Archiv štítku: hardcore punk

Fireburn – Don’t Stop the Youth

Fireburn - Don't Stop the Youth

Země: USA
Žánr: hardcore punk / reggae
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Closed Casket Activities

Tracklist:
01. Suspect
02. Break It Down
03. Let This Be
04. Jah Jah Children

Hrací doba: 08:50

Odkazy:

Tématem dnešní recenze je EP s názvem „Don’t Stop the Youth“ od skupiny Fireburn. Samotné jméno Fireburn zřejmě moc pozornosti nevzbudí. I já sám jsem o tuhle partu zkušených harcovníků zavadil vlastně náhodou. Nejjednodušší způsobem, jak ji blíže představit, je nejspíš vyjmenováním několika kapel, ve kterých jednotlivý členové působili či stále působí. Takže, mimo jiné – Knife Fight, Murphy’s Law, Nails a především pak Bad Brains. Ano, právě Bad Brains jsou tím, čemu se v této recenzi nelze vyhnout.

„Don’t Stop the Youth“ obsahuje čtyři skladby s celkovou metráží bezmála devíti minut, přičemž by se dalo rozdělit na dvě části. A to na první ryze hardcorovou a druhou v rytmu reggae. Bad Brains? Jo! Není divu. Oním hlavním pojítkem jest zpěvák Israel Joseph I, který si u nich pár let odkroutil. Není to však pouze o zpěvu, ale o celkovém vyznění kapely. Každou skladbu z nového EP lze koneckonců přirovnat k léty prověřené pecce od legend z Washingtonu.

Čert vem veškerou podobnost s Bad Brains, „Don’t Stop the Youth“ je jednoduše skvělá nahrávka a vlivy zmiňované party tu působí naprosto přirozeně. Pro fanoušky klasického hardcore punku se jedná o samozřejmost, kterou možná marně v posledních letech hledali. Ať už máte rádi stručné nářezy okolo jedné minuty („Sucpect“ a „Let This Be“) či promyšlenější rychlovky se štěkajícími refrény a chytlavým tempem („Break It Down“), zde je to k dostání. Právě třetí „Break It Down“ nabízí snad vše, co mám na Bad Brains rád. Ostré riffy, neustále nabalující se rytmika, úderný refrén a křiklavé sólo. To vše tu je. Energie sálající z těchto kusů je neskutečná.

Poslední „Jah Jah Children“ už i svým názvem jasně odkazuje na dnes už klasické reggae jako „I Luv I Jah“ nebo „I and I Survive“. Houpající se uvolněné tempo a omamný dubový podkres si v pohodě vystačí s jasně nejdelší stopáží celého EP. Kontrast výbušného hardcore a uvolněného reggae zkrátka funguje výborně a právě vokalista Israel Joseph I zde vynikne v plné kráse. Ze svých časů v Bad Brains neztratil snad nic. A to už je to více jak dvacet let. Nutno dodat, že tedy nebyl přítomen v časech největší „slávy“, ale jako náhrada za H. R. zapadl tehdy do sestavy obstojně.

Ještě jednu, možná trochu kacířskou myšlenku mám v hlavě: kdyby tohle dnes vydali Bad Brains, tak si z toho všichni sednou na prdel. I tato legenda je jedním z těch případů, kdy nadále přežívá jen díky své dávné historii a dnes bohužel působí tak trochu jako parodie sebe sama. Nejslabším článkem je zpěvák H. R., na nějž je vzhledem k jeho nemoci žalostný pohled, a živé koncerty jsou, co se zpěvu týče, katastrofa. Tím „zkaženým mozkem“ je právě on, jelikož trpí prudkými bolestmi hlavy a na začátku tohoto roku musel podstoupit operaci mozku. Prý se cítí lépe, avšak koncertní vystoupení je stále stejná bída. I to je důvod, proč jsem za kapelu Fireburn tak rád.

Jsem přesvědčen, že každé EP by mělo být jasným vyřčením směřování kapely, kór jedná-li se o úplně první nahrávku. Myslím, že „Don’t Stop the Youth“ je víc než jasné. Jednoduše uspokojí všechny, kteří prahnou po závanu raných osmdesátých let, kdy se punk rock mísil s reggae. Pak také všechny ty, kteří chtějí slyšet výplach bez zbytečných výplní a dokážou se oprostit od faktu, že to tu už vlastně bylo. „Don’t Stop the Youth“ je totiž především pěknou vzpomínkou, jež však obstojí i sama o sobě. Za zkoušku také určitě stojí možnost slyšet Todda Jonese z grindcorového tělesa Nails hrát reggae, hehe. Jde mu to.


Kovadlina – Životy těch druhých

Kovadlina - Životy těch druhých

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Damage Done Records

Tracklist:
01. Ležatá úsečka
02. Podlaha zůstala mastná
03. Na plovárně
04. Prima sezóna
05. Když přichází tma part I.
06. Když přichází tma part II.
07. Asfalt
08. Síla neuhnout
09. Životy těch druhých
10. Životy nás samých

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

Česká hardcore-punková scéna zažila před pár lety pořádnou renesanci s příchodem kapely Hanba. I přes svou krátkou existenci stačila zasáhnout velké množství lidí a nebál bych se hádat, že v budoucnu se před její název bude hojně užívat slovo kultovní. Po jejím rozpadu tu máme Kovadlinu. Jak název napovídá (album Hanby se jmenuje „Silou kovadliny“), spojitosti s Hanbou se zpěvák Banán a kytarista Libor nijak nevyhýbají. Spolu s basistou Jirkou a bubeníkem Regálem tak šíří odkaz Hanby dál.

Deska „Životy těch druhých“ vznikla v polovině roku 2016 a bylo by nasnadě říct, že pokračuje tam, kde Hanba skončila. Ovšem není tomu tak úplně docela. Základy jsou možná pevně dané, sám Banán řekl, že jisté nápady na tuto desku vznikly z nepoužitých věcí právě pro předešlé působiště, avšak povedlo se kapelu posunout zase někam dál a zároveň trochu jinam. Mojí hlavní radostí bylo zjištění, že nahrávka působí zcela přirozeně a funguje samostatně jako celek, i když to tak podle dosavadních řádků možná nevypadá. Té spojitosti s Hanbou se jednoduše nejde úplně vyhnout, ale názorově i hudebně působí Kovadlina vyspěleji, promyšleněji.

Se zajímavým nápadem přichází hned první skladba „Ležatá úsečka“, kde mohou leckoho překvapit ženské sborové refrény nazpívané hosty Markétou Štechovou a Anetou Galisovou. Nepočítaje závěrečné outro je první píseň s délkou 3:09 také tou nejdelší. Jako zahájení alba funguje docela bezpečně, přestože to není ten klasický hardcorový náser, jenž bývá pravidelným otvírákem v tomto žánru. Právě zde je vidět odlišné směřování Kovadliny, jako by se snažila absorbovat i okolní žánry a obohatit tak někdy značně stereotypní hardcore. Občas se nahrávka pohybuje v ryze rockovějších polohách, aby hned v další písni vlítla na posluchače se vší silou. Právě tak působí druhý zářez, „Podlaha zůstala mastná“. Tu bych se nebál označit za absolutní vrchol desky. Melodické kytary a charismatický zpěv doprovázený agresivní rytmickou sekcí – tento popis sedí na celé album. To vše zahaleno ve velmi sympatickém špinavém až garážovém hávu.

Důležitou stránkou jsou jednoznačně texty s názorem, na které je fanoušek od Banána již za ty roky působení na scéně zvyklý. Rozhodně se vyplatí je přečíst. Ať už se zaobírají pocity člověka, vnímáním světa či se dokonce opírají do vlastních punkových řad, jako je tomu ve třetí skladbě „Na plovárně“, vždy mají něco do sebe. Zde je znát jednoznačný progres oproti Hanbě, jejíž texty byly lehce čitelné, hodně doslovné a méně metaforicky ukryté. Po střednětempých „Na plovárně“ a „Prima sezóna“ se album odrazí k nekompromisnímu masakru „Když přichází tma“ zaobírajícímu se hrůzami holocaustu, jeho souvislostmi a viděním v současném světě. Téma je dále rozebráno v už klidnější druhé části, kde jsou opět ke slyšení ženské vokály. Při poslechu až zamrazí, jak moc je toto téma aktuální.

Kovadlina

Za hitovku desky lze označit neskutečně chytlavý a přímočarý „Asfalt“. Jednoduchý riff se ihned zavrtá do hlavy a dlouho nepustí, stejně tak hymnické opakování refrénu a vyřvávací „To znám!“ Další skladba „Síla neuhnout“ je opět klasická minutová nakopávačka ukazující syrovější tvář Kovadliny. Krásně je zde slyšet ona kombinace melodického vybrnkávání na kytaru střídajícího se s tvrdými pasážemi. V podobném duchu se nese titulní „Životy těch druhých“ zpívaná Banánem a dalším hostem Fandou Knuthem. Hudebně má neuvěřitelný tah na bránu a v textu nese v kombinaci s pokračováním „Životů nás samých“ silnou myšlenku. Tohle až ambientní/shoegaze zakončení, s recitací Miroslava Krobota je výborným rozloučením se s posluchačem. Nechává vás sedět a přemýšlet o tom, co že jsem to vlastně poslouchal, a přinutí zase desku otočit a pustit od začátku. Se stopáží 21 minut, to není žádný problém.

Ne, Kovadlina nepřichází s ničím novým, ale tahle její podoba dříve slyšeného, je tak upřímná a uvěřitelná, že to prostě baví. A baví to s každým poslechem čím dál víc. Člověk si spíš řekne, jak je vůbec možné, že tato forma klasického hardcore punku existujícího desítky let u nás nemá výrazné zastoupení. Měli jsme Hanbu, teď máme Kovadlinu, velice důstojné zástupce žánru, díky nimž máme další dvě alba do zlaté vitríny českého punku. Kovadlině se podařilo vytěžit z jednoduché šablony hardcoru maximum a přilákat pozornost úctyhodného množství fanoušků za poměrně krátkou dobu. Kapela okolo sebe vytváří zvláštní atmosféru – takovou, jakou jsem si vždy představoval při utváření a fungování legendy Kritická situace. Byl bych moc rád, kdybych něco podobného zažil, klidně třeba s Kovadlinou.


Venomous Concept – Kick Me Silly – VC III

Venomous Concept - Kick Me Silly – VC III
Země: USA
Žánr: grindcore / hardcore / punk
Datum vydání: 8.1.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Rise
02. Bust with You Debt
03. Anthem
04. The Potters Ground
05. Human Waste
06. Leper Dog
07. Farm Boy
08. Head on a Stick
09. Pretend
10. Johnny Cheeseburger
11. Forever War
12. Good Times
13. Pretty on the Inside
14. Holiday In Switzerland
15. Fucked in Czech Repub!
16. Neck Tie
17. Frontal Lobe Disorder
18. Daycare
19. Quazimodo
20. Burning Fatigue
21. Rocket Science
22. Pissing Match [bonus]

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook

Když padne řeč na americkou sebranku Venomous Concept, tak se člověk jen těžko může ubránit označením typu superkapela, takže si to odbudu hned takhle zkraje. Tato drtička kostí totiž vznikla v podstatě jen jako odpočinkové místo pro realizaci vlastních hudebních nápadů hned několika persón, jejichž domovské kapely lze označit za veličiny a v jednom případě pak dokonce za stále žijící legendu daného žánru. A přesně tak Venomous Concept taky fungují. Jako nárazovka, jež se vždycky jednou za delší dobu zjeví, vypustí mezi fanoušky, kteří už připomínají spíše hladové psy, novou placku a po se chvíli stáhne, protože domovské kapely mají přeci jen přednost.

Tím však nechci říct, že by plody jejich vzájemné spolupráce měly být brány jako méněcenní levobočci, kteří si nezaslouží žádnou pozornost, protože Venomous Concept si svůj standard na dosavadních dvou počinech dokázali udržet bez většího zaváhání, a nic menšího se tak nečekalo ani od trojky „Kick Me Silly – VC III“. Ta navazuje na velmi povedený debut „Retroactive Abortion“ z roku 2004 a ještě lepšího následovníka jménem „Poisoned Apple“, jenž vyšel o čtyři roky později. Na novinku se čekalo trochu déle, ale přijde mi, že o to víc se borci snažili, protože ačkoli je to stále tatáž písnička, tak výsledek je pořád ještě povedený.

Pojďme si tedy říct, kdo za Venomous Concept stojí, ačkoli si nemyslím, že by to pro někoho byla opravdová novinka. Když začnu od největšího jména, tak z řad Napalm Death se ve Venomous Concept sešli Shane Embury a Danny Herrera. Početně stejné zastoupení pak mají již nefunkční Brutal Truth prostřednictvím dvou bývalých členů Kevina Sharpa a Dana Lilkera, přičemž ten první se dále věnuje Lock Up a Dan Lilker se soustředí na své Nuclear Assault a několik dalších partiček. No, a pak je tady novic John Cooke, jenž do tohohle chorobného vlaku naskočil v roce 2010 a aktuálně hraje s Anaal Nathrakh a Napalm Death, s nimiž vystupuje živě. Všechno tedy svádí k pořádném grindovému nátěru, což je z jistého úhlu pohledu domněnka správná. Venomous Concept ale hrají spíš jeho punkovější verzi, která je hodně ovlivněná starým hardcorem. Ona ta hranice mezi těmito styly je ovšem tak tenká, že nemá smysl řešit, jestli je to více grind nebo HC/punk, protože hlavní je, že „Kick Me Silly – VC III“ kope jako kráva.

Něco málo přes 20 písní a 50 minut celkové hrací doby dává jasně na srozuměnou, že tahle placka je hlavně o krátkých a úderných válech. A to prosím ještě závěrečný bonus jménem „Rocket Science“ trvá 15 minut, nicméně velká část je v podstatě ticho a nějaké praskání, protože to pravé peklo v této písni trvá jen opravdu malou chvíli v samém úvodu. Neříkám, že je úplně jednoduché takto laděnou desku přečkat pro člověka, jemuž grind nic neříká, protože jakkoli je tam punk a jeho zpěvnost místy cíti opravdu mocně, tak pochopím, že Venomous Concept někomu přijdou jen jako neforemný bordel. A ono to tak vlastně i je. Krátké vály jako „Busy with Your Dept“, „Cheesburger“ či „Pretty on the Inside“ nemají žádný pevný řád, Kevin Sharp v nich trápí své hlasivky na maximální obrátky a zbytek kapely je tak extrémní, jak je to jde.

Já osobně spatřuji vrcholy v trochu delších skladbách, které se z toho ukrutného grind/punku vylučují třeba jen náznakem vokálních melodií („Rise“), pomalejším tempem a odsekávanými kytarami („Forever War“), skočností („Farm Boy“), případně hardcorovými sbory v opravdu hymnické „Anthem“. „Kick Me Silly – VC III“ odsýpá náramně a komu nevadí, že hodně písní jsou jedna s druhou snadno zaměnitelné, tak by neměl mít s nahrávkou problémy. Punkovější věci jako „Fucked in Czech Repub!“, „Leper Dog“, „Pretend“ či „Frontal Lobe“ nakopnou i toho největšího suchara.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat přispění ostatních členů, tak mě strašně baví vokál Kevina Sharpa a kytarová práce dvojice EmburyCook, jimž to hraje skvěle a hned při první příležitosti ukázali, že rozšíření sestavy o další struny má svůj smysl. Řada písní by se dala označit za propracovanější, než tomu bylo minule, kde převládaly hlavně krátké rychlovky ohlodané na kost. Na „Kick Me Silly – VC III“ mi několik skladeb připomíná dokonce aktuální formu Napalm Death. Ovšem nemyslím si, že by to „Human Waste“ či bestiální „Day Care“ mělo nějak svazovat a narušovat tak celkovou atmosféru „Kick Me Silly – VC III“, která zní jako soundtrack ke kritice toho nejhoršího na současné společnosti, takže se připravte na naprostý chaos.

Škoda trochu nepovedeného zvuku, kterému klasicky chybí víc dynamiky. Není to sice žádná hrůza, protože krom několika momentů, kde jsem ze sluchátek slyšel takové to nepříjemné práskání, to není nic, co by od Venomous Concept mělo potenciálního posluchače odrazovat. Naopak, ve své kategorii dělá tahle pětice svou práci velmi dobře a z formálního hlediska k samotné hudební náplň vlastně ani nemám co vytýkat. Je to zahrané pěkně řízně od podlahy, a protože se u poslechu novinkové placky dobře bavím, tak s klidným srdcem říkám, že „Kick Me Silly – VC III“ si pozici vedle svých starších bratříčků jistě obhájí, protože nijak výrazně nezaostává.


Swine – Swine

Swine - Swine
Země: Austrálie
Žánr: hardcore / punk
Datum vydání: 23.10.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. D.I.Y.
02. Atlas
03. Shitlist
04. Vagina Dentata
05. Hated
06. Die Hipster Die
07. Spectacles
08. Aging Ink Tumour
09. Dionysiac Urge
10. Selfless Shame Promotion
11. Zombie Bite
12. The Complicated Futility of Ignorance
13. Gutter

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Swine

Dva roky po svém vzniku, jenž se datuje ke konci roku 2011, předhazují australští borci Swine své debutové album “Swine”. Tolik k historii této party, protože o samotné kapele se toho moc vyhledat nedá, takže vzhledem k tomu, že ani ona sama toho o sobě na svých oficiálních stránkách nevyzradí, tak se musíte spokojit s vědomím, že krom sestavy se toho ze zákulisí moc nedozvíte. V klasické čtyřčlenné sestavě, jež čítá vokalistu Burdta, kytaristu Ollyho, basáka Nicka a bubeníka Maze, se řítí Swine jako neurvalá mašina, která sere na všechny okolo a debutový počin tomu taky odpovídá.

Album je to rychlé, agresivní, ovšem po vzoru amerických pouštních part taky pěkně špinavé. Špinavé jako ten nejzaplivanější klub v Austrálii, takže je evidentní, že to nebude žádná načančaná rocková záležitost plná vlezlých refrénů, ale tady se drhne ten nejobyčejnější řízný mix hardcoru a punku, jenž je v několika málo momentech dobarvován stoner metalem, aby to mělo tu správnou dřevní atmosféru. Instrumentální osazenstvo Swine si nic nezadá s takovými legendami, jakými jsou Black Flag nebo Bad Brains, takže se většinou funguje v hodně šlapavám tempu, kdy jsou jednotlivé skladby postavené kolem jednoho, v lepší případě dvou, přímočarých a jednoduchých riffů. Přestože kapela vzešla z punkové scény, tak má hodně blízko k crossover thrashovému pojetí stylu, takže kytary jsou dostatečně tvrdé a v některých momentech jsem měl dokonce pocit, že poslouchám umírněnější Converge. Zpěvák Burdt řve, seč mu síly stačí, a jeho barva hlasu je velmi blízká ErlendoviKvelertak. I on disponuje neurvalým, přírodním vokálem, se kterým se většinou pohybuje v agresivních rovinách, ale umí rovněž melodicky zjemnit, k čemuž se však neuchyluje moc často (“Vagina Dentata” je jedním z mála případů).

Stejně rychle, jako se na posluchače vrhne úvodní kraťoučká vypalovačka “D.I.Y.”, to i já vezmu poměrně hopem, protože tady není co řešit. Drtivou většinu “Swine” lze charakterizovat jako krátké, dvouminutové fláky, které se s nikým nemažou a prostě si frčí to svoje. Nutno dodat, že přesně v takových peckách jsou Swine velmi silní. Skladby jako “Atlas”, “Shitlist” nebo “Aging Ink Tumour” se rychle staly nosnými body, jež sice vyloženě nevyčnívají, protože jim podebných je na desce hodně, ale takové vály jsem si užíval nejvíc. Občas se tyto jednoduché písně dočkají krátkého oživení v podobě melodického vokálu jako v zabijácké “Zombie Bite” nebo osvěžujícího intermezza v “Die Hipster Die”, kde se v půlce hrací doby skladba utne basovou vyhrávkou, která uvede jediné kytarové sólo celého alba. Co zamrzí, tak že se nedostalo na víc ničivých věcí typu “The Complicated Futility of Ignorance”, jež postrádá jakýkoli řád a za zvuku nervního kytarového kvílení se stává jedním z nejagresivnějších momentů celé desky. Oproti takovým krátkým vypalovačkám pak stojí závěrečná stonerová zatěžkanost “Gutter”. Houpavý riff ustupuje do pozadí baskytaře, která má ve slokách větší prostor, aby jej v uřvaném refrénu opět předala zpět. Přestože k tomu skladba vyloženě svádí, tak postrádá nějaký moment překvapení, ačkoli dostatečným překvapením je tato kompozice sama o sobě, protože zatímco v dosavadních písních se k stonerové atmosféře vždy pouze schylovalo, tak v “Gutter” propukla naplno. I tak je to škoda. Sice nekazí dojem za jinak slušnou deskou, ale konec si “Swine” zasloužilo silnější.

Půlhodinka prvního alba této party je pryč rychleji, než se stihnete rozkoukat. Věřte mi, že jsem se nejednou ani nestihl pořádně zaposlouchat a už se blížil konec. Mám takový pocit, že se při nahrávání “Swine” nic neřešilo, na nikoho se neohlíželo, ale borci si pro radost natočili to, co je baví. Album je to energické, přímočaré a hlavně je z něj cítit takový ten zápal a nadšení. I když mám pro taková alba slabost a mluví tak ze mě i troška toho zaujetí, tak to nemění nic na tom, že Swine vydali velmi slušný materiál, který mě dost dobře pobavil.


Satanic Malfunctions – Them

Satanic Malfunctions - Them
Země: Velká Británie
Žánr: hardcore / punk / crust
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Nothing New
02. Technological Religion
03. Them
04. Daze of the Weak
05. No Masters or Slaves
06. On Your Knees
07. Lies
08. Gospel Truth
09. Pissed & Angry
10. Beatings
11. Disorder Rule
12. Trapping of Faith
13. Rules & Regulations
14. Dealing Out Death
15. Anthem
16. Another Fiction
17. On the Cusp
18. Everything’s Digital
19. Do You Know Who You Are
20. Many Go Round

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Britští Satanic Malfunctions se nezdají, ale jejich novinka, která ve všech ohledech vypadá, jako by přicestovala časem z počátku 80. let, je opravdu aktuální počin, jenž vychází předlouhých 22 let od posledního studiového alba “Disgrace to Humanity”, které kapele vyšlo v roce 1990. Nikde se mi nepodařilo vypátrat, co že se to s kapelou dělo během uplynulých dvou dekád, ale s přihlédnutím ke kvalitě jejich letošního záseku, který si to může na férovku rozdat s klasickými počiny v rámci oldschool hardcore scény, na níž se pohybují, je to vlastně fuk, protože hlavní v tuto chvíli je, že jsou Satanic Malfunctions zpět. Silní, nasraní a bez soucitu si drtí to svoje, aniž by někomu museli ustupovat, což je ve výsledku velmi sympatické.

Celkově třetí deska této kapely by se dle povedené obálky dala z fleku zařadit do punkové škatulky, ovšem její hudební kořeny sahají trošku jiným směrem. Tohle je totiž pravý a nefalšovaný HC/punk s crustovými vlivy, který tady byl ještě předtím, než se do této směsice začal míchat metal, čímž vlastně vznikl grindcore, takže zejména fanoušci legendárních Disorder, Discharge či Chaos UK by rozhodně neměli při poslechu “Them” trpět. Nemůžu sice srovnávat s předešlými dvěma alby, ale dle těch několika mála ukázek, co jsem na internetu vyštrachal, nepřepokládám, že by se ten zbytek měl nějak diametrálně lišit a Satanic Malfunctions vlastně jen navazují na svou předchozí práci. Kdo očekává nějaké novátorství a snahu o obměnu již dávno definovaného, tak od “Them” hezky rychle zase ruče pryč, protože tohle je opravdu se vším všudy osmdesátkový počin (dobře, krom toho, že se nahrávalo letos). Od autentického zvuku, přes instrumentální říznost a textovou přímočarost je vše tak, jako tomu bylo před dvaceti lety u známějších spolků jako třeba Disorder, k jejichž odkazu se kapela sama hlásí a vůbec se za to nemusí stydět, protože obě party vzešly takřka ze stejných kořenů, jen s odstupem několika let.

Pokud se jen letmo podíváte níže na finální tracklist “Them”, tak zjistíte, že drtivá většina skladeb se svou stopáží pohybuje kolem hranice jedné minuty, což už předem vypovídá o konečném vyznění. Jen ve třech případech se pokoří “magická” dvouminutovka, a sice s titulní “Them”, “Gospel Truth” a “On the Cusp”, které ovšem ani jedna nijak nevyčnívají z energické exploze ostatních fláků, jež jsou tak přímočaré, jak je pro tyhle party charakteristické. Zpěvák předvádí dost dobrou práci a svým pouličním zabarvením řevu naplňuje podstatu útočného HC/punku, který jeho spoluhráči rozehrávají. Určitě lze namítat a já to bez okolků musím uznat, že tahle alba zní vlastně všechna stejně a rozeznat je od sebe bez hlubší znalosti je takřka nemožné. Totéž se dá říct i o jednotlivých skladbách, jež se na “Them” sešly, a najít si své favority je tak dost subjektivní. Já sám jsem si hned oblíbil vypalovačky jako “Daze of the Week”, v níž se krom rychlého tempa taky na chvíli jen tak letmo zpomalí a zpěvák předvede krom ultrarychlého řevu taky něco, co by se dalo vzdáleně nazvat growlingem a píseň tak perfektně nakopne. Neurvalá hardcorová “Trappings of Faith” je dalším vrcholem s parádním špinavým riffem a intenzivním bicím atakem. Takové ty kraťoučké, pouze několikavteřinové “písně” jsem vždy považoval spíš za experiment a srandu, což platí i o dvojici “Technological Religion” a “Disorder Rule”, které jsou na poměry jiných band ještě pořád dost dlouhé. “Disorder Rule” je mi však blíž. Dostává svému jménu, protože jedná se o krátký crustový bordel bez smysluplného řádu. Nemá smysl popisovat skladbu po skladbě, protože by to klasicky vyznívalo v neprospěch nahrávky, kdy jsou ve své podstatě všechny stejně nasrané a dělat mezi nimi kvalitativní rozdíly ani nejde a deska má náboj hlavně jako celek.

“Them” je rozhodně jednou z těch nahrávek, které se musí slyšet a ne se snažit pochopit z psaného projevu. Ne, že by bylo hudebně tak komplexní, to samozřejmě ne, ale ve své jednoduchosti je album tak složité, že popsat jej nějakým rozumným a nezmateným způsobem není jednoduché. Zkuste si najít třicet minut volného času, “Them” jednou otočit, a pokud budete mít stejně jako já chuť si to hned zopakovat, tak do vás zaseklo drápky a už nepustí. Není to sice záležitost na desítky poslechů, to netvrdím, ale má to nepopiratelnou kvalitu, která tkví v uvěřitelnosti a přímočarosti, jež z “Them” jen srší. Krom toho má tahle hudba své kouzlo a já se díky Satanic Malfunctions mohl rozpomínat na dobu, kdy jsem takový hardcore doslova žral, takže přiznávám, že ve výsledném hodnocení je i troška sentimentality, které se mě zmocnila, ale s klidným srdcem můžu říct, že tohle album je vážně dobré.