Archiv štítku: Gruzja

Kulturní svinstvo – březen 2021

Duke Nukem 3D: 20th Anniversary World Tour

H.:
01. Duke Nukem 3D: 20th Anniversary World Tour
02. Brian Innes – Dějiny mučení
03. I Am Alive
04. Age of Mythology
05. Zack Snyder’s Justice League

Metacyclosynchrotron:
01. Son: The Guest
02. Umberto Eco – Foucaultovo kyvadlo
03. Portal 2
04. Helvete: historien om norsk black metal
05. Odem Arcarum – Outrageous Reverie Above the Erosion of Barren Earth

Cnuk:
01. Boże ciało

Dantez:
01. Frank Herbert – Duna
02. Joseph Cambell & Bill Moyers – Síla mýtu
03. The Witcher 3: Wild Hunt

Sokol, doktor z hor:
01. Tom Clancy’s Ghost Recon: Wildlands
02. Tove Jansson – Jak to bylo dál?
03. Radim Husák – Milenec zakletých žen
04. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
05. Enob – La fosse aux débiles

H.

H.:

Ke konci loňského roku jsem si dával maraton starých dílů „Dooma“. V březnu jsem na to v rámci pravidelné dávky sexistické a šovinistické videoherní zábavy navázal další FPS klasikou z devadesátek, „Duke Nukem 3D“. Klasika jak zmrd a Duke neztratil nic ze svého frajerství – rozený gentleman, jenž odměňuje spoře oděné děvy dolary a chrochtající prasečí policajty střelbou z brokovnice. Každý milovník akčních stříleček tenhle kult určitě uctívá a bude se mnou souhlasit, že „Duke Nukem 3D“ patří k tomu nejlepšímu, co v žánru vzniklo.

Pařil jsem vydání „20th Anniversary World Tour“, které navíc přidává i jednu zbrusu novou epizodu „Alien World Order“ vytvořenou původními tvůrci, jejíž levely jsou založené na reálných místech po světě (Amsterdam, Moskva, Londýn, Giza, Paříž, San Francisco, Hollywood a bonusová mapa Řím). Dále přináší i novou zbraň (incinerator – prakticky plamenomet) a nové nepřátele. Nová epizoda už sice logicky nemá ikoničnost levelů jako „Hollywood Holocaust“, ale zábavná je furt festovně a hra obecně ani po čtvrtstoletí a s přidaným obsahem neztratila nic ze svého kouzla.

Abych tu nevypadal jako negramotné hovado, co jen paří videohry a čumí na sračkové bijáky, tak jsem se dokonce pustil i do čtení nějakých knížek. Tentokrát začetl do jednoho ze svých oblíbených témat – titul s příznačným názvem „Dějiny mučení“ asi napoví. Britský autor Brian Innes zde mapuje mučení v průběhu lidské historie, ale kvalita jednotlivých kapitol mi přijde trochu kolísavá. Někdy dojde i na historický kontext, zatímco jinde vůbec, kdežto o kapitolu dál jde prakticky jenom o něj. Nedávná minulost se navíc prošla jen ledabyle. Přesto se nejedná o nudné čtení a jako výpověď o krutosti poslouží. Svoje udělají i četné ilustrace a v pozdějších obdobích také fotky.

„I Am Alive“ je survival hra z roku 2012, která sice moc velký úspěch neměla, ale i navzdory svým problémům mi přijde vlastně docela fajn. Titul táhne kupředu super atmosféra šedivého post-apokalyptického města, kde zbytky přeživších po veliké katastrofě bojují o každý kus žvance. Jakýkoliv výstřel nebo konzumaci čehokoliv si hráč musí dobře rozmyslet, protože zásoby jsou nuzné. Mechanika s výdrží má taky něco do sebe.

„I Am Alive“ ale táhne dolů několik problémů. Nejhorší mi přišlo naprosto debilně vyřešené ukládání – jsou tam checkpointy, ale hra se na nich ve skutečnosti neukládá a ani člověku neříká, kdy k uložení dojde, takže občas zjistíte, že celou dlouhou pasáž musíte hrát znova. Délka hraní je chabá – navzdory opakování některých pasáží kvůli dementnímu ukládání to i při ležérním hraní dohrajete cca za pět hodin. Plus je tu pár dalších menších mínusů: nijak zvláštní příběh, hraní za posledního skautíka na světě, občas přílišná podobnost s jinými hrami od Ubisoftu (skákání a lezení jak z „Prince of Persia“ nebo „Assassin’s Creed“) a výjimečně také nic moc ovládání.

Co se strategií týče, tentokrát jsem se vrhnul na „Age of Mythology“, tak trochu duchovního nástupce „Age of Empires“, které přebírá koncepty svého bratříčka, ale namísto historického rámce s nimi pracuje v mytologickém pojetí (ne snad, že by to neříkal už název). Hra je dobrá a docela s chutí jsem si ji zopakoval, ale lhát nebudu: „Age of Empires II“ kraluje.

Nakonec sem mrdnu „Zack Snyder’s Justice League“, protože mám chuť tomu dát pojeb, ale za recenzi mi to nestojí, protože napsání dalšího zvířecího zetka mi přijde přínosnější. Každopádně, nechápu, proč jsou z toho všichni tak na větvi, když je to nemlich stejná pičovina jako původní verze, jenom delší, tmavší a trapné pokusy o infantilní humor vystřídala extrémní porce patosu a zpomalených záběrů. Kdyby všechno běželo v normální rychlosti, tak je minimálně o půlhodiny kratší. Trpěl jsem jak zvíře.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Ani nevím, jak přítelkyně objevila korejský hororový seriál „The Guest“, ale nakonec jsme všech šestnáct, přes hodinu dlouhých epizod zvládli po večerech s velkou chutí. Příběh sleduje osud tří postav, taxikáře-senzibila, kněze a detektivky, kteří se v dětství zapletli s jistým démonem, jehož jméno se mi nechce přepisovat, a ten po letech začne řádit znovu: Posedlí zběsile prolévají krev svých blízkých, případně náhodných nevinných, a než jsou chyceni a zpracováni systémem jako běžní kriminálníci, tak si obvykle proženou nějaký náhodný předmět okem (to je asi malý spoiler). Kvůli interakcím mezi postavami jsem měl sice občas pocit, že čumím na nějakou telenovelu a taky mě dost sralo, že zmíněný kněz provádí exorcismy těmi nejprimitivnějším způsoby (přilož krucifix, pokrop magora svěcenou, odrecituj zdrávas a hotovo). Ovšem s gradací příběhu a zvraty se pracovalo, troufám si tvrdit, že až mistrovsky, a když teda přišli na řadu posedlí a zmíněný démon, tak to mělo kurva grády.

Pokud někoho někdy vůbec zajímalo, odkud pochází slovo metacyclosynchrotron, tak je to z anglického překladu „Foucaultova kyvadla“ od Umberta Eca a já si teda po letech otevřel překlad český. Fascinující klasika, kterou netřeba asi představovat, a kabalistická interpretace chodu spalovacího motoru mě rozbila jako vždycky.

Nejvíce jsem z „Foucaultova kyvadla“ ukrojil, když jsem byl pár dnů v karanténě a doma prakticky nejel internet, tak jsem teda v mezičase konečně zahrál i „Portal 2“, což jsem měl v plánu už několik let. Blbnutí s portály bylo fajn, i když mi celá hra neustále přišla jako jeden velký trénink na něco, co nepřišlo (nevím, jak je na tom co-op), každopádně kecy Wheatleyho a Glados jsem si užil s velkým smíchem.

Portal 2

Jak název napovídá, tak „Helvete“ je dokument norské televize o fenoménu tamějšího black metalu. Nejvíce času se samozřejmě věnovalo profláklé historii Mayhem, ale některé drobnosti okolo tvorby „Deathcrush“ nebo „De mysteriis dom Sathanas“ byly nové i pro mě. A celkově bylo například zřejmé, že tohle veledílo nebylo pouze výsledkem pubertálního extrémismu a opozice vůči „life“ metalu, ale také umělecké vášně dotáhnout věci za běžné hranice a brát si při tom i z jiných forem hudby. Maniacův pokoj s „Červenou knihou“ v pozadí a figurkami Pokémonů taky kult, haha. Dostupné anglické titulky jsou úsměvné, ale člověk z nich význam pochopí.

A z nějakého důvodu jsem si vzpomněl i na jedenáct let staré album německých Odem Arcarum. Snad kvůli faktu, že „Outrageous Reverie Above the Erosion of Barren Earth“ svého času na Mortemu dostalo 10/10 nebo vazbám na Ascension. Na desce se zub času podepsal, ne že ne, ale stále platí, že se tenhle progresivnější náhled na atmosférický black dost povedl, o čemž svědčí i to, že se mi po dlouhé době ježily při poslechu chlupy.

Cnuk

Cnuk:

Z kraje uplynulého měsíce jsem se kouknul na dva roky starý polský snímek „Boże ciało“ a bavilo mě to ještě víc, než jsem čekal. Film sleduje docela jednoduchý příběh mladíka, který se z pasťáku dostane shodou náhod k vykonávání kněžského úřadu na maloměstě. Aniž by to snad sám tušil, jeho přítomnost vzbudí rozruch do všech směrů a právě tady začíná „Boże ciało“ vystřelovat nejrůznější témata k zamyšlení. Dost pomáhá také výkon Bartosze Bielenia a vůbec celková civilnost a uvěřitelnost filmu. Skvělé.

Dantez

Dantez:

Zkraje března se mi podařilo zdolat první díl Herbertovy „Duny“. Jednu z nejzásadnějších sci-fi ság jsem rozjel podruhé – napoprvé mě příběh na první dobrou nechytl a knihu jsem po několika desítkách stran odložil. Druhý, Villeneuvovým trailerem popohnaný pokus byl znatelně lepší a ponořit se do Paulových vesmírných eskapád mi už nedělalo problém. Nakonec mě ale příběh tolik nesundal, o to více mě bavilo promakané univerzum – od červy prolezlého ekosystému Arrakisu, přes technologické výdobytky obou válčících rodů, až po socio-religiózní pletichy nejen mezi Fremeny. V sáze pokračovat nehodlám, přesto bych „Dunu“ doporučil. Tak trochu „Star Wars“ pro pokročilejší.

Frank Herbert – Duna

„Sílu mýtu“ jsem si chtěl přečíst delší dobu. Campbell mě nakonec názory na problematiku mytologie tolik nezaujal. Oproti Jungovi se totiž jeví docela plytce (pravda – dané srovnání neustojí asi nikdo). Přesto autorovi nelze upírat sečtělost a poutavost, se kterou o svých nabytých znalostech vypráví. Právě z bohatého Campbellova přehledu kniha těží nejvíce, a vlastně díky němu si taky zaslouží doporučení.

V březnu jsem taky rozjel třetího „Witchera“. Rozlehlost a možnosti hry jsou skoro zastrašující – vlastně natolik, že si ještě netroufám říct, zda dojdu do finiše. Soudů o nejlepším RPG všech dob bych se zdržel (zde se u mě pořád o první místo dělí „Fallout 3“ a „Mass Effect 2“), ale že je to super, o tom žádná – od kulervoucího designu monster, přes krajinky, až po Gwent.

Sokol, doktor z hor

Sokol, doktor z hor:

Dneska budu za šovinistické hovado a dovolím si poreferovat o jedné počítačové hře. Můj mladší bratr mne dokopal k opatření titulu „Tom Clancy’s Ghost Recon: Wildlands“. A upřímně? Je to fakt bašta. Žádná zběsilá střílečka, krásná atmosféra a úžasné scenérie. Občas, když v noci nemůžu spát, uvařím si maté, zhasnu v pokoji a jen si tak chodím po Bolívii s kvérem přes rameno a pozoruju krajinu. A sem tam někoho na dálku sejmu, ale to jen tak, aby se neřeklo. Hra je úžasná hlavně svou kooperací a též možností vyřešit různé hlavní či vedlejší úkoly na tisíc a jeden způsob. Osobně přidávám hlavně body za to, že si ve hře můžou rochnit rypák právě detailisté mého formátu. Latinská Amerika + maté rancho + skvělá hudba + krochna má zkrátka něco do sebe.

Dalším objevem kulturního svinstva za minulý měsíc bude kniha – a to tentokrát taková, že si urvete bránici (původně jsem váhal, jestli o téhle knize mám na Sicmaggot vůbec psát). A sice „Jak to bylo dál?“ od Tove Janssonové. Že vám to jméno něco říká? Taky aby ne, kultovní autorka skřítků Muminů. A právě „Jak to bylo dál?“ je milou, kraťoulinkou a polokomixovou knihou pro malé i velké čtenáře (přeci jen, příběhy z onoho pohádkového údolí jsou all age), která skvěle doplnila mou muminotéku. Příběh o Mumiknovi, Mimle a malé Mie místy není dvakrát výchovný (pozor spoiler: chudák Bambul vyjde z dobrodružsví se zkurveným vysavačem a Fififjonka zas bez noční košile), což se dá čekat, protože malá Mia je malá Mia. O to je to vtipnější. K poetice celého drobného dílka ve velkém vydání je i obstojné přebásnění. Ne, nečekejte od toho Dylana Thomase, ale na poměry dětských veršíčků to hraje fakt vysokou ligu. Pokud patříte mezi přátele Muminů a jejich kamarádů nebo máte vnímavé děti, rozhodně je to skvělý dárek k Vánocům.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Do třetice zase kniha! To bych nebyl já, aby to nebylo narvaný knihama, který nikdo nečte. A jako minulé kulturní svinstvo se i tentokrát přemístíme na sever, tentokrát ne přímo do Duchcova, ale do Teplic. Není to dávno, co vyšla in memoriam básnická sbírka „Milenec zakletých žen“ od tragicky zemřelého Radima Husáka. Je vůbec zázrak, že vyšla a vydalo ji nakladatelství Větrné mlýny. Pokud po ní sáhnete, setkáte se nejen s Radimovou hravou poezií a patafyzikou, ale i vzpomínkovou částí jeho nejlepšího přítele, který na nedoceněného spisovatele vzpomíná s humorem, upřímností, ale bez příkras. Navíc, pokud si knihu koupíte, budete moci v hospodě u piva machrovat s ultimátním podtáckem, který je součástí knihy (já mám dokonce tři). A to už se vyplatí. Příjemné, chytré i dojemné memento, navíc skvěle graficky vyvedené.

A co takhle nějaká hudba? Doufám, že nevyvolám zas nějaký antipolský hejt, ale zrovna včera jsem dokonce zjistil, že na Sicmaggotu recenze vyšla. Řeč je o formaci Gruzja a jejím kousku „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Zábavné, agresivní, sympaticky chcípácké, atmosférické a nafrčené jak hovado. Pokud jste taky takové ostudy a neslyšeli jste, tak to udělejte. Je to jak zlískat se okenou, strávit noc na skláde a potom se přifařit do nádražního bistra pro smažák s tunou pochybný tatarky. Kamera! Akcja! Obskura! Jak obciągnięta skóra… A ten obal je natolik hašišácký, že se snad i poohlédnu po nosiči.

Na závěr zase trošku muziky a tentokrát francouzské Enob. Kdysi jsem tenhle post-hardcore / noise rock (nebo co to kurňa je?) viděl u nás v malém městě v malinkatém klubu, kde bylo tak deset lidí, a koupil jsem si kazetku s létající velrybou a názvem „La fosse aux débiles“ (doporučuji použít google translator, který to mistrovsky přeložil jako „bláznivá jáma“). Koncert byl intenzivní a dost agresivní, ale poslech z nosiče, k němuž jsem se po letech dokopal, taky stál za to. Rozhodně je to muzika, u níž se dá strávit nejeden příjemný rachotivý večer.


Gruzja / Neon Scaffold – Konflikt

Gruzja / Neon Scaffold - Konflikt

Země: Polsko / Rusko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.10.2020
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
I. Gruzja
01. Geograf
02. Gruz 2020
03. Tragedia w kraju magnolii
04. Spacer na wschód

II. Neon Scaffold
05. Obsession: 13.7412089, 100.55344105
06. Либидо – C9H13N
03. ЧСС
04. Неоновый Эшафот

Hrací doba: 34:46

Odkazy Gruzja:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Neon Scaffold:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Polští magoři Gruzja se s tím moc nesrali a do povědomí příznivců polského black metalu vletěli po hlavě. Loni vydali nejen debut „I iść dalej“, ale rovnou i druhé album „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Obě nahrávky byly dobré, ale hlavně ta druhá už byla fest výborná a Gruzja si rázem začali užívat zaslouženou pozornost ještě podporovanou úchylnou sebeprezentací a komunikací s posluchači. Což samozřejmě myslím jako klad. Borci na svém fejsíčku jedou fakt brutální hlody a sypou tam jedno legendární meme za druhým, takže jestli se chcete pobavit a zvládnete alespoň zhruba pochopit psanou polštinu, určitě si dejte půlhodinky brouzdání jejich galerií.

Důležité nicméně je, že Gruzja nestrádají ani co do hudebních nápadů. Ale to vlastně začalo dávat velký smysl, jakmile se provalilo, kdo přesně za kapelou stojí. V sestavě najdeme frajery působící ve skupinách jako Furia, Massemord, Thaw, Mentor, Arrm, Odraza, Totenmesse, Biesy, Licho nebo Koniec pola, tedy všechno chásky, s nimiž jsme se na našem webíčku už v recenzích potkali a prakticky ve všech případech to vyústilo v pozitivní kritiku. Kdyby tedy muzika Gruzja stála za piču, šlo by o velké překvapení s ohledem na to, že tu hraje Stawrogin, PR nebo Artur Rumiński, že jo…

Zatímco loni Grujza nasypali dvě řadovky, v letošním roce se připomínají prostřednictvím krátkých počinů. Na jaře pustili do světa sedmipalcové ípko „Pierwszy koncert w mieście“ s koncertním záznamem dvou songů z „I iść dalej“. Tady jsem se na poslech s klidem vysral, to říkám na rovinu. Podzim nicméně nabízí zajímavější nahrávku, a sice splitko „Konflikt“, jehož druhou stranu okupují Neon Scaffold.

Tím se konečně dostáváme k druhé formaci dnešní recenze, která sice na „Konflikt“ debutuje, ale s ohledem na sestavu si i ona zaslouží pozornost. Její jádro totiž tvoří muzikanti skrytí pod přezdívkami SH a M.N.I., což teda na první pohled neříká vůbec nic. Oba nicméně dále působí v Cage of Creation, z jejichž posledního alba „Into Nowhere II“ seru maggi v kostkách (nadšenou recenzi čekejte brzy), a Затемно, jejichž loňský debut „В петле“ jsem vyhlásil za třetí nejlepší desku roku. Oba pak doplňuje ještě zpěvák Z. a hlavně taky baskytarista PatyrLicho a Koniec pola. Na napojení se členy Grujza snad ani nemusím explicitně upozorňovat.

Právě s Neon Scaffold začneme, ačkoliv jim na „Konflikt“ přísluší B strana. Formace se svým pojetím black metalu s Gruzja dost ladí, protože i oni se na žánr snaží nahlížet neortodoxním způsobem a nebojí se netradičních řešení. Díky uvedeným dalším působištím jednotlivých členů se dá navíc docela předpokládat, že v tomhle snažení Neon Scaffold neselžou.

Tento předpoklad lze po poslechu považovat za splněný. Neon Scaffold určitě napříč čtveřicí prezentovaných skladeb nabízejí pár výstavních momentů a každá stopa má svoje kouzlo. Třeba závěr „Obsession: 13.7412089, 100.55344105“ se blýskne úchylným „o ou“. „Либидо – C9H13N“ se zpočátku tváří usedleji, ale po jedné třetině začne kapela páchat větší neplechu a pomalu směřuje k divnějšímu pojetí za pomoci několika bravurně vymyšlených motivů. „ЧСС“ a „Неоновый эшафот“ pak na tu experimentálnější stránku kladou ještě větší důraz a třeba poslední jmenovaná v některých pasážích nápadně připomene i zmiňované Cage of Creation, zároveň se ale nezapomíná ani na ten metal, což je fajn.

Celkově vzato bych řekl, že strana Neon Scaffold mi nelezla do ucha tak hladce jako strana Gruzja, ale nakonec je asi o kousek divnější a otevřenější. Neon Scaffold každopádně zanechali super dojem a jejich budoucím počinům určitě nějaký poslech nechám.

U Gruzja toho zase tolik k řešení není, poněvadž Poláci stvrzují svoji formu, přestože vrcholem prozatím zůstává druhá deska. Sice jsem řekl, že Neon Scaffold jsou na splitku ti, kdo experimentuje o něco víc, ale všechno platí relativně, takže si rozhodně nepředstavuje, že Gruzja se tu rozhodli hrát nějaký obyčejný black metal.

Potvrzuje to i první „Geograf“, která se z velké části metalového výraziva drží docela pevně a vlastně je v porovnání s některými úchylnostmi z „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ budována až překvapivě pokorně. Nějaké ty klávesové doteky a další detaily si však Gruzja samozřejmě neodpustí. Oproti tomu „Gruz 2020“ jede na uvolněné vlně a dopředu ji táhne pohodový beat a zvuk synťáku. Jako kdyby se polští trollové rozhodli udělat parodii na popík, zároveň ale pořád měli potřebu udělat dobrý song. „Tragedia w kraju magnolii“ míchá asi nejagresivnější momenty celého splitu s elektronickými vsuvkami, zatímco „Spacer na wschód“ z velké části staví na striktní, místy skoro až psychedelické rytmice.

Řekl bych, že strana Gruzja je taková přímočařejší a zprvu zní lépe, ale postupně času se můj dojem překlopil a nakonec musím vítězství přiklepnout Neon Scaffold, kteří se na poprvé předvedli ve výborném světle. Gruzja si samozřejmě také neuřízli ostudu a pořád hrají lákavou muziku, ale jak už padlo, prozatímním stropem zůstává „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Komu se ale obě dosavadní alba líbila, dost pravděpodobně nepohrdne ani tímhle zkráceným nášupem. Což ostatně platí i pro mě.


Redakční eintopf – říjen 2020

Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism

H.:
1. Neon Scaffold / Gruzja – Konflikt
2. Necrophobic – Mirror Black
3. Shibalba – Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)

Metacyclosynchrotron:
01. Malicious – Deranged Hexes
02. Prosternatur – Mortuus et sepultus
03. Dysylumn – Cosmogonie

Cnuk:
01. Undeath – Lesions of a Different Kind
02. Molassess – Through the Hollow
03. Armored Saint – Punching the Sky

Dantez:
01. Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism
02. Offermose – Stilhedens tårn
03. clipping. – Visions of Bodies Being BurnedEye

H.

H.:

Pro říjen nejvíc vyhlížím polské splitko „Konflikt“. Magory z Gruzja snad není třeba pravidelným čtenářům představovat. Oběma jejich deskám „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsme zde věnovali pochvalné recenze, za nimiž si mohu pořád stát. Obzvlášť druhé album furt maká jako čuně. Známé uličníky doplní debutující Neon Scaffold a můžu vám vyspoilerovat, že ani oni zrovna nepředstavují vrchol normálnosti a průměru. Nahrávku jsem začal zčerstva hustit z promo kopie a zatím mi přijde kurevsky zajímavá, takže si na ni určitě počíhejte!

Povinností samozřejmě bude také novinka švédských klasiků Necrophobic. Nepředpokládám, že by severští veteráni na „Dawn of the Damned“ vymýšleli něco neobvyklého, ale standardní nášup skvělých riffů, hřebů a kožených kaťat pod obalem od Necrolorda nemůže zklamat. Singlová „Mirror Black“ mě baví fakt popiči, takže se výsledné kvality nebojím.

Nakonec jsem si schoval řecké Shibalba, jejichž novinka „Nekrologie Sinistrae (Orchestral Noise Opus I)“ slibuje zajímavou proměnu zvuku. Hlavně druhý vypuštěný track „Δαήμων Tunnel Ζ“ se tváří dost nadějně, tak uvidíme, jaké to bude.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je sice pěkné, že Fenriz odkudsi vyhrabal staré songy Isengard a vůbec říjen působí nabitě, jenže největší povinností je bez debat debut Malicious „Deranged – kurva – Hexes“. Takřka výhradní inspirace Necrovore a „nultou“ deskou Morbid Angel potěší nejen radikální staromilce, ale všechny fanoušky pravého metalu smrti, protože Finové svůj debut nasázeli s ukrutným přehledem.

O druhé desce Prosternatur vím jen to, že vyjde hned ze startu měsíce. Z debutu a splitka s Ancient Moon si pamatuju hovno, ale mám je prostě zafixované jako vysoce slibnou kapelu, takže tomu dám šanci, vypuštěná skladba totiž zněla dobře. Podobným případem jsou i Dysylumn, i když tady přiznám, že mě s ukázkou navnadila i omáčka okolo. Konceptuální trojalbum o celkové délce hodiny a dvaceti minut, magnum opus a tyhle kecy, chce se mi však věřit, že si borci dali vážně záležet. Ani od jedné z kapel nečekám nic doopravdy prvotřídního, ale když při poslechu vstávají chlupy, lze prominout všelicos.

Cnuk

Cnuk:

Dvě loňská demíčka amerických Undeath byla slušnou variací na zvířecí death metal, ale nyní je před nimi důležitý krok v podobě první dlouhohrající nahrávky. Jak se s tím popasovali, zjistíme už brzy. Od „Lesions of a Different Kind“ si slibuji hodně. Demo s názvem „Demo ’19“ mě baví víc než o pár měsíců mladší „Sentient Autolysis“, ale obecně vzato, pokud se jim povede udržet formu z těchto dvou kazet, mělo by to stát za to. Čekám prostě kvalitně prohnilý death metal, nic víc, nic míň.

Singlová ukázka „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ naznačila, že Molassess, tedy uskupení navazující na dílo zaniklých okultistů The Devil’s Blood, bude důstojným pokračováním dráhy Faridy a dalších. Hudba Molassess je odlehčenější, avšak nálady zůstávají obdobně opojné. Především vokál Faridy stále funguje. „Through the Hollow“ by mohlo být dost příjemné.

Do třetice něco klasičtějšího. Po pěti letech s novým albem přijdou také Armored Saint. To minulé, „Win Hands Down“, se mi líbí hodně a myslím, že není důvod, proč by to s „Punching the Sky“ mělo být jinak. Armored Saint vlastně nikdy slabou desku nevydali, takže nevěřím, že by si to teď pokazili.

Malicious

Dantez

Dantez:

Debut Lamp of Murmuur vychází 2. října, o kvalitách ale už není třeba spekulovat. Celé album totiž pár dní visí na YouTube kanálu Order ov the Black Arts a můžu říct, že jde o solidní šlehu. Po delší době lo-fi počin z Ameriky po vzoru starších Leviathan s menším důrazem na depku, který stojí fakt za to.

S očekáváním vyhlížím taky další dlouhohrající počin Offermose, který kombinuje ambient, dungeon synth a zvuk berlínské školy s esoterní atmosférou Popol Vuh. Na novinku mě navnadila skladba „Sjælens Ruin“, která sugestivní zvuk umocňuje syntetickýma bicíma.

Minulý říjen si do mého žebříčku našli cestu noise-rapoví clipping. a letos tomu není jinak. Loňská „There Existed an Addiction to Blood“ nabídla koncept, který pohromadě držela jak lyrika, tak zvukové spojení hluku s horrorcorem. „Visions of Bodies Being Burned“ coverem i singly napovídá, že na předchůdce tematicky i kvalitativně naváže, a já u toho určitě budu.


Redakční eintopf – speciál 2019: Dantez

Dantez

Dantez:

Top5 2019:
1. Lingua ignota – Caligula
2. Funereal Presence – Achatius
3. FKA Twigs – Magdalene
4. Altarage – The Approaching Roar
5. Profane Order – Slave Morality

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Bahratal – Lágry všem

Neřadový počin roku:
1. hel.IV – The Dagger and the Thought
2. V/A – Mors Omnibus I
3. Nails – I Don’t Want to Know You

Artwork roku:
Triumvir Foul – Urine of Abomination

Objev roku:
Gruzja

Shit roku:
Refused – War Music

Koncert roku:
1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019
2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019
3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019

Videoklip roku:
Hide – Raw Dream

Film roku:
1. The Lighthouse
2. Midsommar
3. Der goldene Handschuh

Potěšení roku:
rozšíření obzorů

Zklamání roku:
všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr

Top5 2019:

1. Lingua ignota – Caligula

„Caligula“ se těší úspěchu v mnoha sumářích; dokonce i v těch, které explicitně zavání hipsternem. Není se vlastně čemu divit. Lingua ignota je na poli hudebního extrému na podobné pozici jako Pharmakon. Obě umělkyně tvoří nepříjemnou hudbu, která po několika rotacích ukazuje, že zase tak nestravitelná není. Lingua ignota je nicméně v tomto ohledu originálnější. Začlenění sludgové mizérie a hlukové abraze do klasičtější – místy až operně-divadelní – hudební polohy je něčím, co bylo již některými testováno. Nikde však jednotlivé prvky do sebe nezapadly tak ladně a efektivně jako právě na „Caligula“. Toto unikum nicméně není jediným aspektem, který z desky dělá tak zásadní počin. V přední linii stojí podobně extrémní emoční vypjatost a hudební nápaditost. Nic letos netnulo do živého tolik jako „Caligula“, ať už zvukem nebo obsahem. Proto je časté umístění na přední příčky dostatečně ospravedlněno. U mě to není výjimkou.

2. Funereal Presence – Achatius

Nejprecizněji vykomunikovaná esence black metalu široko daleko. Funereal Presence se na „Achatius“ podařilo evokovat auru, která nemá daleko od nejlepších momentů kapel jako Cultes des ghoules nebo Sortilegia. Deska si přitom zachovává unikátní charakter. Nezní striktně „ritualisticky“. Její kouzlo vyvěrá spíše z tradičnějšího blackmetalového pojetí opředeného o neotřelé akustické aranže a vkusně zaprášenou produkci. Při poslechu lze cítit doutnající knot svícnu, mokvavý pergamen, zatímco před ksichtem vyvstávají obrazy podobné tomu na coveru. Čistá práce.

3. FKA Twigs – Magdalene

Vytvořit chytrý pop bez vrstvy pseudo-intelektuálního balastu vyžaduje talent. FKA Twigs ho má evidentně dostatek. „Magdalene“ si chytře hraje se zvukem i texty, které nepateticky strhují a poutavě komunikují nehezké osobní zkušenosti. Deska sice není zvukově ani emočně vypjatá jako „Caligula“. Za to je však produkčně vybroušenější, chytře balancující mezi popovou přístupností a avantgardní koketerií. Z na první pohled přímočarých skladeb se tak na posluchače i po mnoha rotacích sypou nové, předtím nezachycené prvky. Art pop bez kvazi-artu.

4. Altarage – The Approaching Roar

Trochu mě vlastně zaráží, jak moc jsem se k poslední desce Altarage vracel. „The Approaching Roar“ Je od minula velkým krokem vpřed. Zvuk je masivní, vokály nezemské a atmosféra tísnivá. Altarage srovnání s Portal neujdou a asi nikdy neustojí. Už s prvními sekundami je jasné, odkud vítr vane. Novinka však ukazuje, že i navzdory evidentní inspiraci Altarage dokážou přinést na daný zvuk odlišný pohled. Namísto precizní hry s chaotičností raději tvoří přímočařejší těžkotonážní death metal, který stále dusí kakofonickými strukturami, ale v prvé řadě podmaňuje hutnou produkcí. „The Approaching Roar“ sice není skrz naskrz skladatelským diamantem. Dotahuje však hudební rovnici, na jejíž základě mají Altarage šanci dělat v budoucnu ještě zajímavější věci.

Altarage

5. Profane Order – Slave Morality

Málo desek mě strhlo svou nepříčetnou agresí tak jako „Slave Morality“. Deska stojí na pozici nejvydařenějšího hudebního chlívu na stejné příčce s „Primitive Force“ od Concrete Winds. „Slave Morality“ si mé upřednostnění získalo zejména z důvodu používání hudebních prvků, které preferuji (hammer blasts, hajtro). Nejde o nic originálního či hranice-bořícího. Profane Order ale ten zajetý war-grind-black-death bordel hrají tak dobře a bez příkras, že je těžké to neocenit. Nejhouževnatější sonické kladivo do pysku za roku 2019.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Singl „Work“ od pražských Vole visel na netu dlouhou dobu před vydáním nové desky. Po jeho několikanásobném poslechu jsem chtěl od „Dej Bůh pěstí“ pouze dvě věci: podobně absurdní ventily, jako je povzdech „a proč nikdo nehraje dobrý black metal“, a ještě o kousek nezřízenější fúzi punku a noise rocku. Vyplnilo se a „Dej Bůh pěstí“ je tím pádem deskou, která by se umístila i v mém širším žebříčku nejlepších desek roku 2019 bez ohledu na původ interpreta. Vole mají na novince až nezdravě v piči. Skáčou mezi, tempy, rytmy a žánry tak moc, že rozdrtili očekávání a je vlastně dost komplikované desku klasifikovat. Vše je opepřeno surreálními proudy nenávisti, kterým neujdou posluchači samotní, studenti školou vymrdaní nebo židle. V závěru jde o naprosto geniální, dostatečně uchopitelný chaos, který mě alespoň na moment činí hrdým na to, že si musím říkat Čech.

Vole

2. Bahratal – Lágry všem

Načernalého punku se za poslední léta rojí až příliš a kapely, které se k této odnoži uchylují, často neoplývají významnou porcí originality, a tudíž splývají ve fádní masu. Bahratal tvoří něco podobného, ale do zmíněné šedi úplně nezapadají. Jejich přístup je o pár obrácených křížů osobitější. Neskáčou otrocky jenom mezi sypačkama, retardovanou polkou a d-beatovýma rubačkama. Black-punkový kanál obměňují o pasáže, které si hrají s gradací a atmosférou. Bicí jsou správně rozviklané a kytary místy skřípou tak, že skladby mají tendenci spadnout do noise rocku. Dostatečně specifická je i lyrika s projevem, který občas nemá daleko od chmurného kázání HauseraVanessy. Desetipalci rovněž pomáhá optimálně zasviněná produkce.

Neřadový počin roku:

1. hel.IV – The Dagger and the Thought

Nekompromisní industriální-techno rychta. Žádná melodie nebo hřejivé ambientní podmazy. Jenom hluk, basa a neutuchající pulz. Materiál tak tvrdý, že s přehledem přechcává některé letošní metalové extrémy (Diocletian), a proto snese i doporučení nepříznivcům techna.

2. V/A – Mors Omnibus I

Přesná trefa do mého vkusu. Kompilace, na které se podílejí obskurní hudební tělesa jako Trepaneringsritualen, Pact Infernal nebo Nastika, kombinuje ty nejlepší prvky z ritual ambientu, techna a drone. To, co by za běžných okolností mohlo většině znít poměrně fádně, je zde obohaceno o mohutnou basu, instrumentační variabilitu a dynamiku. Ne všechny skladby jsou stejně kvalitní, ale už jen za to, že se někdo rozhodl tento obskurní sub-subžánr prozkoumat, si kompilace zmínku zaslouží.

hel.IV

3. Nails – I Don’t Want to Know You

Možná trochu přeháňka. Singl obsahuje kromě titulní skladby věc s Maxem Cavalerou, která za moc nestojí. Samotná „I Don’t Want to Know You“ však vraždí s takovou vervou, že je to vlastně jedno. Více než vydařený pokračovatel agresivní strikce nastolené na „You Will Never Be One of Us“, a vlastně možná ještě brutálnější, přímější a energičtější. Pokud singl předestírá to, co se bude dít na další dlouhohrající desce, bude možné, že se zabiji vlastním roundhouse kickem. Vedle pár věcí z debutu Concrete Winds jde o jednu z největších hudebních smrští roku.

Artwork roku:

Triumvir Foul – Urine of Abomination

Možná lehce dětinské, ale kurevsky efektivní. Od umělce, který si říká Abomination Hammer, jsem další artworky nenašel (teda kromě reedice „Verrater“ od Leviathan, který je neméně perfektní). Pokud je však „Urine of Abomination“ jedním z prvních záseků, je se na co těšit. Je to obscénní, nechutné a správně ujebané. Zkrátka to zůstává na sítnici, a to i přestože jsem si při prvním pohledu močícího falu nevšiml. Byl jsem konsternován surreálně rozmazaným a poprskaným monstrem splývajícím se stejně barevným a odpudivým pozadím. Následovné studování mě přivedlo k detailům, které celkovou znepokojivost podpořily. Prostě vybroušená hra s děsem, znepokojivostí a chčijícím pérem.

Triumvir Foul – Urine of Abomination

Objev roku:

Gruzja

Tady není o čem. Nevím, která jiná kapela by letos navázala na nabušený debut (v mnoha ohledech) ještě lepším následovníkem (i s ohledem na obočí zdvihající druhou polovinu). To, co zprvu znělo jako vydařený derivát polských kultů jako Odraza a Massmord, se proměnilo ve svébytný projekt s unikátní stylizací. A to nejen hudební, ale i vizuální: stačí mrknout na fotky z koncertu nebo do bookletu. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat kapela, která se neskličuje škatulí, ale přesto ji zůstává věrná natolik, aby finální produkt nezněl jako plonková nabubřelost.

Shit roku:

Refused – War Music

S touto kategorií jsem měl problém. Vyloženým mrdkám jsem se buďto vědomě vyhýbal, nebo jsem jim nevěnoval vhodný čas na to, abych je bez výčitky mohl onou mrdkou shledat. Nechtíc jsem se však dostal k „War Music“ od Refused – kapele, které ani zdaleka neholduji, ale její zásluhy za vnesení solidní porce čerstvého vzduchu do zatuchlé punkové škatule prostřednictvím desky „The Shape of Punk to Come“ respektuji. „War Music“ je vlastně tak trochu „The Shape of Punk to Come“, ale bez nápadu, sebereflexe a jakéhokoliv důvodu k existenci. Z obecného hlediska možná nejde o absolutní hovno. Z osobního však ano. „War Music“ kombinuje všechny propriety moderního, napopovitělého punku, které bytostně nesnáším. Deska se snaží být chytlavá, ale zároveň chce brojit proti establishmentu. Chce, aby do jejího rytmu řvali nasraní puberťáci do polštářů, ale nechce pobouřit jejich matky. Je bezbřeze dementní ve vší svojí pseudo-chytrosti. Zkrátka permanentně rotující uroboros utkaný ze zatuchlého hovna. Pro novodobé třináctileté anarchisty asi ideální soundtrack k životu. Pro ostatní naprostá zbytečnost.

Gruzja

Koncert roku:

1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019

Agresivně-spirituální intenzita proudící z Darvaza na mě skrz videa smrděla už nějakou tu dobu, a proto jsem si zastávku tohoto norsko-italského hybridu v Modré Vopici nemohl nechat ujít. Osobní hype byl veliký, ale i tak překonaný. Perfektně zfanatizovaný Wraath se zbytkem kapely si ukradl celý večer pro sebe. Pomalé, oldschoolové části srážely na kolena. Ty nepozérsky epické pak přetáčely oči davu do mozkovny. Extáze samozřejmě vyvrcholila při skvostné „Silver Chalice“. Krví zbrocení Vortex of End otevřeli večer se svým do plných otáček vyhnaným black metalem ovlivněným francouzskou větví a velice příjemně překvapili. Dokonce tak moc, že jejich vystoupení předčilo samotné headlinery. To nicméně neznamená, že by Misþyrming také neničili. Spíše jde o pěkný důkaz, jak moc se tento večírek povedl.

2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019

Slayer, kurwa! Asi nikdo neví, jak moc je tato rozlučka reálná, ale když už vám thrashoví fotři hrajou zhruba hodinu od baráku autem, proč si to nevpálit. Poupravená sestava a věk může v mnohých vyvolat skepsi. Vystoupení samotné ale veškeré pochyby zbořilo. V téměř dvouhodinovém průřezu zaznělo skoro vše, co každý chtěl (snad jen „Necrophiliac“ pochyběl). Špínu nejde kydat ani na formu kapely. Navzdory nemilosrdnému fotrovství si to Slayer dali s vervou, bez škobrtnutí a zbytečných kokotin kolem; jen s Arayovým dojemným finálním pohledem do rozhicovaného polského kotle, jehož zápal nebyl zapříčiněn permanentním šleháním plamenů z pódia. Vskutku Slayer, kurwa!

Misthyrming, Darvaza, Vortex of End

3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019

Line-up 24. Brutal Assaultu mě překotně nenadchnul. Festival si žel už delší dobu jede na strategii zvaní ob rok stejných kapel. Po několika návštěvách se tak radost při postupném ohlašování jmen znatelně vytrácí. V závěru ale i skromnější výčet nových a mnou očekávaných vystupujících uspokojil. V některých případech dokonce tak, že poskytl v daných ohledech nejpamátnější koncerty roku: Prurient intenzitou, Midnight zábavou a Daughters neospravedlnitelnou neurvalostí.

Videoklip roku:

Hide – Raw Dream

Perfektní naturalistický hnus jako vystřižený z hybridního mozku Cronenberga a Švankmajera, který umocňuje podobně zneklidňující hudební stopu. Schopnost vokalistky Heather Gabel proměnit se v absolutně odpornou fúrii je zarážející a video toho využívá na sto procent. Ukázkový příklad toho jak vyrobit evokativní klip za pár šupů.

Film roku:

1. The Lighthouse

Eggers na geniální „The Witch“ navázal ještě o kousek ambicióznějším projektem a znovu trumfoval. „The Lighthouse“ je nediváckou odyseou až na dno šílenství. Nedává nic zadarmo a po vzoru Lynche, Bergmana a Zulawskiho poskytuje hrstku vodítek a symbolů k dešifrování příběhu, zatímco burcuje absurditu ke hranici snesitelnosti. O to se stará zejména herecká dvojice DefoePattinson, které místy pomáhají vhodně inkorporované bizarní výjevy a permanentně řvoucí mlhový roh. Vše umocňuje padnoucí čtvercový rámec, špinavý černobílý vizuál a nervy drásající zvukový design. „The Lighthouse“ zůstává v hlavě dlouho po projekci, a pokud divák na Eggersovu hru přistoupí, zažije s interpretací hodně zábavy.

2. Midsommar

Ne tak vybroušené a pevně uchopené jako „Hereditary“, ale stále velmi nápadité a odvážné. „Midsommar“ mě ihned po projekci trochu zklamal. Hlavu však neopustil, a to nejen díky jeho psychedelicko-nepříjemně-barvité vizuální stránce, ale také kvůli symbolice, skrytým vodítkům a hlavní myšlence. Aster se mi na bezmála tříhodinové stopáži do vkusu netrefil se vším, ale když už vroubek udělal, zaťal velice hluboko.

Midsommar

3. Der goldene Handschuh

Nejodpornější film roku. A navzdory silně explicitním scénám jeho hnus vyvěrá spíše z naturalistického vyobrazení existenčního dna. „Der goldene Handschuh“ dává brutální facku. Ostrý reality check, při kterém momenty zachycující brikule Fritze Honky – německého sériového vraha – často slouží spíše jako černě-komický oddych, aby posléze mohl natvrdo ukázat, jak může skoro každý z nás skončit. Nijak kolosálně přesahový, ale zároveň neprvoplánový skalpel spodiny střední třídy.

Potěšení roku:

rozšíření obzorů

Pravidelné psaní zapříčinilo častější vystavování se hudbě, o kterou bych v normálních případech pravděpodobně nezakopl. To samé platí o nyní již dennodenním čtení textů od kolegů ze Sicmaggot zinu. V mezičase jsem do větší hloubky prozkoumával ritual ambient a techno. O mnohem víc proto doceňuji hudební plochy, které vytváří Arktau Eos a jim spřízněná uskupení, a také bezlítostnou náturu proklatě nízko položených pulzů z pultů lidí jako SNTS, hel.IV nebo Outlander.

Funereal Presence

Zklamání roku:

všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr

Poskládání top pětky nebylo úplně tak lehké. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Spíše toho nevyšlo tolik, co mě sundalo zas tak brutální silou. Pravdou je, že mnoho nosičů, které se dle prvních singlů/vizualizací/plků jevily jako nadějné, spadly většinou do škatule „neurazí, nenadchne“. Namátkou lze vypíchnout nové desky od Lord Mantis, Aoratos, Swans, Chelsea Wolfe nebo Diocletian. Možná jde o běžný stav, který jsem v dobách nesamozvaného recenzenta příliš nepociťoval, ale nutkání vracet se k mnoha letošním nosičům se prostě často nedostavovalo.

Zhodnocení roku:

Rok 2019 ve mně nezanechal zásadní zklamání ani nadšení. Rozhodně vyšly desky, ke kterým se budu vracet. Určitě jsem zhlédnul filmy, s jejichž pitvou jsem zdaleka neskončil. Dokonce jsem viděl pár vystoupení, která z paměti nevymažu. Dokážu si nicméně představit, že toho klidně mohlo být více a občas i o kus lepší. Na základě předběžného ohlášení se prozatím na nic výjimečně netěším. Rád bych však uvítal zejména nějaké vydařené rapové desky. Rovněž doufám, že letošní koncertní dovoz do českých končin bude oproti minulému roku silnější a zajímavější, a to hlavně z blackmetalového hlediska.

Lingua ignota


Redakční eintopf – speciál 2019: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

Artwork roku:
Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:
Black Midi

Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin

Koncert roku:
1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019
2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019
3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
2. The Lighthouse
3. Gisaengchung

Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů

Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Top5 2019:

1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.

2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.

3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.

4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits

K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.

5. Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.

Ceremony of Silence

2. Ceremony of Silence – Oútis

Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.

3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“ Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.

Neřadový počin roku:

1. Bölzer – Lese Majesty

Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.

Bölzer

2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.

3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.

Artwork roku:

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:

Black Midi

O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…

Shit roku:

Mötley Crüe – Like a Virgin

Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.

Koncert roku:

1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019

Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.

Imperial Triumphant

2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019

Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.

3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.

Videoklip roku:

Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.

Film roku:

1. Once Upon a Time in Hollywood

Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.

2. The Lighthouse

„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.

Gisaengchung

3. Gisaengchung

Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.

Potěšení roku:

počet navštívených klubových koncertů

Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Zklamání roku:

neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson„The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.

Zhodnocení roku:

Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.

Tomb Mold


Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomyslu

Země: Polsko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 18.10.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Jeszcze nie mamy na was pomysłu I
02. Królowie zwierząt
03. 800 zł
04. Jeszcze nie mamy na was pomysłu II
05. Kamera Dionizosa
06. Masz rozmienić
07. Niedostatkiem w piekny rejs
08. Grues
09. Jeszcze nie mamy na was pomysłu III

Hrací doba: 40:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debutová deska polské formace Gruzja s názvem „I iść dalej“ vyšla teprve letos v únoru a poměrně nedávno jsme si tu o ní konečně povídali. Krátce po naší recenzi na prvotinu bylo ohlášeno druhé album „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Nejde nicméně o jedinou zásadní událost, která se v táboře Gruzja udála.

Ještě v době, kdy jsme zde uveřejňovali povídání o „I iść dalej“, nebylo o skupině známo mnoho informací. Nyní už jsme ale chytřejší, protože v mezičase se metalové archivy a skrze ně i svět dozvěděly sestavu, která se ukázala být velice zajímavou. Jinými slovy řečeno, kdo na „I iść dalej“ slyšel podobnost s kapelami z kolektivu Let the World Burn a spřízněnými projekty, ten se vůbec nemýlil.

Na kytaru v Gruzja hraje Artur RumińskiFuria, Thaw a Mentor. Do bicích mlátí Bartosz LichołapMentor a ex-Thaw. Tyhle dva doplňuje hned čtveřice (!) vokalistů, mezi nimiž nechybí borci jako Stawrogin (Massemord, Odraza, Totenmesse, Biesy), PR (Biesy) nebo Dominik Gac (Licho, Koniec pola). Čtvrtým zpěvákem je jistý Limbo, jehož jako jediného neznám. Každopádně i tak se jedná o úctyhodnou sestavu, při níž musí zaplesat srdce každého fanouška blackmetalové scény jižního Polska. A podruhé a ještě víc pak musí zaplesat při poslechu „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“.

Jestli na „I iść dalej“ byla trochu cítit podobnost s Furia, Odraza a dalšími příbuznými kapelami obohacená o punkovou neurvalost, anarchii i bezcílné toulání po betonových sídlištích. „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ výrazně ostrouhalo, vlastně až skoro eliminovalo všechny ty punkové blbosti a naopak se ještě víc přiblížilo typickému slezskému soundu oněch zmiňovaných spřízněných kapel. Jestli to tedy neplatilo už na debutu, tak na „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ platí jednoznačně, že pro posluchače formací jako Furia, Odraza, Biesy nebo Morowe by tohle měla být povinnost. A zdaleka nejen kvůli personálnímu propojení. Neměli byste být zklamání ani stylově a zvukově, ani kvalitou nabízeného materiálu, protože to je opětovně excelentní. Jak je ostatně u jmenovaných skupin běžně zvykem.

„Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ bychom tedy standardně mohli nazvat chytrým black metalem s typickou atmosférou a soundem pro danou oblast a daný okruh kapel, ale to by možná znělo víc pejorativně, než by jeden zamýšlel. Jednak nechci vzbudit dojem, že by Gruzja měla být jen dalším projektem z mnoha a kapelou do počtu, protože na to je Gruzja (a vlastně i ta ostatní seskupení) příliš dobrá a svébytná.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomyslu

Za druhé bych takovým pojmenováním nechtěl naznačovat, že by snad mělo jít o čistokrevný black metal s nějakou tou melodií a občasnou změnou tempa. „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ má hlavu otevřenou a chuť experimentovat zde nechybí. Když jsme se téhle desce bavili v redakčním chatu, kolegové zmiňovali i jména jako J.A.R. nebo Vilém Čok. A vtipné na tom je, že to na některé části alba docela sedí. Gruzja dokážou metalově pohrozit, ale jiné pasáže jsou zase kurevský rokenrol a některé další songy jsou zase solidní úchylnost jako třeba „Kamera Dionizosa“ nebo „Grues“. Jak deska postupuje, počet experimentů, divných zvuků a nevšedních nápadů narůstá, takže druhá polovina už je fakt lahůdka vrcholící v bezmála devítiminutové „Jeszcze nie mamy na was pomysłu III“. Ale nebojte se, i v první polovině „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ je toho hodně k poslouchání, a celkově se tedy jedná o výtečnou nahrávku.

„I iść dalej“ se mi líbilo, bylo zajímavé a některé konkrétní momenty byly super. Ale zpětně se k tomu už nevracím. Z „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsem ovšem na férovku nadšený a fakt ukrutně to album žeru. Rozhodně byste měli slyšet.


Gruzja: druhé album v říjnu

Druhé album dobytků z Gruzja nakonec vyjde dřív, než bylo původně plánováno, a to 18. října u Godz ov War Productions. Nalákat nebo odradit vás může obrázek níže. Poté se kapela vydá na turné po Jackolandu, kde se budou v dodávce ruchać s Truchło strzygi a Trup. Mimochodem víte, jak se říká hořícímu Polákovi? Plápolák!

Gruzja