 |
| Země: Belgie Žánr: thrash / groove / heavy metal Datum vydání: 13.6.2014 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 6/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Tak schválně, mrkněte se na ten příšerný obal, který “zdobí” prvotinu z továrny jménem Guilty as Charged, a řekněte, co byste od alba očekávali. Podprůměrný heavy/power metal pochybného původu, který si za úkol zadal citovat všechny své oblíbené kapely? Jo, já taky, ale přestože ten heavy metal tam je, tak je spojen spíš s thrash/groove metalem, takže je výsledek přeci jen o nemalý kus zemitější a poctivější porcí tvrdé kytarové hudby, než jak se na první pohled může zdát.
Belgičané Guilty as Charged na své prvním album nakonec museli čekat dlouhých sedm let, a přestože před pěti lety vydali EP “Boxed In”, tak tou opravdu určující nahrávkou je pro ně teprve “Leap of Faith”, na základě něhož se dá udělat slušný obrázek o tom, kam má tahle parta namířeno. Musím říct, že po prvním poslechu jsem byl dost příjemně překvapený, jak dobře to mladíkům funguje a jak dobře jejich album zní. Možná za to může poměrně prvoplánový hudební obsah, který míchá dohromady jen to nejlepší z výše uvedených stylů, ale pokud prostě jste fanoušek hutných podladěných kytar, rychlejších temp a nevadí vám občas dost melodické vokály (neplést s podbízivými refrény v metalcorovém střihu), tak v teoretické rovině byste s “Leap of Faith”, potažmo Guilty as Charged jako takovými, neměli mít problém.
Ono je potřeba k nahrávce přistupovat trošku s nadhledem a nečekat žádné zázraky, ale jako taková poctivě odvedená práce na téma melodický thrash by si mezi fanoušky moderně střiženého metalu s nezbytnou dávkou inspirací u jmen jako Metallica a Testament měla najít své kupce. Budu k vám upřímný. Přestože mě občas kdejaká kapela dokáže nevkusným kopírováním, které je až příliš okaté, vyloženě nadzvednout ze židle, tak u Guilty as Charged mi to z nějakého důvodu zas tak na obtíž není. Možná je to tím, že jednotlivé písně mají slušný švih a tah na branku, což ve spojení s relativně chytlavou strukturou vyloženě vytváří posluchačsky hodně přívětivou nahrávku, ale opravdu nemám problém “Leap of Faith” sjet během dne i opakovaně.
Snad jedinou písní, která mi nějak neleze pod nos, je klipová “I’ll Never…”. Oproti ostatním vyznívá tuctově, obyčejně, melodicky prakticky nezajímavě a nebýt toho, že k ní vznikl velmi nudný videoklip, tak ani nemám důvod ji v recenzi jakkoli zmiňovat, protože je to vyloženě ten typ písně, která velmi snadno zapadne. Osobně tento tah, kdy se sáhlo právě po ní, příliš nechápu, protože bych hned z fleku vybral kousky, které tomuto účelu sedí mnohem lépe a které “Leap of Faith” mnohem více přibližují. “I’ll Never…” zastupuje v podstatě pouze jeden aspekt tvorby těchto Belgičanů. A navíc v poněkud nudném podání. Na chytlavé melodie kytaristy a vokalisty Jana De Vuyssereye se zapomnělo, takže minimálně z tohoto důvodu je daleko reprezentativnější a hlavně kvalitnější kus skladba titulní, která je typická thrashová hitovka v nezvykle chytlavém pojetí se skoro až heavy metalovým refrénem, jenž se vážně povedl. Jasná pecka alba.
On celkově je úvod nahrávky o něco našlapanější než její závěr. Úvodní “Preach to the Masses” je hutná palba, která sice neuhání v totálně neurvalém tempu, ale agresivní zpěv a podladěný kytarový riff táhnou spolu s výraznou rytmikou skladbu hodně kupředu. Jen škoda podivně zasekávaného kytarového sóla, které se může pyšnit titulem zajímavé, ale skladbu zbytečně brzdí. To “Last Chance” už je jedním z těch songů, k nimž nemám prakticky žádných výhrad. Vše je pevně na svém místě a na poměry alba představuje asi největší kontrast mezi thrashovými výjezdy a melodicky chytlavými pasážemi a přesto je to celek, který funguje. Z onoho slabšího závěru musím vyzdvihnout zejména zbytečnou instrumentálku “Elysium”, jež album nikam neposouvá, a úplně poslední “Down”, která je jako poslepovaná z několika různých nápadů a vůbec nehraje jako celek. První třetina, která je asi tou úplně nejúdernější pasáží desky, je skvělá, jenže pak se přejde k nikam nevedoucímu melodickému kytarovému hoblování, jež se zase změní v poklidněji vystavěný závěr. Chápu, že se pracovalo s různými náladami a záměr o něco zajímavějšího na konec, kdy se úderný úvod rozplyne pod hřejivostí pozdějšího melodického přístupu, má něco do sebe, ale takhle to prostě nefunguje.
Tak či tak je “Leap of Faith” slušná deska, která mě celkem solidně pobavila a jejíž melodie si broukám i nyní při psaní recenze. Nebudu to protahovat a prostě to řeknu tak, jak to je. Z Guilty as Charged se díky jejich debutu “Leap of Fiaht” rozhodně nestanou mí oblíbenci, na něž nedám dopustit, ale album v žádném případě nemažu z disku jako tucty dalších a dokážu si představit, že si jej zcela dobrovolně v budoucnu ještě pustím, protože jeho poslech mě baví. Dobrá práce.