Britští Hecate Enthroned nahráli nové album „Embrace of the Godless Aeon“, které vyjde 25. ledna na CD a vinylu u M-Theory Audio. Jako host se něm v pár skladbách objeví Sarah Jezebel Deva a níže naleznete teaser. První celá skladba bude zveřejněna 7. prosince.
Archiv štítku: Hecate Enthroned
Hecate Enthroned – Virulent Rapture
 |
| Země: Velká Británie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 25.11.2013 Label: Crank Music Group Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Myslím, že se se mnou nikdo nebude hádat, když prohlásím, že Hecate Enthroned rozhodně nepatří k extrémně populárním kapelám. Nezasvěcený člověk je prostě tak nějak registruje, ví, že existují, ale tím to asi končí. Pro toho samého nezasvěcence tak bude možná trochu šok, když zjistí, že Hecate Enthroned příští rok oslaví rovných dvacet let existence pod současným jménem (pod tím původním se totiž dali dohromady už roku 1993 – to to letí). Asi tedy není sporu o tom, že to nejsou žádní mlíčňáci, ale naopak zkušení muzikanti s hromadou muziky za sebou. I když… včetně toho současného je to pouhých pět řadových alb, přičemž novinka “Virulent Rapture” navazuje na počin “Redimus” až dlouhých deset let od jeho vydání, takže je to spíš taková menší hromádka než opravdová hromada. Člověk neznalý předchozí tvorby se tedy může sotva čeho chytit, protože při takovéhle konstelaci vstupních podmínek jde od “Virulent Rapture” čekat opravdu všechno, takže se na to pojďme podívat trochu podrobněji.
Odpověď na otázku, co Hecate Enthroned hrají za muziku, je velmi prostá – je to dost starosvětský symfonický black metal s trochou toho koření v podobě krapet death metalových riffů, ale jinak jde o vážně klasický materiál se vším, co k němu patří, a pozdní devadesátky jsou odtud cítit na sto honů. Hecate Enthroned vykreslují rozmáchlé epické plochy, snaží se vytvářet atmosféru a to death metalové riffování na to navazuje kupodivu docela přirozeně. Je sice pravda, že ty největší hoblovačky se mi z celého alba pozdávají asi nejméně, ale na druhou stranu se zase musí nechat, že špatné určitě nejsou, materiálu to přidává na dynamice, a když se takový menší příval překlopí do nějaké té melodické a epické pasáže, je to docela paráda.
Ano, paráda. Hecate Enthroned se totiž pochlapili a přišli s deskou, která má k nějakému odpadu zatraceně daleko. Je to takové příjemné, melodické, relativně chytré, moc dobře se to poslouchá a obsahuje to dost dobrých nápadů na to, aby se člověk nenudil celých pětapadesát minut. A když už je řeč o nápadech, sem tam se vyloupne takový, který bych se nebál označit za vyloženě skvělý. Hodně se mi líbí způsob, jakým deska graduje. Začátek je takový oukej, ale žádný velký zázrak, ovšem už s třetí “Abyssal March” si člověk začíná říkat, že je to vlastně zatraceně podařený kus muziky, a tento pocit naplno exploduje hned v následující “Plagued by Black Death”. Její rozjezd je skvělý, závěr pak vyloženě skvostný a i to, že jsem si skladbu oblíbil hned s prvním poslechem, o něčem svědčí. Mezi dalšími skladbami se najdou jak silné, tak trochu slabší, ale i když se zrovna úplně nezelení, kapela posluchače různými drobnostmi a konkrétními pasážemi neustále ujišťuje o tom, že “Virulent Rapture” má i nadále co nabídnout. A toto opatrné ujišťování pak vrcholí v samém závěru alba. Parádní akustická “Immateria” totiž otevírá půdu pro druhý vrchol desky – “Paths of Silence”, která celé album velice vkusně uzavírá.
Rozebírat tu nějak do hloubky, co a jak který nástroj hraje, je možná trochu zbytečné, neboť to tak nějak vyplývá už z výše napsaného, ale aby se neřeklo… prim tu hrají kytary a klávesy, přičemž kytary spoléhají spíš na riffování, než aby se jejich majitelé snažili nějak kouzlit s monotónními hradbami zvuku, takže je nahrávka dost členitá a takřka pořád je co poslouchat; klávesy jsou pak prakticky všudypřítomné, ale jsou zpracované dostatečně s rozumem na to, aby se celé dílo nezvrhlo v další kýčovité klapkové orgie, jakých už po světě koluje víc, než by bylo zdrávo. Melodie, které z toho vznikají, pak rozhodně lze považovat za zdařilé a atmosféra, která je z valné části právě dílem melodií, má rovněž něco do sebe – místy je dokonce opravdu skvělá. Bicí jsou relativně standardní a vokál rovněž – v obou případech by to asi šlo i o trochu lépe, ale současný stav je zcela dostačující.
Nemám tušení, jak si na tom stojí starší desky Hecate Enthroned, ale “Virulent Rapture” sama za sebe určitě obstála a jejím poslechem nemůžete zkazit absolutně nic. Nevím, možná se na tom podepsalo i to, že jsem dlouhou dobu poslech black metalu docela flákal, ale tohle album mě opravdu upřímně potěšilo a každý jeho poslech jsem si bez výčitek užíval. Samozřejmě, žádný zázrak se nekoná a celé je to vlastně jen takové pomrkávání do minulosti, která žánr symfonického black metalu již delší dobu nemilosrdně stravuje, ale jak je vidět, když se to umí, může taková muzika oslovit i v roce 2014. A jak už je u drtivé většiny oldschoolem se inspirujících nahrávek zvykem, právě to staromilství je dnes naopak velice osvěžující a “Virulent Rapture” v tomto rozhodně nepředstavuje výjimku. Za mě naprostá spokojenost.
Další názory:
Hecate Enthroned nikdy nebyli kapelou, která by mi zrovna přirostla k srdci, nicméně můj respekt měli a mají. Hudebně mě to ovšem nikdy tolik neoslovilo, a i když jsem slyšel většinu jejich alb, tak nějak jsem to pokaždé párkrát otočil a tím to také skončilo, takže dnes už si z těch počinů nepamatuji vůbec ani a je to, jako kdybych je snad ani neslyšel. U novinky “Virulent Rapture” jsem se rozhodl, že dám Hecate Enthroned opět šanci, ale tentokrát pořádnou a prostě tu fošnu budu sjíždět jak divý, aby dostala dostatečný prostor. Tak se také stalo, ale ani to nepomohlo k tomu, abych si z té muziky konečně sednul na prdel. Netvrdím, že je to špatné, “Virulent Rapture” je docela pohodová nahrávka, příjemně se poslouchá, má několik opravdu povedených momentů, ale nemůžu si pomoct, neslyším v tom nic zvláštního, co by mě donutilo jít nad 6,5 bodu. Je to taková hoblovačka s klávesami… některé riffy by se vůbec neztratily ani na novince Legion of the Damned, tuhle mi to připomene starší Cradle of Filth, támhle Dimmu Borgir okolo roku 2000, úvod songu “Euphoria” mi zase strašně zní jako Amon Amarth, což jsou poměrně neočekávané asociace, ale tak to slyším. Přesto “Virulent Rapture” nezní jako slepenec cizích nápadů, to v žádném případě… pořád je to album, jež se poslouchá docela samo, ale vzhledem k tomu, že víc jsem z něj nedostal, nemůže dostat víc bodů ani ono ode mě. Slabší 6,5/10…
H.
Brutal Assault 16 (čtvrtek)
 |
| Datum: 11.8.2011 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Asphyx, Comeback Kid, Hecate Enthroned, I Divine, Kreator, Morbid Angel, Motörhead, Nervecell, Septicflesh, Skeletonwitch, Suicidal Tendencies, Sylosis, Tsjuder, Týr, Uneven Structure, Unexpect
|
H.: Ve čtvrtek už konečně začíná samotný hlavní program Brutal Assaultu. Zahajovací post připadl maďarským black metalistům I Divine, na něž jsem už z různých stran slyšel velice příznivé reference, ale sám jsem jejich tvorbu ještě nezkoušel, tudíž jsem se docela těšil, s čím se předvedou. Popravdě řečeno mě však jejich půlhodinka příliš nepřesvědčila. Vypadalo to, jako kdyby se I Divine vybodli na jakékoliv zkoušky a prostě si řekli, že to odhoblují tak nějak na první dobrou. Působili spíše rozpačitě a nesehraně. Možná, že ze studia nemusí být nezajímavé, ale v Josefově to zajímavé nebylo.
H.: V o dost lepším světle se předvedli vyslanci metalu ze Spojených arabských emirátů, Nervecell. Asi spousta lidí čuměla jak blázen na Araby s kytarou – to si myslím, že spousta z nás viděla snad poprvé -, ale asi nejeden návštěvník se musel také divit, jak pěkně jim to jde od ruky. Jejich thrash/deathová smaženice měla dost velké koule na to, aby zavelela k prvním moshpitům a dalším kotelním hrátkám, které od té doby jely snad u všech vystupujících s výjimkou doom metalu. Na bicích v Josefově zaskakoval bubeník z Benighted.
H.: Následující dva účinkující – Frontside z Polska a Sworn Enemy ze zámoří – jsem vynechal a šel jsem si radši obhlédnout metal market. Člověk si holt musí najít prostor i na utrácení, že ano (smích). Dostavil jsem se až na francouzské hračičky Uneven Structure, kteří plnili roli jedné z těch méně divočejších formací, ale i tak to bylo opravdu skvělé. Někdo musí po pódiu lítat jako blázen, aby jeho show bavila, někomu prostě stačí stát na místě a jezdit prsty po hmatnících tří kytar. Žádné přehnané pózy se nekonaly, ale jak vidno, dobře lze zahrát i s naprosto obyčejným vystupováním. Lahůdka pro všechny příznivce progrese.
H.: Jestli jsem něco na letošním Brutal Assaultu vynechával, bylo to povětšinou HCčko a jakákoliv variace na něj, ale z toho mála, co jsem viděl, mě Kanaďané Comeback Kid pobavili možná nejvíce. Hudebně mi to – to se musím přiznat (i když je vám to asi už dávno jasné, sledujete-li náš plátek déle) – sice říká velké prdlačky, ale u koncertů to až zas tak výrazný handicap není, protože mi přijde, že podobné hopsačky jsou zejména o energické jízdě na plné obrátky. A to Comeback Kid splnili na výbornou.
H.: Symfoničtí blackeři Hecate Enthroned z Velké Británie zaujali hlavně kouzelným outfitem zpěváka Deana Seddona v bílém tričku a hlavně geniálních fialových teplácích. Tomu říkám blekmetl jak stehno! Ale jinak mi nepřišlo, že by Hecate Enthroned předvedli nějaký odzbrojující výkon. Výběr skladeb sice naprosto v pořádku, zazněly dokonce i ukázky z dlouho připravovaného pátého alba, ale ani to nepomohlo. Spíše standardní záležitost, jež se při bilancování festivalu člověku rozhodně nevybaví na předních pozicích. Nejsilnější dojem opravdu zanechaly ty tepláky (asi chlapec věděl, proč si je bere)…
H.: Sylosis je taková ta moderní sekačka, jakých je dneska venku milión. Z pódia jim bouchalo docela slušně, ale nevím, nic extra to nebylo. A vzhledem k tomu, že ani většina lidí okolo mě se rovněž netvářila moc nadšeně, nejspíš to nebyl jen můj osobní pocit. Ale od místa pro kotel jsem byl v jejich případě v uctivé vzdálenost a ani jsem na něj neměl výhled, tak vám nepovím, jestli a jak tam na ně někdo křepčil a užíval si je. Propadák to nebyl v žádném případě, to ne, ale nakonec z toho vyšel jeden z těch méně pamětihodných koncertů na letošním Brutal Assaultu.
H.: První skupina, jež mě ten opravdu vystřelila na měsíc a ještě dál, byla až zámořská black/thrash metalová hoblovačka Skeletonwitch. Co si budeme povídat, hudebně je to kopírka veličin jako Necrophobic, Nifelheim nebo Deströyer 666, ale co na tom, protože naživo to absolutně zabíjelo! Tuny infernálních riffů, nekompromisní tah na bránu a naprosto ďábelsky vypadající frontman Chance Garnette, jehož nejoblíbenější hláškou bylo: “Hulte trávu!” – opakoval to snad po každém songu. Nářez! A baskytarista Evan Linger má u mě pochvalu za tričko dánských legend Mercyful Fate!
H.: Ještě o stupínek výš vyhnali extázi Kanaďané Unexpect se svou absolutně bláznivou a nepochopitelnou avantgardou. Za nechutně přepálenou zvukovou kouli by sice někdo zasloužil kastraci, kapela to však vynahradila svou show. Šestice hudebníků na pódiu šílela stejně tak, jak je šílená samotná jejich muzika, plná krkolomných zvratů, rytmických změn a asi tak stovky motivů v každé vteřině. Člověk ani nevěděl, koho z nich dříve sledovat… i když většinou to asi vyhrávala moc pěkná zpěvačka Leïlindel s modrými vlasy (smích). Ačkoliv zdárnou konkurenci měla i v pitvoření kytaristů Syriaka a Artagotha nebo v neskutečné devítistrunné basové obludě v rukou páně ChaotHa. To prostě nepobírám, jak na to zvládne hrát, aniž by si zlámal prsty. Obrovská škoda, že jsme museli s Ježurou vypadnout už v půlce, abychom stihli autogramiádu Septicflesh. Ještěže pak Unexpect za pár dní udělali v Praze klubovou akci, ale o tom až v jiném reportu… A jen tak mimochodem, tohle bylo vůbec poprvé, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!
Ježura: Před Brutalem jsem od Unexpect slyšel sotva pět skladeb. Ne, že bych je úplně pobral, ale říkal jsem si, že to může být zajímavé – a ono jo! A to dokonce tak moc, že můžu Unexpect s odstupem prohlásit za jednu ze dvou nejlepších čtvrtečních kapel (pravda, díky následkům středečního večera jsem jich dost propásl [patří ti to, dobytku – pozn. H.]). Nejsilnější dojem na mě zanechala Leïlindel (ano, jak jinak), a to nejen svou vizáží, ale především stylem, s jakým se pohybovala po pódiu do nepochopitelných rytmů téhle hudby. Zbytek kapely trochu svazovala příslušnost k nástrojům, ale i tak jsem vůbec nechápal, jak při tom všem pohybu dovedou hrát takové šílenosti tak výborně. Smekám…
H.: Na řadu přichází drtivý death metalový oldschool v podání Asphyx. Já osobně jsem vždy více než všem švédským chrastivcům a americkým technikům dával přednost staré dobré holandské škole, mezi jejíž hlavní zástupce patří právě Asphyx v čele s bělovlasým pořízkem Martinen van Drunenem. Z toho jejich zvuku praskají kosti v těle, a jak Drunen otevře hubu, padají skály. Maso!
Ježura: Další z kapel, od kterých jsem si sliboval, že si je na Brutalu zamiluju. V případě Asphyx tenhle proces nedosáhl úplného vrcholu, ale ať chci či ne, musím uznat, že to bylo dost dobré. Death metal, jak má být. A Drunenův vokál zabíjí!
H.: Už nám začíná přituhovat, protože na řadu přichází první z těch velkých skupin letošního Brutal Assaultu – thrash metalová legenda Kreator. Hned na první pohled asi každého zaujalo vcelku netradičně, ale hodně zajímavě řešené rozestavění plachet, na ten druhý už sestřelovala thrashovitá palba. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale set naštěstí postupně gradoval až do kvalitního závěru, ale i tak se musím přiznat, že jsem od nich čekal o dost víc. Jako jo, taková “Enemy of God” má říz, ale… I když možná mi trochu zkazil dojem fakt, že jsem na ně stál docela ve velké vzdálenosti (jak já nemám pořádný výhled, moc mě ty koncerty nebaví). Více pozornosti jsem věnoval spíše ambulanci, která uprostřed setu Kreator projížděla davem lidí skoro až pod pódium (nevím proč, ale z druhé ruky mám informaci, že tam někdo omdlel… jestli je to pravda, to vám najisto nepovím).
H.: Suicidal Tendencies… já vám nevím. Ve svém oboru je to dozajista veličina, o tom žádná, ale já si nemůžu pomoct, mně to prostě nic neříká a tudíž mě ani koncert moc nebral. Nemůžu kapele upřít, že nasadila opravdu extrémně energické tempo, zvláště zpěvák Mike Muir létal po pódiu jako smyslů zbavený; kotel se náramně bavil, takže pro příznivce šlo jistě o velice kvalitní vystoupení, ale víte, jak to chodí… člověku se nemůže líbit všechno. Z objektivního hlediska ano, uznávám, že to bylo dobré, ze subjektivního jsem měl já osobně své favority jinde. Po pár písničkách jsem šel radši na pívec…
H.: Motörhead na Brutal Assaultu, to bylo velice kontroverzní téma a ze spousty stran se po jejich potvrzení na pořadatele sesypala mnohdy i dost ostrá kritika o měknutí a komerci, mně osobně to však nevadilo (protože já jsem nikdy Brutal Assault nechápal jako festival čistě o death/black/thrash/grind, podle mne tam žánrová ozvláštnění rozhodně patří… znám i čistě heavy metalové kapely, které by se do Josefova hodily mnohem více než na takový Masters of Rock, ale to je asi pro všechny ortodoxní deathaře, grindisty a blekmetlisty nejspíš už moc kacířský názor – to jen tak na okraj). Ve výsledku se ukázalo, že to nebyl špatný tah ani náhodou. Takřka dokonalá rock’n’rollová jízda byl Lemmyho vztyčený prostředníček všem pochybovačům, víc snad k tomu není co dodat; dědkové to tam prostě rozjeli jak draci. Většina přítomných čekala na profláklé fláky jako “Ace of Spades” nebo “Overkill”, na které se samozřejmě dostalo, já jsem si ale parádně užil i třeba takovou “In the Name of Tragedy”. Za plný počet bodů!
H.: I když patřím mezi ty, jimž směřování poslední desky Morbid Angel nebylo proti srsti, koncertu jsem se docela obával. Nakonec to však bylo naprosto v pohodě. Slyšel jsem už názory, že to byl neskutečný průser, ale s tím nemohu souhlasit – z mé strany spokojenost. Skvěle jsem se bavil, odsýpalo to jedna radost, excelentní kytarová práce se snad ani nedá nepochválit. Jen mi přišla malinko škoda, že Morbid Angel vsadili na jistotu, to je na staré osvědčené vály, a že neměli koule na to, aby zahráli nějakou tu novou diskotéku. Podle mě by to byla sranda, všechny by krásně naštvali (smích). Z “Illud Divinum Insanus” tak nakonec padly jen tři kousky a čistě “náhodou” to byly zrovna ty tři kousky, které jsou stylově nejpodobnější starším věcem, čili “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”.
Ježura: Motörhead ani Morbid Angel jsem nikdy nijak extrémně nežral, takže jsem v obou případech strávil v zadní části publika slabou půlhodinu a následně jsem šel hledat obživu. Objektivní hodnocení po mě tedy nemůžete chtít. Jenom naznačím, že mi to oboje přišlo slušné, byť jsem se ke konci už začínal nudit. Ale v tomhle případě to bude skutečně mojí osobou, tak z toho nedělejte závěry.
H.: Největší vrchol prvního hracího dne se ale nakonec dostavil až půl hodiny po půlnoci – řečtí bohové Septicflesh. Jejich už tak téměř dokonalá hudba je v živém podání neskutečný živoucí kolos ničící vše okolo. Setlist postavený především na poslední desce “The Great Mass” (konkrétně zazněly “The Vampire of Nazareth”, “A Great Mass of Death”, “Pyramid God” a “Oceans of Grey”… a to Septicflesh chtěli ještě zahrát “Five-Pointed Star”, kterou nestihli) nikomu nevadil, neboť přítomný lid už měl evidentně zodpovědně naposloucháno. Z před-comebackových věcí padla pouze “Unbeliever” z alba “Sumerian Daemons”. Ale abych to shrnul – nepopsatelná atmosféra, perfektní výkon kapely, tuny mlhy, absolutně nepříčetný kotel… geniální koncert. Jakože podobné orchestrální věci většinou naživo ztrácí, u Septicflesh je to přesně naopak a účinek jejich hudbu se ještě násobí. Totální anihilace!
Ježura: Já z toho zase tak extrémně, jako kolega, na větvi nebyl. Jedním dechem ovšem musím dodat, že to bylo skutečně výborné vystoupení, které mi na začátku zkazily jenom hlasité upoutávky, běžící na velkoplošné obrazovce vedle stage, které dost nevkusně přebíjeli subtilní intro. Dál ale musím jenom chválit. Pro mě druhý ze dvou čtvrtečních vrcholů!
H.: Z té novější folkové vlny (dejme tomu kapely, co začaly vydávat desky v posledních deseti letech) řadím Týr hudebně mezi ty nejlepší. Na koncertě to bylo rovněž dobré. Vystupování sympaticky střídmé, žádné divadélko a oblečení jak do cirkusu, přesto člověk nemá problém to těmto Faeřanům prostě bezezbytku věřit. A to je dle mého názoru na dnešní pohanské scéně jedna z těch vůbec nejdůležitějších věcí. Navíc pánové předvedli opravdu výborně nacvičené sbory – a to nešlo zrovna o jednoduché zpěvné linky. Největší oser jejich čtyřicetiminutovky tak byl zvukař, jemuž došlo, že by také mohl hlavnímu zpěvákovi Herimu zapnout mikrofon, asi až po třech skladbách. Jinak v setlistu nejvíce vynikl asi finální kousek “Hold the Heathen Hammer High” (mimo jiné právě on byla dokonalým příkladem zmiňovaných sborů).
H.: Na závěrečné Tsjuder jsem se těšil opravdu hodně. Trojice pekelníků předvedla nefalšované hudební inferno ničím nepřikrášlovaného syrového true norwegian black metalu. Až potud v pořádku. Jenže problém bych viděl ten, že mě to prostě nebavilo. Zpěvák a baskytarista Nag sice vypadal jako ďábel, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to suché, bez chuti, žádná pořádná atmosféra, prostě ne. Tsjuder si tak odnášejí smutný titul jediné formace, která pro mne byla na letošním Brutal Assaultu stěžejní a která mne vyloženě zklamala. A zrovna u nich mě to sakra mrzí…