Archiv štítku: hard rock

Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

Volbeat - Seal the Deal & Let's Boogie

Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Universal

Tracklist:
01. The Devil’s Bleeding Crown
02. Marie Laveau
03. The Bliss
04. The Gates of Babylon
05. Let It Burn
06. Black Rose
07. Rebound [Teenage Bottlerocket cover]
08. Mary Jane Kelly
09. Goodbye Forever
10. Seal the Deal
11. Battleship Chains [Georgia Satellites cover]
12. You Will Know
13. The Loa’s Crossroad

Hrací doba: 53:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky…

S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali se tak první dánskou kapelou od dob Aqua, které se podařilo dostat se do Top 10. Což o to, já to borcům přeji z celého srdce. Po celou dobu vystupuje parta kolem Michaela Poulsena skromně, až pokorně a díky svému neúnavnému koncertování a tvrdé práci si myslím, že přesně tyhle kapely by se měly dostávat do popředí. Ne rychlokvašky a sračky typu Black Veil Brides, kteří se spoléhají na PR vydavatelství a na svoji teploušskou image.

Kam tím ale mířím… Posledním albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” si na sebe upletli Volbeat minimálně z obchodního hlediska bič a očekávání od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ nebyla z těch nejskromnějších. Čtvrté místo v americkém prodejním žebříčku ovšem ukázalo, že pozice Volbeat je opravdu tvrdě vydobytá a nejedná se o módní výstřelek, který se nepodaří zopakovat. Upozorňuji, že tím netvrdím, že se Volbeat podařilo natočit album lepší, než jsou ta minulá, protože já mám dojem přesně opačný. Nemůžu si pomoct, ale už po poslechu předchozí placky jsem měl dojem, že celá ta jejich sranda nějak přestává být srandou. Volbeat se sice nijak výrazně nezměnili, ale jejich hudba postrádá takovou tu nespoutanost starších počinů, kdy člověk mohl čekat skoro cokoli a poslech byl jedna velká jízda plné zábavy a skvělých písní.

Na „Seal the Deal & Let’s Boogie“ Volbeat upevňují svou pozici a skladby tomu taky odpovídají. Nenapadá mě jediná, která by mě vyloženě smetla a posadila na zadek. Objeví se sice tu a tam zajímavý motiv jako orientální kytara v „The Gates of Babylon“ nebo pěvecký sbor v „Goodbye Forever“, který dodává gospelovský nádech, ale mně to přijde málo. Převládají písně, které bych označil jako sázky na jistotu. Ať už je to řízná úvodní „The Devil’s Bleeding Crown“, rychlá skoro titulní „Seal the Deal“ nebo hitovky „Marie Laveau“, „Let It Burn“ a především nechutně vlezlá „For Evigt“. V poslední jmenované si zahostoval jistý Johan Olsen a přináší do jinak obyčejného rádiového kolovrátku trochu vzrušení, ale nekonečné omílání jednoho hitového nápěvu, jako se tomu děje právě v „For Evigt“, začne být po chvíli dosti otravné.

Možná se zdá, že jsem k Volbeat až přehnaně kritický, protože vlastně neudělali nic jiného, než že pokračují v tom, co jim na posledních dvou albech fungovalo na jedničku, ale právě v tom je ten problém. Ono se všechno jednou začne přejídat, a přestože je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ profesionální album po všech stránkách, tak mi na něm chybí něco víc, než „jen“ další porce písní, které jsou formálně stejné jako minule. Co překvapilo, bylo zařazení a samotný výběr dvou předělávek, které v podání Volbeat zapadly mezi zbylé skladby bez sebemenších problémů. Ať se budeme bavit o „Rebound“ od punkrockerů Teenage Bottlerocket, nebo „Battleship Chains” jižanských rockerů The Georgia Satellites, obě jsou to příjemné hitovky a v živelném provedení Michaela Poulsena, Roba Caggiana a Jona Larsena album sice nijak výrazně neobohacují, ale o to nenásilněji se poslouchají.

Tady v tomto místě bych asi měl vyřknout nějaký finální verdikt. Jestli je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ albem dobrým, nebo špatným. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý. Bijí se ve mně různé pocity, ale v žádném případě ani jeden z nich není totální nadšení nebo naopak totální zklamání z toho, co si pro nás letos Volbeat připravili. Já jejich šestou studiovku chápu jako sázku na jistotu. Jako snahu upevnit si svou tvrdě získanou pozici a přinášet fanouškům to, co se líbilo minule. Že se jedná o již jednou vyluhovaný sáček čaje a aktuální chuť už není tak plná a lahodná, jak by měla být, to už je něco jiného. Rozseknu to tedy tak, že na poměry Volbeat představuje „Seal the Deal & Let’s Boogie“ rozhodně slabší průměr a že si myslím, že v aktuální podobě mají určitě na víc.


Tremonti – Dust

Tremonti - Dust

Země: USA
Žánr: hard rock / thrash metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Fret12

Tracklist:
01. My Last Mistake
02. The Cage
03. Once Dead
04. Dust
05. Betray Me
06. Tore My Heart Out
07. Catching Fire
08. Never Wrong
09. Rising Storm
10. Unable to See

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook / twitter

Není pochyb o tom, že kytarový střelec Mark Tremonti zažívá v posledních letech nemalý tvůrčí přetlak, na který jsme u něj nebyli zvyklí. Když se totiž podíváme na soupis alb, pod nimiž je v posledních pěti letech podepsán, tak se při započítání všech jeho tří sólovek a poslední placky domovských Alter Bridge dostaneme k číslu čtyři. A to prosím nepočítám chystanou novinku „The Last Hero“, která se na pulty obchodů dostane již na podzim letošního roku. Tremonti je evidentně při chuti a nejaktuálnějším výsledkem jeho skladatelského rozpoložení je třetí album jeho sólové kapely Tremonti, jež se jmenuje „Dust“.

Přestože jsem o Tremonti mluvil v samém úvodu jako o sólové kapele, tak navenek vystupují pánové jako regulérní čtveřice, v jejímž čele stojí tento slovutný kytarista a která si jen tak mimochodem přisvojila za jméno jeho příjmení, ovšem Mark Tremonti opět nenechává nikoho na pochybách, kdo je v Tremonti šéf. Sám si napsal všechny texty, složil veškerou hudbu, obstarává hlavní kytarové linky, sóla a celkově stojí celá kolekce stejně jako minule výhradně na jeho instrumentálním a skladatelském umu. To má za následek, že na jednu stranu nemůže být nikdo zaskočen něčím opravdu překvapivým, na druhou však Markovi nelze upřít fakt, že si drží slušný standard, který zdobil předchozí placky „All I Was“ a „Cauterize“.

Není se však čemu divit, protože „Dust“ je vlastně dvojčetem předchozího „Cauterize“. Obě desky se narodily ve stejnou dobu, takže si s sebou novinka nese všechny klady i zápory, jaké měl právě loňský předchůdce. Ke kladům asi tolik, že „Dust“ je technicky precizně odvedená práce, protože opět vznikalo pod taktovkou Michaela Basketta a Teda Jensena. Mark Tremonti opakovaně dokazuje, že se jako zpěvák od dob debutu hodně zlepšil a jeho vcelku originální barva hlasu je hezky rozpoznatelná a do takto kytarově orientované hudby pasuje. Co se těch negativ týče, tak musím opět „vyzdvihnout“ zejména celkovou nevyrovnanost, protože i když nejsou jednotlivé skladby samy o sobě až na dvě výjimky vyloženě špatné, tak se snaží Tremonti dohromady spojit dva odlišné aspekty své tvorby a nedaří se mu to tak, jak by si asi přál.

Mark Tremonti totiž opakovaně hlásá, že do Tremonti si schovává písně tvrdší a rychlejší. Písně, jež by pod hlavičkou Alter Bridge nemohly fungovat. A má pravdu… i když jen částečně. Na „Dust“ se najdou jak proklamované heavymetalové vály, jež svou náladou nemají daleko k moderně střiženému thrash metalu, ale opět se dostalo i na klasičtější hardrockové písně v pomaleji šlapavém tempu, které slušně rozjetou jízdu občas zbytečně zbrzdí a které by úplně v pohodě pasovaly na alba Alter Bridge.

Ke skladbám samotných jen v krátkosti. „Dust“ odstartuje vypalovačka „My Last Mistake“, což je přesně ta píseň, již od Tremonti čekám. Rychlá, energická a chytlavým riffem vyzbrojená záležitost, jež se na posluchače valí s pořádným nasazením. Mark Tremonti hraje jako o život a povedený otvírák exploduje v parádním refrénu a kytarovém sóle, v němž Mark zhmotňuje svou kytarovou ekvilibristiku. V podobném duchu, ovšem v provzdušněnějším podání, pokračuje „The Cage“ a „Once Dead“. Poslední zmíněná lehce chybuje v nepřirozenosti, s jakou je do kytarových slok našroubován vlezlý refrén, ale neposlouchatelná věc to v žádném případě není.

První opravdu slabší moment přichází s titulkou „Dust“, která mě příliš nechytla hned od svého vydání, a přestože je volba této položky jakožto prvního singlu pochopitelná, protože má spolu se závěrečnou „Unable to See“ největší hitový potenciál jak zaujmout širší posluchačstvo, tak zrovna „Dust“ chybí něco, díky čemu by se neměla vrýt do paměti jen jako slabší variace na „Another Heart“„Cauterize“. Baladická „Unable to See“ je patetická až běda a její zařazení na album tak chápu spíš jen jako odškrtnutí povinnosti, že Tremonti nějakou tu baladu na „Dust“ nacpali a tím to hasne.

Tremonti

Z pomalejších písní mě vyloženě zaujala jen „Never Wrong“, která je hezky vygradovaná do explozivního refrénu, jenž je zdoben příjemnou melodií. K lepším vodám strhává vrchní kormidelník Mark Tremonti svou bárku v řízné „Catching Fire“, jež si za druhou půli vysloužila imaginární cenu za nejtvrdší věc na desce a na níž se mi líbí dobře zapamatovalné vokální melodie.

Protože jsem tady na předchozích řádcích „Dust“ několikrát přirovnat ke „Cauterize“ a častoval oba počiny jako sourozenecké, tak se nelze vyhnout jejich závěrečnému srovnání. Kdybych opravdu musel, tak bych se při hlasování o vítěze tohoto battlu přiklonil spíše k předchozí „Cauterize“, která v sobě měla napakováno větší množství energie. Ačkoliv tím nechci říct, že by všechny pomalejší písně od Tremontiho a jeho kumpánů stály za starou bačkoru, tak momenty, kdy se spoléhá spíš na přímočarý atak s přispěním jeho kytarového umění a údernými vokálními slogany, mi přijdou silnější.

Mělo tedy smysl vydávat „Dust“ a „Cauterize“ odděleně na dvou plackách? Já bych klasicky řekl, že kdyby se obě alba seškrtala a spojilo se dohromady jen to lepší, tak bychom měli čest s počinem, který by měl grády a slabých momentů zatraceně málo, ovšem takhle je výsledek rozmělněn na příliš velkou plochu, s níž má posluchač daleko víc práce, než je u podobně laděné kytarové hudby žádoucí. Pořád palec nahoru, ale už ne tak rezolutně jako minule.


Fenisia – Fenisia Café

Fenisia - Fenisia Café

Země: Itálie
Žánr: hard rock / southern metal
Datum vydání: 15.4.2015
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Přátelé, řeknu vám to dnes na rovinu – jestli čtete recenze kvůli tomu, abyste našli tip na nějakou dobrou muziku, tak zrovna tohle asi nemá cenu číst. V případě nahrávky „Fenisia Café“ totiž nehodlám moc chválit, spíše se chystám, jak je dneska moderní říkat, dissovat. Co jiného má člověk dělat, když se mu to prostě nelíbí…

Fenisia je italská parta, jež vznikla v roce 2009 a která má za sebou dvě desky, přičemž „Fenisia Café“ (všimněte si té fikané podobnosti mezi názvem kapely a názvem alba – o moc víc invence na celém počinu není) je ta druhá. Pro pořádek dodejme, že debut „Lucifer“ vyšel v roce 2012. Zdá se mi, že se kapela hned od začátku snaží působit zajímavě – vedle toho, že zjevně zamakali na image, se hošani pokoušejí vzbudit pozornost i tím, že o sobě tvrdí, že se jejich tvorba zaobírá (budu citovat) „starodávnými mýty, alchymií, okultními vědami a esoterikou obecně“. To může znít jak od nějaké blackmetalové smečky, ale pravda je úplně někde jinde.

V jedné věci jsem vlastně docela kecal – Fenisia dokázali projevit nespornou invenci ještě v jiném ohledu, a sice ve vymýšlení pojmenování toho, co hrají. Italové totiž svůj styl nazývají „enlightened metal“ neboli „osvícený metal“. Ve světle toho, jak kapela zní, je to docela dobrý vtip. Ledaže je to myšleno tím způsobem, že je osvítilo rockové klišé a nuda – pak to sedne.

Ať se Fenisia snaží sebevíc vzbudit dojem něčeho lepšího, v jádru je to jen provařený hard rock cáknutý trochou southern metalu. Představte si to jako srážku obehraných rockových postupů s nepříliš povedenou variací na měkčí Black Label Society. Ono to obecně vypadá, že Italové asi Zakka Wylda docela žerou, protože některé tracky se zase blíží Ozzyho sólovkám, na nichž Wylde hrál, přičemž dokonce i zpěvák Felisia se v takových momentech snaží znít trochu jako Ozzy. Zářnými příklady budiž jisté pasáže třeba ve „Wasted Time“ či „Mr. Hughes“.

Nicméně, prim stále hraje hard rock v hodně nudném podání. Jako poslechnout se to dá, ale krutě mě to nebavilo… chybí tomu taková ta rocková jiskra a lehkost, prostě si to jen tak hraje a to je tak všechno. K tomu stačí přihodit takové perly jako třeba „Live Loyal Die Loyal“, kde se snad půlka textu skládá z opakování „come on, come on, come on“, abychom se dostali do stavu, kdy jen těžko ještě něco může dojem zhoršit. To by zvládla maximálně tak imbecilní patetická balada. Je tam? Cha, co vás nemá – jistěže je! A je strašná? Jednoznačně ano.

„Fenisia Café“ je albem, jehož poslech mě brutálně nudil hned na prvním rande. A při druhém poslechu mě to už začalo srát. Některé momenty jsou sice výrazně horší (jasně, myslím tím hlavně tu baladu „Jaded Days“), ale ani ty „lepší“ chvilky vlastně moc dobré nejsou, takže i jako celek je to úplně o hovně.

Jo, a ještě jedna věc – okultního na tom není vůbec nic. V případě Fenisia je to jenom póza.


Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sunrise to Sundown
02. Diamond Under Pressure
03. What Doesn’t Kill You
04. Hard Road
05. Still Hunter
06. No Man’s Land
07. I Turn to Stone
08. Dark Light Child
09. Lonely Freedom
10. You’ve Been Fooled
11. Southern Star

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli budou Spiritual Beggars nejspíš už navždy stát tak trochu ve stínu slavnějšího působiště jejich stěžejní opory Michaela Amotta, jímž jsou již léta melodicky deathmetaloví Arch Enemy, tak to neznamená, že by jeho bokovka produkovala hudbu méně kvalitní. Aniž bych chtěl tvorbu obou jeho skupin nějak srovnávat, protože už jen hudebním zaměřením to není tak úplně možné, tak jsem toho názoru, že to hodnotnější poslední roky vychází právě z alb hardrockových klasiků. Ti si v uplynulých dvou dekádách museli zvyknout na to, že hrají spíše druhé housle, ovšem o to působivěji jejich poslední desky znějí.

Spiritual Beggars se již od své prvotiny vezou na vlně hard rocku ze 70. let, a ačkoli v období svých prvních alb byli tlačení spíše do stonerrockové škatule, tak si vytvořili specifický zvuk, díky němuž je lze jednoduše rozpoznat. A nejinak je tomu na novince pětice, jejíž sestavu tvoří krom již zmíněného kytaristy Per Wiberg za klávesami, Ludwing Witt u bicích, Sharlee D’Angelo na base a zpěvák Apollo Papathanasio. Po poslechu „Sunrise to Sundown“ mám dokonce dojem, že Spiritual Beggars nezněli nikdy lépe a uvěřitelněji, než jak to předvádí na své deváté řadové desce. Důvodů to má několik, přičemž ten hlavní spatřuji v hlavní osobě kapely. Michaelova skladatelská lehkost a kytarová virtuozita s každým albem roste do takových výšin, že kdyby ten borec hrál v trochu jiné době, tak se o něm zcela jistě mluví jako o jednom z největších kytarových střelců minulého století.

Dalším důvodem, díky němuž Spiritual Beggars rostou album od alba, je příchod zpěváka Apolla, jenž se ke čtveřici připojil těsně před vydáním „Return to Zero“. Tímto krokem se skupině otevřely manévrovací prostory, a přestože je výsledek v jistém ohledu totožný s tím, co produkovali na svých prvních albech, tak ten silný nádech atmosférou Deep Purple vylézá s každým dalším počinem čím dál víc na povrch. Už jsem zaslechl názory, že poslední alba znějí skoro jako Deep Purple Revival s tím rozdílem, že chybí ty letité songy, jaké zná každý. Ale to by zase k Spiritual Beggars bylo trochu kruté. V jejich případě totiž nikdy nešlo o složité hudební struktury a objevování zákoutí, která před nimi nikdo neprobádal. A „Sunrise to Sundown“ je toho zářným důkazem. Hlavní je snaha vytvořit šlapavou kompozici, jež už v samém zárodku musí znít za každou cenu retro, ale jakoukoli umělou snahu tam já necítím, takže Michaelovi věřím, že tuhle hudbu sype z rukávu naprosto přirozeně.

Jakmile se totiž rozezní skvělý úvodní kytarový motiv titulního válu, tak se fanouškům starých vinylů musí rozzářit úsměv na rtech, protože tohle je retro jak bič. A nemyslím to nijak hanlivě. Michael Amott zas jednou dokazuje, že umí složit suverénní klubovou kytarovku pro staromilce a znít při tom velmi svěže. Právě „Sunrise to Sundown“ je ten typ písně, které mám na Spiritual Beggars nejradši. Takže v tomto ohledu je z mého pohledu první polovina nahrávky o něco málo lepší, protože obsahuje písně, jež mají silnější hitový potenciál. Já vím, že to automaticky neznamená vyšší kvalitativní standard, ale v případě obdobně laděné hudby jsou ty mocné refrény a vzletné melodie vyloženě žádoucí. Díky tomu tedy boduje hlavně úvod nahrávky, kdy na první vál navazuje „Diamond Under Pressure“ se skvělým klávesovým úvodem a rovněž rychlovka „What Doesn’t Kill You“. V druhé jmenované na nás Michael vytáhne trochu drsnější riff a klasické heavymetalové kytarové sólo, díky čemuž jsem po dlouhé době slyšel v hudbě Spiritual Beggars ducha Arch Enemy a nevědomky vytvořil z této vypalovačky nejsilnější píseň alba.

Minimálně do skončení „Still Hunter“ nemá album žádnou chybu a nechybí mu jak spád, tak koňská dávka energie. Při probírání druhé poloviny si ovšem nemůžu pomoct, ale jsou zde zastoupeny i písně, bez nichž bych si „Sunrise to Sundown“ dokázal úplně bez problému představit. Není jich sice tolik, ale jsou tam. Myslím tím hlavně jalovou „I Turn to Stone“, jež sice pěkně duní a výrazné bicí jsou předzvěstí toho, že se něco chystá, to „něco“ však bohužel stále nepřichází, takže touto písní si Spiritual Beggars odbývají první slabší chvilku. Tou druhou je „Lonely Freedom“, na níž jsou nejzajímavější kytarové efekty dodávající hypnotickému riffu až psychedelický nádech, ovšem jako celek je to kompozice lehce nezáživná. Opravdu jsem se bavil jen v její závěrečné třetině, kdy Michael odpálí skvělé kytarové sólo. Ani ve vypjaté rovině zpívající Apollo s touto písní nic neudělal. Jinak však drží Spiritual Beggars i v druhé polovině relativně vysoký standard, na nějž jsme všichni zvyklí (viz „You’ve Been Fooled“ či pomaleji vystavěná „No Man’s Land“).

Možná to bude znít jako nesmysl, ale na aktuální formě Spiritual Beggars se mi líbí, že se jim kromě sprostého kopírování starých osvědčených postupů daří znít v rámci svých omezených možností současně a svěže. Dokázal bych si totiž představit, že by se na zadní straně „Sunrise to Sundown“ nacházel jako datum vydání rok 1975, ale i přesto ty písně znějí současně. Pokud vezmu pouze alba, na nichž zpívá Apollo, tak nemá novinka konkurenci a nebýt lehce nevyvážené druhé poloviny, jež trošku sráží celkový dojem, tak bych řekl, že máme tu čest s nahrávkou, jež atakuje pozice, které již celá léta drží dvojice „Ad astra“ a „Demons“. A to je v podání kapely, která by si mohla dovolit točit alba jen z obyčejné setrvačnosti, mnohem víc, než jsem před vydáním čekal.


The Sword – High Country

The Sword - High Country
Země: USA
Žánr: hard rock / stoner rock
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Razor & Tie

Hrací doba: 50:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Americká parta The Sword se vcelku rychle vypracovala v jednu z mladých nadějí slibující budoucnost zámořské kytarové muziky. Přesně takhle na ně bylo v dobových článcích nahlíženo někdy v období jejich třetího alba „Warp Riders“, pro nějž se nebáli vytvořit si vlastní sci-fi lyrický koncept, který jednotlivé skladby splétal dohromady. Kousek jistě ambiciózní, ovšem zároveň si na sebe The Sword upletli bič, protože nejen v mých očích bude už navždy každé jejich album podrobeno křížovému srovnání právě s třetí plackou, která naplnila pověry a ukázala se jako opravdu přelomová pro tuto čtveřici.

S přibývajícími alby se The Sword vzdalují svým metalovým počátkům, což je fakt, který i přes nepříliš klesající kredit od minulého „Apocryphon“ neslyším úplně rád, protože to byla právě kombinace heavy metalové drsnosti se vzletností starého hard rocku a špetkou stoneru, která na prvních třech albech odzbrojovala posluchače s velkou grácií. Na minulém „Apocryphon“ se The Sword zaměřili spíše na houpavé stoner metalové riffy a retro atmosféru, kdežto novinka je ještě o krok dál heavy metalu a naopak blíže k náruči hard rocku, jenž se je kombinovanán se stoner rockem po vzoru Kyuss.

Původně jsem se zdráhal odsuzovat The Sword za to, že se vyvíjí, protože to je přesně to, co člověk od kapely očekává a v mnoha případech po tom touží, ale já vám nevím, mně prostě přijde ostřejší a techničtější stránka hudby The Sword přitažlivější než jasně definované hard rockové postupy, které jsou na „High Country“ ke slyšení. Dalším krokem vedle je přetažená stopáž. Patnáct skladeb, 50 minut, to není nic, co by stoner rockové písně s retro nádechem dokázaly utáhnout jen tak na hezký úsměv. Zvlášť když si vezmu v potaz fakt, že s přibývajícími minutami působí „High Country“ čím dál víc repetitivně.

V tomto ohledu jsou tedy The Sword od své dřívější podoby vzdálení i kvalitativně, protože jako celek už to není taková palba, za jakou se daly označit dřívější placky. Přesto si však The Sword uchovali cit pro propracované vokální linky, v nichž tentokrát ubylo vícehlasů, které byly ke slyšení hojně na „Apocryphon“. S tím, jak ubývá technických a tvrdých momentů, mi přijdou The Sword nejsilnější v kouscích typu „Tears Like Diamons“, jenž je sám o sobě hudebně dosti minimalistický, ale po zapojení vokálu představuje efektní celek.

Za zmínku stojí třeba ještě „Empty Temples“ a „Suffers No Foods“ se zajímavými klávesami na pozadí. To jsou songy, které mi přijdou zajímavější než snaha o oživení v podobě akusticky teskné instrumentálky „Silver Petals“ či experimentální psychedelické „Turned to Dust“. Ty mi do konceptu „High Country“, které je plné střízlivě smýšlejících písní stojících na jasném motivu, příliš nezapadají. S mírným odstupem se novinka v diskografii The Sword neztratí a ostudu neudělá, ale že bych z ní spadl na zadek, to se tentokrát nestalo.


Graveyard – Innocence & Decadence

Graveyard – Innocence & Decadence
Země: Švédsko
Žánr: retro hard rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Hrací doba: 42:43

Odkazy:
facebook / twitter

Zdá se to jenom mně, nebo čtvrté album Graveyard proplulo tak nějak nenápadně a bez výraznější stopy? Samozřejmě jsem zaregistroval, že se blíží vydání a že samotné vydání proběhlo, ale ty tam jsou nadšené ohlasy z dob „Hisingen Blues“ a „Lights Out“, které tyto švédské milovníky staré tvorby Deep Purple a Creedence Clearwater Revival katapultovaly do závratných výšin módní vlny hard rocku s retro nádechem. Ještě před třemi lety jsem o Graveyard mluvil jako o nejlepším představiteli takto laděných kapel, kterých se zničehonic vyrojilo všude dostatek, ale po „Innocence & Decadence“ bych svůj názor mírně poopravil.

Celkově čtvrté album Graveyard, „Innocence & Decadence“, postrádá lehkost a cit pro vkusné oživení starého hard rocku se špetkou psychedelie 60. let. Neříkám, že čtveřice začala znít nějakým způsobem nepatřičně a její novinka je neposlouchatelný blábol, ale k naprosté spokojenosti, kterou jsem před prvním poslechem považoval za tutovku, mi na patře zůstává pachuť „jen“ dobře odvedené práce. Práce a sázky na jistotu, jíž si Graveyard nikoho nerozhází. Ani by mi nevadilo, že se jedná o stále tentýž model, kterým Švédové překvapili na své druhé placce, protože samotné hudební směřování je mi velmi blízké a nezpochybňuji fakt, že Graveyard umí tu starou atmosféru přenést opravdu se vším všudy, ale jedenáctka skladeb mi tentokrát nepřijde ve všech případech po kvalitativní stránce na takové úrovni, jak jsem od Graveyard očekával.

Možná ze mě mluví jen zklamání po předchozím „Lights Out“, což je skvělá placka, na níž „Innocence & Decadence“ strádá, kdo ví. Na úvod mi to tak ještě nepřišlo, protože „Magnetic Shunk“ je skvělá retro jízda se silným kytarovým riffem v zádech, ovšem s přibývajícími minutami těch opravdu pamětihodných momentů není tolik, kolik bych si ke své vlastní spokojenosti představoval. Jmenovitě mě zaujala bluesová balada „Exit 97“, valivá „Can’t Walk Out“ a rychlejší „From a Hole in the Wall“. To jsou písně, u nichž mi i po vícero posleších naskakovala husí kůže a můžu o nich mluvit jako o kompozicích, které navazují na zdařilou dvojici předchůdců.

S přivřenýma očima připočtu ještě závěrečnou tesknou „Stay for a Song“, jež zní ze všech písní nejaktuálněji, a přesto s typickým rukopisem Graveyard. Překvapením je pak „Too Much Is Not Enough“ s ženským sborovým vokálem, což je prvek, který čtveřice použila snad úplně poprvé a není to vůbec špatné. Když už nic, tak překvapili, což se v takto úzkých stylových mantinelech cení.

Ten zbytek je takovou klasickou formulkou s ochranou značkou Graveyard, což nevidím jako fakt, přes nějž se nelze přenést, ale chybí tomu moment překvapení „Hisingen Blues“ a vysoká koncentrace skvělých momentů předešlého „Lights Out“, takže už jen proto nemůže být „Innocence & Decadence“ tak dobrou deskou, jak jsem v době před vydáním věřil. V dosavadní diskografii Graveyard ji tak patří až poslední příčka, přestože formální kvality ji upřít nelze.


Def Leppard – Def Leppard

Def Leppard
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Let’s Go
02. Dangerous
03. Man Enough
04. We Belong
05. Invincible
06. Sea of Love
07. Energized
08. All Time High
09. Battle of My Own
10. Broke ‘n’ Brokenhearted
11. Forever Young
12. Last Dance
13. Wings of an Angel
14. Blind Faith

Hrací doba: 54:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britští melodici Def Leppard nikdy nepatřili ke zrovna produktivním formacím. Dokonce i v letech své největší slávy, jež je obecně spatřována v konci 80. let, kdy ležely Def Leppard u nohou celé stadióny, nesázeli svá novinková alba jako na běžícím páse a dávali si pravidelně na čas. Upřímně nevím, co všechno stálo za současnou mezerou, která se natáhla až na sedm let, ale řekl bych, že svůj podíl na tom má určitě zdravotní stav Viviana Campbella. Tomu byl před lety diagnostikován nádor na mozku, a musel se tak podrobit dlouhé léčbě, a protože s kapelou zdatně vystupuje a v jejich řadách nahrál aktuální eponymní album, tak doufejme, že je vše na nejlepší cestě k plnému uzdravení.

Def Leppard patří ke kapelám, které si své aktuální pozice musely vydobývat mnohem obtížněji než jiné party, jež v blyštivě zářivých oblecích obrážely koncertní štace ve zlatých 80. letech. Nevím jak vám, ale mně přijde, že jejich tvorba, která je již dost vzdálená zásadním počinům, je už dobré dvě dekády dost jalová. Abych byl přesný, tak z mého pohledu je vše, co následovalo po „Adrenalize“, přinejlepším jenom průměrné. A to myslím na poměry Def Leppard samotných. Alba jako „Slang“, minulé „Songs from the Sparkle Lounge“ nebo naprosto zbytečné album coverů „Yeah!“ jsou záležitosti sotva jednoho poslechu.

A věřte, že to neříkám s úsměvem na rtech, protože chovám k Def Leppard jistý nostalgický vztah, jejich staré hity prostě můžu a situaci, kam se tito Britové ve studiové kvalitě dostali, je tak trochu smutná. Pravidelně se sice razí na turné, ale tam se hrají ty staré vály, které chtějí všichni slyšet, protože nikoho nezajímá průměrný materiál z „X“ nebo podprůměrný ze „Songs from the Sparkle Lounge“. Všichni chtějí slyšet klasiky „Hysteria“, „Pour Some Sugar on Me“„Photograph“. Tím jsem od „Def Leppard“ trochu odbočil, ale kam se tím snažím dostat, je otázka, jestli se novinkovému albu podařilo alespoň částečně napravit nepříliš dobrou pověst, již poslední alba „budovala“. Jsem moc rád, že můžu říct, že ano.

„Def Leppard“ sice není taková pecka jako starší materiál, ale v to snad ani nikdo nedoufal, no ne? Co jsem naopak od Def Leppard očekával, tedy spíš doufal, že bych mohl dostat, tak to byl pohodový, pěknými melodiemi prolezlý stadiónový rock, který si v sobě ponese odkaz starších věcí, a přesto nebude znít jako vyložená svatokrádež ve svém vlastním chrámu. A to jsem dostal. Pravda, děje se tak na trochu větším prostoru, než by bylo ideální, protože 14 skladeb je i přes jejich obecnou krátkou hrací dobu a všeobecnou chytlavost hodně. A bohužel se na takové ploše našel prostor i pro několik vatovitých kusů, které celkový dojem lehce sráží. Na druhou stranu si dokážu živě představit, že několik skladeb by se okamžitě mohlo zařadit do stabilního koncertního setlistu kapely a zařadit se mezi ty letité fláky, na něž všichni čekají.

Kdybych měl být konkrétní, tak za nejsilnější momenty, které si to s určitou dávkou rezervy můžou rozdat i se starším materiálem, považuji zejména hymnickou „Dangerous“, „Broke ‘n’ Brokenhearted“, rychlejší „All Time High“ a určitě i pomalou „We Belong“ s obrovským hitovým potenciálem. Všechny tyto spojuje jeden zásadní prvek a to je cit pro lehkost a dobrou melodii a vše je navíc hezky protkáno odkazem na svou vlastní minulost. Právě onen cit pro melodii Def Leppard na posledních albech dost výrazně chyběl a třeba předposlední studiová placka mi v tomto ohledu přišla žalostně slabá.

Je radost slyšet, že jsou Def Leppard ještě schopni složit takové stadiónové tutovky jako „Dangerous“„All Time High“. Joe Elliott pěje skoro jako za starých dobrých časů, a když se rozezní hymnické sborové vokály v refrénu „All Time High“, tak si připadám, jako kdybych poslouchal staré Def Leppard. Nemám sice věk na to, abych mohl jakožto aktivní posluchač pamatovat vydání „Hysteria“, protože v té době jsem měl jiné starosti s dudlíkem v puse, ale můžu říct, že se ve mně při poslechu řady písní z novinky probudila jistá forma nostalgie, protože Def Leppard byli jednou z prvních kapel, které jsem před mnoha lety pravidelně doma slýchával.

Pokud se na „Def Leppard“ nachází skladba, která necílí hlavně na staré fanoušky kapely a na jejich nostalgickou strunu, tak je to zcela jistě „Battle of My Own“, která je oproti vzdušným hymnám typu „Invincible“„Wings of an Angel“ minimalistická. Žádné velké sbory, ani kytarové melodie; „Battle of My Own“ stojí v první polovině na akustické kytaře, utlumené rytmice a charismatu Joea Elliotta, kdežto ve druhé polovině je ke slyšení orientální smyčcový podklad. Těžko říct, kam tím Def Leppard směřovali, ale musím říct, že mě to baví. Je to takové osvěžení, a přestože mi tato píseň na album jako celek příliš nepasuje, tak to neznamená, že je špatná.

Def Leppard

Co se na „Def Leppard“ naopak příliš nevyvedlo, tak jsou to výplně „Sea of Love“„Energized“ z první poloviny. Ty nemají nic, čím by dokázaly zvednout ze židle a považuji je za nezbytný podprůměr, kterého Def Leppard naštěstí na novinku nacpali mnohem méně než minule. Nebaví mě ani balady „Last Dance“„Blind Faith“. Obě jsou poplatné tomu, co člověk od podobných věcí očekává, takže zbytečný patos a nezáživná hudební struktura, kdy snad jen aranže v druhé polovině „Blind Faith“ překvapí, ale to je bohužel málo. Na tyhle čtyři věci se při poslechu snažím nesoustředit, protože řeknu na rovinu, že kdyby se na albu nenacházely, tak vlastně nevím, jestli bych měl co vytýkat. On ten zbytek je totiž tak pohodový a nese si potřebnou kvalitu značky Def Leppard, že jsem až překvapený tím, jak to starým klasikům vyšlo.

Škoda té nevyrovnanosti, kvůli níž „Def Leppard“ trochu strádá, ale není to nic, díky čemu by se poslech měl stát vyloženě nepříjemnou záležitostí. Naopak, Def Leppard si připravili silnou kolekci několika skladeb, které mají vše, co od této party očekávám. Staré melodie a novější postupy v aktuálnějším zvukovém hávu. Víc jsem snad ani nechtěl, takže kdybych měl jednoduchou matematikou počítat celkové skóre, tak počtem povedených songů ke slabším kusům je to 10:4, což není vůbec špatné. Doufám, že na další placku se již nebude čekat sedm let a že bude minimálně stejně tak kvalitní jako „Def Leppard“, protože v tom případě se o budoucnost této legendy bát nemusíme.


The Winery Dogs – Hot Streak

The Winery Dogs - Hot Streak
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Loud & Proud Records

Hrací doba: 65:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Mike Portnoy opouštěl řady Dream Theater, bylo jasné, že nebude jen tak zahálet, ovšem to, že se jeho hlavním působištěm stanou The Winery Dogs, by řekl jen málokdo. Přeci jen se čekalo, že dá dohromady novou prog metalovou formaci, v níž se obklopí neméně váženými jmény, případně že se konečně vrhne na svůj milovaný thrash, jako tomu udělal až letos v řadách projektu Metal Allegiance. The Winery Dogs jsou totiž čistokrevně hard rockovou formací, která ctí klasické postupy, a Portnoy se musel spokojit s velmi úspornou hrou ve prospěch celku, kde na nějaké složité výplně není čas. A že jim to dohromady sluší, o tom se The Winery Dogs snaží přesvědčit na svém druhém albu „Hot Streak“.

Přestože jsem začal povídání o Portnoyovi, tak vězte, že tou hlavní persónou je zde Richie Kotzen, jehož sólová alba s bluesovým citem mě dlouhá léta míjela a jehož kvality jsem dokázal ocenit až s příchodem debutu „The Winery Dogs“ z roku 2012. Tento šikovný kytarista a velmi zdatný zpěvák se správně nakřáplým hard rockovým vokálem ze staré školy je tím hlavním tahounem na „Hot Streak“. A aby to bylo komplet, tak dodám, že třetím do party budiž basák Billy SheenanMr. Big.

Dohromady tvoří tato trojice velmi semknuté hudební těleso, které na svém druhém albu vyznává lásku hard rocku s lehkým blues rockovým nádechem. Úvodní svižná „Oblivion“ tomu ještě příliš neodpovídá, protože její energický přetlak má k bluesovému cítění ve stylu „Empire“ a „War Machine“ daleko. Těžko však říct, která poloha sluší The Winery Dogs více, a jako by to nevěděli ani sami, tak prokládají písně s hymnickými ambicemi („Campain Love“, „How Long“) rychlejšími kusy typu „Hot Streak“ či „Ghost Town“. Hodně se povedla v samém závěru se nacházející „Devil You Know“, která zvedá už méně záživný konec nahrávky, a druhá „Captain Love“AC/DC feelingem. Je ovšem fakt, že takto bych s vybíráním povedených motivů mohl pokračovat ještě chvíli, protože formálně jsou ty skladby zatraceně vyrovnané.

Spolu s výše uvedeným nemám výhrady ani k individuálnímu nasazení a konečnému vyznění nahrávky, která je velmi autentická a stylově příslušná bez nějaký zbytečných experimentů, ale problém u mě nastává ve chvíli, kdy si mám „Hot Streak“ poslechnout jen tak na jeden zátah. V tu chvíli je na můj vkus 65 minut strašně dlouhá doba a ani silné charisma Richieho Kotzena nedokáže zvrátit nastupující upadání pozornosti, které se kolem zvláštně roztančené „Spiral“ začne stupňovat. Kdybych měl dvojku The Winery Dogs postavit do řady hned vedle „The Winery Dogs“, tak debut v případě lámání chleba malinko upřednostním, protože mě svého času bavil víc. Tak jako tak je The Winery Dogs povinnost pro milovníky starého dobrého hard rocku s velmi chytrými nápady a silnými výkony všech zúčastněných.


Bear Bone Company – Bear Bone Company

Bear Bone Company – Bear Bone Company
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / metal
Datum vydání: 29.8.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Fade
02. Kiss ‘n’ tell
03. Don’t Belong
04. Burkitt Lymphoma
05. Down in Flames
06. Bear Bone
07. Way Back Home
08. Drinkin’ Time
09. Hangin’
10. Fallin’ Down
11. Life’s About
12. Suicide

Hrací doba: 50:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Švédská trojice Bear Bone Company byla založena v roce 2012 ve švédském Örebru a letos vydává své eponymní debutové album. Takhle jednoduše by se dala shrnout historie této nepříliš letité sebranky, jíž byste ovšem ten nízký věk a z toho plynoucí potencionální nezkušenost hádali jen velmi obtížně, protože jestli je na albu něco ke slyšení, tak je to (mimo jiné) pořádná dávka sebejistoty a zkušeností. Zároveň je to nahrávka, díky níž byste severský původ kapely poznali taktéž velmi stěží, protože „Bear Bone Company“ je od prvních momentů prezentováno jako nálož ostrého rock / metalu pro americké tvrďáky. Tedy alespoň tak na mě hudba těchto borců působí.

Oni sami Bear Bone Company se popisují jako kombinace hudby Pantery a Kiss s lehkým dotekem Black Label Society, Garyho Moorea a Foo Fighters. To je samo o sobě kombinace dosti rozmanitá, protože se od osmdesátkového rocku dostáváme k metalu a mainstreamovému hard rocku současnosti, takže se člověk může oprávněně obávat výsledku představující neforemný patvar všeho výše uvedeného. A to se naštěstí nekoná. Netvrdím, že „Bear Bone Company“ je albem, kterému se nedá vytknout vůbec nic, koneckonců k tomu se ještě dostanu, ale pokud budu mluvit jen čistě o hudebním směřování, tak pánové představují vcelku ujasněnou verzi motorkářského hard rocku s metalovými riffy. Zapomeňte však na stupidní buranství v podobě Five Finger Death Punch, protože Bear Bone Company jsou mnohem více zakořenění v rockově melodických postupech a jejich vzletně melodické refrény bez patosu jsou často skvělým vyvrcholením dané písně.

Příjemně mě překvapila schopnost Bear Bone Company napsat líbivou písničku, aniž by se muselo lovit ve vlnách toho nejtuctovějšího rockového moře, takže i když by se řada válů dala označit za vkusné hitovky (minimálně první čtyři kousky jsou skvělé), nebojte se přitepleného halekání. Zpěvák a kytarista B.K. zpívá zemitě přírodně neučesaným vokálem, jenž se neštítí ani vyšších poloh a právě jeho práce s vokálními linkami skladby často zvedá na vyšší úroveň, než na jakou by samy o sobě stačily. Ukázkou budiž hned úvodní rychlovka „Fade“, která je vcelku obyčejná halekačka v rychlejším tempu. Jasně, útočný riff a hlavní melodie nedají posluchači důvod k nudným myšlenkám, nicméně díky energickému vokálu se z ní stává jeden z top momentů první půle „Bear Bone Company“.

Na tomto místě bych si dovolil vytknout hlavní nedostatek, který jsem s albem po čas našich společných chvil měl. Jakkoli je ta hudba energická a upřímná, tak dříve nebo později se dostaví pocit, že je to stále totéž, přičemž v druhé polovině, tedy spíše v polovině seznamu skladeb, začne „Bear Bone Company“ na chvíli ztrácet dech a na našlapaný úvod, kde se střídá jedna hitovka za druhou, to nestačí. Za mě osobně by albu prospělo lehce zkrácení hrací doby, protože 50 minut je na takovouhle hudbu dost, a pokud kapela v rukávu nemá opravdu skvělý materiál, tak je i těch 12 písní na škodu a dokázal bych si představit, že zásah producenta zvenčí dotlačí kapelu na nějakých 35 až 40 minut, aby byl ten dopad nahrávky přímočařejší a pro posluchače stravitelnější.

Pokud budu hovořit o jednotlivých skladbách konkrétněji, tak můžu říct, že se mi zalíbily rychlejší vály „Fade“, titulní „Bear Bony Company“ a „Drinkin’ Time Again“. Špatná není ani závěrečná „Suicide“, ovšem na té mi příliš nevoní refrén. Jestliže jsem o úvodu mluvil jako o úseku desky, kde je přehitováno, tak vězte, že to nejlepší na albu přichází s dvojicí střednětempých pecek „Kiss ‘n’ Tell“ a „Don’t Belong“. Zatímco ta první zní jako zpomalená verze úvodní „Fade“ s tím rozdílem, že vkusně kombinuje tvrdý riff ze slok s našlapaným refrénem, tak „Don’t Belong“ je odpovědí na americký alternativní rock v podání Salivy, jíž mi Bear Bone Company taky občas připomenou.

Ve slabých věcech se nechci nějak přehnaně babrat, takže jen v rychlosti vypíchnu dvojici slabých kusů, které rozjetou atmosféru zabíjí utahaným tempem a nepříliš přesvědčivými nápady. Patří sem „Down in Flames“, na níž zaujme snad jen místy kvílivá kytara po vzoru Zakka Wyldea, a „Way Back Home“. Ta přináší na poměry zbytku desky poměrně neotřelý kytarový motiv, nicméně veškerá snaha je zabita v otřesném refrénu, jehož omílání natáhlo píseň až k pěti minutám hrací doby, což je moc.

Bear Bone Company

Přestože má „Bear Bone Company“ jako celek nějaké ty dílčí nedostatky, tak jsem byl vlastně příjemně překvapený úrovní sebejistoty, která z tvorby této tříčlenné sebranky srší. Dobrý zvuk, skvělé instrumentální výkony, z nichž vyčnívá kytarová práce, a hlavně kopa poctivých rockových vypalovaček. Určitě je můj úsudek ovlivněný tím, že tyhle zámořské hard rocky / metaly můžu, ale zase si o sobě myslím, že stupidní blábol ještě poznám a „Bear Bone Company“ mezi něj nepatří. Naopak se jedná o album s chytře a účelně vyznívajícími písněmi a minimálně jako hudba do baru a na pivní párty je to dobrá a poslouchatelná záležitost.


Motörhead – Bad Magic

Motörhead - Bad Magic
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 28.8.2015
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Victory or Die
02. Thunder and Lightning
03. Fire Storm Hotel
04. Shoot Out All of Your Lights
05. The Devil
06. Electricity
07. Evil Eye
08. Teach Them How to Bleed
09. Till the End
10. Tell Me Who to Kill
11. Choking on Your Screams
12. When The Sky Comes Looking for You
13. Sympathy for The Devil

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před dvěma lety sepisoval recenzi posledního alba Motörhead, „Aftershock“, vyjádřil jsem slabé pochybnosti nad Lemmyho pověstnou aurou nesmrtelného barda, kterého nic neskolí. Právě v tom roce se začaly objevovat první zvěsti, že s legendou těžkého kovu není vše v naprostém pořádku, a přestože tyto zprávy v uplynulých dvou letech neutichaly, naopak to s Lemmyho zdravím vypadá bohužel ještě o něco hůře, tak ten chlap je stále tady a dál si natáčí ve studiu a snaží se živě vystupovat. Lemmy je prostě legenda, a ať už si o jeho aktuální kondici, kdy díky častému rušení a předčasnému ukončování koncertů tak trochu podkopává svoji pozici pro důstojný odchod do hudebního důchodu, myslím cokoli, tak studiově je to pořád ten samý bastard, který se svými Motörhead nedělá žádné ústupky.

Tahle parta si drží již dlouhá léta své osvědčené postupy, které se nijak zásadně nemění, a protože se tady bavíme o kapele, již by měl znát každý, kdo se alespoň v základním měřítku zajímá o metalovou hudbu, tak si tentokrát odpustím nějaké hlubší představování toho, jak „Bad Magic“ zní, protože když řeknu, že zní jako Motörhead, tak to je výmluvné až na půdu. A přestože si člověk u 22. řadového alba může říkat, že už toho bylo fakt dost a těch dvouminutových vypalovaček už se dávno přejedl, tak mě osobně vždycky jednou za dva roky popadne Lemmy se svými kumpány s novým albem v zádech do svých spárů a hezkých pár týdnů mě nepustí.

„Bad Magic“ je v kontextu alb posledních dvou dekád průměrnějším počinem a nemůže se rovnat s takovými opusy jako „1916“, „Bastards“ nebo předchozím „Aftershock“, které vyčnívalo z delší linie klasických alb Motörhead. V tomto ohledu novinka spadá spíše někam k „Motörizer“ a „The Wörld Is Yours“ (ačkoli oba tyto počiny svou kvalitou novinka předčila), takže to znamená, že je oproti minulejšku rychlejší, jednotvárnější a postrádá vyloženě pamětihodné momenty, jež by vás vyfackovaly hned při prvním poslechu, což byl naposledy famózní otvírák „Heartbreaker“ nebo pomalejší „Lost Woman Blues“. Na „Bad Magic“ jsou k naleznutí až na jednu výjimku výhradně skladby spadající k prvně jmenované, takže rychlejší fláky s Lemmyho burácející basou, přesně uhánějícími bicími Mikkeyho Dee a klasickou heavy metalovou kytarou Phila Campbella. Trojice je to za ty dlouhé roky bezpečně sehraná a jejich uvěřitelnost dokáže vyvážit slabší přísun opravdu znamenitých skladeb.

A právě to je tak trochu příklad „Bad Magic“. Netvrdím, že to je špatné album, to v žádném případě, jen si myslím, že tentokrát Lemmy Kilmister natočil standardní desku, která je sice hodná jména Motörhead, ale která si plyne až zatraceně rychle a místy až bez nutkání zaujmout. Jasně, energie má na rozdávání, ale totéž by se dalo říct o všech albech, jež pod logem „Motorové hlavy“ vyšla, a právě proto si budu vždy cenit víc desek jako „1916“ než „Sacrifice“. Alespoň zdánlivá barvitost a hitovost Lemmymu vždy slušela a v tomto ohledu tak z „Bad Magic“ vyčnívá jen baladická „Till the End“, která se svou posmutnělou náladou a až nostalgicky znějícím Lemmym, patří k tomu nejlepšímu, co novinka nabízí.

Samozřejmě by nebylo něco v pořádku, kdyby jedinou písní na albu Motörhead, která by stála za vypíchnutí nad rámec celku, byla balada. Nebojte, pro milovníky rychlejších písní je tady hned celá řada zástupců. Někteří mi sice přijdou méně zdařilí a více tuctoví, kam bych přiřadil „Electricity“ a „Tell Me Who to Kill“ z druhé poloviny „Bad Magic“, ale naproti nim jsou tady vyvedené hitové rychlopalby typu „Victory or Die“ a „Thunder & Lighting“, v nichž Lemmy cedí skrze zuby v rychlejším tempu své klasické texty na podkladu upleteném z kytarových riffů Phila Campbella, jenž si pravidelně zasóluje, a dovolím si tvrdit, že v současné formě se Motörhead nacházejí z velké části díky jeho kytarovému příspěvku, protože ty jeho riffy se jen tak neoposlouchají.

Mezi další silné momenty novinkové kolekce patří natlakovaná „Shoot Out All of Your Lights“ s explozivní prací Mikkeyho Dee a sborovým halekáním v refrénu, který má sílu probudit v posluchači touhu si s anglickými legendami zapět i navzdory své zjevné triviálnosti.

Střed alba je posluchačsky méně záživný, protože krom hitové „The Devil“ nestojí na vyložené pecce. Jak zmíněná „Electricity“, tak následující „Evil Eye“, která překvapí hrubým vokálem ve slokách, nepatří do zlatého fondu Lemmyho skladatelského umu. „Teach Them How to Bleed“ je typická halekačka, již částečně zachraňuje skvělý titulní riff a dostatek energie, jež tuhle záležitost žene kupředu, a je sympatické, že i když se jedná vlastně už o desátou desku stávající trojčlenné sestavy za posledních 20 let, tak se daří Motörhead a jejich letitému producentovi Cameronu Webbovi daří udržovat tuhle neměnící se bárku posluchačsky atraktivní a zvukově svěží.

V samém závěru desky se trojice nadýchne zase zpět k lepším výsledkům své práce, takže od agresivně temné „Choking on Your Screams“ se přechází v téměř závěrečnou hitůvku „When the Sky Comes Looking for You“ se svěžími kytarovými aranžemi na pozadí Lemmyho chrapláku. Poslední skladbou na „Bad Magic“ se nakonec stala překvapivá předělávka letitého hitu „Sympathy for the Devil“ z kuchyně dalších velikánů The Rolling Stones. Samozřejmě, že srovnávat s originálem není úplně na místě, ale Lemmyho zmetalizovaná verze se mi líbí více než pokusy od Guns n’ Roses nebo Ozzyho Osbournea.

Tvrzení, že Motörhead nahráli svou klasickou řadovou desku, která nijak nevyčnívá, může vypadat hanlivě a ano, svým způsobem to tak bylo myšleno, ale přesto je „Bad Magic“ albem dostatečně slušným na to, aby se o něm nemuselo hovořit jako o zklamání nebo dokonce jako o zbytečném počinu, který jen prodlužuje již dávno trvající tvůrčí stagnaci této velké značky. Kdepak, je to prostě a jednoduše další porce metalického rock ‘n‘ rollu z kuchyně legendárních Motörhead a já jsem za něj upřímně rád. Minule to sice byla zábavnější jízda, ale když se člověk zamyslí nad tím, že i v 69 letech to Lemmymu hraje takto dobře, tak nemám důvod na novinku plivat jedy.