Pensylvánská pětice vznikla v roce 1998 a už od svých počátků se svým stylovým zaměřením orientovala směrem k takovým legendám jako Metallica, Pantera a překvapivě (asi jako úplně každá začínající skupina) Black Sabbath. Když o tom tak přemýšlím, tak jejich hudba odpovídá tomu, co posluchač od tvorby postavené na vlivech odkazu zmíněných kapel může očekávat. Většinou se tvorba 44Mag nese v rychlejším tempu a dá rozum, že v jejich hudbě nesmí chybět pěkně agresivní kytarové riffy. Občas se zpomalí a zhutní, ale ani v těch chvílích nepostrádá “Outlaw Psychosis” na naléhavosti, protože zpěvák Jared Mondell si umí zařvat, i když se jeho kolegové nechají pohltit prapůvodním heavy metalem 70. let.
“Outlaw Psychosis” sice není první deskou 44Mag, protože kapela už v roce 2007 vydala své debutové album s titulem “Past Sins”, ovšem znát to není. Je mi sympatické, že se 44Mag snaží být sví, nesvázaní a evidentně si hrají to, co je baví, ale technické zpracování nahrávky evokuje kapelu lokálního významu, která si desky točí sama někde v garáži. Pokud to má být záměr, tak prosím, ale já sám preferuji alespoň trochu učesanější výraz. Tomuto až amatérskému vyznění nepřidává ani Jared Mondell, který je v uřvaných pasážích nabroušený jako pila, ale jakmile se snaží o civilnější vokál a čistší polohy, tak jsem třeba v druhé “Die Tonight” přemýšlel, jestli ten člověk vůbec umí zpívat.
Album samotné obsahuje desítku slušných songů, z nichž mě bavily hlavně ty rychlejší kousky, takže musím vyzdvihnout šestiminutovou “Heroes of the New Aeon”, kraťoučkou “Overdose” nebo thrashovou “Hands of Misery”. Zbylé kusy neurazí, ani nenadchnou, takže naprosto upřímně říkám, že i po vícero posleších jsem si z poslechu neodnášel žádné pamětihodné momenty. Stylem jedním uchem tam a druhým zase rychle ven je “Outlaw Psychosis” albem ideálním, ale nějaké soustředěné náslechy nejsou na místě. Čistokrevný průměr, kterým se díra do světa udělat nedá.
Datum: 12.8.2014 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Machine Head, Beast Within the Sound
Americké Machine Head jsem vždy považoval za asi nejreprezentativnější zástupce moderního thrash/groove metalu, neboť jejich talent skládat hrubé a rázné, přitom však propracované a progresivní kompozice je vždy značně odlišoval od většiny standardní žánrové produkce. Vzhledem k tomu, že v České republice v posledních letech vystupovali pouze jako předkapela Metallicy, šance vidět jejich klubové vystoupení nahnala hromadu věrných do pražského klubu Roxy v Dlouhé třídě. A entuziastický přístup fanoušků se také značně zasloužil o výsledný dojem. Po stránce atmosféry byl totiž úterní večer metal par excellence…
Po absolvování fronty, jež se po chodníku táhla přes přechod pro chodce, který byl pravidelně uvolňován pro odbočující auta do uličky, a průchodu kontrolou lístků, se mi z balkónu naskytnul pohled na interiér klubu, jež se ukázal celkem prostorným a pro kapelu formátu Machine Head adekvátním. Pódium zde bylo patřičně ozdobeno klasickými proprietami s logem kapely a v prvních řadách postávajících zatím jen pár nadšenců si buď povídalo či znuděně se rozhlíželo. Mezi ně jsem také se zastávkou v šatně zamířil. A zatímco se pod pódiem odehrávaly již zmiňované aktivity posíleny o lehké napětí z nastávající kulturní akce, sál se pozvolna zaplňoval a na scénu přišla čtveřice chlápků v tričkách svých oblíbených kapel.
Česká předkapela Beast Within the Sound byla pro mě do té chvíle velká neznámá a vyklubala se z ní příjemná neurážející groove metalová záležitost s prvky metalcoru, jež ani přehnaně nenadchla, ani neurazila, ale přesto jsem si ji užil. Toto vystoupení bylo zároveň premiérou jejich nového zpěváka Filipa Škobise, který nás přivítal až podezřele formální frází: “Dámy a pánové…” V rámci komunikace s publikem protipól v kapele představoval opiercingovaný kytarista, jenž nadšeně párkrát zopakoval svůj oblíbený vulgarismus. Kapela má na kontě zatím loňský debut “Eternal Conflict”. Celkem charismatické vystoupení. Už zde ovšem bylo patrné ne moc vyrovnané nazvučení, jež zahlazovalo elegantnější kytarové postupy a vyzdvihovalo spíše rytmiku a které přetrvalo i po vystoupení hlavních hvězd večera.
Setlist Machine Head:
01. Imperium
02. Beautiful Mourning
03. Locust
04. The Blood, the Sweat, the Tears
05. Bite the Bullet
06. Ten Ton Hammer
07. Darkness Within
08. Bulldozer
09. Killers & Kings
10. Davidian
11. Aesthetics of Hate
12. Old
13. Halo
Kamarád už se na mě zubí, neboť začíná úvod “Imperium”, jeho oblíbené pecky pocházející z alba “Through the Ashes of Empires”, kterou jako obvykle hrají jako našlapaný otvírák. A z druhé řady okamžitě migruji o několik řad vlevo dozadu – zkrátka, kdo nekotlí náruživě, nemá nárok (smích). Stejně tak fotografům také dochází, že pokud chtějí zachovat funkčnost svých hýčkaných zařízení, být poblíž něčeho co se později transformuje v circle pit se nevyplácí. Atmosféra představuje oproti předkapele jasný a vzhedem k věhlasu thrashových velikánů pochopitelný nárůst nadšení a to, že je zaděláno na bolest krku, rukou, zad i nohou, takřka nikomu nebrání neverbálně vyjadřovat svou radost z výtečných muzikantů na pódiu. Někdo klidněji, jiný s fanatismem a výkonností vrcholového sportovce. A i přes zvuk, který ze strany kytar mohl být čitelnější, na fanoušcích není vidět ani náznak zklamání.
Z obecně asi nejvíce ceněné (a i mnou dost oblíbené placky) “The Blackening” kapela pokračuje kouskem “Beautiful Mourning”, u jehož refrénu, jež na studiovkách táhne skladbu o level výš, je čistý zpěv bohužel značně utopen. To ovšem nevadí, neboť na kapele je vidět, že si své vystupování také nepokrytě užívá. U následující “Locust” ze zatím poslední desky z roku 2012 se již střední část sálu rozjíždí do regulérního circle pitu a ostatní, preferující statičtější pohled na pódium, se významně pohybují do rytmu či pohodí vlasovým porostem. To, že nadšení kapely není jenom póza a že i mají k Praze zvláštní vztah, vyplývá z o pravidelné akustické zabrnkání doprovozené promluvy zpěváka a kytaristy Robba Flynna před skladbou “Darkness Within”, jejíž klip byl natáčen právě v matičce stověžaté. Žádné pózy a prázdná hesla, která by bezmyšlenkovitě opakovali na každé zastávce turné. A ve chvíli, kdy melodii této polobalady pěje celý sál, je na kapele vidět, jak je blahem bez sebe.
Po následující “Bulldozer” z alba “Supercharger” je komunikace s diváky pro změnu obohacena o distribuci pití jedné slečně sedící někomu na ramenou. Z dalších skladeb pak zazněly například ještě “Davidian” z debutu, peckovní “Aesthetics of Hate” a “Old”. Závěr poté obstarala “Halo”, při níž se přede mnou vytvořil příjemný prostor vybízející k provětrání vlasů. To se nedalo odmítnout, na pódiu drtící kapela, kolem nadšená atmosféra a ruka mocně vztyčena v nadšeném gestu. Nic jiného nežli poslechnout fanouškovský pokřik “Machine ‘Fucking’ Head!” a roztočit vrtuli snad ani nešlo (smích).
A co vlastně dodávat k vystoupení kapely s dnes již kultovním statusem v rámci moderního metalu? Jejich vystoupení, jež i přes zvukovou nedokonalost dokázalo nadrtit jak málokteré jiné (z letoška mě napadají tak možná Cult of Luna, ovšem to je žánrově úplně jinde), se postaralo o výjimečný zážitek. Takže doufám, že až budou mít příště zase klubový koncert, tak se tam uvidíme!
Švédská pětice Miasmic Theory od svého vzniku, jenž se datuje k roku 2008, nezahálí a letos vydává své druhé album, kterým je eponymní “Miasmic Theory”, jež navazuje na dva roky starý debut “Sound of Desperation”. Když jsem si tak procházel informace o kapele na Encyclopaedia Metallum, tak jsem se při zjištění, že je původem z Göteborgu, začal těšit na pořádnou porci hutného death metalu dle klasických severských zvyklostí, ale výsledek je nakonec přeci jen někde jinde.
Miasmic Theory jsou stejně tak thrash metalová parta jako death metalová, takže je jasné, že album bude fungovat hlavně v rychlejším tempu a na klasické střednětempé deathové vály můžete směle zapomenout. Kapela zpomalí pouze za předpokladů, že vytáhne z rukávu nějaký groove riff, který umocňuje už tak relativně silný moderní nádech, jenž z “Miasmic Theory” lze vycítit. Přestože kytary obsluhují pouze dvě ruce Valtera Koivunena, tak si buďte jistí, že nebudete ochuzeni o masivní zeď kytarových ploch, která hudbě Švédů vévodí. Spolu s ní je vytažen do popředí vokál. Tedy, abych byl přesnější, tak myslím vokály, protože kapela disponuje dvojicí pěvců jménem Thomas Persson a Lisa Hultgren. Správně tušíte, že Lisa je ženského pohlaví, ale bát se melodických a operních vokálů nemusíte, protože kdybych na promo fotce neviděl holku, tak mě ani nenapadlo, že jeden z těch hlasů patří ženě. Taky jsem hezkých pár poslechů žil v iluzi, že zpěvák umí a že předvádí hned několik poloh.
Co jen tak říci o “Miasmic Theory”, abych ho mohl vystihnout co nejjednodušším způsobem a nemusel se v tom zbytečně plácat… jo, už vím. Agresivní bruska. Asi tak bych hudbu Miasmic Theory popsal ve dvou slovech. Půlhodinová stopáž má v sobě nahuštěnou velkou spoustu energie, vaty je opravdu pomálu, a protože všechny vály velmi solidně odsýpají, tak je ještě více umocňováno agresivní vyznění jednotlivých skladeb. Ty jsou občas více thrash (“Watch Your Step”), jindy zase více death metal (“Time Well Spent”) a v “Delusional” jsem měl zase pocit, že poslouchám grindem načichlé Carcass (i ten Thomasův vokál je Walkerovi místy dost podobný). Snažím se tím ale říct, že skladby nejsou vyloženě jedna jako druhá, i když základní směr, v tomto případě podtržený prvotřídním zvukem srovnatelným s velkými žánrovými jmény, je ve všech z nich v zásadě neměnný.
I díky tomu, že je “Miasmic Theory” dost semknutý počin, kterému se podařilo to, na co spousta kapel čeká ještě mnohem déle, se mi jen těžko hledají mouchy, které bych borcům a slečně vytknul. Mám tím na mysli, že nelze jen tak z fleku říct, která skladba je nejlepší a která naopak nejhorší. Nebo alespoň já s tím mám problémy, ačkoli z mých vlastních preferencí budu vždy upřednostňovat rychlejší kusy jako “Watch Your Step”, “Ending” a skoro až punkovým odérem načichlou “Reality” před klasičtějšími death metalovými kusy typu “Dead End”, nebo naopak groovy skočnou “Alone”. Ta v tomto ohledu celkem solidně vyčnívá nad zbytek skladeb, protože pokud pominu hrubé vokály, tak instrumentálně má hodně blízko k zámořské produkci moderních metalových kapel. I zde se však najde místo pro kulometnou kadenci bicích, takže vše se stále děje na území prostoru vymezeném pro album jako celek.
Nevidím důvod, proč to dál protahovat. Miasmic Theory ukázali na malém prostoru, že umí a jejich druhé album se mi velmi zalíbilo. Jejich mix výše uvedeného je chytlavý, agresivní a i přes technicky precizní zvuk a instrumentální výkony se z jejich tvorby nevytratila uvěřitelnost a živelnost, čehož si velmi cením. “Miasmic Theory” tak nezní jako načančaný produkt pevně uzavřené skandinávské melo-deathové scény, ale na své by si měli přijít hlavně ti, kterým v klasicky pojaté hudbě čerpající z největších jmen žánru nejsou na obtíž moderní prvky a postupy.
Když Eths přišli o svou dosavadní zpěvačku Candice Clot, byl to pro fanoušky docela šok, protože právě Candice měla na svědomí podstanou část přitažlivosti kapely. Na její nástupkyni, francouzskou obdobou talentových soutěží proslavenou Rachel Aspe, byla upřena celá řada očí, jejichž majitelé většinou neměli moc velkou potřebu odpouštět případné přešlapy, a první šance zjistit, jak vypadá budoucnost Eths bez Candice, se jim naskytla na EP “Ex Umbra in Solem”.
EP obsahuje sedm skladeb, které dají dohromady 30 minut, ale pouze titulní song je nový. Zbytek tvoří tři živáky a tři znovunahrané starší skladby – to vše pochopitelně s Rachel za mikrofonem. Jak si vede? Živáky s dovolením vypustím, protože takhle z desky stejně nevypovídají absolutně o ničem, ale zajímavější je to s trojicí “Voragine”, “Harmagueddon” a “Proserpina”, jež se původně objevily na výtečně předloňské desce “III”. Všechny tři mám v původním provedení vážně hodně rád, a zřejmě proto mi s Racheliným vokálem moc nesedí. Rachel je formálně dobrá a growl i čistý zpěv zvládá celkem s přehledem, ale funguje to jen když tlačí na pilu. Když sundá nohu z plynu, vyniknou drobné detaily, na nichž je jasně vidět, že Candice tu muziku prožívala mnohem více, a díky obnaženým emocím, které do zpěvu vkládala, to bylo mnohem, mnohem přitažlivější.
Vlastní nový song “Ex Umbra in Solem” je na tom ale celkem dobře. Sice mi moc nesedí jeho zvuk a na pecky, jichž bylo “III” plné, se úplně nechytá, ale poslouchá se to dobře, kvalita je v tom taky a především zde Rachel netrpí srovnáním se svou právem adorovanou předchůdkyní.
“Ex Umbra in Solem” je jasným příkladem počinu, který se snaží představit kapelu v nové sestavě. Soudě podle toho, jak to dopadlo, to Rachel asi nebude mít moc lehké, protože přes velmi podobný projev byla Candice prostě lepší. Nová skladba ale zachovává naději, že tak skvělá kapela, jakou byli (jsou?) Eths, ještě není na odpis, tak se nechme překvapit. Hůl nad nimi zatím rozhodně nelámu!
Země: USA Žánr: groove metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Wings of Feather and Wax
02. Face Down
03. Melting of My Marrow
04. Snakes of Jehovah
05. Curb Crusher
06. Save the Robots
07. Fire to Your Flag
08. I.E.D.
09. Dust into Darkness
10. Twelve Labors
11. Forbidden Fire
Přestože oficiálně Killer Be Killed vznikli někdy v průběhu roku 2011, tak pomyslné základy byly položeny už v roce 2010 skladbou “Rise of the Fallen” z tehdy aktuální fošny “Omen” groove thrashových Soulfly, kdy se mimo ikonického frontmana Maxe Cavalery chopil mikrofonu jako host Greg Puciato z řad The Dillinger Escape Plan a výsledkem byla nejlepší skladba z jinak zašedlého alba Cavalerovské hoblovačky. Chemie zřejmě zafungovala do takové míry, že zanedlouho už obě persóny krmily veřejnost řečmi o plánu nahrát společné album v duchu “Point Blank” projektu Nailbomb, s nímž v polovině 90. let vyrukoval Max Cavalera a Alex Newport z Fudge Tunnel. Očekávat vyložené vzkřísení Nailbomb po hudební stránce bylo naivní, nicméně i tak jsem si už v té době říkal, že by to nemuselo být úplně špatné spojení.
Uběhl nějaký ten rok a z původně zamýšleného vokálního dua se zrodila personálně plnohodnotná kapela, protože do řad Killer Be Killed vstoupil Troy Sanders, což není nikdo jiný než basák a jeden z vokalistů progresivců Mastodon, a na bicí tuto hvězdnou trojici doprovází Dave Elitch z The Mars Volta. Už jen takto hvězdně nabitou sestavou je svým způsobem papírově zaděláno na velmi zajímavou desku, od které jsem na jednu stranu očekával stejně barvitou nahrávku, jako je personální osazenstvo, které za ní stojí, a na stranu druhou jsem se obával toho, že skladatelské otěže vezme pevně do svých rukou Max Cavalera a výsledek se bude až příliš podobat vokálními hosty osvěženým Soulfly, kteří se na posledních albech (dobře, “Enslaved” budiž výjimkou) zasekli v jednoduchých riffových odrhovačkách, jež ani dřívější Maxovo vokální charisma nezachrání. A to se naštěstí neděje, protože skoro každý ze zúčastněných přidal do rendlíku špetku vlastního koření.
Proč skoro? I když reklamní slogany nezapomněly upozornit, že debutový počin “Killer Be Killed” zní přesně tak, jak si můžete představit od spojení Soulfly, The Dillinger Escape Plan, Mastodon a The Mars Volta, tak hudební spojení s posledně jmenovanými nevidím, nebo mi alespoň úspěšně uniká. Dave Elitch je samozřejmě skvělý bubeník, který na albu dokazuje, že se metalové hudby neštítí, ale čekat vklad připomínající jeho bývalé působiště, kde navíc zaskakoval na jednom turné, je naprosto zbytečné. Ale tím nechci snižovat jeho kredit, jen prostě stojí ve stínu svých slavnějších kolegů. “Killer Be Killed” totiž velmi úspěšně těží z hlasové barvitosti všech tří vokalistů, která je určitě hlavní devízou celé nahrávky. Cavalera je v těch svých jednoduchých skočných pasážích ostrý jako vždycky a dokonce ani ty jeho jednoduché texty nejsou tentokrát na škodu. Sanders zase přináší špetku vokální psychedelie své domoviny a Puciato s bravurou sobě vlastní přechází od melodických vokálů k těm nervně chaotickým. Těch bych sice není tolik, kolik bych si já osobně představoval, ale každý, kdo ví, kde se pánové hudebně pohybují, nemůže být na pochybách, že nudit se v tomto ohledu nebude.
Tak, už jsme si toho řekli o kapele i samotných členech poměrně dost, nicméně pořád nepadla zmínka o tom, kde se Killer Be Killed pohybují hudebně. Ono se žádné překvapení nekoná, protože je tam něco z každé výše uvedených kapel, ovšem navrch mají k mému vlastnímu překvapení Mastodon v těch metalovějších polohách, nicméně zde je výsledek o dost přímočařejší a bez těch jejich rozmanitých kytarových ploch. Maxovy kytarové riffy ustupují občas do pozadí na úkor vrstveným kytarovým plochám, kde se melodicky hrabe strun, sem tam zase kvílí a vůbec je to v mnoha momentech celé vzdálené jednoduché kytarové orientaci Soulfly. V každém případě je “Killer Be Killed” dostatečně barvitá deska, která nesvádí posluchače do sfér nudy a zoufání si nad kolovrátkovostí jedenáctky skladeb, které sice jistý svazující skladatelský rukopis nesou, ale v tomto případě to neznamená totožnou stavbu písní.
Už v předstihu zveřejněné písně z eponymního debutu, “Wings of Feather and Wax” a “Face Down”, poodkryly jeho zákoutí dostatečně a třeba já se na album po jejich vyslechnutí vyloženě těšil. Obě jiné, ovšem obě mají tu sílu, že se strašně rychlou zakousnou pod kůži. “Wings of Feather and Wax” určitě velmi vtíravým refrénem, v němž Greg Puciato předvádí, že ne všechny melodické popěvky musí v moderně orientované metalové hudbě znamenat výlety do emo vod. Ještě před kytarovým sólem si však na chvíli vezme slovo Max a svým typicky heslovitým frázováním nenechá nikoho na pochybách, že “Killer Be Killed” není pouze o melodiíích. Následující “Face Down” je po Cavalerovsku úderná metalová vypalovačka, která ničí drsným riffem až do chvíle, než Troy vstoupí na scénu se svým klasickým dřevorubeckým zpěvem. Vsadím se, že si teď říkáte jak zmatečně a nesourodě to musí znít. Každou chvíli se střídá vokalista, svým způsobem i nálada dané písně, ale opak je pravdou. To, co by řadu alb dokonale pohřbilo, je zde tou hlavní devízou. Sám jsem byl překvapený, jak uceleně “Killer Be Killed” ve výsledku zní.
Protože mě nenapadá vyloženě slabá skladba, jíž bych během poslechu nepřišel na chuť, tak mám poměrně ulehčenou práci v tom smyslu, že můžu vybrat kteroukoli píseň a jedná se o trefu do černého. A je fuk, jestli sáhnu po přímočaré hitovce “Curb Crusher”, nářezové “Fire to Your Flag” nebo odlehčené “Dust into Darkness”, která i přes nezbytné kytary využívá melodického potenciálu Grega Puciata. Docela překvapivá je závěrečná “Forbidden Fire”, která je takovou modernější verzí “Planet Caravan” od Black Sabbath. Ostřejší výjezdy ji sice drží v mantinelech postavených předchozími písněmi a chybí v ní ty tribal bubínky, ale letmá psychedelie se jí nevyhnula a jako dozvuk právě končivší desky je to vcelku pohodová záležitost. Úplně nejvíc mne oslovila rozmanitá a promyšlená “Snakes of Jehovah” se skvělým Puciatem, jehož řev stojí jako protiklad k Sandersovi v refrénu, a jejich vzájemné spojení je jedním z top momentů celé desky.
Ačkoliv jsem od debutu Killer Be Killed čekal opravdu mnohé, od šedivé nudy až po slušnou moderně metalovou nahrávku, tak jsem se stejně netrefil, protože výsledek dopadl nad očekávání dobře. Moderní zvuk, skvěle napsané písně, do nichž všechny zúčastněné postavy vložily to nejlepší, co mohly (celkem nespravedlivě jsem ve svém povídání upozadil Davea Elitche, ale buďte si jisti, že jeho plastická hra je skoro stejně nedílnou součástí nahrávky jako vokály jeho parťáků). Z recenze je zřejmé, pro koho je tohle album určeno. Fanoušci moderních postupů, kde se vokálními melodiemi a trendovými kytarovými postupy nešetří, budou jistě u vytržení, ale to není myšleno jako potupa a škatulkování desky do sfér podbízivé sračky, protože na to přináší velké množství vyloženě skvělých pasáží, které ji staví do světla srovnání s kvalitou posledních nahrávek domovských působišť jednotlivých členů, což u věcí jako “The Hunter” nebo “One of Us Is the Killer” není špatná vizitka, co říkáte?
Další názory:
Mně osobně to na rozdíl od kolegů jako zas taková bomba nepřijde. Samozřejmě neříkám, že je “Killer Be Killed” sračka, protože to není ani v nejmenším (ostatně by to bylo fakt prapodivné, kdyby byla, vzhledem ke zkušenostem všech zúčastněných), ale prostě to není až tak velká pecka. Především mi trochu vadí, že Killer Be Killed s nadsázkou znějí, jako kdyby to bylo několik kapel v jedné. Chvíli to zní jako Mastodon, chvíli jako Soulfy, chvíli zase něco úplně jiného… v jednu chvíli (jmenovitě “Save the Robots”) mi dokonce skupina připomněla Linkin Park z období prvních dvou alb. Nemám nic proti tomu, když je muzika variabilní a rozmanitá, ale musí to být s citem a zde mi nějaké přechody přijdou trochu lámané přes koleno. Z vokalistů jsou skvělí Greg Puciato i Troy Sanders… ten první například táhne hned úvodní song “Wings of Feather and Wax”, zatímco ten druhý si zase vychutnal třeba “Melting of My Marrow”. Nejslabším článkem je dle očekávání Max Cavalera, ale to není žádné překvapení – stačí se jen podívat, jak jsou na tom domovské formace těch tří, aby to bylo jasné. “Killer Be Killed” rozhodně má svoje povedené momenty a o některých písničkách bych se nebál tvrdit, že mě i baví (“Melting of My Marrow”, “Save the Robots”, “Forbidden Fire” nebo “Dust into Darkness”, v níž se zase blýskne Puciato, jemuž melodický vokál fakt sluší), ale celkově můžu vytáhnout známku “jen” pro slušnou, nikoliv však skvělou nahrávku… H.
Už od desky “Omen” od Soulfly jsem se regulérně těšil na Puciatův a Cavalerův projekt. Cavalera je hrdina a ikona mého mládí a The Dillinger Escape Plan jsou pro mě zase velkým jménem dnes, takže jsem po “Rise of the Fallen” netrpělivě čekal fakt totální pecku. No, a tu jsem taky dostal. Teprve při prvním poslechu jsem si uvědomil, že Troy Sanders v Mastodon nejen basuje, ale taky zpívá, což pro mě bylo dost příjemným překvapením. Album si na nic nehraje a jeho pointa je jasná už od začátku, jde tam o tři rozdílné zpěvové projevy. Maxovo klasické štěkání, které mi přijde stejně o třídu výš než v posledních Soulfly, Gregův jekot, stejně jako melodický zpěv, kterého si v The Dillinger Escape Plan moc neužije, což je ovšem škoda, protože mu fakt sedne, a nad tím vším Troyovo halucinogenní vytí. I když je tohle hlavní devízou desky, hudba je taky parádní, je vidět, že pánové už tenhle styl nějaký ten pátek dělají. Nejvíc to asi připomíná Soulfly, ovšem tam, kde Cavalera i Rizzo už postrádají nápady, vstupuje do hry právě Troy Sanders a Greg Puciato, takže deska zní vlastně jako hodně fresh Soulfly s refrény. Mí favoriti jsou “Wings of Feather and Wax”, “Curb Crusher” a náser “Fire to Your Flag”, všechny tři hlavně kvůli refrénům, ale každopádně všech jedenáct songů na desce neskutečně šlape a hlavně první polovina alba je totální nářez. Upřímně nečekám, že by mě nějaká metalová deska v roce 2014 chytla víc než “Killer Be Killed”. Thy Mirra
Země: Dánsko Žánr: melodic death / groove metal Datum vydání: 10.6.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. The Broken 20/20
02. The Boys From Dead Soul Road
03. Existence Status Zero
04. Adrian
05. Organism
06. Silent Inferno
07. Edge of Devastation
08. No Surrender
09. The Longing
10. Emotional Psyco Release
11. Deadhead
12. The Deadcalm
Dám vám teď jednu kvízovou otázku bez možností, která je určená primárně fanouškům dánské scény a moderního metalu soilworkovského střihu. Pamatujete si jméno Michael Bøgballe? Vsadím se, že pár z vás určitě tuší, nicméně pro ten zbytek mám uklidňující zprávu, abyste si to nebrali, protože i já na něj zapomněl, takže vám osvěžím paměť a dávám k dispozici velkou nápovědu jménem Mnemic. Správně, Michael zpíval na prvních dvou albech této moderní úderky a od té doby jako by se po něm slehla zem, takže jsem čuměl jako puk, když jsem jeho jméno uviděl v sestavě Scamp. No jo, musela mi pomoct až ta personální soupiska, čili přiznávám, že jsem jej z alba prvně vůbec nepoznal, protože zas tak vytříbený sluch opravdu nemám.
Aby nebylo mýlky, tak Scamp nejsou nová parta, protože na metalovém rybníčku plují již jedenáctým rokem a novinka “The Deadcalm” je prvním albem po debutu “Mirror Faced Mentality” z roku 2008, nicméně pro zmíněného zpěváka je druhý počin první zastávkou v jejich řadách, takže po výměně vokalisty je “The Deadcalm” svým způsobem novým startem, k němuž si nemohli vybrat lepší posilu, protože to byl právě Michael, který vtiskl Mnemic na prvních dvou albech ksicht díky svému ladnému přecházení od melodických ke řvaným zpěvům, za něž by se ani Björn ze Soilwork stydět nemusel. To, že od jeho odchodu kapela spíš tápe a na dobrou nahrávku se nezmohla, nebudu zbytečně rozebírat, nicméně pro mě osobně zůstavají pravými Mnemic ti z druhého alba “The Audio Injected Soul”…
Zpět ale ke Scamp. “The Deadcalm” přináší nadstandardní porci moderně střiženého death metalu, kterému nechybí moderní nazvučení, občasné samply a jiné futuristické zvuky, ostré kytary a střídaní ostrých a melodických vokálů, takže nic nového pod sluncem, nicméně stále se najdou případy, kdy i takto provařené hudební postupy můžou fungovat. Nemá cenu vás teď krmit tvrzeními o tom, jak jsou Scamp revoluční a inovativní, protože ve skutečnosti takoví nejsou, ale ten standard, který odvádí, dělají s takovým nasazením a hlavně si vybrali opravdu silnou skladatelskou chvilku, že můžu o “The Deadcalm” mluvit jako o žánrovém nadprůměru, který si nic nezadá s těmi největšími jmény. Už jen fakt, že produkoval Tue Madsen, což je záruka skvěle odvedené práce, znamená, že od Scamp čekejte do posledního detailu vybroušený zvukový klenot plný kytarových škrkaček, vyhrávek, bicích dvoušlapek a dunivé basy v pozadí. Prostě vše tak, jak má být. Scamp do toho všeho míchají trošku víc thrashe a groove metalu, takže je výsledek o něco málo přirozenější a nepůsobí vyloženě jako chladný strojový metal, jakým zrovna Mnemic na prvních dvou albech drtili kosti.
Scamp vědí, že u podobného alba je velmi důležitý začátek, který sice vyloženě neurčuje, jestli se po zbytek hrací doby bude posluchač bavit, nicméně když album nějak odpálit, tak ať to stojí za to, takže na prvních čtyřech pozicích se seskládaly jedny z nejlepších válů “The Deadcalm”. “The Broken 20/20” je klasická sekačka ukovaná z ostrých kytarových riffů, které jsou místy tak hopsavé, že si dokážu živě představit to peklo pod pódiem. Samozřejmě, že po chvíli je ta agrese vystřídána zpěvným refrénem, v němž Michael ukáže, proč kdysi platil za jednoho z nejnadanějších pěvců z řad žánrových souputníků a zrovna v tomto případě to dohromady dopadlo dobře, protože jestli něco nemusím, tak pocit, že jsou melodické vokály do skladeb šroubovány zpětně a uměle jen proto, aby daná píseň byla větší hitovka. Tohoto jsem se bohužel dočkal i u Scamp a příkladně “Organism” mi v tomto ohledu přijde dotažená do (ne)dokonalosti.
Vrátím se ale k těm pozitivnějším věcem, kam patří třeba “Existence Status Zero”, jež je pro mne jakýmsi prototypem toho nejlepšího, co můžete na “The Deadcalm” najít. Tedy pokud se budeme bavit o žánrově čistokrevných písních, protože zrovna tady je všechno, co jsem výše popsal pouze teoreticky. Hodně se mi líbí melodické kytarové linky v druhé polovině, jež nahrazují kytarové sólo, pro které nezbylo dostatek místa na celé nahrávce, a je tím podrženo její moderní zaměření, kdy jsou jako vrchol představované spíš breakdowny a melodické výlety, jichž je na albu dost. Dalším z výrazných kusů je rytmicky přesná kytarová řežba jménem “Adrian”, jejíchž prvních deset vteřin patří Mortenu Christensenovi, jenž sedí za bicími a který doplňuje škravý riff ve slokách, jako je tomu dobrou praxí u Fear Factory. Že se však výrazně nepolevuje ani v druhé polovině alba, budiž důkazem našlapaná “Emotional Psyco Release” nebo závěrečná skladba titulní, která staví mnohem víc na melodii než na agresi, a přestože se stopáží přehoupla přes šest minut, tak nepůsobí natahovaně a důstojně uzavírá album, které by si zasloužilo o nějaké dvě písně méně, aby byla jeho síla napěchovaná s větší hustotou, ale žádný provar to taky není, takže jsem neměl problém si album pustit (a hlavně doposlouchat) i dvakrát po sobě, když na to přišlo, což je velmi příjemný fakt, že i přes jasnou stylovou vyhraněnost a jednoduchost nepředstavuje “The Deadcalm” počin na jedno odpoledne.
Po tolika slovech chvály, která zde k nohám Scamp padla, je nelogické očekávat nějakou kritiku, protože “The Deadcalm” se povedlo. Samozřejmě, záleží, co kdo čeká. Pokud nemáte přehnaná očekávání a spokojíte se s výtečně odvedeným standardem, tak by vás nahrávka zklamat v žádném případě neměla. Co víc, fanoušci jmen jako Soilwork, Mnemic a Fear Factory by měli být vyloženě nadšení, protože všechno, kvůli čemu výše uvedené party stojí za to poslouchat, je zde zastoupeno v plné míře. Jednotlivé vály působí uvěřitelně, a přestože odpůrci technicky načančaného metalu budou nadávat i na tuto nahrávku, tak za sebe říkám, že “The Deadcalm” není pouze jedním z mnoha, ale jedná se o počin, který vyčnívá z dlouhé řady jemu podobných a díky své nenucené chytlavosti spojené s notnou dávkou agresí jsem si jej velmi rychle oblíbil.
Země: Finsko Žánr: groove metal Datum vydání: 11.4.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Once We Stand, Once We Fall
02. Norht Star Blues
03. Heroes of the New World
04. Yesterday’s Noose
05. Last Day of Light
06. Blood, Sweat & Broken Neck
07. Fail to Believe
08. Between the Walls of Fire
09. Varra
Dark Days Ahead, kteří letos vydávají svůj nový studiový zářez “North Star Blues”, se zatím ještě nedostali do stádia, kdy by si člověk řekl, že to je zkušená parta, nicméně žádní mlíčňáci to taky nejsou. Na svém kontě mají jedno demo “Promo 2010” a dva roky starý debut “The Long Road South”, na nějž nyní navazují svým druhým studiovým počinem. Sice téhle pětici z Finska trvalo dlouhých sedm let, než se od svého vzniku v roce 2005 vydali zhmotnit své hudební nápady na fyzický nosič, ale pokud se oněch sedm let dělo to, co předpokládám, tedy že kapela koncertovala po všech možných čertech, jen aby se dostala na pódium, tak na novince to nese své ovoce, protože “North Star Blues” je velmi semknuté a Dark Days Ahead čistě jen na jeho základě znějí skoro jako jedna rodina.
Ptáte se, co že to pánové vlastně hrají? Zámořský jižanský groove metal v odkazu Pantery s příměsí thrash metalu a letmého závanu death metalu. Osobně mi to prvně nepřišlo od finské party příliš věrohodné, takže jsem byl připravený na tu nejhorší podobu vykrádání panterovské klasiky, ale to se naštěstí nekoná, a přestože je vliv texaské legendy z “Norh Star Blues” poměrně jasně identifikovatelný, tak jej vyvažuje vlastní vklad v podobě kytarové melodičnosti a finské tklivé nálady, která třeba ovládala prostor pro kytarové sólo v úvodní palbě “Once We Stand, Once We Fall”, jež úplně jasně definuje to, co od zbylé osmičky písní očekávat. Groovy kytarové riffy, nasraný zpěvák Tony Kaikkonen, který splňuje všechny žánrové standardy, a konečně i ty severské kudrlinky, jež sice nezazní v úplně každé ze skladeb, ale když už se tak stane, tak nemám vůbec pocit, že by to do výsledku nepatřilo a působilo to rušivě. Naopak, jako by to do takto západně orientovaného metalu patřilo odjakživa.
Hlavní otázkou, která u podobných počinů vyvstává, jestli je to opravdu tak energické, jak by mělo být. Odpovědí by měla být hned dvojice úvodních kousků “Once We Stand, Once We Fall” a nasupená titulka “North Star Blues”. Prvně jmenovaná je taková ta šlapavá klasika, jejímž jádrem je snadno zapamatovatelný kytarový riff, v tomto případě zdatně zjemňován kytarovými vyhrávkami. Propipólem je pak Tony, jenž není jenom klasický řvoun, jako byl Phil Anselmo nebo Max Cavalera v Sepultuře, ale zní, jako by měl za sebou sbírání zkušeností v nějaké death metalové partě, protože nejenže umí melodicky pohladit jako v “Last Day of Light” a prostřednictvím několika dalších partů jako třeba refrénu v “Yesterday’s Noose”, ale ukazuje, že je vokalista velmi zdatný a často se ubírá směrem death metalového chropotu, jemuž je však velmi dobře rozumět a není to žádný nepochopitelný murmur. Svůj podíl na tom má jistě i krystalicky čistý zvuk, jenž dává vyniknout jak hutným spodkům, tak vzdušnějším pasážím, jako je refrén již zmíněné “Yesterday’s Noose”.
Nemusíte se bát, že na ploše čtyřiceti minut byste byli vhozeni do kytarové drtičky, jež se ani na chvíli nezastaví, protože i přes celkem jasné stylové zaměření je “North Star Blues” počin barvitý. Tu přijde bruska jako “Blood, Sweat & Broken Neck”, tu zase zatěžkaná “Heroes of the New World” nebo šťavnatá “Yesterday’s Noose”, která mi díky vokálním partům a ozvěnám připomíná Zakka Wylda a jeho Black Label Society. Na závěr si pak pánové schovali specialitu jménem “Varra”, která nejenže vyčnívá šestiminutovou stopáží, ale je to instrumentálka (nějaké to mluvené slovo tam je, ale čistokrevný zpěv nikoli) a navíc hudebně jako by se přikutálela úplně odjinud. Velmi melodicky uvolněná a postupně spěje přidáváním kytarových ploch k fantastickému závěru, jemuž vévodí skvělé táhlé sólo jednoho z dvojice Jarkko Petosalmi a Jari Huttunen, jejichž souhra je jádrem úspěchu závěru této kompozice. Protože jsem tady až nebezpečně často zmiňoval označení melodický, tak bych jen pro jistotu uvedl na pravou míru, že agresí Dark Days Ahead nešetří, jen se jim daří ji dobarvovat vkusnými melodiemi, aniž by to vyznívalo samoúčelně.
Kdo náš blog čte pravidelně a občas si přečte i moje recenze, tak možná ví, že pokud na něco v případě poslechu daného alba plivu špínu s železnou pravidelností, tak jsou to balady. Je to samozřejmě o vlastním vkusu, nicméně mně ty výtvory plné patosy vážně lezou na nervy, ale že to není jen z principu dokazuje fakt, že jsem rád, když se občas najde kousek, který se i mně hodně zalíbí. Už zmíněná “Last Day of Light” je přesně tím případem, kdy nemám proti pomalé skladbě žádnou námitku. Nic víc než akustická kytara a zasněný vokál Tonyho v ní nenajdete a funguje tak hlavně díky své atmosféře, ale je prostá pokusů o navození plačící nálady a hlavně zní upřímně, takže tímhle směrem určitě jo. Že je výsledek podobný starému Bon Jovimu (napadá mě “Wanted Dead or Alive”), mi vlastně vůbec nevadí.
Z doposud vyřčeného je asi jasné, že “Norh Star Blues” mě baví. A to tak, že dost. Samozřejmě nehodlám nikoho přesvědčovat, že to je přelomové dílo, protože ve své podstatě to žádný zázrak není a v budoucnu si beztak radši pustím “Vulgar Display of Power” od Pantery, ale vzhledem k tomu, že si Dark Days Ahead na nic nehrají a nechávají za sebe promlouvat hlavně hudbu, která je v tomto případě dost povedená, tak není důvod hledat na jejich druhém počinu mouchy, protože i když tam jsou, tak je mile rád přehlídnu.
Země: USA Žánr: southern / groove metal Datum vydání: 8.4.2014 Label: E1 Entertainment
Tracklist:
01. Fields of Unforgivenss
02. My Dying Time
03. Believe
04. Angel of Mercy
05. Heart of Darkness
06. Beyond the Down
07. Scars
08. Damn the Flood
09. I’ve Gone Away
10. Empty Promises
11. Shades of Gray
Zakk Wylde. Jméno, při jehož vyslovení by i ten méně zasvěcený posluchač měl zavětřit, že mluvíme o jedné z největších legend šesti strun, kterou na výsluní vystřelilo angažmá u Ozzyho Osbourna, s nímž nahrál pětici studiových alb, “No Rest for the Wicked” počínaje a “Black Rain” z roku 2007 konče. Už během svého účinkování v Ozzyho doprovodné bandě se snažil oprostit od škatulky “ten Ozzyho kytarista”, které se už nejspíš nikdy nezbaví. Nejprve jižanským albem “Pride & Glory” stejnojmenného projektu a následně i svým debutovým a doposud jediným sólovým albem “Book of Shadows” se mu podařilo dokázat, že je to velmi schopný skladatel, který sice svými vokálními schopnostmi nedosahuje těch kytarových, nicméně po tolika letech, kdy stojí v čele své vlastní party, Black Label Society, už si ani nelze představit, že by stál u mikrofonu někdo jiný, protože ten jeho chraplák k němu patří skoro stejně tak neodmyslitelně jako Les Paul s černobílým terčem.
Přestože jsou Black Label Society oficiálně považováni jako regulérní kapela, tak nebylo nikdy pochyb, kdo je tady kápo a na kom to celé stojí. Do jisté míry by se dalo říct, že jejich alba jsou vlastně Zakkovy sólovky, kde jej doplňuje sestava doprovodných hudebníků, což sice nezní zrovna fér, ale ruku na srdce, bylo to snad někdy jinak? Devátá řadovka, jež nese název “Catacombs of the Black Vatican”, pokračuje přesně tam, kde se před čtyřmi lety na “Order of the Black” skončilo. A vlastně přesně tam, kde se před patnácti lety na “Sonic Brew” začalo, protože jestli se něco Zakkovi nedá upřít, tak je to zarputilost v tom, co dělá. I z různých rozhovorů je jasné, že absolutně sere na to, co si kdo myslí a alba si dělá podle sebe a podle své aktuální nálady, za což si zaslouží jisté uznání, protože v tomhle fakt nekecá. Že tím “podle sebe” myslí vlastně jeden a tentýž mustr, kde se pouze prohážou jednotlivé skladby a dá se tomu jiný název, je už jiná věc.
Nicméně, i tak nelze říct, že by “Catacombs of the Black Vatican” byl neposlouchatelný počin, který brnká na strunu posluchačovy trpělivosti, protože přesně tohle už tady bylo sedmkrát (“Hangover Music Vol. VI” bylo přeci jen krokem stranou). Řeknu to asi takhle. Komu se nelíbila alba předchozí, tak si s novinkou ani nemusí dávat práci, a komu se dosavadní tvorba Black Label Society líbila, tak by neměl být zklamán, protože Zakkovy chlapské riffy plné kvílení, škrtivá kytarová sóla, tklivá akustická kytara, občas piáno a charakteristický vokál vládnou i “Catacombs of the Black Vatican”. Od minula se změnilo snad jen to, že druhou kytaru už v ruce nedrží Nick Catanese, který loni Black Label Society opustil, a letošní počin je tak vůbec prvním, na němž jeho kytaru nenajdete, protože na jeho místo zaskočil jistý Dario Lorina, což bych vlastně ani nepoznal (a to říkám při vší úctě k tomu, co Catanese na dosavadních albech předvedl).
“Catacombs of the Black Vatican” přináší jedenáctku klasických skladeb Black Label Society, které je dnes už nemožné splést si s někým jiným, takže proč nenazvat klasickým i celé album, které se tentokrát velmi povedlo. Rozhodně víc, než poslední dva zářezy “Shot to Hell” a “Order of the Black”, které mi přišly velmi nevýrazné a které jsem od té doby, co byly aktuální, neslyšel ani jednou. A nelituji toho, protože fakt stály za prd. Tuto prázdnou díru nyní zaplnila novinka, protože ačkoli jsem očekával další obyčejnou porci Zakk metalu, tak jsem ji sice dostal, ale prošpikovanou velmi dobrými nápady, které z jinak obyčejných skladeb dělají ve výsledku mnohem víc než další podprůměrné album v diskografii.
Řešit u Black Label Society jednu skladbu za druhou je spíše na škodu, protože bychom stejně skončili u těch stejných slov jako jsou těžké, ale nápadité kytarové riffy, melodické refrény, skvělá sóla a podobně, takže v tomhle ohledu si hodně ulehčím práci a doporučím pouze “Fields of Unforgiveness”, jež album skvělým způsobem otvírá a která přetavuje všechny tyto aspekty v opravdu povedenou věc, riffově ostrou “Heart of Darkness” s výraznými bicími a nakonec “Beyond the Down”, jež mě doslova položila svým refrénem a typickým Zakkovým kytarovým sólem. K Black Label Society vždy patřily balady, v nichž se poodkrývá jemnější tvář Wylda, a na novince samozřejmě nechybí. Dvojice “Scars” a “Shades of Gray” sice nejsou vyložené pecky, ale hlavně ta druhá, jež album uzavírá, mě svou jižansky suchou atmosférou hodně baví. Nerad bych to zakřikl, ale vypadá to, že časy patetických srágor “The Last Goodbye” a “Sick of It All”, které neskutečně hyzdily už tak špatné “Shot to Hell”, jsou pryč.
To, že mě některé z písní vyloženě nechytly, nebudu řešit, nicméně pro mě je největším záporem alba (a vlastně i celé Zakkovy tvorby) snadná zaměnitelnost. Snad jen krom “The Blessed Hellride”, která mám opravdu zažrané pod kůží, mi jednotlivá alba a v tomto případě jednotlivé písně na “Catacombs of the Black Vatican” připadají jedna jako druhá. Jasně, trošku přeháním, ale po kratším odstupu si jen těžko vybavím nějaký detail daného songu. Už teď mám v hlavě spíše kouli melodií a riffů, které bych v několika případech jen těžko přiřadil k danému songu, a to mám album v přehrávači už několik týdnů, takže v tomto ohledu nejsou Black Label Society zrovna lákavou laskominou. Pokud tedy nejste vyloženě skalní fanoušek, který zná každý tón diskografie, nebo naopak nový posluchač, jenž nemá, s čím by si dané skladby zaměnil, je to běžného posluchače jako já celkem otravné.
Počáteční nadšení, kdy jsem albu plánoval vysolit velmi dobrou osmičku, mě už sice přešlo, ale i tak je “Catacombs of the Black Vatican” nejlepším albem Black Label Society od “The Blessed Hellride”. Není tak nevyrovnané, není ani tak rozmělněné a sází hlavně na uvěřitelnost, což je aspekt, se kterým kapela nikdy neměla žádný problém, nicméně tentokrát se Zakk trefil po dlouhé době do černého a ten svůj groovy jižanský rock/metal vyšperkoval do velmi dobré formy. I když je to hodně nadnesené, tak se nabízí srovnání s “I Am the Fire”, s nímž nedávno vyrukoval Gus G.. Přestože jsou oba pánové někde úplně jinde a hudebně jsou si ve svých představách vzdálení jako den a noc, tak bych si dovolil vyhlásit pro tentokrát remízu, protože oba dali dohromady silný a vyrovnaný materiál hodný velikosti jejich jména, takže i zde tahám z balíčku hodnotících karet velmi slušnou sedmičku, kterou si Black Label Society bezpochyby zaslouží, protože ukázali, že nejedou jen na setrvačnost a nad svou další tvorbou přemýšlejí a snaží se neusnout na vavřínech.
Živáky sice nejsou počiny, které bych vyloženě vyhledával (s výjimkou klasických počinů jako “No Sleep ’til Hammersmith” od Motörhead, nebo “Live After Death” od Iron Maiden jim ani nijak neholduji), ale s Gojirou jsem tentokrát udělal výjimku, protože zaprvé jsem tyhle francouzské drtiče živě ještě neviděl a chtěl jsem slyšet/vidět, o co přicházím, a za druhé, tyhle francouzské drtiče žeru a všechny jejich dosavadní studiovky jsou velmi povedené, přičemž vše po “From Mars to Sirius” je naprostá bomba.
Po minulém “L’enfant sauvage” se vyrazilo na turné, z něhož pochází tento záznam, který vznikl v londýnské Brixton Academy loni v březnu. Při sestavě setlistu se celkem rovnoměrně vybíralo z posledních tří řadovek tak, aby žádná nebylo ochuzená, ačkoli, jak už to tak bývá, dokázal bych vyjmenovat hned několik písní, které mi ve výběru chybí – ze všech musím zmínit jen ničivou “The Art of Dying”, ale budiž. Že se skladby v živé podobě od své studiové předlohy téměř neliší, mě nepřekvapuje, protože Gojira platí za technicky skvěle vybavenou kapelu a snad jediné, co mi na albu nešmakuje, je poněkud statické publikum. Po zhlédnutí obrazové stopy jsem si tento názor malinko poopravil, ale ze zvukového záznamu mi kolikrát přišlo, jako by kapela hrála v prázdné hale. Záznam slušně odsýpá, což lze určitě přičíst faktu, že se tahalo spíš z takových těch hitovek, takže nechybí “Explosia”, “Backbone”, “Oroborus” nebo titulka z minulé řadovky.
Nejsem padlý na hlavu, abych si myslel, že mi “živák” vynahradí osobní setkání, ale můžu říct, že nyní Gojiru toužím vidět ještě víc, protože už po několikáté se mi potvrdila domněnka, že naživo to musí být dobré maso. Joey Duplantier je zvíře, a kdybych měl vybrat nejcharismatičtějšího z mladých vokalistů extrémní metalové scény, tak bych s největší pravděpodobností sáhl po něm.
P. S. Závěrečná dvojice “The Axe” a “The Gift of Guilt” zabíjí a já si říkám, že chci víc, takže šupem pro nějakou řadovku a pozlobit sousedy.
Země: Finsko Žánr: heavy / groove metal Datum vydání: 7.2.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. …to Die/Live For
02. Breathe
03. Maze
04. Three in Vain Gods
05. Deadman Walking
06. New Sun
07. Shut My Mind
08. Eye for an Eye
09. Wolfram
10. Creed
11. 11
12. Flask
13. Hangover 18
Pokud jste nikdy neslyšeli o finských Delayhead, nijak si s tím nelamte hlavu. Já o nich v životě taky ještě neslyšel. Na scéně se pohybují zhruba od roku 2010 a na kontě mají kromě dnes recenzované novinky tři roky starou desku “Vol. 40%”. Myslím, že je zbytečné podotýkat, že jsem s ní doposud neměl tu čest. Nicméně pokud je oproti “Vol. 80%” poloviční nejen číslem v názvu, ale i zážitkem, tak snad raději knihu. Finové totiž na své druhé řadovce nenabízí zrovna výstavní kusy. Nenabízí na ní vlastně vůbec nic.
Na tom, že Delayhead drhnou cosi na pomezí heavy metalu a hard rocku trochu šmrcnutého groovovými vlivy, není nic špatně. Že kapela postrádá nápady nejen ve větší míře, ale v jakékoliv míře, už je horší, ale i to by se za určitých okolností ještě dalo skousnout. Jestli tu ale je něco, co mě od samého začátku na “Vol. 80%” vyloženě otravuje, je to způsob, jakým svojí hudbu podávají. Ona totiž postrádá všechno to, na čem musí být heavy metal nebo hard rock v dnešní době postavený, aby člověka nějak zaujal. Abych byl konkrétnější – už dlouho jsem neslyšel desku, která by byla tak moc prázdná a mechanická. “Vol. 80%” chybí jakákoliv živelnost, náboj, energie, prostě cokoliv, co by vás nakopávalo s každým riffem. Nebo alespoň s každým songem. Vážně nezáleží na tom, jakou formu má těch třináct písní mezi první “…to Die/Live For” a poslední “Hangover 18”. Je úplně jedno, jestli do vás budou Delayhead sypat agresivní “Deadman Walking” s uhulákaným refrénem nebo baladickou “Creed”. V jednom každém případě písně postrádají cokoliv, co by vás mohlo zaujmout, a to, co pro mě hudbu dělá hudbou – duši.
“Vol. 80%” je naprosto němá, nic nepředává. Nevtáhne vás, nijak se nesnaží o to, abyste se k jejímu poslechu vraceli. Jediné, co tak mohu hodnotit, je čistě technické provedení – a ani to není kdovíjak slavné. Spíše naopak, ještě podtrhuje všechno to, co jsem desce vytknul v předchozím odstavci. Práce obou kytaristů, Tuomase Saarinena a Ville Viertola, je sice ještě docela dobrá. Splňuje alespoň to nutné minimum, a pokud bych měl hodnotit jen ji, ještě by “Vol. 80%” nedopadlo tak třeskutě špatně. I zbylá instrumentální složka je na tom zhruba podobně. Vedle kytar, basy a bicích jsou tu však dvě věci, které tu mechanickou stránku naprosto zabíjí. První je Tuomasův vokál – který je vážně otřesný. Nesympatický a nehorázně otravný, navrch se celou dobu nese jen v jedné jediné poloze. Po prvním poslechu alba jsem měl sto chutí tomuhle člověku úředním štemplem zakázat jakékoliv pokusy o zpěv a nahradit ho někým, kdo zpívat umí.
Druhým problémem je zvuk. Nástroje jsou sice čitelné, ale co je to platné, když znějí všechny stejně ploše. Nevím, jestli je to přání kapely nebo neschopnost člověka, který se staral o nahrávání, ale jen to podtrhuje prázdnotu, která na mě z desky čiší každým tónem. Sám nevím, co bych k “Vol. 80%” ještě řekl, protože tohle album si už o moc víc slov nezaslouží. Takže jestli hledáte heavy metalový nášup, Delayhead vynechte. Možná něco takového hrají, ale hrají ho tak otravně, až to bolí. Nízké hodnocení tak není ani tolik za instrumentální stránku, která by se ještě zkousnout dala, ale za to, že to prostě postrádá koule.
