Archiv štítku: Hate

Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Redakční eintopf – květen 2017

The Ruins of Beverast – Exuvia
Nejočekávanější deska měsíce:
The Ruins of Beverast – Exuvia


H.:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Progenie terrestre pura – oltreLuna

Kaša:
1. Avatarium – Hurricanes and Halos
2. Hate – Tremendum

Zajus:
1. Sólstafir – Berdreyminn
2. Linkin Park – One More Light
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Skvrn:
1. Oxbow – Thin Black Duke
2. Slowdive – Slowdive

Onotius:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox
3. Acherontas – Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)

Metacyclosynchrotron:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox

Cnuk:
1. Full of Hell – Trumpeting Ecstasy
2. Danzig – Black Laden Crown

H.

H.:

V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.

Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.

Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.

Kaša

Kaša:

Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou

Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.

Zajus

Zajus:

Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.

Oxbow

Skvrn

Skvrn:

Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.

Onotius

Onotius:

Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.

Dødsengel

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.

Cnuk

Cnuk:

Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.

Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.

Avatarium


Info o Metal Madness 2017

Zatni pěst a vztyč ukazováček s malíčkem! Je tu další, v pořadí čtvrtý, ročník sušického festivalu Metal Madness. Je až s podivem, jak rychle se tenhle fesťák etabloval pod kůži nejednomu vyznavači tvrdého kovu. Jako již tradičně uzavírá prázdninovou éru a to přímo v poslední srpnovou sobotu 26. 8. Celé odpoledne bude napěchované kvalitní muzikou vyzobanou z tuzemské nabídky a rovněž akce představí i dva zahraniční hosty. Prvním z nich je ostřílený death metalový uragán Hate z Polska, druhou je začínající, na thrash přísahající, mladá krev Hypnotic ze Slovenska. Chybět nebude tuzemská death metalová šlechta Brutally Deceased, thrashová bestie Exorcizphobia, milovníci blacku jistě ocení Panychidu, modernou protnou vzduch F.O.B. a ani na pravověrný deathgrind v podobě Dissolution se nezapomene. A samozřejmě nejen to! Jako obvykle na tebe čeká desítka kapel, která svou smršť odpálí ve dvě hodiny odpoledne.

Velkým pozitivem festivalu je i samotné místo konání příjemného ostrova Santos v Sušici na Šumavě. To nabízí vyžití i pro ty nejmladší návštěvníky festivalu, kteří mají tradičně vstup zdarma. Ti dospělejší zaplatí 290 korun za osobu. V čase mezi kapelami se můžeš osvěžit v útulném baru v bezprostřední blízkosti podia s širokou nabídkou občerstvení a kvalitního sociálního zázemí. O zvuk bude opět brilantně postaráno, což se stalo drobným know-how celého festivalu. Pokud míříš z větší dálky, můžeš využít ubytování v blízké chatové osadě Luh, či některý z místních hotelů a penzionů. Zároveň si neopomeň omrknout i samotné město, kterému se právem přezdívá Brána Šumavy. Dej si něco z chutné nabídky pivovaru U Švelchů a vyčisti hlavu ve vlnách Otavy. Hodláš-li utrácet za hudební nosiče, stačí si vybrat něco z nabídky (nejen) vydavatelství Magick Musick Disk a smluvit předání v místě konání. Metal Madness je totiž nejen o tvrdé hudbě, ale i příjemném prostředí a přátelské atmosféře.

Metal Madness 2017

Je zažitým zvykem, že festival má za svého headlinera vždycky nějakou prověřenou laskominu. Nejinak tomu bude i letos, kdy se podařilo ulovit bandu Hate z Polska. Kapela, která to drhne od kraje devadesátek, se však do povědomí širšího publika katapultovala až po roce 2000, kdy přišlo zlomové dílo Awakening Of The Liar. Následující desky nijak nepolevovaly na síle a pořád utvrzovaly pevné postavení nejen na velmi kvalitní polské scéně. Letos si přichystali novinku Tremendum, ze které můžeš exkluzivně sosat plnými doušky přímo pod širým šumavským nebem. Pokud smečku ještě neznáš, tak si dej urgentní rychlokurz, protože tenhle svérázný death metal tě jednoduše rozebere.
https://www.facebook.com/pg/HATEOFFICIAL/about/?ref=page_internal

Máš rád staré Malevolent Creation nebo Arch Enemy (ještě bez ženský za mikrofonem), nebo taky  bordel od Cryptopsy, či Ingested? A znáš Dissolution z Olomouce? Neznáš?! Tak si koukej držet fleka pod podiem během jejich setu. Vyhrávkama narvaný death metal s brutálním vokálem. Válcující tempo s přechody do grindu. Tohle bude těžký maso, tak si zatím rozcvič obratle – budeš to potřebovat.
http://bandzone.cz/dissolution

Brutally Deceased se účastnili úplně prvního ročníku Metal Madness. Od té doby se jejich už tak vypilovaný death metal zas o kus posunul. Důkazem toho je loni vydaný, naprosto parádní kousek Satanic Corpse, perfektně ctící severské tradice. Jak tahle tuzemská lahůdka zní živě (a že je to fakt síla) prostě musíš zažít.
http://bandzone.cz/brutallydeceased

F.O.B. už válcují podia přes dvacet let. Nezapomínají do svého osobitého death metalu mixnout i něco modernějšího koření, takže se ve výsledku dostávají do škatulky deathcore. Pořád jde o hodně namakanou kapelu s kýblema energie, kterou rádi rozdávají i živě. Naladit se na jejich vlnu bude hračka, to zvládneš taky. Nevěříš? Tak tu magii vyzkoušej pod podiem na vlastní kůži.
http://bandzone.cz/fob

Pořádající mordparta Mortifilia jistící zábavu a v neposlední řadě kvalitu death metalu. Loni se chlapi blýskli prvotřídní deskou …When I Killed The God. Jestli tenhle skvost ještě nemáš doma na poličce tak upaluj na Santos. Kapela je ve výborném rozmaru a její precizní nasazení postrádá slabých momentů. Vlastní podium je jejich živnou půdou, která se musí vnímat všemi smysly lidského chápání světa. Takže povinnost!
http://bandzone.cz/mortifilia

Je dobrou tradicí, že každý ročník Metal Madness pohostí i kapelu z řad black metalu. Letos se sáhlo po jistotě jménem Panychida. Dojde jak na melodičtější kousky s pohanským nádechem, tak na přímočarý věci z posledních let, kdy kapela řádně obrousila hrany. Propracovaná muzika s charakteristickým xichtem. Tlupa má za sebou nejedno turné za hranicemi a taky parádní desky, kdy zejména ty poslední vykreslují jejich pravý nabroušený styl. Panychida je mezi zasvěcenými dávno zažitý pojem.
http://bandzone.cz/panychida

Lupara: The Widowmaker (nejen) v Praze už patří mezi zavedené pojmy. Je na čase tak zkazky o nadějně chrochtající kapele šířit dál i do luhů a hájů šumavských. Ostrý death metal sázející na rychlost a brutalitu. Přijď s nimi oslavit deset let existence, kterou letos dovršili.
http://bandzone.cz/luparathewidowmaker

Když se řekne thrash metal v ČR, mezi prvníma kapelama musíš vysypat i jméno Exorcizphobia. Americkej střih ve stylu dávných Anthrax nebo Suicidal Tendencies. Tohle je zkrátka old school jak řemen, co chytí za srdce, protože přímo od něj ta muzika jde. Takže je snad jasný, kdy se bude hrozit, ne…
http://bandzone.cz/exorcizphobia

Teprve v roce 2015 vznikla neotřelá death metalová formace Inner Sphere. Ačkoliv v jejich případě za death metal vyloženě bojovat nelze. Ve výsledku toho míchají opravdu hodně. Bohatost kompozic je toho důkazem, avšak tvrdší odnože s důrazem na razanci a melodie převládají. Jak to těmhle plzeňákům šlape živě, se musíš přesvědčit na vlastní oči, abys do budoucna věděl koho vyhlížet na podiu.
http://bandzone.cz/_92286

Jak vidí thrash metal náctiletí Hypnotic ze Slovenska, prostě musíš zkusit. Jasně, jsou mladí a sem tam jim něco ustřelí, ale buďme sakra rádi, že tu káru někde hrne dál. Ta energie a zapálení pro věc se nezapře. Takováhle banda prostě potřebuje podpořit, tak nezapomeň džísku ve skříni, protože oni prostě umí.
http://bandzone.cz/_93048

Shrnutí:
Metal Madness IV 2017
datum: 26. 8. 2017
čas: start 14.00 / konec 24.00
místo: ostrov Santos, Sušice
vstup: 290,-
kapely: Hate, Dissolution, Brutally Deceased, F.O.B., Mortifilia, Panychida, Lupara: The Widowmaker, Exorcizphobia, Inner Sphere, Hypnotic

Odkazy:
http://www.mortifilia.cz/metal-madness/
https://www.facebook.com/events/1134386166654084/
http://bandzone.cz/koncert/433937-susice-ostrov-santos-metal-madness-iv

[tisková zpráva]


Týnecký Mazec 2016 – info

Týnecký Mazec 2016
16. července – Týnec nad Labem
Letní parket Ostrov 16:00

A máme tu jubilejní desátý ročník festivalu Týnecký Mazec. I tento rok jsme pro vás připravili pestrou paletu hudebních skupin nejen z Čech. Máme opravdu velkou radost, že se nám na festival podařilo získat hlavní hvězdu večera z Polska a není jím nikdo jiný, než stálice undergroundové scény, legenda Hate. Festival proběhne v areálu letního parketu Ostrov, kde bude zajištěn i prostor pro stanování. Návštěvníci se mohou těšit z alko i nealko nápojů a samozřejmě i pokrmů zdejší kuchyně. Pro pohodlí návštěvníků nechybí ani dostatek lavic se stoly s výhledem na jeviště. V případě horšího počasí je zajištěn mobilní stan o rozloze 160m2, který v předešlých ročnících chránil posluchače proti dešti. Do programu budou zařazeny soutěže pro otrlé fanoušky a po festivalu dotočná ještě pro ty otrlejší, která se loni protáhla až do nedělních večerních hodin. Areál bude otevřen od čtyř hodin. Po domluvě je zde možno ustájit dvoukolé miláčky.

Týnecký Mazec 2016

Tento rok vystoupí kapely Hate, Colp, Elysium, Typhoid, Poppy Seed Grinder, Empyrion, Murder Inc., Misfolded, Suffering Included, Killerface. Na minulých ročnících festivalu jsme měli čest hostit kapely jako Master, Debustrol, Root, Hypnos, Malignant Tumour, Isacaarum, Tortharry, X-CORE a další.

Veškeré informace o festivalu se dozvíte na www.tyneckymazec.cz

[tisková zpráva]


Hate – Crusade: Zero

Hate - Crusade: Zero
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.1.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Vox dei (A Call from Beyond)
02. Lord, Make Me an Instrument of Thy Wrath!
03. Death Liberator
04. Leviathan
05. Doomsday Celebrities
06. Hate Is the Law
07. Valley of Darkness
08. Crusade:Zero
09. The Omnipresence
10. Rise Omega the Consequence!
11. Dawn of War
12. Black Aaura Debris

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když si člověk jen tak letmo projde papírově ty opravdu největší jména polského death metalu, tak zcela jistě narazí na velkou čtyřku ve složení: Vader, Behemoth, Decapitated a Hate. Přestože se o všech těchto jménech dá říct, že jsou dostatečně zajetá a široké veřejnosti známá, tak v nejméně záviděníhodné pozici se budou asi už navždy nacházet právě Hate, kteří počátkem letošního roku vydali své deváté studiové album. Ano, správně tušíte, že to je podobnost s mnohem slavnějšími kolegy Behemoth, které je jejich stylovým souputníkům Hate až nepříjemně často předhazována. Ačkoli se obě kapely vyvíjely ve velmi podobných konturách a jejich cesta je tak výsledkem spíše přirozeného vývoje než kalkulu, z něhož jsou Hate neprávem obviňováni, tak v reálu to vypadá tak, že právě oni budou už navždy všeobecně považování za kopii Behemoth, ačkoli jejich vlastní desky mají svůj osobitý ksicht.

O Hate se v minulých letech hovořilo spíše v souvislosti s tragickou smrtí baskytaristy Mortifera (civilním jménem Sławomir Kusterka), jenž s Hate stihl nadrtit dvojici předchozích počinů. Příčinou smrti byla určena srdeční arytmie a už tak smutná zpráva je o to tragičtější, že metalová scéna přišla o mladou osobnost, která měla ve svých 27 letech kariéru před sebou. Hate se ke vzniklé situaci postavili po svém a místo ohlášení pauzy, která by byla logická, se vydali rychle na cesty a započali přípravy letošní novinky s titulem „Crusade: Zero“, která navazuje na dva roky starého předchůdce „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“. Ve studiu se basy chopil zpěvák a kytarista Adam, kterého ve doplnili již klasicky kytarista Destroyer, jinak Konrad Ramotowski, a nově bubeník Paweł „Pavulon“ Jaroszewicz, jenž nahradil odejitého Hexena. Ovšem na výsledku to sotva poznáte, protože „Crusade: Zero“ si s sebou nese všechna poznávací znamení, jež si Hate za ta léta vybudovali.

Hate krom očividné hudební podobnosti s Behemoth spojuje  taky jistá preciznost co se týče výsledného materiálu, jímž se prezentují. „Crusade: Zero“ je tak velmi profesionálním produktem, kterému vévodí jednak skvělý zvuk, jenž je hodně hutný a kde jediné melodie obstarávají kytary, druhak precizní instrumentální výkony a hlasový projev Adama (nechtějte po mně, abych používal jeho přezdívku Adam the First Sinner, protože mi přijde fakt dementní), jehož chropot patří k těm, kterým lze za normálních okolností rozumět vcelku slušně. Krom těchto poznávacích prvků si připočtěte klasický death metal, který je tak akorát vkusně epicky pojatý, a aniž by museli Hate všude cpát klávesy, tak mají některé momenty opravdu chladně epickou atmosféru, což mě vždycky napadne při mohutném finiši „Hate Is the Law“.

Oproti starším albům ubylo zběsilých pasáží plných blast beatů, což jde logicky ruku v ruce s tím, že se Hate snaží své tvorbě vnuknout letmý pocit velikášství a majestátnosti střednětempými rytmy, což se jim na jednu stranu daří, ovšem v tomto ohledu to s Behemoth projíždí na plnou čáru, protože ačkoli výsledná atmosféra v pořádku, tak charisma Nergalova přednesu AdamHate nedosahuje. Bohužel. Osobně bych si tak dokázal představit víc nářezových pasáží ve stylu „Hate Is the Law“, která je vážně skvělá. Drtivá většina písní jsou nesmlouvavé hymny, kde se relativně plynule přechází od monumentálně vystavěných kytarových ploch k občasným rychlovkám, jež pohání právě novic Pavulon. Jednou z nejlepších písní v této váhové kategorii je „Death Liberator“, která navazuje na dvojici inter „Vox dei (A Call from Beyond)“ a „Lord, Make Me an Instrument of Thy Wrath!“, jejichž vzájemné dělení moc nechápu, ale budiž.

Ačkoli album disponuje pouhými sedmi regulérními skladbami (za předpokladu, že nepočítáme čtveřici různých inter), tak díky delší hrací době jednotlivých písní se zdá, že se toho na „Crusade: Hero“ odehrává dost a album i přes nijak neskrývanou jednotvárnost baví. Hate prostě našli sound a výraz, který jim sluší a nebýt tady ti Behemoth, tak je dost dobře možné, že se bavíme o kapele zcela jiného významu a velikosti. Ony totiž skladby jako „Death Liberator“, „Leviathan“ či závěrečná „Dawn of War“ jsou prostě a jednoduše výtečné a zaslouží si mnohem víc pozornosti, než jaké se Hate dostává. Slabších momentů na albu zas tak moc není, a i když už se objeví prostřednictvím vcelku nezáživné „Doomsday Celebrities“, tak se jedná o kapku, díky které se celé moře do černa nezabarví, takže zbytečné to řešit.

Co říci závěrem? „Crusade: Zero“ je ráznou odpovědí na donedávna lehce nejistou budoucnost těchto Poláků, kteří ukazují, že si zaslouží víc. Na konec snad už jen konstatování, že pro ty, kterým hudba Behemoth voní a o Hate paradoxně nikdy neslyšeli, doporučuji „Crusade: Zero“ jako záležitost, která se vám zcela určitě bude líbit. Ti ostatní, kteří po poslední řadovce váhají, by mohli ocenit vyrovnanost, s níž mělo předešlé „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“ menší problém. Neříkám, že se po vydání „Crusade: Zero“ pozice Hate (nejen) na domácí death metalové scéně změní, ale myslím, že po další takto povedené desce by rozhodně měla.


Novinky 12-4-15

Hate - Crusade Zero

>>> Nová zámořská superkapela Act of Defiance, kterou tvoří kytarista Chris Broderick, bubeník Shawn Drover (oba ex-Megadeth), zpěvák Henry Derek Bonner (ex-Scar the Martyr) a baskytarista Matt Bachand (Shadows Fall), hlásí, že od pondělka 13. dubna se začíná mixovat její debutová deska. Počin by měl vyjít v létě u Metal Blade Records.

>>> Polští death/black metalisté Hate hlásí změnu v sestavě – kapelu po devíti letech opouští kytarista Destroyer (dále v Kriegsmaschine). Důvodem jsou prý odlišné priority jeho a zbytku skupiny. Na nadcházejících koncertech jej zastoupí Dominik “Domin” Prykiel (Vedonist, ex-Lost Soul).

>>> Austin L. Lunn, lídr jednočlenného projektu Panopticon, zakládá se svým švagrem nový label, na němž prý dvojice hodlá vydávat vinylové reedice svých oblíbených desek. Firma byla pojmenována Lost Forty Recordings a už má na programu tři počiny – demo “Canada 2010” (2010) od Thrawsunblat (200 černých LP, 100 zelených), “Femundsmarka – Eine Reise in drei Kapiteln” (2011) od Waldgeflüster (2LP; 200 černých, 100 jantarovo-hnědých) a “Hail Wind and Hewn Oak” (2008) od Falls of Rauros (2LP; 200 černých, 100 rudých).

>>> Atmosféričtí black metalisté Lustre zanedlouho vydají svou pátou desku – novinka se jmenuje “Blossom” a bude k mání 24. dubna u Nordvis Produktion jako digipack CD a jako limitovaná slipcase 2CD, kde se na druhém disku bude nacházet dosud nevydané EP “Phantom”. První ukázku v podobě “Part 3” poslouchejte na Bandcampu, obal najdete tady, tracklist je následující:

01. Part 1 02. Part 2 03. Part 3 04. Part 4

>>> Gothic rockeři Mono Inc. z Německa vydají 22. května své nové album s názvem “Terlingua”. Upoutávku na počin najdete na YouTube.

>>> Irští doomaři Mourning Beloveth hlásí po chvilce mlčení novinky ze svého tábora – kapela uzavřela smlouvu s německým labelem Ván Records, pod nímž na konci letošního roku vydá nové EP. To se bude jmenovat “Rust & Bone” a objeví se na něm tři nové písně.

>>> Formace Psychonaut 4 z Gruzie vydá 23. dubna své nové album “Dipsomania”. Počin se objeví u Talheim Records na CD v limitaci 1000 kusů. Obal tady, tracklist je následující:

01. Intro 02. Beware the Silence 03. Personal Forest 04. Don’t Leave the Room 05. Pain Dealer 06. Alcoholism 07. Suicide Is Legal 08. We Will Never Find the Cure 09. How Much for the Hope? 10. Moldy 11. Eyes of a Homeless Dog 12. Personal Forest (S.D.Ramirez Version)

>>> Experimentálně black metalová smečka Sect Pig, jejíž sestava a dokonce ani země původy nejsou známy, vydá své druhé EP – stane se tak 30. června skrze Nuclear War Now! Productions. Počin se jmenuje “Self Reversed”, obsahovat bude jednu 18minutovou píseň a vyjde jako 12” LP.

>>> Rumunská formace Sunset in the 12th House, což je ve skutečnosti vedlejší projekt několika členů Dordeduh, přichází s informacemi o svém debutu “Mozaic” – ten vyjde 5. června pod hlavičkou Prophecy Productions jako digipack CD a černé 2LP. Obal tady, tracklist je následující:

01. Seven Insignia 02. Arctic Cascades 03. Paraphernalia of Sublimation 04. Desert’s Eschaton 05. Ethereal Consonance 06. Rejuvenation

>>> Instrumentální progresivní metalisté Tempel ze Spojených států amerických ohlašují svou druhou desku – “The Moon Lit Our Path” vyjde 16. června u Prosthetic Records. Obal zde, tracklist je následující:

01. Carvings in the Door 02. The Moon Lit Our Path 03. Descending into the Labyrinth 04. Tomb of the Ancients 05. Dawn Breaks over the Ruins


Kampfar, Hate, Velnias

Kampfar, Hate, Velnias
Datum: 12.4.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Kampfar, Hate, Velnias, Iskald

Večer 12. dubna jitřil emoce zainteresovaných ještě dlouho předtím, než na něj došlo – a aby taky ne, když norští Kampfar nepatří zrovna k těm kapelám, které v naší zemičce hrají co rok nebo dokonce častěji. Krom toho si Kampfar na cestu přibrali ještě formace Hate, Velnias a Iskald, což jsou spolky přinejmenším zajímavé, takže o lákavosti této akce jaksi nebylo zapotřebí vůbec diskutovat. O čem se však diskutovalo velmi živě, to bylo místo konání. Modrá Vopice je sice fajn podnik, ale jak mnozí internetoví diskutéři neopomněli zdůraznit, pro kapely formátu Kampfar nebo Hate poněkud nedůstojný, takže vedle velkého těšení provázely koncert i určitě obavy, jak to celé dopadne…

Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo opakovat jednu nemilou zkušenost z loňského roku, na místo jsem dorazil už něco před sedmou večerní, což byl nejčasnější ze tří různých avizovaných časů začátku koncertu (!!!). Pochopitelně tedy nastalo to, co v podobných případech nastává, a tak mi z nedostatku jiné zábavy nezbylo než skoro hodinu pocucávat pivo a přemítat nad tím, jestli se čeští promotéři někdy naučí uvádět čas otevření klubu a čas začátku produkce. Musí se ale nechat, že když už se začalo hrát, bylo to na čas, a to přesně podle na místě vyvěšeného itineráře.

Údělu první kapely večera se ujali Norové Iskald, kteří do Prahy přivezli svou novou desku “Nedom og Nord”, a i když jsem je předem považoval za potenciálně nejslabší článek sestavy, stejně jsem byl relativně zvědavý, jak jejich muzika zafunguje naživo. A k žádnému velkému překvapení rozhodně nedošlo. Vzhledem k relativně nadprůměrné délce kompozic Iskald zaznělo pouhých pět skladeb, z nich první tři (dvě určitě, s tou třetí si úplně jistý nejsem) pocházejí z nové desky, a živě zafungovaly úplně stejně jako ve studiové podobě. Nebylo to vůbec špatné, ale tak nějak mě to vlastně vůbec nebavilo, i když v tom rozhodně byla slyšet kvalita. S předposlední skladbou se to ale začalo zlepšovat a samotný závěr už byl vážně super, takže si mě Iskald nakonec udobřili a jako příjemný rozjezd večera jejich vystoupení zafungovalo obstojně.

V pořadí druzí Velnias z USA možná v Evropě nejsou nijak zvlášť provaření, ale to jim nikterak nezabránilo v tom, aby přítomné (nebo aspoň mě) nechali zapomenout na Iskald a nasadili laťku podstatně výš. Jejich vystoupení se obešlo beze slov a skladby na sebe plynule navazovaly nenápadnými mezihrami, takže dojem z hudby nenarušovalo absolutně nic, a bylo to tak dobře. Samotnou muzikou totiž Velnias dokázali navodit divokou leč hutnou atmosféru, která si záhy podmanila nejen přední řady ale také stále houstnoucí dav lidí před pódiem. Agresivní a špinavá black metalová smršť protkaná parádními melodiemi zkrátka fungovala na jedničku a jediné, co tomu chybělo, byla větší tma (část klubu zůstala plně osvětlená) a umělá mlha. I bez nich ale šlo o výtečné vystoupení, které navíc zakončil perfektně vygradovaný závěr, při němž oba kytaristé padli na zem a mučili své nástroje až za hranice jakýchkoli melodií. Letmé “Thank you” ještě než se odebrali z pódia bylo jediným, co jsme se od Velnias doslechli, ale i tak mě jejich výkon nadchnul a nedlouho nato už jsem na merch stánku ochotně sázel stokoruny výměnou za jejich CD. Doufám, že to nebylo naposledy, co se u nás tahle kapela ukázala, protože jestli bude nadále pokračovat v trendu překonávání sebe sama (dva roky nazpět se Velnias představili jako support Agalloch), čekají nás velké věci…

Jestli první polovina večera patřila řekněme méně známým kapelám, s příchodem Hate už Modrá Vopice hostila jen ty áčkové. Poláci Hate sice možná stojí trochu ve stínu svých slavnějších souputníků Behemoth a Vader, ale kdo měl tu čest s nějakou jejich nahrávkou nebo živým vystoupením, ten ví, že i oni umí velice poctivě podrtit – a přesně to se také stalo ve Vopici. Sice jsem si během prvních dvou skladeb říkal, že je to trošku suché a bez energie, ale Hate mi zavčasu dovolili tento názor změnit, a pak už to byla opravdu smrtící death metalová řež. Jediní pomalovaní muzikanti večera pálili do lidí jednu drtivou pecku za druhou, v sále vůbec prvně za večer nebylo k hnutí a přední řady řádily a hulákaly jak se patří. Hate jsem měl tu čest vidět již dvakrát předtím a tohle byl jejich první klubový koncert, kterého jsem se zúčastnil, nicméně se mu podařilo oba festivalové sety překonat, protože atmosféra, jaká se v nevelkých prostorách Modré Vopice zhmotnila, byla prostě parádní a dokázala velice snadno strhnout. Hate přišli, odehráli svůj set, a když pódium zase opouštěli, měli publikum naprosto v hrsti – mě nevyjímaje. Nic jiného než upřímné a hluboké ocenění tohoto výkonu tedy prostě není na místě.

Hlavní hvězdu večera není třeba nikterak představovat. Diskografie Kampfar poskytuje celou řadu důvodů, proč se na jejich vystoupení zatraceně těšit, a aktuální novinka “Djevelmakt” se také vyvedla, takže asi není třeba dodávat, že se očekávání pohybovala hodně vysoko. A když už došlo na tolik očekávanou produkci, bylo jasné, že tohle bude nesmírně mazácká záležitost. Kampfar podle očekávání do setlistu zařadili hned několik skladeb z novinky, a ani naživo těmhle kouskům nebylo prakticky co vytknout. Osvědčené vály ze starších desek ovšem dominovaly, a to i co se odezvy fanoušků týče – a sledovat blažené dívčí úsměvy, které Kampfar vykouzlili prostřednictvím pecek “Ravenheart” nebo “Hymne”, byl jen takový příjemný bonus.

Démonický dlouhán Dolk mě velice příjemně překvapil výtečným zpěvem všech svých partů (zejména refrén “Mylder” byl velmi působivý) a dlužen nic nezůstal ani co se gest a vystupování týče. Stejně jako blahé paměti na Brutal Assaultu to působilo nesmírně sebejistě a důstojně, ale přitom velice pokorně, což u black metalových kapel není ani zdaleka samozřejmostí. V ohledu vystupování a pódiové prezentace vůbec však bohužel došly naplnění počáteční obavy a ukázalo se, že Vopice je pro Kampfar skutečně moc malá. Pěkným pódiovým proprietám, které zdobily pódium od samého začátku, to sice nijak zvlášť neubralo na přitažlivosti, automat na šipky někam zmizel a bicí postavené k pravé straně a čelem ke středu pódia také šly překousnout, ale na muzikantech zkrátka bylo znát, že by jistě využili podstatně větší prostor. Korunu pak všemu nasadila vcelku marná Dolkova snaha mávat nad hlavami předních řad jakýmsi praporem, který se sotva vešel pod strop…

Trochu nešťastný výběr klubu se ale ani na vystoupení Kampfar nakonec nijak zásadně nepodepsal. Kapela odvedla zcela profesionální a oddaný výkon, lidí byl plný dům, jejich odezva výborná a nakonec se z toho vyklubal opravdu podařený koncert, kterému z objektivního hlediska nejde vytknout prakticky nic. A i když finální část večera působila poněkud stísněným dojmem, než by se slušelo, Vopice si to zase vyžehlila velice zdařilým zvukem, který až na pár výjimek (zejména členitější pasáže u Iskald) neměl daleko k vzorové ukázce, jak to má znít. Celkově tedy šlo o vynikající hudební událost a ani náznakem nelituji vynaložených finančních prostředků. Za mě tedy velká spokojenost a až se někde poblíž Kampfar, Hate nebo Velnias ukážou, rozhodně budu mít o čem přemýšlet.


Brutal Assault 18 (pátek)

Brutal Assault 18
Datum: 9.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill

H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.

Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!

Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.

H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě IgorrRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.

Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.

Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.

H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!

Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!

H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.

Ježura: Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.

Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!

H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.

Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…

Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.

H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…

Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.

Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.

H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.

H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.

Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.

Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.

H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.

Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.

H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.

Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.

Atreides: Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.


Hate – Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity

Hate - Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.1.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Watchful Eye of Doom
02. Eternal Might
03. Alchemy of Blood
04. Timeless Kingdom
05. Festival of Slaves
06. Sadness Will Last Forever
07. Solarflesh
08. Endless Purity
09. Mesmerized

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 6,5/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud má člověk alespoň letmé povědomí o polské death metalové scéně, jméno Hate mu zcela určitě není neznámé. Vedle slovutných Vader a Behemoth jsou to totiž právě Hate, kdo doplňuje velkou žánrovou trojku v rámci polské scény. Jenže ti samí Hate mají oproti oběma svým zmíněným souputníkům poněkud odlišnou a troufám si říci ne až tak záviděníhodnou pozici. Přes všechny své poctivě odsloužené roky a hromadu práce, kterou za sebou zanechali, se jim doposud nepodařilo překročit stín Behemoth, z jejichž vykrádání jsou často a neprávem obviňováni, a je smutnou skutečností, že když se řekne Hate, asi první věc, která člověka napadne, je něco ve smyslu “ti druzí Behemoth“. Už to samotné zařazení na druhou pozici a náznak zaměnitelnosti produkované hudby pak mají nutně za následek, že je na Hate i v rámci první polské ligy nahlíženo jako na tak trochu druhořadou kapelu, i když si to vlastně nezaslouží a léta se snaží o změnu tohoto statutu. Předchozímu pokusu s názvem “Erebos” se toto i přes nezpochybnitelné kvality nepodařilo, takže dva a čtvrt roku nato přichází do ringu novinka “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity”, obtěžkána tím samým nelehkým úkolem…

První věci, kterou by bylo stran “Solarflesh” záhodno objasnit, je zřejmě donekonečna propíraná podobnost hudby Hate a hudby Behemoth. Tady to asi nemá smyl dlouho okecávat, takže pravím, že i “Solarflesh” zní vesměs podobně jako cokoli, co Behemoth vypustili v posledních letech. Přesto však v žádném případě nelze tvrdit, že by se jednalo o vykrádačku. Ano, muzika je to podobná, ale ne až zas tak podobná, aby při troše času a soustředění nevypluly na povrch jisté charakteristiky, které by se daly označit za sice nepříliš zřetelný, ale přesto existující unikátní skladatelský rukopis, kterým se nové dílo skvadry okolo leadera Adama Buszka (nebo Adama the First Sinnera, chcete-li) odlišuje od děl Nergalovy party. Jednotlivých důvodů, které ústí v takový výsledek, mi po řadě poslechů vykrystalizovalo hned několik, ale jejich výpis nečekejte. Všechny, nebo alespoň jejich drtivá většina se objeví v následujícím textu, a bylo by ode mě nekolegiální připravit některé z vás o sladké plody zjišťování skutečného stavu věcí tak okatě.

Teď už ale k samotnému jádru pudla. V uplynulých měsících se Hate v řadě rozhovorů netajili tím, jak perfekcionisticky k tvorbě “Solarflesh” a všeho souvisejícího přistupovali. A i když to mohlo znít jako klasické oslavné tlachy na adresu nového dítka, tentokrát se od nich realita moc neliší. Napovídá tomu už perfektní artwork, kterým se deska honosí, a i po produkční stránce je na první poslech znát každá kapka krve a potu, která byla ve studiu prolita. Zvuk je opravdu nesmírně technicky vyspělý, členitý a přitom ne umělý, jak se občas ke škodě rozličných nahrávek stává. Bohužel se však nemohu zbavit lehkého leč vtíravého dojmu, že pro všechnu tu finesu se drobátko pozapomnělo na animálnost a drtivý sound kytar, které mi připadají o nepatrný kousek méně bezprostřední, než jak bych si představoval. Na druhou stranu to ale může být zaprvé mým pokřiveným vkusem, zadruhé to v žádném případě není kdovíjaká tragedie a zatřetí se to netýká zdaleka všech kytarových linek, co jich na desce jenom je. Třeba ty svérázně zvonivé a s hrubým základem příjemně kontrastující pasáže, které se většinou objevují jako doplněk hlavního riffu, jsou po zvukové (a vlastně nejen po té) stránce provedené vpravdě vynikajícím způsobem.

Jak je na tom samotná muzika? Všelijak. Objektivně řečeno je “Solarflesh” i po kompoziční stránce nesmírně vysoko, a ať už vezmu a rozeberu snad jakýkoli dílčí prvek desky, nenacházím moc důvodů tvrdit opak. Riffy jsou patřičně silné a slovutné polské škole nedělají ani v nejmenším ostudu. Hate se nemusí stydět ani za bicí, které mi sice v paměti neulpěly díky kdovíjak převratným pasážím, a kdo nemá rád blast beaty, asi s nimi bude trochu válčit, ale celek ženou vpřed slušně, ničím nezaostávají a se zbytkem muziky fungují velmi dobře. Co mě velice potěšilo, to je způsob, jakým se podařilo zpracovat melodie. Právě melodie jsou jednou z těch odlišností, o kterých jsem mluvil výše, a dost možná proto je pokládám za jeden z nenápadných, ale nesmírně důležitých prvků “Solarflesh”. Nenechte se však zmást, “Solarflesh” není žádný melodeath ale pořádně drsný blackened death. Užité melodie (většinou v režii kytarové sekce) si s ním však nejen že nepřekáží, ale jde o ukázkovou symbiózu, ze které celek velmi citelně profituje. Nejinak jsou na tom příspěvky hostující zpěvačky Androniki Skoula (spolupracovala třeba s řeckými Rotting Christ), která svým jedinečným vokálem ozdobila intro “Watchful Eye of Doom” a závěrečný song “Mesmerized”, a nesmím zapomenou rovněž na několik pasáží, které ozvláštňuje použití buď samplů nebo exotických hudebních nástrojů. To všechno nepůsobí ani trochu nepatřičně a pomáhá to budovat sice ne moc do očí bijící, ale přesto přítomný a velmi sympatický odér mystiky, který se okolo desky vznáší.

Co je tedy na “Solarflesh” špatně, jak jsem letmo naznačil v úvodu předchozího odstavce? Zdálo by se, že nic, ale přesto se něco najde, a je to docela významná, byť poměrně individuální věc. Realita je bohužel taková, že aby modelový posluchač dovedl ocenit nezpochybnitelné kvality “Solarflesh”, musí nejprve vytěsnit z hlavy hudbu Behemoth a dát si pořádný poslechový maraton, který vzniknuvší místo zaplní. V opačném případě si totiž desky jen sotva užije, dost pravděpodobně se bude fest nudit a nebude schopen se zbavit dojmu, že poslouchá nějaké divné Behemoth, kterým něco chybí. A že ve skutečnosti poslouchá opravdu povedené Hate (čímž nechci ani v nejmenším implikovat, že by dobrá deska Hate byla na úrovni špatné od Behemoth), k tomu by bez patřičné trpělivosti nemusel vůbec dojít….

Jak vidno, Hate se ani tentokrát přes veškerou poctivou snahu a její hodnotný výsledek nepodařilo jasně vytyčit jejich výsostné výrazové území a nejméně do další desky se tak stigmatu druhých Behemoth jen sotva zbaví. Přesto apeluji na čtenáře téhle recenze, aby se pokusili “Solarflesh”, respektive Hate samotným dát šanci nebo dvě. Ona je to totiž opravdu moc dobrá hudba a v době trhu přesyceného odpadem by byla velká škoda nechat si proplout dobrou desku mezi prsty. Věřte mi tedy, když říkám, že cesta k “Solarflesh” vede skrz posluchačovu hlavu. Jedině tak si totiž přijdou na své i uši…


Další názory:

O novince Hate všude slyším, jak je to super deska. Což o to, ona vlastně ve své podstatě je, vše tu je na nejvyšší úrovni – excelentní zvuk, skvělé instrumentální výkony, skladatelské nápady, atmosférické vsuvky, jako třešnička na dortu povedený přebal. Vše na první pohled vypadá naprosto v pořádku, přesto mne “Solarflesh” příliš nebaví. Formálně jsou všechny dílky skládačky na správném místě a zapadají do sebe, nicméně hudbu po formální stránce hudbu hodnotit nejde, protože o tom to prostě není, a z tohoto pohledu u mě “Solarflesh” dojíždí, ačkoliv teoreticky by mě to bavit mělo. Možná je problém v tom, že je to až přespříliš dokonalé a chybí tomu taková ta uvěřitelnost, díky níž dodnes bodují zvukově i instrumentálně zprasené věci starší 20 a více let. Kromě toho Hate samozřejmě moc nepřidává ani jejich kostlivec ve skříni v podobě Behemoth… obě kapely sice hrají přibližně stejně dlouho a k v podstatě stejnému zvuku se obě dopracovaly postupně, nicméně jen jedna z nich je ta slavná a uznávaná, a vzhledem k tomu, že Hate to nejsou, jsou právě oni odsouzeni do role těch, kdo jsou ti neoriginální. Aby však nevznikl dojem, že je “Solarflesh” průser, to rozhodně není, naopak je to velmi solidní práce, jen mně osobně to z výše nastíněných důvodů nic moc nedává…
H.

Hate

Majestátní death metal behemothovského střihu, to by vlastně mohlo zavánět spokojeností ne? Ale já spíš vůbec nevím, co si o té desce myslet. Jasně, je to kvalitně zahrané, brilantní zvuk, potřeby žánru to splňuje dokonale. Jenže ty Behemoth tam prostě slyším až moc. Zní mi to strašně nepůvodně, přestože je album rozhodně postaveno na silných skladbách a nápadech. Obecně nejvíce vítám větší důraz na melodické linky. Na mě osobně nejvíc zapůsobila zlověstně valivá “Timeless Kingdom” s krásnou dohrávkou nebo další střednětempá atmosférická “Sadness Will Last Forever”. V těchto momentech mi totiž zní Hate nejpřesvědčivěji, mají tu totiž prostor vyhrát si s atmosférou, na které je album z velké části postavené. Jakmile ale začnou švihat blastbeaty a rychlá tempa, už se nemám moc čeho chytat. Nemůžu si pomoci. Nicméně Poláci mají své řemeslo zvládnuté opravdu na jedničku a deska nenudí. Jen se zbavit toho až přílišného odéru Behemoth. P. S. Bonusy stojí za hovno.
Stick