Archiv štítku: heavy metal

Danzig – Black Laden Crown

Danzig - Black Laden Crown

Země: USA
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Black Laden Crown
02. Eyes Ripping Fire
03. Devil on Hwy 9
04. Last Ride
05. The Witching Hour
06. But a Nightmare
07. Skulls & Daisies
08. Blackness Falls
09. Pull the Sun

Hrací doba: 45:51

Odkazy:
web / facebook

Když už se tu objevila recenze na Doyla, nemůže chybět ani souputník Danzig. Tyto persony známé především díky kapele Misfits, vydaly svá sólová alba takřka ve stejný čas. Co se týče Danziga, jedná se už o jedenáctou studiovou nahrávku. I z tohoto důvodu je jeho stejnojmenná kapela Danzig dlouhodobě zavedené těleso, jehož první čtyři počiny se dnes dají označit za už klasické kousky prověřené časem. Kariéra Danzig si poté prošla i méně výraznými momenty, z čehož se v mých očích dostala až s deskou „Deth Red Sabaoth“ z roku 2010. Posledním studiovým dílem je však dva roky staré „Skeleton“ složené pouze z cover verzí. Pořádným následovníkem je tak až letošní „Black Laden Crown“.

Album trpí několika nešvary, přičemž tím signifikantním je prostá nuda. Celá placka má tři čtvrtě hodiny a vlastně se tu nic moc neděje. Žádná z písní nevybočuje, většina se prostě jen line z reproduktorů a nemá parametry na to získat si větší pozornost. Největší problém vidím v tom, že samotný Glenn Danzig zní tak utrápeně jako nikdy předtím. Vím, že k jeho stylu podobný projev patří a rozhodně se nemá jednat o veselou desku, ale v nějaký pasážích to zní, jako by to bylo jeho poslední. Co hůř, nepomáhá mu ani produkce, která „Black Laden Crown“ dokonale popravuje. Takhle špatný mix aby posluchač pohledal. Danzigův vokál přehlušuje všechno ostatní, takže to vlastně zní jako karaoke někde v baru. Nevím, jestli zpěv nahrával jinde než zbytek kapely, ale zní to prostě příšerně. Ještě pozoruhodnější je fakt, že vlastně zní jinak i v jednotlivých skladbách.

Za výsledným zvukem přitom stojí velezkušený Howie Weinberg či Chris Rakestraw. Ten v nedávné době nahrával třeba „Dystopia“Megadeth či „Bloodlust“ od Body Count, se kterými nebyl problém. No, a mimo jiné také dvě předešlá alba Danzig. Ono je pravda, že ani ta nezněla nijak super, z čehož usuzuji, že je to prostě přání kapely, potažmo Glenna Danziga. Na druhou stranu, zvuk je to originální, ale tady je to prostě přes čáru. Zadáním možná bylo zachovat dravost, ale Danzig už nehraje punk a skladbám by prospěl vyspělejší zvuk, z nějž vás po chvíli nebolí uši. To, že spousta jeho fanoušků stráví takovou lo-fi nahrávku, jakou je „Evilive“ od Misfits, je jiná věc v úplně jiném kontextu. I když stálo „Deth Red Sabaoth“ zvukově taky za starou belu, pořád obsahovalo skladatelsky dobré písně, což není případ „Black Laden Crown“.

Celé album je vlastně takový smutný umíráček, že by se za to nestyděla ani kdejaká funeral-black formace. Bohužel, zde to působí až směšně a je mi líto, že tyto úšklebky způsobuje právě sám Glenn Danzig. Jestli má třeba první a titulní „Black Laden Crown“ nalákat na poslech, což by asi měla, tak se jí to sakra nedaří a posluchač má spíš chuť tohodle ztrápeně vyjícího psa a utahanou kytaru vypnout. Ano, lépe vypnout, protože přeskočením písně si moc nepomůže. Následující „Eyes Ripping Fire“ má sice slušný náběh na něco lepšího, ale za celou stopáž se to nepodaří naplnit. Nakonec je z toho nudná přešlapovaná okolo banálního riffu, kterou trochu probere až závěrečné sólo. Ani takový riffmaster (alespoň v minulosti) jako Tommy Victor se nedokázal na „Black Laden Crown“ předvést s ničím pamětihodným.

Nejblíže k nějakému úspěchu má asi singlovka „Devil on Hwy 9“. Ta vyniká svojí přímočarostí a jednoduchým refrénem, ale na druhou stranu je tak prostá, jak jen být může. Chybí rafinovanost, jíž Danzig ve svojí tvorbě oplývali. Zajímavou zůstává následující dvojička „Last Ride“ a „The Witching Hour“, které tvoří alespoň nějakou atmosféru temně bluesového výletu. V podobném duchu se nese ještě závěrečná „Pull the Sun“ s dobrou melodií a povedeným kytarovým sólem. Zbytek nevyjmenovaných skladeb je škoda detailněji rozepisovat, jelikož jsou zmarem protahujícím konec nahrávky.

Dalším často zmiňovaným faktem o „Black Laden Crown“ byla účast několika bubeníků. Na desce se po dvou písních představili Johnny Kelly a Joey Castillo, po jedné pak Dirk Veurbeuren a Karl Rokfist. Zbytek nabubnoval sám Glenn Danzig. Poznáte však rozdíl? Nevědět to, ani vás to nenapadne. A i když to víte, je to stále spíš detail pro fajnšmekry.

Nejlépe „Black Laden Crown“ popisuje asi slovo zklamání. Měl jsem jistá očekávání a ta nebyla naplněna. Při psaní závěrečného verdiktu si říkám, jestli to náhodou není vlastně úplně nejhorší počin v historii kapely. Dost možná je. I nechvalně proslulého „Blackacidevil“ si nakonec cením víc, jelikož se alespoň snažilo o něco nového, přestože se to moc nepovedlo. To letošní novinka sice zní jako Danzig, jenom prostě stojí za hovno. Pomyslným hřebíkem do rakve je pak samotný obal alba, jenž jako by předznamenával, že tohle nejspíš nebude příjemný zážitek.


Doyle – Doyle II: As We Die

Doyle - II As We Die

Země: USA
Žánr: heavy metal / horror punk
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Monsterman Records

Tracklist:
01. Kiss Me as We Die
02. Beast Like Me
03. God of Flies
04. Run for Your Life
05. Darkside
06. Witchcraft
07. King of the Undead
08. Virgin Sacrifice
09. We Belong Dead
10. Show No Mercy
11. Dark Gods Arise
12. Blood on the Axe
13. Night of Sin

Hrací doba: 45:54

Odkazy:
web / facebook

Některé kapely jsou složeny z tak silných a charismatických postav, že si nelze s jejich odchodem ani pokračování představit. Takovým tělesem jsou kupříkladu Misfits, kde figurovala (a nyní zase figurují) tři silná jména – Danzig, Doyle a Jerry Only. Po postupném odchodu prvních dvou jmenovaných kapela ztratila veškerou relevanci. Studiově i koncertně. Na druhou stranu tu máme sólové kariéry, do které se pustil právě i Paul Caiafa známější pod přezdívkou Doyle Wolfgang von Frankenstein. Po vedlejší kapele Gorgeous Frankenstein založil formaci Doyle, se kterou v roce 2013 vydal první album „Abominator“. A nebylo to špatné. Jeho pokračování vyšlo letos pod názvem „Doyle II: As We Die“.

Sestava prošla několika změnami, kdy kromě ústředního činitele zůstal pouze zpěvák Alex Stroy, což považujme za dobrou zprávu, jelikož právě on odváděl na „Abominator“ skvělou práci. Ostatně, s Doylem se zná už i z předchozího uskupení, takže si podle všeho sedí. Post bubeníka se mezi oběma deskami několikrát obměnil, stejně tak basista. Důležitým prvkem je samozřejmě samotný kytarista Doyle. Svým alterem egem jasně odkazuje na časy s Misfits, přesněji řečeno na éru s Gravesem za mikrofonem, kdy se celá kapela stylizovala o něco více do komiksových postav a změnila svůj zvuk.

Jestli tedy lze najít nějaké hudební odkazy na Misfits, pak na Gravesovu éru. Pakliže znáte placku „Abominator“, víte přesně, jak zní i její pokračování. Nic se od té doby nezměnilo. Namísto leckdy očekávaného punku převažuje metal, a to docela výrazným způsobem. Od doomových úvodů a meziher se hudba občas dostane až k thrashovým atakům, přičemž se po většinu času drží ve středním tempu s chytlavým groovem. Z horror punku těží především texty, které jsou dětinské až stupidní, ale to už k žánru prostě patří. Hlavní je, že to funguje dohromady a netahá to příliš za uši. Naopak je to vlastně zábava a zapadá to vhodně do celého konceptu. Oproti debutu je tu však přeci jenom posun, kdy se na „Doyle II: As We Die“ nachází daleko více melodických pasáží, zejména v refrénech, jasně evokujících klasický horror punk a jeho ovlivnění rockabilly.

Co se týče hudebního umu, „Doyle II: As We Die“ rozhodně není tím pravým albem, chcete-li se kochat, jak interpreti sjíždí všechny stupnice. Je to především dobře poskládaná oddechovka, s několika momenty, ke kterým se rádi vracíte, a refrény, jež se se snadno pamatují a s vervou zpívají na koncertech. Sám Doyle není zrovna kdovíjaký kytarista, což sám s klidem potvrdí. Dle svých slov neumí zahrát nic jiného než své vlastní skladby, plus dva fláky od Ramones. A na jakou to vystačilo kariéru.

Silnou částí „Doyle II: As We Die“ je jeho začátek. První tři skladby dají hned vědět, co od alba čekat, a jsou skvělou pozvánkou k poslechu. Vše pak vyvrcholí klipovkou „Run for Your Life“. Ta byla velice vhodně zvolena jako hlavní reprezentant placky, jelikož se skutečně jedná o to nejlepší z nabídky třinácti písní. Kouzlo zvuku Doyle dle mě tkví především v kontrastu mezi tvrdostí a jemnou melodičností. Většina písní má těžký agresivní základ, který často doplní prostupnější linky, ať už se jedná o zpěv či kytaru. Nijak se tu nešetří kopáky či klasickým drcením struny E, přesto má hudba zajímavě houpavý groove a v kombinaci s chytlavým frázováním a zpěvem je to kolikrát hodně cool. Naopak otravným se velice brzy stane kvílení kytar, které si Doyle vyloženě užívá.

Ne všechno je tu ovšem hitovka jako „Run for Your Life“. Od umírněného popěvku „Witchcraft“ nastává poněkud hluchá pasáž několika nudnějších písní postrádajících výraznější oživení. Výjimkou je sedmá „King of the Undead“, v níž se příjemně mísí pomalejší a rychlejší tempo, zbytek je ale spíš standardem produkce Doyle. Probrání přichází s předposlední „Blood on the Axe“, což je vlastně docela obyčejná thrashově-punková divočárna, avšak plnící svůj účel. Stejně tak poslední „Night of Sin“ je další povedenou skladbou v podobném duchu.

Doyle

Ve výsledku je „Doyle II: As We Die“ tak půl na půl. Složit dobrou píseň tahle kapele rozhodně umí, ale výsledný dojem je trochu pokažený průměrnými skladbami. Obohacení o melodické pasáže kvituji jako plus, díky němuž je pro mě druhá studiovka Doyle o chlup lepší, než byla ta první, ale k dokonalému výtvoru má pořád daleko. Příště by možná pomohlo zvolit méně materiálu, ale o to kvalitnějšího. Uvidíme, kdy případné příště bude. Třeba se borci odhodlají ke složení nových hitů pro Misfits


Tau Cross – Pillar of Fire

Tau Cross - Pillar of Fire

Země: international
Žánr: heavy metal / crust punk
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Raising Golem
02. Bread and Circuses
03. On the Water
04. Deep State
05. Pillar of Fire
06. Killing the Kinh
07. A White Horse
08. The Big House
09. RFID
10. Seven Wheels
11. What Is a Man

Hrací doba: 50:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

Originalita je něco, čeho si v hudbě cením čím dál více. Je vlastně hnací silou pro další objevování dosud nepoznaného. Mezi kapely s jistou osobitostí bezesporu patřili také Britové Amebix. Ti se definitivně rozpadli roku 2012, rok poté, co vydali silnou desku „Sonic Mass“. Zpívající basák Rob Miller, „The Baron“, se na to však nevykašlal (díky bohu) a takřka rok poté se představil s kapelou Tau Cross, která je dnešním tématem. Ve skupině figuruje další významné jméno, Michel Langevin, tedy bubeník AwayVoivod. Další originální partička. Abych sestavu dokončil – kytary obsluhují Jon Misery a Andy Lefton a basuje Tom Radio.

Eponymní debut sklidil myslím vcelku kladné ohlasy. Pro ty, co nemají tucha, jak tahle skupina zní, vězte, že zmínka o „Sonic Mass“ na začátku nebyla jen tak pro nic za nic. Pro ty, co toto album neznají, doporučuji co nejrychleji napravit. Přesto… sice zde působí Away, ale nevypočítatelnost Voivod tu nehledejte, vše spočívá především v dolování odkazu Amebix. Škatulkovat tuto hudbu je trochu oříšek, avšak možná trochu překvapivě ji nejlépe vystihnu termínem heavy metal. Ano, teď to zní možná prostě, ale asi je to fakt nejpřesnější. Samozřejmě to není jen tak. Tau Cross navazují právě na album „Sonic Mass“, což je punk/metalový hybrid. Je tu hodně crustu, industrialu, vše je obaleno v post-formě a zahaleno zvláštní atmosférou. A přesto je to vlastně klasický heavík.

Novinka „Pillar of Fire“ není zas až tak odlišná od dva roky staré prvotiny. Možná je o něco více odlehčená, přesto stále velice temná. Právě atmosféra je tím, co se daří zvládnout na výbornou. Ani vlastně nevím proč, ale při poslechu tohoto alba mám různé představy o staré Anglii a nejrůznějších okultních rituálech, třeba v prostorách Stonehenge. Hodně dělá také signifikantní vokál Millera, nabroušený jako břitva, avšak schopný zvládnout i čistě melodické pasáže, které se tu také najdou.

Už od první skladby „Raising Golem“ se celá placka dostává do těch správných otáček a šlape jako hodinky. Když to vezmu trochu hopem, prvních šest zářezů je opravdu parádních. Laťka je nastavena hodně vysoko a ani po mnoha posleších to nepřestává bavit. Mohu vyzdvihnout takřka cokoliv, ať je to právě zpěv, včetně skvělých melodií, které v syrovém podání Millera znějí lépe než kdy jindy, nebo chytlavé riffy, v nichž sice není mnoho originality, ale do výsledného celku to zapadá výtečně. Důležitým prvkem Tau Cross je rytmus, tedy rytmická sekce, kde úřaduje Langevin. Ten si svou práci vůbec nekomplikuje, ba naopak to dělá tak jednoduše, jak to jen jde. Nesnaží se vynalézat nic složitého, prostě jede základní rytmy a klape to. Trochu mi to připomíná jeho styl např. z období „Katorz“ (tak jo, trochu Voivod tu asi je).

Mezi moje nejoblíbenější momenty patří přímočaré fláky jako „On the Water“, „Deep State“ anebo třeba ryzí hitovka „Killing the King“. Ale jak jsem již napsal, úvodní šestice je opravdu kvalita. Hypnotické riffy, klasické rychlejší nasazení, které nevypadává z tempa, vlastně ideální hudba do auta. I titulní baladická titulka, přestože má lehký náběh na kýč, je povedenou záležitostí dobře obohacující našlapanou první polovinu alba. Vše se mění právě s jmenovanou „Killing the King“. Ta přesně definuje podstatu vrcholu, jelikož po vrcholu musí logicky nastat pád. A ten opravdu nastává.

Tau Cross

Šestá „A White Horse“ není vyloženě špatná, ale působí poněkud rozpačitě a neobsahuje nic zajímavého. Trochu lepší je „The Big House“ lehce připomínající titulní pomalou skladbu. Té ovšem nedosahuje. Vyloženě punkovou záležitostí je pak další „RFID“. Už její stopáž, kratší než tři minuty, je pro toto album nezvyklá (prvních šest skladeb mělo kolem pěti minut). Jediným zajímavým momentem je však vyštěkávání onoho zkratkovitého názvu. Vyloženě divně působí desátá „Seven Wheel“ a snadno ji označím za nejslabší kus „Pillar of Fire“. Ani epické ukončení v podobě „What Is a Man“ závěr desky nijak nevylepší.

Co dodat. Myslím, že z předchozích řádků je to jasné. Jednoduše; první polovina = výtečná záležitost, druhá polovina = rozpačité zklamání. Když to celé převedu na minuty, vychází, že těch dobrých momentů je, díky dlouhé stopáži první šestky, více. Vždyť touto optikou se jedná o půl hodinu výborné muziky! Možná to tak nevypadá, ale můj výsledný dojem z „Pillar of Fire“ je dobrý. Překonává svého předchůdce a už to samo o sobě je dobrou vizitkou. Bez okolků ho doporučuji a vím, že se k němu budu ještě dlouho vracet a kdoví, třeba si to časem sedne úplně celé.


Deathless Legacy – Dance with Devils

Deathless Legacy - Dance with Devils

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Dance with Devils
02. Join the Sabbath
03. Heresy
04. Witches’ Brew
05. Headless Horseman
06. The Black Oak
07. Lucifer
08. Voivode
09. Curse of the Waltz
10. Devilborn
11. Creatures of the Night

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

S Deathless Legacy jste se na našem internetovém plátku již mohli setkat. Pro neznalé doporučuji se zaměřit na první slovo v jejich názvu. Ještě dodám, že jsou z Itálie. Stále nic? A co název Death SS, tedy italská metalová kultovka Stevea Sylvestra. Ano, právě Deathless Legacy začínali jakožto jejich tribute band a roku 2013 se odhodlali k vlastní tvorbě. „Dance with Devils“ je tak jejich třetí řadovkou během čtyř let, což je slušné tempo, kór v dnešní době, kdy se vzdálenosti mezi deskami spíš zvětšují.

Zmíněním kapely Death SS v podstatě vyplývá základní kostra jejich soundu. Ovšem zatímco Death SS okolo sebe měli tu auru tajemna, obskurnosti a tak dále, Deathless Legacy jsou čistá zábavovka. To slovo si nevykládejte nijak špatně, rozhodně není řeč o hudební úrovni vesnických tancovaček, ale z hudby na „Dance with Devils“ nepramení nic jiného než snaha zazpívat si těch několik refrénů a rytmicky si klepat nohou. Vzhledem k jejich vzezření věřím, že kapela se ukáže v plném světle naživo. Ostatně celé uskupení má sedm členů a mezi nimi jsou i dvě performerky, tedy dá se říci herečky, které pravděpodobně slouží k dotvoření kulisy a zabavení diváka. Stejně tak za mikrofonem se nachází žena, řečená Steva La Cinghiala. Její hlas zní klasicky rockově, trochu nakřáple, ale častokrát ukáže i svoji čistou podobu, a vlastně když se nad tím zamyslím, tak právě zpěv táhne celé Deathless Legacy dopředu, a to hlavně v refrénech. Ono se toho v jednotlivých slokách neděje zas tolik; většinou skladba nějak začne, přijde na řadu sloka a pak vyvrcholení v podobě refrénu. Právě na zapamatovatelných refrénech tohle album stojí, některé jsou povedené některé o něco méně. Je tu tedy ke slyšení ta nejběžnější hudební formule.

Zase nemohu tvrdit, že se tu mimo refrénů neděje vůbec nic, to určitě ne, Deathless Legacy občas z heavíku zabrousí k power metalu, tu k symphonic metalu a občas dokonce až do progresivnějších vod. To zejména na popud teatrálnosti, kterou v sobě mají. Ostatně to jde ruku v ruce s jejich vzhledem. Trošičku mi v tomhle připomínají britské Hell, jen o několik úrovní dozadu. Smysl pro dramatično tu působí spíš úsměvně, ale vokalistka to zvládá naprosto bez problémů. Většina těchto efektů navíc stejně v hlavě nezůstane a song se opět upne ke svému refrénu. Výrazným prvkem jsou zde také klávesy, přestože slouží především jako podkres a snad nikdy nevyplují zcela na hladinu jako hlavní instrument, tvoří nedílnou součást zvuku. Tu a tam jdou trochu na nervy, ale většinou se drží na uzdě, záleží ovšem, jak velikým milovníkem tohoto nástroje jste.

Naopak hodně v pozadí jsou tu kytary a vůbec celá rytmická sekce je tak nějak nevýrazná. Už dlouho se mi nestalo, abych si po tolika posleších nepamatoval z desky jediný kytarový riff. No, tak „Dance with Devils“ se to povedlo. Fakt nevím, jestli jsem se tak moc při jejich poslechu nesoustředil, ale nemohu si pomoct. Jinak trošičku vtipný mi přišel název, vcelku nudné písně „Voivode“, při které jsem měl v hlavě myšlenky na „Nothingface“ a slova „Ó, Voivode, jak bych si tě poslechl“, takže asi tolik k oné pozornosti, he he.

Deathless Legacy

K těm povedenějším zářezům patří například úvodní „Joint the Sabbath“, v níž se ihned promítnou výše psané vlivy, dále trochu agresivnější klipovka „Witches‘ Brew“ nebo výpravná „The Black Oak“. Většina skladeb se pohybuje ve stejném ranku, není tu žádný kousek, co by kvalitou vyčníval, spíš se dá říct, že když vás chytne jedna, tak s velikou pravděpodobností také zbytek. Pakliže ne, tak samozřejmě nastává pravý opak. Texty se týkají nadpřirozena či hororových povídaček, což opět plně koresponduje se samotnou prezentací kapely a asi to nikoho nepřekvapí.

Pokud chcete nějakou odpočinkovou věc, u které se nemusíte proplétat složitými kompozicemi či přemýšlet, co tím asi chtěla kapela říct, je „Dance with Devils“ vhodným kandidátem na poslech. Heavymetalové standardy nepodlézá a neuráží, nelze však čekat hluboký životní zážitek, na to si Deathless Legacy ale ani nehrají. Naživo to může být potěšující zážitek a hlavně show, ze studia je to standard, k němuž se s největší pravděpodobností vracet nebudu.


Kreator – Gods of Violence

Kreator - Gods of Violence

Země: Německo
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light

Hrací doba: 51:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.

Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.

Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.

Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.

Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.

O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.

„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.

Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.


Druhý pohled (Zajus):

Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.

Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.


Ur – Hail Death

Ur - Hail Death

Země: Polsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 19:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Polská blackmetalová scéna v novém tisíciletí hodně vyrostla a mnohými je nyní považována za jednu z těch, které táhnou celý styl kupředu. Z jistého úhlu pohledu se není čemu divit, když se tu utvořila doslova líheň formací, jež se žánru chápou progresivním a inteligentním způsobem. Ne nadarmo jsem to už v nejedné recenzi pracovně zaštítil škatulkou „chytrý polský black metal“. Dnes se podíváme na další novou kapelu (byť zde hrají poměrně zkušení borci) z této země, tentokrát však takovou, jež do onoho pomyslného šuplíčku spíš nepatří. Přístup Ur z města Lešno v západním Polsku je totiž mnohem přímočařejší.

Polská trojice ovšem neprodukuje ani žádnou bestiální zběsilost. Jedná se spíše o šlapavou blackmetalovou jízdu mnohdy načichlou heavy metalem. Vlastně bychom tomu klidně mohli říkat i black’n’roll, jestli se vám to takhle líbí více. Jisté však je, že na debutovém minialbu „Hail Death“ se jede na vlně docela chytlavé rytmiky a kytarových riffů, jimž odpich a tah na bránu rozhodně nechybí.

To je většinovou náplní „Hail Death“, ale aby to nebylo až tak fádní, sem tam nějaké ozvláštnění se také najde. Třeba pasáže ve třetím tracku „Let the Darkness Come“ sypou víc pravověrně, úvodní „A Dying Star“ je zase trochu pomalejší a hraje spíš na atmosféru, najdou se ale i kytarové motivy, při nichž si člověk může vzpomenout třeba na Marduk. Náladotvornější momenty však nabídne i úvod čtvrtého válu „Total Inertia“ nebo naopak závěr finální „Infinity“. Ty „hitové“ pasáže ale dle mého pocitově převažují a jsou tím hlavním, co jsem si z „Hail Death“ odnesl.

A jak se to má s vlastní kvalitou? Ur nehrají vůbec zle a nemám problém uznat, že jim to šlape vážně zodpovědně. „Hail Death“ se poslouchá úplně na pohodu a rozhodně vás neznechutí. Na druhou stranu mě minialbum nedokázalo ani nadchnout. Několikrát jsem placku otočil a je to v cajku, nohou do rytmu jsem klepal skoro pokaždé, ale něco mi říká, že víc se toho na „Hail Death“ nenachází. Hraje jim to dobře, ale strhnout Ur bohužel (ještě?) neumí.

Jinými slovy, neměl jsem s „Hail Death“ žádný problém, ale když nebudu chodit kolem horké kaše, moje dojmy jsou jaksi neutrální a nemám potřebu to poslouchat dále. Pustit si to klidně můžete, ale že bych vás přemlouval, abyste neváhali už ani minutu a běželi si to sehnat… to si schovám na jindy.


Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Grave Digger – Healed by Metal

Grave Digger - Healed by Metal

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Healed by Metal
02. When Night Falls
03. Lawbreaker
04. Free Forever
05. Call for War
06. Ten Commandments of Metal
07. The Hangman’s Eye
08. Kill Ritual
09. Hallelujah
10. Laughing with the Dead

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Grave Digger křižují pole heavy metalu již pěknou řádku let a mají na svém kontě několik zásadních alb. Vlastně patří k těm málo kapelám, jež dokázaly stvořit silné desky na začátku kariéry, někde uprostřed, ale i v posledních letech. K těm patří zrovna ta minulá, „Return of the Reaper“. Obměnu v kapele zaznamenala pouze pozice klávesisty, smrťáka, kterou má nyní na starost Marcus Kniep. Nejedná se tedy zrovna o tu nejdůležitější změnu, vzhledem k tomu, že předchozího klávesistu snad nikdo nikdy neviděl bez onoho kostýmu, a především klávesy nepředstavují dominantní prvek skupiny. Němci tak drží jádro kapely stejné už po dobu osmi let a letos představují svůj osmnáctý řadový přírůstek.

Album je odpáleno titulní skladbou „Healed by Metal“, což působí jako sázka na jistotu. Pochodový rytmus doplněný o lehce zapamatovatelný refrén představuje v tomto žánru již poměrně zažité klišé a celá píseň vyznívá jako pokus o další metalovou hymnu. Bohužel u pokusu také jen zůstává. Další otřepané klišé se nachází v lyrické stránce, která se samozřejmě zabývá metalem, tedy obdivem k žánru jako takovému. K tomuto tématu se Grave Digger ještě vrací a to v šesté „Ten Commandments of Metal“, jež je dle mého soudu nejslabším kouskem desky. Na neustálé halekání o pravosti toho či onoho metalu nejsem nijak zvědavý, ale pravdou je, že to k tomuto žánru už tak nějak patří. Je ovšem třeba zdůraznit, že v polovině 80. let to s opusy jako „Heavy Metal Breakdown“ mělo zcela jinou atmosféru a účinek. Ony ostatní texty nejsou také přímo básněmi či četbou na přemýšlení, avšak svou existencí mě nijak nezarážely a nemusel jsem se při jejich poslechu ušklibovat.

Druhá „When Night Falls“ zvyšuje tempo a představuje příjemnější tvář skupiny. Opět se opírá o chytlavý refrén podobně jako druhá „Lawbreaker“. Ta se po motorkářském intru uvede klasickým riffováním typickým pro Grave Digger. To, že Axel Ritt na kytaru umí, stihl ukázat na předchozích počinech, kde stvořil několik dnes už koncertních jistot. Což o to, kytarová sóla se drží stejných postupů a kvality jako u předchůdců „Healed by Metal“, ale překvapením je nedostatek zapamatování hodných riffů, jichž je na novince jako šafránu. Při poslechu „Free Forever“ se nemohu zbavit dojmu, že jsem pustil „Solid Ball of Rock“ od souputníků Saxon, jímž je ústřední kytara a celkové tempo skladby inspirováno až až. Podobný dojem ve mně vzbuzuje „Call for War“. V ní vynikají zajímavě se střídající polohy hlasu Chrise Boltendahla, nicméně v hymnickém refrénu mi v hlavě ihned naskakuje klasika od hrobníků „The Dark of the Sun“ s takřka totožnou melodií. Tyto postřehy skutečně nejsou žádným hnidopišstvím či hledáním shody za každou cenu. Od prvního poslechu a od té doby s každým dalším je to výrazně slyšet. Mě, jakožto fanouška Grave Digger, toto nemilé zjištění udivilo, jelikož se mi to v souvislosti s touto kapelou dříve nestalo, nebo si přinejmenším nevzpomínám.

Za pomyslné vrcholy desky můžu označit „Kill Ritual“ a „The Hangman’s Eye“. Nejedná se o skutečné zářezy, které bych od Grave Digger čekal, jednoduše se jedná o dvě skladby, jež něčím vyčnívají. „Kill Ritual“ má ale ve své melodii hitový potenciál hodný místa v koncertním setlistu, kdežto druhá jmenovaná patří k tvrdším věcem s temnou atmosférou. Dva poslední záchvěvy se nachází někde v průměru tvorby kapely, avšak zrovna v „Hallelujah” se nachází riff a kytarové sólo patřící k tomu nejlepšímu, jen je škoda, že je píseň zazděná stupidním refrénem, z nějž kvůli neustálému opakování až bolí hlava. Vygradování alba či závěrečná třešnička na dortu se tak nekoná.

„Healed by Metal“ je na rovinu zklamáním. Hrobaři si nevykopali přímo svůj hrob, ale na řadovku vydanou po třech letech obsahuje tuze málo idejí, které by opravdu stály za zveřejnění. Jistě, pořád to zní jako Grave Digger, méně náročný fanoušek může být dokonce spokojený, jenže po tříročním čekání bych čekal větší nápaditost. Parta okolo Chrise Bolthendala stvořila album plné průměrných písní s občasnými výkyvy jak nahoru, tak dolů. Chybí záchytný bod či moment, který by nutil si novinku poslechnout vícekrát a vůbec se snažit do ní více proniknout. Obávám se, že zde není co objevovat. Plusem „Healed by Metal“ je bezpochyby jeho délka (či spíše krátkost), díky níž ho i bez většího zájmu sjedete na jeden poslech celé, jelikož když vás nějaká píseň nebaví, tak zjistíte, že za chvíli končí, a tak to prostě necháte být.

Grave Digger

Rozhodně však nelze nad kapelou lámat hůl. Současná sestava má za sebou nyní čtyři nahrávky, první „The Clans Will Rise Again“ považuji za velice zdařilý počin, stejně tak minulé „Return of the Reaper“ nabízelo kvalitní materiál. Mezi těmito dvěma vyšlo slabé „Clash of the Gods“ a nyní máme další nevalné „Healed by Metal“. Jestli tak Grave Digger udrží tento trend, příští album by opět mělo znamenat posun výše. Byl bych velice rád, kdyby se vrchní textař a nadšenec do historie Chris Boltendahl opět pokusil o koncepční opus, protože ty tahle kapela prostě umí.


Törr – Black ‘n’ Roll

Törr - Black 'n' Roll

Země: Česká republika
Žánr: thrash / black / heavy metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Krajina snů
02. Hombre
03. Údolí nářků
04. Proroctví
05. Mr. Dat
06. Už dost
07. Chceme ven
08. Iluze
09. In nomine ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Po pěti letech tu máme nové album skupiny Törr. Co od takové zprávy čekat? Předně nelze očekávat neočekávané. Současná pozice Törru je pevně daná jejich nesporným historickým otiskem ve vývoji české metalové hudby, kdy v určité době byli vlajkonoši celé scény. Ambice na obnovení této pozice či výraznou změnu stylu již kapela zřejmě nemá, ostatně s experimenty si Törr také užili své. Z mého pohledu lze tedy očekávat především lepší album než to minulé, „Tempus fugit“, jímž trojice HerešSladkýBartoš rozhodně neoslnila, a má tak co napravovat.

Prvně bych chtěl ocenit docela chytrý název. Už bylo vedeno spousty a spousty diskuzí na téma zaškatulkování Törru, který se ortodoxním blackmetalistům nezdál řádně black a tak dále. S názvem „Black ‘n’ Roll“ jako by skupina dávala jasný vzkaz, jak se celá věc má, rozhodně pak tedy v případě několika posledních alb, kdy o black metalu nemůže být řeč. Na druhou stranu to není kdovíjak poutavý název, ale lepší než třeba „Špinavej rock ‘n’ roll“, že. Avšak byly tu už placky s názvy „Black Metal“ nebo „Death Metal“ a jakou udělaly díru do světa.

Mou pozornost také přilákalo oznámení o přijetí čtvrtého člena, kytaristy, Radka „Reddyho“ Kroce. Tato spolupráce však neměla dlouhého trvání. Po pár koncertech přišlo další oznámení, že se pokračuje opět ve třech. Do nahrávacího procesu se tak nestihl zapojit, což ovšem ani nebylo v plánu. Celé mě to zaujalo zejména z důvodu mé naivní představy napodobení čtyřčlenného Törru, jako tomu bylo kupříkladu v poměrně dekadentních letech „Institutu klinické smrti“, léta Páně 1991.

Black ‘n’ Roll začíná tajemnou recitací Oty Hereše, která přechází v povedený otvírák s velice chytlavým refrénem. Právě o tyto lehce zapamatovatelné refrény není na celé novince nouze. Hned další „Hombre“ je dalším příkladem. Hudebně nenabízejí nic překvapivého, obě skladby se nesou v rychlejším tempu a jsou protkané klasickými thrashovými riffy. Na bubnování Radka Sladkého jsem poměrně alergický, hlavně jeho nasazování kopáku s železnou pravidelností téměř do každého refrénu. Velkým plusem je zapojení dalšího hlasu do tvorby. Honza „Bárt“ Bartoš se tak poprvé projevuje nejen basou, ale i zpěvem. Nejedná se pouze o doplnění Herešova vokálu v refrénech, ale rovnou o odzpívání celých skladeb.

Hned ve třetí „Údolí nářků“ se jejich hlasy po slokách střídají. Právě s tímto kusem začíná deska pozvolna stagnovat a působí trochu stereotypním až unylým dojmem. Singlová „Proroctví je vyloženě nudným standardem, podobně je tomu s písní „Už dost“, kde jako host posloužil svým hlasem Protheus z kapely Dymytry. Z výtvoru je to bohužel lyricky cítit. Ostatně texty jsou jako na houpačce, od povedených až po ty na hranici průseru. Rozptýlením je „Mr. Dat“ (z názvu lze vycítit velkou kreativitu), jednoznačně největší kvapík, bohužel nudný. Vysvobození přichází až s „Chceme ven“, prvním hlavním pěveckým číslem Bárta. Song je to povedený stejně jako „In nomine ira“ opět odzpívané Bártem. Z konce alba si ještě zaslouží vypíchnout „Svět jiných“, který by svojí náladou a tématem možná fungoval lépe jako úplný závěr. Tento úkol dostala baladická „Jen si přej“, čímž Törr opakuje závěrečnou formulku předchozího „Tempus fugit“ a opět ne zcela zdařile.

Törr

Moje očekávání bylo přese všechno naplněno. „Black ‘n’ Roll“ celkem snadno překonalo svého předchůdce, a to jak kvalitou zvukovou, tak kvalitou skladeb, což rozhodně není důvod ke kdovíjakému jásání. Po minulém počinu jsem měl strach, aby Törr nesklouzli do nevábné produkce typické pro tuzemské zábavové kapely, což se naštěstí nestalo. Dá se říci, že navazuje na styl stanovený comebackovým „Made in Hell“. Hodně tomu napomohlo zapojení baskytaristy Bárta jakožto dalšího hlasu a jasné cílení na chytlavost písní, což se povedlo bez známek vlezlosti. I přesto se na desce nachází několik vyloženě slabých a hluchých míst, která při dalším přehrání s radostí přeskočím. Törr má v „Black ‘n’ Roll“ především několik dalších aspirantů na zařazení do setlistu a důvod vyrazit na koncerty, nikoliv zlom v kariéře. V kapelním katalogu se jedná o průměrný počin, přesto jako vizitka současné sestavy obstojí solidně.


Damnation Gallery – Transcendence Hymn

Damnation Gallery - Transcendence Hymn

Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Masked Dead Records

Hrací doba: 17:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masked Dead Records

Damnation Gallery je začínající italská parta, která se letos odhodlala se poprvé ucházet o přízeň posluchačů. Posloužit jí k tomu má pilotní minialbum s názvem „Transcendence Hymn“, jež jasně určuje směřování kapely – do vod hororově laděného heavy metalu. To je záležitost, jaká má zrovna v Itálii docela tradici, takže nakonec proč ne…

Od začínajících formací samozřejmě člověk většinou neočekává zázraky a já osobně jsem je nečekal ani od Damnation Gallery. A také jsem je nedostal. Italové smrdí (pod)průměrem a laciností – vlastně úplně stejně jako obálka „Transcendence Hymn“, která tak svým způsobem náplň vlastního disku vystihuje poměrně přesně. Téma a směřování možná špatné není, ale provedení silně pokulhává.

Nijak zvlášť nepřekvapí, že z produkce Damnation Gallery je cítit silné ovlivnění jinými jmény. Kdybych chtěl být velká svině, tak bych řekl, že „Transcendence Hymn“ zní jako béčková Cadaveria, a to nejen kvůli zpěvačkám, jejichž hlas je mnohdy podobný. Samozřejmě lze ale vystopovat i ozvěny matadorů jako Mercyful Fate nebo Death SS (což už vůbec nepřekvapí… kdo to kdy slyšel, aby u hororově laděného metalu z Itálie nebyl cítit vliv Death SS) a třeba v titulní „Transcendence Hymn“ není problém zaslechnout také citace Iron Maiden.

Ale čert vem, co jiného je v tom slyšet. Však nikdo nespadl jen tak ze vzduchoprázdna, úplně všechny současné kapely musejí z něčeho vycházet – a kdo tvrdí, že ne a že hraje vybroušený originál, tak kecá. Větší problém vidím v tom, že ten materiál je prostě a jednoduše slaboučký. „Transcendence Hymn“ je nacpané omšelými triviálními riffy, písničky jsou průhledné a nezáživné, sóla člověka nevytrhnou, rytmika rovněž ne a ani zpěvačka Scarlet nepředvádí nic extra omračující, naopak je v některých momentech lehce otravná. A celé to nezachrání skutečnost, že navzdory všem výtkám není „Transcendence Hymn“ tak příšerné, aby bylo za hranicí poslouchatelnosti. Ale to je vcelku chabá záplata.

Abych to dále neprodlužoval… Damnation Gallery mě se svou tvorbou nijak nezaujali. Přišel jsem, slyšel jsem a nepozvracel jsem se, ale to je asi tak jediná pozitivní věc, co o tom mohu říct. Stačilo mi, nyní jdu zas o dům dál a na adresu Damnation Gallery už se nehodlám vracet…