 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 44:18 K recenzi poskytl:
|
Haimad patří k těm kapelám, které sice vznikly dávno, ale nedá se o nich tvrdit, že by toho měly hodně za sebou nebo že by fungovaly dlouho. Kořeny téhle švédské skupiny sahají až do roku 1994 (což si borci pro jistotu jebnuli i do loga, aby to všichni okamžitě viděli… metal je přece plný nostalgiků, kteří žijí v gerontofilním přesvědčení, že čím starší, tím lepší), ale ve své první éře v devadesátých letech toho po sobě moc nezanechali.
V překladu to znamená, že Haimad v devadesátkách vydali jeden demosnímek a dvě ípka (kazeta „The Horned Moon“ z roku 1997 a o dva roky mladší cédéčko „Majestic“) a k tomu ještě přidali účast na pár kompilacích. Jednoduše nic, co by úplně stálo za řeč, a to ani hudebně v případě „Majestic“, které mi už dle letmých ukázek připadalo dost nepovedené. „The Horned Moon“ zní použitelněji a dokážu si představit, že příznivce starého melodic blacku s výraznými klávesami a zahuhlaným soundem by tahle nahrávka zajímat mohla. Rozhodně mi na rychlo-poslech přišla násobně zajímavější a sympatičtější než letošní počin „The Return“.
Haimad se sice v roce 1999 rozpadli, ale o osmnáct let později došli k přesvědčení, že metalová scéna jejich nepřítomností o něco přichází, tudíž obnovili činnost. Ačkoliv plurál je v tomhle případě trochu nepřesný, jelikož epochu devadesátých let v současné sestavě zažil jedině kytarista Azradan, který k sobě přibral mezinárodní sestavu v podobě německého bubeníka M.D.B. a norského klávesisty Szhethila. Asi nejzajímavějším jménem je nicméně hostující Infaustus, bývalý člen Setherial a Diabolical, jenž aktuální EPčko s příznačným názvem „The Return“ nařval.
I přes účast někdejšího vokalisty Setherial se ale nejedná o nic, čemu byste měli věnovat pozornost. „The Return“ totiž nabízí zcela obyčejný, neoriginální, nevýrazný a v mnoha ohledech dost naivní klávesový black metal, jejž mohou pochválit snad jen úplní začátečníci anebo posluchači bez jakýchkoliv rozumných nároků na kvalitu.
Základ nahrávky tvoří čtyři skladby, z nichž ani jedna není ničím zajímavá. Opravdu dobré motivy aby jeden hledal lupou, ale nejspíš ani tak nenajde. S velkou dávkou rezervovanosti a pod mikroskopem neurazí čtvrtá „My Kingdom of Cold“, ale ani v jejím případě nejde nic skutečně záživného. Vlastně mě nebaví ani tenhle song, jen jsem to řekl, abych nevypadal jako ortodoxní nenávistník (odvozeno od výrazu hater). Haimad tak lze nejvíc přičíst k dobru jedině skutečnost, že jejich podání klávesového kinder black metalu není nijak zásadně kýčovité, tudíž vás to v případě poslechu ani nebude srát. Pokud tedy nepatříte k těm lidem, kdo dávají přednost nasrání před situací, kdy muzika není schopna vyvolat jakékoliv emoce, byť negativní.
Po základní čtveřici songů následují znovu úplně stejné čtyři songy, akorát v demo verzích. CD tedy de facto ukrývá jeden počin hned dvakrát vždy s trochu jiným zvukem. Kdo by si ale naivně myslel, že demo kabátek by mohl muzice pomoci, tak je naivní stejně jako sama muzika Haimad. Tyhle demo verze jsou nemlich to samé, jen je to o trochu tišší a lehce se změnil poměr slyšitelnosti jednotlivých nástrojů. Ve finále je to nicméně úplně stejná nuda.
Všehovšudy je tedy „The Return“ albem, které byste měli potichu ignorovat. Jednoduše předstírejte, že jste tuhle recenzi ani neviděli, protože tohle si vaši pozornost fakt nezaslouží.
