Archiv štítku: Graveyard

Graveyard – Innocence & Decadence

Graveyard – Innocence & Decadence
Země: Švédsko
Žánr: retro hard rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Hrací doba: 42:43

Odkazy:
facebook / twitter

Zdá se to jenom mně, nebo čtvrté album Graveyard proplulo tak nějak nenápadně a bez výraznější stopy? Samozřejmě jsem zaregistroval, že se blíží vydání a že samotné vydání proběhlo, ale ty tam jsou nadšené ohlasy z dob „Hisingen Blues“ a „Lights Out“, které tyto švédské milovníky staré tvorby Deep Purple a Creedence Clearwater Revival katapultovaly do závratných výšin módní vlny hard rocku s retro nádechem. Ještě před třemi lety jsem o Graveyard mluvil jako o nejlepším představiteli takto laděných kapel, kterých se zničehonic vyrojilo všude dostatek, ale po „Innocence & Decadence“ bych svůj názor mírně poopravil.

Celkově čtvrté album Graveyard, „Innocence & Decadence“, postrádá lehkost a cit pro vkusné oživení starého hard rocku se špetkou psychedelie 60. let. Neříkám, že čtveřice začala znít nějakým způsobem nepatřičně a její novinka je neposlouchatelný blábol, ale k naprosté spokojenosti, kterou jsem před prvním poslechem považoval za tutovku, mi na patře zůstává pachuť „jen“ dobře odvedené práce. Práce a sázky na jistotu, jíž si Graveyard nikoho nerozhází. Ani by mi nevadilo, že se jedná o stále tentýž model, kterým Švédové překvapili na své druhé placce, protože samotné hudební směřování je mi velmi blízké a nezpochybňuji fakt, že Graveyard umí tu starou atmosféru přenést opravdu se vším všudy, ale jedenáctka skladeb mi tentokrát nepřijde ve všech případech po kvalitativní stránce na takové úrovni, jak jsem od Graveyard očekával.

Možná ze mě mluví jen zklamání po předchozím „Lights Out“, což je skvělá placka, na níž „Innocence & Decadence“ strádá, kdo ví. Na úvod mi to tak ještě nepřišlo, protože „Magnetic Shunk“ je skvělá retro jízda se silným kytarovým riffem v zádech, ovšem s přibývajícími minutami těch opravdu pamětihodných momentů není tolik, kolik bych si ke své vlastní spokojenosti představoval. Jmenovitě mě zaujala bluesová balada „Exit 97“, valivá „Can’t Walk Out“ a rychlejší „From a Hole in the Wall“. To jsou písně, u nichž mi i po vícero posleších naskakovala husí kůže a můžu o nich mluvit jako o kompozicích, které navazují na zdařilou dvojici předchůdců.

S přivřenýma očima připočtu ještě závěrečnou tesknou „Stay for a Song“, jež zní ze všech písní nejaktuálněji, a přesto s typickým rukopisem Graveyard. Překvapením je pak „Too Much Is Not Enough“ s ženským sborovým vokálem, což je prvek, který čtveřice použila snad úplně poprvé a není to vůbec špatné. Když už nic, tak překvapili, což se v takto úzkých stylových mantinelech cení.

Ten zbytek je takovou klasickou formulkou s ochranou značkou Graveyard, což nevidím jako fakt, přes nějž se nelze přenést, ale chybí tomu moment překvapení „Hisingen Blues“ a vysoká koncentrace skvělých momentů předešlého „Lights Out“, takže už jen proto nemůže být „Innocence & Decadence“ tak dobrou deskou, jak jsem v době před vydáním věřil. V dosavadní diskografii Graveyard ji tak patří až poslední příčka, přestože formální kvality ji upřít nelze.


Novinky 19-6-15

Graveyard - Innocence and Decadence

>>> Francouzi Dagoba pustili do světa nový videoklip k songu „Born Twice“ pocházejícím z novinkového alba „Tales of the Black Dawn“ (vychází 22. června). Sledujte na YouTube.

>>> Švédští retro rockeři Graveyard vydají svou čtvrtou desku 25. září – jmenovat se bude „Innocence & Decadence“ a její přebal můžete prohlížet tady.

>>> Američané Miss May I mají na 7. srpna naplánované vydání dalšího alba „Deathless“ a nyní z něj streamují song „I.H.E.“ – poslouchejte na YouTube.

>>> Změny sestavy u Morbid Angel pokračují – po frontmanovi Davidu Vincentovi a bubeníkovi Timu Yeungovi v kapele končí i kytarista Thor Anders Myhren alias Destructhor.

>>> Němci Oomph! ohlásili vydání dalšího dlouhohrajícího počinu – jmenovat se bude „XXV“ a do obchodů se dostane 31. července. Jeho tracklist vypadá takto:

01. Dein Retter 02. Alles aus liebe 03. Jetzt oder nie 04. Als wärs das letzte mal 05. Mary Bell 06. Jede Reise 07. Unter diesem Mond 08. All deine Wunden 09. Fleisch und Fell 10. Tick Tack 11. Nicht von dieser Welt 12. Spieler 13. Zielscheibe 14. Leis ganz Leis

>>> Britští veteráni Satan odhalili detaily o své chystané studiové nahrávce. Jmenovat se bude „Atom by Atom“ a k mání bude v říjnu u Listenable Records. Seznam songů je následující:

01. Farewell Evolution 02. Fallen Saviour 03. Ruination 04. The Devil’s Infantry 05. Atom by Atom 06. In Contempt 07. My Own God 08. Ahriman 09. Bound in Enmity 10. The Fall of Persephone

>>> Finové Swallow the Sun uzavřeli nový kontrakt s firmou Century Media Records, jež se tím pádem postará o vydání několika příštích desek. Nejbližší z nich, na níž kapela právě pracuje, by měla vyjít v zimě.

>>> Whyzdom z Francie zveřejnili video na podporu svého letošního alba „Symphony for a Hopeless God“. „Tears of a Hopeless God“ sledujte na YouTube.


Graveyard – Lights Out

Graveyard - Lights Out
Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. An Industry of Murder
02. Slow Motion Countdown
03. Seven Seven
04. The Suits, the Law & the Uniforms
05. Endless Night
06. Hard Time Lovin’
07. Goliath
08. Fool in the End
09. 20/20 Tunnel Vision

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Retro jak řemen. Vlastně ani nevím, jak jinak začít recenzi na třetí album švédských Graveyard. Kdo už s touto pozoruhodnou kapelou měl nějakou tu čest, ví, o čem mluvím. Loni v květnu, kdy těmto milovníkům sedmdesátkového rocku vyšlo druhé album “Hisingen Blues”, vypukla na scéně menší bomba. Kdo by to byl řekl, že se dá s tak neoriginální tvorbou, která ne že čerpá, ale vyloženě vykrádá rockové postupy, které byly na vrcholu popularity na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, získat uznání hudebních kritiků a přízeň tisíců fanoušků po celém světě. Novinka “Lights Out” pokračuje v tradici, kterou započaly první dvě desky kapely, jejíž kořeny sahají k seskupení Norrsken, jež to sice nedotáhlo dál než ke třem demosnímkům, ale světu dala pohrobky Witchcraft, jejichž “Legend” jsme si tady představovali nedávno, a právě čtveřici Graveyard, které se mrkneme na zoubek nyní.

V případě Graveyard je trošku scestné mluvit o retro kapele, která absorbovala prvky svých dávných hrdinů a zahrnula je do současné rockové hudby. Parta ve složení kytaristů Joakima Nilssona, Jonathana Larocca-Ramma, z nichž prvně jmenovaný se věnuje ještě zpěvu, a rytmické sekce v obsazení Rikard Edlund a Axel Sjöberg uchopila vlivy legend Deep Purple, Creedence Clearwater Revival či Cream takovým způsobem a s takovou grácií, že budí spíš dojem sedmdesátkové kapely, která čtyřicet let čekala někde v ústraní a v novém tisíciletí jen začala vydávat všechny své staré šlágry. Veškeré postupy, přírodní a dřevní zvuk, vokální projev i textová složka do sebe zapadají tak logicky, až si říkám, že není možné, aby takhle hrála současná banda. “Lights Out” oproti minulé desce nezaostává snad v žádném ohledu a přesně takhle si představuju situaci, kdy kapela naváže na překvapivě bezchybné album. Oproti předchůdci se novince nedostalo do vínku snad jen tak hezkého obalu, protože v tomto ohledu působí “Lights Out” na jedné straně abstraktně a minimalisticky, ale na druhé straně možná až zbytečně chudě a nudně, což je moje osobní výtka, která s hudbou nemá moc společného, ale abych byl upřímný, tak jsem se těšil na něco zajímavější. Škoda.

“Lights Out” dává vzpomenout, že v jednoduchosti je mnohdy ukrytá krása a že i spontánně znějící rocková deska může znít inteligentně. Přesně takhle na mě nové album působí. Úvodní “An Industry of Murder” začíná opatrně prostřednictvím space rockových kláves, které zní jako vzdálená siréna a v průběhu celé písně se hlásí pravidelně o slovo. Kytarový riff je velice přímočarý a v pomalejších pasážích zní zádumčivě, až jsem si vzpomněl na debut Black Sabbath zahraný dvakrát rychleji. Zmíněná skladba možná není taková pecka jako minulý otvírák “Ain’t Fit to Live Here”, který jsem donedávna považoval za nejlepší výtvor kapely. Spíš než aby na posluchače vletěla svou neurvalou přímočarostí, staví atmosféru pro nadcházejících 35 minut. Vokál Joakima Nilssona je dostatečně charismatický a nejčastěji se mi v souvislosti s jeho hlasem na mysl vkrádal John FogertyCreedence Clearwater Revival. Pro ty, kteří se ve starším klasickém rocku neorientují, což chápu, bych zvolil přirovnání mezi Jackem WhitemThe White Stripes a Andrewem StockdalemWolfmother.

O zmíněné “Ain’t Fit to Live Here” jsem v souvislosti s nejoblíbenější písní mluvil v minulém čase a může za to druhá položka tracklistu, “Slow Motion Countdown”, což je překrásná balada, která postupně graduje a umně střídá bluesové polohy starých Deep Purple s relativně tvrdšími pasážemi, jež jsou mírněny melodickým vokálem. Parádní kousek. Že to borci umí pořád pěkně od podlahy rozbalit, dokazuje vypalovačka “Seven Seven”, jejíž stopáž se zastavila na dvou a půl minutách a je to rozhodně nejrockovější položka na “Lights Out”. “The Suits, the Law & the Uniforms” je takové rockové boogie, které staví na pochodovém rytmu a výrazném kytarovém riffu. Zpěvák v ní místy strašně připomíná Bona ScottaAC/DC a jsou to momenty osvěžující, které jinak relativně jednoduchou skladbu táhnou hezky kupředu.

Druhá půlka aktuálního počinu nijak výrazně nezaostává a zatímco na té první bych za nejpovedenější skladby označil ty, které v sobě nesly znaky psychedelického rocku, tak na té druhé mě naopak nejvíce zaujala “Fool in the End” s parádní vokální linkou a dále rychlovky “Endless Night” a “Goliath”, které možná nezní na první poslech nijak přesvědčivě, ale spíš jen jako další standardní písně Graveyard, které by skvěle zapadly na loňské album. Chyba lávky, kupříkladu kytarové sólo v “Goliath” je doslova ozdobou desky a s chutí jsem si vzpomněl na Ritchieho Blackmora z období “Machine Head”.

“Hard Time Lovin'” začíná jako další pomalá píseň, protože její minimalistický úvod sází na vkusné hammond-klávesy a jednoduchý riff. Joakim ví, kdy se má držet trošku stranou, a i když je vokální linka dosti výrazná, tak nijak nevyčnívá a šikovně zapadá do hudebního podkladu. Na úplný závěr si Graveyard přichystali “20/20 Tunnel Vision”, která tak nějak přirozeně plyne, až si člověk ani neuvědomí, že je tady závěr. Na můj vkus je “Lights Out” ukončeno jakoby předčasně a i když bych nechtěl upírat kvality “20/20 Tunnel Vision”, tak mi prostě na konci nehraje a dokázal bych si představit, že se za ni vlezl ještě jeden kousek, který by album zakončil ve větším stylu, ale to už bych byl hnidopich.

“Lights Out” nemá vyloženě slabšího místa a kdybych měl srovnávat napříč žánrovými souputníky, kteří letos přispěli svou trošku do mlýna, tak bych novinku Graveyard s přehledem vyzdvihl nad “Legend” od Witchcraft, “Apocryphon” od The Sword“Yellow & Green” od Baroness. Pochybuji, že se letos ještě objeví někdo, kdo by na poli blues rocku se stoner-psychedelickými vlivy mohl třetí album Graveyard trumfnout. “Lights Out” sází na svou autentičnost a celkovou vyrovnanost, protože ať jsem se zaměřil na album jako celek, nebo na jednotlivé skladby, tak mi nepřišlo, že by něco bylo někde navíc a postrádalo to smysl. Ačkoli mám rád aktuální rockovou hudbu, která se snaží posouvat hranice stylu směrem kupředu a dokazuje, že stále má co říct, tak se čas od času mile rád přenesu do let, kdy v hudbě vznikalo to nejzásadnější a prostřednictvím Graveyard ani nemusím prohledávat staré dobové archivy, protože se jim opět dokonale podařilo přenést ducha let minulých do současnosti.


Další názory:

Je to svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak moc muzika Graveyard funguje, vzhledem k faktu, co a jak kapela hraje, ale prostě se jedná o dost zábavnou záležitosti. O poznání více mě baví ty rychlejší kousky, pomalejší skladby už o trochu méně (i když taková “Hard Time Lovin'” má rozhodně něco do sebe), nicméně jako celek je “Lights Out” hodně povedené album. Ačkoliv mám oldschool muziku rád, zdaleka nejsem takový příznivec retra jako kolega, díky čemuž hodnotím o trochu méně body, přesto nemohu Graveyard ani v nejmenším upírat talent a smysl pro tvorbu muziky, která frčela tak před čtyřiceti roky. Na závěr svého hodnocení ještě přídám perličku, že přibližně měsíc před “Lights Out” od Graveyard vyšla deska úplně totožného názvu norským black metalistům Posthum, jež mi vzhledem k mému vkusu chutná o trochu více, ale opakuji, že i tohle švédské retro oceňuji…
H.


Redakční eintopf #32.5 – speciál 2011 (Beztak)

Beztak

Beztak:

Top5 2011:
1. Graveyard – Hisingen Blues
2. Mastodon – The Hunter
3. Machine Head – Unto the Locust
4. Taake – Noregs vaapen
5. The Black Dahlia Murder – Ritual

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Wohnout – Našim klientům

Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche

Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011

Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011

Top5 2011:

1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.

3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Koncert roku:

Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Videoklip roku:

Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku:

zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.