Archiv štítku: hardcore punk

Okkultokrati – La ilden lyse

Okkultokrati - La ilden lyse

Země: Norsko
Žánr: black metal / hardcore punk
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thelemic Threat
02. Grimoire Luciferian Dream
03. Loathe Forever
04. Freezing Vortex Death Dreamer
05. Cold and Cruel
06. Kiss of Death
07. Mother Superior
08. Lunatics-Mondsüchtig
09. The Dying Grass Moon

Hrací doba: 46:26

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Kapel, co si libují v promíchávání black metalu a punku, je dost. Člověk sice musí trošku hledat, aby našel nějaké opravdu slušné, ale pár takových se najde i mezi lépe známými jmény. Takovým jsou třeba norští Okkultokrati. Ti vydávají nahrávky už deset let, což je dostatečně dlouhá doba na to, aby se o nich začalo v metalovém podzemí mluvit ve větším měřítku. Důležitá je samozřejmě také kvalita a tou Okkultokrati disponují rovněž.

Letošní novinka „La ilden lyse“ je už jejich pátou řadovou deskou. Z těch minulých jsem nejlépe obeznámen s minulýma dvěma, tedy „Night Jerks“ a „Raspberry Dawn“, předešlou tvorbu znám jen zběžně. Přístup Okkultokrati je na poměry běžné produkce black punku netradiční a vlastně dost osobitý. Vrcholu tvůrčí rozjařenosti dosáhli na „Raspberry Dawn“. Crustpunková jednolitost se tu pohybovala od bauhausovských gothic částí až po psychedelické, do synťáků zabalené post-punkové rytmy. V tomto ohledu působí „La ilden lyse“ přeci jenom tradičněji. Okkultokrati se asi minule vyřádili dost a nyní tak opět tnou spíše do black metalu.

Rodáci z Osla si stále drží svůj smysl pro post-punk, stejně jako pro deathrockovou atmosféru, avšak black metal v jejich tvorbě opět dostal větší pozornost. Jejich pojetí černého řemesla by se asi nejlépe dalo přirovnat k Darkthrone a teď nemyslím zrovna to nejortodoxnější, co kdy Fenriz a Nocturno Cuto vydali. Tu změnu ve zvuku dobře demonstruje už obálka s tmavým lesem a poutníkem hluboko pod ním, což je veliký kontrast v porovnání s tou minulou na „Raspberry Dawn“.

Dalším důležitým aspektem Okkultokrati je vliv hard rocku sedmdesátých let, který dodává jejich tvorbě také nezanedbatelný šmrnc. Právě ten způsobuje možná nejvíce to, že celý materiál zní na poměry žánru dost hitově. Znát to může být v jednotlivých refrénech, kytarových riffech, ale i hudebních postupech celkově, jako třeba ve „Freezing Vortex Death Dreamer“ u níž ten stadiónový nádech nelze neslyšet. Je však patřičně zabalena do onoho Darkthrone obalu, takže to sedí.

Nedostatkem „La ilden lyse“ je to, že nedokáže zabavit po celou dobu. Přeci jenom tři čtvrtě hodiny hracího času mi přijde dost. Začátek desky nabízí velice slušný rozjezd. „Thelemic Threat“ dobře načrtne, jakým způsobem se tu bude hrát, tedy s důrazem na silné riffy, působivý nakřáplý zpěv a povětšinou línější tempo, které se line napříč celou deskou a je Okkultokrati vlastní. To neznamená, že by písně byly pomalé, taková se tu nenachází ani jedna. Ale bubenické eskapády nebo nějaké rychlé blastbeatové či d-beatové choutky tu nejsou na pořadu dne.

Okkultokrati

Energie plynoucí z „La ilden lyse“ je zvláštní. Přestože jsem tu psal o líném tempu, album má švih. Na poměry hardcoru a black metalu zní unyle a táhle, ale přesto je vlastně rychlé. Není to jednoduše ta klasická prasárna, jakou by si člověk na první dobrou mohl pod oštítkováním black metal / hardcore punk představit. Je to zvláštní mix, který funguje. Buben prostě dupe a je zejména na kytarách a zpěvech skladbu nějak utvořit. To se naštěstí povětšinou daří.

S výjimkou nudné „Cold and Cruel“ tu není nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Jak už jsem poznamenal, nejvíce tu škodí délka. Třeba i takové „Mother Superior“. Ta má naprosto výtečné kytary, refrén, náladu, avšak její závěrečná část mi přijde navíc. Hitovost jednoduché „Kiss of Death“ je také fajn, ale šest minut, je až až. Přesto mám tyhle dvě na „La ilden lyse“ nejraději. Povedená je také „Loathe Forever“ a závěrečná, mrazivá „The Dying Grass Moon“. Zbytek stop dokáže nabídnout také něco povedeného, ale oproti vyjmenovaným to není vždy tak působivé.

Novinku Okkultokrati bych shrnul jako povedené a dobré album. Není to nic, co by každý musel nutně slyšet, ale pankáče vyznávající black metal by mohlo potěšit. Mně na jeho poslechu nejvíce vadí ta přestřelená délka. Dostat „La ilden lyse“ nějaké přistřihnutí, mohlo by se zamezit občasnému sklouzávání do nepříliš zajímavých pasáží a celkové vyznění mohlo být tak ještě daleko lepší a účinnější. I tak ale vidím nové Okkultokrati pozitivně a v rámci žánru u mě vedou třeba i nad posledními Raspberry Bulbs.


Cro-Mags – In the Beginning

Cro-Mags - In the Beginning

Země: USA
Žánr: crossover thrash / hardcore punk
Datum vydání: 19.6.2020
Label: Mission Two Entertainment

Tracklist:
01. Don’t Give In
02. Drag You Under
03. No One’s Victim
04. From the Grave
05. No One’s Coming
06. PTSD
07. The Final Test
08. One Bad Decision
09. Two Hours
10. Don’t Talk About It
11. Between Wars
12. No Turning Back
13. There Was a Time

Hrací doba: 38:25

Odkazy:
web / facebook

Kdyby se někdy měla volit největší držka hardcorové scény, žhavým kandidátem by byl určitě Harley Flanagan. Pro dodatečné posouzení stačí ostatně méně jak úvodní minutka z videoklipu „We Gotta Know“. Tenhle klip se však proslavil něčím jiným než jeho ksichty. Díky poměrně četným rotacím na MTV se v roce 1986 dostalo široké veřejnosti na obdiv, jak že to vypadá na hardcorových koncertech. Díky videu k „We Gotta Know“ se tak lidé často vůbec poprvé dovídali o moshingu nebo stage divingu. Ještě důležitější je však hudba samotná. „We Gotta Know“ je otvírák první desky Cro-Mags, „The Age of Quarrel“, která výrazně pomohla definovat newyorskou odnož hardcoru, a právě tato úvodní skladba a zejména její intro je naprostým základem a určujícím momentem celého žánru. Jestli má thrash metal „Raining Blood“ a black metal „Freezing Moon“, pak má hardcore „We Gotta Know“.

Tím ale invence Cro-Mags nekončí. V tom samém roce spojili síly s Motörhead a vydali se na turné, čímž se stali přímými účastníky promíchávání metalu s punkem, což ostatně silně ovlivnilo i následující tvorbu Cro-Mags, která je daleko více metalová, a to nejenom z thrashového hlediska, ale i toho klasického, heavymetalového. Už od počátků se kolem nich začal šířit silný kult, jenž byl navíc ozvláštňován jejich krišnovským přesvědčením a praktikováním bojových umění. Vše se ovšem začalo v devadesátých letech bortit.

Ani Cro-Mags se nevyhnuly spory o jméno a práva na jeho užívání. Kapelu založil Flanagan ve velice útlém věku, hudebně aktivní je už od svých dvanácti let. Dá se říci, že k tomu měl všechny předpoklady – v sedmé třídě přestal chodit do školy, běžně se setkával s lidmi jako Joe Strummer, Debbie Harry nebo Andy Warhol (lze vygooglit i fotky, kde se opět tváří jako… Harley), a také psal poezii, která byla v jeho devíti letech i vydána a předmluvu mu napsal Allen Ginsberg. Zkrátka díky známostem své rodiny a New Yorku, v němž vyrůstal, žil tak trochu jiný život.

Základ v podobě dema pro „The Age of Quarrel“ měl připraven už v roce 1982, s Cro-Mags po vydání prvotiny natočil ještě další tři desky, ale poté se kapela rozpadla. Právě Flanaganovi zde věnuji takovou pozornost, protože to on Cro-Mags založil a jenom on je podepsaný pod všemi jejich deskami. Po návratu na konci tisíciletí a vydání alba „Revenge“ se Cro-Mags opět uložili k ledu. V roce 2008 však začal dřívější zpěvák John Joseph a bubeník Mackie Jayson znovu vystupovat pod tímto jménem, ale Flanagana jaksi vynechali. Následovalo praní špinavého prádla na veřejnosti, potyčka na nože v zákulisí klubu CBGB a předhánění se ve vydání dalšího alba Cro-Mags (to se nakonec povedlo Flanaganovi, jelikož právě takhle se jmenuje jeho sólovka z roku 2016). Flanagan dal celou věc k soudu a uspěl. Práva na jméno Cro-Mags má on, zatímco JosephMackiem ostrouhali a nyní musí vystupovat pouze pod názvem Cro-Mags JM.

Harley Flanagan neváhal. Ihned dal dohromady sestavu a začal vydávat novou tvorbu. V Cro-Mags tak nyní působí staří známí Gabby Abularach (kytary na „Alpha Omega“ a „Near Death Experience“) a Rocky George (ano, ten ze Suicidal Tendencies) s Garrym Sullivanem (kytary, respektive bicí na „Revenge“). Tedy sestava, která vzhledem k předchozím působením v kapele dává smysl. Už ale konečně k hudbě. Po dvou EPčkách „Don’t Give In“ a „From the Grave“ z roku 2019 letos došlo i na první dlouhohrající počin, který dostal jméno „In the Beginning“.

„In the Beginning“ rozhodně představuje klasické Cro-Mags, zejména tedy ty metalové Cro-Mags kolem desky „Best Wishes“. Je tu ale jedno velké ale. „In the Beginning“ se také dá popsat jednoslovně a tím slovem by bylo recyklát. To je také jeho největším mínusem. Neděje se tu vůbec, ale vůbec nic, co bychom už na minulých nahrávkách neslyšeli. Ta snaha o zachycení svého stylu je za hranou, protože tady se dají jednotlivé skladby na základě podobnosti konkrétně přiřadit ke skladbám z minulosti, což je poněkud úsměvné.

Nejvíce to řve už v samotném úvodu „Don’t Give In“. No co by to asi mohlo být… „We Gotta Know“, tyvole! To jako fakt? „The Final Test“ si zase bere z „The Paths of Perfection“ a vůbec snad každou z písní lze nazvat variací na „Death Camps“, „Down, But Not Out“ nebo „Age of Quarrel“ z desky „Best Wishes“. I zadumané kusy jako „Between Wars“ tu už byly, stejně jako uvolněnější a skákavější choutky „No Turning Back“, obě polohy známé především z alba „Alpha Omega“.

Cro-Mags

Převažující valivé tempo novinky „In the Beginning“ a zabejčený výraz Flanagana jsou samozřejmě pro Cro-Mags naprosto typické, ale s tou podobností se to trochu přehnalo. Jedním dechem však dodávám, že to ihned neznamená, že by „In the Beginning“ bylo špatným albem, protože na to se k němu vracím až moc často a jeho poslech mně vůbec nevadí. Naopak, písně jsou stručné, k věci, na nic moc si nehrají, prostě se jen hrnou kupředu a utíká to.

Oblíbence jsem našel brzy mezi „Drag You Under“, klipové „From the Grave“ (s hostujícím Philem Campbellem) či „One Bad Decision“. Celkově vzato je „In the Beginning“ určitě zdařilejší plackou než předchozí návratové „Revenge“. Zařadil bych ho asi na stejnou úroveň jako poslední desku z klasického období, „Near Death Experience“. Porovnání se staršími alby už „In the Beginning“ nesnese ze zřejmých důvodů. Možná by novince prospělo ji zkrátit opravdu na tu půlhodinu, protože i na samotném albu si tu jsou některé skladby až příliš podobné, a tím pádem působí i trochu zbytečně.

Cro-Mags se tak sice vrátili na scénu s novým materiálem, ale svoji hodnotu mají zejména v minulosti. Dnes jim můžeme být vděčni kromě hned několika legendárních počinů i za všechny ty Enforcedy, Mindforcy, Power Tripy a další party, které si z nich berou inspiraci. S „In the Beginning“ nic zajímavého nepředvedli, ale deska na pár poslechů to i tak je, až mě to samotného překvapuje. Své dělá přítomnost Rockyho Georgeho, pro jehož kytaru mám slabost, a taky fakt, že podobně znějící crossover thrash nikdo dnes už moc nehraje a ten styl Cro-Mags je svým způsobem jedinečný. Hlavně ale snad bude nová nahrávka někdy v budoucnu důvodem, proč vyrazit na turné a při troše štěstí i k nám, protože minulý rok v říjnu jsem se na ně nedostal.


Android – Chapter 001

Android - Chapter 001

Země: USA
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 12.1.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 08:29

Odkazy:
bandcamp

O floridské kapele Android toho moc nevím. Netuším, jak dlouho existuje, kdo jsou její členové, ani jestli hrají koncerty. Vím však to nejdůležitější. V lednu Android načali svoji cestu první kapitolou, EPčkem „Chapter 001“, a to mě kurva baví.

Android je v podstatě naprosto tradiční hardcore punk. Má však jednu velice výraznou přidanou hodnotu, kterou je kyberpunkový a post-apokalyptický nádech. Tento koncept funguje dokonale, logem počínaje, hudbou konče. Celé to vypadá a zní, jako když se snažíte pospojovat dohromady stavebnici Merkur s Elektronikem, ale támhle to zajiskří, tady zaskřípe a jde to do kopru. Na první nahrávku, která se navíc tváří jako demo, je to cenné oživení a znak, díky kterému si Android jen tak lehce nezaměníte s jinou podobně orientovanou kapelou.

Atmosféra zničeného světa na posluchače dýchne už s úvodním intrem. To má dvě minuty, což je v kontextu ostatního materiálu sakra hodně. Tenhle industrial, jenž by mohl z fleku pasovat do některého ze sedmdesátkových sci-fi snímků, sem ale sedí skvěle. Plynule se přenese do další stopy „W.W.VI“, kde už je ke slyšení klasická punková tvorba Android. Tedy syrový, zanešený hardcore punk, vystřelující svoje rytmy ze silného d-beatového základu. Hoví si ve středním tempu, ale rád se urve i k našláplejším partům, třeba jako v chaotické „Evolution Letdown“ nebo ničivé „Future“. Nejvýraznější je však závěrečná „First Kill“, která osloví na první dobrou svým silným riffem, jenž skladbu rovnou nadvakrát nakopne.

Zajímavý je také vokál. Ten mi jistým způsobem evokuje Petera Steela v dobách Carnivore, ať už svou hloubkou nebo lehce nadřazeným a diktujícím tónem. Texty jsou samozřejmé plné násilí, destrukce a úpadku. V tomhle světě se dá přežít jenom díky základním pudům a je jedno, jestli jste jeden z přeživších nebo máte na rameni štítek s výrobním číslem. Mad Max se tu potkává s Terminátorem, punk s industrialem. Trvá to pouze osm a půl minuty, ale upoutat pozornost a vtáhnout to dokáže i za takhle krátkou chvíli.

„Chapter 001“ se dá s klidem doporučit všem zájemcům o hlučný a agresivní hardcore s nedokonalou produkcí, ale zato dokonalou atmosférou. Tuhle jednohubku mohu poslouchat klidně pětkrát za sebou, prostě to neomrzí. A stále tomu tak je, už půl roku. Tyhle přímočaré hardcorové hnoje by se měly šířit. Android navíc mají, i přes zjevnou inspiraci u dávných kapel, co říci i z vlastních hlav a rukou, takže u nich to platí dvojnásob.


The Annihilated – Demo

The Annihilated - Demo

Země: United Kingdom
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 3.1.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:15

Odkazy:
bandcamp

Kapela jako The Annihilated asi nikoho moc nepřekvapí. Přesto ale stojí za zmínku. Tato čtveřice z Londýna hraje americký hardcore punk raných osmdesátých let, ale je v tom cítit i Británie tehdejší doby, tedy typický styl UK82. Hledat nějakou podobnost s dobovými představiteli není nic těžkého, lze slyšet například Necros, T.S.O.L., Ultra-Violent a především pak Negative Approach. Ostatně něco podobného tvořili někteří ze členů The Annihilated už v partičkách Arms Race nebo S.H.I.T..

Styl The Annihilated je tak postavený především na sžíravých riffech, úderné rytmice a agresivním vokálu. Borci se nesnaží o žádné vymýšlení kokotin a raději se zuby nehty drží toho už léty ověřeného. A jde jim to skvěle, protože jejich dosud jediné demíčko vydané na začátku letošního roku má rozhodně tah na bránu a zdejší skladby dokážou spolehlivě rozhýbat. Nejvíce mě bere spojená dvojička „Push Me Around / Abuse of Power“, což je jednoduše geniálně primitivní výplach a ztělesnění všeho, o čem hardcore je a vždycky byl. V tomhle stylu nelze chtít nic víc. Rychlejší otáčky The Annihilated zvládají parádně a jak ukazují v „Killing Me“, ani pomalejší tempo jim nedělá žádné problémy. Zní to naplno a autenticky. Devět minut materiálu tohoto dema uteče jako voda a jelikož nic dalšího zatím nemají, s radostí to tam naperu ještě jednou.

Zachycení původní esence hardcoru se jim daří skutečně přesně. Své dělá i kanální zvuk, který je v dnešní době i na demo dost špatný. Kdyby mi to někdo pustil a tvrdil, že je to zapomenutá kazeta z osmdesátého prvního, sežeru mu to i s navijákem. Jestli někdy dojde na regulérní studiovou nahrávku, k níž doufám dojde, bylo by dobré najít někoho, kdo tomu dá nějaký solidnější zvuk, ale s citem k tvorbě The Annihilated, protože tahle hudba by měla do jisté míry znít na hovno.

Hardcore punk bez příkras má i v dnešní době svoje opodstatnění a bylo by dobře, kdyby se mu opět začala věnovat větší pozornost. Dost se mluví o hardcorech, které přimíchávají, nebo lépe řečeno jsou přimíchávány do metalu, ať už thrashe nebo v poslední době zejména do black metalu. To je sice taky fajn a kolikrát to fakt jede, ale tahle přímá, natlakovaná podoba žánru, jakou představují právě třeba The Annihilated, má svoje nezaměnitelné kouzlo. Tím je řekl bych čirá pudová agrese, s níž se dá lehce ztotožnit právě pro svou jednoduchost. Někdy není potřeba to do něčeho ještě zabalovat a zasírat to špínou odjinud, když to zpřeráží žebra i samo o sobě. The Annihilated to zkrátka dělají dobře a baví to. Přitom si vystačí s absolutním základem.

Jestli už vás nebaví pořád dokola točit v prvním odstavci zmíněné klasiky a jim podobné, jsou The Annihilated dobrou alternativou. Z podobného ranku mohu ještě doporučit Android, Armor, Loose Nukes nebo české Vole. Prostě syrový hardcore, jenž se nemusí za nic skrývat a svoje myšlenky a náboj myslí vážně. The Annihilated si tak přidávám do zápisníčku kapel, které se vyplatí sledovat, a na případnou nahrávku se už teď moc těším.


Protijed – Stres

Protijed - Stres

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 10.12.2019
Label: Pushteek

Tracklist:
01. Čuk a Gek
02. Šňůry, smyčky
03. Jed
04. Nekonečná éra
05. Zubatá kosa
06. Protijed
07. Ptáci v trní
08. Mezi svými

Hrací doba: 14:49

Odkazy:
bandcamp

Kolika kapelami prošel Banán, netuším, ale vím, že když už jsem si nějakou poslechl, tak to stálo za to. I ostatní členové Protijedu, Honza, Marián a Šaman, za sebou mají několik známých jmen české scény, ať už v hardcoru nebo třeba elektronice. On to na tom českém rybníčku není zas takový problém, provázanosti lze najít na každém kroku. S Protijedem se šlo poprvé setkat před třemi lety, kdy digitálně vydali čtyřpísňové eponymní épéčeko. A tyto čtyři skladby nyní tvoří druhou půlku jejich dlouhohrající prvotiny „Stres“.

Protijed se od kapel jako Balaclava, I Am Pentagon nebo Kovadlina liší tím, že do svého hardcoru přimíchává také dost z metalu, nicméně nazývat to metalcorem by už asi bylo zavádějící. Není to ani na úrovni Gattaca, ale kytary to má notně zkreslené a blastbeatů se to taky nebojí. Jednoduše něco, co by mohl produkovat Kurt Ballou. Kořeny lze hledat v devadesátých letech, ale i přesto zní Protijed současněji než výše zmiňované skupiny. Ostatně vše naplno ukáže už úvodní „Čuk a Gek“. Hudba Protijedu ovšem sahá i po melancholičtějších tónech, které se netočí jenom v extrémech, ale spíše jdou naproti textům, jako se děje kupříkladu ve „Šňůrách, smyčkách“ nebo „Nekonečné éře“.

Vokál je v tradiční Banánově režii, což znamená, že je to nahlas, nasraně a naplno. Asi nepřekvapí, že se opět jedná o straight edge a vegansky zaměřenou věc. Komu to nebylo dosud jasné, hitová „Jed“ jej o tom přesvědčí dozajista. Ať už se k těmto subkulturám a životním postojům hlásíte nebo ne, při poslechu je to v podstatě jedno, protože předně je to prostě dobře zahraný hardcore. To, že má nějaký vlastní názor, jenž je navíc chytře napsaný, mu v tom ale dost pomáhá. Rozhodně plus celé desky. Nové skladby opět nabízejí několik zapamatovatelných sloganů stejně jako spoustu povedených a úderných přechodů. Přesto mi přijde druhá půlka „Stresu“, kterou tvoří starší tvorba, silnější.

Tři roky staré skladby jsem si oblíbil prakticky hned, jak jsem je slyšel. Oproti novinkám se mi zdají vyhrocenější a důraznější. Jak hudebně, tak textově. Na druhou stranu jsou ale také přímočařejší a více na jistotu. To mi ovšem nijak nevadí. Vlastně je docela fajn brát „Stres“ jako kompilát dosavadního materiálu Protijedu a slyšet takhle pohromadě, jakým směrem se ubírají a k jakým změnám se za ty roky odhodlali. I produkčně mi tato druhá strana sedí lépe, kdy její zvuk tak nějak víc kope. Deska je totiž opravdu složena ze dvou kusů, jelikož starší věci se nijak nepředělávaly, ale prostě se sem jenom hodily z původního nahrávání, které obstaral stejně jako loni klasicky Amák.

Ve zvuku Protijedu bych však hlavně uvítal trochu větší osobitost, která by pomohla skladbám vyniknout. Sice svůj styl hrají s přehledem, ale nemám u toho ten pocit, že poslouchám něco jiného, neotřelého. Určitě je to povedená nahrávka a koupě na Puštíku mě jednou nemine, ale zkrátka se mnou nemávají tolik, jak bych sám chtěl.

Příznivcům hardcoru lze „Stres“ jednoznačně doporučit. Při pohledu na sestavu jsem ani neměl žádné pochybnosti, že by se nemělo v případě Protijedu jednat o další zdařilou variaci na hardcore punk. „Stres“ mě i přes všechny výtky baví a rád se k němu vracím. Je to taková příjemná jednohubka, která se díky své krátkosti jen stěží oposlouchá. Netřeba z toho dělat nic víc. První věta tohoto povídání tak platí i nadále.


Raspberry Bulbs – Before the Age of Mirrors

Raspberry Bulbs - Before the Age of Mirrors

Země: USA
Žánr: garage / hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Spitting From on High
02. They’re After Me
03. Interlude I
04. Missing Teeth
05. Doggerel
06. Interlude II
07. Midnight Line
08. Reclaimed Church
09. Interlude III
10. Ultra Vires
11. Interlude IV
12. Given Over to History

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
bandcamp

Narůžovělí pankáči Raspberry Bulbs nejsou žádní novici. Však nedávno vydané „Before the Age of Mirrors“ je už jejich čtvrtou řadovkou. Při ohlédnutí za dosavadní dráhou těchto Amíků lze zjistit, že se nikdy moc nikam neposouvali. První demáče vycházely stylem, co si sám neuděláš, to nemáš, a dlouhohrající nahrávky zaštiťovaly dvě podzemní vydavatelství, tedy noisový Hospital a později elektronický Blackest Ever Black. Nyní ale… nyní si je vzal pod svá křídla gigant extrémního metalu Relapse. Vzhledem k tomu, co tito kořeni hrají, mi k nim ten dřívější zapadlý styl fungování seděl lépe, hlavně jejich hudbu skvěle vystihoval, ale samozřejmě chápu, že s větším labelem, který je navíc takto zaměřený, se na kapelu upoutá také daleko větší pozornost, o což jim asi jde především.

V Relapse nejsou žádní kokoti, takže tvorbu Raspberry Bulbs tento přesun nijak nepoznamenal. Tady se stále drží svého zajetého mustru. Kdo je fanouškem, ten musí mít o „Before the Age of Mirrors“ jasno. Možná že nahrávka je trochu hlasitější, produkčně přívětivěji zpracována, méně lo-fi, ale ta neučesaná estetika a garážová zabedněnost je stále přítomna. Ani na čtvrtý zátah se nerozhodli pro nic jiného než primitivní, uřvaný a ve středním tempu stísněný hardcore, který jako když se před třiceti lety zastavil v čase. Jsou to prostě Raspberry Bulbs se všemi jejich plusy i mínusy.

Předobrazy lze najít velice snadno. Kytarové riffy jako Rudimentary Peni, touha po dělaní bordelu jako u Black Flag, gotický háv Christian Death a k tomu nepatrně přítomné proto-black-metalické napětí po vzoru Amebix. Problém je, že nic z toho nedělají tak dobře jako právě zmínění, a ani k tomu navrch nepřidávají nic nového. Koneckonců, to růžovění rovněž není v žánru ničím novým, příslušné tituly od Adrenalin O.D., Misfits nebo The Gun Club patří ke klasikám.

Tím nechci říci, že by Raspberry Bulbs vůbec nemělo cenu pouštět, ale třeba personálně spříznění Bone Awl dokáží podobný mix, přestože daleko více metalový, míchat osobitěji. Raspberry Bulbs se zatím ani na jedné desce nepodařilo plnohodnotně naplnit svůj styl. Novinka „Before the Age of Mirrors“ dokáže, stejně jako všechny předchozí věci, také s prvními poslechy zabavit, ovšem po čase se to oposlouchá.

Rád vypíchnu dobré momenty. Například skladby „Doggerel“ a „Midnight Line“ jsou vraždy. Předvádí to nejlepší, co v Raspberry Bulbs je, na každém z jejich alb se pár takovýchto pecek najde. Také nezbytné mezihry se na „Before the Age of Mirrors“ podařilo vyladit dobře, tedy lépe než na minulé řadovce „Privacy“. Ta ale v případě klasických písní tak často nesklouzávala do průměru, čímž pro mě i nadále zůstává s malým náskokem tím nejzdařilejším z tvorby Raspberry Bulbs. Přesto ale stále platí, že všechny jejich dosavadní nahrávky si jsou co do kvality velice podobné a těžko mezi nimi označovat lepší či horší.

I když to tak možná teď nemusí vypadat, beru „Before the Age of Mirrors“ za dobrou placku a nerad bych Raspberry Bulbs křivdil. Jak už se mi v minulosti několikrát potvrdilo, když na to přijde chuť, tak i na ten jejich svinčík dojde řada, avšak přednost dostanou třeba Devil Master nebo Halshug. Když má někdo rád britský anarcho-punk z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, zřejmě si dokáže i v Raspberry Bulbs najít zalíbení. Hlavní smysl by pro mě ale měli naživo. Tam si dokážu představit, že to všechno maká naplno jak má, což mi na studiovkách prostě schází.


Kvelertak – Splid

Kvelertak - Splid

Země: Norsko
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 14.2.2020
Label: Rise Records

Tracklist:
01. Rogaland
02. Crack of Doom
03. Necrosoft
04. Discord
05. Bråtebrann
06. Uglas hegemoni
07. Fanden ta dette hull!
08. Tevling
09. Stevnemøte med Satan
10. Delirium tremens
11. Ved bredden av nihil

Hrací doba: 58:13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Prvotinu norských Kvelertak vnímám jako jeden z nejvýraznějších debutů uplynulého desetiletí. Moc dobře si vzpomínám, když jsem je slyšel prvně prostřednictvím videoklipu ke skladbě „Mjød“. Do hardcoru jsem se teprve dostával a právě deska „Kvelertak“ mi tento žánr dost přiblížila. Dodnes ze svého kouzla nic neztratila. Všechny ty energií nabité hymnusy, kterým nechybí nakažlivé melodie ani typická punková agrese stále dokáží rozvířit pořádnou párty v hlavě. A nejenom v hlavě, jak jsem se dokázal přesvědčit před lety na koncertu v Lucerně. To už za sebou Kvelertak měli tři alba a právě křižovali Evropou na podporu toho posledního, „Nattesferd“. Jak se říká, třetí album ukáže, jak to s kapelou bude do budoucna. V případě Kvelertak to nebyly zrovna příznivé výhledy.

„Nattesferd“ bylo jednoznačně zklamáním. Už singlovka „1985“ zněla jako krok špatným směrem. Paradoxně právě na tomto albu se nachází snad můj nejoblíbenější flák této kapely, titulní „Nattesferd“, ale krom toho nemá tahle placka moc co nabídnut. I druhá deska „Meir“ trochu ztrácela, ale stále se jednalo o povedenou záležitost, jež neznamenala žádný výrazný propad, ani nudu, což je snad to nejhorší, co by mohlo skupinu jako Kvelertak potkat. Na rozdíl od „Nattesferd“. První nahrávka „Kvelertak“ jednoduše nastavila laťku sakra vysoko, takhle zásadních opusů moc nevzniká. Důrazně si řekli o pozornost a dali tím pevné základy svému neotřelému stylu, který se stále snaží napodobovat další a další, avšak neúspěšně.

Třetí řadovka se tedy nepovedla, tím však výčet špatných zpráv z tábora Kvelertak nekončil. Jejich řady postupně opustili jak zpěvák Erlend Hjelvik, tak bubeník Kjetil Gjermundrød. Zásadním se zdál zejména odchod Hjelvika, jelikož ten už byl něco jako maskot kapely. Na koncertech si pravidelně narážel na palici sovu jako Mr. Bean krocana a svým vzezřením divocha z jeskyně a neurvalým pódiovým projevem k celkové prezentaci Kvelertak neodmyslitelně patřil. To, co se zdálo být posledním hřebíčkem do rakve, se však proměnilo v pravý opak.

Novým bubeníkem se stal Håvard Takle Ohr a za mikrofon přišel Ivar Nikolaisen. A co se nestalo, Kvelertak ožili. Nevím, jak velký vliv na to měly právě prodělané personálie, každopádně „Splid“ je nečekaně povedenou plackou. Rozdíl na postu bubeníka není vlastně vůbec znát, to samé by se dalo říci o zpěvu, jelikož Nikolaisen má tu převažující řvavou polohu dost podobnou jako Hjelvik. Změna je však znát na celkovém vyznění kapely, kdy šly metalové vlivy do ústraní, čímž je „Splid“ takřka přímou hardcorovou nahrávkou. Tím však Kvelertak neztrácejí kýženou chuť svého tak typického zvuku. Stále jsou na hony daleko poznat víc než bezpečně.

V souvislosti s Kvelertak se rádo mluví o žánru black ‘n’ roll, což dává celkem smysl. Onoho black metalu je zde však jen minimum. Výrazněji je slyšet pouze ke konci desky, v progresivněji rozmáchlejších skladbách „Delirium tremens“ a „Ved bredden av nihil“. Možná na úkor toho dostávají ještě více prostoru melodické hardrockové riffy a klasičtější punková tempa. Nápadů, jak tohle všechno poskládat dohromady, má „Splid“ každopádně dost. Úvodní „Rogaland“ a „Crack of Doom“ (kde vypomáhá Troy SandersMastodon) se nesou přesně v onom hardrockovém/hardcorovém tempu, jemuž nechybí spousta kytar, změny temp ani chytlavé refrény. Trochu méně vynalézavě působí následující „Necrosoft“, ale „Discord“ už zase předvádí kulervoucí rock ‘n’ roll, který zde Kvelertak tak moc sedí.

Překvapí také používání angličtiny, ať už právě v „Discord“ nebo „Crack of Doom“. Na poslechu to upřímně nic moc nemění, ale člověk prostě zpozorní, že tu a tam i něco rozumí. Rozvleklá „Bråtebrann“ mě podobně jako „Necrosoft“ neoslovila, asi hlavně pro svoje neustálé zabržďování a ne zrovna zdařilý refrén. Nutno ale zmínit, že její rozjetá pasáž v druhé půlce až po sólo uvedené zvoláním „Elgitar, kom’an!“ je kurva našlapaná.

Nejzajímavější část „Splid“ se nachází za jeho polovinou. Výborná stopa „Uglas hegemoni“ zní na Kvelertak vlastně docela netradičně. Bere si sousto z kalifornského skate punku, hudebně i svoji uvolněnou atmosférou. K tomu má spratkovský výraz, kdy fluše do tváře všem čumilům a ještě se u toho poťouchle směje. Ostatně jako celé „Splid“ a jako Kvelertak po příchodu Nikolaisena. Něco ze středního tempa nabídne zase další skvělá skladba „Fanden ta dette hull!“. Po celou dobu to však nevydrží, jelikož se zvrtne do thrashe a metalického sólování. Mimo svůj rajón se Kvelertak znovu dostanou s „Tevling“, kde slyším německé Die toten Hosen zhruba v druhé polovině devadesátých let. A jako oddechovka to funguje parádně.

Kvelertak

Bez devítky „Stevnemøte med Satan“ bych se asi dokázal obejít, ale i ta je fajn. Přesto, přistřihnout trochu stopáž a zkrátit to na tři čtvrtě hodiny mohl být účinek „Splid“ ještě vyšponovanější a přiblížení se „Kvelertak“ už by mohlo být na dosah. S hodinovou délkou je „Splid“ jednoznačně nejdelší nahrávkou Kvelertak.

Závěr desky jsem již nakousl výše. „Delirium tremens“ začne poklidně a s rozvahou a skrze spletité melodie a houstnoucí rytmiku skončí tak nějak podle očekávání v blackmetalové vřavě. Svých osm minut si uhájí a přesně něco takového „Splid“ na konec potřebovalo. Obdobně tvrdší je i „Ved bredden av nihil“, která už ale hraje vyloženě na finální notu, což dávají jasně tušit kvílivé kytary a gradující postupy. Předchozí „Delirium tremens“ je zajímavější, ale i tak je ukončení „Splid“ zdařilé.

„Splid“ možná nesedne úplně každému, hlavně tedy těm, kteří u Kvelertak lpějí na metalovou stránku. Kvelertak stočili kormidlo směrem k punku. Jak ukazuje jejich novinka, bylo to správné rozhodnutí. „Splid“ je prostě zábava. Šleha rock’n’rollového adrenalinu přímo do žil. Kdo má rád i pozitivně znějící hudbu, toho by mělo „Splid“ nakopnout stejně jako mě. Takhle dobře Kvelertak nezněli od dob své deset let staré prvotiny. Skvělá záležitost a velice příjemné překvapení.


Vole – Dej Bůh pěstí

Vole - Dej Bůh pěstí

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 21.12.2019
Label: Stoned to Death Records

Tracklist:
01. André Beton
02. D-Gital
03. Heavy Metal je mi 13
04. Tinitus/Špiritus
05. Sanitka
06. Slunce
07. Stará kurva
08. Work
09. Zhustlit
10. Židle
11. Tvůj rozsudek je smrt

Hrací doba: 21:10

Odkazy:
bandcamp

První pohled (Cnuk):

Punkrockový žánr byl v České republice vždycky oblíben. Nějaká ta punková kapela se vykytuje v každém větším městě, ba co víc, právě na těchto místech a v přilehlých oblastech získávají s přibývajícími roky takřka kultovní postavení, protože na nich vyrostla celá jedna generace tamních výrostků. Že se v drtivé většině jedná o hraní stupidních odrhovaček bez špetky nápadu, je už věc druhá. Ostatně v tom je kouzlo celého punku, může ho hrát každý, kdo udrží kytaru a jakžtakž nějaký rytmus. Jsou tu ale samozřejmě i kapely, které v něm dokáží nabídnout daleko víc, a kde je častování přívlastky jako kultovní či legendární zcela na místě. Asi je nemá smysl v případě českých, potažmo československých kapel vyjmenovávat. V současné době vyrývají výraznou rýhu do stopy tuzemského punku pražští Vole.

„Dej Bůh pěstí“ je jejich druhou řadovkou a logicky se nabízí srovnání s tou první, tři roky starou „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Novinka na mě působí ve všech ohledech jako větší album. Ať už z hlediska skladatelského, textového nebo produkčního, je z toho cítit ten krok na pomyslný stupínek výše. Přitom základní premisa je stále stejná – dělat bordel, bouřit hovna, vytvářet chaos. A Vole se to daří dokonale, takřka není co vytýkat. Už na prvotině to všechno šlapalo na výbornou. „Dej Bůh pěstí“ to přesto ještě všechno vzalo a hodilo do ještě lepší formy.

Z produkčního hlediska zní „Dej Bůh pěstí“ čitelněji a stravitelněji. To uznávám, nemusí takto napřímo řečeno znít jako plus, kor když se zde bavíme o nasraném hardcoru-noisu. Zdejší zviditelnění nástrojů a získání většího přehledu v celém tom mišmaši však jenom dopomáhá k výslednému prožitku z poslechu, jelikož si člověk třeba uvědomí, že to co se tu hraje, není jen bezhlavý průplach, ale že některé z riffů a vyhrávek jsou kurva fest dobré a stejně tak přechody bicích jsou vyšší dívčí. Na to se dá ostatně navázat rovinou skladatelskou.

Skladby na „Dej Bůh pěstí“ rozhodně nepostrádají skvělé nápady. Po několika rotacích člověk zjistí, kde to celé má hlavu a patu. A opravdu, každý kus má svůj vlastní xicht, což mi u minulé desky úplně nepřišlo. Za tím dozajista stojí pestrost celého alba, kdy Vole moc dobře vědí kdy zvolnit, kdy si nekomplikovat život a namlátit tam střední tempo a kdy se pustit do nekontrolovatelného d-beatu. Čiší z toho všeho taková upřímnost a svoboda konání, že je vyloženě radost to poslouchat. Přestože se jedná o punk, rozhodně není svázaný jakýmikoliv žánrovými pouty, naopak si dovoluje jít tam, kam až mu možnosti sahají.

Po textové stránce je „Dej Bůh pěstí“ sondou do života každého z nás. Každého z nás komu chybí oblastní koncerty, koho sere lidský druh, zkurvená Praha, židle i těch, kteří si občas postesknou, proč už nikdo nehraje dobrý black metal. Zkrátka památných linek je tu spousta, což z „Dej Bůh pěsti“ snadno činí návykovou záležitost, která jen tak neomrzí. Nejedná se pouze o parádní věc na naší scénu, ale samo také v celosvětovém měřítku, jelikož v hardcoru jako takovém patří „Dej Bůh pěstí“ a vlastně celá tvorba Vole k tomu nejlepšímu za poslední léta.

Vole

Novinka Vole by se také s patřičným nadhledem dala z hlediska oslovení potencionálního publika přirovnat k výtvorům kapel Hanba nebo Pacino. Ti rovněž dokázali upoutat pozornost lidí mimo punk scénu a podobnou sílu by mohlo mít také „Dej Bůh pěstí“, v tomto případě zejména na všechny podzemní máničky, které rády vylezou zpoza otočených křížů a ochotně povstanou z umrlčích prken.

Už už to vypadalo, že „Dej Bůh pěstí“ ani v roce 2019 nevyjde. Nevím, jestli za tím stály ostatní aktivity členů souboru, třeba poblívání Tomáše Mitury v řadách stále výraznější Sněti, každopádně se původně avizované datum na 10. května přestřelilo až na 21. prosince. Přesto ale díky prvním singlům „Stará kurva“ a „Work“ a vlastně i „André Beton“, což je překopaná singlovka „Zmrzliny“, mohu říci, že mě provází životem již několik měsíců a těžko se na tom do budoucna něco změní. Vole mě totiž baví jako svině. „Dej Bůh pěstí“ je doprovodem života a Vole rostou v kultovní kapelu. Zde zcela oprávněně.


Druhý pohled (Dantez):

„Dej Bůh pěstí“ dává pěstí svou nespoutaností – ať už instrumentální nebo lyrickou. V obou případech jde o geniální, dostatečně pevně uchopený clusterfuck. Na hardcore-punkové jádro kapela staví aspekty z široké škály žánrů. Kytary skřípou jak na deskách Unsane a gradace skladeb je místy tak absurdní, že připomíná bizarnější záseky The Jesus Lizard. Noiserockové výpady obměňují občasné překlopy ve stylu powerviolence a dochází i na ortodoxní grindový blast-beat. Kompoziční chaos doplňují absurdní texty plné vyjetých slovních obratů („oči vám vykouřím“), dialektů („se svoji staró“) a bezbřehé nenávisti vůči sobě i publiku („řeším vás dělem, vy kurvy“). Vše je deklamováno příhodně nezřízeným projevem, během kterého si Mitura plete řádky, šlape si po jazyku, přepadává do neverbálních ventilů a v jednom momentě zandá perfektně dementní „woo-hoo“. „Dej Bůh pěstí“ prostě sere na všechno a na všechny, v některých momentech do takové míry jako třeba Death Grips. I díky tomu zní světově. Ve vší své debilitě skvělá deska.


Otoboke Beaver – Itekoma Hits

Otoboke Beaver - Itekoma Hits

Země: Japonsko
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Damnably

Tracklist:
01. Datsu. Hikage no onna
02. Akimahenka (2019)
03. S’il vous plait
04. Bakuro Book
05. What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?
06. Introduce Me to Your Family
07. Love Is Short
08. Bad Luck
09. Don’t Light My Fire
10. 6 Day Working Week Is a Pain
11. Binge Eating Binge Drinking Bulimia
12. I’m Tired of Your Repeating Story
13. Ana ta watashi daita ato yome no meshi
14. Mean

Hrací doba: 26:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Japonské ostrovy jsou pro svoje pojetí hardcorové hudby známy už dlouhá léta. To co s tímto stylem ale provádějí Otoboke Beaver, jen ukazuje, jak jsou Japonci nevyzpytatelní a že je třeba se mít stále na pozoru, když se někde začne pokřikovat banzai. Pohled na obálku desky „Itekoma Hits“, kterou lze s největší pravděpodobností brát za dlouhohrající prvotinu Otoboke Beaver, může nasvědčovat tomu, že se jedná o další z řady tak populárních k-popů. Věřte ale, že tato děvčata si daleko více libují v agresivním, rychlém až chaotickém punku.

Japonský hardcore skýtá několik naprosto zásadních jmen, namátkou mohu vytasit Bastard, Crow, G.I.S.M., S.O.B., The Stalin a další. Tyto kapely sice nikdy nedosáhly takové popularity jako jejich západní kolegové, ale zase pomohly svou nebývalou hrubostí a noisovou hlučností vydláždit cestu pro thrashcorové a grindcorové pionýry. Otoboke Beaver si ze svého domácího pojetí hardcoru berou především tu hlukovou stránku a rovněž schopnost dělat pořádný bordel, ze kterého dokáže bolet hlava. Ve spojení s japonštinou a pichlavými hlasy je to na první poslechy dost pravděpodobné. Kolikrát znějí jako tamní verze Dead Kennedys, ať už pro šílené rytmy, surfující kytary nebo útočný zpěv. Svoji nespoutanou energií a holčičím výrazem „naser si“ zase připomínají hnutí riot grrrl. Leccos společného mají také se svými kolegy Midori.

Skupinu tvoří čtyři slečny z Kyota, které se v roce 2009 rozhodli pojmenovat svoji novou kapelu podle jednoho osackého bordelu, tedy Otoboke Beaver. „Itekoma Hits“ je jejich první řadovkou, avšak hned několik skladeb se objevilo už i na dřívějších EPčkách, jichž Otoboke Beaver vydali dosud po čtyrech. Před třemi roky vyšla také nahrávka „Okoshiyasu!! Otoboke Beaver“, tu ale většina databází bere jako kompilačku. Při pohledu na seznam písní „Itekoma Hits“ je jasné, že holky ctí pravidlo, že hardcore má být stručný. Čtrnáct zářezů na ploše 26 minut, to odpovídá běžným žánrovým standardům. A ta necelé půlhodinka je napěchována k prasknutí.

První poslechy „Itekoma Hits“ pro mě byly do jisté míry úsměvné, protože na rovinu, je potřeba si na to zvyknout, ale vyplatí se to. Vážně. První skladba a dost možná největší hit „Datsu. Hikage no onna“ s nakažlivým, japonsky znějícím „I hate you!“ je hned něčím, co jen tak z hlavy nevyndáte. To jak se Otoboke Beaver daří pojit chytlavost se vším tím rambajzem okolo, kdy nemáte šanci předvídat, co se za pět vteřin stane, je unikátní. A to tenhle kus patří ještě k těm klidnějším. Do alternativnějších a noisovějších vod se bobřice dostanou už ve druhé skladbě „Akimahenka (2019)“, takže když překonáte ty první dvě, nejspíš dáte celé album.

Hardcorové nasranosti se začnou projevovat naplno v peckách jako „What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?“, „Don’t Light My Fire“ (doporučuji dát jako názornou ukázku, o čem že tahle celá věc je) či „Anata watashi daita ato yome no meshi“. Brzy už si při poslechu jenom představuji všechny ty divné japonské soutěže, na které všichni občas koukáme na YouTube s nechápavým výrazem v obličeji. Když se děvčatům začnou plašit všichni Pokémoni, není ani jiné volby. Děje se tu toho tolik, že kolikrát ani není jasné, jestli ještě hraje ta samá stopa, nebo přehrávač už dávno přeskočil na další. Rytmy se střídají ze sekundy na sekundu a vřískání neustává. Prostě hardcore pojaponsku.

Něco takového, co hrají Otoboke Beaver, určitě většina z nás neslyší zrovna každý den. Už pro tu unikátnost, nápaditost a svěžest stojí za to dát těmto japonským bobřicím šanci. „Itekoma Hits“ je něčím, na co se jen tak nezapomíná. Díky kulturní bariéře mezi západní a japonskou civilizací je to tak trochu zkouška, ale člověka, který má rád rychlou a vymykající se hudbu, to musí přinejmenším zaujmout. Pro mě je to jedno z nejzábavnějších alb, co jsem za poslední roky slyšel, a jeden z kandidátů do žebříčku o nejlepší placky letošního roku. Holky nevypadají moc nebezpečně, ale klamou tělem. Hlavu vám dozajista zamotají stejně jako v tom nejzapadlejším japonském hampejzu.


Halshug – Drøm

Halshug - Drøm

Země: Dánsko
Žánr: crust / hardcore punk
Datum vydání: 19.7.2019
Label: Southern Lord

Tracklist:
01. Kӕmper Imod
02. Dø Igen
03. Fantasi
04. Giv Alting Op
05. Spejl
06. 02:47
07. Tænk Pâ Dig Selv
08. Ingen Kontrol
09. Et Andet Sted
10. Illusion

Hrací doba: 30:40

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Okolo dánské úderky Halshug jsem nějaký ten čas pouze bez zájmu kroužil. Zanedbatelný počet nahodilých poslechů na YouTube neberu jako skutečné objevování a seznámení se s kapelou. Změna, ostatně jako u většiny podobných případů, nastala s ohlášením nové placky. Tou je „Drøm“, v pořádí třetí dlouhohrající počin Halshug za jejich šestiletou dráhu. Konečně jsem se do nich pořádně zakousl a stejně tak se oni zakousli do mě.

„Drøm“, stejně jako celí Halshug, je ve své podstatě totálně jednoduchou záležitostí. Už dlouho jsem neslyšel něco tak tradičního, nic nepředstírajícího a upřímného jako právě tuto desku. Jako by snad říkali: Vy chcete punk? Tak tady ho kurva máte. Nic víc, ani nic míň v tom není. A ono to funguje.

Přesto i oni prošli na svých deskách jistou obměnou. Už obálka prvotiny „Blodets bånd“ ukazovala, že to asi nebude nic zrovna lehce stravitelného, a tak to také bylo. Severem načichlý dis-hardcore, nasraný vokál, zahuhlaná produkce a to vše směřované přímo do černého. Žádná šance na úhyby, prostě jasná rána do ksichtu. Dvojka „Sort sind“ ve stylu pokračovala, ale vše se začalo přeci jenom trochu vyjasňovat. Rocková stránka celého bordelu vylezla do popředí, což vrhlo na tvorbu nový pohled. Tento trend pokračuje i na „Drøm“. S klidem ji tak mohu označit za rockovou desku, přestože škatulkově zapadá do crust/hardcore šuplíku.

Jednoduchost Halshug na „Drøm“ spočívá zejména v užívání typicky šlapavého punkového tempa, ke kterému po tom všem postupném budování a vyčkávání stejně vždycky dojde. I když je to po chvíli vysoce předvídatlené, je to podáno tak, že to baví. Špinavá estetika tomu navíc spolu s dánštinou přidává potřebný smrad sídlištních podchodů a hočících popelnic. I tak se ale na „Drøm“ najde pár drobností, které se tuto bezhlavou jízdu snaží narušovat.

Hned samotný úvod evokuje víc než cokoliv jiného „Deathcrush“ od Mayhem. Ve stejném duchu se nese dokonce v kompletní stopáži šestá „02:47“ s podobně industriálovým cítěním. Její zařazení pro mě bylo zprvu podivné, ale brzy si na své místo sedla. Rovněž tak v posledním kusu „Illusion“ se tyto vlivy objevují. Výraznou změnou oproti předešlým nahrávkám je zapojení post-punkových postupů. Ostatně o onom vyčkávání před bouří jsem již psal. Právě toto přešlapování a postupné vystavění skladeb sahá kolikrát až někam k deathrocku, což je pro mě vítané oživení. I když se takhle může zdát, že „Drøm“ vlastně není zas takový primitivismus, věřte, že je. A cílený. Deska je postavena na pár riffech a osvědčených přechodech ze středního do rychlého tempa, mezi čímž se nachází právě výše vyjmenované prvky. To je celá podstata „Drøm“.

Nejdůležitejší je, že z toho sálá ta správná energie, kterou by každá punková nahrávka měla bezpochyby mít. Půlhodina strávená s „Drøm“ vždy velice rychle uteče a oblíbených momentů se tu najde dostatek, což vede k častému opakování, až mě překvapilo jak často si „Drøm“ dávám. Samozřejmě (ale je opravdu nutné na to upozorňovat?) se nejedná o žádné velkolepé či snad vyjmečné dílo, ale s tímto očekáváním snad do poslechu Halshug nikdo nejde.

„Drøm“ je velice zábavná záležitost, která zase jednou potvrzuje staré známé – v jednoduchosti je krása. Pokud máte chuť na porci přímočarého a nesmlouvavého rock ‘n’ rollu, novinka Halshug je správnou volbou.