Archiv štítku: H.exe

H.exe – Human Flesh Recipes

H.exe - Human Flesh Recipes
Země: Polsko
Žánr: aggrotech / dark electro
Datum vydání: 14.3.2014
Label: Halotan Records

Tracklist:
01. Time of Contempt
02. Blood Drain
03. 300
04. Hear Me as I Call
05. Seven Lovely Sins
06. Independent Mind
07. Two Black Cats
08. Miles Away
09. A Friend Worse Than an Enemy
10. Underground
11. The Music of Erich Zann

Odkazy:
facebook / bandcamp

Snad každý hudební žánr má nějakou typickou estetiku a stylizaci, obzvláště v poměrně vyhraněných undergroundových scénách… jsou věci, které jsou pro ně jednoduše typické a které se k nim hodí, a pak jsou naopak věci, jež se k nim příliš nehodí nebo by je člověk přinejmenším automaticky nečekal. Kupříkladu různé historizující či středověce vypadají obrázky a švabach nejsou ničím, co by vás překvapilo na přebalu metalového alba, ale na industriální scéně se to zase příliš nenosí. A přece „Human Flesh Recipes“ i s takovouto obálkou náleží jednoznačně do druhé jmenované… anebo snad ne?

H.exe je polská tříčlenná smečka, jež má v současné době kromě několika neřadových nahrávek na kontě dvě dlouhohrající desky, jmenovitě „Killing Monsters“ z roku 2011 a právě „Human Flesh Recipes“, jež vyšla na jaře loňského roku. Hudebně se s tím Poláci příliš nemažou a sypou agresivní elektronický rachot, jenže aby to nebylo až tak jednoznačné (proto ta bezvýznamná poznámka na konci minulého odstavec), tak ten svůj nadupaný aggrotech ještě tvrdí metalově nabroušenou elektrickou kytarou.

Recept H.exe je vlastně formálně jednoduchý, protože až na jednu jedinou čestnou výjimku v podobě závěrečné „The Music of Erich Zann“ je vlastně celé „Human Flesh Recipes“ vystavěno dle jedné dané šablony. Typický song H.exe tedy vypadá přibližně následovně – setsakra nasraná aggrotechová rytmika, nad níž vystupuje zmiňovaná kytara, klávesové, popř. synťákové melodie a extrémní, black metalově zabarvený vokál.

Že vám to při víc jak 50minutové hrací době nezní jako úplně nejlákavější možná záležitost? Pokud ano, pak vězte, že jsem to záměrně popsal takhle kravsky, abych si připravil půdu pro nečekaný zvrat – ono je totiž „Human Flesh Recipes“ parádní album i přesto, že jeho formální popis nemusí znít jako něco vyloženě světoborného. Síla H.exe ovšem netkví v rozmanitosti či progresivitě, ale v naprosto kulervoucím tahu na bránu. Má to drajv, má to i ty pověstné koule, nazvěte to, jak chcete, avšak tím hlavním zůstává fakt, že „Human Flesh Recipes“ jede v takovém tempu, že ani nebudete mít čas si na nějakou touhu po větší variabilitě byť i jen vzpomenout. Hned na první poslech to chytne pod krkem, a i když o to nebudete mít zájem, zanedlouho u toho budete pařit diví… a jestli nasadíte industrial dance nebo headbanging, to už je jenom na vás, protože u H.exe jde vlastně obojí (a obojí je taky přibližně stejně směšné, když už jsme u toho).

Postavit desku čistě na tom, že je to prostě palba jako čuně, samozřejmě lze a takové nahrávky vás většinou doslova smetou na první, druhý poslech, avšak z dlouhodobého hlediska jejich životnost nijak závratná není a také se jim často stává, že ve druhé půli začne mít člověk pocit jisté jednotvárnosti. Návod na to, jak se vyhnout oběma těmto neduhů zároveň, však není příliš složitý (jeho realizace ano, ale to už je druhá věc) – stačí, aby ty songy byly opravdu silné, aby to kromě toho tahu na bránu pořád mělo i nějakou tu myšlenku. A jak jistě správně tušíte, na „Human Flesh Recipes“ tomu tak je – ostatně, kdyby nebylo, asi by nemělo moc cenu tu to album zpětně vytahovat více jak rok po jeho vydání.

H.exe skutečně dokázali na „Human Flesh Recipes“ narvat jednu mocnou hitovku vedle druhé a také je rozprostřít po celé hrací délce desky (což ale asi vzhledem k jejich počtu zas takový problém nebyl), tudíž rozhodně nehrozí další typický neduh nářezových (bez ohledu na žánr) nahrávek, kdy má začátek koule jak bejk, ale zbytek trochu zaostává. Jasně, hned „Time of Contempt“ nasadí ostré tempo a další šlupky jako „300“ nebo „Hear Me as I Call“ v tom hravě pokračují, ale parádní šlehy najdete i v prostředku alba („Independent Mind“, „Two Black Cats“) nebo na jeho konci (hutná „A Friend Worse Than an Enemy“ a návyková smažba „Underground“ ani náhodou nejsou v ničem slabší než pecky z rozjezdu).

Po 49 minutách aggrotechové masáže pak H.exe navíc ukážou, že to přece jen umí i trochu jinak, a celé „Human Flesh Recipes“ zakončí s již zmiňovanou skvělou atmosférou „The Music of Erich Zann“. Někomu by se možná mohlo zdát, že by se spíš hodila někam doprostřed placky na uvolnění tempa, aby si posluchač mohl alespoň na chvilku oddechnout, ale mně její umístění na samý závěr sedí, protože se tím nijak netříští tempo předešlých minut a jako taková třešnička na dortu to celou desku naopak jen podtrhne.

Každopádně, už jste asi pochopili, že „Human Flesh Recipes“ je fakt velká paráda. Vůbec nevadí, že je ta fošna stará více jak rok, protože nakopávání prdelí jí nedělá problém ani teď. Pokud H.exe doposud neznáte, tak určitě neváhejte, protože to za poslech stojí.

H.exe


Hocico, Accessory, H.exe

Hocico, Accessory, H.exe
Datum: 24.4.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Accessory, H.exe, Hocico

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

V únoru 2013 se u nás vůbec poprvé představili Hocico, kteří se řadí k pionýrům aggrotechu a dodnes také patří k jeho největším veličinám. Po dvou letech a nějakých drobných se mexičtí řezníci vrátili na místo činu, aby ten samý klub podruhé naplnili salvou agresivních beatů. Přesto byl v obou koncertech jeden velice zásadní rozdíl – ano, tušíte správně, toho aktuálnějšího jsem se již účastnil i já.

Než však došlo na zámořské duo, představily se samozřejmě nějaké ty předskupiny kvůli rozehřátí publika na požadovanou provozní teplotu, přičemž vlastně ani ti předskokani nebyli úplně bez zajímavosti. Já osobně jsem byl tedy zvědavý zejména na první H.exe, jejichž poslední fošna „Human Flesh Recipes“ mě aktuálně docela dost baví, takže mě zajímalo, jak bude ta rychta Polákům šlapat v živém podání. Mírně mě zklamalo, že chlopaki vystupují jen ve třech v sestavě zpěv, kytara a elektronické bicí a že veškerou elektroniku tím pádem pouštějí jen z notebooku, což mi u kapely, která sype náserový aggrotech, byť broušený metalově řezanou kytarou, přijde poměrně zvláštní. Naštěstí to však bylo asi tak jediné, na co si šlo stěžovat, protože to kopalo dost slušně.

Zpočátku se nikdo moc nehýbal, ale velmi brzy lidi pod pódium nalezli a Poláci si je povedeným výkonem získali, takže netrvalo dlouho a zaslouženě se objevili i první pařiči. Hned na začátku setu H.exe vystřihli několik pecek z výše zmiňovaného „Human Flesh Recipes“, aby vzápětí navázali pásmem starších válů (kupříkladu „Mask of the Slave“ nebo „Venom“, jestli si dobře vzpomínám), a na úplný závěr setu střihli singlovou jízdu „300“ opětovně z aktuální placky. Co si budeme povídat, ačkoliv černé počmárání muzikantů a i jejich outfity (fakt měli na tričkách kočky s warpaintem a u nich hlášky jako „Hate everything“… docela jsem se nad tím pobavil, jakmile na to pódium vlezli) vypadaly mírně vtipně, bylo to povedené vystoupení, které utíkalo kupředu jedna báseň, a než se člověk nadál, vyhrazený čas byl v čudu.

To samé však bohužel nejde říct o kolezích Accessory z Německa. Ti byli bez debat posluchačsky nejvíc user-friendly vystupujícím večera a snad i proto se na ně před pódium nahrnuly především tancující slečny, zatímco skoro všichni přítomní kořeni zmizeli lejt na bar, aby byly síly do kotle na Hocico. Což o to, mně by bylo docela šuplík, že to bylo asi tak o deset levelů měkčí než H.exeHocico, spíš mi vadilo, že to bylo tak… jak jen to říct… dementní. Accessory byli ten večer jediní, u koho jsem neznal studiovou tvorbu, takže nemůžu soudit, jak to zní z desek, ale živě mi to prostě přišlo jako docela blbá diskotéka, kterou občasný náznak dubstepu rozhodně nevylepšil, spíš naopak.

Trochu údernější songy jako třeba (skoro)poslední „Shout It Out“ (nikoliv už „Loud“) se ještě snést daly, ale místy mi to zase připadalo fakt jako čisté agro pro vidláky v hopsavé podobě. Zpěvák, který byl tak vysoký, že v nízkém Rock Café skoro drhnul pleškou o strop, se sice snažil a vystoupení si užíval, ale nemůžu si pomoct, mně to připadalo spíše směšné. Abych zase nekecal, je pravda, že jsem tam vydržel až do konce celého setu, ale popravdě řečeno, ke konci už jsem se musel docela přemáhat. Na druhou stranu, možná jsem byl jediný, protože přední řady si vystoupení užívaly společně s plešounem a dokonce si vydupaly i přídavek. Samotná kapela vypadala nadšená, zpěvák lil lidem v předních lajnách vodku přímo do krku, mával vlajkou s logem skupiny, jeho kolega za klávesami trsal jak patnáctka na koncertě Biebera, ale mám-li mluvit sám za sebe a být upřímný, tak až budu mít někdy příště možnost Accessory vidět znovu, s klidným srdcem se na ně vydlábnu a půjdu radši na pivo.

Vrchol celého večera však přišel přesně v té podobě, v jaké přijít měl – v podobě Hocico. O půl jedenácté se klubem rozeznělo dlouhé intro, Racso Agroyam se postavil za synťák, Erk Aicrag naběhl na pódium v jakési stříbrné masce (kterou po dvou písničkách shodil) a začala jízda. Během prvního tracku mi publikum přišlo trochu chladnější a víc rukou ve vzduchu natáčelo, než hrozilo, ale to se hodně rychle spravilo, a když Hocico na třetí pozici rozjeli bombu „Bite Me!“, kotel už jel na plné obrátky, a když hned vzápětí Mexikánci přidali další klipovou pecku „Dead Trust“, podlaha v Rock Café už se skoro otřásala. Od téhle chvíle už kotel nepolevil takřka bez přestání až do samotného konce, a pokud se na chvíli přece jen zklidnil, Hocico jako odpověď hned vytáhli mocnou hitovku „Forgotten Tears“, jejíž ústřední melodie je extrémně návyková. Erk zavelel „un dos tres cuatro“ a už se křepčilo zase naplno. Nutno ovšem dodat, že úplně stejně jako prověřené kusy zafungoval třeba i nejnovější singl „In the Name of Violence“, jímž duo navnazuje na nadcházející desku.

Show ubíhala v pekelném tempu a bez jakýchkoliv zbytečných keců. Hocico to nehrají na žádnou přizdisráčskou gradaci a už od prvních vteřin jeli agresi na plné obrátky. Ten recept byl vlastně jednoduchý – Agroyam schovaný v zadní části pódia tepal masáž beatů a Erk na kraji řval do mikrofonu, přiléval olej do ohně v kotli a dokonce rozdal i několik ran. Před samotným koncertem jsem si říkal, že je možná škoda, že Hocico hrají jen ve dvou a nemají třeba živé bicí, které by to určitě nakoply, ale nakonec to musím vzít zpátky, protože i tak to mělo koule jak bejk a snad ani vteřinu jsem se nenudil. Mexikánci to do lidí prali rovnou hodinu, pak se na pár minut zdejchli, aby se samozřejmě mohli vrátit na přídavek, v jehož rámci přihodili další dva kusy, a pak skončili nadobro. O tom, že to byl nářez, snad není třeba diskutovat.

Večer byl tedy určitě povedený. H.exe se mi navzdory pár minoritním výhradám líbili a Hocico byli kulervoucí. Bilanci sice z mého pohledu trochu kazí Accessory, kteří sice nepřevedli úplně čistokrevný fail, ale i tak mě spíš nebavili a rozhodně jsem si po konci jejich setu nepřipadal duchovně obohacen o další zážitek. Ale nakonec mi to nijak zvlášť nevadí, protože co si budeme povídat, celá akce byla především o Hocico, kteří zabíjeli, takže za mě rozhodně spokojenost.