Archiv štítku: heavy metal

Deathless Legacy – Dance with Devils

Deathless Legacy - Dance with Devils

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Dance with Devils
02. Join the Sabbath
03. Heresy
04. Witches’ Brew
05. Headless Horseman
06. The Black Oak
07. Lucifer
08. Voivode
09. Curse of the Waltz
10. Devilborn
11. Creatures of the Night

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

S Deathless Legacy jste se na našem internetovém plátku již mohli setkat. Pro neznalé doporučuji se zaměřit na první slovo v jejich názvu. Ještě dodám, že jsou z Itálie. Stále nic? A co název Death SS, tedy italská metalová kultovka Stevea Sylvestra. Ano, právě Deathless Legacy začínali jakožto jejich tribute band a roku 2013 se odhodlali k vlastní tvorbě. „Dance with Devils“ je tak jejich třetí řadovkou během čtyř let, což je slušné tempo, kór v dnešní době, kdy se vzdálenosti mezi deskami spíš zvětšují.

Zmíněním kapely Death SS v podstatě vyplývá základní kostra jejich soundu. Ovšem zatímco Death SS okolo sebe měli tu auru tajemna, obskurnosti a tak dále, Deathless Legacy jsou čistá zábavovka. To slovo si nevykládejte nijak špatně, rozhodně není řeč o hudební úrovni vesnických tancovaček, ale z hudby na „Dance with Devils“ nepramení nic jiného než snaha zazpívat si těch několik refrénů a rytmicky si klepat nohou. Vzhledem k jejich vzezření věřím, že kapela se ukáže v plném světle naživo. Ostatně celé uskupení má sedm členů a mezi nimi jsou i dvě performerky, tedy dá se říci herečky, které pravděpodobně slouží k dotvoření kulisy a zabavení diváka. Stejně tak za mikrofonem se nachází žena, řečená Steva La Cinghiala. Její hlas zní klasicky rockově, trochu nakřáple, ale častokrát ukáže i svoji čistou podobu, a vlastně když se nad tím zamyslím, tak právě zpěv táhne celé Deathless Legacy dopředu, a to hlavně v refrénech. Ono se toho v jednotlivých slokách neděje zas tolik; většinou skladba nějak začne, přijde na řadu sloka a pak vyvrcholení v podobě refrénu. Právě na zapamatovatelných refrénech tohle album stojí, některé jsou povedené některé o něco méně. Je tu tedy ke slyšení ta nejběžnější hudební formule.

Zase nemohu tvrdit, že se tu mimo refrénů neděje vůbec nic, to určitě ne, Deathless Legacy občas z heavíku zabrousí k power metalu, tu k symphonic metalu a občas dokonce až do progresivnějších vod. To zejména na popud teatrálnosti, kterou v sobě mají. Ostatně to jde ruku v ruce s jejich vzhledem. Trošičku mi v tomhle připomínají britské Hell, jen o několik úrovní dozadu. Smysl pro dramatično tu působí spíš úsměvně, ale vokalistka to zvládá naprosto bez problémů. Většina těchto efektů navíc stejně v hlavě nezůstane a song se opět upne ke svému refrénu. Výrazným prvkem jsou zde také klávesy, přestože slouží především jako podkres a snad nikdy nevyplují zcela na hladinu jako hlavní instrument, tvoří nedílnou součást zvuku. Tu a tam jdou trochu na nervy, ale většinou se drží na uzdě, záleží ovšem, jak velikým milovníkem tohoto nástroje jste.

Naopak hodně v pozadí jsou tu kytary a vůbec celá rytmická sekce je tak nějak nevýrazná. Už dlouho se mi nestalo, abych si po tolika posleších nepamatoval z desky jediný kytarový riff. No, tak „Dance with Devils“ se to povedlo. Fakt nevím, jestli jsem se tak moc při jejich poslechu nesoustředil, ale nemohu si pomoct. Jinak trošičku vtipný mi přišel název, vcelku nudné písně „Voivode“, při které jsem měl v hlavě myšlenky na „Nothingface“ a slova „Ó, Voivode, jak bych si tě poslechl“, takže asi tolik k oné pozornosti, he he.

Deathless Legacy

K těm povedenějším zářezům patří například úvodní „Joint the Sabbath“, v níž se ihned promítnou výše psané vlivy, dále trochu agresivnější klipovka „Witches‘ Brew“ nebo výpravná „The Black Oak“. Většina skladeb se pohybuje ve stejném ranku, není tu žádný kousek, co by kvalitou vyčníval, spíš se dá říct, že když vás chytne jedna, tak s velikou pravděpodobností také zbytek. Pakliže ne, tak samozřejmě nastává pravý opak. Texty se týkají nadpřirozena či hororových povídaček, což opět plně koresponduje se samotnou prezentací kapely a asi to nikoho nepřekvapí.

Pokud chcete nějakou odpočinkovou věc, u které se nemusíte proplétat složitými kompozicemi či přemýšlet, co tím asi chtěla kapela říct, je „Dance with Devils“ vhodným kandidátem na poslech. Heavymetalové standardy nepodlézá a neuráží, nelze však čekat hluboký životní zážitek, na to si Deathless Legacy ale ani nehrají. Naživo to může být potěšující zážitek a hlavně show, ze studia je to standard, k němuž se s největší pravděpodobností vracet nebudu.


Kreator – Gods of Violence

Kreator - Gods of Violence

Země: Německo
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light

Hrací doba: 51:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.

Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.

Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.

Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.

Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.

O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.

„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.

Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.


Druhý pohled (Zajus):

Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.

Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.


Ur – Hail Death

Ur - Hail Death

Země: Polsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 19:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Polská blackmetalová scéna v novém tisíciletí hodně vyrostla a mnohými je nyní považována za jednu z těch, které táhnou celý styl kupředu. Z jistého úhlu pohledu se není čemu divit, když se tu utvořila doslova líheň formací, jež se žánru chápou progresivním a inteligentním způsobem. Ne nadarmo jsem to už v nejedné recenzi pracovně zaštítil škatulkou „chytrý polský black metal“. Dnes se podíváme na další novou kapelu (byť zde hrají poměrně zkušení borci) z této země, tentokrát však takovou, jež do onoho pomyslného šuplíčku spíš nepatří. Přístup Ur z města Lešno v západním Polsku je totiž mnohem přímočařejší.

Polská trojice ovšem neprodukuje ani žádnou bestiální zběsilost. Jedná se spíše o šlapavou blackmetalovou jízdu mnohdy načichlou heavy metalem. Vlastně bychom tomu klidně mohli říkat i black’n’roll, jestli se vám to takhle líbí více. Jisté však je, že na debutovém minialbu „Hail Death“ se jede na vlně docela chytlavé rytmiky a kytarových riffů, jimž odpich a tah na bránu rozhodně nechybí.

To je většinovou náplní „Hail Death“, ale aby to nebylo až tak fádní, sem tam nějaké ozvláštnění se také najde. Třeba pasáže ve třetím tracku „Let the Darkness Come“ sypou víc pravověrně, úvodní „A Dying Star“ je zase trochu pomalejší a hraje spíš na atmosféru, najdou se ale i kytarové motivy, při nichž si člověk může vzpomenout třeba na Marduk. Náladotvornější momenty však nabídne i úvod čtvrtého válu „Total Inertia“ nebo naopak závěr finální „Infinity“. Ty „hitové“ pasáže ale dle mého pocitově převažují a jsou tím hlavním, co jsem si z „Hail Death“ odnesl.

A jak se to má s vlastní kvalitou? Ur nehrají vůbec zle a nemám problém uznat, že jim to šlape vážně zodpovědně. „Hail Death“ se poslouchá úplně na pohodu a rozhodně vás neznechutí. Na druhou stranu mě minialbum nedokázalo ani nadchnout. Několikrát jsem placku otočil a je to v cajku, nohou do rytmu jsem klepal skoro pokaždé, ale něco mi říká, že víc se toho na „Hail Death“ nenachází. Hraje jim to dobře, ale strhnout Ur bohužel (ještě?) neumí.

Jinými slovy, neměl jsem s „Hail Death“ žádný problém, ale když nebudu chodit kolem horké kaše, moje dojmy jsou jaksi neutrální a nemám potřebu to poslouchat dále. Pustit si to klidně můžete, ale že bych vás přemlouval, abyste neváhali už ani minutu a běželi si to sehnat… to si schovám na jindy.


Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Grave Digger – Healed by Metal

Grave Digger - Healed by Metal

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Healed by Metal
02. When Night Falls
03. Lawbreaker
04. Free Forever
05. Call for War
06. Ten Commandments of Metal
07. The Hangman’s Eye
08. Kill Ritual
09. Hallelujah
10. Laughing with the Dead

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Grave Digger křižují pole heavy metalu již pěknou řádku let a mají na svém kontě několik zásadních alb. Vlastně patří k těm málo kapelám, jež dokázaly stvořit silné desky na začátku kariéry, někde uprostřed, ale i v posledních letech. K těm patří zrovna ta minulá, „Return of the Reaper“. Obměnu v kapele zaznamenala pouze pozice klávesisty, smrťáka, kterou má nyní na starost Marcus Kniep. Nejedná se tedy zrovna o tu nejdůležitější změnu, vzhledem k tomu, že předchozího klávesistu snad nikdo nikdy neviděl bez onoho kostýmu, a především klávesy nepředstavují dominantní prvek skupiny. Němci tak drží jádro kapely stejné už po dobu osmi let a letos představují svůj osmnáctý řadový přírůstek.

Album je odpáleno titulní skladbou „Healed by Metal“, což působí jako sázka na jistotu. Pochodový rytmus doplněný o lehce zapamatovatelný refrén představuje v tomto žánru již poměrně zažité klišé a celá píseň vyznívá jako pokus o další metalovou hymnu. Bohužel u pokusu také jen zůstává. Další otřepané klišé se nachází v lyrické stránce, která se samozřejmě zabývá metalem, tedy obdivem k žánru jako takovému. K tomuto tématu se Grave Digger ještě vrací a to v šesté „Ten Commandments of Metal“, jež je dle mého soudu nejslabším kouskem desky. Na neustálé halekání o pravosti toho či onoho metalu nejsem nijak zvědavý, ale pravdou je, že to k tomuto žánru už tak nějak patří. Je ovšem třeba zdůraznit, že v polovině 80. let to s opusy jako „Heavy Metal Breakdown“ mělo zcela jinou atmosféru a účinek. Ony ostatní texty nejsou také přímo básněmi či četbou na přemýšlení, avšak svou existencí mě nijak nezarážely a nemusel jsem se při jejich poslechu ušklibovat.

Druhá „When Night Falls“ zvyšuje tempo a představuje příjemnější tvář skupiny. Opět se opírá o chytlavý refrén podobně jako druhá „Lawbreaker“. Ta se po motorkářském intru uvede klasickým riffováním typickým pro Grave Digger. To, že Axel Ritt na kytaru umí, stihl ukázat na předchozích počinech, kde stvořil několik dnes už koncertních jistot. Což o to, kytarová sóla se drží stejných postupů a kvality jako u předchůdců „Healed by Metal“, ale překvapením je nedostatek zapamatování hodných riffů, jichž je na novince jako šafránu. Při poslechu „Free Forever“ se nemohu zbavit dojmu, že jsem pustil „Solid Ball of Rock“ od souputníků Saxon, jímž je ústřední kytara a celkové tempo skladby inspirováno až až. Podobný dojem ve mně vzbuzuje „Call for War“. V ní vynikají zajímavě se střídající polohy hlasu Chrise Boltendahla, nicméně v hymnickém refrénu mi v hlavě ihned naskakuje klasika od hrobníků „The Dark of the Sun“ s takřka totožnou melodií. Tyto postřehy skutečně nejsou žádným hnidopišstvím či hledáním shody za každou cenu. Od prvního poslechu a od té doby s každým dalším je to výrazně slyšet. Mě, jakožto fanouška Grave Digger, toto nemilé zjištění udivilo, jelikož se mi to v souvislosti s touto kapelou dříve nestalo, nebo si přinejmenším nevzpomínám.

Za pomyslné vrcholy desky můžu označit „Kill Ritual“ a „The Hangman’s Eye“. Nejedná se o skutečné zářezy, které bych od Grave Digger čekal, jednoduše se jedná o dvě skladby, jež něčím vyčnívají. „Kill Ritual“ má ale ve své melodii hitový potenciál hodný místa v koncertním setlistu, kdežto druhá jmenovaná patří k tvrdším věcem s temnou atmosférou. Dva poslední záchvěvy se nachází někde v průměru tvorby kapely, avšak zrovna v „Hallelujah” se nachází riff a kytarové sólo patřící k tomu nejlepšímu, jen je škoda, že je píseň zazděná stupidním refrénem, z nějž kvůli neustálému opakování až bolí hlava. Vygradování alba či závěrečná třešnička na dortu se tak nekoná.

„Healed by Metal“ je na rovinu zklamáním. Hrobaři si nevykopali přímo svůj hrob, ale na řadovku vydanou po třech letech obsahuje tuze málo idejí, které by opravdu stály za zveřejnění. Jistě, pořád to zní jako Grave Digger, méně náročný fanoušek může být dokonce spokojený, jenže po tříročním čekání bych čekal větší nápaditost. Parta okolo Chrise Bolthendala stvořila album plné průměrných písní s občasnými výkyvy jak nahoru, tak dolů. Chybí záchytný bod či moment, který by nutil si novinku poslechnout vícekrát a vůbec se snažit do ní více proniknout. Obávám se, že zde není co objevovat. Plusem „Healed by Metal“ je bezpochyby jeho délka (či spíše krátkost), díky níž ho i bez většího zájmu sjedete na jeden poslech celé, jelikož když vás nějaká píseň nebaví, tak zjistíte, že za chvíli končí, a tak to prostě necháte být.

Grave Digger

Rozhodně však nelze nad kapelou lámat hůl. Současná sestava má za sebou nyní čtyři nahrávky, první „The Clans Will Rise Again“ považuji za velice zdařilý počin, stejně tak minulé „Return of the Reaper“ nabízelo kvalitní materiál. Mezi těmito dvěma vyšlo slabé „Clash of the Gods“ a nyní máme další nevalné „Healed by Metal“. Jestli tak Grave Digger udrží tento trend, příští album by opět mělo znamenat posun výše. Byl bych velice rád, kdyby se vrchní textař a nadšenec do historie Chris Boltendahl opět pokusil o koncepční opus, protože ty tahle kapela prostě umí.


Törr – Black ‘n’ Roll

Törr - Black 'n' Roll

Země: Česká republika
Žánr: thrash / black / heavy metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Krajina snů
02. Hombre
03. Údolí nářků
04. Proroctví
05. Mr. Dat
06. Už dost
07. Chceme ven
08. Iluze
09. In nomine ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Po pěti letech tu máme nové album skupiny Törr. Co od takové zprávy čekat? Předně nelze očekávat neočekávané. Současná pozice Törru je pevně daná jejich nesporným historickým otiskem ve vývoji české metalové hudby, kdy v určité době byli vlajkonoši celé scény. Ambice na obnovení této pozice či výraznou změnu stylu již kapela zřejmě nemá, ostatně s experimenty si Törr také užili své. Z mého pohledu lze tedy očekávat především lepší album než to minulé, „Tempus fugit“, jímž trojice HerešSladkýBartoš rozhodně neoslnila, a má tak co napravovat.

Prvně bych chtěl ocenit docela chytrý název. Už bylo vedeno spousty a spousty diskuzí na téma zaškatulkování Törru, který se ortodoxním blackmetalistům nezdál řádně black a tak dále. S názvem „Black ‘n’ Roll“ jako by skupina dávala jasný vzkaz, jak se celá věc má, rozhodně pak tedy v případě několika posledních alb, kdy o black metalu nemůže být řeč. Na druhou stranu to není kdovíjak poutavý název, ale lepší než třeba „Špinavej rock ‘n’ roll“, že. Avšak byly tu už placky s názvy „Black Metal“ nebo „Death Metal“ a jakou udělaly díru do světa.

Mou pozornost také přilákalo oznámení o přijetí čtvrtého člena, kytaristy, Radka „Reddyho“ Kroce. Tato spolupráce však neměla dlouhého trvání. Po pár koncertech přišlo další oznámení, že se pokračuje opět ve třech. Do nahrávacího procesu se tak nestihl zapojit, což ovšem ani nebylo v plánu. Celé mě to zaujalo zejména z důvodu mé naivní představy napodobení čtyřčlenného Törru, jako tomu bylo kupříkladu v poměrně dekadentních letech „Institutu klinické smrti“, léta Páně 1991.

Black ‘n’ Roll začíná tajemnou recitací Oty Hereše, která přechází v povedený otvírák s velice chytlavým refrénem. Právě o tyto lehce zapamatovatelné refrény není na celé novince nouze. Hned další „Hombre“ je dalším příkladem. Hudebně nenabízejí nic překvapivého, obě skladby se nesou v rychlejším tempu a jsou protkané klasickými thrashovými riffy. Na bubnování Radka Sladkého jsem poměrně alergický, hlavně jeho nasazování kopáku s železnou pravidelností téměř do každého refrénu. Velkým plusem je zapojení dalšího hlasu do tvorby. Honza „Bárt“ Bartoš se tak poprvé projevuje nejen basou, ale i zpěvem. Nejedná se pouze o doplnění Herešova vokálu v refrénech, ale rovnou o odzpívání celých skladeb.

Hned ve třetí „Údolí nářků“ se jejich hlasy po slokách střídají. Právě s tímto kusem začíná deska pozvolna stagnovat a působí trochu stereotypním až unylým dojmem. Singlová „Proroctví je vyloženě nudným standardem, podobně je tomu s písní „Už dost“, kde jako host posloužil svým hlasem Protheus z kapely Dymytry. Z výtvoru je to bohužel lyricky cítit. Ostatně texty jsou jako na houpačce, od povedených až po ty na hranici průseru. Rozptýlením je „Mr. Dat“ (z názvu lze vycítit velkou kreativitu), jednoznačně největší kvapík, bohužel nudný. Vysvobození přichází až s „Chceme ven“, prvním hlavním pěveckým číslem Bárta. Song je to povedený stejně jako „In nomine ira“ opět odzpívané Bártem. Z konce alba si ještě zaslouží vypíchnout „Svět jiných“, který by svojí náladou a tématem možná fungoval lépe jako úplný závěr. Tento úkol dostala baladická „Jen si přej“, čímž Törr opakuje závěrečnou formulku předchozího „Tempus fugit“ a opět ne zcela zdařile.

Törr

Moje očekávání bylo přese všechno naplněno. „Black ‘n’ Roll“ celkem snadno překonalo svého předchůdce, a to jak kvalitou zvukovou, tak kvalitou skladeb, což rozhodně není důvod ke kdovíjakému jásání. Po minulém počinu jsem měl strach, aby Törr nesklouzli do nevábné produkce typické pro tuzemské zábavové kapely, což se naštěstí nestalo. Dá se říci, že navazuje na styl stanovený comebackovým „Made in Hell“. Hodně tomu napomohlo zapojení baskytaristy Bárta jakožto dalšího hlasu a jasné cílení na chytlavost písní, což se povedlo bez známek vlezlosti. I přesto se na desce nachází několik vyloženě slabých a hluchých míst, která při dalším přehrání s radostí přeskočím. Törr má v „Black ‘n’ Roll“ především několik dalších aspirantů na zařazení do setlistu a důvod vyrazit na koncerty, nikoliv zlom v kariéře. V kapelním katalogu se jedná o průměrný počin, přesto jako vizitka současné sestavy obstojí solidně.


Damnation Gallery – Transcendence Hymn

Damnation Gallery - Transcendence Hymn

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Masked Dead Records

Hrací doba: 17:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masked Dead Records

Damnation Gallery je začínající italská parta, která se letos odhodlala se poprvé ucházet o přízeň posluchačů. Posloužit jí k tomu má pilotní minialbum s názvem „Transcendence Hymn“, jež jasně určuje směřování kapely – do vod hororově laděného heavy metalu. To je záležitost, jaká má zrovna v Itálii docela tradici, takže nakonec proč ne…

Od začínajících formací samozřejmě člověk většinou neočekává zázraky a já osobně jsem je nečekal ani od Damnation Gallery. A také jsem je nedostal. Italové smrdí (pod)průměrem a laciností – vlastně úplně stejně jako obálka „Transcendence Hymn“, která tak svým způsobem náplň vlastního disku vystihuje poměrně přesně. Téma a směřování možná špatné není, ale provedení silně pokulhává.

Nijak zvlášť nepřekvapí, že z produkce Damnation Gallery je cítit silné ovlivnění jinými jmény. Kdybych chtěl být velká svině, tak bych řekl, že „Transcendence Hymn“ zní jako béčková Cadaveria, a to nejen kvůli zpěvačkám, jejichž hlas je mnohdy podobný. Samozřejmě lze ale vystopovat i ozvěny matadorů jako Mercyful Fate nebo Death SS (což už vůbec nepřekvapí… kdo to kdy slyšel, aby u hororově laděného metalu z Itálie nebyl cítit vliv Death SS) a třeba v titulní „Transcendence Hymn“ není problém zaslechnout také citace Iron Maiden.

Ale čert vem, co jiného je v tom slyšet. Však nikdo nespadl jen tak ze vzduchoprázdna, úplně všechny současné kapely musejí z něčeho vycházet – a kdo tvrdí, že ne a že hraje vybroušený originál, tak kecá. Větší problém vidím v tom, že ten materiál je prostě a jednoduše slaboučký. „Transcendence Hymn“ je nacpané omšelými triviálními riffy, písničky jsou průhledné a nezáživné, sóla člověka nevytrhnou, rytmika rovněž ne a ani zpěvačka Scarlet nepředvádí nic extra omračující, naopak je v některých momentech lehce otravná. A celé to nezachrání skutečnost, že navzdory všem výtkám není „Transcendence Hymn“ tak příšerné, aby bylo za hranicí poslouchatelnosti. Ale to je vcelku chabá záplata.

Abych to dále neprodlužoval… Damnation Gallery mě se svou tvorbou nijak nezaujali. Přišel jsem, slyšel jsem a nepozvracel jsem se, ale to je asi tak jediná pozitivní věc, co o tom mohu říct. Stačilo mi, nyní jdu zas o dům dál a na adresu Damnation Gallery už se nehodlám vracet…


Kissin’ Dynamite – Generation Goodbye

Kissin' Dynamite - Generation Goodbye

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Generation Goodbye
02. Hashtag Your Life
03. If Clocks Were Running Backwards
04. Somebody to Hate
05. She Came She Saw
06. Highlight Zone
07. Masterpiece
08. Flying Colours
09. Under Friendly Fire
10. Larger Than Life
11. Utopia

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

Heavy metal je muzika, na níž jsem vyrostl, ale v posledních letech mě vesměs přestala bavit. Mám nějaké své oblíbence, takové ty staré známé, které poslouchám už dlouho (a jsem si vědom toho, že mnohé z nich z nostalgie), ale hledat nová jména mě neláká a nedělám to. Snad i proto, že kdykoliv jsem to zkusil, odcházel jsem zklamán, neboť současný heavy metal dle mé empirické zkušenosti zoufale postrádá jakoukoliv invenci a vesměs se jedná jen o recyklování již vymyšleného.

Aniž bych si chtěl odporovat, tak i navzdory tomu, co jsem právě řekl, přece jen existuje několik málo mladších heavymetalových kapel, u jejichž muziky se v klidu pobavím, takové ty výjimky potvrzující železné pravidlo. A mezi takovéto výjimky se svého času zařadili i Kissin’ Dynamite. Neptejte se mě proč, samotného mě to svým způsobem překvapuje, jelikož německá pětice v jádru hraje tak brutální žánrové klišé, že bych to měl papírově jednou v recenzi zmrdat a pak už se toho pro zachování duševního zdraví ani nedotknout. Jenže v reálu to Kissin’ Dynamite hrají tak nakažlivě, že mě to prostě baví. Anebo je snad po vydání „Generation Goodbye“ na místě minulý čas?

Kissin’ Dynamite nová alba vypouštějí v neměnné dvouleté kadenci každý sudý rok. Předcházející „Megalomania“ však kapelu – a v kontrastu s předchozím, ortodoxně hitovým počinem „Money, Sex & Power“ to bylo obzvlášť znát – představilo v trochu odlišném světle. Němci sice stále přišli s několika po čertech chytlavými peckami, ale zároveň v některých skladbách projevili trochu vyšší ambice. Rozhodně bych netvrdil, že „Generation Goodbye“ tuto snahu prohlubuje, ale v některých kusech jsou tyto ambice stále znát, byť v asi o trochu menší míře než posledně.

Dle právě řečeného by se mohlo zdát, že „Generation Goodbye“ je tedy opětovně sázkou především na hitovost. Do jisté míry asi ano, ale tentokrát to má jeden háček – nevyšlo to úplně bez ztráty kytičky. Především písničky, jaké si Kissin’ Dynamite vybrali (nebo jaké jejich label vybral?) k propagaci desky, se mi příliš nepozdávají. Obzvláště první singl „Hashtag Your Life“ je velmi slabý, a ačkoliv se sloka ještě tváří hratelně, refrén je strašná odrhovačka, která to posílá do pekel. Titulní otvírák „Generation Goodbye“ je už snesitelnější a časem jsem si na něj vesměs zvyknul, takže už mě aspoň nesere, ale pořád mi to nepřijde jako nějaká velká pecka.

Mnohem povedenější hitovky jsou zastrčené v dalším průběhu alba, především v jeho středu. Dost mě baví čtyřka „Somebody to Hate“, i když by mě zajímalo, zdali je text refrénu záměrným odkazem na jednu slavnou skladbu, anebo jsou Kissin’ Dynamite jen trochu neoriginální. „She Came She Saw“ není úplná pecka, ale její refrén je vcelku příjemný a „Generation Goodbye“„Hashtag Your Life“ s ním pokoří bez větších obtíží. Dále se mi líbí „Highlight Zone“, což je sice úplně standardní heavymetalová skladba, nicméně je v ní cítit skladatelská lehkost, kvůli níž jsem si Kissin‘ Dynamite oblíbil. No, a poslední dobrou písničkou je pro mě devátá „Under Friendly Fire“, v níž Němci opětovně potvrdili, že prostě mají na čuch na možná neoriginální, leč silné a v dobrém slova smyslu vlezlé motivy. Na předposlední pozici se ještě nachází „Larger Than Life“, která je taktéž víceméně v cajku a má docela chytlavý ústřední riff, ale trochu mě na ní dráždí refrén, protože to je regulérní obšleh staršího songu „I Will Be King“„Money, Sex & Power“.

Kdyby tohle bylo všechno, tak bychom měli co do činění s poměrně povedeným ípkem, jemuž by vlastně šly odpustit i zmiňované neduhy. Bohužel jsme však probrali jen lehce přes polovinu nahrávky. Jestli si za něco „Generation Goodbye“ zaslouží hejt, tak jsou to jednoznačně balady, jichž se tentokrát urodilo na můj vkus až příliš. „If Clocks Were Running Backwards“„Masterpiece“ bych si s radostí odpustil, především druhá jmenovaná mě dost sere. Jasně, slyšel jsem i horší a třeba balady od Nickelback jsou bezesporu o světelné roky větší blití, což však nic nemění na tom, že jsem zanedlouho začal obě přeskakovat.

Z pomalejších věcí se dá snést pouze závěrečná „Utopia“, v níž se Kissin’ Dynamite opět snaží o trochu ambicióznější kompozici – byť samozřejmě stále v rámci nastavených mezí. Trochu jsem si při ní vzpomněl na „Fireflies“ z minulého alba, protože se jedná o podobně laděný kousek. Ačkoliv ve „Fireflies“ Němci balancovali na hraně kýče, zatímco u novější písničky se jedná o střízlivější podání, tak nakonec proč ne. Poslední doposud nezmíněnou písničkou je „Flying Colours“, což je podbízivá chcánka, a hodně rychle se z ní stal další kandidát na přeskakování.

Kissin' Dynamite

„Generation Goodbye“ není zrovna vyrovnaná deska. Kissin’ Dynamite opět dokázali přijít s několika fajn písničkami, v jejichž rámci se ani náznakem neděje nic revolučního, ale má to tah na bránu a nevidím důvod, proč to dissovat, když je to prostě sranda. Několik dalších věcí je tak jakože poslouchatelných a dalších pár songů pak lze zařadit do sorty nepovedených. Je pravda, že ty přinejmenším stravitelné nakonec převažují, ale něco mi říká, že novinka nakonec dopadne stejně jako „Megalomania“ – vyzobu si z toho pár kousků, které mě baví, a ty si sem tam pustím; zbytek mě už asi nikdy nebude zajímat.


Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

Volbeat - Seal the Deal & Let's Boogie

Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Universal

Tracklist:
01. The Devil’s Bleeding Crown
02. Marie Laveau
03. The Bliss
04. The Gates of Babylon
05. Let It Burn
06. Black Rose
07. Rebound [Teenage Bottlerocket cover]
08. Mary Jane Kelly
09. Goodbye Forever
10. Seal the Deal
11. Battleship Chains [Georgia Satellites cover]
12. You Will Know
13. The Loa’s Crossroad

Hrací doba: 53:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky…

S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali se tak první dánskou kapelou od dob Aqua, které se podařilo dostat se do Top 10. Což o to, já to borcům přeji z celého srdce. Po celou dobu vystupuje parta kolem Michaela Poulsena skromně, až pokorně a díky svému neúnavnému koncertování a tvrdé práci si myslím, že přesně tyhle kapely by se měly dostávat do popředí. Ne rychlokvašky a sračky typu Black Veil Brides, kteří se spoléhají na PR vydavatelství a na svoji teploušskou image.

Kam tím ale mířím… Posledním albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” si na sebe upletli Volbeat minimálně z obchodního hlediska bič a očekávání od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ nebyla z těch nejskromnějších. Čtvrté místo v americkém prodejním žebříčku ovšem ukázalo, že pozice Volbeat je opravdu tvrdě vydobytá a nejedná se o módní výstřelek, který se nepodaří zopakovat. Upozorňuji, že tím netvrdím, že se Volbeat podařilo natočit album lepší, než jsou ta minulá, protože já mám dojem přesně opačný. Nemůžu si pomoct, ale už po poslechu předchozí placky jsem měl dojem, že celá ta jejich sranda nějak přestává být srandou. Volbeat se sice nijak výrazně nezměnili, ale jejich hudba postrádá takovou tu nespoutanost starších počinů, kdy člověk mohl čekat skoro cokoli a poslech byl jedna velká jízda plné zábavy a skvělých písní.

Na „Seal the Deal & Let’s Boogie“ Volbeat upevňují svou pozici a skladby tomu taky odpovídají. Nenapadá mě jediná, která by mě vyloženě smetla a posadila na zadek. Objeví se sice tu a tam zajímavý motiv jako orientální kytara v „The Gates of Babylon“ nebo pěvecký sbor v „Goodbye Forever“, který dodává gospelovský nádech, ale mně to přijde málo. Převládají písně, které bych označil jako sázky na jistotu. Ať už je to řízná úvodní „The Devil’s Bleeding Crown“, rychlá skoro titulní „Seal the Deal“ nebo hitovky „Marie Laveau“, „Let It Burn“ a především nechutně vlezlá „For Evigt“. V poslední jmenované si zahostoval jistý Johan Olsen a přináší do jinak obyčejného rádiového kolovrátku trochu vzrušení, ale nekonečné omílání jednoho hitového nápěvu, jako se tomu děje právě v „For Evigt“, začne být po chvíli dosti otravné.

Možná se zdá, že jsem k Volbeat až přehnaně kritický, protože vlastně neudělali nic jiného, než že pokračují v tom, co jim na posledních dvou albech fungovalo na jedničku, ale právě v tom je ten problém. Ono se všechno jednou začne přejídat, a přestože je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ profesionální album po všech stránkách, tak mi na něm chybí něco víc, než „jen“ další porce písní, které jsou formálně stejné jako minule. Co překvapilo, bylo zařazení a samotný výběr dvou předělávek, které v podání Volbeat zapadly mezi zbylé skladby bez sebemenších problémů. Ať se budeme bavit o „Rebound“ od punkrockerů Teenage Bottlerocket, nebo „Battleship Chains” jižanských rockerů The Georgia Satellites, obě jsou to příjemné hitovky a v živelném provedení Michaela Poulsena, Roba Caggiana a Jona Larsena album sice nijak výrazně neobohacují, ale o to nenásilněji se poslouchají.

Tady v tomto místě bych asi měl vyřknout nějaký finální verdikt. Jestli je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ albem dobrým, nebo špatným. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý. Bijí se ve mně různé pocity, ale v žádném případě ani jeden z nich není totální nadšení nebo naopak totální zklamání z toho, co si pro nás letos Volbeat připravili. Já jejich šestou studiovku chápu jako sázku na jistotu. Jako snahu upevnit si svou tvrdě získanou pozici a přinášet fanouškům to, co se líbilo minule. Že se jedná o již jednou vyluhovaný sáček čaje a aktuální chuť už není tak plná a lahodná, jak by měla být, to už je něco jiného. Rozseknu to tedy tak, že na poměry Volbeat představuje „Seal the Deal & Let’s Boogie“ rozhodně slabší průměr a že si myslím, že v aktuální podobě mají určitě na víc.


Grand Magus – Sword Songs

Grand Magus - Sword Songs

Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Freja’s Choice
02. Varangian
03. Forged in Iron – Crowned in Steel
04. Born for Battle (Black Dog of Brocéliande)
05. Master of the Land
06. Last One to Fall
07. Frost and Fire
08. Hugr
09. Everyday There’s a Battle to Fight

Hrací doba: 34:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédské trio Grand Magus asi není třeba nějak dlouze představovat. Tato stálice, která letos slaví již 17 let od svého založení, si prostřednictvím svých dosavadních alb vybudovala vcelku pevné postavení na evropské heavymetalové scéně. Již od svých prvních alb se trojice kolem Janneho „JB” Christofferssona zaměřuje na retro podání těžkého kovu a díky zarputilosti, s jakou vydává své desky v pravidelných rozestupech s takřka stejnou hudební náplní, se jim překvapivě dostává četných pozitivních reakcí jak ze strany fanoušků, tak od hudebních kritiků. Jako kdyby nikomu nevadilo, že Grand Magus jsou zpátečničtí až na půdu a byť jen sebemenší invence se od nich člověk asi hned tak nedočká.

Jsou ovšem kapely, kde to člověk tak nějak ani nevyžaduje. Řekněme si na rovinu; stojí někdo o evoluci Grand Magus někam do vod metalového vizionářství? Není lepší si v pravidelných dvouletých dávkách užít poctivou porci heroických melodií, epických špinavých riffů a klišovitých hrdinských textů spojených dohromady s takovou finesou, že to prostě a jednoduše baví? Nevím jak vám, ale mně tohle ke spokojenosti stačí. Zejména když vezmu v potaz to, že snažení Grand Magus má prostě koule.

Vždycky se při poslechu nového alba těchto bardů musím pousmát nad tím, jaký kvalitativní rozdíl panuje mezi Janneho partou a parodií sebe sama – Manowar. K nim má švédské trio velmi blízko, zvlášť když základní ingredience jejich tvorby jsou naprosto totožné. Aneb když dva dělají totéž, tak to není totéž. A přestože je „Sword Songs“ albem těžce nepřekvapivým a každý, kdo slyšel „Triumph and Power“ či „The Hunt“, ví, jak bude znít, tak je to pořád pekelně chytlavá zábava.

Přestože je „Sword Songs“ studiovým zářezem číslo osm, a obsahuje tak ve své podstatě jen variace na již dříve vypuštěné songy, tak ve prospěch Grand Magus hraje fakt, že celá kolekce nových písní nepostrádá to, co mám na jejich tvorbě rád. Velké refrény, kopec energie, přímočaré hudební struktury, občasné změny temp a hlavně obrovské charisma vokálu, jimž disponuje JB. Tenhle chlápek si musí být zatraceně dobře vědomý, jak dobře jeho hlas vyznívá v epicky laděných heavymetalových válech, a umí toho patřičně využít. V nejednom případě pozvedá danou skladbu minimálně o třídu výš, což je nejpatrnější asi ve „Frost and Fire“. To je hudebně naprosto průměrná záležitost, která občas překvapiví kytarovým sólem, ovšem JB tlačí v refrénu na pilu a nejen díky skvělé melodii se z „Frost and Fire“ stala jedna z písní, již nemůžu dostat z hlavy.

V případě „Sword Songs“ se však jen těžko mluví o vrcholech. „Frost and Fire“ vyčnívá v závěru alba díky vzletnému refrénu, ovšem takových kompozic je zde hned několik. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi takové ty tutovky, které v žádném případě neurazí, patří úvodní „Freja’s Choice“, hned následující megahitovka „Varangian“ nebo svižnější „Master of the Land“. Hudebně jsou to poctivé heavymetalové hymny se severskou atmosférou, díky níž se ty písně poslouchají skoro samy. Uvěřitelné melodie a kytary nesmrdí vidláckými postupy, jak by se mohlo neznalému čtenáři na první pohled zdát, a vše je tak na svém místě. Trojice JB ChristofferssonFox Skinner a Ludwig Witt jsou samozřejmě profíci a skvěle sehraní muzikanti, takže rozebírat dopodrobna jejich výkony je zcela zbytečné. Místo toho bych pány pochválil za hutný sound, který není tak čistý jako minule na „Triumph and Power“, ale zase je roztažený do šířky a zaoblené kytary znějí perfektně.

„Swords Songs“ není dokonalé album, ovšem v rámci omezených možností, které si Grand Magus ve svém hudebním směřování vytyčili, mu nelze nic moc co vytknout. Stopáž je na rozumné úrovni, skladby samy o sobě jsou uvěřitelné, energické a navrch jako bonus je zdobí několik stěžejních melodií, které z docela obyčejných heavymetalových kompozic dělají opravdové hymny. Grand Magus sice nemůžou překvapit, ale od toho jsou tady jiní. Tahle trojice dělá svoji práci zatraceně dobře a já jim za to posílám malou poklonu, protože zatím jim to pořád vychází, i když na klasické počiny jako „Iron Will“ nebo „Hammer of the North“ novinka nemá. Ale i tak je výsledek uspokojivý a já s ním nemám žádný problém.