Archiv štítku: hard rock

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sunrise to Sundown
02. Diamond Under Pressure
03. What Doesn’t Kill You
04. Hard Road
05. Still Hunter
06. No Man’s Land
07. I Turn to Stone
08. Dark Light Child
09. Lonely Freedom
10. You’ve Been Fooled
11. Southern Star

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli budou Spiritual Beggars nejspíš už navždy stát tak trochu ve stínu slavnějšího působiště jejich stěžejní opory Michaela Amotta, jímž jsou již léta melodicky deathmetaloví Arch Enemy, tak to neznamená, že by jeho bokovka produkovala hudbu méně kvalitní. Aniž bych chtěl tvorbu obou jeho skupin nějak srovnávat, protože už jen hudebním zaměřením to není tak úplně možné, tak jsem toho názoru, že to hodnotnější poslední roky vychází právě z alb hardrockových klasiků. Ti si v uplynulých dvou dekádách museli zvyknout na to, že hrají spíše druhé housle, ovšem o to působivěji jejich poslední desky znějí.

Spiritual Beggars se již od své prvotiny vezou na vlně hard rocku ze 70. let, a ačkoli v období svých prvních alb byli tlačení spíše do stonerrockové škatule, tak si vytvořili specifický zvuk, díky němuž je lze jednoduše rozpoznat. A nejinak je tomu na novince pětice, jejíž sestavu tvoří krom již zmíněného kytaristy Per Wiberg za klávesami, Ludwing Witt u bicích, Sharlee D’Angelo na base a zpěvák Apollo Papathanasio. Po poslechu „Sunrise to Sundown“ mám dokonce dojem, že Spiritual Beggars nezněli nikdy lépe a uvěřitelněji, než jak to předvádí na své deváté řadové desce. Důvodů to má několik, přičemž ten hlavní spatřuji v hlavní osobě kapely. Michaelova skladatelská lehkost a kytarová virtuozita s každým albem roste do takových výšin, že kdyby ten borec hrál v trochu jiné době, tak se o něm zcela jistě mluví jako o jednom z největších kytarových střelců minulého století.

Dalším důvodem, díky němuž Spiritual Beggars rostou album od alba, je příchod zpěváka Apolla, jenž se ke čtveřici připojil těsně před vydáním „Return to Zero“. Tímto krokem se skupině otevřely manévrovací prostory, a přestože je výsledek v jistém ohledu totožný s tím, co produkovali na svých prvních albech, tak ten silný nádech atmosférou Deep Purple vylézá s každým dalším počinem čím dál víc na povrch. Už jsem zaslechl názory, že poslední alba znějí skoro jako Deep Purple Revival s tím rozdílem, že chybí ty letité songy, jaké zná každý. Ale to by zase k Spiritual Beggars bylo trochu kruté. V jejich případě totiž nikdy nešlo o složité hudební struktury a objevování zákoutí, která před nimi nikdo neprobádal. A „Sunrise to Sundown“ je toho zářným důkazem. Hlavní je snaha vytvořit šlapavou kompozici, jež už v samém zárodku musí znít za každou cenu retro, ale jakoukoli umělou snahu tam já necítím, takže Michaelovi věřím, že tuhle hudbu sype z rukávu naprosto přirozeně.

Jakmile se totiž rozezní skvělý úvodní kytarový motiv titulního válu, tak se fanouškům starých vinylů musí rozzářit úsměv na rtech, protože tohle je retro jak bič. A nemyslím to nijak hanlivě. Michael Amott zas jednou dokazuje, že umí složit suverénní klubovou kytarovku pro staromilce a znít při tom velmi svěže. Právě „Sunrise to Sundown“ je ten typ písně, které mám na Spiritual Beggars nejradši. Takže v tomto ohledu je z mého pohledu první polovina nahrávky o něco málo lepší, protože obsahuje písně, jež mají silnější hitový potenciál. Já vím, že to automaticky neznamená vyšší kvalitativní standard, ale v případě obdobně laděné hudby jsou ty mocné refrény a vzletné melodie vyloženě žádoucí. Díky tomu tedy boduje hlavně úvod nahrávky, kdy na první vál navazuje „Diamond Under Pressure“ se skvělým klávesovým úvodem a rovněž rychlovka „What Doesn’t Kill You“. V druhé jmenované na nás Michael vytáhne trochu drsnější riff a klasické heavymetalové kytarové sólo, díky čemuž jsem po dlouhé době slyšel v hudbě Spiritual Beggars ducha Arch Enemy a nevědomky vytvořil z této vypalovačky nejsilnější píseň alba.

Minimálně do skončení „Still Hunter“ nemá album žádnou chybu a nechybí mu jak spád, tak koňská dávka energie. Při probírání druhé poloviny si ovšem nemůžu pomoct, ale jsou zde zastoupeny i písně, bez nichž bych si „Sunrise to Sundown“ dokázal úplně bez problému představit. Není jich sice tolik, ale jsou tam. Myslím tím hlavně jalovou „I Turn to Stone“, jež sice pěkně duní a výrazné bicí jsou předzvěstí toho, že se něco chystá, to „něco“ však bohužel stále nepřichází, takže touto písní si Spiritual Beggars odbývají první slabší chvilku. Tou druhou je „Lonely Freedom“, na níž jsou nejzajímavější kytarové efekty dodávající hypnotickému riffu až psychedelický nádech, ovšem jako celek je to kompozice lehce nezáživná. Opravdu jsem se bavil jen v její závěrečné třetině, kdy Michael odpálí skvělé kytarové sólo. Ani ve vypjaté rovině zpívající Apollo s touto písní nic neudělal. Jinak však drží Spiritual Beggars i v druhé polovině relativně vysoký standard, na nějž jsme všichni zvyklí (viz „You’ve Been Fooled“ či pomaleji vystavěná „No Man’s Land“).

Možná to bude znít jako nesmysl, ale na aktuální formě Spiritual Beggars se mi líbí, že se jim kromě sprostého kopírování starých osvědčených postupů daří znít v rámci svých omezených možností současně a svěže. Dokázal bych si totiž představit, že by se na zadní straně „Sunrise to Sundown“ nacházel jako datum vydání rok 1975, ale i přesto ty písně znějí současně. Pokud vezmu pouze alba, na nichž zpívá Apollo, tak nemá novinka konkurenci a nebýt lehce nevyvážené druhé poloviny, jež trošku sráží celkový dojem, tak bych řekl, že máme tu čest s nahrávkou, jež atakuje pozice, které již celá léta drží dvojice „Ad astra“ a „Demons“. A to je v podání kapely, která by si mohla dovolit točit alba jen z obyčejné setrvačnosti, mnohem víc, než jsem před vydáním čekal.


The Sword – High Country

The Sword - High Country
Země: USA
Žánr: hard rock / stoner rock
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Razor & Tie

Hrací doba: 50:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Americká parta The Sword se vcelku rychle vypracovala v jednu z mladých nadějí slibující budoucnost zámořské kytarové muziky. Přesně takhle na ně bylo v dobových článcích nahlíženo někdy v období jejich třetího alba „Warp Riders“, pro nějž se nebáli vytvořit si vlastní sci-fi lyrický koncept, který jednotlivé skladby splétal dohromady. Kousek jistě ambiciózní, ovšem zároveň si na sebe The Sword upletli bič, protože nejen v mých očích bude už navždy každé jejich album podrobeno křížovému srovnání právě s třetí plackou, která naplnila pověry a ukázala se jako opravdu přelomová pro tuto čtveřici.

S přibývajícími alby se The Sword vzdalují svým metalovým počátkům, což je fakt, který i přes nepříliš klesající kredit od minulého „Apocryphon“ neslyším úplně rád, protože to byla právě kombinace heavy metalové drsnosti se vzletností starého hard rocku a špetkou stoneru, která na prvních třech albech odzbrojovala posluchače s velkou grácií. Na minulém „Apocryphon“ se The Sword zaměřili spíše na houpavé stoner metalové riffy a retro atmosféru, kdežto novinka je ještě o krok dál heavy metalu a naopak blíže k náruči hard rocku, jenž se je kombinovanán se stoner rockem po vzoru Kyuss.

Původně jsem se zdráhal odsuzovat The Sword za to, že se vyvíjí, protože to je přesně to, co člověk od kapely očekává a v mnoha případech po tom touží, ale já vám nevím, mně prostě přijde ostřejší a techničtější stránka hudby The Sword přitažlivější než jasně definované hard rockové postupy, které jsou na „High Country“ ke slyšení. Dalším krokem vedle je přetažená stopáž. Patnáct skladeb, 50 minut, to není nic, co by stoner rockové písně s retro nádechem dokázaly utáhnout jen tak na hezký úsměv. Zvlášť když si vezmu v potaz fakt, že s přibývajícími minutami působí „High Country“ čím dál víc repetitivně.

V tomto ohledu jsou tedy The Sword od své dřívější podoby vzdálení i kvalitativně, protože jako celek už to není taková palba, za jakou se daly označit dřívější placky. Přesto si však The Sword uchovali cit pro propracované vokální linky, v nichž tentokrát ubylo vícehlasů, které byly ke slyšení hojně na „Apocryphon“. S tím, jak ubývá technických a tvrdých momentů, mi přijdou The Sword nejsilnější v kouscích typu „Tears Like Diamons“, jenž je sám o sobě hudebně dosti minimalistický, ale po zapojení vokálu představuje efektní celek.

Za zmínku stojí třeba ještě „Empty Temples“ a „Suffers No Foods“ se zajímavými klávesami na pozadí. To jsou songy, které mi přijdou zajímavější než snaha o oživení v podobě akusticky teskné instrumentálky „Silver Petals“ či experimentální psychedelické „Turned to Dust“. Ty mi do konceptu „High Country“, které je plné střízlivě smýšlejících písní stojících na jasném motivu, příliš nezapadají. S mírným odstupem se novinka v diskografii The Sword neztratí a ostudu neudělá, ale že bych z ní spadl na zadek, to se tentokrát nestalo.


Graveyard – Innocence & Decadence

Graveyard – Innocence & Decadence
Země: Švédsko
Žánr: retro hard rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Hrací doba: 42:43

Odkazy:
facebook / twitter

Zdá se to jenom mně, nebo čtvrté album Graveyard proplulo tak nějak nenápadně a bez výraznější stopy? Samozřejmě jsem zaregistroval, že se blíží vydání a že samotné vydání proběhlo, ale ty tam jsou nadšené ohlasy z dob „Hisingen Blues“ a „Lights Out“, které tyto švédské milovníky staré tvorby Deep Purple a Creedence Clearwater Revival katapultovaly do závratných výšin módní vlny hard rocku s retro nádechem. Ještě před třemi lety jsem o Graveyard mluvil jako o nejlepším představiteli takto laděných kapel, kterých se zničehonic vyrojilo všude dostatek, ale po „Innocence & Decadence“ bych svůj názor mírně poopravil.

Celkově čtvrté album Graveyard, „Innocence & Decadence“, postrádá lehkost a cit pro vkusné oživení starého hard rocku se špetkou psychedelie 60. let. Neříkám, že čtveřice začala znít nějakým způsobem nepatřičně a její novinka je neposlouchatelný blábol, ale k naprosté spokojenosti, kterou jsem před prvním poslechem považoval za tutovku, mi na patře zůstává pachuť „jen“ dobře odvedené práce. Práce a sázky na jistotu, jíž si Graveyard nikoho nerozhází. Ani by mi nevadilo, že se jedná o stále tentýž model, kterým Švédové překvapili na své druhé placce, protože samotné hudební směřování je mi velmi blízké a nezpochybňuji fakt, že Graveyard umí tu starou atmosféru přenést opravdu se vším všudy, ale jedenáctka skladeb mi tentokrát nepřijde ve všech případech po kvalitativní stránce na takové úrovni, jak jsem od Graveyard očekával.

Možná ze mě mluví jen zklamání po předchozím „Lights Out“, což je skvělá placka, na níž „Innocence & Decadence“ strádá, kdo ví. Na úvod mi to tak ještě nepřišlo, protože „Magnetic Shunk“ je skvělá retro jízda se silným kytarovým riffem v zádech, ovšem s přibývajícími minutami těch opravdu pamětihodných momentů není tolik, kolik bych si ke své vlastní spokojenosti představoval. Jmenovitě mě zaujala bluesová balada „Exit 97“, valivá „Can’t Walk Out“ a rychlejší „From a Hole in the Wall“. To jsou písně, u nichž mi i po vícero posleších naskakovala husí kůže a můžu o nich mluvit jako o kompozicích, které navazují na zdařilou dvojici předchůdců.

S přivřenýma očima připočtu ještě závěrečnou tesknou „Stay for a Song“, jež zní ze všech písní nejaktuálněji, a přesto s typickým rukopisem Graveyard. Překvapením je pak „Too Much Is Not Enough“ s ženským sborovým vokálem, což je prvek, který čtveřice použila snad úplně poprvé a není to vůbec špatné. Když už nic, tak překvapili, což se v takto úzkých stylových mantinelech cení.

Ten zbytek je takovou klasickou formulkou s ochranou značkou Graveyard, což nevidím jako fakt, přes nějž se nelze přenést, ale chybí tomu moment překvapení „Hisingen Blues“ a vysoká koncentrace skvělých momentů předešlého „Lights Out“, takže už jen proto nemůže být „Innocence & Decadence“ tak dobrou deskou, jak jsem v době před vydáním věřil. V dosavadní diskografii Graveyard ji tak patří až poslední příčka, přestože formální kvality ji upřít nelze.


Def Leppard – Def Leppard

Def Leppard
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Let’s Go
02. Dangerous
03. Man Enough
04. We Belong
05. Invincible
06. Sea of Love
07. Energized
08. All Time High
09. Battle of My Own
10. Broke ‘n’ Brokenhearted
11. Forever Young
12. Last Dance
13. Wings of an Angel
14. Blind Faith

Hrací doba: 54:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britští melodici Def Leppard nikdy nepatřili ke zrovna produktivním formacím. Dokonce i v letech své největší slávy, jež je obecně spatřována v konci 80. let, kdy ležely Def Leppard u nohou celé stadióny, nesázeli svá novinková alba jako na běžícím páse a dávali si pravidelně na čas. Upřímně nevím, co všechno stálo za současnou mezerou, která se natáhla až na sedm let, ale řekl bych, že svůj podíl na tom má určitě zdravotní stav Viviana Campbella. Tomu byl před lety diagnostikován nádor na mozku, a musel se tak podrobit dlouhé léčbě, a protože s kapelou zdatně vystupuje a v jejich řadách nahrál aktuální eponymní album, tak doufejme, že je vše na nejlepší cestě k plnému uzdravení.

Def Leppard patří ke kapelám, které si své aktuální pozice musely vydobývat mnohem obtížněji než jiné party, jež v blyštivě zářivých oblecích obrážely koncertní štace ve zlatých 80. letech. Nevím jak vám, ale mně přijde, že jejich tvorba, která je již dost vzdálená zásadním počinům, je už dobré dvě dekády dost jalová. Abych byl přesný, tak z mého pohledu je vše, co následovalo po „Adrenalize“, přinejlepším jenom průměrné. A to myslím na poměry Def Leppard samotných. Alba jako „Slang“, minulé „Songs from the Sparkle Lounge“ nebo naprosto zbytečné album coverů „Yeah!“ jsou záležitosti sotva jednoho poslechu.

A věřte, že to neříkám s úsměvem na rtech, protože chovám k Def Leppard jistý nostalgický vztah, jejich staré hity prostě můžu a situaci, kam se tito Britové ve studiové kvalitě dostali, je tak trochu smutná. Pravidelně se sice razí na turné, ale tam se hrají ty staré vály, které chtějí všichni slyšet, protože nikoho nezajímá průměrný materiál z „X“ nebo podprůměrný ze „Songs from the Sparkle Lounge“. Všichni chtějí slyšet klasiky „Hysteria“, „Pour Some Sugar on Me“„Photograph“. Tím jsem od „Def Leppard“ trochu odbočil, ale kam se tím snažím dostat, je otázka, jestli se novinkovému albu podařilo alespoň částečně napravit nepříliš dobrou pověst, již poslední alba „budovala“. Jsem moc rád, že můžu říct, že ano.

„Def Leppard“ sice není taková pecka jako starší materiál, ale v to snad ani nikdo nedoufal, no ne? Co jsem naopak od Def Leppard očekával, tedy spíš doufal, že bych mohl dostat, tak to byl pohodový, pěknými melodiemi prolezlý stadiónový rock, který si v sobě ponese odkaz starších věcí, a přesto nebude znít jako vyložená svatokrádež ve svém vlastním chrámu. A to jsem dostal. Pravda, děje se tak na trochu větším prostoru, než by bylo ideální, protože 14 skladeb je i přes jejich obecnou krátkou hrací dobu a všeobecnou chytlavost hodně. A bohužel se na takové ploše našel prostor i pro několik vatovitých kusů, které celkový dojem lehce sráží. Na druhou stranu si dokážu živě představit, že několik skladeb by se okamžitě mohlo zařadit do stabilního koncertního setlistu kapely a zařadit se mezi ty letité fláky, na něž všichni čekají.

Kdybych měl být konkrétní, tak za nejsilnější momenty, které si to s určitou dávkou rezervy můžou rozdat i se starším materiálem, považuji zejména hymnickou „Dangerous“, „Broke ‘n’ Brokenhearted“, rychlejší „All Time High“ a určitě i pomalou „We Belong“ s obrovským hitovým potenciálem. Všechny tyto spojuje jeden zásadní prvek a to je cit pro lehkost a dobrou melodii a vše je navíc hezky protkáno odkazem na svou vlastní minulost. Právě onen cit pro melodii Def Leppard na posledních albech dost výrazně chyběl a třeba předposlední studiová placka mi v tomto ohledu přišla žalostně slabá.

Je radost slyšet, že jsou Def Leppard ještě schopni složit takové stadiónové tutovky jako „Dangerous“„All Time High“. Joe Elliott pěje skoro jako za starých dobrých časů, a když se rozezní hymnické sborové vokály v refrénu „All Time High“, tak si připadám, jako kdybych poslouchal staré Def Leppard. Nemám sice věk na to, abych mohl jakožto aktivní posluchač pamatovat vydání „Hysteria“, protože v té době jsem měl jiné starosti s dudlíkem v puse, ale můžu říct, že se ve mně při poslechu řady písní z novinky probudila jistá forma nostalgie, protože Def Leppard byli jednou z prvních kapel, které jsem před mnoha lety pravidelně doma slýchával.

Pokud se na „Def Leppard“ nachází skladba, která necílí hlavně na staré fanoušky kapely a na jejich nostalgickou strunu, tak je to zcela jistě „Battle of My Own“, která je oproti vzdušným hymnám typu „Invincible“„Wings of an Angel“ minimalistická. Žádné velké sbory, ani kytarové melodie; „Battle of My Own“ stojí v první polovině na akustické kytaře, utlumené rytmice a charismatu Joea Elliotta, kdežto ve druhé polovině je ke slyšení orientální smyčcový podklad. Těžko říct, kam tím Def Leppard směřovali, ale musím říct, že mě to baví. Je to takové osvěžení, a přestože mi tato píseň na album jako celek příliš nepasuje, tak to neznamená, že je špatná.

Def Leppard

Co se na „Def Leppard“ naopak příliš nevyvedlo, tak jsou to výplně „Sea of Love“„Energized“ z první poloviny. Ty nemají nic, čím by dokázaly zvednout ze židle a považuji je za nezbytný podprůměr, kterého Def Leppard naštěstí na novinku nacpali mnohem méně než minule. Nebaví mě ani balady „Last Dance“„Blind Faith“. Obě jsou poplatné tomu, co člověk od podobných věcí očekává, takže zbytečný patos a nezáživná hudební struktura, kdy snad jen aranže v druhé polovině „Blind Faith“ překvapí, ale to je bohužel málo. Na tyhle čtyři věci se při poslechu snažím nesoustředit, protože řeknu na rovinu, že kdyby se na albu nenacházely, tak vlastně nevím, jestli bych měl co vytýkat. On ten zbytek je totiž tak pohodový a nese si potřebnou kvalitu značky Def Leppard, že jsem až překvapený tím, jak to starým klasikům vyšlo.

Škoda té nevyrovnanosti, kvůli níž „Def Leppard“ trochu strádá, ale není to nic, díky čemu by se poslech měl stát vyloženě nepříjemnou záležitostí. Naopak, Def Leppard si připravili silnou kolekci několika skladeb, které mají vše, co od této party očekávám. Staré melodie a novější postupy v aktuálnějším zvukovém hávu. Víc jsem snad ani nechtěl, takže kdybych měl jednoduchou matematikou počítat celkové skóre, tak počtem povedených songů ke slabším kusům je to 10:4, což není vůbec špatné. Doufám, že na další placku se již nebude čekat sedm let a že bude minimálně stejně tak kvalitní jako „Def Leppard“, protože v tom případě se o budoucnost této legendy bát nemusíme.


The Winery Dogs – Hot Streak

The Winery Dogs - Hot Streak
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Loud & Proud Records

Hrací doba: 65:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Mike Portnoy opouštěl řady Dream Theater, bylo jasné, že nebude jen tak zahálet, ovšem to, že se jeho hlavním působištěm stanou The Winery Dogs, by řekl jen málokdo. Přeci jen se čekalo, že dá dohromady novou prog metalovou formaci, v níž se obklopí neméně váženými jmény, případně že se konečně vrhne na svůj milovaný thrash, jako tomu udělal až letos v řadách projektu Metal Allegiance. The Winery Dogs jsou totiž čistokrevně hard rockovou formací, která ctí klasické postupy, a Portnoy se musel spokojit s velmi úspornou hrou ve prospěch celku, kde na nějaké složité výplně není čas. A že jim to dohromady sluší, o tom se The Winery Dogs snaží přesvědčit na svém druhém albu „Hot Streak“.

Přestože jsem začal povídání o Portnoyovi, tak vězte, že tou hlavní persónou je zde Richie Kotzen, jehož sólová alba s bluesovým citem mě dlouhá léta míjela a jehož kvality jsem dokázal ocenit až s příchodem debutu „The Winery Dogs“ z roku 2012. Tento šikovný kytarista a velmi zdatný zpěvák se správně nakřáplým hard rockovým vokálem ze staré školy je tím hlavním tahounem na „Hot Streak“. A aby to bylo komplet, tak dodám, že třetím do party budiž basák Billy SheenanMr. Big.

Dohromady tvoří tato trojice velmi semknuté hudební těleso, které na svém druhém albu vyznává lásku hard rocku s lehkým blues rockovým nádechem. Úvodní svižná „Oblivion“ tomu ještě příliš neodpovídá, protože její energický přetlak má k bluesovému cítění ve stylu „Empire“ a „War Machine“ daleko. Těžko však říct, která poloha sluší The Winery Dogs více, a jako by to nevěděli ani sami, tak prokládají písně s hymnickými ambicemi („Campain Love“, „How Long“) rychlejšími kusy typu „Hot Streak“ či „Ghost Town“. Hodně se povedla v samém závěru se nacházející „Devil You Know“, která zvedá už méně záživný konec nahrávky, a druhá „Captain Love“AC/DC feelingem. Je ovšem fakt, že takto bych s vybíráním povedených motivů mohl pokračovat ještě chvíli, protože formálně jsou ty skladby zatraceně vyrovnané.

Spolu s výše uvedeným nemám výhrady ani k individuálnímu nasazení a konečnému vyznění nahrávky, která je velmi autentická a stylově příslušná bez nějaký zbytečných experimentů, ale problém u mě nastává ve chvíli, kdy si mám „Hot Streak“ poslechnout jen tak na jeden zátah. V tu chvíli je na můj vkus 65 minut strašně dlouhá doba a ani silné charisma Richieho Kotzena nedokáže zvrátit nastupující upadání pozornosti, které se kolem zvláštně roztančené „Spiral“ začne stupňovat. Kdybych měl dvojku The Winery Dogs postavit do řady hned vedle „The Winery Dogs“, tak debut v případě lámání chleba malinko upřednostním, protože mě svého času bavil víc. Tak jako tak je The Winery Dogs povinnost pro milovníky starého dobrého hard rocku s velmi chytrými nápady a silnými výkony všech zúčastněných.


Bear Bone Company – Bear Bone Company

Bear Bone Company – Bear Bone Company
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / metal
Datum vydání: 29.8.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Fade
02. Kiss ‘n’ tell
03. Don’t Belong
04. Burkitt Lymphoma
05. Down in Flames
06. Bear Bone
07. Way Back Home
08. Drinkin’ Time
09. Hangin’
10. Fallin’ Down
11. Life’s About
12. Suicide

Hrací doba: 50:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Švédská trojice Bear Bone Company byla založena v roce 2012 ve švédském Örebru a letos vydává své eponymní debutové album. Takhle jednoduše by se dala shrnout historie této nepříliš letité sebranky, jíž byste ovšem ten nízký věk a z toho plynoucí potencionální nezkušenost hádali jen velmi obtížně, protože jestli je na albu něco ke slyšení, tak je to (mimo jiné) pořádná dávka sebejistoty a zkušeností. Zároveň je to nahrávka, díky níž byste severský původ kapely poznali taktéž velmi stěží, protože „Bear Bone Company“ je od prvních momentů prezentováno jako nálož ostrého rock / metalu pro americké tvrďáky. Tedy alespoň tak na mě hudba těchto borců působí.

Oni sami Bear Bone Company se popisují jako kombinace hudby Pantery a Kiss s lehkým dotekem Black Label Society, Garyho Moorea a Foo Fighters. To je samo o sobě kombinace dosti rozmanitá, protože se od osmdesátkového rocku dostáváme k metalu a mainstreamovému hard rocku současnosti, takže se člověk může oprávněně obávat výsledku představující neforemný patvar všeho výše uvedeného. A to se naštěstí nekoná. Netvrdím, že „Bear Bone Company“ je albem, kterému se nedá vytknout vůbec nic, koneckonců k tomu se ještě dostanu, ale pokud budu mluvit jen čistě o hudebním směřování, tak pánové představují vcelku ujasněnou verzi motorkářského hard rocku s metalovými riffy. Zapomeňte však na stupidní buranství v podobě Five Finger Death Punch, protože Bear Bone Company jsou mnohem více zakořenění v rockově melodických postupech a jejich vzletně melodické refrény bez patosu jsou často skvělým vyvrcholením dané písně.

Příjemně mě překvapila schopnost Bear Bone Company napsat líbivou písničku, aniž by se muselo lovit ve vlnách toho nejtuctovějšího rockového moře, takže i když by se řada válů dala označit za vkusné hitovky (minimálně první čtyři kousky jsou skvělé), nebojte se přitepleného halekání. Zpěvák a kytarista B.K. zpívá zemitě přírodně neučesaným vokálem, jenž se neštítí ani vyšších poloh a právě jeho práce s vokálními linkami skladby často zvedá na vyšší úroveň, než na jakou by samy o sobě stačily. Ukázkou budiž hned úvodní rychlovka „Fade“, která je vcelku obyčejná halekačka v rychlejším tempu. Jasně, útočný riff a hlavní melodie nedají posluchači důvod k nudným myšlenkám, nicméně díky energickému vokálu se z ní stává jeden z top momentů první půle „Bear Bone Company“.

Na tomto místě bych si dovolil vytknout hlavní nedostatek, který jsem s albem po čas našich společných chvil měl. Jakkoli je ta hudba energická a upřímná, tak dříve nebo později se dostaví pocit, že je to stále totéž, přičemž v druhé polovině, tedy spíše v polovině seznamu skladeb, začne „Bear Bone Company“ na chvíli ztrácet dech a na našlapaný úvod, kde se střídá jedna hitovka za druhou, to nestačí. Za mě osobně by albu prospělo lehce zkrácení hrací doby, protože 50 minut je na takovouhle hudbu dost, a pokud kapela v rukávu nemá opravdu skvělý materiál, tak je i těch 12 písní na škodu a dokázal bych si představit, že zásah producenta zvenčí dotlačí kapelu na nějakých 35 až 40 minut, aby byl ten dopad nahrávky přímočařejší a pro posluchače stravitelnější.

Pokud budu hovořit o jednotlivých skladbách konkrétněji, tak můžu říct, že se mi zalíbily rychlejší vály „Fade“, titulní „Bear Bony Company“ a „Drinkin’ Time Again“. Špatná není ani závěrečná „Suicide“, ovšem na té mi příliš nevoní refrén. Jestliže jsem o úvodu mluvil jako o úseku desky, kde je přehitováno, tak vězte, že to nejlepší na albu přichází s dvojicí střednětempých pecek „Kiss ‘n’ Tell“ a „Don’t Belong“. Zatímco ta první zní jako zpomalená verze úvodní „Fade“ s tím rozdílem, že vkusně kombinuje tvrdý riff ze slok s našlapaným refrénem, tak „Don’t Belong“ je odpovědí na americký alternativní rock v podání Salivy, jíž mi Bear Bone Company taky občas připomenou.

Ve slabých věcech se nechci nějak přehnaně babrat, takže jen v rychlosti vypíchnu dvojici slabých kusů, které rozjetou atmosféru zabíjí utahaným tempem a nepříliš přesvědčivými nápady. Patří sem „Down in Flames“, na níž zaujme snad jen místy kvílivá kytara po vzoru Zakka Wyldea, a „Way Back Home“. Ta přináší na poměry zbytku desky poměrně neotřelý kytarový motiv, nicméně veškerá snaha je zabita v otřesném refrénu, jehož omílání natáhlo píseň až k pěti minutám hrací doby, což je moc.

Bear Bone Company

Přestože má „Bear Bone Company“ jako celek nějaké ty dílčí nedostatky, tak jsem byl vlastně příjemně překvapený úrovní sebejistoty, která z tvorby této tříčlenné sebranky srší. Dobrý zvuk, skvělé instrumentální výkony, z nichž vyčnívá kytarová práce, a hlavně kopa poctivých rockových vypalovaček. Určitě je můj úsudek ovlivněný tím, že tyhle zámořské hard rocky / metaly můžu, ale zase si o sobě myslím, že stupidní blábol ještě poznám a „Bear Bone Company“ mezi něj nepatří. Naopak se jedná o album s chytře a účelně vyznívajícími písněmi a minimálně jako hudba do baru a na pivní párty je to dobrá a poslouchatelná záležitost.


Motörhead – Bad Magic

Motörhead - Bad Magic
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 28.8.2015
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Victory or Die
02. Thunder and Lightning
03. Fire Storm Hotel
04. Shoot Out All of Your Lights
05. The Devil
06. Electricity
07. Evil Eye
08. Teach Them How to Bleed
09. Till the End
10. Tell Me Who to Kill
11. Choking on Your Screams
12. When The Sky Comes Looking for You
13. Sympathy for The Devil

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před dvěma lety sepisoval recenzi posledního alba Motörhead, „Aftershock“, vyjádřil jsem slabé pochybnosti nad Lemmyho pověstnou aurou nesmrtelného barda, kterého nic neskolí. Právě v tom roce se začaly objevovat první zvěsti, že s legendou těžkého kovu není vše v naprostém pořádku, a přestože tyto zprávy v uplynulých dvou letech neutichaly, naopak to s Lemmyho zdravím vypadá bohužel ještě o něco hůře, tak ten chlap je stále tady a dál si natáčí ve studiu a snaží se živě vystupovat. Lemmy je prostě legenda, a ať už si o jeho aktuální kondici, kdy díky častému rušení a předčasnému ukončování koncertů tak trochu podkopává svoji pozici pro důstojný odchod do hudebního důchodu, myslím cokoli, tak studiově je to pořád ten samý bastard, který se svými Motörhead nedělá žádné ústupky.

Tahle parta si drží již dlouhá léta své osvědčené postupy, které se nijak zásadně nemění, a protože se tady bavíme o kapele, již by měl znát každý, kdo se alespoň v základním měřítku zajímá o metalovou hudbu, tak si tentokrát odpustím nějaké hlubší představování toho, jak „Bad Magic“ zní, protože když řeknu, že zní jako Motörhead, tak to je výmluvné až na půdu. A přestože si člověk u 22. řadového alba může říkat, že už toho bylo fakt dost a těch dvouminutových vypalovaček už se dávno přejedl, tak mě osobně vždycky jednou za dva roky popadne Lemmy se svými kumpány s novým albem v zádech do svých spárů a hezkých pár týdnů mě nepustí.

„Bad Magic“ je v kontextu alb posledních dvou dekád průměrnějším počinem a nemůže se rovnat s takovými opusy jako „1916“, „Bastards“ nebo předchozím „Aftershock“, které vyčnívalo z delší linie klasických alb Motörhead. V tomto ohledu novinka spadá spíše někam k „Motörizer“ a „The Wörld Is Yours“ (ačkoli oba tyto počiny svou kvalitou novinka předčila), takže to znamená, že je oproti minulejšku rychlejší, jednotvárnější a postrádá vyloženě pamětihodné momenty, jež by vás vyfackovaly hned při prvním poslechu, což byl naposledy famózní otvírák „Heartbreaker“ nebo pomalejší „Lost Woman Blues“. Na „Bad Magic“ jsou k naleznutí až na jednu výjimku výhradně skladby spadající k prvně jmenované, takže rychlejší fláky s Lemmyho burácející basou, přesně uhánějícími bicími Mikkeyho Dee a klasickou heavy metalovou kytarou Phila Campbella. Trojice je to za ty dlouhé roky bezpečně sehraná a jejich uvěřitelnost dokáže vyvážit slabší přísun opravdu znamenitých skladeb.

A právě to je tak trochu příklad „Bad Magic“. Netvrdím, že to je špatné album, to v žádném případě, jen si myslím, že tentokrát Lemmy Kilmister natočil standardní desku, která je sice hodná jména Motörhead, ale která si plyne až zatraceně rychle a místy až bez nutkání zaujmout. Jasně, energie má na rozdávání, ale totéž by se dalo říct o všech albech, jež pod logem „Motorové hlavy“ vyšla, a právě proto si budu vždy cenit víc desek jako „1916“ než „Sacrifice“. Alespoň zdánlivá barvitost a hitovost Lemmymu vždy slušela a v tomto ohledu tak z „Bad Magic“ vyčnívá jen baladická „Till the End“, která se svou posmutnělou náladou a až nostalgicky znějícím Lemmym, patří k tomu nejlepšímu, co novinka nabízí.

Samozřejmě by nebylo něco v pořádku, kdyby jedinou písní na albu Motörhead, která by stála za vypíchnutí nad rámec celku, byla balada. Nebojte, pro milovníky rychlejších písní je tady hned celá řada zástupců. Někteří mi sice přijdou méně zdařilí a více tuctoví, kam bych přiřadil „Electricity“ a „Tell Me Who to Kill“ z druhé poloviny „Bad Magic“, ale naproti nim jsou tady vyvedené hitové rychlopalby typu „Victory or Die“ a „Thunder & Lighting“, v nichž Lemmy cedí skrze zuby v rychlejším tempu své klasické texty na podkladu upleteném z kytarových riffů Phila Campbella, jenž si pravidelně zasóluje, a dovolím si tvrdit, že v současné formě se Motörhead nacházejí z velké části díky jeho kytarovému příspěvku, protože ty jeho riffy se jen tak neoposlouchají.

Mezi další silné momenty novinkové kolekce patří natlakovaná „Shoot Out All of Your Lights“ s explozivní prací Mikkeyho Dee a sborovým halekáním v refrénu, který má sílu probudit v posluchači touhu si s anglickými legendami zapět i navzdory své zjevné triviálnosti.

Střed alba je posluchačsky méně záživný, protože krom hitové „The Devil“ nestojí na vyložené pecce. Jak zmíněná „Electricity“, tak následující „Evil Eye“, která překvapí hrubým vokálem ve slokách, nepatří do zlatého fondu Lemmyho skladatelského umu. „Teach Them How to Bleed“ je typická halekačka, již částečně zachraňuje skvělý titulní riff a dostatek energie, jež tuhle záležitost žene kupředu, a je sympatické, že i když se jedná vlastně už o desátou desku stávající trojčlenné sestavy za posledních 20 let, tak se daří Motörhead a jejich letitému producentovi Cameronu Webbovi daří udržovat tuhle neměnící se bárku posluchačsky atraktivní a zvukově svěží.

V samém závěru desky se trojice nadýchne zase zpět k lepším výsledkům své práce, takže od agresivně temné „Choking on Your Screams“ se přechází v téměř závěrečnou hitůvku „When the Sky Comes Looking for You“ se svěžími kytarovými aranžemi na pozadí Lemmyho chrapláku. Poslední skladbou na „Bad Magic“ se nakonec stala překvapivá předělávka letitého hitu „Sympathy for the Devil“ z kuchyně dalších velikánů The Rolling Stones. Samozřejmě, že srovnávat s originálem není úplně na místě, ale Lemmyho zmetalizovaná verze se mi líbí více než pokusy od Guns n’ Roses nebo Ozzyho Osbournea.

Tvrzení, že Motörhead nahráli svou klasickou řadovou desku, která nijak nevyčnívá, může vypadat hanlivě a ano, svým způsobem to tak bylo myšleno, ale přesto je „Bad Magic“ albem dostatečně slušným na to, aby se o něm nemuselo hovořit jako o zklamání nebo dokonce jako o zbytečném počinu, který jen prodlužuje již dávno trvající tvůrčí stagnaci této velké značky. Kdepak, je to prostě a jednoduše další porce metalického rock ‘n‘ rollu z kuchyně legendárních Motörhead a já jsem za něj upřímně rád. Minule to sice byla zábavnější jízda, ale když se člověk zamyslí nad tím, že i v 69 letech to Lemmymu hraje takto dobře, tak nemám důvod na novinku plivat jedy.


Ghost – Meliora

Ghost - Meliora
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Loma Vista Recordings / Rise Above Records / Spinefarm Records

Tracklist:
01. Spirit
02. From the Pinnacle to the Pit
03. Cirice
04. Spöksonat
05. He Is
06. Mummy Dust
07. Majesty
08. Devil Church
09. Absolution
10. Deus in absentia

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Sice jde to klišé jako hrom, ale – říká se, že je to právě třetí deska, jež potvrzuje (anebo také vyvrací) kvality a především životaschopnost té či oné kapely. A chtělo by se dodat, že v případě někoho jako Ghost to platí obzvláště. Tahle skupina totiž vyletěla doslova jako raketa – možná skoro až moc, protože vzhledem k tomu, co tihle anonymní Švédové hrají a jak se prezentují, mi nepřijde, že by se hodili na pódia mamutích festivalů mezi metalový mainstream.

Vzpomínám si, jak jsem na Ghost narazil těsně poté, co v roce 2010 vydali svůj debut „Opus Eponymous“. Tehdy, v tu úplně první chvíli, se zdálo, že se z nich stane obskurní rockové retro pro fajnšmekry. A právě v téhle pozici by jim to náramně slušelo – pod firmou, jejímž vlastníkem je Lee DorrianCathedral a pod jejímiž křídly se „udělala“ i jména jako Electric Wizard, Witchcraft nebo Grand Magus. Přesně takováhle „nadoomlá“ společnost by byla pro Ghost jak dělaná. Cesty hudebního showbyznysu jsou však nevyzpytatelné – kredit kapely najednou zničehonic začal strmě stoupat do závratných výšek a ještě než vyšla druhá deska „Infestissumam“ začali Ghost vystupovat v národní televizi a stali se skupinou, kterou je moderní poslouchat. Bohužel – říkám já.

Asi žádné překvapení, že se zanedlouho začaly ozývat hlasy, které Ghost odsuzovaly jako trendy záležitost, rychlokvašku a vykrádačku toho, co tu již dávno bylo. Upřímně, já je docela chápu – minimálně ve dvou věcech totiž mají pravdu. Z Ghost se totiž skutečně stal trend, byť zrovna v jejich případě to na kvalitě vlastní hudby naštěstí nic moc neubírá. Stejně tak musím souhlasit i s těmi, kteří Švédům vytýkají neoriginalitu, protože je to tak – ve své podstatě je to jen normální hard rock s naprosto záměrným a neskrývaným vintage nádechem, přitažlivou satanistickou image a uměle budovanou aurou tajemna (viz anonymita muzikantů). A ta rychlokvašnost? Inu, tu by dle provařeného pořekadla, s nímž tato recenze začala, měla vyvrátit nebo potvrdit právě novinka s názvem „Meliora“

Hned na začátek musím říct, že „Meliora“ má podle mě asi nejlepší obálku ze všech tří dosavadních alb Ghost. Ta u „Opus Eponymous“ byla výtečná, ale přebal „Infestissumam“ mě nějakým způsobem neoslovil, byť zbylá grafika nahrávky je jinak skvělá. Obal „Meliora“ je však opravdové žůžo – kombinace utopického industriálna, steampunkového nádechu a megalomanie, jež koresponduje s jakousi pocitovou aristokratickou pompou, kterou v muzice Ghost subjektivně cítím, je jednoduše skvělá. Startovní pozice tedy dobrá – jak je na tom samotný obsah?

Je pravda, že Ghost v současné době se svými alby nijak neotálejí. Ono (další provařené!) pořekadlo o železe, které je nutno kout, dokud je žhavé, Švédové asi znají… jsou aktuálně v ohromném laufu a vybrušovat nové album třeba pět, šest let by byl prostě příliš velký risk, jelikož tak pevnou pozici ještě nemají (a za tak krátkou dobu ani mít nemohou). Ke cti Ghost však slouží fakt, že zatím se jim nastavenou laťku daří držet, a to i potřetí za sebou. Nepopírám ovšem, že pokud bych musel dosavadní diskografii skupiny ordinálně seřadit, tak by „Meliora“ skončila až na třetím – tedy posledním – místě.

Ty rozdíly mezi těmi třemi nahrávkami jsou však v reálu velice malé, takže bych se nebál říct, že je úroveň všech tří počinů vyrovnaná. Jediné, co lze novince v tomto ohledu skutečně vytýkat, je zcela nulový posun. Rozdíl mezi mírně syrovějším „Opus Eponymous“ a po všech stránkách vycizelovanějším „Infestissumam“ cítit byl; rozdíl mezi „Infestissumam“ a „Meliora“ je však jen minimální, díky čemuž novinka do jisté míry zní jako druhý díl svého předchůdce. Dvakrát za sebou se to však dá snést – pokud je překonána nebo alespoň udržena stávající skladatelská úroveň.

Nicméně právě ona je tím důvodem, proč bych novou desku zařadil až na třetí místo. Nechápejte mne zle – „Meliora“ stále je skvělým albem a některé skladby jsou naprosté pecky. Je zde ovšem i několik málo (konkrétně dvě) písní, které mi jednoduše příliš nelezou do ucha. Není to žádný průser, i tyhle songy jsou vlastně pořád v klidu a neruší mě natolik, abych byl nucen je při poslechu přeskakovat (i když – při zvětšujícím se počtu poslechů na to jedna z nich už začíná aspirovat). Spíše mi v nich nesedí jeden konkrétní motiv, jenž se průběžně opakuje, protože mi připadá… jak jen to říct… trochu lámaný přes koleno, necítím v něm takovou tu rockovou lehkost, s níž zrovna Ghost nikdy neměli problém. Jmenovitě se jedná o refrény skladeb „From the Pinnacle to the Pit“ a „Majesty“, přičemž je to ta první jmenovaná, která mě irituje o kousek více. Avšak obě zmiňované obsahují i několik povedených nápadů, a abych trochu napravil reputaci „From the Pinnacle to the Pit“, musím uznat, že totožná pasáž, jež se nachází přesně v polovině a na konci písně, je opravdu dobrá. I přesto se ale tento song poměrně rychle oposlouchal a nakonec mě v něm začala kromě refrénu obtěžovat i baskytarová linka.

Ghost

Na druhou stranu, „Meliora“ obsahuje i několik naprosto bombastických kusů, které jsou i přes svou relativní jednoduchost obdivuhodně trvanlivé. Mezi takové bych zařadil excelentní „Cirice“, kde kupříkladu linka „Can you hear the rumble? Can you hear the rumble that is calling?“ prostě nemá sebemenší chybu. Líbí se mi rovněž polo-baladická „He Is“, jež se sice místy přibližuje až na hranu kýče, ale naštěstí se ji ještě podařilo vybalancovat. „Mummy Dust“ zase nakopne parádně odpichovým riffem, jenž se může rovnat i s kulervoucí kytarou v „Stand by Him“ z debutu, a navíc přidává pár ujetých kláves, které mi evokují stará sci-fi béčka typu „Flash Gordon“ (což je myšleno jako pochvala). Jako poslední z vrcholů bych jmenoval předposlední „Absolution“ s další neskutečně chytlavou kytarovou linkou.

Doposud nejmenované kusy ale stále drží vysokou kvalitu a taktéž mě baví. Taková „Deus in absentia“ se vzletným refrénem má rozhodně něco do sebe a úvodní „Spirit“ vlastně rovněž, protože některé její pasáže jsou také výtečné. Minimalistická „Spöksonat“ a teatrální „Devil Church“ jsou už jen mezihry, které nic moc neřeší, ale naštěstí desku ani nijak zvlášť nebrzdí a netříští.

Čistě subjektivně bych si do budoucna nechal líbit trochu větší využití kláves, neboť se mi zdá, že se za nimi Nameless Ghoul (tedy – ten jeden z těch pěti Bezejmenných ghúlů) musí místy trochu nudit. Navíc jsou mnohdy docela v pozadí, což je škoda, protože když se objeví, je to hodně velká paráda a obzvláště ve chvílích, kdy zavánějí vintage psychedelií, to rozhodně stojí za to.

Druhou věcí, jíž by mi Ghost do budoucna udělali radost, by byl nějaký dlouhý (ideálně psychedelií nasáklý) opus, jehož stopáž by se vyšplhala vysoko nad deset minut. Menší náznak něčeho takového již sice Švédové předvedli v podobě „Ghuleh / Zombie Queen“ na „Infestissumam“, ale nebál bych se v tomhle ohledu ještě víc přitlačit na pilu. Jinými slovy řečeno – byla by škoda lpět na takřka až popové líbivosti, jednoduchosti a naschvál předvídatelné struktuře skladeb, byť tuhle stylizaci chápu a oceňuji i ten kontrast záměrné (a neotravující) podbízivosti a satanistické estetiky spojené spíše s minoritnějšími žánry. Věřím, že skladatelský potenciál na to, aby vytvořili nějaký působivý kolos, Ghost mají.

Právě v oněch dvou právě zmíněných věcech bych já osobně viděl nenásilnou cestu, kudy jít dál při zachování stávající tváře, aby nezačalo točení v bludném kruhu, které by mohlo hrozit, pokud by se snad Ghost i příště nikam nepohnuli. V případě „Meliora“ to ještě problém není a stále jde o skvělou desku, ale nejsem si jist, zdali by fungovala i další (a další a další…) variace na „Infestissumam“.

Ghost - Meliora

Abychom to však nějak rozumně uzavřeli… ačkoliv je „Meliora“ subjektivně o stupínek níže než její dva předchůdci, pořád jde o výtečnou záležitost, která leze do uší takřka sama a navzdory očividné podbízivosti není laciná ani otravná. I v případě, že vám Ghost připadají jako skupina, již k výšinám vyhnala reklamní masáž (což je vlastně pravda – ten hype té muzice jednoduše škodí), v tomhle případě stojí za to odhodit předsudky a dát mrtvolnému papežovi a jeho pěti ghúlům alespoň šanci. A navzdory prohlášení, že „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ mi subjektivně přišly o chlup lepší, nic nezkazíte, když začnete právě s „Meliora“… A co ti z vás, kdo kapelu už znají a v minulosti se jim líbila? Inu, předpokládám, že jste novinku už slyšeli, ale jestli ne – líbit se vám dozajista bude, na to vemte jed.


Druhý pohled (Kaša):

Jestli se něco švédským hvězdám Ghost nedá upřít, tak je to schopnost zaujmout. Tahle parta se před lety zjevila naprosto z ničeho, a když to trochu přeženu, tak takřka přes noc se kolem nich vybudovala aura něčeho velmi výjimečného a originálního, přičemž originálního je na jejich recyklovaném retro rock / metalu jen opravdu pramálo. Ovšem ani tenhle fakt nebrání zástupům pravověrných, aby dychtivě hltali informace o pravidelné „výměně“ zpěváka, aby i nadále pátrali, kdo se za kuklami schovává, a hlavně aby si tu jejich neoriginální retro rockovou mši oblíbili a těšili se na každý nový kus hudby, kterou parta kolem Papa Emerity vypustí. A s klidným srdcem přiznávám, že jedním z tohoto slepě kráčející davu jsem i já.

K „Opus Eponymous“ jsem přičichl až se zpožděním, ale vydání druhé placky „Infestissumam“, která přinesla oproti syrovějšímu debutu lehce košatější materiál, jsem již vyhlížel s bezpečným předstihem, a byl jsem tak netrpělivý, s čím se Ghost vytáhnou letos. Přestože se za fantastickým obalem „Meliory“ skrývá v podstatě tatáž hudební kombinace heavy metalu a rockové muziky ze 70. let s nádechem psychedelie, obskurní atmosféry a hrubě posypaná popovými melodiemi, tak je to album zase o trochu jiné než v posledních dvou případech. A jaké? Rozhodně těmnější. Neříkám, že se Ghost obrátili vyloženě v metalovou víru, protože třeba „He Is“ bych si při troše nevědomosti dokázal zaměnit za cover popové ABBY, ale od sci-fi horového intra úvodní „Spirit“, přes hitovku „Cirice“ a temnou jízdu „Mummy Dust“ je z Ghost cítit temnější atmosféra a úbytek velkých aranžmá ve stylu „Infestissumam“.

Nejlepší skladby vyzdvihovat nebudu, protože aniž bych chtěl působit vyloženě zaujatě, že nekriticky adoruji vše, pod čím je parta Nameless Ghouls a Papa Emerity III podepsána, tak se mi „Meliora“ líbí v takřka celé své délce a nejvíce si ji užívám jako celek, jen tak v klidu do uší.

A jestli se mě ptáte, jestli je „Meliora“ lepším nebo naopak horším albem, než byly první dva počiny, tak upřímně říkám, že i po mnoha posleších jsem se ještě nerozhodl. Má to tu správnou atmosféru, neobsahuje takřka žádnou vatu (zbytečně působí jen „Spöksonat“), ale přesto se do mě dostává mnohem obtížněji a pomaleji než minule. A to i navzdory ponechání skoro až popové vlezlosti řady refrénů, které v protikladu ke „zlým“ textům vyznívají až parodicky, ale na tom si Ghost zakládají a funguje to i letos, ačkoli bych očekával, že po tolika posleších už budu mít „Meliory“ dost.

Jo, prostě jsem propadl magii jménem Ghost a „Meliora“ je z mého pohledu další trefa do černého. Možná už to postrádá takové to prvotní kouzlo a moment překvapení, které měl v rukávu skvělý debut, ale jen proto, že se jedná o třetí variaci na stejné téma, nelze říct, by to bylo vyloženě špatně. Naopak, vypadá to, že Ghost se stávají čím dál odvážnějšími a pomalu a jistě si rozšiřují své obzory. Skvělé a moc chutné retro!

Ghost


Třetí pohled (nK_!):

Předchozí deska, „Infestissumam“, téměř okamžitě katapultovala Ghost mezi mé nejoblíbenější kapely. Sice žánr neobohatila ničím novým, ale byla mistrně napsaná a neuvěřitelně chytlavá. Není se tedy čemu divit, že jsem byl na „Melioru“ natěšený jako moucha na drobek.

Oproti minulým albům mi ale trvalo o něco déle, než jsem se do „Meliory“ dostal. Při prvních pokusech o poslech jsem se dokonce hrozil a křižoval. Zarazily mě podbízivější melodie a ještě sladší hlas Papa Emerity. Během prvních několika pokusů pro mě bylo těžké najít si mezi novým materiálem nějaké oblíbence a snad kromě epického basového úvodu ve „From the Pinnacle to the Pit“ mě vlastně žádná z písní nenadchla.

Zlom přišel až u nějakého desátého poslechu, kdy do sebe začaly jednotlivé dílky této vynikající skládačky jménem „Meliora“ dokonale zapadat. Zalíbil se mi tajuplný úvod skladby „Spirit“, výborné melodie a vyhrávky klipovky „Cirice“ i podmanivé refrény v „He Is“ a „Mummy Dust“. „Majesty“ mě dostala svou gradující skladbou a „Absolution“ zase příjemnými, ne však tuctovými klávesovými linkami. „Deus in absentia“ zaujala velmi stylovým chorálním závěrem.

Ghost - Meliora

Jediné, co mi na „Melioře“ nakonec nesedí, jsou cca minutové vložky „Spöksonat“ a „Devil Church“. Více mi vyhovují samostatná intra nebo outra než podobná intermezza. Jinak nemám desce co vytknout. „Meliora“ sice v mých očích kvalit „Infestissumam“ nedosahuje (to se za ty dva roky stihlo stát nedotknutelnou srdcovkou), ale i přes počáteční skepsi musím konstatovat, že se povedla. Jako příznivec Ghost v žádném případě zklamaný nejsem.


Čtvrtý pohled (Skvrn):

Na rovinu přiznávám, že muziku na pomezí hard rocku a heavy metalu vůbec neposlouchám. Nicméně o to víc se potvrzuje fakt, že hype kolem Ghost je skutečně hypem hypovitým se všemi nezbytnostmi. I já jsem totiž podlehl. Vydáním „stejnojmenného“ debutového opusu si tuhle švédskou duchařinu oblíbilo rozličné spektrum lidí, a Ghost tak mohli začít slavit. Čas na pořádný jásot však přišel až za tři roky, to když druhé „Infestissumam“ velmi slušně navázalo na prvotinou položené základy. „Infestissumam“ nebylo zlomem, bylo jen potvrzením, zato velmi cenným. Potvrzením skladatelské fazóny a příslibem, že kapelu neznervózní ani přílivy dalších posluchačů a kvalitativně nebude následovat strmý sešup dolů.

Přiznám se, že strávit letošní kousek nebylo vůbec lehké. Zcela jistě jde o nejnepřístupnější věc, se kterou kdy Ghost vylezli. A přesně tohle mě na Švédech příjemně překvapuje. Drzé boření předsudků a dobrovolné stěžování si života hudebním vývojem. Jistě, není to posun nikterak markantní, avšak když jsem si s odstupem zopakoval obě předešlé desky, „Meliora“ je skladatelsky i stylově rozmanitější. Už pompézněji laděné „Infestissumam“ ukázalo, že implementace dalších hudebních výraziv (při zachování retro trademarku – samosebou) nebude Ghost cizí, a přestože i na nové desce převažuje klasická „ghostovina“, snaha o větší provázanost celku atmosférickým vložkami jako „Spöksonat“ či „Devil Church“ je znát. V mých očích netradičně působí například i „Mummy Dust“, která se místy rozhoupe až k doomovým plochám.

Ghost

Na druhou stranu nejsem úplně přesvědčen, že to všechno je bezpodmínečně dobře. Nebo si spíš nejsem jist, zda Ghost svou snahu o celistvost bezchybně zrealizovali. Vzhledem k několika klasickým hitovkám mi totiž dělá velký problém koncentrovat se na ony méně akční pasáže a výsledek na mě momentálně působí polovičatě. Dva hlavní proudy – chytlavost a snaha o výpravnost – nenašly společnou řeč a trochu se tlučou. „Meliora“ tak vzhledem k průbojnosti chytlavých skladeb stále vnímám jako přehlídku několika skvělých písní, nikoliv jako omračující celek. A vzhledem k tomu, že desku cítím právě takto, výše zmíněné rozvláčnější pasáže („Spöksonat“, „Devil Church“) mi přijdou ve finále spíš na obtíž.

Nechci však „Melioru“ shazovat, neboť jde stále o výbornou záležitost a songy jako „From the Pinnacle to the Pit“, „Deus in absentia“ nebo „He Is“ jsou prostě tutovky a hlavně poslední jmenovanou se nebojím postavit hned vedle fenomenálního hitu „Ritual“ z debutu. Z debutu, ke kterému se budu v diskografii Ghost vracet nejraději a těžko říct, jestli na tom budoucnost něco změní. Třeba se nakonec k „Melioře“ s časovým odstupem navrátím a budu mluvit jinou řečí. Nicméně nyní je u mě až tou třetí vzadu.


Pátý pohled (Onotius):

O kapele Ghost toho byla napsána jistě kvanta a vsadím se, že většina takových textů začínala něčím ve smyslu, že se jedná o kapelu, jež se dočkala raketového vzestupu a stala se fenoménem. Dále je třeba zmínit, že kromě hromady zapálených uctívačů kultu je tu i hromada těch, kteří tvrdí, že za obří úspěch může především originální pojetí okultní image, nikoliv samotná hudba, jíž tito odpůrci považují za v lepším případě průměrnou, v horším za úplně pitomou. Já nepatřím ani do jednoho z táborů a Ghost mám celkem v oblibě, avšak jejich plakát na záchodě vyvěšený nemám a raději než k Papa Emeritovi se modlím stále radši ke svému náboženskému idolu Létajícímu špagetovému monstru. Nicméně, když měla vyjít novinka, zbystřil jsem a říkal jsem si: „bude zase fajn hevík s atmosférou“. A dostal jsem ho.

Podobně jako předchůdce se novinka neštítí i velmi melodických pasáží naroubovaných na onen klasický atmosféricky heavy metalový základ s prvky sedmdesátkového rocku. Zatímco minule zvuk zpestřovaly klávesy často využívající varhanových rejstříků, novinka používá paletu pestřejší a uvolněnější, leckdy sice o špetku méně atmosférickou, ovšem podporující diverzitu, a tedy zajímavou. Nápady nejsou striktně přizpůsobovány nějakým pevným mantinelům daným žánrem, tudíž se dočkáme i například velmi melodické balady „He Is“ evokující folk s prvky muzikálu. A kupodivu to není žádný banální kýč, ale skladba velmi šikovně kořenící celek. Najdeme tu skladby pro Ghost naprosto charakteristické jako například úvodní „Spirit“, „Mummy Dust“, „Majesty“. Je na nich však patrné, že si Ghost více hrají se zvukem a klávesy zde jsou mnohem různorodější (a tím i nápaditější) než kdy dříve. Nejchytlavější refrény alba reprezentují „From the Pinnacle to the Pit“, „Absolution“ a až ABBU evokující „Deus in absentia“, u nichž si říkám, že jim takové motivy musí kdejaký poprockový hitmaker závidět, avšak přesto se nedostavuje pocit, že by skladby těžily z nějaké podlézavé banality. Vše je pečlivě vyrovnáno tak, aby to zapadalo do onoho tradičního konceptu a pouze zpestřovalo známé, avšak stále celkem chutné gró.

Zkrátka, očekával jsem poctivý neortodoxní heavy metal s chytlavými melodiemi a charakteristickou vznešenou atmosférou (doplňující klasickou okultní image) a dostal jsem ho. Deska drží pěkně pohromadě a je velmi vyrovnaná. Tam, kde Mercyful Fate položili základ, „duchové“ pokračují, a jak se zdá, moc to baví nejen je, ale i mě jako posluchače.


Europe – War of Kings

Europe - War of Kings
Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 2.3.2015
Label: UDR Records

Tracklist:
01. War of Kings
02. Hole in My Pocket
03. The Second Day
04. Praise You
05. Nothin’ to Ya
06. California 405
07. Days of Rock ‘n’ Roll
08. Children of the Mind
09. Rainbow Bridge
10. Angels (with Broken Hearts)
11. Light It Up

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští Europe jsou od svého návratu na scénu v roce 2004 v laufu a při chuti, protože novinka „War of Kings“ je jejich pátá ponávratová deska a pánové tímto počinem rozdělili svou diskografii rovnoměrně na pět kousků starších, „klasických“ alb, mezi nimiž vládne „The Final Countdown“, a pět nových, svěže moderních alb, z nichž jsem si nejvíc oblíbil poslední „Bag of Bones“. Právě na něm započali Europe nenápadnou cestu otáčení se ke kořenům rockové hudby, s čímž pokračují i letos, a novinka je tak moderně znějící výletní plavbou do 70. let. Do časů, kdy vládli světu Deep Purple a Led Zeppelin, jejichž vliv je v aktuální tvorbě Europe ke slyšení hodně hlasitě.

Mně osobně se aktuální podoba líbí, protože si nedokážu představit, že by se Europe i v roce 2015 snažili o reminiscenci „The Final Countdown“. Místo toho nechali svou vlastní minulost minulostí a točí svěží alba, která i přes nepřeslechnutelný vliv klasických postupů nezní jako laciná recyklace větších jmen. Na „War of Kings“ je tomuto podřízeno vše od skvěle vyváženého zvuku, přes aranže, které dodávají albu punc klasického díla posledních let Europe, až po samotné písničky. Těch se na „War of King“ sešlo jedenáct a všechny ve prospěch celku ctí vzory, jimiž se krom výše zmíněných stali ještě Rainbow, jejichž duch je z několika skladeb cítit taky, přičemž nejsilněji se tomu tak děje u „Days of Rock ‘n’ Roll“ a „Rainbow Bridge“, kterou jsem nevybral jen kvůli názvu.

Jedním z největších lákadel a taháků současných Europe je Joey Tempesta, jemuž to zpívá pořád parádně a jeho plný, silný vokál s noblesou předvádí klenuté melodie v hitovější „Hole in My Pocket“ a stejně tak dokáže procítěně přednášet v pomalejší „Praise You“. Ta se po celou svou délku nijak neutrhne z řetězů, a ačkoli je to vlastně balada, jejichž odpůrcem většinou jsem, tak zrovna „Praise You“ je díky charismatu Joeyho Tempesty tím možná úplně nejlepším momentem, který „War of Kings“ nabízí. Taková „Angels (with Broken Hearts)“ se snaží, seč může, ale na „Praise You“ se ne a ne dotáhnout, ačkoli sólová kytara v druhé polovině je za zvuků kláves opravdovou lahůdkou s blues rockovým feelingem. Jako celek však této položce chybí náboj, jen si tak nějak plyne a ani po delší době jsem si ji nedokázal oblíbit.

To neplatí o úvodní energické dvojici „War of Kings“ a „Hole in My Pocket“. Ty se naopak do paměti dostanou velmi snadno. „Hole in My Pocket“ může působit až lacině vlezle, ale když se člověk zamyslí nad tím, že přesně takovéto jednoduché pecky před nějakými 40 lety utvářely rockovou historii, tak v duchu toho, co chtějí Europe v současné době hrát, je to solidní výsledek. Podobně by se dalo uvažovat i o hybné „Days of Rock ‘n’ Roll“, která to s tou náročností rovněž nepřehání, ale tu jistí skvělý melodický vklad Joyeho Tempesty. Kytarista John Norum sype z rukávu jednu vzdušnější melodii a riff za druhým, takže ačkoli jen oprášil osvědčené postupy, kytary patří na „War of Kings“ k hlavnímu důvodu, proč se tohle album poslouchá tak nenásilně a příjemně.

Jako už klasicky jsem si na „War of Kings“ našel rovněž písně, které mi přijdou i na poměry let nedávných v Europe slabšími. Mluvím hlavně o třetí „Second Day“. Ta je taková nenápadná, a přestože melodie v refrénu je silná, tak celkově je to jedna z těch skladeb, kterou jsem při poslechu zrovna nemusel. Totéž platí o „California 405“, již zdobí silný bluesový vliv a klávesy jsou v ní parádní, avšak i při její stopáži něco málo přes čtyři minuty mi přijde plytká a taková nijaká. Naštěstí těchto písní na „War of Kings“ víc není, takže pokud připočtu ještě slabší baladu „Angels (with Broken Hearts)“, o níž už řeč byla, tak se Europe drží v počtu slabších skladeb na akceptovatelném maximu, který celkový poslech zas tak moc nenaruší. A navíc, i když jsem tyto kousky vypíchl s účelem poukázat na negativa desky, tak to nejsou žádné příšery, jež by se nedaly přežít.

Je fajn, že jsou Europe zpátky. Ne, že by bez nich rocková scéna nebyla tím pravým ořechovým, ale ten jejich hard rock starých časů v moderním kabátku se prostě poslouchá tak hezky, že ani díky „War of Kings“ si své jméno tito Švédové nijak nezkazí. V kontextu novějších alb, která následují po návratu v roce 2004, je „War of Kings“ v těsném závěsu za svým předchůdcem, jenž mě bavil o malý kus víc, což při jeho kvalitách není úplně špatná vizitka.


Halestorm – Into the Wild Life

Halestorm - Into the Wild Life
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.4.2015
Label: Atlantic Records

Tracklist:
01. Scream
02. I Am the Fire
03. Sick Individual
04. Amen
05. Dear Daughter
06. New Modern Love
07. Mayhem
08. Bad Girls World
09. Gonna Get Mine
10. The Reckoning
11. Apocalyptic
12. What Sober Couldn’t Say
13. I Like it Heavy

Odkazy:
web / facebook / twitter

Já vím, že recenze, jakkoli je to subjektivní literární útvar vyjadřující názor jednotlivce, by se měla tvářit co nejvíce objektivně a asi by tímhle způsobem začínat neměla. Nicméně v souvislosti s americkými rockery Halestorm si nemůžu pomoct, ale kdybych měl jmenovat rockovou kapelu, kolem které se v posledních letech dělá až příliš humbuku pro nic, tak je to dle mého názoru právě tato čtveřice z Pensylvánie. V podstatě již od prvního alba jsou kroky party utvořené kolem Elizabeth „Lzzy“ Hale sledovány s velkou pompou, ačkoliv hudebně netvoří nic, co by stálo vyloženě za řeč. A nic na tom nemění ani letošní novinka „Into the Wild Life“, na niž vám nyní představím svůj subjektivní, vysoce neobjektivní názor.

Přiznávám, že debutovou desku Halestorm jsem neslyšel a nemám zájem na tom nic měnit. Druhé album „The Strange Case of…“ jsem si po zisku Grammy v kategorii Best Hard Rock/Metal Performance ze zvědavosti poslechl, protože o Halestorm jsem do té doby pořádně nezavadil, a hlava mi nebrala, jak se nenásilný hard rock protkaný popovými vlivy, z něhož je již na první poslech patrné zaměření na široké masy, může těšit tak široké oblibě. Jasně, Amíci jsou divní a člověka by to překvapit nemělo, ale stejně to pro mne byla záhada, jak se průměrná parta, jejíž jediným světlým článkem je charisma zpěvačky, může dostat takhle vysoko. A totéž si říkám po poslechu „Into the Wild Life“, které je již třetím albem v diskografii čtveřice a u nějž jsem nezaznamenal oproti předchozímu „The Strange Case of…“ nějaký vývoj či snahu se někam posunout. Pokud tedy nepočítám zařazení více baladických kousků a markantnější potlačení kytar ve finálním mixu.

To, že hudebně nejsou Halestorm ničím vyloženě ohlušujícím, je asi soudě dle předešlých dvou odstavců jasné. Ono se totiž jedná o zcela obyčejný americký rádiový hard rock, jenž se možná snaží tvářit zatraceně tvrdě, ovšem kolize s popovými melodiemi a celkově nenásilnými postupy („Dear Daughter“, „What Sober Couldn’t Say“) připomíná občas spíše výsledek snažení Kelly Clarkson, jen s tím rozdílem, že samply jsou nahrazeny opravdovými bicími a občas je na pozadí ke slyšení nekonfliktní kytarový riff, který nesmí být hlavně moc výrazný a tvrdý, protože jinak by to rádia nehrála. To platí hlavně o úvodní „I Am the Fire“, jež melodicky není vůbec špatná, protože klenutá vokální linka Lzzy se povedla, ale špetka kytarové nabroušenosti by vypjatému refrénu slušela o něco více než takové neforemné nic.

Z celkového počtu třinácti písní, které se na „Into the Wild Life“ sešly, bych si dokázal dobré dvě třetiny z fleku odmyslet, protože ani po vícero posleších si nedokážu zapamatovat byť jen jediný nosný motiv. Namátkově bych oželel vedle „Bad Girls World“ nebo „New Modern Love“ i zmíněnou dvojici skladeb výše. Všechny doposud jmenované písně jsou nudné baladické záležitosti, jež by částečně mohla zachránit Lzzy se svým slušným vokálem, ale její nejsvětlejší momenty přichází spíše v rockově říznějších pasážích, kdy trochu přitlačí na pilu, což o těchto dvou kouscích neplatí. Ze zbylých songů je krokem vedle ještě „Sick Individual“ se zasekávanými kytarami, na níž chválím alespoň chytlavý refrén, který je však ve spojení s hodně jednoduchou strukturou degradován na úroveň prosté pop-rockové odrhovačky, již ani ta Lzzy nezvedá nikam výš. Ona totiž slečna zpívat umí, o tom žádná, ale dokud se nechá doprovázet natolik prázdným instrumentálním podkladem, tak nebudou Halestorm ničím víc než generickou záležitostí, na niž brzy všichni zapomenou, jakmile se obrátí vítr na opačnou stranu.

Podobnou strukturou, již má v sobě „Sick Individual“, je vybavena i následující „Amen“, jenže v jejím případě to dohromady vcelku dobře funguje, takže sloganovitý refrén schovávající se za přímočaré kytary se mi i líbil. Špatná není ani „Apocalyptic“, ačkoli mi takovým tím kytarovým zasekávaním připomíná opět předchozí dvě písně, ale refrén je v pohodě a naživo to bude tutovka. Jednou z nejlepších skladeb na „Into the Wild Life“ je rozhodně hned úvodní „Scream“. Zejména díky výrazné rytmice se odlišuje od zbytku desky, který si jen tak volně plyne a snad s výjimkou krátké pasáže v „Mayhem“ necítím z projevu Halestorm skoro žádnou energii, což pro „Scream“ neplatí zcela jednoznačně. Jasně, pořád to není žádný zázrak, ale věřte, že v porovnání s „New Modern Love“ nebo „Sick Individual“ je to pořád ještě ukázka alespoň něčeho a říkám si, jak moc se by se na novince hodilo něco ve stylu „Love Bites“ z minulé desky, jež měla energie dostatek a k tomu slušnou melodii.

Kdybychom se pohybovali na nějaké číselné hodnotící škále, tak na rovinu říkám, že se Halestorm nedostanou ani na její polovinu, protože „Into the Wild Life“ je fakt špatná deska. Lzzy Hale se možná snaží působit zatraceně tvrďácky a v kožené bundě si budovat image rebelky, ale když si člověk odmyslí celé tohle divadýlko, které je při poslechu takto nekonfliktní hudby až úsměvné, tak ve finále jsou Halestorm jen dalším pop-rockovým uskupením, jež mělo oproti jiným to štěstí, že se o něm více mluví. Ovšem jestli si to vzhledem ke kvalitě své tvorby zaslouží, to už je jiná věc, na niž si musí odpovědět každý sám. Za mě v žádném případě ne a vzhledem k tomu, že jsem si poslechem „Into the Wild Life“ maximálně tak odškrtl povinnost, tak můžu s klidným srdcem říct, že jestli se Halestorm zmůžou i na čtvrtou desku, tak svůj čas s ní ztrácet určitě nehodlám.