 |
| Země: Francie Žánr: death metal / deathcore Datum vydání: 7.4.2014 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 4/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Někdy před sedmi lety jsem se zamiloval do death metalu. Bylo to díky Gorefest a jejich rozlučkovému počinu “Rise to Ruin”. Od té doby jsem měl death metal za svůj nejoblíbenější žánr a s úžasem jsem několik let zjišťoval, kam až se s ním dá zajít. Možná nejvíce mě pak bavily kapely, které spojily sílu death metalu s energií hardcoru – jednoduše vzaly smrtící kov jako základ a do něj rozsypaly nějaké ty halekavé refrény a stále stejné chytlavé riffy. Tato úchylka, chce se mi říci, mě sice rychle přešla, ale nedávno jsem si na ni vzpomněl. Bylo to ve spojitosti s debutovým albem francouzské skupiny Heboïdophrenie, ze které jsem v prvních posleších měl přesně takový dojem: že nejde o deathcore, nýbrž o míšení death metalu s hardcorem ještě na základnější úrovni. S určitým odstupem však poznávám, že je to trochu jinak, a o tom vám nyní budu vyprávět.
“Origin of Madness”, jak se debutový počin Heboïdophrenie jmenuje, se totiž vyznačuje jiným druhem spojení. Pokud se v něm budete rýpat, víc než průměrnou death metalovou desku nenaleznete. Vážně, nic tu není. O něco zajímavější je to však jen při letmém poslechu. Těžko si tento jev vysvětlit, ale ve chvíli kdy “Origin of Madness” hraje jen tak tiše v pozadí, pocítíte rázem jeho -corovou podstatu (první polovinu slovíčka vynechávám záměrně, neb o ní tu nejde). Jinými slovy, dokud “Origin of Madness” nevnímáte, máte z něj dojem docela pěkně odsýpající desky. Když se ovšem zaměříte na detaily, už to tak slavné nebude.
Vyjma intra, jež tvoří půlminuta ruchu na pozadí dívčího jekotu (jaká to nápaditost), je deska jeden monotónní kolotoč. Střídáme zasekávané kytary s kytarami složitějšími (byť ne o moc), špatně slyšitelnou basu s basou neslyšitelnou a dvě tempa v podání bicích: rychlý náklep a pomalejší “vyťukávání”. Zatímco bicí mohu kritizovat jen relativně málo, neboť v materiálu, který na “Origin of Madness” uslyšíme, ostatně nic jiného provádět nelze a navíc několik zajímavých momentů, v nichž bicí hrají velkou roli, uslyšíme, s kytarami je to jinak. Oba kytaristi mají na Encyclopaedia Metallum označení “lead”, tedy označení běžně používané pro sólové kytaristy. Těch chvil, kdy by si však alespoň jeden z nich toto označení zasloužil, není mnoho. Nedávno jsem tu kritizoval jiné nováčky Vile Regression za to, že ve svém technickém pojetí death metalu pozapomněli na to trošku zapamatovatelnosti, kterou deska mít potřebuje. Jak rád nyní vzpomínám alespoň na tu techničnost, která zde bolestivě chybí. Kytary jsou jednoduše tak mdlé, jak jen to ještě na úrovni poslouchatelnosti jde.
Je tak trošku ironií, že čest kapely zachraňuje ten poslední, od koho byste to čekali. Zpěv je to, co na žánrově spřízněných počinech kritizuji nejčastěji. Dokonce si nevybavuji, kdy jsem ho naposledy nekritizoval. Přesto je zde pán jménem …W…, který svým projevem alespoň v malé míře rozjasní tu šeď alba. Většinu času si jede typický death metalový murmur, umí však přejít i do vyšších poloh a ve správné chvíli nasadí všemu korunu správným prasečím zakvílením. Možná i díky tomu jsem si tak vzpomněl na českou partu Poppy Seed Grinder a jejich basáka/vokalistu Rastislava z období poslední desky “Humanophobia”.
Pojďme se podívat na těch pár zajímavých momentů, jež na “Origin of Madness” nalezneme. Čtvrtá “Decay” je postavena okolo povedeného motivu, který se bohužel jen krátce objeví v její druhé minutě. V “Rotten” nalezneme první kytarové sólo, a ačkoli jde o zpříjemnění poslechu, k zázrakům je ještě cesta daleká. V osmé “Death to All” (zajímavé momenty jsou rozmístěny ob skladbu, asi aby kapela šetřila nápady) zase vynikne chvíle, kdy kytary utichnou a na pár vteřin dostanou prostor bicí. A tak první opravdu hodně povedený materiál přijde až v předposlední “Cadaver”, která je ze všech skladeb nejdelší a taky je v ní nahromaděno nejvíce nápadů. Kromě dobrého závěru skladby, který by fungoval i jako solidní závěr desky, čemuž brání následné outro, se skladba blýskne i sólem hostujícího Nicolase Albernyho z Gorod. Gorod jsou bez debat kapela na jiné úrovni, a tak i Albernyho sólo učiní z “Cadaver” mnohem lepší skladbu, bohužel jen velice krátce. Úroveň techničnosti nasazenou Albernym si pak udrží i instrumentální outro, které ukazuje, že kapela hrát umí, když se jí chce.
V minulých odstavcích jsem album kritizoval a rozhodně nyní nenastává moment, kdy řeknu, že si to vlastně nezaslouží. Nerad bych však zakončil recenzi a zanechal ve čtenáři dojem, že je “Origin of Madness” ta nejslabší deska na světě, to rozhodně není pravda. Ukazuje se však, že je přinejmenším nezajímavá. Ten nádech hardcoru, na němž jsem vystavěl úvod, na ní opravdu je, jenže je to jako s obsahem jablek v jablečném džusu. Myslíte si, že tam je, jenže ve skutečnosti je ho jen velmi malé množství, a váš dojem byl tak spíše iluzorní. A to co zbývá, byste pít nechtěli. Heboïdophrenii tak hodnotím lehce pod průměr. Žádný průser, ale také žádný důvod poslouchat ji znova.