Archiv štítku: grindcore

Misogynist – Koukej mazat

Misogynist - Koukej mazat
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Sídlištník
02. Koukej mazat
03. Řechtačka
04. Pissparade
05. Kvadratura
06. Rypouš oroní
07. Vodník
08. Neviňátka
09. Konečná konečníková
10. To
11. Dvojí
12. Upskirt
13. Orgie v dětském pokoji
14. Moje tělo

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Misogynist

Hned na začátek musím upozornit, že právě v této chvíli začínáte číst dost dobře možná tu nejhorší a nejméně informativní recenzi, jakou jsem kdy napsal, což je svým způsobem docela výkon, neb je to opus vedle opusu, avšak snaha o posunutí kvalitativní laťky článků směrem do podzemí zrovna není účelem naší dnešní seance – bohužel, protože kdyby tomu tak bylo, splnil bych úkol na 120%, milí soudruzi. S napsáním nějaké té smysluplnější recenze, z níž by čtenář neměl náladu vyklopit právě zkonzumovanou večeři, ale bude poněkud větší svízel. Nicméně jednou už mi tahle věcička spadla do klína, tak se na ten porod pojďme (vy)vrhnout…

Ani bych se nedivil, kdyby vás napadla otázka, z čeho výše řečené usuzuji a proč to tedy vlastně recenzuji. A byla by to sakra dobrá otázka! To druhé má co dočinění s jistými zákulisními důvody, přočež se ohledně toho zdržím dalších komentářů, to první (snad) vyplyne z následujícího textu. Než se tak ale stane, pustíme se nejprve do nějaké té úvodní obecné omáčky, aby v té recenzi byly alespoň nějaké použitelné informace.

Misogynist je grind/deathová cháska z jakýchsi Choťovic, o nichž jsem – klidně se k tomu přiznám – jaktěživ neslyšel a musel jsem to pořádně prohnat skrze mistra Gugla, abych vůbec věděl, s jakými zeměpisnými výškami a šířkami mám tu čest (výsledek pátrání – kdesi u Kolína). O kolikáté album se v případě “Koukej mazat” jedná nebo nejedná, se mi nikde pořádně vyčíst nepodařilo (vlastně mě napadá, že si ani nejsem jistý, jestli je to řadovka, EP či cokoliv jiného… ale ono je to v tomhle případě lautr jedno, jak záhy pochopíte), abych měl ještě čím zaplácnout místo, tudíž tímto oficielně ukončuji čitelnou část recenze a nyní hurá na ten megaklystýr…

Jádro onoho vpravdě prapodivného pudla tkví zejména v tom, že prostě nemám tušení, jak se ke “Koukej mazat” postavit. Jak již bylo řečeno, Misogynist se pohybují ve vodách grindu. Ačkoliv se nedá tvrdit, že by šlo o žánr, jemuž bych nějak přehnaně holdoval, zrovna tohle by samozřejmě ještě problém nebyl, vždyť mezi kapelami podobného ražení mám opravdu velké oblíbence. Ale… musím se přiznat, že já vidím v grindu smysl pouze ve třech případech – když se jedná o opravdu extrémní anihilaci, která nemá jiný úkol, než nemilosrdně zničit vše okolo; když se jedná o záměrně vtipnou záležitost s obrovskou porcí nadsázky (v mém případě zpravidla tzv. tupa-tupa porno grind); nebo když jde o nějakou experimentálnější věcičku (ať už se jedná třeba o kombinaci s elektronikou, nebo o nějaký absolutní úlet typu výborných jazz-grinderů Le Scrawl). Jakákoliv jiná podoba grindu (nebo grind/deathu, chcete-li) mi prostě nic neříká. A když říkám nic, tentokrát to myslím opravdu doslovně.

Jak jste již správně pochopili, Misogynist nehrají ani jednu z oněch tří zmíněných forem, spíše tak na půl cesty mezi prvními dvěma. Jenže k nějakému vážně míněnému grindu nejxtrémnějšího ražení to má hooodně daleko – vcelku logicky nelze brát vážně skupinu, která obal pro své CD zjevně vyrobila v Malování a která ve svých oblíbených umělcích jmenuje zvěrstva typu Lenka Filipová, to dá rozum. Oukej, takže tedy sranda grind? Do jisté míry určitě ano, neboť Misogynist se zcela evidentně vážně opravdu neberou, nicméně jejich produkce mi prostě nepřijde natolik zábavná, aby to fungovalo. Jak jsem řekl, mám takovou tu humornou formu grindu rád, ale musí to být dotáhnuté opravdu nadoraz. A to na “Koukej mazat” není. Nemám sebemenších pochyb o tom, že kdybych měl muziku Misogynist hodnotit na koncertě těsně po vypití drahně velkého množství rumu a pivního moku, díval bych se na to diametrálně odlišně (byť třeba značně rozmazaně), avšak ve studiové podobě to je… naprosto o ničem. Ale zase co si budeme podívat, to koncertní provedení je zde asi přednější.

V této chvíli by se nejspíš mohlo zdát, že jsou Misogynist na úplný odstřel a že jediné, co ještě před koncem článku zbývá, je odeslat tuhle půlhodinku grindového výplachu kamsi do hlubin nedávno použité toaletní mísy. Háček je ale v tom, že si nemyslím, že by bylo nějak spravedlivé počínání Misogynist až takto potápět. Prostě a jednoduše nelze nějak hlubokomyslně rozebírat klady a zápory nahrávky od skupiny, která zcela zřetelně nemá vyšších cílů, než hrát pouze pro pobavení své a pro pobavení případných pár návštěvníků jejího koncertu; nelze uplatňovat nějaká běžná měřítka, jaká na hudbu povětšinou aplikuji, na kapelu jejíž galerie na sociálních sítích se z velké části skládají z kresleného gay porna, jestli mi rozumíte. Stručně řečeno – z jistého úhlu pohledu by bylo nefér takhle ničit triviálně ničit počínání Misogynist, když se vlastně jedná o nefalšovanou srandu – přestože mne ta sranda vůbec nebaví a po hudební stránce mi vlastně ani moc srandovní nepřijde.

A teď babo raď, co s tím má chudák starý pardál recenzent dělat. Pár slušnějších kousků se na “Koukej mazat” sice objeví, jmenovitě třebas “Kvadratura” nebo “Moje tělo” (ne, že by to byla nějaká sláva, to já jen abych zmínil alespoň jedno malinké plus), nicméně z celkového úhlu pohledu nevidím důvod, proč bych si měl “Koukej mazat” doma pustit, ani proč bych měl případně někomu doporučit, aby si to doma pustil. Místo toho bych spíše doporučil, abyste si zašli na koncert Misogynist, hezky tam vychlastali nějaké ty kořalky, pak se vrhli dělat bordel a přitápět pod kotel, po koncertě se před lokálem pěkně vyblinkali, doplazili se domů a pak ještě dlouhou dobu vzpomínali, jaká že to byla zase jednou kultovní akce. Jako podklad k takovéto činnosti smysl muziky Misogynist vidím, ale jinak bohužel ne. Tak zní můj verdikt.

Tomu, komu se tento text povedlo dočíst až sem, přestože bylo už asi od první věty jasné, že nakonec nebudu hodnotit, zcela upřímně gratuluji za úctyhodný výkon a zároveň se mu hluboce omlouvám za onu vyklopenou večeři.


Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased

Napalm Death, Hypnos, Brutally Deceased
Datum: 23.3.2012
Místo: Slavonice, KD Slavonice
Účinkující: Brutally Deceased, Бут, Hypnos, March of the Hordes, Napalm Death

Popravdě řečeno, nedojít k souhře několika okolností, tenhle report by určitě nevznikl, protože bych se koncertu jen sotva zúčastnil. Samotné Napalm Death jsem sice po hudební stránce poznal už před nějakou dobou a bylo to setkání mimořádně příjemné, ovšem abych utrácel za lístek na jejich koncert, na to to nestačilo. Podstatné zjitření motivace přineslo zjištění, že tuto britskou legendu na jejím československém turné podpoří Hypnos, tedy kapela, která platí za tvůrce v současnosti nejlepšího českého death metalu. Dvě největší jména soupisky tedy představovala velké lákadlo, ovšem s definitivní platností o mé účasti rozhodlo až místo konání – jihočeské Slavonice…

Kdo má ponětí o tom, jak vypadají Slavonice, asi teď úplně nechápe, co mě přinutilo táhnout se z Prahy do takového, při vší úctě, zapadákova. Tak zaprvé – svůj podíl viny na tom nese skutečnost, že jsem mohl požívat výhod bezplatného noclehu v těsné blízkosti města. Tím nejzásadnějším motivem však bylo očekávání koncertu, který se vzhledem k podmínkám mohl snadno stát legendárním. Ovšem když jsem po dost úmorné cestě dorazil na místo, za své vzalo hned několik představ. Kulturní dům Slavonice je možná lecčím, ale určitě ne pajzlem bez backstage a s kapacitou okolo osmdesáti lidí, jak jsem si trochu naivně vybájil v představách. Budova je to velká, prostorná a celkem vkusně zařízená, i když lehce zapáchá normalizací a backstage moc kulturní zázemí kapelám také nenabízí. Ruku v ruce s tímto zjištěním vzala za své i představa, že by mohlo dojít na nějakou improvizovanou afterparty s kapelami na baru. Kontakt s realitou dosáhl svého vrcholu tehdy, když jsem si uvědomil, že ani návštěva nebude nikterak zanedbatelná, a tak jsem se místo smutnění nad rozplynulými vizemi raději soustředil na přítomnost, zprostředkovanou prvním z řady vystoupení, které se měly toho večera odehrát…

Nezáviděníhodnou úlohu první kapely si vysloužili místní March of the Hordes, o kterých jsem do té doby neslyšel ani slovo. Byl jsem duševně připravený na celkem obstojný průser, ovšem March of the Hordes celkem překvapili, protože se nic takového nekonalo a jejich set nenabádal k urychlenému opuštění sálu. Ale že by to zase bylo něco světoborného, to také ne. Celá kapela sice působila celkem profesionálním dojmem a zpěvák odvedl velmi sympatický výkon, jenže ani to mě nepřesvědčilo, že by šlo po hudební stránce o materiál, který by mě přinutil si to byť jen stáhnout. Zaujala mě však jiná věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem z reproduktorů zaslechl, co hrají kytary. Malá vsuvka – zvuk zde byl mimořádně zprasený, což nedělá dobrotu obzvlášť tehdy, kdy kapela používá kytary dvě, jak je tomu u March of the Hordes. Ale zpět ke slibovanému postřehu – zvuk jedné z kytar mi okamžitě připomněl zvuk kytary U. T. Schwadorfa, který drtí struny v německých The Vision Bleak. A to není všechno. Když se rozjela první skladba, přísahal bych, že poslouchám song “Kutulu!” od výše zmíněných. Vážně nevím, jestli za to mohl jen příšerný zvuk, kytara stejné značky, jakou používá Schwadorf, nebo něco úplně jiného, ale právě tohle zůstalo asi nejsilnějším vjemem, jaký mi z vystoupení March of the Hordes utkvěl v paměti. Začátek to byl však obstojný a mě jala zvědavost, co předvedou další Jihočeši БУТ, kteří na programu večera následovali…

Setlist Brutally Deceased:
01. Lustful Sodomy in the House of God
02. Dead Lovers’ Guide
03. They Shall Feast
04. Blissfull Desacration
05. …and Here I Die Forsaken
06. Deceased
07. Bloodstreams
08. All That Rots and Withers
09. Override of the Overture [Dismember cover]

Ani o téhle kapele jsem toho do té doby nevěděl ani zbla, a tak moje očekávání nedosahovala žádných závratných výšin, ovšem БУТ mi svým koncertem celkem vytřeli zrak. Bylo to totiž první skutečně skvělé vystoupení večera. Skladby se ukázaly být vesměs chytlavými, díky své zanedbatelné délce nestíhaly začít nudit a (opět profesionálním dojmem působící) kapela do toho pařila, jak zákon káže. Všechno dohromady to pěkně odsýpalo, zvuk se tentokrát podařilo vyladit takřka skvěle a já jsem jen vrněl blahem. Pro mě to bylo určitě to nejlepší překvapení dne, a ať si kdo chce říká co chce, БУТ zaváleli na každý pád.

Díky benevolentnímu časovému harmonogramu zvládli БУТ odehrát ještě dva přídavky, ale pak už museli chtě nechtě uvolnit místo první kapele, která jela s Napalm Death celé československé turné. Toto privilegium si vysloužili pražští death metalisté Brutally Deceased, a tak jsem byl celkem zvědavý, jestli to svým vystoupením nějak ospravedlní. Zpočátku jsem ale moc nadšený nebyl, obzvlášť po nářezu, jaký předvedli БУТ. Ne, že by to byla vyloženě bída, ale nějak jsem v tom brutálním oldschoolu marně hledal záchytný bod. Ovšem jak šel čas, ony se ty záchytné body začaly objevovat a já jsem najednou zjistil, že se mi to vážně líbí! Nakonec se z toho tedy vyklubal příjemný, místy vyloženě dobrý death metal staré školy, kterému nasadil korunu velmi profesionálně provedený cover od švédských Dismember, se kterým jsem vzal Brutally Deceased definitivně na milost. Poctivá práce se prostě pozná – ať už dříve nebo později…

První polovina večera se tedy ukázala jako velmi vydařená, takže jsem do té druhé vstoupil v dobré náladě. Aby taky ne, když se chytala převzít štafetu domácí death metalová legenda Hypnos. Už v úvodu jsem se podřekl, že Hypnos pro mě byli jedním z největších taháků, takže jsem se na začátek jejich show těšil velmi vydatně. Vedle těšení jsem však byl také náramně zvědavý, jestli se Brunovi, Pegasovi a ostatním podaří trumfnout jejich comeback, kterému jsem měl tu čest přihlížet na Brutal Assaultu 2010, takže když se páni umělci začali pomalu soukat na pódium, div že jsem samou nedočkavostí neposkakoval na místě. K nebohému čtenáři tohoto reportu však projevím alespoň trochu soucitu, nebudu to dále protahovat a z plných plic vykřičím do světa, že mě Hypnos nejenže nezklamali, ale přímo odrovnali. Od začátku do konce jejich vystoupení jsem s otevřenými ústy sledoval neuvěřitelně našlapanou death metalovou show, jaké jsem byl doposud svědkem snad jen v případě řádově slavnějších Poláků Vader nebo Behemoth. Kdo některou z těchto kapel viděl naživo v klubu, asi mi dá za pravdu v tom, že se jednalo o pamětihodnou událost, takže když s nimi srovnávám Hypnos, je to kompliment jako kráva. Stojím si však za tím, že je to kompliment oprávněný, protože když Hypnos hráli, vzduchem praskala energie, ze všech muzikantů entusiasmus vyloženě sálal a hudba netvořila jen kulisu, nýbrž nedílnou součást atmosféry, zdiva i přítomných živých bytostí. Součást stejně nedílnou, jakou je kyslík pro zemské ovzduší…

Hrálo se ze všech alb od nejstarších až po to ještě nevydané a co song – to bomba. A jako by i to bylo málo, na výbornou dopadl i zvuk, takže euforickým stavům nestálo v cestě zhola nic a já se mohl spokojeně věnovat rozličným hrátkám pod pódiem. Když Hypnos skončili, zůstalo po nich nadšení a to je ta nejlepší vizitka, jakou se může hudebník chlubit. Smekám a brzy na shledanou!

Když po vyžádaném přídavku Hypnos opustili pódium, byl jsem tak spokojený, že bych mohl z fleku odejít a přesto bych ani v nejmenším nelitoval. Jenže reportérská zodpovědnost mi nedala jinou možnost, než setrvat i na hvězdu prvního formátu, jakou Napalm Death bez debat jsou. Jejich hudbu mám z desky vážně rád a nemalou zásluhu na tom nese skutečnost, že i přes enormní a bezprecedentní nářez je to pořád perfektně čitelný materiál. Potom ovšem není divu, že se na mojí tváři s prvními tóny usídlil kyselý úšklebek. Poznat, co to Mitch Harris s svou kytarou provádí, bylo totiž docela obtížné. Ne, že by byl zvuk úplně zazděný, ale rozhodně bych si dovedl představit o něco obstojnější výsledek zvukařovy práce, než jakého jsem se dočkal. Přidejte k tomu poněkud přehulenou hlasitost a na průser je zaděláno. Jenže není všechno takové, jakým se to zdá být. Nevím, jestli jsem si nakonec zvykl, otupěl, nebo zvukař prokázal, že ho kapela neplatí jen tak pro srandu, ale nakonec se to všechno jakž takž srovnalo a já se mohl soustředit na samotnou kapelu. Co vám budu povídat, prostě profíci každým coulem. Shane EmburyMitchem toho po pódiu sice moc nenaběhali, ale frontman Barney Greenway to svou exhibicí dorovnával měrou více než vrchovatou. Po pódiu totiž pobíhal jak lev utržený ze řetězu a do zpěvu dával vážně všechno. Není divu, že na sebe ten člověk pravidelně strhává největší díl pozornosti. Skvělý pohled byl také na rozložitého Dannyho Herreru, který dělal dojem, že za svou bicí soupravou nějakým obskurním způsobem medituje. I tak ale s přehledem odehrál všechny ty šílené palby, takže co se mě týče, ať si u toho medituje dle libosti.

Nevím, co zajímavého bych k vystoupení Napalm Death ještě psal. Byl to prostě profesionálně odvedený nářez toho nejhrubšího zrna a já jsem si ho i přes ne zcela vydařený zvuk dovedl užít. Kapela odehrála celkem dvacet šest skladeb, mezi nimiž nechyběly jak staré klasiky, tak ještě horké zářezy z aktuální novinky “Utilitarian”. Mě osobně velmi potěšilo zařazení klipovky “When All Is Said and Done” a především “The Wolf I Feed”, která přinesla jedno zajímavé zjištění. Ty parádní čisté vokály totiž nejsou Barneyho dílo, ale stojí za nimi kytarista Mitch Harris, který se jich zhostil i naživo. Tady to ovšem trochu zaskřípalo, protože se mu ne vždy podařilo udržet melodii. Škoda toho, ale co – i tak to byla šílená šupa.

Napalm Death tedy i přes nějaké ty dílčí nedostatky dokázali, že svého jména nepožívají nadarmo. Na brilantní výkon Hypnos se sice v mých očích nestačilo, ale bylo to důstojné legendy, což je vlastně velmi významná pochvala. Co se hudební stránky věci týče, nebojím se celou akci označit za skutečně exkluzivní. Jenže koncert, to není jen muzika, a kdo už jste nějaký můj report četl, určitě si říkáte jak to, že zatím nepadlo slovo ohledně fanoušků. Důvod to má velmi prostý – je to totiž kapitola sama pro sebe…

Setlist Napalm Death:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Can’t Play, Won’t Pay
05. Protection Racket
06. Silence Is Deafening
07. The Wolf I Feed
08. Fatalist
09. Practise What You Preach
10. Quarantined
11. Next of Kin to Chaos
12. Analysis Paralysis
13. Dead
14. Deciever
15. Dementia Acces
16. When All Is Said and Done
17. Unchallenged Hate
18. Nom de Guerre
19. Suffer the Children
20. Breed to Breath
21. Silence Is Deafening
22. Nazi Punks Fuck Off
– – – – –
23. Scum
24. Human Garbage
25. You Suffer
26. Instinct of Survival

Předem bych rád zdůraznil, že se následující řádky rozhodně netýkají všech přítomných, každopádně generalizování se asi chtě nechtě nevyhnu, takže si kryji záda pro případ, že by ve mně někdo spatřil zhýčkaného Pražáka, který si přijede na maloměsto a čeká hotel Hilton. Ne, vážně, už mám za sebou tolik metalových akcí, že snad dovedu posoudit, co je norma a co už je za hranou, tak mě zkuste nezlynčovat kvůli zaujatosti. Ale k věci. Kauza “fanoušci” má několik rovin. Předně to na místě vypadalo, že se dobře polovina přítomných dostavila jen proto, že byla na programu nějaká ta kultůra – jedno jaká. Což o to, to i celkem chápu, protože ve Slavonicích a blízkém okolí asi zas takový prostor k povyražení není, jenže takové rozložení publika se muselo nutně podepsat na odezvě, a přesně tak se i stalo. První tři kapely se totiž dočkaly velmi vlažného přijetí, i když by zasloužily násobně větší – obzvlášť co se týče БУТ a Brutally Deceased. Vyloženě tragikomické bylo prohlášení nebohého zpěváka Brutally Deceased, který musel diváky ujišťovat o tom, že nejsou v kostele, tudíž nějaký ten rámus a kotel nejsou na škodu.

Dalším důkazem, že se dostavil značný počet laiků, byla situace před pódiem. Sice se i docela kotlilo, ale třeba masové skákání z pódia, jaké se strhlo na Napalm Death, trpělo jednou podstatnou nedokonalostí – i při velmi slušné návštěvnosti bylo pod pódiem tak řídko, že jsem byl co chvíli svědkem vážně exkluzivních držkopádů. Škoda, že to ty neúnavné crowd surfery nepřestalo bavit. Říkáte si, co to sakra melu za hovadiny, proč by toho sakra měli nechávat? Vážení, realita slavonického koncertu by vás nejspíš přiměla hovořit podobně. Crowd surfing, který začal s nástupem Napalm Death na pódium, totiž trval nonstop, a když říkám nonstop, myslím nonstop. Bylo zcela běžné, že se uprostřed skladby nebo ještě lépe v přestávkách mezi jednotlivými skladbami na pódiu motalo třeba šest lidí. Šest lidí, kteří překáželi kapele i těm, kteří chtěli na kapelu vidět. A co víc – tihle retardovaní jedinci asi došli k názoru, že když se jim podařilo vyškrábat na pódium, tak se automaticky stávají členy kapely a můžou si na pódiu dělat co chtějí a jak dlouho chtějí. Pořadatelé je tak nestačili zkopávat dolů a sami muzikanti z toho museli být dost frustrovaní. Obdivuji jejich nervy.

Dalším všudypřítomným fenoménem byl alkohol. Jasně, na každém koncertě se někdo ožere, ale ještě jsem vážně neviděl (a doufám, že už neuvidím), aby se po sále potácelo tak neuvěřitelné procento na mol ožralých účastníků. Přirovnání k Brownovu pohybu zde není úplně od věci. Největší průser ale byl, že se tihle povětšinou zasloužilí fotři respektive místní mladí drsoňové drželi v přední třetině sálu, kde se projevovali několika způsoby – někteří lezli na pódium (a páchaly výše zmíněné zhůvěřilosti), ti, kteří se už k výstupu na pódium nezmohli, nechali své střízlivější kolegy bez povšimnutí padat z pódia mezi sebe jako švestky, a konečně vytuhnuvší nešťastníci, kteří za noclehárnu nezvolili nic jiného než hranu pódia. Nápad vskutku brilantní a k těm, co přišli na muziku, vrcholně ohleduplný. A ne, proces zvučení vážně nelze urychlit vykřikováním, že jste se sem táhli z Ostravy, zítra musíte na šachtu a pičo synci hrajte. Upřímně se divím Brunovi (Hypnos), že toho pračůráka nenakopnul okovanou botou přímo do držky, když mu tam v jasné chvilce začal přesouvat odposlechy…

Vrcholem, nebo snad smutnou ilustrací alkoholického zmaru, byla nádherná parketová podlaha, kterou však záhy skryla vrstva piva a flusanců, jelikož obě substance po celý večer poletovaly všemi směry. Točí mě to i na festivalech, ale házet pivo v hale, to je prostě na přesdržku. A flusat na podlahu? To snad ani nezaslouží komentář… V tomhle kontextu pak už člověka ani nepřekvapí, kolik jedinců neurčitého intelektu svými übercool ajfouny bez přestávky natáčelo nebo fotilo dění na pódiu, pod pódiem, a to občas i z tolik skloňovaného pódia. Pochybuji, že by někoho z nich napadlo, že tím frikulínským křápem stejně nic pořádného nezachytí a jenom překáží těm, kteří se snaží dění zdokumentovat regulérním způsobem…

Mohl bych tu ještě láteřit na mizivé procento anglicky rozumějících a tedy reagujících na Barneyho inteligentní a vtipné promluvy, ale nač se dál vykecávat. Chování velké části přítomných ve mně zanechalo hořkou pachuť a bez pardonu nazvat ty, kterých se to týká, výstavními burany, je to jediné, co s tím nadělám. Kapely však odvedly skvělé výkony a patří jim za to dík. Koneckonců, muselo to být vážně dobré, když mě to donutilo setrvat a neprchnout někam daleko, kde si lidé nemyslí, že jim místo skutečných Napalm Death přijede zahrát nějaký revival…


Napalm Death – Utilitarian

Napalm Death - Utilitarian
Země: Velká Británie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Protection Racket
05. The Wolf I Feed
06. Quarantined
07. Fall on Their Swords
08. Collision Course
09. Orders of Magnitude
10. Think Tank Trials
11. Blank Look About Face
12. Leper Colony
13. Nom de Guerre
14. Analysis Paralysis
15. Opposites Repellent
16. A Gag Reflex

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – bez hodnocení
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

e skoro až s podivem, že i po 30 letech přicházejí Napalm Death se svým nejnovějším zásekem “Utilitarian” s tak obrovským nasazením a dávají jasně najevo, kdo je na metalové scéně a ještě pěknou řádku let bude za největší grind metalovou legendu. Přiznám se, že mi dalo trošku zabrat rozluštit název alba, a tak jsem musel googlovat abych si vůbec našel přesný význam slova “Utilitarian”. Tento výraz vyjadřuje snahu dosáhnout vlastního prospěchu s omezením pocitu bolesti a utrpení. Zajímavá filozofická myšlenka, která mi ovšem s Napalm Death moc dohromady nejde, když právě bolest a utrpení z jejich skladeb jen číší. Ovšem jako textový námět pro album určitě zajímavé téma. Album zdobí skvělý cover – taková ta klasická protispolečenská koláž trošku ve stylu legendárního “Scum” či “From Enslavement to Obliteration”. Oproti předchozímu albu mi novinka přijde lehce progresivnější, žádné kytarové onanie, bicí sóla a podobné kejkle, ale album plné nejrůznějších nálad, od industriálně laděného intra, přes HC/punkem nasáklé věci až po klasický grind/death v té nejryzejší podobě, jak ho hrají Napalm Death už pěknou řádku let.

Album otevírá již zmíněné industriální intro “Circumspect”, které svou náladou připomene Godflesh či jiné industriální spolky, a kapela trošku vzpomíná na svá starší alba, kde jsme se s industriálními prvky mohli již setkat. Toto instrumentální intro plynule přechází v úvodní palbu “Errors in the Signals”, která je plná zběsilých temp, Barneyho nelidského řevu, Mitchova jekotu a sypaček Dannyho Herrery, kterého jistí spolehlivý Shane Embury. Ten má trochu smůlu, že za hradbou kytar Mitche není jeho práce dostatečně výrazná, ale když už dostane více prostor, stojí to za to (viz bonusová “Everything in Mono”). Dalo by se říct, že všechny skladby pokračují v obdobném duchu, tedy agresivní vypalovačky, které ani na chvíli nepoleví a snaží se vás celou dobu zabušit do země, ale není tomu tak úplně doslova.

Hned následující “Everyday Pox” je ozvláštněna saxofonem, díky kterému skladba docela překvapivě získává skoro až nervní, nepříjemnou atmosféru, tedy přesný opak toho, než co bych od zapojení saxofonu očekával. Lehké překvapení přichází s pátou “The Wolf I Feed”, ve které dostal hodně prostoru vokál kytaristy Mitche Harrise. Ten se skvěle předvedl také v “Orders of Magnitude”, kde ve slokách zní trošku jako Greg PuciatoThe Dillinger Escape Plan. Mám rád jeho vokál, který jsem ale vždy bral spíše jako chvilkové oživení skladeb, ale nemyslím si, že by bylo úplně na škodu, kdyby v budoucnosti dostával minimálně stejný prostor ve víceru skladeb. Pořádný šok přichází s refrénem již zmíněné “The Wolf I Feed”. Po prvním poslechu bych dal ruku do ohně za to, že se jedná o hostovačku Burton C. BellaFear Factory. Poté, co jsem si našel několik rozhovorů k novému albu, jsem zjistil, že se jedná o ZPĚV Barneyho, a byl jsem opravdu překvapený. Tohle bych od tohohle chlápka v životě nečekal.

Je to především Mark “Barney” Greenway, který v mých uších vyzdvihuje toto album o něco výše než předchozí počin. Na “Utilitarian” zní jako pokropený živou vodou, se svým vokálem pracuje a dodává jednotlivým skladbám neskutečnou sílu, nepůsobí úplně jednotvárně, s čímž jsem měl v minulosti několikrát problém. Jako skvělý příklad lze zmínit například “Fall on Their Swords”, kde ve střední pomalejší pasáži představí skoro až “doomový” vokál a skladba získává úplně nový rozměr. Obdobný part si střihl ještě v “Leper Colony”, která byla představena z alba jako první vlaštovka, a pamatuju si, že jsem z této skladby nebyl zrovna nadšený, ale teď považuji tyto skladby (především pak “Leper Colony”) i díky vokální variabilitě za jedny z nejlepších skladeb na albu. Napalm Death však vždy uměli krátké vypalovačky, kterých si užijete v závěru alba, a sice ve formě dvou extrémních, old school HC/punkem nasáklých “Nom de Guerre” a “Opposites Repellent”. Kraťoučké (no, i když oproti takové “You Suffer” z debutu ani moc ne), intenzivní minutové pecky.

Na svém v pořadí čtrnáctém řadovém albu přišli Napalm Death s vynikajícím materiálem, který takřka postrádá hluchých míst, snad jen klipová “Analysis Paralysis” nemá takovou sílu, s jakou se do vás pustí ostatní skladby na “Utilitarian”. Album nepoleví ani na chvíli a nedá vám odpočinout a přesně takhle to v případě Napalm Death má být. Celkově jsem nadšený, očekával jsem kvalitní album a dostal jsem skvělé album, které disponuje dostatkem potenciálu, aby se stalo klasikou v diskografii birminghamské mlátičky. I přesto však musím dodat, že se v mých očích nejedná o nejlepší album a zůstává v těsném závěsu za “Smear Campaign” z roku 2006, které pro mě má zvláštní význam a řadím jej výše než cokoliv ostatní, co kdy Napalm Death vydali.


Další názory:

Do číselného hodnocení “Utilitarian” se mi příliš nechce, neboť i přes jejich legendárnost a nesporný vliv nejen na svůj žánr, ale i na tvrdou muziku celkově nebyli Napalm Death nikdy moje krevní skupina. Přesto mohu vyhlásit, že je nad slunce jasné, že v případě “Utilitarian” se jedná o počin mistrů svého řemesla, o tom nemá smysl jakkoliv debatovat. Napalm Death se podařilo mistrně vybalancovat tu hranu mezi neurvalým grindovým bincem a lehkými doteky experimentů – například ten saxofon mě opravdu položil. Každopádně, netřeba to dále protahovat, neboť od podrobnějšího popisu je tu samotná recenze. Sám za sebe tedy mohu dodat jen to, že “Utilitarian” je určitě matroš velmi kvalitní. Kdo má Napalm Death rád, ten už to sice dávno slyšel, přesto si nemohu odpustit říct, že příznivci kapely nemohou být zklamáni ani v nejmenším.
H.

Napalm Death se prostřednictvím jejich novinky podařil skutečně husarský kousek – totálně odvařit člověka, který snad jedině s výjimkou Anaal Nathrakh nikdy žádnou odnož grindu neposlouchal. Fascinuje mě, jak je to album nápadité, různorodé, nebojí se experimentovat, je perfektně čitelné, ale přitom o nic méně brutální než jeho předchůdci (jak jsem zjistil ex post). Obsahuje jak hitovky, tak čisté kopance do zubů a ušetřeni nezůstanete ani dost experimentálních momentů, které však se zbytkem dokonale souznějí. Výsledkem je album, které nepřestane bavit ani na minutu a neustále překvapuje něčím novým. Zkušený grinder už asi “Utilitarian” dávno ušima prohnal, takže moje doporučení směřuje především k jedincům grindem zcela nepolíbeným. Nechat si “Utilitarian” ujít by byla ohromná chyba. Je to totiž naprosto brilantní záležitost s žánrovým přesahem, jak se na legendu takového formátu sluší.
Ježura


Terrorizer – Hordes of Zombies

Terrorizer - Hordes of Zombies
Země: USA
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro
02. Hordes of Zombies
03. Ignorance and Apathy
04. Subterfuge
05. Evolving Era
06. Radiation Syndrome
07. Flesh to Dust
08. Generation Chaos
09. Broken Mirrors
10. Prospect of Oblivion
11. Malevolent Ghosts
12. Forward to Annihilation
13. State of Mind
14. A Dying Breed

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke kalifornským death grindovým veteránům Terrorizer jsem se dostal tak trochu jako slepý k houslím. Poslechu jejich aktuálního počinu “Hordes of Zombies” ale předcházely jak zvěsti o kultovní formaci, tak vědomí, že se v řadách kapely realizují členové neméně slovutných Morbid Angel. K desce jsem tedy přistupoval s očekáváním přinejmenším kvalitního zážitku, jenže zdaleka ne všechna očekávání dojdou naplnění a tento osud nakonec stihl i “Hordes of Zombies”. Ale nepředbíhejme…

Když jsem si desku pustil poprvé, chvíli jsem nevěřil vlastním uším. Přibližně v polovině bezmála čtyřicetiminutové stopáže mi však došlo, že se mi to nezdá, nevěřícnost vystřídalo pusté znechucení a album jsem ani nedoposlouchal. Tak extrémní reakci má na svědomí jediná, zato však zcela zásadní skutečnost. “Hordes of Zombies” je totiž na můj vkus zoufale jednotvárný počin. Drtivá většina skladeb je šitá podle totožného vzoru, který je i sám o sobě velice plytký. Uznejte sami, poslouchat dokolečka opakovaný riff, který uvolní místo nějakému jinému až tehdy, kdy je to naprosto nevyhnutelné, to není úplně hvězdný hudební zážitek. A věřte nebo ne, ono je to tak neuvěřitelně ubíjející, že jsem si mimochodem vzpomněl stejnou výčitku, kterou jsem blahé paměti směřoval na adresu dema pražských Odraedir, jakkoli je srovnávání těchto kapel mimo mísu. Ano, ač se to zdá neuvěřitelné, způsob, jakým jsou riffy poskládány do skladeb, zavání prachsprostým amatérismem, i když se tomu při pohledu na soupisku kapely zdá nemožné. Nejsmutnější na tom ale je, že přitom minimálně některé riffy vážně stojí za to a v jiném kontextu by mohly skutečně zářit. Když jsou ale zcela nešťastně ždímány až na dřeň, jejich kouzlo jaksi zaniká…

Je to vážně k nevíře, jakým dojmem album ve výsledku působí, když se člověk trochu blíž podívá na jednotliviny. O přítomných dobrých riffech jsem již mluvil, ale ono je toho víc. Například mě vážně dostal zvuk nahrávky. Na to, že se jedná o celkem přímočarý a agresivní materiál, produkce jej činí naprosto perfektně čitelným a člověk se nemusí trápit při zjišťování, co že to vlastně poslouchá. A jestli mám vypíchnout nazvučení jednoho nástroje, bude to kytara, protože ta zní vpravdě famózně. Abych pravdu řekl, tak parádní kytaru jsem neslyšel hodně dlouho a je to také jeden z důvodů, proč se i přes všechny zápory dá album poslouchat. Je ale docela paradoxní, že zcela špičkový zvuk nakonec nahrávce spíš ubližuje. Na kanálně znějícím demáči lze totiž za zvuk schovat ledacos, což je zde pochopitelně zcela vyloučeno, a výsledek tomu odpovídá.

Kdyby zápory, na které jsem upozornil výše, vykazovala každá jedna složka alba, nebál bych se “Hordes of Zombies” označit za adepta na průser roku. Jenže on to zase až takový průser není a mezi tou záplavou monotónní řezanice občas vysvitnou momenty, které ve světle povšechné mizérie působí, jako by na album vůbec nepatřily. Vedle těch skutečně dílčích pasáží mám na mysli především skladbu “Wretched”. Tu bych se nebál označit za skutečně fenomenální a vidím na ní jediné dva zápory. Trochu zamrzí, že má pouhopouhé dvě a třičtvrtě minuty, a tragikomický úsměšek vyvolá zjištění, že se jedná o skladbu bonusovou, pročež s ní majitelé standardní verze třeba ani nemusí přijít do styku. To si pak člověk říká, proč kvalit “Wretched” nedosahuje zbytek alba, když je zřejmé, že to jde a ne že ne. Nebohý posluchač tedy musí vzít zavděk těch nemnoho skladeb, které alespoň něčím vystupují nad úroveň ostatních. Byť je takových na albu víc než jedna, napadá mě akorát “Malevolent Ghosts” a to je jen dalším důkazem povšechné jednotvárnosti a nezapamatovatelnosti, tedy hlavních devíz “Hordes of Zombies”. Je zajímavé, že se ty nemnohé skutečně dobré momenty soustředí spíše v druhé polovině alba. Skoro jako by si toho všeho byli muzikanti vědomi a snažili se dát posluchači nějakou záminku, aby album po deseti minutách neletělo oknem. Sice o tom vážně pochybuji, ale u mě to přesně takhle zafungovalo…

S přihlédnutím ke všemu výše zmíněnému se musím vyjádřit i ke stopáži a délce jednotlivých skladeb. Je všeobecně uznávaným faktem, že by hudba podobného ražení neměla na albu nakynout na delší než čtyřicetiminutovou délku. To se v případě “Hordes of Zombies” dodržet podařilo a ještě že tak. Být album delší, tak by to bylo ještě mnohem horší než teď, kdy se trpělivý posluchač přeci jen nemusí bát nějaké duševní újmy. Na druhou stranu, bylo by zajímavé, kdyby se slušné momenty alba vyextrahovaly, nějak vkusně navázaly a vydaly v koncentrované podobě na patnáctiminutovém EP. Osobně si troufám tvrdit, že by to byla bomba, protože potenciál v tom materiálu cítit je, jenže díky svému rovnoměrnému rozložení po celé délce alba fatálně ztrácí na intenzitě. A to dokonce i v případě dvou až tříminutových skladeb, které tvoří většinu tracklistu a které jsou svou délkou vyloženě předurčeny být krátkým, ale nemilosrdným nářezem…

Je to vážně škoda, že album dopadlo tak, jak dopadlo. Být to lepší, asi bych si mohl na seznam připsat další oblíbenou kapelu. Jenže realita je jiná a já pochybuji, že si “Hordes of Zombies” ještě kdy dobrovolně pustím, když jsem se do každého poslechu skutečně ukecával. Ne nadarmo se říká, že některé legendy by se neměly budit, a ač jsem neslyšel první reunionové album “Darker Days Ahead”, obávám se, že Terrorizer jsou přesně ten případ. Co naplat, třeba to vyjde příště, pokud se to tedy pánové a dáma nerozhodnou zabalit definitivně…


Smashing Dumplings – Gastrogrind

Smashing Dumplings - Gastrogrind
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 2011
Label: Coyote Records

Tracklist:
01. Knedlík se zelím
02. Špenátový knedlík v ubrousku
03. Omaštěný knedlík
04. Karlovarský knedlík
05. Chlupatý knedlík
06. Knedlík s vajíčkem
07. Švestkový knedlík
08. Borůvkový knedlík s tvarohem
09. Plesnivej knedlík
10. Jahodový knedlík
11. Bramborový knedlík
12. Houskový knedlík
13. Krupicový knedlík
14. Knedlík s mákem

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Smashing Dumplings

Milovníci knedlíků na tisíc způsobů, nechť si připraví příbor. Nastal čas oběda. Ne, nemám tu pro vás report z nějakého gurmánského festivalu. Mám tu pouze recenzi jedné podivné kapely, která si na svou debutovou desku vymyslela originální koncept. Tzv. knedlíkový koncept. Zvláštní, říkáte si? Souhlasil bych, za předpokladu, že by dotyčná kapela hrála heavy metal. Jenže tihle týpci hrají grindcore, ve kterém nějaké hranice, co se textů týče nebo i hudby, prakticky neexistují. Takže Smashing Dumplings nám na svou desku naservírovali českou přílohu num. 1, hned na čtrnáct způsobů. Zdali uvařili dobře, je na osobním posouzení. Mně však jejich pokrm zachutnal.

Jak určitě všichni víme, grindcore je hlavně o zábavě. A přesně o tom jsou i Smashing Dumplings. Pobavil mne už název kapely, který evokuje slavné americké alternativně rockové Smashing Pumpkins. S nimi ovšem nemají společného nic. Ani hudbu, ani smysl pro humor nebo plešku Billyho Corgena. Prostě nic. Takže s nimi je srovnávat rozhodně nebudu. A vlastně bych je neměl srovnávat s ničím, protože srovnávání je k ničemu. Tak si alespoň můžeme říct, že kapelu Smashing Dumplings tvoří čtyři chlápci, kteří mají už zkušenosti s jinými spolky a vystupují v následujícím složení: Pervert (basa), Frante (kytara), Bális (bicí), Kícr (vokál).

Úvod desky obstará největší česká klasika “Knedlík se zelím”. A je to pořádná grindová sypačka. Všem musí být hned jasné, že tito chlapíci nejsou žádní mladí párci, co nezahrají ani notu. Bící obstarávají neskutečný náklep, který vede celou desku, a kytary si tam řežou brutální riffy. Do toho skvělý vokál Kícra, který střídá polohy svého hlasu od prasečího chrochtání, přes šílené kvičení až po brutální growling. Opravdu paráda. Člověk neposlouchající grindcore by sice řekl něco jiného, ale takový člověk by se k Smashing Dumplings zřejmě ani nedostal. Během poslechu desky jsem se několikrát přistihnul, jak zběsile kývám hlavou do rytmu. Například u skvělé pecky “Knedlík s vajíčkem” s parádním ústředním riffem. Přesně takové riffy pro mne znamenají záchytné body, které jsou tam zjevně proto, abych se v celém tom masakru úplně neztratil. A opravdu jsem se po třetím poslechu desky, dokázal skvěle orientovat v tom zdánlivém chaosu, který kapela Smashing Dumplings vytváří.

Další pro mne perfektní záležitostí je hned následující skladba “Švestkový knedlík”. Prasátko nám hezky kvičí a kapela do toho řeže. Nevyhledávám takovou hudbu pořád, ale jednou za čas to člověku pěkně vyčistí palici. Samozřejmě se na desce najde pár hluchých míst, ale je to celkem jedno. Do dvou minut to hluché místo končí a příchazí další skvělá sypačka. A tou nejlepší je v pořadí desátý song “Jahodový knedlík”. Kdyby pánové nehráli grindcore, tak bych dokonce řekl, že tato skladba má hitový potenciál.

Po většinu času se vám dostane skvěle odklepaného grindu, který nijak nezaostává za konkurencí a ukazuje sílu české grindcorové scény. Tolik kvalitních grindových kapel v jedné zemi byste jinde hledali těžko. A je úplně jedno, že jsme opravdu malá zemička a grindcore je výhradně záležitostí undergroundu. Smashing Dumplings českému grindu ostudu rozhodně nedělají a jejich hudba má vážně koule.

Takže se pokusím “Gastrogrind” nějak zhodnotit, ačkoliv musím uznat, že grindcore se hodnotí dost těžko. Přesto klidně napíšu i číselné hodnocení desky. Protože mě vážně bavila a některé songy jsem si dost oblíbil. Dlouho jsem měl za to, že albu “Gastrogrind” dám 6/10. No, nakonec jsem to ještě jednou zvážil a dám 6,5/10. Změna je to kosmetická, ale nemohl jsem si ji odpustit. A co by se hodilo napsat na závěr? Snad jen – dobrou chuť.


Lock Up – Necropolis Transparent

Lock Up - Necropolis Transparent
Země: international
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 1.7.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Brethren of the Pentagram
02. Accelerated Mutation
03. The Embodiment of Paradox and Chaos
04. Necropolis Transparent
05. Parasite Drama
06. Anvil of Flesh
07. Rage Incarnate Reborn
08. Unseen Enemy
09. Stygian Reverbations
10. Life of Devastation
11. Roar of a Thousand Throats
12. Infiltrate and Destroy
13. Discharge the Fear
14. Vomiting Evil
15. Stigmatyr
16. Through the Eyes of My Shadow Self
17. Tartarus

Hodnocení:
Maggot – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Když se o vaší kapele mluví jako o hvězdném projektu složeném z těch nejlepších hudebníků v oboru, váš život se okamžitě rozkládá do dvou bipolárních rovin, které spolu mohou koexistovat i přesto, že tato skutečnost ne vždy dělá dobrotu. Zatímco z vás jedna skupina lidí vyvrací žlázy, protože jste to prostě vy, jiní očekávají něco, co jim nemůže dát ani bůh, natož vy. A hádejte co? Ani jedno z toho není úplně ideální. Lock Up by vám mohli povědět své, jelikož ve svých řadách mají persóny jako Shanea Emburyho (Napalm Death, Brujeria), Nicholase Barkera (ex-Dimmu Borgir, ex-Cradle of Filth), či dříve i Jesseho Pintada (Terrorizer, ex-Napalm Death). Není to poprvé, co se formuje instance podobného druhu, Brujeria je taktéž jedním z all-star projektů, sahá mu ovšem Lock Up alespoň k oněm pomyslným patám? Nová fošna s názvem “Necropolis Transparent” se za pomocí vlastních sil vyšplhá i mnohem víš.

A jsme to právě my posluchači, kteří jsou soudci této geniální fúze grindcoru s nádechem apokalyptického řádění. Není těžké odhadnout, že kvarteto ostrých chlapů s mnohaletou praxí ví, co dělá, co lépe, “Necropolis Transparent” zní profesionálně po všech směrech, o to více potěší, že zasytí i hladové a náročné ucho plné hnisu a zakrvavených hlenů cílové skupiny, na niž míří. A osobní kvality jsou premisou pro kvality pracovní. Řekněme, že máte rádi grindcore, ale už vás unavuje garážový zvuk této rozsáhlé undergroundové a mnohdy amatérské kultury. Právě pro vás je deska “Necropolis Transparent” přímo určena. Rychlé tempo, ale promyšlená instrumentální část jsou zkrátka příliš velkým luxusem na to, abyste si ji mohli nechat proklouznout mezi prsty.

Rychlost nahrávky a obecné podladění celého tématu samozřejmě nemusí nutně determinovat kvalitu desky, zvuk je ovšem nekompromisní a stejně tak vcelku solidně sladěný dohromady, což je jeden z těch standardů moderního grindu, který spousta desek postrádá. Instrumentálně se jedná o hotový chaos, řezanici proloženou šlehajícími kytarami a salvami úderů do bicích. Ostré tóny tak střídá hromové, leč jasné krupobití připomínající pochod vojáků pod vedením sadistického velitele. Nečekejte žádné vokální orgie, ani nezkoušejte najít své druhé já v lyrickém komponentu “Necropolis Transparent”. Je to zbytečné. I přes charisma Tomase Lindberga, vokalisty, nemusíte být se zpěvem úplně sladěni. Pravda, kvičení, ječení a zběsilé polykání slov je v případě grindu ikonickou záležitostí, dost dobře bych si ovšem dokázal představit i mnohem hlubší a temnější chraplák, který by mohl albu přidat na atmosféře.

Samozřejmě jde o čistě individuální cítění, ale asi mi spíš sedí jedinci, co zní jak tyranosauří matka, které někdo vzal děti, ne jako velociraptor bez snídaně. Fošna je doslova protkána momenty, během kterých budete prosit o milost, ale hlavně o další přísun podobného materiálu. Noví Lock Up totiž opětovně dokazují, že nepotřebujete vybavení za rozpočet americké armády, ale kvalitní nahrávku lze vyplodit i z vlastních zkušeností, přičemž byste si veškeré písně dokázali představit i jako čistě instrumentální materiál. Kupříkladu song “Infiltrate and Destroy” zní stejně mocně, jako když kladivem mlátíte do betonového bloku, ovšem s mnohem větší kadencí, za kterou by se nestyděl ani z výrobního pásu vytažený samopal. A instrumentální “Tartarus” v sobě také ukrývá něco, co se nevešlo do zbytku alba, které je v drtivé většině případů zběsilé prakticky od začátku do konce každé z písní. Pokud nás Lock Up slyší, jakože určitě ne, klidně bychom si nechali podobných kreací líbit mnohem víc. Naše uši by měly nejen krvácet, ale měla by z nich dštít krev rovnou do všech stran.

“Necropolis Transparent” není vpravdě ničím novým, ani výrazně originálním. Jde o sladěnost a vybroušenost grinderského řemesla, v němž se Lock Up pohybují s nevídanou bravurou a opět dotvářejí onu část lidské fantazie, která se přívalem rádoby drsných, mnohdy jednočlenných kapel odumírá. Pokud chcete prvotřídní desku z oboru extrémní hudby, zde máte jasného kandidáta. “Necropolis Transparent” je zatraceně rychlé, zatraceně silné a po všech směrech dotažené album. Nyní zařvěte na nás, ať nebolí nás hlava.


Další názory:

Totální prasečina! Chlív jak hovado té nejvyšší kvality! Od začátku do konce je “Necropolis Transparent” naprosto nekompromisní klepec, který vám nedá šanci. Je to nehorázně brutální jízda, jednoznačně absolutní špica ve svém žánru. Možná se zeptáte, proč tedy dávám “jenom” 8? Víte, není problém v kvalitě “Necropolis Transparent”, protože ta je na nejvyšší úrovni, ale v mém osobním vkusu, jelikož moje nároky na hudbu, která by měla dostat ještě vyšší hodnocení, leží jinde než v bezbřehém nářezu, byť neskutečně kvalitním. Kdybych byl ale zarytý fanoušek deathu a grindu, hodnotil bych minimálně 9…
H.


Haemorrhage – Hospital Carnage

Haemorrhage - Hospital Carnage

Země: Španělsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 24.5.2011
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Open Heart Butchery
02. Traumaggedon
03. Resuscitation Manoeuvres
04. Flesh-Devouring Pandemia
05. Fomite Fetish
06. Amputation Protocol
07. 911 (Emergency Slaughter)
08. Doctors of Malpractice
09. Tumour Donor
10. Hospital Thieves
11. Splatter Nurse
12. Hypochondriac
13. Ingresó Cadáver
14. Necronatology
15. Intravenous Molestation of Obstructionist Arteries (O-Pus VI)

Hrací doba: 35:18

Hodnocení:
Maggot – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Pokud aktuálně hledáte destinaci, kterou byste poctili svou návštěvou, výběrem Španělska chybu určitě neuděláte. Je tam horko, krásné ženy a také jedny z nejvyhlášenějších nelegálních jatek na světě. Už jen poslední položka je dosti lákavým předkrmem k poslechu horkokrevných španělských patologů Haemorrhage, kteří čerstvě vydali desku pojmenovanou “Hospital Carnage”. Ano, deska je velice rytmická, oxymóron střídá jen další oxymóron a celé tematické podbarvení připomíná kouzelnou školku v dobách své nejlepší slávy. Tohle všechno můžete z alba vyčíst, pokud frčíte na kokainu pajcovaném ostrou chilli omáčkou, případně když se prokoušete vším tím doktorským slovníkem, který dokonale láme jazyk, ale zároveň nenajdete lepší způsob, jak s největší odporností a jistou formou tajemna vyjádřit svou nenávist k živým a lásku k mrtvým.

Goregrind rozhodně nepatří mezi ty žánry hudby, které vám běžně pustí na Óčku, o to více potěší zjištění, že se Haemorrhage svého klacku drží stejně pevně jako podrážděný dobrman. Možná až moc pevně, jelikož s novou deskou předčili pouze sami sebe, nikoliv alespoň úpatí žánru. Proč taky? Deska “Hospital Carnage” je působivě vznešený hold kapelám jako Carcass, které tento směr kdysi vybudovaly. Na Haermorrhage ovšem bylo vždy něco… možná něco španělského? Zvuk je o něco špinavější, leč po technické stránce mnohem vypulírovanější a z tempa alba jde cítit rychlejší a naštvanější tempo, než na které jste zvyklí u britských souputníků. A můžeme se tu spolu hádat do krve o kvalitách hudby… nic takového totiž neexistuje. Ne v subjektivním světě.

Existují ovšem fakta, s nimiž se manipuluje mnohem lépe. “Hospital Carnage” bylo natočeno pod taktovkou Relapse Records, což se veskrze pozitivně projevilo na technické kvalitě nahrávky. Je totiž naprosto zřetelné, že vedení nijak nezasahovalo do samotné tvorby, která je samozřejmě veskrze přímočará a lineární. Jednotlivé prvky hudby jsou příjemně odděleny, tudíž už nepřevládají mechanicky znějící bicí a co lépe, kytara je opravdu slyšet! Což samozřejmě není všechno, kvalitní nahrávka by se měla zvukově reprezentovat, a ačkoliv “Hospital Carnage” pořád postrádá ten potřebný drive mnoha jiných kapel, v oblasti grindu je opět o něco výše, zejména v kontrastu s předchozí tvorbou, která nebyla nikterak početná. Stále je ovšem co zlepšovat, jelikož a protože jsou některé songy zkrátka ukázkou perfektního umu, sem tam prolnutého s příjemným nápadem, zatímco další zastupují tu již několikrát slyšenou labutí píseň, která se s přibývající dobou mění spíše v ošklivé káčátko.

Konečně se ale dostáváme k tomu příjemnějšímu. Pokud tedy máte rádi krev a obecně morbidní témata, což pravděpodobně máte, pokud jste to dotáhli až k tomuto odstavci. “Hospital Carnage” reprezentuje tradiční “nemocniční” goregrind, kdy jsou veškeré texty – ať o nich pochybujete sebevíce – zahaleny v nemocničním feelingu, který není založen ani tak na resuscitaci, jako spíše absolutním umrtvení. V podstatě jde o putování psychopatického chirurga, jehož licence očividně vypršela již hodně dávno. Písně s názvy jako “Flesh-Devouring Pandemia” (“Maso požírající pandemie”) nebo “Doctors of Malpractice”(“Doktoři nedbalosti”) hovoří víceméně za vše, přesto je v nich o trošku více, než by se mohlo, na základě předsudků, zdát.

Album celkově už není jen exponenciálně vzrůstající směsicí zvuků, ale také se tu nebavíme o orchestrální verzi extrémní hudby. Pro fanoušky mnoha různých crossover stylů, mezi něž se řadím i já, určitě potěší přítomnost techničtějších pasáží, které příjemně obepínají onu pevnou a jednoduchou strukturu písní a dále je rozšiřují. Mnohdy jednotvárnou píseň příjemně oživí několikavteřinový riff, který je sice v případě goregrindu tohoto druhu pětihvězdičkovým nadstandardem, ovšem zatraceně vítaným. Pokud jde o vokály, zkušený growler Lugubrious vhodně proplétá klasické nízko položené vrčení s pisklavými tóny a bublavým hrdelním zpěvem. A jsou to právě vokály, které by mohly být více přizpůsobeny samotné hudbě.

“Hospital Carnage” nepředstavuje vůbec nic nového, ať už se bavíme o lokální tvorbě nebo žánru jako celku. Haemorrhage ovšem udělali mnohem větší krok v rámci sebe samotných. Ačkoliv jde většinou o malé krůčky, jsou to přesně ty krůčky, které jsou důležité k povznesení se o další úroveň výše. Technické výplně písní nijak nekazí atmosféru prasečiny a operačního sálu, naopak, ještě o něco více prohlubují vztah mezi ušními bubínky a svou hudbou. Nečekejte nic originálního, jen staré dobré, ale vyleštěné pány opravdové mrtvice.

Haemorrhage


Další názory:

Můj názor jen v krátkosti: “Hospital Carnage” je přesně to, co od Haemorrhage všichni očekávají a chtějí – chlívácký grindový nářez bez servítek. Jako ano, dalo by se určitě najít několik málo prvků, které bychom mohli s klidem označit jako posun, ale to jen v tom případě, pokud bychom se v nahrávce nimrali. A to já osobně u muziky jako Haemorrhage nemám vůbec zapotřebí. Když si totiž pouštím tyhle španělské patology, chci dostat jen neurvalý hudební prasečák, lítající střeva, hektolitry krve a neutuchající nemocniční zápach. A to všechno na “Hospital Carnage” je.
H.


Anaal Nathrakh – Passion

Anaal Nathrakh - Passion
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 17.5.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Volenti non fit iniuria
02. Drug-Fucking Abomination
03. Post Traumatic Stress Euphoria
04. Le diabolique est l’ami du simplement mal
05. Locus of Damnation
06. Tod huetet uebel
07. Paragon Pariah
08. Who Thinks of the Executioner?
09. Ashes Screaming Silence
10. Portrait of the Artist

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem na “Passion” těšil víc než hodně a nějak jsem si nepřipouštěl možnost, že by mohli Anaal Nathrakh stvořit slabší desku. Nevím, nakolik je to realitou a nakolik oním očekáváním ničeho menšího než dalšího výborného díla, ale slova kritiky budu v tomto případě hledat jen obtížně. Na podobné bláboly ale asi nejste moc zvědaví, takže se bez otálení pokusím osvětlit temná zákoutí této novinky. Dámy a pánové, držte si klobouky. Okružní jízda peklem totiž právě začíná…

Anaal Nathrakh jsou proslulí svou schopností převést obrazy totální zkázy do not s takovou finesou, že by to duševní zdraví některých slabších jedinců nemuselo vydržet bez nevratného poškození. Nejinak je tomu i v případě “Passion”, přesto však na novince shledávám více či méně patrné změny oproti předchozím počinům. Tak třeba zvuk – i při zachování tak typické explicitní brutality, šílenosti a animálního charakteru je znát, že mu byla věnována velmi důsledná péče. Výsledkem je na poměry Anaal Nathrakh mimořádně přehledný projev, který dává plně vyniknout páně Kenneyho hráčským i skladatelským kvalitám. Je mi jasné, že to asi nebude úplně po chuti všem vyznavačům ultrabrutálního a jen povrchně organizovaného bordelu (nevysvětlovat si špatně – ta “povrchní” organizace má svoje osobité kouzlo, jemuž jsem podlehl také), kterým jsou Anaal Nathrakh proslulí, ale po pečlivé úvaze jsem jedině rád, že se věci mají tak, jak se mají.

Na prázdno totiž vyzněly obavy některých škarohlídů, kteří se strachovali, aby Anaal Nathrakh nesklouzli k vykrádání sebe samých. V případě “Passion” o ničem takovém nemůže být řeč a na vině není jen posun na poli zvuku. Nemalou radost ve mně totiž vyvolalo zjištění, že jsem byl už po prvním poslechu schopen konstatovat, že od sebe jednotlivé skladby dovedu bez namáhání rozlišit a některé dokonce správně pojmenovat. A čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že je právě ona pestrost stěžejním pilířem úspěchu, který “Passion” v mých očích sklízí. Celé album přetéká nápady a každá skladba má několik pasáží, které ji činí výjimečnou, zapamatovatelnou a zcela svébytnou. Nejde jenom o riffy a melodické zpěvy, dostatek prostoru dostaly i na předchozích albech méně využívané prvky, jako třeba brilantní příspěvek hostujícího vokalisty Rainera Landfermanna (Bethlehem) u skladby “Tod Huetet Uebel”, drtivý bicí násyp podkreslený střelbou z něčeho automatického a velkorážního, včetně cinkání odpadávajících nábojnic (“Ashes Screaming Silence”), nebo majestátní blackmetalové intro k “Drug-Fucking Abomination”. Stopáž, která činí necelých 36 minut, přitom všem nenechává prostor pro jakoukoli nudu nebo repetitivnost. Posluchač si tak může užít album deseti vynikajících skladeb bez rizika, že by neudržel pozornost. Brilantní tah, tleskám!

Další věc, která mě při poslechu “Passion” zaujala, je určitý posun k poněkud intimnějším apokalyptickým vizím, než jak jsem byl zvyklý z předchozích alb, která drtila na prach ve velkém rovnou celé planety. Skladby z “Passion” naproti tomu alespoň na mě působí dojmem, že se odehrávají uvnitř šílenstvím krutě trýzněné mysli jedince, izolovaného od okolního světa a uvězněného vnitřními démony, kteří nabrali děsivě reálné obrysy. Ve finále to však jedině prospívá, neboť výsledkem je skutečně silný a emocemi přetékající materiál.

I když jsem na začátku předeslal, že kritizovat půjde jen velmi těžko, nakonec ani zde se tomuto nemilému údělu nemohu vyhnout. Výtky mám však jen dvě – v několika případech jsem se přistihl, že mi příliš nesedla melodie čistého vokálu. Krom toho bych tu a tam ocenil jeho střídmější využití nebo nahrazení melodickým screamem. Ať tak či onak, Dave Hunt aka V.I.T.R.I.O.L. Si opět vysloužil můj bezbřehý obdiv. Co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, je skutečně k nevíře.

Obě dvě připomínky však pramení výhradně z mých subjektivních dojmů, takže není zapotřebí jim přikládat enormní váhu, obzvlášť v tomto případě. Byla by totiž nezměrná škoda, kdyby se potenciální posluchač pod jejich vlivem připravil o zážitky, které “Passion” skýtá. Jeho prostřednictvím Anaal Nathrakh potvrdili svůj status na poli extrémního metalu a zároveň dokázali, že tvůrčí potenciál těchto dvou sympaťáků zatím rozhodně nedosáhl svých hranic. “Passion” je deska, jejíž poslech je skutečným zážitkem. Zážitkem, který plně legitimizuje název alba, protože je to právě krystalická vášeň, která celé dílo charakterizuje asi nejlépe…

Anaal Nathrakh


Další názory:

Těžko říct, čím to je, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by mi “Passion” uhranulo ve stejné míře jako předchozí desky Anaal Nathrakh. U alb téhle britské fašírky jsem byl vždy zvyknutý, že mě na první poslech naprosto převálcují, rozdrtí, sejmou a zničí bez milosti, na konci vyplivnou celého od krve a já si ještě zařvu o přídavek. Ne však u “Passion”, které mě nerozdrtilo napoprvé, ani napodruhé, ani napodesáté. A přitom ale ani nedokážu určit, co je špatně… ono vlastně není špatně nic, je to opět ten extrémní prasecký chlív s brutálními zvířecími vokály, přesně jak to máme od Anaal Nathrakh rádi, jen mě to prostě tentokrát nedostalo tak do kolen jako předchozí počiny. Možná to bude prostě a jednoduše příliš silnou konkurencí s obrovskou koncentrací skvostných desek v poslední době (Blut aus Nord, The Axis of Perdition, Septicflesh, Helheim, Altar of Plagues). Ale aby bylo jasno, i trochu “slabší” album od Anaal Nathrakh je pořád záležitost, která naprosté většině všech ostatních skupin okolo těžce nakopává prdel a nehodlám nijak zastírat, že po vokální stránce je to opět něco neskutečného a že některé momenty jsou doslova dechberoucí (třeba takové intro k “Drug-Fucking Abomination” nebo jisté pasáže v “Tod huetet uebel”).
H.


Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!


BBYB – deBBYBut

BBYB - deBBYBut
Země: Česká republika
Žánr: cybergrind / grindcore / breakcore
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Khaaranus Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

“Totální destrukce je zaručena, pane!”
(Kalimerum)

Chcete slyšet zlo? Pusťte si BBYB alias BaBaYaBa. Je to takový malý, český The Berzerker, akorát ne tak rychlý, zato víc elektro.

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
BBYB se nedoporučuje ortodoxním metalistům,
slabším žaludkům a těhotným ženám.

Vezměte ten nejbrutálnější grind, co znáte. Za mikrofon dosaďte sympatického rošťáka v masce (není sám, omaskovaný je i zbytek bandy, aby to bylo řádně cool, aneb “ser na žízeň, poslouchej svou image” :)), u nějž nepoznáte, jestli ještě zpívá, nebo už doopravdy ohazuje mikrofon svým obědem (to byla kachna?). Celé to zalijte tekkno a gabba pozadím a navrch přidejte několik šťavnatých hlášek ze starého českého bijáku “Tajemství hradu v Karpatech” (Orfanik rules!). Co dostanete? Dostanete “deBBYBut” – to nejvyhulenější a nejšílenější, co loni v Čechách vyšlo.

“‘Smím vědět, jak se jmenuje ten nástroj, na který hráli ti usměvaví mladí lidé?’
‘No, to byl přece parní válec, mladá dámo. Cožpak jste to nepoznala?’
‘Parní válec? Má pěkný zvuk.'”
(Usměvavý parní vál)

BBYB jsou totální vyfetlá prasárna. V tom dobrém slova smyslu! Základem je absolutně vyjetý grindcore vyhnaný na samotnou hranici snesitelnosti, do něhož jako podklad buší nekompromisní elektronika, která vás slupne ke svačince a vyplivne zpátky s asi tak polovičním počtem mozkových buněk.

“Právě vystřeluji 421. raketu na měsíc. Tentokrát se určitě strefím.”
(IEEE Anal)

Vymývárna mozku? Ano i ne. Když člověka BBYB zastihnou nepřipraveného, tak mu hlava prasknout může, přece jenom je tahle muzika totální zlo. Když ale překonáte ten počáteční šok typu “Co to kurva je?” a trochu se do “deBBYBut” zaposloucháte, tak zjistíte, že a) je tahle vymývárna hodně dobrá a ještě k tomu nebezpečně návyková; b) to zas až taková vymatlanost není. Jak jsem se v té šílenosti trochu zorientoval, narazil jsem na nejednu pasáž, která i přes svojí brutalitu doslova tepe atmosférou neosobní šedivé industriální oblasti zahalené mračny smogu (divte se, kapela pochází z Ostravy).

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
Poslouchání BBYB může způsobit těžkou závislost.

Takovouhle šílenost aby člověk pohledal, ale má to své zvrhlé kouzlo, které mě nutí, abych to sjížděl pořád dokola. Já sám sobě se divím, jak moc mě to (navíc vzhledem k mému vkusu) chytlo. Tahle magořina je však v konečném výsledku zatraceně povedená. Opravdu to však není záležitost pro každého. V tomto případě opravdu stoprocentně platí, že to budete buď milovat, nebo nenávidět.

“Tento disk se sám zničí za 5 vteřin… t… t… t… t… t…”
(Robot debil)