Země: Řecko Žánr: death metal Datum vydání: 15.11.2012 Label: Hellthrasher Productions
Tracklist:
01. In the Shadow of the Ancient Gods
02. Medieval Bloodlust
03. World War Domination
04. A Taste of Things to Come (Chaos Awaits)
05. Deathmarch (Outro)
Tuším, že čistokrevný death metal z Řecka jsem poprvé slyšel až s touto kapelou. Většina členů kapely už nějaké zkušenosti s hraním má, pokud bych to měl upřesnit, tak tři čtvrtiny sestavy působily v black/death metalových Embrace of Thorns, zatímco zpěvák Vaggelis trápil hlasivky u black metalových Merciless Crucifixion. Po čtyřech letech existence se rozhodli představit veřejnosti s EP “Through the Ages”, kterou vydali u polských Hellthrasher Productions.
Že půjde nejspíš o řádnou porci old school death metalu, nasvědčuje už poctivý kreslený obal s válečným výjevem z dílny Milana Novakovice. Domněnka se potvrdí už s první a nejkratší (nepočítaje outro) skladbou “In the Shadow of the Ancient Gods”. Tu uvádí valivé riffy, hrdelní chropot, aby se pak rozjela na plné obrátky s nekompromisními blastbeaty. Podařilo se slušně namíchat zvuk, takže nic vyloženě nezaniká, ale přitom to není žádný vycizelovaný křišťál. Kluci se hlásí k odkazu veličin, jako jsou Bolt Thrower, Asphyx, Incantation nebo Terrorizer. Především Asphyx jsou slyšet v kytarových riffech a kytarových melodiích, při zatěžkaných pasážích mi v hlavě vyskakujou pro změnu ti Bolt Thrower.
První skladba končí bohužel tak trochu dřív, než opravdu začne, po bitevní vřavě v jejím závěru se rozjíždí šest minut dlouhý masakr “Medieval Bloodlust” a opět mi vyskakujou ty death metalové veličiny, které v tom slyším. Rozhodně umí vzdát hold svým vzorům, to se musí nechat. Opět blastbeat, rychlé tempo, pak tempový zvrat, téměř doomová šlapačka à la Asphyx, člověku se z toho ale chce pomalu začít zívat. Řemeslně je to dobře provedené, ale jednoduše je to jen odvar toho, co už je nám dobře známo. První větší zbystření smyslů proběhlo u třetí skladby “World War Domination”, kerá je solidním nářezem se změnami tempa a zajímavými riffy.
Ve čtvrté “A Taste of Things to Come” se občas v riffech blýskne i záchvěch starých Death. Pátou skladbou je outro, které mi přijde úplně zbytečné. Technicky tomu asi fakt není co vytknout, kluci švihají death metalové standardy s přehledem, ať už mluvíme o riffech kytar nebo o bicích. I kompozičně se drží zajetých kolejí, to samé platí o textech. Tématicky se drží klasiky válečných témat (“World War Domination”) nebo historie (“Medieval Bloodlust”, “In the Shadow of the Ancient Gods”). Vokálně jde o solidní chropot, jak to ocení srdcaři staré školy. Já bych občas ocenil větší variabilitu.
Necelá půlhodina EP dává tušit, že by se War Possession mohli stát slušnou akvizicí řeckého death metalu. Můj postoj nejspíš vyznívá docela kriticky, ale ono se asi ani nedá od prvního EP kapely tohoto zaměření čekat nějaké velké převraty. Svůj účel určitě splnilo, upozornilo na existenci talentované kapely. Myslím, že víc odpovědí nám dá plnohodnotná deska; rozhodně je fajn, že někdo křísí tyhle klasické postupy, přece jen těch brutal slamming technical a kdovíco ještě smeček už je trochu přeplněno. Ale určitě by neuškodilo tomu dát trochu vlastního ksichtu. Staromilci EP určitě ocení, navíc když vyšlo v pěkném vinylovém vydání.
Země: Řecko Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 21.5.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Wall of Sound
02. Losing My Mind
03. Few Against Many
04. The Undying Fire
05. Another Dimension
06. Glorious
07. Edge of a Dream
08. Destiny
09. Long Gone Tomorrow
10. No Heroes, No Sinners
Řecký kytarista Gus G. a jeho dvorní power metalová partička Firewind příchází v pořadí se sedmým řadovým albem “Few Against Many”. Deset songů a 45 minut, toť vcelku běžná a ničím moc výjimečná nabídka. Můžu říct, že se mi celkem líbí obal, i když působí drobet kýčovitě (a na druhou stranu ne dost, abych z toho dětinsky slintal radostí jako třeba u maleb Luise Roya). Co jsem tak brouzdal po internetu, novinka sklízí povětšinou příznivé ohlasy, i když sem tam se nějaká ta pětka, šestka najde taky, takže přeci jen nebudu sám. Mně osobně totiž deska neučarovala ani trochu. Dokonce bych řekl, že mě přinejmenším její část skoro až znechutila. Takže ale pěkně popořádku.
Firewind mi byli známí vlastně jen svou deskou “Forged by Fire”. Ta se mi jakž takž líbila, i když slabší momenty bych na ní našel taky. Rozhodně mě ale neoslovila natolik, abych se pídil po další tvorbě kapely, a tudíž mi uniklo ono vychvalované období posledních let a údajně skvělých alb. Pakliže má ale být “Few Against Many” pokračovatelem oné skvělosti, tak to pardon, ale to opravdu nejedeme na stejné frekvenci. Tenhle obrat jsem už tuším nejméně jednou v některé z recenzí použil a myslím, že ho ještě použiju i někdy v budoucnu. Neumím si totiž asi jinak vysvětlit, jak se mi může bytostně nelíbit něco, co jiní tolik opěvují.
Co je tedy z mého pohledu špatně? Zřejmě dominantním prvkem, který mě irituje, je zpěvák Apollo Papathanasio. Ani ne tak nekvalitou svého hlasu obecně, ale způsobem, jakým někdy zpívá. Zejména u prvních třech songů je to pro mě téměř až nesnesitelné, což je škoda, protože od “The Undying Fire” se to přeci jen trochu vylepšuje a najednou se to zase poslouchat dá, snad až na předposlední “Long Gone Tomorrow”. Mít tracklist pouze položky 4 – 10, dost možná bych se na celou věc díval jinak. To bych se ale zase nejspíš ofrňoval, že je to moc krátké :) Takhle ovšem musím říct, že se prostě nedokážu osobně oprostit od zpěvu, který nemůžu vystát, a zároveň si užívat hudební stránku. Té se přitom zas tak moc vytknout nedá, zejména kytarové party jsou často docela zajímavé, Gus G. se coby mozek kapely nezapře – Ozzy si ho ostatně do své dvorní bandy asi nevybral náhodou či omylem.
Jsou i místa, která se mi vyloženě líbí tak, jak jsou. Jednak je to song “Destiny”, kde mi zpěvákův hlas nevadí, zvlášť když se sympaticky pokouší o chraplák, a vůbec jde o pěknou power metalovou vypalovačku s chytlavým refrénem. A pak je tu ultra-pomalá balada “Edge of the Dream”, která si zaslouží zvláštní pozornost už proto, že s instrumentální částí vypomohli členové Apocalypticy a narušili tak obvyklou hegemonii Gusovy kytary. Vrtá mi hlavou, který song mi tenhle kousek tak připomíná – myslím, že to je “Dreams Come True” od HammerFall. Každopádně Apollův pěvecký výkon bych tady dokonce přímo pochválil. Jenže pak jsem si pustil znova “Wall of Sound” a měl jsem zase chuť mlátit hlavou do zdi… Na tomto album otevírajícím songu je prostě snad všechno špatně.
“Few Against Many” je z mého pohledu dost nevyrovnaná deska s velice povedenými i naprosto otřesnými momenty. Nepřesvědčila mě o tom, že by Firewind měla být kapela, nad kterou bych se měl nějak zvlášť rozplývat a snažit se pronikat hlouběji do její diskografie. Na druhou stranu na tom může mít výrazný podíl má prostá osobní nechuť k hlasu zpěváka – podotýkám ovšem, že pouze u některých skladeb. I to je ovšem téměř vždycky problém, proto nemůžu jít s hodnocením výš než na šest. Můžeme třeba polemizovat o tom, zda nejsou po “umělecké” stránce Firewind výše než Sabaton, a jak jsem tedy mohl dát tam tolik bodů a tady ne, ale ten osobní zážitek z poslechu a chuť pustit si album znova mi prostě a jednoduše chyběly.
Další názory:
Gus G. umí, o tom žádná. Během své kariéry nasbíral mnoho zkušeností napříč několika kapelami z různých žánrů, ale i přesto mám u posledních tří alb Firewind pocit, že to s nimi kvalitativně jde pěkně z kopce. Celá kapela sice odvádí perfektní práci, samotná alba disponují skvělým zvukem a po technické stránce je všechno dokonalé, ale s pestrostí a zajímavostí materiálu už je to slabší. Přestože Gus G. ve skoro každé skladbě na “Few Against Many” vystřihne sólo hodné kytarového hrdiny v současné Ozzyho doprovodné bandě, pořád je to málo na to, abych měl z alba lepší pocit než jen slušně odvedené, ale dost průměrné práce. Je to škoda, protože poté, co se vykašlal na své boční projekty, bych logicky čekal, že se to skvělými nápady začne ve Firewind jen hemžit, když jimi nebude ústřední mozek kapely plýtvat na všechny strany, ale kde nic, tu nic. Snad jen zpěvák Apollo Papathanasio mne zatím nezklamal, protože jeho vokál mě baví a leckdy dokáže svým zpěvem zachránit průměrnou skladbu a vytáhnout ji o třídu, dvě výš, viz třeba osmá “Destiny”, která není ve své podstatě ničím jiným než klasickou power metalovou odrhovačkou, jakých vznikly již tisíce. Je mi líto, ale ani tentokrát mě Gus G. nedokázal přesvědčit, že ač má talentu na rozdávání, tak ho nedokáže vhodně zužitkovat. Kaša
Země: Řecko Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.1.2012 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Marching Over Blood
02. Seed of Evil
03. Divide and Conquer
04. Control the Twisted Mind
05. In the Grave
06. Terror Is My Scream
07. Pit of Snakes
08. Kneel to the Gun
09. Lost Dignity
10. White Wizard
Z Řecka zmítaného krizí se k nám přiřítila čtvrtá řadová deska thrash metalové kapely Suicidal Angels. Od svého prvního počinu “Eternal Domination” z roku 2007 urazila pěknou štreku a dostala se do povědomí thrash metalových fanoušků. Chce být vidět, tak hojně koncertuje a už několikrát navštívila naši republiku. Například už zítra (22. února) se objeví na putovním turné Full of Hate po boku Behemoth nebo třeba Cannibal Corpse. Každopádně zpět k samotné kapele, tedy konkrétně jejímu novému počinu “Bloodbath”.
Je jasné, že člověk by v případě Suicidal Angels neměl očekávat příliš originálních nápadů. Kdo hledá originalitu, tak tady nepochodí. Kdo se ovšem připravil na parádní thrash metalovou jízdu, toho by novinka Suicidal Angels neměla zklamat. Kapela sází na osvědčené postupy, které využila již na minulých albech a které využívaly legendy žánru už v 80. letech. Nepočítat s tím může znamenat zklamání z desky “Bloodbath”. Jenže já s tím počítal a doslova se na to těšil, takže mé nadšení s poslechem další a další skladby roste. Bylo by vhodné zmínit jméno autora obrázku na přebalu desky. Není jím nikdo jiný než známý umělec Ed Repka, který má na svědomí mrtvolné obaly desek Megadeth, Death, Massacre nebo i předešlou desku Suicidal Angels, “Dead Again”. Přebal k novince je opravdu brutální, ale pro mne je ve stínu předešlé desky, kde přes oblohu nad hřbitovem přelétali sebevražední andělé.
Album “Bloodbath” začíná stejnojmennou písní a Suicidal Angels nenechají nikoho na pochybách, že novinka bude opět skvělá. Tedy skvělá pro toho, komu se líbila i předešlá alba, protože změn tu moc nenastalo. Svižný song s refrénem, ve kterém zpěvák dvakrát vykřikne název písně a kytarista si vystřihne nějaké to sólo. Stará známá, dobře fungující rovnice. Druhou písní by kapela ráda vzdala hold celé scéně včetně fanoušků. Skladba s názvem “Moshing Crew” je neřízenou střelou a já doufám, že bude kapelou hrána na koncertech, protože ta si přímo žádá pořádný mosh pit. Třetím songem kapela ubere na tempu a píseň “Chaos (The Curse Is Burning Inside)” se rozjíždí klidným intrem. Celkově píseň pěkně šlape a já si spokojeně pokyvuji hlavou do rytmu. Pak se rozjede čtvrtá skladba “Face of God” a to je zase pořádná jízda. Zpěvák nasadí svůj řádně naštvaný hlas a zběsile odsekává text písně. Myslím si, že píseň “Face of God” je z té první čtverky rozhodně nejlepší. Vypadá to, že Suicidal Angels se pomalu šplhají na pomyslný thrash metalový Olymp, mezi ostatní thrashové božstvo.
Začíná píseň “Morbid Intention to Kill” a já jsem znovu přikován k zemi mocnými riffy. Někdo by možná poznamenal, že kapela točí pořád to samé dokola jako kolovrátek. Já nad tím však mávnu rukou a řeším spíš celkovou zábavnost desky, která je dle mého pohledu na slušné úrovni. Ani jednou jsem neměl pocit, že bych měl některou z písní přepnout. Šestý song “Summoning the Dead” klidně přeskočím, protože v podstatě bych musel napsat to, co jsem napsal už k některé ze skladeb zmíněných výše. Což tedy potvrzuje slova o kolovrátku (smích). Znovu bych se zastavil nad další písní. Tou je v pořadí sedmá “Legacy of Pain”. Ihned na člověka dýchne závan death metalu, což se potvrdí i s nástupem vokálu, který má na svědomí Karl Willetts z britského death metalového uskupení Bolt Thrower.
Můj osobní vrchol alba se skrývá v songu číslo osm. “Torment Payback” znovu nastartuje svižný thrash metal, jenže pak v refrénu si kytara začne riffovat miloučkou melodii, která je úžasně chytlavá a mne dostala na první poslech. Už když jsem si desku “Bloodbath” letmě projel poprvé, okamžitě mi tahle skladba uvízla v paměti. Byl to totožný pocit, který jsem pocítil, když jsem poprvé slyšel jejich píseň “Apokathilosis” z desky “Sanctify the Darkness”. Na tohle jsem přesně čekal a jsem rád, že to přišlo. “Skinning the Undead” je písní předposlední a v zásadě je to klasická věc Suicidal Angels. Na to se ovšem člověk před poslechem buďto připravil nebo desku už dávno znuděně vypnul. A já si nemůžu pomoct, mně se to pořád líbí. Posledním zářezem na desce je skladba “Bleeding Cries”, kde dojde k mírnému zpomalení a Suicidal Angels se tak loučí s fanoušky.
Popis desky máme za sebou, tak se vrhneme na její hodnocení. A půjdu na to jednoduše. Chytlavé riffy, střídání tempa, zběsilá sóla a ostrý vokál. Co víc by fanoušek měl od thrash metalu chtít? Samozřejmě se nejedná o nějakou progresi nebo plavbu proti proudu. Naopak Suicidal Angels plavou s ním a nechávají se jím unášet. A určitě nemusí být daleko doba, kdy budou v čele toho proudu jako jedna z vlajkových lodí. Dále po Suicidal Angels nemůžeme chtít nějaký hodnotný umělecký zážitek. U nich mi prostě stačí, když to bude šlapat a na koncertě se budu moct totálně vyřádit. To mi zatím nabízí a byli by blázni, kdyby na tom chtěli něco měnit. Když už to nějakou dobu funguje a jsou lidi (včetně mě), kteří jim to i přes zoufalou neoriginalitu žerou. A co si budeme povídat… při poslechu desky jsem si mnohokrát představil, jak nadšeně lítám v mosh pitu. No, a o tom ta jejich hudba tak nějak je.
Druhý pohled (H.):
Možná to bude vypadat, že mě prostě baví si vždycky hrát na toho kazišuka, ale nebaví, přesto to však musím být opět já, kdo bude album odstřelovat a dávat ty nižší známky. Jenže v případě Suicidal Angels a jejich “Bloodbath” nemám jinou možnost na výběr. A důvod mám vcelku jednoduchý – naprosto zoufalá neoriginalita, která až hraničí s kopírováním. Tlačenka labelu Nuclear Blast sice tyto Řeky tři roky zpátky vystřelila prudce nahoru, to se ovšem – jak vidno – ruku v ruce s odpovídající hudební produkcí opravdu nenese.
Pro “Bloodbath” (a ostatně pro všechna CD Suicidal Angels – to svým způsobem také o něčem svědčí, i když to bych ještě dejme tomu odpustil) je určující slovíčko “thrash”. A to je, vážení, všechno, více toho ohledně stylu kapely říkat netřeba. Což o to, já proti thrash metalu samozřejmě nic nemám, jenže v případě Suicidal Angels mi vadí to, že je ta jejich muzika prachsprostou kopírkou (ne, ani inspirací bych to nenazýval) klasiků svého žánru bez jakékoliv špetky byť i jen snahy o nějakou inovaci. Jmenovat kapely, od nichž Suicidal Angels berou, snad ani nemá smysl, protože kdo to tam neslyší, ten by měl možná uvažovat, jestli poslouchá ten správný styl, ale jen pro úplnost lze čistě namátkou zmínit Exodus, Kreator, Testament nebo Slayer.
Ono jako poslouchat se to dá, to zase ano (z toho důvodu je také mé hodnocení pořád ještě nad průměrem, ne pod ním nebo na něm), tím to ale hasne. Možná nějaké mladší ročníky nebo začátečníci v metalu se na tohle budou chytat, ale osobně si myslím, že ti odrostlejší určitě nebudou mít potřebu poslouchat předestilované riffy, které už někdo (a ruku na srdce, mnohem lépe) zahrál před 20-30 lety. Jenže z nějakého mně neznámého důvodu Suicidal Angels zažívají dost solidní úspěchy… firma (nyní už nová) může být spokojena, samotná kapela taktéž (zjevně to ty kluky řecké ušaté baví – alespoň něco), ale ty, hudební fanoušku, který bys rád nějakou originalitu, táhni k čertu. V dnešní době už je asi nějaká trapná osobitost jen přežitek. Holt jsem asi staromódní…
Země: Řecko Žánr: orchestral / neoclassical Datum vydání: 18.4.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Mad Architect
04. Pyramid God
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Apocalypse
08. Five-Pointed Star
09. Persepolis
Protože deska “The Great Mass”, vydaná v polovině letošního dubna, je opravdu masivní veledílo a na rozdíl od většiny těch obskurností, jimž tu obyčejně dáváme nejvyšší hodnocení, jsou Septicflesh pojem, rozhodl jsem se k nahrávce ještě jednou vrátit skrze nějaký větší článek. Pokud by vás zajímalo, proč se zrovna Septicflesh dostává téhle výsady… no, řekněme, že je to protekce (smích). Mám tuhle kapelu prostě rád. Samozřejmě by ale byla blbost recenzovat podruhé to stejné album, tudíž se dnes nebudeme věnovat samotné klasické desce “The Great Mass”, ale bonusovému CD “The Great Symphonic Mass”, které se objevilo u limitované edice a které, jak již jeho název napovídá, nabízí čistě orchestrální verze jednotlivých skladeb.
Pokud vynecháme zpocený download (upřímně řečeno nechápu, jak vůbec někdo může legálních downloadů využívat… když chci za muziku platit, tak si snad už koupím fyzický nosič, ne?), vyšlo “The Great Mass” na vinylu, standardním jewelcase CD, CD+DVD digipacku a nakonec jako luxusní sběratelský artbook. A právě ta poslední edice je předmětem naší dnešní recenze…
Jedná se o velkou knihu o rozměrech přibližně jako klasické LP (asi o tři čísla menší na délku i výšku), ta je zabalená v obrovském plakátu (cca 100 cm × 55 cm), na němž je vyobrazen kompletní artwork desky v celé své kráse a ve velkém formátu (artwork je tak velký, že na ostatních edicích jsou vždy jen jeho části). V samotné knize najdete celkem tři disky – klasickou desku “The Great Mass”, čili desítku skladeb excelentního orchestrálního death metalu o délce téměř tři čtvrtě hodiny, což už jsme podrobně probrali v původní recenzi, pak DVD a bonusový disk “The Great Symphonic Mass”, který je exkluzivní pouze pro tuto edici. Kniha má celkem 100 stran (tomu říkám booklet!) a blíže zachycuje dvě formy umění, které skrz Septicflesh prostupují – malby a artworky zpěváka a baskytaristy Spirose Setha Antonioua a orchetrální party Christose Antonioua. Najdete zde jakýsi “katalog” Sethových prací a vedle nich několik skladeb z “The Great Mass” rozepsaných do not.
DVD by mělo být podle mého soudu stejné jako v případě digipackové verze, ale protože digipack nemám k dispozici, je to jen odhad. Každopádně zde najdeme mix “The Great Mass” v prostorovém zvuku a čtveřici zajímavých dokumentů – pro každého člena Septicflesh jeden. Spiros Seth Antoniou divákovi představí koncept a myšlenku za artworkem alba a nahlédnout dá i do své kuchyně, jak tvoří obrazy. Jeho bratr Christos Antoniou krátce poreferuje o skládání symfonických partů “The Great Mass” a zbytek jeho dokumentu tvoří především záběry nahrávajícího pražského orchestru. Jako nejzajímavější mi přijde prostor vyhrazený pro kytaristu, textaře a zpěváka (čistý vokál) Sotirise Vayenase, který objasní význam všech textů na “The Great Mass” a rovněž jednotící myšlenku celé desky. Poslední bubeník Fotis Benardo pak vypráví o samotném nahrávacím procesu. Celkově můžeme říct, že DVD nabízí ucelený pohled do pozadí celého projektu, díky čemuž lze veškeré souvislosti lépe a přesněji zachytit a pochopit. Pochvalu si zaslouží taktéž velice zajímavé zpracování – rozhodně se nejedná o rozhovory typu, kdy hudebník sedí na židli a jenom povídá. Zejména Sethův příspěvek je vytvořen v naprosto maniakálním (doslova!) duchu. Jedinou nevýhodou DVD tak zůstává jeho menu, v němž nevidíte, jaké tlačítko je právě označeno.
Tím se konečně dostáváme k samotnému “The Great Symphonic Mass”. Rozdíl mezi ním a klasickým “The Great Mass” je opravdu zásadní, očekávejte tedy něco zcela jiného. Samozřejmě netvrdím, že obě záležitosti spolu nemají nic společného, to mají, avšak rozdílů je mezi nimi hodně. No jasně, řeknete si, vždyť jedno je přece metal s orchestrem, druhé je jenom orchestr, tak je to přece na první pohled jasné, že to bude rozdílné… To máte samozřejmě pravdu, ale měl jsem tím na mysli spíše to, že všechny kompozice čistě v symfonické podobě dostávají naprosto jiný rozměr, nezřídka i zcela jinou atmosféru.
Pokud jste “The Great Mass” poslouchali pozorně, jistě víte, že nejedna pasáž na desce je postavena čistě na hutném kytarovém soundu, skladby díky tomu mnohdy zní brutálně, mohutně a tvrdě, o hlubokém growlingu ani nemluvě. Veškeré metalové nástroje i zpěv jsou však pryč, zůstaly jen sbory, perkuse a klasické instrumenty, což má na vyznění některých kusů velice zásadní dopad. Skladby jsou v úplně v jiných odstínech; kde “The Great Mass” působilo mocně, tam zní “The Great Symphonic Mass” povětšinou plíživě a mnohem více minimalisticky, což je samozřejmě dáno právě tím, že v těchto pasážích měly hlavní slovo kytary. Ale naopak jisté momenty na “The Great Symphonic Mass” jsou ještě mohutnější. monumentálnější a mrazivější než na původní nahrávce.
Například sugestivní rituální závěr “The Vampire from Nazareth” působí na “The Symphonic Great Mass” spíše nevýrazně. Naopak první polovina písně je snad je mocnější. Neskutečně majestátně působí “A Great Mass of Death”, ta je v symfonické podobě naprosto geniální – gradující, působivá, drží posluchače v napětí – naprostý skvost. Pranic čistě orchestrální podoba neublížila šílené “Mad Architect”, přestože kupříkladu pasáže těsně po refrénu vyznívají zcela odlišně, samotná píseň neztratila nic ze své psychotické atmosféry, která vybuchuje právě v refrénu.
Už na “The Great Mass” zaujala svou výraznou symfonickou linkou “Pyramid God”. Není tedy divu, že zde působí jako jedna z nejnápadnějších položek na “The Great Symphonic Mass”. Nejprve vás vynese do výšin, poté náraz a pád, opět postupná gradace až k hudebnímu orgasmu a zase pád až téměř do ambientního minimalismu. Naopak se mi ale zdá, že v nové podobě trochu ztratila “Oceans of Grey”, která je v původní kytarové verzi neskutečně geniální. Orchestrální podoba posluchače zničí pouze ve svých refrénech.
Oproti tomu “The Undead Keep Dreaming” je na “The Great Symphonic Mass” snad ještě působivější, mnohem plíživější a hrozivější zároveň. Čistě symfonická podoba velice pomohla rovněž i “Apocalypse”, jež na “The Great Mass” vyznívá jako jeden z těch méně výraznějších kusů. Avšak jemné smyčce střídající se s výbuchy kotlů vám dokáží, že i tato písnička má co říct.
Předposlední položkou je “Five-Pointed Star”, jež v skrývá neskutečně úchvatné pasáže stejně tak jako ty méně výrazné. Závěr obstarává symfonická verze skladby “Persepolis” z předchozí desky “Communion”; píseň doznala navíc ještě té změny, že jsou sbory přezpívány do francouzštiny (důvod opravdu netuším). Každopádně za všemi předchozími položkami, jejichž orchestrální stránka je chvílemi naprosto neskutečná, “Persepolis” trochu zaostává, i když i v ní se najdou zajímavé momenty. Lze ale na první poslech slyšet, že orchestrace a práce sboru jsou na “The Great Mass” mnohem propracovanější, bohatší a košatější než na “Communion”.
Ačkoliv jsem se v předchozích řádcích několikrát vyslovil, že najdeme i méně záživné momenty, musím jedním dechem dodat, že toho si všimnete až při pozorném rozebírání do šroubku, podobně, jak jsem to právě udělal já. Pokud však budete “The Great Symphonic Mass” vstřebávat a vnímat jako celek, jedná se o neuvěřitelně působivý a dechberoucí poslech. Řek bych, že je to zejména z toho důvodu, že “The Great Symphonic Mass” nejsou jen obyčejné metalové songy přepracované do symfonické podoby, jak jsme u metalových skupin povětšinou zvyklí, nýbrž samostatně dýchající hudební dílo; ne symfonická parodie na metal, ale dynamická klasická hudba. Jak je to vůbec možné? Je to tím, že – jak řekl sám autor orchestrací, Christos Antoniou – nejprve vznikly partitury pro orchestr, až poté ta metalová složka. Díky tomu není “The Great Symphonic Mass” pouhým přívažkem, aby bylo co přidat k limitované verze, ale ve své podstatě další plnohodnotnou deskou.
Pokud jste ortodoxně metal, asi “The Great Symphonic Mass” vůbec nezkoušejte; pokud jste ale hudební fajnšmekři bez omezeného rozhledu a zábran, kteří si dokážou vychutnat jakoukoliv dobrou muziku, právě tato záležitost je přímo pro vás – zaměstná vaše sluchové buňky na hodně dlouho, to mi věřte, mnohdy vyvolá i mrazení v zádech – podobně jako samotné “The Great Mass”. Když nic jiného, znáte-li “předlohu”, nabídne vám “The Great Symphonic Mass” zcela novou podobu již známých písní a zároveň vás nechá si vychutnat spousty skvostných detailů, které na “The Great Mass” pod hradbou kytar vyniknout nemohou. I když dle mého názoru je “The Great Symphonic Mass” mnohem víc než jen tohle.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 21.3.2011 Label: Moribund Records
Tracklist:
01. The Hate Goes On
02. Praying in Vain Under the Shrine of Your God
03. Your Kingdom Was Built in a Lie
04. Preaching Death and Deconstruction
05. Spitting with Hatred the Ignisificance of Life
06. A Pile of Shit; The Only Hope of Your World
Dodsferdz Řecka jsou dozajista zajímavou kapelou. To, co předvedli na debutu“Desecrating the Spirit of Life”, byl sice absolutní kanál po zvukové i hudební stránce, ale s druhým počinem“Fucking Your Creation”, který je o rok mladší, se již začali profilovat do poslechu-hodné záležitosti. Garážový zvuk sice zůstal, avšak hlavní mozekWrathznatelně zapracoval jednak na skladatelských nápadech, jednak na atmosféře. Výsledkem sice nebylo dílo, jež by se dalo nazvat jakkoliv originálním či progresivním, ale pro fanouška pravověrného černého kovu šlo jistě o velice slušný kousek. V nastolené cestěDodsferdpokračovali i na dalších dvou nahrávkách“Cursing Your Will to Live”(opět 2007) a“Death Set the Beginning of My Journey”(2008), přičemž kvalita těchto alb měla hezky vzestupnou tendenci. Stále nic extrémně originálního, ale něco dobrého určitě. Zásadní obrat přišel v roce následujícím, kdy se objevila pátá velká deska“Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, s níž nastaly četné změny. Jednak překvapil o mnoho čistší a dynamičtější zvuk, ale především album namísto několika rychlých projektilů nabídlo dvě rozsáhlé, pomalé kompozice, jež už svým vyzněním spadaly více do škatulky depressive black metalu…
…a právě v této chvíli přichází čas na právě vydávanou novinku “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life”. V mezičase vydané minialbum a splitko jsem samozřejmě přesně dle svého nechutenství k nedlouhohrajícím nahrávkám (čest výjimkám!) okázale ignoroval, takže jsem byl docela dost zvědav, kam se Wrath tentokrát pohne. Zcela upřímně jsem doufal, že nová deska bude pokračovat ve stylu “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, jíž považuji za vrchol tvorby Dodsferd, první pohled na tracklist mi však jasně ukázal, že “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” se opět navrátí do lůna čistého černého umění. Po mnoha posleších novinky ale můžu prohlásit, že ne všechno je tak žhavé, jak se ze začátku zdálo, a šestá řadovka Dodsferd obsahuje i několik málo elementů, které byly do hudby těchto Řeků implementovány právě s předchozím ukročením ze zajetých kolejí.
Znatelný posun je opět v samotné produkci alba. Stále to sice chrastí pěkně v podzemí, ale už to na rozdíl od raných počinů nezní jako nonstop včelí bzučení. Neboli – chcete-li to trochu polopatičtěji – “Spitting with Hatred, The Ignisificance of Life” už je poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, nejen pro fanouška black metalu. Novinka si však v některých momentech od “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow” vypůjčuje rovněž výraznou kytarovou melodiku. Nejpatrnější je to v těch nejdelších skladbách, například hned v druhé “Praying in Vain Under the Shrine of Your Kind”, jíž bych díky velice chytře promyšlené kompozici a proměnlivosti označil jako vrchol desky.
Písničky na “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” by se daly rozdělit celkem do dvou kategorií, které jsou obě zastoupeny trojicí kousků. První jsou rychlé black metalové náklepy, které mají blíže ke starší tvorbě; druhé jsou pomalejší (ne přímo pomalé, spíše ve středním tempu) písně, jevící se mi jako takový kompromis mezi dřívějšími alby a “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”. Na první pohled (ani ne poslech) jdou od sebe rozeznat opravdu lehce – ty rychlé mají pod deset minut, ty pomalejší nad deset minut. Co je však důležité, v obou těchto “kategoriích” si Dodsferd počíná velice zkušeně a dokáže si udržet posluchačovu pozornost silnými nápady. Lídr Wrath sice nepatří mezi skladatele-průkopníky, takže se ke slovu dostávají spíše konvenčnější hudební zbraně, ale nedá se říct, že by to bylo vyloženě na škodu. “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” totiž díky tomu i v těch “progresivnějších” (velké uvozovky) pasážích zní stále dostatečně pravověrně, což zrovna u black metalu může být bráno jako klad – záleží na úhlu pohledu.
Ačkoliv jsem doufal v trochu něco jiného, nemohu “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” nikterak hanět, neboť se jedná o kvalitní nahrávku, která se mi velice zamlouvá. Nejsem si jist, jestli může album fungovat i u průměrného posluchače tvrdé hudby, ale myslím, že fanoušci black metalové větve budou s nejnovější prací Dodsferd jistě spokojeni. Nebudou sice ryčet a chrochtat nadšením, ani se nebudou rozplývat nad hudebním vizionářstvím, to netvrdím, ale zcela jistě si užijí velice příjemnou žánrovou nahrávku, jejíž poslech opravdu baví.
Země: Řecko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 18.4.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Pyramid God
04. Five-Pointed Star
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Rising
08. Apocalypse
09. Mad Architect
10. Therianthropy
“The Great Mass” bylo v naší redakci jedním z nejnetrpělivěji očekávaných počinů letošního roku. A nejen u nás – do novinky řeckých bohů Septicflesh byly vkládány obrovské naděje takřka ze všech stran. Ale ono se není co divit, vezmeme-li v potaz, jakou apokalypsu rozpoutala kapela na posledním opusu “Communion”. Už když se nějaký měsíc nebo dva před vydáním dostala několika lidem do rukou nezmixovaná (!) verze “The Great Mass”, začaly se ozývat hlasy, které mluvily o něčem geniálním, o desce roku, o díle takových rozměrů, že veškerá obrovská očekávání zadupává do země a překonává je doslova mílovými kroky…
…a všichni obrátili své zraky k Řecku…
…vše nakonec prasklo 18. dubna, kdy “The Great Mass” konečně vyšlo. Je to vážně tak skvělé? Je to opravdu taková bomba? Ne, není… je to mnohem víc… výbuch supernovy. Což o to, Septicflesh vždy platili za velice kvalitní skupinu, ale to, co předvádějí v posledních letech, se nedá při vší úctě k jejich starým deskám srovnávat s čímkoliv z minulosti; ono se to vlastně nedá srovnávat takřka s ničím. Dodnes si pamatuji, když svého času vyšlo “Sumerian Daemons”. Nemohl jsem tomu tenkrát věřit a říkal jsem si, že to se snad nedá překonat. Pak přišel rozpad, a když po letech Septicflesh s mírně pozměněným názvem (dříve jako Septic Flesh) ohlásili návrat, pranic jsem nevěřil důstojnému navázání na litanii Sumerských démonů. Ale “Communion” se stal živoucím důkazem, že i zdánlivě nemožné lze zvládnout, a když vyšel, první, co mě napadlo, bylo, že něco obdobného už nikdy v životě nezopakují. Teď je tady “The Great Mass”… a víte co? Oni to zvládli. Neptejte se mě jak, sám nejsem s to nějak to pochopit, ale “Communion” padl a je tu nový král – “The Great Mass”…
Už temný sbor na začátku úvodní “The Vampire from Nazareth” dává tušit velké věci. Postupně se přidávající smyčce houstnou, až to celé vybouchne v obrovský death metalový rachot a Septicflesh vás hned mají v hrsti, všechno se na vás valí najednou, spousta dojmů a pocitů. Elektrizující atmosféra, neuvěřitelný tlak, dokonale organické propojení extrémního metalu a klasické hudby, zvířecí vokál, excelentní dynamický zvuk, který vás zarazí do křesla – vše dovedeno k naprosté dokonalosti a s takovou pečlivostí, že to nelze vstřebat na jeden poslech, ani dva nebo tři, pomalu ani deset poslechů ne. Septicflesh mají ten dar hned od první vteřiny vás uchopit pod krkem a nepustit, vtáhnout do své hry. Jejich hudba má jakési vnitřní pnutí a hrozivou atmosféru, která člověku nedovolí ani na vteřinu povolit pozornost. Zapomeňte na všechnu chválu, kterou jste kdy slyšeli na adresu jakékoliv jiné skupiny – Septicflesh je všechny bez milosti drtí na prach!
Jedním z hlavních poznávacích prvků současných Septicflesh je samozřejmě orchestr. Pokud vás spojení klasické hudby a metalu nechává chladným, tak tady vás stejně zvedne ze židle, to mi věřte. Při vší úctě ke zbytku scény, není kapela, která by služeb orchestru dokázala využít v takové míře jako Septicflesh. Žádná posraná fidlátka v pozadí, která tam jsou jen na ozdobu, ale opravdu rovnocenná a smysluplná část celku na stejné úrovni jako kytara, basa, bicí nebo vokál. Stejně tak se nedá říct, že by se Řekové za mohutné aranže klasických nástrojů schovávali, ani se nedá říct, že by z jejich hudby dělal orchestr nějaké zpívanky – stále je to ohromně drtivá muzika, jež vás nenechá vydechnout. Takhle si já osobně představuji opravdu dokonalé propojení orchestru (v tomto případě Pražské filharmonie!) s extrémním metalem. S tím se pojí i mohutný zvuk, který ničí, pod jehož náporem praskají kosti. Každé byť i sebemenší cinknutí je nádherně slyšet, žádný nástroj nezaniká, vše je na svém místě, ale stále je “The Great Mass” neskutečně hutná, masivní žula. Kdysi před rokem jsem v jedné diskusi četl, že tehdy aktuální novinka “Abrahadabra” od Dimmu Borgir, kteří taky hojně užívají orchestru, bude znít vedle Septicflesh jako pšouk v sáčku. A ten někdo měl pravdu. Norští počmáranci můžou akorát tak blednout závistí – jen ať si udělají výlet do Řecka, aby je tam naučili, jak má znít extrémní metal s orchestrem.
Ale to jsme se stále ještě nedostali k tomu nejpodstatnějšímu a nejlepšímu – samotné hudbě. Já říkám pořád, že virtouzita a bezchybný zvuk můžou kapele pomoci k velkému dílu, ale nedá se na nich deska postavit. Hlavní jsou skladatelské schopnosti, nápady. A tím Septicflesh disponují. Geniální zvuk a produkce v případě řeckých démonů nejsou hlavním tahounem – pouze pracují pro celek, pro samotné písně. A právě ty dělají Septicflesh tím, čím jsou – hudební bestií bez konkurence…
…a všichni naslouchají Řecku…
Úvodní “The Vampire from Nazareth” jsme měli možnost slyšet už ve velkém předstihu od prosince, ale řeknu vám, že konečně v pořádné kvalitě a jako součást celé desky je skladba ještě mnohem působivější, než se jevilo před pár měsíci. Zároveň se jedná nejspíše o ten nejpřímočařejší kousek “The Great Mass”. Po klidném, atmosférou napěchovaném intru (zkušené ucho si ihned povšimne efektu tišších a hlasitějších pasáží, jak je to typické pro klasickou hudbu, Christos Antoniou s tím má ostatně dostatek zkušeností už z vedlejšího projektu Chaostar) se spustí v extrémní nářez, avšak nervní smyčce na pozadí tomu neustále dodávají punc čehosi “jiného”, neobvyklého… to vše jenom proto, aby kompozice nakonec spadla do pomalého, vysoce působivého závěru. Při zastřeném deklamování “We offer the Sun, with thorns his crown. We offer a son…” doslova mrazí v zádech.
(Polo)titulní “A Great Mass of Death” sice není tak rychlá a brutální, vládne však neskutečnou silou. Když jsem výše zmiňoval, že v hudbě Septicflesh se vyskytuje ohromný vnitřní tlak, jenž člověka přitlačí ke zdi, právě tato skladba je toho nepopiratelným důkazem. Jenže by to snad ani nebyli Septicflesh, kdyby si v rámci jedné písně vystačili s jediným, byť skvělým motivem. Drtící chaos se láme do dechberoucích klidných pasáží, vzletných a majestátních chórů – znalci staré tvorby Septic Flesh jistě ocení a docení návrat vysokého ženského vokálu, ačkoliv už se nejedná o geniální hlas Natalie Rassoulis.
Co vám budu dále povídat, takto bychom mohli probrat vlastně všech deset dílků monumentu “The Great Mass”, všech deset kusů těl, tvořících ohavnou skulpturu na artworku desky; v podstatě každá skladba dýchá něčím výjimečným a neopakovatelným. Snad možná jako jedinou specielně zvlášť bych ještě zmínil jen naprosto neuvěřitelnou “Oceans of Grey”. Zcela upřímně se přiznám, že tohle mi prostě hlava nebere, že je někdo schopen vymyslet něco tak geniálního; při každé jedné vteřině této kompozice člověku běhá mráz po zádech a tuhne krev v žilách. Neskutečné!
Ono celkově prvních šest skladeb je něco naprosto úžasného, hudba z jiné galaxie, něco mimo chápání, něco, co se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti, pokud nechceme slovo dokonalost použít rovnou v přímé souvislosti. Z druhé poloviny (v tomto případě beru jako onen “poloviční” předěl “The Undead Keep Dreaming”, v níž čistým vokálem exceluje a vůdčí úlohu přebírá kytarista Sotiris Vayenas) dokážou držet krok pouze už jen “Apocalypse” a “Mad Architect”. Písničky “Rising” a “Therianthropy” už jsou malinko slabší… ale, ono se řekne slabší… slabší jenom v porovnání se zbytkem “The Great Mass”. Ve srovnání se všemi ostatními kapelami strčí i tyto dvě “slabší” skladby do kapsy 90% současné metalové scény. To jen abyste věděli, co u Septicflesh znamená “slabší”. Každopádně právě tato malá piha je jediným důvodem, proč zůstávám půl bod pod nejvyšším možným hodnocením, ačkoliv jde v tomto případě spíše o symbolickou záležitost. A zároveň, ten půl bod je malinkatá pojistka, kdyby se Septicflesh povedlo to, co se mi v této chvíli zdá zhola nereálné – překonat s příští deskou “The Great Mass”.
Jedna věc je jistá – v případě Septicflesh máme co dočinění s veledílem, na němž veškeré recenzentské metody a hodnotící tabulky selhávají. Je to monument, který nezmizí za půl roku, ani za rok, ale bude zářit a bude mít co říct ještě po dlouhé roky. Cesta za poznáním této desky byla sice dlouhá a nemůžu s jistotou říct, že jsem už pronikl do všech jejích tajů, ale ten ohromný zážitek za to stál a stále stojí. Zatímco po prvním poslechu jsem byl spokojen a přemýšlel o hodnocení tak osm a půl bodu, s postupem času se “The Great Mass” nezastavitelně více a více zadíralo pod kůži, nadšení stoupalo s každým poslechem, až dospělo do bodu, kdy se každá seance s tímto opusem rovná posluchačské extázi. Jestli si vysokou známku nezaslouží Septicflesh a jejich “The Great Mass”, pak už nic…
…a všichni se klaní Řecku…
Další názory:
Občas se stane, že má něco vyjít, a vy dostanete pocit, že to prostě bude bomba a nemůžete se toho dočkat. Stejný případ nastal právě i teď s “The Great Mass”. Po jednom poslechnutém songu a zhlédnutí traileru skoro každý musel očekávat, že se na nás chystá něco velkého. A opravdu tomu tak je, “The Great Mass” jen potvrzuje neskutečnou formu, kterou Septicflesh nabrali, nezadržitelně jdou nahoru. Kapele to prostě šlape, stejně jako této desce. Deska roku? Možná… Seda
Věřím, že snad všichni z vás někdy zažili ten pocit, když objevili poklad v kapele, která se doposud držela trestuhodně stranou vašich hudebních obzorů. Přesně to jsem naposled prožil právě díky Septicflesh. Nadšení z “Comunnion” však v posledních dnech muselo chtě nechtě postoupit místo dojmů z novinky řeckého zázraku. “The Great Mass” dělá čest svému názvu, neboť je skutečně monumentální. Nikoli však strojeně nebo jakkoli prvoplánově, ale přesně naopak. Jeho monumentalita člověku dochází postupně a v mém případě tenhle proces ještě zdaleka nedosáhl svého vrcholu. Jakýmkoli dalším popisem bych vás připravil o část zážitku z poslechu, takže říkám jediné – běžte, kupte a užasněte! Ježura
Datum: 2.10.2010 Místo: Praha, Abaton Účinkující: Corrupted Melody, Endless, Public Relations, Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy
Na tuto akci jsem šel hlavně kvůli jen dvou kapelám – Silent Stream of Godless Elegy, o kterých jsem dlouhou dobu veděl, že tvoří jen a jen kvalitně, ale nikdy jsem se k pořádnému poslechu nedostal; a dále pak řecké bestie Septicflesh, na které jsem se těšil hodně dlouhou dobu.
Tento večer zahrálo celkem pět kapel, znal jsem jen dvě jmenované, takže jsem úvodní Public Relations vynechal. První jsem viděl tedy až české Endless a musím říct, že to bylo otřesné. Hudba bez jakékoliv originality, nápadu. Pouze nuda a to, že měli stejný čas jako Silent Stream of Godless Elegy, mi přijde jako urážka hudby. Nejen, že přetáhli svůj začátek o nějakou půlhodinu, ale celková show byla také hrozná. Endless už nikdy více.
Konečně přichází na scénu něco, co je zajímavé. Silent Stream of Godless Elegy mají více nástrojů, přesto ladili mnohem kratší dobu než Endless. Znal jsem jen jeden song, a to “I Would Dance”, který zahráli při ladění. Musím říct, že už jen ten kousek mě naprosto odrovnal. Nečekal jsem, že bude jejich show takhle geniální. Hned po prvním songu jsem pochopil, proč si je Season of Mist vybrali na celosvětové vydání. Silent Stream of Godless Elegy za svých 45 minut zahráli lépe než headliner večera Septicflesh. Opravdu. Zahráli jak starší věci, tak i novinky, které budou na nové desce “Návaz”. Například “Skryj hlavu do dlaní”, která byla opravdu skvělá. Hodně se mi líbila i “Slava”, kterou už má kapela v repertoáru dlouho, ale na albu se objeví až na “Návaz”. Největší uspokojení ale příchází s “I Would Dance”, což je naprosto výborná píseň, která nemá jedinou chybu. Z novinky se objevila i “Pramen, co ví”, ale “Skryj hlavu do dlaní” byla ale o něco lepší. Zkrátka jednoduše, Silent Stream of Godless Elegy zahráli naprosto dokonale. Kdyby se z jakehokoliv důvodu stalo, že Septicflesh nemohou nastoupit, tak by mě to tolik nemrzelo, protože to fakt bylo výtečné. Pokud vás zajímá další část setlistu, tak moc neposloužím. Songy jsem neznal, takže si pamatuju jen ty, které hlásili. K výše jmenovaným můžu přidat ještě “Pohanská”.
Septicflesh od startu nasadili rychlé tempo. Od začátku do konce to byl nářez, stál jsem přímo u kytaristy, takže jsem měl riffy hned z první ruky. Naposlouchané jsem měl hlavně “Communion”, ze kterého se objevily pecky typu “Anubis”, “Lovecraft’s Death” nebo lahůdka na závěr, “Persepolis”. Ze starších zazněly třeba “Unbeliever”, “DNA” a “Red Code Cult”. Trošku mě ale mrzelo, že Septicflesh nezahráli žádnou ukázku z právě připravovaného alba, které hned po koncertu jeli mixovat do Švédska. Po Septicflesh jsem rovnou odešel, se svou ulovenou paličkou od bicmena jsem neměl chuť na kapelu, kterou ani neznám, a tak jsem to zabalil.
Celý večer trochu trpěly zpěvy. U Endless jsem nerozuměl ani slovo, u Silent Stream of Godless Elegy se to trochu zlepšilo, stále to ale nebylo ideální. U Septicflesh opět podprůměr, rozumět nebylo skoro nic, takže jsem se věnoval hlavně neskutečným bicím a skvělým riffům a slova si domýšlel, jelikož jsem je měl hodně naposlouchané.
Aby koncert byl dokonalý, vyhodil bych zbytečné kapely jako Endless a Public Relations. Silent Stream of Godless Elegy posunul na headlinera a na hraní jim dal přes hodinu a půl, po nich by zahráli Septicflesh se stejným časem. To je ale jen mé přání a tak doufám, že se na Septicflesh i Silent Stream of Godless Elegy podívám opět v budoucnu.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 15.2.2010 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Aealo
02. Eon Aenaos
03. Demonon Vrosis
04. Noctis Era
05. dub-sag-ta-ke
06. Fire Death and Fear
07. Nekron Iahes…
08. …Pir Threontai
09. Thou Art Lord
10. Santa Muerte
11. Orders from the Dead [Diamanda Galás cover]
Přiznám se bez mučení, že starší počiny Rotting Christ mě nikdy nijak extra nebraly. Neupírám jim kvality, ani jistou kultovnost, ale pokud bych měl zvolit mezi tím, co kapela předvádí v posledních řekněme deseti letech od nahrávky „Khronos“, a předtím, jednoznačně bych šel do té novější tvorby. Rotting Christ totiž s postupem času zrají jako ono pověstné víno. Hudba, jakou produkují po poslední tři alba, včetně aktuálního „Aealo“, je totiž navýsost výborná. Provařené pořekadlo, že každá nová deska překonává tu předchozí, v jejich případě platí bezezbytku. Ano, je to tak, právě vycházející „Aealo“ je opět ještě o kousek lepší než minulé „Theogonia“ – a že to byla kurva dobrá placka!
Ať poslouchám, jak poslouchám, prostě nemám, co bych Rotting Christ vytknul. Tentokrát to vyhráli na všech frontách. O čem se v souvislosti s nimi hodně mluví, je stále větší vliv jejich řeckých kořenů, který je s každým novým počinem cítit víc a víc. To „Aealo“ plní bezezbytku, neboť helénská atmosféra z desky cáká na všechny strany. Mohutných sborů, samplů a odzbrojujících melodií si budete moci užívat plnými doušky. Epické a výpravné, avšak bez jakéhokoliv patosu či lacinosti.
„Aealo“ zároveň působí nesmírně energicky. Materiál na novince je až neuvěřitelně chytlavý. Nemá cenu se bránit, před touhle náloží je nemožné se schovat. Rotting Christ atakují posluchačovi ušní bubínky s obrovskou jistotou a nebojím se říct, že v životní formě. Stačí to jednou zaslechnout a jste ztraceni, Rotting Christ dostanou i vás, uvidíte. Z celého alba neuvěřitelně sálá energie a radost z hraní, je prošpikováno spoustou skvělých nápadů a jakoby šibalským pomrkáváním na dlouholeté fanoušky. Poslední dobou sice vyšla velká spousta výborných nahrávek, většinou se však jednalo o hodně těžké věci, ale „Aealo“? Řeknu vám, už delší dobu jsem neslyšel desku, kterou bych si takto zamiloval hned napoprvé a která by mě však nepřestala bavit po tak obrovském množství poslechů. Tahle fošna vždycky dokáže nakopnout. Když jsem se tu zmínil, že je energická, myslel jsem to vážně, neboť „Aealo“ vám do žil vlije s poslechem obrovské množství energie.
Další poklonu musím Rotting Christ vyseknout za obrovskou vyrovnanost a ucelenost materiálu. Kapela na milimetr přesně vybalancovala tu hranici mezi tím, kdy skladby mají jednotného ducha a vyznění, ale bez toho, aby mohly začít nudit. Jakékoliv písničky tu ani nemá cenu zmiňovat, všechny do jedné jsou naprosto lahůdkové, skvělé. Poslechnout můžete kteroukoliv z nich (sice by to byla blbost poslouchat jen jednu, ale což), vždy se trefíte a dostanete výživný kousek propracovaného melodického blacku. Z celé desky se lehce vymykají jen dvě věci. První je „Nekron Iahes…“, což je takový minutový předěl mezi oběma polovinami „Aealo“, jenž však svou atmosférou zbytku alba nezůstává nic dlužen. Tou druhou je závěrečná „Orders from the Dead“ – předělávka od avantgardní zpěvačky Diamandy Galás, která si v samotné skladbě sama zahostovala. Mohlo by se zdát, že je to jen natáhnuté outro, brzy ale zjistíte, že se píseň do kontextu desky nejenže hodí, ale nasazuje jí korunu. Oproti originálu je tato verze navíc o mnoho démoničtější a působivější.
Rotting Christ vytvořili skvělou nahrávku, není-li to ještě slabé slovo, to je bez debat. Sedovo hodnocení neberte vážně, slyšel to jen jednou a myslí si, že je to něco afrického (smích). Ne, ne, „Aealo“ je opravdu úžasné album. Když zpěvák a kytarista Sakis Tolis v aktuálních rozhovorech říká okřídlenou větu, že je novinka tím nejlepším počinem kapely, nejenže mu to tentokrát věřím, ale také s ním souhlasím. Tohle se snad nedá oposlouchat!
Že bych si střihnul recenzi na doposud poslední opus řeckých bohů Septicflesh, jsem přemýšlel už dlouho. A protože mě vycházející desky letošního prosince zajímají asi stejně jako volební práva kleštěných vrabců, je čas na dohánění restů. A že si „Communion“ prostor opravdu zaslouží, to mi věřte.
První kontakt s „Communion“ se rovná bombě do držky. Z reprobeden se na vás vyvalí totální chaos a tolik šíleností, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Chaos je však jen zdánlivý, když totiž překonáte počáteční šok a do desky se pořádně ponoříte, objevíte, že nejenže má „Communion“ hlavu a patu, ale ta hlava má dokonce i mozek a obě paty jsou prosty jakýchkoliv genetických poruch. Septicflesh jsou schopni narvat do jedné skladby tolik nápadů, že by to normální kapele stačilo na celé album (no dobře, to možná přeháním, ale minimálně na pět songů ano), vždy to ale působí, že vědí, co a proč dělají.
Velmi výraznou složkou „Communion“ je orchestr, který desce dodává ten správný šmrnc a povyšuje již tak úžasnou hudbu někam do úplně jiné roviny. Obě složky, metalová i orchestrální, se vzájemně dokonale doplňují, přesto ale nikdy nebudete na pochybách, že posloucháte metalové album. Orchestrace jsou „jen“ tím správným kořením, oním pověstným „něčím navíc“, které dělí hudbu na dobrou a výjimečnou. A „Communion“ patří do té druhé sorty, to mi věřte. Jen třešničkou na dortu tak pro našince může být, že onen orchestr na albu je Filharmonický orchestr Praha a část „Communion“ tudíž vznikala v Praze. Abychom si ale nemazali med kolem huby, pánové symfoňáci přece jenom přehráli to, co jim kapela (konkrétně kytarista Christos Antoniou) poslala přepsané v notách. Nutno ale také poznamenat, že byli Septiflesh s prací českého orchestru nadmíru spokojeni a chystají se s ním spolupracovat i na další desce, jež by měla vyjít koncem příštího roku.
Pomalu se dostáváme k samotným skladbám. Možná to bude znít jako provařené klišé, ale co song, to skvost. Hned úvodní pocta slavnému spisovateli, „Lovecraft’s Death“, dává na frak všem pochybovačům, že by se comebackové „Communion“ (Septic Flesh se v roce 2003 rozpadli, aby roku 2007 opět obnovili činnost pod mírně obměněným názvem Septicflesh) nemělo vyrovnat starším počinům. Naopak právě „Communion“ je dosud jejich nejsilnějším počinem. Samotným songem pak vládne opravdu nervní atmosféra, podpořená například ničím neředěnou kombinací smyčců, dvoukopákové palby a growlingu, která se během skladbu vícekrát objeví.
Mezi absolutní pecky patří jistojistě i trojice písní „Communion“, „Babel’s Gate“ a „We, The Gods“. Například hned tu první zmiňovanou neuvěřitelně táhnou dopředu bohaté orchestrace a zabijácké tempo, které rozřízne až temný, atmosférický part, než se ale stačíte vzpamatovat, dostane vás další porce hutného death metalu (právě tuhle věc také můžete ochutnat i v živém podání na přítomném videu, snad vám dá ukázka alespoň jistou představu [zpětně nahrazeno jiným videem, pozn. 2016]). Tato trojice songů smete vše, co jí přijde do cesty, nikoliv však bezduchou rubanicí. Ačkoliv Septicflesh umí vyplodit i pěkně brutální kousky, jejich hudba má především myšlenku. Že ale kapela neselhává ani v pomalejších tempech, dokazují „Anubis“, „Sunlight/Moonlight“ nebo „Sangreal“. Co vám budu povídat, jedna velká nádhera okořeněná skvělým čistým hlasem druhého kytaristy Sotirise Vayenase v refrénech. To musíte slyšet!
I když od začátku recenze jenom chválím, stále ještě nenadešla ty chvíle s tím přestat. Před námi je totiž vrchol celé kolekce – majestátní kompozice „Persepolis“, pojednávající o zániku největšího města Perské říše. Uhrančivý a působivý kousek s lahůdkovým textem, který je však jen špičkou ledovce zvaného „Communion“. Skvělé, naprosto skvělé.
Recenzi rozhodně neberte jako dočasné pobláznění daným albem následované veřejnými výlevy. Desku již valím bratru dobré dva roky a stále mě nepřestává udivovat. Svým pojetím death metalu si Septicflesh v rámci žánru jen těžko hledají konkurenci. Jistá paralela by se dala najít snad s Poláky Behemoth v tom smyslu, že obě kapely vzaly death metal a povýšili ho na „něco víc“ (to, že pravěké počátky Behemoth jsou v black metalu, teď ponechme stranou). A že to celé zní až moc dokonale? Ano, zní, ale i to se občas stává!
„Burn this city to the ground Take a torch and spread the fire Persepolis / Now a pile of dust A blackened carcass / A land of ash Persepolis / You lost your crown Persepolis / Burned to the ground Consumed by hate / Ablaze by pride Persepolis / Naked as the sand“
(Persepolis)
