Nuclear War Now! Productions chystají na říjen re-edici první dlouhé desky Grave Upheaval a také kompilaci materiálu, který se objevil na demech a split albech. Tam rovněž najdete i dříve neyvdanou skladbu „The Goat Destroyer“ a neslyšenou demo verzi coveru Brighter Death Now z „Ancient Meat Revived – A Tribute to Cold Meat Industry“.
Archiv štítku: Grave Upheaval
Redakční eintopf – speciál 2018: Metacyclosynchrotron
Metacyclosynchrotron: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.
Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.
Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.
Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha
Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.
CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.
3. Elbe – Sudety
Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.
Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.
3. Grave Upheaval – Rehearsal
Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.
Artwork roku:
Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.
Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch
Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.
Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH
Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.
Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018
Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.
Videoklip & film roku:
Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.
Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly
Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.
Zklamání roku:
smrt Josefa G.
O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.
Zhodnocení roku:
Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.
Never Surrender Fest Volume I (sobota)
 |
|
Datum: 3.11.2018
|
Nuclear Now War! Fest býval často nálepkován jako warmetalový festival. To hlavně z důvodu, že nejčastěji vystupující kapely zde byly jména jako Black Witchery, Revenge, Proclamation nebo Blasphemophagher. Never Surrender nabídl poněkud rozmanitější výběr kapel, ale pár nepříčetných námrdů se tu přeci jen našlo. Jako třeba Lihhamon.
O existenci kapely jsem se dozvěděl až díky loňské re-edici jejich debutu NWN! Prod., ale k prvnímu regulérnímu seznámení došlo zde. „Solidní nájeb“, říkal jsem si, zatímco jsem trajdal sem a tam, zhlédl skladbu, šel pokecat na zahrádku, zase se vrátil. Ale brzy jsem začínal vnímat, jak je hudba Lihhamon v rámci striktních subžánrových omezení promyšlená do důsledku; opravdu to bylo intenzivní. Set skončil, já si slíbil, že je doma pořádně poslechnu a třeba si je někdy dám naživo zas, ale podle Metal-Archives kapela po tomhle vystoupení pozastavila činnost. Dodatečným trestem za laxnost mi budiž, že v čase mé nepřítomnosti se k Lihhamon připojil Ryan „Deathlord“ Förster, aby společně zahráli cover „War Cult Supremacy“.
Příznivý dojem z Lihhamon vzrostl hlavně poté, co jsem viděl Temple Desecration. Jak jsem psal i jinde, kapelu sleduji od počátků, dvakrát jsem ji viděl naživo, ale dlouhá deska „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ moje očekávání nenaplnila, viz recenze. Říkal jsem si ovšem, že před dedikovaným a početným publikem by se Poláci mohli trochu předvést a pořádně to s novými skladbami rozmrdat, ale ne, oni tam stáli, jako by je to hraní děsně nudilo. Čerpalo se pochopitelně ze zmíněné novinky, z níž nezazněly jen „Covenant“ a „Entering the Void“. Set otevřela „Dominion of Darkness“ a ukončila „Apotheosis“ ze sedmipalce „Communion Perished“, na demo se nevzpomnělo vůbec. Temple Desecration svůj materiál zahráli kompetentně, ale nemohu se zbavit dojmu, že z něj mohli vytřískat víc. Nuda.
|
Setlist Faustcoven: |
Následující Faustcoven jsem viděl promovány jako black / doom a to, co se odehrávalo na pódiu, bylo poněkud vzdáleno mým představám. Kapela se totiž primárně hlásila k tradičním kořenům obou žánrů, což sice nebyla špatná věc, ale musím přiznat, že vystoupení šlo mimo mě. Vytištěný setlist údajně obsahoval skladby, které máte v rámečku vpravo.
Dosud jediná dlouhá deska kanadských Necroholocaust se jmenuje „Holocaustic Goat Metal“ a v současnosti svůj styl označují za goat grind, takže každému bude jasné, odkud vítr vane. Ještě před více jak pěti lety pro mě byli Necroholocaust ztělesněním všeho dementního a špatného na bestiálním black metalu, ale minimálně se zmíněným albem se laťka kvality povážlivě zvedla. Nepochybuji, že svou zásluhu na tom mají dva členové z velice nadějných Trajeto de cabra, kteří zde obsluhovali basu a bicí. Zvláště bubeník s maniakálně pokrouceným výrazem v ksichtě poháněl set kupředu až s nevídaným nasazením a ještě stíhal doplňovat kytaristovy vokály. Pochopitelně nemám ani šajnu, jaké skladby Necroholocaust hráli, i přestože jsem debut slyšel mnohokrát, ale dá se předpokládat, že kapela představila svůj nový sedmipalec „Laudem Antichristus“, který tu na festu oficiálně vycházel.
Ve strhujícím námrdu došlo ke změně až na konci, kdy na pódium přišel Seventh Blasphemer ze Sadomator / Sadogoat / Psychomorphis a dalších hnusných kapel, aby s Necroholocaust odgrcal „Female Goat Perversion“ (cover Sadogoat), „Werewolf, Semen and Blood“ (od Beherit neasi) a myslím, že ještě něco. Na cover Sadogoat se mimochodem strhnul další vzácný moshpit festivalu. Mě osobně teda Necroholocaust překvapili mnohem víc, než jsem čekal, a s jejich vystoupením už začalo jít kurva do tuhého…
|
Setlist Temple Nightside: |
Temple Nightside naživo působili velice civilně, staticky a odtažitě. Nejvýraznějšími prvky na pódiu byli basák BR z Grave Upheaval a hlavně bubeník Mordance, který do bicích třískal fakt neskutečně brutálně. Kusabs v kapuci (jeho třetí vystoupení na festivalu a ještě pak hrál s Blasphemy) se striktně soustředil na kytaru a frontman IV si nastavil mikrofon na Lemmyho způsob, takže do publika nevrhl snad jediný pohled. Ani už si nepamatuju, zda uváděl nějaké skladby. Hudba Temple Nightside podle mě nepatří k tomu vrcholnému, co metal smrti nabízí, ale vystoupení samotné bylo velice silné a podle mě nechybělo mnoho, zvláště při „Within the Arms of Nothingness“, aby bylo doopravdy speciální.
Od následujících deathmetalistů Unaussprechlichen Kulten z Chile jsem pořádně slyšel jen „People of the Monolith“, ze kterého nezahráli nic. Spíše se čerpalo z desky poslední „Keziah Lilith Medea (Chapter X)“ a ta byla připomenuta asi třemi skladbami. No, koncert to byl přísný, dívalo se na něj vcelku dobře, protože pánové mají své řemeslo nejen bezpečně zvládnuté, ale evidentně jím i žijí. Musím uznat, že laťka ve srovnání s ostatními těžkotonážními kalibry, co na závěr Never Surrender hrály, příliš neklesla. Ale na druhou stranu mi skladby strašně splývaly a chapadla se nikde materializovala.
Že Grave Upheaval ztělesňují liminální pojetí žánru, netřeba zdůrazňovat, otázkou bylo, jak to vyzní namrtvo. Řekněme, že jejich skladby tady zněly trochu normálněji, BR minimalizoval „čisté zpěvy“ a sem tam šlo i nějakému slovu rozumět (pochytil jsem něco jako miasma a decay, haha). Rychlé, bestiální pasáže se ne vždy přetlumočily jak z desky a malinko tím podle mě utrpěla první skladba koncertu („II-I“), ale gurrrrrvafixdrátdopičevyjebané, pořád to bylo viscerální a těžkotonážní natolik, že všechny ostatní metalové kapely se můžou ve srovnání s tímhle jít zahrabat. Viděl jsem nemálo koncertů, co na mě subjektivně zapůsobily víc, ale Grave Upheaval byli i tak obrovský zážitek a hutné, hnusné, zdrcující zlo. Kapela připomněla letošní desku třemi skladbami, tu první dvěma, zazněla jedna ze splitka s Manticore a „Impetuous Black Hunger“ z dema; detailní setlist máte zde.
Když jsem před festivalem zkoušel portugalské Black Cilice trochu naposlouchat, zjistil jsem, že jejich surový bordel mě nechává zcela chladným. Naživo měli čitelnější zvuk než z desek, jistá monotónní přitažlivost tomu nechyběla a líbilo se mi, jak se rozléhal řev. Byla to kompetentní a dostatečně true černota, ale víc teda nemám co bych dodal. Já se stejně hlavně těšil na poslední Blasphemy a pičoval, že nám někdo venku ukradl schovaný rum.
Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds zavelel „WAR COMMAAAAAND“ a jeb, ono se to zas nedalo skoro poslouchat. Zvukař chtěl asi posledního headlinera zesílit, ať to do lidí pěkně kope, ale zkurvil to. Takže nejenže z repráků podobně jako první den lezla hlasitá koule, on i ten Black Windsův vokál zněl úplně divně a ještě v pozadí. Dokonce i když znám tvorbu Blasphemy bezpečně zpaměti, kolikrát jsem se v hudbě ztrácel. Nepoznat třeba ikonický první riff „Demoniac“, to o něčem svědčí. Co už, svoje oblíbené kusy jako „Desecration“ nebo „Fallen Angel of Doom“ jsem si užil vepředu, jak to jen šlo, mohl bych si tedy do životopisu napsat, že jsem byl v kotli na Blasphemy, ale moc se to tam stejně nerubalo. Kapela zahrála většinu svých vydaných skladeb, ne-li rovnou všechny, a také na „Victory (Son of the Damned)“ v přídavku došlo. Skončilo se jako vždycky s „Ritual“ a Never Surrender fest byl u konce. Sám se divím, že jsem nebyl koncertem Blasphemy zklamán kvůli zvuku a faktu, že to, cituji, „v kotli vypadalo jako ve školce“. Ale gule vystoupení nechyběly a pánové satanští skinheadi to odehráli bez viditelných lapsů.
Festival se s výjimkou prvního dne velice povedl a nabídl několik výrazných koncertních zážitků. Sice nic, co by mě ultimátně rozsekalo, ale na Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Temple Nightside, Khthoniik Cerviiks a Necroholocaust budu vzpomínat dlouho; plus tu byly i další velmi solidní koncerty, které bych jinde neměl šanci vidět. K organizaci nemám výtek, zpoždění se nekonala, pauzy mezi kapelami byly tak akorát, i když mi přišlo že pár jich začalo o něco dřív. Pitivo žádná sláva, což se dalo čekat, žrádlo to samé, ale jako večerní svačina to stačilo. Sekuriťáci byli příjemní, stejně jako návštěvníci. Sešli se tu hlavně „starší“ srdcaři, a to z celého světa, u kterých bylo jasné, že tu přijeli za hudbou a ne nasekat pár fotek na Instagram.
Co se týče jakýchsi negativ, tak zkurvený zvuk jsem zmínil, kde to bylo relevantní. Také jsem pod pódiem a mimo něj čekal větší šílení, ale co si člověk neudělá sám, to nemá.
Jak bude další ročník, a já tipuju, že do dvou let ano, jel bych klidně zas. Oba labely mají z čeho vybírat, tak třeba zase jednou v Berlíně.
Grave Upheaval – (untitled)
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 57:07 K recenzi poskytl:
|
Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout.
Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco podobného platí i o Grave Upheaval, vemte si například ultra-primitivní „Goat Kommand“, která naplňuje tezi „outsiderů“, že metal představuje pouze mlácení do nástrojů. Koho by vlastně napadlo, že se jedná o originální překlad ubíjejícího klavírního motivu známého z „Eyes Wide Shut“, který pochází z pera György Ligetiho? Demo rovněž uvedlo typickou atmosféru Grave Upheaval, jež byla kultivována na následujících splitech. Sdílená nahrávka s Manticore podle mého názoru představuje sound Grave Upheaval již ve své definitivní formě, tedy dusivého, do pekel podladěného metalu smrti s ambientními rysy.
V případě dlouhohrajícího debutu bych se nebál sáhnout po označení drone / death. Nechyběly zde klasické žánrové vlastnosti, ani uchopitelné riffy, ale věřím, že album na posluchačovu představivost působilo podstatně jinak než běžný deathový námrd. Mně na mysl například přicházely obrazy podzemních řek a tlumeného světla ohňů v zatuchlých jeskynních. Kdo je tak mohl udržovat?
Nová, opět nepojmenovaná deska nepůsobí tolik abstraktně a je vcelku obdivuhodné, jaký zvuk dokážou členové Grave Upheaval svépomocí vyčarovat. Posluchač nemusí napínat sluch, aby dešifroval chaotické riffy násilných pasáží a za pomalého chodu je dynamika nástrojů velice živelná; akustický tlak je chvílemi až hmatatelný. A vzhledem k tomu, že hlasy jsou zde užívány doslova jako další zvukomalebný nástroj, je radost tuhle placku poslouchat. Ale samozřejmě, že důležitá je hudba, i když tento termín zde nerad užívám. Grave Upheaval k tvorbě přistupují velice „nevědomě“, a kdyby nebyli lidmi s hluboce vrytými dovednostmi a zálibou v metalové hudbě, jistě by své niterní puzení interpretovali jako děsivý hluk (beztak nějak takhle). Ostatně něco o přístupu členů ke skládání a různých dalších bizarnostech, si můžete přečíst zde.
Ale k věci, prizmatem fanouška a pisálka, jaká teda deska je? Netroufám si vynést verdikt, zda je album lepší než předchozí. Ale mohu například uvést, že druhou polovinu alba považuji za slabší a v nesprávném rozpoložení až za nudnou, neboť kapelní recept se tu začíná poněkud ohrávat. Přirovnal bych ji k úrovni „Hecatomb“ spřízněných Temple Nightside, což je sice kvalitka, ale z mého pohledu také jen příliš normální „nápodoba“ amorfního hukotu z propastí, který jsou schopni vyloudit právě Grave Upheaval. Logicky tedy považuji první půlku alba za lepší a nápaditější nebo jinými slovy za vypičeně skvělou. To, co se děje například v prvním tracku, je prostě zlo na entou a nástup skladby následující je monolitický.
K desce se vracím neustále a jsem přesvědčen, že v deathmetalovém ranku jen těžko letos nalezne konkurenta. Již jsem se podobně nadšeně vyjadřoval na adresu „Mouvement“ a vynesení rozsudku, čí deska je „lepší“, je takřka nemožné. Jo, objektivně jsou Chaos Echœs prostě kvalitativně, umělecky dál, ale subjektivně?
Druhé album Grave Upheaval je nahrávka, kterou je nutné zažít a prožít. Třeba v noci a se sluchátky, ale to zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Já tak absolvoval hned první poslech a černé lůno mě pozřelo bez varování.
Redakční eintopf – březen 2018
|
| Nejočekávanější deska měsíce: Grave Upheaval – (untitled) |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Co jiného lze v březnu dosadit na první flek než Grave Upheaval? Mám pocit, že tohle by měla být jediná zásadní nahrávka, která se tenhle měsíc objeví. Pár dalších kousků, jimž budu nějakou pozornost věnovat, se sice najde, ale arci-ohavný death metal z Austrálie má nejvyšší prioritu, o tom kurva žádná! Jedna uvolněná ukázka zní setsakra dobře, takže jsou očekávání hodně vysoko.
Vcelku fajn je novinka „Vacvvm“ španělských pekelníků Balmog. Album už nějakou chvíli točím a musím říct, že zatím mě to docela baví, tudíž se doufám nemusím stydět za to, když tady vytáhnu své doporučení.
Do třetice to bude klasika. Od Drudkh se asi žádná překvapení čekat nedají, ale nepochybuji o tom, že „Їм часто сниться капіж“ standard kapely nepodleze. Minulé „Борозна обірвалася“ se mi líbilo a následná splitová trilogie taktéž, důvěru ve schopnosti Drudkh napsat kvaliní atmo-black tedy stále mám, přestože obal novinky mě příliš neoslovuje…
Zajus:
Ačkoli březen nepřinese žádné vysoce očekávané album, těch relativně zajímavých počinů vyjde hned několik. V první řadě novinku představí Between the Buried and Me. Pokud bych chtěl být vyloženě negativní, řekl bych, že od vrcholného „Colors“ forma Američanů plynule upadá a že každá další deska je o něco slabší než její předchůdce. Přesto však, pokles je to hodně pozvolný a samotné „Colors“ tak dobré, že stále mluvíme o hodně povedených nahrávkách. Navíc se zdá, že minimálně jednu lekci si Between the Buried and Me z minulých nahrávek odnesli, a tak bude mít novinka jen lehce přes půl hodiny, tedy méně než polovinu standardní hrací doby kapely. Pokud do ní natlačí svou standardní dávku nápadů, mohlo by to být velice zajímavé.
Druhým zástupcem metalové progrese, byť z cela jiného konce žánru, jsou Barren Earth. Finové se zatím s každou nahrávkou zlepšují a tak není jediný důvod předpokládat, že „A Complex of Cages” bude výjimkou.
O třetí místo se pralo hned několik zájemců, nakonec jsem však vybral uhrančivou Annu von Haushoff, jejíž post-rockovo varhanní „The Miraculous“ mě před třemi lety velice nadchlo. Netuším sice, zda šlo v její diskografii o výjimku či pravidlo, „Dead Magic“ mi však napoví hned druhého března.
Onotius:
Oproti chabému únoru je naštěstí březen nesrovnatelně plodnější, a tak se můžeme těšit na solidní nášup čerstvých zajímavých desek. První, co jistě neminu, je návrat irských Primordial, kteří po čtyřech letech od vydání „Where Greater Men Have Fallen“ konečně zase přicházejí s naléhavou, folklórem i post-metalem načichlou muzikou. Novinka se jmenuje „Exile Amongst the Ruins“ a vychází v pátek třicátého. Jsem zvědav, zda Irové budou pokračovat na podobně ponuré notě, jako tomu bylo u předchůdce, nebo vsadí zase více na epičnost. Tak či tak, už teď se těším, až novinku proženu přehrávačem.
Svérázný, až mysteriózně znějící black metal využívající výrazných varhanních partů – tak by se dala popsat poslední nahrávka Lychgate, jež mě svého času opravdu zaujala. Je tedy dobrá zpráva, že na konec března, shodou náhod na stejný den jako i Primordial, si pro nás tito podivíni ze Spojeného království připravili nášup v podobě placky „The Contagion in Nine Steps“. Pokud si zachovají laťku „An Antidote for the Glass Pill“, máme se věru na co těšit.
Ačkoliv těch zajímavých desek na tuto příčku se nabízelo více, nakonec nemohu nezmínit Augury. To byla totiž jedna z prvních technicky deathmetalových kapel, co jsem poslouchal – a jak jejich „Fragmentary Evidence“, tak debut „Concealed“ mám velmi rád dodnes. Nová deska přichází po dlouhých devíti letech a zvědavost je tedy na místě. A deska vyjde – hádejte kdy – také třicátého.
Metacyclosynchrotron:
Rites of thy Degringolade bych zařadil mezi přehlížené skvosty kanadské extrémní metalové scény. Album „Totality“ na mě před lety udělalo velký dojem, jenže já pitomec jsem stejně kapele nevěnoval více času a pozornosti. Nu, v březnu vyjde album nové a já trochu doufám, že mě chytne, nepustí a konečně mě donutí svou chybu napravit.
Je holým nezpochybnitelným faktem, že „With Burning Tongues“ a „Consolamentum“ německých Ascension patří mezi nejlepší blackmetalové nahrávky posledních deset let. „The Dead of the World“ je také kvalitní záležitost a na úplném konci března vyjde deska nová „Under Ether“. Promo už poslouchám, k nijak drastickému tvůrčímu odklonu nedošlo, ale já stejně absolutně netuším, co si o desce myslet, ha! Psaní recenze bude ještě zajímavé…
Ovšem nejdůležitější deska (nejen) měsíce března vychází v jeho půli. Album kapely, kterou jistě už uctívá každý stoupenec odporného metalu smrti: GRAVE UPHEAVAL.
Cnuk:
Své druhé album v březnu představí švédská kapela Negative Self. Ta v roce 2015 vyrukovala s eponymním debutem a nebylo to vůbec špatné. Melodický crossover thrash zas tak často nevychází a Negative Self ho dělají obstojně. Uvidíme, jestli „Control the Fear“ dokáže navázat či ještě lépe předčít svého předchůdce. Potenciál na to rozhodně má.
Další deskou je poměrně očekávaná placka od legendární grungeovky Stone Temple Pilots. Ta ponese opět název kapely, tedy „Stone Temple Pilots“, stejně jako poslední řadovka z roku 2010. Trošku zvláštní. Změnou je ale samozřejmě vokál, jelikož Scott Weiland už nějakou dobu není mezi námi a jeho náhrada Chester Bennington také ne. Nynější zpěvák Jeff Gutt o sobě dal před lety vědět v televizní reality show The X Factor, avšak v listopadu si ho mezi sebe vybrali Stone Temple Pilots. Dosud vypuštěné singly mě ze židle nezvedají, ale dejme tomu ještě šanci, až to bude celé po kupě.
Mythago:
Oproti předchozím měsícům to s březnem vůbec nevypadá špatně a alba vyjdou kapelám, na něž se opravdu těším.
Tou první jsou staří známí Drudkh, ukrajinská stálice, která mne uchvátila svou hypnotickou melodičností a rozvážností ve výstavbě skladeb, a já nepochybuji, že další počin „Їм часто сниться капіж“, jenž vyjde v první polovině měsíce, bude stejně odzbrojující jako ty minulé.
Norrhem jsou na rozdíl od prve zmíněných nováčky na blackové scéně, v tomto případě té skandinávské, a na kontě mají prozatím jen demo „Voima ja kunnia“, ale už to mne dokázalo přesvědčit, že tuhle kapelu se do budoucna opravdu vyplatí sledovat. A zatím uvolněné skladby s nadcházející novinky „Vaienneet voittajat“, obohacené oproti demu o nějaký ten čistý vokál, takřka windirovský syntezátor a s ještě zjevnějším vlastním rukopisem, mne v tom jen utvrzují.
Grave Upheaval: druhé album
Druhé album australského amorfního death/doomu Grave Upheaval spatří světlo světa v průběhu března/dubna. Desku bez názvu vydají Nuclear War Now! Productions jako 2LP a digibook.
