Archiv štítku: heavy metal

Nachash – Phantasmal Triunity

Nachash - Phantasmal Triunity

Země: Norsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.

Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.

Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.

A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.

Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.

Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.

Nachash

Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.

Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.


Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Iron Maiden

Datum: 20.6.2018
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Iron Maiden Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2018, Legacy of the Beast

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.


Judas Priest, Megadeth

Judas Priest poster 2018

Datum: 12.6.2018
Místo: Plzeň, Home Monitoring Arena
Účinkující: Judas Priest, Megadeth

Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.

Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.

První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.

Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.

Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.

Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.

Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům FaulkneraHalforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.

Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.

Judas Priest

Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.

Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.


Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.


Judas Priest – Firepower

Judas Priest - Firepower

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. Firepower
02. Lightning Strike
03. Evil Never Dies
04. Never the Heroes
05. Necromancer
06. Children of the Sun
07. Guardians
08. Rising from Ruins
09. Flame Thrower
10. Spectre
11. Traitors Gate
12. No Surrender
13. Lone Wolf
14. Sea of Red

Hrací doba: 58:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už jsou to čtyři roky, co britská heavymetalová legenda Judas Priest vydala album „Redeemer of Souls“. Když se po letech ohlédneme zpět, lze konstatovat, že ačkoliv to nebyl žádný propadák, o kdovíjak povedený materiál se také nejednalo. Po ambiciózním a rozpačitě přijatém „Nostradamovi“ sice šlo o krok k větší jistotě a klasickému zvuku, avšak v mých očích také o sestup z té nejvyšší heavymetalové ligy. Co víc, kapelu opustil zakládající člen, kytarista K. K. Downing, kterého sice nahradil schopný Richie Faulkner, ale na tu změnu po pravici Glenna Tiptona se muselo nějaký čas zvykat. Zkrátka, ze všech těchto důvodů jsem událostem oznamujícím vydání nové desky „Firepower“ nevěnoval příliš pozornosti.

To se ale začalo postupně měnit se zveřejňováním prvních singlů. Nejprve titulka, poté „Lightning Strike“. Už začínalo být jasné, že „Firepower“ bude stát za vyzkoušení a nejspíš bude na hony vzdálené svému předchůdci. Dávku naděje zažehla rovněž skutečnost, že o produkci se stará Andy Sneap a také Tom Allom, tedy producent všech klasických desek Judas Priest z osmdesátých let. Tahle kombinace starého pardála a současné produkční hvězdy zněla velice zajímavě. Angažování Alloma dává tušit, po čem kapela zřejmě prahla, tedy po návratu velkolepého zvuku a někdejší přední metalové pozici.

Dalším zajímavým znakem „Firepower“ je jeho obal a vlastně i název. No schválně, komu se při pohledu na obálku nevybaví jistá spojitost se „Screaming for a Vengeance“ potažmo „Defenders of the Faith“ a „Turbo“? Novinku sice nenamaloval Doug Johnson, ale tvůrce „Firepower“, Claudio Bergamin, se jím evidentně musel nechat hodně inspirovat. Co se názvu týče, připadá mi podobně silný a zapamatovatelný jako například výše zmíněné tituly.

Nejdůležitějším aspektem je ale samozřejmě hudba. Kdož jste ještě desku neslyšeli, asi hádáte správně, že veškerá podobnost a spojitost s osmdesátkovými alby není čistě náhodná. Ano, „Firepower“ skutečně připomíná jakéhosi křížence desek od „Screaming for a Vengeance“ až po „Painkiller“ a nejvíce pak asi právě tyto dvě jmenované. Judas Priest tak dokázali tu neuvěřitelnou věc, že obvyklé tlachy o tom, jak se nějaké kapele podařilo stvořit nahrávku znějící jako – a teď si dosaďte nejlepší album té kapely – nejsou pouhé pohádky, ale skutečně tomu tak ve výsledku je. Možná můžete namítat, že se pouze opakují a nepřicházejí s ničím novým, ale copak tohle někdo po skoro padesát let staré skupině chce?

„Firepower“ je nejlepším albem Judas Priest od dob „Painkiller“. A směle šlape na paty všem klasickým dílům, ať už vezmete „Sad Wings of Destiny“ nebo „British Steel“, záleží, co máte zrovna nejraději. Jak je to možné? Sám pořádně nevím. Za vrchol posledních pětadvaceti let jsem bral návratové „Angel of Retribution“, které je rovněž velice povedené, ale „Firepower“ posouvá laťku ještě výš. Asi se to všechno prostě dobře sešlo – hlavně je tu opět přítomna produkce hodná jména Judas Priest a skvěle napsané skladby nepostrádající hudební kumšt a hitovost zlaté éře heavy metalu vlastní.

Placka je otevřená pěkně zostra, a to tvrdým riffem ústřední skladby. Hnedka úvodní flák dává vzpomenout na útočnost „Painkillera“, zejména v refrénu, kde se salvou kopáků rozhodně nešetří. Zahanbit se nedají ani kytary, zkrátka tady šlape všechno. Stejně tak už trochu klidnější a více hymnická „Lightning Strike“ – není co vytýkat, poctivě provedené řemeslo. Do temnějších vod se dostává „Evil Never Dies“. Rob Halford zde v sobě probouzí toho pravého démona, ale nachází se tu i výborná klidnější pasáž, kde nabídne zase svoji spíše vypravěčskou polohu. Halford na „Firepower“ jednoduše exceluje! Začátek jako víno a ani v příštích minutách se nepolevuje.

Nemohu opomenout hit „Never the Heroes“ opatřený synťáky a vůbec celkově atmosférou osmdesátek. Podobně nostalgicky na mě působí také „No Surrender“, což je asi nejpřímočařejší věc novinky; věřím, že pro někoho možná až moc vlezlá, ale já z ní slyším podobnou radost jako z „You’ve Got Another Thing Comin‘“. Nejlepší refrénem se u mě pyšní „Spectre“, jež zní díky skvěle vybudované struktuře opravdu mohutně. Ryzí hit. Když už tu jmenuji takhle výrazné okamžiky, uvedu také moji nejoblíbenější skladbu „Firepower“„Flame Thrower“. Ta se od zbytku liší zejména svoji groovy kytarou a až rock ‘n‘ rollovými slokami. Zajímavá kombinace tvrdosti a lehkosti, kterou podtrhuje nešetřící se Halford.

Judas Priest

Asi mohu jednoduše napsat, že zde není žádná skladba, jež by se dala považovat za vyloženou vatu, spíše si prostě nějaké oblíbíte více či naopak méně. Mezi ty u mě patří třeba „Traitors Gate“ nebo „Rising from Ruins“, ale znovu zdůrazňuji, že se stále jedná o povedené písně. Co by za ně jiní dali. Posledně jmenované předchází kratičké pianové a později kytarové intro „Guardians“ a je vlastně takovým předělem a odpočinkem vprostřed desky. O ukončení celého opusu se možná trochu překvapivě stará balada „Sea of Red“ s akustickými kytarami a vším ostatním, co k tomu už patří, a samozřejmě že v provedení Judas Priest to funguje jako tečka výborně.

Důležité je také zmínit, že „Firepower“ je skvěle poskládáno, co se řazení skladeb týče. Je tím tak zamezeno jakémukoliv delšímu slabému místu. Když vás nějaká píseň tolik nebaví, druhá nabídne o něco jinou tvář, jež může být více po chuti. Také jsou dobře rozprostřeny nejlepší kusy, kdy se v každé části desky nějaký nachází, takže i přes poměrně rozmáchlou stopáž je pořád na co se těšit.

Jak shrnout „Firepower“? Je albem, které se zapíše do kapelní historie. Je albem, které vrací Judas Priest do první ligy, a to na ty nejvyšší pozice. „Firepower“ je albem, které platí za jednu z nejlepších heavymetalových nahrávek posledních dvaceti let, tím pádem patří po bok skvostů jako „Blood of the Nations“ nebo „Brave New World“. Co víc, snese porovnávání i s největší klasikou Judas Priest, což je pro mě stále neskutečné. Tohle přijde po 48 letech existence. Bez užití těchto velkých slov mohu také zkráceně napsat, že je to hlavně velká zábava, a to je přeci to hlavní. Nezbývá než smeknout.


Saxon – Thunderbolt

Saxon - Thunderbolt

Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 2.2.2018
Label: Silver Lining Music

Tracklist:
01. Olympus Rising
02. Thunderbolt
03. The Secret of Flight
04. Nosferatu (The Vampires Waltz)
05. They Played Rock and Roll
06. Predator
07. Sons of Odin
08. Sniper
09. A Wizard’s Tale
10. Speed Merchants
11. Roadies’ Song
12. Nosferatu (Raw Version)

Hrací doba: 47:38

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britskou kapelu Saxon asi není třeba dlouze představovat. 41 let existence, 22 studiových alb, miliony prodaných nosičů – myslím, že tento rychlý výčet hovoří za vše. Pomohli formovat heavymetalový žánr a patří bezesporu k jeho legendám. Svůj vrchol si logicky odbyli v osmdesátkách, avšak ani později nestagnovali, ba naopak stále pravidelně přicházejí s novými kvalitními nahrávkami. Současná sestava spolu hraje už více jak deset let a ani novinka „Thunderbolt“ na tom nic nemění.

Asi nemusím dělat žádné cavyky a zbytečné divadýlko okolo a rovnou napíšu, že „Thunderbolt“ jsou samozřejmě klasičtí Saxon, tak jak je všichni dobře známe. Jak už jsem řekl, sestava se nijak nezměnila a nezměnil se ani tým okolo. Producentem je opět Andy Sneap, obálku opět namaloval Paul Raymond Gregory, zkrátka vše je tak, jak jsme už mnoho let zvyklí. Ono není ani důvod tyto zaběhnuté záležitosti nějak měnit, když tak dobře fungují.

Celou desku „Thunderbolt“ otevírá dramatické intro s názvem „Olympus Rising“, jež volně přejde v píseň titulní. Ta už je klasickou ukázkou Saxonovského metalu, kde kromě jisté rytmiky a souhry kytaristů Quinna a Scarratta září nesmrtelný hlas Biffa Byforda. Ačkoliv má sedmdesátku za rohem, jeho zpěv je stále skvělý a naprosto nezaměnitelný. Z úvodní dvojice skladeb je zřejmé, že na této placce budeme mít co do činění s řeckou mytologií, která se prolíná většinou písní.

Ruku v ruce s tím jde jistá dávka epičnosti, ať už v podobě mohutného refrénu nebo budování atmosféry k něčemu velikému. Hezkou ukázkou je třeba následující „The Secret of Flight“, má nejoblíbenější z „Thunderbolt“. Vlastně ukazuje Saxon v mé nejoblíbenější podobě. Dobré kytary a trochu upozaděný Byfordův vokál doplněný o lehké sbory, vytváří vhodné podhoubí pro budoucí výjezd, zde v podobě Byfordova plného nasazení vedoucího až do refrénu. Nejvíc mě na tom baví právě ty sloky, ale nesmím opomenout ani kytarové sólo (to mimochodem začíná jako “Woman” od Def Leppard, nemůžu si pomoci, haha), a to ne pouze tady, ale ve většině skladeb.

Ještě více hymnická je „Nosferatu (The Vampires Waltz)“, která jde s atmosférou asi nejdále. Jsou tu kostelní varhany, temné sborové motivy, gradace, orchestrace, přesto tomuto kusu něco chybí a nedokáže tak chytit jako třeba předchozí pecka. Trochu uvolnění do hry vnáší „They Played Rock and Roll“. Člověk hned zpozorní, jelikož tempo se posunuje do vyšších otáček a vůbec celé ladění skladby je jiné. Je to tím, že se jedná o poctu souputníkům Motörhead. Vznikala ještě před úmrtím Lemmyho, který zde měl původně i zpívat. Nakonec se zde objevuje pouze ze záznamu s jeho výrokem „We are Motörhead and we play rock and roll“. Saxon nic složitého nevymýšleli a složili rychlou chytlavou věc plnou odkazů na své kamarády. Povedené.

Saxon

Dalším zpestřením je „Predator“, kde se, světe div se, objevuje growling. Ne tedy od Byforda, ale hosta, Johana HeggaAmon Amarth. A pak že nejde po čtyřiceti letech přijít s něčím novým! (Nepočítáme-li teda za growling třeba opakování slova metalhead ze stejnojmenného fláku.) Příznačným nástupcem této jinak nepříliš zajímavé písně je epos „Sons of Odin“, který je naopak zase velice slušný a patří k tomu nejlepšímu z desky.

Bohužel po něm nastává období, řekněme, ne tolik povedených kusů, jež občas působí jen jako pouhá výplň. I když se mi i některé dosavadní skladby líbily o něco méně, stále bylo co poslouchat. V případě „Sniper“ (jednodušší, rychlejší), „A Wizard’s Tale“ (epičnost na hranici kýče, vtíravá kytara) i „Speed Merchants“ (prvoplánová závoďárna) tento element docela schází a spíše převládají negativní pocity. Poslední jmenovaná z nich ale vychází nejlépe. Závěrečná děkovačka všem bedňákům „Roadie’s Song“ už zase šlape bez problémů. Úplně poslední je však syrová verze „Nosferatu“, ta ale nic moc odlišného od konečné verze nepřináší.

Saxon si s „Thunderbolt“ ostudu rozhodně neuřízli, naopak ukázali, že svoji laťku si stále drží a s novým materiálem vhodně navazují na předchozí tvorbu. Vzhledem k tématu většiny textů a důrazu na tvorbu atmosféry přibylo trochu powermetalových vlivů, avšak aniž by to nějak uškodilo zavedenému stylu kapely. Přestože klasická díla Saxon zůstávají v nedohlednu, „Thunderbolt“ určitě potěší všechny fanoušky a příznivce klasického metalu.


Accept – The Rise of Chaos

Accept - The Rise of Chaos

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Die by the Sword
02. Hole in the Head
03. The Rise of Chaos
04. Koolaid
05. No Regrets
06. Analog Man
07. What’s Done Is Done
08. Worlds Colliding
09. Carry the Weight
10. Race to Extinction

Hrací doba: 46:18

Odkazy:
web / facebook

Tuším, že každý fanda metalu zaznamenal doslova triumfální návrat Accept na scénu. Narukování Marka Tornilla, jakkoliv se mohlo zdát naivní, bylo nakonec tím, co tuto legendu heavy metalu vrátilo plnohodnotně na scénu. Od vydání dnes už přelomového alba „Blood of the Nations“ z roku 2010 jsou k nezastavení a letošní „The Rise of Chaos“ je už čtvrtou studiovkou s Tornillem za mikrofonem.

Je pravdou, že ani „Stalingrad“, ani „Blind Rage“ nedokázalo kvalitativně dostihnout svého předchůdce, přesto stále obsahovalo skvělé kusy poctivého germánského metalu. Skladatelská dvojice BaltesHoffmann to v sobě jednoduše má, avšak při pozornějším poslechu si lze všimnout, že těchto vyloženě skvělých písní od desky k desce ubývá. A ani „The Rise of Chaos“ tento „trend“ nemění.

Už u posledního „Blind Rage“ jsem si říkal, že dát tomu možná trochu více času a počkat na další nápady, mohla z toho být přeci jenom povedenější nahrávka. U letošního alba jsem o tom přesvědčený ještě více. Accept se tu totiž opakují a takřka žádná skladba jednoduše nemá parametry té pravé metalové hymny, jichž tato kapela stvořila hned několik. V porovnání s předchozími plackami působí „The Rise of Chaos“ jako chudý příbuzný. Samozřejmě, „The Rise of Chaos“ je prostě klasický Accept, což jim jen těžko lze mít za zlé. Možná si nastavili laťku příliš vysoko. Ta se při vzpomínce na „Blood of the Nations“ bude jen těžko přeskakovat. To ovšem nic nemění na faktu, že nápady zjevně docházejí, jinak si nelze toto dílko vysvětlovat.

Na obranu Accept je nutno říci, že zdaleka nevytvořili žádný škvár. Zkrátka bych to viděl tak, že se kapela snaží kout železo, dokud je žhavé, a tak vydává desky, aniž by byly napěchované tak kvalitním materiálem, jako bylo návratové „Blood of the Nations“. Nahrávky jsou to stále dobré, avšak v případě nového „The Rise of Chaos“ se už jedná o docela obyčejný průměr, jenž se v katalogu skupiny rychle propadne dolů.

Drtivá většina songů zapadne do Acceptích standardů, kdy nové skladby snadno zaměníte za ty starší, povedenější. Písně se od sebe prakticky liší jenom tempy, přičemž jedno je klasicky šlapavé a druhé je pak o něco rychlejší, s lehce powermetalovým nádechem. Z těchto rytmů se zde neuhýbá. Pravdou však je, že povětšinou je všechno jištěno vydařeným riffem, které Wolf Hoffmann prostě umí, a zdá se, že jich má v rukávu stále dost. Naopak refrény tu postrádají něco navíc a zdaleka nejsou tak chytlavé jako dříve. Změna na postu kytary (s příchodem Uwe Lulise) a za bicími (v podobě Christophera Williamse) je v podstatě neznatelná, což je dle mého soudu dáno tím, že se pánové na tvorbě nijak nepodíleli.

Pojďme si projít skladby a začněme těmi slabšími. Mezi ty patří třeba poněkud prvoplánová „What’s Done Is Done“ či závěrečná dvojice „Carry the Weight“ a „Race to Extinction“. Ty zároveň patří k tomu nejhoršímu, co Accept za dobu působení Tornilla v sestavě vydali. Takhle to zní docela děsivě, ale je zároveň dobré mít na paměti, že v ranku klasického heavy metalu je to v současnosti stále nadprůměr. Ke světlým momentům bych pak směle zařadil třeba klipovou „Koolaid“, hardrockově laděnou „Analog Man“ či titulní „The Rise of Chaos“. Zbytek písní je pak standardně odvedenou prací pod hlavičkou teutonic heavy metal.

Přestože jsem zde vypíchnul tyto skladby, stále značně zaostávají za peckami typu „Hellfire“, „Twist of Fate“ nebo „Final Journey“. Ani ty neobjevují Ameriku, ale představují Accept v tom nejlepším obrazu a skvěle sekundují jejich klasické éře z let osmdesátých, což se o letošním materiálu říci nedá. Zkrátka se to na „The Rise of Chaos“ úplně nesešlo a zdá se, že s každou nahrávkou nemůže být posvícení.

„The Rise of Chaos“ je tak nakonec rutinní záležitostí na pár poslechů, které vás spíš přimějí k puštění starších alb. A to je na značku Accept jednoznačně zklamáním. Nenašel jsem zde žádný zářez nepostradatelný pro budoucí koncerty, ani důvod, proč by se posluchač bez této placky neobešel. Desku lze jednoduše přeskočit a můžeme držet palce v dalším snažení. Věřím, že mají na daleko víc.


Malokarpatan – Nordkarpatenland

Malokarpatan - Nordkarpatenland

Země: Slovensko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 31.10.2017
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Nordkarpatenland
02. V okresném rybníku hastrman už po stáročá vyčína
03. Ked starého Bartolína ze šenku na táčkach zvážali
04. Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit
05. Nedlho po púlnoci opacha sa doplazila z dzíry
06. V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva
07. Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok
08. V rujnovej samote pocichu dumá lovecký zámek zvlčilého grófa
09. Na horárni ve folvarku šafári rohatý jáger
10. Ve starém mlyne čerti po nocách mariáš hrávajú

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

Klidně bych se nebál tvrdit, že Malokarpatan jsou cosi jako vycházející hvězda slovenské blackmetalové scény. V tomto ohledu stoupají podobně jako před několika lety čeští Cult of Fire (ačkoliv musíme sportovně uznat, že hlavním skladatelem je zde také Slovák), nabalují na sebe hromadu pozornosti, a to nikoliv jen na zaprděné československé scéničce, ale i v zahraničí. Vždyť letošní placku „Nordkarpatenland“ vydali Invictus Productions (kteří pod sebou dále mají namátkou Obscure Burial, Qrixkuor, Predatory Light nebo Malthusian a v minulosti vydali jména jako Bölzer, Negative Plane či Antediluvian). Ani nemluvě o tom, že do svého top-listu pro letošní rok album zařadil i sám Fenriz, haha!

Nicméně, já to Malokarpatan jen přeju – a to nejenom kvůli tomu, že je dobře, že si někdo venku konečně začíná pořádně všímat i blackmetalových kapel z někdejšího Československa. Primárním důvodem je, že formaci složené z ostřílených borců z kapel jako Krolok, Remmirath, Temnohor nebo Algor to parádně šlape. Ostatně, „Nordkarpatenland“ budiž snad dostatečným důkazem.

Skvělá (!) obálka z dílny slovenského talentu Dávida Glomby pod sebou ukrývá dva hlavní náladové i stylové proudy. Jedním je láska k oldschoolovému proto-metalu, která z „Nordkarpatenland“ čpí takřka na každém rohu. Pomalu víc než black metal hrají Malokarpatan blackový heavy metal – myšleno v tom nejlepším možném slova smyslu! Spousta riffů je fakticky regulérní hevík, ale se špinavějším blackmetalovým soundem a vychlastaným vokálem. Ani nemluvě o mnohých parádních kytarových sólech. Co si budeme povídat, je to kurevsky fajn a podobně jako u spřízněných Krolok (jejichž celá sestava hraje i v Malokarpatan) a na jejich letošním debutu „Flying Above Ancient Ruins“ je z toho na hony cítit, že těmhle chalanům vůbec není cizí láska k metalu staré školy. Akorát u Krolok se to projevovalo v trochu víc blackmetalovém hávu.

Co se onoho „hevíkaření“ týče, asi vrchol přichází v sedmé skladbě „Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok“, která se v jednom momentě vytasí s tak dokonalou vykrádačkou Iron Maiden, že lépe už to citovat snad ani nejde. Říkám sice vykrádačka, ale opět – myslím to jenom v dobrém, protože tohle do celkového ladění „Nordkarpatenland“ sedne jak prdel na hrnec a posluchače opravdu potěší. Paráda jak svině.

Druhým náladovým proudem „Nordkarpatenland“ mám samozřejmě na mysli rurální nádech muziky Malokarpatan. Slováci nepoužívají vyloženě folkové nástroje, přesto jejich hudbě nechybí výrazný vesnický ráz. Může za to množství různých folklórních případně atmosférických inter a meziher, s nimiž se ve větší či menší míře vytasí úplně každá píseň na desce. Některé z těchto atmo-chvilek jsou skutečně výstavní.

Malokarpatan

Vše jde ovšem ruku v ruce. Není to o tom, že by „Nordkarpatenland“ mělo dvě odlišné tváře. Dřevní riffování ve finále odpovídá tomu, co folklórní předehry načínají, a plnou měrou se podílejí na tom, že album jako celek působí krásně vesnickým a „vidláckým“ (opět v pozitivním slova smyslu) dojmem. Z „Nordkarpatenland“ je cítit atmosféra zapadlé vísky, kde lišky dávají dobrou noc, kde fotři po večerech v místním hostinci prolévají hrdlo kořalkou, kde se v lese za chalupou prohání nadpřirozená havěť a čerti v nedalekém starém mlýně po nocích mastí mariáš.

S „Nordkarpatenland“ panuje obrovská spokojenost. Deska boduje skvělou specifickou atmosférou, která je podle mě tím hlavním důvodem, proč na Malokarpatan letí tolik lidí v zahraničí – protože ta kapela dělá svou muzikou s nenahraditelnou lokální náladou. Master’s Hammer kdysi vyváželi okultní švejkovský black metal. Malokarpatan nyní začali vyvážet folklórní jánošíkovský black metal. A výsledkem je jedno z nejvýraznějších alb letošního roku v československém metalu.


Danzig – Black Laden Crown

Danzig - Black Laden Crown

Země: USA
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Black Laden Crown
02. Eyes Ripping Fire
03. Devil on Hwy 9
04. Last Ride
05. The Witching Hour
06. But a Nightmare
07. Skulls & Daisies
08. Blackness Falls
09. Pull the Sun

Hrací doba: 45:51

Odkazy:
web / facebook

Když už se tu objevila recenze na Doyla, nemůže chybět ani souputník Danzig. Tyto persony známé především díky kapele Misfits, vydaly svá sólová alba takřka ve stejný čas. Co se týče Danziga, jedná se už o jedenáctou studiovou nahrávku. I z tohoto důvodu je jeho stejnojmenná kapela Danzig dlouhodobě zavedené těleso, jehož první čtyři počiny se dnes dají označit za už klasické kousky prověřené časem. Kariéra Danzig si poté prošla i méně výraznými momenty, z čehož se v mých očích dostala až s deskou „Deth Red Sabaoth“ z roku 2010. Posledním studiovým dílem je však dva roky staré „Skeleton“ složené pouze z cover verzí. Pořádným následovníkem je tak až letošní „Black Laden Crown“.

Album trpí několika nešvary, přičemž tím signifikantním je prostá nuda. Celá placka má tři čtvrtě hodiny a vlastně se tu nic moc neděje. Žádná z písní nevybočuje, většina se prostě jen line z reproduktorů a nemá parametry na to získat si větší pozornost. Největší problém vidím v tom, že samotný Glenn Danzig zní tak utrápeně jako nikdy předtím. Vím, že k jeho stylu podobný projev patří a rozhodně se nemá jednat o veselou desku, ale v nějaký pasážích to zní, jako by to bylo jeho poslední. Co hůř, nepomáhá mu ani produkce, která „Black Laden Crown“ dokonale popravuje. Takhle špatný mix aby posluchač pohledal. Danzigův vokál přehlušuje všechno ostatní, takže to vlastně zní jako karaoke někde v baru. Nevím, jestli zpěv nahrával jinde než zbytek kapely, ale zní to prostě příšerně. Ještě pozoruhodnější je fakt, že vlastně zní jinak i v jednotlivých skladbách.

Za výsledným zvukem přitom stojí velezkušený Howie Weinberg či Chris Rakestraw. Ten v nedávné době nahrával třeba „Dystopia“Megadeth či „Bloodlust“ od Body Count, se kterými nebyl problém. No, a mimo jiné také dvě předešlá alba Danzig. Ono je pravda, že ani ta nezněla nijak super, z čehož usuzuji, že je to prostě přání kapely, potažmo Glenna Danziga. Na druhou stranu, zvuk je to originální, ale tady je to prostě přes čáru. Zadáním možná bylo zachovat dravost, ale Danzig už nehraje punk a skladbám by prospěl vyspělejší zvuk, z nějž vás po chvíli nebolí uši. To, že spousta jeho fanoušků stráví takovou lo-fi nahrávku, jakou je „Evilive“ od Misfits, je jiná věc v úplně jiném kontextu. I když stálo „Deth Red Sabaoth“ zvukově taky za starou belu, pořád obsahovalo skladatelsky dobré písně, což není případ „Black Laden Crown“.

Celé album je vlastně takový smutný umíráček, že by se za to nestyděla ani kdejaká funeral-black formace. Bohužel, zde to působí až směšně a je mi líto, že tyto úšklebky způsobuje právě sám Glenn Danzig. Jestli má třeba první a titulní „Black Laden Crown“ nalákat na poslech, což by asi měla, tak se jí to sakra nedaří a posluchač má spíš chuť tohodle ztrápeně vyjícího psa a utahanou kytaru vypnout. Ano, lépe vypnout, protože přeskočením písně si moc nepomůže. Následující „Eyes Ripping Fire“ má sice slušný náběh na něco lepšího, ale za celou stopáž se to nepodaří naplnit. Nakonec je z toho nudná přešlapovaná okolo banálního riffu, kterou trochu probere až závěrečné sólo. Ani takový riffmaster (alespoň v minulosti) jako Tommy Victor se nedokázal na „Black Laden Crown“ předvést s ničím pamětihodným.

Nejblíže k nějakému úspěchu má asi singlovka „Devil on Hwy 9“. Ta vyniká svojí přímočarostí a jednoduchým refrénem, ale na druhou stranu je tak prostá, jak jen být může. Chybí rafinovanost, jíž Danzig ve svojí tvorbě oplývali. Zajímavou zůstává následující dvojička „Last Ride“ a „The Witching Hour“, které tvoří alespoň nějakou atmosféru temně bluesového výletu. V podobném duchu se nese ještě závěrečná „Pull the Sun“ s dobrou melodií a povedeným kytarovým sólem. Zbytek nevyjmenovaných skladeb je škoda detailněji rozepisovat, jelikož jsou zmarem protahujícím konec nahrávky.

Dalším často zmiňovaným faktem o „Black Laden Crown“ byla účast několika bubeníků. Na desce se po dvou písních představili Johnny Kelly a Joey Castillo, po jedné pak Dirk Veurbeuren a Karl Rokfist. Zbytek nabubnoval sám Glenn Danzig. Poznáte však rozdíl? Nevědět to, ani vás to nenapadne. A i když to víte, je to stále spíš detail pro fajnšmekry.

Nejlépe „Black Laden Crown“ popisuje asi slovo zklamání. Měl jsem jistá očekávání a ta nebyla naplněna. Při psaní závěrečného verdiktu si říkám, jestli to náhodou není vlastně úplně nejhorší počin v historii kapely. Dost možná je. I nechvalně proslulého „Blackacidevil“ si nakonec cením víc, jelikož se alespoň snažilo o něco nového, přestože se to moc nepovedlo. To letošní novinka sice zní jako Danzig, jenom prostě stojí za hovno. Pomyslným hřebíkem do rakve je pak samotný obal alba, jenž jako by předznamenával, že tohle nejspíš nebude příjemný zážitek.


Doyle – Doyle II: As We Die

Doyle - II As We Die

Země: USA
Žánr: heavy metal / horror punk
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Monsterman Records

Tracklist:
01. Kiss Me as We Die
02. Beast Like Me
03. God of Flies
04. Run for Your Life
05. Darkside
06. Witchcraft
07. King of the Undead
08. Virgin Sacrifice
09. We Belong Dead
10. Show No Mercy
11. Dark Gods Arise
12. Blood on the Axe
13. Night of Sin

Hrací doba: 45:54

Odkazy:
web / facebook

Některé kapely jsou složeny z tak silných a charismatických postav, že si nelze s jejich odchodem ani pokračování představit. Takovým tělesem jsou kupříkladu Misfits, kde figurovala (a nyní zase figurují) tři silná jména – Danzig, Doyle a Jerry Only. Po postupném odchodu prvních dvou jmenovaných kapela ztratila veškerou relevanci. Studiově i koncertně. Na druhou stranu tu máme sólové kariéry, do které se pustil právě i Paul Caiafa známější pod přezdívkou Doyle Wolfgang von Frankenstein. Po vedlejší kapele Gorgeous Frankenstein založil formaci Doyle, se kterou v roce 2013 vydal první album „Abominator“. A nebylo to špatné. Jeho pokračování vyšlo letos pod názvem „Doyle II: As We Die“.

Sestava prošla několika změnami, kdy kromě ústředního činitele zůstal pouze zpěvák Alex Stroy, což považujme za dobrou zprávu, jelikož právě on odváděl na „Abominator“ skvělou práci. Ostatně, s Doylem se zná už i z předchozího uskupení, takže si podle všeho sedí. Post bubeníka se mezi oběma deskami několikrát obměnil, stejně tak basista. Důležitým prvkem je samozřejmě samotný kytarista Doyle. Svým alterem egem jasně odkazuje na časy s Misfits, přesněji řečeno na éru s Gravesem za mikrofonem, kdy se celá kapela stylizovala o něco více do komiksových postav a změnila svůj zvuk.

Jestli tedy lze najít nějaké hudební odkazy na Misfits, pak na Gravesovu éru. Pakliže znáte placku „Abominator“, víte přesně, jak zní i její pokračování. Nic se od té doby nezměnilo. Namísto leckdy očekávaného punku převažuje metal, a to docela výrazným způsobem. Od doomových úvodů a meziher se hudba občas dostane až k thrashovým atakům, přičemž se po většinu času drží ve středním tempu s chytlavým groovem. Z horror punku těží především texty, které jsou dětinské až stupidní, ale to už k žánru prostě patří. Hlavní je, že to funguje dohromady a netahá to příliš za uši. Naopak je to vlastně zábava a zapadá to vhodně do celého konceptu. Oproti debutu je tu však přeci jenom posun, kdy se na „Doyle II: As We Die“ nachází daleko více melodických pasáží, zejména v refrénech, jasně evokujících klasický horror punk a jeho ovlivnění rockabilly.

Co se týče hudebního umu, „Doyle II: As We Die“ rozhodně není tím pravým albem, chcete-li se kochat, jak interpreti sjíždí všechny stupnice. Je to především dobře poskládaná oddechovka, s několika momenty, ke kterým se rádi vracíte, a refrény, jež se se snadno pamatují a s vervou zpívají na koncertech. Sám Doyle není zrovna kdovíjaký kytarista, což sám s klidem potvrdí. Dle svých slov neumí zahrát nic jiného než své vlastní skladby, plus dva fláky od Ramones. A na jakou to vystačilo kariéru.

Silnou částí „Doyle II: As We Die“ je jeho začátek. První tři skladby dají hned vědět, co od alba čekat, a jsou skvělou pozvánkou k poslechu. Vše pak vyvrcholí klipovkou „Run for Your Life“. Ta byla velice vhodně zvolena jako hlavní reprezentant placky, jelikož se skutečně jedná o to nejlepší z nabídky třinácti písní. Kouzlo zvuku Doyle dle mě tkví především v kontrastu mezi tvrdostí a jemnou melodičností. Většina písní má těžký agresivní základ, který často doplní prostupnější linky, ať už se jedná o zpěv či kytaru. Nijak se tu nešetří kopáky či klasickým drcením struny E, přesto má hudba zajímavě houpavý groove a v kombinaci s chytlavým frázováním a zpěvem je to kolikrát hodně cool. Naopak otravným se velice brzy stane kvílení kytar, které si Doyle vyloženě užívá.

Ne všechno je tu ovšem hitovka jako „Run for Your Life“. Od umírněného popěvku „Witchcraft“ nastává poněkud hluchá pasáž několika nudnějších písní postrádajících výraznější oživení. Výjimkou je sedmá „King of the Undead“, v níž se příjemně mísí pomalejší a rychlejší tempo, zbytek je ale spíš standardem produkce Doyle. Probrání přichází s předposlední „Blood on the Axe“, což je vlastně docela obyčejná thrashově-punková divočárna, avšak plnící svůj účel. Stejně tak poslední „Night of Sin“ je další povedenou skladbou v podobném duchu.

Doyle

Ve výsledku je „Doyle II: As We Die“ tak půl na půl. Složit dobrou píseň tahle kapele rozhodně umí, ale výsledný dojem je trochu pokažený průměrnými skladbami. Obohacení o melodické pasáže kvituji jako plus, díky němuž je pro mě druhá studiovka Doyle o chlup lepší, než byla ta první, ale k dokonalému výtvoru má pořád daleko. Příště by možná pomohlo zvolit méně materiálu, ale o to kvalitnějšího. Uvidíme, kdy případné příště bude. Třeba se borci odhodlají ke složení nových hitů pro Misfits