Archiv štítku: heavy metal

Kissin’ Dynamite – Generation Goodbye

Kissin' Dynamite - Generation Goodbye

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Generation Goodbye
02. Hashtag Your Life
03. If Clocks Were Running Backwards
04. Somebody to Hate
05. She Came She Saw
06. Highlight Zone
07. Masterpiece
08. Flying Colours
09. Under Friendly Fire
10. Larger Than Life
11. Utopia

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

Heavy metal je muzika, na níž jsem vyrostl, ale v posledních letech mě vesměs přestala bavit. Mám nějaké své oblíbence, takové ty staré známé, které poslouchám už dlouho (a jsem si vědom toho, že mnohé z nich z nostalgie), ale hledat nová jména mě neláká a nedělám to. Snad i proto, že kdykoliv jsem to zkusil, odcházel jsem zklamán, neboť současný heavy metal dle mé empirické zkušenosti zoufale postrádá jakoukoliv invenci a vesměs se jedná jen o recyklování již vymyšleného.

Aniž bych si chtěl odporovat, tak i navzdory tomu, co jsem právě řekl, přece jen existuje několik málo mladších heavymetalových kapel, u jejichž muziky se v klidu pobavím, takové ty výjimky potvrzující železné pravidlo. A mezi takovéto výjimky se svého času zařadili i Kissin’ Dynamite. Neptejte se mě proč, samotného mě to svým způsobem překvapuje, jelikož německá pětice v jádru hraje tak brutální žánrové klišé, že bych to měl papírově jednou v recenzi zmrdat a pak už se toho pro zachování duševního zdraví ani nedotknout. Jenže v reálu to Kissin’ Dynamite hrají tak nakažlivě, že mě to prostě baví. Anebo je snad po vydání „Generation Goodbye“ na místě minulý čas?

Kissin’ Dynamite nová alba vypouštějí v neměnné dvouleté kadenci každý sudý rok. Předcházející „Megalomania“ však kapelu – a v kontrastu s předchozím, ortodoxně hitovým počinem „Money, Sex & Power“ to bylo obzvlášť znát – představilo v trochu odlišném světle. Němci sice stále přišli s několika po čertech chytlavými peckami, ale zároveň v některých skladbách projevili trochu vyšší ambice. Rozhodně bych netvrdil, že „Generation Goodbye“ tuto snahu prohlubuje, ale v některých kusech jsou tyto ambice stále znát, byť v asi o trochu menší míře než posledně.

Dle právě řečeného by se mohlo zdát, že „Generation Goodbye“ je tedy opětovně sázkou především na hitovost. Do jisté míry asi ano, ale tentokrát to má jeden háček – nevyšlo to úplně bez ztráty kytičky. Především písničky, jaké si Kissin’ Dynamite vybrali (nebo jaké jejich label vybral?) k propagaci desky, se mi příliš nepozdávají. Obzvláště první singl „Hashtag Your Life“ je velmi slabý, a ačkoliv se sloka ještě tváří hratelně, refrén je strašná odrhovačka, která to posílá do pekel. Titulní otvírák „Generation Goodbye“ je už snesitelnější a časem jsem si na něj vesměs zvyknul, takže už mě aspoň nesere, ale pořád mi to nepřijde jako nějaká velká pecka.

Mnohem povedenější hitovky jsou zastrčené v dalším průběhu alba, především v jeho středu. Dost mě baví čtyřka „Somebody to Hate“, i když by mě zajímalo, zdali je text refrénu záměrným odkazem na jednu slavnou skladbu, anebo jsou Kissin’ Dynamite jen trochu neoriginální. „She Came She Saw“ není úplná pecka, ale její refrén je vcelku příjemný a „Generation Goodbye“„Hashtag Your Life“ s ním pokoří bez větších obtíží. Dále se mi líbí „Highlight Zone“, což je sice úplně standardní heavymetalová skladba, nicméně je v ní cítit skladatelská lehkost, kvůli níž jsem si Kissin‘ Dynamite oblíbil. No, a poslední dobrou písničkou je pro mě devátá „Under Friendly Fire“, v níž Němci opětovně potvrdili, že prostě mají na čuch na možná neoriginální, leč silné a v dobrém slova smyslu vlezlé motivy. Na předposlední pozici se ještě nachází „Larger Than Life“, která je taktéž víceméně v cajku a má docela chytlavý ústřední riff, ale trochu mě na ní dráždí refrén, protože to je regulérní obšleh staršího songu „I Will Be King“„Money, Sex & Power“.

Kdyby tohle bylo všechno, tak bychom měli co do činění s poměrně povedeným ípkem, jemuž by vlastně šly odpustit i zmiňované neduhy. Bohužel jsme však probrali jen lehce přes polovinu nahrávky. Jestli si za něco „Generation Goodbye“ zaslouží hejt, tak jsou to jednoznačně balady, jichž se tentokrát urodilo na můj vkus až příliš. „If Clocks Were Running Backwards“„Masterpiece“ bych si s radostí odpustil, především druhá jmenovaná mě dost sere. Jasně, slyšel jsem i horší a třeba balady od Nickelback jsou bezesporu o světelné roky větší blití, což však nic nemění na tom, že jsem zanedlouho začal obě přeskakovat.

Z pomalejších věcí se dá snést pouze závěrečná „Utopia“, v níž se Kissin’ Dynamite opět snaží o trochu ambicióznější kompozici – byť samozřejmě stále v rámci nastavených mezí. Trochu jsem si při ní vzpomněl na „Fireflies“ z minulého alba, protože se jedná o podobně laděný kousek. Ačkoliv ve „Fireflies“ Němci balancovali na hraně kýče, zatímco u novější písničky se jedná o střízlivější podání, tak nakonec proč ne. Poslední doposud nezmíněnou písničkou je „Flying Colours“, což je podbízivá chcánka, a hodně rychle se z ní stal další kandidát na přeskakování.

Kissin' Dynamite

„Generation Goodbye“ není zrovna vyrovnaná deska. Kissin’ Dynamite opět dokázali přijít s několika fajn písničkami, v jejichž rámci se ani náznakem neděje nic revolučního, ale má to tah na bránu a nevidím důvod, proč to dissovat, když je to prostě sranda. Několik dalších věcí je tak jakože poslouchatelných a dalších pár songů pak lze zařadit do sorty nepovedených. Je pravda, že ty přinejmenším stravitelné nakonec převažují, ale něco mi říká, že novinka nakonec dopadne stejně jako „Megalomania“ – vyzobu si z toho pár kousků, které mě baví, a ty si sem tam pustím; zbytek mě už asi nikdy nebude zajímat.


Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

Volbeat - Seal the Deal & Let's Boogie

Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Universal

Tracklist:
01. The Devil’s Bleeding Crown
02. Marie Laveau
03. The Bliss
04. The Gates of Babylon
05. Let It Burn
06. Black Rose
07. Rebound [Teenage Bottlerocket cover]
08. Mary Jane Kelly
09. Goodbye Forever
10. Seal the Deal
11. Battleship Chains [Georgia Satellites cover]
12. You Will Know
13. The Loa’s Crossroad

Hrací doba: 53:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky…

S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali se tak první dánskou kapelou od dob Aqua, které se podařilo dostat se do Top 10. Což o to, já to borcům přeji z celého srdce. Po celou dobu vystupuje parta kolem Michaela Poulsena skromně, až pokorně a díky svému neúnavnému koncertování a tvrdé práci si myslím, že přesně tyhle kapely by se měly dostávat do popředí. Ne rychlokvašky a sračky typu Black Veil Brides, kteří se spoléhají na PR vydavatelství a na svoji teploušskou image.

Kam tím ale mířím… Posledním albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” si na sebe upletli Volbeat minimálně z obchodního hlediska bič a očekávání od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ nebyla z těch nejskromnějších. Čtvrté místo v americkém prodejním žebříčku ovšem ukázalo, že pozice Volbeat je opravdu tvrdě vydobytá a nejedná se o módní výstřelek, který se nepodaří zopakovat. Upozorňuji, že tím netvrdím, že se Volbeat podařilo natočit album lepší, než jsou ta minulá, protože já mám dojem přesně opačný. Nemůžu si pomoct, ale už po poslechu předchozí placky jsem měl dojem, že celá ta jejich sranda nějak přestává být srandou. Volbeat se sice nijak výrazně nezměnili, ale jejich hudba postrádá takovou tu nespoutanost starších počinů, kdy člověk mohl čekat skoro cokoli a poslech byl jedna velká jízda plné zábavy a skvělých písní.

Na „Seal the Deal & Let’s Boogie“ Volbeat upevňují svou pozici a skladby tomu taky odpovídají. Nenapadá mě jediná, která by mě vyloženě smetla a posadila na zadek. Objeví se sice tu a tam zajímavý motiv jako orientální kytara v „The Gates of Babylon“ nebo pěvecký sbor v „Goodbye Forever“, který dodává gospelovský nádech, ale mně to přijde málo. Převládají písně, které bych označil jako sázky na jistotu. Ať už je to řízná úvodní „The Devil’s Bleeding Crown“, rychlá skoro titulní „Seal the Deal“ nebo hitovky „Marie Laveau“, „Let It Burn“ a především nechutně vlezlá „For Evigt“. V poslední jmenované si zahostoval jistý Johan Olsen a přináší do jinak obyčejného rádiového kolovrátku trochu vzrušení, ale nekonečné omílání jednoho hitového nápěvu, jako se tomu děje právě v „For Evigt“, začne být po chvíli dosti otravné.

Možná se zdá, že jsem k Volbeat až přehnaně kritický, protože vlastně neudělali nic jiného, než že pokračují v tom, co jim na posledních dvou albech fungovalo na jedničku, ale právě v tom je ten problém. Ono se všechno jednou začne přejídat, a přestože je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ profesionální album po všech stránkách, tak mi na něm chybí něco víc, než „jen“ další porce písní, které jsou formálně stejné jako minule. Co překvapilo, bylo zařazení a samotný výběr dvou předělávek, které v podání Volbeat zapadly mezi zbylé skladby bez sebemenších problémů. Ať se budeme bavit o „Rebound“ od punkrockerů Teenage Bottlerocket, nebo „Battleship Chains” jižanských rockerů The Georgia Satellites, obě jsou to příjemné hitovky a v živelném provedení Michaela Poulsena, Roba Caggiana a Jona Larsena album sice nijak výrazně neobohacují, ale o to nenásilněji se poslouchají.

Tady v tomto místě bych asi měl vyřknout nějaký finální verdikt. Jestli je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ albem dobrým, nebo špatným. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý. Bijí se ve mně různé pocity, ale v žádném případě ani jeden z nich není totální nadšení nebo naopak totální zklamání z toho, co si pro nás letos Volbeat připravili. Já jejich šestou studiovku chápu jako sázku na jistotu. Jako snahu upevnit si svou tvrdě získanou pozici a přinášet fanouškům to, co se líbilo minule. Že se jedná o již jednou vyluhovaný sáček čaje a aktuální chuť už není tak plná a lahodná, jak by měla být, to už je něco jiného. Rozseknu to tedy tak, že na poměry Volbeat představuje „Seal the Deal & Let’s Boogie“ rozhodně slabší průměr a že si myslím, že v aktuální podobě mají určitě na víc.


Grand Magus – Sword Songs

Grand Magus - Sword Songs

Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Freja’s Choice
02. Varangian
03. Forged in Iron – Crowned in Steel
04. Born for Battle (Black Dog of Brocéliande)
05. Master of the Land
06. Last One to Fall
07. Frost and Fire
08. Hugr
09. Everyday There’s a Battle to Fight

Hrací doba: 34:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédské trio Grand Magus asi není třeba nějak dlouze představovat. Tato stálice, která letos slaví již 17 let od svého založení, si prostřednictvím svých dosavadních alb vybudovala vcelku pevné postavení na evropské heavymetalové scéně. Již od svých prvních alb se trojice kolem Janneho „JB” Christofferssona zaměřuje na retro podání těžkého kovu a díky zarputilosti, s jakou vydává své desky v pravidelných rozestupech s takřka stejnou hudební náplní, se jim překvapivě dostává četných pozitivních reakcí jak ze strany fanoušků, tak od hudebních kritiků. Jako kdyby nikomu nevadilo, že Grand Magus jsou zpátečničtí až na půdu a byť jen sebemenší invence se od nich člověk asi hned tak nedočká.

Jsou ovšem kapely, kde to člověk tak nějak ani nevyžaduje. Řekněme si na rovinu; stojí někdo o evoluci Grand Magus někam do vod metalového vizionářství? Není lepší si v pravidelných dvouletých dávkách užít poctivou porci heroických melodií, epických špinavých riffů a klišovitých hrdinských textů spojených dohromady s takovou finesou, že to prostě a jednoduše baví? Nevím jak vám, ale mně tohle ke spokojenosti stačí. Zejména když vezmu v potaz to, že snažení Grand Magus má prostě koule.

Vždycky se při poslechu nového alba těchto bardů musím pousmát nad tím, jaký kvalitativní rozdíl panuje mezi Janneho partou a parodií sebe sama – Manowar. K nim má švédské trio velmi blízko, zvlášť když základní ingredience jejich tvorby jsou naprosto totožné. Aneb když dva dělají totéž, tak to není totéž. A přestože je „Sword Songs“ albem těžce nepřekvapivým a každý, kdo slyšel „Triumph and Power“ či „The Hunt“, ví, jak bude znít, tak je to pořád pekelně chytlavá zábava.

Přestože je „Sword Songs“ studiovým zářezem číslo osm, a obsahuje tak ve své podstatě jen variace na již dříve vypuštěné songy, tak ve prospěch Grand Magus hraje fakt, že celá kolekce nových písní nepostrádá to, co mám na jejich tvorbě rád. Velké refrény, kopec energie, přímočaré hudební struktury, občasné změny temp a hlavně obrovské charisma vokálu, jimž disponuje JB. Tenhle chlápek si musí být zatraceně dobře vědomý, jak dobře jeho hlas vyznívá v epicky laděných heavymetalových válech, a umí toho patřičně využít. V nejednom případě pozvedá danou skladbu minimálně o třídu výš, což je nejpatrnější asi ve „Frost and Fire“. To je hudebně naprosto průměrná záležitost, která občas překvapiví kytarovým sólem, ovšem JB tlačí v refrénu na pilu a nejen díky skvělé melodii se z „Frost and Fire“ stala jedna z písní, již nemůžu dostat z hlavy.

V případě „Sword Songs“ se však jen těžko mluví o vrcholech. „Frost and Fire“ vyčnívá v závěru alba díky vzletnému refrénu, ovšem takových kompozic je zde hned několik. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi takové ty tutovky, které v žádném případě neurazí, patří úvodní „Freja’s Choice“, hned následující megahitovka „Varangian“ nebo svižnější „Master of the Land“. Hudebně jsou to poctivé heavymetalové hymny se severskou atmosférou, díky níž se ty písně poslouchají skoro samy. Uvěřitelné melodie a kytary nesmrdí vidláckými postupy, jak by se mohlo neznalému čtenáři na první pohled zdát, a vše je tak na svém místě. Trojice JB ChristofferssonFox Skinner a Ludwig Witt jsou samozřejmě profíci a skvěle sehraní muzikanti, takže rozebírat dopodrobna jejich výkony je zcela zbytečné. Místo toho bych pány pochválil za hutný sound, který není tak čistý jako minule na „Triumph and Power“, ale zase je roztažený do šířky a zaoblené kytary znějí perfektně.

„Swords Songs“ není dokonalé album, ovšem v rámci omezených možností, které si Grand Magus ve svém hudebním směřování vytyčili, mu nelze nic moc co vytknout. Stopáž je na rozumné úrovni, skladby samy o sobě jsou uvěřitelné, energické a navrch jako bonus je zdobí několik stěžejních melodií, které z docela obyčejných heavymetalových kompozic dělají opravdové hymny. Grand Magus sice nemůžou překvapit, ale od toho jsou tady jiní. Tahle trojice dělá svoji práci zatraceně dobře a já jim za to posílám malou poklonu, protože zatím jim to pořád vychází, i když na klasické počiny jako „Iron Will“ nebo „Hammer of the North“ novinka nemá. Ale i tak je výsledek uspokojivý a já s ním nemám žádný problém.


Rage – The Devil Strikes Again

Rage - The Devil Strikes Again

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Devil Strikes Again
02. My Way
03. Back on Track
04. The Final Curtain
05. War
06. Ocean Full of Tears
07. Deaf, Dumb and Blind
08. Spirits of the Night
09. Times of Darkness
10. The Dark Side of the Sun

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně pořádně ani nevím, proč jsem se dobrovolně uvrtal do recenze novinkového alba německých nestorů Rage. Zvlášť když jsem před vydáním „The Devil Strikes Again“ tvrdil, že s touhle kapelou nehodlám nadále ztrácet svůj čas. Musím přiznat, že jsem se nikdy neřadil k fanouškům tvorby Rage, a pokud pominu období kolem „Unity“ a „Soundchaser“, která jsem v době vydání měl rád, tak pro mne jejich alba nikdy nebyla srdcovou záležitostí. Nepopírám však, že jsem si vždy našel čas, abych si jejich novinky poslechl, ale s každým dalším pokusem jsem se čím dál víc utvrzoval v názoru, že na úroveň výše uvedené dvojice už to nikdy nebude až se v posledních letech Rage dostali do takového stereotypu, že byť jen doposlouchat některé z posledních tří desek byl úkol nelehký.

Nejsem naivní, abych v souvislosti s personálním zemětřesením, které v řadách Rage v loňském roce proběhlo, čekal nějakou změnu, ale každopádně je tohle jediný důvod, kvůli němuž jsem se nakonec k poslechu „The Devil Strikes Again“ odhodlal, protože roztrhnutí dua WagnerSmolski po tolika letech bylo opravdu nečekané a ztráta běloruského kytarového virtuóza musí zamrzet každého kapelmajstra. Ovšem nalijme si čistého vína a přiznejme si, že s postupným směřováním Rage ke svým vlastním kořenům, negováním progresivních prvků a zjednodušování své tvorby na úroveň prostých odrhovaček toho Smolski moc vymyslet nemohl (viz „21“, které bylo šedivé až běda) a jeho potenciál, jejž naplno rozvinul na „Speak of the Dead“„Suite Lingua Mortis“, tak byl v posledních letech spíš nevyužit.

Novou sestavu Rage tak krom základního kamene Peavyho Wagnera tvoří kytarista Marcos Rodríguez a bicmen Vassilios „Lucky“ Maniatopoulos, jenž nahradil Andrého Hilgerse. Ani jedno z těchto jmen jsem ještě před nedávnem neznal, ale o to nejde. Hlavní je, jestli se jim podařilo vnést to, co Rage na posledních albech potřebovali jako sůl. Čerstvou krev, jež by nakopla skomírající kvalitu studiových zářezů a vrátila Rage do kategorie kapel, které mám zařazené jako poslouchatelné, což se někdy od vydání „Carved in Stone“ dalo říct jen opravdu obtížně. A jaký je tedy výsledek? Nebudu z toho dělat napínavou kovbojku, bohužel musím říct, že nic moc se na mém náhledu na tvorbu Rage v aktuální dekádě nezmění ani po poslechu „The Devil Strikes Again“.

Novinka totiž pokračuje v návratu Rage k prvním albům, což přináší orientaci k čistokrevnému heavy / power metalu bez dodatečných kudrlinek, a vypadá to, že právě tohle byl nejspíš důvod odchodu Smolskiho z řad jeho dlouholetého zaměstnavatele, protože si nedokážu představit, že by jej měla tahle hudba nadále naplňovat. Kompozice na „The Devil Strikes Again“ celkově postrádají jednu důležitou věc – moment překvapení. Nečekám od nových Rage, kteří hrdě hlásili návrat zpět, progresivní kejkle, ale přeci jen si myslím, že kapela s takovou historií by se mohla zmoci na něco víc než na desítku takřka totožných vypalovaček ve svižnějším tempu, kde znějí jedna jako druhá a které mi nejpozději od třetího poslechu nemají co dát. Navíc mám po poslechu „The Devil Strikes Again“ pocit, že Rage se snaží tak trochu popírat svůj dosavadní vývoj v aktuálním miléniu a zatáhli za ruční brzdu, aby si udobřili co nejvíce fanoušků, což není nejšťastnější stav.

Ačkoli je „The Devil Strikes Again“ záležitost posluchačsky průhledná jako sklo a záživná jako dětský kolotoč, tak uznávám, že oproti posledním albům je novinka svěžejší, melodičtější a celkově poslouchatelnější. Nová sestava hraje účelně a zejména kytarové riffy Marcose Rodrígueze jsou přijatelnou variací na postupy Rage z období „Back in Mind“ a „The Missing Link“. Refrény nejsou tak šedivé, jak jsem si v posledních letech u této party zvykl, a třeba „War“, „The Devil Strikes Again“ nebo „Ocean Full of Tears“ jsou v tomto ohledu docela povedenými záležitostmi. Těch několik opravdu světlých momentů ovšem výsledný dojem příliš nezachrání.

Na albu totiž převládají kolovrátkové písně, které můžou potěšit snad jen opravdu skalního fanouška kapely, jenž by sežral s navijákem i záznam Peavyho pobytu v místech, kam i král chodil sám. Jalové kompozice typu „The Final Curtain“ s nepříjemně otravným refrénem, „Deaf, Dumb and Blind“ a „The Dark Side of the Sun“ s nezajímavou strukturou nebo utahaná „Time of Darkness“ jsou i na průměrné poměry Rage slabými odvary dříve posluchatelných písní. Když poslouchám závěrečnou „The Dark Side of the Sun“, která mi přišla z celého alba asi úplně nejslabší, tak si říkám, kde jsou ty časy, kdy se i z relativně průměrného power metalu dalo vykřesat skvělé album („Unity“) plné zábavných momentů a velkých refrénů.

Pokud si někdo z vás dává načas, do poslechu „The Devil Strikes Again“ se doposud nerozhoupal a uvažuje o tom, tak vám radím, abyste od téhle placky dali radši ruce pryč, protože jestli doufáte, že odchod Smolskiho a příchod nového kytarového otroka, jenž bude hrát Peavyho nezáživné písně, bude k něčemu dobrý, tak vězte, že zázrak se nekoná. Novinka je sice oproti „21“ svižnější, melodičtější a lépe se poslouchá, ale ten původní elán, který jsem do poslechu vložil, zase rychle vyprchal a s odstupem dalšího týdne věřím, že 22. řadové album Rage upadne v zapomnění stejně rychle jako jeho předchůdci.


Iron Maiden, The Raven Age

Iron Maiden, The Raven Age

Datum: 5.7.2016
Místo: Praha, Eden Aréna
Účinkující: Iron Maiden, The Raven Age

Psát o tom, jak jsou Iron Maiden skvělá a legendární kapela, je asi zbytečné, protože to každý ví a každý je uctívá… a kdo ne, tak je kripl bez vkusu a vy máte moje oficiální povolení mu vlepit facku (ocelovou tyčí). Proto se tentokrát na začátek omezme jen na několik málo suchých faktů.

Na místo činu – tedy do vršovické Eden Arény (ačkoliv posledně se to tu ještě jmenovalo Synot Tip Aréna), jinak také domovský stadion fotbalové Slavie – se Iron Maiden vrátili po třech letech (nicméně to nebylo poslední poslední vystoupení v České republice – v mezičase, před dvěma lety, se objevili též v Brně). Tehdy se jednalo o retro turné, na němž se vzpomínalo především na desku „Seventh Son of a Seventh Son“ z roku 1988. Nyní však heavymetaloví titáni přijeli živě představit své nejnovější studiové album s názvem „The Book of Souls“, které vyšlo loni v září. A hned na začátek nutno dodat, že je velmi sympatické, že Iron Maiden novince dali velký prostor, tudíž se nejednalo o takzvaně turné na podporu nové nahrávky, z níž pak zazní ledva dva songy, jako to občas dělají jiní střelci.

To ovšem trochu předbíháme běh událostí, jelikož ještě předtím, než na scénu vyběhli legendární Britové, jala se publikum rozehřívat předkapela. Jak jsou Iron Maiden hudební bohové, tak zrovna na výběr předskokanů šťastnou ruku nemají. Naopak vládnou excelentním talentem vybírat si před sebe ty úplně nejvíc vymrdané předskupiny, což se bohužel potvrdilo i tentokrát. Chtělo by se říct, že kdyby kytarista The Raven Age nebyl synátor samotného Stevea Harrise, tak by se na takovou pozici neměli šanci dostat, ale oni Iron Maiden mají dementní předskokany vlastně vždycky, tudíž je to asi jedno.

Tak jako tak, The Raven Age byli fakt brutálně příšerní, už v půlce první písničky (!) mě to začalo mocně srát a těšil jsem se, až konečně vypadnou do hajzlu, protože i ticho by se mi líbilo víc. Šlo o brutálně tuctový a předvídatelný moderní metálek, jaký by možná čistě co do instrumentální stránky šel strávit (ale furt by nešlo si to užít), ačkoliv je mi jasné, že z desky to určitě zní jak vyměklá sračka. Korunu však tomu nasazoval zpěv. Vystajlovaný zpěvák se tam, ty vole, zatoulal snad z nějaké poprockové mrdky, tvářil se drsně jak šmirgl a pak vždycky spustil slaďoučký cajdák, z něhož možná zvlhne patnáctka bez vkusu nebo dramaturgové Óčka, ale jinak nevím, kdo by to jako poslouchal. Nikdy víc!

Setlist Iron Maiden:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. Children of the Damned
04. Tears of a Clown
05. The Red and the Black
06. The Trooper
07. Powerslave
08. Death or Glory
09. The Book of Souls
10. Hallowed Be Thy Name
11. Fear of the Dark
12. Iron Maiden
– – – – –
13. The Number of the Beast
14. Blood Brothers
15. Wasted Years

Na druhou stranu, mohlo být i hůře. Třeba o den později v Žilině se před Iron Maiden vedle The Raven Age ukázali i militantní píčové ze Sabaton, které nesnáším takovým způsobem, že kdyby se měli objevit i v Praze, tak bych zcela vážně uvažoval o prodeji lístku. Takhle stačilo přetrpět jenom (no… „jenom“) 40 minut a už se začalo schylovat k tomu hlavnímu.

Krátce před osmou se rozeznělo očekávané intro v podobě songu „Doctor, Doctor“ od UFO, po němž byla odhalena výpravná scéna ve stylu mayských ruin. Jako první se na vyvýšené rampě v zadní části pódia objevil Bruce Dickinson zahalený mlhou a započal tajemný nástup „If Eternity Should Fail“, otvíráku posledního alba. S rozjezdem skladby na pódium vtrhnul i zbytek kapely a začala heavymetalová show par excellence. Samozřejmě se může nabídnout otázka, nakolik se jedná o rutinu, když Britové hrají jeden a ten samý setlist beze změny už nevím kolik měsíců, ale přímo na místě nad tím asi nikdo nedumal a všichni jim to žrali. Iron Maiden jsou skvělí studiově a jsou skvělí i živě. Ten jejich epický heavy metal je prostě nádhera a obzvlášť ve světle koncertní megalomanie (v tomto případě však vysoce sympatické) je to kombinace, kterou si nejde neužívat.

Do celé té výpravnosti ostatně spadá i zapojení tří kytaristů, ačkoliv, ruku na srdce, klidně by to šlo uhrát i ve dvou. Však je tam také jeden vždy víc na show než na hraní a na posledních turné tuhle roli plní Janick Gers. Jeho tancování a máchání kytarou mi ovšem místy přijde až trochu nedůstojné a takové přehrávané. A také je to asi jediná věc, jež mě na samotných Iron Maiden trochu štvala. Na druhou stranu, když v některých jiných momentech všichni tři sváděli kytarové souboje, tak to vypadalo a znělo mocně.

Naopak divadélko a opičky, jaké předváděl Bruce Dickinson, ten večer jen tak mimochodem v dobré formě i hlasově, fungovaly naprosto bez problémů a celý koncert dokázaly příjemně odlehčit. A to nejen co se týče těch připravených, ale včetně evidentně improvizovaných scének jako třeba s plyšákem, který přiletěl na pódiu, anebo s  maskou opice v „Death or Glory“, již také hodil kdosi z publika. Vedle toho nechyběly i očekávaná čísla jako třeba klasické mávání britskou vlajkou při „The Trooper“ nebo velký chodící Eddie, který se tentokrát zjevil při „The Books of Souls“. Nejdříve si dal minisouboj s Janickem a posléze i s Brucem, jenž mu vyrval srdce a posléze jej zahodil do publika. Inu, jeden šťastlivec si odnesl velmi pěkný suvenýr.

V základní části setu se Iron Maiden věnovali především „The Book of Souls“, jejíž skladby (celkem šest) prokládali s dávno prověřenými hity jako „Children of the Damned“, „The Trooper“ nebo „Powerslave“. V momentě, kdy už tak trochu pominulo ono nadšení, že o kousek vedle hraje jedna z největších žánrových legend, a dostavila se taková ta koncertní letargie, jaká u delších vystoupení tu a tam přijde, to Iron Maiden opět nakopli pásmem kultovních písní, jež patří do zlatého fondu heavy metalu. Temné intro ohlásilo geniální „Hallowed Be Thy Name“, po níž následovala ultimátní hymna „Fear of the Dark“ a nakonec letitá „Iron Maiden“ z debutového alba, při níž za kapelou vyrostl obrovský nafukovací Eddie.

Následovala krátká pauzička, nicméně všem bylo jasné, že konec ještě není. Nová plachta (jen tak na okraj – ta se měnila s každou písní) s plameny, rudá světla a velký kozel v pravé části pódia ohlásily, že nemůže následovat nic jiného než „The Number of the Beast“, což ihned potvrdilo ikonické intro songu. Zbytek přídavku pak obstarala nádherná „Blood Brothers“ z fenomenální desky „Brave New World“ (trochu škoda, že toto období Iron Maiden v posledních letech až na výjimky jako tato poněkud zanedbávají) a „Wasted Years“. Někdo by asi mohl plkat, že Iron Maiden mají v portfoliu ještě slavnější, až zlidovělé skladby, které tentokrát nezazněly a s nimiž by šlo koncert uzavřít (třebas „Aces High“ nebo „Wrathchild“), ale zrovna tahle kapela má na kontě tohle výtečných věcí, že moc nelze sáhnout vedle, čili za mě to bylo v pořádku. Naopak je super, že se to občas (byť jen lehce) prostřídá… a jen tak mezi námi, zrovna „Wrathchild“ mi jako až taková palba nikdy nepřišla.

Poté už ale konec skutečně následoval. Snad jediné, co z mého pohledu nebylo úplně košer, je skutečnost, že Iron Maiden drtivou většinu svého setu odehráli za světla. Což je jednoduše dáno tím, v jakou hodinu se musí začít a hlavně skončit. S tím se moc nedá něco dělat, ale ve tmě by to mělo ještě větší grády. Jinak si ovšem nemám na co stěžovat. Zvuk byl dle mého úplně v pohodě, možná jen v některých pasážích vystoupení mohla být jedna kytara méně upozaděna, ale to je nakonec jen detail. Měl jsem lístek na stání pod pódiem a tady to znělo pohodově, takže u mě spokojenost. Co jsem ale slyšel, v jiných částech stadionu to zvukově bylo mnohem horší­… ale to se holt stává, před třemi lety byl zase sound na hovno vepředu. Jinak v kotli byla fantastická atmosféra, a dokonce se nikde kolem mě tentokrát nevyskytoval ani žádný čurák s chováním řeznického psa (když tedy pominu jednoho kořena, co smrděl potem jak čuně, haha). Já jsem si to vážně užil – snad ještě o kousek víc než posledně.

Iron Maiden


Kvelertak – Nattesferd

Kvelertak - Nattesferd

Země: Norsko
Žánr: crossover / heavy metal / black’n’roll
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Dendrofil for Yggdrasil
02. 1985
03. Nattesferd
04. Svartmesse
05. Bronsegud
06. Ondskapens galakse
07. Berserkr
08. Heksebrann
09. Nekrodamus

Hrací doba: 47:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Kvelertak ej kej ej “norský Kabáty” snad netřeba našim čtenářům obšírně představovat – severský sextet si za necelých deset let existence stihl vybudovat slušné renomé nejen ve světě, ale i v naší kotlině. Aby ne, nebezpečně nadupaný crossover rokenrolu a hardcoru, navrch řízlý blackovým bzukotem na eponymním debutu katapultoval kapelu z nuly na výsluní scény, což vyneslo i pár hezkých hudebních cen. Druhá řadovka „Meir“ pak o tři roky později jen potvrdila sílu, kterou je tahle smečka schopná do svých skladeb vložit, aniž by, snad s výjimkou „Bruanne brenn“, zaváněla lacinou hitovostí. U mě se však Kvelertak zapsali především jako výborná koncertní kapela, jejíž desky, jakkoliv výborné, jsou oproti živým vystoupením, jež kypí takovým přebytkem energie, lehkosti a hravosti, že jim lze ve faktoru pařby jen těžko konkurovat, pořád tak trochu slabý odvar.

Na této skutečnosti nic nemění ani třetí zářez v podobě letošní desky „Nattesferd“. To jsem ovšem ani neočekával. Co jsem naopak očekával po dvou albech, která ve své podstatě nebyla až tak zásadně odlišná, byla změna, protože do třetice všeho dobrého a zlého by bezstarostný a hravý mix přece jen mohl ztrácet dech. A nutno říct, že úkrok stranou je slyšitelný na první poslech – v duchu klipovky „1985“ se Kvelertak vydali o třicet let nazpět přímo do minulosti. Norové po svém zpracovávají rockové hvězdy té doby, proto se v na albu setkáte tu s ozvěnou Judas Priest, tu s reminiscencí Van Halen, Kiss, Black Sabbath či některé z řady dalších, s nimiž se váže i charakteristické nazvučení. Ostré hrany jednotlivých nástrojů vzaly za své stejně jako Kurt Ballou z produkce, kterou si kapela za dozoru Nicka Terryho tentokrát obstarávala sama. Zvuk se přesunul od nabroušeného hardcore punku o nějakých třicet let nazpět – otupené výšky kytar, zvýrazněné basové linky a celý výsledek rozmáznutý lahví skotské (sami si doplňte, zda obsahem či formou) jak zákon káže. Navzdory ostentativnímu odfláknutí, špinavosti a přehulenosti (nebo spíš právě proto) však produkce z tvrdosti a přirozenosti neslevila, pročež jsou skladby stále docela (ne)slušná tancovačka. Jen řízný candrbál vystřídaly rockové hymny a neřízená pařba v garáži.

Stručně řečeno je „Nattesferd“ retro jako řemen, nicméně je to tvrzení až příliš zkratkovité. Svůj cit pro používání již tisíckrát slyšeného ve zcela nových konotacích a za příměsi svého charakteristického rukopisu neztratili Kvelertak ani tentokrát a díky delší stopáži písniček (jichž je tentokrát pouze devět) se otevřel větší prostor pro jednotlivé kytarové linky, což je zároveň pozitivum i úskalí. Trojice kytar se skvěle doplňuje a výsledkem jsou bohaté kompozice, u nichž se člověk obvykle nenudí. Záběr kapely zůstává stále dost široký a Kvelertak ví, kdy přitvrdit na pilu, aby se to stadiónové halekání (v případě Erlenda Hjelvika spíš řvaní) nepřejedlo. Ne vždy se to ale daří tak, jak bych si představoval, a místy nahrávka nebezpečně zavání stereotypem a opakováním. Tomu nahrává i skutečnost, že na rozdíl od „Meir“ je deska mnohem vyrovnanější a okaté hitovosti se vyhýbá, takže silnější skladby drží vysokou laťku, kterou nic nepřečnívá, pouze jí některé songy místy nestačí.

S tím souvisí i skutečnost, že „Nattesferd“ zdaleka nefunguje na první dobrou. Zabralo mi několik poslechů, než jsem se do fošny dostal, a našel momenty, jež stojí za poslech – celkový feeling a zvuk je skutečně dost odlišný a pro kapelu typická nadsázka se tentokrát projevuje trochu jinak a jinde, než je na předešlých počinech zvykem. Obecně bych se nebál říct, že je album mnohem více vyzrálé a uváženější než jeho předchůdci (alespoň do chvíle, než člověk začne ládovat ujeté texty do překladače). Díky důrazu na tradiční heavy metal a rokenrol působí v dnešní době trochu usedle a fotrovsky, nevytahuje svoje trumfy na požádání a člověk si je zkrátka musí najít sám… čímž mě kapela takové pověsti upřímně překvapila.

I přes pár unavenějších částí mě ale placka baví, a ačkoliv vítězí spíš skladby kratší a energičtější, snad v každé se najde pasáž, která za to stojí. Hymnická „1985“ je jako dělaná na velká pódia, „Svartmesse“ zase šlape jako švýcarské hodinky. Následující „Bronsegud“ je zhmotněnou vidinou kotle a závěrečná houpavá „Nekrodamus“ (Zombie Nostradamus? To jako vážně?) je výbornou tečkou. Na druhou stranu, kdyby tahle deska shodila nějakých deset minut stopáže, rozhodně by to přidalo na intenzitě a zredukovalo objem vaty takřka na nulu. „Ondskapens galakse“ působí vůči ostatním songům snad až příliš fádně, titulka „Nattesferd“ zase zbytečně genericky, jednoduše… a nemám zrovna potřebu poslouchat něco, co jsem v podání Kvelertak slyšel bezmála stokrát. Ani devítiminutový moloch „Heksebrann“ si v mých uších svoji délku obhájit nedokázal, jakkoliv světlé momenty rozhodně má – ženský zpěv doplňující v refrénu Hjelvika je příjemné zpestření a střední část je skvělá.

Kvelertak

Závěr? Chtělo by se mi říct, že „Nattesferd“ je bezchybné noční dobrodružství, a tím to uzavřít, nicméně závěr předchozího odstavce mi to trochu kazí. Podstatné však je, že Kvelertak nezůstali dřepět na jednom místě a svůj typický rukopis posunuli do trochu jiných vod, přičemž se zvládli vyhnout zbytečnému opakování sebe sama – snad jen s výjimkou titulní skladby. Celek je na jedné straně svébytným dílem, na straně druhé pak fešným tributem 80. létům a jejich hudbě – byť tak trochu na steroidech – aniž by si obě tyto charakteristiky odporovaly. Deskou prolíná přirozenost, uvěřitelnost a uvolněnost, a i když mě „Nattesferd“ na prdel zdaleka neposadilo, poslouchá se příjemně a coby svižný podmaz pro takřka jakoukoliv činnost vyžadující energii mě baví. Nehledě na to, že pokud bych měl vyjmenovat kapely, z jejichž alb prýští nakažlivá radost ze samotného hraní, Kvelertak bych musel po zkušenosti s touhle nahrávkou zmínit alespoň dvakrát.


Druhý pohled (Kaša):

Asi netřeba připomínat, že krom debutu je třetí album tím nejdůležitějším albem pro kariéru dané kapely. Právě s třetím albem se obecně usuzuje, zda má skupina potenciál na to, aby fungovala dál, v ideálním případě dokázala přerůst zástupy svých souputníků a úspěšně vyčnívala z davu, což by měl být cíl pro každou hudební partu. Být rozpoznatelný a najít si svůj ksicht. Cesta posluchačů k jejich tvorbě pak bude mnohem jednodušší. Pro norskou pětici Kvelertak byl v tomto ohledu debut „Kvelertak“ velmi úspěšným počinem. Komerčně se jednalo o trefu do černého, a přestože se z hudebního hlediska jednalo o takový pomalejší hardcore, jenž se občas zamíchal s blackovou špinavostí, tak se o Kvelertak začalo dost mluvit.

Druhé „Meir“ bylo pořád dost silné album, a i když jsem jej v době vydání lehce nadhodnotil, tak v kontextu trojlístku alb, jejž letos doplnila novinka „Nattesferd“, je to placka, která se nijak neztrácí. A totéž platí vlastně i aktuální placce. Otázka, jestli „Nattersferd“ na své předchůdce navázalo, je částečně zodpovězena. Nijak nevybočuje z cesty vyšlapané předchozími alby, a dokonce se odvážilo k nějakému tomu kroku do strany a vydat se na území ne zcela probádané. Mám tím na mysli hlavně roztahanou „Heksebrann“, která si vzala něco málo z tvorby sedmdesátkových rockových skupin, a přestože Kvelertak ponechali výsledku současný a svěží vzhled, tak je to jeden z momentů, při němž mi spadla brada.

Úvodní „Dendrofil for Yggdrasil“ naproti tomu láká svým silným blackovým feelingem, z nějž Kvelertak neuhnou až do konce její hrací doby. Další skladby už jsou podstatně méně ostré a pro neznalého posluchače méně odpudivé, takže se připravte na hitovky „1895“, titulní pecku, která šlape znamenitě, nebo pomalejší skoro-baladu „Ondskapens galakse“. Je fajn, že se stopáž opět zastavila někde na hranici klasické tři čtvrtě hodinky, protože je to tak akorát, aby nezačalo „Nattesferd“ jako celek nudit. Ke cti Kvelertak slouží i to, že mimo slabší „Svartmesse“ je jejich třetí počin vyrovnaný a zábavný, takže ve své podstatě je vše tak, jak má být.

Kvelertak - Nattesferd

Není to už taková prdel a šok, jako byl svého času eponymní debut, ale to ubírá „Nattesferd“ jen malou část kreditu. Za mě příjemná nahrávka, která splnila veškerá moje očekávání, a co je hlavní, tak navázala na dvojici povedených předchůdců. V tomto tedy Kvelertak svou misi jménem „třetí album“ splnili na jedničku a nenechávají nikoho na pochybách, že by jejich dosavadní zlaté vavříny neměly být výsledkem jejich vlastní píle a schopností složit dobrou desku.


Black Sabbath – The End

Black Sabbath – The End
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 20.1.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Season of the Dead
02. Cry All Night
03. Take Me Home
04. Isolated Man
05. God Is Dead? [live]
06. Under the Sun [live]
07. End of the Beginning [live]
08. Age of Reason [live]

Hrací doba: 54:18

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před třemi lety britská legenda Black Sabbath vydala své devatenácté studiové album „13“, označil jsem jej v dobové recenzi za zklamání. A obdobně na něj nahlížím i nyní, ačkoli dnes už si říkám, že Black Sabbath svým fanouškům přinesli přesně to, co všichni čekali. Přeci jen, věřit po těch dekádách čekání na plnohodnotný albový reunion té nejslavnější sestavy v něco víc než jen v sázku na jistotu, jež sice připomíná legendární opusy, ovšem dívá se na ně z hodně bezpečné dálky, byla bláhovost. Black Sabbath tehdy nahráli kolekci songů, která měla své mouchy, ale která se dala poslouchat a držela si poznávací znamení, díky nimž se pánové dostali do pozice, jež z nich činí nejvlivnější kapelu v dějinách tvrdé hudby.

Úspěch „13“ byl zjevný, kapela vyrazila na dlouhé turné, a přestože už nikdo v další placku nevěřil, byl to Ozzy Osbourne, jenž koncem roku 2014 hrdě oznamoval plány natočit ještě jednu desku a vyjet na úplně poslední turné, jímž by se Black Sabbath se svými uctívači pořádně rozloučili. Jako by trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler (o absenci Billa Warda již byly napsány stohy papíru, takže to nechám být) chtěla dohnat to, co v průběhu uplynulých tří dekád nestihla. Bohužel se věk zastavit nedá, a protože natáčení a skládání alba je běh na dlouhou trať, tak z tohoto nakonec sešlo. Ozzy tedy své prohlášení poupravil a z plnohodnotné desky tady máme EP „The End“, které kapela pro své fanoušky připravila právě při příležitosti rozlučkového turné, na jehož zastávkách je toto minialbum taky k sehnání.

Nepříjemné zjištění je, že po nahlédnutí za oponu „The End“ musí neznalý posluchač přijmout fakt, že to je vlastně jen kolekce zbytků z posledního alba doplněná několika živými verzemi písní zahraných během předchozího turné. Což o to, vysypat na samém sklonku kariéry šuplíky a vydat mezi fanoušky poslední zbytky hotových kompozic není ve své podstatě špatný nápad, zvlášť když se jedná o takovou instituci, jíž Black Sabbath bezesporu jsou, ovšem má to jeden podstatný háček. Problém totiž je, že ty vály nejsou žádná sláva a „The End“ jako celek není žádná pecka, bez níž bych si závěr kariéry Black Sabbath nedokázal představit.

Když se totiž Ozzy, Tony Iommi a Geezer Butler ve společenství Ricka Rubina rozhodovali, které z natočených písní se na předchozí placku nevejdou, tak vybrali vcelku oprávněně právě tuto čtveřici, protože ať hledám, jak hledám, tak neobsahuje nic zásadního, čím by mě měly jednotlivé songy vyloženě zaujmout a nedat mi spát. Jediným opravdu překvapivým zjištěním je tak pro mne fakt, že Black Sabbath při poslední studiové seanci nahráli dohromady zhruba hodinu a tři čtvrtě materiálu a ten tvůrčí přetlak je v jejich věku vážně obdivuhodný. Aby taky ne, když mají v sestavě riffmajstra Tonyho Iommiho, jenž ty kytarové motivy sype z rukávu na počkání. A v tom je možná ta chyba, protože kvantita tenkrát zvítězila nad kvalitou a „The End“ to odskákalo tím, že na něm skončily jen ty zbytky, jež minule nebyly dost dobré.

Black Sabbath

Z prvních čtyř písní, které stejně jako vše na „13“ nabouchal Brad WilkRage Against the Machine, se mi vyloženě zalíbila jen druhá „Cry All Night“. Riff Tonyho Iommiho je pěkně surový a jeho ostrost je zvýrazněná použitým efektem. Ozzy zpívá spíš v nižších polohách a povedený refrén nemůže nikoho urazit. Poklidná pasáž ve středu hrací doby této skladby je možná zbytečně navíc, protože kazí dobře rozjetou atmosféru valivé kytary, ale rozhodně je tato píseň nejsilnějším momentem, jejž jsem si z poslechu „The End“ odnesl. Nechápejte to tak, že ten zbytek se nedá vůbec poslouchat, protože dobré momenty v sobě skrývají všechny kompozice, ale musím zdůraznit, že se jedná jen o úseky či jednotlivé motivy.

Na úvodní „Season of the Dead“ je to ponurá a zatěžkaná atmosféra Iommiho kytary a Ozzyho neklidného vokálu, ale tyto nosné prvky se někdy v polovině hrací doby začnou zajídat, protože „Season of the Dead“ se se svou délkou natáhla až za hranici sedmi minut, což je na její jednoduchost moc. Přestože představuje totéž, s čím Black Sabbath přišli v několika delších písních z „13“, tak o kvalitách singlové „God Is Dead?“ či „End of the Beginning“ si může dát jen zdát. Třetí „Take Me Home“ je ze všech nových songů nejmelodičtější a nejméně depresivní položkou a rozhodně jsem nečekal akustickou kytaru místo pořádného sóla, ale jako celek se strašně táhne a bez nápadu spěje k očekávanému konci. Po poslechu zejména této písně mi bylo ihned jasné, proč se na „13“ nevlezla. Skvělá Butlerova basa ji však tvrdí náramně, o tom žádná. No, a konečně „Isolated Man“ už jen prodlužuje stopáž a nebýt vokálního efektu, kterým Ozzy rozjasnil svůj vokál, tak nevím, co bych o této nezáživné kompozici měl říct.

Druhá polovina „The End“ pak připomíná jen takový nutný bonus, protože se jedná o čtyři písně v živém provedení, kdy se při výběru tahalo ve třech případech z poslední placky a v jednom případě se sáhlo ke klasice „Under the Sun“„Vol. 4“. Jako kdyby pánové chtěli prohloubit ten rozdíl mezi kvalitou opravdové klasiky a novými skladbami, protože ta vzdálenost je na první poslech markantní. Abych pravdu řekl, tak tuhle „živou“ část EP jsem ani jednou nedoposlouchal do konce na jeden zátah, protože nevím, proč bych něco takového měl dělat, když lepších živáků mají Black Sabbath na kontě hned několik.

Já vím, že možná působím až příliš kriticky ke klasice, na niž se nesahá, protože jsou to prostě Black Sabbath, ale nalijme si čistého vína; „The End“ je počin, bez něhož by se dalo obejít. A to říkám jako člověk, který má Black Sabbath vážně rád, ačkoli se nijak netajím tím, že při ukojení choutek po hudbě této britské legendy mnohem častěji sáhnu po albech s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu či po „Headless Cross“ s Tonym Martinem. Tím nechci snižovat nesporný historický kredit a kvality starých alb s Ozzym, jen mi už dlouhá léta sedí víc melodičtější a plnější forma tvorby těchto britských klasiků.

Black Sabbath

Zbytečná položka v diskografii Black Sabbath? Za mě rozhodně ano. Pro fanoušky, kteří mají rádi ve sbírce všechno, co na sobě nese jméno Black Sabbath, je tahle záležitost určitě povinností a svůj smysl má, ale já osobně si nedokážu představit, že někdy nastane moment, kdy si „The End“ pustím dobrovolně, abych ukojil svou žízeň po hudbě této legendy s Ozzym u mikrofonu. Na to tady už navždy zůstanou jiné opusy z počátků kariéry kapely.


Deathless Legacy – The Gathering

Deathless Legacy - The Gathering
Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. The Gathering
02. Circus of the Freaks
03. Phantom Manor
04. Baal
05. Wolfgirl
06. Tiamat
07. The Tomb
08. The Graveyard
09. The Dove Has Died
10. Smash Your Idols
11. Skeleton Swing

Hrací doba: 50:18

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Italská hororově heavymetalová parta Deathless Legacy vznikla už před deseti lety, v roce 2006, nikoliv však jako regulérní skupina. Původní jméno formace znělo jen Deathless, jehož výslovnost by vám mohla připomínat něco jiného italského a heavymetalového. Jasně – Death SS. Deathless totiž původně byli jen tributní kapelou tomuhle metalovému kultu z Apeninského poloostrova, přičemž ono jméno jim prý vymyslel sám Steve Sylvester, hlavní postava Death SS.

I navzdory posvěcení od samotného Sylvestera je to ale prozatím nuda. Jasně, dělat revival Death SS je určitě důstojnější než dělat agro revival Michala Davida, ale furt je to podle mě o ničem. To samé si nejspíš nakonec uvědomili i samotní Deathless. Za z mého pohledu opravdu zásadní lze tedy považovat až rok 2013, kdy si Italové prodloužili název na Deathless Legacy a vrhli se na původní tvorbu, jejímž prvním výsledkem byl debut „Rise from the Grave“ vydaný na přelomu let 2013 a 2014. A tím už se vlastně pomalu dostáváme do současnosti. V mezičase od debutu Deathless Legacy obohatili svou sestavu o hráče na klávesy, stihli si zahrát na slavném Wacken Open Air a také si připravili druhou řadovou desku „The Gathering“, jež oficiálně vyjde koncem února…

Vzhledem k tomu, čím byli Deathless Legacy původně, vás asi nepřekvapí, že ten vliv jejich nestorů tam je pořád trochu cítit i v té vlastní tvorbě. A tím vlastně nemám na mysli jen muziku, nýbrž i vizuální stránku, jelikož Deathless Legacy od svých učitelů převzali i takovou tu béčkově hororovou stylizaci. V jedné věci se ovšem tahle kapela od Death SS přece jenom citelně liší – vokálem. Zpěv má totiž v Deathless Legacy na starosti holka. Ta si říká Steva La Cinghiala a právě ona je jen tak mimochodem jednou z hlavních předností „The Gathering“. Nemusíte se bát žádné nafintěné princezny v šatičkách s pseudo-operním krákoráním. Steva totiž sází na zemitější projev, což je super. Zazpívat čistě sice určitě umí a také to nejednou ukáže, ale stejně tak zvládne i ten pověstný rockový chraplák a za to palec nahoru.

Hudebně se o žádnou originální hostinu nejedná – čekejte chytlavý heavy metal s hororovou tématikou pocukrovaný teatrálními klávesami. U spousty momentů na „The Gathering“ jsem si říkal (a nepochybuju o tom, že něco takového napadne i vás, pokud si to pustíte) něco v tom, že tohle už jsem přece někde slyšel. A nutno dodat, že takových chvilek na desce není zas až tak málo. Jakkoliv ale tohle nezní moc chvályhodně, ve finále to zas až tak moc nevadí…

Proč? Inu, je to vcelku jednoduché – před chvíli jsem řekl, že je ten heavy metal v podání Deathless Legacy chytlavý a právě v tom to vězí. To album prostě šlape takovým způsobem, že i když víte, že je to fest neoriginální, že se Italové inspirují tuhle nebo támhle a že je to mnohdy klišé jako hrom, tak se prostě bavíte. Jasně, žádný hluboký zážitek z toho nevypáčíte ani heverem, a pokud po něčem takovém toužíte, pak jste u „The Gathering“ samozřejmě bez šance, ale když k tomu člověk přistoupí s tím, že se chce bavit a nic moc neřešit u nenáročné muziky, jež ovšem není nenáročná až takovým způsobem, aby to zavánělo demencí a uráželo to váš vytříbený intelekt, pak jste, nebojím se říct, na správné adrese.

Přesně takové totiž „The Gathering“ je – nenáročná, avšak ne blbá pohodovka, které sice chybí vyšší umělecké ambice, ale zábavnost jí prostě upírat nelze. Svým způsobem jsou Deathless Legacy tak klišovití, až je to vlastně docela příjemné. Nicméně, když Italové vybalí takové hitovky jako „Baal“, „Wolfgirl“, „Circus of the Freaks“ (ten refrén má švih), „Phantom Manor“ nebo „The Dove Has Died“, tak tu neoriginalitu klidně člověk hodí za hlavu. Určitě se napříč nahrávkou najde několik pasáží, které bych si klidně odpustil (a to i v těch právě jmenovaných písničkách), ale naštěstí to nic není zas až tak zásadního, aby se to nedalo přežít. S jedinou výjimkou, již reprezentuje „Skeleton Swing“, což měla být, předpokládám, asi něco jako srandička na závěr, ale vzhledem k předchozímu vývoji „The Gathering“ to působí jak pěst na oko a tu nechutnou rozjuchanost tohohle songu považuji za regulérní přešlap.

Deathless Legacy

Ani náznakem nechci tvrdit, že je „The Gathering“ nějakým skvělým albem, bez jehož poslechu byste nemohli žít. Není – ani omylem ne. Když to necháte plavat, o nic zásadního vlastně nepřijdete. Když si to ale pustíte, dostanete vcelku sympatickou zábavu na několik příjemných poslechů, která si na nic nehraje, a přitom to pořád není kravina, jež by z posluchačů dělala voly. A rozhodně to bude smysluplněji strávený čas než poslech hovadin typu Sabaton.


Trivium – Silence in the Snow

Trivium - Silence in the Snow
Země: USA
Žánr: alternative / heavy metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Roadrunner Records

Hrací doba: 43:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli si o hudbě, kterou v posledních letech američtí Trivium vypustili do světa, myslím svoje, tak jim nemůžu upřít fakt, že jejich poslední alba jsou vše, jen ne sázka na jistotu. Tou jistotou myslím jejich asi nejceněnější alba „The Crusade“ a „Shogun“. Ta totiž Matt Heafy a jeho parta dosud nepřekonala a mohla by se k nim vracet a umlčet tak všechny, kterým poslední dvě placky nevoní, protože „In Waves“ bylo ve všech ohledech krokem zpátky a „Vengeance Falls“ přes znatelný posun směrem k melodickému metalu skončilo tak nějak na půli cesty k zamýšlenému cíli.

„Silence in the Snow“ už s předstihem slibovalo definitivní odklon od vyřvávaných vokálů a stalo se tak ihned po svém vydání s přehledem nejmelodičtějším počinem Trivium, které si z předchozích placek ponechává pouze instrumentální zručnost kytarové dvojice ve složení Matt Heafy a Corey Beaulieu, jejichž souhra je i v takto melodicky laděném materiálu, který byl údajně inspirován tvorbou Iron Maiden a Dio, jedním z nejsvětlejších momentů na desce jako takové.

Co se hudby samotné týče, tak už to taková sláva není a novinka je jedním z nejslabších momentů diskografie zámořských hvězdiček. Uznávám však, že se mi líbí příklon Heafyho k melodičtějším zpěvným plochám, protože když se nesnaží tlačit na pilu, s tím nasazením to nepřehání a drží se v intencích plnokrevně přirozeného vokálu, tak s tímto nemám žádný problém. Bohužel se nejpozději od třetí „Blind Leading the Blind“ deska hudebně přehoupne do kolovrátkového režimu a zní to jako generátor náhodných písní podle stejného návodu, což ani ta vyzdvihovaná instrumentální vytříbenost na všech frontách, kdy tentokrát Trivium na bicí doprovází jejich technik Mat Madiro, výsledek nezachrání.

„Silence in the Snow“ se snaží tvářit jako nejambicióznější počin v kariéře Trivium, ale jediným opravdu zajímavým momentem je intro „Snøfall“ z pera Ihsahna a navazující titulka „Silence in the Snow“, přičemž obě dvě spojuje obdobný melodický prvek, který se povedl. Z dalších skladeb se dá snést ještě „The Ghost That’s Haunting You“ a závěrečná „Breathe in the Flames“, přičemž v obou případech za to může hlavně silná nosná melodie ve vokálním projevu Heafyho, což je na album o 40 minutách zoufale málo.

Ten zbytek je prázdný až běda, takže vyslechnout desku na jeden zátah se pro mě stalo nakonec větším oříškem, než jsem si byl zprvu ochotný připustit. Jmenovat celou šestku slabých skladeb je zbytečné, takže musí stačit, že vyberu průhlednou hitovku „Blind Leading the Blind“ a uchcávačku jménem „Until the World Goes Cold“, které jsou tím nejhorším a nejnaivnějším, co lze na „Silence in the Snow“ najít.

Svým způsobem uznávám Trivium za to, že se snaží vyvíjet a své desky nějakým způsobem stáčet, aby jako umělci nestáli na jednom místě, což je chvályhodné, ale z výsledku mám opět takový pocit nucené a násilné změny, která prostě nefunguje. Slabé kompoziční zázemí tak sráží snahu Trivium na „Silence in the Snow“ až do míst, kde není zase tak daleko k Black Veil Brides, což je až smutné…


Saxon – Battering Ram

Saxon - Battering Ram
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 16.10.2015
Label: UDR Music

Hrací doba: 50:17

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když britští harcovníci Saxon oznámili vydání svého již 21. studiového počinu, který nese jméno „Battering Ram“, řekl bych, že to nebylo pro nikoho nikterak zásadní překvapení. Tato legenda NWOBHM se totiž stejně jako Motörhead nenechává mladšími spolky nijak zastrašit a ani ve svém pokročilém věku se nebojí sypat placky z rukávu se sympatickým dvouletým odstupem, a přitom si ponechává vysoký standard, který je pro Saxon v aktuálním tisíciletí zcela typický. „Battering Ram“ je snad ve všech ohledech tou úplně nejmíň překvapivou deskou, kterou si letošní podzim pro příznivce metalové hudby nachystal, a přesto nelze říct, že by to byla jen prachobyčejná rutina, kterou tato legenda nahrála jen proto, že se po ní očekává, a po níž za dva týdny neštěkne pes.

Saxon naplnili očekávání jak co do hudební náplně, která je oproti minulému „Sacrifice“ více kytarová a na poměry Saxon tvrdší, a stejně tak co do technického zpracování, protože Andy Sneap podepsaný pod finálním zvukem je zárukou dobré práce. „Sacrifice“ bylo méně ortodoxní heavy metalové a stáčelo se místy k poctivému rock’n’rollu, ovšem to je jen kosmetická poznámka, protože na výsledku se vlastně nic nemění. I přes zjevnou sázku na jistotu, pokud se tomu tak dá říct, si totiž nemohu pomoci, ale moderní podoba SaxonBiffem v čele mě pořád baví. Není to již taková pecka, jako bylo svého času „Lionheart“, s nímž Saxon nakopli můj zájem o jejich hudbu, ale přesto je radost „Battering Ram“ poslouchat.

„Battering Ram“ se skládá z desítky poctivých metalových hymen v rychlejším ražení, které si díky kytarovému rukopisu a zejména díky skvělému hlasu Biffa Byforda, jenž zní velmi vitálně, ponechávají svůj vlastní ksicht a je radost poslouchat bandu páprdů, kteří tu svoji káru táhnou již takřka čtyřicet let, jak dobře jim to šlape. Úvodní nářezová „Battering Ram“ by neměla nechat na pochybách nikoho, kdo již v Saxon nevěří, protože pánové stále umí. První polovina alba mi přijde malinko utahanější, nicméně proti epicky vyznívající „Queen of Hearts“ a rychlejší „Destroyer“ nelze nic namítat.

To v druhé polovině se Saxon občas zvednou i nad úroveň svých posledních počinů, za což vděčí svižné „Stand Your Ground“, která je pro mě top momentem celé desky, a „Top of the World”, jež klame ostrým rozjezdem a oproti zbytku je příjemně odlehčená a melodičtěji orientovaná. Případnou výtku bych směřoval směrem k méně výrazné „Hard and Fast“, klasické zatěžkanosti „The Devil’s Footprint“ a závěrečné „Kingdom of the Cross“, která se snažila navodit pocit velkolepého závěru, ovšem nedaří se jí vzbudit patřičné emoce. Takhle zůstává slabším finále po jinak zdařilé nahrávce, jež dostává velikosti jména, které ji zaštiťuje.

Nebudu to protahovat, protože je jasné, že Saxon pořád umí. Kdybychom neustoupili z číselné hodnotící stupnice, tak bych sáhl po slušné sedmičce, která tak akorát vystihuje to, kde aktuálně Saxon jsou. Na poměry žánru nadstandard, kterému se většina scény dívá na záda, ovšem taková pecka, která by se dokázala srovnat s klenoty diskografie těchto ostrovanů, to už není.