Dvě domácí grindové bandy Spasm a Gutalax spojí své síly na společném splitku, které vyjde 20. dubna u německých Rotten Roll Rex. Každá kapela nabídne sedm tracků, z nichž jeden bude předělávkou od té druhé. Detaily a ukázky na Bandcampu.
Archiv štítku: Gutalax
Gutalax – Shit Happens
 |
| Země: Česká republika Žánr: goregrind Datum vydání: 13.7.2015 Label: Rotten Roll Rex Tracklist: K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Jihočeská parta fekálistů Gutalax svého času vletěla na grindovou scénu s rychlostí průjmu a hodně rychle se dostala do podvědomí příznivců žánru, u nichž si získala dost solidní oblibu. Vlastně se v tomto případě není moc co divit, jelikož se do toho Gutalax pustili s opravdovou vervou a ve formě, jaká je pro fandy grindu hodně lákává. Považte sami – striktně nahnědlá image, v jejímž rámci jsou exkrementy alfou i omegou, prudce taneční muzika, hojná koncertní činnost a také trochu zodpovědnější přístup ke kapele, než tomu u grindcorových smeček většinou bývá. Že si tedy Gutalax vcelku brzy na domácím grindovém rybníčku (a vlastně nejen domácím, protože výjezdy do zahraničí u nich nejsou zas tak výjimečné) udělali jméno, to myslím není zas tak překvapující.
Nicméně, svou povedenou prvotinu „Shit Beast“ kapela vydala již v roce 2011. K vyprdnutí jejího nástupce se Gutalax odhodlali až letos, tedy po čtyřech letech, což je docela solidní odstup na to, o jakou muziku se jedná a že ta alba nedosahují ani půlhodinové stopáže. Než si ovšem povíme, zdali to čekání stálo za to, slušelo by se zmínit, že Gutalax s novinkou, jejíž název zní „Shit Happens“, přesedlali od domácích Bizarre Leprous Production k zahraničnímu labelu v podobě německých Rotten Roll Rex, což je v těchto žánrech poměrně zavedené jméno (ačkoliv Bizarre Leprous samozřejmě taky, ale přece jen mi to přijde jako zajímavost).
Popravdě řečeno, ona by ta recenze na „Shit Happens“ vlastně šla sfouknout hodně rychle – stačilo by totiž říct jen to, že novinka jede v nemlich stejném duchu a pojetí jako „Shit Beast“. I kdybyste songy z obou nahrávek náhodně promíchali, rozdíl by poznat v podstatě nešel. Říct něco takového z obecného hlediska není tak úplně pochvala, ale vzhledem k tomu, co Gutalax produkují, rozhodně nešlo čekat nic jiného.
Když to však obrátíme na druhou stranu, tímhle bylo nepřímo řečeno také to, že se „Shit Happens“ svému předchůdci v pohodě vyrovná… aby také ne, když Gutalax vůbec nic nevymýšleli a dál jedou svojí neodolatelně chytlavou chrochtací tancovačku. Zrovna v tomhle případě ta podobnost s předchůdcem nijak zvlášť neškodí, protože co si budeme povídat, Gutalax není tak úplně seriózní kapela a ve svojí tvorbě nerozebírá metafyzicky-filozofická témata – je to jednoduše regulérní prdel a přesně tímhle způsobem funguje i „Shit Happens“. Sice je to nepříliš složité, avšak po čertech zábavné.
Dejme tomu, že tu jsou i tací, kteří „Shit Beast“ neslyšeli, takže stále ještě tápou, o čem že to tedy „Shit Happens“ má být. Ono to sice již vlastně nepřímo zaznělo, ale jednoduše by se to dalo říct tak, že se jedná o taneční grind s kvíkavým vokálem, kde vládnou kraťoučké, zato však nebezpečně skočné pecky… kdyby to nebyli Gutalax, tak bych řekl, že je to deska ve stylu „žádné sraní s mladou paní“, ale vzhledem k oné nahnědlé tématice je zrovna tady toho sraní naopak hodně. Nějaká progrese je na bodu mrazu, ale nadhled a zábava jsou naopak na maximálních hodnotách. A samozřejmě nezapomeňte na zástup nahláškovaných samplů s patřičně hovnovitým zaměřením.
Podobně jako na debutu, i „Shit Happens“ má dvě (a stejné) hlavní hvězdy. Tou první je rytmická sekce ve složení Kebab na baskytaře a Mr.Free za bicími. Právě tihle dva hoši jsou tím hlavním důvodem, proč je muzika Gutalax tak návykově chytlavá. Odjakživa se říká, že je to právě baskytara, která kapele rozskáče celý stadion, a i když Gutalax na stadionech zrovna nehrají, potvrzují tohle rčení do puntíku, protože při poslechu se člověku roztancují končetiny skoro samy. A šlapavé bicí linky dílo zkázy jen dokonají.
Druhou hlavní hvězdou pak z mého pohledu je vokalista Maty, jehož prasečí kvíkání je prostě roztomilé až běda. Vždycky jsem měl pro tyhle grindové chlívky trochu slabost a zrovna tady je to fakt paráda, jelikož tomuhle se již zpěv říkat prostě nedá – to je už čistokrevné chrochtání. Jenže je to prostě brutálně zábavné a do hudby Gutalax padne úplně stejným způsobem jako prdel na záchodovou mísu.
„Shit Happens“ je zcela jistě nepřekvapivá nahrávka. Jedná se však o případ, kdy něco takového vůbec nevadí. I navzdory tomu je to totiž povedená záležitost – komu se líbil debut, ten novinkou nemůže být v žádném případě zklamán.
Druhý pohled (nK_!):
Křemžská grind ‘n’ rollová sebranka Gutalax vytlačila po dlouhých čtyřech letech další řadovku. „Shit Happens“ se má se čile k světu a svým rodičům ostudu rozhodně nedělá. Je plná zvráceností, exkrementů a všelikých jiných skopičin. Naštěstí jen v tom dobrém slova smyslu.
Kdo čekal, že Gutalax vyperou zahnědlé kostýmy a začnou plodit ten nejčistší progresivní rock, spadl v mládí pravděpodobně z višně přímo na kaďák a měl by si nechat naordinovat pořádný klystýr. Novinka zní vlastně skoro stejně jako její starší bratříček „Shit Beast“. Tedy tvrdě, zároveň melodicky a neuvěřitelně chytlavě.
Na „Shit Happens“ a jeho třicetiminutové stopáži nechybí pořádná dávka nadsázky, brutálního vokálního chrochtu a v neposlední řadě také pořádně skočného hudebního doprovodu. Na tuhle muziku se v první řadě výborně paří, a pokud budete mít někdy možnost vidět Gutalax živě (což dnes není žádný problém), rozhodně doporučuji neváhat, popadnout balík toaleťáku a směle vyrazit.
Při domácím poslechu dokáže nový materiál také slušně zabavit. Nejde samozřejmě o žádné kulturní terno – spíše příjemný nenáročný poslech – ale o to více mám ze „Shit Happens“ radost. Tahle deska je svým pojetím dělaná na míru relaxační a uvolněné atmosféře. A lepší názvy písniček jinde určitě nenajdete! Spokojenost.
Tortharry, Cruadalach, Gutalax
 |
| Datum: 20.1.2012 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Cruadalach, Et moriemur, Gutalax, Nocturnal Pestilence, Tortharry
|
Jestli někdo doposud neměl tu možnost se alespoň zběžně seznámit s úvodní kapelou koncertu, který se odehrál ku příležitosti 12. narozenin magazínu Pařát, asi jej u Nocturnal Pestilence překvapila sličná děva za mikrofonem, plodící všelikeré hrdelní běsy. A pak že je prý growling výsadou pouze jednoho pohlaví. Čistý vokál mi ovšem – nemohu si pomoct – prostě naživo nelezl do uší a spíše mi vadil (nejsem si jist, jestli to bylo dáno obecně, nebo se jednalo o problém jednoho konkrétního večera, případně o problém přímo v mém poslechovém ústrojí), na druhou stranu je ale pravda, že těchto momentů tam bylo spíše méně než více a převládaly hoblovačky s ječákem, který byl samozřejmě – jak již bylo nepřímo zmíněno – na úrovni. I v rovině hudební se jednalo o příjemnou záležitost – možná ne příliš objevnou, přesto však příjemnou -, bohužel však i přes snahu hudebníků a hudebnic Nocturnal Pestilence zastihl klasický neduh s krycím názvem “otvírák akce”, tudíž jejich klávesově black/deathové počínání sledovalo pouze několik málo přítomných z povzdálí se škopkem píva v ruce (a u úst), pařič se objevil jen jeden.
Razantní změnu stylu, tempa i nálady s sebou na pódium přinesli doomoví Et Moriemur, k jejichž produkci bych hned na začátek směřoval pouze jednu malinkou výtku (jestli to vůbec lze nazvat výtkou, když tak o tom přemýšlím), a sice že hráli – nešálil-li mne můj nepříliš kvalitně sloužící sluch – pouze skladby z první klasické řadovky “Cupio Dissolvi” a nedali ani jeden kousek z pilotního minialba “Lacrimae Rerum”, jež mně osobně chutnalo o dost více. Jinak se ale není moc o čem bavit, jelikož byl výkon Et Moriemur tak doomový, jak jen může být (a asi těžko lze pro doomovou kapelu vymyslet lepší pochvalu). Tohle přece jenom není muzika, kterou byste mohli odehrát s cigárem a sólovat zuby na hořící kytaru, doom metal se musí prožívat – a to Et Moriemur umí bravurně.
Death metalová stálice Tortharry odehrála své první vystoupení ve tříčlenné sestavě po odchodu kytaristy Mácy. Pozitivním zjištěním je, že na první poslech to jejich hudbě na razanci neubralo a všechny vály – ať už staršího data či záseky z nejaktuálnější fošny “Beneath” – drtily se stejnou vervou jako předtím. Na druhý a o něco pozornější poslech už však absence druhé kytary v jistých momentech cítit byla, především v průběhu kytarových sól byla její nepřítomnost velmi citelná. Avšak i přesto se Tortharry s tímto handicapem popasovali opravdu se ctí. Nechyběly nezbytné grimasy, brutální tempo (přijetí bubeníka Jirky byla svého času trefa do černého – ten frajer to řeže opravdu kvalitně a žene muziku dopředu), jeden nářez střídal druhý. Když se tak nad tím rozmýšlím, tak naprosto paradoxně mne ten večer Tortharry bavili víc, než když jsem je viděl posledně ještě ve čtyřech. A vlastně společně se závěrečnými Gutalax se mi líbili nejvíc.
Už během dvou předchozích formací se postupně zvyšoval počet fanoušků, přičemž jejich kulminace nastala na další Cruadalach – jak vidno, stále rostoucí popularita této početné chásky není jen výmysl, nýbrž holý fakt. Zřejmě i z toho důvodu se právě na ně strhly i nejintenzivnější kotlíkové hrátky, což kromě oné popularity jistě měla částečně na svědomí i konstantně se zvyšující hladina alkoholu v krvi přítomného lidu (však to jistě znáte sami, jaké divy umí C2H5OH v kombinaci s chytlavými folkovými melodiemi, to pak zvládnou šílet i ortodoxní misantropové (smích)). Tím spíš, že samotní Cruadalach umí na koncertech opravdu strhnout. Na pódium se nevejdeme? Žádný problém, basák Ondra si to celé odhobluje přímo v publiku. Rovněž zpěvák Radalf také pomalu častěji skotačil pod pódiem než na něm… asi to dolů skákal rozproudit vždy, když se mu zdálo, že se to tam málo hýbe. Největší hustota triček Cruadalach mezi návštěvníky logicky přímo ústila v největší odezvu. I bez toho jsou ovšem Cruadalach koncertní kvalita, která je živě ještě živelnější a zábavnější než ze studia.
V mezičase po konci Cruadalach proběhlo vyhlášení bohaté tomboly, v níž jsem klasicky nic nevyhrál (což asi bude souviset s tím, že jsem si zapomněl nakoupit potřebné lístečky (smích)). Závěr pak patří fekálním labužníkům Gutalax z jižních Čech, kteří si to hned na začátek posrali (v jejich případě opravdu doslovně) absencí záchodového prkýnka. Aspoň že plynová maska, sexy grind, taneční kreace a ultimátně prasečí vokál zůstaly na svém místě. Tahle banda je prostě čistě o zábavě, což sice obvykle není věc, kterou bych zrovna oceňoval, ale v případě Gutalax má ta zábava tak nehorázné koule, že nelze odolat. Po Cruadalach nastal velký odliv diváků – ti, co odešli, mohou litovat, jelikož si nechali ujít nejzábavnější, nejúchylnější a nejhovnatější výstup večera!
Metalgate Czech Death Fest III (sobota)
 |
| Datum: 11.6.2011 Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský Účinkující (obsažení v reportu): Abstinenz, Abstract Essence, Deathstar, Dymytry, G.O.R.E., Gutalax, Heiden, Ingrowing, Opitz, Pestilence, Secret of Darkness, Tortharry, V.A.R.
|
Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.
Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne – neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).
Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to bylo lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu “…and the Dark Begins”, což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.
Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce – bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako “Kaufland” nebo “Zabředněte v letargii”.
“Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme,” prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.
Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!
I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že naživo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí); b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více “přigrowlovaná” verze songu “Strážná věž”.
Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu – v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky. Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.
Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni – čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extratřída.
Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.
Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, co že to vlastně budou hrát dál. Přídavky (“Land of Tears” a “Out of the Body”) už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.
Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.
Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z “Ghost Busters” a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny “Shit Beast”, čili nářez, co vám budu povídat.
Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle – přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).