Archiv štítku: groove metal

Soulfly – Enslaved

Soulfly - Enslaved
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Resistance
02. World Scum
03. Intervention
04. Gladiator
05. Legions
06. American Steel
07. Redemption of Man By God
08. Treachery
09. Plata O Plomo
10. Chains
11. Revengeance

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7,5/10
H. – 7,5/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Znáte to přísloví “Co tě nezabije, to tě posílí”? Tak přesně s ním já páchám podobné metalové sebevraždy, jako je vzít si na zrecenzování něco tak notoricky známého, čím Soulfly bez pochyby jsou, s tím, že je technicky sama neposlouchám. Na druhou stranu, berme tuhle informaci pozitivně. Z toho, co všechno vím, se rozhodně nehodlám hrabat hystericky v historických záležitostech kapely. Stejně se většinou neděje nic jiného než to, že se opěvuje stará tvorba a plive se na nové desky, které teď jsou vlastně už taky staré. A co já vím, nejinak je tomu u Soulfly. I když touhle deskou by se to mohlo značně změnit a zkomplikovat.

No, nejdřív si ale přece jen neodpustím malé uvedení do situace. Od předchozího alba uplynuly jen dva roky. Což je docela krátký čas, myslím, krátký čas na to, aby se kapela zvládla znatelně posunout vpřed. Tedy pokud neproběhne průvan ve členech, že ano. Takový, který proběhl právě u Soulfly. (Abych se nevyhnula jménům – Tony Campos a David Kinkade.) Myslím si, že to je přece jen nejpodstatnější prvek, který odděluje dvě značně podobné desky “Conquer” a “Omen” od novinky “Enslaved”. Ostatně, zas tak úchvatný posun to není. Protože faktem je, že Max Cavalera se fakticky snaží s velkou potěchou krmit fanoušky tím, co už se osvědčilo. Někdy možná až tak moc, že už to ani hezké není. Ale tak když to má své obdivovatele a posluchače, tak proč ne, já mezi mě nepatřím. “Omen” okolo mě vyloženě přešlo a nechalo mě zase spát.

Ovšem přejděme přímo k “Enslaved”. První věc, které si všimnete, je zmírnění tempa. Dalo by se říct, že právě tím zpomalením vzniklo album, na kterém jsou mnohem znatelnější a sofistikovanější kytary. Už to přestává být jižansky temperamentní “mišmaš”, ale celkem kultivovaná věcička, což si sami posuďte, zda je to pochvala, nebo není. Všechny songy tím dostávají neméně neočekávaný, ale více přirozený průběh. (Co si pamatuji, “Omen” se mi zdálo, jako úplný apokalyptický zločin proti přírodě.) Konečně to začalo v celkovém důsledku mít hlavu a patu. Dalším milým rysem alba je, že je takové přímočařejší a stručnější. Mám v úmyslu tvrdit, že by to snad mohlo být novou krví v podobě Davida Kinkadeho. Tak nějak vás okamžitě napadne spíše death metal než thrash. A to je přesně to, kam celý tenhle můj rozbor spěje a důvod, proč drze budu tvrdit, že se Soulfly přesunuli do lepší etapy své tvorby.

I když na albu nenajdete vyloženě slabou skladbu, jsou zde dvě, které mě vyloženě nadchly. Prvním z nich je “Gladiator“. Je to vrchol přirozenosti a přímé linie celého alba. Jako v protikladu proti ní stojí “Plata O Plomo“, která si ukradla ty dobré prvky ze starších alb. Jo, jak jsem na ten symfoňák, tak musím říct, že ten konec mě nejen překvapil, ale i dost potěšil. Oproti tomu mi předposlední skladba “Chains” přijde jako malá, dost pomalá, a ještě k tomu dlouhá vycpávka. Chrastění řetězy bych si nechala na jindy. Poslední zmíněnou skladbou bude z mé strany “Redemption of Man by God“. V důsledku to není špatný song, a když jde o tu “výpomoc” Deze Fafary, tak si tu zmínku zaslouží. Ale podle mě kvalit prvních dvou jmenovaných už nedosahuje.

Skoro nakonec si ještě stručně postěžuji na texty. Ty stály za nic ve všech písničkách od Soulfly, které jsem slyšela. Prostě to je fakt, který k téhle skupině patří, ale když už zvolní a vy jim začnete lépe rozumět, trochu se vám to začne tlouct hlavě. Řekla bych, že celá textová stránka až moc pro mě ustupuje řevu. Slova jsou prostě úderná a složitější text není na pořadu dne. (Nejsou tam od té údernosti jiné prvky?) Anebo, a nechci tady nikoho podezřívat, je to jinak a vymyslet složitější text znamená zbytečnou a komplikovanou záležitost. Na předchozích albech to až tak fakt nevadilo, protože celý ten “řev” byl spíš jako další nástroj, ale jak jsem řekla, u téhle desky se mi to trochu vybavilo na mysli.

Až teď jsem si všimla, jak směšně to bude vypadat, když dám taktéž 7,5, ale já si prostě nemůžu pomoct. Jsem si jistá, že to číslo mezi sedmičkou a osmičkou, je tak akorát. Pro mě je osmička už vyšší liga, album, které podle mě budu poslouchat delší dobu a budu si za ním stát, a i když mě Soulfly přesvědčili, že nemám házet flintu do žita, stejně si nejsem jistá, jestli to není jen prvotní opojení. Rozhodně “Enslaved” má něco do sebe a zhruba tak 30 % všech chybek, které jsem na něm pocítila, je čistě můj subjektivní problém. Ale o čem jiném je recenze než o subjektivních problémech, takže i když jsem hodně váhala, půlku bodu si nechám ještě v kapse. Uznávám, že příští desku už se snad sama pokusím zaregistrovat ve svým zorným poli, celá cesta jakou to spěje, začíná stát docela za to.


Další názory:

Svého času, před nějakými cca 12 roky, asi tak okolo roku 2000, jsem Soulfly dost poslouchal, ale s postupem let můj zájem o kapelu znatelně opadl, jelikož mě prostě a jednoduše přestala bavit. Sice jsem každé album z povinnosti poslechl, ale nijak dlouho jsem u žádného nezůstal. Ovšem “Enslaved”… to je po letech konečně zase deska, která má vážně koule. Souhlasím s hodnocením kolegy pode mnou, že jde bezesporu o nejlepší věc od Maxe Cavalery po sedmi letech od doby, co vyšlo “Dark Ages”. Přednost “Enslaved” je především v obrovské intenzintě, aniž by deska až na naprosté výjimky ztrácela na čitelnosti či zábavnosti. Opravdu dobré momenty se vyskytují téměř ve všech písničkách, nicméně jako vrchol bych přece jen vyzdvihl jednu konkrétní – “Gladitor”. Ta se dle mého skromného názoru povedla vskutku na výbornou. Po prvním poslechu bych dal nejspíš rovnou 8 bodů, avšak časem se mi úsudek srovnal i tak velice pěkných 7,5/10. Každopádně musím říct, že mne “Enslaved” velice mile překvapilo.
H.

Max Cavalera v posledních letech nezahálí a střídavě sází jedno album Soulfly za druhým s alby Cavalera Conspiracy. Bohužel se tím dostal do situace, kdy kvantita vítězí nad kvalitou a poslední čtyři desky z jeho pera stojí za starou belu. Už jsem byl připraven odepsat jej do starého železa, ovšem troška optimismu se mě zmocnila, když se rozhodl Max po delší době obměnit rytmickou část sestavy Soulfly a na “Enslaved” se tak vůbec poprvé představují Tony Campos a David Kinkade. Na “Enslaved” je to znát, album je nasáklé více death metalovými prvky, než tomu kdy u Soulfly bylo dříve. Místy na novém albu v melodičtějších vyhrávkách slyším dokonce Behemoth, příkladně hned v úvodní “World Scum“. Písně na “Enslaved” naštěstí nepůsobí tak kolovrátkově jako na minulém “Omen“, o “Blunt Force Trauma” od Cavalera Conspiracy ani nemluvě. Povedly se především již zmíněná “World Scum“, “Gladiator“, “Treachery“, “Chains” či “Plata O Plomo“, kde se představil vokálně jako vždy skvělý Tony Campos. Co mě trošku zamrzelo, je výsledná podoba “Redemption of Man by God“, která díky přispění Deze Fafary mohla dopadnout o něco lépe a jeho potenciál tak podle mě zůstal nevyužit. Vůbec poprvé není na základní verzi alba zařazena skladba “Soulfly“, tentokráte již osmá v pořadí. Na albu ji naleznete mezi bonusy, díky čemuž album neztrácí na intenzitě po celou svou délku. Přestože považuju “Enslaved” za nejpovedenější album od “Dark Ages” z roku 2005, nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby to Max na pár let zabalil a odpočal si, tak by jeho alba mohla být kvalitativně o třídu výš.
P.S. Ještě by se měl Max konečně zbavit Marca Rizza, protože šmidlikání tohohle chlápka už mě neskutečným způsobem nudí a doufám, že na dalším albu se představí někdo nový a mnohem zajímavější.
Kaša


Lamb of God – Resolution

Lamb of God - Resolution
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Straight for the Sun
02. Desolation
03. Ghost Walking
04. Guilty
05. The Undertow
06. The Number Six
07. Barbarosa
08. Invictus
09. Cheated
10. Insurrection
11. Terminally Unique
12. To the End
13. Visitation
14. King Me

Hodnocení:
Kaša – 10/10
H. – 6,5/10
Beztak – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před asi 10 lety jako 15letý smrad na doporučení spolužáka slyšel z kazety první dvě alba Lamb of God, ničím mě nenadchly a nikdy bych neřekl, že se z této kapely stanou o pár let později mí oblíbenci. Jedna z největších mladých skupin současné metalové scény přichází už se svým sedmým albem “Resolution”, které vychází skoro tři roky od předchozího, velice kladně přijatého “Wrath”. Kapela se znovu obrátila na producenta Joshe Wilbura, takže zvuk obou desek je velice podobný, takový thrashově “panterovský”, který kapele sedí. Úvodních nezbytných keců však už bylo dost, takže pojďme zrovna na to.

Album začíná poněkud netypicky. Úvodní skladba/intro “Straight for the Sun” je založeno na zatěžkaném riffu, který jako by vypadl z kapsy Tonymu Iommimu. Škoda, že stopáž končí někde kolem dvou a půl minut. Takhle pro mě opravdu působí spíš jako intro. Za ukázky zručnosti bubeníka Chrise Adlera přechází “Straight for the Sun” v rychlou vypalovačku “Desolation”. Skvělý ústřední riff, zpěvák Randy Blythe vyřvává snadno zapamatovatelný refrén, výrazná linka bicích, prostě Lamb of God, jak jsme všichni zvyklí, a otvírák na letošní koncerty jak vyšitý. Následuje singlová “Ghost Walking”, ke které byl natočen (rozuměj animován) videoklip v animé stylu, což osobně považuju za dost blbý nápad, ale to je pouze moje nesnášenlivost k japonským animátorům. Skladba sama o sobě je celkem povedená a chytlavá, hodně se mi líbí akustický začátek a kytarové sólo, jako singl bych ale sáhl někam jinam, a že je z čeho vybírat.

Čtvrtá “Guilty” je klasická rychlovka, která ani na chvíli nepoleví. Takhle nějak si představuji Panteru, kdyby to nezabalili a mohli se dát znovu dohromady. Následující “The Undertow” je díky povedenému thrashovému riffu a Randyho frázování jednou z nejlepších skladeb první půlky alba. “The Number Six” je ozvláštněná náběhem k melodickému refrénu a četnými sborovými vokály. Melodické kytarové vyhrávky v refrénu trochu připomínají postupy evropských melodických death metalových kapel.

V půlce alba přichází půl druhé minuty dlouhé uklidnění v podobě mezihry “Barbarosa”, která je spojením akustického vybrnkávání a melodické vyhrávky. Po “Barbarosa” se pokračuje v podobě “Invictus”. Člověk by čekal, zvláště když Randy Blythe nedisponuje zrovna nejoriginálnějším hlasem na scéně, že jeho zpěv musí začít po chvilce nudit, ale jeho nasazení, přechod od hlubšího, skoro až death metalového vokálu k vyřvanému projevu dokáže osvěžit i v podstatě obyčejnou skladbu jako “Cheated”, ultra rychlou intenzivní vypalovačku, kterou považuji asi díky svému úvodu za tak trochu kopii “Contractor” z minulého alba “Wrath”. Tento fakt trochu kazí dojem z této skladby. Jedním z největších překvapení na “Resolution” je pro mě “Insurrection”. Randy překvapil melodickým, opravdu melodickým zpěvem v úvodu skladby a v obdobném duchu se skladba táhne až k výtečnému refrénu, který mě chytl od prvního poslechu. Skvělá práce obou kytaristů Willieho Adlera a Marka Mortona. Melodické vyhrávky, přesné riffování, troška vybrnkávání a povedené sólo. Tohle se prostě povedlo, nejlepší píseň alba, která určitě nebude chybět na koncertech. Podle mě se jedná o nejvhodnějšího adepta na první singl. Někomu možná nebude po chuti až přílišná líbivost, ale pro mě jde o jednu z nejlepších skladeb, kterou kdy Lamb of God natočili.

“Terminaly Unique” je kombinací melodických vyhrávek, chytlavého refrénu a skvělých bicích, asi nejvíc mi připomíná skladby z “Wrath”, kam by taky skvěle zapadla. “To the End” je postavena na skočném chytlavém riffu, díky kterému budou fanoušci tuhle skladbu na koncertech milovat a ukážou pořádný mosh-pit. Thrashový riff odstartuje předposlední “Visitation”. Ta graduje v hodně rychlém, intenzivním kytarovém sólu. Následuje další překvapení, ale tentokrát pořádné. Album je zakončeno nejdelší a asi nejméně typickou věcí pro Lamb of God “King Me”. Začíná jako melodická balada, následně se trochu přitvrdí a všechno to začnou podtrhávat klávesy. Tohle skutečně nezní jako Lamb of God, po necelých dvou minutách se skladba naplno rozjede a pokračuje k majestátnímu refrénu podbarvenému klávesami a operním ženským zpěvem. Spojení dříve nemyslitelné a na aktuálním albu asi nejsilnější moment vůbec.

Po skvělém “Wrath”, které jsem doposud považoval za jasně nejlepší album kapely, i když mu k dokonalosti něco chybělo, jsem nečekal, že se Lamb of God můžou posunout kvalitativně ještě někam výš. Z “Resolution” tento dojem mám. Z jednoho z nejočekávanějších alb roku 2012 se pro mě stal adept na album roku, a to přestože je teprve leden.

Byl jsem na vážkách jak album obodovat, ale nakonec jsem se rozhodl, že sáhnu po známce nejvyšší. Abych si tento krok dokázal ospravedlnit, zkoušel jsem si sestavit žebříček alb za posledních cca pět let, kterým bych v případě, že bych měl hodnotit, udělil 10/10, tak mě napadly jen Porcupine Tree“Fear of a Blank Planet”, Mastodon“Crack the Skye” a Bruce Springsteen“Working on a Dream”. Pro mě výtečná alba, ke kterým se vždy rád vrátím a užívám si je od začátku do konce. Od teď jsem si sem zařadil navíc “Resolution”. Takhle skvělou jízdu jsem opravdu nečekal a album mě baví a neustále překvapuje něčím novým i po zhruba 30 posleších. Tohle si rozhodně zaslouží koupi originálu a nejvyšší možné hodnocení.


Další názory:

Lamb of God jsou desku od desky zcela slyšitelně lepší. Nahoru jdou jejich kompoziční postupy, nebojí se zkoušet nové prvky (v případě novinky viz “King Me”, začátek “Ghost Walking”, úvodní “Straight for the Sun”), které však do jejich muziky logicky zapadají a nikterak ji neruší, a každé další album drtí s ještě větší intenzitou než to předchozí. O to více je však paradoxnější, že mě každá ta nová nahrávka z jejich dílny baví o trochu méně – proč, to tedy sám moc nechápu. Abych byl přesnější, tento stav u mě trvá od desky “Sacrament”, kdy Lamb of God dle mého názoru vystoupali na svůj vrchol a ten poměr mezi neurvalostí předešlých alb a propracovaností následujících alb byl v té nejlepší rovnováze. Nechci tvrdit, že by bylo “Resolution” špatné, to ani náhodou, jen to mně osobně už tolik nedává, avšak na druhou stranu nepochybuji o tom, že cílová skupina bude více než spokojena. Můj názor přece jenom berte trochu s rezervou, neboť ačkoliv pilně poslouchám každou jejich placku, jsou Lamb of God trochu mimo můj obor a já jsem zase pro ně mimo onu cílovou skupinu. Každopádně abych to nějak shrnul, “Resolution” je poslouchatelná nahrávka, za níž se její autoři stydět nemusí, jen mně osobně sedly víc věci jako “Ashes of the Wake” a “Sacrament”.
H.

Kdo čekal, že jej nová deska Lamb of God převálcuje, nebude zklamán. Sledujeme kapelu, která se již pár let pohupuje ve vrcholné formě a na “Resolution” to svou vyzrálostí s klidem předvádí. Již je to nějakou dobu, co jsem si zamiloval hlas, kterým se pyšní Randy Blythe. A kytarové riffy, které svou zběsilostí ničí vesnice i města. Přes některé inovace (příkladem za všechny je začátek písně “Ghost Walking”) Lamb of God hoblují stále ten svůj metal, kterým si získali masy fanoušků po celém světě. Kdo má Lamb of God rád, ten si novinku užije. Stejně jako já. Co se mi na ní líbí nejvíce? Zřejmě song “The Number Six”, který mne odzbrojil svou chytlavostí. A nemohu samozřejmě zapomenout na singlovou píseň “Ghost Walking”. Jsem tedy rád, že mne album “Resolution” nezklamalo a dle všeho nad ním strávím ještě několik dní.
Beztak


Five Finger Death Punch – American Capitalist

Five Finger Death Punch - American Capitalist
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. American Capitalist
02. Under and Over It
03. The Pride
04. Coming Down
05. Menace
06. Generation Dead
07. Back for More
08. Remember Everything
09. Wicked Ways
10. If I Fall
11. 100 Ways to Hate

Hodnocení:
nK_! – 9/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Když jsem si před několika lety náhodně pustil CD s názvem “The Way of the Fist” od pro mě tehdy zcela neznámé americké sebranky Five Finger Death Punch (schválně to zkuste napsat dvacetkrát za sebou) byl jsem zcela pohlcen dynamičností a maximální chytlavostí jednotlivých skladeb a nedokázal jsem několik měsíců poslouchat nekriticky nic jiného (podobného žánru samozřejmě). Tak našlapanou desku jsem již dlouho neměl tu čest prohnat ušními bubínky, a proto jsem netrpělivě očekával také nejnovější materiál v podobě recenzovaného “Amerického kapitalisty”.

Je jasné, že kapel hrajících podobný styl hudby (alternativní nebo chcete-li moderní metal) je jako máku na polích, ale Five Finger Death Punch mají své jedinečné kouzlo. Je to snad naprosto podmanivými hlasovými výkony zpěváka Ivana Moodyho, excelentně zvládnutými aranžemi, chytlavými kytarovými linkami nebo nejednotvárným a promyšleným škopkováním? Nevím a ani nejsem schopen říci, která část celkového vyznění z výše zmiňovaných mi na Five Finger Death Punch učarovává nejvíce. Měl jsem trochu strach z nedávné výměny baskytaristy, ale nyní musím říci, že rozdíl není absolutně znát a to je samozřejmě jedině dobře.

Zdá se býti celkem těžké hodnotit následovníka výborného “The Way of the Fist” a o něco málo slabšího nástupce “War Is the Answer”. Povede se navázat na minulé úspěchy? Neupadl textař do tvůrčí krize? S velikou úlevou a zároveň nemalou radostí oznamuji, že se povedlo a nikdo nikam neupadl (i když občas při poslechu padám v mrákotách do kolen já). Five Finger Death Punch nepolevují ani se svou třetí deskou a sypou do nás od začátku do konce kvalitní a řádně vzteklou dávku americké agrese. Z nahrávky čiší nekonečnými proudy nadšení pro věc a nebál bych se říci, že v mém osobním žebřícku se aktuální album řadí těsně ze debut a směle mu dýchá na záda. Ale konec zbytečných keců, jsme tady přece od toho, abychom rozebrali album od A do Z, takže rychle do toho!

Začneme obligátně titulkou “American Capitalist”, která představuje pěkný násyp hnedka na začátek. A rovnou přichází přesně to, co mám na Five Finger Death Punch nejraději – naprosto dokonale připravená kytarová linka a neúprosný vokál, který exceluje především v refrénu. Paráda, taková klasika. Následuje podobně rychlá “Under and Over It” která je rovněž poměrně “obyčejnou” (dá-li se něco z téhle desky nazvat obyčejným) rubačkou. Na řadu přichází první ze dvou absolutních vrcholů alba – “The Pride”. Naprosto kulervoucí začátek v podobě uhrančivého kytarového riffu vzápětí střídá text nemilosrdně kritizující vše, co na tom drahém émerickém snu tak nemáme rádi. Za plnou desítku. V případě “Coming Down” se jedná o povinnou pomalejší vsuvku, bez které se dnešní moderní kapely prostě neobejdou. Vracíme se k rychlejšímu náklepu, “Menace” jede v pořádném tempu a je pěkně našlapaná, hlavně zase v refrénu (já už nevím, má cenu to vůbec zmiňovat, když se evidentně jedná o samozřejmost?).

Druhou půli otevírá dle mého nejsilnější skladba nové desky – “Generation Dead”. Začneme basovým intrem, melancholickou náladu navodí pomalejší vokál s podporou v pozadí a korunu králi všech skladeb nasadí neuvěřitelný refrén, při kterém běhá mráz po zádech. Naprostý luxus, dal bych hned jedenáct z deseti, kdyby to jen trochu šlo. “Back for More” je asi nejzajímavěji poskládaná skladba. Kytaristé si nemálo vyhráli. Tenhle vál zmiňuji také proto, že je kamarádova nejoblíbenější, takže zdravím, Radku, jseš slavnej :-) “Remember Everything” je takový klasický slaďáček, ale kupodivu nezní vůbec špatně, možná jen maličko klišovitě. “Wicked Ways” a “I’ll Fall” jen přelétnu, musím jít také někdy spát. Zastavím se ještě u poslední “100 Ways to Hate” začínající nápaditou skladbou kytary a bicích, ve které se posléze střídají pomalejší i rychlé pasáže a celkově se jedná o důstojné zakončení té namaxované čtyřicetiminutové jízdy.

“It’s the world I’ve grown to know / Unforgiving and so cold / Take it away / Take it away / I don’t want it
It’s a life I’m forced to live / I’ve got nothing more to give / Take it away / Take it away / I don’t want it anymore”
(Generation Dead)

Sečteno a podtrženo, vzato kolem a kolem, “American Capitalist” je prostě výborná deska, kterých moc nevychází. Mám-li srovnávat, je o maličko (ale fakt málo) horší nežli debutová “The Way of the Fist” a o něco lepší než “War Is the Answer”. Alespoň podle mého názoru. A jestli mohu poprosit, komentáři redakčního škarohlída a zatvrzelého odpůrce současné moderní scény Houskofucka se raději vyhněte, nechcete-li si zkazit chuť názorem tvrdého blackmetalisty (smích).


Druhý pohled (H.):

Five Finger Death Punch jsou pro mě zosobněním všeho, co je na současném metalu špatně – tuctová a nezáživná hudba zažívá obrovský úspěch a všichni na ni pějí chvály. Proč, ptám se, vždyť na tom moderním metalu tohoto typu není nic dobrého, nebo alespoň přinejmenším já to tam nejsem schopen vidět či slyšet. Ne, že bych byl proti Five Finger Death Punch a priori zaujatý a k poslechu “American Capitalist” už předem přistupoval s tím, že to těžce strhám, právě naopak bych byl rád, kdyby mne kapela přesvědčila, že přece jenom za něco stojí, ale kde nic není, nedá se nic chválit.

A přitom ten začátek alba ještě není nijak špatný. Titulku “American Capitalist” bych možná dokázal označit i za vcelku dobrou. Mnou tolik proklínaný čistý vokál (melodické refrény – mor současného metalu!) je zde dobře zakomponovaný a hlavně nevtíravý. Druhá “Under and Over It” je na tom v tomto ohledu už hůře, ale díky docela slušné kytarové práci bych ještě stále byl ochoten přivřít oči a nechat to “projít do dalšího kola”. I následující “The Pride” se zajímavým “Hey hey hey yaa” (byť zrovna inteligentní verš to není, hehe) není špatná.

Ale pak už to přijde. “Coming Down” je typický losamericanos-niklbekhadr-chcesemiblejt uchcávačka, až to hezké není. A od té doby už to jde jenom z kopce, a to hodně prudkého. Žádný zajímavý song, dokonce ani žádný alespoň trochu poslouchatelný, všechno bez výraznějšího nápadu a podle jednoho mustru, neustále dokola. Dva slušné kusy na začátku (první a třetí) to opravdu nezachrání. Jediné, co mi na Five Finger Death Punch přijde opravdu zajímavé, je jejich nový baskytarista, který vypadá jak plešatý dvojník Varga Vikernese. A to je s prominutím trochu málo…


Machine Head – Unto the Locust

Machine Head - Unto the Locust
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 23.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
– I. Sangre Sani
– II. I Am Hell
– III. Ashes to the Sky
02. Be Still and Know
03. Locust
04. This Is the End
05. Darkness Within
06. Pearls Before the Swine
07. Who We Are

Hodnocení:
Earthworm – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od lidí, o kterých můžu říct, že mají podobný vkus, jsem často slýchával: “Zkus Machine Head, hlavně to jejich poslední album je hrozná chuťovka!” Nakonec to vyšlo tak, že jsem se s kapelou poprvé setkal až u nového alba “Unto the Locust”. Už předtím jsem zaslechl pár starších songů na YouTube, ale že budou Machine Head opravdu tak peckoví jako na novince, s tím jsem opravdu nepočítal…

Už otvírák “I Am Hell (Sonata in C#)” ukazuje, jak velké věci se na “Unto the Locust” budou dít. Že půjde o něco speciálního, naznačuje už rozdělení skladby na tři části. První část “Sangre Sani” je asi minutu dlouhý sborový zpěv, nastolující temnou atmosféru. Po něm už přichází hutná kytara, Flynn křičící “I Am Hell!”, lehká kytarová harmonie… a pak se spustí pravé peklo. Výtečné kytarové riffy, zběsilé a technické bicí. Chytlavý refrén, v tom už je i náznak čistého vokálu a pak nářezové kytarové sólo, předvádějící dokonalou kooperaci obou kytaristů. Tihle chlapi si opravdu umí pohrát s harmoniemi. Třetí část nastupuje s akustickou kytarou a celá skladba nakonec finišuje sólem s vynikající atmosférou. Děje se toho opravdu hodně a zároveň je to chytlavé až běda. “I Am Hell (Sonata in C#)” obsahuje skoro všechno, co deska nabízí, nastavuje laťku a je zároveň jedním z nejlepších songů. A ještě lépe, to, co se bude dít dál, se (ve většině případů) otvíráku alespoň vyrovná.

Tohle album se musí líbit snad každému, komu se líbí metalová hudba a nevadí mu i jiné než čisté vokály. Flynn sice není žádné grindcorové prase, ale někomu holt jeho drsná poloha nemusí sednout. Na albu se najdou jak posluchači, co mají prostě rádi rychlou a tvrdou muziku, tak ti hledající složitější kompozice, ti, co milují techniku a instrumentální šílence, i ti, co touží po chytlavých refrénech. Abych to zkrátil, “Unto the Locust” má všechno, co by mělo správné metalové album obsahovat.

Už jsem párkrát zmínil šikovnost kapely, ale když se tu na blogu o nich bavím poprvé, tak je ještě jednou vyzdvihnu. FlynnDemmelem jsou neskutečně sehraní, techničtí, prdel-nakopávající, chytlaví… prostě boží. McClain je úžasný bubeník, hraje rychle, technicky a zároveň dělá super atmosféru – velká pochvala. A další plus, baskytara je slyšet docela často, jaká jiná než kvalitní. O Flynnově drsném hlase jsem už také psal, ale nemálo se na albu vyskytuje i v čistějších polohách, někdy až andělsky vysoko.

Kromě metalových kvapíků se na albu nachází i balada “Darkness Within”. O té bych se nebál mluvit jako o synonymu gradace. Začíná akustickou kytarou s procítěným zpěvem (ten je procítěný celou skladbu), pokračuje refrénem ve stejné atmosféře. Postupně se zapojuje celá kapela, skladba je tvrdší a tvrdší, po refrénu nastoupí sólo, o němž Demmel prohlásil, že je nejlepší, co kdy stvořil. Po krátké mezihře všechno vyvrcholí, Flynn exploduje, párkrát si zařve… Opravdová emocionální bomba! Nejchytlavější na skladbě je melodie, která se párkrát vyskytne po refrénu – Flynn pobrukuje a kytara ho podporuje stejnou melodií. Prostě super.

Jediné záporné body musím udělit za skladbu “Pearls Before the Swine”. Ta sama o sobě není marná, ale myslím, že na zbytek skladeb prostě nestačí. Ten je skvělý (songy dva a čtyři), až výtečný (liché skladby). Třetí song “Locust” je můj nejoblíbenější na albu a sedmý “Who We Are” to vyhrál nejenom esem v rukávu, o kterém pro vaše překvapení pomlčím. Pro mě je “Unto the Locust” určitě překvapením a thrashovým albem roku!


Další názory:

Jako jo, “The Blackening” mě taky bavilo, ale že bude “Unto the Locust” až takhle dobré, to jsem opravdu nečekal. Co na říct… je to deska velice pestrá, skladatelsky vyvážená, s výbornými nápady, opravdu hodně zábavná, snad po všech stránkách vypiplaná do skvělé podoby. Jediná skladba není slabá, všechny jsou chytře vystavěné tak, aby bavily, a všechny obsahují vážně výtečné, ne-li přímo fantastické momenty. První “I Am Hell (Sonata in C#)” po mírném intru posluchače rozdrtí opravdu mocným mohutným riffem – to je začátek jak prase! “Be Still and Know” hraje na výrazné prolínání tvrdých riffů s melodičtějším (ale ne vlezlým) refrénem. Právě refrén je silnou doménou i následující singlovky “Locust”, která však navíc přihazuje excelentní úvodní pasáž. Dále velmi zaujme například “Darkness Within”, což je další song s výborným, pro Machine Head dosti netypickým úvodem. Ale to jsem vyjmenoval namátkou jen několik málo detailů, “Unto the Locust” totiž funguje výborně i jako celek; osobně si nemohu pomoct, ale prostě mě ta deska neuvěřitelně baví. Sám se divím, jak moc…
H.


Black Label Society, Godsized

Black Label Society
Datum: 10.3.2011
Místo: Praha, KD Vltavská
Účinkující: Black Label Society, Godsized

Snad každý zná Ozzyho Osbournea, ať se mu líbí metalová hudba nebo ne. O čem už ale tolik lidí neví, je projekt Ozzyho ex-kytaristy Zakka Wyldea, který se nazývá Black Label Society. Black Label Society se řadí k mým oblíbeným kapelám a čekal jsem, že budou u nás populární, ale co mě opravdu překvapilo, byla skutečnost, že Black Label Society dokázali vyprodat KD Vltavskou!

Předkapelou pro tento večer byli Britové Godsized, kteří se zdáli jako super volba. Jenže asi půl hodiny po plánovaném začátku nám bylo sděleno, že se chlapi zasekli někde v Polsku a tudíž si budeme muset počkat do 21:15 na hlavní hvězdy. Následovalo kolem tři čtvrtě hodinky úmorného čekání, alias fanouškovy noční můry. Nakonec, téměř přesně v předem oznámený čas, začalo hrát klavírní intro skladby “New Religion” z alba “Shot to Hell” a za rudou oponou se míhaly siluety hrdinů večera.

Black Label Society nastoupili ve velkém stylu (a Wylde v klobouku) a ihned po skončení intra to začali pořádně rozjíždět skladbou “The Beginning… at Last”. Zpočátku byl zvuk trochu chaotický, a tak jsem čekal, až si to páni zvukaři urovnají, a užíval si show, která se odehrávala na pódiu. Jenže po pár minutách nebyla hudba o moc poslouchatelnější a co bylo nejhorší, při sólu úplně chyběla Zakkova kytara! Při další “Crazy Horse” už naskočily všechny nástroje, jenže co čert nechtěl, teď jsem zase nedokázal poznat zpěv ve spoušti hluku, jejž páchaly převážně přehulené bicí a baskytara. V průběhu vystoupení zvuk kolísal a jakž takž se ten chaos uklidnil přibližně po čtyřech skladbách – dopadlo to tak, že byla Zakkova kytara trochu hlasitěji, než zvládají ušní bubínky průměrného smrtelníka, ale to se dalo odpustit, vždyť celý večer byl o tom chlápkovi s kytarou.

Zakk Wylde se choval prostě jako pravá rocková hvězda. Nijak se s námi nesral a věděl, že ho všichni neskutečně milujeme, a tak do nás bez keců ládoval ty svoje božské riffy. Jako správný rocker do sebe lil pivo, občas ho efektně vyprsknul do vzduchu a místy si zase tloukl pěstmi o hruď. Možná trochu šaškárna, ale Zakk moc dobře ví, že tohle fanoušky baví a k jejich show se to hodilo. Po jedné z top skladeb Black Label Society, “Fire It Up” (při níž bylo mezi publikum rozházeno několik balonů/balonků a ze všech drsných metalistů byly rázem hravé děti), si Wylde urval asi deset minut pouze pro sebe a započal pekelnou kytarovou onanii, která byla úchvatná a nepochopitelná, ale místy ani moc nedávala smysl a mohla být určitě o něco kratší. Pozorný posluchač (jako já) určitě zaslechl části z instrumentálky “Dr. Octavia” z desky “Mafia”.

Setlist Black Label Society:
01. The Beginning… at Last
02. Crazy Horse
03. What’s in You
04. The Rose Petalled Garden
05. Funeral Bell
06. Overlord
07. Parade of the Dead
08. In This River
09. Fire It Up
10. Godspeed Hellbound
11. The Blessed Hellride
12. Suicide Messiah
13. Concrete Jungle
14. Stillborn

Co se týče setlistu a výběru skladeb, koncertu dominovalo hlavně album “Mafia” a pro některé možná poněkud překvapivě právě nové album “Order of the Black”. Z obou desek zaznělo po čtyřech skladbách. Kromě již zmiňovaných došlo například i na pecku “Concrete Jungle”, která patřila k vrcholům večera (a kdo v refrénu nepomáhal zpívat “No one gets out, they’re ready to die once again…”, je hloupý špindíra), nebo na hitovky z nabušeného alba “The Blessed Hellride”. Většina večera se nesla v rychlejším a nářezovějším tempu, jediné výrazné zpomalení nastalo při “In This River”, při níž jsme si všichni zavzpomínali na Dimebaga (pro neznalé fantastický kytarista kapely Pantera a Zakkův přítel, zastřelen při koncertě v roce 2004). Na toho se vzpomínalo i před vystoupením – při čekání na kapelu nám mimo jiné hrálo i několik hitovek od Pantery.

Celou show kapela zakončila songem “Stillborn”, jenž nás všechny nechal stát s otevřenou pusou. Mnoho fans se ještě pokoušelo vykřičet přídavek, ale k tomu už bohužel nedošlo. Black Label Society převálcovali Prahu a absence předkapely ani moc nevadila. Co už vadilo, byli absolutně zkriplení zvukaři, kteří byli pravděpodobně počati nějakým zvláštním incestním způsobem. I přes tuto podstatnou vadu, jež byla nakonec částečně opravena (opraven byl zvuk, ne zvukaři!), se jednalo o perfektní show a po kapele bychom do budoucna mohli chtít snad jen jediné – zahrajte víc skladeb!


DevilDriver – Beast

DevilDriver - Beast
Země: USA
Žánr: groove / melodic death metal
Datum vydání: 22.2.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Dead to Rights
02. Bring the Fight (to the Floor)
03. Hardened
04. Shitlist
05. Talons Out (Teeth Sharpened)
06. You Make Me Sick
07. Coldblooded
08. Blur
09. The Blame Game
10. Black Soul Choir [16 Horsepower cover]
11. Crowns of Creation
12. Lend Myself to the Night

Odkazy:
web / facebook

Co si kdo představí pod pojmem DevilDriver? Zvláštní slovní útvar, který lze volně přeložit jako “Ďábelský řidič”? Speciální variantu extra pálivého kuřete na kari? Kalifornskou metalovou partičku, která před několika málo dny po nepříliš komplikovaném porodu představila své nové, v pořadí již páté album? Připadáme vám jako Babicův kuchařšký blog nebo Ústav pro jazyk český či jakýkoliv jiný?

Správná odpověď je samozřejmě jen a pouze ta třetí a pokud vás z jakéhokoliv důvodu napadlo vážně uvažovat na kteroukoliv jinou, doporučujeme udělat si pořádek v záložkách. Případně navštívit oční oddělení nejbližšího lazaretu. Možná i neurologické. DevilDriver již nějaký ten rok brázdí zčeřelé vody americké groove metalové scény a to první, co by od nich po obligátních dvou letech člověk čekal, je tady. Nový studiový počin. Ptám se sám sebe téměř denně – jsou noví DevilDriver lepší nežli DevilDriver staří? Kam a jakým způsobem se ubírá jejich tvorba? Má to vůbec cenu? Na tyto a podobné otázky se pokusíme společně zodpovědět v několika následujících odstavcích.

Pamatujete si ještě na Coal Chamber? Ujetá image a pěkná basačka. Jo, to jsou přesně oni, bravo. Díky neshodám v původní sestavě odchází zpěvák Dez Fafara a zakládá smečku Deathride. Kvůli problémům s autorskými právy (nevím, říká teta Wiki) byli však nuceni změnit název na DevilDriver, což prapůvodně údajně znamená zvonky používané čarodějkami k odehnání zla. Následuje několik prvních koncertů, nové materiály, cédéčko… no, a dál už to znáte.

Coal Chamber jsem měl celkem rád a první dvě audionahrávky duchovního pokračovatele DevilDriver jsem přijal s nadšením. Přišlo mi, že Dez se chce konečně dostat hudebně tam, kam měl vždy v plánu a s Coal Chamber to nebylo realizovatelné. Melodické refrény, zvuk ostrý jako břitva a tetování pomalu i ve vlasech. Poté přišly “The Last Kind Words” a “Pray for Villains” a společně s nimi se mé počáteční nadšení poněkud vytratilo, až se úplně rozplynulo. Udělat za každou cenu tvrdou nahrávku určenou primárně k tomu, aby se ještě o něco více zvětšil poloměr circlepitu, umí každý. Tyto dvě desky mi přišli až přílišně agresivní a zbytečně ukřičené. Nebál bych se použít termínu “uřvané”. Písničky splývaly dohromady jako partneři při pohlavním styku a alba nedávala dohromady smyslu, co by se za nehet vešlo.

“Beast” pokračuje ve šlépějích svých dvou předchůdců, ale naštěstí nejde cestou pouhého kopírování, nýbrž si místy volí vlastní cestu. Což je jedině dobře. Čistý vokál se asi navždy vytratil, ale to neznamená, že by staří fanoušci měli začít lámat hole přes kolena. Dezova vokální vybavenost se rok od roku trošičku mění a konkrétně v případě nového záseku směrem ku srozumitelnějšímu hlasovému projevu. Určitou proměnou oproti předchozím také prošla textová stránka. Určitě se mi tematicky i složením líbí mnohem více než na zmiňovaném “The Last Kind Words”. Hudebně byli DevilDriver vždy zastánci rychlého tempa, což se samozřejmě nemění ani teď. Nicméně výrazné pomalejší chvilky a jednoduché vybrnkávání v určitých pasážích nemá chybu.

Postupně se dostáváme k detailnímu rozboru. První kousek, honosící se přívlastky “singlová” a “klipová”, “Dead to Rights”, po pár vteřinách pomalejšího rozjezdu nasazuje tempo a bez mrknutí oka si ho udržuje až do konce. “Bring the Fight (to the Floor)” a “You Make Me Sick” vynikají důraznou snahou o prosazení jednoduchého, byť zapamatování-hodného refrénu. Nejrychlejším válem je jednoznačně “Blur”, která se tímto oficiálně nominovala do všech budoucích koncertních setlistů kapely. “Shitlist” jest klasickou hoblovačkou DevilDriver a “Coldblooded” vůbec neurazí. Na placce poslední dva kusy “Crowns of Creation” a “Lend Myself to the Night” oblažují kytarová sóla a velice příjemné melodie. I taková “Hardened” stojí za poslechnutí, hlavně kvůli dlouhé (pro někoho synonymum pro nudné) kytarové onanii. Na první pokus zní “Beast” neokoukaně a zajímavě, ale po chvilce člověk zjistí, že vlastně neposlouchá vůbec nic nového nebo svým způsobem inovativního. Jednotlivé písně se od sebe až tolik neliší.

Nečekal jsem už nic a nakonec jsem byl poměrně příjemně překvapen. “Beast” je podle mě o mnoho lepší než jeho dva předchůdci. Rozhodně mě více baví, i když nepřináší skoro vůbec nic nového. Ještě trošičku více zamakat a byla by to krásná osmička. Takhle za šťastných sedm a nezbývá než čekat, co nám DevilDriver na příště připraví dobrého.


Další názory:

“Beast” je jednoznačně to nejlepší, co kdy DevilDriver vydali! Jak jsem k tomuto tvrzení došel? Jednoduše. Víte, slyšel jsem všechna alba Fafarovců, ale žádné víc než dvakrát, třikrát, protože mě prozatím žádné z nich nedokázalo nějak více zaujmout. Samotné “Beast” už jsem teď slyšel vícekrát než všechny předchozí fošny dohromady. První počin DevilDriver, u něhož mám pocit, že si jej pustím i někdy v budoucnu. Je to placka napěchovaná energií tak, aby dokázala nakopat prdel, ale nechybí tak výborné nápady, aby neměla šanci nudit. Nemůžu sice říct, že by to byla nějaká supernova, ale že čas při poslechu “Beast” utíká jak zběsilý, to je prostě fakt. Z tracklistu bych vypíchnul bombice “Shitlist”, “Talons Out (Teeth Sharpened)” a hlavně šílenou “Coldblooded” s brutálním refrénem.
H.

DevilDriver jsou zpět. Z minulé, ze začátku pro mě úžasné “Pray for Villains” se stala deska, po které teď moc nerad sahám. Sice se tam pár dobrých pecek vyskytuje, celkově to ale je nakonec hodně slabé. “Beast” se trochu polepšil, i když to opět není nic extra. DevilDriver předvádí svoji klasiku, která bude excelovat hlavně naživo. Měl jsem možnost je vidět jednou a živě jejich hudba dostává nový rozměr. Pokud by se dalo “Beast” vyjádřit ve grafu, ze začátku je moje spokojenost někde hodně nahoře, postupně ale s každou další písní čára klesá a s tím i moje zabavenost.
Seda


Black Label Society – Order of the Black

Black Label Society - Order of the Black
Země: USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 10.8.2010
Label: E1 Entertainment

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Už jsou to čtyři roky, co Zakk Wylde se svojí bandou Black Label Society vydal album “Shot to Hell“, a spousta nedočkavých fanoušků si jistě říkala, jestli má to čekání alespoň trochu smysl. Teď už se určitě nenajde nikdo, kdo by zastával názor, že to smysl nemělo – “Order of the Black” vystřelí Black Label Society do nebe.

Bůhví, jestli výkon a skládání na albu ovlivnil i rozchod Ozzyho se Zakkem, každopádně na tomto albu Wylde ukázal, že umí dělat vynikající hudbu i bez něj. Na CDčku se schovává pořádná nálož riffů a melodií, přesně tak, jak je u Black Label Society zvykem. Jejich tradiční sound – kombinace brutálních riffů a skvělého hlasu – stále zůstává, i když s drobnými změnami. Tvrdší a hutnější kytary, rychlejší tempo, stejně jako sóla, která jsou opravdu zběsilá a zní až nelidsky rychle (například intro v songu “Black Sunday“, který sotva začne a už vám ďábelské sólo vystřeluje mozek z hlavy).

Co se týče riffů, Black Label Society potvrzují, že někdy je v jednoduchosti síla. Hned ve druhé skladbě “Overlord” čeká posluchače nepříliš složitý riff a prostý rytmus bicích ve středním tempu, ale melodie je fantasticky podmanivá a právě jednoduché bicí nutí každého podupávat do rytmu nebo dokonce zahrát si na neviditelné bicí (smích). Tato esence tvoří možná nejlepší song na albu. Opravdové perly se vyskytují i ve skladbách s rychlejším tempem, příkladem budiž “Godspeed Hellbound“, jejíž ústřední riff mi sice něco pekelně připomíná, ale zatím jsem nepřišel na to, o co se jedná, a je jednoduše lahodný, tak není co řešit.

Na albu Black Label Society rozhodně nesmí chybět balady, kterých je na můj vkus možná trochu moc a po čase docela omrzí. Určitě by neuškodilo jednu ubrat, aby se poměr rychlejších a pomalých skladeb trochu zvětšil. Balady jsou tradiční, Zakk sedá za klavír a káže svým mocným hlasem – když najednou vystřihne kytarové sólo možná ještě šílenější než v některých rychlejších skladbách. Na albu nechybí ani jedna kraťoučká instrumentálka – skladba “Chupacabra” ve flamenco stylu.

Suma sumárum, čekal jsem, že dostanu něco podobného, ale že to bude až takový nářez? Tohle album je čistá energie a dokáže fantasticky nabít. Škoda toho většího počtu balad, které jsou sice kvalitní, ale po pár posleších už jsou spíše záležitostí, která se přeskakuje. I přesto se rozhodně vyplatilo čekat.


Nevermore – The Obsidian Conspiracy

Nevermore - The Obsidian Conspiracy
Země: USA
Žánr: progressive / groove metal
Datum vydání: 31.5.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Termination Proclamation
02. Your Poison Throne
03. Moonrise (Through Mirrors of Death)
04. And the Maiden Spoke
05. Empriness Unobstructed
06. The Blue Marble and the New Soul
07. Without Morals
08. The Day Yout Built the Wall
09. She Comes in Colors
10. The Obsidian Conspiracy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nevermore se po pětiletém albovém půstu vyplněném jedním DVDčkem a sólovkami hned dvou členů opět vracejí s novým studiovým počinem „The Obsidian Conspiracy“, což je, pokud se nemýlím, ta je nejdelší odmlka v historii kapely. Ve vzduchu tím pádem visí vcelku jasná otázka, a sice jestli se ona pětiletka nějak promítla do nového materiálu, neboli – kulantněji řečeno – kam a zda vůbec se Nevermore na své aktuální nahrávce posunuli.

A nutno hned ze začátku říct, že jakékoliv zásadní stylové kotrmelce se samozřejmě nekonají, Nevermore v podstatě „jen“ pilují a opracovávají tu svojí, do jisté míry vlastně i vcelku originální hudební formulku, a i „The Obsidian Conspiracy“ tak obsahuje lehce rozpoznatelný, avšak jen těžko zařaditelný koktejl ne-power-metalového power metalu, ne-thrash-metalového thrash metalu a „čehosi progresivního“, kterým se skupina již dlouhé roky prezentuje. A ono je to svým způsobem vlastně dobře, neboť muzika Nevermore je ve své podstatě natolik svojská, že by bylo škoda její formu rozbíjet násilným pokusem o co největší posun, který by se mohl minout účinkem, zvláště pakliže je progrese vlastně sama o sobě ukrytá už v jejich samotném stylu.

Na „The Obsidian Conspiracy“ samozřejmě opět excelují dva ústřední pilíře Nevermore. Jednak je to kytarista Jeff Loomis, který opět nechává svůj cit pro vytváření nápaditých riffů a sól rozehrát na plné obrátky. Tím druhým pak není nikdo jiný než zpěvák Warrel Dane, jehož vokál se dá nejlépe popsat slovy „naprosto fantastický“. Popravdě řečeno, je to právě jeho zpěv, co mě na nahrávkách Nevermore vždy bavilo úplně nejvíce a i na novince své hlasivky rozeznívá vskutku famózně. Na kvalitní práci vokalistů jsem byl já osobně vždy zatížený a u Nevermore si toho člověk může užívat do sytosti. Nesmíme však zapomenout ani na ostatní členy, neboť i oni odvádějí kvalitní kus práce. Stačí se například zaposlouchat do basových linek Jima Shepparda a zjistíte, že je to vedle Loomise a Danea možná trochu podceňovaný hudebník.

A jak si stojí jednotlivé skladby „The Obsidian Conspiracy“? Velkým hitovým potenciálem dýchá třeba taková „Your Poison Throne“, jejíž refrén s opakovaným slůvkem „rise“ přímo vybízí k zpívání na koncertech (jak se kupříkladu ukázalo i nedávno v Plzni na Metalfestu, kde se na ni publikum v podstatě ihned chytalo, přestože deska v té době ještě venku nebyla). Ostatně, během živých vystoupení se Nevermore budou moci spolehnout hned na několik písniček z novinkového počinu. Mezi ně bezesporu patří úvodní „The Termination Proclamation“, titulní „The Obsidian Conspiracy“ a také křehká „Emptiness Unobstructed“, která byla zvěčněna rovněž jako videoklip. Všechny tři oplývají s lehkostí a nápaditostí vystavěnou, avšak bez problému zapamatovatelnou strukturou s výraznou pěveckou linkou. Mým osobním černým koněm desky je možná až nečekaně temná „And the Maiden Spoke“ s procítěným refrénem a rovněž také zajímavě pojatá „The Day Yout Built the Wall“. Osobně jsem spíše příznivcem hoblovaček než balad, ale v případě „The Obsidian Conspiracy“ musím uznale pokývat hlavou i v této „kategorii“, neboť taková „The Blue Marble and the New Soul“ se opravdu povedla. Asi se budu opakovat, ale i v případě tohoto kousku musím opět vyzdvihnout Daneův nezaměnitelný vokál.

Z celkového úhlu pohledu se Nevermore (znovu) podařilo vyprodukovat kvalitní nahrávku, nad jejímž zařazení do své sbírky já osobně moc váhat nebudu. Jak již bylo řečeno výše, nějaký výraznější posun se sice nekoná, ale na druhou stranu (a i to už bylo řečeno), hudba kapely už v sobě primárně progresi obsahuje, takže vyčpění se Nevermore, ani jejich posluchači (alespoň prozatím) bát nemusí. Číselně si u mne deska stojí přesně na rozhraní mezi 7 a 8, nakonec jsem sice výsledek zaokrouhlil dolů, ale i kdyby se pod článkem skvělo číslo 8, nic by se podle mě nezměnilo.


Lamb of God, Rust2Dust

Lamb of God
Datum: 24.5.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Lamb of God, Rust2Dust

První návštěva Lamb of God v Praze nemohla zůstat bez pozornosti. Hned jak jsem se dozvěděl, že v Abatonu zahrají, bylo mi jasné, že budu jistým účastníkem. Kapela dlouho Českou republiku míjela, proběhly ale různé spekulace, že by mohla zahrát na letošním Brutal Assaultu. Shindy ale zorganizoval samostatný koncert Lamb of God v Praze a den předtím v Bratislavě.

Předkapelou se stala kapela Rust2Dust, která zahrála jak na Slovensku, tak v Česku. Původem je právě ze Slovenska a na scéně se vyskytuje velice krátce, nemá ještě ani jeden rok existence. Přesto musím říct, že pořadatelům se výběr velice vyvedl. Na přesně něco takového jsem měl poslední dobou chuť. Rust2Dust se prezentují modernějším metalem, tedy něčím, co mám rád. Kluci si uvědomili svou roli a vystoupení zbytečně neprotahovali. Odehráli si svých devět songů a šli. Představeno bylo hlavně poslední EP kapely a zrovna songy z něj se mi líbily nejvíc. “Hate”, “Lost” a “Dopamine” jsou k poslechu velice dobré i z Bandzonu kapely. Pokud Rust2Dust budou pokračovat v podobné tvorbě, mohli by se dostat daleko. Už tímhle vystoupením si získali dalšího fandu do sbírky a rozhodně jsem se tak po koncertě nerozhodl sám.

Velké mínus bylo to, že pořadatelům dlouho trvalo připravit pódium. Záčatek na stránkach byl psaný na 19:30, na lístku 19:00, a aby se udělal kompromis, začalo se v 20:00. I po předkapele to trvalo docela dlouho, než se na plac dostali Lamb of God. Když už začnou hrát první tóny “The Passing”, je jasné, že to vypukne. Začátek byl ve znamení desky “Wrath” – po “The Passing” následoval “In Your Words” a velká hitovka “Set to Fail”, která se dočkala i několik nominací na různé ceny. Show splňovala to, co se od ní dá očekávat. Kapela se s ničím nezpomaluje a prostě odehraje své songy. Randy se choval přesně tak, jak jsem to od něj očekával. Zmrd, který na každého sere. Potvrdil to tím, že několikrát pěkně zatopil pár fandům. Velice mu vadilo, když se někdo rozhodl navštívit pódium. Třeba ten první to schytal od Randyho docela dost, skočil po něm a držel ho na zemi, přitom dál pokračoval ve zpěvu. Když vstával, ještě ho na památku trochu podusil. Když fanda vstal, Randy ho vzal za vlasy a hodil poměrně rychle dolů. Jediný dík, že ten pán byl tak vychlastaný, že nic necítil. Druhý ale skončil o poznání hůř, trochu déle zápasil s tím, aby získal svůj dech zpět. To ale stačí k Randymu, sice se choval poměrně namyšleně, důležitý byl ale výkon. Jejich show mi přišla celá taková “ať už to odehrajem a můžem pryč”, nebyl tam žádný výraznější kontakt s publikem. Cíleně jsem chtěl hlavně vidět živé podání pecky “Ruin”, která je dle mého – ještě společně s “Redneck” – nejlepším výtvorem této party. Musím říct, že tento song naživo je opravdová delikatesa. Do přídavku je vybrána opět prastará věc “Vigil”, po ní již zmiňovaná “Redneck” a jako poslední “Black Label”.

Energie, výkony hudebníků, atmosféra. Vše bylo v podstatě bez problémů. Chyby, co se dají vytknout, patří rozhodně pořadatelům. Poté trošku namyšlenost kapely, težko odhadnout, zda to myslela kapela jako součást image, nebo je prostě vystoupení v této zemi štvalo. Mohli by si uvědomit, že žijí i z peněz těchto lidí a ne jen z obyvatel velkých států.


Mnemic – Sons of the System

Mnemic - Sons of the System
Země: Dánsko
Žánr: industrial / groove / melodic death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnemic mi vždycky přišli jako kapela, které se nikdy nepodařilo vylézt ze stínu Fear Factory. Momentální deska “Sons of the System” možná někoho zaujme, dle mého opět ale zaleze s příchodem “Mechanize” od Cazaresovy party. Mnemic zřejmě u sebe nemá takové osobnosti jako právě Fear Factory. Navrát Cazarase a přichod Hoglana lidi zkrátka potáhne. Hudba Mnemic se více než podobá té od Fear Factory, je tu vidět značná inspirace. Snaží se znít zhruba stejně, takže modernější zvuky kytar, rychlé bicí a zpěv měnící se z growlu do klasického čistého.

“Sons of the System” je čtvrtá deska této dánské party, všechny byly vydány pod Nuclear Blast. Poslední album se jmenovalo “Passenger” a vyšlo před třemi roky. Na “Sons of the System” bude právě nejzajimavější, jak si obstojí v souboji s konkurentem “Mechanize”, desky vychází v rozmezí ani ne měsíce. Osobně bych si vsadil na “Mechanize”, ale uvidíme, jak se to všechno vyvine.

Začátek alba je slušný. První písně mě bavily, jak jsem psal výše – rychle bicí, growl měnicí se do čistého zpěvu. Ani jedno z toho tu nechybí. Na začátku vás písně vtáhnou dovnitř a vnímáte je. Postupem času jsem úplně zapomněl, že mi tu nějaké album hraje, protože jsem se v něm ztratil. Zní to furt stejně, riffy se přes moderní naladění skoro neliší. Při zpěvu jsem vnímal jen výšky, protože growl se v zbytku ztrácí. Měl jsem problém skoro to album doposlouchat celé, často jsem to prokládal jinými písněmi od jiných autorů. Je to nudné, hoši by na tomhle měli zapracovat. Zkrátka jsou to furt stejné a opakujicí se zvuky, žádné proložení nečím odlišným. Abych pořád nekritizoval, pochválím zpěváka, který na sobě od svého prvního alba ve skupině celkem zapracoval a zlepšil se. To je však asi jediné pozitivum.

Pořádně si pamatuji jen začátek – tedy “Sons of the System” a “Diesel Uterus”. Možná proto, že jsou hned jako první. Je to celé takové nevýrazné. Jednoduše mě to nebavilo, jak to tak vypadá, nejsem sám. Reakce ostatních jsou podobné těm mým. Dříve se tato skupina poslouchala lépe, hoši by se mohli nějak vyvinout a dostat svoji hudbu k nečemu novějšímu.

Finální verdikt? Slabota. Mnemic se nepředvedli, je to furt stejné. Nic, co by to během poslechu oživilo. Těžko se mi to poslouchalo, žádná změna naladění kytary, basu jsem skoro neslyšel. Mnemic mají ještě naplánované vystoupení v létě na našem Brutal Assaultu, doufejme, že jejich vystoupení nebude vypadat jako toto album. Podruhé bych to už nevydržel.