Archiv štítku: GRC

Řecko

Chaostar – Anomima

Chaostar - Anomima
Země: Řecko
Žánr: neoclassical / experimental / darkwave
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. 間 (MA)
02. Un pensiero per il destino
03. Sorrow Descending
04. Medea
05. Dilate the Time
06. Les réminiscences extatiques
07. Truth Will Prevail
08. Όμορφη κόρη (Fair Maiden)
09. The Charmer
10. L’idée fixe
11. Misery’s King

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Řecká skupina Chaostar (možná bych měl radši říkat projekt?) nemá čistě po formální stránce s metalovou nebo rockovou hudbou – čili s tím, na co je naše stránka primárně zaměřena – vůbec nic co dělat, přesto zde jistá spojitost je. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o vedlejší projekt kytaristy Christose Antonioua ze Septicflesh, v současné inkarnaci navíc doplněný ještě o dalšího člena Septicflesh, bubeníka Fotise Benarda, jenž se zde stará o perkuse. Nehledě na fakt, že na starších deskách se vokálem, baskytarou i graficky podílel také Christosův bratr Spiros “Seth” Antoniou. Nehledě na několik dalších členů a hostů, kteří se v minulosti či současnosti mihli nebo působili v metalových skupinách.

O co se ovšem jedná hudebně? Napovědět by nám mohl fakt, že hlavní postava Chaostar, již zmiňovaný Christos Antoniou, není pouze metalový hudebník, ale i hudební skladatel s klasickým vzděláním, což ostatně uplatňuje i v domovských Septicflesh, zejména v té novější tvorbě. Pomalu to začalo být znát již na desce “Communion” z roku 2008, ale až na posledním albu “The Great Mass” z roku 2011 to Christos (resp. Septicflesh) dotáhl k naprosté dokonalosti a stal se jedním z mála, kdo dokázal propojit extrémní metal a klasickou hudbu (a tím myšleno opravdu klasickou hudbu, nikoliv pouze použít orchestr, jak se tomu děje u většiny metalových kapel) do jednoho téměř dokonalého a hlavně naprosto přirozeného a organického celku. To bylo nádherně slyšet na počinu “The Great Symphonic Mass”, čistě orchestrální verzi “The Great Mass”, která se objevila jako bonusový disk u luxusní limitované edice desky. Zatímco mě osobně povětšinou podobné záležitosti (tím mám na mysli orchestrální verze metalových alb) dost nudí, protože se v nich naplno ukazuje, jak je ona proklamovaná orchestrálnost v metalové hudbě vlastně poměrně plochá, prázdná a spíše jen na efekt, “The Great Symphonic Mass” dokázalo fungovat i samo o sobě jako samostatné hudební dílo… A co že s tím mají co dělat Chaostar?

Asi by se vcelku logicky nabízelo, že Chaostar bude projektem, v němž Christos bude naplno uplatňovat své choutky po skládání čistě orchestrální hudby – a to je v základě správná myšlenka, protože tomu tak v minulosti opravdu bylo. První tři desky Chaostar se nesly v duchu neoklasické hudby s vlivy darkwave nebo ambientu a rozhodně se jednalo o výtečné záležitosti. Nicméně po albu “The Scarlet Queen” se nad Chaostar zatáhla voda a na dost dalších let bylo snad jedinou aktivitou vydání kompilačky “Underworld”, na níž se objevil přepracovaný demosnímek a pár nových skladeb. Další regulérní deska “Anomima” tedy přichází až nyní, po dlouhých devíti letech, a Christos již dopředu avizoval, že půjde o značně odlišnou záležitost od předchozí tvorby. Samotný výsledek jeho slova více či méně potvrzuje, ne úplně doslova, ale částečně je “Anomima” opravdu rozdíl oproti prvním třem albům.

Základ položený v neoklasické zůstává na svém místě a některé kompozice se nesou v obdobném duchu, jako tomu bylo dříve, a upřímně se mi vlastně zdá, že je jich minimálně polovina. Jako nádherný příklad můžou posloužit třeba “Sorrow Descending”, “Un pensiero per il destino” nebo “Les réminiscences extatiques”, které jsou skutečně pěknou ukázkou moderní klasické hudby, navíc opravdu skvělé. Prim hrají především smyčce a klávesové nástroje, které rozehrávají paletu různorodých nálad od tichých pasáží až po vzletné a rozmáchlé pasáže. Nechybí samozřejmě ani využití sborů nebo skvělého hlasu vokalistky Androniki Skoula, která konečně na nějaké desce dostala pořádný prostor, protože až doposud ji člověk mohl slyšet jenom v podobě takových těch “přicmrndávácích” zpěvů na albech třeba od Rotting Christ, Hate nebo samozřejmě i Septicflesh.

A co ten zbytek? Ten se nese v poněkud experimentálnějším a avantgardnějším duchu. Dokud se ještě jedná o využívání perkusí a netradičnosti “v přijatelné míře”, člověku to ani nijak zvlášť nepřijde, ale v některých kompozicích se Chaostar (v jistém slova smyslu) dokážou opravdu utrhnout ze řetězu. Poměrně překvapení je hned na začátek umístěná a skoro až hororově laděná “間 (MA)”, stejně tak jsem se skoro až lekl čtvrté “Medea”, v níž se v pozadí ozve lehounký elektronický podklad, ale stále to není to největší maso, jaké “Anomima” nabízí. Mezi to bych totiž řadil především dvě skladby. Tou první je “The Charmer” s neuvěřitelně úchylnou baskytarovou linkou, jež může vzdáleně připomenout šílenosti, které se svým nástrojem předvádí ChaotH z avantgardních Unexpect. Tou druhou je pak “Truth Will Prevail”, jež začne poměrně nenápadně a víceméně klasicky na poměry Chaostar, byť se jedná o opravdu skvělou věc, nicméně ve svém závěru přeskočí z moderní klasické hudby rovnou do dubstepu, což skoro působí, jako kdyby vám dal někdo pěstí, jenže jakkoliv prapodivně to může znít, po prvotním šoku člověk zjistí, že je to vlastně naprosto skvělé. Poměrně brzy se tak “Truth Will Prevail” stala mou nejoblíbenější písní na “Anomima” a docela mě mrzí, že Chaostar neudělali podobných opravdu nečekaných šíleností ještě více.

Nyní ovšem přichází otázka, jak se vůbec k “Anomima” postavit. Přestože zde zcela jistě jisté reminiscence na předchozí tvorbu jsou a že i na starších deskách občas Chaostar uhodili na trochu netradičnější notu, “Anomima” pořád působí jako doposud jednoznačně nejavantgardnější dílo kapely, což také ne všichni jsou schopní skousnout (už jsem viděl i recenze, v nichž si album odneslo 0 bodů). Na druhou stranu, i tak je “Anomima” stále minimálně zajímavá záležitost, vlastně až obrovsky zajímavá. Ačkoliv jsem byl sám zpočátku poměrně dost rozčarovaný, nakonec jsem si k albu cestu našel a myslím si, že některé kompozice jsou vážně skvělé – a zdaleka to není jen tolik vyzdvihovaná “Truth Will Prevail”. Přesto si poměrně zbaběle dovolím nehodnotit, protože “Anomima” je přesně ten druh desky, na jejíž plné docenění by bylo potřeba mnohem víc času… jestli se to tedy vůbec někdy povede… Každopádně za slyšení to zcela jednoznačně stojí.


Septicflesh, Fleshgod Apocalypse, Carach Angren

Septicflesh, Fleshgod Apocalypse
Datum: 25.5.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Septicflesh, Fleshgod Apocalypse, Carach Angren, Descending

Co se více méně mainstreamového metalu týče, koncert, jehož průběh se na následujících řádcích pokusím nastínit, byl svou sestavou asi nejpřitažlivější událostí podobného ražení, jaké se Praha ve druhém čtvrtletí letošního roku dočkala. Dvojice symphonic death metalových es Septicflesh a Fleshgod Apocalypse doprovázená bubáky Carach Angren a jakýmisi Descending, to už byl zatraceně dobrý důvod dotáhnout své velectěné pozadí na Chmelnici a dopřát si trochu kultury…

Bohužel, záhy po příchodu začalo být zjevné, že zdaleka ne každý aspekt večera potěší stejně jako vybraný lineup. Platit 650 korun (respektive 590,- v předprodeji) za koncert, který by se i s ohledem na sestavu cenou neměl přehoupnout přes pětistovku, to bych ještě nějak skousnul, ale jen tehdy, pokud by se začátek akce dost hrubě nelišil od údajů jak na vstupence, tak na oficiálních stránkách pořadatele. Tím avizovaným začátkem byla osmá večerní. Já do klubu dorazil ne později než ve 20:15 s vědomím, že pokud prošvihnu kus Descending, tak mi to vadit nebude, jenže když jsem se probil do sálu, na pódiu už vesele řádili v pořadí druzí Carach Angren, na které jsem se upřímně těšil, takže než jsem se stihl začít věnovat kapele, atmosféru v klubu jsem ve spravedlivém rozhořčení obohatil o pár pěkně peprných výrazů na adresu pořadatele. Pardon, ale začít přinejlepším o půl hodiny dříve, to je prostě podraz na fanoušky, kteří se odhodlali ne zrovna malou sumu poctivě zaplatit.

Samotným Carach Angren ovšem čachry v harmonogramu zřejmě moc vrásek nepřidělaly (proč taky) a na vcelku prostorném chmelnickém pódiu ze sebe vydávali velmi působivý výkon. Ačkoli vystupují pouze ve třech lidech, zejména pánové Seregor (kytara/vokál) a Ardek (klávesy) zvládli předvést takové pódiové divadlo, jaké bych do nich opravdu neřekl. Jištěni páně Namtarovou bicí palbou oba působili dojmem, jako by oni sami byli protagonisty svých duchařských historek, nebo je dotyčné přízraky přinejmenším posedly. Podívaná to byla náramná a čistě po stránce nasazení mě Carach Angren skutečně uzemnili, protože taková show se opravdu jen tak nevidí. Proto mě dost zamrzely dvě věci. Zaprvé to byl ne zcela dokonalý zvuk, ve kterém dost úspěšně zanikala většina riffů Seregorovy sedmistrunky a dostatečně čitelná byla jen sóla a podobné pasáže hrané jen přes jednu strunu. Kdo zná hudbu Carach Angren z desky, ten mi jistě potvrdí, že když je tahle kapela mizerně nazvučená, dost snadno se z toho stane obtížně čitelný zmatek, který je pro neznalého člověka jen pramálo přitažlivý. Zřejmě důsledkem toho byla také druhá věc, která vystoupení poněkud srážela – nevalná odezva publika. Občas lidé sice zaburáceli celkem obstojně, ale Carach Angren si za svůj velice dobrý výkon zasloužili určitě větší rámus…

Jelikož tento koncert přivábil velmi solidní množství lidí, už v průběhu setu Carach Angren se v sále udělalo poměrně tropické podnebí, takže hned zkraje přestávky to nohy táhlo k pípě tak nějak automaticky. Místo svlažení hrdla však následovalo další nepříjemné překvapení – netuším proč, ale pípa byla k dispozici pouze jediná a pohled na zdánlivě nekonečnou a hlavně zcela nehybnou frontu dost nesmlouvavě přehodnotil moje (a rozhodně nejen moje) úmysly pro nejbližší minuty, takže mi z nedostatku lepších způsobů zabíjení času nezbylo než se užírat myšlenkami na bordel v harmonogramu, vedro, z nepochopitelných důvodů zavřenou šatnu a to vše za sebevědomě nadsazenou cenu. Bohudík, italští Fleshgod Apocalypse tyto chmury částečně rozptýlili. Co se koncertní image týče, jde o jednu z nejstylovějších kapel, které mě napadají, a už na loňském Metalfestu jsem se přesvědčil, že jim to na pódiu šlape skutečně výborně. A oboje se potvrdilo i v klubovém prostředí Nové Chmelnice.

Fleshgod Apocalypse to do diváků napálili s ohromnou razancí a agresivitou a lidé na to evidentně slyšeli, protože čím déle koncert trval, tím lepší odezvy se kapele dostávalo a v samém závěru byla už vyloženě skvostná. Dlužno ale dodat, že to byla odezva naprosto zasloužená, protože Italové odehráli nesmírně intenzivní vystoupení a nad jejich sehraností a pohybovou synchronizovaností jsem musel vskutku uznale pokývat hlavou. Snad jediné, čím jsem si nebyl úplně jistý, to byl pro kapelu typický čistý vokál basáka Paola Rossiho. Občas mi přišlo, že mu to trochu neladí a některé čisté party šly z playbacku, což se Paolo ani nesnažil maskovat. Možná mu ale křivdím, protože od Fleshgod Apocalypse jakž takž znám akorát jejich poslední desku, takže to, co se mi zdálo drobátko falešné, bylo možná docela přesné, a ten playback třeba hrál proto, že to ani nebyly Paolovy party, takže čert ví. Ani Fleshgod Apocalypse neměli úplně vypiplaný zvuk, ale poslouchat to šlo bez větších problémů, takže po i po téhle stránce nakonec spokojenost. Realitou tak či onak zůstává, že Fleshgod Apocalypse potvrdili to, co jde poslední dobou vypozorovat z většiny dění okolo nich – mají ohromně našlápnuto, jsou si toho velmi dobře vědomi, snaží se z toho vytřískat co nejvíc a tlačí to vší silou a vášní, co jich jen mají. A to se pak nelze divit, že předvádí jeden skvělý koncert za druhým…

Jen co Fleshgod Apocalypse za hromového jásotu definitivně opustili scénu a vyloučili tak možnost přídavku, pódium začalo nabírat podobu, která dávala vědět, že tentokrát už je na řadě headliner. Řečtí Septicflesh se v posledních dvou letech vyhřívají na vrcholu zájmu a jejich stále aktuální klenot “The Great Mass” táhne, takže jsem poslední přestávku večera přemítal především o tom, jestli trochu pozmění setlist a dají prostor i starším albům a ne jen povinné dvojici “Anubis” a “Persepolis” z desky “Communion”. S čerstvým pivem z konečně zprovozněné pípy to ale bylo poměrně pohodové rozjímání a v okamžiku, kdy světla potemněla a sálem se začal ozývat nadšený lomoz doprovázející intro skladby “The Vampire from Nazareth”, nezbylo po něm nic než upřímné těšení na klubový výkon Septicflesh, kteří předcházejí úctyhodné zvěsti. Netrvalo dlouho a musel jsem oněm zvěstem dát za pravdu, protože co se během nějakých dvou tří skladeb srovnal zvuk (od té doby naprosto brilantní), Septicflesh si mě velmi rychle obtočili okolo prstu.

Setlist Septicflesh:
01. The Vampire from Nazareth
02. Communion
03. A Great Mass of Death
04. Virtues of the Beast
05. Unbeliever
06. Pyramid God
07. Lovecraft’s Death
08. Oceans of Grey
09. We, the Gods
10. Persepolis
– – – – –
11. Anubis
12. Five-Pointed Star

Naživo sice až tak nevynikaly všechny jemné nuance studiových desek, ale o to brutálnější to byl zážitek a samotné hudbě to na působivosti nic neubralo. Navíc došlo hned na dvě skladby ze “Sumerian Daemons” a zástupců “Communion” se také urodilo mnohem více než v posledních dvou festivalových setech, které Septicflesh v České republice odehráli, což velmi zásadně přispělo ke svěžesti a variabilitě celého vystoupení a tedy i spokojenosti z něj. Co se týče způsobu vystupování kapely, na tomto poli se suverénně nejvíc prosadili dva mužové. Bubeník Fotis Bernado si získal publikum během svého krátkého sóla a jakkoli podobné samoúčelné instrumentální onanie opravdu nemám rád, v tomto případě jsem musel i já smeknout a z plna hrdla si zařvat, protože sympaťák za bicími předvedl takovou palbu, ze které přecházely zraky. Po dobu celého vystoupení ale zcela oprávněně strhával pozornost frontman Seth, jehož způsob hry na basu je naprosto jedinečný a sám Seth poutá zraky přihlížejících už jen svým působivým zjevem. Jakkoli jsem si z předchozích vystoupení odnesl dojem, že je frontman vůči publiku trochu odtažitý, tentokrát mě přesvědčil, že to byl opravdu jen dojem, protože v pauzách mezi skladbami působil vyloženě sympaticky, uvolněně a s publikem komunikoval nesmírně civilně, což se nevidí úplně často. No a s přihlédnutím k vokálnímu infernu a šílenému nasazení, jaké předváděl mimo pauzy musím před tímhle všestranným umělcem opravdu smeknout.

Čím déle vystoupení Septicflesh trvalo, tím lepší mi přišlo a během závěrečného přídavku už šlo rozhodně o vynikající koncert, ve který jsem potají doufal. A když Řekové dohráli, měl jsem jasno – ze třech jejich vystoupení, které jsem zatím viděl, bylo tohle suverénně nejlepší a k absolutní dokonalosti mu chyběly snad jen dvě věci – umělý kouř, který by už tak dost vydatnou atmosféru bezpochyby jedině umocnil, a potom méně experimentální nasvícení. Vůči světlům namířeným na pódium nemám nic, ale dvojstup barevných reflektorů namířených na hlavy publika bych si rozhodně odpustit dovedl, a to z velmi prostého důvodu – nemám sebemenší potřebu koukat na osvětlený dav, který mi i normálně překáží ve výhledu, a v tomhle případě navíc odvádí pozornost od dění na pódiu, což se do výsledného zážitku rozhodně promítá. Pokud mě paměť nešálí, s ničím podobným jsem se jinde nesetkal a upřímně doufám, že už nesetkám. Naštěstí Septicflesh odvedli tak dobrou práci, že jí ani taková záležitost nepodrazila nohy, a když odezněly poslední tóny, přese všechnu mizérii, kterou tento koncert z nehudebního hlediska trpěl (a na kterou jsem si zde náležitě postěžoval), jsem odcházel spokojený, protože všechny tři kapely, které jsem toho večera měl tu čest vidět, ze sebe vydaly opravdu hodně a výsledek podle toho také vypadal.


Rotting Christ – Κατά τον δαίμονα εαυτού

Rotting Christ - Κατά τον δαίμονα εαυτού
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In Yumen – Xibalba
02. P’unchaw kachun – Tuta kachun
03. Grandis Spiritus Diavolos
04. Κατά τον δαίμονα του εαυτού
05. Cine iubeşte şi lasă
06. Iwa Voodoo
07. Gilgameš
08. Русалка
09. Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu
10. Χ ξ ς’

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 8/10
Kaša – 8/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Řekové Rotting Christ patří k těm evropským klasikům, kteří to táhnou už od osmdesátých let a za celou tu dobu si nejenže dovedli postavení u fanoušků i u kritiky vybudovat, ale především si jej dokázali udržet a jejich jméno ani zdaleka nežije jen z desek starších deseti let. Proto není divu, že když v roce 2013 přicházejí s novým řadovým albem, podstatná část metalové obce čeká velké věci. Novinka nese jméno “Κατά τον δαίμονα εαυτού” a podle ústřední persony Rotting Christ, Sakise Tolise, je esencí všeho, čím Rotting Christ jsou. To jsou věru odvážná slova, takže se teď albu radši podíváme na zoubek. Co kdyby Sakis kecal…

“Κατά τον δαίμονα εαυτού” navazuje na dvojici alb “Theogonia” a “Aealo”, které i přes všechny vzájemné odlišnosti pojí dvě zásadní skutečnosti. Obě desky se vyznačují cílevědomě primitivním výrazem (a to si prosím nevykládejte jako mínus – jde o svým způsobem primitivní formu, nikoli obsah) a na obou se dostaly do popředí melodie a řada dalších prvků, které vyloženě sálají řeckou atmosférou, takže asi není úplně mimo nazývat je folklórními vlivy. O novince se však nedá říci, že by v těchto trendech pokračovala, protože i když je především melodická návaznost jasně slyšet, obecně se jedná o dílo značně odlišné. Tak třeba ten folklórní faktor – Rotting Christ se nevzdali svého už typického melodického výraziva a o zařazení desky do portfolia jejích autorů není již velmi záhy sebemenšího sporu. Na úkor typicky řeckých motivů, tradičních zpěvů a kdoví čeho ještě se však dostalo na široké spektrum cizích kultur od Jižní Ameriky po Mezopotámii ovšem nikoli tak, že by se v každé skladbě fidlalo na jiný lokální hudební nástroj. Bratři Tolisové totiž našli jakýsi univerzální výraz, který s drobnými obměnami funguje jak pro legendu o Gilgamešovi, tak pro protagonisty zcela odlišných mytologií z opačného konce planety. Těmi obměnami mám na mysli jak pochopitelné kompoziční odlišnosti jednotlivých skladeb, tak třeba řadu exotických či dokonce mrtvých jazyků, které Sakis použil při psaní textů.

A tím se pomaličku dostáváme k dalšímu stěžejnímu charakteru “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, který ostře kontrastuje s vypíchnutou primitivnosti předchozích desek. Tentokrát se na to totiž šlo úplně jinak a atmosféra dýchá nikoli zvířeckostí a vzrušením z boje ale spíše mystičnem, a to ve velkém stylu. Značný podíl na tom vedle samotné hudby nese rovněž produkce, která oproti minulým počinů nikoli nevýznamně ubrala na agresivitě a nyní je mnohem uhlazenější a subtilnější, nicméně jí nechybí přitažlivě tajemná poloha, která plně koresponduje s kýženým oparem mystiky.

Bohužel, tohle všechno automaticky nestačí na extrémně dobrou desku, a to se bohužel projevuje i v případě “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Album totiž trpí dvěma zásadními slabinami, které mají za důsledek, že s výsledkem tříletého snažení Tolisovic bratří nejsem spokojen až tak, jak bych si přál. Zaprvé – drtivá většina skladeb si je svou strukturou až moc podobná a musím se přiznat, že až na pár jasně zapamatovatelných riffů a pasáží napříč albem mi v paměti ulpěly jediné dvě skladby, které rozhodně není snadné zaměnit se zbytkem. Krom “Grandis Spiritus Diavolos” a “Cine iubeşte şi lasă” je to opravdu dost na jedno brdo, a že jsou některé takové skladby opravdu dobré, je sice záplata poctivá, ale nikoli zcela dostačující.

Druhý problém pak vidím v tom, že těch opravdu dobrých skladeb není zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Když to vezmu postupně, úvodní dvojice “In Yumen – Xibalba” a “P’unchaw kachun – Tuta kachun” je asi tím nejlepším, co deska nabízí a i přes obdobnou strukturu dovedou opravdu nakopnout a bavit snad s každým poslechem. Zmíněná “Grandis Spiritus Diavolos” funguje díky své přímočarosti, melodičnosti a z toho plynoucího hitového potenciálu, ale už titulka “Κατά τον δαίμονα του εαυτού” začíná trochu zaostávat, i když to určitě není špatná skladba. Od té doby je to jak na horské dráze – “Cine iubeşte şi lasă” je docela osvěžující zjevení, naproti tomu “Iwa Voodoo” je asi nejnudnější song alba. Následující “Gilgameš” se sice opět nese v obdobném kompozičním duchu, na který jsem o něco výše nadával, ale stejně jako první dvojice je i toto skladba slušná, i když vyniká dost možná kvůli tomu, co ji obklopuje.

“Русалка” je sice mnohem sympatičtější než “Iwa Voodoo”, ale i přes slyšitelnou snahu opatřit tuhle skladbu jistým slovanským feelingem by mi asi nechyběla, kdyby ji někdo z tracklistu škrtl. Odkaz na mezopotámská božstva a legendy, “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu”, patří opět k té lepší a zábavnější polovině alba, byť i tato skladba opakuje teď již několikrát použitou kostru, a samotný závěr v podobě pro Rotting Christ ikonického “Χ ξ ς'” je opět takový nemastný, neslaný a na jazyk se mi loudí i nepříliš lichotivý pojem zbytečný. A je to veliká škoda, protože dodat těm nezáživným kusům nějakou dynamiku, bylo by to rázem o pořádný kus lepší. Takhle se však posluchač plácá se skladbami, u kterých se není moc čeho chytit a v praxi to vypadá tak, že se akorát čeká na něco, co by vytrhlo z letargie, jenže ono to nepřijde.

Prostým porovnáním dobrých a slabších skladeb tak dojdeme k nepříliš uspokojivému výsledku, protože ty dobré vyhrávají jen velmi těsným rozdílem. Jelikož však ani ty “špatné” skladby nejsou vyloženě špatné, nastává nám tu docela prekérka, protože když bych měl přimhouřit oko, “Κατά τον δαίμονα εαυτού” je vlastně celkem slušná deska s řadou výborných momentů i celých skladeb. Jenže to by byla houby recenze, kdybych si mohl něco takového dovolit, takže přese všechno musím na férovku prohlásit, že ta řada výborných momentů i celých skladeb zde skutečně přítomna je, ovšem jejich kvality jsou citelně otupovány tím zbytkem, který působí značně vyčpěle a postrádá dostatek nosných nápadů. Rozhodně to není kdoví jaký průser, ale čekal jsem víc.


Další názory:

Docela mne překvapuje, že zrovna Rotting Christ se za jejich novinku dostává tak rozporuplných a odlišných reakcí – od těch nadšených, až po ty absolutně odmítavé. Na rozdíl od svého kolegy výše se musím postavit na stranu toho prvního tábora, protože mně se “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jednoduše líbí. Předcházející dvě alba “Theogonia” a “Aealo” se setkala s velmi příznivým ohlasem a Rotting Christ by asi mohli bez sebemenších problémů pokračovat v tom samém duchu a velké části lidí by to stačilo ke spokojenosti, o to více si však cením toho, že to Řekové zkusili zase o trošku jinak, aniž by tím jakkoliv popřeli svou předchozí tvorbu nebo na zmiňované dvě desky navazovali nějak nelogicky. A když už, pak mi “Κατά τον δαίμονα εαυτού” připomíná spíše “Theogonia”, akorát rozmanitější a co do atmosféry kosmopolitnější. Další věc, v níž musím Ježurovi oponovat, je vyrovnanost skladeb, protože já osobně bych o žádné z nich netvrdil, že je slabší, pokud bych měl ovšem vyzdvihnout jen jednu jedinou, dal bych svůj hlas “Cine iubeşte şi lasă”. Já jsem s výslednou podobou desky spokojen a v mých očích (resp. uších) Rotting Christ opět prodloužili sérii skvělých desek, která se táhne už od “Sanctus Diavolos”, s níž Řekové chytili druhý dech.
H.

Rotting Christ si na posledních albech posouvali úroveň svého nejlepšího počinu a logicky jsem očekával, že po skvělých “Theogonia” a “Aealo” se jim povede něco obdobného i na novince “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Kombinace black metalu s atmosferickými momenty těmhle Řekům jde a hned úvodní “In Yumen – Xibalba” to jasně dokazuje, protože tohle je otvírák par excellence. Sakis Tolis a jeho parta se našli ve stylu, který jim skvěle pasuje, a není tak důvod očekávat, že by se na svém jedenáctém albu měli snažit o nějaké kotrmelce. Je pravda, že po prvním poslechu se u mě dostavil pocit lehkého zklamání, protože naděje jsem do nového alba vkládal přeci jen o trochu větší, ale postupem času si mě skladby jako “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu” či skvělá atmosférická hymna “Grandis Spiritus Diavolos” absolutně získaly. Těžko hledat nějakých vyloženě slabých písní, protože všechny si drží vysoký standard, který k Rotting Christ už tak nějak patří. Kapela, která hrdě třímá vlajku řeckého metalu, se tentokrát sice nedokázala přehoupnout přes dvojici svých skvělých předchůdců, ale to by nemělo “Κατά τον δαίμονα εαυτού” nějak ubírat kredit, protože nahrávka je to stále skvělá.
Kaša

Mé poslední dostaveníčko s Rotting Christ dopadlo pro partu řeckých black metalistů poměrně nelichotivě – přestože jsem “Aealo” věnoval slušný počet poslechů a snažil se do alba proniknout, nevydrželo v mém playlistu více než týden a pohořelo na plné čáře. Možná, že kdybych si dnes “Aealo” pustil znovu, měl bych na něj jiný názor, ale myslím, že to nebude nutné. Nerad bych si totiž kazil dojem z aktuálního novinky “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, která mne zpočátku neoslovila téměř vůbec, leč se vzrůstajícím počtem poslechů si mne opravdu získala a přišel jsem jí na chuť. To budiž připsáno na vrub především nekopromisním sypačkám, ale hlavně epickým pasážím doplněných o sborové chóry, jež jsou skutečným a zároveň opravdu úspěšným tahem na branku. Plusem je rozhodně i různorodost užitých vokálů, především v mé nejoblíbenější “Cine iubeşte şi lasă”, která mne uchvátila tajuplnou, mystickou atmosférou – téměř jako by šlo o zlověstné proroctví pronášené z velké části z úst věštkyně uvedné do stavu nejhlubšího transu. Z dalších skladeb bych vypíchnul hned následující “Iwa Voodoo” a závěrečnou “Χ ξ ς'”. Na druhou stranu nemohu říct, že by tyto skadby vyčínívaly z celku nějak výrazně, naopak novinka se velice dobře poslouchá jako celek, jednotlivé skladby navazují velice dobře. Nutno také podotknout, že Rotting Christ na novince působí coby opravdu vyspělá kapela, která se může pyšnit charakteristickým a vysoce propracovaným zvukem, který těžko zaměnit s kteroukoliv jinou skvadrou metalové scény. Výsledný verdikt je potom pro “Κατά τον δαίμονα εαυτού” více než příznivý a i mě samotného těší, že se novince podařilo mou maličkost oslovit v tak nečekaném rozsahu.
Atreides


Hellenic Darkness 2013

Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult
Datum: 2.3.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult, Abstract Essence, Secret of Darkness

Žižkovský Matrix se stal v sobotu druhého března dějištěm náramně atraktivní události. Pořadatelé z Metalgate totiž pro toto datum přichystali koncert hned trojice řeckých kapel, které je snad s výjimkou headlinujících Rotting Christ v české kotlině vidět jen málokdy, pokud vůbec. A jak vyšlo najevo velice záhy, lineup v sestavě Rotting Christ, Dead Congregation a Ravencult, doplněný dvojicí zástupců domácí scény, Secret of Darkness a Abstract Essence, na cílové publikum evidentně zafungoval velmi dobře, protože takovou návštěvnost jsem v Matrixu zažil snad jen dvakrát.

Cesta mezi merchandise pultem a širokou nabídkou řeckých pochutin a kulinářských specialit (výborný nápad, jen nevím, jestli ho někdo docenil i nákupem nějaké té laskominy) mě dovedla do sálu nějakých deset minut po oficiálním začátku akce, takže v tu chvíli se už na pódiu snažila první kapela večera, severočeští Secret of Darkness, o kterých jsem věděl jen to, že za svoji aktuální řadovku sklidili vesměs pozitivní kritiku. Asi na tom něco bude, protože když jsem se do produkce Secret of Darkness zaposlouchal, opravdu to špatné nebylo. Muzikanti navíc ten svůj melodeath švédského ražení prezentovali s velkým nasazením, takže bylo na co koukat, a čím déle to trvalo, docházelo mi, že se vlastně slušně bavím. Secret of Darkness tedy večer zahájili velice sympatickým způsobem a zanechali rozhodně dobrý dojem.

Druzí z našinců, vsetínští Abstract Essence, naproti tomu žádnou velkou neznámou nebyli, takže jsem se těšil na koncert alespoň podobně dobrý, jako byly ty, kterých jsem se od Abstract Essence dočkal v minulosti. No a jejich výkon mě rozhodně nezklamal. Sice se na pódium sotva vešli, což se zjevně podepsalo i na jindy značně rozjívených pohybových kreacích zpěváka Ondráše (a nejen jeho – i ostatní mi přišli o něco umírněnější, než jak jsem byl zvyklý), ale i takovíto klidní Abstract Essence podali velice dobrý výkon. Jejich muzika má zkrátka na živo opravdu solidní drive a navíc funguje i v těch momentech, kdy to z desky možná trochu skřípe. Krom toho se tu potvrdilo, že se i prvním kapelám dostalo mimořádné zvukové péče, takže lze hovořit o po všech stránkách hodnotném zážitku.

Večer postupoval dál mílovými kroky a dobře nastavený trend se ukázal být velmi trvanlivým. První z řeckých kapel, která na něj navázala, byli thrash/blackoví Ravencult, a jakkoli byli Secret of DarknessAbstract Essence dobří a dokonce vzbudili nějakou tu odezvu publika, Ravencult všem jasně ukázali, že opravdová část večera začala až s prvními tóny jejich show. Jak je pro thrash/black příznačné, muzika to byla značně neurvalá a poměrně primitivní, ale zároveň to byl takový nářez, že jsem i přes počáteční pochyby velmi brzy podlehl a jen má pohodlnost mě udržela mimo neutuchající kotel řádících fans. Ravencult to zkrátka do lidí naprali postaru a koncentrovaně a mělo to takovou sílu, že jim přítomní návštěvníci dávali svou přízeň najevo měrou vskutku vrchovatou, a já si jen tak říkám, že Ravencult jsou důkazem, že takový masakr jde udělat i civilně, bez debilních serepetiček a trapné image, čímž nechci ani v nejmenším narážet na jakési Tulsadoom… Co dodat – poctivý starosvětský kopanec do držky a první opravdu výborné vystoupení večera!

S o poznání sofistikovanější, leč neméně (a vlastně ještě mnohem více) evil muzikou se vytasili následující Dead Congregation, a když tu mluvím o zlu, bylo to opravdu těžkotonážní zlo. Tahle athénská cháska sice bez paintů nebo jakýchkoli jiných propriet na první pohled působila obdobně civilně jako Ravencult, ale záhy se ukázalo, že si pánové i tak hodlají podmanit Prahu blasfemickým death metalem toho nejhutnějšího charakteru. Jsa příznivcem takové skočné hudby jsem prakticky ihned musel uznat, že Dead Congregation produkují velice výživný materiál a že jejich koncentrovaný death skýtá rozličné kvality. Bohužel se však ukázalo, že na ploše plus mínus třičtvrtěhodinového setu není vůbec jednoduché udržet pozornost, protože jak jsem si několikrát uvědomil, přese všechny kvality se koncert držel pořád jedné linky a ve výsledku to vypadalo, jako když Dead Congregation hrají neustále to samé. Zkrátka se z toho i přes opět zdařilý zvuk vyklubala taková jednolitá stěna vynikajícího extrémního masakru, ve které však nějak zanikl faktor zábavy, o čemž vypovídá také o něco slabší odezva publika, než jaké požívali Ravencult. I tak ale rozhodně nemohu říct, že to nebyl dobrý koncert, protože Dead Congregation mě nakonec obměkčili, a to hned nadvakrát. Zaprvé se jim to podařilo naprosto ďábelským nasazením, se kterým svoji tvorbu pouštěli do lidí, a zadruhé samotným závěrem. Když už to totiž vypadalo, že skončila poslední skladba, s pečlivě načasovaným odstupem na ni navázaly jemné samply lehce orientálního charakteru, které vygradovaly do posledního smrtícího úderu, kterým nějakou tu minutu takřka nehybní a vyčkávající Dead Congregation učinili za svým vystoupením finální a naprosto zničující tečku!

Že se schyluje k vystoupení hlavní hvězdy večera, to by v přestávce mezi Dead Congregation a Rotting Christ odhadl i člověk, který by neměl sebemenší ponětí o čase a vystupujících kapelách. Před pódiem se totiž snad prvně za večer začal rozrůstat početný hlouček nedočkavců, a když světla potemněla, letmý pohled do sálu ukázal, že nikdo z přítomných nepochybuje o tom, kdo je headlinerem. Rotting Christ evidentně táhnou, a když konečně nastoupili na pódium, hromový jásot musel přesvědčit i takové, kteří by snad ještě váhali. A že to není očekávání bezdůvodné, se bratrům Tolisovým a jejich novým kumpánům povedlo dokázat velmi záhy. Od prvních tónů jejich koncertu se totiž strhla řež, ve kterou jsem někde v koutku duše doufal, ale jen sotva jsem očekával, že se moje přání naplní až tak bezezbytku. Kapela hrála střídavě z různých alb a co song, to pecka. Opět vynikající zvuk dal plně vyniknout všem kytarovým harmoniím a nejrůznějším hrátkám, které ve své specifické melodice dělají Rotting Christ tím, čím jsou a čím si vysloužili přízeň milionů fanoušků po celém světě. Ten jejich zlomek, který se dostavil do Matrixu však kapele oplácel stejnou mincí, a pokud mě paměť nešálí, s drobnými přestávkami se kotlilo neustále a řev, skandování a na všechny strany létající hrozby naplnily klub od podlahy po strop. Nad tím vším však neochvějně vládl frontman Sakis Tolis, a jakkoli nechci snižovat výkon jeho spoluhráčů (poklonu si zaslouží vyseknout zejména oba nováčci v sestavě, kteří do vystoupení dávali opravdu všechno), byl to právě on, kdo na mě zanechal největší dojem. Ač vzrůstem nevelký, svým nasazením a výrazem plně ospravedlnil všechny ty pověsti o tom, jaký je to válečník. Ano, Sakis na pódiu opravdu působil jako ztělesnění nějakého – vím, že je to děsné klišé – antického hrdiny, jen publikum drtil místo mečem a kopím kytarovou smrští a vokálním přednesem, jakého je schopný snad jen on…

Rotting Christ hráli dlouho, fanoušci řádili jak pominutí a jakkoli to bylo skvělé, na obou stranách se po více než hodině zajisté dostavilo vyčerpání (minimálně já jsem se po závěrečné pecce “Noctis Era” sotva držel při vědomí). Každopádně fans si velmi důrazně vyžádali přídavek a Rotting Christ ani v ten moment nezůstali svému dosavadnímu strhujícímu tempu nic dlužni. Třískladbový bonus tak učinil tečku za celým koncertem v opravdu velkém stylu a jak kapela, tak fanoušci mohli být bez přehánění nadšení, protože oběma stranám se dostalo od té druhé tak perfektního výkonu, jaký jen si šlo přát.

Rotting Christ předvedli dech beroucí vystoupení, ale to bylo “jen” famózním vrcholem už tak nesmírně zdařilého podniku, za jehož kvality musím složit kompliment všem vystupujícím kapelám, výborně reagujícím fanouškům a v neposlední řadě také pořadatelům z Metalgate. Jak se totiž opět ukázalo, když mají koncerty nějaký nápad a koncept, které je odlišují od zástupů jiných, potenciál vynikajícího zážitku se násobí. V tomto případě pak došel tento potenciál naplnění a výsledek promluvil sám za sebe. Hellenic Darkness Festival byl zkrátka vynikající akcí, která zůstane v paměti účastníků zůstane určitě velmi dlouho.


Nightfall – Cassiopeia

Nightfall - Cassiopeia
Země: Řecko
Žánr: dark / melodic death / black / gothic metal
Datum vydání: 22.1.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Phaethon
02. Oberon & Titania
03. Colonized Cultures
04. The Nightwatch
05. Stellar Parallax
06. Hubris
07. The Reptile Gods
08. Hyperion
09. Akhenaton, the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty
10. The Sand Reckoner
11. Astropolis

Hodnocení:
H. – 7/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nightfall patří mezi veterány řecké metalové scény, já sám je dokonce řadím do osobní “velké řecké trojky” společně s Rotting Christ a Septicflesh. Jenže na rozdíl od jmenovaných kolegů si Nightfall nikdy nevydobyli takovou pozici… přestože nějaké jméno jistě mají a především starší posluchači, kteří metalovou scénu sledují již od 90. let, na ně stále slyší, z obecného hlediska se rozhodně nejedná o tak známou kapelou. Možná, že za to do jisté míry může nepříliš přehnaná aktivita (mimo jiné čtyři roky úplné nefunkčnosti) a jen sporadické koncertování v posledních letech, což dělá hodně (viz kolegové ze Septicflesh, kteří se po svém návratu neuvěřitelně zvedli, koncertní diář ustavičně natřískaný a pořád je o nich slyšet), dost dobře za to mohou i stylové kotrmelce, kterých Nightfall prodělali hned několik. Nejednou stočili žánrové kormidlo do odlišných vod, čímž naštvali mnohé fanoušky, a ty nové zase ztratili, když oním kormidlem pootočili zase jinam – ostatně se není co divit, při jejich chameleonské diskografii; jako nádherný příklad může posloužit druhá polovina 90. let, kdy po začátcích ve vodách obhroublého death metalu svůj zvuk nejprve značně vyčistili, aby pak skončili až někde u gothic rocku (možná je trochu paradoxní, že právě tato gothic rocková deska, kterou mnozí přímo opovrhují, je moje nejoblíbenější od Nightfall).

Ačkoliv experimentování a stylová nestálost mnohým lidem vadily, pro mě osobně to byl jeden z hlavních důvodů, proč mám Nightfall rád. Kapela si stále dokázala držet svůj rukopis, a přesto si člověk nemohl být tak úplně jistý, s čím přijdou na další nahrávce. Z tohoto pohledu mám ovšem s novinkou “Cassiopeia” malinký problém. Rozhodně to není zlé album a samotná muzika se mi líbí, ale je to na můj vkus až příliš podobné předchozímu “Astron Black and the Thirty Tyrants”. Je dost dobře možné, že hlavní mozek Efthimis Karadimas našel hudební polohu, která mu jednoduše padne jak ulitá a cítí se v ní dobře, což samozřejmě nic proti tomu, ale trochu se díky tomu nyní stává obětí svého vlastního přístupu ke kapele v letech minulých. Když si totiž člověk tak nějak zvykne na to, že se Nightfall s každou nahrávkou vyvíjejí a budou znít zase trochu jinak, je pak trochu zklamání, když se ta nestane a “Cassiopeia” zní až na dílčí drobnosti vesměs podobně, jako zněl její předchůdce. Přesto nemohu tvrdit, že by mě tento fakt nějak moc překvapoval, jelikož z nějakého podivného důvodu jsem tak nějak tušil, že Nightfall budou více méně jen pokračovat v tom, s čím přišli na “Astron Black and the Thirty Tyrants”.

Odsouzení si však “Cassiopeia” i přesto nezaslouží, protože Efthimis dal dohromady kolekci zábavných skladeb, jež opět nesou typický rukopis Nightfall, který je – zmiňovanému experimentování navzdory – jasně rozpoznatelný již od úplných počátků skupiny v první polovině 90. let. Potom, co jsem si na “Cassiopeia” trochu zvyknul (což zní možná paradoxně, protože většinou si člověk musí zvykat na změnu stylu, kdežto v případě Nightfall jsem si vlastně zvykal na nezměnu), jsem docela lehce zjistil, že je “Cassiopeia” velmi solidní nahrávka. Z konkrétních kousků jsem si nejvíce oblíbil trojici “Oberon & Titania”, která je přiložena k poslechu někde okolo, “Colonized Cultures” a “Stellar Parallax”. Avšak i v dalších se vyskytnou zajímavé nápady či velmi dobré melodie, viz třeba “Hubris”.

Menším problémem “Cassiopeia” může být, jak nepřímo zmiňuje kolega pode mnou, relativní jednotvárnost materiálu, neboť deska po celou svou délku jede ve vesměs stejné koleji. Je pravda, že to v případě Nightfall není poprvé a už některá předchozí alba s tímto faktem trochu válčila, stále ale bohužel platí, že úplnému závěru to trochu ubírá, protože oproti předchozím písničkám už prostě nepřináší nic nového. Z tohoto pohledu mě třeba poněkud zklamala skladba “Akhenaton, the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty”, od níž jsem podle názvu čekal něco extra, ale až na poklidnou a na poměry desky trochu netypickou mezihru ve své polovině v ní není nic, co by se neobjevilo již v písních, které předcházely.

Před samotným závěrem by se možná ještě slušelo dát na vědomí, v jakém stylu se vlastně “Cassiopeia” pohybuje, vzhledem ke zmiňovaným stylovým proměnám. Ačkoliv na začátku padaly žánry jako gothic rock nebo death metal, dnešní Nightfall jsou již poněkud jinde, druhý žánr je zde přítomen v nějakých stopových prvních, hlavně díky growlingu, ale jinak by se současný styl Nightfall dal popsat jako kombinace dark metalu, melodického death metalu, black metalu a gothic metalu.

“Cassiopeia” je v konečném součtu dost slušné album, které se mi poslouchalo dost příjemně. Osobně jsem od něj dostal to, co jsem očekával, ačkoliv jsem doufal ve větší posun, přesto mi to stále stojí za koupi a za zařazení do sbírky, a byť tahle deska rozhodně nebude prioritou, protože mám na seznamu žhavější kandidáty na utrácení peněz, stále to myslím hovoří za vše. Dále hodně oceňuji velmi pěkný obal, který je sice na první pohled jednoduchý, ale velmi elegantní a z mého pohledu povedený. Přestože mají Nightfall na kontě i lepší počiny, ani “Cassiopeia” nedělá jejich jménu ostudu.


Další názory:

Tahle deska je mým prvním setkáním s řeckými Nightfall. Kapela prodělala za svou kariéru docela slušný stylový přerod, který spoustu fanoušků asi nerozdýchalo. Jejich prozatím poslední album “Cassiopeia” nabízí ne nezajímavý dark metal s občasnými black metalovými záblesky (to prosím doslova, protože se většinou jedná jen o rytmickou část bicích nebo kytarovou pasáž). Už jsem četl názory, že je to totální brak, ale to bych rozhodně neřekl. Většina skladeb má dobrý odpich a solidní melodické nápady, tady hraje prim především dvojblok skladeb “The Nightwatch” a “Stellar Parallax”. Bohužel po půlce alba už mi skladby připadají poněkud na jedno brdo a dostavuje se mírný pocit nudy.
Stick


War Possession – Through the Ages

War Possession - Through the Ages
Země: Řecko
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.11.2012
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. In the Shadow of the Ancient Gods
02. Medieval Bloodlust
03. World War Domination
04. A Taste of Things to Come (Chaos Awaits)
05. Deathmarch (Outro)

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Tuším, že čistokrevný death metal z Řecka jsem poprvé slyšel až s touto kapelou. Většina členů kapely už nějaké zkušenosti s hraním má, pokud bych to měl upřesnit, tak tři čtvrtiny sestavy působily v black/death metalových Embrace of Thorns, zatímco zpěvák Vaggelis trápil hlasivky u black metalových Merciless Crucifixion. Po čtyřech letech existence se rozhodli představit veřejnosti s EP “Through the Ages”, kterou vydali u polských Hellthrasher Productions.

Že půjde nejspíš o řádnou porci old school death metalu, nasvědčuje už poctivý kreslený obal s válečným výjevem z dílny Milana Novakovice. Domněnka se potvrdí už s první a nejkratší (nepočítaje outro) skladbou “In the Shadow of the Ancient Gods”. Tu uvádí valivé riffy, hrdelní chropot, aby se pak rozjela na plné obrátky s nekompromisními blastbeaty. Podařilo se slušně namíchat zvuk, takže nic vyloženě nezaniká, ale přitom to není žádný vycizelovaný křišťál. Kluci se hlásí k odkazu veličin, jako jsou Bolt Thrower, Asphyx, Incantation nebo Terrorizer. Především Asphyx jsou slyšet v kytarových riffech a kytarových melodiích, při zatěžkaných pasážích mi v hlavě vyskakujou pro změnu ti Bolt Thrower.

První skladba končí bohužel tak trochu dřív, než opravdu začne, po bitevní vřavě v jejím závěru se rozjíždí šest minut dlouhý masakr “Medieval Bloodlust” a opět mi vyskakujou ty death metalové veličiny, které v tom slyším. Rozhodně umí vzdát hold svým vzorům, to se musí nechat. Opět blastbeat, rychlé tempo, pak tempový zvrat, téměř doomová šlapačka à la Asphyx, člověku se z toho ale chce pomalu začít zívat. Řemeslně je to dobře provedené, ale jednoduše je to jen odvar toho, co už je nám dobře známo. První větší zbystření smyslů proběhlo u třetí skladby “World War Domination”, kerá je solidním nářezem se změnami tempa a zajímavými riffy.

Ve čtvrté “A Taste of Things to Come” se občas v riffech blýskne i záchvěch starých Death. Pátou skladbou je outro, které mi přijde úplně zbytečné. Technicky tomu asi fakt není co vytknout, kluci švihají death metalové standardy s přehledem, ať už mluvíme o riffech kytar nebo o bicích. I kompozičně se drží zajetých kolejí, to samé platí o textech. Tématicky se drží klasiky válečných témat (“World War Domination”) nebo historie (“Medieval Bloodlust”, “In the Shadow of the Ancient Gods”). Vokálně jde o solidní chropot, jak to ocení srdcaři staré školy. Já bych občas ocenil větší variabilitu.

Necelá půlhodina EP dává tušit, že by se War Possession mohli stát slušnou akvizicí řeckého death metalu. Můj postoj nejspíš vyznívá docela kriticky, ale ono se asi ani nedá od prvního EP kapely tohoto zaměření čekat nějaké velké převraty. Svůj účel určitě splnilo, upozornilo na existenci talentované kapely. Myslím, že víc odpovědí nám dá plnohodnotná deska; rozhodně je fajn, že někdo křísí tyhle klasické postupy, přece jen těch brutal slamming technical a kdovíco ještě smeček už je trochu přeplněno. Ale určitě by neuškodilo tomu dát trochu vlastního ksichtu. Staromilci EP určitě ocení, navíc když vyšlo v pěkném vinylovém vydání.


Firewind – Few Against Many

Firewind - Few Against Many
Země: Řecko
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Wall of Sound
02. Losing My Mind
03. Few Against Many
04. The Undying Fire
05. Another Dimension
06. Glorious
07. Edge of a Dream
08. Destiny
09. Long Gone Tomorrow
10. No Heroes, No Sinners

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řecký kytarista Gus G. a jeho dvorní power metalová partička Firewind příchází v pořadí se sedmým řadovým albem “Few Against Many”. Deset songů a 45 minut, toť vcelku běžná a ničím moc výjimečná nabídka. Můžu říct, že se mi celkem líbí obal, i když působí drobet kýčovitě (a na druhou stranu ne dost, abych z toho dětinsky slintal radostí jako třeba u maleb Luise Roya). Co jsem tak brouzdal po internetu, novinka sklízí povětšinou příznivé ohlasy, i když sem tam se nějaká ta pětka, šestka najde taky, takže přeci jen nebudu sám. Mně osobně totiž deska neučarovala ani trochu. Dokonce bych řekl, že mě přinejmenším její část skoro až znechutila. Takže ale pěkně popořádku.

Firewind mi byli známí vlastně jen svou deskou “Forged by Fire”. Ta se mi jakž takž líbila, i když slabší momenty bych na ní našel taky. Rozhodně mě ale neoslovila natolik, abych se pídil po další tvorbě kapely, a tudíž mi uniklo ono vychvalované období posledních let a údajně skvělých alb. Pakliže má ale být “Few Against Many” pokračovatelem oné skvělosti, tak to pardon, ale to opravdu nejedeme na stejné frekvenci. Tenhle obrat jsem už tuším nejméně jednou v některé z recenzí použil a myslím, že ho ještě použiju i někdy v budoucnu. Neumím si totiž asi jinak vysvětlit, jak se mi může bytostně nelíbit něco, co jiní tolik opěvují.

Co je tedy z mého pohledu špatně? Zřejmě dominantním prvkem, který mě irituje, je zpěvák Apollo Papathanasio. Ani ne tak nekvalitou svého hlasu obecně, ale způsobem, jakým někdy zpívá. Zejména u prvních třech songů je to pro mě téměř až nesnesitelné, což je škoda, protože od “The Undying Fire” se to přeci jen trochu vylepšuje a najednou se to zase poslouchat dá, snad až na předposlední “Long Gone Tomorrow”. Mít tracklist pouze položky 4 – 10, dost možná bych se na celou věc díval jinak. To bych se ale zase nejspíš ofrňoval, že je to moc krátké :) Takhle ovšem musím říct, že se prostě nedokážu osobně oprostit od zpěvu, který nemůžu vystát, a zároveň si užívat hudební stránku. Té se přitom zas tak moc vytknout nedá, zejména kytarové party jsou často docela zajímavé, Gus G. se coby mozek kapely nezapře – Ozzy si ho ostatně do své dvorní bandy asi nevybral náhodou či omylem.

Jsou i místa, která se mi vyloženě líbí tak, jak jsou. Jednak je to song “Destiny”, kde mi zpěvákův hlas nevadí, zvlášť když se sympaticky pokouší o chraplák, a vůbec jde o pěknou power metalovou vypalovačku s chytlavým refrénem. A pak je tu ultra-pomalá balada “Edge of the Dream”, která si zaslouží zvláštní pozornost už proto, že s instrumentální částí vypomohli členové Apocalypticy a narušili tak obvyklou hegemonii Gusovy kytary. Vrtá mi hlavou, který song mi tenhle kousek tak připomíná – myslím, že to je “Dreams Come True” od HammerFall. Každopádně Apollův pěvecký výkon bych tady dokonce přímo pochválil. Jenže pak jsem si pustil znova “Wall of Sound” a měl jsem zase chuť mlátit hlavou do zdi… Na tomto album otevírajícím songu je prostě snad všechno špatně.

“Few Against Many” je z mého pohledu dost nevyrovnaná deska s velice povedenými i naprosto otřesnými momenty. Nepřesvědčila mě o tom, že by Firewind měla být kapela, nad kterou bych se měl nějak zvlášť rozplývat a snažit se pronikat hlouběji do její diskografie. Na druhou stranu na tom může mít výrazný podíl má prostá osobní nechuť k hlasu zpěváka – podotýkám ovšem, že pouze u některých skladeb. I to je ovšem téměř vždycky problém, proto nemůžu jít s hodnocením výš než na šest. Můžeme třeba polemizovat o tom, zda nejsou po “umělecké” stránce Firewind výše než Sabaton, a jak jsem tedy mohl dát tam tolik bodů a tady ne, ale ten osobní zážitek z poslechu a chuť pustit si album znova mi prostě a jednoduše chyběly.


Další názory:

Gus G. umí, o tom žádná. Během své kariéry nasbíral mnoho zkušeností napříč několika kapelami z různých žánrů, ale i přesto mám u posledních tří alb Firewind pocit, že to s nimi kvalitativně jde pěkně z kopce. Celá kapela sice odvádí perfektní práci, samotná alba disponují skvělým zvukem a po technické stránce je všechno dokonalé, ale s pestrostí a zajímavostí materiálu už je to slabší. Přestože Gus G. ve skoro každé skladbě na “Few Against Many” vystřihne sólo hodné kytarového hrdiny v současné Ozzyho doprovodné bandě, pořád je to málo na to, abych měl z alba lepší pocit než jen slušně odvedené, ale dost průměrné práce. Je to škoda, protože poté, co se vykašlal na své boční projekty, bych logicky čekal, že se to skvělými nápady začne ve Firewind jen hemžit, když jimi nebude ústřední mozek kapely plýtvat na všechny strany, ale kde nic, tu nic. Snad jen zpěvák Apollo Papathanasio mne zatím nezklamal, protože jeho vokál mě baví a leckdy dokáže svým zpěvem zachránit průměrnou skladbu a vytáhnout ji o třídu, dvě výš, viz třeba osmá “Destiny”, která není ve své podstatě ničím jiným než klasickou power metalovou odrhovačkou, jakých vznikly již tisíce. Je mi líto, ale ani tentokrát mě Gus G. nedokázal přesvědčit, že ač má talentu na rozdávání, tak ho nedokáže vhodně zužitkovat.
Kaša


Suicidal Angels – Bloodbath

Suicidal Angels - Bloodbath
Země: Řecko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.1.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Marching Over Blood
02. Seed of Evil
03. Divide and Conquer
04. Control the Twisted Mind
05. In the Grave
06. Terror Is My Scream
07. Pit of Snakes
08. Kneel to the Gun
09. Lost Dignity
10. White Wizard

Hodnocení:
Beztak – 7,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Beztak):

Z Řecka zmítaného krizí se k nám přiřítila čtvrtá řadová deska thrash metalové kapely Suicidal Angels. Od svého prvního počinu “Eternal Domination” z roku 2007 urazila pěknou štreku a dostala se do povědomí thrash metalových fanoušků. Chce být vidět, tak hojně koncertuje a už několikrát navštívila naši republiku. Například už zítra (22. února) se objeví na putovním turné Full of Hate po boku Behemoth nebo třeba Cannibal Corpse. Každopádně zpět k samotné kapele, tedy konkrétně jejímu novému počinu “Bloodbath”.

Je jasné, že člověk by v případě Suicidal Angels neměl očekávat příliš originálních nápadů. Kdo hledá originalitu, tak tady nepochodí. Kdo se ovšem připravil na parádní thrash metalovou jízdu, toho by novinka Suicidal Angels neměla zklamat. Kapela sází na osvědčené postupy, které využila již na minulých albech a které využívaly legendy žánru už v 80. letech. Nepočítat s tím může znamenat zklamání z desky “Bloodbath”. Jenže já s tím počítal a doslova se na to těšil, takže mé nadšení s poslechem další a další skladby roste. Bylo by vhodné zmínit jméno autora obrázku na přebalu desky. Není jím nikdo jiný než známý umělec Ed Repka, který má na svědomí mrtvolné obaly desek Megadeth, Death, Massacre nebo i předešlou desku Suicidal Angels, “Dead Again”. Přebal k novince je opravdu brutální, ale pro mne je ve stínu předešlé desky, kde přes oblohu nad hřbitovem přelétali sebevražední andělé.

Album “Bloodbath” začíná stejnojmennou písní a Suicidal Angels nenechají nikoho na pochybách, že novinka bude opět skvělá. Tedy skvělá pro toho, komu se líbila i předešlá alba, protože změn tu moc nenastalo. Svižný song s refrénem, ve kterém zpěvák dvakrát vykřikne název písně a kytarista si vystřihne nějaké to sólo. Stará známá, dobře fungující rovnice. Druhou písní by kapela ráda vzdala hold celé scéně včetně fanoušků. Skladba s názvem “Moshing Crew” je neřízenou střelou a já doufám, že bude kapelou hrána na koncertech, protože ta si přímo žádá pořádný mosh pit. Třetím songem kapela ubere na tempu a píseň “Chaos (The Curse Is Burning Inside)” se rozjíždí klidným intrem. Celkově píseň pěkně šlape a já si spokojeně pokyvuji hlavou do rytmu. Pak se rozjede čtvrtá skladba “Face of God” a to je zase pořádná jízda. Zpěvák nasadí svůj řádně naštvaný hlas a zběsile odsekává text písně. Myslím si, že píseň “Face of God” je z té první čtverky rozhodně nejlepší. Vypadá to, že Suicidal Angels se pomalu šplhají na pomyslný thrash metalový Olymp, mezi ostatní thrashové božstvo.

Začíná píseň “Morbid Intention to Kill” a já jsem znovu přikován k zemi mocnými riffy. Někdo by možná poznamenal, že kapela točí pořád to samé dokola jako kolovrátek. Já nad tím však mávnu rukou a řeším spíš celkovou zábavnost desky, která je dle mého pohledu na slušné úrovni. Ani jednou jsem neměl pocit, že bych měl některou z písní přepnout. Šestý song “Summoning the Dead” klidně přeskočím, protože v podstatě bych musel napsat to, co jsem napsal už k některé ze skladeb zmíněných výše. Což tedy potvrzuje slova o kolovrátku (smích). Znovu bych se zastavil nad další písní. Tou je v pořadí sedmá “Legacy of Pain”. Ihned na člověka dýchne závan death metalu, což se potvrdí i s nástupem vokálu, který má na svědomí Karl Willetts z britského death metalového uskupení Bolt Thrower.

Můj osobní vrchol alba se skrývá v songu číslo osm. “Torment Payback” znovu nastartuje svižný thrash metal, jenže pak v refrénu si kytara začne riffovat miloučkou melodii, která je úžasně chytlavá a mne dostala na první poslech. Už když jsem si desku “Bloodbath” letmě projel poprvé, okamžitě mi tahle skladba uvízla v paměti. Byl to totožný pocit, který jsem pocítil, když jsem poprvé slyšel jejich píseň “Apokathilosis” z desky “Sanctify the Darkness”. Na tohle jsem přesně čekal a jsem rád, že to přišlo. “Skinning the Undead” je písní předposlední a v zásadě je to klasická věc Suicidal Angels. Na to se ovšem člověk před poslechem buďto připravil nebo desku už dávno znuděně vypnul. A já si nemůžu pomoct, mně se to pořád líbí. Posledním zářezem na desce je skladba “Bleeding Cries”, kde dojde k mírnému zpomalení a Suicidal Angels se tak loučí s fanoušky.

Popis desky máme za sebou, tak se vrhneme na její hodnocení. A půjdu na to jednoduše. Chytlavé riffy, střídání tempa, zběsilá sóla a ostrý vokál. Co víc by fanoušek měl od thrash metalu chtít? Samozřejmě se nejedná o nějakou progresi nebo plavbu proti proudu. Naopak Suicidal Angels plavou s ním a nechávají se jím unášet. A určitě nemusí být daleko doba, kdy budou v čele toho proudu jako jedna z vlajkových lodí. Dále po Suicidal Angels nemůžeme chtít nějaký hodnotný umělecký zážitek. U nich mi prostě stačí, když to bude šlapat a na koncertě se budu moct totálně vyřádit. To mi zatím nabízí a byli by blázni, kdyby na tom chtěli něco měnit. Když už to nějakou dobu funguje a jsou lidi (včetně mě), kteří jim to i přes zoufalou neoriginalitu žerou. A co si budeme povídat… při poslechu desky jsem si mnohokrát představil, jak nadšeně lítám v mosh pitu. No, a o tom ta jejich hudba tak nějak je.

Suicidal Angels


Druhý pohled (H.):

Možná to bude vypadat, že mě prostě baví si vždycky hrát na toho kazišuka, ale nebaví, přesto to však musím být opět já, kdo bude album odstřelovat a dávat ty nižší známky. Jenže v případě Suicidal Angels a jejich “Bloodbath” nemám jinou možnost na výběr. A důvod mám vcelku jednoduchý – naprosto zoufalá neoriginalita, která až hraničí s kopírováním. Tlačenka labelu Nuclear Blast sice tyto Řeky tři roky zpátky vystřelila prudce nahoru, to se ovšem – jak vidno – ruku v ruce s odpovídající hudební produkcí opravdu nenese.

Pro “Bloodbath” (a ostatně pro všechna CD Suicidal Angels – to svým způsobem také o něčem svědčí, i když to bych ještě dejme tomu odpustil) je určující slovíčko “thrash”. A to je, vážení, všechno, více toho ohledně stylu kapely říkat netřeba. Což o to, já proti thrash metalu samozřejmě nic nemám, jenže v případě Suicidal Angels mi vadí to, že je ta jejich muzika prachsprostou kopírkou (ne, ani inspirací bych to nenazýval) klasiků svého žánru bez jakékoliv špetky byť i jen snahy o nějakou inovaci. Jmenovat kapely, od nichž Suicidal Angels berou, snad ani nemá smysl, protože kdo to tam neslyší, ten by měl možná uvažovat, jestli poslouchá ten správný styl, ale jen pro úplnost lze čistě namátkou zmínit Exodus, Kreator, Testament nebo Slayer.

Ono jako poslouchat se to dá, to zase ano (z toho důvodu je také mé hodnocení pořád ještě nad průměrem, ne pod ním nebo na něm), tím to ale hasne. Možná nějaké mladší ročníky nebo začátečníci v metalu se na tohle budou chytat, ale osobně si myslím, že ti odrostlejší určitě nebudou mít potřebu poslouchat předestilované riffy, které už někdo (a ruku na srdce, mnohem lépe) zahrál před 20-30 lety. Jenže z nějakého mně neznámého důvodu Suicidal Angels zažívají dost solidní úspěchy… firma (nyní už nová) může být spokojena, samotná kapela taktéž (zjevně to ty kluky řecké ušaté baví – alespoň něco), ale ty, hudební fanoušku, který bys rád nějakou originalitu, táhni k čertu. V dnešní době už je asi nějaká trapná osobitost jen přežitek. Holt jsem asi staromódní…


Septicflesh – The Great Symphonic Mass

Septicflesh - The Great Symphonic Mass
Země: Řecko
Žánr: orchestral / neoclassical
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Mad Architect
04. Pyramid God
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Apocalypse
08. Five-Pointed Star
09. Persepolis

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Protože deska “The Great Mass”, vydaná v polovině letošního dubna, je opravdu masivní veledílo a na rozdíl od většiny těch obskurností, jimž tu obyčejně dáváme nejvyšší hodnocení, jsou Septicflesh pojem, rozhodl jsem se k nahrávce ještě jednou vrátit skrze nějaký větší článek. Pokud by vás zajímalo, proč se zrovna Septicflesh dostává téhle výsady… no, řekněme, že je to protekce (smích). Mám tuhle kapelu prostě rád. Samozřejmě by ale byla blbost recenzovat podruhé to stejné album, tudíž se dnes nebudeme věnovat samotné klasické desce “The Great Mass”, ale bonusovému CD “The Great Symphonic Mass”, které se objevilo u limitované edice a které, jak již jeho název napovídá, nabízí čistě orchestrální verze jednotlivých skladeb.

Pokud vynecháme zpocený download (upřímně řečeno nechápu, jak vůbec někdo může legálních downloadů využívat… když chci za muziku platit, tak si snad už koupím fyzický nosič, ne?), vyšlo “The Great Mass” na vinylu, standardním jewelcase CD, CD+DVD digipacku a nakonec jako luxusní sběratelský artbook. A právě ta poslední edice je předmětem naší dnešní recenze…

Jedná se o velkou knihu o rozměrech přibližně jako klasické LP (asi o tři čísla menší na délku i výšku), ta je zabalená v obrovském plakátu (cca 100 cm × 55 cm), na němž je vyobrazen kompletní artwork desky v celé své kráse a ve velkém formátu (artwork je tak velký, že na ostatních edicích jsou vždy jen jeho části). V samotné knize najdete celkem tři disky – klasickou desku “The Great Mass”, čili desítku skladeb excelentního orchestrálního death metalu o délce téměř tři čtvrtě hodiny, což už jsme podrobně probrali v původní recenzi, pak DVD a bonusový disk “The Great Symphonic Mass”, který je exkluzivní pouze pro tuto edici. Kniha má celkem 100 stran (tomu říkám booklet!) a blíže zachycuje dvě formy umění, které skrz Septicflesh prostupují – malby a artworky zpěváka a baskytaristy Spirose Setha Antonioua a orchetrální party Christose Antonioua. Najdete zde jakýsi “katalog” Sethových prací a vedle nich několik skladeb z “The Great Mass” rozepsaných do not.

DVD by mělo být podle mého soudu stejné jako v případě digipackové verze, ale protože digipack nemám k dispozici, je to jen odhad. Každopádně zde najdeme mix “The Great Mass” v prostorovém zvuku a čtveřici zajímavých dokumentů – pro každého člena Septicflesh jeden. Spiros Seth Antoniou divákovi představí koncept a myšlenku za artworkem alba a nahlédnout dá i do své kuchyně, jak tvoří obrazy. Jeho bratr Christos Antoniou krátce poreferuje o skládání symfonických partů “The Great Mass” a zbytek jeho dokumentu tvoří především záběry nahrávajícího pražského orchestru. Jako nejzajímavější mi přijde prostor vyhrazený pro kytaristu, textaře a zpěváka (čistý vokál) Sotirise Vayenase, který objasní význam všech textů na “The Great Mass” a rovněž jednotící myšlenku celé desky. Poslední bubeník Fotis Benardo pak vypráví o samotném nahrávacím procesu. Celkově můžeme říct, že DVD nabízí ucelený pohled do pozadí celého projektu, díky čemuž lze veškeré souvislosti lépe a přesněji zachytit a pochopit. Pochvalu si zaslouží taktéž velice zajímavé zpracování – rozhodně se nejedná o rozhovory typu, kdy hudebník sedí na židli a jenom povídá. Zejména Sethův příspěvek je vytvořen v naprosto maniakálním (doslova!) duchu. Jedinou nevýhodou DVD tak zůstává jeho menu, v němž nevidíte, jaké tlačítko je právě označeno.

Tím se konečně dostáváme k samotnému “The Great Symphonic Mass”. Rozdíl mezi ním a klasickým “The Great Mass” je opravdu zásadní, očekávejte tedy něco zcela jiného. Samozřejmě netvrdím, že obě záležitosti spolu nemají nic společného, to mají, avšak rozdílů je mezi nimi hodně. No jasně, řeknete si, vždyť jedno je přece metal s orchestrem, druhé je jenom orchestr, tak je to přece na první pohled jasné, že to bude rozdílné… To máte samozřejmě pravdu, ale měl jsem tím na mysli spíše to, že všechny kompozice čistě v symfonické podobě dostávají naprosto jiný rozměr, nezřídka i zcela jinou atmosféru.

Pokud jste “The Great Mass” poslouchali pozorně, jistě víte, že nejedna pasáž na desce je postavena čistě na hutném kytarovém soundu, skladby díky tomu mnohdy zní brutálně, mohutně a tvrdě, o hlubokém growlingu ani nemluvě. Veškeré metalové nástroje i zpěv jsou však pryč, zůstaly jen sbory, perkuse a klasické instrumenty, což má na vyznění některých kusů velice zásadní dopad. Skladby jsou v úplně v jiných odstínech; kde “The Great Mass” působilo mocně, tam zní “The Great Symphonic Mass” povětšinou plíživě a mnohem více minimalisticky, což je samozřejmě dáno právě tím, že v těchto pasážích měly hlavní slovo kytary. Ale naopak jisté momenty na “The Great Symphonic Mass” jsou ještě mohutnější. monumentálnější a mrazivější než na původní nahrávce.

Septicflesh

Například sugestivní rituální závěr “The Vampire from Nazareth” působí na “The Symphonic Great Mass” spíše nevýrazně. Naopak první polovina písně je snad je mocnější. Neskutečně majestátně působí “A Great Mass of Death”, ta je v symfonické podobě naprosto geniální – gradující, působivá, drží posluchače v napětí – naprostý skvost. Pranic čistě orchestrální podoba neublížila šílené “Mad Architect”, přestože kupříkladu pasáže těsně po refrénu vyznívají zcela odlišně, samotná píseň neztratila nic ze své psychotické atmosféry, která vybuchuje právě v refrénu.

Už na “The Great Mass” zaujala svou výraznou symfonickou linkou “Pyramid God”. Není tedy divu, že zde působí jako jedna z nejnápadnějších položek na “The Great Symphonic Mass”. Nejprve vás vynese do výšin, poté náraz a pád, opět postupná gradace až k hudebnímu orgasmu a zase pád až téměř do ambientního minimalismu. Naopak se mi ale zdá, že v nové podobě trochu ztratila “Oceans of Grey”, která je v původní kytarové verzi neskutečně geniální. Orchestrální podoba posluchače zničí pouze ve svých refrénech.

Oproti tomu “The Undead Keep Dreaming” je na “The Great Symphonic Mass” snad ještě působivější, mnohem plíživější a hrozivější zároveň. Čistě symfonická podoba velice pomohla rovněž i “Apocalypse”, jež na “The Great Mass” vyznívá jako jeden z těch méně výraznějších kusů. Avšak jemné smyčce střídající se s výbuchy kotlů vám dokáží, že i tato písnička má co říct.

Předposlední položkou je “Five-Pointed Star”, jež v skrývá neskutečně úchvatné pasáže stejně tak jako ty méně výrazné. Závěr obstarává symfonická verze skladby “Persepolis” z předchozí desky “Communion”; píseň doznala navíc ještě té změny, že jsou sbory přezpívány do francouzštiny (důvod opravdu netuším). Každopádně za všemi předchozími položkami, jejichž orchestrální stránka je chvílemi naprosto neskutečná, “Persepolis” trochu zaostává, i když i v ní se najdou zajímavé momenty. Lze ale na první poslech slyšet, že orchestrace a práce sboru jsou na “The Great Mass” mnohem propracovanější, bohatší a košatější než na “Communion”.

Ačkoliv jsem se v předchozích řádcích několikrát vyslovil, že najdeme i méně záživné momenty, musím jedním dechem dodat, že toho si všimnete až při pozorném rozebírání do šroubku, podobně, jak jsem to právě udělal já. Pokud však budete “The Great Symphonic Mass” vstřebávat a vnímat jako celek, jedná se o neuvěřitelně působivý a dechberoucí poslech. Řek bych, že je to zejména z toho důvodu, že “The Great Symphonic Mass” nejsou jen obyčejné metalové songy přepracované do symfonické podoby, jak jsme u metalových skupin povětšinou zvyklí, nýbrž samostatně dýchající hudební dílo; ne symfonická parodie na metal, ale dynamická klasická hudba. Jak je to vůbec možné? Je to tím, že – jak řekl sám autor orchestrací, Christos Antoniou – nejprve vznikly partitury pro orchestr, až poté ta metalová složka. Díky tomu není “The Great Symphonic Mass” pouhým přívažkem, aby bylo co přidat k limitované verze, ale ve své podstatě další plnohodnotnou deskou.

Septicflesh - The Great Mass

Pokud jste ortodoxně metal, asi “The Great Symphonic Mass” vůbec nezkoušejte; pokud jste ale hudební fajnšmekři bez omezeného rozhledu a zábran, kteří si dokážou vychutnat jakoukoliv dobrou muziku, právě tato záležitost je přímo pro vás – zaměstná vaše sluchové buňky na hodně dlouho, to mi věřte, mnohdy vyvolá i mrazení v zádech – podobně jako samotné “The Great Mass”. Když nic jiného, znáte-li “předlohu”, nabídne vám “The Great Symphonic Mass” zcela novou podobu již známých písní a zároveň vás nechá si vychutnat spousty skvostných detailů, které na “The Great Mass” pod hradbou kytar vyniknout nemohou. I když dle mého názoru je “The Great Symphonic Mass” mnohem víc než jen tohle.


Dodsferd – Spitting with Hatred the Insignificance of Life

Dodsferd - Spitting with Hatred the Insignificance of Life
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.3.2011
Label: Moribund Records

Tracklist:
01. The Hate Goes On
02. Praying in Vain Under the Shrine of Your God
03. Your Kingdom Was Built in a Lie
04. Preaching Death and Deconstruction
05. Spitting with Hatred the Ignisificance of Life
06. A Pile of Shit; The Only Hope of Your World

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Dodsferd z Řecka jsou dozajista zajímavou kapelou. To, co předvedli na debutu “Desecrating the Spirit of Life”, byl sice absolutní kanál po zvukové i hudební stránce, ale s druhým počinem “Fucking Your Creation”, který je o rok mladší, se již začali profilovat do poslechu-hodné záležitosti. Garážový zvuk sice zůstal, avšak hlavní mozek Wrath znatelně zapracoval jednak na skladatelských nápadech, jednak na atmosféře. Výsledkem sice nebylo dílo, jež by se dalo nazvat jakkoliv originálním či progresivním, ale pro fanouška pravověrného černého kovu šlo jistě o velice slušný kousek. V nastolené cestě Dodsferd pokračovali i na dalších dvou nahrávkách “Cursing Your Will to Live” (opět 2007) a “Death Set the Beginning of My Journey” (2008), přičemž kvalita těchto alb měla hezky vzestupnou tendenci. Stále nic extrémně originálního, ale něco dobrého určitě. Zásadní obrat přišel v roce následujícím, kdy se objevila pátá velká deska “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, s níž nastaly četné změny. Jednak překvapil o mnoho čistší a dynamičtější zvuk, ale především album namísto několika rychlých projektilů nabídlo dvě rozsáhlé, pomalé kompozice, jež už svým vyzněním spadaly více do škatulky depressive black metalu…

…a právě v této chvíli přichází čas na právě vydávanou novinku “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life”. V mezičase vydané minialbum a splitko jsem samozřejmě přesně dle svého nechutenství k nedlouhohrajícím nahrávkám (čest výjimkám!) okázale ignoroval, takže jsem byl docela dost zvědav, kam se Wrath tentokrát pohne. Zcela upřímně jsem doufal, že nová deska bude pokračovat ve stylu “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, jíž považuji za vrchol tvorby Dodsferd, první pohled na tracklist mi však jasně ukázal, že “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” se opět navrátí do lůna čistého černého umění. Po mnoha posleších novinky ale můžu prohlásit, že ne všechno je tak žhavé, jak se ze začátku zdálo, a šestá řadovka Dodsferd obsahuje i několik málo elementů, které byly do hudby těchto Řeků implementovány právě s předchozím ukročením ze zajetých kolejí.

Znatelný posun je opět v samotné produkci alba. Stále to sice chrastí pěkně v podzemí, ale už to na rozdíl od raných počinů nezní jako nonstop včelí bzučení. Neboli – chcete-li to trochu polopatičtěji – “Spitting with Hatred, The Ignisificance of Life” už je poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, nejen pro fanouška black metalu. Novinka si však v některých momentech od “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow” vypůjčuje rovněž výraznou kytarovou melodiku. Nejpatrnější je to v těch nejdelších skladbách, například hned v druhé “Praying in Vain Under the Shrine of Your Kind”, jíž bych díky velice chytře promyšlené kompozici a proměnlivosti označil jako vrchol desky.

Písničky na “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” by se daly rozdělit celkem do dvou kategorií, které jsou obě zastoupeny trojicí kousků. První jsou rychlé black metalové náklepy, které mají blíže ke starší tvorbě; druhé jsou pomalejší (ne přímo pomalé, spíše ve středním tempu) písně, jevící se mi jako takový kompromis mezi dřívějšími alby a “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”. Na první pohled (ani ne poslech) jdou od sebe rozeznat opravdu lehce – ty rychlé mají pod deset minut, ty pomalejší nad deset minut. Co je však důležité, v obou těchto “kategoriích” si Dodsferd počíná velice zkušeně a dokáže si udržet posluchačovu pozornost silnými nápady. Lídr Wrath sice nepatří mezi skladatele-průkopníky, takže se ke slovu dostávají spíše konvenčnější hudební zbraně, ale nedá se říct, že by to bylo vyloženě na škodu. “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” totiž díky tomu i v těch “progresivnějších” (velké uvozovky) pasážích zní stále dostatečně pravověrně, což zrovna u black metalu může být bráno jako klad – záleží na úhlu pohledu.

Dodsferd

Ačkoliv jsem doufal v trochu něco jiného, nemohu “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” nikterak hanět, neboť se jedná o kvalitní nahrávku, která se mi velice zamlouvá. Nejsem si jist, jestli může album fungovat i u průměrného posluchače tvrdé hudby, ale myslím, že fanoušci black metalové větve budou s nejnovější prací Dodsferd jistě spokojeni. Nebudou sice ryčet a chrochtat nadšením, ani se nebudou rozplývat nad hudebním vizionářstvím, to netvrdím, ale zcela jistě si užijí velice příjemnou žánrovou nahrávku, jejíž poslech opravdu baví.