Archiv štítku: heavy metal

Eternal Champion – Ravening Iron

Eternal Champion - Ravening Iron

Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.11.2020
Label: No Remorse Records

Tracklist:
01. A Face in the Glare
02. Ravening Iron
03. Skullseeker
04. War at the Edge of the End
05. Coward’s Keep
06. Worms of the Earth
07. The Godblade
08. Banners of Arhai

Hrací doba: 37:18

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Plamen pravého metalu stále hoří. A silně. Daří se mu zejména v jeho rodišti, tedy Spojených státech amerických, kde za uplynulou dekádu povstalo hned několik bojovníků, kteří ho střeží a udržují pro současné generace. Mezi ty nejvýraznější patří Demon Bitch, Eternal Champion, Satan’s Hallow, Sumerlands nebo Visigoth. Nelze opomenout ani legendy žánru, které jednak pomáhaly tento plamen zažehnout, ale také ho dokonce v nedávné době pořádně rozdmýchaly. Samozřejmě mám na mysli Cirith Ungol a jejich návratovou desku „Forever Black“. Občas se s novou nahrávkou ale vytasí i Manilla Road či Omen. V epickém heavy metalu se zkrátka stále něco děje, jen se na něj trochu pozapomenulo, což mu zdá se jenom přidává na síle.

Za současné vůdce považuji Eternal Champion. Splňují totiž všechny náležitosti. Tak za prvé, mají super jméno. Věčný šampión, co chtít víc. Navíc se zřejmě jedná o výňatek z literatury Michaela Moorcocka, jednoho z předních autorů fantasy, takže mají dle všeho načteno a znají kořeny. Za druhé, zpěvák Jason Tarpey vypadá jak Barbar Conan sám, ková meče a loni napsal román „The Godblade“, jenž může posloužit i jako doprovod k aktuálnímu albu „Ravening Iron“. Za třetí, pohled na obal této desky, ale i té předchozí, pět roků staré „The Armor of Ire“, je snad všeříkající. Nedělal ho nikdo jiný než Ken Kelly, specialista na hrdinskou tématiku, který kdysi stvořil třeba zásadní obaly pro Kiss a dlouhá léta spolupracuje s králi žánru Manowar. Malba k „Ravening Iron“ tedy obsahuje: spoustu lebek, plazícího se hada, vylézajícího draka zpoza trůnu na kterém sedí sličná prsatá válečnice a jednu spoutanou vězenkyni, rovněž s kozama venku. Vše v pořádku. No, a v neposlední řadě, Eternal Champion mají také kurva dobrou hudbu.

Pro to, abyste si užili Eternal Champion, není potřeba mít načteného Moorcocka ani Roberta E. Howarda, stačí mít rád metal se všemi jeho klišé. Členové kapely kromě kovařiny umí totiž taky hrát, což ostatně ukázali i v jiných formacích. Na kytarách tu jsou John Powers (Sumerlands) a Blake Ibanez (Power Trip), basu má Bad Raub (rovněž Sumerlands), vikinský roh, nablýskaný meč a mikrofon obsluhuje už zmíněný Jason Tarpey (Iron Age) a za bicími se nalézá Arthur Rizik známý především jako producent, jenž míchal přinejmenším jednu vaši oblíbenou desku. A samozřejmě také tuto. Jak vidno, někteří se pohybují v hardcorově-thrashovém prostředí, což jako když se lehce projevuje i v tvorbě Eternal Champion. Ani ne tak stylově, protože je to ve všech ohledech pravověrný heavy metal jako stehno, ale v energii se to už citelné zdá býti.

Studiový předchůdce „The Armor of Ire“ byl velice zdařilý. Nemám pochyb o tom, že se jedná o jednu z nejlepších žánrových nahrávek posledních let. Vlastně asi o tu úplně nejlepší. Jsem rád, že „Ravening Iron“ za ní v ničem nezaostalo. „The Armor of Ire“ mělo své mouchy a nebylo bezchybné, na to zřejmě tento žánr nemám dostatečně vyrytý v srdci. Obrovské hity jako „I Am the Hammer“ ale nejde nemilovat. „Ravening Iron“ podobně jasný hit nenabízí, avšak za to působí soudržněji, což nakonec vítám raději. A navíc je opatřeno i lepším zvukem.

Eternal Champion

Za jedinou slabší položku považuji závěrečnou „Banners of Arhai“, ale až do té chvíle jede „Ravening Iron“ kupředu velice jistě. Výrazné momenty na sebe nenechávají dlouho čekat. Hymnický úvod „A Face in the Glare“ je ideálním kusem pro zavedení do světa Věčného šampióna a s následující, tisíci mečů obklopenou „Ravening Iron“ jsou Eternal Champion na svém tvůrčím vrcholu. Riffy, melodie i texty se zařezávají hluboko a není před nimi úniku. Tím spíš když se ke slovu ještě přihlásí zabijácký „Skullseeker“, dnešním slovníkem řečený banger. Není to samozřejmě suše „Skullseeker“ ale „SKULLSEEKHAA – taking your life!“

Moji nejoblíbenější je „War at the Edge of the End“, což je přearanžovaná skladba z prvního dema. Zde je kromě riffů největší pozornost upřena na melodický vokál Tarpeye. Už s prvním albem bylo Eternal Champion často vytýkáno, že je jeho vokál divný a až moc upravovaný (což se mu dává sežrat hlavně naživo), ale mně to tam takhle sedí výborně. Pomalejší „Coward’s Keep“ by možná neuškodilo trochu přistřihnout stopáž, avšak její kytarové vyhrávky a sborové vokály baví. Na vysoký standard se vše vrátí s „Worms of the Earth“, kde opět úřadují riffy a triumfální refrén. Mezihra „The Godblade“ pouze připravuje půdu pro finální ceremonii „Banners of Arhai“, která, jak už jsem poznamenal, mohla dopadnout lépe. Nejzajímavější na ní je, že má ke konci podobnou melodii jako finále „Shade Gate“ z minulého „The Armor of Ire“.

„Ravening Iron“ má tak nějak všechno, co od tohoto žánru chci, a to zcela ve všech ohledech, od zvuku, přes grafickou stránku, až po samotnou hudbu. V konečném součtu bych novinku zařadil na stejnou úroveň jako jejího předchůdce „The Armor of Ire“. Kromě několika menších zaváhání se totiž jedná o skvělou nahrávku, s níž se podařilo Eternal Champion zplodit další silný zářez, jímž jednoznačně stvrdili, že na trůn epického heavy metalu patří právě Věčný šampión. Ať žije!


Armored Saint – Punching the Sky

Armored Saint - Punching the Sky

Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.10.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Standing on the Shoulders of Giants
02. End of the Attention Span
03. Bubble
04. My Jurisdiction
05. Do Wrong to None
06. Lone Wolf
07. Missile to Gun
08. Fly in the Ointment
09. Bark, No Bite
10. Unfair
11. Never You Fret

Hrací doba: 53:29

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Když v Británii vznikl heavy metal, Američané se ho nikdy nesnažili úplně kopírovat. Daleko raději se uchylovali k hledání vlastních cestiček. Zkoumali, jak by se na jeho základech dalo přijít s něčím novým a v čem všem by se daly posunout jeho dosavadní hranice ještě dále. Netrvalo dlouho a na světe byl thrash metal, glam metal nebo progresivní metal. Přesto ale i mezi Amíkama bylo pár nadšenců, kteří heavy metal brali jako vítěznou formu a o výrazné vylepšování nejevili velký zájem. To dalo za vznik takzvanému USPM, neboli United States Power Metal, což byl v podstatě heavy metal na steroidech. Klasickému britskému zvuku přidali na intenzitě, agresi a také teatrálnosti. Do extrému to zahnali Manowar, ovšem ne všichni se hned mazali olejíčky a navlíkali si kožené spoďáry.

S touto formou heavy metalu se zkraje osmdesátých let představili také Armored Saint, trestuhodně opomíjená kapela, které se nikdy nedostalo takového ohlasu, jaký by si zasloužila. Armored Saint nikdy nevydali špatné album. Naopak, třeba desku „Symbol of Salvation“ považuji za jednu z nejlepších heavymetalových nahrávek vůbec. Stejně má však spousta lidí jméno Armored Saint zapamatované převážně díky působení Johna BusheAnthrax či známé historce o tom, jak Bush dostal nabídku zpívat v Metallice.

Z dnešního pohledu se může zdát nesmyslné, že něco takového odmítl, ale tenkrát měli Armored Saint našlápnuto podstatně lépe než Metallica a co hlavně, Bush nechtěl opustit své staré kamarády. A tak se nadále oblékal do kůže a brnění, máchal mečem ve videoklipech a sledoval, jak Metallica v tričkách a džínech pomalu začíná růst v největší metalovou kapelu na světě. Alba „March of the Saint“, „Delirious Nomad“ a „Raising Fear“ lze považovat za klasické kusy amerického heavy metalu, ale to nejlepší Armored Saint potkalo až zkraje let devadesátých, kdy kompletně zanechali původního vzhledu i vyznění a vytasili se se svěžím a skladatelsky nápaditým materiálem „Symbol of Salvation“, který už nebyl svázán tou ortodoxní a zaprděnou fantasy metalovou estetikou.

Krátce nato se však John Bush trhnul k Anthrax a tím Armored Saint skončili u ledu, což je později potkalo ještě jednou. Novinková nahrávka „Punching the Sky“ je ale důkazem, že Armored Saint pokračují dodnes. První návrat proběhl na přelomu tisíciletí, kdy vyšlo album „Revelation“. Fungování vydrželo pouze tři roky, ale od roku 2006 už aktivita Armored Saint trvá.

„Punching the Sky“ plynně navazuje na poslední řadovky „La Raza“ a „Win Hands Down“. Armored Saint se obdivuhodně daří hrát tak archaický žánr, jakým je heavy metal, důvtipně a moderně. To ostatně dokázali už v minulosti v případě „Symbol of Salvation“. Zjednodušeně se dá konstatovat, že ten, kdo je spokojený s formou Armored Saint z posledních deseti let, nebude v případě „Punching the Sky“ zklamán. Novince se sice minulé, mimořádně povedené „Win Hands Down“ nepovedlo překonat, nicméně o kvalitní a zábavné desce se bavíme i v jejím případě.

Armored Saint se opět podařilo stvořit energické album s dobrým nápady a několika silnými skladbami. Trochu překvapivě to tentokrát není jenom o rychlejších kusech jako „End of the Attention Span“, „My Jurisdiction“ nebo „Missile to Gun“. „Punching the Sky“ mě na rozdíl od „Win Hands Down“ ještě více baví v klidnějších momentech, kdy dokonale vynikne síla Bushova vokálu. Takovými jsou zde písně „Lone Wolf“ a „Unfair“. Jeho zpěv tu vhodně doplňuje napjatá instrumentální rovina, která postupně graduje, avšak kromě kytarových sól si nežádá hlavní slovo, díky čemuž může kralovat právě Bush.

„Punching the Sky“ se ale bohužel nevyvarovalo hlušších míst. V souvislosti s „Do Wrong to None“, „Fly in the Ointment“ a zejména „Bark, No Bite“ se dá bavit o zbytečných výplních a případném zkrácení celé desky. Ono 53 minut je dost. Armored Saint sice patří k těm nápaditějším spolkům, jejichž skladatelské schopnosti a progresivní přístup k žánru dokážou nabídnout dost různých poloh a zabavit po delší dobu, ovšem jak ukazuje „Punching the Sky“, i oni mají své limity. A to je tu těch inovací a vůbec celkově odlišného zvuku nyní snad nejvíce. Lehce přemrštěná stopáž je ale už letitým problémem Armored Saint, jenž dosáhl svého vrcholu s více jak hodinovým „Revelation“.

Nicméně i přes tento nedostatek je „Punching the Sky“ dalším povedeným počinem Armored Saint, kde myslím není moc co řešit. Ani tohle album nic nezmění na tom, že se o nich obecně moc neví, ale s tím už jenom těžko po čtyřiceti letech fungování něco hne. Armored Saint jsou jedni z mála (vlastně mě teď ani nikdo jiný nenapadá), kteří vědí, jak hrát v dnešní době heavy metal tak, aby to nebyla jenom další óda na osmdesátky nebo nebetyčná hovadina způsobující posměch.


Grave Digger – Fields of Blood

Grave Digger - Fields of Blood

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Clansman’s Journey
02. All for the Kingdom
03. Lions of the Sea
04. Freedom
05. The Heart of Scotland
06. Thousand Tears
07. Union of the Crown
08. My Final Fight
09. Gathering of the Clans
10. Barbarian
11. Fields of Blood
12. Requiem for the Fallen

Hrací doba: 53:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Heavy metal a je mi zase 13. Grave Digger patří k těm kapelám, které poslouchám vůbec nejdéle. Pamatuji si dobu, kdy byly desky „The Grave Digger“ a „Rheingold“ novinkami, ale nejraději jsem stejně poslouchal alba předešlá. Díky vydání současného „Fields of Blood“ jsem diskografii hrobařů opět po čase oprášil a řeknu vám, že to tam stále je.

Problémem však je, že mě už pár roků nové placky Grave Digger moc neoslovují a zpravidla se k nim nevracím. To se týká zejména posledních dvou, „Healed by Metal“ a „The Living Dead“, které fakt nemají moc co nabídnout. Sužuje je tvůrčí vyčpělost, vysoká předvídatelnost i opakování sebe sama. Přitom všem těmto aspektům se jim dařilo vyhnout ještě na stále nedávném „Return of the Reaper“, které rozhodně netrpělo nedostatkem chytlavých nápadů.

„Fields of Blood“ je prvním albem, kde se za bicími předvádí Marcus Kniep, kapelní klávesák, ale po odchodu Stefana Arnolda také bubeník Grave Digger. To znamená, že družina kolem Chrise Boltendahla opět po dlouhých letech čítá pouze čtyři členy. Na kapele se to však nijak nepodepsalo. Dá se s klidem říci, že „Fields of Blood“ jsou jednoduše další Grave Digger. Tohle vyřčení může působit celkem suše, ale přesně takhle novinka také zní.

S prvními informacemi o „Fields of Blood“ jsem samozřejmě zajásal, protože přesně po něčem takovém jsem už delší dobu volal. Grave Digger se rozhodli stvořit opět koncepční album, no a čemu jinému by se mělo věnovat než historii Skotska. Tuhle tématiku započali už v roce 1996 s albem „Tunes of War“, které je mnohými považováno za jejich nejzářnější moment. Toho si jsou i Grave Digger dobře vědomi, a tak se do těchto vod ponořili znovu, ku příležitosti výročí třiceti let od založení, kdy vydali nahrávku „The Clans Will Rise Again“, nutno uznat vcelku povedený počin a důstojné navázání. Uplynulo dalších deset let, je tu další kulaté výročí a s ním tedy přichází třetí variace na toto téma, tentokrát s názvem „Fields of Blood“. Bohužel, nyní už to nevyšlo.

Grave Digger zdánlivě nedělají nic špatně, nebo chcete-li nic jinak, ale na „Fields of Blood“ jim to lepí asi podobně jako na „Healed by Metal“ nebo „The Living Dead“, tedy hodně bídně. Úvodní dudácké intro „The Clansman’s Journey“ dokáže na poslech dobře navnadit a i navazující „All for the Kingdom“ se dá zařadit k tomu lepšímu ze současné produkce hrobařů, přestože dává leccos tušit. Už i tady to ale začne skřípat, a to paradoxně s velice chytlavým, ale jsem si takřka jistý, že vykradeným sólem od nějakého klasicistního skladatele. První hodně tvrdý úder na posluchačovu trpělivost obstarává ale až třetí „Lions of the Sea“. Ta začíná riffem, jejž Axel Ritt, ale i předešlí sekerníci Grave Digger představili v různých formách už tisíckrát. To by se ještě dalo překousnout, ale jakmile se začne kolovrátkově opakovat ten debilní refrén, mám sto chutí to přeskočit, nejlépe snad vypnout.

Právě refrény jsou nepřítelem číslo jedna. Grave Digger s nimi bojují už několik posledních let (stále mám ale v paměti výbornou „Glory or Grave“, bonus na „The Living Dead“). Křečovitost, s jakou se v této disciplíně potýkají, zdá se nemá konce. Přitom se v heavy metalu jedná o úplný základ. Skladba „Freedom“ je na tom úplně stejně jako „Lions of the Sea“, akorát tady stojí za nic už i part před tímto “vrcholem”. Struktura písní je ostatně jako přes kopírák. Jakmile nastane kytarové sólo, už nečekejte nic zvláštního, jelikož druhá polovina stop jen dokola opakuje nepovedené refrény.

Do jiného tempa se deska dostane s pomalejší a o to hutnější „The Heart of Scotland“. Přichází i dočasné vysvobození od sborových a otravně rozjásaných refrénů, jelikož tady se hraje na temnější stránku. Hned se to poslouchá lépe. Překvapivě slušná je i obligátní balada „Thousand Tears“. Minimálně melodie ve slokách se mi líbí a současně se jí daří držet nad hranicí totálního kýče, přestože patos provází celé album. Pro úplnost zde hostuje Noora LouhimoBattle Beast. Do rychlejších temp dostane „Fields of Blood“ další skladba „Union of the Crown“, ale tohle alespoň průměrné rozpoložení Grave Digger opět pohřbí stupidní refrén, tentokrát v „My Final Fight“.

Grave Digger

Lepší dojem se snaží vzbudit „Gathering of the Clans“ a „Barbarian“, ale v téhle fázi alba jsem pokaždé už tak otrávený věcmi předešlými, že jen horko těžko hledám v těchto ne nijak špatných skladbách nějaké potěšení. U „Barbarian“ je ale vtipné sledovat, jak svěžím dojmem dokáže působit takhle primitivní heavymetalový zářez, když ho obklopíte tunou blbostí. „Barbarian“ je jednoduchá ve všech svých aspektech včetně refrénu, který naštěstí alespoň protentokrát není sborový a za každou cenu zpěvavý. Výpravnost „Fields of Blood“ má zřejmě podtrhnout závěrečná titulní desetiminutovka, ale v podstatě nenabízí nic jiného, než co bylo ke slyšení už v předchozích skladbách, akorát se to tu rozmázlo na dvojnásobný až trojnásobný čas. K podobné stopáži se Grave Digger v minulosti odhodlali jen jednou, a to v případě titulního opusu „Heart of Darkness“ z roku 1994.

„Fields of Blood“ je tak po veškerých (naivních) očekáváních zklamáním. Sice není o nic horší než tvorba Grave Digger z posledních pěti let, ale to také neznamená nic pozitivního. Chris Boltendahl se nechal slyšet, že tímto albem se uzavřela trilogie věnovaná Skotsku, a to je taky asi jedině dobře. I z textů plných historických odkazů a událostí je znát, že se téma vyčerpalo, a efekt na kvalitu hudby to evidentně stejně nemá. Dokážu si představit, že oddaným fanouškům se bude „Fields of Blood“ líbit, ale snad každý musí uznat, že nahrávky jako „Excalibur“ nebo „Tunes of War“ jsou po všech stránkách úplně jinde. Příště musí Grave Digger přidat na nápaditosti, produkci, skladatelské práci, atmosféře celého díla, prostě úplně na všem, mají-li ještě někdy přijít s něčím, co opravdu stojí za poslech.


Cirith Ungol – Forever Black

Cirith Ungol - Forever Black

Země: USA
Žánr: doom / heavy metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Call
02. Legions Arise
03. The Frost Monstreme
04. The Fire Divine
05. Stormbringer
06. Fractus Promissum
07. Nightmare
08. Before Tomorrow
09. Forever Black

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Každý, kdo má načteného Tolkiena, ví, že jedna ze dvou možných cest do Mordoru vede skrze průsmyk Cirith Ungol, v němž se ukrývá pavoučice Odula. Já ho načteného nemám, takže jsem dosud vůbec netušil, že se ono místo jmenuje právě takhle, ale zato moc dobře vím, že Cirith Ungol je také legendární heavymetalová kapela z Los Angeles. Podobně jako Manilla Road nebo Pagan Altar to do první ligy nikdy nedotáhli, ale pro hrst svých oddaných fanoušků jsou nesporným kultem. Ono přijít s hraním epického heavy / doom metalu na začátku osmdesátých let právě v Los Angeles chtělo bezpochyby kuráž. Ve Městě andělů v té době akorát začínala glamová horečka, do které Cirith Ungol zrovna dvakrát nezapadali. O to cennější je, že vydrželi a své příznivce si našli. O jejich zásadním historickém postavení mohou svědčit také slova Thomase G. Warriora, podle nichž je dvouslovný název Celtic Frost poctou právě pro Cirith Ungol.

Cirith Ungol sice začali být studiově aktivní až z kraje osmdesátých let, ale jejich historie se datuje až do roku 1972. To ještě hráli progresivní hard rock a k temné a těžké podobě pravěkého heavy metalu se dostávali téměř deset let, kdy konečně vydali prvotinu nazvanou „Frost and Fire“. Na toto dílo navázali ještě proslulejším „King of the Death“, které je považováno za vrchol jejich tvorby. Následovaly desky „One Foot in Hell“ a „Paradise Lost“ a pak na dlouhou dobu nic. V roce 1992 se Cirith Ungol rozpadli, navíc pár roků poté zemřel jeden ze zakládajících členů, kytarista Jerry Fogle, čímž se případný návrat zdál ještě méně pravděpodobný. Naděje živil Greg Lindstrom, který se svou dočasnou kapelou Falcon přehrával i skladby Cirith Ungol.

V roce 2015 však jakýsi Jarvis Leatherby zorganizoval zkoušku téměř kompletní nejslavnější sestavy Cirith Ungol ve složení Greg Lindstrom, Robert Garven, Tim Baker a Jim Barraza, přičemž sám Leatherby se nakonec ujmul basy a návrat byl na světě. Jeho stvrzením je kromě koncertů také právě vydané nové studiové album „Forever Black“.

Dvacet devět let je dlouhá doba, ale mohu rovnou prohlásit, že „Forever Black“ jasně ukazuje, že Cirith Ungol rozhodně nic ze svého umění nezapomněli. Novinka asi nezpůsobí žádný poprask napříč metalovou komunitou, ale to jenom z toho důvodu, jak uzavřenému žánru se věnují. „Forever Black“ je jednoduše kvalita a jestliže patříte k vyznavačům Cirith Ungol, nevěřím tomu, že byste mohli být zklamaní. Už jen pohled na obálku, jak jinak než z dílny Michaela Whelana, který se postaral i o všechny předchozí, musí velice potěšit. S hudbou je to vlastně úplně stejné. Jsou to Cirith Ungol se vším všudy – archaický heavy metal s nenapodobitelným Bakerovým ječákem, v němž se to meči a magií jenom hemží.

Cirith Ungol

Úplně nejvíce jsem si oblíbil závěrečnou trojici „Nightmare“, „Before Tomorrow“ a titulní „Forever Black“. Tady mám fakt chuť obléct brnění, zatnout svaly, vzít do ruky meč a jít na zteč proti hordě skřetů. Co chtít od epického heavy metalu víc? A to nepatřím ke kdovíjakým vyznavačům fantasy a skřítkování. Závěr „Forever Black“ je ale vpravdě extra silný. Zbytek desky mu sice nestačí, ale to neznamená, že by rovněž nestál za poslech. Úvodní intro s následující „Legions Arise“ dokáže pečlivě vtáhnout do atmosféry alba, a přestože následující „The Frost Monstreme“ lehce pokulhává, má stejně jako zbylé „The Fire Divine“, „Stormbringer“ a „Fractus Promissum“ i povedené momenty, kvůli nimž se vyplatí tuto cestu na okřídlených ořích absolvovat celou.

Vůbec bych se nebál „Forever Black“ srovnávat s „Frost and Fire“ nebo „King of the Death“. Tohle je prostě poctivá práce a návrat, na nějž mohou být Cirith Ungol právem hrdí. Žánrový mladíci jako Crypt Sermon, Eternal Champion nebo Sumerlands dostali tvrdý úder. Jestli vám hudba Cirith Ungol dosud nic neříkala, „Forever Black“ na tom nic nezmění. Jestli se vám líbila, „Forever Black“ se vám bude líbit také. Novinka je takový dárek jak pro kapelu samotnou, tak pro všechny jejich oddané, kteří na ně celé ty roky čekali. Já mezi ně sice nepatřím, ale „Forever Black“ mě zasáhlo daleko více, než jsem sám čekal. Jak se praví v textu: Legions arise – false metal will fall! Takže vzhůru do boje!


Ozzy Osbourne – Ordinary Man

Ozzy Osbourne - Ordinary Man

Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Straight to Hell
02. All My Life
03. Goodbye
04. Ordinary Man
05. Under the Graveyard
06. Eat Me
07. Today Is the End
08. Scary Little Green Men
09. Holy for Tonight
10. It’s a Raid
11. Take What You Want

Hrací doba: 49:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Čekat od nové sólovky Ozzyho Osbourna něco zcela zásadního by bylo bláznovství. Ozzymu je přes sedmdesát, má Parkinsona kdoví jak dlouho a především má dávno splněno. I kdyby už po prvotině Black Sabbath neudělal nic dalšího, stejně zůstane navždy zapsán tučným písmem. Podobně legendárních alb však stvořil hned několik, ať už jako člen Black Sabbath nebo v rámci své sólové kariéry. To ale neznamená, že už by na něj neměly být kladeny žádné nároky. Hudbu stále tvoří a dělat ji přinejmenším dobře, by mohl. Ale očekávat další „Paranoid“? To opravdu nelze. „Ordinary Man“ vychází po dlouhé desetileté pauze. Takhle dlouhý interval mezi jeho deskami ještě nebyl, i když pravda, bylo tu samozřejmě „13“ od Black Sabbath. Jak si tedy novinka stojí?

Předchůdci „Ordinary Man“ nenastavili laťku kdoví jak vysoko. „Black Rain“„Scream“ jsou jednoznačně tím nejslabším z Ozzyho repertoáru. Sice nepatřím k těm, kteří by je hanili úplně, pár solidních skladeb se tam najde, ale vracím se k nim velice málo. V souvislosti s novinkou „Ordinary Man“ jsem si je však pro osvěžení pustil. Vyšlo mi z toho, že i přes počáteční nevoli a zprvu pevné přesvědčení, že „Ordinary Man“ je tím nejhorším, co kdy Ozzy stvořil, to při porovnání se dvěma zmiňovanými alby není pravda.

To zrovna nezní jako ta nejlepší pochvala, ale jinými slovy to znamená, že na „Ordinary Man“ se těch povedených písní taky pár najde, a vlastně je jich víc než v případě posledních dvou nahrávek. Ozzyho novinka se drží jeho dobře známého stylu z posledních let. Na ten vlastně najel už s albem „Ozzmosis“ – masivní tvrdé riffy, střední zatěžkané tempo, zapamatovatelné refrény a mezi to několik balad. To vše zabaleno do moderního zvuku. Odskok od „No More Tears“ to byl znatelný, ale v případě „Ozzmosis“ rozhodně vítaný. „Down to Earth“ už podobnou kvalitou nedisponovalo, ale hlavně vzhledem k nostalgii spojené s touto plackou mě baví. Na „Black Rain“ už ani Zakk WyldeMikem Bordinem nedokázali tuto formuli poskládat dohromady, a nedlouho po vydání odešli. Snažení další sestavy na „Scream“Gusem G v čele nic výrazně lepšího nepřineslo.

Na „Ordinary Man“ se Ozzy nechal obklopit celou řadou muzikantů, z nichž největší podíl mají Duff McKagan, Chad Smith a především mladík Andrew Watt, který spolupracuje zejména s americkou popovou smetánkou. Zde si vzal na starosti téměř úplně všechno, od fotek, kytar, přes aranže a skládání až po produkci. Skladby jsou tak výhradně z jeho pera. Povedlo se mu stvořit výrazné singly, které fungují takřka na první dobrou. „Under the Graveyard“ je klasická Ozzyho tutovka, stejně tak baladická „Ordinary Man“ s přispěním Eltona Johna obsahuje všechny potřebné aspekty zdařilého ploužáku.

Album ale pokulhává zejména v tvrdších momentech, jako třeba úvodní „Straight to Hell“, kdy mu chybí opravdu nosné riffy, které prostě udeří do ksichtu. Takové tu nejsou. Možná právě proto je „Ordinary Man“ až překvapivě klidné a spíše pomalejší, což je ale v této situaci rozhodně správný krok, protože zde působí jistěji. Výjimkou potvrzující pravidlo budiž rychlá část v „Goodbye“, jež může sloužit jako ukázka dobré praxe. Na opačné straně spektra se pak nachází neuvěřitelně debilní zhovadilost „It’s a Raid“. Skončit nahrávka rozloučením „Holy for Tonight“, bylo by vše příjemnější. Tolik probíraná kolaborace s Post Malonem „Take What You Want“ je zařazena pouze jako bonus.

Kromě riffové impotence mi poslech stěžuje ještě přílišné upravování Ozzyho vokálu, což je znát znovu třeba v již zmiňované „It’s a Raid“. Občas to zní, jako kdyby ještě mutoval, jak moc mu ten hlas skáče. Ostatně otázkou je znovu zvuk celé nahrávky, ale řekl bych, že je lepší než tomu bylo v nedávné minulosti. Současný trend je prostě takový, takže mě to už ani nijak nepřekvapuje. Poslouchat se to dá, desku to nijak nevylepšuje ani nezhoršuje. Plusem je, že to alespoň nezní zaměnitelně s jakýmkoliv jiným albem.

Myslím, že „Ordinary Man“ udělá fanouškům Ozzy Osbourna radost. Nejvíce ho sráží nevalná kytarová práce (hostování Slashe nebo Morella na tom nic nezmění), což je pro rockovou desku celkem fatální, ale i tak dokáží skladby něčím zaujmout. Na nějaké pravidelné rotace to však výhledově nevidím. Z hlediska středněproudé tvrdé hudby dokázal Ozzy po letech znovu oslovit a vyhrabat se z unylého průměru na obstojnou úroveň. Má-li být „Ordinary Man“ jeho poslední nahrávkou, je to důstojné rozloučení. V nedávném rozhovoru se však nechal slyšet, že začíná chystat další, tak snad si to ještě neposere…


Venom – Storm the Gates

Venom - Storm the Gates

Země: Velká Británie
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Bring Out Your Dead
02. Notorious
03. I Dark Lord
04. 100 Miles to Hell
05. Dark Night (Of the Soul)
06. Beaten to a Pulp
07. Destroyer
08. The Mighty Have Fallen
09. Over My Dead Body
10. Suffering Dictates
11. We the Loud
12. Immortal
13. Storm the Gates

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook

„Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne.

Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to samé, bylo to složené alespoň dobře, byl tam nějaký nápad, mělo to šťávu, byla tam určitá chytlavost, prostě cokoliv, co přimělo si danou píseň zapamatovat a ještě líp, lákalo to si ji pustit znovu. U mě tomu bylo naposledy s alby „Metal Black“ a „Hell“. I když právě tam byly položeny základy současnému ultra nudnému stylu kapely, pořád se tam najde několik skladeb, které hodnotím o mnoho výš než současnou tvorbu. Ještě lepším příkladem je starší deska „Resurrection“, jež je za posledních třicet let jednoduše tím nejlepším, co vydali, přestože má daleko k absolutní spokojenosti.

Výrazný propad tak vnímám s posledníma dvěma kusy „Fallen Angels“ a „From the Very Depths“. Ty jsou vhodné leda tak akorát poslechnout a zapomenout. Ostatně zapomenout není vůbec náročné, protože jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ale abych jim úplně nekřivdil, má to jakous takous úroveň, není to vyložený škvár, dokonce si u pár momentů řeknete, že to je docela fajn, ale poslouchat to nějak pravidelně? To vůbec. Spíše něco jako totální průměr = od doby vydání jsem si to nepustil. „Storm the Gates“ je na tom hudebně obdobně, ale těch „fajn“ momentů je už jen opravdové minimum, takže je na tom vlastně ještě hůř než třeba „From the Very Depths“, což je alarmující. V jednom aspektu je však horší zcela jistě, čímž se dostávám k problému číslo dva – zvuku.

Produkce „Storm the Gates“ je skutečně příšerná. Ona tedy ani u minulých výtvorů nijak neoslňovala, ale na druhou stranu mě nikdy tak neiritovala jako právě tady. Podivně zahuhlaný zvuk, kde se vše mísí v jednu hlukovou kouli, Cronosův zpěv je bez života, spíš si tam jen něco mumlá, kytary jsou nevýrazné a nejvíce zabrat dostávají bicí, zejména pak čvachtající činely a upozaděný kopák. I občasně efekty jsou spíše k smíchu. U mixážního pultu asi někdo zachrápal. Kdyby to alespoň evokovalo atmosféru zašlých kultů z první poloviny osmdesátých let, ale tenhle paskvil ani zdaleka nemá takovéto ambice.

Třetím problémem je délka „Storm the Gates“. Dlouhých, mučivých 53 minut. Třináct písní. To už je snad nějaké pravidlo Cronose, protože od návratu Venom v roce 1995 se nikdy nešlo pod padesát minut a třináct skladeb. A nikdy to taky nefungovalo. Problémem jsou rovněž tradičně texty, u kterých je člověku až trapně, takže jsem se na ně snažil soustředit co nejméně. Pozitivně vnímám alespoň fakt, že se „Storm the Gates“ nepodařilo trumfnout „From the Very Depths“ co se ohavnosti obálky týče, i když k tomu má až nebezpečně blízko. Marně však hledám jakékoliv další klady, lze-li zmíněnou ironii brát jako klad.

Venom

Tak jak to bylo jasné už před samotným prvním poslechem, „Storm the Gates“ nestojí za větší pozornost. Jde pouze o další řadovku do počtu. Zbytečnost, na kterou si nikdo nevzpomene. Nebýt mojí naivity a silné míry nostalgie k legendárním kapelám, sám bych se tomu vyhnul, ale stále v koutku duše věřím, že minimálně úrovně „Resurrection“ by ještě někdy mohli dosáhnout. Netřeba však z nevalného vývoje odkazu Venom vinit pouze Cronose, protože ani jeho někdejší kolegové Mantas a Abaddon nepředvedli s Venom Inc. nic závratného. Můžeme těmto pánům jen poděkovat za to, jak se vyřádili na albech „Welcome to Hell“, „Black Metal“ a „At War With Satan“. Zajděme na koncert, splnit si povinnost a zahalekat si nesmrtelné klasiky, současnou tvorbu však s klidem přeskakujme.


Majestic Mass – Savage Empire of Death

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Země: Dánsko
Žánr: heavy / black metal
Datum vydání: 3.9.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Triumphos Manifestum
02. Clandestine Supremacy
03. Sanguine Dreams of Lust
04. Chaos Delight
05. Majestic Mass
06. Those of the Night
07. Savage Empire of Death

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Už nejednou jsem zde tuším hovořil o tom, že se vyplatí sledovat činnost vydavatelství Caligari Records. Tenhle americký label totiž umí vyhmátnout dost obskurní sebranky a poslat jejich muziku do světa v podobě sexy audiokazety. Že jde o sakra lákavé spojení, se potvrzuje i tentokrát v případě alba, o němž si dnes budeme povídat. Držte si klobouky, protože tohle je METAL, ty kundo!

Dánští Majestic Mass vydávají prostřednictvím „Savage Empire of Death“ svou první řadovku a vlastně i úplně první nahrávku vůbec. Není známo, kdo za kapelou stojí, ale možná bych se i trochu divil, kdyby se jednalo o nějaká mladá ucha. Ze „Savage Empire of Death“ totiž cáká vášeň pro starý špína metal ve formě, na jakou by dal svůj seal of approval i sám FenrizDarkthrone (pokud tak už na svém Facebooku neudělal, nesleduju to).

Každého fajnšmekra navíc okamžitě zaujme přebal desky, protože ten má prostě koule. Tedy kozy. Každopičopádně za něj dávám palec nahoru, protože jednak se k samotné muzice hodí jak prdel na hrnec, jednak cecky na obalech alb vždycky potěší a asi všichni bychom byli rádi, kdyby bylo víc podobných jako právě u Majestic Mass anebo třeba Iron Dogs.

Nicméně teď už k muzice. Metal-Archives vám bude tvrdit, že byste od Majestic Mass měli očekávat black / doom, ale kurva, nevěřte tomu. Doom to není vůbec. Určitý blackový opar se nad „Savage Empire of Death“ vznáší, ale je to víc díky kytarovému zvuku a estetice, najdou se styčné body v náladách, ale hudebně jde jen o okrajovou podobnost. Majestic Mass totiž hoblují heavy metal až rock‘n‘roll se soundem, jaký většině průměrných fandů těchto žánrů bude připadat spíš odpudivý. Jenže v tom, co většina nazve zvukovým diletantstvím, si znalec najde zalíbení a ocení, že Dánové znějí krásně špinavě, autenticky a vlastně přesně tak, jak by měl metal znít. Do hajzlu s přeprodukovaným soundem a uhlazeností, to je pro buzíky.

Věřím, že pro někoho z vás už to teď může znít teď zajímavě, nicméně vězte, že o tom nejlepším jsem se ještě nezmínil. Dle dosavadního popisu se totiž může zdát, že je to jen přímočará jízda, ale pozor. „Savage Empire of Death“ vůbec není hloupá deska. Zdejší songy jsou napsané opravdu dobře, díky čemuž placka nepřestává bavit ani po větším počtu poslechů. Mě osobně baví už jen ten zmiňovaný zvuk, ale ten ve finále „jen“ povyšuje výborné riffy a jen umocňuje špinavý feeling samotné muziky. Ta je sice povětšinou rychlejšího rázu, ale najde se prostor i pro vkusně zakomponované klávesy, díky nimž dostávají některé skladby ještě cosi navrch.

Album sice cením jako celek, ale nějaké oblíbené kusy se samozřejmě najdou. Pokud bych měl vyzdvihnout jen jeden, tak doporučím předposlední „Those of the Night“, což je hitovka jako čuně. Její finále s klávesami je navíc naprosto výtečné. Jestli tedy toužíte po nějaké ukázce, která by vás eventuálně měla přesvědčit o poslechu celého počinu, tady máte horký tip. Rozhodně se ale nejedná o to jediné, co na „Savage Empire of Death“ stojí za to.

Celá fošna je totiž skvělá. Samotného mě překvapilo, jak moc mě muzika Majestic Mass baví, ale fakt si nemůžu pomoct. Tohle je prostě kurevská paráda – nenápadná, ale o to lepší. Tohle si nechcete nechat ujít!


Grave Digger – The Living Dead

Grave Digger - The Living Dead

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Fear of the Living Dead
02. Blade of the Immortal
03. When Death Passes By
04. Shadow of the Warrior
05. The Power of Metal
06. Hymn of the Damned
07. What War Left Behind
08. Fist in Your Face
09. Insane Pain
10. Zombie Dance
11. Glory or Grave

Hrací doba: 45:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad jako kdyby je hnala touha napravit nepříliš povedené „Healed by Metal“, uběhl pouhý jeden rok a Grave Digger se vrací s novým studiovým materiálem. Pohled na obálku a název „The Living Dead“ dává tušit, že hrobaři se rozhodli pro tématiku zombie-nemrtvých, což tedy úplně nevím, jestli je to, co bych zrovna od nich chtěl slyšet, ale na druhou stranu horory jim vůbec cizí nejsou, však vzpomeňte třeba na jejich eponymní album z roku 2001, plně inspirované básněmi Edgara Allana Poea.

Řady Grave Digger zaznamenaly jednu velikou změnu, po dvaadvaceti letech odešel bicman Stefan Arnold, avšak podle všeho se tak stalo až po nahrávání „The Living Dead“, takže zde ještě můžeme slyšet jeho práci. Jeho místo zaujal dosavadní klávesák a technik kapely Marcus Kniep. V nové roli jsme si ho mohli všimnout už v novém videoklipu ke skladbě „Zombie Dance“, ostatně právě tam jsem se začal ptát, kde je Arnold. Na post kláves Grave Digger zatím nového smrťáka neohlásili.

Na „The Living Dead“ jsem měl jediné přání – ať je alespoň lepší než minulé „Healed by Metal“. Proto mě docela vyděsilo, jak brzo chtějí Grave Digger novou fošnu vydat, protože to zrovna nevěštilo nic moc dobrého. Pak přišly první singly, na první poslech ne nijak odzbrojující „Fear of the Living Dead“ a klipovka „Zombie Dance“ s hostujícími Rakušany Russkaja. To už sem házel flintu do žita, protože takovouhle hovadinu jsem tedy opravdu nečekal. Nedělal jsem však ukvapené závěry a počkal si na kompletní desku. A dojem z ní je nakonec vcelku slušný.

Předně jsou tu skladby, které se po pár posleších bezpečně zaryjí do hlavy, což je ostatně to, co bych od klasického heavy metalu čekal. Hlavně se tu povedly možná až nezvykle melodické refrény, dobře znějí třeba v kvapíku „When Death Passes By“, „Hymn of the Damned“, „What War Left Behind“, ale i první „Fear of the Living Dead“. Sborové chorály Grave Digger uměli a tady se jim konečně zas nějaké povedly. Co se týče struktury písní, je to prostě jejich germánská klasika, styl, který bezpečně každý už dávno pozná, a na tom se ani na „The Living Dead“ nic nemění.

Co je ale úplně nejlepší z celé placky je až její, bůh ví proč, bonus „Glory or Grave“. Jestli máte rádi středověkou trilogii z konce devadesátých let, tak tohle je skladba, která vás tam svým riffem, náladou a hlavně klenutým refrénem ihned zanese zpět. To jen dokazuje, že Grave Digger to v sobě pořád mají, jen to už nechrlí s takovou kadencí. Každopádně je to jeden z jejich nejlepších kusů posledních mnoha let.

Teď ale ty nedostatky. I tady se najdou skladby, které se tak úplně nepovedly. Například obligátní óda na metal „The Power of Metal“, bez které by to zřejmě prostě nešlo, utahaná „Blade of the Immortal“ či podivná „Insane Pain“ začínající retro osmdesátkovým synťákem, pokračující přes nudně zasekávaný refrén a končící sólováním se strašně okatě vykradeným Hendrixovým postupem z „Hey Joe“. No a nesmí chybět už zmiňovaná „Zombie Dance“. Já chápu, že to asi má být sranda, spojit polku s metalem a ještě to zasadit do konceptu zombie, ale já se moc nebavím. Jednou, dvakrát si to poslechnout nevadí, ale potom už to spíš přeskakuju.

Ještě bych ocenil, kdyby se Grave Digger odhodlali taky k novému zvuku, protože produkce jejich alb by mohla být určitě lepší. Vadí mi hlavně, že to už snad jednu dekádu zní stejně. Kytary i bicí jsou pořád takové umělé, zvuk je utopený, neškodilo by to trochu provětrat. I přes všechny vyjmenované výtky se však povedlo natočit album lepší, než byl jeho předchůdce, dá se označit za solidní s několika dobrými momenty, přesto ale třeba čtyři roky staré „Return of the Reaper“ bylo o úroveň výše.


Nachash – Phantasmal Triunity

Nachash - Phantasmal Triunity

Země: Norsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.

Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.

Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.

A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.

Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.

Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.

Nachash

Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.

Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.


Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Iron Maiden

Datum: 20.6.2018
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Iron Maiden Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2018, Legacy of the Beast

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.