Země: USA Žánr: metalcore / heavy metal Datum vydání: 8.8.2011 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Capsizing the Sea
02. In Waves
03. Inception of the End
04. Dusk Dismantled
05. Watch the World Burn
06. Black
07. A Skyline’s Severance
08. Built to Fall
09. Caustic Are the Ties That Bind
10. Forsake Not the Dream
11. Chaos Reigns
12. Of All These Yesterdays
13. Leaving This World Behind
Asi neznám kapelu, která by byla hodnocena rozporuplněji než Trivium. Skupina má na jedné straně legii fanoušků, ochotných za ni položit život, ale na druhé straně zase ohromnou grupu tzv. “haterů”, šířících nenávist ke kapele všude po světě. Já osobně se řadím k milovníkům těchto velikánů a poslední album “Shogun” je jedno z mých nejoblíbenějších vůbec. Trivium na desce předvedli velmi silné kompozice, dokonalé instrumentální i vokální výkony a atmosféru závanějící epičností. Ano, i předchozí alba byla výtečná, ale “Shogun” bylo dílo, jež nám ukázalo, že kapela opravdu dospěla. No, a nyní, po třech letech, kapela všechnu dospělost zahodila.
Zní to dost dramaticky, ale ve finále to tak děsivé zase není. Trivium stvořili dobré metalové album, bohužel absolutně rezignovali na skládání těch zajímavých kousků s atmosférou jako posledně a místo toho se pustili do chytlavých, ale tak trochu nijakých rádiových hitů. Je to záležitost, která jednoduše zůstane v hlavě, jenže kapela kvůli tomu tak trochu ztratila svou vlastní tvář a sama se poslala zpátky na hromadu s cedulkou “další úspešná metalová kapela”. Všechny postupy probíhající na albu působí silně samoúčelně, jako by tam prostě byly, protože na každém správném albu tohoto žánru jsou také. Mluvím o střídání čistého vokálu a screamu nebo o baladě “Of All These Yesterdays” – ta nenadchne ani neurazí. Baladu přece má na albu každá úspěšná kapela, ne?
I přestože kapela použila šablony pro úspěšné metalové album, dá se na “In Waves” najít pár menších experimentů. Jde tu hlavně o vokály – na místy až prasečí growl narazíte například v songu “A Skyline’s Severance”. Na druhou stranu tu máme použití počítače a auto-tuneru na čistém zpěvu ve skladbě “Inception of the End”. Nutno podotknout, že auto-tuner se tam absolutně nehodí a celý song, sám o sobě dost slabý, tím dokonale zruinoval.
Nevím, jestli se tomu dá říkat, že Matt Heafy zapracoval na zpěvu, ale ve prospěch prodejnosti ze sebe dokonce velmi často v čistě zpívaných pasážích udělal slaďouše – například v pomalé části uprostřed “Caustic Are the Ties That Bind” (mimochodem podle mě taky poměrně násilně přidaná část). A to je v kombinaci se špatnými a jednoduchými texty prostě zlé. Textovou část obvykle nehodnotím nebo jí nevěnuji větší pozornost, ale tentokrát musím udělat výjimku. Trivium se nikdy nehonosili silnou textovou stránkou a já jsem (jako u mnoha kapel) dělal, že o tom nevím, jenže na “In Waves” je to někdy tak stupidní, až to bolí.
Co se instrumentální části týče, je to, jako obvykle, kvalitní. Riffy jsou silně nářezové a efektní, kytarová sóla taky od minulého alba nezpomalila. Rytmická část je dobrá jen tak napůl. Bicí jsou excelentní, vládnou rychlostí a brutalitou, ty jsem měl na kapele vždy rád. Bohužel druhá polovina rytmické části pokulhává. Co pokulhává, ona prakticky chybí. Baskytaru najdete asi tak často jako lanýže na silnici. S dobrými sluchátky a ekvalizérem, který basy trochu zesílí se místy dá slyšet, ale jinak nic.
Stopáž okolo padesáti minut je na album podobného ražení akorát. Končí to zrovna ve chvíli, kdy už by mohla začít nastupovat nuda. Proto radím, nepořizujte si speciální edici, čítající o pět skladeb navíc. Poslouchat přes hodinu a čtvrt materiálu, který do sebe brzy začne splývat, může být ubíjející. Sám jsem album slyšel i s bonusovými skladbami a je toho opravdu moc. Pouze pro sběratele!
I přesto, že jsem novinkou zklamaný a recenze byla hlavně hanlivá, je “In Waves” silně chytlavé album a kvalitu mu upřít nemůžu. Nemůžu ji upřít ani přesto, že nejzajímavější kompozicí je intro “Capsizing the Sea” a nejlepší skladba je ta titulní, hned po intru. Ale když si poslechnu “Shogun”, slyším kapelu, která je prostě v úplně jiné lize a s úplně jiným cílem. Je to škoda, ale poslouchat se to pořád dá.
Další názory:
Mně osobně přišli Trivium vždy jako velmi a zcela zbytečně přeceňovaná kapela. Slyšel jsem snad všechna jejich alba, ale doposud jsem nepřišel na to, proč je všichni vyzdvihují pomalu až do nebes. Ani novinka “In Waves” mi na to odpověď nedala. Poslouchal jsem ji mnohokrát a důkladně, ale nejenže jsem na ní nenašel cokoliv zajímavého, já měl dokonce problém to i vůbec doposlouchat! Dokud ještě Trivium hrají sekané riffy s řevem, docela to ujde, ačkoliv mi to rozhodně nepřijde jako něco dostatečně poutavého na skupinu, která je mnohými považována za vůdčí představitele moderního metalu. Jak ale nastoupí ty čisté vokály… to mi neuvěřitelně trhá uši (viz například hned titulní kousek). Cožpak to nikdo z vás neslyší, že to prostě není dobré? Říkám si, kam ten svět jen spěje, že jsou naprosto nudné kapely se zaměnitelným soundem považovány za něco výjimečného… Za 5 a to jsem ještě hodný! Za pochvalu snad stojí jenom nádherný přebal, ale to mi přijde jako trochu málo… H.
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 13.5.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Overture: Themes from “Deathsquad”
02. On Earth as It Is in Hell
03. Plague and Fyre
04. The Oppressors [Race Against Time cover]
05. Blasphemy and the Master
06. Let Battle Commence
07. The Devil’s Deadly Weapon
08. The Quest
09. Macbeth
10. Save Us from Those Who Would Save Us
11. No Martyr’s Cage
Tak o téhle desce se toho před vydáním nakecalo opravdu hodně. Prý prachem zapadlá legenda NWOBHM, která po více jak 20 letech obživla, aby konečně nahrála svůj debut, jenž všem ukáže, jak se má hrát heavy metal. Už jenom tohle zní sakra podezřele. Teď si k tomu připočtěte, že je to vlastně “legenda”, o níž kromě absolutních zažranců do desítky roků starých, prašivých demáčů nikdo jaktěživ neslyšel, a jako třešničku na dortu dosaďte promo kecy o nejlepší heavy metalové nahrávce od dob “The Number of the Beast”. Uff, tohle snad ani nemůže dopadnout dobře…
…jenže, věřte tomu nebo ne, zázraky se opravdu ještě pořád dějí. “Human Remains” je vážně tak skvělá nahrávka. Tentokrát se z dávno zapomenutých archívů podařilo vytáhnout opravdový klenot. Když “Human Remains” poslouchám, říkám si, že bych nejradši radostí olízal koule tomu, kdo dostal ten nápad, vytáhnout tohle opět na světlo světa, neboť ten matroš je doopravdy vynikající po všech stránkách a byla by obrovská škoda, kdyby zůstal navěky ukrytý na starých zaprášených páscích, o nichž mají ponětí jen pamětníci.
A co že je na Hell tak výborného? Je to absolutně ryzí heavy metal ve své nejlepší podobě. Ne ten heavy metal, který kopíruje staré veličiny svého žánru, ale naopak přesně ten heavy metal, který je dnes kopírován. Když si vezmete, že všechny skladby z “Human Remains” vyšly na demosnímích už v letech 1982-1983 (čili stáří téměř 30 let) a i dnes, i když v znovu nahrané a trochu přepracované podobě, stále nejenže fungují, ale doslova zabíjejí, svědčí to o tom, že jde o opravdu silné, nadčasové kousky, které ve zkoušce času obstály na výbornou. Hudba z dob, kdy ještě nebylo zvykem kopírovat styl známějších skupin, ale tvořit průkopnické nahrávky, jež se později staly legendami. A věřím tomu, že kdyby se Hell podařilo vydat velkou desku už tenkrát, v 80. letech, opravdu by dnes patřili k největším legendám svého stylu, jelikož ten materiál je na to silný dost. To jsou ovšem jen spekulace. Hlavní věc, která nás teď zajímá, je ta, že “Human Remains” nabízí naprosto úžasný heavy metal se vším, co od toho nejlepšího heavy metalu jen můžete očekávat. Tohle je deska, o níž se nemá kecat, ale deska, která se má poslouchat – pořádně nahlas a pořád dokola.
Co píseň, to absolutní bomba. Najdete zde nepřeberné množství hitů, které vás zadupou do země. Ať sáhnete po kterémkoliv kousku, nikdy nesáhnete vedle. Nemá cenu tu vyjmenovávat nějaké songy, protože jak bych začal, musel bych vyjmenovat úplně všechny – od jasných hitovek se silnými refrény až po epičtější vály. Pokud se nad tím zamyslíte, tak vlastně ani nejde o nic složitého, možná právě naopak, ono je to jednoduché… jenže to takové “The Number of the Beast” nebo “British Steel” také, že ano? V jednoduchosti je síla, to platí stoprocentně, a “Human Remains” je silné, jak když vás kopne kůň. Čistokrevný heavy metal dovedený v absolutní dokonalost.
Nemám víc, co bych k tomu co dodal. Pokud se vám heavy metal někdy v životě alespoň trošičku někdy líbil, tak teď hned zvedněte prdel, běžte do obchodu a tenhle nářez s velkým N si kupte. Za tuhle fošnu ručím! Heavy metalová supernova!
Téměř all-stars projekt Chrome Division působí na hudební scéně pod křídly Nuclear Blast již téměř pět let a není tedy divu, že za těch několik globálně nevýznamných oběhů Zěmě kolem Slunce stihli vydat již tři řadová alba. O tom aktuálním si teď popovídáme trochu více.
Proč “téměř” all-stars projekt? Inu, protože hlavním reklamním tahákem uskupení je jednoznačně kytarista Shagrath, kterýžto momentálně působí také ve veleznámých Dimmu Borgir. Nějakou chytrou hlavu asi trklo, že taková ikona, kterou momentálně Shagrath bezesporu je, má šanci ze svých fanoušků vytřískat ještě nějaký ten dolar navíc. Nebo několik milionů dolarů navíc. Ostatní členové bandu proti Shagrathovi pomalu nestojí ani za zmínku (ne že by oproti jeho partům hráli zcela bezvýznamně, ale jednoduše proto, že nejsou tak známí), snad jen Tony White kdysi mlátil do škopků v Old Man’s Child. Jenže kdo si to dneska pamatuje?
Řekněme si hnedka na rovinu: od tohoto alba nečekejte žádný převratný milník v oblastni heavy metalové hudby ani kolekci toho nejlepšího, co se na scéně za posledních několik měsíců stihlo urodit. Chrome Division si už od začátku vůbec, ale vůbec na nic nehrají a na celkovém vyznění nahrávky je to sakra znát. Stejně jako na minulých fošnách na nás vybafnou “hlubokomyslné” texty s tématy točícími se převážně kolem ženských, chlastu a rock ‘n’ rollu. Nic nového a nic, co ještě minimálně tisíckrát neuslyšíme jinde. Problém je ale v tom, že i nesčetněkrát ojeté klišé může znovu bavit, a právě tím, že kapela moc dobře ví, jak moc obehraný styl má v repertoáru, se dá i docela dobře poslouchat. Jde sice jen o zábavu a čisté odreagování, ale není to přesně to, po čem průměrný posluchač prahne?
Hudba Chrome Division je energická a víceméně poslechově nenáročná. Žádné ultrasložité kytarové riffy ani přepísklé bicí, prostě takový standard. Líbí se mi hlavní vokál, který perfektně sedí do celkového vyznění jednotlivých písniček. Už jsme řekli, že produkce Chrome Division je spíše hospodská odreagovačka, to ale nic nemění na tom, že některé songy mají své silnější chvíle, a to hlavně v refrénech. Třeba taková “Satisfy My Soul“. Sice refrén dokola opakuje tři slova, ale nějakým záhadným způsobem mě prostě baví a zrovna tenhle kousek nemůžu poslední dobou dostat z hlavy.
Tak se pomalu dostáváme k výčtu jednotlivých kousků. Album otevírá klipová a poměrně rychlá “Bulldogs Unleashed“. O jejích kvalitách nebo nekvalitách se můžete sami přesvědčit v přiloženém videu. Dětinsky jednoduchý text kdekdo přehlédne. Následuje “7 G-Strings“, takový standard Chrome Division. Není špatná, ale nic veleúžasného. Následuje “Join the Ride” s megaklišé refrénem, až se musím pro sebe usmát. “Unholy Rider” se dobře poslouchá, i když se od svých předchůdců víceméně vůbec neliší. Jedna z nejzábavnějších písniček “Zombies and Monsters” je pěkně chytlavá a obzvlášť v refrénu pekelně zábavná. “Fight” při poslechu přecházím obvykle bez většího pozastavení. “The Magic Man” na vás dýchne baladickou atmosférou a donutí rozhoupat se v rytmu pomalé kytary a příjemného retro vokálu. “Long Distance Call Girl” není nijak zvlášť zajímavá, ale neurazí. Oproti tomu “Ghost Riders in the Sky” a hlavně závěrečná “Satisfy My Soul” jsou doslova balzámem na heavy metalovou duši.
Po přečtení několik posledních odstavců a letmém přehlédnutí výsledného hodnocení se musíte chytat za hlavu a nechápete, proč něco popisuji a něco jiného hodnotím? Inu, album je sice totálně klišoidní a vlastně ničím moc zajímavé, ale prostě mě baví dostatečně na to, abych sáhl po šťastné sedmičce. Nenáročná a zábavná hudba, vhodná na odregování po náročné zábavě nebo do auta. A o to tady přeci od začátku jde, nebo ne?
Další názory:
Strašně přeceňovaná záležitost. Zajímalo by mne, jestli by měli Chrome Division alespoň polovinu pozornosti, jaké se jim dostává, kdyby v jejich sestavě nefiguroval Shagrath z Demon Burger a kdyby neměli za zadkem největší metalový label současnosti. “3rd Round Knockout” je sbírka toho největšího a nejprovařenějšího hard rockového klišé, na které si jen můžete vzpomenout, v nijak extra záživném podání; celé se to navíc snaží tvářit tak cool, až to ani není vtipné. Nuda od začátku do konce. H.
Datum: 29.4.2011 Místo: Klatovy, KD Družba Účinkující: Arakain, Ascendancy, Menhir
Česká Lípa, KD Crystal – 22.4.2011 (H.)
To bylo snad vůbec poprvé, co jsem byl opravdu rád, že koncert začal se zpožděním, jelikož osmá hodina večerní, na níž byl naplánován začátek českolipské zastávky turné Arakain k nové desce “Homo Sapiens..?”, byla zároveň časem, kdy rozmilému šéfredaktorovi teprve končila šichta v práci, tudíž jsem předpokládal, že první formace toho večera, Ascendancy, unikne mým dvěma nejdůležitějším smyslovým orgánům při vstřebávání muziky, čili zraku a sluchu, abychom si rozuměli a aby si čistě náhodou někdo nemyslel, že hudebníky s oblibou osahávám. Jaké to překvapení, když po mém vstupu na místo konání, kterýmžto byl místní kulturák zvaný Crystal, zelo pódium, vynecháme-li již rozestavěné plachty, prázdnotou. Mé načasování by se dalo se nazvat vskutku geniálním (aneb, proč se veřejně nepochválit, má-li člověk možnost, že ano), neboť než jsem stačil prolít svým nenasytným chřtánem první škopek žlutého moku s pěnou (a ne, vážně nemám na mysli močůvku), chystala již svá fidlátka návštěva ze Vsetína…
Zpočátku bylo znát, že publikum dorazivší výhradně na hlavní Arakain chovalo k moravskému kvintetu nedůvěru. Ke cti Ascendancy však slouží – a v tomto ohledu pak zejména ke cti zpěváka Ivana – že během vyhrazeného času dokázali přítomný lid přesvědčit o svých kvalitách, díky čemuž se brzy začaly dít roztodivné kratochvíle běžně provozované na koncertech, jako třeba paření, hrození, ale i spousta dalších více či méně přirozených pohybů, které je alkoholem posilněný lidský mozek schopen vymyslet a jím ovládané/neovládané tělo zrealizovat. Podobně vzestupnou tendencí však disponovala i samotná kapela – zatímco začátek jejich vystoupení na mě působil malinko nejistě, s přibývajícími minutami se do toho čtveřice pánů a jedna dáma čím dál tím více dostávali, pročež se jejich set mohl pochlubit velice pěknou gradací a zhušťováním tempa. Hezky působil i zajímavý stojan na mikrofon a “svítící” plachty, což budilo dojem, že si Ascendancy asi chtějí dát na svém projevu záležet, takže nakonec jediné, co mi lehounce vadilo, byl fakt, že jejich hudba je na můj vkus přece jenom až moc “přesólovaná”, ale to je, uznávám, pouze a jenom můj osobní problém. Co se celkových dojmů týče, ty nebyly menší než dobré; poslední věc, kterou bych na jejich adresu řekl, je, že se své úlohy otvíráku večera zhostili velice slušně.
Železně kovaní nestoři českého rocku Arakain si s sebou na aktuální šňůře vezou celkem trojici skupin – výše popisované Ascendancy, Menhir a Merlin, přičemž druhé dvě se střídají obkoncert. Na všech myslitelných i nemyslitelných místech bylo avizováno, že na Českou Lípu vyjde Merlin v čele s Danem Horynou, ale chyba lávky, panstvo, na pódium vtrhl českobudějovický Menhir, který se vytáhnul s heavy metalem ze staré školy. Osobně jsem s touto cháskou doposud neměl bližších zkušeností, díky čemuž jsem si jako hlavní pocit z jejich setu odnesl překvapení. Nedá se sice tvrdit, že by jejich hudební produkce hýřila přílišnou originalitou, možná právě naopak – jednalo se o klasické heavy metalové/hard rockové klišé, ale v tom dobrém slova smyslu. Ve svěžím a převelice zábavném podání Menhir rozjeli skladby jak starší, tak novější z aktuální placky “Rány osudu”, mezi nimiž nechyběly namátkou třeba “Žoldáci”, “Sex na jednu noc?”, “Vstávej” nebo “Myšlenky”. Zvláštní pochvalu si zaslouží výborný kytarista Pavel Michálek, jehož kytara sice byla téměř větší než on sám, ale za to na ní hobloval jedno skvělé sólo za druhým. Vystoupení za plný počet bodů, jímž jsem byl tak zaujat, že jsem se okamžitě po koncertě zbavil dvou přebytečných stováků za CD. Každopádně bylo znát, že jak v případě Ascendancy, tak i u Menhir vybírali Arakain své předkapely pečlivě, takže mohli akorát předstoupit před kvalitně rozehřátý dav…
…který přivítali úvodní skladbou aktuálního alba, “Marat”. Hned na začátek je nutno zmínit, že Arakain svou studiovou novinku nikterak nešetřili a hodili z ní celkem pět kousků (ne, nesmějte se, že to zmiňuji – už jsem zažil i skupiny, které na turné k novému albu zahrály třeba jenom jeden nový song) – pokud mne má děravá paměť nešálí, šlo kromě již zmiňované “Marat” ještě o “Forsage”, titulní “Homo Sapiens”, “Strážnej anděl” a “Nikdy se nevzdávej”, která mi specielně udělala radost, protože jde o můj nejoblíbenější vál z “Homo Sapiens..?”. Když už jsme to načali tím setlistem, tak proč jím nepokračovat… další můj čistě osobní poznatek je, že z výborných alb “Warning!” a “Metalmorfóza” (možná si budete ťukat na čelo, ale já si nemohu pomoct – jsou to mé nejoblíbenější fošny Arakainu… vím, jsem divnej) zazněla všeho všudy jenom jedna prašivá písnička. Na druhou stranu – aneb člověk vždy na všem musí hledat to pozitivní – zbylo alespoň místo pro trochu té klasiky, takže nechyběly kultovky jako “Proč”, “Amadeus” nebo povinná “Apage Satanas”. Rovněž se mi líbí, že se skupina do výběru písniček nebojí trochu sáhnout a vytáhnout na povrch i nějaké ty archiválie, které nejsou zrovna stálicemi na jejích vystoupeních, viz třeba “Rám křivejch zrcadel”. Arakain celkově vsadili na tvrdší a rychlejší kousky, díky čemuž měla jejich show správný odpich a tah na bránu. Jedinou výjimkou byla pomalá “Marilyn”, u níž jsem se, a klidně to takhle veřejně přiznám, dloubal v nose… já ty balady prostě nemám rád, nemůžu za to. A co jsem si tak všiml, takový Zdeněk Kub, který si hraní užíval a usmíval se na všechny strany, se při ní taky netvářil zrovna nadšeně, hehe. Naštěstí hned následující fofrovka “Gilotina” to opět rozsekla.
Co slouží ke cti Arakainu je fakt, že i pro člověka, který je viděl živě mnohokrát, což je přesně můj případ (a věřím, že asi každého českého metalisty), jsou jejich koncerty stále zábavné. Nechci nikterak přehánět, ale zrovna vystoupení v rámci posledního turné patřilo k těm nejlepším výkonům, jakých jsem byl kdy u Arakainu svědkem… neříkám úplně nejlepší, ale určitě bych jej zařadil do první trojky. Kdo někdy nějaký koncert téhle domácí kultovky za posledních pár let navštívil, jistě nepotřebuje nějaký obšírnější popis, jak to tam asi vypadalo – Honza Toužimský zpívající ve skvělé formě a hecující publikum, Zdeněk Kub a Jirka Urban hoblující správně kovové tóny, Mirek Mach klasicky trochu v pozadí, soustředící se především na hru, a samozřejmě také Lukáš Doksanský, který tomu celému svými údery do škopků udával tempo. Je příjemné vidět, že to skupinu i po téměř třiceti letech aktivního hraní stále baví. Nejen studiové práce na úrovni, ale i koncertní činnost je jasným důkazem, že Arakain ještě zdaleka nepatří do šrotu.
Abych to nějak celé shrnul – to aby se dostalo rovněž na příspěvek kolegy pode mnou – českolipská zastávka turné Homo Sapiens, celkově třetí koncert Arakainu v České Lípě (a vlastně první s Honzou Toužimským za mikrofonem), se opravdu vydařila. Zvuk byl prvotřídní, světelná show propracovaná, úprava pódia pěkná, výkon kapely výborný. Co víc dodat? Hurá do Klatov…
Klatovy, KD Družba – 29.4.2011 (nK_!)
Stalo se něco, co se už drahnou dobu nestalo. Do naší průměrně nudné dědiny zavítala po několika letech legenda. Legenda, která se může honosit kdejakým kladným přízviskem a zároveň se těší nemalého kultu ze strany fanoušků. Ano, dorazil k nám Arakain.
Kulturní dům Družba je středně velké zábavní zařízení určené převážně ke konání plesů, banketů a menších hudebních akcí. Jeho největší výhodou je ovšem vzdálenost od mého bydliště, která činí necelých 500 metrů. Těsně před zakoupením lístků jsme si (ač nepivaři) s přáteli dopřáli chutnou vychlazenou čtrnáctku (tekutou) a vyrazili jsme vstříc nečemu v našem městě nezvyklému – rockovému koncertu.
Setlist Arakain (oba koncerty):
01. Marat
02. A zvony zvoní
03. Ďábelská hra
04. Forsage
05. Prázdnej kout
06. Amadeus
07. Hlas krve
08. Homo Sapiens
09. Už ho vezou
10. Rám křivejch zrcadel
11. Nikdy se nevzdávej
12. [sólo na bicí]
13. Anonym
14. Vir
15. Špatný dny
16. Paganini
17. Strážnej anděl
18. Marylin
19. Gilotina
20. Pán bouře
21. Apage Satanas
– – – – –
22. Proč?
Po vyřízení formalit u vchodu a obdržení klasicky nevkusných polopapírových vrácenek jsme se jali pomalu očekávat první z předkapel, mně neznámé Ascendancy. Což o to, jejich tvorba není špatná, ale když vám přijde frontman zcela nesympatický a kostěný v celém svém projevu, je někde chyba. Hudebně se mi tito vsetínští experimentátoři docela zamlouvali, jen škoda pokaženého vokálu, který byl opravdu bídně nazvučen. Co se dá dělat, to je asi úděl a osud mladých předkapel. Po stránce technického provedení nemám absolutně co vytknout, vše bylo velice dobře zvládnuté. No jo, dnes si může lepší vybavení a hodiny tréninku dovolit kde kdo, tak to podle toho také vypadá.
Druhým předskokanem se na naší klatovské zastávce stali poměrně oblíbení Menhir. Jejich heavy metal dokázal notně rozproudit doteď poloprázdný kotel a ti, kdož na ně zapařili, se tvářili spokojeně. Osobně jsem jejich vystoupení sledoval jen z povzdálí a šetřil síly na hlavní hvězdu večera. Menhir nezněli vůbec zle, ba právě naopak. Připomínají mi takový tvrdší Krucipüsk. Zvukař se zřejmě konečně uráčil dopít pivo, takže už i vokály se daly poslouchat a nebyl problém rozumět česky psaným textům.
Po nezbytné přípravě pódia a nezbytnému posilnění z naší strany jsme se konečně dočkali. Sál potemněl a my zaujali místa blízko zvukařů, kde by podle všeho měl být zvuk nejlepší. Naštěstí jsem v životě nebyl na koncertě Arakainu, který by byl nazvučen špatně. Ani tento nebyl výjimkou a byli jsme ušetřeni jakýchkoliv výpadků nebo nedejsatan nesrozumitelných nástrojů. Vše připraveno a zrealizováno na jedničku – chválím. Ostatně jako obvykle. Rozepisovat se o atmosféře koncertu a profesionalitě jednotlivých členů Arakainu by bylo plýtváním písmen. Vše odehrané, odzpívané a odmluvené na jedničku. Jako vždy.
Celý koncert otevřel singlový “Marat” z poslední desky. Není se čemu divit, když se jednalo a koncertní šňůru na počest právě nové fošny “Homo Sapiens..?”, na kterou jste si mohli přečíst recenzi i na našem webu. Postupně došlo celkem na pět nejnovějších válů, a to konkrétně na rychlou “Forsage”, titulní “Homo Sapiens..?”, “Nikdy se nevzdávej”, a “Strážnej anděl”. Z předposledního “Restartu” zazněla naštěstí jen jedna písnička, a to “Paganini”. Zařazeno bylo i několik vpravdě starých, ale neméně povinných věcí jako “Amadeus”, “Gilotina” nebo pro mě velké překvapení v podobě songu “Rám křivejch zrcadel”, za který budu kapele asi nadosmrti vděčný. Jako vrána jsem koukal i na bezmála jednadvacet let starého “Pána bouře”, který se společně s “Hlasem krve” stal mým favoritem. Nikdy bych nečekal, že Honza Toužimský zvládne takto mistrně odzpívat to, co u Aleše Brichty považuji za jeden z vrcholů tvorby.
Celé vystoupení uzavřela obligátní “Proč” a my se pomalu rozešli do svých domovů. Arakain opět nezklamal a šlo o jednu z nejlepších show, kterou je možno na tuzemské scéně zhlédnout. Setlist byl vystavěn hlavně na rychlejších písničkách, což při pohledu na pařbychtivé fanoušky rozhodně nebylo na škodu. Sice by mnou vysněná skladba písní mohla vypadat ještě jinak a poněkud šťavnatěji (a měla by dohromady nejméně čtyři hodiny), nesťěžuji si však na nic – snad zase příště. Vše výtečně podkreslovala i nečekaně dobře zvládnutá organizace koncertu, přiměřeně drahé pití a ne moc přestřelený merchandise. Originál nového CD v digipack verzi se už vyhřívá na čestném místě mé nevelké hudbení sbírky. Člověka zahřeje u srdce, když pomyslí, že svou nejoblíbenější kapelu podporuje i jinak než jen návštěvami koncertů :)
Země: Německo Žánr: heavy metal / hard rock Datum vydání: 25.2.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Die Boten
02. Gib dich hin
03. Hammer oder Amboss
04. Dir gehört nichts
05. Dr. Pest
06. Moral & Wahnsinn
07. Erwache
08. Heimkehr
09. Wir reiten
10. Hört auf
11. Ein liebes Lied
Recenze je žánr vážný a neměl by být brán na lehkou váhu. I přes to, že jsem se touhle zásadou v případě Die apokalyptischen Reiter řídil, musím přiznat, že materiálu pro skutečně zevrubnou recenzi se mi v hlavě urodilo tak málo, že jsem se rozhodl zaměřit svoje hodnocení především na dojmy, které album vyvolá v člověku, který s ním přišel do styku poprvé. Berte to tedy jako včasné avízo a zkuste přimhouřit oko nad nevděčným údělem nebohého recenzenta. A pro rýpaly – dělám to zadarmo (smích).
Onen názorový deficit pramení především z toho, že jsem se s Die apokalyptischen Reiter poprvé setkal právě skrze “Moral & Wahnsinn” a neměl jsem sebemenší tušení, do čeho se to vlastně pouštím. Po několika důkladných posleších musím kapitulovat a přiznat, že pořád netuším, co to je. Power, heavy, thrash, death, symphonic, whatever metal, ze kterého tu a tam vykoukne ska feeling, flamencová vyhrávka na španělku, případně odkaz na Marilyna Mansona nebo Red Hot Chilli Peppers. Skrze to vše se více či méně nápadně proplétá nit atmosféry předválečného kabaretu, ve kterém je hlavní hvězdou úchylný vrah s dikcí ne nepodobnou té páně Lindemannově… Pokusit se tenhle stylový guláš někam zařadit je úkol bez přehánění nadlidský a já to riskovat nebudu.
S přihlédnutím k předcházejícímu odstavci asi není těžké dovodit, že výsledek bude v lepším případě delikátní směsí zmíněných ingrediencí, hodnou labužnického ucha. Na opačné straně možností se ale nachází stav, kterému se nejvíce blíží pojem “přeplácanej průser”. Výsledek se nachází někde na půl cesty s nepominutelným příklonem k té optimističtější straně mince. Zajímavý je ale způsob, jakým je toho dosaženo. Ať poslouchám jak poslouchám, na “Moral & Wahnsinn” nejsou extra dobré ani extra špatné skladby, které by vzájemným poměrem určovaly celkovou atraktivitu alba. Namísto toho jsou zde vcelku nadprůměrné, stylově vyhraněnější skladby jako třeba úvodní “Die Boten”, “Erwache” nebo klipovka “Dr. Pest”. Potenciální kámen úrazu ale spočívá v těch skladbách, kde se kapela rozhodna víc zaexperimentovat s hudebními složkami a ne vždy to dopadlo na výbornou. Když nad tím ale přemýšlím, možná je to zatraceně vychytralý tah. Přistihl jsem se totiž, že u většiny takových skladeb si najdu nějakou pasáž, která mi něčím imponuje a jsem kvůli ní ochoten přetrpět třeba i nezáživný zbytek songu. Jestli je to skutečně účelová manipulace posluchačem, pak smekám. Na mě to funguje skvěle…
Stejně roztříštěné dojmy jako z celkového zvuku desky mám i z jednotlivých nástrojů. Jednou si přeji, aby se zpěvák svým neotesaným projevem ani nepokoušel narušit jemně stavěné kytarové sólo, ale zanedlouho jsem schopen přísahat, že je to právě Fuchsův hlas, se kterým album stojí a padá. Z dříve opěvovaných kytar ale zase jindy usínám nudou… Pochválit ale rozhodně nemůžu zvuk bicích – především v úvodní “Die Boten” vyloženě tluče do uší, jak jsou nelidsky utlumené, ploché, bezpohlavní a tupé kopáky a o moc lepší to není ani na zbytku alba. Nejlépe to asi vystihuje citát “Tam asi někdo nechal celej šatník, když to nahrávali…”
Když mám to všechno nějak sumarizovat, slova hledám jen těžko. Album je totiž stejně ujetě pestré jako jeho přebal (ex post tleskám, lepší vizualizaci obsahu si lze představit jen stěží). Jestli se mě někdy někdo zeptá, co si o “Moral & Wahnsinn” myslím, dozví se jediné – ať si ho poslechne a pokusí se udělat vlastní názor. Já mám sice za to, že to není špatné dílo, ale jeho tolikrát zmiňovaná rozmanitost, dovedená ad absurdum, je zárukou, že se rozhodně najdou jak lidé, kteří ho totálně pohřbí, tak ti, kteří ho vynesou do nebes. A pak taky spousta těch, kteří ho úplně nepoberou. Jestli vás tenhle vhled do pomatené zelené hlavy z obalu alba navnadil, neváhejte a poslechněte se ho. A pak třeba napište, co si o něm myslíte. Skutečně by mě to totiž zajímalo…
Další názory:
Tak vám pořád tak nějak nevím, co si mám vlastně o “Moral & Wahnsinn” myslet. Na jednu stranu mají Die apokalyptischen Reiter čuch na sympaticky ujeté nápady, díky čemuž se rozhodně nedá říct, že by novinka z jejich dílny nudila, avšak na druhou stranu se kapela nevyhnula ani momentům napěchovaným omáčkou. Stále se nemohu rozhodnout, jestli jde o správně úchylnou a zábavnou muziku, nebo o prachsprostou německou jódlovačku. A zatímco při jednom poslechu převažuje ta první domněnka, při dalším ji přebíjí názor druhý – proto jsem se nakonec rozhodl číselně nehodnotit. Die apokalyptischen Reiter se však nedá upřít alespoň šibalský nadhled (a že toho je kolikrát na metalové scéně opravdu potřeba) a také to, že některé songy jsou opravdu výborné (skvělá klipovka “Dr. Pest” jednoznačně vede!). Prozatím mě to docela baví, což je pozitivní zpráva, co bude dál, se teprve uvidí… H.
Arakain se u nás, v malebně malém a zkorumpovaném Česku, dá určitě považovat za živoucí legendu a špičku svého žánru. Nebudeme se vracet ke stokrát omýlanému tématu okolo odchodu Aleše Brichty a jeho dopadu na další působení skupiny a rovnou se smíříme s tím, že Arakain, jak jsme ho kdysi znali, je již pouhým stínem minulosti. Je to škoda? Na druhou stranu současná mladá a dravá sestava už poněkolikáté dokazuje, že svému odkazu vzdává všechen hold, ale zároveň se nebojí tak trochu experimentovat.
Jako dlouholetý přívrženec “brichtovského” Arakainu jsem byl po několikerých obměnách v sestavě trochu v rozpacích. Textařská dvojice Kub–Urban se nemůže nikdy vyrovnat dokonalosti Brichtova ladnému tahu perem, to nelze popřít. Novodobý Arakain zní po stránce slov hruběji a méně spisovně. Ne vždy a ne každému může takový styl úplně sednout. Třeba mně ne. Na novém albu jsem byl vpravdě velmi překvapen. Texty se vyhouply na o stupeň vyšší úroveň, než na které se nacházely u předchozí nahrávky. Takový “Marat” se může s klidem srovnávat i s některými staršími věcmi, což se v posledních letech povedlo jen málokteré písničce.
Léta je známo, že naše největší a nejznámější metalová kapela oplývá pouze a jen těmi nejkvalitnějšími muzikanty. Nová deska toto jen potvrzuje a zároveň ukazuje, že tito lidé se neštítí zlepšovat svou hudbu a s každým dalším řadovým zásekem by se rádi více přiblížili k onomu pověstnému piedestalu dokonalosti. Za sebe musím říct, že celkovým nádechem a vyzněním se mi aktuální materiál zdá nejlepší za uplynulou pětiletku. Je to už téměř půl dekády, kdy vyšel pro mě zlomový “Labyrint” a ukázal, že zaprášené zboží není potřeba hned vyhazovat, leč pokusit se jej vyčistit a dokázat, že i stará mašina s novým feelingem je schopna čelit konkurenci moderní technické doby. “Restart” byl pouze lehce nadprůměrný a krom několika vyvedených kousků se nemá cenu nad ním více pozastavovat. “Homo Sapiens..?” zní po všech čertech výborně a minimálně o třídu lépe než předchozí album. Melodické linky střídají agresivní štěkot thrashových kytar podbarvených prvotřídním doxovým bicím. Mirek Mach opět předvádí, že je bezesporu jedním z nejlepších českých metalových kytaristů. Basové party tradičně neurazí, i když v kontextu celého alba nevyznívají nijak zvlášť výrazně.
Kapitolou samou o sobě je pan frontman Jan Toužimský. Po poněkud kradmých a váhavých prvních krůčcích v čele letité stálice se už výrazně rozkoukal a jeho část projektu zní skutečně dobře. Ne že by v minulosti zněl jeho hlas jakýmkoliv způsobem špatně, nesrozumitelně nebo snad divně, ale přijde mi, že až na “Homo Sapiens..?” dosahuje právě těch jistých výšek. Účast v několika zajímavých muzikálech poslední doby jen potvrzuje fakt, že s hlasem potřebuje pořád pracovat i sám mistr.
Celou desku otevírá již zmíněný “Marat”, který se vyloženě nebojí a automaticky přichází s vynikajícím refrénem a neméně vydařeným textem. “Forsage” jsme již měli možnost zaslechnout na několika živých vystoupeních nebo na webu kapely. K propagaci nového alba zvolili Arakain jeden z nejagresivnějších válů, který jest vybaven chytlavou melodií a rychlým tempem. Na druhou stranu “Zádrhell” se řadí mezi ty techničtější kousky. Proložen vypilovanými kytarovými sóly a podbarven druhotnými riffy zní pekelně dobře. Následuje pohodovější a psychedelická “Lysohlávky”, která se nese v duchu starší skladby “Trip” z alba “Apage Satanas”. Není třeba dodávat více, pro vyznavače růžových slonů a duhové oblohy jednoznačná volba. Titulní “Homo Sapiens..?” mě krom refrénu zase až tolik nenadchla a téměř potvrzuje mé nepsané pravidlo všech titulních skladeb, které o nich hovoří jako o nejslabších článcích. “Nikdy se nevzdávej” zní jednoduše kontrastně. Stačí si vzpomenout na nedávný “Labyrint” a song číslo čtyři s titulem “Tak už to vzdej!”. Co si pak má posluchač myslet a čeho se držet? Záhada.
Pomalu se dostáváme k náboženské části výběru skladeb. Biblická “Archa” je typicky novodobá skladba pánů z Arakain. Zato “Strážnej anděl” jako by přiletěl z jiného světa. Naprosto bohovský refrén a střídání pomalého s rychlejším tempem – lahůdka. Bez nejpomalejšího “Pokání” by to nebylo nové album Arakain. Povinnou vložku máme za sebou a ocitli jsme se na prahu nejmodernějšího pojetí písní. Tou je prolínání českého s anglickým textem (zde naštěstí pouze v názvu), které jsme mohli slyšet už minule. “Valčík in the Sky” vypadá po přečtení přinejmenším podivně groteskně, i když se mu nedá upřít jisté taneční kouzlo. Legendární “Babylon” jsme už několikrát objevili a konkrétně tenhle nevyniká ničím zvlášť zajímavým. Závěrečná “Čas” donutí člověka nostalgicky si povzdechnout a smutně opakovat slova: “Chtěl bych vzít zpátky, co nelze vzít zpět…”
Na téměř hodinové stopáži jsem se našel. Odpouštím drobné úlety, které jsou pro moderně experimentální Arakain zjevně důležité, byť běžnému posluchači přijdou zbytečné nebo dokonce komické. “Homo Sapiens..?” je celkově vydařené a “tu svou” si určitě najde každý fanoušek. I ten hardcore (jako třeba já).
Další názory:
Já osobně bych to viděl asi tak, že Arakain se svou novinkou “Homo Sapiens..?” splňují co do kvality alba svůj standard posledních let, což fanoušky novějších placek jistě potěší. V pobrichtovské už sice vyšly i lepší desky, přesto nemohu říct, že by mne “Homo Sapiens..?” nebavilo. S povděkem rozhodně kvituji snahu kapely posouvat svou tvorbu dopředu a netěžit jen z minulosti; možná i proto mě nejvíce oslovují ty méně tradiční položky jako “Lysohlávky” nebo “Nikdy se nevzdávej”. Ne všechny songy jsou sice na sto procent (např. takovou “Pokání” s klidným svědomím vždy přeskočím, avšak je nutné mít na paměti, že balady nikdy nebyly moje parketa :)), ale jako celek nahrávka funguje a to je dle mého názoru to hlavní. Abych to shrnul, “Homo Sapiens..?” je počin, jímž s radostí obohatím svou sbírku Arakain u mě na polici o další kousek. H.
Země: Velká Británie Žánr: folk / heavy metal Datum vydání: 23.4.2010 Label: D.T.M. Productions
Tracklist:
01. Hark the Herald
02. Calling on All Heraldic Beasts
03. Bash the Bishop
04. Seek the Grail
05. Axe Wielding Nuns
06. Jaldaboath
07. Bring Me the Head of Metatron
08. Jacque de Molay
09. March to Calvary
10. Da Vinci’s Code
Když jsem poprvé slyšel o kapele Jaldaboath, byl jsem úplně vedle a nevěděl, co to může být zač, i když mi to jméno bylo svým způsobem povědomé. Stačila cca minuta hledání po internetu, aby mi to docvaklo – jasně, The Meads of Asphodel. Jaldaboath je jeden ze zakládajících členů těchto známých anglických šílenců, od nichž se v roce 2002 trhnul. Od té doby o něm moc slyšet, jen čas od času vypustil novinku svého jednočlenného projektu Ewigkeit, aby konečně před třemi lety založil kapelu novou, jíž dal do vínku název po sobě samém, čili Jaldaboath, a aby toho nebylo málo, pozval si ke spolupráci dalšího dávného kumpána, který kdysi prošel řadami The Meads of Asphodel (byť se u nich ohřál jen jeden rok) – bubeníka známého jako The Mad Mullah (za časů Meads) nebo také The Mad Monk (v současnosti). K sobě si přizvali ještě jistého Sira Bodricka (co je tenhle frajer zač, to vážně netuším) a v letošním roce vypustili debut “The Rise of the Heraldic Beasts”.
Přímo se nabízí přímé srovnání s novinkou “The Murder of Jesus the Jew” od The Meads of Asphodel, která vyšla dva měsíce po “The Rise of the Heraldic Beasts” (resp. abych to uvedl na pravou míru, “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšlo už v dubnu u malého labelu Death to Music, ale takřka ihned po albu skočili rakouští Napalm Records a v září jej vydali znovu). Stručně řečeno, oba projekty jsou už úplně někde jinde. Jisté paralely by se daly nají pouze ve smyslu různých vtípků, které obě skupiny do své hudby komponují, a do jisté míry ne úplně vážného pojetí (přinejmenšim určitě ne ortodoxního), ale tím to asi tak končí. Zatímco The Meads of Asphodel se postupem času dopracovali k absolutně nezřízené avantgardní šílenosti, která nemá jakékoliv hranice, Jaldaboath vedle nich působí celkem jako hodní beránci (i když možná trochu zhulení hodní beránci (smích)). Ne že by byl ten jejich folk metal se středověkým nádechem špatný, ale víte jak – ujetý experiment má prostě větší koule (smích).
Ale teď už k samotnému “The Rise of the Heraldic Beasts”. Metal-archives se nám snaží vnutit, že Jaldaboath valí kombinaci folk metalu a black metalu, ale moc tomu nevěřte, jelikož toho black metalu, ať poslouchám jak poslouchám, se tam moc doposlouchat nemohu. To už blíže k pravdě mají škatulky samotného Grand Mastera Jaldaboatha, jenž hudbu kapely nazývá kupříkladu “crusader core” nebo “tumultuous teutonic templar thrash”. Alespoň z toho totiž jasně vyplývá, že “The Rise of the Heraldic Beasts” bude mít co dočinění se středověkem. A světe div se (pozor, teď to přijde!), opravdu tomu tak je. Právě tohle je jedna z velkých předností desky – konečně někdo totiž dělá folk metal, který se neopírá o národní (či ještě lépe severské) pohanské tradice (že drtivá většina těch kapel má k pohanství stejně blízko jako moje smradlavé fusekle teď ponechme stranou), ale využívá možností středověku. Nemálo sympatická je taktéž notná dávka nadsázky, jíž Jaldaboath ten svůj cirkus bez skrupulí opepřili (stačí se podívat jen na solidně úchylné video válející se někde tady okolo).
Tohle všechno je sice pěkné, ale, hnát na srdce, stačí to k dobrému albu? Rozhodně ne. Jaldaboath však mají tu výhodu, že to celé naroubovali na prostě a jednoduše dobrý materiál. Ne, není to nic výjimečného, žádná absolutní bomba, která by změnila vaše vnímání hudby, “jenom” dobrý metal. To ale také není tak úplně k zahození, což? Začátek desky člověka pěkně strhne, první čtyři položky jsou vyložené hitovky. Zajímavě zní trochu přibasovaný sound (nebo se mi to jen zdá?), takřka všudypřítomné jsou klávesy, různé trouby a podobné věcičky – prostě aby ten středověk zněl trochu jako středověk. Moc zábavné jsou rovněž texty, což samozřejmě souvisí s tím již zmiňovaným nadhledem, v tomto ohledu exceluje například taková “Bash the Bishop” s neodolatelnými hláškami typu “Přišlo mi na mysl, že biskup je pravděpodobně píča” (smích).
Je pravda že někdy v polovině “The Rise of the Heraldic Beasts” začne posluchačova pozornost mírně opadat, než se však stihnete začít nudit, vtáhne vás zpátky do děje závěr alba. Znalce zaujme už hříčka “Bring Me the Head of Metatron”, a to především díky návaznosti na předchozí působiště samotného Jaldaboatha (pro nezasvěcené – Metatron je zpěvák The Meads of Asphodel). Výborná pecka je “Jacque de Molay” s výraznou basovkou a hlavně těmi “nástroji navíc” (já prd poznám, co to je zač, určitě nějaké klávesy či co (smích)). “March to Calvary” už je pak jen instrumentálním outrem, po němž ještě následuje bonusová “Da Vinci’s Code”, která zaujme především lehce orientálním nádechem.
Suma sumárum? “The Rise of the Heraldic Beasts” není nic, co byste si prostě museli sehnat, protože se to musí slyšet, což ale neznamená, že by to nebyla velice dobře poslouchající záležitost, jejímž sehnáním na druhou stranu nic nezkazíte. Nedostanete sice nějaké geniální veledílo, bude to jen solidní fošna, která vás alespoň na nějaký čas zabaví. A to také není špatný výsledek. Je sice otázkou, jak dlouhý ten “čas zábavnosti” bude, já sám za sebe však mohu říct, že i nějaké dva měsíce po (znovu)vydání mě to stále baví. Rozhodně to nesjíždím denně, to rozhodně ne (od toho mám stále ještě pořád-novinky Deathspell Omega, Aborym a Massemord, hehe), ale sem tam si to pustím a poslech si, dalo by se říct, i užiji. Řeknu vám to asi takhle – za zkoušku to rozhodně stojí a když vás to chytne, tím lépe pro vás…
Země: Dánsko Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 10.9.2010 Label: Vertigo Records
Tracklist:
01. The Mirror and the Ripper
02. Heaven Nor Hell
03. Who They Are
04. Fallen
05. A Better Believer
06. 7 Shots
07. A New Day
08. 16 Dollars
09. A Warrior’s Call
10. Magic Zone
11. Evelyn
12. Being 1
13. Thanks
Už jsou to málem dva měsíce od té doby, co vyšla nová deska od Volbeat s názvem „Beyond Hell / Above Heaven“. Spousta z vás určitě již album slyšela, a tak bude vědět, o čem mluvím. Takzvaný heavy rock’n’roll od těchto Dánů nebyla nikdy příliš složitá hudba a ani jejich čtvrté album není výjimkou. Co se ale nezměnilo, je také to, že i v jednoduchosti je síla (někdy) a Volbeat přinášejí pořádnou porci zábavy.
„Beyond Hell / Above Heaven“ je asi ještě přístupnější pro posluchače a většina skladeb se vám instinktivně zaryje do paměti klidně i po prvním poslechu. Určitě k tomu přispívá i další posun k přímočařejšímu rocku až popu. Tento posun jsme mohli zpozorovat už na minulém albu, ale tady se Volbeat dostali ještě trochu blíže a nepomůžou tomu ani o tón podladěné kytary. Příkladem takových skladeb budiž „Heaven Nor Hell“ nebo „Magic Zone“. Zůstávají ovšem i tvrdší songy, ve kterých se dokonce objevili i hosté ze slavných metalových kapel.
V tvrdších skladbách se skrývá hlavní síla alba, třeba otvírák „The Mirror and the Ripper“ je pecka, co poměrně jednoduše zůstane v hlavě, vynikající je taky „A Warrior’s Call“ – pocta dánskému boxerovi začíná slovy: „Let’s get ready to rumbleeeeeeeeee!“ a nejen díky textu ve stylu „Feel the power of a warrior“ dokáže výtečně nabít energií. Už jsem nakousnul, že na albu hostují někteří borci z jiných seskupení. Není to nikdo menší než Mille Petrozza z Kreator a Barney z Napalm Death (neplést se Stinsonem).
„7 Shots“ s Petrozzou je asi nejlepší skladba z alba, která se na začátku tváří strašně nenápadně se svým takřka westernovým intrem a klidným zpěvem, ale po chvíli se rozjede v pořádnou palbu, která nenechá nikoho chladným. „Evelyn“, v níž si zapěl Barney, je na kapelu, jakou je Volbeat, trochu experiment. Dost fanoušků s ní asi bude mít problém, protože ve slokách si otevírá hubu na špacír Barney přesně tak, jak je zvyklý – v growlovacím stylu. Jeho mocný vokál je podpořen tvrdým kytarovým riffem a dokážu si představit, jak asi při poslechu kouká někdo, kdo si myslí, že nejtvrdší kapela je Manowar. V chytlavém refrénu už ale přichází Michael Poulsen a dodává skladbě až humorný kontrast. Ač se to tak možná nezdá a ač někomu možná nesedne, „Evelyn“ je geniální záležitost.
Ze třinácti písniček na albu si vezmu na paškál ještě dvě. „Fallen“, která dokonce zní i v hitparádách na MTV, je hitovka jak podle učebnice. Chytlavé refrény a riffy i emoce, které proudí ve zpěvákově hlasu, si oblíbí snad všichni bez rozdílu hudebního vkusu, věku, rasy a náboženského vyznání. Možná se nebude zdát jenom antikomerčním zatvrzelcům. Poslední skladbou, jež si podle mého zaslouží alespoň trochu podrobnější popis, je „Thanks“. Touto písní kapela vzdává svůj dík fanouškům a to je nejenom dobrý nápad (a určitě i chytrý tah, hehe), ale dokonce je to i hudebně kvalitní. Tohle by mohlo udělat více kapel.
Volbeat nestvořili nic světoborného, dá se říct, že je to prostě jejich tradiční album, takže po několika posleších pár songů omrzí a odpadne, další se zařadí k peckám z minulých alb do koncertních setlistů kapely. No, už se těším, až uslyším nové songy naživo.
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 13.8.2010 Label: EMI
Tracklist:
01. Satellite 15… The Final Frontier
02. El Dorado
03. Mother of Mercy
04. Coming Home
05. The Alchemist
06. Isle of Avalon
07. Starblind
08. The Talisman
09. The Man Who Would Be King
10. When the Wild Wind Blows
Na začátek bych možná měl upozornit, že tuto recenzi píše těžký ironmaidenofil. Když jsem s metalem před nějakými 12, 13 lety začínal, právě Iron Maiden se toho času stali mojí první zamilovanou kapelou – a jsou jí dodnes. Právě díky Iron Maiden jsem propadl zvuku elektrických kytar a dunící basy. A jak praví okřídlené moudro, stará láska nikdy nerezaví, což je i tento případ. I v současnosti považuji tyto britské titány za největší metalovou kapelu všech dob, ne-li největší kapelu všech dob napříč všemi žánry (o tom nehodlám debatovat, to je prostě a jednoduše fakt!). Uznávám, že se na jejich tvorbu snad ani kriticky dívat nedokážu, klidně mě zabijte, ale já jim sežral všechno, co kdy vydali. Bruce je sice bůh, ale já mám zcela upřímně rád i desky s Blazem Bayleym. Nechápu, co proti nim všichni mají. Zkráceně řečeno, jestli existuje genialita, jsou to Iron Maiden.
Toto však nemá být chvalozpěv bez špetky soudnosti (i když možná upřímně myšlený) na adresu skupiny. Takových už bylo napsáno dost a věřím, že ještě i dost bude. Ne, ne, dnes jsme se tu sešli za účelem recenze na jejich nejnovější počin „The Final Frontier“. A abyste viděli, že se opravdu nebude konat onen nekritický chvalozpěv, prozradím vám, že „The Final Frontier“ jsem s nějakou extrémní nedočkavostí nevyhlížel. Teď určitě velkou spoustu z vás napadne, jak je to možné potom, co jsem napsal výše… Hned to vysvětlím, ale musíme se na chvíli vrátit do roku 2006. Tehdy, jak si jistě všichni pamatují, vydali Iron Maiden desku „A Matter of Life and Death“, což je, co si budeme povídat, naprostý hudební klenot, který člověku bere dech i řeč. A už tehdy před čtyřmi lety jsem tak trochu tušil, že na tohle se bude opravdu jen velice těžko navazovat…
“I always though I was doing right As of now I’m not feeling so sure I’m at a place of where I give no grace I’m a soldier of war” (Mother of Mercy)
Když se však vydání „The Final Frontier“ přiblížilo už na dohled a na internet pomalu vpluly první ukázky „El Dorado“ a „The Final Frontier“, míra mého skepticismu (a tím teď nemyslím poslech Skepticism (smích)) jen narostla, neboť tyto ochutnávky nejenže nijak nenadchly, ale přímo zklamaly. A co bylo horší, stejně tak, čili jako zklamání, dopadl i poslech celé desky. A podobně dopadl i druhý, třetí nebo čtvrtý. Ony zmiňované „El Dorado“ a „The Final Frontier“ nejenže posloužily jako první ukázky, ale zároveň album rovněž otevírají. A právě to byl dost dobře možná ten důvod, proč jsem té nahrávce nemohl tak dlouho přijít na chuť. Když vás totiž nebaví první čtvrt hodina desky, ta celková „nezábavná“ nálada se přenese i na zbytek…
Pořád jsem si říkal, jestli se jen nejedná o špatný vtip, jestli nemám nějakou zmetek-verzi nebo jestli náhodou nemám nějaké nemocné uši. Cítil jsem sice, že skladby nesou typický rukopis Iron Maiden, který si kapela obezřetně piluje a brousí již celých 30 let od legendárního debutu „Iron Maiden“, ale přesto mi to celé znělo, jako kdyby ve studiu místo Harrise, Dickinsona, Murraye a dalších hráli a zpívali nějací jejich dvojníci, kteří jim jen chtějí poškodit renomé, avšak aby jim to všichni věřili, použili všechno pro Iron Maiden typické.
Jenže jak jsem se vám už obsáhle svěřil na začátku recenze, já jsem nenapravitelný fanoušek Iron Maiden, a pokud by pro vás nějaká kapela znamenala tolik, jako Iron Maiden znamenají pro mě, těžko byste jejich album po pár dnech zahodili s tím, že nezaujalo, ale poslouchali jej dál a dál, protože to „přece kurva nemůže být pravda“. Jistě vám ani nemusím říkat, že přesně to jsem já udělal s „The Final Frontier“, protože mi to když nic jiného prostě nedalo a já tomu musel přijít na kobylku. Zato vám mohu s klidným svědomím říct, že po této proceduře a po nějakých možná 15-20 posleších jsem „The Final Frontier“ opravdu na chuť přišel.
Těžko se to mně samému takhle s odstupem chápe, že jsem „The Final Frontier“ mohl ještě před časem vidět tak, jak jsem si vám dovolil vylíčit výše. Tam, kde jsem předtím slyšel jen nezáživnou variaci na Iron Maiden, teď slyším přesně takové Iron Maiden, jaké slyšet chci, čili v životní formě, která trvá nepřetržitě již 30 let.
Otvíráky „The Final Frontier“ a „El Dorado“, resp. „Satellite 15… The Final Frontier“ a „El Dorado“, neboť první a zároveň titulní skladbě předchází vesmírně laděné intro „Satellite 15“, jsme už proprali dost, ale oklikou, tak to shrňme, že právě úvod „The Final Frontier“ je tou nejméně záživnou částí desky, a pojďme dál. Třetí „Mother of Mercy“ byla jediná skladba, která mě opravdu zaujala už na první poslech. Je to dost možné, že to bude tím, že se nachází hned za onou dvojicí písniček, které mi původně přišly tolik nezáživné (s odstupem mi už problém nedělají, přesto se s tím, co následuje po nich, rovnat nemohou). „Mother of Mercy“ každopádně svou jakousi vypravěčskou strukturou navazuje na „A Matter of Life and Death“, což mému uchu velmi lahodí, neboť, jak už jsem prozradil výše, „A Matter of Life and Death“ u mě platí za přenádherný skvost. Také se mi tak trochu zdá, že až od téhle písně Bruce konečně opravdu zpívá na 100 % a prožívá text. Například oproti takové „El Dorado“, kde mi přijde, že nejede úplně na doraz.
Pokud jste si podobně jako já zamilovali dlouhé a epické opusy z „A Matter of Life and Death“ (neříkám ale, že se Iron Maiden nikdy do něčeho podobného v minulosti nepouštěli, jako malý příklad stačí vzpomenout třeba titulní song alba „Seventh Son of a Seventh Son“, to jen tak na vysvětlenou, aby mě někdo špatně nepochopil), naprosto si užijete „The Final Frontier“ v jeho druhé polovině. Zatímco prvních pět skladeb střídá více podob tvorby Iron Maiden, kde některé prezentují právě tu epičtější („Mother of Mercy“, „Coming Home“), jiné zas tu hitovější tvář („The Final Frontier“, „El Dorado“, „The Alchemist“), od šesté položky „Isle of Avalon“ už Iron Maiden jedou pouze ve znamení délemetrážních odyseí. Tady už snad ani nemá cenu jednotlivé kompozice jmenovat, protože kousky 6-10 jsou nádhera vedle nádhery. Ať už je to mystická „Isle of Avalon“, hvězdná „Starblind“ nebo závěrečná jedenáctiminutovka „When the Wild Wind Blows“. Všechny pojí kromě nadité stopáže také promyšlená struktura, poctivé budování atmosféry a postupná gradace, což z nich dělá posluchačsky velmi přitažlivé kousky.
Zatímco původně jsem chtěl hodnotit pětkou a zůstat zklamaný, nakonec mě Iron Maiden přesvědčili, že žádné šlápnutí vedle se nekoná, jen to chce věnovat „The Final Frontier“ čas, abyste tomu přišli na chuť. Jak můžete vidět níže, od prvního poslechu mé hodnocení narostlo o celé dva body, přičemž vůbec nevylučuji, že by se budoucnu nemohlo zvednout ještě o jeden. Ano, možná to bude mou zaujatostí, díky níž už si snad ani nedokážu připustit, že by Iron Maiden mohli vydat něco špatného, ale to nic nemění na tom, že se mi to naprosto upřímně líbí a nakonec jsem jako sklaní příznivec kapely s „The Final Frontier“ velmi spokojen. Ne, „A Matter of Life and Death“ sice překonáno není, ale ani to nic nemění na faktu, že tohle je povinná koupě. Up the Irons!
“Have you heard what they said on the news today? Have you heard what is coming to us all? That the world as we know it will be coming to an end Have you heard, have you heard?” (When the Wild Wind Blows)
Další názory:
Dlouho očekávané album je konečně tu. Z pomyslného souboje Iron Maiden vs. Accept bych vsadil celé svoje jmění na první jmenované. A neudělal bych dobře. Ze začátku se mi „The Final Frontier“ vůbec nezamlouvalo a přemýšlel jsem dokonce o hodnocení 4. Při dalších posleších už to ale přestává být tak „strašné“. Není to jako „Blood of the Nations“, které mě chytilo hned u prvního songu. Zas takový propadák to ale taky není, die-hard fanoušky Iron Maiden tato deska pošle do nebe. Nic proti této kapele nemám, hity jako „The Trooper“, „Run to the Hills“ nebo „2 Minutes to Midnight“ mě provázely celý můj první stupeň na základní škole. „The Final Frontier“ se svým tracklistem těchto kvalit bohužel nedosahuje, a tak se jedná jen o průměrný počin. Seda
Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 20.8.2010 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Beat the Bastards
02. Teutonic Terror
03. The Abyss
04. Blood of the Nations
05. Shades of Death
06. Locked and Loaded
07. Time Machine [bonus]
08. Kill the Pain
09. Rolling Thunder
10. Pandemic
11. New World Comin’
12. No Shelter
13. Bucket Full of Hate
Vždy jsou některé měsíce co do vydávaných desek slabší, jiné silnější, možná největší žně jsou však každoročně v srpnu a září. A právě srpen byl v letošním roce velmi úrodný zejména pro příznivce toho nejklasičtějšího odvětví tvrdé hudby – heavy metalu. Svátkem je bezesporu nové album Iron Maiden, vždyť vlastně všechno, co tahle kapela udělá, je událost. Neméně očekávanou záležitostí je však rovněž „Blood of the Nations“ od Accept, u nichž je očekávání násobeno hned několika faktory. Nepochybuji sice, že o tom všichni víte, ale malé opáčko neuškodí…
Za prvé, Accept se vrací na scénu po dlouhých letech nečinnosti (s výjimkou krátkého a pouze koncertního reunionu v roce 2005); za druhé, jedná se o první studiové album po neuvěřitelných 14 letech od posledního „Predator“, které ještě navíc většina fanoušků nemá moc v oblibě (což já osobně jen tak mimochodem nechápu, protože mně se ta placka opravdu líbí); a nakonec i za třetí, jde o první nahrávku s novým zpěvákem Markem Tornillem.
S náhradou legendárního Udo Dirkschneidera za mikrofonem už si jednou Accept ústní dutinu nabili, tudíž se přímo nabízí otázka, jestli se to, co se kapele na konci 80. let nepovedlo, může povést v roce 2010. Víte, já jsem se asi stejně jako většina lidí ke comebacku s Markem Tornillem stavěl spíše skepticky, vždyť „Accept bez Uda přece není Accept“… jenže s první ukázkou v podobě videoklipu „Teutonic Terror“ (k vidění i někde tady okolo) a hlavně s famózní živou jízdou na festivalu Masters of Rock mě noví Accept začali nahlodávat. I tak se ale musím přiznat, že jsem toho od „Blood of the Nations“ zas tak moc nečekal. A právě to je možná ten důvod (kromě samotné kvality samozřejmě), proč mě ta nahrávka nakonec tak přejela.
Prvních pár poslechů „Blood of the Nations“ mi dalo okamžitě na srozuměnou, že jsem Accept šeredně podcenil a oni mě za to na oplátku vypráskali šerednou závislostí. A dobře mi tak, kapely, na nichž člověk vyrůstal, se přece podceňovat nemají. Ale ne, teď vážně, Accept se povedlo něco, co by do takových veteránů a navíc při takové konstelaci málokdo řekl – nejenže se jim totiž povedlo stvořit výbornou nahrávku, oni stvořili opravdový heavymetalový klenot. Věřte mi, že teď rozhodně nepřeháním, „Blood of the Nations“ je bez debat heavymetalovou deskou roku. A nejen roku. Dovolím si tvrdit, že tohle je nejlepší heavymetalové album, co jsem za posledních pár let slyšel!
„Blood of the Nations“ mi rozhodně neuhranulo nějakou přílišnou hráčskou ekvilibristikou, ani nějakou strhující atmosférou, ani přílišnou originalitou (pokud za originalitu neberete klasický a snadno rozpoznatelný Accept-sound, který si kapela jako jeden ze svých tradičních trademarků samozřejmě ponechala). Nic z toho. „Blood of the Nations“ má prostě a jednoduše koule, v tom je jeho síla. Schopnost chytnout a nepustit, zarýt se do mozku, odkud už ty pecky prostě nedostanete. Že je to málo? Věřte mi, že není. Ty koule jsou totiž sakra velké!
Začátek fošny je naprosto strhující. Hned úvodní „Beat the Bastards“ je silně koncentrovaným extraktem toho nejlepšího, co si jen dokážete představit, když někdo řekne „heavy metal“. U mě osobně navíc Accept ještě trochu hrají i na nostalgickou notu, protože hned s první vteřinou se rozpomínám na doby, kdy jsem jako malý harant u podobných songů hrozil pazourou u sebe v pokoji jak ďábel. A víte vy co, kolikrát si nemůžu pomoct ani teď, při poslechu „Blood of the Nations“. Ono to ale prostě ani jinak nejde – když zůstaneme u zmiňované „Beat the Bastards“, naprosto skvělé riffování, nohy vám budou do rytmu lítat úplně sami. A pak přijde odrovnávací refrén, kdo si alespoň v duchu nezpívá společně s Tornillem ten ústřední pokřik, tak ten je u mě ztracený případ. A to jsme teprve u první písničky!
„Teutonic Terror“ je neodolatelná hymna, která člověka chytne pod krkem a vymete s ním podlahu. Ten pochodový rytmus prostě zabíjí a dovolím s prohlásit, že koho tahle pecka nebere, ten by měl začít uvažovat o změně žánru. Prostě klasa.
Accept však mají ještě jedno velké eso v rukávu, a sice že „Blood of the Nations“ není postavené pouze na obdobných šlapavých válech, ale dokáže nadchnout i výbornými skladatelskými nápady, které sice rozhodně nemají hlavní úlohu, ale dokážou dát celé nahrávce ten správný šmrnc. Však to znáte, právě ty detaily dělí desky na ty skvělé a ty ostatní. Důkazem budiž, že Accept dokáží bez sebemenšího zaváhání utáhnout i sedmiminutové stopáže v „The Abyss“ a „Shades of Death“. Poslechněte si tyhle dva opusy a budete vědět, o čem tu teď mluvím. Člověk by nevěřil, jakou „paseku“ dokáží udělat taková malá ozvláštnění mezi tím heavymetalovým nářezem.
A když už si budete myslet, že Accept trochu dochází šťáva a na řadě je lehce slabší kousek, tak titulní věc „Blood of the Nations“ vás opět vyvede z omylu. Na první pohled je to možná obyčejnější skladba oproti těm předchozím, kapela tam však dokázala napasovat pár prvků, díky nimž je to opět hitovka jak noha. Výtečná sólová kytara to celé táhne neuvěřitelně dopředu a korunou je refrén, jehož sborové „Blood of the Nations“ vám bude znít v uších ještě dlouho.
U „Blood of the Nations“ se rozhodně vyplatí investovat nějaký ten peníz navíc a vrazit jej do limitované edice. Když pomineme, že rozkládací digipack vždycky vypadá lépe než obyčejná plastová krabička, tak se na limitované verzi ukrývá jedna bonusová skladba, která rozhodně stojí za to – „Time Machine“. Opravdu nádherná pomalejší pecka, ta si vážně zasloužila skončit na regulérní verzi. Navíc na ní ještě plynule navazuje balada „Kill the Pain“ a oba kousky se tak skvěle doplňují. Povinná „oplodňovací“ část tudíž taky za jedna.
Snad za jediný, i když malý zápor (spíš záporek) považuji fakt, že se kapela nechala zřejmě až moc strhnout tvůrčím přetlakem a nahrávka je tak možná až moc dlouhá (téměř hodina a čtvrt v limitované verzi), díky čemuž skladby ke konci alba – přestože nejsou nijak horší než ty na začátku – tolik nevyniknou. Kdyby byla deska bývala o jednu, dvě písničky kratší (spíš o jednu, oželel bych jenom „Locked and Loaded“), celý materiál by působil dle mého názoru sevřeněji a více „nahuštěně“.
Každopádně to ale nic nemění na tom, že se Accept jejich comeback neskutečně vyvedl a ještě méně to toho změní na výsledném vysokém hodnocení. Z celého „Blood of the Nations“ sálá neuvěřitelná chuť z (opětovného) hraní a taky pořádná porce energie, kterou by jim mohly závidět leckteré mladší formace. Ani se nechce věřit, že takhle živelnou záležitost nahráli chlapi, jimž je okolo padesátky. Sice to není ta nejoriginálnější věc na světě, ale učte starého psa novým kouskům. Hlavně, že je to tak zábavné, já osobně poslední dny neposlouchám nic jiného. Abych řekl pravdu, jeden den ráno jsem si to stáhl, odpoledne dvakrát poslechnul a druhý den si to už běžel koupit. Takhle moc nakažlivé to je. Stručně řečeno: výborná placka!
Další názory:
Moc jsem od nových Accept neočekával, tudíž jsem se do tohoto alba nijak nehrnul. Musím ale říct, že mě to velice překvapilo. Čekal jsem další tuctovou desku… a navíc bez Uda? Určitě jsem tento názor neměl sám, po poslechu se ale vše otočilo. Už u první „Beat the Bastards“ jsem kontroloval přehrávač, jestli se opravdu jedná o Accept. Druhá „Teutonic Terror“ mě dorazila a já si až do konce užíval tento skvost. Adept na heavymetalové album roku? Určitě! Hodnocení je tedy velice silná sedmička, která se ale může časem povýšit, jestli to není pouze úvodní euforií. Seda
