 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 27:15 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Dantez):
Newyorská trojice Gravesend prohání warmetalový zvuk nevídanou optikou. Subžánr jde obvykle ruku v ruce s tématy válečných běsů, jeskynní primitivity nebo čiré bestiality. Gravesend ovšem, s obligátně špičatým logem v zádech, konfrontují úskalí pouličního života, což kromě textů a vizuální tématiky stvrzují také chvilkové odskoky ke grindu a powerviolence – žánrech, který mají k volené tématice podstatně blíže. Ostny loga by vlastně mohly nahradit použité injekční stříkačky.
Trio se poprvé výrazněji ohlásilo v roce 2020 pomocí EP „Preparations for Human Disposal“ a byť nabídlo příslib hudebního chlívu, něco mu chybělo. Nahrávka působila roztěkaně, skladby zněly útržkovitě, rozpracovaně, skoro jako teasery pro delší verze. Na to, aby Gravesend prokázali, že umí tvořit poctivě odehraný a vrcholně násilný trest zvukem, ale „Preparations for Human Disposal“ stačilo.
Název desky chytře navazuje na předchozí krátkou nahrávku, bohužel občas přenáší i nedostatky. Úsečnost se objevuje i zde, v menší míře, ale pořád mám pocit, že by se občas ze dvou kratších tracků dal stvořit jeden pospolitější. Vlastně hned druhá skladba působí jako nikam nevedoucí intro.
Náhle následuje zlepšení – titulní věc a „Ashen Piles of the Incinerated“ působí kompletněji. Když Gravesend ředí war metal s grindem jedna ku jedné, jde o fajn, neokoukanou žánrovou fúzi. „Verrazano Floater“ například vede hoblovačka středního tempa, „Absolute Filth“ pak buduje na templatu oldschool grindu. Obdobných fúzí ale v závěru „Methods of Human Disposal“ zase tolik nenabídne.
Právě z nedostatku nápadů vyvěrá největší zápor desky. „Methods of Human Disposal“ po delší dobu zní jako stravitelnější Revenge, v pomalejších pasážích pak jako Archgoat (mimořádně nechutný obšleh v tomto ohledu nabídne „Trinity Burning“). Originálnějšímu vyznění by pomohly zmíněné, avšak častější odběhy k newarmetalovým žánrům, stejně tak by se dala lépe a více propsat pouliční aura. Bez vizuálu totiž celkem upadá. Kdyby Gravesend podrobili nějakou skladbu výraznějšímu bordelu à la Magrudergrind, beatdown momentům či samplu z „Taxi Driver“, určitě by „Methods of Human Disposal“ působilo svébytněji a méně šablonovitě. Klipová ochutnávka „Needle Park“, která vyšla jako teaser, ostatně splňovala obojí, a tak trochu mylně namotala.
„Methods of Human Disposal“ je možno chválit za dobře odehraný agresivní chlív, navíc oblečený do skvělého zvuku, ve kterém bych si klidně dal samotné Revenge. Stejnou měrou Gravesend škodí nedostatek originality, což je škoda. Potenciál a náznak originality tady totiž je – ne jako u většiny warmetalových náplav.
Druhý pohled (Cnuk):
Z první dlouhohrající nahrávky Gravesend mám podobné pocity jako z premiéry Caustic Wound. Obě kapely složily dobré desky, avšak očekávání po dříve vypuštěných EPčkách byla přeci jenom vyšší. V případě Gravesend je to trochu citelnější, protože jsem se na „Methods of Human Disposal“ těšil ještě více. Představa zpikovaného death/war/grindu mě lákala. Dostalo se mi ho tak napůl.
„Methods of Human Disposal“ tu necelou půlhodinu utáhne v pohodě. Jsou tu pasáže, které naprosto vraždí a vlastně se jim nedá co vytýkat. Problémem je, že jich není moc a většina alba jede spíš v zajetých kolejích, jejichž směřování začnete brzy předvídat. Takřka všechny skladby disponují stejnou strukturou nekompromisního náklepu a následného přejití do brutálního pomalejšího tempa. Gravesend tento postup mají ošéfovaný obstojně, avšak „Methods of Human Disposal“ touhle sázkou na jistotu přichází o možnost být něčím víc než jen pouhou dobrou variací na násilný metal. Když se k tomu připojí občasný dojem, že tak trochu neví kudy kam pokračovat, nepůsobí to zrovna nejlépe. Možná by fungovalo, kdyby z toho udělali větší prasečinu s pouze pár ústupky, ale na to Gravesend až moc často ubírají na intenzitě.
Co tu vybočuje z řady, a bylo tomu tak už na EP „Preparations for Human Disposal“, jsou synťákové mezihry. To je něco, co by k oné špinavé atmosféře opravdu sedělo. Bohužel se tu nachází jenom dvě. Kéž by Gravesend sebrali podobnou odvahu i v případě zbytku desky. Textově tam ty rozkopaný popelnice, vylézající krysy z kanálů, špinavý ulepený metro a rozpíchaný ztvrdlý žíly jsou, ale hudebně to znát tak není.
Jak tedy vidno, snad ve všech bodech souhlasím s kolegou výše. „Methods of Human Disposal“ mohlo a mělo být lepší. Na takový desátý poslech už dokáže znít až únavně, protože máte pocit, že jste ho slyšeli asi tak stokrát, což je dáno právě tou mírou neoriginality. Na prvních pár poslechů však poslouží dobře. Stejně jako u Caustic Wound, ani ke Gravesend nemám a s velikou pravděpodobností ani nebudu mít potřebu se vracet.
