Fecal Body Incorporated jsou bulharskou goregrindovou kapelou založenou v roce 2009. Za své vzory považují například Impetigo, Gut, Dead, Carcass, Dead Infection, Mucupurulent atd. Svou novinku nazvali velmi otevřeně: “Brown Love”. O její vydání se postaralo české undergroundové vydavatelství Bizarre Leprous Production.
Nevšimnout si exkrementů na tváři blonďaté princezny na obale, troufal bych si odhadovat, že budu poslouchat romantický doom metal. Ale pozor! Pokud tady nějaký náznak romantiky vůbec je, tak jedině s ultra porcí sarkasmu. No uznejte sami, názvy skladeb jako “Rectum Hero”, “Make Shit – Not Love”, “King Anus III” jsou toho dobrým důkazem. Kromě “Brown Love” je součástí alba také obývákové demo “Shitology” a živák skladby “Cold Turkey”, kterou si Fecal Body Incorporated vypůjčili od domácích Ahumado Granujo.
Středně tempý až pomalý matroš bych označil jako gore’n’roll. Strašně dobře se poslouchá a v momentě, kdy popisuju své dojmy, přehrávám “Brown Love” už poněkolikáté. V rámci možností těchto nízkonákladových projektů disponuje nahrávka slušným soundem. Jediným škrábancem na kráse je na můj vkus až příliš “hodný” zvuk bicích. Ale tady nejde jen o zvuk, ale především taky o obsah. Devízou téhle partičky jsou brutální rify a nějaký zajímavý nacházím v každé skladbě. Co si budeme povídat, tímhle se dnes může pochlubit jen málokterá kapela. Fecal Body Incorporated nehrají na dnešní dobu nic, co by se dalo považovat za převratné. Na druhou stranu jsou vysvobozením v návalu různých plagiátů. Po hudební stránce se jedná o zcela jinou kategorii, než je tomu u stájových kolegů M.D.K., na které jsem psal recenzi. Celé to má hlavu a patu, náboj a občas je to i sranda. Úpřímně se těším se na další počin.
Fanoušci gore’n’rollu středního tempa mají před sebou zaručeně těžkou a fungující nálož. Tak, a já jsem zase u konce, takže pouštím znovu.
M.D.K. už existují někdy od roku 1997 a vloni jim vyšla u českých Bizarre LeprousProduction jejich třetí deska. Zní asi následovně: do městského systému odpadního potrubí byli vecpáni tři čuníci a unášeni jeho obsahem kvičí a chrčí. Všude kolem teče hnis a bublají exkrementy.
Kanalizační výplachové zvěčnili svůj výlev do 15 částí. Svoje kusy nazvali například “Flora Vaginal Vermiculosa”, “Andrei Chikatilo – The Red Ripper”, “Psicopatia E Pervesão” a já jsem rád, že nemám k dispozici texty. Muzikantský výkon aktérů tohoto odpadního výlevu je až žalostný. Potrubím se jen tak nechávají unášet a různě přitom do sebe narážejí. Pokud na “Into the Pussymorgue” existoval nějaký kytarový nápad, tak byl schován za naprosto šíleně zkreslený zvuk. Čuníci zřejmě měli pádný důvod. Se sehraností si totiž příliš hlavu nelámou. Při finální “Açougue De Carne Humana” jsem opravdu nabyl vážné podezření, že vše vymysleli a nahráli jen tak. M.D.K. se s úrovní našich domácích kapel nemohou vůbec rovnat. Nahrávka má sice slušný zvuk, ale celkový sound vyvolává iluzi odpadu v jeho nejrůznějších formách. Bezmocné. Tím nejlepším na celém nosiči je obal. Na něm jsou namalované dvě zombie lesbičky, kterým lezou střeva z břich. Znatelně nejvíce pracná část celého pokusu.
Mě by celkem zajímalo, co se skrývalo za rozhodnutím Bizarre Leprous Production vydat takovýhle blivajz. Jestli chcete někoho pořádně nasrat, kupte mu k narozeninám tohle.
Polsko je země, která se může chlubit talentovanými muzikanty především ve vodách extrémní muziky. Vždyť jedny z nejpřednějších death metalových spolků současnosti pochází z Polska. Nejčerstvějším počinem z luhů a hájů našich severovýchodních sousedů, se kterým jsem měl tu čest, jsou Antigama. Jejich již šestý počin nese název “Meteor” a je zjevné, že tu na amatérismus jakékoliv podoby nezbylo místo…
Čtveřice totiž šlape jako dobře seřízený stroj, poháněný mašinérií bicích Pawla Jaroszewicze, který se ke kapele přidal v loňském roce a je známý ze svého působí například u Decapitated, což samo o sobě je pěkná vizitka. Hráčsky nejde o nijak ekvilibristické dílo, přesto se technicky pohybuje na relativně vysoké úrovni. Nechybí rychlé death metalové riffy, zasahující do teritoria technického deathu, stejně jako typické grindcorové zdrhačky, i když ty nejsou nejvýraznějším riffem. Osobně mě nejvíc potěšilo, když na mě ze skladeb dýchly dokonce motivy à la Voivod! To především v “Perfect Silence” nebo “Prophecy”. Ta kosmická nálada se k celkovému vyznění i k výtvarnému pojetí alba hodí.
Hudebně se zde tak nějak míchají grindcore s death metalem, přičemž většinou bych považoval album za death metalové, grindcore tvoří jen takové koření. Po několika albech, které jsem poslední dobou poslouchal, jsem se bál, že opět půjde o nějakou prasárnu s chrochtáním místo zpěvu, což já prostě stěží pochopím. Tady jsem se však naštěstí dočkal příjemného řevu, zbytečně nevyčuhujícího ani se neschovávajícího mezi ostatními nástroj. Většinou jsou skladby naplněny především lámavými tempy, rovných vypalovaček je tu relativně poskrovnu. Toto není bezhlavý nářez, ale opravdu poslechové death metalové/grindcorové album, na kterém s každým poslechem objevujete nové a nové riffy, rytmy a zlomy. V podstatě tím udržuje jakési stálé napětí a nehrozí nějaká stagnace či nuda.
Není zde nic ponecháno náhodě, desku masteroval Scott Hull, což není žádný amatér, ale mistr žánru. Stačí zmínit především aktivní bandu Pig Destroyer a většina znalých je doma. Žádná prasečinka, ale hutný moderní zvuk, párající na kusy. Pravda, není to nijak zvlášť osobité, ale svůj účel plní. Polskou mlátičku Antigama by si neměli nechat ujít příznivci inteligentního grindu a death metalu, celá jejich koncepce je zajímavá a poměrně vybočující v záplavě kapel vzývajících Satana nebo vyhřezlá střeva. Úroveň mají dost vysokou na to, aby oslovili širší publikum, zaměřené na extrémní žánry.
Další kapelka věnující řádně krvavému goregrindu. Tentokrát z Běloruska. Tečka. Tím bych asi mohl skončit. Tahle deska totiž nepřináší na grindové pole nic nového ani nikterak vzrušujícího. Jen miliontou variaci na miliontou variaci milionté variace. Grind jako okrajový žánr má u nás celkem zažitou tradici a scéna je dost rozvětvená a tím pádem má taky dost fanoušků. Ti pak nadšeně vyposlechnou téměř jakýkoliv “bordel”. Já osobně mám grind radši naživo, kdy se člověk vážně může vyblbnout a vybít při pořádném pogu. Na desku se pak takové koule ale přenášejí těžko a tím pádem pro mě spousta desek postrádá kouzlo. To je případ i “Supreme Heterozis”, které vyšlo v březnu u českého vydavatelství Bizarre Leprous.
V rámci žánru je deska relativně dlouhá, bezmála 35 minut, a skladby většinou dosahují téměř dvou minut. A nic moc se v nich neděje. Riffy a pasáže jsou na sebe nakupené bez ladu a skladu a postrádám nějaké silné momenty. Struktura skladeb je jednoduchá, stejně jako motivy, asi aby se to dobře hrálo i pod vlivem pivek (úsměv). Stejně jako u nedávno recenzovaných Japonců Go-Zen mě tady vyloženě sere beztextový vokál, jenž je tvořen jen kanálovými guturálními pazvuky nebo kvičením. Tohle mi prostě nic nedává a spíš mě to obtěžuje. Nejsem vyloženě odpůrce podobných vokálních stylů, ale to prostě do té muziky musí zapadnout, jako to umí třeba naši Ahumado Granujo. Tady to působí jako rušivý element. Občas se objeví experimenty s elektronikou (tucavý rytmus a občasné distorční ruchy), které ale celkem zapadnou v prach a nějak postrádám jejich logiku. Hoši hrající grind jsou většinou veselé kopy, o čemž se určitě dá přesvědčit i v případě tohoto alba, nějaké skryté vtípky se tu najdou.
Výslednému dojmu příliš nepomáhá ani zvuk. Připadá mi takový zvláštně plochý a bicí zní vyloženě vtipně. Já vím, že nazvučení u podobného druhu alb nehraje důležitou roli, ale řekl bych, že plný zvuk může pomáhat přenést tu energii, která z toho určitě sálá naživo. Já se hrozně nerad opakuju, ale o téhle desce můžu v bleděmodrém říkat to, co jsem napsal již u stájových kolegů Go-Zen. V rámci žánru pro mě průměr. Je mi jasné, že mě někdo může osočit z toho, že tomuhle stylu nerozumím, ale nedá se nic dělat, já to tak prostě slyším. Není to tak, že bych od nich čekal nějaké vysoké umění, o tom to přece jen není, ale na poslech mě tohle album prostě nedokáže zabavit, jde mi jedním uchem dovnitř, druhým ven. Pobavit především sebe a pak fanoušky pod pódiem, v tomto je subkultura grindu relativně jasně vyprofilovaná a dovedu to pochopit. Já jako pozorovatel ne tolik zabředlý do žánru, bych si to naživo určitě užil taky, ale z desky to pro mě nijak valný zážitek není. Moje hodnocení tedy rozhodně neznamená, že odsuzuji kapelu Bradi Cerebri Ectomia do hlubin, jen že mě jejich album “Supreme Heterozis” příliš nebaví.
Japonci Go-Zen jsou dalším produktem z lůna českého vydavatelství Bizarre Leprous Productions, se kterým mám v krátké době čest. Tou první vlaštovkou byli mnou nedávno recenzovaní Češi БУТ, jejichž způsob grindingu zdál se mi uspokojujícím. Go-Zen však vycházejí z trochu jiných kořenů a grindového území. Nehrají tolik na vážnou notu a kritiku společnosti, spíše svůj styl berou s nadhledem, není jim cizí gore tématika (stačí se podívat na obálku alba “Hitoshizuku”), ale ani zdravá porce humoru. Občas se můžete dočíst srovnávání s českou grindovou veličinou Jig-Ai, ale ta podobnost není zas tak markantní. Nicméně se hoši v rozhovoru v Pařátu přiznali k tomu, že je připodobňování k Jig-Ai velice těší.
Jak už jsem řekl, hlavním proudem v muzice Go-Zen je goregrind, těžce říznutý hrubozrnným death metalem. Číselník skladeb se zastavuje na čísle 21 a celková hrací plocha zabírá jen něco málo přes půl hodiny, což je vcelku ideální poměr v rámci grindcorového alba. V případě “Hitoshizuku” je ale slyšet, že album bylo dělané s omezeným rozpočtem, proto tedy zvuk není úplně na vysoké úrovni, kytary se mi zdají poněkud přehnaně přebuzené a nečitelné. Což mě obtěžuje především v zasekávanějších pasážích, kdy mě to zůstávající bzučení vyloženě irituje, i když to je možná záměr a já ho jen nepochopil. Je to případ třeba jinak relativně povedené “Impaled Proceed”. Co je taky důležité, většina skladeb nemá vůbec texty, a když už, tak občas nějaké náhodně křičené slogany. Kdo si zapamatuje aspoň 80% názvů skladeb, tak je frajer.
Kompozičně jsou tu klasické grindové polohy, do kterých jsou často implementovány death metalové elementy. V takových chvílích mě album “Hitoshizuku” baví asi nejvíc, protože bezhlavé tempo dostane trochu poupravené otěže a bezhlavý mazec získá hlavu i patu. Pro mě výrazným mínusem je i vokální složka. Já chápu, že u těchto extrémních stylů kolikrát nemá smysl se pokoušet psát texty a stačí pracovat s vokálem jako s dalším nástrojem, podporujícím zbytek hudební složky. Bohužel ne vždy se to prasečí kvičení/nelidský chropot bez nějakého frázování trefí přesně tak, aby to fungovalo. A to je bohužel (aspoň pro mě) případ této desky. Já tu velmi citelně postrádám nějaký text nějaký způsob plynutí zpěvu. Tohle bezhlavé kvičení po celou dobu mi po nějaké době začalo lézt silně na nervy.
Jak vidno, moje nadšení z “Hitoshizuku” není nijak enormní. Spíš taková normální goregrindová deska na pár poslechů, jež vás ničím neoslní, ale ani neurazí. Pro grindové nadšence to bude možná i deska nadprůměrná, nicméně pro mě to bude stěží tak ten průměr. Grindcore mě musí fakt bavit, nemůžu si u toho občas dupnout nožkou a pak si zas říkat, že tohle mohlo být jiné, promyšlenější, tohle chytlavější. Netvrdím ale, že bych se třeba na Go-Zen naživo nemrkl, živá vystoupení jsou nakonec stejně největší devizou grindových kapel. Ale vzhledem k tomu, že pro kluky je to hlavně zábava, v jejich brzkou návštěvu evropských pódií nevkládám plané naděje.
Jihočeští Бут jsou tvořeni zkušenými harcovníky, za všechny jmenuji především bubeník Zbyna, který působil v grindové úderce Ingrowing. Doplněn je o kytaristu Honzu z Uprise, Exhale, basáka Kennyho (Den za dnem) a zpěváka S.I.D.a (ex-Scrab Plastic). Ostudu českému grindcoru rozhodně nedělají a stydět se za svou porci muziku pod názvem “Call for Nemesis” vůbec nemusí. Ani ne půlhodinový materiál obsahuje obsahuje 20 skladeb toho nejryzejšího oldschoolového grindu à la Napalm Death či Terrorizer, čili žádné sraní s paní, jen poctivý nářez, přesto ale nelze jejich tvorbu označit jako nenázvuhodnou prasečinou.
Zvuk je na albu velmi solidní, slyšet jsou všechny nástroje a oceňuju i organické bicí a především (!) syrový pěvecký projev, který se obejde bez všelijakých prapodivných skřeků, chrochtání, blití, skučení a mašinkových úprav, což činí z Бут pro mě velice poslouchatelnou a zábavnou záležitost. Skladby se drží mustru “minuta musí stačit” a málokdy se jim podaří přetáhnout stopáž až ke dvěma minutám. Díky tomu muzika nepostrádá tah na branku ani vysoký “mosh faktor”. Objevit se před pódiem ve chvíli, kdy spustí tato smečka, to by se rovnalo odrovnání minimálně krčních svalů.
Nechci tu nijak nějakou skladbu výrazně vyzdvihovat, všechny to drhnou poctivě od podlahy a pro staromilce by mělo jít opravdu o věc, kterou by neměli minout. Své vzory totiž mají všichni nastudované výborně a umí tyto vlivy zúročit ve vlastní tvorbě. Taky už nejde o žádné nováčky. Dočkáme se tu jak sypaček, tak i poctivých dvoukopákových metelic, tak i uvolněnějších temp, které ale většinou dosahují několikavteřinové délky, jen krátké nadechnutí před dalším kopancem do hlavy. Pokud bych ale přece jen měl říct jeden největší hit z alba, stala by se jím neřízená střela v podobě “Let Me Bleed”… závratné tempo, střelhbité riffy, jasné vyřčení frustrace a do minuty a sedmi vteřin je vymalováno.
Tohle je prostě ideální grindcorová deska, pokud vás něco frustruje, pustíte si ji a cítíte, jak se negativní emoce spolu s nářezem tvořeným celou smečkou vyplavují z těla ven. Ještě ideálnější je jít se na takovou kapelu podívat naživo. Tyhle poctivé smečky pro mě v sobě schovávají mnohem větší kouzlo než přetechnizované, natriggerované a vlastně ani pořádně nenazpívané výblitky, kterých každý měsíc vychází na tisíce. Zájemci o poctivou práci, hlaste se u Бут!
Peklo na zemi. Tak by se dalo popsat další z mnoha EP finské grindcorové stálice Rotten Sound. Ruku na srdce, které by se tak ale nazvat nazvat nedalo? Co nás tedy čeká na malém lesklém kotoučku, jehož celková hrací doba jen těsně přesahuje osmiminutovou hranici a na němž najdeme šest nových skladeb?
Především brutální a nekontrolované (nekontrolovatelné) zlo. Upřímně si myslím, že hudební styl, jako je grindcore, se nedá poslouchat doma v obýváku po celý den, protože by se z toho člověk mohl přinejmenším lehce pomátnout. Naživo jde ale o úplně jiný druh kávy! Pěkně drsný a ostnatý druh, u kterého nevíte, zda jej dokážete pozřít bez následků. Větší pekelec v kotli si totiž jen těžko dokážu představit a protože jsem již měl s Rotten Sound živě tu čest, těším se na jejich letní vystoupení na festivalu Brutal Assault. Pěkně se zase vyblbneme.
“Species at War” je nahráno s pečlivostí Rotten Sound vlastní a člověk znalý dané problematiky a jejich stylu se bude jako obvykle cítit v sedmém nebi (šestém pekle?). Vokální projev je správně přiostřený a místy zabíhá do nečekaných hloubek a pomalého tempa. Kytary a basa se již tradičně snaží držet krok s bicími utrženými ze řetězu. Vůbec netuším, jak to ten Sami Latva může takhle dávat.
Celé album se nese v duchu svého názvu a tedy v duchu válečného konfliktu. Pořadí písní (viz tracklist níže) a jejich pojmenování dává tušit, že nejde jen o zbytečný sled co nejrychlejšího materiálu, ale pečlivě propracovaný a promyšlený obsah, který je taktéž náležitě otextován. Ne vždy je u grindové kapely možné čekat textové zázraky, ale Rotten Sound již poněkolikáté ukázali, že jejich hudba má také hlubší smysl a přidanou hodnotu. Zajímavé je, že song “War” je o celých 24 sekund delší nežli píseň “Peace”. To člověka nutí k zamyšlení…
Noví “Rotteni” znějí prostě stejně dobře jako vždycky a já nevidím důvod je v hodnocení za cokoliv shazovat dolů. Poctivá a zručně odvedená řemeslná práce a pokud se ve vodách grindcore pohybujete teprve krátkou dobu, nyní víte, kam sáhnout a co naposlouchuat. See ya at Brutal Assault!
Další názory:
Hodnotit osmiminutové EP grindcorových Rotten Sound je poněkud ošemetná záležitost. Fanoušci jim to sežerou i s navijákem, ti, kteří neví, budou buď tupě čumět, nebo si to zamilují. Já jsem někde mezi, slyším, že kluci dělají kvalitní grindcore, ale nevím, co na tom vlastně doceňovat. Pro mě je grindcore fajn, dokud to není bohapustý bordel. Síla takové kapely se většinou projeví hlavně při živém vystoupení, kdy se kotel vybouří. Hoši se s tím od začátku rozhodně neserou a těch osm minut je naprostým výplachem. Chrastivý zvuk, jaký umí vyrobit snad jen ve Skandinávii, nekompromisní tempo, agresivní vokál, všechny songy pod hranicí dvou minut. Prakticky je tady vše, co by tu mělo být. Přestože se nejedná o žádný převratný milník, mně těch osm minut s Rotten Sound utíkalo příjemně, a vám? Stick
Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 15.10.2012 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. The Blood-Dimmed Tide
02. Forging Towards the Sunset
03. To Spite the Face
04. Todos somos humanos
05. In coelo quies, tout finis ici bas
06. You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying
07. Make Glorious the Embrace of Saturn
08. Feeding the Beast
09. Of Fire, and Fucking Pigs
10. A Metaphor for the Dead
Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10
Stick – 9/10
Píše se rok 2012 a extrémní britská sebranka Anaal Nathrakh je zpět s novým albem. Kdo by to byl řekl, že původně čistě studiový projekt pánů Kenneyho a Hunta bude co do kadence vydávání řadovek směle konkurovat třeba takovým Korpiklaani… Ale dost nejapného humoru, důležité je, že na rozdíl od bujarých lesních mužů produkují Anaal Nathrakh hudbu, která má i přes svůj nemilosrdně likvidační charakter hodně co do sebe a místy dokonce koketuje s genialitou. Je však pravda, že se zatím poslední deskou “Passion” nebyli četní fanoušci zcela spokojeni a i já musím přiznat, že ač jsem tento počin před rokem ocenil vynikající devítkou, nyní bych asi až tak vysoko nešel. To je ale minulost a teď je důležité, jak si na tom stojí aktuální novinka “Vanitas”.
Rozdíly proti “Passion” jsou slyšet v podstatě hned. Anaal Nathrakh upustili od poněkud umírněné produkce a novinka je opět solidním kopancem do zubů a struhadlem na uši. Zůstala však skvělá čitelnost a mně se zvuková stránka “Vanitas” jeví jako vhodný průsečík starších desek a moderního přístupu k nazvučení extrémní desky. Se zostřeným zvukem jde ruku v ruce také kompoziční charakter alba, které je o poznání přímočařejší, než jeho předchůdce. Výsledkem je tak osmatřicetiminutový nemilosrdný náklep, v jehož rámci se opět místy dostane ke slovu neurvalost, která je tak typická pro starší počiny, ale neopouští přitom spíše kompaktní výraz desek z posledních let. Opět se tak dočkáme silných melodií, které už k Anaal Nathrakh prostě patří, a nejsme ochuzeni ani o pestrost, která mi na “Passion” imponovala asi nejvíce. Ano, i když se to možná zpočátku nezdá, “Vanitas” je i při své přímočarosti velmi pestrá deska, kde snad žádné dvě skladby nezní jako by byly šité podle jednoho mustru. Dosaženo je toho především vynikající kytarovou prací a její kombinací jak s melodickým, tak s extrémním vokálem, na který má Dave Hunt asi zbrojní pas, protože s ním umí bourat domy a svlékat lidi z kůže po stovkách.
Riffy jsou napříč celým albem opravdu velice zdařilé, silné a zapamatovatelné, a to nemluvím o dalších perfektních kytarových partech, které “Vanitas” nabízí. Posluchač se dočká jak vzletně melodických, tak zcela schizofrenních vyhrávek, dojde na různá zajímavá sóla i další působivé strunné hrátky, takže je pořád co poslouchat. A když se člověk opravdu zaposlouchá, zjistí, že deska baví od začátku do konce, a já bych se ji nestyděl označit za velmi zdařilou ukázku skladatelského řemesla, kterou by si mnozí ostatní mohli brát za příklad, jak se to má dělat. Na “Vanitas” je totiž s melodiemi i brutálními pasážemi nakládáno velmi zodpovědně, jejich vzájemná provázanosti je dosaženo nápaditě, postupy se zbytečně neopakují, je to svěží a nepřestane to bavit ani po hodně dlouhé době.
Na výbornou dopadly i bicí party. Došlo jak na čisté sypačky, tak na techničtější rytmické pasáže, a v obou případech bicí tlačí zbytek skladby vpřed přesně tak, jak je potřeba. Krom toho bicí naprosto skvěle zní, takže co do posluchačské atraktivity mohou v zajímavějších pasážích směle soupeřit s kytarami. A co se rytmiky týče, všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci. Místo přirozených bicích občas Anaal Nathrakh sáhli po industrialových smyčkách, které jsou buď čisté, nebo vzešly z živě nahraných bicích stop prohnaných nějakým efektem. Dle mého skromného názoru tahle kombinace zní naprosto perfektně a navíc je to sympatická upomínka, že industrialové vlivy hudbu Anaal Nathrakh stále ovlivňují a elegantním způsobem zpestřují, o čemž se lze ostatně přesvědčit i díky dalším industrialem načichlým momentům, kterých se na ploše alba urodila pěkná řádka. A tím se nepřímo dostáváme k další složce hudby Anaal Nathrakh, která sice není až tak esenciální jako klasické nástroje, ale k projevu kapely neodmyslitelně patří. Mám tím na mysli různé samplované skřeky, nářky mučených a podobně roztomilá zpestření už tak dost nekompromisní muziky. Těch čistě samplovaných je na “Vanitas” užito relativně střídmě, jindy lze jen s obtížemi poznat, jestli dané zvuky nevychází z Huntova hrdla. V obou případech je však těchto prvků užito s rozvahou, nikde nepřebývají a celku to jedině prospívá. A ještě tak bokem – opravdu by mě zajímalo, jestli předlouhý řev na konci “Forging Towards the Sunset” je alespoň částečně dílem nějakých studiových kouzel s čudlíky, nebo se o něj zasloužil Dave Hunt sám v plné jeho šíři. Pokud je správně druhá možnost, je to ještě větší šílenec, než jsem si myslel. Ano, je to hodně nepravděpodobné, ale co kdyby…
Jak lze asi z předchozích řádků odtušit, “Vanitas” je velmi vyvážené album, ze kterého se těžko vypichují nějaké jasné vrcholy. Kdybych měl ale přeci jen ukázat na skladby, které jsou něčím speciální, určitě nevynechám nesmírně návykovou pecku “Forging Towards the Sunset”, nepatrně do punku zabarvenou vypalovačku “You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying”, drtivou a na poměry Anaal Nathrakh velmi dlouhou zvrácenost “Feeding the Beast” a především nádherný, vznešený a genialitě velmi blízký skvost “A Metaphor for the Dead”, se kterou celá deska opravdu triumfálně finišuje. Nejméně mě naproti tomu zaujala “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”, ale i tak je to velice solidní skladba se svými nezpochybnitelnými klady, a maličko zapadá jen ve společnosti tak vybraného materiálu, jaký “Vanitas” servíruje. Ale to jen tak pro ilustraci, protože nemám pochyb, že si na desce každý najde to svoje, neboť se zde hudebních lahůdek opravdu urodilo.
Jak to tak vypadá, Anaal Nathrakh nahráli další vynikající počin, který se ve společnosti svých starších sourozenců nemusí ani trochu stydět. “Vanitas” je deska působivá, propracovaná a plná nápadů, ale to jí neubírá na přímočarosti, údernosti ani extrémním až bestiálním výrazu, který je pro kapelu tak typický a pro fanoušky velmi zásadní. Jsem tedy nesmírně rád, že jsem se nenechal odradit ne úplně přesvědčivými prvními poslechy a nechal “Vanitas” vyrůst až na osm a půl bodové hodnocení. Všem ostatním doporučuji totéž, stojí to za to…
Další názory:
Oproti poněkud rozporuplnému “Passion”, které s odstupem považuji za nejméně záživnou nahrávku v historii kapely, jsou Anaal Nathrakh s “Vanitas” zase na koni. Deska totiž opětovně nabízí to, co od téhle skupiny čekám – apokalyptický extrémní náser bez špetky slitování, stále však inteligentní a bez opakování sebe sama. Novinka přináší oproti předchozí tvorbě jedno výrazně oživení, a sice doposud asi největší podíl melodií, které jsou ovšem opravdu rafinované a ani náhodou nesnižují zvířecí bestiálnost muziky Anaal Nathrakh. Obzvláště druhá polovina “Vanitas” je neskutečně silná, především díky maximálně drtícímu záseku “Feeding the Beast”, který drtí kosti. Speciální pochvalu si za svůj výkon klasicky zaslouží zpěvák Dave Hunt, jehož šílený řev je prototypem v podstatě dokonalého extrémního vokálu. Jeba do držky, která nemůže zklamat žádného příznivce předchozí tvorby! H.
Extrémisti Anaal Nathrakh z Anglie nás vezmou na rychlý půlhodinový výlet, při kterém nám vyjeví ubohost lidské rasy a jiné romantické záležitosti. Už nějakou dobu nejde tak úplně o ten bordel, jaký produkovali na starých deskách, stali se čitelnějšími, nicméně nikoliv na úkor tvrdosti. Je to slyšet hlavně ve skvělém hutném zvuku, kde vynikne vše podstatné. Dalším prvkem, který si postupně zabírá čím dál větší prostor, jsou melodické refrény i melodičtější pojetí kytar. Za všechny například závěrečné kytarové sólo v “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”. Nicméně pořád nejde o žádný popík, od začátku alba se rozjedou blastbeaty a hutné riffy a maniakální Huntovo řvaní tomu nasazuje korunu. Kdybych měl přece jen vypíchnout jednoznačný hit, tak zmíním “Forging Towards the Sunset”, která je naprostou esencí všeho, co se na desce děje. Nicméně všechny skladby jsou black/grindové palby (občas slyším i trochu core, ale to je spíš laděním a zvukem), které nedají vydechnout. Za necelých čtyřicet minut je dokonáno, a já si můžu tento nářez pustit znovu. Po minulé rozpačitější “Passion” jednoznačné polepšení. Stick
Hned na začátek musím upozornit, že právě v této chvíli začínáte číst dost dobře možná tu nejhorší a nejméně informativní recenzi, jakou jsem kdy napsal, což je svým způsobem docela výkon, neb je to opus vedle opusu, avšak snaha o posunutí kvalitativní laťky článků směrem do podzemí zrovna není účelem naší dnešní seance – bohužel, protože kdyby tomu tak bylo, splnil bych úkol na 120%, milí soudruzi. S napsáním nějaké té smysluplnější recenze, z níž by čtenář neměl náladu vyklopit právě zkonzumovanou večeři, ale bude poněkud větší svízel. Nicméně jednou už mi tahle věcička spadla do klína, tak se na ten porod pojďme (vy)vrhnout…
Ani bych se nedivil, kdyby vás napadla otázka, z čeho výše řečené usuzuji a proč to tedy vlastně recenzuji. A byla by to sakra dobrá otázka! To druhé má co dočinění s jistými zákulisními důvody, přočež se ohledně toho zdržím dalších komentářů, to první (snad) vyplyne z následujícího textu. Než se tak ale stane, pustíme se nejprve do nějaké té úvodní obecné omáčky, aby v té recenzi byly alespoň nějaké použitelné informace.
Misogynist je grind/deathová cháska z jakýchsi Choťovic, o nichž jsem – klidně se k tomu přiznám – jaktěživ neslyšel a musel jsem to pořádně prohnat skrze mistra Gugla, abych vůbec věděl, s jakými zeměpisnými výškami a šířkami mám tu čest (výsledek pátrání – kdesi u Kolína). O kolikáté album se v případě “Koukej mazat” jedná nebo nejedná, se mi nikde pořádně vyčíst nepodařilo (vlastně mě napadá, že si ani nejsem jistý, jestli je to řadovka, EP či cokoliv jiného… ale ono je to v tomhle případě lautr jedno, jak záhy pochopíte), abych měl ještě čím zaplácnout místo, tudíž tímto oficielně ukončuji čitelnou část recenze a nyní hurá na ten megaklystýr…
Jádro onoho vpravdě prapodivného pudla tkví zejména v tom, že prostě nemám tušení, jak se ke “Koukej mazat” postavit. Jak již bylo řečeno, Misogynist se pohybují ve vodách grindu. Ačkoliv se nedá tvrdit, že by šlo o žánr, jemuž bych nějak přehnaně holdoval, zrovna tohle by samozřejmě ještě problém nebyl, vždyť mezi kapelami podobného ražení mám opravdu velké oblíbence. Ale… musím se přiznat, že já vidím v grindu smysl pouze ve třech případech – když se jedná o opravdu extrémní anihilaci, která nemá jiný úkol, než nemilosrdně zničit vše okolo; když se jedná o záměrně vtipnou záležitost s obrovskou porcí nadsázky (v mém případě zpravidla tzv. tupa-tupa porno grind); nebo když jde o nějakou experimentálnější věcičku (ať už se jedná třeba o kombinaci s elektronikou, nebo o nějaký absolutní úlet typu výborných jazz-grinderů Le Scrawl). Jakákoliv jiná podoba grindu (nebo grind/deathu, chcete-li) mi prostě nic neříká. A když říkám nic, tentokrát to myslím opravdu doslovně.
Jak jste již správně pochopili, Misogynist nehrají ani jednu z oněch tří zmíněných forem, spíše tak na půl cesty mezi prvními dvěma. Jenže k nějakému vážně míněnému grindu nejxtrémnějšího ražení to má hooodně daleko – vcelku logicky nelze brát vážně skupinu, která obal pro své CD zjevně vyrobila v Malování a která ve svých oblíbených umělcích jmenuje zvěrstva typu Lenka Filipová, to dá rozum. Oukej, takže tedy sranda grind? Do jisté míry určitě ano, neboť Misogynist se zcela evidentně vážně opravdu neberou, nicméně jejich produkce mi prostě nepřijde natolik zábavná, aby to fungovalo. Jak jsem řekl, mám takovou tu humornou formu grindu rád, ale musí to být dotáhnuté opravdu nadoraz. A to na “Koukej mazat” není. Nemám sebemenších pochyb o tom, že kdybych měl muziku Misogynist hodnotit na koncertě těsně po vypití drahně velkého množství rumu a pivního moku, díval bych se na to diametrálně odlišně (byť třeba značně rozmazaně), avšak ve studiové podobě to je… naprosto o ničem. Ale zase co si budeme podívat, to koncertní provedení je zde asi přednější.
V této chvíli by se nejspíš mohlo zdát, že jsou Misogynist na úplný odstřel a že jediné, co ještě před koncem článku zbývá, je odeslat tuhle půlhodinku grindového výplachu kamsi do hlubin nedávno použité toaletní mísy. Háček je ale v tom, že si nemyslím, že by bylo nějak spravedlivé počínání Misogynist až takto potápět. Prostě a jednoduše nelze nějak hlubokomyslně rozebírat klady a zápory nahrávky od skupiny, která zcela zřetelně nemá vyšších cílů, než hrát pouze pro pobavení své a pro pobavení případných pár návštěvníků jejího koncertu; nelze uplatňovat nějaká běžná měřítka, jaká na hudbu povětšinou aplikuji, na kapelu jejíž galerie na sociálních sítích se z velké části skládají z kresleného gay porna, jestli mi rozumíte. Stručně řečeno – z jistého úhlu pohledu by bylo nefér takhle ničit triviálně ničit počínání Misogynist, když se vlastně jedná o nefalšovanou srandu – přestože mne ta sranda vůbec nebaví a po hudební stránce mi vlastně ani moc srandovní nepřijde.
A teď babo raď, co s tím má chudák starý pardál recenzent dělat. Pár slušnějších kousků se na “Koukej mazat” sice objeví, jmenovitě třebas “Kvadratura” nebo “Moje tělo” (ne, že by to byla nějaká sláva, to já jen abych zmínil alespoň jedno malinké plus), nicméně z celkového úhlu pohledu nevidím důvod, proč bych si měl “Koukej mazat” doma pustit, ani proč bych měl případně někomu doporučit, aby si to doma pustil. Místo toho bych spíše doporučil, abyste si zašli na koncert Misogynist, hezky tam vychlastali nějaké ty kořalky, pak se vrhli dělat bordel a přitápět pod kotel, po koncertě se před lokálem pěkně vyblinkali, doplazili se domů a pak ještě dlouhou dobu vzpomínali, jaká že to byla zase jednou kultovní akce. Jako podklad k takovéto činnosti smysl muziky Misogynist vidím, ale jinak bohužel ne. Tak zní můj verdikt.
Tomu, komu se tento text povedlo dočíst až sem, přestože bylo už asi od první věty jasné, že nakonec nebudu hodnotit, zcela upřímně gratuluji za úctyhodný výkon a zároveň se mu hluboce omlouvám za onu vyklopenou večeři.
Datum: 23.3.2012 Místo: Slavonice, KD Slavonice Účinkující: Brutally Deceased, Бут, Hypnos, March of the Hordes, Napalm Death
Popravdě řečeno, nedojít k souhře několika okolností, tenhle report by určitě nevznikl, protože bych se koncertu jen sotva zúčastnil. Samotné Napalm Death jsem sice po hudební stránce poznal už před nějakou dobou a bylo to setkání mimořádně příjemné, ovšem abych utrácel za lístek na jejich koncert, na to to nestačilo. Podstatné zjitření motivace přineslo zjištění, že tuto britskou legendu na jejím československém turné podpoří Hypnos, tedy kapela, která platí za tvůrce v současnosti nejlepšího českého death metalu. Dvě největší jména soupisky tedy představovala velké lákadlo, ovšem s definitivní platností o mé účasti rozhodlo až místo konání – jihočeské Slavonice…
Kdo má ponětí o tom, jak vypadají Slavonice, asi teď úplně nechápe, co mě přinutilo táhnout se z Prahy do takového, při vší úctě, zapadákova. Tak zaprvé – svůj podíl viny na tom nese skutečnost, že jsem mohl požívat výhod bezplatného noclehu v těsné blízkosti města. Tím nejzásadnějším motivem však bylo očekávání koncertu, který se vzhledem k podmínkám mohl snadno stát legendárním. Ovšem když jsem po dost úmorné cestě dorazil na místo, za své vzalo hned několik představ. Kulturní dům Slavonice je možná lecčím, ale určitě ne pajzlem bez backstage a s kapacitou okolo osmdesáti lidí, jak jsem si trochu naivně vybájil v představách. Budova je to velká, prostorná a celkem vkusně zařízená, i když lehce zapáchá normalizací a backstage moc kulturní zázemí kapelám také nenabízí. Ruku v ruce s tímto zjištěním vzala za své i představa, že by mohlo dojít na nějakou improvizovanou afterparty s kapelami na baru. Kontakt s realitou dosáhl svého vrcholu tehdy, když jsem si uvědomil, že ani návštěva nebude nikterak zanedbatelná, a tak jsem se místo smutnění nad rozplynulými vizemi raději soustředil na přítomnost, zprostředkovanou prvním z řady vystoupení, které se měly toho večera odehrát…
Nezáviděníhodnou úlohu první kapely si vysloužili místní March of the Hordes, o kterých jsem do té doby neslyšel ani slovo. Byl jsem duševně připravený na celkem obstojný průser, ovšem March of the Hordes celkem překvapili, protože se nic takového nekonalo a jejich set nenabádal k urychlenému opuštění sálu. Ale že by to zase bylo něco světoborného, to také ne. Celá kapela sice působila celkem profesionálním dojmem a zpěvák odvedl velmi sympatický výkon, jenže ani to mě nepřesvědčilo, že by šlo po hudební stránce o materiál, který by mě přinutil si to byť jen stáhnout. Zaujala mě však jiná věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem z reproduktorů zaslechl, co hrají kytary. Malá vsuvka – zvuk zde byl mimořádně zprasený, což nedělá dobrotu obzvlášť tehdy, kdy kapela používá kytary dvě, jak je tomu u March of the Hordes. Ale zpět ke slibovanému postřehu – zvuk jedné z kytar mi okamžitě připomněl zvuk kytary U. T. Schwadorfa, který drtí struny v německých The Vision Bleak. A to není všechno. Když se rozjela první skladba, přísahal bych, že poslouchám song “Kutulu!” od výše zmíněných. Vážně nevím, jestli za to mohl jen příšerný zvuk, kytara stejné značky, jakou používá Schwadorf, nebo něco úplně jiného, ale právě tohle zůstalo asi nejsilnějším vjemem, jaký mi z vystoupení March of the Hordes utkvěl v paměti. Začátek to byl však obstojný a mě jala zvědavost, co předvedou další Jihočeši БУТ, kteří na programu večera následovali…
Setlist Brutally Deceased:
01. Lustful Sodomy in the House of God
02. Dead Lovers’ Guide
03. They Shall Feast
04. Blissfull Desacration
05. …and Here I Die Forsaken
06. Deceased
07. Bloodstreams
08. All That Rots and Withers
09. Override of the Overture [Dismember cover]
Ani o téhle kapele jsem toho do té doby nevěděl ani zbla, a tak moje očekávání nedosahovala žádných závratných výšin, ovšem БУТ mi svým koncertem celkem vytřeli zrak. Bylo to totiž první skutečně skvělé vystoupení večera. Skladby se ukázaly být vesměs chytlavými, díky své zanedbatelné délce nestíhaly začít nudit a (opět profesionálním dojmem působící) kapela do toho pařila, jak zákon káže. Všechno dohromady to pěkně odsýpalo, zvuk se tentokrát podařilo vyladit takřka skvěle a já jsem jen vrněl blahem. Pro mě to bylo určitě to nejlepší překvapení dne, a ať si kdo chce říká co chce, БУТ zaváleli na každý pád.
Díky benevolentnímu časovému harmonogramu zvládli БУТ odehrát ještě dva přídavky, ale pak už museli chtě nechtě uvolnit místo první kapele, která jela s Napalm Death celé československé turné. Toto privilegium si vysloužili pražští death metalisté Brutally Deceased, a tak jsem byl celkem zvědavý, jestli to svým vystoupením nějak ospravedlní. Zpočátku jsem ale moc nadšený nebyl, obzvlášť po nářezu, jaký předvedli БУТ. Ne, že by to byla vyloženě bída, ale nějak jsem v tom brutálním oldschoolu marně hledal záchytný bod. Ovšem jak šel čas, ony se ty záchytné body začaly objevovat a já jsem najednou zjistil, že se mi to vážně líbí! Nakonec se z toho tedy vyklubal příjemný, místy vyloženě dobrý death metal staré školy, kterému nasadil korunu velmi profesionálně provedený cover od švédských Dismember, se kterým jsem vzal Brutally Deceased definitivně na milost. Poctivá práce se prostě pozná – ať už dříve nebo později…
První polovina večera se tedy ukázala jako velmi vydařená, takže jsem do té druhé vstoupil v dobré náladě. Aby taky ne, když se chytala převzít štafetu domácí death metalová legenda Hypnos. Už v úvodu jsem se podřekl, že Hypnos pro mě byli jedním z největších taháků, takže jsem se na začátek jejich show těšil velmi vydatně. Vedle těšení jsem však byl také náramně zvědavý, jestli se Brunovi, Pegasovi a ostatním podaří trumfnout jejich comeback, kterému jsem měl tu čest přihlížet na Brutal Assaultu 2010, takže když se páni umělci začali pomalu soukat na pódium, div že jsem samou nedočkavostí neposkakoval na místě. K nebohému čtenáři tohoto reportu však projevím alespoň trochu soucitu, nebudu to dále protahovat a z plných plic vykřičím do světa, že mě Hypnos nejenže nezklamali, ale přímo odrovnali. Od začátku do konce jejich vystoupení jsem s otevřenými ústy sledoval neuvěřitelně našlapanou death metalovou show, jaké jsem byl doposud svědkem snad jen v případě řádově slavnějších Poláků Vader nebo Behemoth. Kdo některou z těchto kapel viděl naživo v klubu, asi mi dá za pravdu v tom, že se jednalo o pamětihodnou událost, takže když s nimi srovnávám Hypnos, je to kompliment jako kráva. Stojím si však za tím, že je to kompliment oprávněný, protože když Hypnos hráli, vzduchem praskala energie, ze všech muzikantů entusiasmus vyloženě sálal a hudba netvořila jen kulisu, nýbrž nedílnou součást atmosféry, zdiva i přítomných živých bytostí. Součást stejně nedílnou, jakou je kyslík pro zemské ovzduší…
Hrálo se ze všech alb od nejstarších až po to ještě nevydané a co song – to bomba. A jako by i to bylo málo, na výbornou dopadl i zvuk, takže euforickým stavům nestálo v cestě zhola nic a já se mohl spokojeně věnovat rozličným hrátkám pod pódiem. Když Hypnos skončili, zůstalo po nich nadšení a to je ta nejlepší vizitka, jakou se může hudebník chlubit. Smekám a brzy na shledanou!
Když po vyžádaném přídavku Hypnos opustili pódium, byl jsem tak spokojený, že bych mohl z fleku odejít a přesto bych ani v nejmenším nelitoval. Jenže reportérská zodpovědnost mi nedala jinou možnost, než setrvat i na hvězdu prvního formátu, jakou Napalm Death bez debat jsou. Jejich hudbu mám z desky vážně rád a nemalou zásluhu na tom nese skutečnost, že i přes enormní a bezprecedentní nářez je to pořád perfektně čitelný materiál. Potom ovšem není divu, že se na mojí tváři s prvními tóny usídlil kyselý úšklebek. Poznat, co to Mitch Harris s svou kytarou provádí, bylo totiž docela obtížné. Ne, že by byl zvuk úplně zazděný, ale rozhodně bych si dovedl představit o něco obstojnější výsledek zvukařovy práce, než jakého jsem se dočkal. Přidejte k tomu poněkud přehulenou hlasitost a na průser je zaděláno. Jenže není všechno takové, jakým se to zdá být. Nevím, jestli jsem si nakonec zvykl, otupěl, nebo zvukař prokázal, že ho kapela neplatí jen tak pro srandu, ale nakonec se to všechno jakž takž srovnalo a já se mohl soustředit na samotnou kapelu. Co vám budu povídat, prostě profíci každým coulem. Shane Embury s Mitchem toho po pódiu sice moc nenaběhali, ale frontman Barney Greenway to svou exhibicí dorovnával měrou více než vrchovatou. Po pódiu totiž pobíhal jak lev utržený ze řetězu a do zpěvu dával vážně všechno. Není divu, že na sebe ten člověk pravidelně strhává největší díl pozornosti. Skvělý pohled byl také na rozložitého Dannyho Herreru, který dělal dojem, že za svou bicí soupravou nějakým obskurním způsobem medituje. I tak ale s přehledem odehrál všechny ty šílené palby, takže co se mě týče, ať si u toho medituje dle libosti.
Nevím, co zajímavého bych k vystoupení Napalm Death ještě psal. Byl to prostě profesionálně odvedený nářez toho nejhrubšího zrna a já jsem si ho i přes ne zcela vydařený zvuk dovedl užít. Kapela odehrála celkem dvacet šest skladeb, mezi nimiž nechyběly jak staré klasiky, tak ještě horké zářezy z aktuální novinky “Utilitarian”. Mě osobně velmi potěšilo zařazení klipovky “When All Is Said and Done” a především “The Wolf I Feed”, která přinesla jedno zajímavé zjištění. Ty parádní čisté vokály totiž nejsou Barneyho dílo, ale stojí za nimi kytarista Mitch Harris, který se jich zhostil i naživo. Tady to ovšem trochu zaskřípalo, protože se mu ne vždy podařilo udržet melodii. Škoda toho, ale co – i tak to byla šílená šupa.
Napalm Death tedy i přes nějaké ty dílčí nedostatky dokázali, že svého jména nepožívají nadarmo. Na brilantní výkon Hypnos se sice v mých očích nestačilo, ale bylo to důstojné legendy, což je vlastně velmi významná pochvala. Co se hudební stránky věci týče, nebojím se celou akci označit za skutečně exkluzivní. Jenže koncert, to není jen muzika, a kdo už jste nějaký můj report četl, určitě si říkáte jak to, že zatím nepadlo slovo ohledně fanoušků. Důvod to má velmi prostý – je to totiž kapitola sama pro sebe…
Setlist Napalm Death:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Can’t Play, Won’t Pay
05. Protection Racket
06. Silence Is Deafening
07. The Wolf I Feed
08. Fatalist
09. Practise What You Preach
10. Quarantined
11. Next of Kin to Chaos
12. Analysis Paralysis
13. Dead
14. Deciever
15. Dementia Acces
16. When All Is Said and Done
17. Unchallenged Hate
18. Nom de Guerre
19. Suffer the Children
20. Breed to Breath
21. Silence Is Deafening
22. Nazi Punks Fuck Off
– – – – –
23. Scum
24. Human Garbage
25. You Suffer
26. Instinct of Survival
Předem bych rád zdůraznil, že se následující řádky rozhodně netýkají všech přítomných, každopádně generalizování se asi chtě nechtě nevyhnu, takže si kryji záda pro případ, že by ve mně někdo spatřil zhýčkaného Pražáka, který si přijede na maloměsto a čeká hotel Hilton. Ne, vážně, už mám za sebou tolik metalových akcí, že snad dovedu posoudit, co je norma a co už je za hranou, tak mě zkuste nezlynčovat kvůli zaujatosti. Ale k věci. Kauza “fanoušci” má několik rovin. Předně to na místě vypadalo, že se dobře polovina přítomných dostavila jen proto, že byla na programu nějaká ta kultůra – jedno jaká. Což o to, to i celkem chápu, protože ve Slavonicích a blízkém okolí asi zas takový prostor k povyražení není, jenže takové rozložení publika se muselo nutně podepsat na odezvě, a přesně tak se i stalo. První tři kapely se totiž dočkaly velmi vlažného přijetí, i když by zasloužily násobně větší – obzvlášť co se týče БУТ a Brutally Deceased. Vyloženě tragikomické bylo prohlášení nebohého zpěváka Brutally Deceased, který musel diváky ujišťovat o tom, že nejsou v kostele, tudíž nějaký ten rámus a kotel nejsou na škodu.
Dalším důkazem, že se dostavil značný počet laiků, byla situace před pódiem. Sice se i docela kotlilo, ale třeba masové skákání z pódia, jaké se strhlo na Napalm Death, trpělo jednou podstatnou nedokonalostí – i při velmi slušné návštěvnosti bylo pod pódiem tak řídko, že jsem byl co chvíli svědkem vážně exkluzivních držkopádů. Škoda, že to ty neúnavné crowd surfery nepřestalo bavit. Říkáte si, co to sakra melu za hovadiny, proč by toho sakra měli nechávat? Vážení, realita slavonického koncertu by vás nejspíš přiměla hovořit podobně. Crowd surfing, který začal s nástupem Napalm Death na pódium, totiž trval nonstop, a když říkám nonstop, myslím nonstop. Bylo zcela běžné, že se uprostřed skladby nebo ještě lépe v přestávkách mezi jednotlivými skladbami na pódiu motalo třeba šest lidí. Šest lidí, kteří překáželi kapele i těm, kteří chtěli na kapelu vidět. A co víc – tihle retardovaní jedinci asi došli k názoru, že když se jim podařilo vyškrábat na pódium, tak se automaticky stávají členy kapely a můžou si na pódiu dělat co chtějí a jak dlouho chtějí. Pořadatelé je tak nestačili zkopávat dolů a sami muzikanti z toho museli být dost frustrovaní. Obdivuji jejich nervy.
Dalším všudypřítomným fenoménem byl alkohol. Jasně, na každém koncertě se někdo ožere, ale ještě jsem vážně neviděl (a doufám, že už neuvidím), aby se po sále potácelo tak neuvěřitelné procento na mol ožralých účastníků. Přirovnání k Brownovu pohybu zde není úplně od věci. Největší průser ale byl, že se tihle povětšinou zasloužilí fotři respektive místní mladí drsoňové drželi v přední třetině sálu, kde se projevovali několika způsoby – někteří lezli na pódium (a páchaly výše zmíněné zhůvěřilosti), ti, kteří se už k výstupu na pódium nezmohli, nechali své střízlivější kolegy bez povšimnutí padat z pódia mezi sebe jako švestky, a konečně vytuhnuvší nešťastníci, kteří za noclehárnu nezvolili nic jiného než hranu pódia. Nápad vskutku brilantní a k těm, co přišli na muziku, vrcholně ohleduplný. A ne, proces zvučení vážně nelze urychlit vykřikováním, že jste se sem táhli z Ostravy, zítra musíte na šachtu a pičo synci hrajte. Upřímně se divím Brunovi (Hypnos), že toho pračůráka nenakopnul okovanou botou přímo do držky, když mu tam v jasné chvilce začal přesouvat odposlechy…
Vrcholem, nebo snad smutnou ilustrací alkoholického zmaru, byla nádherná parketová podlaha, kterou však záhy skryla vrstva piva a flusanců, jelikož obě substance po celý večer poletovaly všemi směry. Točí mě to i na festivalech, ale házet pivo v hale, to je prostě na přesdržku. A flusat na podlahu? To snad ani nezaslouží komentář… V tomhle kontextu pak už člověka ani nepřekvapí, kolik jedinců neurčitého intelektu svými übercool ajfouny bez přestávky natáčelo nebo fotilo dění na pódiu, pod pódiem, a to občas i z tolik skloňovaného pódia. Pochybuji, že by někoho z nich napadlo, že tím frikulínským křápem stejně nic pořádného nezachytí a jenom překáží těm, kteří se snaží dění zdokumentovat regulérním způsobem…
Mohl bych tu ještě láteřit na mizivé procento anglicky rozumějících a tedy reagujících na Barneyho inteligentní a vtipné promluvy, ale nač se dál vykecávat. Chování velké části přítomných ve mně zanechalo hořkou pachuť a bez pardonu nazvat ty, kterých se to týká, výstavními burany, je to jediné, co s tím nadělám. Kapely však odvedly skvělé výkony a patří jim za to dík. Koneckonců, muselo to být vážně dobré, když mě to donutilo setrvat a neprchnout někam daleko, kde si lidé nemyslí, že jim místo skutečných Napalm Death přijede zahrát nějaký revival…
