 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez: Sokol, doktor z hor:
|
H.:
Ke konci loňského roku jsem si dával maraton starých dílů „Dooma“. V březnu jsem na to v rámci pravidelné dávky sexistické a šovinistické videoherní zábavy navázal další FPS klasikou z devadesátek, „Duke Nukem 3D“. Klasika jak zmrd a Duke neztratil nic ze svého frajerství – rozený gentleman, jenž odměňuje spoře oděné děvy dolary a chrochtající prasečí policajty střelbou z brokovnice. Každý milovník akčních stříleček tenhle kult určitě uctívá a bude se mnou souhlasit, že „Duke Nukem 3D“ patří k tomu nejlepšímu, co v žánru vzniklo.
Pařil jsem vydání „20th Anniversary World Tour“, které navíc přidává i jednu zbrusu novou epizodu „Alien World Order“ vytvořenou původními tvůrci, jejíž levely jsou založené na reálných místech po světě (Amsterdam, Moskva, Londýn, Giza, Paříž, San Francisco, Hollywood a bonusová mapa Řím). Dále přináší i novou zbraň (incinerator – prakticky plamenomet) a nové nepřátele. Nová epizoda už sice logicky nemá ikoničnost levelů jako „Hollywood Holocaust“, ale zábavná je furt festovně a hra obecně ani po čtvrtstoletí a s přidaným obsahem neztratila nic ze svého kouzla.
Abych tu nevypadal jako negramotné hovado, co jen paří videohry a čumí na sračkové bijáky, tak jsem se dokonce pustil i do čtení nějakých knížek. Tentokrát začetl do jednoho ze svých oblíbených témat – titul s příznačným názvem „Dějiny mučení“ asi napoví. Britský autor Brian Innes zde mapuje mučení v průběhu lidské historie, ale kvalita jednotlivých kapitol mi přijde trochu kolísavá. Někdy dojde i na historický kontext, zatímco jinde vůbec, kdežto o kapitolu dál jde prakticky jenom o něj. Nedávná minulost se navíc prošla jen ledabyle. Přesto se nejedná o nudné čtení a jako výpověď o krutosti poslouží. Svoje udělají i četné ilustrace a v pozdějších obdobích také fotky.
„I Am Alive“ je survival hra z roku 2012, která sice moc velký úspěch neměla, ale i navzdory svým problémům mi přijde vlastně docela fajn. Titul táhne kupředu super atmosféra šedivého post-apokalyptického města, kde zbytky přeživších po veliké katastrofě bojují o každý kus žvance. Jakýkoliv výstřel nebo konzumaci čehokoliv si hráč musí dobře rozmyslet, protože zásoby jsou nuzné. Mechanika s výdrží má taky něco do sebe.
„I Am Alive“ ale táhne dolů několik problémů. Nejhorší mi přišlo naprosto debilně vyřešené ukládání – jsou tam checkpointy, ale hra se na nich ve skutečnosti neukládá a ani člověku neříká, kdy k uložení dojde, takže občas zjistíte, že celou dlouhou pasáž musíte hrát znova. Délka hraní je chabá – navzdory opakování některých pasáží kvůli dementnímu ukládání to i při ležérním hraní dohrajete cca za pět hodin. Plus je tu pár dalších menších mínusů: nijak zvláštní příběh, hraní za posledního skautíka na světě, občas přílišná podobnost s jinými hrami od Ubisoftu (skákání a lezení jak z „Prince of Persia“ nebo „Assassin’s Creed“) a výjimečně také nic moc ovládání.
Co se strategií týče, tentokrát jsem se vrhnul na „Age of Mythology“, tak trochu duchovního nástupce „Age of Empires“, které přebírá koncepty svého bratříčka, ale namísto historického rámce s nimi pracuje v mytologickém pojetí (ne snad, že by to neříkal už název). Hra je dobrá a docela s chutí jsem si ji zopakoval, ale lhát nebudu: „Age of Empires II“ kraluje.
Nakonec sem mrdnu „Zack Snyder’s Justice League“, protože mám chuť tomu dát pojeb, ale za recenzi mi to nestojí, protože napsání dalšího zvířecího zetka mi přijde přínosnější. Každopádně, nechápu, proč jsou z toho všichni tak na větvi, když je to nemlich stejná pičovina jako původní verze, jenom delší, tmavší a trapné pokusy o infantilní humor vystřídala extrémní porce patosu a zpomalených záběrů. Kdyby všechno běželo v normální rychlosti, tak je minimálně o půlhodiny kratší. Trpěl jsem jak zvíře.
Metacyclosynchrotron:
Ani nevím, jak přítelkyně objevila korejský hororový seriál „The Guest“, ale nakonec jsme všech šestnáct, přes hodinu dlouhých epizod zvládli po večerech s velkou chutí. Příběh sleduje osud tří postav, taxikáře-senzibila, kněze a detektivky, kteří se v dětství zapletli s jistým démonem, jehož jméno se mi nechce přepisovat, a ten po letech začne řádit znovu: Posedlí zběsile prolévají krev svých blízkých, případně náhodných nevinných, a než jsou chyceni a zpracováni systémem jako běžní kriminálníci, tak si obvykle proženou nějaký náhodný předmět okem (to je asi malý spoiler). Kvůli interakcím mezi postavami jsem měl sice občas pocit, že čumím na nějakou telenovelu a taky mě dost sralo, že zmíněný kněz provádí exorcismy těmi nejprimitivnějším způsoby (přilož krucifix, pokrop magora svěcenou, odrecituj zdrávas a hotovo). Ovšem s gradací příběhu a zvraty se pracovalo, troufám si tvrdit, že až mistrovsky, a když teda přišli na řadu posedlí a zmíněný démon, tak to mělo kurva grády.
Pokud někoho někdy vůbec zajímalo, odkud pochází slovo metacyclosynchrotron, tak je to z anglického překladu „Foucaultova kyvadla“ od Umberta Eca a já si teda po letech otevřel překlad český. Fascinující klasika, kterou netřeba asi představovat, a kabalistická interpretace chodu spalovacího motoru mě rozbila jako vždycky.
Nejvíce jsem z „Foucaultova kyvadla“ ukrojil, když jsem byl pár dnů v karanténě a doma prakticky nejel internet, tak jsem teda v mezičase konečně zahrál i „Portal 2“, což jsem měl v plánu už několik let. Blbnutí s portály bylo fajn, i když mi celá hra neustále přišla jako jeden velký trénink na něco, co nepřišlo (nevím, jak je na tom co-op), každopádně kecy Wheatleyho a Glados jsem si užil s velkým smíchem.
Jak název napovídá, tak „Helvete“ je dokument norské televize o fenoménu tamějšího black metalu. Nejvíce času se samozřejmě věnovalo profláklé historii Mayhem, ale některé drobnosti okolo tvorby „Deathcrush“ nebo „De mysteriis dom Sathanas“ byly nové i pro mě. A celkově bylo například zřejmé, že tohle veledílo nebylo pouze výsledkem pubertálního extrémismu a opozice vůči „life“ metalu, ale také umělecké vášně dotáhnout věci za běžné hranice a brát si při tom i z jiných forem hudby. Maniacův pokoj s „Červenou knihou“ v pozadí a figurkami Pokémonů taky kult, haha. Dostupné anglické titulky jsou úsměvné, ale člověk z nich význam pochopí.
A z nějakého důvodu jsem si vzpomněl i na jedenáct let staré album německých Odem Arcarum. Snad kvůli faktu, že „Outrageous Reverie Above the Erosion of Barren Earth“ svého času na Mortemu dostalo 10/10 nebo vazbám na Ascension. Na desce se zub času podepsal, ne že ne, ale stále platí, že se tenhle progresivnější náhled na atmosférický black dost povedl, o čemž svědčí i to, že se mi po dlouhé době ježily při poslechu chlupy.
Cnuk:
Z kraje uplynulého měsíce jsem se kouknul na dva roky starý polský snímek „Boże ciało“ a bavilo mě to ještě víc, než jsem čekal. Film sleduje docela jednoduchý příběh mladíka, který se z pasťáku dostane shodou náhod k vykonávání kněžského úřadu na maloměstě. Aniž by to snad sám tušil, jeho přítomnost vzbudí rozruch do všech směrů a právě tady začíná „Boże ciało“ vystřelovat nejrůznější témata k zamyšlení. Dost pomáhá také výkon Bartosze Bielenia a vůbec celková civilnost a uvěřitelnost filmu. Skvělé.
Dantez:
Zkraje března se mi podařilo zdolat první díl Herbertovy „Duny“. Jednu z nejzásadnějších sci-fi ság jsem rozjel podruhé – napoprvé mě příběh na první dobrou nechytl a knihu jsem po několika desítkách stran odložil. Druhý, Villeneuvovým trailerem popohnaný pokus byl znatelně lepší a ponořit se do Paulových vesmírných eskapád mi už nedělalo problém. Nakonec mě ale příběh tolik nesundal, o to více mě bavilo promakané univerzum – od červy prolezlého ekosystému Arrakisu, přes technologické výdobytky obou válčících rodů, až po socio-religiózní pletichy nejen mezi Fremeny. V sáze pokračovat nehodlám, přesto bych „Dunu“ doporučil. Tak trochu „Star Wars“ pro pokročilejší.
„Sílu mýtu“ jsem si chtěl přečíst delší dobu. Campbell mě nakonec názory na problematiku mytologie tolik nezaujal. Oproti Jungovi se totiž jeví docela plytce (pravda – dané srovnání neustojí asi nikdo). Přesto autorovi nelze upírat sečtělost a poutavost, se kterou o svých nabytých znalostech vypráví. Právě z bohatého Campbellova přehledu kniha těží nejvíce, a vlastně díky němu si taky zaslouží doporučení.
V březnu jsem taky rozjel třetího „Witchera“. Rozlehlost a možnosti hry jsou skoro zastrašující – vlastně natolik, že si ještě netroufám říct, zda dojdu do finiše. Soudů o nejlepším RPG všech dob bych se zdržel (zde se u mě pořád o první místo dělí „Fallout 3“ a „Mass Effect 2“), ale že je to super, o tom žádná – od kulervoucího designu monster, přes krajinky, až po Gwent.
Sokol, doktor z hor:
Dneska budu za šovinistické hovado a dovolím si poreferovat o jedné počítačové hře. Můj mladší bratr mne dokopal k opatření titulu „Tom Clancy’s Ghost Recon: Wildlands“. A upřímně? Je to fakt bašta. Žádná zběsilá střílečka, krásná atmosféra a úžasné scenérie. Občas, když v noci nemůžu spát, uvařím si maté, zhasnu v pokoji a jen si tak chodím po Bolívii s kvérem přes rameno a pozoruju krajinu. A sem tam někoho na dálku sejmu, ale to jen tak, aby se neřeklo. Hra je úžasná hlavně svou kooperací a též možností vyřešit různé hlavní či vedlejší úkoly na tisíc a jeden způsob. Osobně přidávám hlavně body za to, že si ve hře můžou rochnit rypák právě detailisté mého formátu. Latinská Amerika + maté rancho + skvělá hudba + krochna má zkrátka něco do sebe.
Dalším objevem kulturního svinstva za minulý měsíc bude kniha – a to tentokrát taková, že si urvete bránici (původně jsem váhal, jestli o téhle knize mám na Sicmaggot vůbec psát). A sice „Jak to bylo dál?“ od Tove Janssonové. Že vám to jméno něco říká? Taky aby ne, kultovní autorka skřítků Muminů. A právě „Jak to bylo dál?“ je milou, kraťoulinkou a polokomixovou knihou pro malé i velké čtenáře (přeci jen, příběhy z onoho pohádkového údolí jsou all age), která skvěle doplnila mou muminotéku. Příběh o Mumiknovi, Mimle a malé Mie místy není dvakrát výchovný (pozor spoiler: chudák Bambul vyjde z dobrodružsví se zkurveným vysavačem a Fififjonka zas bez noční košile), což se dá čekat, protože malá Mia je malá Mia. O to je to vtipnější. K poetice celého drobného dílka ve velkém vydání je i obstojné přebásnění. Ne, nečekejte od toho Dylana Thomase, ale na poměry dětských veršíčků to hraje fakt vysokou ligu. Pokud patříte mezi přátele Muminů a jejich kamarádů nebo máte vnímavé děti, rozhodně je to skvělý dárek k Vánocům.
Do třetice zase kniha! To bych nebyl já, aby to nebylo narvaný knihama, který nikdo nečte. A jako minulé kulturní svinstvo se i tentokrát přemístíme na sever, tentokrát ne přímo do Duchcova, ale do Teplic. Není to dávno, co vyšla in memoriam básnická sbírka „Milenec zakletých žen“ od tragicky zemřelého Radima Husáka. Je vůbec zázrak, že vyšla a vydalo ji nakladatelství Větrné mlýny. Pokud po ní sáhnete, setkáte se nejen s Radimovou hravou poezií a patafyzikou, ale i vzpomínkovou částí jeho nejlepšího přítele, který na nedoceněného spisovatele vzpomíná s humorem, upřímností, ale bez příkras. Navíc, pokud si knihu koupíte, budete moci v hospodě u piva machrovat s ultimátním podtáckem, který je součástí knihy (já mám dokonce tři). A to už se vyplatí. Příjemné, chytré i dojemné memento, navíc skvěle graficky vyvedené.
A co takhle nějaká hudba? Doufám, že nevyvolám zas nějaký antipolský hejt, ale zrovna včera jsem dokonce zjistil, že na Sicmaggotu recenze vyšla. Řeč je o formaci Gruzja a jejím kousku „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Zábavné, agresivní, sympaticky chcípácké, atmosférické a nafrčené jak hovado. Pokud jste taky takové ostudy a neslyšeli jste, tak to udělejte. Je to jak zlískat se okenou, strávit noc na skláde a potom se přifařit do nádražního bistra pro smažák s tunou pochybný tatarky. Kamera! Akcja! Obskura! Jak obciągnięta skóra… A ten obal je natolik hašišácký, že se snad i poohlédnu po nosiči.
Na závěr zase trošku muziky a tentokrát francouzské Enob. Kdysi jsem tenhle post-hardcore / noise rock (nebo co to kurňa je?) viděl u nás v malém městě v malinkatém klubu, kde bylo tak deset lidí, a koupil jsem si kazetku s létající velrybou a názvem „La fosse aux débiles“ (doporučuji použít google translator, který to mistrovsky přeložil jako „bláznivá jáma“). Koncert byl intenzivní a dost agresivní, ale poslech z nosiče, k němuž jsem se po letech dokopal, taky stál za to. Rozhodně je to muzika, u níž se dá strávit nejeden příjemný rachotivý večer.
