Archiv štítku: heavy metal

Grave Digger – Fields of Blood

Grave Digger - Fields of Blood

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Clansman’s Journey
02. All for the Kingdom
03. Lions of the Sea
04. Freedom
05. The Heart of Scotland
06. Thousand Tears
07. Union of the Crown
08. My Final Fight
09. Gathering of the Clans
10. Barbarian
11. Fields of Blood
12. Requiem for the Fallen

Hrací doba: 53:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Heavy metal a je mi zase 13. Grave Digger patří k těm kapelám, které poslouchám vůbec nejdéle. Pamatuji si dobu, kdy byly desky „The Grave Digger“ a „Rheingold“ novinkami, ale nejraději jsem stejně poslouchal alba předešlá. Díky vydání současného „Fields of Blood“ jsem diskografii hrobařů opět po čase oprášil a řeknu vám, že to tam stále je.

Problémem však je, že mě už pár roků nové placky Grave Digger moc neoslovují a zpravidla se k nim nevracím. To se týká zejména posledních dvou, „Healed by Metal“ a „The Living Dead“, které fakt nemají moc co nabídnout. Sužuje je tvůrčí vyčpělost, vysoká předvídatelnost i opakování sebe sama. Přitom všem těmto aspektům se jim dařilo vyhnout ještě na stále nedávném „Return of the Reaper“, které rozhodně netrpělo nedostatkem chytlavých nápadů.

„Fields of Blood“ je prvním albem, kde se za bicími předvádí Marcus Kniep, kapelní klávesák, ale po odchodu Stefana Arnolda také bubeník Grave Digger. To znamená, že družina kolem Chrise Boltendahla opět po dlouhých letech čítá pouze čtyři členy. Na kapele se to však nijak nepodepsalo. Dá se s klidem říci, že „Fields of Blood“ jsou jednoduše další Grave Digger. Tohle vyřčení může působit celkem suše, ale přesně takhle novinka také zní.

S prvními informacemi o „Fields of Blood“ jsem samozřejmě zajásal, protože přesně po něčem takovém jsem už delší dobu volal. Grave Digger se rozhodli stvořit opět koncepční album, no a čemu jinému by se mělo věnovat než historii Skotska. Tuhle tématiku započali už v roce 1996 s albem „Tunes of War“, které je mnohými považováno za jejich nejzářnější moment. Toho si jsou i Grave Digger dobře vědomi, a tak se do těchto vod ponořili znovu, ku příležitosti výročí třiceti let od založení, kdy vydali nahrávku „The Clans Will Rise Again“, nutno uznat vcelku povedený počin a důstojné navázání. Uplynulo dalších deset let, je tu další kulaté výročí a s ním tedy přichází třetí variace na toto téma, tentokrát s názvem „Fields of Blood“. Bohužel, nyní už to nevyšlo.

Grave Digger zdánlivě nedělají nic špatně, nebo chcete-li nic jinak, ale na „Fields of Blood“ jim to lepí asi podobně jako na „Healed by Metal“ nebo „The Living Dead“, tedy hodně bídně. Úvodní dudácké intro „The Clansman’s Journey“ dokáže na poslech dobře navnadit a i navazující „All for the Kingdom“ se dá zařadit k tomu lepšímu ze současné produkce hrobařů, přestože dává leccos tušit. Už i tady to ale začne skřípat, a to paradoxně s velice chytlavým, ale jsem si takřka jistý, že vykradeným sólem od nějakého klasicistního skladatele. První hodně tvrdý úder na posluchačovu trpělivost obstarává ale až třetí „Lions of the Sea“. Ta začíná riffem, jejž Axel Ritt, ale i předešlí sekerníci Grave Digger představili v různých formách už tisíckrát. To by se ještě dalo překousnout, ale jakmile se začne kolovrátkově opakovat ten debilní refrén, mám sto chutí to přeskočit, nejlépe snad vypnout.

Právě refrény jsou nepřítelem číslo jedna. Grave Digger s nimi bojují už několik posledních let (stále mám ale v paměti výbornou „Glory or Grave“, bonus na „The Living Dead“). Křečovitost, s jakou se v této disciplíně potýkají, zdá se nemá konce. Přitom se v heavy metalu jedná o úplný základ. Skladba „Freedom“ je na tom úplně stejně jako „Lions of the Sea“, akorát tady stojí za nic už i part před tímto “vrcholem”. Struktura písní je ostatně jako přes kopírák. Jakmile nastane kytarové sólo, už nečekejte nic zvláštního, jelikož druhá polovina stop jen dokola opakuje nepovedené refrény.

Do jiného tempa se deska dostane s pomalejší a o to hutnější „The Heart of Scotland“. Přichází i dočasné vysvobození od sborových a otravně rozjásaných refrénů, jelikož tady se hraje na temnější stránku. Hned se to poslouchá lépe. Překvapivě slušná je i obligátní balada „Thousand Tears“. Minimálně melodie ve slokách se mi líbí a současně se jí daří držet nad hranicí totálního kýče, přestože patos provází celé album. Pro úplnost zde hostuje Noora LouhimoBattle Beast. Do rychlejších temp dostane „Fields of Blood“ další skladba „Union of the Crown“, ale tohle alespoň průměrné rozpoložení Grave Digger opět pohřbí stupidní refrén, tentokrát v „My Final Fight“.

Grave Digger

Lepší dojem se snaží vzbudit „Gathering of the Clans“ a „Barbarian“, ale v téhle fázi alba jsem pokaždé už tak otrávený věcmi předešlými, že jen horko těžko hledám v těchto ne nijak špatných skladbách nějaké potěšení. U „Barbarian“ je ale vtipné sledovat, jak svěžím dojmem dokáže působit takhle primitivní heavymetalový zářez, když ho obklopíte tunou blbostí. „Barbarian“ je jednoduchá ve všech svých aspektech včetně refrénu, který naštěstí alespoň protentokrát není sborový a za každou cenu zpěvavý. Výpravnost „Fields of Blood“ má zřejmě podtrhnout závěrečná titulní desetiminutovka, ale v podstatě nenabízí nic jiného, než co bylo ke slyšení už v předchozích skladbách, akorát se to tu rozmázlo na dvojnásobný až trojnásobný čas. K podobné stopáži se Grave Digger v minulosti odhodlali jen jednou, a to v případě titulního opusu „Heart of Darkness“ z roku 1994.

„Fields of Blood“ je tak po veškerých (naivních) očekáváních zklamáním. Sice není o nic horší než tvorba Grave Digger z posledních pěti let, ale to také neznamená nic pozitivního. Chris Boltendahl se nechal slyšet, že tímto albem se uzavřela trilogie věnovaná Skotsku, a to je taky asi jedině dobře. I z textů plných historických odkazů a událostí je znát, že se téma vyčerpalo, a efekt na kvalitu hudby to evidentně stejně nemá. Dokážu si představit, že oddaným fanouškům se bude „Fields of Blood“ líbit, ale snad každý musí uznat, že nahrávky jako „Excalibur“ nebo „Tunes of War“ jsou po všech stránkách úplně jinde. Příště musí Grave Digger přidat na nápaditosti, produkci, skladatelské práci, atmosféře celého díla, prostě úplně na všem, mají-li ještě někdy přijít s něčím, co opravdu stojí za poslech.


Cirith Ungol – Forever Black

Cirith Ungol - Forever Black

Země: USA
Žánr: doom / heavy metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Call
02. Legions Arise
03. The Frost Monstreme
04. The Fire Divine
05. Stormbringer
06. Fractus Promissum
07. Nightmare
08. Before Tomorrow
09. Forever Black

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Každý, kdo má načteného Tolkiena, ví, že jedna ze dvou možných cest do Mordoru vede skrze průsmyk Cirith Ungol, v němž se ukrývá pavoučice Odula. Já ho načteného nemám, takže jsem dosud vůbec netušil, že se ono místo jmenuje právě takhle, ale zato moc dobře vím, že Cirith Ungol je také legendární heavymetalová kapela z Los Angeles. Podobně jako Manilla Road nebo Pagan Altar to do první ligy nikdy nedotáhli, ale pro hrst svých oddaných fanoušků jsou nesporným kultem. Ono přijít s hraním epického heavy / doom metalu na začátku osmdesátých let právě v Los Angeles chtělo bezpochyby kuráž. Ve Městě andělů v té době akorát začínala glamová horečka, do které Cirith Ungol zrovna dvakrát nezapadali. O to cennější je, že vydrželi a své příznivce si našli. O jejich zásadním historickém postavení mohou svědčit také slova Thomase G. Warriora, podle nichž je dvouslovný název Celtic Frost poctou právě pro Cirith Ungol.

Cirith Ungol sice začali být studiově aktivní až z kraje osmdesátých let, ale jejich historie se datuje až do roku 1972. To ještě hráli progresivní hard rock a k temné a těžké podobě pravěkého heavy metalu se dostávali téměř deset let, kdy konečně vydali prvotinu nazvanou „Frost and Fire“. Na toto dílo navázali ještě proslulejším „King of the Death“, které je považováno za vrchol jejich tvorby. Následovaly desky „One Foot in Hell“ a „Paradise Lost“ a pak na dlouhou dobu nic. V roce 1992 se Cirith Ungol rozpadli, navíc pár roků poté zemřel jeden ze zakládajících členů, kytarista Jerry Fogle, čímž se případný návrat zdál ještě méně pravděpodobný. Naděje živil Greg Lindstrom, který se svou dočasnou kapelou Falcon přehrával i skladby Cirith Ungol.

V roce 2015 však jakýsi Jarvis Leatherby zorganizoval zkoušku téměř kompletní nejslavnější sestavy Cirith Ungol ve složení Greg Lindstrom, Robert Garven, Tim Baker a Jim Barraza, přičemž sám Leatherby se nakonec ujmul basy a návrat byl na světě. Jeho stvrzením je kromě koncertů také právě vydané nové studiové album „Forever Black“.

Dvacet devět let je dlouhá doba, ale mohu rovnou prohlásit, že „Forever Black“ jasně ukazuje, že Cirith Ungol rozhodně nic ze svého umění nezapomněli. Novinka asi nezpůsobí žádný poprask napříč metalovou komunitou, ale to jenom z toho důvodu, jak uzavřenému žánru se věnují. „Forever Black“ je jednoduše kvalita a jestliže patříte k vyznavačům Cirith Ungol, nevěřím tomu, že byste mohli být zklamaní. Už jen pohled na obálku, jak jinak než z dílny Michaela Whelana, který se postaral i o všechny předchozí, musí velice potěšit. S hudbou je to vlastně úplně stejné. Jsou to Cirith Ungol se vším všudy – archaický heavy metal s nenapodobitelným Bakerovým ječákem, v němž se to meči a magií jenom hemží.

Cirith Ungol

Úplně nejvíce jsem si oblíbil závěrečnou trojici „Nightmare“, „Before Tomorrow“ a titulní „Forever Black“. Tady mám fakt chuť obléct brnění, zatnout svaly, vzít do ruky meč a jít na zteč proti hordě skřetů. Co chtít od epického heavy metalu víc? A to nepatřím ke kdovíjakým vyznavačům fantasy a skřítkování. Závěr „Forever Black“ je ale vpravdě extra silný. Zbytek desky mu sice nestačí, ale to neznamená, že by rovněž nestál za poslech. Úvodní intro s následující „Legions Arise“ dokáže pečlivě vtáhnout do atmosféry alba, a přestože následující „The Frost Monstreme“ lehce pokulhává, má stejně jako zbylé „The Fire Divine“, „Stormbringer“ a „Fractus Promissum“ i povedené momenty, kvůli nimž se vyplatí tuto cestu na okřídlených ořích absolvovat celou.

Vůbec bych se nebál „Forever Black“ srovnávat s „Frost and Fire“ nebo „King of the Death“. Tohle je prostě poctivá práce a návrat, na nějž mohou být Cirith Ungol právem hrdí. Žánrový mladíci jako Crypt Sermon, Eternal Champion nebo Sumerlands dostali tvrdý úder. Jestli vám hudba Cirith Ungol dosud nic neříkala, „Forever Black“ na tom nic nezmění. Jestli se vám líbila, „Forever Black“ se vám bude líbit také. Novinka je takový dárek jak pro kapelu samotnou, tak pro všechny jejich oddané, kteří na ně celé ty roky čekali. Já mezi ně sice nepatřím, ale „Forever Black“ mě zasáhlo daleko více, než jsem sám čekal. Jak se praví v textu: Legions arise – false metal will fall! Takže vzhůru do boje!


Ozzy Osbourne – Ordinary Man

Ozzy Osbourne - Ordinary Man

Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Straight to Hell
02. All My Life
03. Goodbye
04. Ordinary Man
05. Under the Graveyard
06. Eat Me
07. Today Is the End
08. Scary Little Green Men
09. Holy for Tonight
10. It’s a Raid
11. Take What You Want

Hrací doba: 49:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Čekat od nové sólovky Ozzyho Osbourna něco zcela zásadního by bylo bláznovství. Ozzymu je přes sedmdesát, má Parkinsona kdoví jak dlouho a především má dávno splněno. I kdyby už po prvotině Black Sabbath neudělal nic dalšího, stejně zůstane navždy zapsán tučným písmem. Podobně legendárních alb však stvořil hned několik, ať už jako člen Black Sabbath nebo v rámci své sólové kariéry. To ale neznamená, že už by na něj neměly být kladeny žádné nároky. Hudbu stále tvoří a dělat ji přinejmenším dobře, by mohl. Ale očekávat další „Paranoid“? To opravdu nelze. „Ordinary Man“ vychází po dlouhé desetileté pauze. Takhle dlouhý interval mezi jeho deskami ještě nebyl, i když pravda, bylo tu samozřejmě „13“ od Black Sabbath. Jak si tedy novinka stojí?

Předchůdci „Ordinary Man“ nenastavili laťku kdoví jak vysoko. „Black Rain“„Scream“ jsou jednoznačně tím nejslabším z Ozzyho repertoáru. Sice nepatřím k těm, kteří by je hanili úplně, pár solidních skladeb se tam najde, ale vracím se k nim velice málo. V souvislosti s novinkou „Ordinary Man“ jsem si je však pro osvěžení pustil. Vyšlo mi z toho, že i přes počáteční nevoli a zprvu pevné přesvědčení, že „Ordinary Man“ je tím nejhorším, co kdy Ozzy stvořil, to při porovnání se dvěma zmiňovanými alby není pravda.

To zrovna nezní jako ta nejlepší pochvala, ale jinými slovy to znamená, že na „Ordinary Man“ se těch povedených písní taky pár najde, a vlastně je jich víc než v případě posledních dvou nahrávek. Ozzyho novinka se drží jeho dobře známého stylu z posledních let. Na ten vlastně najel už s albem „Ozzmosis“ – masivní tvrdé riffy, střední zatěžkané tempo, zapamatovatelné refrény a mezi to několik balad. To vše zabaleno do moderního zvuku. Odskok od „No More Tears“ to byl znatelný, ale v případě „Ozzmosis“ rozhodně vítaný. „Down to Earth“ už podobnou kvalitou nedisponovalo, ale hlavně vzhledem k nostalgii spojené s touto plackou mě baví. Na „Black Rain“ už ani Zakk WyldeMikem Bordinem nedokázali tuto formuli poskládat dohromady, a nedlouho po vydání odešli. Snažení další sestavy na „Scream“Gusem G v čele nic výrazně lepšího nepřineslo.

Na „Ordinary Man“ se Ozzy nechal obklopit celou řadou muzikantů, z nichž největší podíl mají Duff McKagan, Chad Smith a především mladík Andrew Watt, který spolupracuje zejména s americkou popovou smetánkou. Zde si vzal na starosti téměř úplně všechno, od fotek, kytar, přes aranže a skládání až po produkci. Skladby jsou tak výhradně z jeho pera. Povedlo se mu stvořit výrazné singly, které fungují takřka na první dobrou. „Under the Graveyard“ je klasická Ozzyho tutovka, stejně tak baladická „Ordinary Man“ s přispěním Eltona Johna obsahuje všechny potřebné aspekty zdařilého ploužáku.

Album ale pokulhává zejména v tvrdších momentech, jako třeba úvodní „Straight to Hell“, kdy mu chybí opravdu nosné riffy, které prostě udeří do ksichtu. Takové tu nejsou. Možná právě proto je „Ordinary Man“ až překvapivě klidné a spíše pomalejší, což je ale v této situaci rozhodně správný krok, protože zde působí jistěji. Výjimkou potvrzující pravidlo budiž rychlá část v „Goodbye“, jež může sloužit jako ukázka dobré praxe. Na opačné straně spektra se pak nachází neuvěřitelně debilní zhovadilost „It’s a Raid“. Skončit nahrávka rozloučením „Holy for Tonight“, bylo by vše příjemnější. Tolik probíraná kolaborace s Post Malonem „Take What You Want“ je zařazena pouze jako bonus.

Kromě riffové impotence mi poslech stěžuje ještě přílišné upravování Ozzyho vokálu, což je znát znovu třeba v již zmiňované „It’s a Raid“. Občas to zní, jako kdyby ještě mutoval, jak moc mu ten hlas skáče. Ostatně otázkou je znovu zvuk celé nahrávky, ale řekl bych, že je lepší než tomu bylo v nedávné minulosti. Současný trend je prostě takový, takže mě to už ani nijak nepřekvapuje. Poslouchat se to dá, desku to nijak nevylepšuje ani nezhoršuje. Plusem je, že to alespoň nezní zaměnitelně s jakýmkoliv jiným albem.

Myslím, že „Ordinary Man“ udělá fanouškům Ozzy Osbourna radost. Nejvíce ho sráží nevalná kytarová práce (hostování Slashe nebo Morella na tom nic nezmění), což je pro rockovou desku celkem fatální, ale i tak dokáží skladby něčím zaujmout. Na nějaké pravidelné rotace to však výhledově nevidím. Z hlediska středněproudé tvrdé hudby dokázal Ozzy po letech znovu oslovit a vyhrabat se z unylého průměru na obstojnou úroveň. Má-li být „Ordinary Man“ jeho poslední nahrávkou, je to důstojné rozloučení. V nedávném rozhovoru se však nechal slyšet, že začíná chystat další, tak snad si to ještě neposere…


Venom – Storm the Gates

Venom - Storm the Gates

Země: Velká Británie
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Bring Out Your Dead
02. Notorious
03. I Dark Lord
04. 100 Miles to Hell
05. Dark Night (Of the Soul)
06. Beaten to a Pulp
07. Destroyer
08. The Mighty Have Fallen
09. Over My Dead Body
10. Suffering Dictates
11. We the Loud
12. Immortal
13. Storm the Gates

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook

„Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne.

Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to samé, bylo to složené alespoň dobře, byl tam nějaký nápad, mělo to šťávu, byla tam určitá chytlavost, prostě cokoliv, co přimělo si danou píseň zapamatovat a ještě líp, lákalo to si ji pustit znovu. U mě tomu bylo naposledy s alby „Metal Black“ a „Hell“. I když právě tam byly položeny základy současnému ultra nudnému stylu kapely, pořád se tam najde několik skladeb, které hodnotím o mnoho výš než současnou tvorbu. Ještě lepším příkladem je starší deska „Resurrection“, jež je za posledních třicet let jednoduše tím nejlepším, co vydali, přestože má daleko k absolutní spokojenosti.

Výrazný propad tak vnímám s posledníma dvěma kusy „Fallen Angels“ a „From the Very Depths“. Ty jsou vhodné leda tak akorát poslechnout a zapomenout. Ostatně zapomenout není vůbec náročné, protože jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ale abych jim úplně nekřivdil, má to jakous takous úroveň, není to vyložený škvár, dokonce si u pár momentů řeknete, že to je docela fajn, ale poslouchat to nějak pravidelně? To vůbec. Spíše něco jako totální průměr = od doby vydání jsem si to nepustil. „Storm the Gates“ je na tom hudebně obdobně, ale těch „fajn“ momentů je už jen opravdové minimum, takže je na tom vlastně ještě hůř než třeba „From the Very Depths“, což je alarmující. V jednom aspektu je však horší zcela jistě, čímž se dostávám k problému číslo dva – zvuku.

Produkce „Storm the Gates“ je skutečně příšerná. Ona tedy ani u minulých výtvorů nijak neoslňovala, ale na druhou stranu mě nikdy tak neiritovala jako právě tady. Podivně zahuhlaný zvuk, kde se vše mísí v jednu hlukovou kouli, Cronosův zpěv je bez života, spíš si tam jen něco mumlá, kytary jsou nevýrazné a nejvíce zabrat dostávají bicí, zejména pak čvachtající činely a upozaděný kopák. I občasně efekty jsou spíše k smíchu. U mixážního pultu asi někdo zachrápal. Kdyby to alespoň evokovalo atmosféru zašlých kultů z první poloviny osmdesátých let, ale tenhle paskvil ani zdaleka nemá takovéto ambice.

Třetím problémem je délka „Storm the Gates“. Dlouhých, mučivých 53 minut. Třináct písní. To už je snad nějaké pravidlo Cronose, protože od návratu Venom v roce 1995 se nikdy nešlo pod padesát minut a třináct skladeb. A nikdy to taky nefungovalo. Problémem jsou rovněž tradičně texty, u kterých je člověku až trapně, takže jsem se na ně snažil soustředit co nejméně. Pozitivně vnímám alespoň fakt, že se „Storm the Gates“ nepodařilo trumfnout „From the Very Depths“ co se ohavnosti obálky týče, i když k tomu má až nebezpečně blízko. Marně však hledám jakékoliv další klady, lze-li zmíněnou ironii brát jako klad.

Venom

Tak jak to bylo jasné už před samotným prvním poslechem, „Storm the Gates“ nestojí za větší pozornost. Jde pouze o další řadovku do počtu. Zbytečnost, na kterou si nikdo nevzpomene. Nebýt mojí naivity a silné míry nostalgie k legendárním kapelám, sám bych se tomu vyhnul, ale stále v koutku duše věřím, že minimálně úrovně „Resurrection“ by ještě někdy mohli dosáhnout. Netřeba však z nevalného vývoje odkazu Venom vinit pouze Cronose, protože ani jeho někdejší kolegové Mantas a Abaddon nepředvedli s Venom Inc. nic závratného. Můžeme těmto pánům jen poděkovat za to, jak se vyřádili na albech „Welcome to Hell“, „Black Metal“ a „At War With Satan“. Zajděme na koncert, splnit si povinnost a zahalekat si nesmrtelné klasiky, současnou tvorbu však s klidem přeskakujme.


Majestic Mass – Savage Empire of Death

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Země: Dánsko
Žánr: heavy / black metal
Datum vydání: 3.9.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Triumphos Manifestum
02. Clandestine Supremacy
03. Sanguine Dreams of Lust
04. Chaos Delight
05. Majestic Mass
06. Those of the Night
07. Savage Empire of Death

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Už nejednou jsem zde tuším hovořil o tom, že se vyplatí sledovat činnost vydavatelství Caligari Records. Tenhle americký label totiž umí vyhmátnout dost obskurní sebranky a poslat jejich muziku do světa v podobě sexy audiokazety. Že jde o sakra lákavé spojení, se potvrzuje i tentokrát v případě alba, o němž si dnes budeme povídat. Držte si klobouky, protože tohle je METAL, ty kundo!

Dánští Majestic Mass vydávají prostřednictvím „Savage Empire of Death“ svou první řadovku a vlastně i úplně první nahrávku vůbec. Není známo, kdo za kapelou stojí, ale možná bych se i trochu divil, kdyby se jednalo o nějaká mladá ucha. Ze „Savage Empire of Death“ totiž cáká vášeň pro starý špína metal ve formě, na jakou by dal svůj seal of approval i sám FenrizDarkthrone (pokud tak už na svém Facebooku neudělal, nesleduju to).

Každého fajnšmekra navíc okamžitě zaujme přebal desky, protože ten má prostě koule. Tedy kozy. Každopičopádně za něj dávám palec nahoru, protože jednak se k samotné muzice hodí jak prdel na hrnec, jednak cecky na obalech alb vždycky potěší a asi všichni bychom byli rádi, kdyby bylo víc podobných jako právě u Majestic Mass anebo třeba Iron Dogs.

Nicméně teď už k muzice. Metal-Archives vám bude tvrdit, že byste od Majestic Mass měli očekávat black / doom, ale kurva, nevěřte tomu. Doom to není vůbec. Určitý blackový opar se nad „Savage Empire of Death“ vznáší, ale je to víc díky kytarovému zvuku a estetice, najdou se styčné body v náladách, ale hudebně jde jen o okrajovou podobnost. Majestic Mass totiž hoblují heavy metal až rock‘n‘roll se soundem, jaký většině průměrných fandů těchto žánrů bude připadat spíš odpudivý. Jenže v tom, co většina nazve zvukovým diletantstvím, si znalec najde zalíbení a ocení, že Dánové znějí krásně špinavě, autenticky a vlastně přesně tak, jak by měl metal znít. Do hajzlu s přeprodukovaným soundem a uhlazeností, to je pro buzíky.

Věřím, že pro někoho z vás už to teď může znít teď zajímavě, nicméně vězte, že o tom nejlepším jsem se ještě nezmínil. Dle dosavadního popisu se totiž může zdát, že je to jen přímočará jízda, ale pozor. „Savage Empire of Death“ vůbec není hloupá deska. Zdejší songy jsou napsané opravdu dobře, díky čemuž placka nepřestává bavit ani po větším počtu poslechů. Mě osobně baví už jen ten zmiňovaný zvuk, ale ten ve finále „jen“ povyšuje výborné riffy a jen umocňuje špinavý feeling samotné muziky. Ta je sice povětšinou rychlejšího rázu, ale najde se prostor i pro vkusně zakomponované klávesy, díky nimž dostávají některé skladby ještě cosi navrch.

Album sice cením jako celek, ale nějaké oblíbené kusy se samozřejmě najdou. Pokud bych měl vyzdvihnout jen jeden, tak doporučím předposlední „Those of the Night“, což je hitovka jako čuně. Její finále s klávesami je navíc naprosto výtečné. Jestli tedy toužíte po nějaké ukázce, která by vás eventuálně měla přesvědčit o poslechu celého počinu, tady máte horký tip. Rozhodně se ale nejedná o to jediné, co na „Savage Empire of Death“ stojí za to.

Celá fošna je totiž skvělá. Samotného mě překvapilo, jak moc mě muzika Majestic Mass baví, ale fakt si nemůžu pomoct. Tohle je prostě kurevská paráda – nenápadná, ale o to lepší. Tohle si nechcete nechat ujít!


Grave Digger – The Living Dead

Grave Digger - The Living Dead

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Fear of the Living Dead
02. Blade of the Immortal
03. When Death Passes By
04. Shadow of the Warrior
05. The Power of Metal
06. Hymn of the Damned
07. What War Left Behind
08. Fist in Your Face
09. Insane Pain
10. Zombie Dance
11. Glory or Grave

Hrací doba: 45:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad jako kdyby je hnala touha napravit nepříliš povedené „Healed by Metal“, uběhl pouhý jeden rok a Grave Digger se vrací s novým studiovým materiálem. Pohled na obálku a název „The Living Dead“ dává tušit, že hrobaři se rozhodli pro tématiku zombie-nemrtvých, což tedy úplně nevím, jestli je to, co bych zrovna od nich chtěl slyšet, ale na druhou stranu horory jim vůbec cizí nejsou, však vzpomeňte třeba na jejich eponymní album z roku 2001, plně inspirované básněmi Edgara Allana Poea.

Řady Grave Digger zaznamenaly jednu velikou změnu, po dvaadvaceti letech odešel bicman Stefan Arnold, avšak podle všeho se tak stalo až po nahrávání „The Living Dead“, takže zde ještě můžeme slyšet jeho práci. Jeho místo zaujal dosavadní klávesák a technik kapely Marcus Kniep. V nové roli jsme si ho mohli všimnout už v novém videoklipu ke skladbě „Zombie Dance“, ostatně právě tam jsem se začal ptát, kde je Arnold. Na post kláves Grave Digger zatím nového smrťáka neohlásili.

Na „The Living Dead“ jsem měl jediné přání – ať je alespoň lepší než minulé „Healed by Metal“. Proto mě docela vyděsilo, jak brzo chtějí Grave Digger novou fošnu vydat, protože to zrovna nevěštilo nic moc dobrého. Pak přišly první singly, na první poslech ne nijak odzbrojující „Fear of the Living Dead“ a klipovka „Zombie Dance“ s hostujícími Rakušany Russkaja. To už sem házel flintu do žita, protože takovouhle hovadinu jsem tedy opravdu nečekal. Nedělal jsem však ukvapené závěry a počkal si na kompletní desku. A dojem z ní je nakonec vcelku slušný.

Předně jsou tu skladby, které se po pár posleších bezpečně zaryjí do hlavy, což je ostatně to, co bych od klasického heavy metalu čekal. Hlavně se tu povedly možná až nezvykle melodické refrény, dobře znějí třeba v kvapíku „When Death Passes By“, „Hymn of the Damned“, „What War Left Behind“, ale i první „Fear of the Living Dead“. Sborové chorály Grave Digger uměli a tady se jim konečně zas nějaké povedly. Co se týče struktury písní, je to prostě jejich germánská klasika, styl, který bezpečně každý už dávno pozná, a na tom se ani na „The Living Dead“ nic nemění.

Co je ale úplně nejlepší z celé placky je až její, bůh ví proč, bonus „Glory or Grave“. Jestli máte rádi středověkou trilogii z konce devadesátých let, tak tohle je skladba, která vás tam svým riffem, náladou a hlavně klenutým refrénem ihned zanese zpět. To jen dokazuje, že Grave Digger to v sobě pořád mají, jen to už nechrlí s takovou kadencí. Každopádně je to jeden z jejich nejlepších kusů posledních mnoha let.

Teď ale ty nedostatky. I tady se najdou skladby, které se tak úplně nepovedly. Například obligátní óda na metal „The Power of Metal“, bez které by to zřejmě prostě nešlo, utahaná „Blade of the Immortal“ či podivná „Insane Pain“ začínající retro osmdesátkovým synťákem, pokračující přes nudně zasekávaný refrén a končící sólováním se strašně okatě vykradeným Hendrixovým postupem z „Hey Joe“. No a nesmí chybět už zmiňovaná „Zombie Dance“. Já chápu, že to asi má být sranda, spojit polku s metalem a ještě to zasadit do konceptu zombie, ale já se moc nebavím. Jednou, dvakrát si to poslechnout nevadí, ale potom už to spíš přeskakuju.

Ještě bych ocenil, kdyby se Grave Digger odhodlali taky k novému zvuku, protože produkce jejich alb by mohla být určitě lepší. Vadí mi hlavně, že to už snad jednu dekádu zní stejně. Kytary i bicí jsou pořád takové umělé, zvuk je utopený, neškodilo by to trochu provětrat. I přes všechny vyjmenované výtky se však povedlo natočit album lepší, než byl jeho předchůdce, dá se označit za solidní s několika dobrými momenty, přesto ale třeba čtyři roky staré „Return of the Reaper“ bylo o úroveň výše.


Nachash – Phantasmal Triunity

Nachash - Phantasmal Triunity

Země: Norsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.

Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.

Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.

A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.

Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.

Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.

Nachash

Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.

Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.


Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Iron Maiden

Datum: 20.6.2018
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Iron Maiden Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2018, Legacy of the Beast

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.


Judas Priest, Megadeth

Judas Priest poster 2018

Datum: 12.6.2018
Místo: Plzeň, Home Monitoring Arena
Účinkující: Judas Priest, Megadeth

Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.

Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.

První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.

Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.

Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.

Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.

Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům FaulkneraHalforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.

Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.

Judas Priest

Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.

Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.


Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.