Datum: 24.5.2010 Místo: Praha, Abaton Účinkující: Lamb of God, Rust2Dust
První návštěva Lamb of God v Praze nemohla zůstat bez pozornosti. Hned jak jsem se dozvěděl, že v Abatonu zahrají, bylo mi jasné, že budu jistým účastníkem. Kapela dlouho Českou republiku míjela, proběhly ale různé spekulace, že by mohla zahrát na letošním Brutal Assaultu. Shindy ale zorganizoval samostatný koncert Lamb of God v Praze a den předtím v Bratislavě.
Předkapelou se stala kapela Rust2Dust, která zahrála jak na Slovensku, tak v Česku. Původem je právě ze Slovenska a na scéně se vyskytuje velice krátce, nemá ještě ani jeden rok existence. Přesto musím říct, že pořadatelům se výběr velice vyvedl. Na přesně něco takového jsem měl poslední dobou chuť. Rust2Dust se prezentují modernějším metalem, tedy něčím, co mám rád. Kluci si uvědomili svou roli a vystoupení zbytečně neprotahovali. Odehráli si svých devět songů a šli. Představeno bylo hlavně poslední EP kapely a zrovna songy z něj se mi líbily nejvíc. “Hate”, “Lost” a “Dopamine” jsou k poslechu velice dobré i z Bandzonu kapely. Pokud Rust2Dust budou pokračovat v podobné tvorbě, mohli by se dostat daleko. Už tímhle vystoupením si získali dalšího fandu do sbírky a rozhodně jsem se tak po koncertě nerozhodl sám.
Velké mínus bylo to, že pořadatelům dlouho trvalo připravit pódium. Záčatek na stránkach byl psaný na 19:30, na lístku 19:00, a aby se udělal kompromis, začalo se v 20:00. I po předkapele to trvalo docela dlouho, než se na plac dostali Lamb of God. Když už začnou hrát první tóny “The Passing”, je jasné, že to vypukne. Začátek byl ve znamení desky “Wrath” – po “The Passing” následoval “In Your Words” a velká hitovka “Set to Fail”, která se dočkala i několik nominací na různé ceny. Show splňovala to, co se od ní dá očekávat. Kapela se s ničím nezpomaluje a prostě odehraje své songy. Randy se choval přesně tak, jak jsem to od něj očekával. Zmrd, který na každého sere. Potvrdil to tím, že několikrát pěkně zatopil pár fandům. Velice mu vadilo, když se někdo rozhodl navštívit pódium. Třeba ten první to schytal od Randyho docela dost, skočil po něm a držel ho na zemi, přitom dál pokračoval ve zpěvu. Když vstával, ještě ho na památku trochu podusil. Když fanda vstal, Randy ho vzal za vlasy a hodil poměrně rychle dolů. Jediný dík, že ten pán byl tak vychlastaný, že nic necítil. Druhý ale skončil o poznání hůř, trochu déle zápasil s tím, aby získal svůj dech zpět. To ale stačí k Randymu, sice se choval poměrně namyšleně, důležitý byl ale výkon. Jejich show mi přišla celá taková “ať už to odehrajem a můžem pryč”, nebyl tam žádný výraznější kontakt s publikem. Cíleně jsem chtěl hlavně vidět živé podání pecky “Ruin”, která je dle mého – ještě společně s “Redneck” – nejlepším výtvorem této party. Musím říct, že tento song naživo je opravdová delikatesa. Do přídavku je vybrána opět prastará věc “Vigil”, po ní již zmiňovaná “Redneck” a jako poslední “Black Label”.
Energie, výkony hudebníků, atmosféra. Vše bylo v podstatě bez problémů. Chyby, co se dají vytknout, patří rozhodně pořadatelům. Poté trošku namyšlenost kapely, težko odhadnout, zda to myslela kapela jako součást image, nebo je prostě vystoupení v této zemi štvalo. Mohli by si uvědomit, že žijí i z peněz těchto lidí a ne jen z obyvatel velkých států.
Mnemic mi vždycky přišli jako kapela, které se nikdy nepodařilo vylézt ze stínu Fear Factory. Momentální deska “Sons of the System” možná někoho zaujme, dle mého opět ale zaleze s příchodem “Mechanize” od Cazaresovy party. Mnemic zřejmě u sebe nemá takové osobnosti jako právě Fear Factory. Navrát Cazarase a přichod Hoglana lidi zkrátka potáhne. Hudba Mnemic se více než podobá té od Fear Factory, je tu vidět značná inspirace. Snaží se znít zhruba stejně, takže modernější zvuky kytar, rychlé bicí a zpěv měnící se z growlu do klasického čistého.
“Sons of the System” je čtvrtá deska této dánské party, všechny byly vydány pod Nuclear Blast. Poslední album se jmenovalo “Passenger” a vyšlo před třemi roky. Na “Sons of the System” bude právě nejzajimavější, jak si obstojí v souboji s konkurentem “Mechanize”, desky vychází v rozmezí ani ne měsíce. Osobně bych si vsadil na “Mechanize”, ale uvidíme, jak se to všechno vyvine.
Začátek alba je slušný. První písně mě bavily, jak jsem psal výše – rychle bicí, growl měnicí se do čistého zpěvu. Ani jedno z toho tu nechybí. Na začátku vás písně vtáhnou dovnitř a vnímáte je. Postupem času jsem úplně zapomněl, že mi tu nějaké album hraje, protože jsem se v něm ztratil. Zní to furt stejně, riffy se přes moderní naladění skoro neliší. Při zpěvu jsem vnímal jen výšky, protože growl se v zbytku ztrácí. Měl jsem problém skoro to album doposlouchat celé, často jsem to prokládal jinými písněmi od jiných autorů. Je to nudné, hoši by na tomhle měli zapracovat. Zkrátka jsou to furt stejné a opakujicí se zvuky, žádné proložení nečím odlišným. Abych pořád nekritizoval, pochválím zpěváka, který na sobě od svého prvního alba ve skupině celkem zapracoval a zlepšil se. To je však asi jediné pozitivum.
Pořádně si pamatuji jen začátek – tedy “Sons of the System” a “Diesel Uterus”. Možná proto, že jsou hned jako první. Je to celé takové nevýrazné. Jednoduše mě to nebavilo, jak to tak vypadá, nejsem sám. Reakce ostatních jsou podobné těm mým. Dříve se tato skupina poslouchala lépe, hoši by se mohli nějak vyvinout a dostat svoji hudbu k nečemu novějšímu.
Finální verdikt? Slabota. Mnemic se nepředvedli, je to furt stejné. Nic, co by to během poslechu oživilo. Těžko se mi to poslouchalo, žádná změna naladění kytary, basu jsem skoro neslyšel. Mnemic mají ještě naplánované vystoupení v létě na našem Brutal Assaultu, doufejme, že jejich vystoupení nebude vypadat jako toto album. Podruhé bych to už nevydržel.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 22.9.2009 Label: Prospect Park / Spinefarm Records
Tracklist:
01. Dying Breed
02. Hard to See
03. Bulletproof
04. No One Gets Left Behind
05. Crossing Over
06. Burn It Down
07. Far from Home
08. Falling in Hate
09. My Own Hell
10. Walk Away
11. Canto 34
12. Bad Company
13. War Is the Answer
Hodnocení: 8,5/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 5/10
Seda – 5,5/10
Možná jste zaspali několik posledních měsíců, možná prostě nemáte rádi změny a možná se vůbec nezajímáte o řadu moderních thrashmetalových kapel, kterých na svět vyskakuje v poslední době více a více. Ačkoli se může na první pohled zdát, že právě neo-thrash hudebních formací spíš ubývá, pořád jsou mezi námi takové kousky, na něž se prostě nevyplatí zapomínat. Příkladem budiž Five Finger Death Punch, kteří v roce 2007 vyskočili odnikud a způsobili kalamitu v hudebních žebříčcích, přehrávačích a hlavách. Jejich debutová deska „The Way of the Fist“ byla plná chytlavého materiálu, jenž byl velice precizně sestaven. Zároveň se ale posluchači dělili spíš na dva tábory – buďto je miluješ, nebo nenávidíš. Rok se s rokem sešel, nedočkavci nedočkaví jak panicové začali pořizovat adventní kalendáře a my máme tu čest znovu vstoupit do, dá se říci, totožné řeky, tentokrát však s očekávanou deskou „War Is the Answer“. A jak na tom je? To se dočtete o pár řádků níže, jako obvykle si ale neodpustim pár zbytečných keců o již tak krátké historii kapely. Trošky rádoby chytrých řečí není nikdy na škodu, zvláště když víte, co posloucháte, ale už ne koho.
Zkuste se ráno probudit a představit si, jaké by to bylo, kdybyste se narodili slepí. Hrůza co? O den později se zkuste probudit s nápadem, že založíte kapelu, na které budou pracovat jen ti nejlepší hudebníci a technici. To už možná nedokážete, ale Zoltan Bathory, zakladatel formace U.P.O., dotáhl svůj nápad až do konce. Možná nesehnal ty nejlepší z elitních muzikantů, ale rozhodně dal do kupy něco, v co možná ani nedoufal. Slovo dalo slovo, ruka se střetla snad jen s rukou a později se připojil i Ivan Moody, doposud známý jako vokalista z Motograter, kteří jsou svou hudbou od Five Finger Death Punch vzdáleni přeci jen pár skoků, přesto je vidět, že Ivanovi tento styl sedí jako nůž na krku. Dokáže vyvážit hluboké a drtivé tóny s klidným, vyrovnaným a značně melodičtějším hlasem.
Dále tu máme Jeremyho Spencera, bubeníka, který stál za zrodem W.A.S.P.. Nebýt jeho schopností a velice výrazných kopáků, desky by ztratily dosti znatelný kus atmosféry. Dá se říci, že stejná věc platí i pro baskytaru, kterou budete při poslechu „War Is the Answer“ vstřebávat všemi otvory. Matt Snell je téměř nepřehlédnutý díky svému pačesu, jež mu ovšem roste na bradě. Mnozí z nás by se nestyděli za to samé, ovšem na vršku hlavy. Právě baskytara a bicí jsou poznávací značky nové desky. Během cestování po světě se navíc připojil i nový kytarista Jason Hook, který má za sebou taktéž slušnou hudební praxi.
Jak tedy sami vidíte, Five Finger Death Punch měli úspěch svým způsobem jistý. Začínající kapela, která znovu nakopla zájem o moderní thrash metal, se jen tak nevidí. Tedy alespoň ne tak často. A jak vznikl název kapely? Pokud jste viděli film „Kill Bill“, tak se v některých scénách mluví o legendárním úderu, kdy protivníka zasáhnete pěti prsty na určitých tlakových bodech a on následně, téměř okamžitě zemře. Jak vidíte, Zoltan je určitě nefalšovaný filmový fanda.
Teď už konečně trošku místa pro samotné „War Is the Answer“, kvůli kterému tu přeci jenom jsme. Pro začátek možná bude stačit, když si desku porovnáte s prvním počinem, „The Way of the Fist“, jelikož se jedná o téměř totožný recept, akorát silně provařený přes kvalitní síto. Což rozhodně není špatně, naopak, hoši dohromady skloubili parádní mix tvrdé úderné muziky s melodickými částmi. Jakmile do ruky uchopíte obal CD, dojde vám, oč tu běží. Válka, konflikt, pustošení a trýznění vlastního sebevědomí. Celkem fešný přebal desky je perfektní vodítko k tomu, aby vám došlo, že album bude plné ostrých slov, drsných pohledů, ale zároveň milosrdné vůči uším posluchačů, kteří se snaží uklidnit.
Ať už očekáváte cokoliv, už při prvním poslechu vám okamžitě dojde, že „War Is the Answer“ rozhodně není přelomová deska, ale rozhodně je to neuvěřitelně chytlavý kus plný svižného materiálu. A co víc dodat? Poslouchá se perfektně! Pokud se budete k něčemu vracet, je to právě toto album. Samozřejmě vám může a nemusí sednout, to už je otázka vkusu, který já možná nemám nebo mám, ale značně podroušený. A pokud je člověk jako já schopen během jednoho dne poslechnout album desetkrát, tak je něco špatně.
A o co že tu jde? Jak jsem řekl, „WISA“ (není to padělek kreditní karty, ale zkratka desky, jen pro pořádek) je plná tvrdých rytmů. Baskytara se vás bude snažit rozdrtit v téměř každém momentu a bicí do vás budou létat ze všech stran. Právě neustálé bušení kopáků popotahuje svižnost hudby zase o úroveň dál. Co se týká vokálů, v některých místech působí lehce podladěně, později je naopak Ivan ohýbá jak ženské přes stůl. Nejlepší bude, když si jako příklad uvedeme pár písní. Ještě ale malý moment. Kytarová složka je taktéž doladěná do posledního detailu, mohli bychom jí ale vyčíst fakt, že v rychlejších písních bývá mnohdy hůře čitelná a ne tak výrazná jako ostatní instrumenty. Přesto vše funguje jako celek výborně.
A nyní skokem takový menší rozbor jednotlivých hlaviček celé mozaiky. Úvodní píseň „Dying Breed“ je v mých očích pravděpodobně zároveň nejlepším kouskem z celého alba, který jasně prezentuje Five Finger Death Punch a jejich hudbu. Brutální nástup po chvilce vystřídá sympatický refrén, prokládaný hned několika hlasy. „All I’ve wanted was your honesty…“ jak praví úryvek z klidnější části písně, zní po nástupu kytar a bicích skvěle. Pokud byste se měli na nějaký song zaměřit, je to právě tento. Pokračujeme přes kousek „Hard to See“, jenž se stal zároveň pilotním singlem k propagaci desky. Video samozřejmě naleznete někde okolo. Spíše usedlejší píseň, která vás má uchránit před blížící se hrozbou v podobě třetího songu s názvem „Bulletproof“. 50 Cent byl možná neprůstřelný, ale tohle by ho položilo na prdel. Právě tato píseň se řadí do vínku těch rychlejších a pekelně návykových. Pusťte si první, výše jmenovanou, přidejte několik nasraných slov a vznikne tohle! Takže palec vzhůru, další podařený kousek!
Pokud bychom vztáhli veškeré dění na albu k jeho tématu, tedy konfliktu a válkám, dalo by se s lehkou nadsázkou říci, že první polovina alba, je právě ten nelítostný boj v zákopech, zabíjení, vztek a zmatek. Čtvrtá píseň v řadě, „No One Gets Left Behind“, je důkazem toho, že chaos není vůbec na obtíž. Pokud se zaměříte na lyrický obsah této písně, tak vám dojde, co je dneska znovu v módě. Kritika válečných konfliktů, rozhodnutí, která udělají z lidí zvířata na frontě. To vše je lehce sarkasticky a ironicky vyjádřeno v této písni. „Crossing Over“ je první klidnější v řadě. Možná si říkáte, že mám pro charakter písně nějaké divné měřítko, ale v porovnání s předchozími kusy se rozhodně jedná o úplně něco jiného.
„Burn It Down“ byl vůbec první song, který kapela uveřejnila jako ukázku. Není to nic jiného než další nasraná píseň, se kterou jsme již měli tu čest, dá se říct, že nejkladnějším momentem této skladby je perfektní kytarový riff v druhé polovině. Jinak nic, co by vás chytlo za hubu. V pořadí sedmá píseň „Far from Home“ je prakticky balada. Na každé desce podobného ražení musí být alespoň jedna taková píseň, která nutí ostatní se nad něčím zamyslet a zároveň tím tlačí na ostatní posluchače, přičemž řve do světa: „Hele, my taky máme svědomí a jsme jenom lidi!“ Nic to nemění na tom, že se poslouchá skvěle.
Pokud přeskočíme relativně nic neříkající „Falling in Hate“, zastavíme se u „My Own Hell“, ve které Ivan dělá s hlasem psí kusy. Výškové přeskakování hlasu a pomalé odříkávání textu má za následek fakt, že si prostě musíte celou píseň poslechnout, ačkoliv vás nemusí ani zdaleka bavit. Jestli jsem tedy označil první polovinu desky za boj, druhá polovina je právě uvědomění sebe sama a rozeznání toho, kdo je vlastně v opravdovém boji přítel a nepřítel. Pokud jste měli tu čest se snímkem „Platoon“ / „Četa“, děj by se dal rozložit na jednotlivé části. Pokud budeme natolik drzí, tak „War Is the Answer“ přirovnáme právě k tomuto filmu. Jednotlivé scény si totiž velice lehce přiřadíte k jednotlivým písním.
Píseň „Walk Away“ je další spíše průměrný kus, pozornost si například zaslouží čistě instrumentální „Canto 34“, ve které vynikne um jednotlivců kapely. Stejně jako byla deska otevřena, je i uzavřena. Píseň „War Is the Answer“ je nekompromisní kus, plný zloby. Přesto že je v tomto songu koncentrace slova „fuck“ veliká asi jako samotného Ruska na planetě, konec dobrý, všechno dobré.
A jak je to tedy s celou deskou? Je prostě skvělá a možná je to jedno z nejlepších alb tohoto roku. V záplavě průměrných a nic neříkajících titulů vykukuje s precizním dílenským zpracováním a perfektně podaným materiálem. Pokud vás bavil předchozí počin, neváhejte a poslechněte si. Pokud vás předchozí počin nebavil, dejte hochům ještě jednu šanci, určitě si to zaslouží. Těch 45 minut prožijete naplno. Smekám a snad se brzy uvidíme zase!
Hned na začátku své minulé recenze jsem vyzdvihoval grafickou stránku, ale u nové fošny “Pray for Villains” od DevilDriver musím udělat pravý opak. Těžko si kapela mohla zvolit horší obal. S přehledem je to nejméně povedená obálka v jejich diskografii. Ani jejich minulé počiny nezdobila zrovna umělecká díla, přesto ale měla svůj náboj. Zato obal novinky je vážně nepovedený (horní obrázek je klasická verze, dolní limitovaná).
VERDIKT NO.1: Obal stojí za hovno!
Co se ale pochválit musí, je v rámci možností snaha o mírnou progresi v hudbě, aniž by DevilDriver ztráceli svůj ksicht, viz třeba konec songu “Fate Stepped In” nebo začátek “Waiting for November” (zrovna u ní mi přechod do metalu přijde možná trochu až škoda). Je pravda, že předchozí tvorbu skupiny jsem slyšel naposledy před více jak rokem, ale co si pamatuju, je zuřivá rubanice bez přestávky po celou délku alba, takže snahu o přidávání podobných vyhrávek a vybrnkávaček jednoznačně vítám.
VERDIKT NO.2: Snaha o ozvláštňování své hudby DevilDriver sluší a povyšuje “Pray for Villains” na zatím nejlepší počin kapely!
Nechci, aby to podle předchozího odstavce vypadalo, že DevilDriver nějak vyměkli a jsou z nich teď močky. To vůbec ne. Hoši stále nejsou žádná ořezávátka, jen k projevu, který už známe, přidali něco navíc. Například hned dva první songy “Pray for Villains” a “Pure Sincerity” šlapou líp než šlapky na E55. I když jsou obě jmenované (zvláště pak ta druhá) výborné písničky, deska nabízí i lepší pecky. Na vrchol tabulky se dle mého skromného názoru umístily tyto záseky:
VERDIKT NO.3: Nejlepší songy – “Forgiveness Is a Six Gun”, “It’s in the Cards” a “Bitter Pill”!
“Pray for Villains” poslouchám už něco málo přes týden, a přestože jej rozhodně nepovažuju za špatné album, nemůžu jej vychválit až do nebes. Abych se přiznal, po již zmiňovaném časovém úseku jednoho týdne mě deska už pomalu přestává bavit. Nemůžu za to. I přes snahu ozvláštnění tvorby, se novinka DevilDriver po čase zvrhne do jisté kolovrátkovitosti. I když jsem ze začátku tvrdil, že je to nejlepší počin skupiny (a také podle mě je), dostane ode mě stejné hodnocení, jako by dostala i dvě předchozí alba. Nechci tady být za kazišuka (viz “zbytek redakce hodnotí”), ale takových 7+ je podle mě akorát.
FINAL VERDICT:DevilDriver splnili očekávání tím, že vydali album v pohodě. Dobře se to poslouchá a své příznivce si to jistě najde. Ale z mého pohledu DevilDriver stále postrádají to “něco navíc”, co odděluje dobré kapely od těch výjimečných. A DevilDriver jsou stále zatím “jenom” dobří.
Datum: 15.7.2009 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Soulfly
Brazilská smečka v čele s Maxem Cavalerou přijela v rámci svého evropského turné opět do České republiky a opět do Prahy! I přesto, že se koncert konal v nevelkém Paláci Akropolis, dokázalo zde něco kolem sedmi stovek fanoušků rozpoutat hotové peklo…
Celá akce měla začít v půl osmé, místo toho se čekalo až do půl deváté, protože nakonec nevystoupila žádná předkapela (bohužel nevím, z jakých důvodů). Místo předkapely se tedy sledovali pouze přikryté bicí brazilskou vlajkou a pobíhající chlápci z backstage. Necelá hodinka utekla jako voda, za častého skandování: “Soulfly!”, vyvolávání samotného Maxe Cavalery a popíjení pivínka…
Pro Soulfly zjevně nebyl žádný problém, že nebyla žádná předkapela, něco před půl devátou byla sundána brazilská vlajka z bicí soupravy a všichni už mohli naslouchat z “repráků” se linoucí intro k písni “Blood Fire War Hate”. Intro pomalu končí, přichází Max Cavalera a spol. a začíná pořádný kotel. Soulfly to neprotahovali zbytečnými řečmi a hned házeli další kousky, jako například “Prophecy”, “Primitive”. Ještě neuběhla ani čtvrt hodina a už jsem toho měl dost, protože klimatizace v Akropolis mi připomínala tu před rokem na Soulfly v Roxy, a navíc jsem se párkrát dostal čirou náhodou do bláznivého circlepitu, který se tvořil pod Maxem každou chvíli.
Třešničkou na dortu v té bláznivé atmosféře bylo, když Cavalera rozdělil fanoušky na dvě poloviny a při začátku dalšího songu a zakříčením “Un, dos, tres, quatro” je nechal vlítnout do sebe. V tu chvíli jsem měl naštěstí bezpečnější místo, přímo pod basákem Bobbym, který každou chvíli chodil přímo k fanouškům a bylo vidět, že si koncert skutečně užívá, stejně jako ostatní členové. Kytarista Marc Rizzo nám zase předvedl svoje vytříbená sóla na kytaru při písni “Mars” a Joe Nuñez předvedl hbitou hru na bicíčko, hlavně při legendárním songu “Refuse/Resist”. Některé písně mi přišly dvakrát rychleji zahrané než na albu a hlavně solidně odzpívané, z čehož jsem měl radost, protože když jsem tak chvíli sledoval Cavaleru, přišel mi, že byl trošku v náladě, určitě před vystoupením taky trošku okoštoval zdejší pivko, ale má můj velký obdiv, na to, kolik mu je, ten koncert zvládnul skvěle!
V polovině vystoupení mě hodně, ale mile překvapilo, že zahráli píseň “Doom”, což opravdu málokdy hrají. Hned po ní následoval drum jam, při kterém, jak už známo asi každému skalnímu fanouškovi této brazilsko-americké formace, si Max vybere jednoho fanouška, který si s ním a celou bandou zamlátí do bubnů. Náhodně vybraný fanoušek to zvládnul na výbornou a vysloužil si za to i paličky od Maxe.
Celou akci dovršil strhující konec koncertu, když už propocený a určitě unavený Max Cavalera přiběhnul v českém reprezentačním fotbalovém dresu a jak jinak než suprově odzpíval metalovou hymnu “Roots Bloody Roots”. Pak už následovalo jen “Jumpdafuckup / Eye for an Eye”… Max Cavalera se rozloučil a hned utekl ze stage, zato Bobby a Marc Rizzo stihli rozházet ještě pár trsátek a Joe Nuñez paličky a setlist vystoupení. Po koncertě mě ještě pobavilo, jak kromě nástrojů do autobusu chlápci z backstage nakládají i pár bas “plzniček”…
Koncert byl celkem solidně ozvučený a z mého pohledu se dá označovat za velice zdařilý. Kdo nebyl, může jen a jen litovat! Doufejme tedy, že se tu zase Soulfly co nejdříve ukážou!
“Wrath” je již paté studiové album americké metalové skupiny Lamb of God. Album vyšlo teprve nedávno (24. února 2009), ale už dříve se dostala ven pirátská kopie a kolovala po internetu. Producentem alba se stal Josh Wilbur, nahrávalo se v New Yorku, Virginii a v New Hampshire. “Tohle album bude překvapením pro hodně lidí, zvolili jsme jinou cestu. Dosáhli jsme nejlepšího, co jsme mohli,” řekl o albu bubeník Chris Adler.
“Jehňata” již uveřejnili nový videoklip k písni “Set to Fail”, pokud sledujete tento blog pravidelně, určitě jste tuto skvělou zprávu zaregistrovali, ale pro jistotu davám link znovu.
“Wrath” oproti předešlé práci otevírá pomalá, klidná dvouminutová píseň “The Passing”, v níž se nevyskutuje ani zpěv. “Je čistě instrumentální, je to jedna z mých nejoblíbenějších, protože je to pro nás něco jiného, dlouho jsem takovou chtěl udělat,” řekl o tomto kousku kytarista Mark Morton. Na tuto otvíračku pochopitelně navazuje píseň “In Your Words”, která dodavá skvělý start alba – zbytek se pak nese v podobném duchu. Nestačíte ani rozdýchat skvělý úvod a hned na vás vyskočí “Set to Fail”, tato píseň se řadí k vůbec nejlepším nejen na celém albu, ale i doposud vydaných písní Lamb of God.“Contractor”, píseň následující po “Set to Fail”, se nijak dlouho nerozjíždí a hned zostra začne, i s poněkud odlišnějším zpěvem v úvodu. Dále se již o jednotlivých písních nebudu rozepisovat, ať z toho taky něco máte. Každopádně každy další song je skvělý.
“Wrath” také vychází jinak v Evropě a jinak v Americe, protože v Americe jsou Lamb of God pod Epic Records a v Evropě jsou pod Roadrunner Records. V Evropě “Wrath” vychází klasické jedno CD bez žádných bonusů nebo ve speciální edici. V Severní Americe vychází klasické CD bez bonusů, Deluxe Edition s bonusovým diskem, Super Deluxe Edition s LP deskou. A nebo pro staré fajnšmekry je tu i možnost zakoupení pouze LP desky.
Lamb of God momentálně objíždí svět, aktuálně jsou v Rakousku, odkud se pak přesunou do Japonska a do Ameriky.
Zkrátka “Wrath” je od začátku až do konce skvělé album, čekají na vás skvělé texty, bubny, riffy a kytarová sóla. Nudit se nebudete. Lamb of God se vytáhli, pokud i další alba budou takto kvalitní – máme se na co těšit.
Jedenácté album Sepultury a první album bez kteréhokoliv z bratrů Cavalerových. Kdyby někdo náhodou zaspal, tak Max odešel už před dlouhou dobou a bubeník Igor odešel teprve nedávno a nahradil ho Jean Dollabella. Já jsem vždycky patřil k lidem, kterým nevadila Sepultura bez Maxe, a tak jsem se na “A-Lex” docela těšil.
Album je koncepční (což se zdá být poslední dobou moderní) a Sepultura si vzala na paškál knihu a později film “Mechanický pomeranč”. Právě podle předlohy je album rozděleno na čtyři části, první tři podle filmu a poslední podle knihy, protože ta část ve filmu chyběla. Ale dost informací okolo toho, co za desku před vámi leží, sám nevím o čem v příběhu jde, vrhneme se na hudební stránku alba.
“A-Lex” je pořádný sepulturovský thrash, tentokrát i s instrumentálními prvky, speciálně ve tracku “Ludwig Van”, o kterém si ještě něco řekneme. Kapele se po letech opět skvěle povedlo přidat do hudby tzv. “tribal feeling”, například ve skladbě “Filthy Rot”. Kapela na novince hodně mění tempa a nálady – “Sadistic Values” se zpočátku zdá jako mírná skladba, Derrick Green klidně a čistě zpívá, ale postupně se jeho hlas promění na brutální, změní se tempo a ze songu se stane pořádný thrashový náklep.
Kapela také více experimentuje a pořádně je to znát v již zmiňované “Ludwig Van”, která bere Beethovenovu symfonii a přidává do ní metalové prvky. Zní to šíleně, ale vzniká poměrně zajímavá věc, která může zaujmout. Prostor dostávají také modernější groove prvky (“Metamorphosis”, “What I Do!”).
Po intru “A-Lex I” na vás zařve Green v songu “Moloko Mesto”, která parádně otevírá celé album a na ni navazuje již zmíněná “Filthy Rot”. Klidnější “We’ve Lost You” vám dá chvíli na odpočinek, aby se zase mohlo vše rozjet při “What I Do!”. “The Treatment”, která se napojuje po instrumentální mezihře “A-Lex II”, předvádí agresi thrashe, a po “Metamorphosis” přichází podle mého názoru asi nejlepší kousek z alba – “Sadistic Values”. Album pokračuje v podobných kolejích, sem tam rychlá a agresivní skladba, kterou vystřídá mírnější, sem tam nějaká mezihra a ke konci experimentální “Ludwig Van“. Jednotlivé songy v albu skvěle navazují a navzájem se doplňují a vytváří tak velmi dobrý celek, který ani chvíli nenudí.
Rozhodně neodsuzujte novinku jen kvůli nepřítomnosti Cavalera bros. a zkuste jí dát trochu času. I přes všechny plusy dám 8/10, na albu jsou skvělé riffy, ale jednou, dvakrát se může stát, že jde hudba druhým uchem ven (i když je ucpané sluchátkem).
Datum: 10.6.2008 Místo: Bratislava, ŠH Pasienky Účinkující: Cavalera Conspiracy, Konflikt
Max a Igor Cavalera, zakladatelia slávnej Sepultury, po vyše desiatich rokoch opäť spolu na jednom pódiu, tento krát pod zástavou ich vlastného projektu Cavalera Conspiracy. Pred halu sme prišli krátko po šiestej. Zvukovú skúšku bicích bolo počuť až von a okná sa otriasali ako pri zemetrasení. O 19:00 sa začalo púšťať dnu a na naše prekvapenie sme sa ocitli v hale medzi prvými, tak sme si obsadili fajn miesta rovno v prvej rade.
Po dvadsiatej hodine na pódium vybehla jediná pred kapela večera, slovenské punkové legendy Konflikt. Po skončení folkového intra na nás sputitili svoju punkovú smršť. Zvuk bol na predkapelu slušný, len vokál bol trochu potichu a pri ostatných nástrojoch sa strácal. Frontman Jury si koncert očividne užíval, to sa ale už nedá povedať o basákovy skupiny. Ten sa po celý čas tváril, ako by bol na pódiu proti svojej vôli a chcel to mať už všetko za sebou.
Po približne 40 minútach sa Konflikt lúči a na pódium vybehli technici, aby pripravili pôdu pre hlavné hviezdy večera.
Po polhodinovom čakaní začalo peklo. Žiadne intro, žiadne ďalšie naťahovanie, kapela na čele s Maxom vybehla na pódium a odpálila to zo skladbou “Inflikted”. Hned na to odznela “Sanctuary” a “Terrorize”. Nasledoval potom výlet do minulosti v podobe hitu od Sepultury, “Territory”. Neskôr od Sepultury zazneli aj ďalšie songy ako napr. “Refuse/Resist”, “Inner Self”, “Troops of Doom”, “Attitude” a samozrejme “Roots Bloody Roots”. Zaznela aj jedna skladba z Maxovho jednorazového projektu Nailbomb, “Wasting Away”. Pri skladbe “Dark Ark” na pódium prišiel hosťujúci spevák, avšak neviem ako sa volá. Nechýbalo ani predstavenie spoluhráčov, kde najväčšie ovácie zožal Igor, keď publikum skandovalo jeho meno.
Cavalera Conspiracy je hlavne o tom že rodina je znova pokope. O čom sme sa presvedčili, keď Max na pódium pozval svojho syna, ktorý sa posadil za bicie a odohral s kapelou jednu skladbu, zatiaľ čo to Igor sledoval s okraja pódia s úsmevom na tvári a zo svojím asi trojročným synom. Všetci na pódiu (a aj pod ním) sa bavili a bolo to na nich vidieť. Žiadne pozérstvo, žiadne zbytočne reči okolo, len radosť z hudby. Zvuk bol dobrý, aj keď bol rovnaký problém ako pri Konflikte, a to že spev bol trochu potichu. Na záver koncertu Max nahodil na seba slovenský hokejový dres a spustil metalovú hymnu “Roots Bloody Roots”, ktorú skoro celú zaňho odspievalo publikum. Nasledovala dakovačka a kapela sa odobrala do zákulisia.
Koncert sprevádzala výborná atmosféra (cca 1500 ludí) a aj organizácia bola skvelá (jediný problém bolo pivo za 50sk ale čo už). Zostáva len dúfať, že Max a spol. prídu znova. Či už zo Soulfly, alebo v kompletnom reunione Sepultury.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 31.7.2007 Label: The Firm, Inc. / Spinefarm Records
Tracklist:
01. Ashes
02. The Way of the Fist
03. Salvation
04. The Bleeding
05. A Place to Die
06. The Devil’s Own
07. White Knucles
08. Can’t Heal You
09. Death Before Dishonor
10. Meet the Monster
Pro začínájící kapely je období před a po vydání debutového alba vždy jedním z těch nejhorších. Samozřejmě to neplatí u všech kapel, ale u většiny ano. Neustálé koncertování, diváci volající po dalším albu a další starosti. Pro kapely bez zkušeností to může být hodně tvrdé a složité, ale to není případ Five Finger Death Punch, ti mají zkušeností na rozdávání. Zpěvák Ivan Moody působil v nu-metalové bandě Motograter a stále zpívá v Ghost Machine. Kytarista Darrell Roberts působil v kapele W.A.S.P. a k Five Finger Death Punch se připojil v roce 2006. Zakladatel a kytarista Zoltan Bathory působil v post-grungeových U.P.O.. Basista Matt Snell působil v kapelách Anubis Rising a Deadsett. Jediný, kdo nemá zkušeností na rozdávání, je bubeník Jeremy Spencer.
Album kapele pomohli nahrát Stevo „Shotgun“ Bruno z kapel Mötley Crüe a Prong a Mike Sarkisyan, který působil ve Spineshank. Deska byla natočena v Next Level Studios v Tulse, které se nachází v Oklahomě, a v Complex Studios v Los Angeles (to víte, kde je, ne?). Výsledný mix a master si vzal nastarost Logan Mader, který produkoval například desky Divine Heresy či Cavalera Conspiracy. Samotnou produkci alba si vzali na starost Zoltan Bathory a Jeremy Spencer. Nakonec album bylo vydáno pod Firm Music. Za zmínku nejspíše ještě stojí, že kapela odjela turné Family Values Tour 2007 a Bitch We Have a Problem Tour. V momentální době se kapela chystá na Rockstar Mayhem Tour po boku Slipknot či Disturbed.
Samotné album obsahuje deset kousků, které si projdeme pěkně postupně. Jen co jsem fošnu spustil, začal na mě řvát Ivan, takže čekám něco tvrdého, rychlého a ještě rychlejšího. Skladba „Ashes“ přesně toto má, výborný a nezaměnitelný hlas Ivana Moodyho společně s tempem bicích burácejících jako AK-47 a střídáním melodií v podání Zoltana Bathoryho dochází k naprostému uspokojení mých sluchových vjemů. Druhá skladba „The Way of the Fist“ zapříčinila zvýšení hlasitosti o padesát procent a řev Ivana„Step to me, step to me, motherfucker“ nyní vnímám s úžasem, protože v kombinaci s umem Zoltana tato skladba zní naprosto úžasně, vůbec se nedivím, že se po ní album jmenuje. Další skladba „Salvation“ zase osloví refrénem, kdy teprve vychází najevo, jak dobrý zvuk dokázali pro album udělat. Poté přichází stěžejní věc celé desky, není to nic jiného než singl „The Bleeding“, který potvrzuje mojí domněnku, že pokud by se vyhlašovala cena pro nejlepší debutovou desku roku 2007, tak Five Finger Death Punch by patřili mezi velké favority.
„The Bleeding“ je pomalejší (jen trošičku) melancholicky naladěná skladba, které ovšem nechybí ten pořádný drive, nadherný song, který by měl slyšet každý, kdo mě bere aspoň trochu vážně. Pátou v pořadí je „A Place to Die“, je to další rychlá vypalovačka s melodickými vyhrávkami a refrénem, která zní stejně dobře jako předchozí skladby. Další „The Devil’s Own“ je pro mne osobně nejlepší skladbou na albu. Řev a zpěv Ivana je tu jako na horské dráze, úžasná nasranost, která je cítit z každého úderu bubínku či kytarového riffu. „White Knucles“ je opět další nášlapnou minou, která jen čeká na vaší nohu, až si pěkně bezstarostně šlápnete, a pak z vás zbudou sračky či klient parkovacího místa pro invalidy. „Can’t Heal You“ začíná trochu mírněji než předešlé, ale pak se zní vyklube další nářezová záležitost, ve které je největším tahákem Ivanův zpěv. Další „Death Before Dishonor“ je velmi údernou skladbou, která patří k pilířům desky, melodická vyhrávka na začátku působí až takovým hřejivým pocitem, než opět spustí Ivan svůj parní stroj, zbytkem skladby se nechte překvapit. Posledním kouskem na albu je „Meet the Monster“, kterou Five Finger Death Punch nádherně ukončují zběsilou jízdu řevu a melodií.
Five Finger Death Punch se vůbec nebojí kombinací různých stylů, od heavy až po nu-metal. Že to kombinují, by nebylo nic velkého, protože v dnešní době už to ani jinak nejde, ale jde o to, jak to kombinují, protože atmosféra každé písně vás nechá napnuté až do poslední vteřiny. Ano, skladby jsou si svojí stavbou velmi podobné a někoho tím Five Finger Death Punch rychle omrzí či dokonce vůbec neosloví, ale pravě ta atmosféra jednotlivých skladeb vás nenechají ani jednu skladbu přepnout, protože čekáte, buď co vybleje Ivan, nebo co na své banjo zabrnká Zoltan. Tuto kapelu budete buď milovat nebo nenávidět. Říká se to o mnoha kapelách, ale proč to říkám o Five Finger Death Punch? Jednoduché, buď se vám to bude líbit všechno, nebo naopak vůbec nic. A to je důvod, proč byste měli slyšet toto album.
Země: USA Žánr: groove / thrash metal Datum vydání: 27.3.2007 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent
02. Beautiful Mourning
03. Aesthetics of Hate
04. Now I Lay Thee Down
05. Slanderous
06. Halo
07. Wolves
08. A Farewell to Arms
Hodnocení: 9/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10
ENT3R – 8/10
Machine Head. A zvláště pak „The Blackening“. Tahle slova mi oťukávala šedou kůru mozkovou již měsíc a nedala mi klidného spánku. Dlouhá léta jsem tuto kapelu, která od začátku své tvorby experimentuje s nu-metalem a s prvky heavy popřípadě thrash metalu, přehlížel. Nedávno jsem si poslechl jejich debut s názvem „Burn My Eyes“ a tato nahrávka mě celkem zaujala. Nic světoborného, ale ucho posluchače zajisté potěší, protože každopádně jde o hudebně kvalitní album. Jejich následující počiny již však tak kladně přijaty nebyly a kapela se potýká s plytkostí a celkovou nemastností-neslaností jednotlivých písní. Některé písně byly stylizovány více do funky stylu à la nu-metal a to byla opravdu katastrofa.
Jejich zašlý lesk a sláva se kapele vrátila až s vydáním alba „Trough the Ashes of Empires“, kdy se vrátili ke svým hardcore prvkům. Kapela si dala dlouhý čtyřletý odpočinek, aby nám naservírovala album s pořadovým číslem šest. A to byl opravdu výbuch. „The Blackening“ okamžitě uchvátil většinu kritiků a posluchačů. Dokonce některé opravdu sofistikované magazíny typu Kerrang! mu daly plný počet bodového ohodnocení. Tohle mě už nemohlo nechat chladným, proto jsem vykopal a poslechl si jejich starší tvorbu a následně pak i toto nové dílko. Hned první píseň „Clenching the Fists of Dissent“ mě naprosto uzemnila. Famózní intro vybrnkávané na španělskou kytaru, kterou doprovází rytmické bicí a celé se to nakonec zvrhne v jednu obrovskou thrash/heavymetalovou smršť. A to se tenhle monumentální kousek dělí na různé části, protože píseň má lehce přes deset minut.
To je na téhle desce taky velmi zajímavé: ač má album pouhých osm písní, délka nahrávky je něco přes hodinu. Velmi odvážný krok. Přece jen, pokud nejste vyznavači progressive metalu, mohou vás delší písně unudit. To jsme trošku odbočili, co tam však máme dále?
Celá nahrávka jako by zapomněla na experimentování s nu-metalem, a tak se dočkáme „jen“ pěkně ostrých thrash riffů, dlouhých heavymetalových sól, velmi výrazných a úderných bicí a do toho všeho zpěvák Robb Flyn tu lehce namlouvá, tady zase pořvává a v neposlední řadě i zdrceně šeptá. Basa je velmi příjemná, nevtíravá a jen pěkně hladí po tváři šťastného poslouchače. Někdy je však velikost písni přeci jen na obtíž a opět kapela sjíždí do oné plytkosti. Ta je však bleskově vystřídaná dalším od srdce úderným rytmem, takže vám to zas tak nepříjemné nepřijde. Zajímavý aspekt je i celková vyváženost. Najdeme tu jak klasické otvíráky desky v podobě výše zmiňované „Clenching the Fists of Dissent“, která má určitě onen potřebný hitový potenciál, jsou tu však i o poznání klidnější a „inteligentnější“ kousky typu „Halo“, ale není nouze ani o od plic vyřvané věci jako třeba vypalovačka „Wolves“. Musím přiznat, že sólová kytara zde jede snad na 200 % a někdy se vám bude zastavovat dech nad takovým umem. Mě osobně nejvíc zaujalo kytarové sólo, které funguje jako intro ve skladbě „Now I Lay Thee Down“. Zážitek z celé desky je těžko popsatelný, a i když má pár nudných pasáží a nic moc nového deska od svého předchůdce nenabízí, určitě ji mohu doporučit opravdu každému.
