Archiv štítku: hard rock

Black Country Communion – Afterglow

Black Country Communion - Afterglow
Země: USA / Velká Británie
Žánr: hard rock / blues rock
Datum vydání: 29.10.2012
Label: J&R Adventures / Mascot Music

Tracklist:
01. Big Train
02. This Is Your Time
03. Midnight Sun
04. Confessor
05. Cry Freedom
06. Afterglow
07. Dandelion
08. The Circle
09. Common Man
10. The Giver
11. Crawl

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

V redakčním eintopfu pro měsíc říjen jsem jako nejočekávanější album měsíce zvolil právě novinku “Afterglow” od Black Country Communion, která vychází zhruba rok po předchozím albu jednoduše nazvaném “2” a potvrzuje tak vysokou skladatelskou potenci čtveřice, která metá desky v jednoletých intervalech jak Baťa cvičky. Důvodů ke své volbě jsem měl několik, přičemž ten hlavní byla kvalita dosavadních počinů, se kterými se pánové vytáhli. Když se ohlédnu zpětně, tak debutové eponymní album bylo velice povedenou kolekcí blues rockových písní. Zmíněný následovník toho moc nového nepředvedl (ruku na srdce, kdo po tom toužil?), spíše jen šikovně rozvíjel nálady a postupy z alba prvního a i přes poněkud delší stopáž, kterou trošku strádal i debut, obsahoval dostatečné množství povedených momentů na to, aby si vysloužil pochvalné reakce nejen mé maličkosti.

Jak už to tak bývá, nebo jak je často propagováno, je to právě třetí album, které by mělo být v kariéře kapely tím nejzásadnějším, a teprve toto album by mělo definovat hudební postupy, které představují takový ten ksicht kapely. V případě superkapel, jejichž členové toho mají již dost za sebou, to úplně doslova neplatí a největší naděje bývají zpravidla vkládány do prvního počinu a teprve ty další ukáží, zda to pánové opravdu myslí vážně a dokázali se sehrát, aby mohli pokračovat, nebo jim jejich velká ega nedovolí možnost další spolupráce. Black Country Communion naštěstí patří do té první skupiny a na “Afterglow” dokazují, že si Glenn Hughes, Joe Bonamassa, Jason Bonham a Derek Sherinian hudebně dokonale sedli, jsou naladěni na stejnou vlnu a jejich cílem není nic jiného, než přijít na trh s upřímnou rockovou deskou, která vychází z dávno zasazených kořenů a zároveň respektuje domácí působiště/sólovou tvorbu jednotlivých zúčastněných. Takže se připravte na hardrockové skladby s bluesovými kytarami a nad tím vším nestárnoucí vokál Glenna Hughese.

“Afterglow” je do jisté míry taková sázka na jistotu. Nechci říct, že by bylo nějak zpátečnické, ale prostě další kolekce nových songů, jež oproti minulosti postrádají trošku větší rozmanitost, než na jakou jsme byli zvyklí. Nejdříve jsem si myslel, že to bude tím, že téměř polovinu skladeb autorsky obstaral Glenn Hughes sám, bez pomoci svých kolegů, ale zrovna jeho skladby patří, na rozdíl od těch na “2”, mezi ty zajímavější. Především energická úvodní “Big Train” s výrazným nádechem Led Zeppelin a parádním jazzovým kytarovým sólem nebo temná rozmáchlá balada “The Circle” se dost povedly. Svou vinu na jisté jednotvárnosti, která mne při poslechu občas přepadla, má menší podíl Joe Bonamassy na vokálních partech. Když totiž vezmu v potaz, že na prvních dvou albech se vždy našly dvě, tři skladby, ve kterých převzal zpěv úplně a v několika dalších sváděl pomyslný souboj s Hughesem, tak je jeho přispění v “Cry Freedom” opravdu symbolické. A to je škoda, protože i když se vokálně s legendou Deep Purple nemůže rovnat, tak jeho charismatický hlas dotvářel atmosféru v bluesovějších písních a přinášel jisté odlehčení do jinak rockovějšího zevnějšku kapely. Přeci jen, skladba typu “Sons of Yesterday” či “The Battle for Harian’s Wall” docela chybí, ale co už, nezbývá mi než sáhnout po jeho letošní sólovce “Driving Towards Daylight”.

Přestože je “Afterglow” albem superkapely, tak z něj nemám pocit, že bych poslouchal umělý produkt, na kterém si slavní borci chtějí dokázat, že umí hrát a předvádí ekvilibristická cvičení jedno za druhým. I díky obrovské zásluze producenta Kevina Shirleyho zní Black Country Communion jako obyčejná, dobře sehraná kapela, která má pouze image superkapely. Zvuk je natolik živý a přirozený, že máte pocit, jakoby borci hráli naživo kousek od vás. Dokonce i Derek Sherinian, jehož hra na klávesy mě nikdy moc nebrala ani v Dream Theater, ani na jeho sólových albech, mi s každým dalším albem Black Country Communion přestává vadit a je zajímavé, že čím víc prostoru dostává, tím více přirozeně jeho nástroj v jednotlivých skladbách zní, jako třeba v melodické “Midnight Sun”. Kapitolou samou o sobě je Glenn Hughes, který i přes pokročilý věk (táhne mu na 62) předvádí, že mu to zpívá jako za mlada. Hodně vytáhl přímočarou “This Is Your Time” a průměrnou “Common Man”, což je jediný čistě autorský kousek bubeníka Johna Bonhama, který nejvíce ze všech položek novinky zní jako staří dobří Deep Purple.

I přes některé slabší momenty (nevýrazná “Dandelion” a utahaná závěrečná “Crawl”) mě, krom kosmetických výtek, které mají co dělat hlavně s menším prostorem pro Joe Bonamassu a s tím plynoucí občasné nezáživnosti, nenapadá nic, co by se “Afterglow” dalo úspěšně vytknout. Je pravda, že předchozí alba mne bavila o něco víc, a i když došlo k mnou vytouženému zkrácení stopáže, tak co do rozmanitosti písní je na tom novinka o stupínek hůř. Pořád však ve mně převládají pozitivní dojmy a myslím si, že pánové ukazují, že v dané váhové kategorii se jim v současnosti jen málokdo vyrovná. Krátké shrnutí – skvělé muzikantské výkony, povedené skladatelské postupy, parádní vokály, prvotřídní produkce, rock ‘n’ roll s troškou blues a výsledkem tohoto spojení nemůže být nic jiného než další dobrá deska. Jen tak dál.


Graveyard – Lights Out

Graveyard - Lights Out
Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. An Industry of Murder
02. Slow Motion Countdown
03. Seven Seven
04. The Suits, the Law & the Uniforms
05. Endless Night
06. Hard Time Lovin’
07. Goliath
08. Fool in the End
09. 20/20 Tunnel Vision

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Retro jak řemen. Vlastně ani nevím, jak jinak začít recenzi na třetí album švédských Graveyard. Kdo už s touto pozoruhodnou kapelou měl nějakou tu čest, ví, o čem mluvím. Loni v květnu, kdy těmto milovníkům sedmdesátkového rocku vyšlo druhé album “Hisingen Blues”, vypukla na scéně menší bomba. Kdo by to byl řekl, že se dá s tak neoriginální tvorbou, která ne že čerpá, ale vyloženě vykrádá rockové postupy, které byly na vrcholu popularity na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, získat uznání hudebních kritiků a přízeň tisíců fanoušků po celém světě. Novinka “Lights Out” pokračuje v tradici, kterou započaly první dvě desky kapely, jejíž kořeny sahají k seskupení Norrsken, jež to sice nedotáhlo dál než ke třem demosnímkům, ale světu dala pohrobky Witchcraft, jejichž “Legend” jsme si tady představovali nedávno, a právě čtveřici Graveyard, které se mrkneme na zoubek nyní.

V případě Graveyard je trošku scestné mluvit o retro kapele, která absorbovala prvky svých dávných hrdinů a zahrnula je do současné rockové hudby. Parta ve složení kytaristů Joakima Nilssona, Jonathana Larocca-Ramma, z nichž prvně jmenovaný se věnuje ještě zpěvu, a rytmické sekce v obsazení Rikard Edlund a Axel Sjöberg uchopila vlivy legend Deep Purple, Creedence Clearwater Revival či Cream takovým způsobem a s takovou grácií, že budí spíš dojem sedmdesátkové kapely, která čtyřicet let čekala někde v ústraní a v novém tisíciletí jen začala vydávat všechny své staré šlágry. Veškeré postupy, přírodní a dřevní zvuk, vokální projev i textová složka do sebe zapadají tak logicky, až si říkám, že není možné, aby takhle hrála současná banda. “Lights Out” oproti minulé desce nezaostává snad v žádném ohledu a přesně takhle si představuju situaci, kdy kapela naváže na překvapivě bezchybné album. Oproti předchůdci se novince nedostalo do vínku snad jen tak hezkého obalu, protože v tomto ohledu působí “Lights Out” na jedné straně abstraktně a minimalisticky, ale na druhé straně možná až zbytečně chudě a nudně, což je moje osobní výtka, která s hudbou nemá moc společného, ale abych byl upřímný, tak jsem se těšil na něco zajímavější. Škoda.

“Lights Out” dává vzpomenout, že v jednoduchosti je mnohdy ukrytá krása a že i spontánně znějící rocková deska může znít inteligentně. Přesně takhle na mě nové album působí. Úvodní “An Industry of Murder” začíná opatrně prostřednictvím space rockových kláves, které zní jako vzdálená siréna a v průběhu celé písně se hlásí pravidelně o slovo. Kytarový riff je velice přímočarý a v pomalejších pasážích zní zádumčivě, až jsem si vzpomněl na debut Black Sabbath zahraný dvakrát rychleji. Zmíněná skladba možná není taková pecka jako minulý otvírák “Ain’t Fit to Live Here”, který jsem donedávna považoval za nejlepší výtvor kapely. Spíš než aby na posluchače vletěla svou neurvalou přímočarostí, staví atmosféru pro nadcházejících 35 minut. Vokál Joakima Nilssona je dostatečně charismatický a nejčastěji se mi v souvislosti s jeho hlasem na mysl vkrádal John FogertyCreedence Clearwater Revival. Pro ty, kteří se ve starším klasickém rocku neorientují, což chápu, bych zvolil přirovnání mezi Jackem WhitemThe White Stripes a Andrewem StockdalemWolfmother.

O zmíněné “Ain’t Fit to Live Here” jsem v souvislosti s nejoblíbenější písní mluvil v minulém čase a může za to druhá položka tracklistu, “Slow Motion Countdown”, což je překrásná balada, která postupně graduje a umně střídá bluesové polohy starých Deep Purple s relativně tvrdšími pasážemi, jež jsou mírněny melodickým vokálem. Parádní kousek. Že to borci umí pořád pěkně od podlahy rozbalit, dokazuje vypalovačka “Seven Seven”, jejíž stopáž se zastavila na dvou a půl minutách a je to rozhodně nejrockovější položka na “Lights Out”. “The Suits, the Law & the Uniforms” je takové rockové boogie, které staví na pochodovém rytmu a výrazném kytarovém riffu. Zpěvák v ní místy strašně připomíná Bona ScottaAC/DC a jsou to momenty osvěžující, které jinak relativně jednoduchou skladbu táhnou hezky kupředu.

Druhá půlka aktuálního počinu nijak výrazně nezaostává a zatímco na té první bych za nejpovedenější skladby označil ty, které v sobě nesly znaky psychedelického rocku, tak na té druhé mě naopak nejvíce zaujala “Fool in the End” s parádní vokální linkou a dále rychlovky “Endless Night” a “Goliath”, které možná nezní na první poslech nijak přesvědčivě, ale spíš jen jako další standardní písně Graveyard, které by skvěle zapadly na loňské album. Chyba lávky, kupříkladu kytarové sólo v “Goliath” je doslova ozdobou desky a s chutí jsem si vzpomněl na Ritchieho Blackmora z období “Machine Head”.

“Hard Time Lovin'” začíná jako další pomalá píseň, protože její minimalistický úvod sází na vkusné hammond-klávesy a jednoduchý riff. Joakim ví, kdy se má držet trošku stranou, a i když je vokální linka dosti výrazná, tak nijak nevyčnívá a šikovně zapadá do hudebního podkladu. Na úplný závěr si Graveyard přichystali “20/20 Tunnel Vision”, která tak nějak přirozeně plyne, až si člověk ani neuvědomí, že je tady závěr. Na můj vkus je “Lights Out” ukončeno jakoby předčasně a i když bych nechtěl upírat kvality “20/20 Tunnel Vision”, tak mi prostě na konci nehraje a dokázal bych si představit, že se za ni vlezl ještě jeden kousek, který by album zakončil ve větším stylu, ale to už bych byl hnidopich.

“Lights Out” nemá vyloženě slabšího místa a kdybych měl srovnávat napříč žánrovými souputníky, kteří letos přispěli svou trošku do mlýna, tak bych novinku Graveyard s přehledem vyzdvihl nad “Legend” od Witchcraft, “Apocryphon” od The Sword“Yellow & Green” od Baroness. Pochybuji, že se letos ještě objeví někdo, kdo by na poli blues rocku se stoner-psychedelickými vlivy mohl třetí album Graveyard trumfnout. “Lights Out” sází na svou autentičnost a celkovou vyrovnanost, protože ať jsem se zaměřil na album jako celek, nebo na jednotlivé skladby, tak mi nepřišlo, že by něco bylo někde navíc a postrádalo to smysl. Ačkoli mám rád aktuální rockovou hudbu, která se snaží posouvat hranice stylu směrem kupředu a dokazuje, že stále má co říct, tak se čas od času mile rád přenesu do let, kdy v hudbě vznikalo to nejzásadnější a prostřednictvím Graveyard ani nemusím prohledávat staré dobové archivy, protože se jim opět dokonale podařilo přenést ducha let minulých do současnosti.


Další názory:

Je to svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak moc muzika Graveyard funguje, vzhledem k faktu, co a jak kapela hraje, ale prostě se jedná o dost zábavnou záležitosti. O poznání více mě baví ty rychlejší kousky, pomalejší skladby už o trochu méně (i když taková “Hard Time Lovin'” má rozhodně něco do sebe), nicméně jako celek je “Lights Out” hodně povedené album. Ačkoliv mám oldschool muziku rád, zdaleka nejsem takový příznivec retra jako kolega, díky čemuž hodnotím o trochu méně body, přesto nemohu Graveyard ani v nejmenším upírat talent a smysl pro tvorbu muziky, která frčela tak před čtyřiceti roky. Na závěr svého hodnocení ještě přídám perličku, že přibližně měsíc před “Lights Out” od Graveyard vyšla deska úplně totožného názvu norským black metalistům Posthum, jež mi vzhledem k mému vkusu chutná o trochu více, ale opakuji, že i tohle švédské retro oceňuji…
H.


Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1

Stone Sour - House of Gold & Bones - Part 1
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Gone Sovereign
02. Absolute Zero
03. A Rumor of Skin
04. The Travelers, Pt. 1
05. Tired
06. RU486
07. My Name Is Allen
08. Taciturn
09. Influence of a Drowsy God
10. The Travelers, Pt. 2
11. Last of the Real

Hodnocení:
Maggot – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by čekal, že se pro ten pravý, hořkostí nasáklý příběh budeme muset vydat do Iowy, do neméně hořké domoviny Corey Taylora, charakteru s (opět) neslavně hořkým dětstvím. On a jeho pětičlenná hard rocková smečka Stone Sour na konci října vypustili do výběhu s hlodavci hladovou kočku jménem “House of Gold & Bones – Part 1”, první část konceptuálně naladěné desky, jež má potenciál ohýbat hudební průmysl. Pokud hledáte takřka perfektní zvukový projev osobnosti blízké géniovi, noví Stone Sour vás o svých kvalitách přesvědčí mírou vrchovatou.

A tak se sluší “House of Gold & Bones” sjet hezky postupně, možná až lineárně. Píseň po písni, slovo po slovu. Pokud nemáte srdce z kamene a mozek absolutně odkrvený, ať už z jakékoliv příčiny, s plynutím desky by se vám měl v mysli odehrávat strastiplný příběh člověka, jenž by vám měl být z určitého pohledu blízký. Na základech této premisy deska vznikla, Taylor a spol. měli jasnou vizi, která v praxi funguje na výbornou a není žádný tajemstvím, že Corey, jakožto autor lyriky, vychází ze svého nejhlubšího nitra a zkušeností.

Což z nové image Stone Sour nedělá vyměklou pozérskou břečku. Pokud “House of Gold & Bones” něčím vyzařuje, je to právě nepopsatelně originální a precizní aura vyspělé kapely, kterou nelze popsat konvenčními slovy. Písně “Gone Sovereign” a “Absolute Zero” otevírají celé představení více než přesvědčivě, a zatímco první jmenovaná jde přímo k jádru pudla, “Absolute Zero” útočí jedním z nejchytlavějších refrénů poslední doby. Ostatně, téma “neutrálního člověka” je stále na pořadu dne.

Zbylá část desky jasně odkazuje na sílu Taylorova vyčištěného i silně zrnitého hlasu, mezi jehož tóny přeskakuje stejně precizně, jako řezník bourá prasata. Dlouho před vydáním desky se ovšem mluvilo o tom, že bude tento počin odkazovat i na klasiky typu Alice in Chains, což se v aktuální realitě mohutně projevuje zejména na instrumentální podobě desky, speciálně tedy na kytarách. Ne vždy budete mít pocit, že se do určité pasáže hodí, o to více si přítomnost pisklavých a ostrých riffů užijete v moment, kdy jim bezvýhradně podlehnete.

Stone Sour se vynikajícím způsobem podařilo pospojovat normálně neslučitelné hard rockové až metalové vály s baladami, které vám při hlubším poslechu vženou slzy do očí. Ve všech případech a za doprovodu všech těch rozdílů ovšem platí, že vše, od vokálů, přes kytary až po bicí, je nahráno s chirurgickou precizností a sterilní čistotou dámských toalet. Příkladem budiž (můj osobní vítěz) například song “Tired”, jehož příběhové pozadí dokonale vychází ze života každého z nás – strach z dospívání, strasti běžného života a zříkání se zodpovědnosti. Doprovod v podobě smyčcového orchestru jen vyzdvihuje harmonické až orgastické pocity při poslechu písně.

Abychom jen nehráli na tu ladnou strunu, Stone Sour mají na skladě i několik šlapavých… “RU486” je perfektním příkladem rychlé a nekompromisní skladby s potenciálem pohřbívat zaživa a ještě tančit na hrobech. Doprovázená silně egoistickou “My Name Is Allen” tvoří dokonalý pár na páteční bály v doprovodu vybrané společnosti.

Potemnělá “Influence of a Drowsy God” je pak přesným protikladem takové “The Travelers” (přítomná v ostrém i akustickém provedení) a náznakem toho, jakým směrem se může myšlení člověka jako jedince během zlomku vteřiny stočit. “House of Gold & Bones” není jen hudební album, je to audiovizuální majstrštyk. Proč zrovna vizuální? S troškou představivosti si na jeho základech vytvoříte příběh stejně temný jako prosluněný nadějí, což ostatně vyzdvihuje i komiks, který příští rok vyjde po boku druhé části. Pokud vám tedy někdo řekne, že Stone Sour vytvořili nudnou, nebo nedejbože špatnou desku, máte bezvýhradní právo jej udeřit nejbližším tupým předmětem.


Další názory:

Sice nemůžu tvrdit, že by “House of Gold & Bones – Part 1” bylo špatné, přesto ani náhodou nesdílím tak obrovské nadšení jako kolega nade mnou, dokonce ani takové jako kolega pode mnou. V žádném případě v nahrávce nevidím nic výjimečného nebo převratného, je to jen vcelku pohodová rocková deska, která se dobře poslouchá, nic víc, nic míň. I tak je ovšem rozhodně lepší než předcházející “Audio Secrecy”, z něhož si sice už moc nepamatuju, jelikož nejsem takový masochista, abych to měl potřebu znovu poslouchat, ale vím dost jistě, že mě album opravdu hodně nudilo a že bylo na můj vkus plné teplých cajdáků. Těm se sice v pár případech nevyhlo ani “House of Gold & Bones – Part 1” – ostatně je to v tomhle žánru asi taková povinnost – nicméně zde nejsou až tak moc otravné, aby je člověk nepřežil (vlastně kromě “Taciturn”, kterou jsem při poslechu nemilosrdně přeskakoval – to je hnůj). Zbytek songů už má ale docela solidní odpich a poslouchá se úplně v pohodě, byť to není nic, z čeho bych si sednul na zadní kapsy kalhot. Pokud bychom se měli bavit o nějakých vrcholech, asi bych volil úvodní dvojici “Gone Sovereign” a “Absolute Zero”, dále pak “RU486” a nakonec “Last of the Real”.
H.

S každým dalším albem zní ostřílení mazáci ze Stone Sour vyzráleji a vyzráleji. První díl koncepčního dvojalba “House of Gold & Bones” je toho jasným důkazem. Po povedeném, leč trošku rozmělněném “Audio Secrecy” je novinka trefou do černého. Nemůžu sice potvrdit velkohubá prohlášení Coreyho Taylora, který nové album popsal jako srážku “Dirt” od Alice in Chains a “The Wall” od Pink Floyd, ale borci se rozhodně nemají za co stydět. Skladby na “House of Gold & Bones – Part 1” jsou téměř dokonalým spojením hutnějších metalových pasáží s melodickými rockovými momenty. Parta kolem pěvce maskovaných Slipknot dokazuje, že i mainstreamový metal se dá dělat chytře a bez nějaké vlezlosti. Úvodní singlovou “Gone Sovereign” dokonce považuji za nejlepší skladbu kapely vůbec. Teď nemluvím jen o zmíněné skladbě, ale o albu jako celku – vývoj od minula je znatelný jak v rovině skladatelské, tak v Coreyho hlasu, který doslova zraje jako dobré víno. Ať si kdo chce říká co chce, ale má našlápnuto k tomu, aby se stal jedním z nejvýraznějších vokalistů své doby (pokud jim už není). Při poslechu jsem se neskutečně bavil a těžko bych hledal slabší momenty. Uvidíme, jak dopadne pokračování, které je v plánu na příští rok, ale pokud pětice dokáže, že druhý díl nebude pouze kolekcí zbytků a nedodělků, tak se máme opravdu na co těšit.
Kaša


Kiss – Monster

Kiss - Monster
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Universal Music Group

Tracklist:
01. Hell or Hallelujah
02. Wall of Sound
03. Freak
04. Back to the Stone Age
05. Shout Mercy
06. Long Way Down
07. Eat Your Heart Out
08. The Devil Is Me
09. Outta This World
10. All for the Love of Rock & Roll
11. Take Me Down Below
12. Last Chance

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Určitě nebudu sám, když prohlásím, že ještě před nějakými čtyřmi lety bych nevěřil, že legendární Kiss někdy v budoucnu vydají další studiové album. Výroky zpěváka, baskytaristy a velkého tlučhuby Gena Simmonse ohledně budoucího směřování kapely byly jednoznačně proti jakémukoli albovému přírůstku do už tak dost bohaté diskografie kapely. Důvod? Nelegální stahování, které mu (a vlastně celé kapele) natolik zprotivilo pohled na situaci v hudebním průmyslu, že se od něj chtěl nadobro distancovat. Avšak, člověk míní, pánbůh mění, a proto si to maskovaná čtveřice rozmyslela a výsledkem bylo návratové album “Sonic Boom”, čili první počin po dlouhých jedenácti letech. Výsledek nebyl vůbec špatný, kritiky si jej pochvalovaly, prodeje byly taky přijatelné, a tak Gene zjistil, že po jeho hudbě je stále velký hlad, takže se Kiss po třech letech hlásí zpět ke slovu.

“Monster” je jubilejním dvacátým studiovým albem a za ty čtyři dekády, co Kiss brázdí světová pódia, je zbytečné očekávat, že by se udála nějaká závratná změna v jejich hudebním směřování. A když jsme u toho, tak ruku na srdce, kdo si něco takového vlastně přeje? Borci dokázali snad všechno, co je v rockové hudbě možné, a já, přestože nemám nic proti jistému hudebnímu vývoji, tak u legend, mezi které Kiss bezesporu už dávno patří, o nic podobného nestojím a chci si “pouze” užít další porci solidní hudby, která šlape. A to je aspekt, který splňovalo jak “Sonic Boom”, tak i “Monster”, i když druhé jmenované o něco méně, ale o tom až později. Hudebně je tedy všechno při starém, při pohledu na přebal novinky vlastně taky, tudíž zbývá odtajnit, proč se “Monster” nemůže rovnat se svými staršími bratry, kteří si na rock ‘n’ rollové mapě vysloužili status nedotknutelných počinů. I když aktuální album nepostrádá řadu chytlavých momentů a skladby jsou pěkně živelné, tak se v řadě případů nejedná o žádné vyložené hity, které by měly schopnost udržet posluchače v napětí i po mnoha dalších posleších. Chybí tomu skladatelská lehkost a přirozenost, s čímž měli Kissáci problém už v několika případech v historii. Je to možná smutné, ale i přes úctu k legendě to tak prostě je.

Navzdory výše řečenému se nezačíná vůbec špatně. Úvodní pecka “Hell or Hallelujah” je esem vyloženým hned na začátku hry a rozhodně nejchytlavější skladbou celého “Monster”. Není to taková hitovka jako “Modern Day Delilah” ze “Sonic Boom”, ale svou pozici singlové volby si zajisté zaslouží. Paul Stanley dokazuje, že pořád umí a že jeho charismatický vokál nepatří do starého železa. Zbytek kapely, jakožto celkem zdatní vokalisté mu v refrénu pomáhají. Následující “Wall of Sound” si vzal do parády Gene Simmons, který mi byl se svým syrovým zpěvem vždy trošku vzdálenější než přímočařejší a melodičtější Stanley, ale i přes můj osobní postoj k jeho hlasu a jeho pokročilejší věk, kdy by člověk očekával, že už to nebude to pravé ořechové, je tahle skladba jednou z těch nejpovedenějších. Kytarista Tommy Thayer ve svém sólovém výstupu ve “Wall of Sound” dává vzpomenout na nezapomenutelného Ace Frehleyho, který s Kiss zažil jejich nejlepší léta. Tommy možná není tak nápaditým kytaristou, ale hrát umí, o tom žádná. “Freak” je další typická Stanleyho stadiónová vypalovačka, která se určitě stane koncertní tutovkou, protože z alba působí dojmem “chytit a nepustit”. Celkem bych si ji dokázal představit na jednom z jeho sólových počinů. Dá se říct, že první třetina alba mnou projela bez nějakého zádrhelu a užíval jsem si ji. Kdyby se takto pokračovalo i ve zbytku stopáže, tak bych neměl s “Monster” žádný problém a byl bych úplně spokojený.

Postupem času jsem však začal být trošku skeptický k druhé polovině alba, která ubíhala už o něco pomaleji a aniž by se její poslech stal utrpením, tak jsem si ji ani nijak vyloženě neužíval. Jednoduše řečeno jsou to prostě průměrné skladby, kterým chybí špetka lepších nápadů, díky kterým bych se k nim po čase rád vracel. Jede se dle schématu Stanley, Simmons, Stanley a Simmons, kteří si spravedlivě rozdělili vokální povinnosti a každý z nich předvedl své slabší i silnější momenty. Z těch slabších mě napadá “Eat Your Heart Out” a závěrečná “Last Chance”. Stejně jako minule svou troškou do pěveckého mlýna přispěli i zbylí dva členové Eric Singer a Tommy Thayer, kteří už navždy zůstanou ve stínu svých legendárních kolegů, což je trošku nespravedlivé, ale jak na “Sonic Boom”, tak na “Monster” mě nijak nepřesvědčili, takže jmenovitě skladby “Outta This World” a hlavně “All for the Love of Rock & Roll” jsou jedny z nejhorších položek, které se na výsledný produkt dostaly.

Ať počítám, jak počítám, tak mi z toho vychází lehký nadprůměr. Čtyři úvodní skladby jsou opravdu super, pak se bohužel začnou mísit lehce nadprůměrné s těmi horšími, takže se “Monster” přes hranici 6,5 bodů nepřehoupne. Zaznamenal jsem horší i mnohem lepší hodnocení, kde se nešetřilo výrazy “jedno z nejlepších alb v historii kapely”. Nikomu to neberu, ale já si radši pustím debut nebo legendární “Destroyer”, a i když to tentokrát nevyšlo tak, jak bych si přál, tak doufám, že “Monster” nebude rozloučením za dlouhou kariérou, ale pouze špatně postaveným odrazovým můstkem před dalšími dlouhými štacemi a řadovými alby.


Witchcraft – Legend

Witchcraft - Legend
Země: Švédsko
Žánr: stoner / hard rock / doom metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Deconstruction
02. Flag of Fate
03. It’s Not Because of You
04. An Alternative to Freedom
05. Ghost House
06. White Light Suicide
07. Democracy
08. Dystopia
09. Dead End
10. By Your Definition [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Švédští doom rockeři Witchcraft se svou hudební produkcí trefili do aktuálního trendu, kdy se do popředí zájmu rockových, potažmo metalových fanoušků dostává retrospektivní pohled na rockovou hudbu, jak před nějakými čtyřiceti lety stála na vrcholu. Na svém aktuálním, v pořadí již čtvrtém albu, pojmenovaném “Legend”, nadále utváří hudební styl, se kterým se rozhodli před více než deseti lety udělat díru do světa. Není třeba očekávat nějakých změn, Witchcraft prostě a jednoduše ví, po čem je aktuálně hlad, a tak vlastně svou vizi doom rocku se stoner rockovými kořeny pouze obrušují do dokonalosti jako diamant. Pokračuje se tam, kde se na předchozím “The Alchemist” skončilo. S jediným nepatrným rozdílem. Witchcraft se posunuli od Rise Above Nations pod vydavatelská křídla kolosu Nuclear Blast.

Můžete si o Nuclear Blast myslet, že je to jen továrna na prachy, nic proti tomu nemám, ale je zapotřebí se podívat i na tu pozitivní stránku věci. Hudba Witchcraft se díky tomu dostane mezi širší skupinu posluchačů, což je jenom dobře. I díky novému chlebodárci je novinka technicky ve všech směrech vyšperkovaná na jedničku, zvuk je krásně čistý a dokonce se podařilo přenést takovou tu pověstnou živelnost, díky které zní kapela “živě” i z alba. Witchcraft svou kariéru nepostavili na kdovíjak originálním základu, ale to vyvažují svým nasazením, uvěřitelným projevem a samozřejmě kvalitou hudebního přednesu. Kopa stoner rockových kytarových riffů s doomovým nádechem, porcí přesné rockové rytmiky a vzletného melodického vokálu jsou všechno atributy, se kterými už prorazila nejedna sebranka, ale pořád je to hudební směsice natolik zajímavá a v případě Witchcraft podaná tak šikovně, že mi ta naznačovaná nepůvodnost ani nevadí. Trvalo to dlouhých pět let, ale nakonec jsme se dočkali, takže přistupme k objasnění otázky, zda očekávání do “Legend” vkládaná byla naplněna, protože, přiznejme si, pozici měli po “The Alchemist” velice těžkou.

Hned na úvod prozradím, že tentokrát se Wichcraft nepodařilo překonat laťku, kterou “The Alchemist” nastavilo. K takovému soudu mám jeden jediný důvod. Vyrovnanost skladeb. Bohužel se na výsledný kotouček dostaly i skladby slabší, které by možná zapadly na první album, které já osobně považuji za nejslabší, ale na “Legend” bych čekal víc. Jmenovitě jsou to písně “An Alternative to Freedom”, “White Light Suicide” a “Democracy”. Vím, že to je hodně subjektivní názor, protože dané skladby jsou zdánlivě kvalitativně na stejné úrovni jako zbytek desky, ale mně ani jedna z nich nepřišla ničím výjimečná či nezapomenutelná, takže se radši zaměřím na ty světlejší momenty. Jako jednu z nejpovedenějších skladeb bych označil úvodní “Deconstruction” se sabbathovským feelingem, který má na starosti ústřední kytarový riff à la Tony Iommi. Hodně mě baví pátá v pořadí “Ghost House”. Její houpavý rytmus, chytlavá vokální linka a chytrá kytara mě zaujaly hned na první poslech a to nejen protože se jedná o nejpřístupnější položku alba. Dost podobně by se dalo hovořit o “It’s Not Because of You” s lehce zapamatovatelným refrénem. Naproti tomu “Dystopia” je utahaná doom rocková palba, jak má být. Chvilku jí sice trvá, než se rozjede, ale úvodní semi-akustická tříminutová pasáž je jedním z top momentů “Legend”.

Kapitolou samou o sobě je závěrečná “Dead End”, jejíž stopáž se zastavila za hranicí dvanácti minut. Svou rozmáchlostí a množstvím nápadů bude určitě považována za nástupce, případně konkurenci “The Alchemist” z předchozího alba, která byla ještě o dvě minutky delší a představovala esenci toho nejlepšího, co Witchcraft produkují. Stejný pocit mám i z “Dead End”. Postupně se vystřídají sabbathovské pasáže s těmi psychedelickými a i přes různé nálady zní celá kompozice dost semknutě. Dokázal bych si představit, že by se na albu mohly nacházet takové skladby v hojnějším zastoupení dvou až tří kusů. Při zachování kvality “Dead End” by to určitě nemuselo být na škodu. Dokonce jsem si ji oblíbil ještě o něco víc než její starší kolegyni a upřímně si nedovedu představit, že by album mohlo být zakončeno lepším způsobem.

Suma sumárum, škoda několika méně výrazných skladeb, které za zbytkem mírně pokulhávají a díky kterým je střed alba slabší, čímž se kazí celkový dojem, který ve mně “Legend” zanechal. Pravda, po několika prvních posleších jsem byl o něco spokojenější, ale rozhodně tím nemám v úmyslu naznačit, že by byla novinka špatná, poslech jsem si užíval. Jak už jsem říkal, nemůžu se zbavit dojmu, že “The Alchemist” bylo vyrovnanější a celkově jej považuji za silnější album. Nicméně, na tvorbu Witchcraft nijak nezanevřu a s chutí si vychutnám i příští porci povedeného retro rocku s doomovým feelingem, protože i když to tentokrát nedopadlo na 100%, tak příště může být vše napraveno a Witchcraft jsou jednou z kapel, které mají šanci dokázat, že “old school” se může brzy přerodit v “new school”.


Steve Harris – British Lion

Steve Harris - British Lion
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 24.9.2012
Label: EMI

Hodnocení:
Onotius – 5,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Myslím, že Stevea Harrise, baskytaristu a skladatele legendárních Iron Maiden, vskutku není třeba představovat. Jeho domovská skupina je koneckonců heavy metalovou ikonou, jež se může pyšnit mnoha zásadními deskami a těšit se obdivu kvant fanoušků i hudebních kritiků z celého světa. Nemá smysl podrobněji líčit její specifický hudební projev, pochybuji, že se mezi čtenáři nalezne někdo jejich hudby neznalý. Tentokrát se ovšem již zmiňovaný hudebník rozhodl ukrátit nám čekání na novou desku vydáním svého sólového debutového (a lehce vlastenecky nazvaného) počinu “British Lion”. V Iron Maiden není projekt takovéhoto typu žádnou novinkou, vzpomeňme si na všechna alba, která vyšla pod jménem zpěváka Bruce Dickinsona. Steve mohl ovšem potěšit své fandy i tím, že celé album umístil zdarma k poslechu na své oficiální stránky.

Jak to tak bývá, fanoušci očekávající od tohoto projektu další Iron Maiden museli být značně překvapeni, když se jim dostalo namísto tradičního heavy metalového projevu à la Bruce Dickinson umírněnějšího (a lehce huhňavého) zpěvu Richarda Taylora. Ačkoliv vybočují jeho vokály ze žánrového klišé, je nutno říci, že žádný zázrak to vskutku není, ba naopak jsou pro mnohé posluchače vokály hlavním kamenem úrazu desky. Umírněnost se ovšem projevuje i na instrumentaci, kde (což asi nikoho nepřekvapí) dominuje baskytara, přehnané a samoúčelné vyhrávky však nečekejte. Kytary jsou na úkor toho lehce tlumenější.

Co se týče struktur skladeb, jedná se o tradiční rockové písničky zdobené melodickými (i když ne zrovna mohutnými) refrény. Z těch povedenějších se mi vybavují například “A World Without Heaven”, “Judas” či “The Chosen Ones”, tedy trojice stop umístěná na přelomu první a druhé poloviny alba. Do mysli je schopen se zahryznout minimalistický riff trojky “Karma Killer”, duch Iron Maiden se mihne skladbou “Us Against the World”, ke konci se zjeví optimističtější song “Eyes of the Young” a na úplný závěr zazní balada “The Lesson”, materiál se tedy dá považovat za relativně vyrovnaný.

Na jednu stranu deska nabízí příjemný umírněný hard rock/heavy metal, který je schopen zabavit několika docela povedenými melodiemi a zvláštním grungovým zpěvem, na stranu druhou si ovšem musíme říci, že od legendárního Steva Harrise to je přeci jen trochu málo. Zkusme si totiž položit otázku, zda bychom věnovali desce stejnou pozornost, kdyby vyšla pod jménem někoho jiného. Spíše ne, bohužel…


Další názory:

Iron Maiden byli vždy mou srdcovou kapelou, vlastně nejspíš úplně první mojí oblíbenou skupinou, kterou jsem kdy opravdu poslouchal. Už jen z tohoto důvodu mám ke Steveu Harrisovi obrovskou úctu – ten člověk složil veliké množství neskutečně fenomenálních skladeb, s nimiž jsem svého času doslova vyrůstal; většinu toho, co kdy Iron Maiden vydali, v podstatě nekriticky obdivuji. Není tedy divu, že jsem byl i na jeho první sólovou desku “British Lion” velice zvědavý. Musím však chtě nechtě říct, že mne tento počin vůbec nezaujal. Samozřejmě, nejsou to Iron Maiden, s tím jsem ani nepočítal, ale i když je vzhledem ke jménu autora dost těžké nahrávku s deskami této legendární kapely nesrovnávat, pokusil jsem se na “British Lion” dívat i samostatně – stále se však nedostavilo nic, co by mě nutilo si album pustit znovu. Z výše zmíněných důvodů to říkám docela nerad, ale v tomto případě neslyším nic jiného než poněkud nevýraznou desku, která na první poslech nechytne, po více posleších z ní stále nic nevyleze a po ještě více posleších už jen nudí. Zpočátku mě velmi iritoval vokál Richarda Taylora… a vlastně je tomu tak neustále, jelikož v některých skladbách zní vážně divně, příliš se k hudbě a vůbec mi neleze do uší. Nejzábavnější je na celém albu zvonivá baskytara samotného Stevena Harrise, zbytek nástrojů dost zaostává. Je samozřejmě pravda, že neposlouchatelné “British Lion” není, bohužel to však ani nějakým způsobem nefunguje, přestože se sem tam nějaký lepší nápad vyloupne.
H.


Papa Roach – The Connection

Papa Roach - The Connection
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / hard rock
Datum vydání: 2.10.2012
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Intro
02. Still Swingin’
03. Where Did the Angels Go
04. Silence Is the Enemy
05. Before I Die
06. Wish You Never Met Me
07. Give Back My Life
08. Breathe You In
09. Leader of the Broken Hearts
10. Not That Beautiful
11. Walking Dead
12. Won’t Let Up
13. As Far as I Remember

Hodnocení:
nK_! – 5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Papa Roach mají za sebou poměrně hvězdnou kariéru, která ale v mých očích s posledními dvěma alby (včetně toho nejnovějšího, dnes recenzovaného) nemile upadá. “Metamorphosis” před třemi lety nabídlo celkově rychlejší a snad i o něco robustnější materiál, ale celkově se zase tak dobře neposlouchalo. Základní premisou novinky “The Connection” mělo být pospojování všech možných i nemožných stylů, kterými Papa Roach za téměř dvacet let své existence prošli. Nejsem si jist, zda výsledek úplně splňuje prvotní představu, ale to si povíme dále.

Abych řekl pravdu, nejvíce jsem si užíval období druhé řadovky “Infest”, která vyšla před dvanácti (čas letí jako blázen) lety. Její neopakovatelnou a dnes už takřka “oldschool” atmosféru se kapele později už nepovedlo napodobit, a tak se postupně ze zručně odvedeného nu-metalu pomalu posunovala směrem ke škatulce s výraznou cedulí alternativní rock. Toto období vyvrcholilo v roce 2006, kdy vyšlo album “The Paramour Sessions” (tenkrát ještě pod labelem Geffen), které s původními Papa Roach nemělo skoro nic společného, ale bylo nahráno tak precizně a obsahovalo tolik kvalitních skladeb, že přerod nepůsobil moc okatě a ve skutečnosti se jednalo o jednu z nejlepších nahrávek tehdy již velmi uznávané kapely. O (odvážím se říci) takovém neurčitém propadáku (můj názor) v podobě “Metamorphosis” jsme se již zmínili na začátku, a tak se můžeme plynule přesunout k horké novince “The Connection”.

Asi se nikdy nepoučím, ale celkem jsem věřil marketingovým tahákům v podobě různých vyjádření kapely nebo vydavatele. Už po stoosmdesátéšesté jsem se přesvědčil, že bych neměl nová alba svých oblíbených skupin sledovat od zrodu a nechat se krmit vnadivou kampaní, ale prostě k nim přijít jako k něčemu zcela neznámému a neočekávat absolutně nic. Potom bych si možná nové Papa Roach užil více.

Hudebně asi není nic moc co vytknout – kapela šlape jako hodinky a frontman Jacoby Shaddix pěje stále stejně chytlavě a dovolil bych si říci, že v posledních několika letech se jeho vystupování v rámci žánru dostalo až na pomyslný vrchol. To je ale asi tak vše, co by se dalo vyzdvihnout, protože “The Connection” až na pár kvalitních výjimek zní neuvěřitelně jednotvárně a na skoro třičtvrtěhodinové stopáži nedokáže překvapit téměř ničím a místy dokonce nudí. Skalní fanoušek si pozvdechne, nováček nenalezne jediný důvod k tomu, aby si po tomhle zařadil Papa Roach mezi své oblíbené hudebníky. Ve velkém procentu nového materiálu by se dalo mluvit o opakování a vykrádání sebe sama, což jsme již slyšel stokrát a není tedy důvod “dopřávat” si to stejné po stoprvní. Na následujících řádcích se pokusím vypíchnout to nejzajímavější, co může “The Connection” nabídnout.

V zásadě se dá celkem pozitivně mluvit o první třetině alba, již uvádí ale naopak věru zbytečné “Intro”, které fajnšmekři přece automaticky přeskakují. Nestává se zase tak často, aby se úplně první singl nové desky dal označit za její nejlepší část, ale Papa Roach se to nyní nějak povedlo, a tak musím “Still Swingin'” vyhlásit nejposlouchatelnějším kouskem na “The Connection”. Není zase tak rychlá a reflektuje vývoj kapely za posledních dejme tomu šest let, ale celkově neurazí a píseň samotná dokáže místy i mile překvapit hlavně v refrénech. Jedna z nejlepších písniček Papa Roach poslední doby. “Where Did the Angels Go” zaujme hlavně kytarovou částí a naštvaným vokálem, který se střídá s čistými pasážemi a dohromady tak tvoří takovou Papa Roach klasiku. “Silence Is the Enemy” nabízí slušně svižný rozjezd a obligátní “whou-ou” mezi jednotlivými opakováními titulu v refrénu. Přesuneme se (celkem rychle, což?) k závěru alba a ještě poměrně povedené “Walking Dead”, již otevírá příjemné kytarové vybrnkávání a navazující vokál, který výborně buduje napětí a ve chvíli, kdy graduje, se plynule přesune do refrénu. Paráda. Jako poslední bych rád představil závěrečnou “As I Remember”, která vlastně není ani ničím moc zvláštní, jen se pěkně poslouchá a dovedl bych si ji představit jako dobrého společníka při procházce setmělým městem za pozdního podzimu.

Zmínil jsem pět skladeb z celkových dvanácti (intro nepočítaje) a k tomu se ještě ve většině případů nejedná o tak ojedinělé a výjimečné kousky, aby se dalo mluvit o nějaké revoluci. Většina vyniká chytlavými refrény a funkční kompozicí, to je ale dnes už téměř standard a na nějakou přehnanou euforii již nestačí. Říkám to nerad (a v případě Papa Roach o poznání méně), ale “The Connection” se u mě nesetkalo s kdovíjak pozitivní odezvou a jsem nucen jej ohodnotit jen lehce nadprůměrnou známkou v podobě kulaťoučké pětky. Jak jinak klasifikovat všemi směry průměrné a jednotvárné album?


Další názory:

Papa Roach už sice nejsou na výsluní jako před deseti lety, kdy stáli v čele nu-metalového pelotonu, ale jejich pozdější tvorba, která se těmto kořenům čím dál více vzdaluje, je pořád dostatečně zajímavá pro fanoušky moderního rock n’ rollu. Začátky sice byly těžké, protože přerodové album “Getting Away with Murder” působilo, jako by si kapela nebyla pořádně jistá, kam se vlastně posunout. Od té doby vydali kalifornští Papa Roach další dvě alba, na kterých se již stihli vyprofilovat a ustálit se i kvalitativně. “The Connection” mohlo být třetím povedeným kouskem do party, protože papírově na to mělo, bohužel má novinka jeden obrovský nedostatek. Nevyrovnanost jednotlivých skladeb, protože z celkového počtu dvanácti skladeb se dá dobrá polovina označit popiskem tříminutová nuda. Chybí tomu trošku více kreativity, v důsledku čehož jsem i po několika posleších měl problém identifikovat jednotlivé písně, které působí až příliš jednolitě a rozeznat je při souvislém poslechu pro mě bylo těžké. Takže vedle sebe stojí povedené vypalovačky jako “Still Swingin'” a “Silence Is the Enemy” proti nudným patetickým “Wish You Never Met Me” či “Leader of the Broken Hearts”. Sice to není nejhorší album jejich kariéry, ale ani nic, co by se hodilo na nejvyšší příčku výkladní skříně. Když to zprůměruju, tak se nacházím přesně ve středu naší hodnotící stupnice, což mi ve výsledku přijde jako férové ohodnocení.
Kaša


The Darkness – Hot Cakes

The Darkness - Hot Cakes
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / glam rock
Datum vydání: 20.8.2012
Label: Canary Dwarf

Tracklist:
01. Every Inch of You
02. Nothin’s Gonna Stop Us
03. With a Woman
04. Keep Me Hangin’ On
05. Living Each Day Blind
06. Everybody Have a Good Time
07. She Just a Girl, Eddie
08. Forbidden Love
09. Concrete
10. Street Spirit (Fade Out) [Radiohead cover]
11. Love Is Not the Answer

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To však neplatí pro The Darkness, britské glam rockery, kteří by mohli být zářným příkladem toho, jak se dle poučky sex, drogy a rock ‘n’ roll vyvíjí kariéra učebnicové rockové kapely. Než se dostaneme k jádru věci, začněme tedy trošku zeširoka. Na počátku všeho byl hlad po rockové hudbě, která by do žil vrátila trošku pompéznosti, teatrálnosti a odkazu legendárních Queen. A to se The Darkness povedlo na jedničku. Debutové album “Permission to Land” přineslo monstrózní hit v podobě skladby “I Believe in a Thing Called Love” a parta kolem bratrů Hawkinsových měla najednou našlápnuto k zářivé kariéře. Debut se tedy povedl, a i když obsahoval několik slabších momentů, byla to skvělá jízda na cestě rockovou historií. Druhé, ještě lepší, “One Way Ticket to Hell… and Back” status The Darkness jen potvrdilo. Oproti debutu bylo mnohem víc vyrovnané, obsahovalo jednu chytlavou pecku za druhou a The Darkness se jej dali podporovat energickými živými vystoupeními (sám jsem byl svědkem koncertu v londýnské Alexandra Palace v roce 2006 a dodnes tento koncert považuji za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažil). “One Way Ticket to Hell… and Back” se sice nedočkalo takového úspěchu, jak by se možná očekávalo, ale výstup kapely na rockový Olymp nezastavil.

Jak už to tak bývá, není všechno zlato, co se třpytí, a tak se začaly postupně prohlubovat nejrůznější spory a neshody ohledně fungování kapely, přičemž svůj podíl na tom jistě měla závislost frontmana Justina na heroinu, alkoholu a jiných omamných látkách. Vztahy mezi ním a zbytkem kapely (zejména bratrem Danem) se začaly podstatně zhoršovat, až vše (celkem logicky) vyústilo ve zpěvákův nástup do léčebny, následovaný odchodem z kapely koncem roku 2006. Justin se snažil prorazit sólově, posléze pak v kapele s nájemnými hráči pod hlavičkou Hot Leg, přičemž zbytek rozpadnuvší se party si založil vlastní kapelu Stone Gods. Protože si všichni začali po čase chybět, staré křivdy byly odpuštěny, vztahy urovnány a všichni zřejmě zjistili, že spolu vydělávali nejvíc, tak se s velkou pompou Justin v roce 2011 vrátil a výsledkem nově získané energie, tvůrčí kreativity a kdo ví čeho ještě, je nové album “Hot Cakes”.

Vykládám to sice jako pohádku, ale takhle to prostě je, nicméně, pojďme se posunout časovou osou k současným událostem. Na “Hot Cakes” se vrátil původní baskytarista Frankie Poullain, který nahrál debutové album a který mi byl vždy o něco blíže než jeho nástupce Richie Edwards, jenž se údajně v The Darkness snažil převzít vůdcovské otěže a pověstnému týmovému duchu tím rozhodně nepřispěl. Hned od prvního tónu je na “Hot Cakes” jasné, že The Darkness chtějí být velké rockové hvězdy a nebojí se to dát veřejnosti najevo. Jejich verze pompézního rocku, která není zas tak odlišná od toho, jak kdysi hráli zmínění Queen nebo Aerosmith, ke kterým jsou připodobňováni asi nejčastěji, je postavena na Justinově charismatu, chytlavých refrénech, úderných riffech ála AC/DC, a to vše bez žádných velkých složitostí. Sice si nemyslím, že ještě někdy v budoucnu získají zpět své postavení, které si dokázali před léty vydobýt (jako předskokani Lady Gaga na evropské části jejího aktuálního turné se snaží, seč jim síly stačí), ale nic to nemění na to faktu, že “Hot Cakes” je prostě dobrá rocková deska. Nedošlo k tomu, čeho jsem se obával, a sice, že to bude pouze slátaninou přebytečných nápadů z minulosti. O upřímnosti připravovaného alba jsem v době jeho ohlášení taky tak trochu pochyboval, ale The Darkness předvádí, že mají stále co sdělit a že na tom jejich návratu přeci jenom bude.

Kvalitativně se The Darkness derou s “Hot Cakes” někam ke svým předešlým zásekům v diskografii. O produkci se postarala ústřední bratrská dvojice Hawkinsů, kteří se spolupodíleli na tvorbě všech písní s občasným přispěním Frankieho Poullaina, s výjimkou překvapivé předělávky “Street Spirit (Fade Out)” od Radiohead, kterou bych od The Darkness opravdu nečekal a kupodivu nedopadla vůbec špatně. Hned v úvodní singlové “Every Inch of You” se projevují hlavní, výše uvedené, atributy tvorby The Darkness, které z jejich skladeb dělají něco víc než obyčejné rockové odrhovačky. Kapela zní uvolněně a uvěřitelně, přičemž i sám Justin se snaží dokazovat, že všechno v kapele šlape na jedničku – “I’m in a band with my brother and my two best mates” je slogan, který hovoří za vše. Na ploše čtyřiceti minut se dočkáme jak skvělých skladeb (zmíněná “Every Inch of You”, “Nothin’s Gonna Stop Us”, “Everybody Have a Good Time” a “She Just a Girl, Eddie”), víceméně povedených (“With a Woman”, “Forbidden Love”) až po nějaké ty přešlapy (baladická “Living Each Day Blind” či “Keep Me Hangin’ On”). Opravdová pecka však číhá na úplném konci, a to pouze v případě rozšířené edice, která kromě zbytečných demo, akustických verzí jiných skladeb, nabízí “Cannonball” s hostující flétnistou Ianem AndersonemJethro Tull získala díky jeho atypickému (na poměry The Darkness) sólu nový rozměr.

Chvály bylo vyřčeno dost, a proto je asi jasné, že se žádné překvapení konat nebude, když “Hot Cakes” doporučím každému, kdo má hard rock s glam vlivy v lásce a nevadí mu nenáročná, nic neřešící hudba, která sice neobsahuje žádnou dechberoucí myšlenku, ale když už nic, tak se u poslechu The Darkness alespoň dobře pobavíte a nemyslím si, že hlavním účelem “Hot Cakes” bylo něco jiného. Já se bavil náramně a opět jsem se utvrdil v myšlence, že bratři Hawkinsové a jejich kumpáni jsou jedním z největších překvapení minulé dekády na britské scéně, a současně se – i přes nepřízeň své vlastní slávy – dokázali prodrat zpět a v rámci možností na své úspěchy dokonce navázat.


Iron Army – Silent Hunter

Iron Army - Silent Hunter
Země: Česká republika
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Silent Hunter
02. Running Wild
03. Lost and Never Founded
04. Call for the Rain
05. Liar to the Fire
06. Metal Stands Tall

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Iron Army

Pětičlenná parta Iron Army funguje na scéně relativně krátkou dobu. Kapelu založili v roce 2010 bratři Petr a Jarek Kučerovi, kteří se ujali baskytary a kytary. Zanedlouho je doplnili druhý kytarista Lukáš Petřek, za maskou se skrývající bubeník Jimmi a zpěvák Jiří Vinklárek. Na svém kontě mají doposud jedno řadové album “Wheels on the Fire”, jež vzniklo v proslulém bzeneckém studiu Shaark v říjnu roku 2011, a nyní nové promo CD “Silent Hunter”, které se zrodilo ve stejném studiu pod dohledem manažera kapely, Patrika “Daffyho” Nejedlého, a zvukaře Pavla Hlavicy v horkých letních dnech letošního července. Shaark je zárukou kvalitního zvuku a “Silent Hunter” zní na undergroundové poměry dobře, je fakt, že bych si dokázal představit trošku výraznější bicí a ostřejší kytary, ale to je otázka vkusu.

Nemám téměř žádné zkušenosti s debutovým albem, pominu-li něco málo z Bandzone, takže můžu čerpat pouze z aktuálního nosiče, na němž se Iron Army hudebně pohybují na pomezí osmdesátkového heavy metalu s příměsí melodických hard rockových vokálů z počátku let devadesátých. Nebudu chodit kolem horké kaše a hned na úvod vyzradím, že se nejedná o žádnou exhibici dříve nevymyšleného, ale když jsem se oprostil od počáteční nelibosti, kdy mi každá ze skladeb přišla jako mix nápadů, které jsem již mnohokrát slyšel, tak musím uznat, že šestice písní o celkové hrací délce zhruba 20 minut alespoň docela dobře odsýpala, přičemž jasnou zásluhu na tom mají chytlavé, melodické refrény. Téměř všechny skladby se nesou ve svižnějším tempu a dohromady je drží především pěvec Jiří Vinklárek, který dodává Iron Army “vlastní ksicht”, zvlášť vezmeme-li v potaz, že vlivy, kterými se kapela inspirovala, jsou jasně patrné a nijak se jimi netají. Pověstného neduhu anglicky zpívající české skupiny sice Jirka Iron Army zbavit nedokázal, ale upřímně řečeno, jeho angličtina není tak hrozná, jak bych na podobnou kapelu očekával. Ne, že by ostatní členové byli nějaká ořezávátka, ale v rámci stylu, kterým se Iron Army vydali, nikdo nevyčnívá ani nezaostává, takže jako celek působí docela sehraným dojmem.

Jak už jsem zmínil, Iron Army hrají klasický hard ‘n’ heavy staré školy, představte si tedy lepší riffy střídající ty průměrné, samozřejmostí jsou všudypřítomné melodické vyhrávky a sóla, přičemž všechno to pěkně od spoda tvrdí “maidenovská” baskytara. Po celou dobu svému zpěvákovi zdatně sekundují ostatní kumpáni, kteří se starají o sborové, zdvojené vokály a i díky nim působí refrény o něco rozmáchlejším dojmem a skladby živelněji. Šestiskladbový počin odstartuje asi nejsilnější skladba “Silent Hunter”, která jede ve středním tempu a jako otvírák byla zvolena dobře. Za zvuku sirén se postupně přechází od průměrného riffu v dost chytlavý refrén, který jsem si při pozdějších posleších s chutí pobrukoval. Oproti tomu následující “Running Wild” je klasická heavy metalová rychlovka, která je postavena na přímočarém riffu. Zhruba v polovině pak přijde příjemná pasáž, která jako by vypadla z alba Iron Maiden. Pokud by zbylé skladby pokračovaly v duchu prvních dvou, které svou chytlavostí zastíní všechny ostatní, tak bych byl spokojenější, ale to se neděje. Ještě taková “Call for the Rain” je povedenou vypalovačkou, ale zbylé tři skladby, zejména “Lost and Never Founded”, která mě vůbec nezaujala a v rámci desky ji považuji za nejslabší, jako by ztrácely drive, a i když se příjemně poslouchají, takové pecky jako první dvě to nejsou.

Po několika posleších jsem si na “Silent Hunter” zvykl a uznávám, že to není ve svém jádru úplně špatná deska, na nejrůznějších metalových “zábavách” a regionálních festivalech jsem se setkal i s daleko průměrnějšími spolky, a i když si nemyslím, že se Iron Army někdy dokážou vymanit ze škatulky kapely menšího než městského významu, tak tím rozhodně netvrdím, že by nestáli za nic. Každý, kdo má rád melodickou metalovou tvorbu, která svůj vrchol zažila na přelomu 80. a 90. let, může být “Silent Hunter” docela příjemně potěšen. Sám od sebe bych si Iron Army sice nepustil, ale pokud bych si jich všiml na soupisce nějakého místního festivalu, tak se klidně zajdu podívat a kdoví, třeba bych se i dobře pobavil.


Jorn – Bring Heavy Rock to the Land

Jorn - Bring Heavy Rock to the Land
Země: Norsko
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 1.6.2012
Label: Frontiers Records

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 6,5/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook

Norský heavy metalový zpěvák Jørn Lande do mého hudebního povědomí prvně pronikl velmi vydařeným coverem “I Walk Alone” od Tarji Turunen. Tím se u mě zapsal coby umělec s fantasticky zvučným hlasem. To však bylo asi tak všechno. Nehledal jsem další krásy jeho sólo tvorby, ani kapely Masterplan. Teprve teď, s vydáním nového alba “Bring Heavy Rock to the Land”, se tak Jørnovi dostávám na kobylku.

Dojem vynikajícího a zvučného zpěvu přetrvává. A neváhal bych označit hlas Jørna Landeho za hlavní přednost a sílu desky. Jednak by bylo asi divné, kdyby tomu na díle vokalistovy sólo kapely mělo být jinak, ale vedle toho – buďme k sobě upřímní – předvedená hudební složka jen těžko nabídne něco víc, nějaký hlubší zážitek než v podstatě kterákoliv hard rock/heavy metalová kapela. Netrhá to uši, sem tam to má i své momenty, ale nic úchvatného či vyčnívajícího. Nebo alespoň mě žádná z instrumentálních pasáží do kolen neposlala, a že se to občas některým kouskům povede.

Toho se ale člověk může spíš dočkat v sólo tvorbě některého z muzikálních virtuozů, kterým je malá jejich domovská kapela. Zpěváci tu spíš bývají od svého zpěvu. Ostatně třeba takové sólové kousky Bruce Dickinsona poslouchám taky jen a pouze kvůli Bruceovi a ničemu jinému. A na poli vokálním jde maestro Jørnovi jen těžko něco vyčíst. Konkrétně by to za mě byl snad jen cover “Ride Like the Wind”, kam mi Jørnův jinak skvělý a krásný hlas vyloženě nesedí, a během náslechů jsem tento song začal radši přeskakovat. Ono popravdě se mi tenhle song moc nelíbí ani v originále, zřejmě je to o vkusu a nevysvětlitelných osobních preferencí.

Jinak je ovšem na albu desítka dalších kousků, z nichž sice žádný vyloženě nevyčnívá, ale zato každý jeden představuje příjemně poslouchatelný hevík. Když to vezmu kolem a kolem, tak úplně nejvíc se mi líbí hned úvodní “My Road”, a to proto, že zde Jørnův hlas vyniká v tomto “intru” díky upozaděné hudbě ještě více než kde jinde, i když si na něj musíme počkat celou první minutu kytarového vybrnkávání. Pak taky není vůbec špatná balada “Black Morning”, která ve mně nesmírně evokuje “americkou” atmosféru, touhu sednout na Harleye a vyrazit na jízdu po Route 66. Možná to nebyl původní záměr songu, ale působí to na mě tak…

Když pak zvážím všechna pro a proti, jsme někde na průměru. Myslím, že sedmička bude tomuto albu slušet. Kapela Jorn, to je zpěvák Jørn Lande a jeho hlas. Není to nic převratného, nic nepopsatelně úžasného, ale zároveň se to dobře poslouchá a řekl bych, že žádný fanda hard rocku a heavy metalu poslechem neprohloupí.


Další názory:

Těžko hodnotit. “Bring Heavy Rock to the Land” v jádru špatná deska rozhodně není, přesto má jeden dosti zásadní problém – je přepříliš obyčejná. Album samotné je úplně v pohodě, poslouchá se náramně, člověk si při něm úplně automaticky klepe nohou do rytmu, ale jak se v něm pokusíte najít něco víc než jen pěknou kulisu k nějaké práci, zbyde vám ničím neobjevný heavy metálek křížený s hard rockem, který jste slyšeli už minimálně stokrát a mnohokrát i v lepším podání. Samotný hlavní protagonista Jørn samozřejmě zpívá opravdu skvěle, o tom, že má tenhle chlápek zlato v hrdle, není sebemenšího sporu, ale samotný výtečný hlas jinak obyčejný materiál prostě nevytáhne. Přesto nepopírám, že jsem “Bring Heavy Rock to the Land” několikrát s náramnou chutí poslechl.
H.

Jørn sází alba jak Baťa cvičky, je fuk, jestli jde o živák, album předělávek či největších hitů, tenhle charismatický zpěvák má své fanoušky omotané kolem prstu a já jsem jedním z nich. Na každou jeho desku se těším, byť si hned po prvním poslechu říkám, proč já to vlastně poslouchám. Kvůli Jørnovi. To je jediný důvod. I když nejsou jeho skladby hudebně kdovíjaká revoluce, ostatně na “Bring Heavy Rock to the Land” to platí jakbysmet, tak mi ten jeho nezaměnitelný a nádherný hlas dá na tento nedostatek vždycky zapomenout. Prostě si představte průměrný hard rock/heavy metal s geniálním zpěvákem, asi tak. Docela překvapivě působila předělávka jeho domovských Masterplan, která se mi líbí víc než originál, a jasným vrcholem je pro mě chytlavá titulka. “Bring Heavy Rock to the Land” nijak nevybočuje z osy, kterou si Jørn na předchozích deskách načrtl, a je fakt, že tohle po něm člověk chtít vlastně ani nemůže, to co dělá, dělá dobře.
Kaša