Archiv štítku: GRC

Řecko

Goetic Equivalent – Goetic Equivalent

Goetic Equivalent - Goetic Equivalent

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Ordo MCM
Původní vydání: 5.4.2014, selfrelease

Hrací doba: 45:41

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

Upřímně mám docela rád takové ty tajemné projekty, o nichž nelze dohledat příliš informací. A tím rozhodně nemám na mysli takovou tu pseudo anonymní okázalou pózu typu Ghost (a to říkám, i když mě ta kapela baví); spíš jsem mluvil o skutečném podzemí, kdy prostě víte jméno kapely, občas zemi původu a jinak lautr nic. K mání je jenom muzika. Goetic Equivalent patří také k takovým. S výjimkou toho, že zemí původu je Řecko, toho příliš dohledat nejde… nebo přinejmenším mně se to tedy nepodařilo. Když se k tomu přidala výborná obálka a příslib black metalu, tak jsem začal být docela zvědavý, co to bude zač…

Než se pustíme do vlastní hudby, zastavme se ještě na chvilku u pár formálních drobností. Tento eponymní počin Goetic Equivalent je dlouhohrajícím debutem projektu, a pokud je mi známo, tak předtím ani potom se (aspoň zatím) jakékoliv jiné nahrávky neobjevily. Proč říkám i potom? Jednoduše proto, že tohle album není žádná novinka. Počin totiž původně vyšel již v dubnu 2014 v digitální podobě. Zhmotnění na fyzickém nosiči se deska dočkala až letos, takřka přesně o dva roky později, a to na audiokazetě. Což je také ten zlomový moment, díky němuž jsem se ke Goetic Equivalent dostal i já.

Řekové (anebo Řek… kdo ví) hrají hrubší a špinavější black metal, který mi hudebně (zvukově už méně) trochu připomíná Mayhem na „De mysteriis dom Sathanas“ v animálnější formě. Sem tam se sice na nahrávce objeví i letmý vliv death metalu, ale vesměs se jedná jen o drobnosti; ta hlavní inspirace je myslím docela zjevná. To by v zásadě samozřejmě nemusel být problém, kdyby debut Goetic Equivalent dokázal posluchače strhnout, což se, co se mě týče, tak úplně nepovedlo.

Z desky je vcelku zřejmá snaha a vytvoření ošklivého díla, které nebude patřit k odpočinkovým poslechům. Výsledek však, zdá se mi, zůstal stát tak na půl cesty ke svému cíli. Nacházejí se zde dobré momenty s patřičně zvěrskými riffy, což lze Goetic Equivalent rozhodě přičíst k dobru. Celkově vzato mi ovšem k úplnému pohlcení cosi schází. Svým způsobem se jedná o poměrně zajímavou věc, bohužel však ne až tak zajímavou. Z jistého úhlu pohledu si to kapela trochu kazí i sama, když třeba na kvalitně vystavěný kus „Psychonaut“, v němž se nehezké pomalejší momenty střídají s výbuchy nekompromisní sypací agrese, navážou s „Illuminatory Index“, která začíná odpichovým, skoro až chytlavým riffem.

Kolem a kolem tu jistý potenciál určitě je. Počin má svoje mouchy, ale pokud někdy zaregistruji vydání dalšího počinu, asi si jej ze zvědavosti poslechnu, jelikož u Goetic Equivalent cítím nějaké rezervy, po jejichž naplnění by mohlo jít o slušný blackmetalový hnus. V současné době to však na vynášení do nebes není a kecy o veledíle, jak jsem se dočetl v jedné zahraniční recenzi, na místě vážně nejsou.


Rotting Christ – Rituals

Rotting Christ - Rituals

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In nomine dei Nostri
02. זה נגמר
03. Ἐλθὲ κύριε
04. Les litanies de Satan (Les fleurs du mal)
05. Ἄπαγε Σατανά
06. Του θάνατου [Nikos Xylouris cover]
07. For a Voice Like Thunder
08. Konx om pax
09. देवदेवं
10. The Four Horsemen [Aphrodite’s Child cover]
11. Lok’tar Ogar [bonus]

Hrací doba: 53:30

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Rotting Christ si sami na sebe upletli bič – v jednu chvíli prostě byli až příliš dobří. Se „Sanctus Diavolos“ z roku 2004 chytili cosi jako druhý dech, který následně pokračoval dalšími dvěma excelentními nahrávkami „Theogonia“ (2007) a „Aealo“ (2010). Navázat na takový albový triumvirát samozřejmě není jen tak nějaká sranda, protože ta laťka skutečně nebyla nastavena nízko, a hned následující počin „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ z roku 2013 to poznal na vlastní kůži, jelikož – přinejmenším já mám z toho takový pocit – byl mnohými přijat trochu chladněji díky argumentu, že minule to bylo lepší.

Stejný osud, zdá se, potkal i na letošní novinku „Rituals“, která od svého vydání taktéž sklízí poměrně rozporuplnější reakce, s nimiž jsou někteří nadšeni, jiní už o poznání méně. Tím pádem stojí za to se zeptat, zdali si „Rituály“ něco takového zaslouží. Mám-li mluvit za sebe, nejsem si tím úplně jistý – někdy bych řekl, že ano, někdy bych řekl, že ne. Hodně záleží na tom, jaká pasáž na desce zrovna hraje…

Abychom to měli z krku, tak hned na rovinu – ano, srovnáme-li „Rituals“ s novější tvorbou Rotting Christ, určitě zde najdeme hned několik lepších desek. Bezesporu výše zmiňovaná trojice „Sanctus Diavolos“, „Theogonia“ a „Aealo“, také „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ myslím bylo o chlup lepší. Nicméně, i přesto „Rituals“ obecně vzato nepovažuji za špatnou nahrávku – ať už v dalších řádcích padne cokoliv, svůj standard si tahle řecká parta v čele s bratry Tolisovými stále drží a tento standard v jejich případě není malý.

Určitě se nedá tvrdit, že by snad Rotting Christ na „Rituals“ postrádali nápady anebo že by s nimi vyloženě šetřili. Vlastně je deska prošpikovaná poměrně solidním množstvím povedených momentů, mezi něž já v tomto případě řadím především ty, které se nesou v epičtějších náladách a v nichž to Řekové tlačí do atmosféry – takové jsou skutečně výborné. Právě tohle mě na současných Rotting Christ hodně baví, a když to helénská parta vybalí, tak to pořád funguje přímo parádně a já se nepokrytě bavím.

Na druhou stranu, jakkoliv mám k Rotting Christ úctu a jejich tvorbu mám docela rád, nelze zastírat fakt, že se na „Rituals“ nacházejí i pasáže, které jsou regulérně slabší. Poslouchatelné? Bezesporu stále ano. Dokonce i v takových chvílích je v tom stále cítit ten charakteristický rukopis Hnijícího Krista, což také samozřejmě není k zahození, ale občas to prostě nemá takové kule a je znát, že by tyto momenty ještě stály za nějaké to domyšlení.

Leckdy se pak tyto dva extrémy – tedy od výtečných pasáží k těm slyšitelně slabším – střídají i v rámci jednoho songu. Jako nejhezčí příklad těchto skoků mi připadá třetí „Ἐλθὲ κύριε“, jejíž sloky jsou prostě… na poměry Rotting Christ tuze obyčejné. Dá se to poslouchat, ale jednoduše to posluchače nechá dočista chladného. To, co však tuhle skladbu drží nad vodou, je jednoznačně výtečný majestátní refrén, v němž epická nálada propukne naplno a ze vteřiny na vteřinu jsou to přesně ti Rotting Christ, jaké chci já osobně slyšet. Kytarové sólo je rovněž úplně v klidu a pozorné ucho potěší i etno prvky v pozadí těsně před sólem; jenže ty sloky jsou tak slabé, že takový potenciální hit jednoduše degradují. Nicméně, někde skladbu nedokáže vytáhnout ani snaha o rituálnější náladu, což je případ třeba „Ἄπαγε Σατανά“. V jádru je ten nápad, s nímž Rotting Christ tuhle píseň vystavěli, vlastně dobrý, avšak první půle poněkud pokulhává a je to až vygradované finále, kvůli němuž se vyplatí nepřeskakovat.

Obecně se mi zdá, že „Rituals“ – podobně jako „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, jen tak mimochodem – postrádá jednoznačné hity. Nějakou tu vyslovenou šlehu, jíž byla třeba „Athanati Este“ na „Sanctus Diavolos“ nebo „Keravnos Kivernitos“ na „Theogonia“. Na takové se zdánlivě snaží aspirovat třeba „In nomine dei Nostri“ či „For a Voice Like Thunder“, což jsou tracky úplně v pohodě, ale na ty jmenované echt pecky prostě nemají a v jádru se nejedná o nic jiného než standardní kousky od Rotting Christ posledních let, jakkoliv se to stále poslouchá příjemně, o tom žádná. A když už Řekové přijdou s nějakou povedenou skladbou („זה נגמר“, „देवदेवं“), jedná se o ty atmosféričtější věci vhodné spíš k domácímu poslechu anebo covery („Του θάνατου“, „The Four Horsemen“).

Rotting Christ

Když někdo bude tvrdit, že Rotting Christ na „Rituals“ nejsou diplomaticky řečeno ve vrcholné formě, nebudu proti tomu mít protiargument – ona je to totiž pravda, protože skutečnost, že Řekové mají ve svém portfoliu už i mnohem silnější nahrávky, je dle mého názoru nesporný. Na druhou stranu, mě osobně to pořád baví. Jasně, na rovinu říkám, že zpětně bude sahat po jiných kouscích z diskografie téhle stálice helénského black metalu, ale i u „Rituals“ jsem teď těch pár poslechů dal s chutí.


Druhý pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčený, že v souvislosti s „Rituals“ řeckých neznabohů Rotting Christ budu mluvit o albu, které prodlužuje sérii skvělých alb, již tahle parta započala nejpozději na „Theogonia“ z roku 2007, což je placka, díky které jsem se k Rotting Christ dostal. Správně chápete, že bych takhle nezačínal, kdyby s „Rituals“ bylo všechno v pořádku přesně tak, jak jsem to taky čekal.

Papírově je novinka silným představitelem aktuální formy Rotting Christ, ovšem při poslechu jsem se nedokázal zbavit dojmu, že poslouchám unavenou kopii (byť je „Rituals“ co do obsahové formy rozmanitější počin) předešlých děl a místo barevnosti na mě dýchá spíš jen šeď, která má do silnou atmosférou a skvělými nápady nacpaných předchůdců daleko. Na jednu stranu se mi líbí, že „Rituals“ dostává svému jménu a některé z písní znějí opravdu mysticky a tajuplně, což je případ druhé „זה נגמר“ či „देवदेवं“, které i přes táhlou rytmiku baví. Na tu druhou je však nutno říct, že pokusy o folkově epické nálady nad vcelku nudnými kytarami získává „Rituals“ pachuť nepříjemně repetivivní nahrávky.

Rotting Christ se nedaří udržet napětí hned v několika písních, které svým zaměřením připomínají „זה נגמר“ a které mi znějí spíš jako nějaké nepovedené experiementy. Mluvím teď hlavně o předlouhé „Konx om pax“, zbytečné výplni „Ἄπαγε Σατανά“ a „Ἐλθὲ κύριε“ s hostujícím vokálem, jenž z této skladby dělá pro mě takřka neposlouchatelnou záležitost. Zrovna v posledním případě je to ovšem škoda, protože majestátní refrén se mi naopak líbí dost. „Του θάνατου“ je další z nevyrovnaných záležitostí, jíž ta náklepová sloka posílá do věčných lovišť ještě předtím, než se Rotting Christ pustí do epického refrénu.

Z takových těch klasičtějších písní, díky jejichž kombinaci s etničtějšími kusy nezní „Rituals“ tak soudržně, jak by mělo, se mi líbí „For a Voice Like Thunder“ a skvělá atmosférická záležitost „The Four Horsemen“, což je předělávka z kuchyně Aphrodite’s Child. U toho zbytku nevím, co přesně si myslet, protože tam, kde Rotting Christ minule překvapovali nápady, valivostí a atmosférou, tak aktuálně jako by neměli co nabídnout a znějí, jako kdyby tápali na místě a snažili se to zakrýt jakýmsi uměleckým závojem halícím aktuální placku do záhadné mlhy.

Osobně si radši ujíždím na Rotting Christ s jejich primitivně přímočarou skladatelskou formulkou z „Aealo“, takže možná i proto na mě „Rituals“ nezapůsobilo a je na mě až příliš sofistikovaný pokus o něco víc. Ve všech ohledech jej však vidím jako zklamání a pořádný držkopád z magických výšin někam do hlubin průměrnosti. Byť z té průměrnosti vyčnívají díky vlastnímu ksichtu.


Varathron – The Confessional of the Black Penitents

Varathron - The Confessional of the Black Penitents
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Agonia Records

Hrací doba: 40:08

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Je to pouhý rok, co se řečtí veteráni Varathron blýskli excelentní deskou „Untrodden Corridors of Hades“. V jejím rámci tahle zkušená smečka okolo zpěváka Stefana Necroabyssiouse stvořila prvotřídní materiál s výtečnou helénskou atmosférou, kterou umocňovaly skutečně brilantní nápady. Ne nadarmo jsem na tohle album před nějakými těmi měsíci sepsal poměrně nadšenou recenzi – a i s ročním odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že byla zcela oprávněná, jelikož „Untrodden Corridors of Hades“ si s chutí pořád sem tam pustím. Když nic jiného, tak skladby jako „Kabalistic Invocation of Solomon“ nebo „Death Chant“ jsou síla jako prase a skutečně stojí za to se k nim pořád vracet.

Na druhou stranu, po takovéhle skvělé nahrávce mají Varathron sakra na co navazovat. S oním navazováním však Řekové příliš dlouho neotáleli a jen rok po „Untrodden Corridors of Hades“ se opět hlásí ke slovu s dalším počinem, byť se tentokrát nejedná o záležitost dlouhohrajícího rázu. „The Confessional of the Black Penitents“ je totiž jen minialbum, jehož přebal – to jen tak pro zajímavost – zdobí obraz „L’onda“ od švýcarského malíře Carlose Schwabeho (1866-1926).

„The Confessional of the Black Penitents“ na první pohled disponuje poměrně ambiciózní stopáží na ípkové poměry – trvá totiž celých 40 minut. Počin je ovšem rozdělen na dvě části, z nichž mně osobně připadá zajímavá jen jedna. Tu tvoří úvodní tři písně a zároveň úvodních bezmála 20 minut. Jedná se totiž o zbrusu nové kompozice. Tyto zcela evidentně navazují na styl „Untrodden Corridors of Hades“, takže po rituálním titulním intru následují dva rozmáchlé kusy, jež představují helénský black metal v jeho plné síle. Opětovně nechybí mocné epické melodie a zhmotnělá mystická atmosféra této jihoevropské země. Nicméně i navzdory tomu, že jsou obě písně obecně vzato výtečné a obsahují velice povedené momenty, musím přece jenom říct, že na úroveň vrcholných věcí z „Untrodden Corridors of Hades“ jim ještě cosi schází. Přesto se mi to i tentokrát líbí, baví mě to a dle mého názoru to jistě stojí za poslech.

Oproti tomu druhá půle „The Confessional of the Black Penitents“ mi již přijde poměrně nezajímavá. Jedná se totiž o živé záznamy čtyř starších písniček. Svoje příznivce si to asi najde, ale já jsem živákům nikdy nepřišel moc na chuť, takže i tohle jde tak trochu mimo mě a subjektivně to vnímám spíše jako docela zbytečný bonus ke třem novým skladbám. Popravdě řečeno jsem si to vlastně poslechnul jen asi dvakrát kvůli recenzi, protože bez ní bych to rovnou okázale ignoroval, a dál už jsem na to dlabal a poslech končil po dohrání třetí „Utter Blackness“. Každopádně, zvukově je to v pohodě, samotná muzika je samozřejmě parádní, ale jaksi nevidím žádný důvod k tomu, proč bych měl upřednostnit tyhle živé verze před studiovými originály, tím spíš když jsou takto vytrženy z albového konceptu. Ale jak říkám, vnímám to spíš jako bonus, takže to moc neřeším…


Embrace of Thorns – Darkness Impenetrable

Embrace of Thorns - Darkness Impenetrable
Země: Řecko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Of Morbid Existentialism & Unholy Sorrow
02. Sons of Fire & Brimstone Levitate!
03. My Hermetic Quest for Thy Blackest Temple
04. Darkness Impenetrable
05. Erect Bloodstained Totems
06. At the Antipodes of Chastity (Hail the Sons of Cain)
07. I Die Therefore I Exist
08. Charon’s Ride Over Wasteland
09. Der grausame Aspekt der menschlichen Wirklichkeit
10. Aiwass Arisen

Hrací doba: 38:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Promo fotky Embrace of Thorns jsou sice trošku vtipné, ale i tak jsem se na poslech nejnovějšího alba téhle řecké smečky relativně těšil – přestože nesoudná vizuální prezentace bývá jednou z věcí, které mě obvykle dokážou od poslechu úspěšně odradit a přestože jsem jméno těchto neznabohů až doposud neznal. Nicméně, helénský black metal mám obecně vzato v docela solidní oblibě a navíc se v Embrace of Thorns angažuje bubeník (zde působící pod nádherným pseudonymem Nuctemeron Bestial Ravisher of the Divine Harmony) z Burial Hordes, jejichž poslední fošna „Incendium“ se mi poměrně líbila, a také ze skvělých Heretic Cult Redeemer. A aby toho nebylo málo, hrají zde i další borci z řeckých formací, jejichž jména mi neznámá nejsou (z toho, co jsme zde už někdy recenzovali, lze zmínit War Possession), a v minulosti se zde mihnul i člen Dead Congregation. A to už je vcelku ucházející portfolio.

Kromě toho ve prospěch očekávání slušné úrovně hraje i dostatek zkušeností Embrace of Thorns – Řekové totiž stihli vzniknout ještě v 90. letech a vyjma početné řádky neřadových nosičů mají na kontě i čtveřici dlouhohrající záseků. A právě na ten poslední, jehož název zní „Darkness Impenetrable“, si v dnešní recenzi posvítíme.

Předně je ale nutné zlehka poupravit stylovou škatulku, kterou jsem výše nahodile zmínil. Ono je totiž trochu zavádějící nazývat Embrace of Thorns prostě black metalovou kapelou, jelikož na „Darkness Impenetrable“ hraje nezanedbatelnou roli i další extrémně metalový žánrový chlípník s krycím jménem death. A to do takové míry, že bych se skoro nebál Embrace of Thorns označit jako death / black metal, nikoliv black / death metal, čili vlastně říct, že death metal má mírně navrch, ačkoliv prezentace, stylizace i rouhačsky-okultní textová stránka spadají spíše do black metalového hájemství.

Anebo by to šlo ekvivalentně vyjádřit i tak, že je ten black metal v podání Embrace of Thorns hodně hrubou a neurvalou zběsilostí, což je z jistého úhlu pohledu možná i hezčí definice, neboť tahle nám zároveň říká, jak „Darkness Impenetrable“ ve skutečnosti zní. Z muziky Embrace of Thorns smrdí na sto honů špína a uctívání starých pořádků – což se ostatně dalo vcelku očekávat, když je pod vydáním „Darkness Impenetrable“ podepsána firma jako Nuclear War Now! Productions, u níž by bylo bláhové očekávat něco jiného než kurevsky zlý metal.

Je tedy asi zřejmé, že o nějakou vysloveně originální věc u Embrace of Thorns nepůjde. Nicméně i tenhle druh skupin, které vás na místě umlátí svými nábojovými pásy a tunou pyramid za rouhačství, když před nimi zmíníte, že klávesy v metalu taky občas nemusejí být špatné, mají jisté kouzlo. Samozřejmě to neplatí ve všech případech, ale s klidem mohu prohlásit, že zrovna v případě Embrace of Thorns to dle mého skromného názoru platí. Řekové vlastně nepředvádějí nic výjimečného nebo unikátního a „Darkness Impenetrable“ rozhodně není deska bez chyby, ale ta atmosféra, jež z muziky Embrace of Thorns vyvěrá, je opravdu dokonale hnusná a zlá – a to takovým způsobem, že na tom kapela těch necelých 40 minut s naprostým přehledem utáhne.

Minulá věta – konkrétněji tedy ta poznámka o atmosféře a jejím vyznění – byla důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát, protože přesně tohle je tím důvodem, proč stojí za to si „Darkness Impenetrable“ poslechnout. Že je to docela málo? Pro někoho možná ano, ale mně osobně to v tomto konkrétně tady ke spokojenosti stačí, jelikož ten hnus je prostě parádní. Ono co si budeme nalhávat… o samotných skladbách toho zas tolik k povídání není, protože díky té jednotně špinavé auře poměrně splývají (ačkoliv při pozorném poslechu se rychle ukáže, že bezhlavé hoblovačky to taky nejsou), ale i tak to má takovou sílu, že mě „Darkness Impenetrable“ prostě baví mnohem víc, než bych sám čekal. A tím pádem to za sebe rozhodně mohu doporučit k propláchnutí ušního ústrojí. Jestli zrovna hledáte nečistý a nekompromisní black / death (anebo death / black?), který se s ničím nesere, ale primitivní také není, tak tady máte kandidáta.


Katavasia – Sacrilegious Testament

Katavasia - Sacrilegious Testament
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2015
Label: Floga Records

Tracklist:
01. Cosmic Nightmare
02. Symphony des gravens
03. Adoration of Darkness
04. Eosforou katavasis
05. Visions of the Misty Night
06. Order of Dogblood
07. Mater tenebrarum
08. Virgin Blood
09. The Chariot of Emperor

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Na první pohled by se snad i mohlo zdát, že dnes budeme mít co do činění s nějakou začínající smečkou. Ostatně, svědčí tomu i fakt, že Katavasia vznikli teprve v loňském roce a letos na jaře vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Sacrilegious Testament“. Jenže chyba lávky! Za Katavasia totiž nestojí žádní zelenáči, ba právě naopak. Nebál bych se říct, že se v tomto projektu dohromady sešla smetánka řecké black metalové scény…

U formace jako Katavasia prostě nelze vynechat povídání o tom, kdo zde hraje, protože to je jednoduše sestava jako kráva. Když jsem na jméno kapely narazil poprvé, tak jsem tyto okolnosti neznal, ale jakmile jsem zjistil pravdu, okamžitě mě „Sacrilegious Testament“ začalo setsakra zajímat. Tak pojďme na věc…

Mikrofonu se neujal nikdo jiný než Stefanos Karasavvas známější spíše pod jménem Necroabyssious – veterán řecké metalové scény, má vlastní label, fušuje do novinařiny, kdysi se mihl v Kawir, ale hlavně je to lídr nikoho menšího než Varathron (jejichž je posledním aktivním zakládajícím členem). Kytary se ujal další velmi činorodý člověk Astrous, jenž rovněž vlastní label (a co je zajímavé – kazetový), věnuje se designu a v neposlední řadě hraje v Aenaon a od nedávné doby se angažuje v dalším novém projektu Agos. Druhou kytaru a baskytaru obsluhuje Achilleas C., jenž hraje ve dvou již jmenovaných skupinách – Varathron a Aenaon. Ještě nemáte dost? Inu, pokračujme. Klávesy dostal v Katavasia jistý Haris, což není nikdo jiný než jeden ze tří členů Hail Spirit Noir alias jedné z nejzajímavějších skupin, které se z řeckého black metalového rybníčku za poslední roky vynořily. Sestavu pak uzavírá co do věhlasu asi nejmenší bourák, bubeník Foivos, jenž aktuálně působí v Agnes Vein. A to ani nemluvím o tom, že jako hosté se mihnou i Sotiris Vayenas ze Septicflesh (kytara ve „Virgin Blood“) a Sakis TolisRotting Christ (zpěv v „The Chariot of Emperor“).

Jistě sami uznáte, že takovéhle složení muzikantů se neschází hned tak každý den. Jenže co si budeme povídat, silná sestava budí i velká očekávání a zrovna od spojení členů kapel Varathron, Aenaon a Hail Spirit Noir jsem toho já osobně čekal skutečně dost. Nicméně mohu hned z fleku prozradit dobrou zprávu – „Sacrilegious Testament“ je vážně skvělou nahrávkou, jež jménům svých tvůrců v žádném případě nedělá ostudu. A to u podobných „superskupin“ určitě není automatickým pravidlem, protože se v minulosti objevilo hned několik příkladů, kdy to mělo být papírově silné, ale realita jaksi pokulhávala (jako na jeden z nejkřiklavějších případů si vždy okamžitě vzpomenu na Ov Hell, kdy to byli Norové, kdo dal dohromady hvězdnou black metalovou sestavu, až z toho oči přecházely, ale nakonec z toho vylezl takový rozpačitý a ničím nevýrazný průměr). Tohle se však naštěstí netýká Katavasia, protože tenhle projekt si smysluplnost své existence bez sebemenších problémů obhájil hned na první pokus.

Nechci zase tvrdit, že snad „Sacrilegious Testament“ překonává vše, co kdy výše jmenované kapely natočily, to jistě ne – ostatně, Varathron, AenaonHail Spirit Noir mají na kontě několik excelentních počinů, jež nelze pokořit jen tak lehce. Nicméně i tak si dovolím prohlásit, že se s nimi debut Katavasia může mnohdy srovnávat – a to i navzdory tomu, že sám o sobě je trochu jinde než tvorba zmiňovaných formací.

Ačkoliv… je a není trochu jinde. Ono totiž zase nelze říct, že by se pánové v rámci Katavasia vrhli do nějakých úplně odlišných vod. Na „Sacrilegious Testament“ je stále znatelně cítit, kdo že to nahrál. Na desce tím pádem zcela jistě uslyšíte takový ten typický oldschoolový helénský black metal, mezi jehož čelní představitele patří právě Varathron – aby také ne, když do mikrofonu huláká sám Necroabyssious. Zároveň je však počin vybaven i lehkým nádechem black metalové progrese z vod Aenaon a navrch se tu a tam objeví i náznak avantgardy ve stylu Hail Spirit Noir. Druhé dva zmiňované vlivy jsou však spíš takovým kořením, byť i to se na výsledném dojmu ze „Sacrilegious Testament“ podílí nezanedbatelnou měrou. Kdybych měl ovšem zvolit, ke které z domovských stájí mají Katavasia nejblíže, ukázal bych přece jen na Varathron.

Katavasia

Tak či onak, hlavní je fakt, že je „Sacrilegious Testament“ super deska. Katavasia na ni narvali úctyhodné množství parádních riffů a společně s nimi diktuje hlavní ksicht nahrávky ještě Necroabyssious se svým charakteristickým hrubým řevem. Tento recept pak Řekové zalili střídmě dávkovanými, avšak v drtivé většině případů bravurními kytarovými melodiemi (třebas hned v úvodním válu vytáhnou „Cosmic Nightmare“ jednu vážně odzbrojující. Do toho odněkud zezadu vystupují ještě klávesy, jež na nahrávce v žádném případě nemají hlavní slovo, ale přesto je tam v pozadí cítíte – jinak řečeno, odvádějí takovou tu černou práci, kdy výslednému dojmu notně pomáhají, ale nejsou moc na očích (resp. uších). Nicméně tu a tam se také dostanou ke slovu a umějí toho obratně zužitkovat, jako je tomu kupříkladu v předposlední „Virgin Blood“, která je pro mě možná úplným vrcholem celého „Sacrilegious Testament“. Rytmika rovněž nezaostává, ač žádné velké vylomeniny nepředvádí… hraje spíše účelně, nikoliv však nudně. A když nic jiného, i ta baskytara je na nahrávce hezky slyšet.

K tomu už stačí přidat jen fakt, že celá devítka skladeb působí vyrovnaným dojmem. Sice jsem výše nazval „Virgin Blood“ vrcholem, ale nenechte se zmýlit, protože žádný song tu není navíc. Počin drží pohromadě, ale zároveň není jednotvárný, protože Katavasia zvládnou v pravou chvíli vytáhnout i velice poutavá, folklórem zavánějící intermezza „Eosforou katavasis“ a „Mater tenebrarum“, anebo se rovnou blýsknout osmiminutovým opusem „The Chariot of Emperor“.

A když tohle všechno sečtu dohromady, vychází mi z toho, že mám před sebou jedno z doposud nejvýraznějších black metalových alb letošního roku. Možná, že mě „Sacrilegious Testament“ sebralo trochu víc, protože mě řecká black metalová scéna vždycky hodně bavila a mám ji rád, ale nemůžu si pomoct – jsem z debutu Katavasia nadšen. A upřímně doufám, že s takhle excelentním matrošem Řekové vyrazí i koncertovat a také že se Katavasia nestane jen jednorázovou záležitostí, jelikož tohle by si podobně kvalitního nástupce bezesporu zasloužilo.


PreEmptive Strike 0.1 – Epos V

PreEmptive Strike 0.1 - Epos V
Země: Řecko
Žánr: EBM / dark electro
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Infacted Recordings

Tracklist:
01. Coat of Arms [Sabaton cover]

Quest for The Golden Fleece: A Heroic Epos in Five Acts
02. Act I: Epos of the Argonauts
03. Act II: The Clashing Rocks
04. Act III: Slain of the Hydra
05. Act IV: Medea’s Threnody
06. Act V: The Death of Talos

07. Anthropophagus [feat. Black Altar]
08. Invertebrate Terror
09. Cosmic Key
10. Coat of Arms [German Version feat. Endanger; Sabaton cover]
11. Act I: Epos of the Argonauts [Italodisco Remix By Syrian]

Odkazy:
web / facebook

S muzikou řecké EBM smečky PreEmptive Strike 0.1 jsem se poprvé zevrubněji setkal prostřednictvím loňského EP „Pierce Their Husk“, z něhož jsem byl – nebál bych se říct – takřka nadšen i navzdory jeho povaze. Obecně jsem totiž nikdy nebyl fanouškem remixů a remixových počinů obzvláště… já vím, že se to na téhle scéně hodně praktikuje, ale jednoduše mě příliš nerajcuje představa poslouchání jednoho songu v padesáti různých úpravách – osobně si vždy vystačím s originální podobou skladby, která mě beztak skoro vždy baví nejvíce. Možná do toho časem dorostu a změním názor, ale zatím to vidím takhle. Nicméně i navzdory tomuto přístupu mě „Pierce Their Husk“ docela složilo, ačkoliv bylo postaveno především na remixech, jelikož to byla skvělá agresivní jízda.

Tak či onak, výsledek byl takový, že jsem si jméno PreEmptive Strike 0.1, jež kolem mě do té doby jen zdálky kroužilo, aniž by se naše cesty proťaly, zafixoval a jal jsem se prozkoumávat starší tvorbu a v neposlední řadě také čekat na další studiovou fošnu. Její název zní „Epos V“ a vyšla v květnu… a oč víc jsem na ní byl zvědavý, o to víc jsem nakonec narazil.

Starší alba PreEmptive Strike 0.1 jsou dobrá… s předcházejícím „T.A.L.O.S.“ jsem sice měl zčásti stejný problém, jaký mám v mnohem větší míře i s „Epos V“, nicméně k tomu se ještě zanedlouho dostaneme. Avšak desky, které PreEmptive Strike 0.1 vydali předtím, jsou dobré… netvrdím, že jde o nějaké ultimátní majstrštyky, po jejichž poslechu člověk sbírá čelist pod stolem, ani nepopírám, že v Řecku jsou z oblasti tvrdé elektroniky stále o poznání lepší kapely, ale svoji kvalitu ty nahrávky určitě měly a líbily se mi.

S předchozím „T.A.L.O.S.“ se ovšem PreEmptive Strike 0.1 začali odklánět od svého původního textového zaměření na různá sci-fi a hororová témata a namísto toho se vydali do vod řecké mytologie. S tímhle a ani s faktem, že této transformaci plně odpovídá i vývoj vlastní hudební stránky, samozřejmě principiálně problém není. Vlastně možná naopak – antické mýty ožívající v EBM rytmech je formálně vzato docela zajímavá představa. Problém však tkví v provedení a tím pádem i výsledné kvalitě.

Způsob, jakým se do toho PreEmptive Strike 0.1 pustili, totiž dost zapáchá kýčem a nevkusem. Už na „T.A.L.O.S.“ mě to dlabalo, ale až na pár imbecilních výjimek (třeba titulní song) se to ještě dalo překousnout a bylo zde i několik dobrých kusů (jejichž asi nejkřiklavějším případem je „Pierce Their Husk“, která se posléze stala i hvězdou výše propíraného ípka). „Epos V“ jde však v tomto ohledu ještě mnohem dál a onu snahu o něco, co asi má být epickým EBM s mytologickou tematikou, dotahuje až nadoraz ještě větší náloží homosexuálních synťáků. Ve finále to pak vypadá tak, že „Epos V“ je – proč už to konečně neříct na plnou hubu – jen stěží poslouchatelné.

Středobodem „Epos V“ by asi měl být pětidílný cyklus s názvem „Quest for the Golden Fleece“, v jehož rámci má ona nablblost nejvyšší koncentraci. Jako příklad stačí uvést třeba „Act II: The Clashing Rocks“, což je naprostá příšernost a úvodní sluníčková melodie je pocitově na úplně stejné úrovni jako dementní power metalové trylkování, do něhož tu již roky tepu. Není důvod PreEmptive Strike 0.1 jakkoliv omlouvat – tohle je prostě stejně debilní a fakt, že Řekové pocházejí z úplně jiné scény a disponují extrémním vokálem, na tom nezmění zhola nic.

Netvrdím, že se kombinace temné elektroniky a epického nádechu nedá udělat dobře – naopak, lze to, a když se to povede, je to naprostá bomba. Stačí vzpomenout třebas krajany Siva Six a jejich poslední opus „The Twin Moon“, který rovněž kombinoval dark electro s orchestracemi a řeckým feelingem – a výsledek byl zcela vážně naprosto fenomenální. PreEmptive Strike 0.1 a „Epos V“ má však svým pojetím spíš blíže k vymaštěným elektro-templářům Heimatærde z Německa. A to si pište, že tohle rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože tahle kapela nechutným způsobem míchá pseudo-středovek, germánskou disko-dupačku a kýč, který místy zavání až typickým šlágrem z Reichu. A přesně na tohle zvěrstvo jsem si během poslechu „Epos V“ hned několikrát vzpomněl.

V kontextu všeho řečeného se na album vlastně i docela hodí předělávka od Sabaton – a věřte, že ani tohle v žádném případě není myšleno jako pochvala. Vrána k vráně sedá, chtělo by se říct – na imbecilní desku asi cover od imbecilní kapely typu Sabaton skoro i patří. Posledním hřebíčkem do rakve budiž fakt, že do taneční podoby převedená melodie „Coat of Arms“ celý počin dokonce otvírá.

Abych byl trochu férový, uznávám, že závěr „Epos V“, tedy ta část nahrávky po konci „Quest for the Golden Fleece“ a před další zbytečnou verzí Sabatonu a remixem, se už strávit dá. „Anthropophagus“ s hostovačkou polského black metalového projektu Black Altar dokonce po onom pětidílném utrpení působí skoro jako polití živou vodou, především díky ostřejší kytarové patině, jež tomu konečně dodá aspoň nějaké koule. Nicméně žádná ze závěrečných skladeb není tak dobrá, aby dokázala hodně špatný dojem z „Epos V“ napravit.

O tom, že se „Epos V“ zrovna nepovedlo, svědčí i nepříliš dobré ohlasy. Sama kapela na svém Facebooku hned několikrát plakala, že album nemá ani zdaleka takový úspěch, jaký byl očekáván, a dokonce PreEmptive Strike 0.1 vyhrožovali i ukončením činnosti. To si nakonec rozmysleli, ale nechali se slyšet, že končí mytologickou kapitolu svojí tvorby a na dalších počinech se hodlají vrátit k dřívějšímu tvrdšímu soundu a textovému zaměření. Nedovolím si odhadovat, nakolik je to chuť tak hrát, nakolik výsledek sebereflexe, že toto pojetí asi nebylo to pravé ořechové (tohle ale pokládám za nejméně pravděpodobnou možnost), a nakolik prachsprostá otočka stylem „kam vítr, tam plášť“, když si Řekové uvědomili, že tohle směřování se s příliš velkým nadšením nesetkalo. Ať je jakákoliv z variant pravdivá, já osobně to vítám, protože ve stylu alb od „The Kosmokrator“ dozadu to PreEmptive Strike 0.1 slušelo mnohonásobně více.

Nicméně zpátky k „Epos V“, abychom už tuhle mizérii nějak ukončili. Nemá cenu to nějak diplomaticky zaobalovat – tohle má prostě povážlivě blízko k nefalšované sračce a jedná se o to suverénně nejhorší, co kdy PreEmptive Strike 0.1 vydali. Obrovské zklamání, bolestivý kvalitativní propad oproti staré tvorbě a regulérní ztráta času.


George Kollias – Invictus

George Kollias - Invictus
Země: Řecko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 18.5.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Echoes of Divinity
02. Invictus
03. The Passage
04. Aeons of Burning Galaxies
05. Shall Rise / Shall Be Dead
06. Voices
07. Treasures of Nemesis
08. Apocalypse
09. Epitaph
10. Through Empty Eyes of Light
11. Buried Under the Flames

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hned v úvodu recenze přiznám, že na sólovou prvotinu řeckého bicmena George Kolliase z řad egyptologů Nile jsem se docela dost těšil. První ukázky jeho vlastní tvorby, které zveřejňoval v uplynulých letech prostřednictvím YouTube videí zachycující jeho bubenické umění, nezněly vůbec špatně, a když tedy na konci letošní zimy ohlásil, že první album se bude jmenovat „Invictus“ a vyjde v květnu, věděl jsem, že to je událost, kterou si nesmím nechat ujít. Uplynulo pár měsíců a album jednoho z nejobdivovanějších bubeníků extrémní metalové scény je venku. A jaké je? Jedním slovem: skvělé.

Ten, kdo zná Nile a průběžně sleduje jejich tvorbu, ví, čeho všeho je George Kollias se svými čtyřmi končetinami schopný a jakým směrem se jeho hra ubírá. V tomto ohledu Řek nepřekvapí. Co ovšem „Invictus“ mírně odlišuje, je fakt, že se nejedná o běžné sólové album bubeníka, na němž by svému kamarádovi pomohli kumpáni z řady spřízněných kapel, ale Kollias se předvedl jako nadaný multi-instrumentalista, který si na svém debutu obstaral snad úplně vše, na co si vzpomenete. Pokud pominu hostovačky několika kytaristů, kteří si střihli pár sól, a vokalisty Efthimise Karadimase v alternativní verzi skladby „Voices“, tak si Kollias „Invictus“ udělal vyloženě po svém a je to znát. Perfekcionalistický přístup k death metalovému řemeslu, jak jej známe od Nile, posouvá jeho hudbu k až profesorsky přesnému technickému death metalu, ale bez absence řádné dávky energie, bez níž tuhle hudbu dělat nelze.

George Kollias se tak logicky ukázal jako vynikající bubeník, což nikoho nepřekvapí, a exceluje v množství předvedených zběsilých pasážích, klasických sypaček a všemožných výplní, z nichž jde člověku hlava kolem. Na starost si vzal rovněž kytary, které nejsou špatné, ačkoli příklon k větší barvitosti by nahrávce určitě neuškodil. Přestože preferuji trochu jiný sound s krystaličtější povrchovou úpravou, tak vlastně splňují to, co od nich člověk očekává a vedle masivních kytarových riffů se sóluje vcelku často. Když už jsem načal ty kytary, tak si nemůžu pomoct, ale z kytarových melodií cítím letmý východní orientální nádech, ačkoli nic ve stylu Orphaned Land či Melechesh se nekoná. Na své si ale určitě přijdou fanoušci jmen jako Rotting Christ či Behemoth, k jejichž metalové vizi má ta Kolliasova hodně blízko.

Přestože jsem říkal, že si hlavní mozek nahrával vše sám, tak mám takový dojem, že při nahrávání basy zapomněl zapnout to správné tlačítko zaznamenávající zvuk, protože basa je klasicky neslyšitelná a buď chybí úplně, nebo je umně schovaná za hradbou kytarových riffů a hrubého Kolliasova vokálu, který není nijak odzbrojující svou originalitou, ale do až epicky vzhlížejícímu death metalové nářezu padne úplně přesně a tento nedostatek nahrazuje nasazením. Jakmile skončí krátký úvod „Echoes of Divinity“ a rozjede se titulní „Invictus“, což je nejlepší skladba na desce, a Kollias začne po počátečním nabalování jednotlivých nástrojů kázat své texty, tak už vás ze svých spárů nepustí. „Invictus“ se skládá vlastně ze dvou hromovitých kytarový riffů, jež jsou doplňovány melodickými vyhrávkami a bicími smrštěmi, které táhnou skladbu neúnavně vpřed. A to navzdory delší hrací době. Následující „The Passage“ je jako direkt do obličeje. Rychlá, technicky vytříbená jízda na death metalovém povozu taženém tím nejdivočejším stádem koní. Přesně takhle si představuji sólovou desku bubeníka Nile.

Již po prvních dvou skladbách je jasné, jakým směrem se Kollias bude na své prvotině ubírat, takže když spustí dynamická „Aeons of Burning Galaxies“, v níž hlavní persóna protáhne své ruční svalstvo, tak nemůže být nikdo překvapen. A dalo by se říct, že tímto stylem se pokračuje až k závěru, protože jakkoli jsou „Shall Rise/Shall Be Dead“, „Epitaph“ a třeba „Buried Under the Flames“ dobře vystavěné skladby, tak těch 50 minut zběsilých temp a brutálních kytarových riffů, jejichž hlavním cílem je nemilosrdný atak, je tak akorát, aby se člověk nezačal dívat na hodinky častěji, než je zdrávo. Tomu napomáhá i nejdelší položka “Voices”, která v půli stopáže vyčnívá díky hostujícímu Karlu Sandersovi a Kolliasovu vokálu, jenž právě v této písni zní asi nejlíp. Přestože se Kollias představil jako velmi zručný kytarista, tak kytarové sólo kolegy z Nile je přeci jen o třídu výš. S blížícím se závěrem zpomalí nesmlouvavou desku instrumentální „Apocalypse“, která by se jako jediná hodila Sandersovi na jeho sólová alba a nemá v sobě ani špetku metalové agrese, jíž je všude kolem až dost, takže proč neodlehčit sluchovému aparátu.

Pro milovníky rozšířených verzí je k dispozici čtveřice bonusů, což jsou alternativní verze skladeb z předchozích minut, kdy za vypíchnutí stojí hlavně již zmíněná „Voices“Efthimisem KaradimasemNightfall u mikrofonu, jež je ještě démoničtější než v „originále“, a „Aeons of Burning Galaxies“ s několika kytarovými vsuvkami z rukou Rustyho Cooleyho navíc. Zbylé dva kusy už nestojí za zmínku a spíše jen natahují stopáž pro opravdového masochistu, který si podobné kytarově-bubenické žně vychutnává v pořádně chlapské porci.

George Kollias

„Invictus“ je sólovým albem, jak má být. Cítím z něj tu volnost, kterou George Kollias ve skládání měl, a že si utvořil dohromady desítku písní dle svého vlastního rukopisu, který není zrovna variabilní a upřímně si nedokážu představit, že by měl vydávat alba každý rok, ale napoprvé mu to vyšlo na jedničku. Z výsledného mixu, kde jsou bicí stopy vytaženy poměrně dost do popředí, je cítit, že album není produktem běžné kapely, protože ta dominance je do uší bijící. Ovšem pokud si myslíte, že „Invictus“ si neužijete za předpokladu, že nejste bubeník, který studuje, jestli je daná skladba zahraná v takovém či makovém tempu, tak to v žádném případě nehrozí. George Kollias cílí na posluchače technického death metalu, ale celé je to podané takovým zvláštně chytlavým způsobem, že jsem neměl problémy se do alba pořádně ponořit hned na druhý poslech. Doporučuji!


Nigredo – Facets of Death

Nigredo - Facets of Death
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2015
Label: Odium Records

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Propaganda Chaosu

Nigredo je čerstvé jméno na řecké black metalové scéně, za nímž stojí jistý A. (zpěv, kytara, baskytara) a Maelstrom (bicí). Zatímco ten první má za sebou jen vokální povinnosti u nepříliš znamé thrashové sebranky Exarsis, portfolio kolegy na bicí sesli je zajímavější, jelikož tenhle týpek v současnosti hraje i u jmen jako Thou Art Lord, Dodsferd či Ravencult. Duo v půlce února vydalo svůj debutový počin v podobě EP “Facets of Death”, tak se pojďme podívat na to, jak výsledek dopadl…

Chtěl-li bych být demagogický, suše bych prohlásil, že “Facets of Death” není žádný velký zázrak. Protože je to však tvrzení dosti vágní a může znamenat takřka cokoliv od naprostého průseru až lehký nadprůměr, trochut to ještě rozviňme, protože předpokládám, že lidé, kteří se obtěžují se čtením recenzí, se s vágními výkřiky do tmy úplně nespokojí…

Tak tedy… Nigredo hrají cosi, co bychom mohli nazvat moderním čistokrevným black metalem. To v překladu znamená, že Řekové produkují black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale dělají to ze současného úhlu pohledu. “Facets of Death” je tedy black metal modelu 21. století, nikoliv black metal modelu Norsko začátku 90. let. Muzika je to řádně nasraná a uhání kupředu jak blázen, místy se však Nigredo nebojí přiložit pod kotel i náznakem chaosu nebo naopak mírně upustit vliv pomocí vyhrávek a melodií. To vše dělají poměrně zručně, a co do formální stránky toho lze jejich prvotině vytýkat vlastně málo. Technická i hráčská úroveň je vysoko, skladatelská vlastně svým způsobem taky, neboť se v hudbě neustále něco děje, Nigredo nestojí na místě a i nějaké povedené nápady se jim v hlavách vylíhly, o tom žádná.

Celé EP se svými 19 minutami tím pádem ubíhá poměrně rychle. Prozatím pozitivní bilanci však hatí fakt, že Nigredo chybí větší míra osobitosti, díky čemuž je jejich hudba vlastně docela zaměnitelná, což je dle mého skromného názoru trochu problém. Další neduh bych pak viděl v tom, že jakkoliv se “Facets of Death” na první pohled může tvářit jako poměrně ambiciózní počin, v reálu nemá na víc, než abyste si u jeho poslechu podupávali nohou společně s bubeníkem, případně si trochu zaházeli hlavou.

Vzato kolem a kolem však “Facets of Death” není jalová nahrávka. Ta muzika je solidní a ukazuje, že v Nigredo nějaký kousek potenciálu určitě vězí. Na debutové EP se určitě jedná o slušnou práci, o tom není sporu, ale k tomu, aby šlo o skutečně dobrou záležitost, ještě něco chybí…


Caelestia – Beneath Abyss

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Řecko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Mívám poněkud špatně zkušenosti s kapelami, které hrají nějakou tu přístupnější odnož death metalu a za mikrofonem se jim střídá chrčícího řvoun s něžnou slečnou. V podstatě existují dva scénáře. Buď se tyto kapely snaží tvářit vážně a výsledkem je gotikou zavánějící kýč, nebo se snaží tvářit přístupně, přičemž vše skončí jako bezduchá diskotéka v metalovém hávu. Jak asi tušíte, Caelestia má směřuje kamsi do popsaných vod, je tu však jedno ale: mladé řecké kapele se podařilo najít jakousi střední, sympatičtější cestu.

V čem tkví jejich recept? V diverzifikaci. I když základ je žánrem daný, rozhodně nesázejí na jednu kartu. Na jedné straně máme onen gotický konec (“Mi ultima vida”), který v těch tvrdších chvílích opravdu šlape a v měkčích ( = když zpívá slečna) se dá docela dobře snést. Někdy zacházejí až tak daleko, že si ve velkém půjčují od jiné řecké kapelky, totiž Septicflesh (“Beneath Abyss”). Jindy sázejí na odsýpající chytlavost melodeathu (“Lake of Decay”) či si postavy tohoto žánru přímo půjčují (v “Blessing of Tragedy”, možná nejlepší skladbě alba, hostuje Björn Strid ze Soilwork). A nejlepší jsou, když to vše tak nějak kombinují. Třeba v úvodní “Malleus maleficarum ‘The Secret Cult'” dokonce přidají lehké orientiální vlivy a výsledek je vyloženě povedený.

Že bychom tudíž měli konečně nějakého zástupce chytrého death metalu s dívčím zpěvem? Bohužel, tak jednoduché to nebude. V první řadě je tu Dimitra Vintsou, která sice zpívá dobře, ale zejména když sklouzne k opernějším polohám, je její hlas tařka generický a jen těžko ho odlišíte od tuny dalších v branži. Ani skladatelské schopnosti zatím nemá kapela zrovna vytříbené, pomáhá si sice množstvím různých inspirací, díky čemuž album jen tak nezačne nudit, ale originalita se ne a ne dostavit. Výsledek je tak kdesi na půli cesty. Rozhodně mohlo být i hůř.