Archiv štítku: GRC

Řecko

Septicflesh – The Great Mass

Septicflesh - The Great Mass
Země: Řecko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Pyramid God
04. Five-Pointed Star
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Rising
08. Apocalypse
09. Mad Architect
10. Therianthropy

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Seda – 9/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“The Great Mass” bylo v naší redakci jedním z nejnetrpělivěji očekávaných počinů letošního roku. A nejen u nás – do novinky řeckých bohů Septicflesh byly vkládány obrovské naděje takřka ze všech stran. Ale ono se není co divit, vezmeme-li v potaz, jakou apokalypsu rozpoutala kapela na posledním opusu “Communion”. Už když se nějaký měsíc nebo dva před vydáním dostala několika lidem do rukou nezmixovaná (!) verze “The Great Mass”, začaly se ozývat hlasy, které mluvily o něčem geniálním, o desce roku, o díle takových rozměrů, že veškerá obrovská očekávání zadupává do země a překonává je doslova mílovými kroky…

…a všichni obrátili své zraky k Řecku…

…vše nakonec prasklo 18. dubna, kdy “The Great Mass” konečně vyšlo. Je to vážně tak skvělé? Je to opravdu taková bomba? Ne, není… je to mnohem víc… výbuch supernovy. Což o to, Septicflesh vždy platili za velice kvalitní skupinu, ale to, co předvádějí v posledních letech, se nedá při vší úctě k jejich starým deskám srovnávat s čímkoliv z minulosti; ono se to vlastně nedá srovnávat takřka s ničím. Dodnes si pamatuji, když svého času vyšlo “Sumerian Daemons”. Nemohl jsem tomu tenkrát věřit a říkal jsem si, že to se snad nedá překonat. Pak přišel rozpad, a když po letech Septicflesh s mírně pozměněným názvem (dříve jako Septic Flesh) ohlásili návrat, pranic jsem nevěřil důstojnému navázání na litanii Sumerských démonů. Ale “Communion” se stal živoucím důkazem, že i zdánlivě nemožné lze zvládnout, a když vyšel, první, co mě napadlo, bylo, že něco obdobného už nikdy v životě nezopakují. Teď je tady “The Great Mass”… a víte co? Oni to zvládli. Neptejte se mě jak, sám nejsem s to nějak to pochopit, ale “Communion” padl a je tu nový král – “The Great Mass”

Už temný sbor na začátku úvodní “The Vampire from Nazareth” dává tušit velké věci. Postupně se přidávající smyčce houstnou, až to celé vybouchne v obrovský death metalový rachot a Septicflesh vás hned mají v hrsti, všechno se na vás valí najednou, spousta dojmů a pocitů. Elektrizující atmosféra, neuvěřitelný tlak, dokonale organické propojení extrémního metalu a klasické hudby, zvířecí vokál, excelentní dynamický zvuk, který vás zarazí do křesla – vše dovedeno k naprosté dokonalosti a s takovou pečlivostí, že to nelze vstřebat na jeden poslech, ani dva nebo tři, pomalu ani deset poslechů ne. Septicflesh mají ten dar hned od první vteřiny vás uchopit pod krkem a nepustit, vtáhnout do své hry. Jejich hudba má jakési vnitřní pnutí a hrozivou atmosféru, která člověku nedovolí ani na vteřinu povolit pozornost. Zapomeňte na všechnu chválu, kterou jste kdy slyšeli na adresu jakékoliv jiné skupiny – Septicflesh je všechny bez milosti drtí na prach!

Jedním z hlavních poznávacích prvků současných Septicflesh je samozřejmě orchestr. Pokud vás spojení klasické hudby a metalu nechává chladným, tak tady vás stejně zvedne ze židle, to mi věřte. Při vší úctě ke zbytku scény, není kapela, která by služeb orchestru dokázala využít v takové míře jako Septicflesh. Žádná posraná fidlátka v pozadí, která tam jsou jen na ozdobu, ale opravdu rovnocenná a smysluplná část celku na stejné úrovni jako kytara, basa, bicí nebo vokál. Stejně tak se nedá říct, že by se Řekové za mohutné aranže klasických nástrojů schovávali, ani se nedá říct, že by z jejich hudby dělal orchestr nějaké zpívanky – stále je to ohromně drtivá muzika, jež vás nenechá vydechnout. Takhle si já osobně představuji opravdu dokonalé propojení orchestru (v tomto případě Pražské filharmonie!) s extrémním metalem. S tím se pojí i mohutný zvuk, který ničí, pod jehož náporem praskají kosti. Každé byť i sebemenší cinknutí je nádherně slyšet, žádný nástroj nezaniká, vše je na svém místě, ale stále je “The Great Mass” neskutečně hutná, masivní žula. Kdysi před rokem jsem v jedné diskusi četl, že tehdy aktuální novinka “Abrahadabra” od Dimmu Borgir, kteří taky hojně užívají orchestru, bude znít vedle Septicflesh jako pšouk v sáčku. A ten někdo měl pravdu. Norští počmáranci můžou akorát tak blednout závistí – jen ať si udělají výlet do Řecka, aby je tam naučili, jak má znít extrémní metal s orchestrem.

Ale to jsme se stále ještě nedostali k tomu nejpodstatnějšímu a nejlepšímu – samotné hudbě. Já říkám pořád, že virtouzita a bezchybný zvuk můžou kapele pomoci k velkému dílu, ale nedá se na nich deska postavit. Hlavní jsou skladatelské schopnosti, nápady. A tím Septicflesh disponují. Geniální zvuk a produkce v případě řeckých démonů nejsou hlavním tahounem – pouze pracují pro celek, pro samotné písně. A právě ty dělají Septicflesh tím, čím jsou – hudební bestií bez konkurence…

…a všichni naslouchají Řecku…

Úvodní “The Vampire from Nazareth” jsme měli možnost slyšet už ve velkém předstihu od prosince, ale řeknu vám, že konečně v pořádné kvalitě a jako součást celé desky je skladba ještě mnohem působivější, než se jevilo před pár měsíci. Zároveň se jedná nejspíše o ten nejpřímočařejší kousek “The Great Mass”. Po klidném, atmosférou napěchovaném intru (zkušené ucho si ihned povšimne efektu tišších a hlasitějších pasáží, jak je to typické pro klasickou hudbu, Christos Antoniou s tím má ostatně dostatek zkušeností už z vedlejšího projektu Chaostar) se spustí v extrémní nářez, avšak nervní smyčce na pozadí tomu neustále dodávají punc čehosi “jiného”, neobvyklého… to vše jenom proto, aby kompozice nakonec spadla do pomalého, vysoce působivého závěru. Při zastřeném deklamování “We offer the Sun, with thorns his crown. We offer a son…” doslova mrazí v zádech.

(Polo)titulní “A Great Mass of Death” sice není tak rychlá a brutální, vládne však neskutečnou silou. Když jsem výše zmiňoval, že v hudbě Septicflesh se vyskytuje ohromný vnitřní tlak, jenž člověka přitlačí ke zdi, právě tato skladba je toho nepopiratelným důkazem. Jenže by to snad ani nebyli Septicflesh, kdyby si v rámci jedné písně vystačili s jediným, byť skvělým motivem. Drtící chaos se láme do dechberoucích klidných pasáží, vzletných a majestátních chórů – znalci staré tvorby Septic Flesh jistě ocení a docení návrat vysokého ženského vokálu, ačkoliv už se nejedná o geniální hlas Natalie Rassoulis.

Co vám budu dále povídat, takto bychom mohli probrat vlastně všech deset dílků monumentu “The Great Mass”, všech deset kusů těl, tvořících ohavnou skulpturu na artworku desky; v podstatě každá skladba dýchá něčím výjimečným a neopakovatelným. Snad možná jako jedinou specielně zvlášť bych ještě zmínil jen naprosto neuvěřitelnou “Oceans of Grey”. Zcela upřímně se přiznám, že tohle mi prostě hlava nebere, že je někdo schopen vymyslet něco tak geniálního; při každé jedné vteřině této kompozice člověku běhá mráz po zádech a tuhne krev v žilách. Neskutečné!

Ono celkově prvních šest skladeb je něco naprosto úžasného, hudba z jiné galaxie, něco mimo chápání, něco, co se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti, pokud nechceme slovo dokonalost použít rovnou v přímé souvislosti. Z druhé poloviny (v tomto případě beru jako onen “poloviční” předěl “The Undead Keep Dreaming”, v níž čistým vokálem exceluje a vůdčí úlohu přebírá kytarista Sotiris Vayenas) dokážou držet krok pouze už jen “Apocalypse” a “Mad Architect”. Písničky “Rising” a “Therianthropy” už jsou malinko slabší… ale, ono se řekne slabší… slabší jenom v porovnání se zbytkem “The Great Mass”. Ve srovnání se všemi ostatními kapelami strčí i tyto dvě “slabší” skladby do kapsy 90% současné metalové scény. To jen abyste věděli, co u Septicflesh znamená “slabší”. Každopádně právě tato malá piha je jediným důvodem, proč zůstávám půl bod pod nejvyšším možným hodnocením, ačkoliv jde v tomto případě spíše o symbolickou záležitost. A zároveň, ten půl bod je malinkatá pojistka, kdyby se Septicflesh povedlo to, co se mi v této chvíli zdá zhola nereálné – překonat s příští deskou “The Great Mass”.

Jedna věc je jistá – v případě Septicflesh máme co dočinění s veledílem, na němž veškeré recenzentské metody a hodnotící tabulky selhávají. Je to monument, který nezmizí za půl roku, ani za rok, ale bude zářit a bude mít co říct ještě po dlouhé roky. Cesta za poznáním této desky byla sice dlouhá a nemůžu s jistotou říct, že jsem už pronikl do všech jejích tajů, ale ten ohromný zážitek za to stál a stále stojí. Zatímco po prvním poslechu jsem byl spokojen a přemýšlel o hodnocení tak osm a půl bodu, s postupem času se “The Great Mass” nezastavitelně více a více zadíralo pod kůži, nadšení stoupalo s každým poslechem, až dospělo do bodu, kdy se každá seance s tímto opusem rovná posluchačské extázi. Jestli si vysokou známku nezaslouží Septicflesh a jejich “The Great Mass”, pak už nic…

…a všichni se klaní Řecku…


Další názory:

Občas se stane, že má něco vyjít, a vy dostanete pocit, že to prostě bude bomba a nemůžete se toho dočkat. Stejný případ nastal právě i teď s “The Great Mass”. Po jednom poslechnutém songu a zhlédnutí traileru skoro každý musel očekávat, že se na nás chystá něco velkého. A opravdu tomu tak je, “The Great Mass” jen potvrzuje neskutečnou formu, kterou Septicflesh nabrali, nezadržitelně jdou nahoru. Kapele to prostě šlape, stejně jako této desce. Deska roku? Možná…
Seda

Věřím, že snad všichni z vás někdy zažili ten pocit, když objevili poklad v kapele, která se doposud držela trestuhodně stranou vašich hudebních obzorů. Přesně to jsem naposled prožil právě díky Septicflesh. Nadšení z “Comunnion” však v posledních dnech muselo chtě nechtě postoupit místo dojmů z novinky řeckého zázraku. “The Great Mass” dělá čest svému názvu, neboť je skutečně monumentální. Nikoli však strojeně nebo jakkoli prvoplánově, ale přesně naopak. Jeho monumentalita člověku dochází postupně a v mém případě tenhle proces ještě zdaleka nedosáhl svého vrcholu. Jakýmkoli dalším popisem bych vás připravil o část zážitku z poslechu, takže říkám jediné – běžte, kupte a užasněte!
Ježura


Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy, Endless

Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy
Datum: 2.10.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Corrupted Melody, Endless, Public Relations, Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy

Na tuto akci jsem šel hlavně kvůli jen dvou kapelám – Silent Stream of Godless Elegy, o kterých jsem dlouhou dobu veděl, že tvoří jen a jen kvalitně, ale nikdy jsem se k pořádnému poslechu nedostal; a dále pak řecké bestie Septicflesh, na které jsem se těšil hodně dlouhou dobu.

Tento večer zahrálo celkem pět kapel, znal jsem jen dvě jmenované, takže jsem úvodní Public Relations vynechal. První jsem viděl tedy až české Endless a musím říct, že to bylo otřesné. Hudba bez jakékoliv originality, nápadu. Pouze nuda a to, že měli stejný čas jako Silent Stream of Godless Elegy, mi přijde jako urážka hudby. Nejen, že přetáhli svůj začátek o nějakou půlhodinu, ale celková show byla také hrozná. Endless už nikdy více.

Konečně přichází na scénu něco, co je zajímavé. Silent Stream of Godless Elegy mají více nástrojů, přesto ladili mnohem kratší dobu než Endless. Znal jsem jen jeden song, a to “I Would Dance”, který zahráli při ladění. Musím říct, že už jen ten kousek mě naprosto odrovnal. Nečekal jsem, že bude jejich show takhle geniální. Hned po prvním songu jsem pochopil, proč si je Season of Mist vybrali na celosvětové vydání. Silent Stream of Godless Elegy za svých 45 minut zahráli lépe než headliner večera Septicflesh. Opravdu. Zahráli jak starší věci, tak i novinky, které budou na nové desce “Návaz”. Například “Skryj hlavu do dlaní”, která byla opravdu skvělá. Hodně se mi líbila i “Slava”, kterou už má kapela v repertoáru dlouho, ale na albu se objeví až na “Návaz”. Největší uspokojení ale příchází s “I Would Dance”, což je naprosto výborná píseň, která nemá jedinou chybu. Z novinky se objevila i “Pramen, co ví”, ale “Skryj hlavu do dlaní” byla ale o něco lepší. Zkrátka jednoduše, Silent Stream of Godless Elegy zahráli naprosto dokonale. Kdyby se z jakehokoliv důvodu stalo, že Septicflesh nemohou nastoupit, tak by mě to tolik nemrzelo, protože to fakt bylo výtečné. Pokud vás zajímá další část setlistu, tak moc neposloužím. Songy jsem neznal, takže si pamatuju jen ty, které hlásili. K výše jmenovaným můžu přidat ještě “Pohanská”.

Septicflesh od startu nasadili rychlé tempo. Od začátku do konce to byl nářez, stál jsem přímo u kytaristy, takže jsem měl riffy hned z první ruky. Naposlouchané jsem měl hlavně “Communion”, ze kterého se objevily pecky typu “Anubis”, “Lovecraft’s Death” nebo lahůdka na závěr, “Persepolis”. Ze starších zazněly třeba “Unbeliever”, “DNA” a “Red Code Cult”. Trošku mě ale mrzelo, že Septicflesh nezahráli žádnou ukázku z právě připravovaného alba, které hned po koncertu jeli mixovat do Švédska. Po Septicflesh jsem rovnou odešel, se svou ulovenou paličkou od bicmena jsem neměl chuť na kapelu, kterou ani neznám, a tak jsem to zabalil.

Celý večer trochu trpěly zpěvy. U Endless jsem nerozuměl ani slovo, u Silent Stream of Godless Elegy se to trochu zlepšilo, stále to ale nebylo ideální. U Septicflesh opět podprůměr, rozumět nebylo skoro nic, takže jsem se věnoval hlavně neskutečným bicím a skvělým riffům a slova si domýšlel, jelikož jsem je měl hodně naposlouchané.

Aby koncert byl dokonalý, vyhodil bych zbytečné kapely jako Endless a Public Relations. Silent Stream of Godless Elegy posunul na headlinera a na hraní jim dal přes hodinu a půl, po nich by zahráli Septicflesh se stejným časem. To je ale jen mé přání a tak doufám, že se na SepticfleshSilent Stream of Godless Elegy podívám opět v budoucnu.


Rotting Christ – Aealo

Rotting Christ - Aealo
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Aealo
02. Eon Aenaos
03. Demonon Vrosis
04. Noctis Era
05. dub-sag-ta-ke
06. Fire Death and Fear
07. Nekron Iahes…
08. …Pir Threontai
09. Thou Art Lord
10. Santa Muerte
11. Orders from the Dead [Diamanda Galás cover]

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Přiznám se bez mučení, že starší počiny Rotting Christ mě nikdy nijak extra nebraly. Neupírám jim kvality, ani jistou kultovnost, ale pokud bych měl zvolit mezi tím, co kapela předvádí v posledních řekněme deseti letech od nahrávky „Khronos“, a předtím, jednoznačně bych šel do té novější tvorby. Rotting Christ totiž s postupem času zrají jako ono pověstné víno. Hudba, jakou produkují po poslední tři alba, včetně aktuálního „Aealo“, je totiž navýsost výborná. Provařené pořekadlo, že každá nová deska překonává tu předchozí, v jejich případě platí bezezbytku. Ano, je to tak, právě vycházející „Aealo“ je opět ještě o kousek lepší než minulé „Theogonia“ – a že to byla kurva dobrá placka!

Ať poslouchám, jak poslouchám, prostě nemám, co bych Rotting Christ vytknul. Tentokrát to vyhráli na všech frontách. O čem se v souvislosti s nimi hodně mluví, je stále větší vliv jejich řeckých kořenů, který je s každým novým počinem cítit víc a víc. To „Aealo“ plní bezezbytku, neboť helénská atmosféra z desky cáká na všechny strany. Mohutných sborů, samplů a odzbrojujících melodií si budete moci užívat plnými doušky. Epické a výpravné, avšak bez jakéhokoliv patosu či lacinosti.

„Aealo“ zároveň působí nesmírně energicky. Materiál na novince je až neuvěřitelně chytlavý. Nemá cenu se bránit, před touhle náloží je nemožné se schovat. Rotting Christ atakují posluchačovi ušní bubínky s obrovskou jistotou a nebojím se říct, že v životní formě. Stačí to jednou zaslechnout a jste ztraceni, Rotting Christ dostanou i vás, uvidíte. Z celého alba neuvěřitelně sálá energie a radost z hraní, je prošpikováno spoustou skvělých nápadů a jakoby šibalským pomrkáváním na dlouholeté fanoušky. Poslední dobou sice vyšla velká spousta výborných nahrávek, většinou se však jednalo o hodně těžké věci, ale „Aealo“? Řeknu vám, už delší dobu jsem neslyšel desku, kterou bych si takto zamiloval hned napoprvé a která by mě však nepřestala bavit po tak obrovském množství poslechů. Tahle fošna vždycky dokáže nakopnout. Když jsem se tu zmínil, že je energická, myslel jsem to vážně, neboť „Aealo“ vám do žil vlije s poslechem obrovské množství energie.

Další poklonu musím Rotting Christ vyseknout za obrovskou vyrovnanost a ucelenost materiálu. Kapela na milimetr přesně vybalancovala tu hranici mezi tím, kdy skladby mají jednotného ducha a vyznění, ale bez toho, aby mohly začít nudit. Jakékoliv písničky tu ani nemá cenu zmiňovat, všechny do jedné jsou naprosto lahůdkové, skvělé. Poslechnout můžete kteroukoliv z nich (sice by to byla blbost poslouchat jen jednu, ale což), vždy se trefíte a dostanete výživný kousek propracovaného melodického blacku. Z celé desky se lehce vymykají jen dvě věci. První je „Nekron Iahes…“, což je takový minutový předěl mezi oběma polovinami „Aealo“, jenž však svou atmosférou zbytku alba nezůstává nic dlužen. Tou druhou je závěrečná „Orders from the Dead“ – předělávka od avantgardní zpěvačky Diamandy Galás, která si v samotné skladbě sama zahostovala. Mohlo by se zdát, že je to jen natáhnuté outro, brzy ale zjistíte, že se píseň do kontextu desky nejenže hodí, ale nasazuje jí korunu. Oproti originálu je tato verze navíc o mnoho démoničtější a působivější.

Rotting Christ vytvořili skvělou nahrávku, není-li to ještě slabé slovo, to je bez debat. Sedovo hodnocení neberte vážně, slyšel to jen jednou a myslí si, že je to něco afrického (smích). Ne, ne, „Aealo“ je opravdu úžasné album. Když zpěvák a kytarista Sakis Tolis v aktuálních rozhovorech říká okřídlenou větu, že je novinka tím nejlepším počinem kapely, nejenže mu to tentokrát věřím, ale také s ním souhlasím. Tohle se snad nedá oposlouchat!


Septicflesh – Communion

Septicflesh - Communion
Země: Řecko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 17.3.2008
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Lovecraft’s Death
02. Anubis
03. Communion
04. Babel’s Gate
05. We, The Gods
06. Sunlight / Moonlight
07. Persepolis
08. Sangreal
09. Narcissus

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Že bych si střihnul recenzi na doposud poslední opus řeckých bohů Septicflesh, jsem přemýšlel už dlouho. A protože mě vycházející desky letošního prosince zajímají asi stejně jako volební práva kleštěných vrabců, je čas na dohánění restů. A že si „Communion“ prostor opravdu zaslouží, to mi věřte.

První kontakt s „Communion“ se rovná bombě do držky. Z reprobeden se na vás vyvalí totální chaos a tolik šíleností, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Chaos je však jen zdánlivý, když totiž překonáte počáteční šok a do desky se pořádně ponoříte, objevíte, že nejenže má „Communion“ hlavu a patu, ale ta hlava má dokonce i mozek a obě paty jsou prosty jakýchkoliv genetických poruch. Septicflesh jsou schopni narvat do jedné skladby tolik nápadů, že by to normální kapele stačilo na celé album (no dobře, to možná přeháním, ale minimálně na pět songů ano), vždy to ale působí, že vědí, co a proč dělají.

Velmi výraznou složkou „Communion“ je orchestr, který desce dodává ten správný šmrnc a povyšuje již tak úžasnou hudbu někam do úplně jiné roviny. Obě složky, metalová i orchestrální, se vzájemně dokonale doplňují, přesto ale nikdy nebudete na pochybách, že posloucháte metalové album. Orchestrace jsou „jen“ tím správným kořením, oním pověstným „něčím navíc“, které dělí hudbu na dobrou a výjimečnou. A „Communion“ patří do té druhé sorty, to mi věřte. Jen třešničkou na dortu tak pro našince může být, že onen orchestr na albu je Filharmonický orchestr Praha a část „Communion“ tudíž vznikala v Praze. Abychom si ale nemazali med kolem huby, pánové symfoňáci přece jenom přehráli to, co jim kapela (konkrétně kytarista Christos Antoniou) poslala přepsané v notách. Nutno ale také poznamenat, že byli Septiflesh s prací českého orchestru nadmíru spokojeni a chystají se s ním spolupracovat i na další desce, jež by měla vyjít koncem příštího roku.

Pomalu se dostáváme k samotným skladbám. Možná to bude znít jako provařené klišé, ale co song, to skvost. Hned úvodní pocta slavnému spisovateli, „Lovecraft’s Death“, dává na frak všem pochybovačům, že by se comebackové „Communion“ (Septic Flesh se v roce 2003 rozpadli, aby roku 2007 opět obnovili činnost pod mírně obměněným názvem Septicflesh) nemělo vyrovnat starším počinům. Naopak právě „Communion“ je dosud jejich nejsilnějším počinem. Samotným songem pak vládne opravdu nervní atmosféra, podpořená například ničím neředěnou kombinací smyčců, dvoukopákové palby a growlingu, která se během skladbu vícekrát objeví.

Mezi absolutní pecky patří jistojistě i trojice písní „Communion“, „Babel’s Gate“ a „We, The Gods“. Například hned tu první zmiňovanou neuvěřitelně táhnou dopředu bohaté orchestrace a zabijácké tempo, které rozřízne až temný, atmosférický part, než se ale stačíte vzpamatovat, dostane vás další porce hutného death metalu (právě tuhle věc také můžete ochutnat i v živém podání na přítomném videu, snad vám dá ukázka alespoň jistou představu [zpětně nahrazeno jiným videem, pozn. 2016]). Tato trojice songů smete vše, co jí přijde do cesty, nikoliv však bezduchou rubanicí. Ačkoliv Septicflesh umí vyplodit i pěkně brutální kousky, jejich hudba má především myšlenku. Že ale kapela neselhává ani v pomalejších tempech, dokazují „Anubis“, „Sunlight/Moonlight“ nebo „Sangreal“. Co vám budu povídat, jedna velká nádhera okořeněná skvělým čistým hlasem druhého kytaristy Sotirise Vayenase v refrénech. To musíte slyšet!

I když od začátku recenze jenom chválím, stále ještě nenadešla ty chvíle s tím přestat. Před námi je totiž vrchol celé kolekce – majestátní kompozice „Persepolis“, pojednávající o zániku největšího města Perské říše. Uhrančivý a působivý kousek s lahůdkovým textem, který je však jen špičkou ledovce zvaného „Communion“. Skvělé, naprosto skvělé.

Recenzi rozhodně neberte jako dočasné pobláznění daným albem následované veřejnými výlevy. Desku již valím bratru dobré dva roky a stále mě nepřestává udivovat. Svým pojetím death metalu si Septicflesh v rámci žánru jen těžko hledají konkurenci. Jistá paralela by se dala najít snad s Poláky Behemoth v tom smyslu, že obě kapely vzaly death metal a povýšili ho na „něco víc“ (to, že pravěké počátky Behemoth jsou v black metalu, teď ponechme stranou). A že to celé zní až moc dokonale? Ano, zní, ale i to se občas stává!

„Burn this city to the ground
Take a torch and spread the fire
Persepolis / Now a pile of dust
A blackened carcass / A land of ash
Persepolis / You lost your crown
Persepolis / Burned to the ground
Consumed by hate / Ablaze by pride
Persepolis / Naked as the sand“
(Persepolis)