Archiv štítku: hardcore

Hexis – Tando Ashanti

Hexis - Tando Ashanti

Země: Dánsko
Žánr: sludge / black metal / hardcore
Datum vydání: 14.4.2017
Label: Bloated Veins / Init Records / Halo of Flies / Alerta Antifascista Records

Tracklist:
01. Tando
02. Ashanti
03. Molestus
04. Ritualis
05. Calamitas
06. Nocturnus
07. Opacus
08. Cordolium
09. Ressurectio
10. Septem
11. Presagium

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Dánská skupina Hexis zaujala již v roce 2014 se svým debutem „Abalam“. Ačkoliv se na jeho přebalu nacházel křížek, nejednalo se o muziku, jakou byste mohli pouštět na srazech křesťanské mládeže. Nebo respektive – klidně byste to zkusit mohli, ale asi by se to u místního osazenstva nesetkalo s přílišným pochopením. Netvrdím, že Hexis na své prvotině hráli úplně špičkovou kombinaci black metalu a hardcoru, určitě bych našel kapely, jejichž tvorbu si cením ještě o něco výš, ale svou kvalitu Dánové určitě předvedli a do dlouhohrajícího světa vykročili pravou novou.

Rok po vydání „Abalam“ si ovšem formace prožila klinickou smrt. Tehdy čtyřčlenná sestava se rozpadla a nezůstal z ní kámen na kameni – odešli totiž hned tři muzikanti, díky čemuž v kapele osiřel vokalista Filip. Dle prvotního prohlášení to tehdy vypadalo na konec Hexis, ale Filip záhy upřesnil, že hodlá pokračovat a skupina zůstane aktivní. Až nyní přichází druhá deska „Tango Ashanti“, na základě jejíchž kvalit vyřkneme rozsudek, zdali mělo nerozpadnutí smysl.

„Tando Ashanti“ přináší oproti svému předchůdci poměrně razantní změnu. „Abalam“ vesměs střídalo dvě základní polohy – zvířecí agrese typická pro black/hardcorového běsnění si podávala slovo s hnusným pomalejším sludgem. Na letošním počinu se však Hexis soustředí především na druhou jmenovanou tvář, agrese ustoupila bahnu. Bestiálních momentů jako třeba v „Calamitas“ je minimum, jinak se Dánové soustředí na to, aby ze svých nástrojů vytáhli co nejodpornější riff, aby dosáhli na co nejtemnější a nejdusivější zvuk. To je to gró „Tando Ashanti“, právě okolo tohoto přístupu se novinka točí především.

Občasné vybočení z vytyčené cesty se samozřejmě objeví, ať už je to třeba již jmenovaná „Calamitas“, v jejíž první polovině se Hexis utrhnou ze řetězu, anebo písně přesahující hranici pěti minut, kde si kapel občas pohraje i s kompozicí. Většinou se totiž songy drží mezi dvěma a třemi minutami, což je relativně krátká stopáž, ale osobně to připisuji tradicím hardcore/crustu, které jsou na „Tando Ashanti“ stále vzdáleně cítit a které má skupina dle všeho stále v krvi, byť na novince v samotném hudebním projevu ustoupily do pozadí, přinejmenším tedy v porovnání s „Abalam“.

Ocenění zaslouží skutečnost, že se Hexis podařilo vyhmátnout vážně hnusný sound – kytarové linky jsou místy zkurveně jedovaté a celkově se daří tvořit i nekompromisní nátlak. „Tando Ashanti“ si vystačí se středními tempy, a když už někam odbočí, je to spíš zpomalení než zrychlení, přesto se jedná o vysoce intenzivní nahrávku. Právě tohle je dle mého jednou z největších předností alba – jeho naléhavost je skutečně velká a to se prostě cení.

Za oběť tlaku a temné atmosféře ovšem padla zapamatovatelnost nebo výrazné písně. To jsou věci, jaké byste na „Tando Ashanti“ hledali marně. Takzvané „hity“ se tu prostě nenacházejí, a pokud po nich prahnete a nutně je potřebujete k poslechu, nejedná se o záležitost pro vás. Na druhou stranu, nejde o nic nového, poněvadž podobně působilo už „Abalam“. Hexis jednoduše sázejí všechno na jednu kartu a je jen na vás, jestli budete ochotni tuhle hru tolerovat, akceptovat, uznávat nebo dokonce cenit.

Mé osobní dojmy jsou pozitivní. „Tando Ashanti“ mi svou ohavností imponuje. Mně osobně tento přístup vyhovuje a vždycky jsem ho upřednostňoval víc než snahu o písničková alba. Netvrdím však, že jsou Hexis extratřída, o žánrový strop se jistě nejedná – podobně jako jsem to tvrdil i v souvislosti s debutem. Dánové však rozhodně drhnou nadprůměr a jejich počínání za slyšení stojí. Nihilismus z toho dýchá sakra zodpovědně a to je vždycky plus.


Calligram – Demimonde

Calligram - Demimonde

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / hardcore / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Cimmerian Shade Recordings

Hrací doba: 21:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Pokud bych měl právě recenzovanou nahrávku resp. kapelu shrnout nějak stručně, jednoduše a bez okolků, byl by to poměrně lehký úkol. Stačilo by jen říct: Calligram nejsou žádné vyměklé moče a nakopávají prdele jak splašený bejk. Anebo se snad o to jen snaží?

Calligram je pětičlenná parta pocházející z Londýna, ale samotní členové nejsou čistokrevní Britové. Ve skutečnosti je sestava kapely mezinárodní a najdeme zde lidi nejen z Velké Británie, ale i z Francie, Itálie a Brazílie. Poprvé se společně prezentovali v roce 2014 bezejmenným ípkem, na nějž nyní čerstvě navázali dalším ípkem s názvem „Demimonde“ (hádám, že podobnost jména s jednou českou formací je čistě náhodná).

A co že to tedy Calligram hrají, když jsem se výše nechal slyšet, že je to docela ostrá záležitost? Jedná se o nitroglycerinový mix black metalu, hardcoru a punku. Jestli má nahrávka nějakou emoci, tak je to zcela jistě nasranost. Calligram jsou agresivní a rychlostní pedál je po většinu hrací doby sešlápnut až k podlaze. Ale co si budeme povídat, tohle vám asi bylo jasné už jen ze zmiňované žánrové kombinace, protože co jiného může člověk čekat, když se má smíchat chorobnost black metalu, hardcorová údernost a punková primitivnost a agrese.

Výsledkem skutečně je zběsilé peklo, které se s ničím nesere a bez okolků uhání kupředu. Tu a tam se objeví i nějaké zvolnění, v jehož rámci se ke slovu dostává blackmetalová atmosféra, jako třeba v půli „Red Rope“ a „Drowned“ nebo v úvodech „Bed of Nails“, „Black Velvet“ a „Bataclan“. Posléze však vždy Calligram spadnou do syrového marastu, který se snaží na posluchače vyzvracet všechnu špínu světa, což je nakonec také to stěžejní, co formace na EP nabízí.

Dosud jsme se však bavili jen o formě, takže je nutno přistoupit k tomu, jak se to má s vlastní kvalitou. Tady musím říct, že mám poněkud smíšené pocity. Calligram nehrají vůbec špatně a i navzdory zvolenému schématu to není jen tupá řežba. Rovněž si cením toho, že se „Demimonde“ dokázalo někam vyvinout – zatímco na první letmý poslech působilo jen jako punk/blackový binec, jehož jediným smyslem existence je rubat do kytar o sto péro, při dalších posleších začaly na povrch vyplouvat už zmiňovaná ozvláštnění nebo další vcelku zajímavé nápady (například typicky blackmetalové tremolo nad hc/punkovým kvapíkem).

Na druhou stranu mi „Demimonde“ prostě nerve koule tak moc, jak by asi papírově mělo. Lze ocenit nekompromisnost, která Calligram určitě neschází, stejně jako fakt, že k ní kapela nepřistupuje bezmyšlenkovitě. Přesto mě to ípko nepřitahuje natolik, abych byl ochoten se k němu vracet. Stále mě ale nijak nesere, že jsem „Demimonde“ poslouchal, a pokud na Calligram narazím i někdy v budoucnu, nebudu se mermomocí snažit, abych to neslyšel; na koncert bych vlastně taky klidně šel. Jestli vám daná stylová kombinace není cizí, pak do toho bez obav jděte a EP si pusťte, třeba se vám to na rozdíl ode mě opravdu zalíbí.


Crippled Fingers – Mass of Terror

Crippled Fingers - Mass of Terror

Země: Česká republika
Žánr: hardcore metal
Datum vydání: 4.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mass of Terror
02. Red Beast
03. Fight Goes On [feat. Martin Holly Hollandr]
04. Ignorance
05. Jump into the Fire [feat. Tomáš Hajíček]
06. Dead Man
07. Time to Break Your Face
08. Happy
09. Revenge [feat. Adam Phillips; bonus]
10. One [bonus]

Hrací doba: 31:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Crippled Fingers

Crippled Fingers se s tím na svém debutu „Mass of Terror“ nijak nemazlí, takže nemá smysl to oddalovat úvodními řečmi a místo toho na rovinu hlásím, že tohle album má koule. Čtveřice z České Lípy sice nevymyslela nic nového pod sluncem, ale v tomto případě to vlastně vůbec nevadí. A když pohlédnete o pár řádků níž na seznam kapel, k nimž mají pánové stylově blízko, tak pochopíte, že to snad ani nejde, protože pohybovat se v mantinelech metalického hardcoru, to znamená být téhle hudbě oddaný, srát na všechny trendy a místo toho drtit kosti. A Crippled Fingers se toho drží jak malý capart matčiny sukně.

Novinka „Mass of Terror“ je vůbec prvním albem této mladé sebranky, která dosud vydala singl „Bitter Pills“ v roce 2013, jejž následoval o rok později další singl „One“. Přestože jsou Crippled Fingers kapelou relativně mladou a čistě z pohledu studiových nahrávek nezkušenou, tak je patrné, že své vzory mají nastudované velmi dobře a na kvalitě „Mass of Terror“ je to znát. Co tím myslím? Představte si sice neoriginální mix hutného metalu a živelného hardcoru, ovšem podaný přesně tak, jak by tato směska měla znít. To znamená energicky, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Přesně tak, jak to dělají Pro-Pain, Hatebreed či Biohazard, což jsou kapely, z jejichž vlivu Crippled Fingers povstali.

Co tedy od „Mass of Terror“ očekávat? Záleží, jak moc je člověk v tomto hudebním stylu zběhlý. Abych pravdu řekl, tak mě, jakožto člověka, který už toho má naposloucháno opravdu hodně a na skupinách jako Agnostic Front, Madball či Pro-Pain jsem strávil několik let, nemá „Mass of Terror“ čím překvapit. Pro fanouška nového, jenž na Crippled Fingers narazí třeba i čistě náhodou, je tahle placka se slibnou porcí skočných kytarových riffů, chytlavých sborů a řevu zpěváka Tomáše, jenž nezní vůbec špatně a jde mu jak civilnější poloha, tak všemožné řevy. Vzato kolem a kolem je „Mass of Terror“ klasickým počinem, který bez větších problémů zapadne mezi všechny jemu podobné výtvory. A to i mezi ty zahraniční, protože ostrý zvuk je na české poměry hodně povedený a odér zahraniční party stvrzuje Tomáš, v jehož angličtině neslyším výraznější stopy po takové té české učené formě.

Co říci k „Mass of Terror“ samotnému… Rozhodně mu nechybí zápal. Od úvodních vteřin titulního fláku, jenž je jako direkt do ksichtu, Crippled Fingers nijak nepoleví a jedou si stále to svoje. Naštěstí na novince převládají písně, v nichž osvědčené postupy fungují na jedničku, a těch hluchých je naopak úplné minimum. Kdybych měl vybrat ty nejlepší položky desky, tak je to „Ignorance“, na níž se mi líbí valivá atmosféra druhé poloviny; „Time to Break Your Face“ se silovými sbory v lehce zapamatovatelném refrénu taky boduje a konečně do třetice „Jump into the Fire“, v níž se jako host představí Tomáš HajíčekBackfist. Tohle jsou písně, jež mě spolu s úvodní „Mass of Terror“ bavily nejvíc, ačkoli ani jedna z nich nemá v sobě schopnost udržet mě u desky na tak dlouhou dobu, abych ji zhruba po týdnu neměl potřebu odkládat.

Crippled Fingers - Mass of Terror

Když už jsem nakousl ty hosty, tak nesmím opomenout Adama Phillipse se z Pro-Pain, jenž se představil v bonusové „Revenge“, která je mezi oběma bonusy (druhým budiž již dříve vydaný singl „One“) tím silnějším. Nevím, jak se borcům podařilo zlanařit člena svých vzorů k hostovačce, ale výsledek se povedl. Phillips se svou kytarou dostal dost prostoru na to, aby na sebe dokázal upozornit, ale zase ne tolik, aby působil rušivě, protože kytarová sóla do této hudby zas tak moc nezapadají. No, a posledním hostem, jenž se na „Mass of Terror“ představil, je Martin „Holly“ Hollandr z řad Backfist, jenž přispěl melodickým vokálem (teda alespoň si myslím, že to byl on), který z „Fight Goes On“ činí nejotravnější položku celého alba, protože tento styl halekání mě v této hudbě opravdu nebaví.

Aby pravdu řekl, tak jsem toho zas tak moc od Crippled Fingers nečekal, nicméně musím uznat, že výsledek není vůbec špatný. Je to sice kopírka jako prase, ale to mi nevadí. Neříkám, že až si za půl roku budu chtít poslechnout nějakou energickou porci hardcoru, tak že sáhnu právě po Crippled Fingers a jejich debutu, ale zase by byla škoda borce odsuzovat jen z toho důvodu, že hrají to, co už někdo vymyslel. Zvlášť když je evidentní, že je to baví. Za mě v každém případě palec nahoru.


Fange – Purge

Fange - Purge

Země: Francie
Žánr: sludge / hardcore / black metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Throatruiner Ṙecords / Lost Pilgrims Records

Tracklist:
01. Cour martiale
02. Mâchefer
03. Roy-Vermine
04. Étouffoir
05. De guerre lasse
06. Girone della merda

Hrací doba: 37:54

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Lost Pilgrims Records

Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.

Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.

Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:

Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!

Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.

„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.


Wastage – Slave to the System

Wastage - Slave to the System

Země: Slovensko
Žánr: thrash metal / hardcore
Datum vydání: 19.10.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Away from the Darkness
02. Slave to the System
03. Game
04. No Way Out
05. Ham-let
06. You Can’t Stop
07. Right Now
08. I Walk Alone
09. Nobody
10. Let Me Go
11. Confidence

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Vždy když nevím, jak uvést recenzi jakéhokoli hudebního díla, tak začínám zbaběle představením skupiny, která jej má na svědomí. Správně tušíte, že tohle bude jeden z dalších případů, takže pojďme směle na to. Historie slovenské pětice Wastage se začala psát koncem roku 2013 v Košicích. Netrvalo to dlouho a přišly první personální rošády, které nejsou pro účel tohoto článku důležité, ale co už důležité je, je fakt, že skupina nedlouho po svém vzniku vydala v roce 2014 EP „Right Now“, začala vystupovat a především se v roce 2015 zařadila se svým debutem „Slave to the System“ do stáje zahraničního vydavatelství Sliptrick Records. To není společnost z těch největších, ale jako taková zajímavost, která by mohla Wastage otevřít dveře i v tuzemsku, to za zmínku určitě stojí.

Jak už jsem zmínil, dlouhohrající debut „Slave to the System“ vyšel již v loňském roce, ale přesto je vhodné mu věnovat pozornost i s menším časovým odstupem, protože navzdory tomu, že se jedná o album skupiny mladé (myslím co do délky fungování, jinak se jedná o borce ostřílené), tak je to počin, jenž se v žánrové konkurenci na české a slovenské scéně neztratí tak snadno, jak by se mohlo zdát. Hned na první poslech upoutá syrový a dobře zmáknutý zvuk, který se zrodil ve studiu Shaark, kde se chlapům podařilo skvěle zachytit syrovou podstatu a energii plynoucí z tvorby Wastage.

Dosud zde nepadla zmínka o tom, co ti Wastage vlastně hrají. Vězte, že se jedná o moderně střižený thrash metal s hardcorovými vlivy, takže výsledek zní jako taková směsice Machine Head a Sick of It All a pro neznalého posluchače to znamená jediné: Rychlé tempo, ostré sekané kytary, sborové vokály a zpěvné refrény stojící na heslovitém opakování, aby se rychle chytly koncertech, při nichž to v podání Wastage musí dole pod pódiem slušně vřít. Wastage totiž do své tvorby vmíchali jen ty nejosvědčenější ingredience z thrashmetalových klasik (slyším zejména Slayer) doplněné o modernější prvky zasekávaných kytar.

Přestože to není nic nového pod sluncem a není zas takový problém si Wastage splést se zahraničními skupinami podobného ražení, tak musím říct, že na ploše necelých 40 minut deska funguje bez větších problémů a nemám problém ji vyslechnout a ještě se u toho docela dobře pobavit. Líbí se mi zabarvení vokálu Bohuše Michalka, jenž zní neučesaně a tak nějak pouličně, což se do takto laděného thrashe parádně hodí, a když vyřvává v punkově neurvalé rychlovce „Slave to the System“, tak mu to žeru i s návnadou. Titulka je mimochodem asi nejlepší skladba na albu a právě zde se syntéza mezi thrashem a skočným HC povedla na jedničku.

O rázný úvod, který posluchače nakopne, se stará agresivní „Away from Darkness“ s povedenými kytarovými stopami, jež jsou poháněny přesnými bicími. Co mě celkově na „Slave to the System“ potěšilo, je výrazná stopa basové kytary, která si to nehraje někde za rohem a člověk aby ji jen tak tušil, ale i při méně pozorném poslechu je na povrchu znatelná, což mám v záplavě všech těch kytarových stěn čím dál radši. Vrcholem v tomto ohledu budiž třetí „Game“, kde baskytara rezonuje na pozadí matematicky přesných kytar, díky čemuž jsem při poslechu této skladby nabyl dojmu, že pánové z Wastage mají rádi Meshuggah, a právě v této písni se to zhmotnilo.

Střed alba sice nedrží vysoce nastavenou laťku, jíž Wastage hájí až po thrashovou rychlovku „No Way Out“, ale neznamená to, že by všechno bylo špatně. „Ham-let“ je na můj mírně utahaná a chybí ji moment oživení, ale následující „You Can’t Stop“ v polovině hrací doby zvedne náladu energicky neurvalou pasáží. Nejlepší položka druhé poloviny alba přichází s „Right Now“, což je velmi přímočará pecka, jež to u mě vyhrála vtíravým riffem. Skvělá věc. Od skončení „Right Now“Wastage jedou na plný plyn, protože přichází thrashové palby „Nobody“, „Confidence“ a „Let Me Go“, kdy hlavně v poslední uvedené mi Wastage připomínají Machine Head, což je dost možná způsobeno projevem zpěváka, který má v určitých polohách podobnou barvu hlasu a frázování.

Wastage

Ačkoli jsem v průběhu recenze uvedl několik známějších jmen, na která si posluchač s velkou pravděpodobností u Wastage vzpomene, tak má smysl si „Slave to the System“ pouštět a neprchat ihned k originálům. Ať už si odpůrci těchto retro thrashových titulů říkají co chtějí, tak Slovákům nelze upřít fakt, že hrají uvěřitelně, má to drive, šťávu a jednotlivé songy jsou dostatečně přitažlivé na to, abych měl chuť si desku pustit opakovaně. I když na nějaký dlouhodobější vztah to nevidím. Spíš takové krátkodobé pobláznění, jež je v danou chvíli velmi příjemné, takže pokud máte volno a hledáte pohodový moderní thrash, tak směle do „Slave to the System“.


Hatebreed – The Concrete Confessional

Hatebreed - The Concrete Confessional

Země: USA
Žánr: hardcore / thrash metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. A.D.
02. Looking Down the Barrel of Today
03. Seven Enemies
04. In the Walls
05. From Grace We’ve Fallen
06. Us Against Us
07. Something’s Off
08. Remember When
09. Slaughtered in Their Dreams
10. The Apex Within
11. Walking The Knife
12. Dissonance
13. Serve Your Masters

Hrací doba: 33:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

„This dream can’t be what it used to be“ vyřvává Jamey Jasta v úvodu kvapíku „A.D.“, jenž otvírá sedmé studiové album „The Concrete Confessional“, a jako by si byl vědom, že doba se od dob největší slávy Hatebreed změnila a metalcore již není v takovém popředí zájmu, jako byl v době vydání svých vrcholných děl „The Rise of Brutality“ a „Supremacy“. To znamená, že novinka nebudí takový rozruch, jako kdyby vycházela v minulé dekádě, ovšem na druhou stranu tím neříkám, že by zněla znatelně hůř než právě zmíněná dvojice, která spolu s „Perseverance“ zůstane asi už navždy esencí toho nejlepšího, s čím Hatebreed během své kariéry vyrukovali.

Jamey Jasta ví, co si jeho fanoušci žádají, a právě tak k albům Hatebreed od přešlapu v podobě eponymní placky přistupuje. Jako k sázce na jistotu, na níž prostě a jednoduše nacpe ty aktuálně nejlepší songy, jichž je se svými kumpány schopen, ve studiu je nadrtí s intenzitou sobě vlastní a navrch přidá kopu klasických ingrediencí, které už dnes nemůžou nikoho překvapit. Jestli to stačí, to si musí říct každý sám, ovšem tohle je prezentace mého skromného názoru, takže já jsem ten, kdo to musí rozseknout a zodpovědně říkám, že to stačí. Když se člověk zaposlouchá do „The Concrete Confessional“, tak si samozřejmě vzpomene na stylové velikány Agnostic Front či Sick of It All, ale stále častěji mám tvorby Hatebreed pocit, že se snaží nalákat početnou metalovou základnu a do své tvorby tak vmíchávají čím dál více thrashových prvků a vlastně i celých písní.

Jasně, oni třeba Slayer byli u Hatebreed ke slyšení již na druhém a třetím albu (za všechny mě vždycky napadne skvělá hymna „Doomsayer“), ale nedokážu si představit, že by se již zmíněná vypalovačka „A.D.“ fanouškovi rychlých kytarových riffů a agresivních vokálů neměla zalíbit hned na první poslech, protože tohle je thrashová pecka jak vyšitá. Hatebreed si sice ponechávají hutnost, bez níž to nejde, a druhá polovina je přehlídkou zatěžkaných škrtajících kytar s ochrannou značkou Hatebreed, ale v kontextu přímočařejších HC/punkových válů z počátků jejich kariéry je tohle posun, jemuž se nijak nebráním. Viz skvělá „Dissonance“ ze samého závěru, která je další ukázkou, že tahle forma Hatebreed sluší a nezní nijak uměle.

Novinku je tak možno považovat za typickou placku Hatebreed aktuální dekády, protože stejně jako minulé „The Divinity of Purpose“ je „The Concrete Confessional“ masivním pravým hákem do ksichtu všem, jimž tahle hudba přijde už z principu otravná a jednotvárná. Nechybí jak hitové tutovky, jež by se neztratily na setlistu vedle klasik typu „Live for This“ a „Defeatist“ („Looking Down the Barrel of Today“, „Us Against Us“), tak rychlé vály, jimž ta prvoplánová hitovost trochu chybí, ale v rámci celku úspěšně vnáší testosteron do žil posluchače a tlačí „The Concrete Confessional“ kupředu k samému závěru. K tomu vlastně ani netřeba příliš velké síly, protože ta půlhodinka, do níž se “The Concrete Confessional” vešlo, uteče jako voda a ani nepřijde, že konec alba lehce ztrácí na síle. V samém závěru se totiž sešly slabší kusy, jež reprezentuje dvojice „Walking the Knife“ a „Serve Your Masters“”, jimž chybí takové to nepopsatelné něco, díky čemuž by se z nich stály songy, na které si člověk rád vzpomene.

Jinak je tracklist protkán samými klasikami. Ty by se mohly objevit na různých albech z let předchozích, přičemž „In the Walls“ s thrashově hutnou kytarovou stěnou a hitová „Us Against Us“ jsou z první poloviny tím asi nejzajímavějším. Co mi na druhou stranu zrovna nesedí, je snaha o zpěvnější vokály v „Something’s Off“, která tak trochu navazuje na eponymní desku z roku 2009. Příliš se nevyvedl ani vlezle punkový nápěv v „The Apex Within“, jenž na mě působí dosti laciným dojmem. Nic proti takovým pokusům když jsou udělány vkusně, ale v prvním případě už si Jamey Jasta hubu rozbil solidně před sedmi lety a v tom druhém to prostě vyznívá moc prvoplánovitě a křečovitě. Když už snaha o uhlazení dané písně, tak lépe funguje „From Grace We’ve Fallen“, kde tenhle moment působí bojovně nakopávajícím způsobem.

Není pochyb o tom, že Jamey Jasta stále ví, co dělá a že to dělá dobře. Kdybych měl novinku srovnat s žánrově spjatými Walls of Jericho, kteří letos vydali album po dlouhých osmi letech, tak je slyšet, že Hatebreed jsou pořád jiná váhová kategorie, protože i navzdory faktu, že je to mainstreamově laděná deska se vším všudy, tak se předvádějí ve velmi dobrém světle a výsledek jim nelze nevěřit. Zatímco minulému „The Divinity of Purpose“ chybělo trochu víc šťávy a hodně rychle si sedlo a přestalo mě to k němu postupem času táhnout, tak „The Concrete Confessional“ zatím baví a v mých očích oproti prvnímu poslechu dokonce lehce roste. Dobrá práce.


Fredag Den 13:e – Domedagar

Fredag Den 13:e – Domedagar

Země: Švédsko
Žánr: hardcore / crust
Datum vydání: 4.7.2015
Label: EveryDayHate

Tracklist:
01. Apokalypserna anfaller
02. 13 procent
03. Trygghetens pris
04. Slentriankonsumtion
05. Varför ska jag lyssna?
06. Alla mår skit
07. Mera gift
08. Du ska lida
09. Gubbvrak
10. Varje dag är en domedag
11. Paria
12. Själviskt helvete
13. I ett nav av förljugenhet

Hrací doba: 36:06

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
EveryDayHate

Švédská extrémní sebranka Fredag Den 13:e není v žádném případě nějaká parta zelenáčů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vznik této pětičlenné party se datuje k roku 2006, a pokud budu počítat i loňskou placku „Domedagar“, tak mají pánové na své pažbě již tři plnohodnotné studiové desky, které doplňuje několik splitek s pro mě neznámými kapelami (Dobermann Kult a Trubbel). K historii Fredag Den 13:e se příliš podrobných faktů najít nedá, ale na tom nezáleží. Účelem tohoto článku je představit jejich třetí album, jež navazuje na debut „Under iskalla fanor“ z roku 2010 a o tři roky mladšího následníka „Tjugohundratretton“, takže pojďme na to.

Přestože nemůžu kvalitu předchozích alb nijak posoudit, protože seznámení se starší tvorbou, abych si “Domedagar” dokázal alespoň rámcově zasadit do kontextu, proběhlo pouze skrze několik málo písní, tak jen na základě nejaktuálnějšího počinu je znát, že se nejedná o jejich prvotinu. Na finální placce se nachází poměrně ucelená a vyhraná forma velmi masivního hardcoru, jenž je zde silně říznutý zběsilým crustem. A přesně tak „Domedagar“ ve výsledku zní. Jako kombinace maskulinního chaotického hardcoru, který však postrádá takové to populární metalické zpracování ve stylu Hatebreed, ale který na posluchače útočí neurvalostí, jež místy hraničí až s šíleností.

Pokud si pořád nejste jistí, co přesně od Fredag Den 13:e čekat, tak si vezměte Converge a ve své podstatě byste měli mít jasno, co si pod hudební náplní „Domedagar“ představit. Jediným rozdílem oproti zámořským mazákům je přílišná uniformnost a kvalita samotných písní, protože ačkoli není problém album na jeden zátah doposlouchat, tak jsem měl po velmi krátké době pocit, že už jsem vše podstatné slyšel a nebýt toho, že jsem musel desku poslouchat opakovaně, abych si na ni vytvořil publikovatelný názor, tak ji odložím po druhém poslechu. Půlhodinová masáž krčního svalstva je totiž v podání Fredag Den 13:e tak primitivní záležitostí, že velmi snadno sklouzává do rutinního, až unavujícího posluchačské zážitku.

Já vím, od téhle hudby se žádné progresivní kejkle nečekají a ta agresivita v tomto případě má své opodstatnění, ale přesto ke spokojenosti něco postrádám. Zcela určitě jsou to silnější písně, jež bych si dokázal zapamatovat a byl schopný je od sebe po několika společných setkání vzájemně odlišit, ale to v případě „Domedagar“ nehrozí. Pětice s neuvěřitelně vitálním zpěvákem Andersem, jehož uřvaný vokál mě baví, v úvodní „Apokalypserna anfaller“ spustí po chvilce pomalejšího riffování hudební apokalypsu, která je plná crustových kytar a úsporné, avšak pekelně rychlé rytmiky, a z tohoto mustru v následujících jedenácti písních upustí jen ve velmi výjimečných případech.

Děje se tomu tak v šesté „Alla mår skit“, jež mě překvapila čistší strukturou, díky čemuž mi Fredag Den 13:e v určitých momentech připomněli své krajany Kvelertak. Svěžím dojmem vyznívá i „Gubbvrak“, již odpálí oldschool metalový riff, jenž se následně spojí s burácející rytmikou v ukrutný nářez, který je hnán kupředu masivní dvoukopákovou salvou. Nechci, aby to vyznělo, že ten zbytek nestojí za řeč, protože tomu tak není a agresivní vály typu „Trygghetens pris“, „A Mera Gift“ a „Du ska lida“ jsou dobré ukázky post-hardcorové zběsilosti, ovšem jak už jsem řekl, po chvíli začne album působit strašně jednotvárně a nudně.

Dobrému dojmu nepomáhá ani nepříliš povedený zvuk, který je v jistém smyslu v naprostém pořádku, protože je slyšet, že borci nenahrávali v garáži na čtyřstopý magneťák, ale bohužel je výsledný sound podřízen dnešnímu trendu, kdy musí být všechny stopy vytaženy na stejnou úroveň a veškerá dynamika jde do kopru. Sice by se dalo úspěšně oponovat, že i zmínění Converge znějí naprosto stejně, ale věřte, že tady je ten dojem neforemné zvukové stěny ještě větší.

Abych to shrnul… „Domedagar“ je příliš jednotvárná deska, kterou ani krátká hrací doba a obrovská dávky intenzity nedokáže pozvednout nad rámec stylového průměru, protože když to řeknu bez obalu, tak takhle dnes hraje každá podobně znějící skupina. Třetí nahrávku této jinak sympatické pětice, na níž je slyšet, že ji hraní baví, bohužel není radost poslouchat ani z technické stránky věci. Po několika písních mám totiž v hlavě pořádný guláš, na nějž velmi rychle zapomenu, protože Fredag Den 13:e nejsou ničím výjimeční, aby ve mně rostla touha si poslech „Domedagar“ zopakovat. Bohužel.

Fredag Den 13:e – Domedagar


Tankrust – The Fast of Solace

Tankrust – The Fast of Solace

Země: Francie
Žánr: thrash / death metal / hardcore
Datum vydání: 16.10.2015
Label: Almost Famous

Tracklist:
01. DMZ
02. Draw the Line
03. Apollo Is Dead
04. Autonomy
05. Improvisation 28
06. Dead Pools
07. Barbarians
08. Grow Some Balls
09. 10:22
10. Cleaver

Hrací doba: 35:51

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Nebudu chodit kolem horké kaše a nějak to v úvodu omílat, ale v tomto případě hned na rovinu říkám, že Tankrust mi se svým debutovým albem „The Fast of Solace“ udělali docela radost. Přestože se jedná o prvotinu, jíž předcházelo pouze čtyřpoložkové EP „Beyond Thresholds“ z roku 2013, tak tito Francouzi na svém loňském albu přišli s materiálem, z něhož se navzdory všem papírovým předpokladům, které z něj již dopředu dělaly zcela průměrnou záležitost, vyklubala vcelku příjemná věc.

Tankrust sice mají v kolonce uvádějící délku trvání aktivní kariéry uvedeno pouze šest let, protože dohromady se pětice dala v roce 2010, ovšem úplné počátky sahají někam do období o čtyři roky zpět, kdy pánové začali fungovat ještě pod původním jménem Eleusis. Pod vlivem kombinace thrash a death metalu se začala formovat pětice ve složení Kootôh (zpěv), Will a Garth (oba kytara), které zezadu jistí rytmika v podání basáka Julese a bicmena Schuffa. Dohromady znějí borci semknutě a zkušenosti s četnými živými vystoupení, kdy se sami Tankrust chlubí, že sdíleli pódium s takovými jmény jako Debauchery či Septicflesh, se někde musely podepsat a v případě „The Fast of Solace“ je to rozhodně živelnost a uvěřitelnost.

Upřímně řečeno jsem od prvního poslechu očekával další z mnoha generických thrashových uragánů s deathmetalovým řvounem, ale Tankrust do své tvorby míchají hardcore, díky čemuž si můžou dovolit vydávat se do trochu jiných území metalové tvorby a svou hudbu tak činit o poznání variabilnější, než aby se účelně pasovali do role dalšího pokusu o napodobení úspěchu Legion of the Damned, kteří jsou v tomto rybníčku největší rybou.

Ačkoli se to s tou variabilitou vyloženě nepřehání a deska jako celek funguje na postupech, které se postupem času začnou opakovat, jsou deathmetalové kytary často příjemně ředěny hardcorovými zasekávačkami a skočnými momenty. Ty jsou naprosto pevnou součástí jinak klasické kombinace mezi thrashovou rychlostí a deathmetalovou hutností, takže výsledek není laciný a prvoplánovitý, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Desítka skladeb na „The Fast of Solace“ je dohromady spojena v jeden pevný celek, takže se nedá říct, že by album v určitých místech ztrácelo na síle. Samozřejmě má o něco větší dopad úvod nahrávky, kde se nedostavuje pocit, že tenhle nebo tamten kytarový motiv už Tankrust někdy dříve použili. Jedním dechem ale na obranu kapely dodávám, že díky krátké hrací době není onen pocit tak silný, aby se o „Barbarians“ nebo „10:22“ z druhé poloviny mělo hovořit jako o špatném odvaru „Draw the Line“ či „Improsvisation 28“, což jsou dle mého nejlepší položky „The Fast of Solace“.

Když se tak dívám na seznam skladeb, tak vybrat ty vyloženě slabé není úplně jednoduché, protože Tankrust jedou po celou dobu jako dobře namazaný stroj a navíc jsou vepředu tažení šťavnatým vokálním projevem zpěváka Kootôha. Ten je po většinu času klasickým growlerem, ale jeho hlas se mění od výše položeného řevu k hlubokému řevu bez známek zaváhání. Ve skočnějších pasážích, které znějí díky škrkajícím kytarám přeci jen o něco moderněji, zase občas sáhne k civilnějšímu projevu, jenž je někde na půli cesty mezi zpěvem a mluveným slovem. Přesně tak, jako to dělá v „Autonomy“, kde odvádí asi nejlepší práci vůbec. Kdybych ale musel, tak řeknu, že bych se obešel bez „Grow Some Balls“ a „Dead Pools“, kde to spojení hardcoru s extrémním metalem nedopadá úplně tak jistě jak v ostatních písních.

Celkově vzato je „The Fast of Solace“ albem, které je zcela slyšitelně zaměřené na mladší posluchače odrostlé spíš na modernějším pojetí metalové hudby, protože střih kytarových riffů tvorbu Tankrust táhne právě tímto směrem. A přestože to není hudba, kterou bych si za normálních okolností pustil sám od sebe, protože když chci slyšet death metal, tak sáhnu po death metalu, a když hardcore, tak mám své NYHC favority, ale na chvilkový úlet je „The Fast of Solace“ rozumným kompromisem. Kompromisem, který jede po celou dobu na plný plyn a vyloženě hluchých míst je na něm naprosté minimum.


One Last Shot – First Gear

One Last Shot – First Gear
Země: Francie
Žánr: stoner metal / hardcore / thrash metal
Datum vydání: 30.3.2014
Label: Just for Fun Records

Hrací doba: 21:54

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Frantíci One Last Shot jsou jednou z mnoha kapel, o které pravděpodobně již nikdy neuslyšíte, nicméně proč se neseznámit s jejich prvním EP „First Gear“, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že to, co na něj One Last Shot nacpali, není zdaleka tak špatné, jak bych od úplných začátečníků někde z Paříže očekával. One Last Shot toho za sebou totiž moc nemají, což je vzhledem k tomu, že vznikli teprve v roce 2013 pochopitelné, takže „First Gear“ ve mně vzbuzovalo prakticky cokoli, jen ne očekávání slušné metalové jízdy.

Záměrně jsem použil velmi volnou škatulku metal, protože One Last Shot toho mixují vícero a identifikovat jejich hudbu není tak jednoduché, jak by se na první poslech mohlo zdát. Vezměte thrash metal, punk rock, stoner metal, špatku hardcoru a výsledkem je takový mix, který může papírově vzhlížet neforemně a jako dost divná slátanina všeho uvedeného, ale není to tak úplně přesné. Ono to totiž dohromady funguje dost dobře. Je to rychlé, zpěvné, melodické, ale přesto borci nerezignovali na zjevné projevy agrese a ostré kytary. Tedy přesně tak, jak slibuje ten thrash metal. No dobře, na škatulce ani tak nezáleží. Hlavní je, že „First Gear“ při poslechu umí zabavit.

Na ploše regulérního alba bych možná mluvil jinak, ale při poslechu oněch pěti písní, které se na „First Gear“ nacházejí, to je všechno dohromady tak přímočaře pohodové, že nemám k „First Gear“ prakticky žádných výhrad. Dle potřeb One Last Shot zrychlí, tu zase zpomalí a kytarově ostřejší momenty jsou zručně střídány melodickými nápěvy a sbory, které tomu dodávají ještě více šťávy. Jasně, je to průhledná kopírka nejprovařenějších postupů a svým způsobem jsou všechny vály s výjimkou pomalejší „G.A.S.“ dle jednoho mustru, jenž se časem ohraje, ale znáte ty chvíle, kdy si nemůžete pomoct a zobete i takto neoriginální kapele z ruky. One Last Shot jsou pro mou maličkost jedním z těchto příkladů.

„First Gear“ startuje stoner rockovou vyhrávkou ve skladbě „Brawler“, ovšem po chvíli se popustí uzda rychlejšímu tempu a zpěvák, jenž si říká Sky, se umně pohybuje někde na pomezí agresivního chrapláku a melodického rockového vokálu a svou přirozeností se pro mě stal hlavní postavou One Last Shot. S variabilitou to sice zrovna nepřehání, ale když se svými kumpány za zády začne pět refrén „G.A.S.“, tak mě má na své straně.

A takto bych mohl s výčtem kladů pokračovat takřka napříč celým EP, které končí na příjemných 20 minutách. Zkrátím to tedy tím, že uvedu nejlepší skladby, jimiž jsou metalické jízdy „Prophesick“ a „Headbangers“ číhající v samém závěru. Hlavně druhá jmenovaná si to díky rychlým a úderným bicím směřuje k podstatě thrash metalu, ovšem přičtěte si k tomu punkově zpěvný refrén. Žádná ze skladeb vyloženě nenudí, což je hlavním důvodem ke vší té chvále, kterou jsem na adresu „First Gear“ vznesl. Příjemná nahrávka, která si na nic nehraje.