čase mé nepřítomnosti se k Lihhamon připojil Ryan „Deathlord“ Förster, aby společně zahráli cover „War Cult Supremacy“.

Příznivý dojem z Lihhamon vzrostl hlavně poté, co jsem viděl Temple Desecration. Jak jsem psal i jinde, kapelu sleduji od počátků, dvakrát jsem ji viděl naživo, ale dlouhá deska „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ moje očekávání nenaplnila, viz recenze. Říkal jsem si ovšem, že před dedikovaným a početným publikem by se Poláci mohli trochu předvést a pořádně to s novými skladbami rozmrdat, ale ne, oni tam stáli, jako by je to hraní děsně nudilo. Čerpalo se pochopitelně ze zmíněné novinky, z níž nezazněly jen „Covenant“ a „Entering the Void“. Set otevřela „Dominion of Darkness“ a ukončila „Apotheosis“ ze sedmipalce „Communion Perished“, na demo se nevzpomnělo vůbec. Temple Desecration svůj materiál zahráli kompetentně, ale nemohu se zbavit dojmu, že z něj mohli vytřískat víc. Nuda.

Setlist Faustcoven:
01. Hellfire and Funeral
02. Barbarian Assault
03. Oldschool War
04. Sign of Satanic Victory
05. When the Wolves Howl
06. Marching in the Shadow
07. Under the Pagan Hammer

Následující Faustcoven jsem viděl promovány jako black / doom a to, co se odehrávalo na pódiu, bylo poněkud vzdáleno mým představám. Kapela se totiž primárně hlásila k tradičním kořenům obou žánrů, což sice nebyla špatná věc, ale musím přiznat, že vystoupení šlo mimo mě. Vytištěný setlist údajně obsahoval skladby, které máte v rámečku vpravo.

Dosud jediná dlouhá deska kanadských Necroholocaust se jmenuje „Holocaustic Goat Metal“ a v současnosti svůj styl označují za goat grind, takže každému bude jasné, odkud vítr vane. Ještě před více jak pěti lety pro mě byli Necroholocaust ztělesněním všeho dementního a špatného na bestiálním black metalu, ale minimálně se zmíněným albem se laťka kvality povážlivě zvedla. Nepochybuji, že svou zásluhu na tom mají dva členové z velice nadějných Trajeto de cabra, kteří zde obsluhovali basu a bicí. Zvláště bubeník s maniakálně pokrouceným výrazem v ksichtě poháněl set kupředu až s nevídaným nasazením a ještě stíhal doplňovat kytaristovy vokály. Pochopitelně nemám ani šajnu, jaké skladby Necroholocaust hráli, i přestože jsem debut slyšel mnohokrát, ale dá se předpokládat, že kapela představila svůj nový sedmipalec „Laudem Antichristus“, který tu na festu oficiálně vycházel.

Ve strhujícím námrdu došlo ke změně až na konci, kdy na pódium přišel Seventh Blasphemer ze Sadomator / Sadogoat / Psychomorphis a dalších hnusných kapel, aby s Necroholocaust odgrcal „Female Goat Perversion“ (cover Sadogoat), „Werewolf, Semen and Blood“ (od Beherit neasi) a myslím, že ještě něco. Na cover Sadogoat se mimochodem strhnul další vzácný moshpit festivalu. Mě osobně teda Necroholocaust překvapili mnohem víc, než jsem čekal, a s jejich vystoupením už začalo jít kurva do tuhého…

Setlist Temple Nightside:
01. Knell
02. Shrine of the Summon
03. Adrift in Sepulchral Entropy
04. Within the Arms of Nothingness
05. Exhumation: Miseries upon Imprecation
06. Fortress of Burden and Distress
07. Dagger of Necromantic Decay (Eater of Hearts)

Temple Nightside naživo působili velice civilně, staticky a odtažitě. Nejvýraznějšími prvky na pódiu byli basák BRGrave Upheaval a hlavně bubeník Mordance, který do bicích třískal fakt neskutečně brutálně. Kusabs v kapuci (jeho třetí vystoupení na festivalu a ještě pak hrál s Blasphemy) se striktně soustředil na kytaru a frontman IV si nastavil mikrofon na Lemmyho způsob, takže do publika nevrhl snad jediný pohled. Ani už si nepamatuju, zda uváděl nějaké skladby. Hudba Temple Nightside podle mě nepatří k tomu vrcholnému, co metal smrti nabízí, ale vystoupení samotné bylo velice silné a podle mě nechybělo mnoho, zvláště při „Within the Arms of Nothingness“, aby bylo doopravdy speciální.

Od následujících deathmetalistů Unaussprechlichen Kulten z Chile jsem pořádně slyšel jen „People of the Monolith“, ze kterého nezahráli nic. Spíše se čerpalo z desky poslední „Keziah Lilith Medea (Chapter X)“ a ta byla připomenuta asi třemi skladbami. No, koncert to byl přísný, dívalo se na něj vcelku dobře, protože pánové mají své řemeslo nejen bezpečně zvládnuté, ale evidentně jím i žijí. Musím uznat, že laťka ve srovnání s ostatními těžkotonážními kalibry, co na závěr Never Surrender hrály, příliš neklesla. Ale na druhou stranu mi skladby strašně splývaly a chapadla se nikde materializovala.

Že Grave Upheaval ztělesňují liminální pojetí žánru, netřeba zdůrazňovat, otázkou bylo, jak to vyzní namrtvo. Řekněme, že jejich skladby tady zněly trochu normálněji, BR minimalizoval „čisté zpěvy“ a sem tam šlo i nějakému slovu rozumět (pochytil jsem něco jako miasma a decay, haha). Rychlé, bestiální pasáže se ne vždy přetlumočily jak z desky a malinko tím podle mě utrpěla první skladba koncertu („II-I“), ale gurrrrrvafixdrátdopičevyjebané, pořád to bylo viscerální a těžkotonážní natolik, že všechny ostatní metalové kapely se můžou ve srovnání s tímhle jít zahrabat. Viděl jsem nemálo koncertů, co na mě subjektivně zapůsobily víc, ale Grave Upheaval byli i tak obrovský zážitek a hutné, hnusné, zdrcující zlo. Kapela připomněla letošní desku třemi skladbami, tu první dvěma, zazněla jedna ze splitka s Manticore a „Impetuous Black Hunger“ z dema; detailní setlist máte zde.

Grave Upheaval

Když jsem před festivalem zkoušel portugalské Black Cilice trochu naposlouchat, zjistil jsem, že jejich surový bordel mě nechává zcela chladným. Naživo měli čitelnější zvuk než z desek, jistá monotónní přitažlivost tomu nechyběla a líbilo se mi, jak se rozléhal řev. Byla to kompetentní a dostatečně true černota, ale víc teda nemám co bych dodal. Já se stejně hlavně těšil na poslední Blasphemy a pičoval, že nám někdo venku ukradl schovaný rum.

Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds zavelel „WAR COMMAAAAAND“ a jeb, ono se to zas nedalo skoro poslouchat. Zvukař chtěl asi posledního headlinera zesílit, ať to do lidí pěkně kope, ale zkurvil to. Takže nejenže z repráků podobně jako první den lezla hlasitá koule, on i ten Black Windsův vokál zněl úplně divně a ještě v pozadí. Dokonce i když znám tvorbu Blasphemy bezpečně zpaměti, kolikrát jsem se v hudbě ztrácel. Nepoznat třeba ikonický první riff „Demoniac“, to o něčem svědčí. Co už, svoje oblíbené kusy jako „Desecration“ nebo „Fallen Angel of Doom“ jsem si užil vepředu, jak to jen šlo, mohl bych si tedy do životopisu napsat, že jsem byl v kotli na Blasphemy, ale moc se to tam stejně nerubalo. Kapela zahrála většinu svých vydaných skladeb, ne-li rovnou všechny, a také na „Victory (Son of the Damned)“ v přídavku došlo. Skončilo se jako vždycky s „Ritual“ a Never Surrender fest byl u konce. Sám se divím, že jsem nebyl koncertem Blasphemy zklamán kvůli zvuku a faktu, že to, cituji, „v kotli vypadalo jako ve školce“. Ale gule vystoupení nechyběly a pánové satanští skinheadi to odehráli bez viditelných lapsů.

Blasphemy

Festival se s výjimkou prvního dne velice povedl a nabídl několik výrazných koncertních zážitků. Sice nic, co by mě ultimátně rozsekalo, ale na Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Temple Nightside, Khthoniik Cerviiks a Necroholocaust budu vzpomínat dlouho; plus tu byly i další velmi solidní koncerty, které bych jinde neměl šanci vidět. K organizaci nemám výtek, zpoždění se nekonala, pauzy mezi kapelami byly tak akorát, i když mi přišlo že pár jich začalo o něco dřív. Pitivo žádná sláva, což se dalo čekat, žrádlo to samé, ale jako večerní svačina to stačilo. Sekuriťáci byli příjemní, stejně jako návštěvníci. Sešli se tu hlavně „starší“ srdcaři, a to z celého světa, u kterých bylo jasné, že tu přijeli za hudbou a ne nasekat pár fotek na Instagram.

Co se týče jakýchsi negativ, tak zkurvený zvuk jsem zmínil, kde to bylo relevantní. Také jsem pod pódiem a mimo něj čekal větší šílení, ale co si člověk neudělá sám, to nemá.

Black Cilice

Jak bude další ročník, a já tipuju, že do dvou let ano, jel bych klidně zas. Oba labely mají z čeho vybírat, tak třeba zase jednou v Berlíně.


Grave Upheaval – (untitled)

Grave Upheaval - (untitled)

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. II-I
02. II-II
03. II-III
04. II-IV
05. II-V
06. II-VI
07. II-VII
08. II-VIII

Hrací doba: 57:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout.

Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco podobného platí i o Grave Upheaval, vemte si například ultra-primitivní „Goat Kommand“, která naplňuje tezi „outsiderů“, že metal představuje pouze mlácení do nástrojů. Koho by vlastně napadlo, že se jedná o originální překlad ubíjejícího klavírního motivu známého z „Eyes Wide Shut“, který pochází z pera György Ligetiho? Demo rovněž uvedlo typickou atmosféru Grave Upheaval, jež byla kultivována na následujících splitech. Sdílená nahrávka s Manticore podle mého názoru představuje sound Grave Upheaval již ve své definitivní formě, tedy dusivého, do pekel podladěného metalu smrti s ambientními rysy.

V případě dlouhohrajícího debutu bych se nebál sáhnout po označení drone / death. Nechyběly zde klasické žánrové vlastnosti, ani uchopitelné riffy, ale věřím, že album na posluchačovu představivost působilo podstatně jinak než běžný deathový námrd. Mně na mysl například přicházely obrazy podzemních řek a tlumeného světla ohňů v zatuchlých jeskynních. Kdo je tak mohl udržovat?

Nová, opět nepojmenovaná deska nepůsobí tolik abstraktně a je vcelku obdivuhodné, jaký zvuk dokážou členové Grave Upheaval svépomocí vyčarovat. Posluchač nemusí napínat sluch, aby dešifroval chaotické riffy násilných pasáží a za pomalého chodu je dynamika nástrojů velice živelná; akustický tlak je chvílemi až hmatatelný. A vzhledem k tomu, že hlasy jsou zde užívány doslova jako další zvukomalebný nástroj, je radost tuhle placku poslouchat. Ale samozřejmě, že důležitá je hudba, i když tento termín zde nerad užívám. Grave Upheaval k tvorbě přistupují velice „nevědomě“, a kdyby nebyli lidmi s hluboce vrytými dovednostmi a zálibou v metalové hudbě, jistě by své niterní puzení interpretovali jako děsivý hluk (beztak nějak takhle). Ostatně něco o přístupu členů ke skládání a různých dalších bizarnostech, si můžete přečíst zde.

Grave Upheaval

Ale k věci, prizmatem fanouška a pisálka, jaká teda deska je? Netroufám si vynést verdikt, zda je album lepší než předchozí. Ale mohu například uvést, že druhou polovinu alba považuji za slabší a v nesprávném rozpoložení až za nudnou, neboť kapelní recept se tu začíná poněkud ohrávat. Přirovnal bych ji k úrovni „Hecatomb“ spřízněných Temple Nightside, což je sice kvalitka, ale z mého pohledu také jen příliš normální „nápodoba“ amorfního hukotu z propastí, který jsou schopni vyloudit právě Grave Upheaval. Logicky tedy považuji první půlku alba za lepší a nápaditější nebo jinými slovy za vypičeně skvělou. To, co se děje například v prvním tracku, je prostě zlo na entou a nástup skladby následující je monolitický.

K desce se vracím neustále a jsem přesvědčen, že v deathmetalovém ranku jen těžko letos nalezne konkurenta. Již jsem se podobně nadšeně vyjadřoval na adresu „Mouvement“ a vynesení rozsudku, čí deska je „lepší“, je takřka nemožné. Jo, objektivně jsou Chaos Echœs prostě kvalitativně, umělecky dál, ale subjektivně?

Druhé album Grave Upheaval je nahrávka, kterou je nutné zažít a prožít. Třeba v noci a se sluchátky, ale to zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Já tak absolvoval hned první poslech a černé lůno mě pozřelo bez varování.


Redakční eintopf – březen 2018

Grave Upheaval – (untitled)
Nejočekávanější deska měsíce:
Grave Upheaval – (untitled)


H.:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Balmog – Vacvvm
3. Drudkh – Їм часто сниться капіж

Zajus:
1. Between the Buried and Me – Automata I
2. Barren Earth – A Complex of Cages
3. Anna von Haushoff – Dead Magic

Onotius:
1. Primordial – Exile Amongst the Ruins
2. Lychgate – The Contagion in Nine Steps
3. Augury – Illusive Golden Age

Metacyclosynchrotron:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Ascension – Under Ether
3. Rites of thy Degringolade – A Blade Philosophical

Cnuk:
1. Negative Self – Control the Fear
2. Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots

Mythago:
1. Drudkh – Їм часто сниться капіж
2. Norrhem – Vaienneet voittajat

H.

H.:

Co jiného lze v březnu dosadit na první flek než Grave Upheaval? Mám pocit, že tohle by měla být jediná zásadní nahrávka, která se tenhle měsíc objeví. Pár dalších kousků, jimž budu nějakou pozornost věnovat, se sice najde, ale arci-ohavný death metal z Austrálie má nejvyšší prioritu, o tom kurva žádná! Jedna uvolněná ukázka zní setsakra dobře, takže jsou očekávání hodně vysoko.

Vcelku fajn je novinka „Vacvvm“ španělských pekelníků Balmog. Album už nějakou chvíli točím a musím říct, že zatím mě to docela baví, tudíž se doufám nemusím stydět za to, když tady vytáhnu své doporučení.

Do třetice to bude klasika. Od Drudkh se asi žádná překvapení čekat nedají, ale nepochybuji o tom, že „Їм часто сниться капіж“ standard kapely nepodleze. Minulé „Борозна обірвалася“ se mi líbilo a následná splitová trilogie taktéž, důvěru ve schopnosti Drudkh napsat kvaliní atmo-black tedy stále mám, přestože obal novinky mě příliš neoslovuje…

Zajus

Zajus:

Ačkoli březen nepřinese žádné vysoce očekávané album, těch relativně zajímavých počinů vyjde hned několik. V první řadě novinku představí Between the Buried and Me. Pokud bych chtěl být vyloženě negativní, řekl bych, že od vrcholného „Colors“ forma Američanů plynule upadá a že každá další deska je o něco slabší než její předchůdce. Přesto však, pokles je to hodně pozvolný a samotné „Colors“ tak dobré, že stále mluvíme o hodně povedených nahrávkách. Navíc se zdá, že minimálně jednu lekci si Between the Buried and Me z minulých nahrávek odnesli, a tak bude mít novinka jen lehce přes půl hodiny, tedy méně než polovinu standardní hrací doby kapely. Pokud do ní natlačí svou standardní dávku nápadů, mohlo by to být velice zajímavé.

Druhým zástupcem metalové progrese, byť z cela jiného konce žánru, jsou Barren Earth. Finové se zatím s každou nahrávkou zlepšují a tak není jediný důvod předpokládat, že „A Complex of Cages” bude výjimkou.

O třetí místo se pralo hned několik zájemců, nakonec jsem však vybral uhrančivou Annu von Haushoff, jejíž post-rockovo varhanní „The Miraculous“ mě před třemi lety velice nadchlo. Netuším sice, zda šlo v její diskografii o výjimku či pravidlo, „Dead Magic“ mi však napoví hned druhého března.

Onotius

Onotius:

Oproti chabému únoru je naštěstí březen nesrovnatelně plodnější, a tak se můžeme těšit na solidní nášup čerstvých zajímavých desek. První, co jistě neminu, je návrat irských Primordial, kteří po čtyřech letech od vydání „Where Greater Men Have Fallen“ konečně zase přicházejí s naléhavou, folklórem i post-metalem načichlou muzikou. Novinka se jmenuje „Exile Amongst the Ruins“ a vychází v pátek třicátého. Jsem zvědav, zda Irové budou pokračovat na podobně ponuré notě, jako tomu bylo u předchůdce, nebo vsadí zase více na epičnost. Tak či tak, už teď se těším, až novinku proženu přehrávačem.

Svérázný, až mysteriózně znějící black metal využívající výrazných varhanních partů – tak by se dala popsat poslední nahrávka Lychgate, jež mě svého času opravdu zaujala. Je tedy dobrá zpráva, že na konec března, shodou náhod na stejný den jako i Primordial, si pro nás tito podivíni ze Spojeného království připravili nášup v podobě placky „The Contagion in Nine Steps“. Pokud si zachovají laťku „An Antidote for the Glass Pill“, máme se věru na co těšit.

Ačkoliv těch zajímavých desek na tuto příčku se nabízelo více, nakonec nemohu nezmínit Augury. To byla totiž jedna z prvních technicky deathmetalových kapel, co jsem poslouchal – a jak jejich „Fragmentary Evidence“, tak debut „Concealed“ mám velmi rád dodnes. Nová deska přichází po dlouhých devíti letech a zvědavost je tedy na místě. A deska vyjde – hádejte kdy – také třicátého.

Grave Upheaval

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rites of thy Degringolade bych zařadil mezi přehlížené skvosty kanadské extrémní metalové scény. Album „Totality“ na mě před lety udělalo velký dojem, jenže já pitomec jsem stejně kapele nevěnoval více času a pozornosti. Nu, v březnu vyjde album nové a já trochu doufám, že mě chytne, nepustí a konečně mě donutí svou chybu napravit.

Je holým nezpochybnitelným faktem, že „With Burning Tongues“ a „Consolamentum“ německých Ascension patří mezi nejlepší blackmetalové nahrávky posledních deset let. „The Dead of the World“ je také kvalitní záležitost a na úplném konci března vyjde deska nová „Under Ether“. Promo už poslouchám, k nijak drastickému tvůrčímu odklonu nedošlo, ale já  stejně absolutně netuším, co si o desce myslet, ha! Psaní recenze bude ještě zajímavé…

Ovšem nejdůležitější deska (nejen) měsíce března vychází v jeho půli. Album kapely, kterou jistě už uctívá každý stoupenec odporného metalu smrti: GRAVE UPHEAVAL.

Cnuk

Cnuk:

Své druhé album v březnu představí švédská kapela Negative Self. Ta v roce 2015 vyrukovala s eponymním debutem a nebylo to vůbec špatné. Melodický crossover thrash zas tak často nevychází a Negative Self ho dělají obstojně. Uvidíme, jestli „Control the Fear“ dokáže navázat či ještě lépe předčít svého předchůdce. Potenciál na to rozhodně má.

Další deskou je poměrně očekávaná placka od legendární grungeovky Stone Temple Pilots. Ta ponese opět název kapely, tedy „Stone Temple Pilots“, stejně jako poslední řadovka z roku 2010. Trošku zvláštní. Změnou je ale samozřejmě vokál, jelikož Scott Weiland už nějakou dobu není mezi námi a jeho náhrada Chester Bennington také ne. Nynější zpěvák Jeff Gutt o sobě dal před lety vědět v televizní reality show The X Factor, avšak v listopadu si ho mezi sebe vybrali Stone Temple Pilots. Dosud vypuštěné singly mě ze židle nezvedají, ale dejme tomu ještě šanci, až to bude celé po kupě.

Drudkh

Mythago

Mythago:

Oproti předchozím měsícům to s březnem vůbec nevypadá špatně a alba vyjdou kapelám, na něž se opravdu těším.

Tou první jsou staří známí Drudkh, ukrajinská stálice, která mne uchvátila svou hypnotickou melodičností a rozvážností ve výstavbě skladeb, a já nepochybuji, že další počin „Їм часто сниться капіж“, jenž vyjde v první polovině měsíce, bude stejně odzbrojující jako ty minulé.

Norrhem jsou na rozdíl od prve zmíněných nováčky na blackové scéně, v tomto případě té skandinávské, a na kontě mají prozatím jen demo „Voima ja kunnia“, ale už to mne dokázalo přesvědčit, že tuhle kapelu se do budoucna opravdu vyplatí sledovat. A zatím uvolněné skladby s nadcházející novinky „Vaienneet voittajat“, obohacené oproti demu o nějaký ten čistý vokál, takřka windirovský syntezátor a s ještě zjevnějším vlastním rukopisem, mne v tom jen utvrzují.