 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 26:24 Odkazy:
|
Finská individua Oksennus jsem pořádně objevil až s poslední řadovkou „Kolme toista“ z roku 2018. Už nějakou dobu jsem měl tehdy kapelu v merku, ale až tahle deska mě donutila jejich muziku pořádně zkusit. Výsledek mi sednul. Šlo o choromyslný zvrhlý death metal s experimentálními tendencemi. Pod taktovkou tří mrkví na obalu a kosočtvercové onanie v bookletu zde Oksennus valili dost hustou divnost. Ale co jiného čekat od skupiny, jejíž název v překladu znamená „Zvracení“ a na palicí nosí pytle od brambor (anebo mrkví?).
Od „Kolme toista“ se nicméně v řadách Oksennus udály dost zásadní změny, byť to tak vzhledem k četnosti vydávaných počinů nemusí na první pohled vypadat. Z kapely odešli všichni ostatní členové a zůstal jen K. Olavi K.virta. Z Oksennus se tedy stal jednočlenný projekt. Na kadenci se to nicméně neprojevilo, takže loni vznikla dvě dema a letos se objevilo EP „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“.
Na „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ okamžitě zarazí jedna věc: na obalu se nenachází další z hovadských malůvek, které už po nějakou dobu patřily k trademarkům Oksennus. Namísto toho minialbum reprezentuje změť tvarů, jež může s trochou fantazie připomenout zrnění na televizi. Tenhle chaos pak výborně koresponduje s druhou skladbou „Sorron yöstä nouskaa“, ale o tom až za chvíli. Nejdřív ještě musím zmínit, že „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ opakuje vtípek použitý již na „Kolme toista“, a sice že všechny songy trvají na vteřinu stejný čas. Tentokrát je to přesně třináct minut a dvanáct vteřin.
První song „Työn orjat“ se táhne jako smrad z echt ohavného pšouku. Takový ten plíživý bahenní čvachťák, jemuž k dokonalosti chybí už jen zelený obláček. Ve vzduchu se to drží jak hovno na botě a nechce to odejít. Podobně plíživá, zatuchlá a zabahněná je i „Työn orjat“. Jedná se o tíživý hnusný doom / death. První polovina je fakt brutální tryzna a působí skoro až nekonečně. Samozřejmě, že u Oksennus se musí počítat s pořádně obskurním pojetím, a tohle ke skupině dost sedí, ale těch úvodních sedm minut nabízí tak ortodoxní zmar, až to za chvíli začíná nudit.
Druhá polovina „Työn orjat“ už se mi zamlouvá více. Tempo se o trochu zvedne (později dojde i na jednu rychlejší pasáž), ale také nastoupí experimentálnější vlivy a různé divnosti. Tady už nemám moc co vytýkat. Pro zajímavost můžu dodat, že „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ bylo natočeno v partizánských podmínkách domácí karantény, kde K. Olavi K.virta neměl přístup k bicí soupravě. Činely byly nasamplovány z dřívějších nahrávek a namísto kopáku byl použit šamanský bubínek.
Pro druhý song ale tenhle druh nahrávání nehraje žádnou roli, protože tady o rytmus nezakopnete ani omylem. „Sorron yöstä nouskaa“ valí anihilační harsh noise wall bez jakýchkoliv kompromisů. Tady není moc o čem povídat. Můžete se těšit na třináct minut hlukového teroru bez sebemenších změn, výkyvů nebo ozvláštnění. Jen proud drásavého zvuku. Nemám na tom co víc vysvětlovat. Kdo se vyzná, dostane očistec. Kdo harsh noise nechápe, nepochopí jej ani tady. Mě osobně nakonec „Sorron yöstä nouskaa“ baví víc než „Työn orjat“.
Dohromady je „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ fajn ípko, které na začátku trochu ponudí, pak začne být zajímavé a nakonec vás sejme noisovým terorismem. Jako jednohubka zafunguje. Z hudebního hlediska mi ale „Kolme toista“ přišlo jednoznačně zajímavější a záživnější. Přesto je „Työn orjat sorron yöstä nouskaa“ sympatický divné, jak se na Oksennus sluší a patří, a toho si cením.