Archiv štítku: groove metal

ShitKill – The New Breed

ShitKill - The New Breed
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 19.11.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Records

Newyorská formace ShitKill si dává pěkně na čas, protože od svého eponymního debutu, který vyšel v roce 2011, zásobuje své posluchače neřadovými počiny v podobě dvou koncertních záznamů a dvou EP, kdy tomu poslednímu se nyní podívám pod pokličku. Začněme však troškou historie. Tato čtveřice vznikla v roce 2009 pod tíhou lokálního NYHC, ovšem v současné hudební formulce, jak ji parta kolem tahouna Joshe Musta předvádí, si na čistokrevný hardcore nechte zajít chuť, protože ShitKill postupem let inklinovali spíše k modernější verzi thrashe, jenž je po vzoru groove metalových part spíše zatěžkaný a skočný, než neurvale rychlý. A právě takto se ShitKill prezentují na “The New Breed”.

“The New Breed” má jednu obrovskou výhodu, s níž však přichází na přetřes nevýhoda, která celý počin strašně dehonestuje. Písně jako takové jsou chytlavé, dobře se poslouchají a kombinaci řízných kytar s moderně agresivním vokálem Joshe funguje bez problémů, ovšem při poslechu EP jako celku se nemůžu zbavit dojmu, že všechny skladby znějí na jedno brdo a i přes velmi krátkou hrací dobu se nebezpečně slévají do jedné masivní koule. Částečně vyčnívá jen třetí “Death Giver” díky kvílivým kytarovým vyhrávkám po skončení refrénu a následující punková “Faceless”, jež je oproti zbylým kusům o poznání přímočařejší a naštěstí nezní jako další kopie úvodních skladeb “The New Breed” a “Vultures”. Proti nim nelze v zásadě nic zásadního namítat, protože třeba refrén prvně uvedené titulky je jedním z momentů, který si člověk nese v hlavě po zbytek hrací doby celého EP, ale chybí jim nějaký překvapivý motiv, díky němuž bych měl touhu poslouchat je opakovaně a který by mě nutil se na poslech nějak soustředit.

Bohužel, takových chvil se mi v souvislosti s “The New Breed” dostává jen velmi málo, takže ve výsledku jsem toto EP používal spíš jako kulisu k jiné činnosti, což znamená, že nemůžu jinak než hodnotit novinkové EP ShitKill jako výtvor vcelku průměrný, protože nenadchne, ani neurazí. Nezanechalo to ve mně žádné velké emoce, což je špatně.


Thrashing Machine – Insight

Thrashing Machine
Země: Česká republika
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 13.12.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Thrashing Machine

Šestajovičtí mladíci Thrashing Machine nejsou nikterak profláklou sebrankou, od níž by posluchač čekal vyloženě zajímavé věci a jejíž jméno by nosil v hlavě automaticky, když se řekne thrash metal. Zvláště s přihlédnutím k nízkému věku jejich členů, kdy se očekává, že v prvních letech se kapely mnohdy teprve hledají, ovšem krátkohrající debutový počin z dílny Thrashing Machine, jímž se stalo pětiskladbové EP “Insight”, přináší překvapivě ucelenou formu kombinace pomalejšího, techničtěji laděného thrash metalu s moderním groove metalem a letmými výlety do rockových vod prostřednictvím poklidných instrumentálních pasáží. A musím uznat, že to nezní vůbec špatně.

Celkově modernímu nádechu nahrávky, která má k oldschoolovému ohlížení zpět do historie zatraceně daleko, pomáhá řízný sound, jenž už je sice i u nás standard, ale k takto laděné hudbě si nedokážu představit klasickou kytarovou brusku, takže palec nahoru. A ten patří i čtveřici samotné, která je pod “Insight” podepsána, protože ruku v ruce se šlapavými songy, kterým i přes relativně časté změny tempa nechybí pořádná dávka energie, dokazují, že své nástroje nedrží v rukou poprvé a občas zabrousí někam k techničtěji propracovanému thrash metalu. K tomu nejvíce svádí “Disease Called Human Mind” prostřednictvím proměnlivých kytarových temp. Zvláště pomalejší pasáž, v níž se skladba po čtyřech minutách vyvine, nemá chybu a pro krátkou vybrnkávanou melodii v páté minutě, jež uvádí kytarové sólo, platí totéž.

Pokud nepočítám závěrečnou instrumentálku “Aeon”, tak se na “Insight” sešla celkem čtveřice regulérních písní, z nichž musím vyzdvihnout především titulní “Insight”, jež se postupně zklidňuje až po závěrečnou poklidnou instrumentální pasáž, a agresivní “So Run” se zasekávanými kytarami. Ačkoli druhá jmenovaná je píseň, v níž mi příliš nesedí některé momenty z vokální linky. Možná je to dáno tou učenou angličtinou, která tahá za uši, ale jak je “So Run” instrumentálně skvělá jízda, tak z hlediska zpěvu se jedná paradoxně o slabší kus. Ovšem to je jen drobná vada na kráse, protože chytrých momentů si Thrashing Machine připravili dostatek, takže proč hledat na jejich debutu mouchy…


Cavalera Conspiracy – Pandemonium

Cavalera Conspiracy - Pandemonium
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 31.10.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Babylonian Pandemonium
02. Banzai Kamikazi
03. Scum
04. I, Barbarian
05. Cramunhão
06. Apex Predator
07. Insurrection
08. Not Losing the Edge
09. Father of Hate
10. The Crucible
11. Deus Ex Machina [bonus]
12. Porra [bonus]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Trochu škarohlídsky by se dalo říct, co že by to bylo za rok, kdyby se na pultech obchodů neobjevilo album, pod jehož vznikem je podepsán Max Cavalera. Tato legenda tvrdě metalové scény, která kdysi řádila v řadách Sepultury, se po svém odchodu na dlouhá léta zaměřila pouze na novou domovinu Soulfly, již následně doplnili Cavalera Conspiracy. Letos pak řady Cavalerových dítek rozšířili ještě Killer Be Killed, kde však Max netřímal hlavní skladatelské otěže, a na jeho obranu musím říct, že výsledkem byl příjemný a svěží eponymní debut. Nicméně, pokud se zaměříme pouze na Soulfly a Cavalera Conspiracy, tak si fanoušci můžou být jistí, že v pravidelných cyklech dostanou alba dvou formací, která jsou si vzhledem k omezenému kompozičnímu potenciálu hlavní persóny značně podobná a která se s růstem kvantity potýkají s nemalým poklesem kvalitativní úrovně.

Vznik Cavalera Conspiracy Maxovi samozřejmě nikdo nemůže zazlívat, protože už jen z toho důvodu, že tím byl zažehnán dlouholetý spor mezi ním a bratrem Igorem, se do této party vkládaly nemalé naděje v oživení starých dobrých časů a chemie, která mezi oběma bratry panovala v minulosti. Zatímco debut “Inflikted” byla svého času ještě obstojná nahrávka, kterou o nutný kus zvedala přítomnost Joe DuplantieraGojiry, tak následující “Blunt Force Trauma” už bylo stejné jako poslední alba Soulfly. Přímočará kytarová hudba, kde by člověk překvapivých momentů našel velmi málo a která poněkolikáté netáhne zdaleka tak dobře jako poprvé. O neuvěřitelné předvídatelnosti ani nemluvě.

Z výše uvedeného důvodu jsem toho od “Pandemonium”, tedy třetího alba bratrů Cavalerovic, které v sestavě opět doplňuje Marc Rizzo a nově baskytarista Nate Newton (Converge), příliš nečekal. Zvlášť po zveřejnění informace, že novinka bude ještě tvrdší, rychlejší a bude se dotýkat grindu, který Max tolik miluje. Jako kdyby tím přiznal, že navždy zanevřel na nějaký vývoj a spokojil se s klasickou porcí jednoduchých odrhovaček, na něž jsem z jeho pera už trošku alergický, protože poslední alba znějí jedno jako druhé a vyloženě pamětihodných chvil moc neobsahují (no dobře, uznávám, že “Enslaved” bylo oukej). A to říkám jako oddaný fanoušek starších alb Sepultury a Soulfly, které jsem několik let poslouchal denně. “Pandemonium” je bohužel pouze dalším hřebíčkem do umělecké rakve Maxe Cavalery, který už je pro mne pouhým stínem svého dřívějšího já, kdy ještě dokázal nadrtit opravdu skvělé album (“Dark Ages”).

Papírově to nezní vyloženě špatně, to jen aby nebylo mýlky. Písničky jsou rychlé, agresivní, Maxův hlas je v některých momentech tak hluboký, že si lze vzpomenout na staré alba Sepultury, ale tady veškerá pozitiva končí. “Pandemonium” obsahuje spoustu vaty a nudných momentů bez živelné energie, díky nimž si tyto prvky nelze užít v plné míře a jak bývá obvykle údernost kladem, tak v případě Cavalera Conspiracy jen podtrhuje předvídatelnost a nezáživnost nového materiálu. Snad jediným světlým bodem je kytarová práce Marca Rizza, který sice hraje stejně jak pod hlavičkou Soulfly, tak u Cavalera Conpiracy, ale jeho sóla a vyhrávky jsou mnohdy vrcholem dané skladby. Stačí si pustit nezáživné kousky jako “Apex Predator”, “Father of Hate”, nebo “Not Losing the Edge”, která je krásnou přehlídkou jeho zručnosti.

Jediné songy, které se mi jeví jako povedené (a v rámci možností i překvapivé), jsou v té hordě unylých válů poslední “The Crucible”, úvodní “Babylonian Pandemonium” a dvojice bonusů, o nichž ještě padne zmínka. “The Crucible” zachraňuje basák Nate Newton, jenž se zde projevil i vokálně. “Babylonian Pandemonium” pak překvapí hlasovými kreacemi Maxe Cavalery, který zní opravdu nebezpečně, a přestože nevěřím, že to zvládne v živém provedení, tak tato skladba je spolu s “Cramunhão” výjimkou, jež ukazuje, že i ten klasický “Cavalera-metal” může pořád dost dobře šlapat. Při této příležitosti si však nemůžu odpustit výtku na adresu výkonu Igora Cavalery, jehož hra je stejně nezáživná a průhledná jako kompoziční forma jeho bratra. Chápu, že v rychlých skladbách toho moc nevymyslí a Max ho prý nutil hrát co nejrychleji a nejjednodušeji, ale bohužel podtrhuje až kolovrátkové vyznění alba jako celku.

Nyní k těm bonusům, u nichž nějak nechápu, proč se dvě nejzajímavější skladby (“Deus Ex Machina” a “Porra”) nedostaly na základní verzi alba a musely skončit jen jako přidaná hodnota rozšířené edice “Pandemonium”. “Porra” dokazuje, že latinskoamerické rytmy a prvky v Maxově krvi stále ještě proudí a tato píseň svou etnickou palčivostí hrozně baví. Já vím, že něco podobného už v minulosti na albech Soulfly proběhlo, ale přeci jen se tyto nevšední skladby poslouchají daleko lépe než desítka identických vypalovaček s minimem emocí, což je případ standardní edice “Pandemonium”, které i přes svou příjemnou hrací dobu nebaví tak, jak by mělo. Něco podobného platí i pro druhý bonus v podobě “Deus Ex Machina”. Ta sice obsahuje klasické thrash/groove pózy, na jaké jsme od Cavalery zvyklí, ale pomalé a atmosférické momenty dodávají trošku epického nádechu, díky čemuž tato věc opravdu baví. A to i navzdory stopáži, jež se zastavila za šestou minutou.

Nebudu to protahovat, protože už bych pouze omýlal několikrát vyřčené. “Pandemonium” je prostě špatná deska, která kdyby nevycházela pod záštitou legendárního příjmení ústřední bratrské dvojice, tak by po ní neštěkl ani pes. Přestože jsem si našel několik písní, které mi nijak nevadí a které se mi vlastně i líbí (skvělé bonusy), tak jako celek je album ještě o něco málo slabší, než bylo svého času “Blunt Force Trauma”, což není zrovna lichotka vzhledem k jeho kvalitě. Skladby se slévají do jedné koule a nebýt několika málo světlých momentů, z nichž většinu má svědomí Marc Rizzo, tak desku stěží doposlouchám. Nezbývá mi než na závěr vyřknout své klasické přání, aby si Max Cavalera vzal několik let pauzu a vrátil se na scénu plný síly a energie, která jeho posledním albům, mezi něž patří bohužel i “Pandemonium”, značně chybí.


Machine Head – Bloodstone & Diamonds

Machine Head - Bloodstone & Diamonds
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Now We Die
02. Killers & Kings
03. Ghosts Will Haunt My Bones
04. Night of Long Knives
05. Sail into the Black
06. Eyes of the Dead
07. Beneath the Silt
08. In Comes the Flood
09. Damage Inside
10. Game Over
11. Imaginal Cells
12. Take Me Through the Fire

Hodnocení:
Zajus – 7/10
H. – 5,5/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Machine Head patří už dvacet let mezi komerčně nejúspěšnější metalové kapely. I když se jejich posledního alba prodalo “jen” okolo sta tisíc kusů (tedy polovina prodejů debutu “Burn My Eyes”), v porovnání s klesajícím trhem jsou naopak stále úspěšnější a umístění v prvních desítkách nejprodávanějších desek je pro ně již dávno standardem. To je zajímavé i v kontextu skutečnosti, že jejich hudba procházela stálým vývojem. Z groove metalového debutu postupně vyměkli až do nu-metalového alba “Supercharger”, odkud se opět vzepjali k vzývání metalového božstva a na “The Blackening” již předváděli moderní variaci agresivního thrash metalu. Ačkoli si sám sáhnu pro své oblíbené skladby na všechny z jejich desek, teprve s “The Blackening” podle mě kapela dospěla. Počinu chybělo zkrácení o nějakých pět, deset minut a mohlo se stát perfektní esencí melodicky-agresivního metalu. Přesně to kapela provedla na následném “Unto the Locust” a nahrála tak nejlepší desku své kariéry. Sedm skladeb napuštěných perfektně dávkovanou agresí jako by ztělesňovalo způsob, jakým může metal zůstat věrný původním hodnotám a zároveň nezastrašujícím pro nové, neotrkané posluchače. Ať už jste příznivcem kteréhokoli období kapely, jedno je jisté: Machine Head mají se svým sedmým počinem na co navazovat.

První dojem však album nevyzařuje nijak zázračný. Už samotný název na mě nepůsobí nijak pozitivním dojmem (ostatně při výběru názvů desek neměli tito Američané nikdy vyloženě šťastnou ruku), a tak alespoň obal vracející se do období “The Blackening” nevyvolává podobně rozpačité pohledy, jako činil obal počinu předchozího. Co mě však zarazilo, to byl tracklist: Machine Head v průběhu let postupným prodlužováním skladeb jeho délku zredukovali až na sedm položek minulého alba, na novince je jich však rázem dvanáct. Průměrná délka songů sice o něco málo klesla, i tak ale razantně vzrostla délka desky. Ze zkušenosti však moc dobře vím, že jen málo kapel dokáže utáhnout téměř hodinu a čtvrt hudby. Machine Head k nim bohužel nepatří.

Jestli se Robb Flynn a spol. něco naučili velmi dobře, tak je to jak správně otevřít a uzavřít album. “Imperium”, “Clenching the Fists of Dissent”“I Am Hell (Sonata in C#)” byly všechno excelentní otvíráky. Zejména čirá agrese vtělená do poslední zmíněné písně ve mně do dneška při každém poslechu vyvolává pocity hrůzy. Proti těmto skladbám je “Now We Die” trošku moc “běžná”. Vyjma velice vkusného užití smyčců nemá vlastně nic, co bychom od Machine Head neslyšeli již mnohokrát. I tak ale patří mezi to nejlepší z “Bloodstone & Diamonds”. Je nesmírně dynamická, oplývá nezapomenutelným refrénem a i na koncentrovanou agresi v její polovině dojde. To nejlepší ale přijde po sólu, když Robb Flynn měkkým a zlomeným hlasem do nastalého ticha zpívá text o povstání poražených a znovu vstání zapomenutých, a s jeho hlasem gradují i smyčce za jeho zády. Je to možná obrovský kýč, ale zato jeden z nejlepších, jaké jsem letos slyšel. Přesto však: specifičnost otvíráků předchozích alb “Now We Die” prostě nemá, je to jen dobře napsaná skladba umístěná na začátek desky.

“Killers & Kings” je písničkou ještě běžnější a spolu s následnou “Ghosts Will Haunt My Bones” ukazuje zajímavý trend. Kapela totiž zjevně trošku inspirace hledala i u svých starších desek. Na obou písních je to cítit ve vokálech a stavbě, nejvíce však v riffech druhé zmíněné. Na tom není v principu nic špatného, pokud je to provedeno dobře, a Machine Head si naštěstí dali záležet, aby to v těchto dvou případech provedeno dobře bylo.

Když jsem poprvé slyšel “Darkness Within”, pseudo-baladu z minulého alba kapely, uvědomil jsem si, o kolik lepším zpěvákem se Robb Flynn během posledního desetiletí stal. Pokud je někde na novince slyšet pokračování tohoto postupu, není to ani tak při čistém zpěvu (ten má ostatně zvládnutý hodně dobře), ale při řevu. To mě napadlo při poslechu čtvrté “Night of Long Knives”, v níž Flynn neustále balancuje na tenké hraně čistého zpěvu a řevu. Hudba Machine Head je čím dál tím více právě o jeho zpěvu a nikde to není znát tolik jako v této skladbě, která vyvrcholí v perfektně melodický, přitom však agresivní refrén.

Až při poslechu “Sail into the Black” poprvé nastává moment, kdy mohu zcela upřímně říci: tohle je nový prvek, který jsem nikdy neslyšel. Osm a půl minuty dlouhá skladba začne velice jemně, s pianem a akustickou kytarou a překvapivě dlouho v této formě zůstane. Až v druhé polovině přichází první známky přitvrzení, je to však přitvrzení pro kapelu netradiční. Žádné kytarové kejkle, žádné složité přechody bicích. Jedna nota a jeden rytmus je téměř vše, s čím si Machine Head i při nejtvrdších momentech vystačí. O to více působivé je, když se minutu před koncem konečně odnikud vynoří sólo. Kdyby měl Robb Flynn koule, dal by právě “Sail into the Black” na začátek alba, kde by zněla naprosto dokonale.

U “Eyes of the Dead” mám při poslechu “Bloodstone & Diamonds” poprvé jisté pochybnosti, ovšem ty jsou rychle vyvráceny znovunalezenou brutalitou, která by v historii kapely našla obdobu snad až kdesi na debutu. To až “Beneath the Silt” je prvním trackem, který se zdá vyloženě slabší a klidně bych si bez něj desku dovedl představit, neboť zejména její ústřední riff je prostě nezajímavý a těch pár dobrých sekund okolo zvolnění to nezachrání.

To už ale přichází další ze zajímavých bodů nahrávky. “In Comes the Flood” nejvíce připomíná úvodní “Now We Die” díky dobře zapracovaným smyčcům. Její kytarový motiv je bezchybný, poprvé v ní výrazněji zaslechneme baskytaru Jareda MacEacherna, nového člena kapely. I vokály Phila Demmela poprvé dostanou vedle Flynna trošku prostoru. Nechybí ani jemná vybrnkávaná sekce před výtečným závěrečným sólem a dvojhlas čistě křičícího Demmela a řvoucího Flynna. To vše je krásné, je zde však háček. Flynn nikdy nebyl přehnaně dobrým textařem, ale vždycky se mu tak nějak důstojně dařilo psát i o závažných společenských tématech. V “In Comes the Flood” šly veškeré narážky stranou a nastoupila brutální názorová otevřenost, ke které se dá říct jen jediné: levicový antisystémový idealismus je možná u hudebníků oblíbený, ale ono typické zpívání o nenasytných bankéřích a vtělování se do chudších občanů prostě nemůže fungovat, pokud jste ohromně úspěšný muzikant, kterému se v žádném případě nežije špatně. Nefunguje to u Mustaiena, Tankiana či Jourgensena a nebude to fungovat ani u Flynna. Nepůsobí to upřímně, spíše naopak. Zpívat navíc věci jako “we’re fighting for the scraps” v zemi, kde opravdová chudoba prakticky neexistuje, je stupidní. “I want to burn down Wall Street, baby” by pak bylo stupidní úplně všude. Jinak povedenou skladbu to vyloženě nekazí, jen je to tak trošku škoda.

“Damage Inside” je krátká akustická píseň postavená jen na MacEachernově kytarovém motivu (je pěkné, že kapela umožnila skládat i nováčkovi ve svých řadách) (jak upozornil v komentářích Giant, skladbu napsal McClain a MacEachern za ni nenese žádné zásluhy) a Flynnově zpěvu. Jakkoli to zní dobře, výsledek je dost nezáživný a můžu vám zaručit, že z vaší paměti rychle zmizí. Podobně klidný úvod k “Sail into the Black” je o pár řádů lepší. V “Game Over” kapela předvádí další ze svých návratů k historii. Přímočará, agresivní a extrémně zábavná – taková je jedna z posledních písní alba. Je navíc okořeněna naprosto dokonalým refrénem, který zní, jako by ho napsala nějaká pop punková kapela na speedu.

Už v tuhle chvíli je placka příliš dlouhá. Bohužel nejslabší moment teprve nastává, a to prostřednictvím “Imaginal Cells”, která prezentuje jakési generické riffování na pozadí sestříhaného záznamu knihy “Spontaneous Evolution”, což bude, hrubým odhadem, typická mozky vymývající pavěda. Bohužel, zabité tři minuty vám nevrátí ani závěrečná “Take Me Through the Fire”, která navíc padá kamsi do průměru alba a hlavně: nemá jedinou vlastnost, která by z ní dělala dobrý konec desky. Když dohrála poslední tři desky Machine Head, zanechalo to ve mně jakýsi specifický pocit smutku. Když dohraje “Take Me Through the Fire”, je mi to popravdě jedno. Po hodině a čtvrt mám dost a potřeboval bych sakra silný závěr, abych si ono čekání ospravedlnil. Jenže ten prostě nepřijde.

Na posledních dvou albech se Robb Flynn a Phil Demmel ukázali jako výborní kytaristé. Z poměrně nezajímavých riffů prvních desek se dostali až k úžasným kouskům, jako byl například ten v “Locust”, a ke všemu navíc přihodili dokonalá sóla a souboje dvou kytar. Riffy na “Bloodstone & Diamonds” bohužel nedrží vysoko stanovanou hladinu, rozhodně ne všechny, a je nutno je posuzovat skladbu od skladby. U sól je tomu trochu jinak. Kapela si zjevně uvědomila, jak důležitá pro její fanoušky sóla jsou, a tak je sází všude – často právě ve formě dvou souběžně hrajících kytar. Jenže i když jsou řemeslně stále bezchybná, jen málokdy z nich na novince mám podobně silný dojem, jaká na mně zanechala při poslechu posledních dvou desek. Místy jsem si dokonce říkal, že byť je to instrumentálně výborné, mohli by to klidně napsat Trivium, kteří jsou podobně dobrými kytaristy, jen jsou jejich sóla jakási prázdná. Sestoupit ještě o stupeň níže, dostali by se Machine Head na úroveň aktuálních Avenged Sevenfold, kterým se ostatně několikrát sami vysmívali. Sice to neplatí pro každé sólo, ale varování je to myslím dostatečné.

A tak z poslechu alba, na které jsem se ohromně těšil, odcházím spíše rozladěný. Přitom kdyby kapela neblbla, omezila hrací dobu na 50 minut tak jako u minulé nahrávky a těchto 50 minut navíc pilovala na úkor skladeb, které by nikomu nechyběly, mohli jsme mít již třetí výtečnou desku v řadě. V nejlepších momentech Machine Head stále dosahují na svůj vrchol, jenže v nejslabších zůstali mnoho vrstevnic pod ním. Možná by Flynnově partě prospělo trošku hudebního půstu, třeba by jim splasklo ego a zamysleli by se nad potřebou vytvářet dlouhá alba a předávat posluchačům nějaká hlubší sociální poselství. To ať nechají jiným.


Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanatickým příznivcem Machine Head, jedna věc se jim však nechat musí – předchozí dva alba byla skutečně skvělá a osobně si myslím, že šlo o to nejlepší, co kdy parta okolo Robba Flynna vydala. “The Blackening” bylo jejich dosavadním vrcholem, ale na “Unto the Locust” se podařilo vybrousit i ty nejposlednější nedostatky a stvořit desku, u níž rozhodně není přehnané mluvit o jedné nejvíc zásadních nahrávek metalu 21. století. Bylo jasné, že navázat na něco podobného bude setsakra těžké, ale to vlastně bylo už po “The Blackening”… potřetí v řadě už však životní forma nevydržela a na “Bloodstone & Diamonds” šla laťka dolů takovým způsobem, že bych se nebál hovořit o zklamání. Samozřejmě, Machine Head jsou už dávno zkušení profíci a mají pohlídané, aby i jejich slabší album stále mělo slušnou úroveň, ale to nic nemění na faktu, že tentokrát to prostě není ono. Pár povedených songů se sice najde i zde, o tom žádná, ale většina “Bloodstone & Diamonds” je taková trochu… no, prázdná. Žádné kulervoucí hymny z předchozích dvou desek se nekonají, ty nejlepší tracky z novinky jsou někde na levelu “je to v poho”, zároveň je tu však i množství nezáživných a tím pádem i docela zbytečných písniček. To, že 71 minut je při takové skladatelské (ne)formě trochu vražedná záležitost, snad ani netřeba dodávat. Nevím, jak se do podoby nového materiálu mohla promítnout změna dlouhodobě stabilní sestavy, ale ani (nedobrovolný) odchod jednoho ze zakladatelů není a nemůže být omluvou. Pokud by o tom někdo pochyboval, nechť si hned za sebou pustí “Bloodstone & Diamonds” a “Unto the Locust” a ten rozdíl několika tříd uslyší hned…
H.

Přiznávám, že mám Machine Head rád, takže na “Bloodstone & Diamonds” jsem se těšil. Ne, že bych vyloženě nemohl dospat měsíce dopředu, ale protože první dva songy, které byly uvolněné v předstihu, mě hodně bavily, tak jsem nečekal, že by po trojici skvělých alb přišel s novinkou nějaký propastný kvalitativní rozdíl směrem dolů. A to se taky nestalo. Je fakt, že Robb Flynn si tentokrát ukousl sousto větší než minule, ale i 70 minut dlouhou desku ustál s dostatečně pevnou půdou pod nohama, abych mu to zbaštil i tentokrát. Pokud by si odpustil “sólové” záležitosti typu “Damage Inside”, první půli “Sail into the Black” a naprosto zbytečnou “Imaginal Cells”, tak bych neměl problém hodnotit ještě výš, protože “Bloodstone & Diamonds” obsahuje spoustu nadupaných skladeb, jež snesou laťku dlouhodobě vysoké normy, již si čtveřice udržuje od “Through the Ashes of Empires”. Úvodní natlakovaná “Now We Die”, pomalejší “Ghost Will Haunt My Bones” či “Game Over” patří k tomu nejlepšímu, co pod Flynnovou taktovkou vzešlo, a ten zbytek není vůbec špatný, takže celkově palec nahoru. Není to sice taková pecka, jako bylo svého času “The Blackening”, v což jsem tak nějak ani nedoufal, ale jinak se jedná o silný nadstandard, který v současném mainstreamovém metalu těžko hledá konkurenci. Za sebe můžu hovořit o spokojenosti, protože čím víc nové Machine Head poslouchám, tím víc se mi líbí. Jen škoda těch několika hluchých míst, protože jinak mohl být dopad “Bloodstone & Diamonds” ještě působivější.
Kaša


Sanctuary – The Year the Sun Died

Sanctuary - The Year the Sun Died
Země: USA
Žánr: progressive / groove metal
Datum vydání: 6.10.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Arise and Purify
02. Let the Serpent Follow Me
03. Exitium (Anthem of the Living)
04. Question Existence Fading
05. I Am Low
06. Frozen
07. One Final Day (Sworn to Believe)
08. The World is Wired
09. The Dying Age
10. Ad Vitam Aeternam
11. The Year the Sun Died

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Protože jsem na konci 80. let, tedy v době, kdy američtí power metalisté Sanctuary vydali svá první dvě alba, považoval za hlavní starost plyšové hračky a nejsem tak dobový pamětník jejich tvorby, tak jsem se k jejich tvorbě dostal (stejně jako velká spousta mladších fandů) teprve na základě úspěchu jejich nepřímých následovníků Nevermore. Když se kapela, v jejíž řadách se sešli dva členové SanctuaryJim Sheppard a ikonický vokalista Warrel Dane – díky personálním rozkolům rozpadla, tak bylo jasné, že obnovení původní formace, jejíž dvojice alb platí v žánrových kruzích za velmi povedená díla, na sebe nenechá dlouho čekat.

Samozřejmě se hned objevila otázka, zda se pánům podaří na svou dřívější tvorbu kvalitativně navázat, protože pauza mezi druhým a v pořadí třetím albem s titulem “The Year the Sun Died” činí rovných 25 let a od té doby už se postavení některých členů na scéně dosti změnilo a s ním i očekávání od alba Sanctuary. Zatímco trojice Dave Budbill, Lenny Rutledge a novic Brad Hull jsou mimo fanoušky kapely stále celkem neznámá jména, tak zmíněná dvojice Sheppard/Dane povýšila a hlavně Warrel Dane se vypracoval v jednoho z nejcharismatičtějších zpěváků na metalové scéně, ačkoli svůj talent dokázal v uplynulých dvou dekádách zúročit takřka výhradně s pomocí svých kolegů z Nevermore, zejména pak skladatelského tahouna Jeffa Loomise. Sólový počin “Praises to the War Machine” nenadchnul, a protože jsem očekával, že skladatelských otěží se chopí Dane, tak jsem od novinky Sanctuary zas tak veliké zázraky nečekal.

“The Year the Sun Died” má (ne)překvapivě blízko dosavadní práci Nevermore. Zatímco původní tvorba Sanctuary byla mnohem více založená na kombinaci heavy a power metalových postupů s občasnými melancholickými emočními atmosférami deštivého Seattlu, tak novinka Sanctuary má nejblíže poslednímu albu Nevermore. A to jak po zvukové, tak částečně i po skladatelské stránce, jen s tím rozdílem, že Sanctuary jsou méně thrash a více power metal, jenž je nyní mnohem více načichlý groove metalovými riffy.

Nicméně, srovnání s Nevermore a škatulkování už bylo až dost. Sanctuary mají zcela určitě co říct i fanouškům zcela novým, tvorbou progresivních thrasherů naprosto nepolíbených. Vždyť poznávací znamení, na nichž noví Sanctuary staví, jsou v jistém ohledu tím nejlepším, co lze na takto žánrově zaměřené nahrávce dostat. Od expresivního vokálu, který si už nikdy v životě s nikým nespletete, přes krystalicky čisté kytarové plochy a melodicky líbivá sóla až po bublající rytmiku a šlapavé bicí. K těmto technickým finesám, které nenarušují silovou strukturu jednotlivých skladeb dle vzorce americké heavy/power metalové tvorby, si připočtěte velmi silný materiál, se kterým se pětice ze Seattlu na svém návratovém zářezu vytáhla.

Hned první zveřejněná píseň “Frozen” rozmetala všechny pochybnosti, zda se po čtvrtstoletí trvající tvůrčí pauze nevytratila tvůrčí jiskra prvních dvou alb. Tato skladba, která díky stavbě ústředního riffu hodně připomene Nevermore, je jednou z těch skladeb, jež ukazují, že návrat Sanctuary má smysl a že kapela je hodná existence i po takové době. Naprosto uhrančivý refrén, v němž naplno vypluje Warrelova vypjatost, je přesně tím prvkem, na němž můžou Sanctuary vystavět i méně výraznou píseň, jež by za normálních okolností posluchači nic moc nedala a z pera jiné skupiny s méně nadaným zpěvákem slušně zapadla. Mě takto napadá “The World Is Wired”, která vyloženě stojí a padá s parádní vokální linkou, jež instrumentálně nezáživnost skladbu zvedá nejméně o třídu výš.

Doposud to možná vyznívá tak, že album se dobře poslouchá jen díky neuvěřitelné práci vokalisty kapely, nicméně to by nebylo fér vůči kytarové dvojici Lenny Rutledge a Brad Hull, jejichž první společná práce dopadla na výtečnou. Jejich souhra je takřka dokonalá a proplétání kytarových sól s drtivými riffy se mi hodně líbí. Třeba hned v úvodní “Arise and Purify” se harmonický závěr pod tíhou kytarového sóla stává vrcholem celé písně, což je při instrumentální kvalitě ostatních členů úkol dosti nesnadný. Další z vrcholů je emočně nabitá “Exitium (Anthem of the Living)”, která v sobě skrývá opravdu nádhernou melodickou práci kytarového dua, jež je mocně podporována Warrelovým zpěvem. Upřímně mne nepadá skladba, v níž by nedal naplno průchod svým emocím a při poslechu mu žeru každé slovo, takže když zpívá o konci svobody lidské rasy v “Question Existence Fading”, nebo konci světa v “Dying Age”, tak to v jeho podání vyznívá až mrazivě epicky. Ony texty obecně navazují až depresivní atmosféru z blížícího se konce světa, s nímž se Warrel Dane vypořádává hned v několika možných formách a korespondují s vyvedeným albovým přebalem.

Tak trochu stranou od rytmicky rychlejších a kytarově ostřejších věcí stojí balady, mezi které by se daly úspěšně zařadit “I Am Low”, “One Final Day (Sworn to Believe)” a “The Year the Sun Died”. Asi není třeba příliš zdůrazňovat fakt, že hlavním tahounem je v nich Warrel Dane, jemuž tyhle semi-akustické polohy, které připravují půvu velkému závěru (The Year the Sun Died) vyloženě sluší, nicméně ani on nemůže zachránit vše, takže nebýt toho, že skladatelsky se pánové nevytáhli s parádně vystavěnými věcmi, v nichž se postupně buduje atmosféra a prvoplánový atak na emoce posluchače je odsunut až někam na třetí kolej, tak bych stěží mohl mluvit jako o jedněch z nejlepších položkách alba, protože balady jsou obvykle částí alba, kterou pravidelně zatracuji. U Sanctuary je tomu však jinak a s tímto druhém písní nemám nejmenší problém. Ba dokonce je řadím mezi ty nejzdrařilejší.

Možná se zdá, že té chvály padlo až příliš, ale vězte, že “The Year the Sun Died” je ve všech ohledech nečekaně vyzrálé album, kterému chybí k dokonalosti jen velmi málo. Přestože jsem si v předstihu myslel, že můj smutek ze (snad dočasného) konce Nevermore nemůžou Sanctuary zahnat, tak uznávám, že jsem se mýlil. Při poslechu takto nabitého alba, kde se skvělými momenty nešetří a je radost jej poslouchat po celých 50 minut, nemám důvod vzpomínat na nečinnost mých oblíbenců, protože Sanctuary na svou první část existence navázali způsobem ukázkovým a připravili mi jedno z největších překvapení roku. Žádné paběrkování na dřívějších postupech, ale k dnešní době laděná deska plná těch nejsilnějších aspektů, které v sobě aktuální sestava Sanctuary spojuje.


Methane – Southern Metal

Methane - Southern Metal
Země: Švédsko / USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Methane

Tak schválně, co očekáváte od kapely, která své prvotní třískladbové EP pojmenuje Southern Metal“? Myslím, že o hudební náplni není potřeba se nějak obšírněji bavit, protože Methane ji (ne)šikovně vyzradili už v titulu svého debutového studiového výtvoru, ale co se týče kvality tohoto počinu, tak to zas taková bída není.

K mé spokojenosti jsou všechny tři skladby napěchované testosteronem, nenudí hned po prvním poslechu a zvukově to taky není špatné (rozuměj, že vše je hezky pohromadě čitelné a kytary tomu suverénně velí). Jediným zklamáním se tak můžou zdát vokály Tima Scotta, který je poněkud nevýrazný a v některých momentech jako by se hledal za tlustou zdí instrumentálních spodků.

Methane celkem šikovně do svého jižanského metalu přináší agresivní prvky, díky nimž jsou některé momenty dosti podobné legendárním Texasanům Pantera, čemuž napomáhá jak zabarvení vokálu Tima Scotta, který Phila Anselma nejednou připomene, tak zejména kytarové kvílení, k němuž dvojice Dylan Campbell a Jimi Mästerbo sahají pravidelně, a třeba poslední “Hang Me High” jako by vypadla z některých z velkých alb zmíněné veličiny.

Svým způsobem je jediným nedostatkem “Southern Metal” jeho krátká hrací doba, která se u tří skladeb zastavila někde na dvanácti minutách, a člověk tak nemá ani čas se dostat do té správné nálady a už je tady konec. Úvodní “Scars & Bars” je sice poctivá šlupka a “Pray for Death” zase pohání sborové vokály a jako kovadlina těžký kytarový riff, ale záhy přijde hitová “Hang Me High” a veškerá sranda končí.

Jako taková ochutnávka věcí budoucích “Southern Metal” splnilo v mém případě svůj účel, protože si Methane ponechám jako slibnou kapelu, jejíž debut by mi (pokud si zanechá obdobnou formu) mohl zachutnat. Nicméně hodnotit jen na základě těch několika minut muziky bodově se mi nechce, tak i přes velmi dobrý výsledný dojem si známku nechám pro příští setkání.


AOV – Act of Violence

AOV - Act of Violence
Země: Finsko
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 25.7.2015
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. Intro
02. Crack of Dawn
03. Suffer the Consequences
04. Surrounted by Concret
05. S.O.B.
06. Vicious Cycle
07. Unprecedented Evil
08. Shame
09. Blackout
10. Act of Violence

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Víte, je čím dál těžší vymýšlet stále nové a nové úvody na recenze stále stejných death/thrashových metalových kapel, aby člověk nevypadal omezeně a nepsal stále totéž, ale v tomto případě jsem si řekl, že nemá cenu to lámat přes koleno, protože u takhle průměrného materiálu vlastně ani není nutné vymýšlet něco neotřelého, protože stejně bych hned v dalším odstavci začal dané kapele vyčítat nepůvodnost a generičnost materiálu a celá má snaha by tak přišla vniveč. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal, kdyby to nebyli právě AOV, u nichž jsem si řekl, že to v jejich případě nemá cenu. A důvod?

AOV jsou totiž jedním z klasických případů mladé, úderné metalové party, která toho na zkušenostech zatím moc nepobrala, ale naproti tomu se s tím nemaže a hraje od podlahy pekelně ostrý thrash/death metal. Novátorství zde sice moc nenajdete, ale pokud máte chvilkovou slabost pro něco nenáročného, tak “Act of Violence” je takřka ideální volbou. Pětatřicet minut zničujícího thrash/groove metalu se silným death metalovým nádechem je při desítce skladeb už dopředu příslibem agresivního uragánu, ale v té záplavě podobných kapel je třeba se ptát, jestli to stačí. A tohle je jeden z případů, kdy je výsledek tak nějak uprostřed. Není to vyloženě špatné a milovníci žánru nemají sebemenší důvod, proč nedat AOV šanci, ale pro náhodného posluchače toho tolik “Act of Violence” neskrývá. Tím hlavním důvodem je určitě jednotvárnost celé desky, kdy se po krátkém “Intru” nakopne prostřednictvím úvodní “Crack of Dawn” hnací vrtule a zastaví se až za zvuků posledních taktů závěrečné skladby titulní.

Samozřejmě se všechno doposud uvedené dá omluvit nevysokým věkem této čtveřice, která vznikla teprve v roce 2011 a jejíž novinka “Act of Violence” je albem debutovým, takže se ve zkušebně beztak prokládají písně autorské s oblíbeným kusy těch největších vlivů, na nichž mladíci vyrostli, ale tahle omluva vám vydrží první, možná druhý poslech. Do té doby jsem i já uznale pokyvoval hlavou, jak dobře “Act of Violence” šlape. Nicméně, po týdnu už jsem začal pokukovat po jiných partách, které za hudebním vzděláním AOV stojí, takže jsem dostal chuť oprášit staré placky Possessed, Morbid Angel a Pantery. Ta Pantera se možná zdá trochu mimo, ale když ony ty thrashové pasáže mají občas takový groove, že v některých momentech si na tuhle legendu nelze nevzpomenout (střední pasáže v “Act of Violence” nebo “Shame” jsou asi nejnápadnější).

Nemyslím, že má cenu postupovat při prohlídce “Act of Violence” cestou skladby po skladbě, protože díky popisu kolovrátkové náplni by album vyznělo ještě víc jednotvárněji, než ve skutečnosti je. Pár skladeb má obrovský drive a porci energie, díky kterým si budete připadat jako ve ždímačce. Abych byl upřímný, tak ona se dá tahle škatulka připnout takřka na všechny skladby, které AOV na svůj debut nacpali, ale časem to kouzlo tak nějak vyprchá. Z těch světlých výjimek určitě nelze vynechat našlapanou “Suffer the Consequences”, která je nejlepším momentem celé kolekce. V ostatních písních už jsem si odnesl zejména dojem dobře odvedené rutiny, kde mi ke zvednutí nálady stačí i takové prkotiny jako moderně zasekávané kytary v “Act of Violence” nebo postupně nabalovaný úvod a sborové vokály v singlové “Surrounded by Concrete”. Z druhé poloviny “Act of Violence” pak vyčnívá krom závěrečné titulky ještě ničivé tornádo jménem “Blackout”, v jejíž druhé půli si kytaristé Valo Lehto a Roni Sjöblom několikrát vzájemně předvedou své sólové dovednosti. Právě tento kus působí nejvíc thrash metalově, za což vděčí jednak hodně rychlému tempu (ne snad, že by zbylé písně byly nějak utahané), které nedává šanci k odpočinku, tak kytarovému riffu, jenž má do deathové hrubosti daleko a jinak nezáživnou druhou půli slušně nakopne.

Finální verdikt nad “Act of Violence” se vlastně přímo nabízí. Hned několikrát jsem zmínil označení jako neoriginální, klasický a jednotvárný, takže je jasné, že na prdel jsem si z AOV nesedl, ale přesto je nutné vzít v potaz energii, jíž vám tenhle počin předá. Samozřejmě, nevytratí se tím z pusy ten nepříjemný pocit kolovrátkového materiálu, ale alespoň se z toho stane jakýmž takýmž způsobem stravitelná záležitost, která však nemá dlouhou trvanlivost. Osobně si radši pustím kapely, z nichž AOV čerpají, nebo tu mladou vlnu skupin zastupují v čelní linii, takže si nemyslím, že “Act of Violence” ještě v budoucnu uslyším. Z vlastní vůle to tedy určitě nebude.


Guilty as Charged – Leap of Faith

Guilty as Charged - Leap of Faith
Země: Belgie
Žánr: thrash / groove / heavy metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Preach to the Masses
02. Last Chance
03. Leap of Faith
04. I’ll Never
05. Lone Wolf
06. Elysium
07. Lack of Control
08. Down

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Tak schválně, mrkněte se na ten příšerný obal, který “zdobí” prvotinu z továrny jménem Guilty as Charged, a řekněte, co byste od alba očekávali. Podprůměrný heavy/power metal pochybného původu, který si za úkol zadal citovat všechny své oblíbené kapely? Jo, já taky, ale přestože ten heavy metal tam je, tak je spojen spíš s thrash/groove metalem, takže je výsledek přeci jen o nemalý kus zemitější a poctivější porcí tvrdé kytarové hudby, než jak se na první pohled může zdát.

Belgičané Guilty as Charged na své prvním album nakonec museli čekat dlouhých sedm let, a přestože před pěti lety vydali EP “Boxed In”, tak tou opravdu určující nahrávkou je pro ně teprve “Leap of Faith”, na základě něhož se dá udělat slušný obrázek o tom, kam má tahle parta namířeno. Musím říct, že po prvním poslechu jsem byl dost příjemně překvapený, jak dobře to mladíkům funguje a jak dobře jejich album zní. Možná za to může poměrně prvoplánový hudební obsah, který míchá dohromady jen to nejlepší z výše uvedených stylů, ale pokud prostě jste fanoušek hutných podladěných kytar, rychlejších temp a nevadí vám občas dost melodické vokály (neplést s podbízivými refrény v metalcorovém střihu), tak v teoretické rovině byste s “Leap of Faith”, potažmo Guilty as Charged jako takovými, neměli mít problém.

Ono je potřeba k nahrávce přistupovat trošku s nadhledem a nečekat žádné zázraky, ale jako taková poctivě odvedená práce na téma melodický thrash by si mezi fanoušky moderně střiženého metalu s nezbytnou dávkou inspirací u jmen jako Metallica a Testament měla najít své kupce. Budu k vám upřímný. Přestože mě občas kdejaká kapela dokáže nevkusným kopírováním, které je až příliš okaté, vyloženě nadzvednout ze židle, tak u Guilty as Charged mi to z nějakého důvodu zas tak na obtíž není. Možná je to tím, že jednotlivé písně mají slušný švih a tah na branku, což ve spojení s relativně chytlavou strukturou vyloženě vytváří posluchačsky hodně přívětivou nahrávku, ale opravdu nemám problém “Leap of Faith” sjet během dne i opakovaně.

Snad jedinou písní, která mi nějak neleze pod nos, je klipová “I’ll Never…”. Oproti ostatním vyznívá tuctově, obyčejně, melodicky prakticky nezajímavě a nebýt toho, že k ní vznikl velmi nudný videoklip, tak ani nemám důvod ji v recenzi jakkoli zmiňovat, protože je to vyloženě ten typ písně, která velmi snadno zapadne. Osobně tento tah, kdy se sáhlo právě po ní, příliš nechápu, protože bych hned z fleku vybral kousky, které tomuto účelu sedí mnohem lépe a které “Leap of Faith” mnohem více přibližují. “I’ll Never…” zastupuje v podstatě pouze jeden aspekt tvorby těchto Belgičanů. A navíc v poněkud nudném podání. Na chytlavé melodie kytaristy a vokalisty Jana De Vuyssereye se zapomnělo, takže minimálně z tohoto důvodu je daleko reprezentativnější a hlavně kvalitnější kus skladba titulní, která je typická thrashová hitovka v nezvykle chytlavém pojetí se skoro až heavy metalovým refrénem, jenž se vážně povedl. Jasná pecka alba.

On celkově je úvod nahrávky o něco našlapanější než její závěr. Úvodní “Preach to the Masses” je hutná palba, která sice neuhání v totálně neurvalém tempu, ale agresivní zpěv a podladěný kytarový riff táhnou spolu s výraznou rytmikou skladbu hodně kupředu. Jen škoda podivně zasekávaného kytarového sóla, které se může pyšnit titulem zajímavé, ale skladbu zbytečně brzdí. To “Last Chance” už je jedním z těch songů, k nimž nemám prakticky žádných výhrad. Vše je pevně na svém místě a na poměry alba představuje asi největší kontrast mezi thrashovými výjezdy a melodicky chytlavými pasážemi a přesto je to celek, který funguje. Z onoho slabšího závěru musím vyzdvihnout zejména zbytečnou instrumentálku “Elysium”, jež album nikam neposouvá, a úplně poslední “Down”, která je jako poslepovaná z několika různých nápadů a vůbec nehraje jako celek. První třetina, která je asi tou úplně nejúdernější pasáží desky, je skvělá, jenže pak se přejde k nikam nevedoucímu melodickému kytarovému hoblování, jež se zase změní v poklidněji vystavěný závěr. Chápu, že se pracovalo s různými náladami a záměr o něco zajímavějšího na konec, kdy se úderný úvod rozplyne pod hřejivostí pozdějšího melodického přístupu, má něco do sebe, ale takhle to prostě nefunguje.

Tak či tak je “Leap of Faith” slušná deska, která mě celkem solidně pobavila a jejíž melodie si broukám i nyní při psaní recenze. Nebudu to protahovat a prostě to řeknu tak, jak to je. Z Guilty as Charged se díky jejich debutu “Leap of Fiaht” rozhodně nestanou mí oblíbenci, na něž nedám dopustit, ale album v žádném případě nemažu z disku jako tucty dalších a dokážu si představit, že si jej zcela dobrovolně v budoucnu ještě pustím, protože jeho poslech mě baví. Dobrá práce.


44Mag – Outlaw Psychosis

44Mag - Outlaw Psychosis
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Pensylvánská pětice vznikla v roce 1998 a už od svých počátků se svým stylovým zaměřením orientovala směrem k takovým legendám jako Metallica, Pantera a překvapivě (asi jako úplně každá začínající skupina) Black Sabbath. Když o tom tak přemýšlím, tak jejich hudba odpovídá tomu, co posluchač od tvorby postavené na vlivech odkazu zmíněných kapel může očekávat. Většinou se tvorba 44Mag nese v rychlejším tempu a dá rozum, že v jejich hudbě nesmí chybět pěkně agresivní kytarové riffy. Občas se zpomalí a zhutní, ale ani v těch chvílích nepostrádá “Outlaw Psychosis” na naléhavosti, protože zpěvák Jared Mondell si umí zařvat, i když se jeho kolegové nechají pohltit prapůvodním heavy metalem 70. let.

“Outlaw Psychosis” sice není první deskou 44Mag, protože kapela už v roce 2007 vydala své debutové album s titulem “Past Sins”, ovšem znát to není. Je mi sympatické, že se 44Mag snaží být sví, nesvázaní a evidentně si hrají to, co je baví, ale technické zpracování nahrávky evokuje kapelu lokálního významu, která si desky točí sama někde v garáži. Pokud to má být záměr, tak prosím, ale já sám preferuji alespoň trochu učesanější výraz. Tomuto až amatérskému vyznění nepřidává ani Jared Mondell, který je v uřvaných pasážích nabroušený jako pila, ale jakmile se snaží o civilnější vokál a čistší polohy, tak jsem třeba v druhé “Die Tonight” přemýšlel, jestli ten člověk vůbec umí zpívat.

Album samotné obsahuje desítku slušných songů, z nichž mě bavily hlavně ty rychlejší kousky, takže musím vyzdvihnout šestiminutovou “Heroes of the New Aeon”, kraťoučkou “Overdose” nebo thrashovou “Hands of Misery”. Zbylé kusy neurazí, ani nenadchnou, takže naprosto upřímně říkám, že i po vícero posleších jsem si z poslechu neodnášel žádné pamětihodné momenty. Stylem jedním uchem tam a druhým zase rychle ven je “Outlaw Psychosis” albem ideálním, ale nějaké soustředěné náslechy nejsou na místě. Čistokrevný průměr, kterým se díra do světa udělat nedá.


Machine Head, Beast Within the Sound

Machine Head
Datum: 12.8.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Machine Head, Beast Within the Sound

Americké Machine Head jsem vždy považoval za asi nejreprezentativnější zástupce moderního thrash/groove metalu, neboť jejich talent skládat hrubé a rázné, přitom však propracované a progresivní kompozice je vždy značně odlišoval od většiny standardní žánrové produkce. Vzhledem k tomu, že v České republice v posledních letech vystupovali pouze jako předkapela Metallicy, šance vidět jejich klubové vystoupení nahnala hromadu věrných do pražského klubu Roxy v Dlouhé třídě. A entuziastický přístup fanoušků se také značně zasloužil o výsledný dojem. Po stránce atmosféry byl totiž úterní večer metal par excellence…

Po absolvování fronty, jež se po chodníku táhla přes přechod pro chodce, který byl pravidelně uvolňován pro odbočující auta do uličky, a průchodu kontrolou lístků, se mi z balkónu naskytnul pohled na interiér klubu, jež se ukázal celkem prostorným a pro kapelu formátu Machine Head adekvátním. Pódium zde bylo patřičně ozdobeno klasickými proprietami s logem kapely a v prvních řadách postávajících zatím jen pár nadšenců si buď povídalo či znuděně se rozhlíželo. Mezi ně jsem také se zastávkou v šatně zamířil. A zatímco se pod pódiem odehrávaly již zmiňované aktivity posíleny o lehké napětí z nastávající kulturní akce, sál se pozvolna zaplňoval a na scénu přišla čtveřice chlápků v tričkách svých oblíbených kapel.

Česká předkapela Beast Within the Sound byla pro mě do té chvíle velká neznámá a vyklubala se z ní příjemná neurážející groove metalová záležitost s prvky metalcoru, jež ani přehnaně nenadchla, ani neurazila, ale přesto jsem si ji užil. Toto vystoupení bylo zároveň premiérou jejich nového zpěváka Filipa Škobise, který nás přivítal až podezřele formální frází: “Dámy a pánové…” V rámci komunikace s publikem protipól v kapele představoval opiercingovaný kytarista, jenž nadšeně párkrát zopakoval svůj oblíbený vulgarismus. Kapela má na kontě zatím loňský debut “Eternal Conflict”. Celkem charismatické vystoupení. Už zde ovšem bylo patrné ne moc vyrovnané nazvučení, jež zahlazovalo elegantnější kytarové postupy a vyzdvihovalo spíše rytmiku a které přetrvalo i po vystoupení hlavních hvězd večera.

Setlist Machine Head:
01. Imperium
02. Beautiful Mourning
03. Locust
04. The Blood, the Sweat, the Tears
05. Bite the Bullet
06. Ten Ton Hammer
07. Darkness Within
08. Bulldozer
09. Killers & Kings
10. Davidian
11. Aesthetics of Hate
12. Old
13. Halo

Kamarád už se na mě zubí, neboť začíná úvod “Imperium”, jeho oblíbené pecky pocházející z alba “Through the Ashes of Empires”, kterou jako obvykle hrají jako našlapaný otvírák. A z druhé řady okamžitě migruji o několik řad vlevo dozadu – zkrátka, kdo nekotlí náruživě, nemá nárok (smích). Stejně tak fotografům také dochází, že pokud chtějí zachovat funkčnost svých hýčkaných zařízení, být poblíž něčeho co se později transformuje v circle pit se nevyplácí. Atmosféra představuje oproti předkapele jasný a vzhedem k věhlasu thrashových velikánů pochopitelný nárůst nadšení a to, že je zaděláno na bolest krku, rukou, zad i nohou, takřka nikomu nebrání neverbálně vyjadřovat svou radost z výtečných muzikantů na pódiu. Někdo klidněji, jiný s fanatismem a výkonností vrcholového sportovce. A i přes zvuk, který ze strany kytar mohl být čitelnější, na fanoušcích není vidět ani náznak zklamání.

Z obecně asi nejvíce ceněné (a i mnou dost oblíbené placky) “The Blackening” kapela pokračuje kouskem “Beautiful Mourning”, u jehož refrénu, jež na studiovkách táhne skladbu o level výš, je čistý zpěv bohužel značně utopen. To ovšem nevadí, neboť na kapele je vidět, že si své vystupování také nepokrytě užívá. U následující “Locust” ze zatím poslední desky z roku 2012 se již střední část sálu rozjíždí do regulérního circle pitu a ostatní, preferující statičtější pohled na pódium, se významně pohybují do rytmu či pohodí vlasovým porostem. To, že nadšení kapely není jenom póza a že i mají k Praze zvláštní vztah, vyplývá z o pravidelné akustické zabrnkání doprovozené promluvy zpěváka a kytaristy Robba Flynna před skladbou “Darkness Within”, jejíž klip byl natáčen právě v matičce stověžaté. Žádné pózy a prázdná hesla, která by bezmyšlenkovitě opakovali na každé zastávce turné. A ve chvíli, kdy melodii této polobalady pěje celý sál, je na kapele vidět, jak je blahem bez sebe.

Po následující “Bulldozer” z alba “Supercharger” je komunikace s diváky pro změnu obohacena o distribuci pití jedné slečně sedící někomu na ramenou. Z dalších skladeb pak zazněly například ještě “Davidian” z debutu, peckovní “Aesthetics of Hate” a “Old”. Závěr poté obstarala “Halo”, při níž se přede mnou vytvořil příjemný prostor vybízející k provětrání vlasů. To se nedalo odmítnout, na pódiu drtící kapela, kolem nadšená atmosféra a ruka mocně vztyčena v nadšeném gestu. Nic jiného nežli poslechnout fanouškovský pokřik “Machine ‘Fucking’ Head!” a roztočit vrtuli snad ani nešlo (smích).

A co vlastně dodávat k vystoupení kapely s dnes již kultovním statusem v rámci moderního metalu? Jejich vystoupení, jež i přes zvukovou nedokonalost dokázalo nadrtit jak málokteré jiné (z letoška mě napadají tak možná Cult of Luna, ovšem to je žánrově úplně jinde), se postaralo o výjimečný zážitek. Takže doufám, že až budou mít příště zase klubový koncert, tak se tam uvidíme!