Archiv štítku: heavy metal

Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Grave Digger – Healed by Metal

Grave Digger - Healed by Metal

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Healed by Metal
02. When Night Falls
03. Lawbreaker
04. Free Forever
05. Call for War
06. Ten Commandments of Metal
07. The Hangman’s Eye
08. Kill Ritual
09. Hallelujah
10. Laughing with the Dead

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Grave Digger křižují pole heavy metalu již pěknou řádku let a mají na svém kontě několik zásadních alb. Vlastně patří k těm málo kapelám, jež dokázaly stvořit silné desky na začátku kariéry, někde uprostřed, ale i v posledních letech. K těm patří zrovna ta minulá, „Return of the Reaper“. Obměnu v kapele zaznamenala pouze pozice klávesisty, smrťáka, kterou má nyní na starost Marcus Kniep. Nejedná se tedy zrovna o tu nejdůležitější změnu, vzhledem k tomu, že předchozího klávesistu snad nikdo nikdy neviděl bez onoho kostýmu, a především klávesy nepředstavují dominantní prvek skupiny. Němci tak drží jádro kapely stejné už po dobu osmi let a letos představují svůj osmnáctý řadový přírůstek.

Album je odpáleno titulní skladbou „Healed by Metal“, což působí jako sázka na jistotu. Pochodový rytmus doplněný o lehce zapamatovatelný refrén představuje v tomto žánru již poměrně zažité klišé a celá píseň vyznívá jako pokus o další metalovou hymnu. Bohužel u pokusu také jen zůstává. Další otřepané klišé se nachází v lyrické stránce, která se samozřejmě zabývá metalem, tedy obdivem k žánru jako takovému. K tomuto tématu se Grave Digger ještě vrací a to v šesté „Ten Commandments of Metal“, jež je dle mého soudu nejslabším kouskem desky. Na neustálé halekání o pravosti toho či onoho metalu nejsem nijak zvědavý, ale pravdou je, že to k tomuto žánru už tak nějak patří. Je ovšem třeba zdůraznit, že v polovině 80. let to s opusy jako „Heavy Metal Breakdown“ mělo zcela jinou atmosféru a účinek. Ony ostatní texty nejsou také přímo básněmi či četbou na přemýšlení, avšak svou existencí mě nijak nezarážely a nemusel jsem se při jejich poslechu ušklibovat.

Druhá „When Night Falls“ zvyšuje tempo a představuje příjemnější tvář skupiny. Opět se opírá o chytlavý refrén podobně jako druhá „Lawbreaker“. Ta se po motorkářském intru uvede klasickým riffováním typickým pro Grave Digger. To, že Axel Ritt na kytaru umí, stihl ukázat na předchozích počinech, kde stvořil několik dnes už koncertních jistot. Což o to, kytarová sóla se drží stejných postupů a kvality jako u předchůdců „Healed by Metal“, ale překvapením je nedostatek zapamatování hodných riffů, jichž je na novince jako šafránu. Při poslechu „Free Forever“ se nemohu zbavit dojmu, že jsem pustil „Solid Ball of Rock“ od souputníků Saxon, jímž je ústřední kytara a celkové tempo skladby inspirováno až až. Podobný dojem ve mně vzbuzuje „Call for War“. V ní vynikají zajímavě se střídající polohy hlasu Chrise Boltendahla, nicméně v hymnickém refrénu mi v hlavě ihned naskakuje klasika od hrobníků „The Dark of the Sun“ s takřka totožnou melodií. Tyto postřehy skutečně nejsou žádným hnidopišstvím či hledáním shody za každou cenu. Od prvního poslechu a od té doby s každým dalším je to výrazně slyšet. Mě, jakožto fanouška Grave Digger, toto nemilé zjištění udivilo, jelikož se mi to v souvislosti s touto kapelou dříve nestalo, nebo si přinejmenším nevzpomínám.

Za pomyslné vrcholy desky můžu označit „Kill Ritual“ a „The Hangman’s Eye“. Nejedná se o skutečné zářezy, které bych od Grave Digger čekal, jednoduše se jedná o dvě skladby, jež něčím vyčnívají. „Kill Ritual“ má ale ve své melodii hitový potenciál hodný místa v koncertním setlistu, kdežto druhá jmenovaná patří k tvrdším věcem s temnou atmosférou. Dva poslední záchvěvy se nachází někde v průměru tvorby kapely, avšak zrovna v „Hallelujah” se nachází riff a kytarové sólo patřící k tomu nejlepšímu, jen je škoda, že je píseň zazděná stupidním refrénem, z nějž kvůli neustálému opakování až bolí hlava. Vygradování alba či závěrečná třešnička na dortu se tak nekoná.

„Healed by Metal“ je na rovinu zklamáním. Hrobaři si nevykopali přímo svůj hrob, ale na řadovku vydanou po třech letech obsahuje tuze málo idejí, které by opravdu stály za zveřejnění. Jistě, pořád to zní jako Grave Digger, méně náročný fanoušek může být dokonce spokojený, jenže po tříročním čekání bych čekal větší nápaditost. Parta okolo Chrise Bolthendala stvořila album plné průměrných písní s občasnými výkyvy jak nahoru, tak dolů. Chybí záchytný bod či moment, který by nutil si novinku poslechnout vícekrát a vůbec se snažit do ní více proniknout. Obávám se, že zde není co objevovat. Plusem „Healed by Metal“ je bezpochyby jeho délka (či spíše krátkost), díky níž ho i bez většího zájmu sjedete na jeden poslech celé, jelikož když vás nějaká píseň nebaví, tak zjistíte, že za chvíli končí, a tak to prostě necháte být.

Grave Digger

Rozhodně však nelze nad kapelou lámat hůl. Současná sestava má za sebou nyní čtyři nahrávky, první „The Clans Will Rise Again“ považuji za velice zdařilý počin, stejně tak minulé „Return of the Reaper“ nabízelo kvalitní materiál. Mezi těmito dvěma vyšlo slabé „Clash of the Gods“ a nyní máme další nevalné „Healed by Metal“. Jestli tak Grave Digger udrží tento trend, příští album by opět mělo znamenat posun výše. Byl bych velice rád, kdyby se vrchní textař a nadšenec do historie Chris Boltendahl opět pokusil o koncepční opus, protože ty tahle kapela prostě umí.


Törr – Black ‘n’ Roll

Törr - Black 'n' Roll

Země: Česká republika
Žánr: thrash / black / heavy metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Krajina snů
02. Hombre
03. Údolí nářků
04. Proroctví
05. Mr. Dat
06. Už dost
07. Chceme ven
08. Iluze
09. In nomine ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Po pěti letech tu máme nové album skupiny Törr. Co od takové zprávy čekat? Předně nelze očekávat neočekávané. Současná pozice Törru je pevně daná jejich nesporným historickým otiskem ve vývoji české metalové hudby, kdy v určité době byli vlajkonoši celé scény. Ambice na obnovení této pozice či výraznou změnu stylu již kapela zřejmě nemá, ostatně s experimenty si Törr také užili své. Z mého pohledu lze tedy očekávat především lepší album než to minulé, „Tempus fugit“, jímž trojice HerešSladkýBartoš rozhodně neoslnila, a má tak co napravovat.

Prvně bych chtěl ocenit docela chytrý název. Už bylo vedeno spousty a spousty diskuzí na téma zaškatulkování Törru, který se ortodoxním blackmetalistům nezdál řádně black a tak dále. S názvem „Black ‘n’ Roll“ jako by skupina dávala jasný vzkaz, jak se celá věc má, rozhodně pak tedy v případě několika posledních alb, kdy o black metalu nemůže být řeč. Na druhou stranu to není kdovíjak poutavý název, ale lepší než třeba „Špinavej rock ‘n’ roll“, že. Avšak byly tu už placky s názvy „Black Metal“ nebo „Death Metal“ a jakou udělaly díru do světa.

Mou pozornost také přilákalo oznámení o přijetí čtvrtého člena, kytaristy, Radka „Reddyho“ Kroce. Tato spolupráce však neměla dlouhého trvání. Po pár koncertech přišlo další oznámení, že se pokračuje opět ve třech. Do nahrávacího procesu se tak nestihl zapojit, což ovšem ani nebylo v plánu. Celé mě to zaujalo zejména z důvodu mé naivní představy napodobení čtyřčlenného Törru, jako tomu bylo kupříkladu v poměrně dekadentních letech „Institutu klinické smrti“, léta Páně 1991.

Black ‘n’ Roll začíná tajemnou recitací Oty Hereše, která přechází v povedený otvírák s velice chytlavým refrénem. Právě o tyto lehce zapamatovatelné refrény není na celé novince nouze. Hned další „Hombre“ je dalším příkladem. Hudebně nenabízejí nic překvapivého, obě skladby se nesou v rychlejším tempu a jsou protkané klasickými thrashovými riffy. Na bubnování Radka Sladkého jsem poměrně alergický, hlavně jeho nasazování kopáku s železnou pravidelností téměř do každého refrénu. Velkým plusem je zapojení dalšího hlasu do tvorby. Honza „Bárt“ Bartoš se tak poprvé projevuje nejen basou, ale i zpěvem. Nejedná se pouze o doplnění Herešova vokálu v refrénech, ale rovnou o odzpívání celých skladeb.

Hned ve třetí „Údolí nářků“ se jejich hlasy po slokách střídají. Právě s tímto kusem začíná deska pozvolna stagnovat a působí trochu stereotypním až unylým dojmem. Singlová „Proroctví je vyloženě nudným standardem, podobně je tomu s písní „Už dost“, kde jako host posloužil svým hlasem Protheus z kapely Dymytry. Z výtvoru je to bohužel lyricky cítit. Ostatně texty jsou jako na houpačce, od povedených až po ty na hranici průseru. Rozptýlením je „Mr. Dat“ (z názvu lze vycítit velkou kreativitu), jednoznačně největší kvapík, bohužel nudný. Vysvobození přichází až s „Chceme ven“, prvním hlavním pěveckým číslem Bárta. Song je to povedený stejně jako „In nomine ira“ opět odzpívané Bártem. Z konce alba si ještě zaslouží vypíchnout „Svět jiných“, který by svojí náladou a tématem možná fungoval lépe jako úplný závěr. Tento úkol dostala baladická „Jen si přej“, čímž Törr opakuje závěrečnou formulku předchozího „Tempus fugit“ a opět ne zcela zdařile.

Törr

Moje očekávání bylo přese všechno naplněno. „Black ‘n’ Roll“ celkem snadno překonalo svého předchůdce, a to jak kvalitou zvukovou, tak kvalitou skladeb, což rozhodně není důvod ke kdovíjakému jásání. Po minulém počinu jsem měl strach, aby Törr nesklouzli do nevábné produkce typické pro tuzemské zábavové kapely, což se naštěstí nestalo. Dá se říci, že navazuje na styl stanovený comebackovým „Made in Hell“. Hodně tomu napomohlo zapojení baskytaristy Bárta jakožto dalšího hlasu a jasné cílení na chytlavost písní, což se povedlo bez známek vlezlosti. I přesto se na desce nachází několik vyloženě slabých a hluchých míst, která při dalším přehrání s radostí přeskočím. Törr má v „Black ‘n’ Roll“ především několik dalších aspirantů na zařazení do setlistu a důvod vyrazit na koncerty, nikoliv zlom v kariéře. V kapelním katalogu se jedná o průměrný počin, přesto jako vizitka současné sestavy obstojí solidně.


Damnation Gallery – Transcendence Hymn

Damnation Gallery - Transcendence Hymn

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Masked Dead Records

Hrací doba: 17:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masked Dead Records

Damnation Gallery je začínající italská parta, která se letos odhodlala se poprvé ucházet o přízeň posluchačů. Posloužit jí k tomu má pilotní minialbum s názvem „Transcendence Hymn“, jež jasně určuje směřování kapely – do vod hororově laděného heavy metalu. To je záležitost, jaká má zrovna v Itálii docela tradici, takže nakonec proč ne…

Od začínajících formací samozřejmě člověk většinou neočekává zázraky a já osobně jsem je nečekal ani od Damnation Gallery. A také jsem je nedostal. Italové smrdí (pod)průměrem a laciností – vlastně úplně stejně jako obálka „Transcendence Hymn“, která tak svým způsobem náplň vlastního disku vystihuje poměrně přesně. Téma a směřování možná špatné není, ale provedení silně pokulhává.

Nijak zvlášť nepřekvapí, že z produkce Damnation Gallery je cítit silné ovlivnění jinými jmény. Kdybych chtěl být velká svině, tak bych řekl, že „Transcendence Hymn“ zní jako béčková Cadaveria, a to nejen kvůli zpěvačkám, jejichž hlas je mnohdy podobný. Samozřejmě lze ale vystopovat i ozvěny matadorů jako Mercyful Fate nebo Death SS (což už vůbec nepřekvapí… kdo to kdy slyšel, aby u hororově laděného metalu z Itálie nebyl cítit vliv Death SS) a třeba v titulní „Transcendence Hymn“ není problém zaslechnout také citace Iron Maiden.

Ale čert vem, co jiného je v tom slyšet. Však nikdo nespadl jen tak ze vzduchoprázdna, úplně všechny současné kapely musejí z něčeho vycházet – a kdo tvrdí, že ne a že hraje vybroušený originál, tak kecá. Větší problém vidím v tom, že ten materiál je prostě a jednoduše slaboučký. „Transcendence Hymn“ je nacpané omšelými triviálními riffy, písničky jsou průhledné a nezáživné, sóla člověka nevytrhnou, rytmika rovněž ne a ani zpěvačka Scarlet nepředvádí nic extra omračující, naopak je v některých momentech lehce otravná. A celé to nezachrání skutečnost, že navzdory všem výtkám není „Transcendence Hymn“ tak příšerné, aby bylo za hranicí poslouchatelnosti. Ale to je vcelku chabá záplata.

Abych to dále neprodlužoval… Damnation Gallery mě se svou tvorbou nijak nezaujali. Přišel jsem, slyšel jsem a nepozvracel jsem se, ale to je asi tak jediná pozitivní věc, co o tom mohu říct. Stačilo mi, nyní jdu zas o dům dál a na adresu Damnation Gallery už se nehodlám vracet…


Kissin’ Dynamite – Generation Goodbye

Kissin' Dynamite - Generation Goodbye

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Generation Goodbye
02. Hashtag Your Life
03. If Clocks Were Running Backwards
04. Somebody to Hate
05. She Came She Saw
06. Highlight Zone
07. Masterpiece
08. Flying Colours
09. Under Friendly Fire
10. Larger Than Life
11. Utopia

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

Heavy metal je muzika, na níž jsem vyrostl, ale v posledních letech mě vesměs přestala bavit. Mám nějaké své oblíbence, takové ty staré známé, které poslouchám už dlouho (a jsem si vědom toho, že mnohé z nich z nostalgie), ale hledat nová jména mě neláká a nedělám to. Snad i proto, že kdykoliv jsem to zkusil, odcházel jsem zklamán, neboť současný heavy metal dle mé empirické zkušenosti zoufale postrádá jakoukoliv invenci a vesměs se jedná jen o recyklování již vymyšleného.

Aniž bych si chtěl odporovat, tak i navzdory tomu, co jsem právě řekl, přece jen existuje několik málo mladších heavymetalových kapel, u jejichž muziky se v klidu pobavím, takové ty výjimky potvrzující železné pravidlo. A mezi takovéto výjimky se svého času zařadili i Kissin’ Dynamite. Neptejte se mě proč, samotného mě to svým způsobem překvapuje, jelikož německá pětice v jádru hraje tak brutální žánrové klišé, že bych to měl papírově jednou v recenzi zmrdat a pak už se toho pro zachování duševního zdraví ani nedotknout. Jenže v reálu to Kissin’ Dynamite hrají tak nakažlivě, že mě to prostě baví. Anebo je snad po vydání „Generation Goodbye“ na místě minulý čas?

Kissin’ Dynamite nová alba vypouštějí v neměnné dvouleté kadenci každý sudý rok. Předcházející „Megalomania“ však kapelu – a v kontrastu s předchozím, ortodoxně hitovým počinem „Money, Sex & Power“ to bylo obzvlášť znát – představilo v trochu odlišném světle. Němci sice stále přišli s několika po čertech chytlavými peckami, ale zároveň v některých skladbách projevili trochu vyšší ambice. Rozhodně bych netvrdil, že „Generation Goodbye“ tuto snahu prohlubuje, ale v některých kusech jsou tyto ambice stále znát, byť v asi o trochu menší míře než posledně.

Dle právě řečeného by se mohlo zdát, že „Generation Goodbye“ je tedy opětovně sázkou především na hitovost. Do jisté míry asi ano, ale tentokrát to má jeden háček – nevyšlo to úplně bez ztráty kytičky. Především písničky, jaké si Kissin’ Dynamite vybrali (nebo jaké jejich label vybral?) k propagaci desky, se mi příliš nepozdávají. Obzvláště první singl „Hashtag Your Life“ je velmi slabý, a ačkoliv se sloka ještě tváří hratelně, refrén je strašná odrhovačka, která to posílá do pekel. Titulní otvírák „Generation Goodbye“ je už snesitelnější a časem jsem si na něj vesměs zvyknul, takže už mě aspoň nesere, ale pořád mi to nepřijde jako nějaká velká pecka.

Mnohem povedenější hitovky jsou zastrčené v dalším průběhu alba, především v jeho středu. Dost mě baví čtyřka „Somebody to Hate“, i když by mě zajímalo, zdali je text refrénu záměrným odkazem na jednu slavnou skladbu, anebo jsou Kissin’ Dynamite jen trochu neoriginální. „She Came She Saw“ není úplná pecka, ale její refrén je vcelku příjemný a „Generation Goodbye“„Hashtag Your Life“ s ním pokoří bez větších obtíží. Dále se mi líbí „Highlight Zone“, což je sice úplně standardní heavymetalová skladba, nicméně je v ní cítit skladatelská lehkost, kvůli níž jsem si Kissin‘ Dynamite oblíbil. No, a poslední dobrou písničkou je pro mě devátá „Under Friendly Fire“, v níž Němci opětovně potvrdili, že prostě mají na čuch na možná neoriginální, leč silné a v dobrém slova smyslu vlezlé motivy. Na předposlední pozici se ještě nachází „Larger Than Life“, která je taktéž víceméně v cajku a má docela chytlavý ústřední riff, ale trochu mě na ní dráždí refrén, protože to je regulérní obšleh staršího songu „I Will Be King“„Money, Sex & Power“.

Kdyby tohle bylo všechno, tak bychom měli co do činění s poměrně povedeným ípkem, jemuž by vlastně šly odpustit i zmiňované neduhy. Bohužel jsme však probrali jen lehce přes polovinu nahrávky. Jestli si za něco „Generation Goodbye“ zaslouží hejt, tak jsou to jednoznačně balady, jichž se tentokrát urodilo na můj vkus až příliš. „If Clocks Were Running Backwards“„Masterpiece“ bych si s radostí odpustil, především druhá jmenovaná mě dost sere. Jasně, slyšel jsem i horší a třeba balady od Nickelback jsou bezesporu o světelné roky větší blití, což však nic nemění na tom, že jsem zanedlouho začal obě přeskakovat.

Z pomalejších věcí se dá snést pouze závěrečná „Utopia“, v níž se Kissin’ Dynamite opět snaží o trochu ambicióznější kompozici – byť samozřejmě stále v rámci nastavených mezí. Trochu jsem si při ní vzpomněl na „Fireflies“ z minulého alba, protože se jedná o podobně laděný kousek. Ačkoliv ve „Fireflies“ Němci balancovali na hraně kýče, zatímco u novější písničky se jedná o střízlivější podání, tak nakonec proč ne. Poslední doposud nezmíněnou písničkou je „Flying Colours“, což je podbízivá chcánka, a hodně rychle se z ní stal další kandidát na přeskakování.

Kissin' Dynamite

„Generation Goodbye“ není zrovna vyrovnaná deska. Kissin’ Dynamite opět dokázali přijít s několika fajn písničkami, v jejichž rámci se ani náznakem neděje nic revolučního, ale má to tah na bránu a nevidím důvod, proč to dissovat, když je to prostě sranda. Několik dalších věcí je tak jakože poslouchatelných a dalších pár songů pak lze zařadit do sorty nepovedených. Je pravda, že ty přinejmenším stravitelné nakonec převažují, ale něco mi říká, že novinka nakonec dopadne stejně jako „Megalomania“ – vyzobu si z toho pár kousků, které mě baví, a ty si sem tam pustím; zbytek mě už asi nikdy nebude zajímat.


Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

Volbeat - Seal the Deal & Let's Boogie

Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Universal

Tracklist:
01. The Devil’s Bleeding Crown
02. Marie Laveau
03. The Bliss
04. The Gates of Babylon
05. Let It Burn
06. Black Rose
07. Rebound [Teenage Bottlerocket cover]
08. Mary Jane Kelly
09. Goodbye Forever
10. Seal the Deal
11. Battleship Chains [Georgia Satellites cover]
12. You Will Know
13. The Loa’s Crossroad

Hrací doba: 53:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky…

S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali se tak první dánskou kapelou od dob Aqua, které se podařilo dostat se do Top 10. Což o to, já to borcům přeji z celého srdce. Po celou dobu vystupuje parta kolem Michaela Poulsena skromně, až pokorně a díky svému neúnavnému koncertování a tvrdé práci si myslím, že přesně tyhle kapely by se měly dostávat do popředí. Ne rychlokvašky a sračky typu Black Veil Brides, kteří se spoléhají na PR vydavatelství a na svoji teploušskou image.

Kam tím ale mířím… Posledním albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” si na sebe upletli Volbeat minimálně z obchodního hlediska bič a očekávání od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ nebyla z těch nejskromnějších. Čtvrté místo v americkém prodejním žebříčku ovšem ukázalo, že pozice Volbeat je opravdu tvrdě vydobytá a nejedná se o módní výstřelek, který se nepodaří zopakovat. Upozorňuji, že tím netvrdím, že se Volbeat podařilo natočit album lepší, než jsou ta minulá, protože já mám dojem přesně opačný. Nemůžu si pomoct, ale už po poslechu předchozí placky jsem měl dojem, že celá ta jejich sranda nějak přestává být srandou. Volbeat se sice nijak výrazně nezměnili, ale jejich hudba postrádá takovou tu nespoutanost starších počinů, kdy člověk mohl čekat skoro cokoli a poslech byl jedna velká jízda plné zábavy a skvělých písní.

Na „Seal the Deal & Let’s Boogie“ Volbeat upevňují svou pozici a skladby tomu taky odpovídají. Nenapadá mě jediná, která by mě vyloženě smetla a posadila na zadek. Objeví se sice tu a tam zajímavý motiv jako orientální kytara v „The Gates of Babylon“ nebo pěvecký sbor v „Goodbye Forever“, který dodává gospelovský nádech, ale mně to přijde málo. Převládají písně, které bych označil jako sázky na jistotu. Ať už je to řízná úvodní „The Devil’s Bleeding Crown“, rychlá skoro titulní „Seal the Deal“ nebo hitovky „Marie Laveau“, „Let It Burn“ a především nechutně vlezlá „For Evigt“. V poslední jmenované si zahostoval jistý Johan Olsen a přináší do jinak obyčejného rádiového kolovrátku trochu vzrušení, ale nekonečné omílání jednoho hitového nápěvu, jako se tomu děje právě v „For Evigt“, začne být po chvíli dosti otravné.

Možná se zdá, že jsem k Volbeat až přehnaně kritický, protože vlastně neudělali nic jiného, než že pokračují v tom, co jim na posledních dvou albech fungovalo na jedničku, ale právě v tom je ten problém. Ono se všechno jednou začne přejídat, a přestože je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ profesionální album po všech stránkách, tak mi na něm chybí něco víc, než „jen“ další porce písní, které jsou formálně stejné jako minule. Co překvapilo, bylo zařazení a samotný výběr dvou předělávek, které v podání Volbeat zapadly mezi zbylé skladby bez sebemenších problémů. Ať se budeme bavit o „Rebound“ od punkrockerů Teenage Bottlerocket, nebo „Battleship Chains” jižanských rockerů The Georgia Satellites, obě jsou to příjemné hitovky a v živelném provedení Michaela Poulsena, Roba Caggiana a Jona Larsena album sice nijak výrazně neobohacují, ale o to nenásilněji se poslouchají.

Tady v tomto místě bych asi měl vyřknout nějaký finální verdikt. Jestli je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ albem dobrým, nebo špatným. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý. Bijí se ve mně různé pocity, ale v žádném případě ani jeden z nich není totální nadšení nebo naopak totální zklamání z toho, co si pro nás letos Volbeat připravili. Já jejich šestou studiovku chápu jako sázku na jistotu. Jako snahu upevnit si svou tvrdě získanou pozici a přinášet fanouškům to, co se líbilo minule. Že se jedná o již jednou vyluhovaný sáček čaje a aktuální chuť už není tak plná a lahodná, jak by měla být, to už je něco jiného. Rozseknu to tedy tak, že na poměry Volbeat představuje „Seal the Deal & Let’s Boogie“ rozhodně slabší průměr a že si myslím, že v aktuální podobě mají určitě na víc.


Grand Magus – Sword Songs

Grand Magus - Sword Songs

Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Freja’s Choice
02. Varangian
03. Forged in Iron – Crowned in Steel
04. Born for Battle (Black Dog of Brocéliande)
05. Master of the Land
06. Last One to Fall
07. Frost and Fire
08. Hugr
09. Everyday There’s a Battle to Fight

Hrací doba: 34:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédské trio Grand Magus asi není třeba nějak dlouze představovat. Tato stálice, která letos slaví již 17 let od svého založení, si prostřednictvím svých dosavadních alb vybudovala vcelku pevné postavení na evropské heavymetalové scéně. Již od svých prvních alb se trojice kolem Janneho „JB” Christofferssona zaměřuje na retro podání těžkého kovu a díky zarputilosti, s jakou vydává své desky v pravidelných rozestupech s takřka stejnou hudební náplní, se jim překvapivě dostává četných pozitivních reakcí jak ze strany fanoušků, tak od hudebních kritiků. Jako kdyby nikomu nevadilo, že Grand Magus jsou zpátečničtí až na půdu a byť jen sebemenší invence se od nich člověk asi hned tak nedočká.

Jsou ovšem kapely, kde to člověk tak nějak ani nevyžaduje. Řekněme si na rovinu; stojí někdo o evoluci Grand Magus někam do vod metalového vizionářství? Není lepší si v pravidelných dvouletých dávkách užít poctivou porci heroických melodií, epických špinavých riffů a klišovitých hrdinských textů spojených dohromady s takovou finesou, že to prostě a jednoduše baví? Nevím jak vám, ale mně tohle ke spokojenosti stačí. Zejména když vezmu v potaz to, že snažení Grand Magus má prostě koule.

Vždycky se při poslechu nového alba těchto bardů musím pousmát nad tím, jaký kvalitativní rozdíl panuje mezi Janneho partou a parodií sebe sama – Manowar. K nim má švédské trio velmi blízko, zvlášť když základní ingredience jejich tvorby jsou naprosto totožné. Aneb když dva dělají totéž, tak to není totéž. A přestože je „Sword Songs“ albem těžce nepřekvapivým a každý, kdo slyšel „Triumph and Power“ či „The Hunt“, ví, jak bude znít, tak je to pořád pekelně chytlavá zábava.

Přestože je „Sword Songs“ studiovým zářezem číslo osm, a obsahuje tak ve své podstatě jen variace na již dříve vypuštěné songy, tak ve prospěch Grand Magus hraje fakt, že celá kolekce nových písní nepostrádá to, co mám na jejich tvorbě rád. Velké refrény, kopec energie, přímočaré hudební struktury, občasné změny temp a hlavně obrovské charisma vokálu, jimž disponuje JB. Tenhle chlápek si musí být zatraceně dobře vědomý, jak dobře jeho hlas vyznívá v epicky laděných heavymetalových válech, a umí toho patřičně využít. V nejednom případě pozvedá danou skladbu minimálně o třídu výš, což je nejpatrnější asi ve „Frost and Fire“. To je hudebně naprosto průměrná záležitost, která občas překvapiví kytarovým sólem, ovšem JB tlačí v refrénu na pilu a nejen díky skvělé melodii se z „Frost and Fire“ stala jedna z písní, již nemůžu dostat z hlavy.

V případě „Sword Songs“ se však jen těžko mluví o vrcholech. „Frost and Fire“ vyčnívá v závěru alba díky vzletnému refrénu, ovšem takových kompozic je zde hned několik. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi takové ty tutovky, které v žádném případě neurazí, patří úvodní „Freja’s Choice“, hned následující megahitovka „Varangian“ nebo svižnější „Master of the Land“. Hudebně jsou to poctivé heavymetalové hymny se severskou atmosférou, díky níž se ty písně poslouchají skoro samy. Uvěřitelné melodie a kytary nesmrdí vidláckými postupy, jak by se mohlo neznalému čtenáři na první pohled zdát, a vše je tak na svém místě. Trojice JB ChristofferssonFox Skinner a Ludwig Witt jsou samozřejmě profíci a skvěle sehraní muzikanti, takže rozebírat dopodrobna jejich výkony je zcela zbytečné. Místo toho bych pány pochválil za hutný sound, který není tak čistý jako minule na „Triumph and Power“, ale zase je roztažený do šířky a zaoblené kytary znějí perfektně.

„Swords Songs“ není dokonalé album, ovšem v rámci omezených možností, které si Grand Magus ve svém hudebním směřování vytyčili, mu nelze nic moc co vytknout. Stopáž je na rozumné úrovni, skladby samy o sobě jsou uvěřitelné, energické a navrch jako bonus je zdobí několik stěžejních melodií, které z docela obyčejných heavymetalových kompozic dělají opravdové hymny. Grand Magus sice nemůžou překvapit, ale od toho jsou tady jiní. Tahle trojice dělá svoji práci zatraceně dobře a já jim za to posílám malou poklonu, protože zatím jim to pořád vychází, i když na klasické počiny jako „Iron Will“ nebo „Hammer of the North“ novinka nemá. Ale i tak je výsledek uspokojivý a já s ním nemám žádný problém.


Rage – The Devil Strikes Again

Rage - The Devil Strikes Again

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Devil Strikes Again
02. My Way
03. Back on Track
04. The Final Curtain
05. War
06. Ocean Full of Tears
07. Deaf, Dumb and Blind
08. Spirits of the Night
09. Times of Darkness
10. The Dark Side of the Sun

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně pořádně ani nevím, proč jsem se dobrovolně uvrtal do recenze novinkového alba německých nestorů Rage. Zvlášť když jsem před vydáním „The Devil Strikes Again“ tvrdil, že s touhle kapelou nehodlám nadále ztrácet svůj čas. Musím přiznat, že jsem se nikdy neřadil k fanouškům tvorby Rage, a pokud pominu období kolem „Unity“ a „Soundchaser“, která jsem v době vydání měl rád, tak pro mne jejich alba nikdy nebyla srdcovou záležitostí. Nepopírám však, že jsem si vždy našel čas, abych si jejich novinky poslechl, ale s každým dalším pokusem jsem se čím dál víc utvrzoval v názoru, že na úroveň výše uvedené dvojice už to nikdy nebude až se v posledních letech Rage dostali do takového stereotypu, že byť jen doposlouchat některé z posledních tří desek byl úkol nelehký.

Nejsem naivní, abych v souvislosti s personálním zemětřesením, které v řadách Rage v loňském roce proběhlo, čekal nějakou změnu, ale každopádně je tohle jediný důvod, kvůli němuž jsem se nakonec k poslechu „The Devil Strikes Again“ odhodlal, protože roztrhnutí dua WagnerSmolski po tolika letech bylo opravdu nečekané a ztráta běloruského kytarového virtuóza musí zamrzet každého kapelmajstra. Ovšem nalijme si čistého vína a přiznejme si, že s postupným směřováním Rage ke svým vlastním kořenům, negováním progresivních prvků a zjednodušování své tvorby na úroveň prostých odrhovaček toho Smolski moc vymyslet nemohl (viz „21“, které bylo šedivé až běda) a jeho potenciál, jejž naplno rozvinul na „Speak of the Dead“„Suite Lingua Mortis“, tak byl v posledních letech spíš nevyužit.

Novou sestavu Rage tak krom základního kamene Peavyho Wagnera tvoří kytarista Marcos Rodríguez a bicmen Vassilios „Lucky“ Maniatopoulos, jenž nahradil Andrého Hilgerse. Ani jedno z těchto jmen jsem ještě před nedávnem neznal, ale o to nejde. Hlavní je, jestli se jim podařilo vnést to, co Rage na posledních albech potřebovali jako sůl. Čerstvou krev, jež by nakopla skomírající kvalitu studiových zářezů a vrátila Rage do kategorie kapel, které mám zařazené jako poslouchatelné, což se někdy od vydání „Carved in Stone“ dalo říct jen opravdu obtížně. A jaký je tedy výsledek? Nebudu z toho dělat napínavou kovbojku, bohužel musím říct, že nic moc se na mém náhledu na tvorbu Rage v aktuální dekádě nezmění ani po poslechu „The Devil Strikes Again“.

Novinka totiž pokračuje v návratu Rage k prvním albům, což přináší orientaci k čistokrevnému heavy / power metalu bez dodatečných kudrlinek, a vypadá to, že právě tohle byl nejspíš důvod odchodu Smolskiho z řad jeho dlouholetého zaměstnavatele, protože si nedokážu představit, že by jej měla tahle hudba nadále naplňovat. Kompozice na „The Devil Strikes Again“ celkově postrádají jednu důležitou věc – moment překvapení. Nečekám od nových Rage, kteří hrdě hlásili návrat zpět, progresivní kejkle, ale přeci jen si myslím, že kapela s takovou historií by se mohla zmoci na něco víc než na desítku takřka totožných vypalovaček ve svižnějším tempu, kde znějí jedna jako druhá a které mi nejpozději od třetího poslechu nemají co dát. Navíc mám po poslechu „The Devil Strikes Again“ pocit, že Rage se snaží tak trochu popírat svůj dosavadní vývoj v aktuálním miléniu a zatáhli za ruční brzdu, aby si udobřili co nejvíce fanoušků, což není nejšťastnější stav.

Ačkoli je „The Devil Strikes Again“ záležitost posluchačsky průhledná jako sklo a záživná jako dětský kolotoč, tak uznávám, že oproti posledním albům je novinka svěžejší, melodičtější a celkově poslouchatelnější. Nová sestava hraje účelně a zejména kytarové riffy Marcose Rodrígueze jsou přijatelnou variací na postupy Rage z období „Back in Mind“ a „The Missing Link“. Refrény nejsou tak šedivé, jak jsem si v posledních letech u této party zvykl, a třeba „War“, „The Devil Strikes Again“ nebo „Ocean Full of Tears“ jsou v tomto ohledu docela povedenými záležitostmi. Těch několik opravdu světlých momentů ovšem výsledný dojem příliš nezachrání.

Na albu totiž převládají kolovrátkové písně, které můžou potěšit snad jen opravdu skalního fanouška kapely, jenž by sežral s navijákem i záznam Peavyho pobytu v místech, kam i král chodil sám. Jalové kompozice typu „The Final Curtain“ s nepříjemně otravným refrénem, „Deaf, Dumb and Blind“ a „The Dark Side of the Sun“ s nezajímavou strukturou nebo utahaná „Time of Darkness“ jsou i na průměrné poměry Rage slabými odvary dříve posluchatelných písní. Když poslouchám závěrečnou „The Dark Side of the Sun“, která mi přišla z celého alba asi úplně nejslabší, tak si říkám, kde jsou ty časy, kdy se i z relativně průměrného power metalu dalo vykřesat skvělé album („Unity“) plné zábavných momentů a velkých refrénů.

Pokud si někdo z vás dává načas, do poslechu „The Devil Strikes Again“ se doposud nerozhoupal a uvažuje o tom, tak vám radím, abyste od téhle placky dali radši ruce pryč, protože jestli doufáte, že odchod Smolskiho a příchod nového kytarového otroka, jenž bude hrát Peavyho nezáživné písně, bude k něčemu dobrý, tak vězte, že zázrak se nekoná. Novinka je sice oproti „21“ svižnější, melodičtější a lépe se poslouchá, ale ten původní elán, který jsem do poslechu vložil, zase rychle vyprchal a s odstupem dalšího týdne věřím, že 22. řadové album Rage upadne v zapomnění stejně rychle jako jeho předchůdci.


Iron Maiden, The Raven Age

Iron Maiden, The Raven Age

Datum: 5.7.2016
Místo: Praha, Eden Aréna
Účinkující: Iron Maiden, The Raven Age

Psát o tom, jak jsou Iron Maiden skvělá a legendární kapela, je asi zbytečné, protože to každý ví a každý je uctívá… a kdo ne, tak je kripl bez vkusu a vy máte moje oficiální povolení mu vlepit facku (ocelovou tyčí). Proto se tentokrát na začátek omezme jen na několik málo suchých faktů.

Na místo činu – tedy do vršovické Eden Arény (ačkoliv posledně se to tu ještě jmenovalo Synot Tip Aréna), jinak také domovský stadion fotbalové Slavie – se Iron Maiden vrátili po třech letech (nicméně to nebylo poslední poslední vystoupení v České republice – v mezičase, před dvěma lety, se objevili též v Brně). Tehdy se jednalo o retro turné, na němž se vzpomínalo především na desku „Seventh Son of a Seventh Son“ z roku 1988. Nyní však heavymetaloví titáni přijeli živě představit své nejnovější studiové album s názvem „The Book of Souls“, které vyšlo loni v září. A hned na začátek nutno dodat, že je velmi sympatické, že Iron Maiden novince dali velký prostor, tudíž se nejednalo o takzvaně turné na podporu nové nahrávky, z níž pak zazní ledva dva songy, jako to občas dělají jiní střelci.

To ovšem trochu předbíháme běh událostí, jelikož ještě předtím, než na scénu vyběhli legendární Britové, jala se publikum rozehřívat předkapela. Jak jsou Iron Maiden hudební bohové, tak zrovna na výběr předskokanů šťastnou ruku nemají. Naopak vládnou excelentním talentem vybírat si před sebe ty úplně nejvíc vymrdané předskupiny, což se bohužel potvrdilo i tentokrát. Chtělo by se říct, že kdyby kytarista The Raven Age nebyl synátor samotného Stevea Harrise, tak by se na takovou pozici neměli šanci dostat, ale oni Iron Maiden mají dementní předskokany vlastně vždycky, tudíž je to asi jedno.

Tak jako tak, The Raven Age byli fakt brutálně příšerní, už v půlce první písničky (!) mě to začalo mocně srát a těšil jsem se, až konečně vypadnou do hajzlu, protože i ticho by se mi líbilo víc. Šlo o brutálně tuctový a předvídatelný moderní metálek, jaký by možná čistě co do instrumentální stránky šel strávit (ale furt by nešlo si to užít), ačkoliv je mi jasné, že z desky to určitě zní jak vyměklá sračka. Korunu však tomu nasazoval zpěv. Vystajlovaný zpěvák se tam, ty vole, zatoulal snad z nějaké poprockové mrdky, tvářil se drsně jak šmirgl a pak vždycky spustil slaďoučký cajdák, z něhož možná zvlhne patnáctka bez vkusu nebo dramaturgové Óčka, ale jinak nevím, kdo by to jako poslouchal. Nikdy víc!

Setlist Iron Maiden:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. Children of the Damned
04. Tears of a Clown
05. The Red and the Black
06. The Trooper
07. Powerslave
08. Death or Glory
09. The Book of Souls
10. Hallowed Be Thy Name
11. Fear of the Dark
12. Iron Maiden
– – – – –
13. The Number of the Beast
14. Blood Brothers
15. Wasted Years

Na druhou stranu, mohlo být i hůře. Třeba o den později v Žilině se před Iron Maiden vedle The Raven Age ukázali i militantní píčové ze Sabaton, které nesnáším takovým způsobem, že kdyby se měli objevit i v Praze, tak bych zcela vážně uvažoval o prodeji lístku. Takhle stačilo přetrpět jenom (no… „jenom“) 40 minut a už se začalo schylovat k tomu hlavnímu.

Krátce před osmou se rozeznělo očekávané intro v podobě songu „Doctor, Doctor“ od UFO, po němž byla odhalena výpravná scéna ve stylu mayských ruin. Jako první se na vyvýšené rampě v zadní části pódia objevil Bruce Dickinson zahalený mlhou a započal tajemný nástup „If Eternity Should Fail“, otvíráku posledního alba. S rozjezdem skladby na pódium vtrhnul i zbytek kapely a začala heavymetalová show par excellence. Samozřejmě se může nabídnout otázka, nakolik se jedná o rutinu, když Britové hrají jeden a ten samý setlist beze změny už nevím kolik měsíců, ale přímo na místě nad tím asi nikdo nedumal a všichni jim to žrali. Iron Maiden jsou skvělí studiově a jsou skvělí i živě. Ten jejich epický heavy metal je prostě nádhera a obzvlášť ve světle koncertní megalomanie (v tomto případě však vysoce sympatické) je to kombinace, kterou si nejde neužívat.

Do celé té výpravnosti ostatně spadá i zapojení tří kytaristů, ačkoliv, ruku na srdce, klidně by to šlo uhrát i ve dvou. Však je tam také jeden vždy víc na show než na hraní a na posledních turné tuhle roli plní Janick Gers. Jeho tancování a máchání kytarou mi ovšem místy přijde až trochu nedůstojné a takové přehrávané. A také je to asi jediná věc, jež mě na samotných Iron Maiden trochu štvala. Na druhou stranu, když v některých jiných momentech všichni tři sváděli kytarové souboje, tak to vypadalo a znělo mocně.

Naopak divadélko a opičky, jaké předváděl Bruce Dickinson, ten večer jen tak mimochodem v dobré formě i hlasově, fungovaly naprosto bez problémů a celý koncert dokázaly příjemně odlehčit. A to nejen co se týče těch připravených, ale včetně evidentně improvizovaných scének jako třeba s plyšákem, který přiletěl na pódiu, anebo s  maskou opice v „Death or Glory“, již také hodil kdosi z publika. Vedle toho nechyběly i očekávaná čísla jako třeba klasické mávání britskou vlajkou při „The Trooper“ nebo velký chodící Eddie, který se tentokrát zjevil při „The Books of Souls“. Nejdříve si dal minisouboj s Janickem a posléze i s Brucem, jenž mu vyrval srdce a posléze jej zahodil do publika. Inu, jeden šťastlivec si odnesl velmi pěkný suvenýr.

V základní části setu se Iron Maiden věnovali především „The Book of Souls“, jejíž skladby (celkem šest) prokládali s dávno prověřenými hity jako „Children of the Damned“, „The Trooper“ nebo „Powerslave“. V momentě, kdy už tak trochu pominulo ono nadšení, že o kousek vedle hraje jedna z největších žánrových legend, a dostavila se taková ta koncertní letargie, jaká u delších vystoupení tu a tam přijde, to Iron Maiden opět nakopli pásmem kultovních písní, jež patří do zlatého fondu heavy metalu. Temné intro ohlásilo geniální „Hallowed Be Thy Name“, po níž následovala ultimátní hymna „Fear of the Dark“ a nakonec letitá „Iron Maiden“ z debutového alba, při níž za kapelou vyrostl obrovský nafukovací Eddie.

Následovala krátká pauzička, nicméně všem bylo jasné, že konec ještě není. Nová plachta (jen tak na okraj – ta se měnila s každou písní) s plameny, rudá světla a velký kozel v pravé části pódia ohlásily, že nemůže následovat nic jiného než „The Number of the Beast“, což ihned potvrdilo ikonické intro songu. Zbytek přídavku pak obstarala nádherná „Blood Brothers“ z fenomenální desky „Brave New World“ (trochu škoda, že toto období Iron Maiden v posledních letech až na výjimky jako tato poněkud zanedbávají) a „Wasted Years“. Někdo by asi mohl plkat, že Iron Maiden mají v portfoliu ještě slavnější, až zlidovělé skladby, které tentokrát nezazněly a s nimiž by šlo koncert uzavřít (třebas „Aces High“ nebo „Wrathchild“), ale zrovna tahle kapela má na kontě tohle výtečných věcí, že moc nelze sáhnout vedle, čili za mě to bylo v pořádku. Naopak je super, že se to občas (byť jen lehce) prostřídá… a jen tak mezi námi, zrovna „Wrathchild“ mi jako až taková palba nikdy nepřišla.

Poté už ale konec skutečně následoval. Snad jediné, co z mého pohledu nebylo úplně košer, je skutečnost, že Iron Maiden drtivou většinu svého setu odehráli za světla. Což je jednoduše dáno tím, v jakou hodinu se musí začít a hlavně skončit. S tím se moc nedá něco dělat, ale ve tmě by to mělo ještě větší grády. Jinak si ovšem nemám na co stěžovat. Zvuk byl dle mého úplně v pohodě, možná jen v některých pasážích vystoupení mohla být jedna kytara méně upozaděna, ale to je nakonec jen detail. Měl jsem lístek na stání pod pódiem a tady to znělo pohodově, takže u mě spokojenost. Co jsem ale slyšel, v jiných částech stadionu to zvukově bylo mnohem horší­… ale to se holt stává, před třemi lety byl zase sound na hovno vepředu. Jinak v kotli byla fantastická atmosféra, a dokonce se nikde kolem mě tentokrát nevyskytoval ani žádný čurák s chováním řeznického psa (když tedy pominu jednoho kořena, co smrděl potem jak čuně, haha). Já jsem si to vážně užil – snad ještě o kousek víc než posledně.

Iron Maiden


Kvelertak – Nattesferd

Kvelertak - Nattesferd

Země: Norsko
Žánr: crossover / heavy metal / black’n’roll
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Dendrofil for Yggdrasil
02. 1985
03. Nattesferd
04. Svartmesse
05. Bronsegud
06. Ondskapens galakse
07. Berserkr
08. Heksebrann
09. Nekrodamus

Hrací doba: 47:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Kvelertak ej kej ej “norský Kabáty” snad netřeba našim čtenářům obšírně představovat – severský sextet si za necelých deset let existence stihl vybudovat slušné renomé nejen ve světě, ale i v naší kotlině. Aby ne, nebezpečně nadupaný crossover rokenrolu a hardcoru, navrch řízlý blackovým bzukotem na eponymním debutu katapultoval kapelu z nuly na výsluní scény, což vyneslo i pár hezkých hudebních cen. Druhá řadovka „Meir“ pak o tři roky později jen potvrdila sílu, kterou je tahle smečka schopná do svých skladeb vložit, aniž by, snad s výjimkou „Bruanne brenn“, zaváněla lacinou hitovostí. U mě se však Kvelertak zapsali především jako výborná koncertní kapela, jejíž desky, jakkoliv výborné, jsou oproti živým vystoupením, jež kypí takovým přebytkem energie, lehkosti a hravosti, že jim lze ve faktoru pařby jen těžko konkurovat, pořád tak trochu slabý odvar.

Na této skutečnosti nic nemění ani třetí zářez v podobě letošní desky „Nattesferd“. To jsem ovšem ani neočekával. Co jsem naopak očekával po dvou albech, která ve své podstatě nebyla až tak zásadně odlišná, byla změna, protože do třetice všeho dobrého a zlého by bezstarostný a hravý mix přece jen mohl ztrácet dech. A nutno říct, že úkrok stranou je slyšitelný na první poslech – v duchu klipovky „1985“ se Kvelertak vydali o třicet let nazpět přímo do minulosti. Norové po svém zpracovávají rockové hvězdy té doby, proto se v na albu setkáte tu s ozvěnou Judas Priest, tu s reminiscencí Van Halen, Kiss, Black Sabbath či některé z řady dalších, s nimiž se váže i charakteristické nazvučení. Ostré hrany jednotlivých nástrojů vzaly za své stejně jako Kurt Ballou z produkce, kterou si kapela za dozoru Nicka Terryho tentokrát obstarávala sama. Zvuk se přesunul od nabroušeného hardcore punku o nějakých třicet let nazpět – otupené výšky kytar, zvýrazněné basové linky a celý výsledek rozmáznutý lahví skotské (sami si doplňte, zda obsahem či formou) jak zákon káže. Navzdory ostentativnímu odfláknutí, špinavosti a přehulenosti (nebo spíš právě proto) však produkce z tvrdosti a přirozenosti neslevila, pročež jsou skladby stále docela (ne)slušná tancovačka. Jen řízný candrbál vystřídaly rockové hymny a neřízená pařba v garáži.

Stručně řečeno je „Nattesferd“ retro jako řemen, nicméně je to tvrzení až příliš zkratkovité. Svůj cit pro používání již tisíckrát slyšeného ve zcela nových konotacích a za příměsi svého charakteristického rukopisu neztratili Kvelertak ani tentokrát a díky delší stopáži písniček (jichž je tentokrát pouze devět) se otevřel větší prostor pro jednotlivé kytarové linky, což je zároveň pozitivum i úskalí. Trojice kytar se skvěle doplňuje a výsledkem jsou bohaté kompozice, u nichž se člověk obvykle nenudí. Záběr kapely zůstává stále dost široký a Kvelertak ví, kdy přitvrdit na pilu, aby se to stadiónové halekání (v případě Erlenda Hjelvika spíš řvaní) nepřejedlo. Ne vždy se to ale daří tak, jak bych si představoval, a místy nahrávka nebezpečně zavání stereotypem a opakováním. Tomu nahrává i skutečnost, že na rozdíl od „Meir“ je deska mnohem vyrovnanější a okaté hitovosti se vyhýbá, takže silnější skladby drží vysokou laťku, kterou nic nepřečnívá, pouze jí některé songy místy nestačí.

S tím souvisí i skutečnost, že „Nattesferd“ zdaleka nefunguje na první dobrou. Zabralo mi několik poslechů, než jsem se do fošny dostal, a našel momenty, jež stojí za poslech – celkový feeling a zvuk je skutečně dost odlišný a pro kapelu typická nadsázka se tentokrát projevuje trochu jinak a jinde, než je na předešlých počinech zvykem. Obecně bych se nebál říct, že je album mnohem více vyzrálé a uváženější než jeho předchůdci (alespoň do chvíle, než člověk začne ládovat ujeté texty do překladače). Díky důrazu na tradiční heavy metal a rokenrol působí v dnešní době trochu usedle a fotrovsky, nevytahuje svoje trumfy na požádání a člověk si je zkrátka musí najít sám… čímž mě kapela takové pověsti upřímně překvapila.

I přes pár unavenějších částí mě ale placka baví, a ačkoliv vítězí spíš skladby kratší a energičtější, snad v každé se najde pasáž, která za to stojí. Hymnická „1985“ je jako dělaná na velká pódia, „Svartmesse“ zase šlape jako švýcarské hodinky. Následující „Bronsegud“ je zhmotněnou vidinou kotle a závěrečná houpavá „Nekrodamus“ (Zombie Nostradamus? To jako vážně?) je výbornou tečkou. Na druhou stranu, kdyby tahle deska shodila nějakých deset minut stopáže, rozhodně by to přidalo na intenzitě a zredukovalo objem vaty takřka na nulu. „Ondskapens galakse“ působí vůči ostatním songům snad až příliš fádně, titulka „Nattesferd“ zase zbytečně genericky, jednoduše… a nemám zrovna potřebu poslouchat něco, co jsem v podání Kvelertak slyšel bezmála stokrát. Ani devítiminutový moloch „Heksebrann“ si v mých uších svoji délku obhájit nedokázal, jakkoliv světlé momenty rozhodně má – ženský zpěv doplňující v refrénu Hjelvika je příjemné zpestření a střední část je skvělá.

Kvelertak

Závěr? Chtělo by se mi říct, že „Nattesferd“ je bezchybné noční dobrodružství, a tím to uzavřít, nicméně závěr předchozího odstavce mi to trochu kazí. Podstatné však je, že Kvelertak nezůstali dřepět na jednom místě a svůj typický rukopis posunuli do trochu jiných vod, přičemž se zvládli vyhnout zbytečnému opakování sebe sama – snad jen s výjimkou titulní skladby. Celek je na jedné straně svébytným dílem, na straně druhé pak fešným tributem 80. létům a jejich hudbě – byť tak trochu na steroidech – aniž by si obě tyto charakteristiky odporovaly. Deskou prolíná přirozenost, uvěřitelnost a uvolněnost, a i když mě „Nattesferd“ na prdel zdaleka neposadilo, poslouchá se příjemně a coby svižný podmaz pro takřka jakoukoliv činnost vyžadující energii mě baví. Nehledě na to, že pokud bych měl vyjmenovat kapely, z jejichž alb prýští nakažlivá radost ze samotného hraní, Kvelertak bych musel po zkušenosti s touhle nahrávkou zmínit alespoň dvakrát.


Druhý pohled (Kaša):

Asi netřeba připomínat, že krom debutu je třetí album tím nejdůležitějším albem pro kariéru dané kapely. Právě s třetím albem se obecně usuzuje, zda má skupina potenciál na to, aby fungovala dál, v ideálním případě dokázala přerůst zástupy svých souputníků a úspěšně vyčnívala z davu, což by měl být cíl pro každou hudební partu. Být rozpoznatelný a najít si svůj ksicht. Cesta posluchačů k jejich tvorbě pak bude mnohem jednodušší. Pro norskou pětici Kvelertak byl v tomto ohledu debut „Kvelertak“ velmi úspěšným počinem. Komerčně se jednalo o trefu do černého, a přestože se z hudebního hlediska jednalo o takový pomalejší hardcore, jenž se občas zamíchal s blackovou špinavostí, tak se o Kvelertak začalo dost mluvit.

Druhé „Meir“ bylo pořád dost silné album, a i když jsem jej v době vydání lehce nadhodnotil, tak v kontextu trojlístku alb, jejž letos doplnila novinka „Nattesferd“, je to placka, která se nijak neztrácí. A totéž platí vlastně i aktuální placce. Otázka, jestli „Nattersferd“ na své předchůdce navázalo, je částečně zodpovězena. Nijak nevybočuje z cesty vyšlapané předchozími alby, a dokonce se odvážilo k nějakému tomu kroku do strany a vydat se na území ne zcela probádané. Mám tím na mysli hlavně roztahanou „Heksebrann“, která si vzala něco málo z tvorby sedmdesátkových rockových skupin, a přestože Kvelertak ponechali výsledku současný a svěží vzhled, tak je to jeden z momentů, při němž mi spadla brada.

Úvodní „Dendrofil for Yggdrasil“ naproti tomu láká svým silným blackovým feelingem, z nějž Kvelertak neuhnou až do konce její hrací doby. Další skladby už jsou podstatně méně ostré a pro neznalého posluchače méně odpudivé, takže se připravte na hitovky „1895“, titulní pecku, která šlape znamenitě, nebo pomalejší skoro-baladu „Ondskapens galakse“. Je fajn, že se stopáž opět zastavila někde na hranici klasické tři čtvrtě hodinky, protože je to tak akorát, aby nezačalo „Nattesferd“ jako celek nudit. Ke cti Kvelertak slouží i to, že mimo slabší „Svartmesse“ je jejich třetí počin vyrovnaný a zábavný, takže ve své podstatě je vše tak, jak má být.

Kvelertak - Nattesferd

Není to už taková prdel a šok, jako byl svého času eponymní debut, ale to ubírá „Nattesferd“ jen malou část kreditu. Za mě příjemná nahrávka, která splnila veškerá moje očekávání, a co je hlavní, tak navázala na dvojici povedených předchůdců. V tomto tedy Kvelertak svou misi jménem „třetí album“ splnili na jedničku a nenechávají nikoho na pochybách, že by jejich dosavadní zlaté vavříny neměly být výsledkem jejich vlastní píle a schopností složit dobrou desku.