Britové Haken odtajnili detaily o své nové desce. Ta se bude jmenovat „Affinity“ a vyjde 29. dubna. Upoutávku sledujte na YouTube, přebal prohlížejte tady, tracklist následuje:
01. Affinity.exe 02. Initiate 03. 1985 04. Lapse 05. The Architect 06. Earthrise 07. Red Giant 08. The Endless Knot 09. Bound by Gravity
Progresivní Britové Haken se nechali slyšet, že jejich čtvrté řadové album se blíží. Novinka je již natočená a její mixování začalo minulý měsíc.
>>> Britská legenda Black Sabbath se v roce 2016 vydá na své poslední rozlučkové turné, po jehož absolvování (opětovně) ukončí kariéru. Prozradil to zpěvák Ozzy Osbourne na tiskové konferenci na festivalu Monsters of Rock v Brazílii, kde vystupoval se svou sólovou kapelou. O případném dalším albu, o němž se před nějakou dobu mluvilo, však nic neprozradil. Ozzy zároveň potvrdil, že po konci Black Sabbath se bude dále věnovat své sólové kariéře.
>>> Již nějakou dobu se ví, že Chelsea Wolfe vydá 7. srpna u Sargent House svou novou desku „Abyss“. Nyní byl zveřejněn přebal nahrávky a také první skladba „Iron Moon“, již můžete poslouchat na YouTube.
>>> Irští folk metaloví veteráni Cruachan, resp. tedy spíš jejich label Trollzorn Records, se dostali do sporu s německou death metalovou kapelou Debauchery, a to díky názvu posledního alba Irů, „Blood for the Blood God“. Thomas Gurrath, hlavní mozek Debauchery, totiž vlastní ochrannou známku na slovní spojení „Blood God“ na území Německa a po Trollzorn Records požadoval stažení veškerého merchandisu spojeného s „Blood for the Blood God“ z německých obchodů. Nakonec došlo k dohodě, že Trollzorn mohou doprodat již vyrobený merchandise, ale nesmí vyrábět nový pro německý trh; mimoto Gurrath také dostal finanční kompenzaci v blíže nespecifikované výši. Cruachan se nechali mj. nechali slyšet, že do budoucna se bude album na území Německa prodávat pod názvem „Blood for Crom Cruach“ (celé vyjádření v anglickém jazyce na Facebooku skupiny).
>>> Progressive metaloví Britové Haken hlásí, že začali pracovat na své čtvrté dlouhohrající desce. Chystaná novinka naváže na počin „The Mountain“ z roku 2013.
>>> Kanadští death metalisté Kataklysm prozradili, že se chystají natočit videoklip ke všem deseti písničkám z chystaného alba „Of Ghosts and Gods“. Samotná nahrávka vyjde 31. července.
>>> Němci Morgoth pustili do světa další klip ze své novinky „Ungod“. „Traitor“ můžete sledovat na YouTube anebo níže.
>>> Domácí mlátička Poppy Seed Grinder začne 8. května nahrávat své další řadové album. Místem činu bude německé studio Schallsucht.
>>> Norové Vemod podepsali kontrakt s labelem Prophecy Productions, pod nímž vydají připravovaného následovníka debutové desky „Venter på stormene“ z prosince 2012.
Zajus: |
| Top5 2013: 1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories) 2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away 3. In Vain – Ænigma 4. Haken – The Mountains 5. Deafheaven – Sunbather CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.
2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away” jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.
3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.
4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.
5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.
2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.
Neřadový počin roku:
Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.
Artwork roku:
Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.
Shit roku:
Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.
Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.
Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.
Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.
Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.
Zhodnocení roku:
Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: progressive metal Datum vydání: 2.9.2013 Label: InsideOut Music Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
V roce 2011 vydali Haken své druhé album, “Visions”, které se následně stalo jednou z mála desek zde na Sicmaggot ohodnocených plným počtem bodů. Právě v této recenzi jsem o Haken slyšel poprvé a netrvalo dlouho, aby se z “Visions” stalo mé nejoblíbenější album roku. Z reakcí internetových hudebních recenzentů lze ostatně usoudit, že jsem nebyl zdaleka sám. Dalo by se tedy říci, že očekávání dalšího počinu byla napjatá, a kapela nás tak nenechala dlouho čekat. Necelé dva roky po úspěšném “Visions” přichází jeho nástupce, jehož úkol je nesmírně obtížný. Obstála třetí deska Haken náročným požadavkům?
Moje největší obava byla, aby kapela nadšená z úspěchu svého teprve druhého počinu nezůstala stát na místě, jenže v tomto ohledu mé obavy Haken rozmetali s naprostou suverenitou. Dostáli významu slova “progresivní” a spíše než jeden velký skok učinili množství drobných krůčků, které značně změnily vyznění hudby samotné, aniž by zavrhly její úspěšnou minulost. V recenzích na “Visions” byli často zmiňováni jako zdroj inspirace legendární Dream Theater, s čímž jsem nikdy nemohl zcela souhlasit. Na “The Mountain” Haken však toto spojení roztrhli definitivně, a hudba, kterou na svém třetím albu prezentují, patří po právu jen jim samotným.
Protože ovšem asi jen málokdo předchozí počin Haken zná, pojďme se spíše věnovat tomu, jak novinka zní, než co se změnilo. Haken se totiž tentokrát ještě více vzdálili metalovému zvuku a “The Mountain” je tak nadžánrová deska propojující agresivní kytary s atmosferickými smyčci či klávesami a spletitou jazzovou rytmikou. Kapela má však nesmírně blízko také k silným popovým melodiím a jednou takovou album i začne. Krátká skladba “The Path” otevírá více než hodinové album jednoduchým pianem a klidným hlasem Rosse Jenningse. Právě on je hlavním hrdinou desky. Že jde o dobrého zpěváka, bylo zřejmé již na “Visions”, ovšem na novince dostává nesrovnatelně více prostoru a toho také využívá jak jen to jde. Nejde ani tak o rozsah či čistotu jeho zpěvu (ačkoliv v obojím jsou jeho výkony obdivuhodné), jako spíše o emoce, které do svého projevu vkládá. V každé z devíti skladeb je jeho přítomnost nepostradatelná a absenci dlouhých instrumentálních ploch, které byly dominantním poznávacím znamením “Visions” velice snadno kompenzuje.
Dalším klíčovým prvkem k úspěchu alba je baskytara. Jsem možná trochu basový úchylák, a tak je pro mě kvalitní basová linka mnohdy důležitější než linka kytarová, a “The Mountain” je v tomto ohledu deska naprosto bezchybná. Basa je perfektně slyšitelná a možná i díky zmenšené roli kytar si žije vlastním životem. Bicí pak zapadají přesně to celkového kontextu. Raymond Hearne umí být v pomalejších tempech velice tichý a nenápadný, v technických sekcích naopak nesmírně obratný a ochotný měnit rytmus s obdivuhodnou (ne)pravidelností a v agresivních momentech pak jednoduše nasadit útok kopáku v plné rychlosti.
Když se vše spojí dohromady, spolu s Henshallovým skvělým psaním, jde o naprostou nádheru. “Atlas Stone” je melodická, epická a neustále se měnící píseň obsahující několik krátkých (ale o to silnějších) kytarových i klávesových sól. “Cockroach King” je hravá, jako první na albu využívá vrstvení skvělého Jenningsova zpěvu, zatímco instrumentálně je spíše minimalistická. Přesto obsahuje několik nádherných momentů, jakým je třeba jazzová vložka po prvním opakování refrénu. V druhé půli pak dostane spíše technický nádech, aniž by ztratila hravost první poloviny. “In Memoriam” staví (na rozdíl od předchozích skladeb) na přímočařejší struktuře, o to více v ní však můžeme sledovat bezchybnou souhru jednotlivých nástrojů.
První vrchol, pokud vůbec takto vyrovnaná deska může mít vrchol, nastává s kratší písní “Because It’s There”, jejíž velká část je ve stylu a cappela. Nejsem si jist, zda jde o zpěv více členů kapely, či pouze více poloh Rosse Jenningse, ovšem po předchozích náročnějších písní je “Because It’s There” jako něžné pohlazení. Když pak zpěv vystřídá jemná hudba s nádhernou basou (opravdu, takhle dobrou basu jsem slyšel naposledy na loňském debutu Ne Obliviscaris), je dobojováno. Jako třešnička na dortu pak přijde bezchybný refrén – netuším, co si přát víc. Druhý vrchol následuje. “Falling Back to Earth” je nejdelší skladbou alba, ačkoliv jen těsně, a navíc s dvanácti minutami nejde o žádného behemota. Její dvě dějství (“Rise” a “Fall”) jsou jasně odlišená, a tak zatímco první oplývá pozitivním naladěním a asi nejlepší instrumentální sekcí alba, druhá nabídne po posmutnělém nástupu jakési smíření. “As Death Embraces” funguje jako krátká a intimní mezihra před nástupem klipové “Pareidolia”, silné metalové vichřice s orientálním nádechem. “Somebody” pak album uzavírá a představuje přitom ukázkovou gradaci od jemných melodických počátků po velkolepý závěr.
Popisu jednotlivých skladeb jsem se původně chtěl vyhnout, ovšem nakonec byl potřeba k ilustrování, nakolik je “The Mountain” různorodé album. Lze na něm najít stopy mnohých větších a známějších kapel – v techničtějších chvílích uslyšíte Devina Townsenda či Leprous, v melodičtějších pak třeba Anathemu nebo Porcupine Tree. Haken však s inspirací pracují tím správným způsobem – vzdávají hold svým hrdinům a staví na jejich tvorbě, z kopírování je nelze obvinit ani náznakem. Radost mi dělá i ozvučení alba. Přes zjevnou složitost nedochází k problémům s nesrozumitelností nástrojů, na druhé straně zde však nevidím ani problém se sterilitou, kterou jiná příliš “čistá” alba trpí. Haken se navíc nebojí využívat možností sterea a vytvořit vám ve sluchátkách opravdu kvalitní dojem prostorového zvuku, což při nadvládě středově orientovaných mixů posledních desetiletí není zdaleka standardem.
Formality však stranou, nakonec vždy vše stojí na schopnosti psát dobré skladby a to je právě ta disciplína, kde Haken vynikají. Kvůli složitosti však není “The Mountain” album na první poslech, dokonce mě jeho nepřívětivost zpočátku velice zarazila, zvláště když s “Visions” jsem takovou potíž neměl. To je však cena za kvalitní materiál, který doufejme obstojí desítky poslechů, jako právě jeho předchůdce. Textově již bohužel nejde o jeden ucelený příběh z Jenningsova pera, album však drží pohromadě společné téma, kterým je překonávání překážek. Skladby pak nabízejí pohled všech členů kapely – jde tedy opět o zajímavý koncept.
Z předchozích řádků je zjevné, že bodově se tedy budeme pohybovat na úplném vrcholu stupnice. Dlouho jsem měl v úmyslu udělit albu desítku, jde koneckonců o perfektní materiál, ale spíše si ji nechám na příště. Tak nějak tuším, že o Haken ještě uslyšíme. K poslechu “The Mountain” však dávám to největší doporučení a dávám na vědomí, že o něm budu psát ještě jednou – při vyhodnocování nejlepších alb roku.
Další názory:
Ač nerad, musím s kolegou mírně nesouhlasit a pokazit tak vysoké hodnocení třetího alba nových progresivních hrdinů Haken, kteří mi před pár lety doslova učarovali. Nehodlám vyvracet tvrzení, že “The Mountain” je skvělá deska, protože ve svém jádru jí opravdu je, ale předchozí “Visions” byl daleko větší majstrštyk, kterému se tentokrát nepodařilo vyrovnat. Rozhodně se nejedná o album přístupné, což jsem ani nečekal, ale místy jsem měl pocit, že se Haken rozhodli předvést na malé ploše co nejvíc možných nálad a nápadů, až to působí zbytečně překombinovaně, na což nejvíc dojela “Cockroach King”, která jako celek prostě nehraje. A to proti jazzovým momentům v metalové hudbě nic nemám. Tady mi to ale jaksi nešmakuje. První půle “The Mountain” na mě působí velmi nemastným dojmem, jakoby si kapela připravovala půdu pro fantastický závěr, protože od “Falling Back to Earth” bych nějaké mouchy hledal jen velmi obtížně. Jednoznačným vrcholem je “Pareidolia”, což je skvěle propracovaná a vystavěná kompozice, která předčí i většinu materiálu z posledního počinu. Vyzdvihovat technickou stránku řemesla je v tomto případě zbytečné. Snad jen musím smeknout před Haken, že se zbytečně nepouští do sebestředné hráčské exhibice, jako mají v oblibě jiní žánroví kolegové z branže. V případě “The Mountain” nebude od věci označení zklamání, které se mi na mysl vkrádá od prvního poslechu. Jak jsem říkal na začátku, velmi dobrá deska, o tom není pochyb, jen už to není takový šok, jako bylo “Visions”, a z mého pohledu trvá docela dlouho, než se začne dít něco opravdu zajímavého, takže z toho důvodu nemůžu sáhnout výš, než jsem učinil.
Kaša
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Satyricon – Satyricon |
| H.: Otargos – Apex Terror Index očekávání: 8/10 Ježura: Kaša: nK_!: Stick: Atreides: Zajus: Skvrn:
|
Po delší době je to poprvé, kdy snad nikdo nebrečí, jaký je to slabý měsíc. Většina redakce ovšem pořád dokola omílá jen několik málo jmen – s nejčastější kadenci padají Satyricon, Vulture Industries, Twilight of the Gods nebo Carcass, s o něco menší pak třeba The Vision Bleak, Otargos, Sarke, God Is an Astronaut, Haken nebo Dream Theater. Jak už to tak ale bývá, vítěz může být jen jeden a je jím hned první jmenovaná kapela – Satyricon. Nedá se sice tvrdit, že by norská black metalová legenda všechno okolo převálcovala na plné čáře, nicméně v poměrně pestré nabídce byla jediná, koho hned dva redaktoři zvolili jako svého nejočekávanějšího koně září. Jestli šlo o volbu oprávněnou, to se nejen naše redakce, ale i posluchačská obec dozví 9. dne v měsíci, kdy eponymní nahrávka oficiálně vyjde…
H.:
Po suchém létě to konečně začne být trochu zajímavé! Hned z fleku by se na září nabízela eponymní novinka Satyricon, kterou si skutečně nenechám ujít ani náhodou, nicméně první singl “Our World, It Rumbles Tonight” mě příliš nenadchl, a i kdyby nadchl, stejně tam mám ještě žhavější želízka v ohni. Přibližně stejně jako Satyricon vyhlížím i novinky avantgardních Norů Vulture Industries, debut superskupiny Twilight of the Gods nebo album francouzských funeral doomařů Ataraxie. Nejočekávanější trojka je ovšem ještě jiná. Zcela jistě sem patří “Aruagint”, třetí fošna norského black metalu od Sarke, jejichž sestava je poskládána z výkvětu severské scény. Minulé album “Oldarhian” sice bylo mírné zklamání, ale debut “Vorunah” je pořád skvost a já věřím, že s “Aruagint” se Sarke opět vytáhnou. Další deska, na kterou nesmím ani náhodou zapomenout, je “Technodiktator” od finských šílenců Turmion Kätilöt. Tahle kapela svým pošukaným disco black metalem prostě zabíjí. Minulé “Perstechnique” bylo po trochu slabším “U.S.C.H!” zase nářez, tak snad forma vydrží. Na konec jsem si pak samozřejmě nechal album, které můj aktuální redakční eintopf nakonec i vyhrálo – “Apex Terror” od Otargos. Francouzský black metal mám rád opravdu hodně a Otargos stejně tak, protože oni patří k těm kapelám, jež jsou zosobněním toho, proč je black metal z téhle země tak výjimečný. Tak neuvěřitelně chorobná a nemocná atmosféra, jakou se povedlo vytvořit na předcházejícím opusu “No God, No Satan”, se hned tak nevidí. “Apex Terror” má prý ovšem znamenat novou kapitolu Otargos, čemuž odpovídá i razantní proměna image a prezentace, tudíž jsem hodně zvědavý, co z toho vyleze… ale tak nějak tuším, že se mi to bude líbit. Pokud ne, bylo by to obrovské zklamání…
Ježura:
Řeknu vám, je to pech zjistit, že v září vydá album jedna z vašich srdcovek, pak kapela, od které už nějakou dobu žerete totálně všechno, a nakonec kultovka, ke které chováte ohromný respekt. A teď babo raď… Jenže protože žádnou rady rozhazující babu, která by měla jakýs takýs přehled o metalu, nemám zrovna po ruce [kecá, radil jsem mu Otargos (smích) – pozn. H.], zbude to zase na mně. Takže pěkně postupně – na The Vision Bleak a jejich čarodějnické dílo “Witching Hour” se po tříletém albovém půstu těším opravdu hodně, ale ačkoli mám tuhle kapelu vážně moc rád, nečekám od ní žádný über geniální opus a tohle vědomí se podepisuje i na indexu očekávání. Bohužel, The Vision Bleak musí z kola ven. Další na řadě jsou norští avantgardisté Vulture Industries s albem “The Tower” a tady už začíná jít do tuhého, protože od nich už opravdu výbornou muziku čekám a nemám nejmenších pochyb, že ji opravdu dostanu. No, a nakonec tu máme legendární Satyricon s jejich eponymním počinem. Sakra, i když mě první uvolněná skladba moc nepřesvědčila, stejně mi nikdo nevymluví, že to bude pecka! A tahle neochvějná důvěra v Satyra a Frosta nakonec rozhodne, protože je to až moc silná emoce na to, aby se nechala zdupat poklidným očekáváním dalšího skvělého alba od Vulture Industries. Ať jsou to tedy Satyricon a běda, jestli mě zklamou…
Kaša:
Po dvou slabších měsících je tady konečně září, které přináší řadu zajímavých alb, co si rozhodně nemůžu nechat ujít a mezi nimiž mám stále problém vybrat si to, na nějž se těším nejvíc. Normálně bych neměl problém, jenže “Aftershock” legendárních Motörhead nemá stále určený konkrétní termín vydání, takže jsem se musel poohlédnout jinde. Carcass a jejich “Surgical Steel” už jsem slyšel a je to pecka, takže musím zase o dům dál. Velké věci očekávám od Haken a jejich “The Mountain”, protože pokud se pánům povede navázat na “Visions”, máme se na co těšit. Ani Satyricon se svou eponymní novinkou určitě nezůstanou pozadu (i když první ukázka mě moc nezaujala) a hodně se těším na debut hvězdných Twilight of the Gods. Dalším zajímavým jménem jsou pro mě thrashoví veteráni Onslaught. Ti jsou sázkou na jistotu, takže od nich nečekám nic jiného než pořádný nářez hodný jejich jména. Určitě si poslechnu taky Dream Theater, kteří už sice nejlepší léta mají dávno za sebou, ale stejnojmenná novinka by podle prvního singlu nemusela být úplně mimo. Na konec jsem si záměrně nechal Alter Bridge a jejich “Fortress”, který vychází v poslední zářijový den. Mám pro tuhle partu vážně slabost, a protože všechna dosavadní alba byla skvělá, tak doufám, že ani tentokrát mě dvojice Kennedy/Tremonti nezklame, a proto volím právě tyto hard rockové hvězdy.
nK_!:
Oproti plodnému srpnu je pro mě září maličko zklamáním. Jelikož nemá momentálně druhá půlka novinky Five Finger Death Punch stanoveno jakékoliv datum vydání, můžeme pouze spekulovat a věřit, že se kapele podaří dostat své dítko ven ještě během devátého měsíce. Kdyby to nevyšlo, mám v záloze pouze Carcass, které jsem proto zvolil coby aspiranty na nejočekávanější událost měsíce. Přeci jen nějakých sedmnáct let od poslední desky je hodně dlouhá doba a vše nasvědčuje tomu, že půjde o něco velkého. Nechme se překvapit, co nám tito angličtí řezníci naservírují tentokrát.
Stick:
Ať si kdo chce jak chce prská, že post-rock je vyčpělý styl, ve kterém se většina kapel vozí na stupidním trendu, God Is an Astronaut patří k jedněm z nejzásadnějších spolků žánru. Když jsem zahlédl, že jejich nové album spatří světlo světa zrovna v září, měl jsem pro eintopf jasno. Neignoruji zásadní kousky, jakými bude novinka Satyricon, jejichž hudební směřování budí v posledních letech obrovské diskuze, či nadočekávanou comebackovou fošnu zabijáků Carcass, která bude rozhodně taky stát za to. Stejně tak se budu těšit na Nocturnovo Sarke, kteří dokážou oživit ducha zašlých časů, či druhou akvizici Mikea Manginiho s Dream Theater, protože na předchozím albu to vypadalo, že dokázal zatuchlé vody progresivních onanistů dost slušně oživit. Nelze opomenout ani “nenápadné” novinky typu thrashových Onslaught či projektu Twilight of the Gods. Avšak nad tím vším se pro mě tyčí netypická tvorba irských mágů God Is an Astronaut. Jejich předchozí eponymní album mě sice příliš nepřesvědčilo, ale na mém očekávání další atmosférické bomby to nic nemění. Doufám, že mě přesvědčí o tom, že je s nimi třeba stále počítat.
Atreides:
Když nad tím tak přemýšlím a rekapituluji, na poli pagan metalu ještě letošní rok nezaznamenal nějakou výraznější fošnu, která by mě dokonale posadila na prdel, tedy když nepočítám překvapení roku v podobě skotského projektu Saor, které zatím vyčnívá jako jediný strom uprostřed prázdného pole. I proto doufám, že Mael Mórdha ze sousedního Irska si nebudou brát servítky ani tentokrát a stejně jako v případě předchozích dvou alb mě prostřednictvím “Damned When Dead” spláchnou kamsi do hlubin Irského moře. Ač takhle může působit moje volba na září dosti jednoznačně, rozhodně tomu tak není. Když zůstanu v Irsku, dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda zvolit Mael Mórdha, nebo post-rockové God Is an Astronaut a jejich novou desku “Origins”, na kterou se také velice těším, nakonec však padla volba na kapelu, která je mému srdci o kousek blíže. Neměl bych ani opomenout debutovou desku od Twilight of the Gods (ač z ní mám strach, že i přes hvězdnou účast to bude nic moc) a novinky od Satyricon, Otargos, The Vision Bleak, případně ještě Vulture Industries, jejichž alba rozhodně nechci minout a jsou očekávána, důvěra však nakonec padla právě na Mael Mórdha – a první vypuštěná píseň naznačuje, že ji s největší pravděpodobností nezklamou.
Zajus:
Co si budeme povídat, září je po létě vždy návrat k většímu výběru hudby a letos, kdy vlastně ani letní měsíce nebyly úplně špatné, to platí také. Pro mě je však nejočekávanější album jasné a vyjde hned druhý zářijový den. Haken mě předloni absolutně sestřelili se svou druhou deskou “Visions”, na níž představili možná nejlepší progresivní metal, jaký jsem kdy slyšel. Zpětně naposlouchaný debut sice “Visions” v této pozici neohrožuje, obě dohromady ovšem ukazují neskutečný potenciál Haken. Od novinky tedy očekávám takřka dokonalost a ruku v ruce s tím jde i desítka v indexu očekávání. Doufejme, že i výsledné hodnocení v recenzi bude takto vysoké. Září však není jen měsíc Haken. Žánrově spříznění velikáni Dream Theater chystají vydat druhou desku po odchodu Mikea Portnoye a já jsem zvědav, zda si u mě napraví pošramocenou pověst. Do třetice velkých očekávání se připojují ještě avantgardní Vulture Indsturies s nástupcem skvělého počinu “The Malefactor’s Bloody Register”. Na závěr ještě jeden neřadový počin. Tím je koncertní DVD Anathemy, “Untouchable”, na kterém se podílel Lasse Hoile, jenž se loni vyznamenal režírováním skvělého záznamu “Get All You Deserve” Stevena Wilsona. Ve výsledku září tedy přinese čtyři velmi očekávané počiny a množství dalších zajímavých alb, která bych tu kvůli jejich počtu ani nemohl vyjmenovat.
Skvrn:
V minulém eintopfu jsem vítězoslavně ohlašoval, že srpen je posledním slabším měsícem v tomto roce. A ačkoli se vše ku dobrému obrací, označit září za silný měsíc je v mém případě trochu sporné. I když bylo vydání očekávané novinky Solefald předběžně stanoveno na podzim, o “Kosmopolis” se v poslední době moc nemluví a album zřejmě nevyjde ani tento rok. Přesto je září plné velkých jmen. V první řadě jsou to Satyricon, jejichž eponymní nahrávku si ujít za žádnou cenu nenechám. Z jejich novější black’n’rollové éry jsem si oblíbil především “Now, Diabolical”, a ačkoli “The Age of Nero” znamenalo jistou stagnaci, novému počinu věřím. Především pak v tom, že současnou tvorbu kapely poposune zase někam jinam. Dále tu jsou jména jako Katatonia, Carcass, Ministry, Vulture Industries nebo Týr, která se pokusím neminout. Zkrátka září slabé rozhodně nebude, ale na vrcholy roku si ještě budu muset počkat.
|
Zajus: |
| Top5 2011: 1. Haken – Visions 2. Machine Head – Unto the Locust 3. Septicflesh – The Great Mass 4. Leprous – Bilateral 5. Vektor – Outer Isolation CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2011:
1. Haken – Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. “Visions” je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu – najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé “Visions” je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.
2. Machine Head – Unto the Locust
Po “The Blackening” se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré “Unto the Locust” vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. “The Blackening” mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu – baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že “Unto the Locust” bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.
3. Septicflesh – The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je “Agony” od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. “The Great Mass” zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.
4. Leprous – Bilateral
O Leprous jsem před poslechem “Bilateral” nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. “Bilateral” je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol “Bilateral” nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou “Mb. Indifferentia”, která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující “Waste of Air” staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.
5. Vektor – Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami “Outer Isolation” v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na “Black Future”. Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.
CZ/SVK deska roku:
1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
Atari Terror připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu “Part 3: Final Warning” musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné “Dance Machine” či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.
2. Törr – Tempus fugit
Törr jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na “Tempus fugit” tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba “Až mě všichni naserou”. Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu “Básníci doby”. Za vrchol považuji chytlavou “To smrt jsem já”, která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.
Neřadový počin roku:
Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP “The Paralax: Hypersleep Dialogues”. Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.
Koncert roku:
Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.
Videoklip roku:
Steven Wilson – Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni “Harmony Korine” z Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.
Potěšení roku:
množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.
Zklamání roku:
Trivium – In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém “Shogun” mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: progressive metal Datum vydání: 25.10.2011 Label: Sensory Records Tracklist: Hodnocení: 10/10 Odkazy:
|
Když se minulý rok zničehonic vynořili Haken z Británie se svým debutem “Aquarius”, úplně narušili můj hudební vkus. Nejméně měsíc v kuse jsem nemohl poslouchat nic jiného než tu boží desku. “Aquarius” je určitě jeden z nejlepších debutů, které jsem měl možnost slyšet, a v okruhu prog-maniaků se album stalo jakousi moderní klasikou. Kapela si nastavila laťku dost vysoko a postavila před sebe těžký úkol – uspokojit fanoušky, čekající alespoň stejnou kvalitu.
Od debutu se stylově příliš nezměnilo. Sama kapela prohlašuje, že “Visions” je temnější než jeho předchůdce, ale já bych řekl, že novinka má mnohem veselejší atmosféru. Možná za to může absence growlu, který se vyskytoval na dvou skladbách minulého alba. Stejně jako posledně si zvuk Haken můžete představit jako hybrida velikánů Dream Theater, Pain of Salvation, místy i Opeth nebo v cirkusových pasážích Beardfish. Kapela ale i přes zřetelné vlivy zůstává zcela originální a předhazuje spoustu jedinečných kompozic, riffů a vyhrávek. Na rozdíl od zmíněných Dream Theater má kapela mnohem dominantnější klávesy, i když už ne tolik jako na “Aquarius”, na němž často měly víc prostoru než kytary. Haken jsou také melodičtější a emotivnější než jejich známější kolegové, o což se stará hlavně unikátní zpěvák Ross Jennings. Ten svůj projev od minula ještě vylepšil a postrčil tak album o kousek blíže dokonalosti. Ostatní podávají stejně kvalitní výkon a svoji virtuozitou se jednoduše vyrovnají mnohem profláklejším a zkušenějším instrumentalistům.
Album je opět koncepční, tentokrát se jedná o příběh chlapce, kterému se zdá o své smrti a potom se jí snaží celý život zabránit. Konceptovost je tentokrát mnohem propracovanější – už nejde pouze o textovou stránku. Deskou se protkávají motivy a nápady, dodávající mnohem ucelenější pocit. Hned v první skladbě “Premonition” nám kapela předhazuje zásadní motivy, hrající hlavní roli v poslední epické skladbě “Visions”, kde celý příběh vyvrcholí. Na rozdíl od debutu se můžeme setkat i s instrumentálními skladbami “Premonition” a “Portals”, přičemž první zmíněná zastupuje chlapcův sen ze začátku příběhu.
Vrcholem alba je poslední, titulní skladba, obsahující všechno, co si člověk může od dvacetiminutové písně přát, a tak nějak shrnující celou tvorbu kapely. Orchestrální části (nahrané se skutečným smyčcovým kvartetem), mluvené slovo, tvrdou metalovou pasáž, zběsilé instrumentální hrátky, jazzovou chvilku, klidnou baladickou část i refrén, co jen tak nedostanete z hlavy. “Visions” může úplně v klidu konkurovat epickým záležitostem jako je “A Change of Seasons” (Dreamt Theater) nebo “The Odyssey” (Symphony X).
Je mnohem jednodušší nacházet a vypichovat chyby, než pořád dokola omílat, jak je něco super. Proto je tak těžké recenzovat album “Visions” – ať se snažím jak chci, nemůžu najít žádnou chybu. Všechno je přesně tak, jak má, tohle je hudba s velkým H. A i přesto, že je poměrně složitá, je zároveň silně přístupná a lehce si ji užijete už napoprvé. Nemůžu jinak, než doporučit… všem.
Earthworm: |
| Top5 2010: 1. Haken – Aquarius 2. Overkill – Ironbound 3. Death Angel – Relentless Retribution 4. Pain of Salvation – Road Salt One 5. Annihilator – Annihilator CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Zklamání roku:
|
Top5 2010:
1. Haken – Aquarius
Na světě se asi nenajde moc lidí, kterým název Haken něco řekne, i já jsem na ně narazil úplnou náhodou. Pravděpodobně jsem si vybral štěstí na celý rok, protože tohle je jednoduše skvost pro každého, kdo si rozumí s prog rockem. Toto album je nejen top album tohoto roku, ale možná i top debut vůbec. Strčit hravě do kapsy novou tvorbu kolegů z Dream Theater, Pain of Salvation nebo Shadow Gallery ihned prvním albem, to byl pro kapelu asi splněný sen. Sen zažívá i posluchač, Haken je absolutně originální a zároveň v ní můžeme slyšet vlivy všech výše jmenovaných, i mnohem více. Geniální album, které ale vyžaduje opravdu soustředěný poslech. Aspoň já si ho nedokážu vychutnat, když mi unikne nějaký tón.
2. Overkill – Ironbound
Letos na mě vykouklo hned několik zajímavých thrash metalových alb a nejvíc mě jednoznačně chytlo za srdíčko to od Overkill. Takovou bombu od nich asi nikdo nečekal, pecka za peckou, hymna za hymnou. A hlavně titulní skladba bez jediné chybičky. Jak jsem psal již v březnu, favorit na desku roku – nakonec “jenom” pěkné druhé místo.
3. Death Angel – Relentless Retribution
Další thrash, tentokrát trochu experimentálnější a progresivnější, to ovšem neznamená, že by se mu nějak zmenšily koule. I přesto, že je to mohutně nabušené album, nedosahuje takových kvalit jako “Ironbound” a obsahuje pár slabých míst. Stále ale stačilo na třetí příčku a předběhlo další nářezovku na pátém místě.
4. Pain of Salvation – Road Salt One
Jak by jen mohla chybět moje srdcovka Pain of Salvation? Vždyť já těm chlapům žeru vážně všechno. Velký experiment tentokrát zanesl kapelu směrem k sedmdesátým létům a je pravdou, že tentokrát už to trochu dře, ale i přesto jsem si album oblíbil a našel si na něm oblíbence. Teď ještě vydržet, než vyjde druhá část…
5. Annihilator – Annihilator
Deska “Annihilator” od stejnojmenné kapely sice nedostala medaili, ale dokázala mnohem více než obhájce třetí pozice. Díky tomuto jsem se konečně rozhoupal směrem k této kapele pod taktovkou Jeffa Waterse a ta se brzy stala jednou z mých nejoblíbenějších. Nutno říct, že ani to páté místo nebylo zadarmo, při rozhodování mezi Annihilator a “Exhibit B: The Human Condition” od Exodus jsem probděl spoustu nocí. Smůla Exodus, sice je “Exhibit B: The Human Condition” super, ale… možná příště.
CZ/SVK deska roku:
Slow Tension – Inner Fragments
Další náhodný objev je čistě instrumentální. Kapela, která se netají inspirací v Dream Theater, si od svých vzorů bere jen to nejlepší a i bez vokálů si dokáže udržet posluchačovu pozornost, aniž by se ztratil ve shluku kytarových onanií. Technicky precizní instrumentální prog metal bez zbytečně dlouhých skladeb snad vyčaruje úsměv na tváři mnoha posluchačům.
Neřadový počin roku:
Opeth – In Live Concert at the Royal Albert Hall
Skvělý audio i video záznam koncertu, disponující setlistem, který se u Opeth mimo DVD asi jen tak nevidí. Celý “Blackwater Park” a potom po jedné skladbě z každého dalšího alba – to potěší snad každého jejich fanouška. Vystoupení kapely je vážně výborné (někoho možná zarazí opět trochu obměněný styl growlu), zvuk taky super, dokonce je i dobře slyšet baskytara, jedinou vadou na kráse se tak stalo občas značně dementní publikum. Tleskat do rytmu při vystoupení Opeth? Ještě k tomu úplně chaoticky a arytmicky? Styďte se, barbaři!
Koncert roku:
Pain of Salvation, Beardfish: Praha – Futurum Music Bar, 26.10.2010
Stejně jako H. jsem už sahal po festivalu, jenže mě přes ruku pleskl název “koncert roku”, takže jsem neváhal a zamával Sonispheru. Pain of Salvation společně s Beardfish splnili moje sny a suverénně zabrali trůn jen pro sebe.
Zklamání roku:
úmrtí Ronnieho Jamese Dia
Rok 2010 byl pro rockovou a metalovou scénu poměrně tragický. Přinesl totiž několik úmrtí (RIP všem), jmenujme například – Peter Steele (Type O Negative) nebo Paul Gray (Slipknot). Nejvýznamnější ze všech byla ovšem smrt rockové ikony jménem Ronnie James Dio. Majitel mocného hlasu, známého z projektů Black Sabbath, Heaven & Hell, Rainbow, Elf nebo jeho vlastní kapely s názvem Dio, skonal 16. května na rakovinu žaludku, se kterou již dlouho bojoval, ve věku 67 let. Odpočívej v pokoji, Ronnie.
