Archiv štítku: Häxenzijrkell

Redakční eintopf – speciál 2020: H.

H.

H.:

Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer

CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Artwork roku:
Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:
Entheogen a jeho projekty

Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:
Jaye Jayle – Prisyn

Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik

Film roku:
1. Possessor
2. Tenet
3. The Invisible Man

Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek

Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů

Top5 2020:

1. Thy Catafalque – Naiv

Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.

2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.

3. Plague Organ – Orphan

Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.

4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu HeolstoraMystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.

5. DomJord – Sporer

V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.

CZ/SVK deska roku:

1. Vyšehrad – I.

Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.

2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer

Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.

Lamia Vox

3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.

Neřadový počin roku:

1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.

Zalmoxis

3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.

Artwork roku:

Neptunian Maximalism – Éons

„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.

Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:

Entheogen a jeho projekty (A Binding Spirit, Fortress of the Olden Days, Zalmoxis)

Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.

Archeologický objev roku:

The Masque of the Red Death (1964)

Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.

The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:

Jaye Jayle – Prisyn

Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.

Videoklip roku:

Grausame Töchter – Klinik

Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.

Film roku:

1. Possessor

Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.

2. Tenet

Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.

Possessor (2020)

3. The Invisible Man

Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.

Potěšení roku:

mimořádný nášup skvělých desek

Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.

Plague Organ

Zklamání roku:

mimořádně málo skvělých filmů

U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.

Zhodnocení roku:

V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.

Thy Catafalque


Häxenzijrkell – Die Nachtseite

Häxenzijrkell - Die Nachtseite

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2020
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Part 1: Auf der Schwelle
02. Part 2: Unter sieben Sternen
03. Part 3: Im Labyrinth der Dunkelheit

Hrací doba: 36:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

Patříte-li k pravidelným návštěvníkům našeho infernetového plátku, pak by vám jméno Häxenzijrkell nemuselo nebo snad dokonce ani nemělo být cizí. Tuhle německou čarodějnickou syrovost jsme zde poctivě „hajpovali“ už několikrát. Sice tu nemáme zrecenzované všechno, co říšské duo doposud vydalo, ale na pár pozitivních kritik jsme si čas našli a mimoto se Häxenzijrkell několikrát objevili i v našich nechvalně proslulých eintopfech.

Konkrétně jsme se zde již v minulosti bavili o minialbech „Des Lasters der Zauberey“ (2016) a „…von Glut und Wirbelrauch“ (2018) – obě jsou skvělá. Jako excelentní bych pak i s odstupem stále označil splitko s rakouským projektem Brånd. Mimoto mají Häxenzijrkell na kontě ještě rovněž výtečný demosnímek „Demo I“ a split s belgickými LVTHN, jejichž dva songy Němci se svým opusem „Blutsabbat“ převyšovali až nehezky moc.

Všehovšudy se tedy dá říct, že Häxenzijrkell za sebou mají neřadovou tvorbu, za niž se nejenže nemusejí stydět, ale dokonce na ni mohou být i pyšní. Doposud ještě nepustili do světa nic, co by se mi nelíbilo, takže je asi evidentní, že natěšenost na první řadovku byla obrovská. Häxenzijrkell se rozhodli korunovat své snažení dlouhohrajícím počinem až v letošním roce. Pojďme si povědět, jak „Die Nachtseite“ dopadlo.

Häxenzijrkell se doposud prezentovali delšími skladbami na krátkých počinech a tuto strategii zachovali i na „Die Nachtseite“, které tím pádem patří k těm kratším full-length počinům. Němci si připravili dvě desetiminutové a jednu patnáctiminutovou píseň, takže si asi dokážete dopočítat, že hrací doba přelezla akorát pětatřicet minut. To je za mě naprosto v pořádku. Když tak o tom přemýšlím, tak víc bych nepotřeboval a snad ani nechtěl. Häxenzijrkell to plně postačuje k tomu, aby rozehráli další náladotvorný rej bosorek; umělé natahování materiálu není nutné.

Nezměnil se ani hudební recept. Náladotvornost jsem již zmiňoval. Atmosféra patří k největším zbraním Häxenzijrkell a platí to i pro „Die Nachtseite“. Němci nemění to, co fungovalo už dřív. Prim hraje monotónní předení syrových riffů povětšinou ve středním tempu a nepříčetný jekot, sem tam nějaký sampl šponující feeling ještě o kus víc. Občas se přidá ambientní podmaz, který ale typicky nebývá nijak výrazný a funguje spíš podprahově.

Také si cením toho, že Häxenzijrkell nehýbali ani se zvukem. Často se stává, že kapely svůj do té doby neučesaný zvuk z neřadových počinů na prvních velkých deskách takzvaně vylepšují, ale s tímhle posunem se vytrácí kus magie a živočišnost. „Die Nachtseite“ se tomuhle neduhu naštěstí vyhnulo. Häxenzijrkell si i na dlouhohrajícím debutu udržují stejně syrový přístup a mimo jiné i díky tomu se jim podařilo si zachovat auru, díky níž jsem si předešlé nahrávky kapely tak oblíbil.

Häxenzijrkell

Na „Die Nachtseite“ tedy podle mě není vůbec nic špatně. Když nebudeme chtít nutně vytýkat pramalý posun, pak nemám žádných formálních výhrad, protože Häxenzijrkell bez většího zaváhání kultivují již otestovanou kvalitu.

Abych byl ale zcela upřímný, musím se přiznat, že přes to všechno jsem si z „Die Nachtseite“ nesednul na prdel takovým způsobem jako u starších věcí. Deska mi stále přijde skvělá a určitě se mi líbí, ale nestrhla mě tolik. Snad to bude i tím, že jí chybí moment překvapení a že jsem dřívější počiny Häxenzijrkell jel vcelku intenzivně, tak už jsem se prostě dostatečně nažral. Myslím si ale, že kdyby šlo o moje první setkání s formací, byl bych z „Die Nachtseite“ nadšený.

Přesto nepochybujte o tom, že album stojí za pozornost. Pro mě osobně jde i navzdory řečenému o povinnou koupi. Nepředpokládám, že by to letos Häxenzijrkell měli šanci dosáhnout do topu (to spíš v kategorii neřadovek díky splitu s Brånd), ale nic to nemění na tom, že dát „Die Nachtseite“ poslech se určitě vyplatí.


Redakční eintopf – září 2020

Ordinance – In Purge There Is No Remission

H.:
1. Häxenzijrkell – Die Nachtseite
2. Ordinance – In Purge There Is No Remission
3. Katavasia – Magnus Venator

Metacyclosynchrotron:
1. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
2. Ordinance – In Purge There Is No Remission
3. Häxenzijrkell – Die Nachtseite

Cnuk:
1. Idles – Ultra Mono
2. Skeletal Remains – The Endombment of Chaos
3. Napalm Death – Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Dantez:
1. Uniform – Shame
2. Realize – Machine Violence
3. Nubivagant – Roaring Eye

H.

H.:

Musím přiznat, že po pár měsících mám konečně pořádný problém se rozhodnout, co bych měl do eintopfu napsat dřív, poněvadž v září těch zajímavých desek vychází poměrně dost.

Jestli mám něco jasné, tak jde o první flek. Přístup Häxenzijrkell k black metalu mi krutě sednul a všechny jejich dosavadní neřadovky jsem si užil jako prase. Dlouhohrající debut „Die Nachtseite“ tedy vyhlížím nedočkavě a pevně věřím, že půjde o další čarodějnický sabat s působivou atmosférou, jak se patří. Zklamání by v tomhle případě bolelo dvojnásob.

Druhá příčka pro finské Ordinance mi taky skoro přijde jako povinnost. Debut „Relinquishment“ byl krutý a ve své době jsem s ním strávil dost času. Druhá řadovka „In Purge There Is No Remission“ jednak přichází po poměrně dlouhé době, jednak se její poslouchání také prozatím vyvíjí dost slibně.

O třetí flek už se strhla kvalitní bitka, ale nakonec jsem se rozhodnul ukázat na druhý velký počin „Magnus Venator“ řecké smečky Katavasia, v jejíchž řadách najdeme borce z kapel jako Varathron, Aenaon nebo Hail Spirit Noir. Kvůli sestavě je tu ovšem nezmiňuji. Důvodem je to, že první album „Sacrilegious Testament“ i následné ípko „Daemonic Offering“ pěstovaly helénský black metal vysokých kvalit a že mě obě nahrávky hodně bavily.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V září u mě jednoznačně vyčnívá nové album portugalských Onirik, kteří hrají satanistický Black Metal pevně oddaný žánrové tradici. Takových kapel máme všude a zejména v Portugalsku plno. Jenže hudba Onirik je i v daných mantinelech stále progresivně komplexní, z oldschool produkce vám nehrozí pálení v uších, no a kapela velebí esenci žánru v prvé řadě originalitou, což je vzácnost. Už předchozí album „Casket Dream Veneration“ bylo silné a zatím to vypadá, že novinka „The Fire Cult Beyond Eternity“ ho překonává!

Finští Ordinance jsou trochu nedoceněná kapela, a jak tak poslouchám „In Purge There Is No Remission“, tak se na tom mnoho nezmění. Blackmetalové fanatiky tady každopádně čeká výživná porce muziky, která si s výrazným debutem „Relinquishment“ v ničem nezadá, i když kráčí trochu jinde. Přidanou hodnotou budiž, že mi novinka svým feelingem lehce evokuje „Si monumentum requires circumspice“ ve světském hávu.

A do třetice se těším na pár večerů strávených s novou deskou Häxenzijrkell. Z prvního letmého průzkumu se zdá, že Rakušáci nijak nezměnili recept, se kterým umíchali dřívější materiál, což mě na jednu stranu mrzí, ale jsem přesvědčen, že „Die Nachtseite“ mi ještě slušně pocuchá nervy.

Cnuk

Cnuk:

Na nové Idles se fakt těším, ostatně už před časem jsem si chystanou novinku „Ultra Mono“ přeobjednal. A to je u mě co říct, protože to jsem zatím udělal opravdu jen párkrát v životě. Sice mě dosavadní singly zrovna nepřesvědčují o tom, že by se mělo jednat o podobně silnou nahrávku jako „Brutalism“ nebo „Joy as an Act of Resistance“, ale věřím, že špatné to nebude. Lze očekávat opět drobný posun ve zvuku – tak nějak se zdá, že hardcoru bude minimum, ale nechme se překvapit. Za zmínku také stojí, že se tu hned v několika skladbách objeví David YowThe Jesus Lizard. I to bude něčím novým, protože hosty si Idles zatím nikdy nezvali.

Skeletal Remains se za těch pár let fungování rychle etablovali ve spolehlivé jméno, takže jestli chcete slyšet dobrý death metal, pak s výběrem této kapely neprohloupíte. Vsadím všechno, že „The Entombment of Chaos“ na tomhle nic nezmění. Deathmetalová pravidla mají v malíku, moc dobře vědí, co na posluchače platí, a umí se vhodně a vkusně inspirovat u klasiků. Obálka je rovněž znovu super, možná prozatím jejich nejlepší, tak třeba to tak bude i po hudební stránce.

Do třetice tady mám nachystané Napalm Death. Je třeba vůbec dodávat něco více? Já myslím, že ne.

Häxenzijrkell

Dantez

Dantez:

Září se v rámci hudebních očekávání nese převážně v duchu industriálního lomozu. Uniform konzistentně odpalují ušní aparáty za pomocí kombinace břitkého zvuku, machinační rytmiky a štěkavého vokálu už od dob debutu. „Shame“ snad kvalitou i jízlivostí naváže na svého předchůdce a bude pokračovat na cestě poctivého, leč dostatečně originálního industrial punk-metalu.

U amerických Realize se už tolik o originalitě hovořit nedá. Borci totiž každým aspektem vzdávají hold monolitické modle Godflesh, zejména pak zvuku, který BroadrickGreenem kultivovali v začátcích. Právě díky přiznané inspiraci, ale i kvalitě a nesmlouvavosti dosavadního materiálu Realize se na „Machine Violence“ nejde netěšit.

Jediným tělesem na seznamu, které neohrožuje hudební anorganikou, jsou Nubivagant. Tento projekt jsem nedávno zmiňoval v recenzi na poslední desku Fides Inversa. Jde totiž o další z mnoha kapel Gionata Potentiho. A kdybych promo netočil už nějaký ten pátek, „Roaring Eye“ by s přehledem bylo na vrcholu tohoto žebříčku. Na Nubivagant Potenti z kreativního hlediska nemusí ustupovat – sólová záležitost si okatě půjčuje rukopis ze spřízněných Darvaza, ubíra však na agresi a charakteristické riffy spojuje s tradičněji pojatým zpěvem a zfanatizovaným řevem. To vše v atmosférickém hávu po vzoru Circle of Ouroboros, Urfaust nebo Lunar Aurora.


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Brånd / Häxenzijrkell: nové splitko

Brånd z Rakouska a Häxenzijrkell z Německa právě u Amor Fati / Tour de garde vydali společný sedmipalec „Seis wies Sei / Der Totenrijtt“, na nějž každá kapela přispěla jednou skladbou. Poslech v přiloženém přehrávači.


Redakční eintopf – speciál 2018: H.

H.

H.:

Top5 2018:
1. H E X – H E X
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
3. Thy Catafalque – Geometria
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Turiec
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death

Objev roku:
Pando – Hiraeth

Shit roku:
War for War – In Situ

Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma

Film roku:
1. The House That Jack Built
2. Upgrade
3. Climax

Potěšení roku:
nový gramofon

Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen

Top5 2018:

1. H E X – H E X

Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.

2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses

V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?

3. Thy Catafalque – Geometria

Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.

4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.

5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.

Jyotisavedanga

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Turiec

Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.

2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.

Neřadový počin roku:

1. V/A – Ещё не время предавать

Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!

VA – Esce ne vremja predavat

2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II

Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.

3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.

Artwork roku:

Majestic Mass – Savage Empire of Death

Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Objev roku:

Pando – Hiraeth

Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.

Shit roku:

War for War – In Situ

Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej KlášterkaLenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.

Pando

Koncert roku:

1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018

Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.

2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018

Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.

Suicide Commando, Siva Six

3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.

Videoklip roku:

Čavalenky – Otrepaná téma

Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.

Film roku:

1. The House That Jack Built

Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.

2. Upgrade

Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.

The House That Jack Built

3. Climax

Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.

Potěšení roku:

nový gramofon

Tady snad ani není co dodávat :)

Zklamání roku:

pohodlnost zavedených jmen

Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.

Thy Catafalque

Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.

Zhodnocení roku:

Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.

K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.

H E X


Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2018
Label: Amor Fati Productions / The Cosmic Pillars

Tracklist:
01. …von Glut und Wirbelrauch
02. Des Teufels schwarze Hand

Hrací doba: 18:05

Odkazy:
facebook

Zalovíte-li v paměti, jméno Häxenzijrkell byste zde kdesi v hloubi mohli najít. Zanedlouho tomu budou už dva roky, co jsme si zde v minirecenzích představili jejich první EP „Des Lasters der Zauberey“. Tomu se od nás dostalo nanejvýš vřelého přijetí, čemuž se doufám nelze divit. Jak zmiňované minialbum, tak i předcházející demosnímek s jednoduchým názvem „Demo I“ totiž nabídly černé umění nejvyšší jakosti.

Zodpovědně mohu říct, že jsem s „Des Lasters der Zauberey“ strávil mnoho času, stejně tak i „Demo I“ mi učarovalo. Prakticky ihned, co jsem se s muzikou Häxenzijrkell setkal, jsem neváhal a skoupil vše, co mi přišlo pod ruku. Čím je člověk starší a čím déle uběhlo od doby, kdy se vydal na dráhu hudebního fanatika na plný úvazek, tím je také náročnější, háklivější na kvalitu a tím hůře jej lze zaujmout. A přesto se stále může objevit skupina jako Häxenzijrkell s primitivním blackmetalovým zaříkáváním a zničehonic – zavládne nadšení. Uctívání a bezbřehá radost z toho, že se podařilo najít něco s vpravdě magickou aurou.

V takové konstelaci se vůbec nelze divit, že hlad po dalším materiálu je obrovský. Asi nikoho nepřekvapí, že jakmile jsem se dozvěděl o vydání „…von Glut und Wirbelrauch“, okamžitě se začalo jednat o jednu z nejočekávanějších nahrávek prvního kvartálu 2018. Je nadmíru pozitivní, že ani druhé minialbum Häxenzijrkell neznamená zklamání…

Oproti předchozím počinům „…von Glut und Wirbelrauch“ zdánlivě nepředstavuje žádnou výraznou hudební změnu. Určité rozdíly jsou nicméně patrné na první poslech, přinejmenším ve zvuku, díky němuž zní kytara agresivněji, ale pořád si myslím, že můžeme bezpečně prohlásit, že pokud se vám „Des Lasters der Zauberey“ a/nebo „Demo I“ líbily, neměli byste být zklamáni ani tentokrát. „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí syrový black metal pomalého tempa, jemuž se ovšem z táhlých primitivních riffů daří budovat velmi sugestivní atmosféru.

Produkce Häxenzijrkell je tím pádem určena především lidem, kteří holdují hudebnímu atavismu, kteří si cení atmosféry nad kvalitní zvuk či instrumentální výkony, jimž vyhovuje špína nad čistotou, kteří jsou doma tam, kde se z formálního minima vykřesává pocitové maximum. Chcete-li slyšet nějaká přirovnání, mohu jen zopakovat, co již zaznělo v minulé recenzi: Urfaust, Burzum, vzdáleněji třeba Cultes des ghoules nebo Paysage d’hiver.

Häxenzijrkell - …von Glut und Wirbelrauch

Jako kdyby samotná kytarová stránka společně s (v dobrém slova smyslu) primitivní hrou na bicí a podobně zahuleným vokálem nestačily k vytvoření odpovídající atmosféry, je „…von Glut und Wirbelrauch“ prošpikováno samply. Ostré (myšleno podáním, není nutno vztahovat na jazyk obecně) němčině sice nerozumím ani zbla, nicméně dojem výslechů a upalování čarodějnic je pro mne – nakonec i v kombinaci s opětovně skvělým přebalem – dokonán.

Stejně jako minulé EP i „…von Glut und Wirbelrauch“ nabízí jen dvě skladby, jejichž souhrnná délka dosahuje 18 minut, což je nakonec jediné, co mě na Häxenzijrkell mírně dráždí. Takhle dobré muziky bych rozhodně zvládl vydatnější porci. Na druhou stranu, vždycky lepší vydávat takhle exkluzivní minialba než zbytečně natahované srance.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o nějakou reálnou výtku. Popravdě řečeno, nahrávkám jako „…von Glut und Wirbelrauch“ prakticky nemám co vytýkat, poněvadž přesně takovéhle věci jsou pro mě důvodem, proč chci poslouchat (black) metal. V případě Häxenzijrkell se bavíme o formaci, která navazuje na enigmatickou tradici black metalu a dokáže její esenci přetavit v silná díla, která byste si rozhodně neměli nechat uniknout, myslíte-li to s černým kovem alespoň trochu vážně. Je k tomu nutné dodávat něco víc?