Archiv štítku: heavy metal

Iron Maiden – The Final Frontier

Iron Maiden - The Final Frontier
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.8.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Satellite 15… The Final Frontier
02. El Dorado
03. Mother of Mercy
04. Coming Home
05. The Alchemist
06. Isle of Avalon
07. Starblind
08. The Talisman
09. The Man Who Would Be King
10. When the Wild Wind Blows

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na začátek bych možná měl upozornit, že tuto recenzi píše těžký ironmaidenofil. Když jsem s metalem před nějakými 12, 13 lety začínal, právě Iron Maiden se toho času stali mojí první zamilovanou kapelou – a jsou jí dodnes. Právě díky Iron Maiden jsem propadl zvuku elektrických kytar a dunící basy. A jak praví okřídlené moudro, stará láska nikdy nerezaví, což je i tento případ. I v současnosti považuji tyto britské titány za největší metalovou kapelu všech dob, ne-li největší kapelu všech dob napříč všemi žánry (o tom nehodlám debatovat, to je prostě a jednoduše fakt!). Uznávám, že se na jejich tvorbu snad ani kriticky dívat nedokážu, klidně mě zabijte, ale já jim sežral všechno, co kdy vydali. Bruce je sice bůh, ale já mám zcela upřímně rád i desky s Blazem Bayleym. Nechápu, co proti nim všichni mají. Zkráceně řečeno, jestli existuje genialita, jsou to Iron Maiden.

Toto však nemá být chvalozpěv bez špetky soudnosti (i když možná upřímně myšlený) na adresu skupiny. Takových už bylo napsáno dost a věřím, že ještě i dost bude. Ne, ne, dnes jsme se tu sešli za účelem recenze na jejich nejnovější počin „The Final Frontier“. A abyste viděli, že se opravdu nebude konat onen nekritický chvalozpěv, prozradím vám, že „The Final Frontier“ jsem s nějakou extrémní nedočkavostí nevyhlížel. Teď určitě velkou spoustu z vás napadne, jak je to možné potom, co jsem napsal výše… Hned to vysvětlím, ale musíme se na chvíli vrátit do roku 2006. Tehdy, jak si jistě všichni pamatují, vydali Iron Maiden desku „A Matter of Life and Death“, což je, co si budeme povídat, naprostý hudební klenot, který člověku bere dech i řeč. A už tehdy před čtyřmi lety jsem tak trochu tušil, že na tohle se bude opravdu jen velice těžko navazovat…

“I always though I was doing right
As of now I’m not feeling so sure
I’m at a place of where I give no grace
I’m a soldier of war”
(Mother of Mercy)

Když se však vydání „The Final Frontier“ přiblížilo už na dohled a na internet pomalu vpluly první ukázky „El Dorado“ a „The Final Frontier“, míra mého skepticismu (a tím teď nemyslím poslech Skepticism (smích)) jen narostla, neboť tyto ochutnávky nejenže nijak nenadchly, ale přímo zklamaly. A co bylo horší, stejně tak, čili jako zklamání, dopadl i poslech celé desky. A podobně dopadl i druhý, třetí nebo čtvrtý. Ony zmiňované „El Dorado“ a „The Final Frontier“ nejenže posloužily jako první ukázky, ale zároveň album rovněž otevírají. A právě to byl dost dobře možná ten důvod, proč jsem té nahrávce nemohl tak dlouho přijít na chuť. Když vás totiž nebaví první čtvrt hodina desky, ta celková „nezábavná“ nálada se přenese i na zbytek…

Pořád jsem si říkal, jestli se jen nejedná o špatný vtip, jestli nemám nějakou zmetek-verzi nebo jestli náhodou nemám nějaké nemocné uši. Cítil jsem sice, že skladby nesou typický rukopis Iron Maiden, který si kapela obezřetně piluje a brousí již celých 30 let od legendárního debutu „Iron Maiden“, ale přesto mi to celé znělo, jako kdyby ve studiu místo Harrise, Dickinsona, Murraye a dalších hráli a zpívali nějací jejich dvojníci, kteří jim jen chtějí poškodit renomé, avšak aby jim to všichni věřili, použili všechno pro Iron Maiden typické.

Jenže jak jsem se vám už obsáhle svěřil na začátku recenze, já jsem nenapravitelný fanoušek Iron Maiden, a pokud by pro vás nějaká kapela znamenala tolik, jako Iron Maiden znamenají pro mě, těžko byste jejich album po pár dnech zahodili s tím, že nezaujalo, ale poslouchali jej dál a dál, protože to „přece kurva nemůže být pravda“. Jistě vám ani nemusím říkat, že přesně to jsem já udělal s „The Final Frontier“, protože mi to když nic jiného prostě nedalo a já tomu musel přijít na kobylku. Zato vám mohu s klidným svědomím říct, že po této proceduře a po nějakých možná 15-20 posleších jsem „The Final Frontier“ opravdu na chuť přišel.

Těžko se to mně samému takhle s odstupem chápe, že jsem „The Final Frontier“ mohl ještě před časem vidět tak, jak jsem si vám dovolil vylíčit výše. Tam, kde jsem předtím slyšel jen nezáživnou variaci na Iron Maiden, teď slyším přesně takové Iron Maiden, jaké slyšet chci, čili v životní formě, která trvá nepřetržitě již 30 let.

Iron Maiden

Otvíráky „The Final Frontier“ a „El Dorado“, resp. „Satellite 15… The Final Frontier“ a „El Dorado“, neboť první a zároveň titulní skladbě předchází vesmírně laděné intro „Satellite 15“, jsme už proprali dost, ale oklikou, tak to shrňme, že právě úvod „The Final Frontier“ je tou nejméně záživnou částí desky, a pojďme dál. Třetí „Mother of Mercy“ byla jediná skladba, která mě opravdu zaujala už na první poslech. Je to dost možné, že to bude tím, že se nachází hned za onou dvojicí písniček, které mi původně přišly tolik nezáživné (s odstupem mi už problém nedělají, přesto se s tím, co následuje po nich, rovnat nemohou). „Mother of Mercy“ každopádně svou jakousi vypravěčskou strukturou navazuje na „A Matter of Life and Death“, což mému uchu velmi lahodí, neboť, jak už jsem prozradil výše, „A Matter of Life and Death“ u mě platí za přenádherný skvost. Také se mi tak trochu zdá, že až od téhle písně Bruce konečně opravdu zpívá na 100 % a prožívá text. Například oproti takové „El Dorado“, kde mi přijde, že nejede úplně na doraz.

Pokud jste si podobně jako já zamilovali dlouhé a epické opusy z „A Matter of Life and Death“ (neříkám ale, že se Iron Maiden nikdy do něčeho podobného v minulosti nepouštěli, jako malý příklad stačí vzpomenout třeba titulní song alba „Seventh Son of a Seventh Son“, to jen tak na vysvětlenou, aby mě někdo špatně nepochopil), naprosto si užijete „The Final Frontier“ v jeho druhé polovině. Zatímco prvních pět skladeb střídá více podob tvorby Iron Maiden, kde některé prezentují právě tu epičtější („Mother of Mercy“, „Coming Home“), jiné zas tu hitovější tvář („The Final Frontier“, „El Dorado“, „The Alchemist“), od šesté položky „Isle of Avalon“Iron Maiden jedou pouze ve znamení délemetrážních odyseí. Tady už snad ani nemá cenu jednotlivé kompozice jmenovat, protože kousky 6-10 jsou nádhera vedle nádhery. Ať už je to mystická „Isle of Avalon“, hvězdná „Starblind“ nebo závěrečná jedenáctiminutovka „When the Wild Wind Blows“. Všechny pojí kromě nadité stopáže také promyšlená struktura, poctivé budování atmosféry a postupná gradace, což z nich dělá posluchačsky velmi přitažlivé kousky.

Iron Maiden

Zatímco původně jsem chtěl hodnotit pětkou a zůstat zklamaný, nakonec mě Iron Maiden přesvědčili, že žádné šlápnutí vedle se nekoná, jen to chce věnovat „The Final Frontier“ čas, abyste tomu přišli na chuť. Jak můžete vidět níže, od prvního poslechu mé hodnocení narostlo o celé dva body, přičemž vůbec nevylučuji, že by se budoucnu nemohlo zvednout ještě o jeden. Ano, možná to bude mou zaujatostí, díky níž už si snad ani nedokážu připustit, že by Iron Maiden mohli vydat něco špatného, ale to nic nemění na tom, že se mi to naprosto upřímně líbí a nakonec jsem jako sklaní příznivec kapely s „The Final Frontier“ velmi spokojen. Ne, „A Matter of Life and Death“ sice překonáno není, ale ani to nic nemění na faktu, že tohle je povinná koupě. Up the Irons!

“Have you heard what they said on the news today?
Have you heard what is coming to us all?
That the world as we know it will be coming to an end
Have you heard, have you heard?”
(When the Wild Wind Blows)

Iron Maiden


Další názory:

Dlouho očekávané album je konečně tu. Z pomyslného souboje Iron Maiden vs. Accept bych vsadil celé svoje jmění na první jmenované. A neudělal bych dobře. Ze začátku se mi „The Final Frontier“ vůbec nezamlouvalo a přemýšlel jsem dokonce o hodnocení 4. Při dalších posleších už to ale přestává být tak „strašné“. Není to jako „Blood of the Nations“, které mě chytilo hned u prvního songu. Zas takový propadák to ale taky není, die-hard fanoušky Iron Maiden tato deska pošle do nebe. Nic proti této kapele nemám, hity jako „The Trooper“, „Run to the Hills“ nebo „2 Minutes to Midnight“ mě provázely celý můj první stupeň na základní škole. „The Final Frontier“ se svým tracklistem těchto kvalit bohužel nedosahuje, a tak se jedná jen o průměrný počin.
Seda


Accept – Blood of the Nations

Accept - Blood of the Nations
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 20.8.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Beat the Bastards
02. Teutonic Terror
03. The Abyss
04. Blood of the Nations
05. Shades of Death
06. Locked and Loaded
07. Time Machine [bonus]
08. Kill the Pain
09. Rolling Thunder
10. Pandemic
11. New World Comin’
12. No Shelter
13. Bucket Full of Hate

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy jsou některé měsíce co do vydávaných desek slabší, jiné silnější, možná největší žně jsou však každoročně v srpnu a září. A právě srpen byl v letošním roce velmi úrodný zejména pro příznivce toho nejklasičtějšího odvětví tvrdé hudby – heavy metalu. Svátkem je bezesporu nové album Iron Maiden, vždyť vlastně všechno, co tahle kapela udělá, je událost. Neméně očekávanou záležitostí je však rovněž „Blood of the Nations“ od Accept, u nichž je očekávání násobeno hned několika faktory. Nepochybuji sice, že o tom všichni víte, ale malé opáčko neuškodí…

Za prvé, Accept se vrací na scénu po dlouhých letech nečinnosti (s výjimkou krátkého a pouze koncertního reunionu v roce 2005); za druhé, jedná se o první studiové album po neuvěřitelných 14 letech od posledního „Predator“, které ještě navíc většina fanoušků nemá moc v oblibě (což já osobně jen tak mimochodem nechápu, protože mně se ta placka opravdu líbí); a nakonec i za třetí, jde o první nahrávku s novým zpěvákem Markem Tornillem.

S náhradou legendárního Udo Dirkschneidera za mikrofonem už si jednou Accept ústní dutinu nabili, tudíž se přímo nabízí otázka, jestli se to, co se kapele na konci 80. let nepovedlo, může povést v roce 2010. Víte, já jsem se asi stejně jako většina lidí ke comebacku s Markem Tornillem stavěl spíše skepticky, vždyť „Accept bez Uda přece není Accept“… jenže s první ukázkou v podobě videoklipu „Teutonic Terror“ (k vidění i někde tady okolo) a hlavně s famózní živou jízdou na festivalu Masters of Rock mě noví Accept začali nahlodávat. I tak se ale musím přiznat, že jsem toho od „Blood of the Nations“ zas tak moc nečekal. A právě to je možná ten důvod (kromě samotné kvality samozřejmě), proč mě ta nahrávka nakonec tak přejela.

Prvních pár poslechů „Blood of the Nations“ mi dalo okamžitě na srozuměnou, že jsem Accept šeredně podcenil a oni mě za to na oplátku vypráskali šerednou závislostí. A dobře mi tak, kapely, na nichž člověk vyrůstal, se přece podceňovat nemají. Ale ne, teď vážně, Accept se povedlo něco, co by do takových veteránů a navíc při takové konstelaci málokdo řekl – nejenže se jim totiž povedlo stvořit výbornou nahrávku, oni stvořili opravdový heavymetalový klenot. Věřte mi, že teď rozhodně nepřeháním, „Blood of the Nations“ je bez debat heavymetalovou deskou roku. A nejen roku. Dovolím si tvrdit, že tohle je nejlepší heavymetalové album, co jsem za posledních pár let slyšel!

„Blood of the Nations“ mi rozhodně neuhranulo nějakou přílišnou hráčskou ekvilibristikou, ani nějakou strhující atmosférou, ani přílišnou originalitou (pokud za originalitu neberete klasický a snadno rozpoznatelný Accept-sound, který si kapela jako jeden ze svých tradičních trademarků samozřejmě ponechala). Nic z toho. „Blood of the Nations“ má prostě a jednoduše koule, v tom je jeho síla. Schopnost chytnout a nepustit, zarýt se do mozku, odkud už ty pecky prostě nedostanete. Že je to málo? Věřte mi, že není. Ty koule jsou totiž sakra velké!

Začátek fošny je naprosto strhující. Hned úvodní „Beat the Bastards“ je silně koncentrovaným extraktem toho nejlepšího, co si jen dokážete představit, když někdo řekne „heavy metal“. U mě osobně navíc Accept ještě trochu hrají i na nostalgickou notu, protože hned s první vteřinou se rozpomínám na doby, kdy jsem jako malý harant u podobných songů hrozil pazourou u sebe v pokoji jak ďábel. A víte vy co, kolikrát si nemůžu pomoct ani teď, při poslechu „Blood of the Nations“. Ono to ale prostě ani jinak nejde – když zůstaneme u zmiňované „Beat the Bastards“, naprosto skvělé riffování, nohy vám budou do rytmu lítat úplně sami. A pak přijde odrovnávací refrén, kdo si alespoň v duchu nezpívá společně s Tornillem ten ústřední pokřik, tak ten je u mě ztracený případ. A to jsme teprve u první písničky!

„Teutonic Terror“ je neodolatelná hymna, která člověka chytne pod krkem a vymete s ním podlahu. Ten pochodový rytmus prostě zabíjí a dovolím s prohlásit, že koho tahle pecka nebere, ten by měl začít uvažovat o změně žánru. Prostě klasa.

Accept však mají ještě jedno velké eso v rukávu, a sice že „Blood of the Nations“ není postavené pouze na obdobných šlapavých válech, ale dokáže nadchnout i výbornými skladatelskými nápady, které sice rozhodně nemají hlavní úlohu, ale dokážou dát celé nahrávce ten správný šmrnc. Však to znáte, právě ty detaily dělí desky na ty skvělé a ty ostatní. Důkazem budiž, že Accept dokáží bez sebemenšího zaváhání utáhnout i sedmiminutové stopáže v „The Abyss“ a „Shades of Death“. Poslechněte si tyhle dva opusy a budete vědět, o čem tu teď mluvím. Člověk by nevěřil, jakou „paseku“ dokáží udělat taková malá ozvláštnění mezi tím heavymetalovým nářezem.

A když už si budete myslet, že Accept trochu dochází šťáva a na řadě je lehce slabší kousek, tak titulní věc „Blood of the Nations“ vás opět vyvede z omylu. Na první pohled je to možná obyčejnější skladba oproti těm předchozím, kapela tam však dokázala napasovat pár prvků, díky nimž je to opět hitovka jak noha. Výtečná sólová kytara to celé táhne neuvěřitelně dopředu a korunou je refrén, jehož sborové „Blood of the Nations“ vám bude znít v uších ještě dlouho.

U „Blood of the Nations“ se rozhodně vyplatí investovat nějaký ten peníz navíc a vrazit jej do limitované edice. Když pomineme, že rozkládací digipack vždycky vypadá lépe než obyčejná plastová krabička, tak se na limitované verzi ukrývá jedna bonusová skladba, která rozhodně stojí za to – „Time Machine“. Opravdu nádherná pomalejší pecka, ta si vážně zasloužila skončit na regulérní verzi. Navíc na ní ještě plynule navazuje balada „Kill the Pain“ a oba kousky se tak skvěle doplňují. Povinná „oplodňovací“ část tudíž taky za jedna.

Snad za jediný, i když malý zápor (spíš záporek) považuji fakt, že se kapela nechala zřejmě až moc strhnout tvůrčím přetlakem a nahrávka je tak možná až moc dlouhá (téměř hodina a čtvrt v limitované verzi), díky čemuž skladby ke konci alba – přestože nejsou nijak horší než ty na začátku – tolik nevyniknou. Kdyby byla deska bývala o jednu, dvě písničky kratší (spíš o jednu, oželel bych jenom „Locked and Loaded“), celý materiál by působil dle mého názoru sevřeněji a více „nahuštěně“.

Každopádně to ale nic nemění na tom, že se Accept jejich comeback neskutečně vyvedl a ještě méně to toho změní na výsledném vysokém hodnocení. Z celého „Blood of the Nations“ sálá neuvěřitelná chuť z (opětovného) hraní a taky pořádná porce energie, kterou by jim mohly závidět leckteré mladší formace. Ani se nechce věřit, že takhle živelnou záležitost nahráli chlapi, jimž je okolo padesátky. Sice to není ta nejoriginálnější věc na světě, ale učte starého psa novým kouskům. Hlavně, že je to tak zábavné, já osobně poslední dny neposlouchám nic jiného. Abych řekl pravdu, jeden den ráno jsem si to stáhl, odpoledne dvakrát poslechnul a druhý den si to už běžel koupit. Takhle moc nakažlivé to je. Stručně řečeno: výborná placka!


Další názory:

Moc jsem od nových Accept neočekával, tudíž jsem se do tohoto alba nijak nehrnul. Musím ale říct, že mě to velice překvapilo. Čekal jsem další tuctovou desku… a navíc bez Uda? Určitě jsem tento názor neměl sám, po poslechu se ale vše otočilo. Už u první „Beat the Bastards“ jsem kontroloval přehrávač, jestli se opravdu jedná o Accept. Druhá „Teutonic Terror“ mě dorazila a já si až do konce užíval tento skvost. Adept na heavymetalové album roku? Určitě! Hodnocení je tedy velice silná sedmička, která se ale může časem povýšit, jestli to není pouze úvodní euforií.
Seda


Tarot – Gravity of Light

Tarot - Gravity of Light
Země: Finsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.3.2010
Label: King Foo Records / Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Satan Is Dead
02. Hell Knows
03. Rise!
04. Pilot of All Dreams
05. Magic and Technology
06. Calling Down the Rain
07. Caught in the Deadlights
08. I Walk Forever
09. Sleep in the Dark
10. Gone

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V každém promo materiálu k albu „Gravity of Light“ stojí, že v kapele působí Marco HietalaNightwish. Přitom by to mělo být obráceně a Nightwish by se měli všude chlubit, že u nich hraje frontman Tarot. Jednak proto, že Marco se svým bráchou Zacharym Tarot založili už hluboko v 80. letech, kdy byli nějací Nightwish ještě na houbách, ale hlavně proto, že jde o dost lepší muziku. Je to sice věc názoru, ale nikdo mi to nevymluví, a to i když přes svůj vkus nic proti Nightwish nemám.

Přesto se Tarot nedostává takové pozornosti, jakou by si podle kvality svých alb zasloužili (i když v posledních pár letech se to už zlepšuje), zvláště pak ta poslední dvě – „Suffer Our Pleasures“ z roku 2003 a zejména „Crows Fly Black“ z roku 2006 – jsou opravdu výtečné nahrávky, které musí každého hladovce po heavy metalu vydatně zasytit. A právě vycházející „Gravity of Light“? Po vydatném poslouchání mohu s klidem do světa vyhlásit, že ano, „Gravity of Light“ za svými předchůdci nikterak nezaostává a opět se jedná o výtečnou desku.

Tarot znamená klasický heavy metal a nic jiného, heavy metal ve své ryzí podobě, dalo by se říct, ale na té nejvyšší úrovni. Zahraný srdcem a od srdce. A to je právě ten důvod, proč Tarot považuji za jednu z nejlepších formací svého žánru. Pánové vědí, co a jak chtějí hrát, a podle toho také zní – celý materiál „Gravity of Light“ je velice vyrovnaný, natolik přesvědčivý, abyste kapele věřili každý jeden tón, a vyzrálý. Letitý nadhled a zkušenosti jsou zde opravdu cítit.

Nějakým vyjmenováváním všech skladeb na desce bych se protentokrát radši nezdržoval a zastavil se pouze u těch, které nejvíce zaujaly mě osobně. Pozornost bych určitě doporučil věnovat první „Satan Is Dead“, protože má přesně ty grády, jaké má pořádný otvírák mít. Výtečná je rovněž například „Pilot of All Dreams“, již táhne dopředu výtečný refrén. Mým uším úplně nejvíc z celé nahrávky chutnají pomalejší a heavy kousky „Hell Knows“ a zejména „Magic and Technology“, kterou považuji zřejmě za tu nejlepší z celého alba. Ale jak již bylo řečeno výše, „Gravity of Light“ je album vyrovnané, takže za povedenou se dá označit v postatě každá písnička do jedné a za nepovedenou naopak žádná.

Jednou z těch nejúžasnějších věcí na „Gravity of Light“ – a vlastně na Tarot obecně – je bezesporu Marcův vokál. Říkejte si co chcete, ale tohle je prostě pan zpěvák. Všechno tahá neskutečně přesvědčivě, charismaticky a pokaždé až neuvěřitelně čistě. Prostě radost poslouchat. Pokud je někdo podobně jako já ujetý do parádních vokálů, tak tady si pošmákne.

Nějaké technické záležitosti jako zvuk, produkci atd. snad ani nemá cenu hodnotit. Podívejte se do kalendáře, máme rok 2010, dneska už se zvukově špatné desky v podstatě netočí a „Gravity of Light“ „normu“ určitě splňuje, avšak Tarot ke zvukovému i žánrovému standardu dokážou přidat svou trošku navíc, což je činí lehce rozpoznatelnými a v kontextu stylových konkurentů to tak jsou právě oni, kdo kvalitou své muziky převyšuje drtivou většinu scény. Jedna z nejlepších heavymetalových kapel, co znám, a to vůbec nepřeháním, přičemž „Gravity of Light“ Finům bezpochyby pověst nepokazí, právě naopak.


Dream Evil – In the Night

Dream Evil - In the Night
Země: Švédsko
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 25.1.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ač power metal nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry, čas od času se tu objeví skupina, která mě zabaví na hodně dlouho. Naposled to byli u nás profláklí Němci Edguy, ale ty mi jeden nejmenovaný redakční kolega ve svém reportu na loňský Masters of Rock “znechutil” tak, že jsem si je už nepustil. Teď se tu objevila švédská parta Dream Evil a power metal v této formě mě velice baví. Pro mě osobně zatím jedno z největších překvapení roku 2010.

Ve skupině působil dříve i Gus G., kterého si k sobe vybral jako nahrádu za Zakka i samotný Ozzy Osbourne. Gus G. společně s Dream Evil nahrál tři desky a na čtyři roky starém “United” hostoval. Po čtyřech letech se Dream Evil vrátili, sice v hodně pozměněné sestavě, ale ve formě. Z poslední nahrávky “United” tu zůstal pouze bubeník – Pat Power.

Začátek alba se dá označit jako více než luxusní. “Immortal”, “In the Night” a “Bang Your Head” se dají s přehledem označit jako vůbec nejlepšími songy na celé desce. Album v podstatě nezpomaluje a přes další velice dobré songy “See the Light”, “Electric”, “Frostbite” a “On the Wind” se dostáváte k ploužákové “The Ballad”. Až tahle píseň zpomaluje skvěle rozjetý začátek, po takové půlhodince hazení hlavou byste si měli dojít pro své chotě a jeden ploužáček si s nima dát. Ale pozor, nenechávejte je u sebe delší dobu, po baladě tu opět začíná skvělá jízda, tentokrát v podobě “In the Fires of the Sun”. Dále to pokračuje ve stejném duchu, nářez, jak má být. Jednoduše toto album nemá žádné hlušší místo, s výjimkou “The Ballad”, kterou bych spíše umístil až na konec alba jako rozloučení. Doporučuji si ještě sehnat verzi alba s dvěma bonusovými nahrávkami “Good Nightmare” a “The Return”, i když se jedná pouze o bonusové písně, jsou stejně kvalitní jako songy předtím.

Jediné, co se mi na albu trochu nezamlouvá, jsou texty. Ohrané texty typu “We are immortal, we just cannot die”, “Metal forever” anebo vůbec nejlepší kus v “The Ballad “Sometimes we get tired, Ohh… of being metal stars, Sometimes we get hired, to play on Jupiter and Mars”. Ne že bych byl nějaký posedlý texty, o které se většinou nezajímám, v tomto případě jsem ale musel udělat výjimku. Možná by neuškodilo trochu originality, ale pro pobavení dobré. S tímto se setkáte na všech výtvorech skupiny.

In the Night” je velice povedeným albem, které by mohlo zaujmout hodně lidí. Hudební část skvělá, deska šlape, jak má, a není tu moment, kde bych se vyloženě nudil. Lyrická část trochu pokulhavá, pokud ale toto vypustíte, čeká vás 46 minut skvělé zábavy.


W.A.S.P. – Babylon

W.A.S.P. - Babylon
Země: USA
Žánr: heavy / glam metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Demolition Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Klasický oldschool heavy metal pomalu vymírá. Nové kapely tohoto žánru pomalu nevznikají a tak nám, posluchačům, zbývají jenom staré páky, které se po pódiích prohánějí už dlouhé roky. Alespoň že jsou tihle “staříci” ve většině případů zárukou kvality jak koncertně, tak na studiovkách. Že se ale i ti nejpovolanější mohou utnout, dokazuje aktuální album “Babylon” heavy legendy W.A.S.P. A zrovna u téhle skupiny mě to docela mrzí, protože patří k mým nejoblíbenějším z tohoto ranku.

Nemůžu si prostě pomoct, ale “Babylon” se moc nepovedlo. Hlavní mozek Blackie Lawless se tentokrát moc nevytáhl. Naopak mi celá novinka přijde, jako kdyby se Blackie vystřílel. Deska obsahuje všehovšudy čtyři dobré songy a zbytek ani nestojí za řeč. Takové nemastné, neslané, o ničem. Pocitu, že kapela docela mele z posledního, napomáhá i fakt, že z devíti písniček jsou hned dvě předělávky (“Burn” od Deep Purple a “Promised Land” od Chucka Berryho), přičemž jedna z nich (“Burn”) dokonce vznikla už při nahrávání předchozího alba, čili je dva roky stará! A když už někdo recykluje dokonce i covery, které nahrál někdy v minulosti, je to na pováženou.

Desku otvírá song “Crazy”, který patří mezi onu nejsilnější čtveřici písniček. Svižná pecka v klasickém waspovském stylu šlape jako hodinky. Podobně skvělé jsou ještě “Babylon’s Burning” a “Seas of Fire”, jež obě táhnou dopředu hlavně bezchybné refrény. Vrcholem alba je pak jednoznačně pomalá “Into the Fire”. Ta opravdu zabíjí! Ale ten zbytek? Ten opravdu za moc nestojí, tak trochu nuda. Při poslechu to sviští jen tak kolem a za 20 minut si nebudete pamatovat vůbec nic. Oproti předchozí řadovce “Dominator” opravdu citelný propad.

Od kapely formátu W.A.S.P. bych nečekal, že víc než polovina alba bude oscilovat v průměru až podprůměru. Doufám, že to příště bude o hodně lepší a kapela chytí druhý dech, “Babylon” mi totiž prostě nějak nesednul.


Heaven & Hell – The Devil You Know

Heaven & Hell - The Devil You Know
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 28.4.2009
Label: Rhino Entertainment / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Atom and Evil
02. Fear
03. Bible Black
04. Double the Pain
05. Rock and Roll Angel
06. The Turn of the Screw
07. Eating the Cannibals
08. Follow the Tears
09. Neverwhere
10. Breaking into Heaven

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Pokud byste náhodou posledních pár měsíců spali a vůbec tedy netušili, co jsou Heaven & Hell zač (a to stačilo jen navštěvovat Sicmaggot, kde se toho o nich objevilo už dost), dáme si malé opáčko. Heaven & Hell jsou totiž v podstatě legendární Black Sabbath z období kolem alb „Dehumanizer“ nebo „Mob Rules“ (čili s Ronniem J. Diem za mikrofonem a Vinnym Appicem za bicí soupravou), jen pod jiným jménem. To je překvápko, co? A i když Heaven & Hell vznikli původně jen jako koncertní kapela, rozhodli se nakonec využít svojí formu k vytvoření nového studiového alba. A udělali jedině dobře.

Nemá cenu chodit kolem horké (studené, bramborové, připálené anebo jakékoliv jiné) kaše nebo to dále protahovat. Řeknu hned ze začátku a na rovinu – „The Devil You Know“ je opravdová a nefalšovaná pecka! Tony Iommi & spol. jsou dlouhými roky protřelí profíci, kteří vědí, co kde zahrát, aby to bylo výborné. Minimálně na svém nejnovějším opusu to dokazují bezezbytku.

Už první skladba „Atom and Evil“ jasně ukazuje, o čem to bude. Na první poslech zdánlivě jednoduché riffy v Iommiho klasickém stylu, které potvrzují ono otřepané rčení, že právě v jednoduchosti je ta největší síla. Ty songy vás prostě posadí na prdel! Ze začátku jsem si říkal, že je to jen obyčejný heavy metal, ale není. Je to něco víc. Jsou to Black Sabbath! A jsou zpátky, sice pod jiným jménem, ale ve skvělé formě. A ta zdánlivá jednoduchost se po chvíli rozvine do šířky a vám dojde, že v jedné písni z „The Devil You Know“ je tolik úchvatných „malých“ vyhrávek, že by to normální kapele stačilo snad na celé album. Třeba taková basa – není to jen „šmrdlání vzadu do rytmu“, jak je to obvyklé. Právě naopak, je to právě basovka, která zpoza sekaných riffů tvoří melodie. Například v „Bible Black“ je to slyšitelné asi nejlépe. A to vše korunují naprosto dokonalé refrény. Něco takového se jen tak neslyší. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko, třeba z refrénu hned u druhé pecky „Fear“ se mi vždycky scvrknou trenky (to abych při poslechu Heaven & Hell chodil naostro, he?)!

Výkonu všech protagonistů není co vytknout. Iommi „klátí“ svojí kytaru, jak jen to jde. Stačí se podívat na záběry z bonusového DVD, jak bez mrknutí oka jezdí prsty po hmatníku a jak usměvavý Geezer Butler vedle něj láme svojí basu. Jestli jsou někdo frajeři, tak právě oni dva. A do toho ten zpěv! Obecně jsem dost vytížený na zpěváky, ale z toho, co Ronnie James Dio na albu předvádí, seru cement! To jsem hodně dlouho nežral!

První singl nemohl být zvolen lépe, protože „Bible Black“ naprosto beze zbytku vystihuje celé „The Devil You Know“. Dokonalý song dláždí cestu takřka dokonalému albu. V „Bible Black“ se koncentrují všechny výše řečené klady a tvoří tak zaručený hit.

K limitované edici alba je také přiloženo již zmiňované bonusové DVD, které je koncipováno jako rozhovory se členy Heaven & Hell, střídající se se záběry ze studia. Což o to, samo o sobě by to špatné nebylo, jen kapela vykládá už známé skutečnosti, nebo se členové sami mezi sebou chválí, jak jsou skvělí muzikanti. Je ale vidět, že je to zřejmě ohromně bavilo. Jedinkou novinkou, kterou jsem se z DVD dozvěděl, tak je, že Dio se nepotřebuje rozezpívávat a že při nahrávání chlastá pivo :) O dost větší problémek bych ale viděl v jazyku, protože jestli nerozumíte mluvené angličtině rodilých mluvčí, tak vám dévédéčko bude k ničemu. Přidat třeba anglické titulky kvůli lepší srozumitelnosti by podle mě nebyl zas takový problém.

Co říct závěrem? Závěrem bych vás chtěl ještě upozornit na song „Follow the Tears“ (protože dřív se mi to nikam nevešlo :)) a jeho úžasný sugestivní (!) začátek. Heaven & Hell rules!


HammerFall – No Sacrifice, No Victory

HammerFall - No Sacrifice, No Victory
Země: Švédsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 20.2.2009
Label: Nuclear Blast

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuhle kapelu jsem měl vždy zafixovanou jako tu, co má “každou desku stejnou” a ani tentokrát chlapci nezklamali. I přesto, že je to obvyklá práce HammerFall, je slyšet určitá změna, možná za to ale může Pontus Norgren, nový kytarista, který trochu mění sound skupiny.

Hammerfall na své nové desce splnili to co obvykle – vytvořili desku s nakažlivými a chytlavými heavy/power melodiemi a zaručili že na koncertech budou všichni zpívat s kapelou.

Otvírák “Any Means Necessary”, nasazuje albu klasické střední tempo (HammeFall nejsou žádní rychlíci), které se drží v celém albu. Jedna z nejlepších částí desky je “Punish and Enslave”, která vás chytne super riffem už od začátku a nepustí. Refrén z “Legion” asi bude hodně dlouho sedět v hlavě, vynikající je i “Hallowed Be My Name”, nebo titulní skladba. HammerFall nezapomněli ani na balady (“Between Two Worlds”) a na instrumentálku, která mi přijde trochu nezáživná a moc natažená, ale ostatním se může líbit…

Deska je super na odddech, nic složitějšího v jejich hudbě hledat nejde. HammerFall vytvořili solidní album, nikterak originální, ale je to přesně to, co se od nich čeká a co tak dobře dělají už několik let. Žádná originalita je zároveň mínusem, stejně jako jednoduchost, proto dávám 7/10.