Archiv štítku: Head of the Demon

Head of the Demon – Deadly Black Doom

Head of the Demon - Deadly Black Doom

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 30.4.2020
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. The House of Peor
02. Dawn Walker
03. En To Pan
04. Set-Sutekh
05. St. Cyprian
06. Voidsoul

Hrací doba: 50:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Produtions

„Deadly Black Doom“. Smrtící černá záhuba. Head of the Demon. Hlava démona. Víc metal už to snad ani nejde. O to víc možná překvapí, jak vlastně toto Švédské uskupení zní. Já se s Head of the Demon setkávám poprvé právě nyní. Sice už mají na kontě dvě řadovky a hlavní postavy, okolo kterých se to celé točí – Thomas a Konstantin –, vydali placky i s kapelami A Mind Confused a Kaamos, ale dosud jsem o jejich tvorbu nikdy nezavadil.

S vydáváním desek Head of the Demon nikam nespěchají. Fungují od roku 2012, kdy také představili svoji eponymní prvotinu. Následovníka nazvaného „Sathanas Trismegistos“ vydali až po čtyřech letech a stejný odstup nyní dělí také aktuální novinku „Deadly Black Doom“, která vychází opět o Valpuržině noci. Čtyři roky mi v časech současné nadprodukce přijdou tak akorát.

Název „Deadly Black Doom“ zní vpravdě přísně. Jak ale znalci předchozí tvorby Head of the Demon dobře vědí, stylově nejblíže mají k onomu třetímu slovu, tedy doomu a doom metalu. Nehrají sice úplný umíráček, ale táhlost a monotónnost tohoto žánru je jim vlastní. Skladby jsou ohlodané až na kost. Na žádné vyhrávky a dramatické změny se tu moc nehraje. Nějaký motiv se načrtne a v jeho tónu se jede až do konce. Tato jednolitost je ovšem zvládnuta skvěle. Momentů, kdy už je toho všeho trochu moc, je málo, vlastně jen jeden. Tím je závěrečná skladba „Voidsoul“, i tu ale stále vnímám jako slušnou, přestože za zbytkem zaostává. V ostatních případech však z toho mála Head of the Demon těží maximum.

Zářným příkladem minimalismu je čtvrtá „Set-Sutekh“. Má sice sedm minut a všehovšudy obsahuje tři riffy, dvě tempa a v textu se opakuje pouze jméno onoho egyptského boha, ale jak to funguje! Ostatní písně stojí na úplně totožném schématu. Za tu nejzdařilejší považuji „Dawn Walker“, zejména pro svoje uhrančivé, až hypnotické riffy. Ty jsou přítomny napříč celým „Deadly Black Doom“, ostatně právě kytarová práce je na této desce tím nejlepším. Tajemné melodie se proplétají skrze celou hrací délku a tu více jak sedmiminutovou stopáž, která je pro všechny přítomné skladby minimem, se i díky nim daří držet pevně pod kontrolou.

Nelze opomenout ani atmosféru díla. Všechny ty skvělé riffy by bez ní byly jen stěží tak uzemňující. Chlad rozvleklých chodeb starověkého chrámu je všudypřítomný a každá další skladba představuje jeho další zákoutí. Prostor pro posluchačovu fantazii je plně k dispozici. Společným jmenovatelem je však okultismus a jeho praktiky. Právě tady se dost možná projevuje předchozí tvorba Thomase a Konstantina, kteří pocházejí z deathmetalových a blackmetalových vrstev, jejichž vliv může být v náladách „Deadly Black Doom“ slyšet. Své dělá také produkce, v níž je vše krásně zřetelné. Kytary jsou minimálně zkreslené, není tu žádné vazbení, stejně tak čitelný je i pošpiněný zpěv. Nahrávka tímto osazením připomíná spíše rockovou hudbu než metalovou. I díky tomu získává „Deadly Black Doom“ na působivosti a k ponurému stylu Head of the Demon sedí tenhle mrazivý zvuk přesně.

„Deadly Black Doom“ tak s jistotou zařazuji mezi povedené desky letošního roku. I když počáteční okouzlení s postupem času jemně opadlo, stále se udrželo na vysoké pozici. Head of the Demon nabízí na „Deadly Black Doom“ silně podmanivý zážitek plný chmurných nápadů a návykových riffů. Skromný a rádo se opakující skladatelský rukopis toho v sobě ukrývá překvapivě mnoho a dokáže tak zabavit na pěknou řádku poslechů. Moc příjemné album.


Inner Awakening X (sobota)

Inner Awakening X

Datum: 18.8.2018
Místo: Budapešť, Blue Hell (Maďarsko)
Účinkující: До скону, Dunkelheit, Head of the Demon, Hell Militia, Niedergang

Po nezbytné návštěvě centra Budapeště a paprikáši se trochu zapomnělo na čas a z prvních Niedergang, další to kapely napojené na organizátory, stíhám fakt jenom kousek, kdy jsem si říkal, že ten-a-ten riff mi připomíná starou polskou blackovou školu, ale pak už byl konec.

Moc toho nenapíšu ani k následujícím, opět maďarským Dunkelheit. Ano, vevnitř byl hic jak v pátek, takže se hodně času trávilo venku, ale důvodem bylo hlavně to, že bych je označil za tu nejméně zajímavou kapelu na celém festivalu. V přední řadě se to docela hýbalo, ale já slyšel jen generické riffy, nic víc.

K ukrajinským До скону mám docela ambivalentní vztah, slyšel jsem nahrávky, které mě svou atmosférou a vyzněním uhranuly, ale i takové, které šly zase úplně mimo mě. Vzhledem k tomu co jsem tedy během průběžných návštěv slyšel, odhaduji, že hráli od všeho něco, možná už zazněly i skladby z chystané nové desky. Každopádně tu převažovaly momenty, kdy jsem si říkal, že „tohle je fakt zkurveně dobrý riff“. Lídra Varagiana doplnili basák a kytarista, kteří svou práci odvedli skvěle a své si odehráli den předtím. Problém jsem měl ovšem s bubeníkem. Ten byl objektivně skvělý, ale na můj vkus až moc velký hračička, což nevím, zda k hudbě pasovalo.

Head of the Demon kromě personální vazby s Mortuus spojoval ještě fakt, že to byla jedna z nejlepších kapel festu a zároveň strašná hypnóza. Nějak jsem se k prostudování hudby nedokopal, ale co jsem slyšel, byl čarodějný oldschool doom, něco jako Black Sabbath prolnutý Cultes des Ghoules, čemuž dost napomáhal zajímavý tón kytary. Při sledování vokalisty jsem nevěděl, jestli tančí nebo přítomné zaklíná, a také hudba, která nepůsobila vlastně nikterak „evil“ nebo snad temně, měla jakýsi těžko uchopitelný zlověstný podtón. No, musím dohnat resty, nejen kvůli tomu, že jsem zde slyšel jednu natolik podivnou melodii jako snad ještě nikde jinde.

Zvenku přicházím, když hraje riff, co zní jak z konce „The Pig That Became God“, a hned Hell Militia tvrdí s „Torture of the Saints“. Pod pódiem se to začne mlít. Organizátoři, místní, přespolní i tváře, co už mají odehráno, hrozí těm na pódiu se zfanatizovanými výrazy. Vzápětí je třeba držet rovnováhu, protože začíná pogo. Chvilku přátelské, jindy to zas vypadá, že poletí facky. Nevadí, stačí do agresivního chuja trochu vrazit, aby ho to přešlo, a pak je nutné vytahovat někoho jiného z odposlechu, bo letěl moc daleko a zakopl o nízkou stage. Dekadentní bordel Hell Militia je přijímán s nadšením, okamžitě se vracím do Prahy před deseti roky, kdy jsem s rozbitým nosem hrozil na Milici jak o život. Pořád je to ten stejný nesvatý kult, i přestože z té doby na pódiu stojí jen kytarista Arkdeamon. Z poslední desky zazní „Dies irae“, pak zase návrat k těm starším, ale neuběhne dohromady snad ani půlhodina a je konec. Žádné „Shoot, Knife, Strangle, Beat and Crucify“? No nevadí, všichni jsme spokojení a zpocení jak prasata, takže se jde k baru.

Hell Militia

Tenhle report bych hodnotil jako jeden z těch docela na piču, za což může například má post-Brutalová lenost si hudbu vystupujících více nastudovat, tudíž objektivita notně pokulhává za subjektivitou. Co se týče festivalu samotného, tak na piču bylo jen to teplo a vzduch uvnitř. Všechny kapely měly slušný zvuk, čitelné bylo rozhodně vše. Přespolní měli možnost se seznámit s lokální scénou a z headlinerů nezklamal snad nikdo, alespoň mě osobně ne. Set Mortuus bych dokonce zařadil mezi ty nejsilnější, co jsem za cca dva roky zažil, a to jsem měl štěstí na fakt velké věci.

Festival by si určitě zasloužil o něco vyšší návštěvnost. Jak jsem psal na začátku, návštěvnost prvního dne bych odhadl na 130 až 150 lidí (včetně vystupujících), v sobotu bylo v klubu prázdněji, nejenom kvůli venkovnímu sezení. Co jsem tak pochytil, těch cca 70-80 místních bylo těch samých, co chodí všude, a hodně dalších slovanů, Němců, Rakušáků apod. jsem znal podle tváří už z dřívějška. Pokud vás tedy zajímá, jak vypadá undergroundový blackmetalový festival dle vize protřelých maniaků s vkusem, kde ale nechybí i trocha toho chaosu a pankáčství, tak se v roce 2020 přijeďte podívat na jedenáctý Inner Awakening.

Head of the Demon