Archiv štítku: Hatebreed

Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Hatebreed – The Concrete Confessional

Hatebreed - The Concrete Confessional

Země: USA
Žánr: hardcore / thrash metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. A.D.
02. Looking Down the Barrel of Today
03. Seven Enemies
04. In the Walls
05. From Grace We’ve Fallen
06. Us Against Us
07. Something’s Off
08. Remember When
09. Slaughtered in Their Dreams
10. The Apex Within
11. Walking The Knife
12. Dissonance
13. Serve Your Masters

Hrací doba: 33:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

„This dream can’t be what it used to be“ vyřvává Jamey Jasta v úvodu kvapíku „A.D.“, jenž otvírá sedmé studiové album „The Concrete Confessional“, a jako by si byl vědom, že doba se od dob největší slávy Hatebreed změnila a metalcore již není v takovém popředí zájmu, jako byl v době vydání svých vrcholných děl „The Rise of Brutality“ a „Supremacy“. To znamená, že novinka nebudí takový rozruch, jako kdyby vycházela v minulé dekádě, ovšem na druhou stranu tím neříkám, že by zněla znatelně hůř než právě zmíněná dvojice, která spolu s „Perseverance“ zůstane asi už navždy esencí toho nejlepšího, s čím Hatebreed během své kariéry vyrukovali.

Jamey Jasta ví, co si jeho fanoušci žádají, a právě tak k albům Hatebreed od přešlapu v podobě eponymní placky přistupuje. Jako k sázce na jistotu, na níž prostě a jednoduše nacpe ty aktuálně nejlepší songy, jichž je se svými kumpány schopen, ve studiu je nadrtí s intenzitou sobě vlastní a navrch přidá kopu klasických ingrediencí, které už dnes nemůžou nikoho překvapit. Jestli to stačí, to si musí říct každý sám, ovšem tohle je prezentace mého skromného názoru, takže já jsem ten, kdo to musí rozseknout a zodpovědně říkám, že to stačí. Když se člověk zaposlouchá do „The Concrete Confessional“, tak si samozřejmě vzpomene na stylové velikány Agnostic Front či Sick of It All, ale stále častěji mám tvorby Hatebreed pocit, že se snaží nalákat početnou metalovou základnu a do své tvorby tak vmíchávají čím dál více thrashových prvků a vlastně i celých písní.

Jasně, oni třeba Slayer byli u Hatebreed ke slyšení již na druhém a třetím albu (za všechny mě vždycky napadne skvělá hymna „Doomsayer“), ale nedokážu si představit, že by se již zmíněná vypalovačka „A.D.“ fanouškovi rychlých kytarových riffů a agresivních vokálů neměla zalíbit hned na první poslech, protože tohle je thrashová pecka jak vyšitá. Hatebreed si sice ponechávají hutnost, bez níž to nejde, a druhá polovina je přehlídkou zatěžkaných škrtajících kytar s ochrannou značkou Hatebreed, ale v kontextu přímočařejších HC/punkových válů z počátků jejich kariéry je tohle posun, jemuž se nijak nebráním. Viz skvělá „Dissonance“ ze samého závěru, která je další ukázkou, že tahle forma Hatebreed sluší a nezní nijak uměle.

Novinku je tak možno považovat za typickou placku Hatebreed aktuální dekády, protože stejně jako minulé „The Divinity of Purpose“ je „The Concrete Confessional“ masivním pravým hákem do ksichtu všem, jimž tahle hudba přijde už z principu otravná a jednotvárná. Nechybí jak hitové tutovky, jež by se neztratily na setlistu vedle klasik typu „Live for This“ a „Defeatist“ („Looking Down the Barrel of Today“, „Us Against Us“), tak rychlé vály, jimž ta prvoplánová hitovost trochu chybí, ale v rámci celku úspěšně vnáší testosteron do žil posluchače a tlačí „The Concrete Confessional“ kupředu k samému závěru. K tomu vlastně ani netřeba příliš velké síly, protože ta půlhodinka, do níž se “The Concrete Confessional” vešlo, uteče jako voda a ani nepřijde, že konec alba lehce ztrácí na síle. V samém závěru se totiž sešly slabší kusy, jež reprezentuje dvojice „Walking the Knife“ a „Serve Your Masters“”, jimž chybí takové to nepopsatelné něco, díky čemuž by se z nich stály songy, na které si člověk rád vzpomene.

Jinak je tracklist protkán samými klasikami. Ty by se mohly objevit na různých albech z let předchozích, přičemž „In the Walls“ s thrashově hutnou kytarovou stěnou a hitová „Us Against Us“ jsou z první poloviny tím asi nejzajímavějším. Co mi na druhou stranu zrovna nesedí, je snaha o zpěvnější vokály v „Something’s Off“, která tak trochu navazuje na eponymní desku z roku 2009. Příliš se nevyvedl ani vlezle punkový nápěv v „The Apex Within“, jenž na mě působí dosti laciným dojmem. Nic proti takovým pokusům když jsou udělány vkusně, ale v prvním případě už si Jamey Jasta hubu rozbil solidně před sedmi lety a v tom druhém to prostě vyznívá moc prvoplánovitě a křečovitě. Když už snaha o uhlazení dané písně, tak lépe funguje „From Grace We’ve Fallen“, kde tenhle moment působí bojovně nakopávajícím způsobem.

Není pochyb o tom, že Jamey Jasta stále ví, co dělá a že to dělá dobře. Kdybych měl novinku srovnat s žánrově spjatými Walls of Jericho, kteří letos vydali album po dlouhých osmi letech, tak je slyšet, že Hatebreed jsou pořád jiná váhová kategorie, protože i navzdory faktu, že je to mainstreamově laděná deska se vším všudy, tak se předvádějí ve velmi dobrém světle a výsledek jim nelze nevěřit. Zatímco minulému „The Divinity of Purpose“ chybělo trochu víc šťávy a hodně rychle si sedlo a přestalo mě to k němu postupem času táhnout, tak „The Concrete Confessional“ zatím baví a v mých očích oproti prvnímu poslechu dokonce lehce roste. Dobrá práce.


Redakční eintopf #89 – květen 2016

Tamás Kátai – Slower Structures
Nejočekávanější album měsíce:
Tamás Kátai – Slower Structures


H.:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Grausame Töchter – Vagina dentata
3. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

Kaša:
1. Hatebreed – The Concrete Confessional
2. Grand Magus – Sword Songs
3. Death Angel – The Evil Divide

nK_!:
1. DevilDriver – Trust No One
2. Six Feet Under – Graveyard Classics IV: The Number of the Priest
3. Suidakra – Realms of Odoric

Atreides:
1. Astronautalis – Cut the Body Loose

Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional

Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux

Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split

Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.

Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!


H.

H.:

Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.

Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.

No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!


Kaša

Kaša:

V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.

Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.

A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.


nK_!

nK_!:

Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.

Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.


Atreides

Atreides:

Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.


Skvrn

Skvrn:

Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.


Onotius

Onotius:

V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.

Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.


Redakční eintopf #58.4 – speciál 2013 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost

CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection

Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War

Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Shit roku:
Škwor – Sliby & lži

Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath

Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Top5 2013:

1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).

2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

Under the Surface - Resurrection

2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku:

Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku:

Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Shit roku:

Škwor – Sliby & lži
Škwor
, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Koncert roku:

Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku:

Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang
– kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!

Potěšení roku:

úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

Zklamání roku:

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!


Hatebreed – The Divinity of Purpose

Hatebreed - The Divinity of Purpose
Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 29.1.2013
Label: Nuclear Blast Records / Razor & Tie

Tracklist:
01. Put It to the Torch
02. Honor Never Dies
03. Own Your World
04. The Language
05. Before the Fight Ends You
06. Indivisible
07. Dead Man Breathing
08. The Divinity of Purpose
09. Nothing Scars Me
10. Bitter Truth
11. Boundless (Time to Murder It)
12. Idolized and Vilified

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 7,5/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hardcorové superhvězdy jsou zpět a k tomu vybaveni skvělou formou. Parta kolem Jameyho Jasty si pro letošek přichystala již šesté album (nepočítám kolekci coverů jejích oblíbených vypalovaček “For the Lions”) a dostála svým prohlášením, která slibovala nesmlouvavou a přímočarou desku, protože přesně takové “The Divinity of Purpose” je. Agresivní, nic neřešící a energií nacpané až po okraj. A tak to má u těchto borců být, protože ruku na srdce, kdo si přeje něco jiného?

Na rozdíl od eponymního předchůdce se Hatebreed vrátili hezky zpátky k tomu, co umí nejlíp. Škrkané kytarové riffy a sborové vokály nechybí ani tentokrát, to je samozřejmostí, oproti minulejšku si však Jamey odpustil výlety do vod melodických nápěvů a refrénů, které sice na první poslech působily jako zajímavé ozvláštnění a snaha o posun někam dál, ale po čase jsem si stejně zasteskl po nášupu ve stylu “Perseverance”, které je obecně považováno za opus magnum této pětice z Connecticutu. Hlavní postava a frontman stihl v roce 2011 vydat sólové album, jednoduše pojmenované “Jasta”, na kterém vokálně rozvinul to, co na zmíněném předchůdci pouze nakousl, a přestože se nejedná se o úplně špatné album, tak všichni víme, co umí Jamey ze všeho nejlíp, a právě proto je zde “The Divinity of Purpose”.

Hned z poslechu první skladby, singlové “Put It to the Torch”, musí být všem jasné, oč tady běží. Hatebreed mixují hardcorovou intenzitu a živelnost s metalovou razancí. A dělají to tak šikovně, že během několika let dokázali vyrůst v opravdu prvotřídní hvězdu žánru, která prodejností a oblíbeností již dávno nechala své vzory jako Agnostic Front, Madball či Sick of It All za sebou. Jamey to prostě s lidmi umí a přestože to není žádný pan zpěvák, který by umně střídal několik poloh svého hlasu, tak si radši jede to svoje, ale svým nasazením to dokáže geniálně vykompenzovat, že mu stejně budete zobat z ruky každé slovo. Producent Chris “Zeuss” Harris odvedl jako vždy skvělou práci a technicky není možné tomuto albu co vytknout.

Jak je u Hatebreed dobrým zvykem, začíná se pěkně zostra. “Put It to the Torch”“Honor Never Dies” jsou klasické hardcorové vypalovačky v rychlém tempu, které by měly rozpumpovat opravdu každého. Lyricky se samozřejmě neřeší nic nového, jak říká kolega dole, prostě klasická žánrová klišé, ale tohle k Hatebreed jednoduše patří. Jamey je učebnicovým autorem úderných textů, které plní svůj účel. Nejvíc mě dostala úvodní linka “Sometimes, standing for what you believe, means standing alone!”“Honor Never Dies”. Jeden chytlavý refrén střídá druhý a o skočné kytarové riffy není nouze. Staronová kytarová dvojka Chris Beattie a Wayne Lozinak se hezky sehrává a druhý jmenovaný dává zapomenout na nezaměnitelného Seana Martina. Ten do Hatebreed kdysi přinesl kytarové riffy svých oblíbených Slayer a dojde na ně i tentokrát. Nejvíce na mě duch thrashové legendy dýchl v “The Language” a především v “Dead Man Breathing”. Jestli tady nepomáhal Kerry King, tak mu museli pánové ten riff ukrást potají. Potěšila mě punková “Indivisible”, na kterou jsem na jejich albu čekal už hezkých pár let. Přestože jsou všechny skladby dost chytlavé a co kus, to potenciální koncertní tutovka, tak bych jako jednu výtku k “The Divinity of Purpose” přece jen měl. Chybí jí takový ten nezapomenutelný šlágr, který zdobí všechny předchozí desky. Na žádnou “Live for This”, “Defeatist” či “In Ashes They Shall Reap” tentokrát nedojde, a to je docela škoda.

Hatebreed nezklamali. Jejich tvorba sice nemá čím překvapit, ale i tak jim to už deset let žeru i s navijákem. “The Divinity of Purpose” je takovou klasickou nahrávkou, na které fanoušci řízného HC/metalu dostanou přesně to, co očekávají. Návrat o nějakých sedm let zpátky se vyvedl, aniž by Hatebreed popírali vývoj, který za poslední léta prodělali. Není potřeba nad tím nijak hlouběji přemýšlet, protože v tomto případě je hlavní intenzita, s jakou na vás pětice udeří. Naživo to bude určitě fungovat na jedničku a přesvědčit se o tom budeme moct na letošním ročníku Brutal Assaultu.


Další názory:

Hatebreed si s předchozí eponymní deskou docela spálili prsty a jasně se ukázalo, že nějaké výraznější experimentování se k této kapele příliš nehodí. Vcelku logicky se tedy zámořská úderka na své novince “The Divinity of Purpose” snaží vrátit k tomu, co jí vždy šlo nejlépe, tedy hardcore s lehce metalových nádechem, k muzice, která má jediný cíl, a sice nakopat všechny prdele široko daleko. Pozitivní je, že se to novince docela daří a už jen díky tomu je dle mého názoru minimálně o třídu výš než nepovedené “Hatebreed”. Na vrcholné placky Hatebreed, za které já osobně považuji trojici “Perserverance”, “The Rise of Brutality” a “Supremacy”, to však stále nemá. Přesto je “The Divinity of Purpose” rozhodně velmi solidní placka a je dobře, že se Hatebreed opět pustili do toho, v čem jsou dobří.
H.

Nejsem kdovíjaký příznivce klasicky laděného hardcoru (byť u Hatebreed s výraznými metalovými kořeny), a tak mě nehorázně překvapilo, jak mě tahle kapela pobavila při svém vystoupení na Brutal Assault, měla opravdu neskutečné koule. Díky tomu jsem se rozhodl, že se trochu zaposlouchám do její aktuální desky, a vůbec to nezní špatně! Samozřejmě texty se drží zajetého žánrového klišé, to ale vůbec nevadí, já to těm chlapíkům a J. Jastovi jednoduše věřím. Dvanáct úderných vypalovaček, které vás jednoduše nakopou do prdele. Nechybí pověstné slayerovské ozvěny. Jestli tohle ještě není to nejlepší, co kapela studiově umí, měl bych se na jejich starší desky víc zaměřit.
Stick


Redakční eintopf #46 – leden 2013

Nightfall - Cassiopeia
Nejočekávanější album měsíce:
Nightfall – Cassiopeia


H.:
Nightfall – Cassiopeia
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Nightfall – Cassiopeia
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Hatebreed – The Divinity of Purpose
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Rotten Sound – Species at War
Index očekávání: 7/10

Stick:
Circle II Circle – Seasons Will Fall
Index očekávání: 8/10

Tradiční prosincová blamáž se už v lednu naštěstí neopakuje, díky čemuž si každý najde to svoje, na co se může těšit. Největší index natěšenosti v redakci se týká řeckých Nightfall, v jejichž desku “Cassiopeia” vkládá své naděje hned 40% redakce. Ve výčtu ovšem nechybí ani novinka hardcorové úderky Hatebreed, ípko severských řezníků Rotten Sound, nebo nové album Američanů Circle II Circle. Za zmínku jistě dále stojí i chystané počiny třeba od Riverside, Helloween, Voivod, Hate, Koldbrann, Crashdïet nebo Cult of Luna. Jak vidno, výběr bude pestrý…

H.

H.:

Tentokrát jsem se svým eintopfem váhal až do poslední chvíle, jelikož jsem neustále čekal, jestli se neobjeví konkrétní datum vydání nového alba Darkestrah, kteří by neměli konkurenci. Jelikož se tak nestalo, vyhledal jsem útočiště u řeckých chameleonů Nightfall, jejichž obecně velmi nedoceněná tvorba pro mě vždy znamenala takového černého koně. Ať už to byl dřevní death v první půli 90. let, experimentování s rockem a gotikou, pozdější melodický death metal, nebo současná podoba jakési kombinace black, death, doom a gothic metalu, tahle kapela měla vždy své kouzlo a i přes na první pohled dost divoké stylové kotrmelce jasný rukopis. Nejen z tohoto důvodu, ale zejména proto, že mám většinu jejich desek opravdu rád, jsem ochoten si na ně vsadit jako na favority lednového klání. Předpokládám sice, že “Cassiopeia” se bude vesměs nést ve stylu předchozího “Astron Black and the Thirty Tyrants”, nicméně ke štěstí mi to bude stačit, jelikož první ukázka “Oberon & Titania” zněla velice slibně.

Ježura

Ježura:

Co se mě týče, lednový eintopf ovládly dvě death metalové kapely, které sice nepatří na vrchol popularity, ale na ten kvalitativní alespoň v rámci žánru určitě ano. Jsou to kapely Hate (Polsko) a Nightfall (Řecko) a já jsem opravdu náramně zvědavý, jak se jim podaří navázat na opusy “Erebos” a “Astron Black and the Thirty Tyrants”, které doposud jejich diskografie uzavíraly. A jelikož si musím vybrat mezi novinkami jen jednu, bude to ta z dílny Nightfall. Ne, že by ve mně “Solarflesh” od Hate nebudilo velká očekávání, ale od “Cassiopeia” toho zkrátka čekám opravdu hodně, protože Nightfall prostě umí jako málokdo.

Kaša

Kaša:

Dlouho jsem se rozhodoval mezi novinkami Voivod a Hatebreed. Nakonec jsem se přiklonil k partě kolem Jameyho Jasty, která na svou novinku “The Divinity of Purpose” nechala čekat tři roky. Vzhledem k tomu, že kapela ohlásila návrat k prvním albům, tak přilila olej do mého ohně nedočkavosti, protože i když pozdější alba považuji za vydařená, tak peckám jako “Perseverance” a “The Rise of Brutality” se nevyrovnají. Novinka by měla mít právě k těmto počinům hodně blízko, takže se nechme překvapit, jestli Jasta dostojí svého slova. Dle první zveřejněné skladby “Put It to the Torch” to vypadá nadějně a snad bychom se mohli dočkat prvotřídní HC/metalové jízdy.

nK_!

nK_!:

Tak ten nový rok načneme hned pěkně z ostra novinkou grindového kultu Rotten Sound z mrazivého Finska. Jak je v poslední době zvykem, vychází nové EP skoro každý rok, takže se zainteresovaný posluchač může pravidelně těšit na pekelný nášup toho nejbrutálnějšího, co mu může severská scéna nadělit. To bude zase krve a ustřelených hlav, hehe.

Stick

Stick:

I přes to, že vychází novinka mých dlouholetých oblíbenců Helloween, jako kapelu už je tolik nesleduju a jejich poslední EP mě vyloženě znechutilo, takže musím sáhnout po jiných svých oblíbencích. Jako velký milovník Savatage zbožňuju i ostatní projekty spojené s touto kapelou. Ať už jde o Jon Oliva’s Pain Jona Olivy nebo Circle II Circle zpěváka Zaka Stevense, vždy jde o kvalitní materiál. Nabuzený vynikajícím koncertem Circle II Circle v Brně se nemůžu dočkat jejich nové desky, od které očekávám nově probuzenou závislost na celém fenoménu Savatage a kapelách spojených s tímto jménem.


Brutal Assault 17 (pátek)

Brutal Assault 17
Datum: 10.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre

Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.

Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho LaihaChildren of Bodom.

Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.

A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.

Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.

To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.

Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.

S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.

Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.

Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!

S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.

Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…


Hatebreed, Bleeding Through, Beautiful Cafillery

Hatebreed, Bleeding Through
Datum: 11.2.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Beautiful Cafillery, Bleeding Through, Hatebreed

Americká drtička Hatebreed se opět po roce ukázala v Praze! Tentokrát se objevila v pražském Abatonu za doprovodu amerických Bleeding Through a českých Beautiful Cafillery, kteří potvrdili na poslední chvíli svou účast místo vypadnuvších All Shall Perish

K Abatonu jsem dorazil kolem 18:45 a už touto dobou tu byl značný dav vyčkávajících fandů všech tří kapel. Ačkoliv měl být Abaton oficiálně otevřen už v 19:00, hlavní vchod byl otevřen asi o 15 minut později. Po vpuštění jsem stihnul akorát trošku provětrat peněženku u oficiálního “merche” s Hatebreed oblečením, potkat se s fandou známým ve vodách internetu pod přezdívkou mr.rs (možná znáte z M-L fóra) a pak hurá na první předkapelu!

Čeští Beautiful Cafillery spustili svou show ve velkém stylu. Na předkapelu vcelku dobrý zvuk, šílený zpěvák hecující prozatím šetřící se publikum a skvělá atmosféra! Po prvních dvou peckách od této české partičky se už začínaly tvořit menší circle pity a lidi si tuto show užívali. Již zmiňovaný zpěvák ke konci show vběhl s mikrofonem mezi fanoušky, což už bylo totální šílenství. Beautiful Cafillery se role náhradníka za All Shall Perish zhostili na výbornou a po 6 (?) písních se loučili s Abatonem…

Celkem dlouhá příprava nástrojů a všech nezbytností pro vystoupení amerických Bleeding Through měla svůj význam. Bleeding Through totiž rozjeli opravdu totální masakr na již dobře naladěný Abaton. Jako by se to peklo, co začali Beautiful Cafillery, čím dál více stupňovalo. I když Bleeding Through moc neznám (stydím se za to), jejich vystoupení bylo energické a nastavilo opravdu vysokou laťku. Zpěvák Brandan Schieppati vyzíval všechny fanoušky k hromadným circle pitům, do kterých nám s mr.rs nezbývalo nic jiného, než se nejednou připojit. Jednou to bylo tak šílené, že jsem dokonce na chvíli ztratil botu. Mezi písněmi občas vokalista vyzpovídal některého z bláznivých fanoušků, což byla celkem legrace, když je pak následně posílal ze stage dolů. Bleeding Through tedy předvedli maximum. Mě jakožto neznalce této kapely zaujali především (v metal/corové scéně řekl bych nezvyklé) klávesami, na které předváděla svůj “UM” žena, dále bylo velmi zajímavé sledovat rychlého bubeníka této americké bandy. Abaton zaplněný spoustou fandů této kapely se rozloučil velkým a zaslouženým aplausem…

Jen co si Bleeding Through sbalili své “saky paky”, zmizela Bleeding Through vlajka a před celým nedočkavým kotlem se objevila obrovská vlajka s coverem nejaktuálnější Hatebreed desky se stejnojmenným názvem. Něco po 21. hodině bylo vše připraveno k odstartování dalšího masakru! Zhasnutá světla a první tóny aktuálního intra Hatebreed, donutilo celý Abaton rozkřičet název kapely, až z toho běhal mráz po zádech. Konec intra, pět postav se vynořilo z obrovského dýmu a začalo peklo známým soundtrackem z filmu “xXx”, “I Will Be Heard”, což bylo celkem překvapující, že Hatebreed začali zrovna tímto songem, který se většinou hraje až mezi posledními a který já osobně považuji za hymnu této kapely. Fanoušky to rozhodně řádně dostalo do varu, jeden stage dive za druhým. Frontman kapely Jamey Jasta během chvíle dokázal rozezpívat celý klub, naplněný k prasknutí. Američani neplýtvali časem a “hustili” do lidí jednu pecku za druhou, například hned ze začátku zazněl track “In Ashes They Shall Reap” z nové desky. Pražští security nestíhali shazovat fanoušky ze stage a přímo pod Jastou se každou chvíli tvořili obrovské circle pity a mosh pity.

Hatebreed si procvičili jak starší nesmrtelné songy, tak i věci z posledních desek. Zazněly třeba “This Is Now”, “Live for This”, při které nechával Jasta část refrénu zazpívat fanoušky v prvních řadách. Z novějších desek Hatebreed zahráli třeba cover “Ghost of War” od Slayer (z desky coverů “For the Lions”) nebo o něco starší řežbu “Destroy Everything” (z alba “Supremacy”), při které se neúnavně skákalo i těsně u východu. Jamey Jasta dokáže skvěle spolupracovat s fanoušky, což se potvrdilo i při druhém pokusu odehrání písně “Everyone Bleeds Now”, při které vyzval něco kolem 20 lidí (mezi kterými jsme já a mr.rs nemohli chybět) na stage k hromadnému stage-divingu, který byl zaznamenán na kameru a možná podle Jasty bude použit v dalším Hatebreed videoklipu! Když Hatebreed opustili stage, začlo asi pětiminutové vyvolávání k přídavku, kterým nakonec byl myslím “Never Let It Die”. Potom jsem si vybojoval trsátko od staronového kytaristy Wayneho LozinakaHatebreed za velkého potlesku opustili Abaton…

Já osobně jsem prožil jeden z nejlepších koncertů v životě! Myslím, že čeští fanoušci udělali hodně dobrou atmosféru pro všechny vystupující. Doufejme tedy, že se tato “sebranka” tady opět co nevidět zase ukáže.