Archiv štítku: grunge

Quorthon – Album (1994)

Quorthon - Album (1994)

Země: Švédsko
Žánr: alternative metal / grunge
Datum vydání: 27.9.1994
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. No More and Never Again
02. Oh No No
03. Boy
04. Major Snooze
05. Too Little Much Too Late
06. Crack in My Mirror
07. Rain
08. Feather
09. Relief
10. Head over Heels

Hrací doba: 55:20

Odkazy:

Tvorbu Bathory osobně vnímám jako rozparcelovanou na různé éry, přičemž s „Twilight of the Gods“ z roku 1991 se uzavřela ta druhá. A zároveň s ní i to nejzajímavější, co Quorthon metalovému světu věnoval. Jsou to totiž právě první dvě pomyslné epochy, blackmetalová a (první) vikinská, díky nimž je Bathory uctívána jako kultovní formace.

Symbolické v tomto případě je, že „Twilight of the Gods“ bylo původně zamýšleno jako poslední deska Bathory. Po jejím vydání se Quorthon na chvíli odmlčel a následující dva roky, tedy ty s pořadovými čísly 1992 a 1993, vyplnily první dva díly kompilace „Jubileum“, které obsahovaly různě namíchané skladby z předcházejících alb doplněné o několik málo nevydaných tracků (celkem se jich na obou kompilačkách objevilo pět). Další regulérní studiové album se objevilo až v roce 1994, ale na druhou stranu, vyšly zde hned dvě řadové nahrávky, pod nimiž byl Quorthon podepsán. Vedle „Requiem“, které načalo thrashmetalovou éru Bathory a o němž si budeme povídat někdy příště, to byl i první sólový počin.

Album s prudce vynalézavým názvem „Album“, jemuž jen tak mimochodem předcházel singl s neméně výmluvným titulem „Single“, se nese v dost odlišném duchu v porovnání s muzikou Bathory. Což samozřejmě smysl dává (vždyť jinak by asi nebylo zapotřebí to vydávat pod jinou hlavičkou) a proti tomu vůbec nic. Když nic jiného, přinejmenším to značí, že Quorthon měl vždycky tak trochu na salámu názory okolí a jel si to svoje, jak to zrovna cítil, a to je nanejvýš chvályhodné. Album „Album“ (haha) nemá s black metalem ani viking metalem společného zhola nic, naopak se nese v alternativnějším pojetí rock/metalové muziky, je na něm cítit velký vliv tehdy populárního grunge i pomalu se formující vlny groove metalu, který se přibližně v téhle době pomalu začínal utvářet.

To mnohým může znít poněkud nelibě, ale Quorthonův talent byl obrovský, díky čemuž dokázal i tyhle výrazové prostředky přetavit v hudbu, která je výš než standardy zmiňovaných žánrů. Na druhou stranu, úroveň téhle sólové desky se ani vzdáleně nepřibližuje kvalitám toho, co tvořil předtím v rámci Bathory. Atmosféricky ani emočním dopadem se album „Album“ (haha) s Quorthonovýmy dřívějšími majstrštky nemůže srovnávat. Jedná se prostě o slušnou písničkovou desku, nenáročnou a docela pohodovou, ale nijak zásadně úžasnou. Povězme si upřímně, že kdyby pod tímhle nebyl podepsán Quorthon, si nikdo by si na album jako „Album“ (haha!) dnes už nevzpomněl.

Navíc se zde plně projevuje i Quorthonova slabina, kterou je zpěv. Tenhle chlap prostě nějak zásadně dobrým zpěvákem nebyl, což u Bathory nevadilo ani v nejmenším, ale zde už to místy bolí. Naopak vcelku dobrá je nahrávka, co se riffů týče. Zde se ukazuje, že Quorthon byl v tomto ohledu opravdu „mástr“. V případech, kdy se klady a zápory podaří vybalancovat do přijatelného poměru, vylezou z toho vcelku slušné songy. Úvodní „No More and Never Again“, „Major Snooze“ nebo „Feather“ jsou v cajku. Nevadí mi ani delší a pomalejší kusy jako „Boy“ a „Crack in My Mirror“, byť ta druhá jmenovaná je zajímavější, jakkoliv právě „Boy“ je jedinou stopou, která nechá alespoň vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí tvorby Bathory. Naproti tomu třebas „Oh No No“ nebo „Rain“ se hodně nepovedly, místy zavánějí až trapností a jasně ukazují, že i mistr tesař se někdy utne.

Quorthon

Album „Album“ je albem (tohle mě fakt baví), které asi – z povinnosti – neuškodí znát, ale nemohu tvrdit, že by mě lákalo si jej sám od sebe pouštět. Popravdě řečeno, dlouhé roky jsem jej neslyšel a nyní jsem ho oprášil pouze kvůli tomuhle článku. Kdyby článku nebylo, neměl bych sebemenšího důvodu tuhle desku znova poslouchat. Což myslím mluví samo za sebe.


Alice in Chains – The Devil Put Dinosaurs Here

Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here
Země: USA
Žánr: grunge / heavy metal
Datum vydání: 28.5.2013
Label: Capitol Records

Tracklist:
01. Hollow
02. Pretty Done
03. Stone
04. Voices
05. The Devil Put Dinosaurs Here
06. Lab Monkey
07. Low Ceiling
08. Breath on a Window
09. Scalpel
10. Phantom Limb
11. Hung on a Hook
12. Choke

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Stejně pomalu jako na dinosauří novince plyne úvodní pecka “Hollow” bychom mohli začít mluvit o Alice in Chains jako o melancholické stálici a jistotě, která v současné fazóně jen tak nezklame. Jako se v devadesátých letech řadili k předním představitelům zachmuřelého grunge, tak bychom o nich mohli v aktuální dekádě mluvit jako o nositelích svého vlastního odkazu, který ovšem Jerry Cantrell posunul do zemitější a dobově zajímavější polohy, se kterou Alenka v řetězech zazářila před třemi lety svým návratovým albem “Black Gives Way to Blue”, na němž v čele s novým zpěvákem Williamem DuVallem ukázala, že není všem dnům konec a že i kapela, která se musela vzpamatovat z vlastní klinické smrti způsobené úmrtím původního frontmana Laynea Staleyho, je v plné síle a při chuti.

“The Devil Put Dinosaurs Here” vznikalo opět pod taktovkou producenta Nicka Raskulinecze a opět se jedná o velice solidní práci, přestože od minula ubylo takový těch opravdu nadupaných momentů, jako byla parádní hitovka “Check My Brain” nebo zatěžkaná “A Looking in View”, o nichž můžu s klidným srdcem hovořit jako o top momentech v rámci celé kariéry Alice in Chains, nejen v rámci minulé řadovky. Možná jsem jedním z mála, ale aktuální podoba Cantrellovy bandy je mi bližší a vlastně i hudebně zajímavější než grungeové klasiky, se kterými se vytasili v letech devadesátých. Ne, že bych tyto desky považoval za nějaký póvl, ale beru je jako alba poplatná své době, která mi, až na pár momentů, v součastné době nic moc neříkají a k nimž ani nemám potřebu se vracet, což vlastně platí na celou tuto scénu s výjimkou Nirvany.

Jako pověstné první dvě vlaštovky byly vypuštěny do světa singlové “Hollow” a “Stone”. K oběma vznikl videoklip a nabízela by se tak asociace k singlové “Check My Brain”, ovšem do ní jim chybí vzletný refrén a nenásilně úderný a jednoduchý riff. Takhle přímočaré a přitom promyšlené písně se nedaří každý den, čímž ale netvrdím, že jsou to skladby špatné. Obě svým způsobem typicky reprezentují “The Devil Put Dinousaurs Here”, a to i přestože jsou obě jiné. “Hollow” zastupuje pomalé, na první poslech nenápadné skladby, které však překvapí skvělou zpěvnou vokální linkou, jejímž gró je poznávací znamení kapely, a sice harmonizace vokálů DuValla a Cantrella. Samozřejmě musím zmínit nápaditou kytaru, jejímiž linkami se zejména v druhé polovině skladby nešetří. “Stone” je oproti ní jednodušší, přímočařejší, ale hlavně zemitější skladbou, která neochvějně stojí na typicky valivém sabbathovském riffu. A ta basa v úvodu… no paráda. Opět se připravte na melodický zpěv Jerryho Cantrella, jenž si pro sebe v některých skladbách uzobává čím dál víc prostoru, což není výtka proti němu samotnému, ale DuVallova barva hlasu je mi příjemnější. Až si budu chtít poslechnout Cantrella v plné síle, tak si pustím sólovku “Degradation Trip”. Toto je samozřejmě pouze můj pocit a na druhou stranu chápu, že zdvojenost vokálů byla vždy poznávacím znamením téhle party, navíc, ne každé kapele se poštěstí mít v sestavě dva takové hlasy, tak proč toho ostatně nevyužít, takže už radši mlčím.

Prvním klasickým hitem na dinosaurovi by mohla být “Voices”, která je provzdušněná akustickou kytarou a celá je cítit takovým tím klasickým rádiovým odérem, který poznáte už na míle daleko díky přehledně oddělenému prostoru pro sloky a refrény, které se pravidelně prostřídají. V podobném duchu se kapela vrátí ještě v “Scalpel” a “Choke”, které taky nejsou špatné a příjemně čistí jinak plíživou atmosféru celého alba. Nic proti nim, ale psychedelickým popraškem ozdobená “The Devil Put Dinousaurs Here” mě baví mnohem víc. Nejenže je oproti všem dosavadním skladbám detailněji rozpracovaná a rozmáchlejší, ale poprvé mám pocit, že píseň z novinky někam plyne a spěje ke svému vyvrcholení, což mi zejména u úvodních dvou kusů chybí. Ale to jsem si říkal už u “Black Gives Way to Blue” akorát, že tam to bylo nějak líp zamaskováno a došlo mi to až s odstupem času.

O skladatelskou stránku se klasicky postaral v drtivě většině případů hlavní mozek Jerry Cantrell osobně a bez pomoci svých kumpánů, za což mu posílám své uznání, že i po tolika letech evidentně netrpí syndromem vyhoření a nerecykluje sám sebe, ale možná by příště mohl k sobě víc pustit Williama DuValla, který se skladatelsky spolupodílel na nejdelším článku aktuálního řetězu, čili “Phantom Limb”, což je bez přehánění jedna z nejlepších skladeb, která se bez problémů dotáhne i na mnou vyzdvihovanou “A Looking in View” z desky předešlé. Má v sobě hodně nervní atmosféry ze starších desek, ale přitom stále hodně čerpá z heavy metalové historie. Úvodní kytarový riff nemá chybu a Cantrellovi jsem ho sežral i s navijákem, DuVallovo kytarové sólo jakbysmet. Vokály si zde spravedlivě rozdělila již mnohokrát vzpomínaná ústřední dvojice a záda jim jistí (i mnou) opomíjení Mike Inez a Sean Kinney, kteří jsou tak nenápadní a celku prospěšní, že se to jen tak nevidí. Pokud se některý z nich nedostane víc do popředí jako Inez v úvodu “Stone”, tak za vokálními harmoniemi a riffy je lze velice lehce přeslechnout, což je škoda, protože oba jsou to hudebníci světové extratřídy.

Možná by se slušelo výsledné podobě desky trošku skrouhnout stopáž, která se tentokrát natáhla až na vražedných sedmdesát minut, jež papírově vypadají opravdu nechutně, ale musím říct, že když jsem nad tím i po mnoha posleších přemýšlel, tak mě stejně nenapadaly skladby, které jsou nadbytečné a díky jejichž eliminaci by se “The Devil Put Dinosaurs Here” dostalo pod slušných padesát, pětapadesát minut. Navíc, neměl jsem žádné problémy album otočit na jeden zátah i dvakrát po sobě, takže přestože ano, je dlouhé, ale i tak se příjemně poslouchá. Minimalistický a přesto propracovaný sound na tom má taky svůj podíl. Alice in Chains mají stále co říct, o tom není pochyb. I když se nejedná o tak rezolutní prohlášení, jako bylo “Black Gives Way to Blue”, ke kterému novince přeci jen chybí takový ten glanc a šmrnc, tak se určitě nebojte, že by šlo o slabý výkřik do tmy, na to jsou Alice in Chains příliš velcí profíci, aby něco takového dopustili.


Další názory:

To mě novinka baví o něco víc než “Black Gives Way to Blue”, které mě zas tolik nevzalo. Sice souhlasím s kolegou v tom, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje vyložené pecky, které by na první poslech čněly vysoko nad zbytek, a také souhlasím s tím, že se minule jednalo o “Check My Brain” a především “A Looking in View”, nicméně jako celek mě nejnovější album Alice in Chains oslovuje o poznání více. Hlavní roli v tom asi bude hrát fakt, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje žádné songy, u nichž bych si říkal, že by bylo lepší je vypustit, snad možná jen bez “Hung on a Hook” bych se obešel, ale jinak tam má všechno svoje pevné místo. I z tohoto důvodu se jen těžko volí nějaký vrchol, protože jej snad při každém poslechu vidím v jiné skladbě, ale obecně mě strašně baví titulní opus “The Devil Put Dinosaurs Here”, který – jak podotkl již kolega – má lehký psychedelický nádech, což Alice in Chains náramně sluší. Svěžím dojmem působí i “Breath on a Window”, především trochu svižnější začátku, stejně tak se mi velice líbí “Phantom Limb”. Možná ale ten úplně největší vrchol přichází až v samotném závěru v podobě úžasné “Choke”, která snad nemá chybu. Jednoduše parádní deska.
H.


Alice in Chains – Black Gives Way to Blue

Caelestia - Beneath Abyss
Země: USA
Žánr: grunge / alternative metal
Datum vydání: 29.9.2009
Label: Virgin Records / EMI Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek musím předeslat jednu věc a bylo by dobré, kdybyste ji po dobu psaní recenze měli na paměti, abyste mě pak jako případní příznivci Alice in Chains nekamenovali. Tahle kapela šla vždycky tak nějak mimo mě, samozřejmě že vím, o koho se jedná, co alespoň přibližně hrají a v jaké byli pozici před vydáním aktuálního “Black Gives Way to Blue” (první deska po 14 letech, navíc s novým zpěvákem, protože ten původní se předávkoval), ale že bych jejich hudbu nějak hlouběji poslouchal? To ne. Určitě vás tedy napadne otázka, proč album recenzuji. Důvod je jednoduchý – vzhledem k tomu, že zde máme recenze na každou volovinu, co vychází, byl by celkem trapas nemít také recenzi na jedno z nejvíce očekávaných alb letošního roku. A proč zrovna já? Řekněme, že nikomu z redakce se do toho nechtělo (člověk by čekal, že se o takové desky strhne bitka, co?) a já jsem se chrabře obětoval a podíval se “Black Gives Way to Blue” na zubní protézu. Na druhou stranu je ale mé postavení k Alice in Chains i jistou výhodou v tom smyslu, že nejsem “zatížen” poslechem starších počinů a hodnotím tak jen, co na nahrávce slyším bez jakýchkoliv “vedlejších vlivů”.

Na celém “Black Gives Way to Blue” jsou v podstatě tři druhy písniček – pomalé, táhlé písně, svižnější songy a balady. Samozřejmě to tak neplatí na 100% a některé skladby se třeba přelévající z jedné “kategorie” do druhé, ale pokud to pro naše potřeby mírně zvulgarizujeme, bude to odpovídat.

Mně osobně se nejvíce zamlouvají právě ony pomalé písničky, mezi které patří například hned úvodní “All Secrets Known” nebo (nejdelší a pro mě také nejsilnější kousek desky) “A Looking in View”. Jako na potvoru je na “Black Gives Way to Blue” takových skladeb nejméně. Ve všech případech se ale jedná o výborné věci. Druhou kategorií jsou ony trochu svižnější pecky, jako je třeba bombová “Check My Brain”, jíž zdobí opravdu lahůdkový hlavní riff. I tyto písničky jsou ve většině případů dobré, jen ty ke konci nejsou zas až tak zábavné. A nakonec tu je to nejméně záživné – balady. Uznávám, nikdy mě moc nebraly, ale songy jako “Your Decision” nebo “When the Sun Rose Again” na tom nic nezmění. Kdyby si Alice in Chains radši balady odpustili a přidali víc písniček typu “A Looking in View”, já bych se nezlobil.

“Black Gives Way to Blue” je ve své podstatě docela příjemné album, které se bez problému poslouchá, ale nijak extra mě nevzalo. Nepopírám však, že některé skladby jsou vydařené. Na druhou stranu, pochybuji, že bych se k desce po dopsání recenze někdy vracel. Rozhodně bych to neviděl tak žhavě, jako někteří nejmenovaní kolegové. Taková bezproblémová pohodovka. To je tak všechno. A než mě začnete pranýřovat, máte stále na paměti to, co jsem říkal v úvodu?


Seether – Finding Beauty in Negative Spaces

Seether - Finding Beauty in Negative Spaces
Země: Jihoafrická republika
Žánr: alternative metal / grunge
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Wind-up Records

Tracklist:
01. Like Suicide
02. Fake It
03. Breakdown
04. FMLYHM (Fuck Me Like You Hate Me)
05. Fallen
06. Rise Above This
07. No Jesus Christ
08. 6 Gun Quota
09. Walk Away from the Sun
10. Eyes of the Devil
11. Don’t Believe
12. Waste

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuto kapelu, která je původem z Jihoafrické republiky, nejspíše netřeba představovat, ale i přesto si krátce přiblížíme jejich historii. Dříve, než se Seether vydali do Spojených statů amerických, jmenovali se Saron Gas a vydali debut nazvaný „Fragile“ pod Musketeer Records. V tomto roce (2000) kapelu opustil kytarista Thomas Morris, jehož místo zaujal Dale Stewart.

V USA kapela přešla pod křídla Wind-Up Records a změnila si název na Seether podle singlu kapely Veruca Salt. V roce 2002 vyšla deska „Disclaimer“, z této byly vydány tři singly: „Fine Again“, „Driven Under“ a „Gasoline“, přičemž jediná „Fine Again“ dokázala uspět v hitparádách, ale největším hitem byla rozhodně skladba „Broken“, která kolovala v rádiích s velkým úspěchem, ovšem Seether ji nikdy nevydali jako plnohodnotný singl.

Poté přišla deska „Disclaimer II“, která byla spíše pokračováním desky předchozí, protože se na ní objevily skladby z alba předchozího, ale i hodně nových. V roce 2005 Seether natočili „Karma and Effect“, kterou si vybojovali neotřesitelné místo mezi těmi nejlepšími ve svém žánru. Pak si kapela nahrála akustické album v Grape Street Clubu ve Philadelphii a nazvali jej „One Cold Night“. Objevil se tady i cover od Pearl Jam, a to konkretně song „Immortality“, takže se dá říci, že na další desku si fanoušci museli počkat dva roky. Čekání skončilo 23. října loňského roku (v JAR a Švýcarsku vyšlo o čtyři dny dříve), album nesoucí název „Finding Beauty in Negative Spaces“ debutovalo v žebříčku Billboard 200 na 9. místě, přičemž se ho za první týden prodalo 57 tisíc kusů. Poté už prodeje klesaly, klesaly a klesaly. Momentálně Seether hrají ve složení Shaun Morgan (zpěv a kytara), Dale Stewart (basa), John Humprey (bicí) a Troy McLawhorn (druhá kytara). Na podporu alba skupina koncertovala společně s Three Days Grace, Econoline Crush a Breaking Benjamin. Nyní v polovině března se prodalo přes 350 tisíc kusů. Tak, a teď se na to pojďme podívat podrobněji.

Album startuje klidně začínající „Like Suicide“, která zpočátku působí dojmem poměrně pomalé skladby. Ovšem od refrénu kapela přitvrdí a ze skladby se stává pořádná hardrockeřina, která jako úvodní song výborně startuje celé album. Další skladbou je singl „Fake It“, což je pro mě poměrně zklamání, protože si myslím, že na albu je mnoho lepších věcí než pravě tato. Tato píseň je sice hodně rytmická a chytlavá, ale postrádám v ní takovou tu náladu, která je pro Seether typická, při poslechu této skladby vidím před očima prsatou blondýnu poskakující do rytmu a tupě se smějící. „Breakdown“ je třetí na albu a jednou z nejlepších, má to, co předchozí skladba dle mého názoru postrádala, a to dokonalou zvukovou sladěnost hudby a specifické melancholie hlasu Shauna Morgana, což ji řadí mezi mé oblíbené.

Další „FMLYHM (Fuck Me Like You Hate Me)“ je druhou výsadou hlasu Shauna Morgana, jehož specifický chraplák dokáže znít opravdu nasraně, což je cítit i ze samotného riffu. Pasáž, kdy Shaun zpívá pouze s elektrickou kytarou, jako by odpočítávala to, co má nastoupit, udeřit a zase odejít. Po odchodu této skladby v přehrávači zaujímá místo píseň „Fallen“, která výborně dává znát originalitu zvuku Seether, kdy společně s vokály vše působí velkým tlakem, který působí na mozek jako spouštěč tiku v noze, tudíž tato skladba plní svůj účel. Šestou písní je „Rise Above This“, která byla vydána jako druhý singl. Morgan tuto skladbu napsal pro svého bratra Eugena, který spáchal sebevraždu (je to zvláštní, ale byla napsána ještě předtím, než Eugene spáchal sebevraždu). Další skladbou je „No Jesus Christ“, tato skladba se hodně pomalu rozjíždí, přičemž je do refrénu poměrně nudná a nezajímavá, ale poté přijde další rychlý hardrockový riff, který chytí nejenom za uši.

Po této dlouhé skladbě přichází osmá „6 Gun Quota“, která přichází s velmi zajímavým zpěvem Shauna Morgana, který je na můj vkus poměrně až moc do stylu Petra Koláře, to ovšem neubírá této skladbě, spíše naopak, jelikož je vidět, jak moc se na albu mění nálady společně právě se zpěvem. Samozřejmě, že můžete říci, že to má každá druhá deska od všelijaké kapely, jenže je to zbraň jménem Shaun Morgan, která dělá ze Seether tu hodně originálně znějící kapelu. „Walk Away from the Sun“ je devítkou na tracklistu tohoto alba a přináší nám pomalejší melodie společně s pocitem, že tato skladba má být asi tím pomalým tahounem, které jsou pro Seether také typické. Bohužel, z této skladby nevzniká ten pocit, který vzniknout má, jelikož… a schválně, jestli na to přijdete sami.

„Eyes of the Devil“ přichází jako nepozvaný host schovávající se za gaučem, ale poté, co vyskočí, se z něho stává vítaná návštěva, a to z důvodu toho, že skladba poté, co se rozjede, zaujme kytarovým riffem, jehož zvuk mi doteď stále projíždí hlavou, a společně v kombinaci se zpěvem se jedná o jednu z nejlepších skladeb na albu. „Don’t Believe“ je předposlední skladbou na albu, pánové dávají průchod svým fantaziím a ukazuje se, že nejsou omezeni pouze na hard rock, což sice není nic nového, v této písni to rázně ukazují. Poslední na albu je skladba „Waste“, která je pomalejším rozloučením, které způsobí poměrně melancholický, silný refrén doprovázený chraplákem Shauna Morgana. A tímto songem nám Seether dávají důvod těšit se na příští album.

Toť průřez novým albem od těchto hardrockerů, které by někoho mohlo zklamat tím, že je to stále to samé, ale já mu to albu přičítám jako velké plus, protože Seether to, co dělají, dělají naplno a nové nápady znějí skvěle, není to žádný velký skok jako u většiny dnešních kapel, drží se stále svého a nenechají si do toho kecat. I když toto album nepřevyšuje předchozí tvorbu, je plnohodnotným nástupcem, který rozhodně nezklame nikoho, koho nezklamaly ani předchozí desky této kapely.