Archiv štítku: grindcore

Napalm Death – Utilitarian

Napalm Death - Utilitarian
Země: Velká Británie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Circumspect
02. Errors in the Signals
03. Everyday Pox
04. Protection Racket
05. The Wolf I Feed
06. Quarantined
07. Fall on Their Swords
08. Collision Course
09. Orders of Magnitude
10. Think Tank Trials
11. Blank Look About Face
12. Leper Colony
13. Nom de Guerre
14. Analysis Paralysis
15. Opposites Repellent
16. A Gag Reflex

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – bez hodnocení
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

e skoro až s podivem, že i po 30 letech přicházejí Napalm Death se svým nejnovějším zásekem “Utilitarian” s tak obrovským nasazením a dávají jasně najevo, kdo je na metalové scéně a ještě pěknou řádku let bude za největší grind metalovou legendu. Přiznám se, že mi dalo trošku zabrat rozluštit název alba, a tak jsem musel googlovat abych si vůbec našel přesný význam slova “Utilitarian”. Tento výraz vyjadřuje snahu dosáhnout vlastního prospěchu s omezením pocitu bolesti a utrpení. Zajímavá filozofická myšlenka, která mi ovšem s Napalm Death moc dohromady nejde, když právě bolest a utrpení z jejich skladeb jen číší. Ovšem jako textový námět pro album určitě zajímavé téma. Album zdobí skvělý cover – taková ta klasická protispolečenská koláž trošku ve stylu legendárního “Scum” či “From Enslavement to Obliteration”. Oproti předchozímu albu mi novinka přijde lehce progresivnější, žádné kytarové onanie, bicí sóla a podobné kejkle, ale album plné nejrůznějších nálad, od industriálně laděného intra, přes HC/punkem nasáklé věci až po klasický grind/death v té nejryzejší podobě, jak ho hrají Napalm Death už pěknou řádku let.

Album otevírá již zmíněné industriální intro “Circumspect”, které svou náladou připomene Godflesh či jiné industriální spolky, a kapela trošku vzpomíná na svá starší alba, kde jsme se s industriálními prvky mohli již setkat. Toto instrumentální intro plynule přechází v úvodní palbu “Errors in the Signals”, která je plná zběsilých temp, Barneyho nelidského řevu, Mitchova jekotu a sypaček Dannyho Herrery, kterého jistí spolehlivý Shane Embury. Ten má trochu smůlu, že za hradbou kytar Mitche není jeho práce dostatečně výrazná, ale když už dostane více prostor, stojí to za to (viz bonusová “Everything in Mono”). Dalo by se říct, že všechny skladby pokračují v obdobném duchu, tedy agresivní vypalovačky, které ani na chvíli nepoleví a snaží se vás celou dobu zabušit do země, ale není tomu tak úplně doslova.

Hned následující “Everyday Pox” je ozvláštněna saxofonem, díky kterému skladba docela překvapivě získává skoro až nervní, nepříjemnou atmosféru, tedy přesný opak toho, než co bych od zapojení saxofonu očekával. Lehké překvapení přichází s pátou “The Wolf I Feed”, ve které dostal hodně prostoru vokál kytaristy Mitche Harrise. Ten se skvěle předvedl také v “Orders of Magnitude”, kde ve slokách zní trošku jako Greg PuciatoThe Dillinger Escape Plan. Mám rád jeho vokál, který jsem ale vždy bral spíše jako chvilkové oživení skladeb, ale nemyslím si, že by bylo úplně na škodu, kdyby v budoucnosti dostával minimálně stejný prostor ve víceru skladeb. Pořádný šok přichází s refrénem již zmíněné “The Wolf I Feed”. Po prvním poslechu bych dal ruku do ohně za to, že se jedná o hostovačku Burton C. BellaFear Factory. Poté, co jsem si našel několik rozhovorů k novému albu, jsem zjistil, že se jedná o ZPĚV Barneyho, a byl jsem opravdu překvapený. Tohle bych od tohohle chlápka v životě nečekal.

Je to především Mark “Barney” Greenway, který v mých uších vyzdvihuje toto album o něco výše než předchozí počin. Na “Utilitarian” zní jako pokropený živou vodou, se svým vokálem pracuje a dodává jednotlivým skladbám neskutečnou sílu, nepůsobí úplně jednotvárně, s čímž jsem měl v minulosti několikrát problém. Jako skvělý příklad lze zmínit například “Fall on Their Swords”, kde ve střední pomalejší pasáži představí skoro až “doomový” vokál a skladba získává úplně nový rozměr. Obdobný part si střihl ještě v “Leper Colony”, která byla představena z alba jako první vlaštovka, a pamatuju si, že jsem z této skladby nebyl zrovna nadšený, ale teď považuji tyto skladby (především pak “Leper Colony”) i díky vokální variabilitě za jedny z nejlepších skladeb na albu. Napalm Death však vždy uměli krátké vypalovačky, kterých si užijete v závěru alba, a sice ve formě dvou extrémních, old school HC/punkem nasáklých “Nom de Guerre” a “Opposites Repellent”. Kraťoučké (no, i když oproti takové “You Suffer” z debutu ani moc ne), intenzivní minutové pecky.

Na svém v pořadí čtrnáctém řadovém albu přišli Napalm Death s vynikajícím materiálem, který takřka postrádá hluchých míst, snad jen klipová “Analysis Paralysis” nemá takovou sílu, s jakou se do vás pustí ostatní skladby na “Utilitarian”. Album nepoleví ani na chvíli a nedá vám odpočinout a přesně takhle to v případě Napalm Death má být. Celkově jsem nadšený, očekával jsem kvalitní album a dostal jsem skvělé album, které disponuje dostatkem potenciálu, aby se stalo klasikou v diskografii birminghamské mlátičky. I přesto však musím dodat, že se v mých očích nejedná o nejlepší album a zůstává v těsném závěsu za “Smear Campaign” z roku 2006, které pro mě má zvláštní význam a řadím jej výše než cokoliv ostatní, co kdy Napalm Death vydali.


Další názory:

Do číselného hodnocení “Utilitarian” se mi příliš nechce, neboť i přes jejich legendárnost a nesporný vliv nejen na svůj žánr, ale i na tvrdou muziku celkově nebyli Napalm Death nikdy moje krevní skupina. Přesto mohu vyhlásit, že je nad slunce jasné, že v případě “Utilitarian” se jedná o počin mistrů svého řemesla, o tom nemá smysl jakkoliv debatovat. Napalm Death se podařilo mistrně vybalancovat tu hranu mezi neurvalým grindovým bincem a lehkými doteky experimentů – například ten saxofon mě opravdu položil. Každopádně, netřeba to dále protahovat, neboť od podrobnějšího popisu je tu samotná recenze. Sám za sebe tedy mohu dodat jen to, že “Utilitarian” je určitě matroš velmi kvalitní. Kdo má Napalm Death rád, ten už to sice dávno slyšel, přesto si nemohu odpustit říct, že příznivci kapely nemohou být zklamáni ani v nejmenším.
H.

Napalm Death se prostřednictvím jejich novinky podařil skutečně husarský kousek – totálně odvařit člověka, který snad jedině s výjimkou Anaal Nathrakh nikdy žádnou odnož grindu neposlouchal. Fascinuje mě, jak je to album nápadité, různorodé, nebojí se experimentovat, je perfektně čitelné, ale přitom o nic méně brutální než jeho předchůdci (jak jsem zjistil ex post). Obsahuje jak hitovky, tak čisté kopance do zubů a ušetřeni nezůstanete ani dost experimentálních momentů, které však se zbytkem dokonale souznějí. Výsledkem je album, které nepřestane bavit ani na minutu a neustále překvapuje něčím novým. Zkušený grinder už asi “Utilitarian” dávno ušima prohnal, takže moje doporučení směřuje především k jedincům grindem zcela nepolíbeným. Nechat si “Utilitarian” ujít by byla ohromná chyba. Je to totiž naprosto brilantní záležitost s žánrovým přesahem, jak se na legendu takového formátu sluší.
Ježura


Terrorizer – Hordes of Zombies

Terrorizer - Hordes of Zombies
Země: USA
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro
02. Hordes of Zombies
03. Ignorance and Apathy
04. Subterfuge
05. Evolving Era
06. Radiation Syndrome
07. Flesh to Dust
08. Generation Chaos
09. Broken Mirrors
10. Prospect of Oblivion
11. Malevolent Ghosts
12. Forward to Annihilation
13. State of Mind
14. A Dying Breed

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke kalifornským death grindovým veteránům Terrorizer jsem se dostal tak trochu jako slepý k houslím. Poslechu jejich aktuálního počinu “Hordes of Zombies” ale předcházely jak zvěsti o kultovní formaci, tak vědomí, že se v řadách kapely realizují členové neméně slovutných Morbid Angel. K desce jsem tedy přistupoval s očekáváním přinejmenším kvalitního zážitku, jenže zdaleka ne všechna očekávání dojdou naplnění a tento osud nakonec stihl i “Hordes of Zombies”. Ale nepředbíhejme…

Když jsem si desku pustil poprvé, chvíli jsem nevěřil vlastním uším. Přibližně v polovině bezmála čtyřicetiminutové stopáže mi však došlo, že se mi to nezdá, nevěřícnost vystřídalo pusté znechucení a album jsem ani nedoposlouchal. Tak extrémní reakci má na svědomí jediná, zato však zcela zásadní skutečnost. “Hordes of Zombies” je totiž na můj vkus zoufale jednotvárný počin. Drtivá většina skladeb je šitá podle totožného vzoru, který je i sám o sobě velice plytký. Uznejte sami, poslouchat dokolečka opakovaný riff, který uvolní místo nějakému jinému až tehdy, kdy je to naprosto nevyhnutelné, to není úplně hvězdný hudební zážitek. A věřte nebo ne, ono je to tak neuvěřitelně ubíjející, že jsem si mimochodem vzpomněl stejnou výčitku, kterou jsem blahé paměti směřoval na adresu dema pražských Odraedir, jakkoli je srovnávání těchto kapel mimo mísu. Ano, ač se to zdá neuvěřitelné, způsob, jakým jsou riffy poskládány do skladeb, zavání prachsprostým amatérismem, i když se tomu při pohledu na soupisku kapely zdá nemožné. Nejsmutnější na tom ale je, že přitom minimálně některé riffy vážně stojí za to a v jiném kontextu by mohly skutečně zářit. Když jsou ale zcela nešťastně ždímány až na dřeň, jejich kouzlo jaksi zaniká…

Je to vážně k nevíře, jakým dojmem album ve výsledku působí, když se člověk trochu blíž podívá na jednotliviny. O přítomných dobrých riffech jsem již mluvil, ale ono je toho víc. Například mě vážně dostal zvuk nahrávky. Na to, že se jedná o celkem přímočarý a agresivní materiál, produkce jej činí naprosto perfektně čitelným a člověk se nemusí trápit při zjišťování, co že to vlastně poslouchá. A jestli mám vypíchnout nazvučení jednoho nástroje, bude to kytara, protože ta zní vpravdě famózně. Abych pravdu řekl, tak parádní kytaru jsem neslyšel hodně dlouho a je to také jeden z důvodů, proč se i přes všechny zápory dá album poslouchat. Je ale docela paradoxní, že zcela špičkový zvuk nakonec nahrávce spíš ubližuje. Na kanálně znějícím demáči lze totiž za zvuk schovat ledacos, což je zde pochopitelně zcela vyloučeno, a výsledek tomu odpovídá.

Kdyby zápory, na které jsem upozornil výše, vykazovala každá jedna složka alba, nebál bych se “Hordes of Zombies” označit za adepta na průser roku. Jenže on to zase až takový průser není a mezi tou záplavou monotónní řezanice občas vysvitnou momenty, které ve světle povšechné mizérie působí, jako by na album vůbec nepatřily. Vedle těch skutečně dílčích pasáží mám na mysli především skladbu “Wretched”. Tu bych se nebál označit za skutečně fenomenální a vidím na ní jediné dva zápory. Trochu zamrzí, že má pouhopouhé dvě a třičtvrtě minuty, a tragikomický úsměšek vyvolá zjištění, že se jedná o skladbu bonusovou, pročež s ní majitelé standardní verze třeba ani nemusí přijít do styku. To si pak člověk říká, proč kvalit “Wretched” nedosahuje zbytek alba, když je zřejmé, že to jde a ne že ne. Nebohý posluchač tedy musí vzít zavděk těch nemnoho skladeb, které alespoň něčím vystupují nad úroveň ostatních. Byť je takových na albu víc než jedna, napadá mě akorát “Malevolent Ghosts” a to je jen dalším důkazem povšechné jednotvárnosti a nezapamatovatelnosti, tedy hlavních devíz “Hordes of Zombies”. Je zajímavé, že se ty nemnohé skutečně dobré momenty soustředí spíše v druhé polovině alba. Skoro jako by si toho všeho byli muzikanti vědomi a snažili se dát posluchači nějakou záminku, aby album po deseti minutách neletělo oknem. Sice o tom vážně pochybuji, ale u mě to přesně takhle zafungovalo…

S přihlédnutím ke všemu výše zmíněnému se musím vyjádřit i ke stopáži a délce jednotlivých skladeb. Je všeobecně uznávaným faktem, že by hudba podobného ražení neměla na albu nakynout na delší než čtyřicetiminutovou délku. To se v případě “Hordes of Zombies” dodržet podařilo a ještě že tak. Být album delší, tak by to bylo ještě mnohem horší než teď, kdy se trpělivý posluchač přeci jen nemusí bát nějaké duševní újmy. Na druhou stranu, bylo by zajímavé, kdyby se slušné momenty alba vyextrahovaly, nějak vkusně navázaly a vydaly v koncentrované podobě na patnáctiminutovém EP. Osobně si troufám tvrdit, že by to byla bomba, protože potenciál v tom materiálu cítit je, jenže díky svému rovnoměrnému rozložení po celé délce alba fatálně ztrácí na intenzitě. A to dokonce i v případě dvou až tříminutových skladeb, které tvoří většinu tracklistu a které jsou svou délkou vyloženě předurčeny být krátkým, ale nemilosrdným nářezem…

Je to vážně škoda, že album dopadlo tak, jak dopadlo. Být to lepší, asi bych si mohl na seznam připsat další oblíbenou kapelu. Jenže realita je jiná a já pochybuji, že si “Hordes of Zombies” ještě kdy dobrovolně pustím, když jsem se do každého poslechu skutečně ukecával. Ne nadarmo se říká, že některé legendy by se neměly budit, a ač jsem neslyšel první reunionové album “Darker Days Ahead”, obávám se, že Terrorizer jsou přesně ten případ. Co naplat, třeba to vyjde příště, pokud se to tedy pánové a dáma nerozhodnou zabalit definitivně…


Smashing Dumplings – Gastrogrind

Smashing Dumplings - Gastrogrind
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 2011
Label: Coyote Records

Tracklist:
01. Knedlík se zelím
02. Špenátový knedlík v ubrousku
03. Omaštěný knedlík
04. Karlovarský knedlík
05. Chlupatý knedlík
06. Knedlík s vajíčkem
07. Švestkový knedlík
08. Borůvkový knedlík s tvarohem
09. Plesnivej knedlík
10. Jahodový knedlík
11. Bramborový knedlík
12. Houskový knedlík
13. Krupicový knedlík
14. Knedlík s mákem

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Smashing Dumplings

Milovníci knedlíků na tisíc způsobů, nechť si připraví příbor. Nastal čas oběda. Ne, nemám tu pro vás report z nějakého gurmánského festivalu. Mám tu pouze recenzi jedné podivné kapely, která si na svou debutovou desku vymyslela originální koncept. Tzv. knedlíkový koncept. Zvláštní, říkáte si? Souhlasil bych, za předpokladu, že by dotyčná kapela hrála heavy metal. Jenže tihle týpci hrají grindcore, ve kterém nějaké hranice, co se textů týče nebo i hudby, prakticky neexistují. Takže Smashing Dumplings nám na svou desku naservírovali českou přílohu num. 1, hned na čtrnáct způsobů. Zdali uvařili dobře, je na osobním posouzení. Mně však jejich pokrm zachutnal.

Jak určitě všichni víme, grindcore je hlavně o zábavě. A přesně o tom jsou i Smashing Dumplings. Pobavil mne už název kapely, který evokuje slavné americké alternativně rockové Smashing Pumpkins. S nimi ovšem nemají společného nic. Ani hudbu, ani smysl pro humor nebo plešku Billyho Corgena. Prostě nic. Takže s nimi je srovnávat rozhodně nebudu. A vlastně bych je neměl srovnávat s ničím, protože srovnávání je k ničemu. Tak si alespoň můžeme říct, že kapelu Smashing Dumplings tvoří čtyři chlápci, kteří mají už zkušenosti s jinými spolky a vystupují v následujícím složení: Pervert (basa), Frante (kytara), Bális (bicí), Kícr (vokál).

Úvod desky obstará největší česká klasika “Knedlík se zelím”. A je to pořádná grindová sypačka. Všem musí být hned jasné, že tito chlapíci nejsou žádní mladí párci, co nezahrají ani notu. Bící obstarávají neskutečný náklep, který vede celou desku, a kytary si tam řežou brutální riffy. Do toho skvělý vokál Kícra, který střídá polohy svého hlasu od prasečího chrochtání, přes šílené kvičení až po brutální growling. Opravdu paráda. Člověk neposlouchající grindcore by sice řekl něco jiného, ale takový člověk by se k Smashing Dumplings zřejmě ani nedostal. Během poslechu desky jsem se několikrát přistihnul, jak zběsile kývám hlavou do rytmu. Například u skvělé pecky “Knedlík s vajíčkem” s parádním ústředním riffem. Přesně takové riffy pro mne znamenají záchytné body, které jsou tam zjevně proto, abych se v celém tom masakru úplně neztratil. A opravdu jsem se po třetím poslechu desky, dokázal skvěle orientovat v tom zdánlivém chaosu, který kapela Smashing Dumplings vytváří.

Další pro mne perfektní záležitostí je hned následující skladba “Švestkový knedlík”. Prasátko nám hezky kvičí a kapela do toho řeže. Nevyhledávám takovou hudbu pořád, ale jednou za čas to člověku pěkně vyčistí palici. Samozřejmě se na desce najde pár hluchých míst, ale je to celkem jedno. Do dvou minut to hluché místo končí a příchazí další skvělá sypačka. A tou nejlepší je v pořadí desátý song “Jahodový knedlík”. Kdyby pánové nehráli grindcore, tak bych dokonce řekl, že tato skladba má hitový potenciál.

Po většinu času se vám dostane skvěle odklepaného grindu, který nijak nezaostává za konkurencí a ukazuje sílu české grindcorové scény. Tolik kvalitních grindových kapel v jedné zemi byste jinde hledali těžko. A je úplně jedno, že jsme opravdu malá zemička a grindcore je výhradně záležitostí undergroundu. Smashing Dumplings českému grindu ostudu rozhodně nedělají a jejich hudba má vážně koule.

Takže se pokusím “Gastrogrind” nějak zhodnotit, ačkoliv musím uznat, že grindcore se hodnotí dost těžko. Přesto klidně napíšu i číselné hodnocení desky. Protože mě vážně bavila a některé songy jsem si dost oblíbil. Dlouho jsem měl za to, že albu “Gastrogrind” dám 6/10. No, nakonec jsem to ještě jednou zvážil a dám 6,5/10. Změna je to kosmetická, ale nemohl jsem si ji odpustit. A co by se hodilo napsat na závěr? Snad jen – dobrou chuť.


Lock Up – Necropolis Transparent

Lock Up - Necropolis Transparent
Země: international
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 1.7.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Brethren of the Pentagram
02. Accelerated Mutation
03. The Embodiment of Paradox and Chaos
04. Necropolis Transparent
05. Parasite Drama
06. Anvil of Flesh
07. Rage Incarnate Reborn
08. Unseen Enemy
09. Stygian Reverbations
10. Life of Devastation
11. Roar of a Thousand Throats
12. Infiltrate and Destroy
13. Discharge the Fear
14. Vomiting Evil
15. Stigmatyr
16. Through the Eyes of My Shadow Self
17. Tartarus

Hodnocení:
Maggot – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Když se o vaší kapele mluví jako o hvězdném projektu složeném z těch nejlepších hudebníků v oboru, váš život se okamžitě rozkládá do dvou bipolárních rovin, které spolu mohou koexistovat i přesto, že tato skutečnost ne vždy dělá dobrotu. Zatímco z vás jedna skupina lidí vyvrací žlázy, protože jste to prostě vy, jiní očekávají něco, co jim nemůže dát ani bůh, natož vy. A hádejte co? Ani jedno z toho není úplně ideální. Lock Up by vám mohli povědět své, jelikož ve svých řadách mají persóny jako Shanea Emburyho (Napalm Death, Brujeria), Nicholase Barkera (ex-Dimmu Borgir, ex-Cradle of Filth), či dříve i Jesseho Pintada (Terrorizer, ex-Napalm Death). Není to poprvé, co se formuje instance podobného druhu, Brujeria je taktéž jedním z all-star projektů, sahá mu ovšem Lock Up alespoň k oněm pomyslným patám? Nová fošna s názvem “Necropolis Transparent” se za pomocí vlastních sil vyšplhá i mnohem víš.

A jsme to právě my posluchači, kteří jsou soudci této geniální fúze grindcoru s nádechem apokalyptického řádění. Není těžké odhadnout, že kvarteto ostrých chlapů s mnohaletou praxí ví, co dělá, co lépe, “Necropolis Transparent” zní profesionálně po všech směrech, o to více potěší, že zasytí i hladové a náročné ucho plné hnisu a zakrvavených hlenů cílové skupiny, na niž míří. A osobní kvality jsou premisou pro kvality pracovní. Řekněme, že máte rádi grindcore, ale už vás unavuje garážový zvuk této rozsáhlé undergroundové a mnohdy amatérské kultury. Právě pro vás je deska “Necropolis Transparent” přímo určena. Rychlé tempo, ale promyšlená instrumentální část jsou zkrátka příliš velkým luxusem na to, abyste si ji mohli nechat proklouznout mezi prsty.

Rychlost nahrávky a obecné podladění celého tématu samozřejmě nemusí nutně determinovat kvalitu desky, zvuk je ovšem nekompromisní a stejně tak vcelku solidně sladěný dohromady, což je jeden z těch standardů moderního grindu, který spousta desek postrádá. Instrumentálně se jedná o hotový chaos, řezanici proloženou šlehajícími kytarami a salvami úderů do bicích. Ostré tóny tak střídá hromové, leč jasné krupobití připomínající pochod vojáků pod vedením sadistického velitele. Nečekejte žádné vokální orgie, ani nezkoušejte najít své druhé já v lyrickém komponentu “Necropolis Transparent”. Je to zbytečné. I přes charisma Tomase Lindberga, vokalisty, nemusíte být se zpěvem úplně sladěni. Pravda, kvičení, ječení a zběsilé polykání slov je v případě grindu ikonickou záležitostí, dost dobře bych si ovšem dokázal představit i mnohem hlubší a temnější chraplák, který by mohl albu přidat na atmosféře.

Samozřejmě jde o čistě individuální cítění, ale asi mi spíš sedí jedinci, co zní jak tyranosauří matka, které někdo vzal děti, ne jako velociraptor bez snídaně. Fošna je doslova protkána momenty, během kterých budete prosit o milost, ale hlavně o další přísun podobného materiálu. Noví Lock Up totiž opětovně dokazují, že nepotřebujete vybavení za rozpočet americké armády, ale kvalitní nahrávku lze vyplodit i z vlastních zkušeností, přičemž byste si veškeré písně dokázali představit i jako čistě instrumentální materiál. Kupříkladu song “Infiltrate and Destroy” zní stejně mocně, jako když kladivem mlátíte do betonového bloku, ovšem s mnohem větší kadencí, za kterou by se nestyděl ani z výrobního pásu vytažený samopal. A instrumentální “Tartarus” v sobě také ukrývá něco, co se nevešlo do zbytku alba, které je v drtivé většině případů zběsilé prakticky od začátku do konce každé z písní. Pokud nás Lock Up slyší, jakože určitě ne, klidně bychom si nechali podobných kreací líbit mnohem víc. Naše uši by měly nejen krvácet, ale měla by z nich dštít krev rovnou do všech stran.

“Necropolis Transparent” není vpravdě ničím novým, ani výrazně originálním. Jde o sladěnost a vybroušenost grinderského řemesla, v němž se Lock Up pohybují s nevídanou bravurou a opět dotvářejí onu část lidské fantazie, která se přívalem rádoby drsných, mnohdy jednočlenných kapel odumírá. Pokud chcete prvotřídní desku z oboru extrémní hudby, zde máte jasného kandidáta. “Necropolis Transparent” je zatraceně rychlé, zatraceně silné a po všech směrech dotažené album. Nyní zařvěte na nás, ať nebolí nás hlava.


Další názory:

Totální prasečina! Chlív jak hovado té nejvyšší kvality! Od začátku do konce je “Necropolis Transparent” naprosto nekompromisní klepec, který vám nedá šanci. Je to nehorázně brutální jízda, jednoznačně absolutní špica ve svém žánru. Možná se zeptáte, proč tedy dávám “jenom” 8? Víte, není problém v kvalitě “Necropolis Transparent”, protože ta je na nejvyšší úrovni, ale v mém osobním vkusu, jelikož moje nároky na hudbu, která by měla dostat ještě vyšší hodnocení, leží jinde než v bezbřehém nářezu, byť neskutečně kvalitním. Kdybych byl ale zarytý fanoušek deathu a grindu, hodnotil bych minimálně 9…
H.


Haemorrhage – Hospital Carnage

Haemorrhage - Hospital Carnage

Země: Španělsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 24.5.2011
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Open Heart Butchery
02. Traumaggedon
03. Resuscitation Manoeuvres
04. Flesh-Devouring Pandemia
05. Fomite Fetish
06. Amputation Protocol
07. 911 (Emergency Slaughter)
08. Doctors of Malpractice
09. Tumour Donor
10. Hospital Thieves
11. Splatter Nurse
12. Hypochondriac
13. Ingresó Cadáver
14. Necronatology
15. Intravenous Molestation of Obstructionist Arteries (O-Pus VI)

Hrací doba: 35:18

Hodnocení:
Maggot – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Pokud aktuálně hledáte destinaci, kterou byste poctili svou návštěvou, výběrem Španělska chybu určitě neuděláte. Je tam horko, krásné ženy a také jedny z nejvyhlášenějších nelegálních jatek na světě. Už jen poslední položka je dosti lákavým předkrmem k poslechu horkokrevných španělských patologů Haemorrhage, kteří čerstvě vydali desku pojmenovanou “Hospital Carnage”. Ano, deska je velice rytmická, oxymóron střídá jen další oxymóron a celé tematické podbarvení připomíná kouzelnou školku v dobách své nejlepší slávy. Tohle všechno můžete z alba vyčíst, pokud frčíte na kokainu pajcovaném ostrou chilli omáčkou, případně když se prokoušete vším tím doktorským slovníkem, který dokonale láme jazyk, ale zároveň nenajdete lepší způsob, jak s největší odporností a jistou formou tajemna vyjádřit svou nenávist k živým a lásku k mrtvým.

Goregrind rozhodně nepatří mezi ty žánry hudby, které vám běžně pustí na Óčku, o to více potěší zjištění, že se Haemorrhage svého klacku drží stejně pevně jako podrážděný dobrman. Možná až moc pevně, jelikož s novou deskou předčili pouze sami sebe, nikoliv alespoň úpatí žánru. Proč taky? Deska “Hospital Carnage” je působivě vznešený hold kapelám jako Carcass, které tento směr kdysi vybudovaly. Na Haermorrhage ovšem bylo vždy něco… možná něco španělského? Zvuk je o něco špinavější, leč po technické stránce mnohem vypulírovanější a z tempa alba jde cítit rychlejší a naštvanější tempo, než na které jste zvyklí u britských souputníků. A můžeme se tu spolu hádat do krve o kvalitách hudby… nic takového totiž neexistuje. Ne v subjektivním světě.

Existují ovšem fakta, s nimiž se manipuluje mnohem lépe. “Hospital Carnage” bylo natočeno pod taktovkou Relapse Records, což se veskrze pozitivně projevilo na technické kvalitě nahrávky. Je totiž naprosto zřetelné, že vedení nijak nezasahovalo do samotné tvorby, která je samozřejmě veskrze přímočará a lineární. Jednotlivé prvky hudby jsou příjemně odděleny, tudíž už nepřevládají mechanicky znějící bicí a co lépe, kytara je opravdu slyšet! Což samozřejmě není všechno, kvalitní nahrávka by se měla zvukově reprezentovat, a ačkoliv “Hospital Carnage” pořád postrádá ten potřebný drive mnoha jiných kapel, v oblasti grindu je opět o něco výše, zejména v kontrastu s předchozí tvorbou, která nebyla nikterak početná. Stále je ovšem co zlepšovat, jelikož a protože jsou některé songy zkrátka ukázkou perfektního umu, sem tam prolnutého s příjemným nápadem, zatímco další zastupují tu již několikrát slyšenou labutí píseň, která se s přibývající dobou mění spíše v ošklivé káčátko.

Konečně se ale dostáváme k tomu příjemnějšímu. Pokud tedy máte rádi krev a obecně morbidní témata, což pravděpodobně máte, pokud jste to dotáhli až k tomuto odstavci. “Hospital Carnage” reprezentuje tradiční “nemocniční” goregrind, kdy jsou veškeré texty – ať o nich pochybujete sebevíce – zahaleny v nemocničním feelingu, který není založen ani tak na resuscitaci, jako spíše absolutním umrtvení. V podstatě jde o putování psychopatického chirurga, jehož licence očividně vypršela již hodně dávno. Písně s názvy jako “Flesh-Devouring Pandemia” (“Maso požírající pandemie”) nebo “Doctors of Malpractice”(“Doktoři nedbalosti”) hovoří víceméně za vše, přesto je v nich o trošku více, než by se mohlo, na základě předsudků, zdát.

Album celkově už není jen exponenciálně vzrůstající směsicí zvuků, ale také se tu nebavíme o orchestrální verzi extrémní hudby. Pro fanoušky mnoha různých crossover stylů, mezi něž se řadím i já, určitě potěší přítomnost techničtějších pasáží, které příjemně obepínají onu pevnou a jednoduchou strukturu písní a dále je rozšiřují. Mnohdy jednotvárnou píseň příjemně oživí několikavteřinový riff, který je sice v případě goregrindu tohoto druhu pětihvězdičkovým nadstandardem, ovšem zatraceně vítaným. Pokud jde o vokály, zkušený growler Lugubrious vhodně proplétá klasické nízko položené vrčení s pisklavými tóny a bublavým hrdelním zpěvem. A jsou to právě vokály, které by mohly být více přizpůsobeny samotné hudbě.

“Hospital Carnage” nepředstavuje vůbec nic nového, ať už se bavíme o lokální tvorbě nebo žánru jako celku. Haemorrhage ovšem udělali mnohem větší krok v rámci sebe samotných. Ačkoliv jde většinou o malé krůčky, jsou to přesně ty krůčky, které jsou důležité k povznesení se o další úroveň výše. Technické výplně písní nijak nekazí atmosféru prasečiny a operačního sálu, naopak, ještě o něco více prohlubují vztah mezi ušními bubínky a svou hudbou. Nečekejte nic originálního, jen staré dobré, ale vyleštěné pány opravdové mrtvice.

Haemorrhage


Další názory:

Můj názor jen v krátkosti: “Hospital Carnage” je přesně to, co od Haemorrhage všichni očekávají a chtějí – chlívácký grindový nářez bez servítek. Jako ano, dalo by se určitě najít několik málo prvků, které bychom mohli s klidem označit jako posun, ale to jen v tom případě, pokud bychom se v nahrávce nimrali. A to já osobně u muziky jako Haemorrhage nemám vůbec zapotřebí. Když si totiž pouštím tyhle španělské patology, chci dostat jen neurvalý hudební prasečák, lítající střeva, hektolitry krve a neutuchající nemocniční zápach. A to všechno na “Hospital Carnage” je.
H.


Anaal Nathrakh – Passion

Anaal Nathrakh - Passion
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 17.5.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Volenti non fit iniuria
02. Drug-Fucking Abomination
03. Post Traumatic Stress Euphoria
04. Le diabolique est l’ami du simplement mal
05. Locus of Damnation
06. Tod huetet uebel
07. Paragon Pariah
08. Who Thinks of the Executioner?
09. Ashes Screaming Silence
10. Portrait of the Artist

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem na “Passion” těšil víc než hodně a nějak jsem si nepřipouštěl možnost, že by mohli Anaal Nathrakh stvořit slabší desku. Nevím, nakolik je to realitou a nakolik oním očekáváním ničeho menšího než dalšího výborného díla, ale slova kritiky budu v tomto případě hledat jen obtížně. Na podobné bláboly ale asi nejste moc zvědaví, takže se bez otálení pokusím osvětlit temná zákoutí této novinky. Dámy a pánové, držte si klobouky. Okružní jízda peklem totiž právě začíná…

Anaal Nathrakh jsou proslulí svou schopností převést obrazy totální zkázy do not s takovou finesou, že by to duševní zdraví některých slabších jedinců nemuselo vydržet bez nevratného poškození. Nejinak je tomu i v případě “Passion”, přesto však na novince shledávám více či méně patrné změny oproti předchozím počinům. Tak třeba zvuk – i při zachování tak typické explicitní brutality, šílenosti a animálního charakteru je znát, že mu byla věnována velmi důsledná péče. Výsledkem je na poměry Anaal Nathrakh mimořádně přehledný projev, který dává plně vyniknout páně Kenneyho hráčským i skladatelským kvalitám. Je mi jasné, že to asi nebude úplně po chuti všem vyznavačům ultrabrutálního a jen povrchně organizovaného bordelu (nevysvětlovat si špatně – ta “povrchní” organizace má svoje osobité kouzlo, jemuž jsem podlehl také), kterým jsou Anaal Nathrakh proslulí, ale po pečlivé úvaze jsem jedině rád, že se věci mají tak, jak se mají.

Na prázdno totiž vyzněly obavy některých škarohlídů, kteří se strachovali, aby Anaal Nathrakh nesklouzli k vykrádání sebe samých. V případě “Passion” o ničem takovém nemůže být řeč a na vině není jen posun na poli zvuku. Nemalou radost ve mně totiž vyvolalo zjištění, že jsem byl už po prvním poslechu schopen konstatovat, že od sebe jednotlivé skladby dovedu bez namáhání rozlišit a některé dokonce správně pojmenovat. A čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že je právě ona pestrost stěžejním pilířem úspěchu, který “Passion” v mých očích sklízí. Celé album přetéká nápady a každá skladba má několik pasáží, které ji činí výjimečnou, zapamatovatelnou a zcela svébytnou. Nejde jenom o riffy a melodické zpěvy, dostatek prostoru dostaly i na předchozích albech méně využívané prvky, jako třeba brilantní příspěvek hostujícího vokalisty Rainera Landfermanna (Bethlehem) u skladby “Tod Huetet Uebel”, drtivý bicí násyp podkreslený střelbou z něčeho automatického a velkorážního, včetně cinkání odpadávajících nábojnic (“Ashes Screaming Silence”), nebo majestátní blackmetalové intro k “Drug-Fucking Abomination”. Stopáž, která činí necelých 36 minut, přitom všem nenechává prostor pro jakoukoli nudu nebo repetitivnost. Posluchač si tak může užít album deseti vynikajících skladeb bez rizika, že by neudržel pozornost. Brilantní tah, tleskám!

Další věc, která mě při poslechu “Passion” zaujala, je určitý posun k poněkud intimnějším apokalyptickým vizím, než jak jsem byl zvyklý z předchozích alb, která drtila na prach ve velkém rovnou celé planety. Skladby z “Passion” naproti tomu alespoň na mě působí dojmem, že se odehrávají uvnitř šílenstvím krutě trýzněné mysli jedince, izolovaného od okolního světa a uvězněného vnitřními démony, kteří nabrali děsivě reálné obrysy. Ve finále to však jedině prospívá, neboť výsledkem je skutečně silný a emocemi přetékající materiál.

I když jsem na začátku předeslal, že kritizovat půjde jen velmi těžko, nakonec ani zde se tomuto nemilému údělu nemohu vyhnout. Výtky mám však jen dvě – v několika případech jsem se přistihl, že mi příliš nesedla melodie čistého vokálu. Krom toho bych tu a tam ocenil jeho střídmější využití nebo nahrazení melodickým screamem. Ať tak či onak, Dave Hunt aka V.I.T.R.I.O.L. Si opět vysloužil můj bezbřehý obdiv. Co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, je skutečně k nevíře.

Obě dvě připomínky však pramení výhradně z mých subjektivních dojmů, takže není zapotřebí jim přikládat enormní váhu, obzvlášť v tomto případě. Byla by totiž nezměrná škoda, kdyby se potenciální posluchač pod jejich vlivem připravil o zážitky, které “Passion” skýtá. Jeho prostřednictvím Anaal Nathrakh potvrdili svůj status na poli extrémního metalu a zároveň dokázali, že tvůrčí potenciál těchto dvou sympaťáků zatím rozhodně nedosáhl svých hranic. “Passion” je deska, jejíž poslech je skutečným zážitkem. Zážitkem, který plně legitimizuje název alba, protože je to právě krystalická vášeň, která celé dílo charakterizuje asi nejlépe…

Anaal Nathrakh


Další názory:

Těžko říct, čím to je, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by mi “Passion” uhranulo ve stejné míře jako předchozí desky Anaal Nathrakh. U alb téhle britské fašírky jsem byl vždy zvyknutý, že mě na první poslech naprosto převálcují, rozdrtí, sejmou a zničí bez milosti, na konci vyplivnou celého od krve a já si ještě zařvu o přídavek. Ne však u “Passion”, které mě nerozdrtilo napoprvé, ani napodruhé, ani napodesáté. A přitom ale ani nedokážu určit, co je špatně… ono vlastně není špatně nic, je to opět ten extrémní prasecký chlív s brutálními zvířecími vokály, přesně jak to máme od Anaal Nathrakh rádi, jen mě to prostě tentokrát nedostalo tak do kolen jako předchozí počiny. Možná to bude prostě a jednoduše příliš silnou konkurencí s obrovskou koncentrací skvostných desek v poslední době (Blut aus Nord, The Axis of Perdition, Septicflesh, Helheim, Altar of Plagues). Ale aby bylo jasno, i trochu “slabší” album od Anaal Nathrakh je pořád záležitost, která naprosté většině všech ostatních skupin okolo těžce nakopává prdel a nehodlám nijak zastírat, že po vokální stránce je to opět něco neskutečného a že některé momenty jsou doslova dechberoucí (třeba takové intro k “Drug-Fucking Abomination” nebo jisté pasáže v “Tod huetet uebel”).
H.


Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!


BBYB – deBBYBut

BBYB - deBBYBut
Země: Česká republika
Žánr: cybergrind / grindcore / breakcore
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Khaaranus Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

“Totální destrukce je zaručena, pane!”
(Kalimerum)

Chcete slyšet zlo? Pusťte si BBYB alias BaBaYaBa. Je to takový malý, český The Berzerker, akorát ne tak rychlý, zato víc elektro.

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
BBYB se nedoporučuje ortodoxním metalistům,
slabším žaludkům a těhotným ženám.

Vezměte ten nejbrutálnější grind, co znáte. Za mikrofon dosaďte sympatického rošťáka v masce (není sám, omaskovaný je i zbytek bandy, aby to bylo řádně cool, aneb “ser na žízeň, poslouchej svou image” :)), u nějž nepoznáte, jestli ještě zpívá, nebo už doopravdy ohazuje mikrofon svým obědem (to byla kachna?). Celé to zalijte tekkno a gabba pozadím a navrch přidejte několik šťavnatých hlášek ze starého českého bijáku “Tajemství hradu v Karpatech” (Orfanik rules!). Co dostanete? Dostanete “deBBYBut” – to nejvyhulenější a nejšílenější, co loni v Čechách vyšlo.

“‘Smím vědět, jak se jmenuje ten nástroj, na který hráli ti usměvaví mladí lidé?’
‘No, to byl přece parní válec, mladá dámo. Cožpak jste to nepoznala?’
‘Parní válec? Má pěkný zvuk.'”
(Usměvavý parní vál)

BBYB jsou totální vyfetlá prasárna. V tom dobrém slova smyslu! Základem je absolutně vyjetý grindcore vyhnaný na samotnou hranici snesitelnosti, do něhož jako podklad buší nekompromisní elektronika, která vás slupne ke svačince a vyplivne zpátky s asi tak polovičním počtem mozkových buněk.

“Právě vystřeluji 421. raketu na měsíc. Tentokrát se určitě strefím.”
(IEEE Anal)

Vymývárna mozku? Ano i ne. Když člověka BBYB zastihnou nepřipraveného, tak mu hlava prasknout může, přece jenom je tahle muzika totální zlo. Když ale překonáte ten počáteční šok typu “Co to kurva je?” a trochu se do “deBBYBut” zaposloucháte, tak zjistíte, že a) je tahle vymývárna hodně dobrá a ještě k tomu nebezpečně návyková; b) to zas až taková vymatlanost není. Jak jsem se v té šílenosti trochu zorientoval, narazil jsem na nejednu pasáž, která i přes svojí brutalitu doslova tepe atmosférou neosobní šedivé industriální oblasti zahalené mračny smogu (divte se, kapela pochází z Ostravy).

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
Poslouchání BBYB může způsobit těžkou závislost.

Takovouhle šílenost aby člověk pohledal, ale má to své zvrhlé kouzlo, které mě nutí, abych to sjížděl pořád dokola. Já sám sobě se divím, jak moc mě to (navíc vzhledem k mému vkusu) chytlo. Tahle magořina je však v konečném výsledku zatraceně povedená. Opravdu to však není záležitost pro každého. V tomto případě opravdu stoprocentně platí, že to budete buď milovat, nebo nenávidět.

“Tento disk se sám zničí za 5 vteřin… t… t… t… t… t…”
(Robot debil)


Ultra Shit’n’Slim – Dobytek

Ultra Shit'n'Slim – Dobytek
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 14.2.2010
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Krupicová kaše
03. Do zadku NE!!
04. Lví pšouk
05. Hlubina řitní
06. Panděro
07. Námrdovka
08. To by člověk blil Milane
09. Lesní jahodí
10. Posraný prkýnko vod hajzlu
11. Svině líná
12. Dobytku jeden (Original)

Odkazy:
bandzone

Česká hudební scéna je extrémně spletitým labyrintem, kde můžete po dlouhém hledání a bádání nalézt opravdové klenoty hudby, stejně jako nespočet dalších „něčeho“, co ji připomíná jen povrchově. Pojďme se na chvilku oprostit od všech těch mainstreamových záležitostí a povězme si něco o třech chlapcích z nejsevernějšího cípu České republiky, kteří byli svědky téměř okamžité přeměny na prasata. Inu, jakmile uslyšíte jejich materiál, budete si možná říkat, že opačná transformace prase-člověk by byla výstižnější. Trojka také známá jako Ultra Shit’n’Slim nyní neoficiálně vydala své nové demo zvané prostě „Dobytek“. Že jde o klasický vesnický (napodobeniny Carcass opravdu nečekejte) goregrind, je zřejmé hned z původu našich představených, nebylo by na škodu si ale o nich povědět něco blíže. Tak dnes jen v rychlosti. Toto není ani recenze, ani reklamní promo (pokud to hoši čtou, moje peněženka je vždy otevřená), nýbrž lehké rozšíření vašich obzorů.

Co si představíte pod pojmem taneční goregrind? Absolutně nic, což ani já ne, ale nutno dodat, že při prvním poslechu několika písní vám do krve vjede neuvěřitelný nával adrenalinu a chuti si zaskákat. Opravdu! Ne, že by byly songy nějakým způsobem revoluční či fúzí hned několika žánrů, ale čiší z nich neskutečně optimistický dojem. Určitě vám dojde, že hoši jsou sama o sobě kopa srandy. Klon (pouze kódové označení, nikoliv vlastní jméno… nebudeme ovšem dále rozebírat jeho původ) jakožto hlavní a téměř jediný kytarista se také mimo jiné stará o vokály, stejně jako basák Kundis (opět pouze přezdívka… doufejme), který svižně obstarává prasečí kvičení. Tam vzadu, za desatero bubny a desatero činely sedí Káně, který svižně rozhazuje rukama, do čehož samozřejmě také kvílí. Hoši mají role pevně rozhozené – každý dělá něco a všichni dohromady udělají moc.

Čeho si patrně všimnete nejdříve, je až obdivuhodná kvalita zvuku jednotlivých nástrojů. Hoši nahrávali přímo ve zkušebně, což by mělo automaticky znamenat extrémně neposlouchatelnou nahrávku. Opak je pravdou, vše zní na poměry podmínek, ve kterých bylo nahráváno, naprosto skvěle. Bavíme se tu samozřejmě o amatérské produkci, ne, že na mě někdo vytasí fakt, že velkoprodukční kapely mají daleko lepší zvuk. Co už ale nesedí tak dokonale, jsou méně čitelné vokály. Teď tu nejde o ty přespříliš složité texty („uuuííí chrochro vrrrvrrr“), ale jejich čitelnost, která je možná v tom všem hluku lehce zadupaná do země. Nic to nemění na tom, že na demo, které bylo nahráváno ve zkušebně, je to opravdu solidní výsledek.

Tak teď něco k samotnému demu. Na CD, které si můžete zakoupit skrze samotný kontakt s kapelou, naleznete celkem dvanáct písní, přičemž si některé z nich můžete poslechnout na Bandzone profilu Ultra Shit’n’Slim (nyní nechť promluví strýček Google). Každá z písní začíná nějakým tím originálním samplem, které jsou poslední dobou opravdu v módě. Hned první „Intro“ je celé složené z části filmu „Slunce Seno“, přičemž mnoho dalších songů je uvedeno právě nějakou tou českou kinematografickou klasikou. Guturální hřmění střídá hluboké kvičení a sem tam nějaká ta prohozená hláška. Celá deska jede prakticky neustále ve stejném tempu, což se dá říci i o samotné hudbě. Nečekejte tak žádné převratné hrátky s nástroji, ani přílišnou rozmanitost jednotlivých stop, pokud jste orientováni spíše na technickou hudbu, jste na špatné adrese. Tady jsme v čistokrevném chlívě. Co je ale pravda, je fakt, že si hoši opravdu vyhráli při vymýšlení názvů písní. Uznejte sami, s názvy jako „Krupicová kaše“, „Do zadku NE!!“, „Panděro“, „Svině líná“ atd. se jen tak nesetkáte. A nějaké doporučení? Song „To by člověk blil Milane“ je dle mého názoru tím nejpovedenějším z celého dema. Odsýpá, je svižný a při poslechu se kurva nenudíte! Co naplat, abyste si jednotlivé písně aspoň trošku zamilovali, musíte opravdu chtít, v případě takovéhoto druhu hudby, to nepřijde jen tak samo z nebe. Nebo z chlívku…

Ultra Shit'n'Slim

Recese? Absolutní! S recenzemi na podobně zaměřené kapely, ať už amatérské či profesionální, se tu moc často nesetkáte, proto není na škodu občas rozčeřit vodu něčím takovým. Jakékoliv hodnocení je tu naprosto zbytečné, ačkoliv hoši nesnesou srovnání s daleko známějšími kapelami (proč taky?!), své fandy si vždycky najdou. Což dokazují i při mnoha energických vystoupeních, při kterých v davu vznikají mnohdy legrační tancovačky (zlomené nosy, přeražené páteře, vyškrábané oči ne). A co je mým záměrem a co se snažím říct tímto článkem? Nebuďte lhostejní vůči české hudbě, ať už se jedná o grind, nebo směsku pop-rocku – v začínajících kapelách je více, než si sami myslíme. Proto na vás apeluji, máte-li vlastní kapelu, posílejte nám vaše nahrávky, rádi poslechneme a zhodnotíme. Ultra Shit’n’Slim jsou důkazem toho, že když se chce, tak to jde, nehledě na velikost vašeho přirození ani jiného výstupku vašeho těla.


The Berzerker – The Reawakening

The Berzerker – The Reawakening
Země: Austrálie
Žánr: grindcore / industrial metal
Datum vydání: 1.9.2008
Label: Berzerker Industries

Tracklist:
01. Wisdom and Corruption
02. Unforgotten Force
03. Caught in the Crossfire
04. The Deception
05. Disassembly Line
06. Evolution of Aggression
07. Your Final Seconds
08. Harvesting a Loved One
09. Internal Examination
10. Spare Parts
11. Spare Parts (Namshubofenki Mix)
12. Spare Parts (Bazooka Mix)
13. Caught in the Crossfire (Zardonic Mix)
14. Spare Parts (Delta 9 Mix)
15. Caught in the Crossfire (Stanley Cupid Mix)
16. Spare Parts (Frazzbass Mix)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Austrálie, kontinent klokanů, širých plání a největším počtem úmrtí způsobeného kousnutím žraloka. Ač se možná nemusí na první pohled zdát, na tomto místě se narodilo mnoho skupin s podivnou minulostí, jejichž historie předběhla je samotné. Dneska je čas na špetku extrémních rytmů, po kterých se vaše tělo rozvlní do extrémních kreací. Na scénu přicházejí The Berzerker se svou zatím poslední deskou „The Reawakening“, která vás pošle do márnice s rozkopaným tělem, proraženou lebkou a lehce rozmlácenými ušními bubínky. Každý, kdo někdy slyšel jedno z předchozích děl této bandy australských kojotů, vám jistě potvrdí, že to byla jedna z nejrychlejších sraček, kterou kdy slyšel. Nezbývá, než lehce kývnout hlavou, pokud znáte; pokud ne, neváhejte a začněte poslouchat. Píše se rok 1995 a Luke Kenny, zakládající člen kapely a povoláním vokalista, se úspěšně pokouší remixovat písně od legendárních deathmetalových skupin jako Deicide nebo Morbid Angel, díky čemuž si vysloužil pozornost nejedné vydavatelské společnosti. Právě v těchto počátcích jsou jisté kořeny kapely, které se táhnou až do současnosti.

Formaci lze charakterizovat hned několika způsoby, na jedné straně stojí silné opojení elektronickou hudbou, na druhé inspirace klasickými deathmetalovými kapelami s nádechem grindcoru, což už jen při pomyšlení způsobuje silné slinění v ústech a podlévání očí krví. Sečteno podtrženo, cybergrindová skupina s prvky speedcoru, které velice silně ovlivnily tvář skupiny, ale ještě víc samotný zvuk desky. Dnešní doba je tvrdá, pokud si chce hudebník opravdu užít zisků z prodaných desek, musí si je chtě nechtě vydávat sám. To bylo jasné i těmto „vzteklounům“, a tak v roce 2008 vstupují do studia ve složení Luke Kenny se svými vypečenými vokály, Todd Hansen a jeho zběsilé bicí s efekty techna, uzavřeném Edem Laceyem, který obstarával jak basovou, tak klasickou kytaru, tentokrát však pod hlavičkou vlastního vydavatelství The Berzerker Industries. Po necelém půlroce práce přicházejí s albem, které vás jednoduše pohltí a velice silně se vás bude držet, jedná se totiž o maximálně intenzivní záležitost.

Stěrače stírají, riffy zrychlují, bicí přitvrzují a vokály ještě více vrčí, stejně jako síla, která přímo čiší z alba. Vyspělost desky je znát hned při prvním poslechu, zejména při srovnání s první studiovkou. Nejde ani tak o sílu samotných dejme tomu riffů nebo úderů do bicích, ale také o ducha desky, jak by se to dalo s trochou nadsázky nazvat. Nasranost nezmizela, jen je koncentrována na jiné části, tentokrát už při nahrávání padla ale i nějaká ta myšlenka. Tím samozřejmě nechci říct, že se jedná o nějak výrazně smyslný titul, přeci jenom právě vražedné rytmy a tempo jsou hlavním lákadlem této desky. Ale už to prostě není jen to bezhlavé mlácení a řvaní, co to bylo kdysi. Je jen otázka, co je pro vás lepší, na to už si musíte najít odpověď každý sám. Dohromady tedy celkem deset tracků, přičemž The Berzerker v žádném ani na moment nepoleví a vy si budete připadat jak na metalové horské dráze.

Téměř každý song začíná nějakým úvodním samplem, který je následně ukončen ve většině případů pekelným nasazením bicích, které vás pravděpodobně budou fascinovat nejvíce. Kapela je známá právě díky místy až neuvěřitelné rychlosti bicích, přičemž na dvou deskách z minulosti byly použity automaty, za což hoši sklidili poměrně dost kritiky. Tentokrát je vše ovšem v normálu a Toddova vynikající prstová technika vám nedá spát, stejně jako již zmíněné efekty gabba techna. Jedná se o velice zajímavou kombinaci, není divu, že právě bicí jsou na desce slyšet nejvíce. I přesto je ale zvuk více než vyvážený, i když by si kytary zasloužily také malinko více prostoru, přesto se může spousta rádoby extrémních kapel přiučit, případně si vzít ponaučení, kudy vede ta správná cesta. Znovu připomínám, že se jedná převážně o vkus daného zvráceného jedince. To vše podtrhuje growling Luka, který je zase o nějakou tu třídu výše, což se nevztahuje na tón hlasu, jenž stále chrčí jak umírající medvěd na velice nízkých hodnotách. Pokud se neřadíte mezi posluchače této hudby, jistě oceníte fakt, že vokály nejsou nijak přemrštěné, a pro případné romantiky: Ano, stále jim je rozumět.

Celou desku otevírá píseň „Wisdom and Corruption“. Kdo by čekal nějaké sladké intro, bude asi mírně zmaten, jelikož už zde najdete jisté náznaky pekelného tempa, které však ještě nabude na rychlosti. Dále pokračujeme přes „An Unforgotten Force“, dle mého názoru poměrně nudnou píseň, která si s posluchačem lehce hraje ve střídavých tónech a rychlostech. Šílené bicí, střídají pomalé houpavé rytmy, do čehož ještě proudí elektronické efekty. Pokud přeskočíme pár tracků, dostaneme se k celkem zajímavé skladbě „Evolution of Aggression“, jež je právě jeden z těch zástupců té lepší strany této desky. Píseň „Your Final Seconds“ se naplno projevuje v maniakálních bicích, které místy připomínají hardcore odrůdy techna, zasvěcení jistě hned poznají. Poslední dvě regulérní věci „Internal Examination“ a „Spare Parts“ jsou mými osobními favority na kandidáta nejrychlejšího a nejchytlavějšího songu z celého alba. Ukázku prvního zmiňovaného můžete zhlédnout nad tímto odstavcem. Začátek pomalý, sampl hraje, do toho uklidňující pobouchávání a „jemné“ kytarové brnkání. Během několika vteřin se však rozpoutá peklo, které končí až posledním úderem do činel na konci songu.

The Berzerker

„Spare Parts“ je už o něco jiného kafe, hlasitá píseň, kde je nějaký rytmus absolutně z cesty, zde se jede pouze na maximální stupeň rychlosti a mnohokrát omílané bicí zde hrají první housličky. Dále jsem zmínil remixy. Kdo neholduje extrémní taneční hudbě, případně technu a jeho temnějším odnožím, bude pravděpodobně zhnusen. The Berzerker totiž dali fanouškům několik písní k dispozici, ti si s nimi následně mohli libovolně pohrát, a tak vzniklo celkem šest těchto kusů, které se dostaly na desku. Jak říkám, tyto písně lze najít pouze na speciální verzi, ale vzhledem k tomu, že jsem se nedostal do kontaktu s jinou než digipack verzí, tak si asi nevyberete.

The Berzerker je velice svérázná kapela, buďto ji milujete, nebo nesnášíte (nebo něco mezi, samozřejmě), ale svou vyspělostí, kvalitou zvuku a zběsilostí převyšuje o hlavu drtivou část dnešních kapel. Fanoušek extrémní hudby, který ještě neměl tu čest s australskou partičkou řezníků, by měl okusit alespoň část z jejich tvrdé práce.