Archiv štítku: Heiden

Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

 Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

Datum: 3.2.2017 / 28.1.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice / Ostrava, Barrák
Účinkující: Dying Passion, Heiden, Somnus Aeternus

Praha, 3.2. (Onotius):

Jak jsem již nastínil v únorovém vydání koncertního eintopfu, na pražskou zastávku turné Svlékni tmu jsem byl vskutku zvědav. Měla se zde totiž objevit hned trojice kapel, jejichž jména na tuzemské scéně poměrně značně rezonují, a já přitom ani jednu z nich do nynějška neměl tu čest okusit naživo. Například pro brněnské Heiden jsem měl vždy trochu slabost, ať už mluvíme o jejich blackové, post-metalové nebo baladické tváři, a do podobné pozice se díky svému druhému albu „Exulansis“ v mých očích vyšplhali i jejich doomoví kolegové Somnus Aeternus. Ryze českou soupisku doplňovali služebně nejstarší a obecně celkem chválení, byť mnou zatím nepříliš prozkoumaní Dying Passion ze Šumperka. A zajímavá akce byla na světě. Pražská zastávka se konala v klubu Modrá Vopice. A jaké dojmy z téhle akce nakonec opanovaly?

Je pár minut před osmou, já se rozvážným krokem šinu po namrzlém chodníku a nechávám se navigovat směrem ke klubu, který jakkoliv je pro akce podobného formátu celkem oblíbený, mně se do nynějška vyhýbal. Kvůli své neznalosti lokality dorážím na místo až ve chvíli, kdy už Heiden spouští první tóny meditativní balady „Poslední list“. A tak jakmile zaplatím vstupné, rovnou se zařazuji do hlediště.

Heiden mě překvapují, ale abych řekl pravdu, ne úplně pozitivně. Nemám nic proti jejich intimnější tvorbě, jejíž střípky se začaly objevovat už na „Dolores“ a vygradovaly na baladickém „Na svůj příběh jsme sami“, jenomže když už se kapela rozhodne pro měkčí muziku s melodickými čistými vokály, bylo by fajn, kdyby ty vokály na koncertě měly charisma a vynikly. Což se bohužel neděje a dost to celkový dojem nabourává. Mám zkrátka pocit, že to Kverd naživo moc nedává, melodie si upravuje a mění frázování. Nejvíc tohle pozoruji na písni „Dva“ z poslední desky, v níž melodie sloky začínající slovy „Na oběžné dráze dýchám hvězdný prach“ oproti desce naprosto ztrácí svou sílu a zní bohužel poněkud mdle. Instrumentálně je však všechno v pořádku a Heiden se snaží své limity dohnat upřímným vyzněním a komunikací s fanoušky.

Slušelo by se zmínit, že zazněla i zbrusu nová skladba – jakýsi testovací vzorek z nového materiálu. Ta překvapuje rockovým feelingem, ale zachovává si i klasickou Heidenovskou zádumčivost. Nicméně takhle na první poslech ještě úplně nevím, zda se jedná o krok dobrým či špatným směrem. Blackmetalové období kapela zřejmě nechává za sebou, ale z post období zazní „Kolik času zbývá““A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” a na závěr tradiční „Dnešní noc je žena“„Dolores“. Především první jmenovaná celkem pěkně graduje, takže nakonec přeci jen ledy trochu povolí. I přesto se po vystoupení nemohu zbavit lehké pachuti toho, že jsem čekal nesrovnatelně víc.

Heiden

Během pauzy, v níž probíhá tradiční přestavba scény, se v prvních řadách shlukuje relativně početná partička fotografů – což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že tolik se jich často nevidí ani na o něco větších akcích zahraničních kapel. Fanoušci zatím popíjejí, prohlíží si merch (který je zde rozšířen i o stánek se zahraniční produkcí), baví se a netrpělivě vyhlíží, kdy už konečně na pódium nastoupí šumperští náladotvůrci. Netrvá dlouho a skupina poprvé hrábne do nástrojů. Takhle, přiznám se, že hudbu Dying Passion osobně nepovažuji za kdovíjaké terno, ale naživo to působí suverénně a celkem baví. Především silný zpěv a přesná instrumentace ukazují, že kapela za dlouhá léta existence svůj živý projev vybrousila a nyní sklízí ovoce. Samotné melodie mi sice postupně začínají trochu splývat, na druhou stranu ale jejich charisma a preciznost působí v porovnání s Heiden o poznání přesvědčivěji. Což je vlastně celkem paradoxní, neboť jsem čekal, že Dying Passion budou těmi, kdo mě tento večer zaujme nejméně. A oni nakonec předvedli velmi solidní set. Zvuk působí vyrovnaně, i když elektronické samply, jež formace poslední dobou čím dál hojněji využívá, jsou místy možná trochu upozaděné. Publikum je při jejich vystoupení asi nejpočetnější za celý večer a chvíli po skončení formálně posledního kousku si skandováním vyžádá přídavek.

Čekání na poslední vystupující večera se, jak to tak občas bývá, solidně protahuje. A publikum postupně poněkud řídne. Ti, co mají vkus, ale zůstávají, neboť vědí, že co nevidět budou rozsekáni vybroušeným doommetalovým rituálem. Somnus Aeternus nastupují na scénu a po chvíli zvučení rozjíždí naostro první pecku. Zvuk je pochopitelně řádně průrazný a hutný, avšak orientovaný spíš na basy, zatímco melodie ve vyšších frekvencích splývají. Klávesy mají trochu podivný nádech a často mi v nich unikají různé nuance, které znám z desky. Jsou zde slyšet víc tlumené táhlé melodie v hammondkovém stylu než klavírní vyhrávky – za příklad čehož může sloužit neúplně vyznívající refrén „Frostbound“.

Během prvních skladeb je sice poklidné užívání si muziky z první řady trochu narušeno šarvátkou mezi mírně podnapilým chlápkem a fotografem, ale agresivní jedinec je posléze zpacifikován a fotograf si na oplátku dává pozor, aby moc neobtěžoval fanoušky svým oslňujícím bleskem. A atmosféra je solidní, i když při letmém pohledu za sebe si říkám, že je vážně škoda, že mnozí z fanoušků předchozí skupiny už zřejmě šli někam na pivo. Tihle Brňáci by rozhodně zasloužili víc pozornosti. „Ale co, jejich chyba,“ říkám si a obracím se ke kapele, která zrovna vyhrává drtící pasáže v „Path Through Oblivion“. Nejvíc se má pozornost upíná na rytmickou složku v režii bubeníka Indiána (dříve aktivního v Arch of Hell), který naplno dává na odiv, že doom metal může být rytmicky velmi sofistikovanou hudbou. Z vokálů lezou ven hlavně growly, zatímco na čisté zpěvy musí člověk zatraceně špiclovat uši, aby něco pochytil. Přes těchto pár much mnou ale muzika Somnus Aeternus zkrátka hýbe. Pro mě nejlepší vystoupení večera. Hutné, procítěné, upřímné.

Somnus Aeternus

Koncert tří trojek – koncert konající se třetího se třetí zastávkou turné tří skupin – tedy dopadl dobře. Zklamání z Heiden částečně zalepili zábavní Dying Passion, především pak ale mocní Somnus Aeternus. Ti i navzdory své relativně krátké existenci odehráli set, který vypadal, jako by ho na svědomí měli nějací žánroví nestoři. Formální nedostatky vyrovnalo charisma. Škoda jen, že se subjektivně jaksi nemohu zbavit pocitu, že celý večer byl takový trochu roztříštěný. Možná i malinko rozptyloval polohospodský prostor Modré vopice. Ale čert to vem, i tak své návštěvy rozhodně nelituji.


Ostrava, 28.1. (Metacyclosynchrotron):

Když jsem před osmou dorazil do ostravského klubu Barrák, očekával jsem, že Heiden už budou mít kus setu za sebou. Nu, nebylo tomu tak, na pódiu byly pouze nástroje, členové všech tří kapel byli viděni různě po klubu, který byl navíc otevřený jen z poloviny. Onu druhou část, kde se nachází další bar a je zde i větší prostor pro sezení, prostě nemělo pro těch cca dvacet a něco příchozích smysl otevírat. Kapely tedy evidentně čekaly, zda místní ještě nedorazí, ale k tomu nedošlo.

Neuběhla ani dvě piva a Heiden se do toho konečně rozhodli praštit. Hlouček příchozích se sporadicky rozmístil v prostoru a v uctivé vzdálenosti od pódia, což bych ale dal za vinu hlavně přepálenému zvuku, který byl cca první tři skladby z blízka velice nepříjemný. Poměry nástrojů byly ale nastaveny šikovně, takže jakmile jsem si zacpal uši (a zvuk byl stejně brzy rozumně ztišen), zjišťoval jsem, že se mi vystoupení Heiden začíná překvapivě zamlouvat, a to jde současná tvorba kapely mimo mě. Bude to jistě tím, že od minulého setkání (2013?) na mě pánové a slečna působili mnohem vyhraněji. Nejlepším dojmem na mě nakonec zapůsobila skladba, kterou Heiden odehráli bez kláves a také závěrečná „Dnešní noc je žena“, i když bych byl raději za jiné skladby z „Dolores“. Ještě starší písně se celkem pochopitelně nehrály. Celkově vzato, Heiden překvapili natolik, že jsem pozdějšího startu rozhodně nelitoval.

S Dying Passion jsem rovněž neměl tu čest poprvé. Když se v Ostravě zastavili s Morgue Son a Forgotten Silence, a to snad v roce 2012, dost mě jejich vystoupení vzalo, i když to Forgotten Silence nakonec v Barráku rozsekali natolik, že onen „romantický“ dojem z Dying Passion byl trochu upozaděný. Těšil jsem se, že by se na minulý úspěch mohlo ve vhodnější hudební společnosti navázat, žel se tak nestalo. Těžko jasně definovat, čím to bylo, když po hudební stránce asi nic špatně nebylo. Hlavní rozdíl od minula bych spatřoval ve světlech, které tehdy krásně podtrhly komorní ráz koncertu, ale tentokrát nikoliv a nejen z toho důvodu set působil jako pouhá veřejná zkouška. Zkrátka jsem se nedokázal do vystoupení ponořit, i když jsem chtěl. Škoda. Ale, do třetice, se Somnus Aeternus, tomu už bylo podstatně jinak!

„Exulansis“ jsem zaslouženě zmínil ve výročním eintopfu, takže jsem byl logicky zvědav, jak Somnus Aeternus své dílo odprezentují live. Nu, bylo to takřka jako z desky, čímž ovšem nechci říct, že by vystoupení chyběla pravá koncertní intenzita. I když ani ta nezahladila kompoziční „chyby“, které jsou na desce přítomny. Konkrétně bych zmínil třeba planou pasáž předcházející podobně bezzubé „sypačce“ v „Path Through Oblivion“, ale to byl jen jeden z mála momentů, kdy mi Somnus Aeternus dovolili sestoupit zpátky v nudnou a šedivou realitu. Když totiž došlo na některý z výraznějších momentů (a že jich na desce pár je!), tak to bylo prostě mocné a strhující, až se chtělo řvát společně s Insomnicem (mít na to hrdlo). Vcítit se do hudby bylo navíc o fous jednodušší, když člověk viděl, jak ji prožívají členové samotní. A to hráli pro oněch příslovečných pět a půl lidí, neboť publikum (zřejmě kvůli blbým spojům) ještě více prořídlo. Zkrátka a jednoduše, bylo to něco „víc“ než jen pouhý koncert. Zážitek ve mně rezonoval ještě minimálně celý další den, což zkoumání limitky „Exulansis“ učinilo o to cennější. Díky.


Koncertní eintopf – únor 2017

Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega

Onotius:
1. Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous, – Praha, 16.2. (event)
2. Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus – Praha, 3.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega – Karvinná, 24.2. (event)

Onotius

Onotius:

Organizátoři koncertů se v únoru zatraceně činí, což mimo jiné znamená i to, že nejednu parádní akci budu nucen oželet (což v některých případech zatraceně bolí, ale holt se nedá nic dělat). Kam se ale určitě plánuji vydat, je pražská zastávka turné Svlékni tmu, kde se objeví tři nadějné tuzemské bandy Heiden, Somnus Aeternus a Dying Passion (resp. „nadějné“ jsem vztahoval k prvním jmenovaným, tvorbu Dying Passion neznám, takže tam těžko posoudím). Ani jednu z těchto kapel jsem zatím naživo ještě neviděl, takže jsem celkem zvědav, jak se nakonec tenhle večírek vydaří.

Nejvíc se ale v únoru těším na to, až konečně naživo uvidím Between the Buried and Me, a ještě stejný večer i charismatického progového šílence Devina Townsenda, kteří po boku Leprous (ty jsem viděl sice už dvakrát, ale pokaždé mě dostali) navštíví pražský klub Roxy. To bude jistě progresivní nářez par excellence!

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Únorových koncertů nebude málo, ale s úplnou jistotou navštívím pouze ten, který se 24. února odehraje v karvinském Hard Café. Inferno zde totiž zahájí evropské tour po boku ukrajinských Kzohh. Ukroše jsem onehdy na Hell Fast Attacku zaspal, což jsem si kvůli kladným ohlasům trochu vyčítal, takže jsem rád za možnost reparátu. Nevadí mi ani, že Inferno uvidím snad už podvanácté, bude to přece jen nějaký ten rok, co jsem skladby z „Omniabsence Filled by His Greatness“ slyšel živě naposled a kdo ví, třeba zazní i něco z chystané nové desky. Mallephyr taky potřebuju konečně vidět live a věřím, že ani zbývající trojice Silva Nigra, Besatt a Chaomega nezklame. Už dávno nepotřebuji obrážet každou „lokální“ akci, ale tohle je pro mě povinnost. Snad nezklame klubové zázemí.


Info o Svlékni tmu tour 2017

Svlékni tmu tour 2017: DYING PASSION, HEIDEN, SOMNUS AETERNUS

Na přelomu ledna / února nového roku 2017 se uskuteční česko-slovenské turné labelu Epidemie Records. Na šesti koncertech představí svou aktuální tvorbu kapely DYING PASSION, HEIDEN a SOMNUS AETERNUS. Těšit se můžete na: 27. 1. BRNO (Melodka), 28. 1. OSTRAVA (Barrák), 3. 2. PRAHA (Modrá Vopice), 4. 2. PLZEŇ (Divadlo Pod Lampou), 10. 2. BÁNSKÁ BYSTRICA (Tartaros), 11. 2. ŽILINA (Kolečko).

https://www.facebook.com/svleknitmu/?fref=ts

[tisková zpráva]

Svlékni tmu tour 2017


HEIDEN – Nebesky modrý originál (VINYL LP)

Heiden - Na svůj příběh jsme samiHeiden jsem naplno objevil relativně pozdě, až když nechali svou black metalovou epochu za sebou a začali poznávat jiné světy hudebních žánrů, což se během jejich existence dělo pozoruhodným a obdivuhodným vývojem, který nikdy nesklouzl do bahnitých, nezpevněných končin, kterých každá taková proměna skýtá neskonale.

Líbí se mi každý, kdo se nebojí žít, kdo vsadí všechno na jednu kartu, která mu momentálně jako jediná dává smysl. I když je jiná, než čeká většina. A možná právě proto. Vždycky jsem chtěl vydat alternativní desku, ale ne prvoplánově. Vždycky jsem chtěl vydat rockovou desku, ale ne s tradiční pověstí. Melancholickou, depresivní, niternou, která se vryje do duše a navěky v ní zůstane.

Vloni na firemní oslavě (rozumějte festivalu Magick Musick a nezapomeňte se letos zastavit) jsme se s kapelou Heiden předběžně domluvili na vinylovém vydání jejího chystaného sedmého alba s tím, že o aktu samém bude rozhodnuto až na základě vyslechnutí nahrávky ještě před jejím jakýmkoliv zveřejněním. Kapela nic netušila o výše napsaném, byla prostě pozvána k nádhernému koncertu na základě předchozího vinylového alba “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”.

Modré album si mě okamžitě získalo. Je na něm všechno, kvůli čemu stojí za to vydávat vinylové desky. Je v něm srdce, atmosféra, ozvěny života, současnost, snění i archaičnost, byť záměrná; nikoliv však prvoplánová.

Tomuto konceptu byl uzpůsoben vnější obal s magickou malbou, pro který byl zvolen těžký, masivní dřevitý karton. Vnitřní obal je jen o trochu lehčí, obsahuje velkoplošnou, stylovou fotografii kapely nad nočním městem a z druhé strany texty všech osmi vyvážených skladeb. Pro vinylové vydání prošla nahrávka příslušným studiovým masteringem a zní tak, jak má z vinylu znít. Nejedná se tedy o standardní vinylové vydání pro vinylové vydání, jedná se o oslavu zvuku a radost z poslechu.

Heiden - Na svůj příběh jsme sami

Modré album s ukrytým otištěným hashtagem #modrealbum vyšlo ve striktně limitované sběratelské edici 333 kusů, každý originál je zatavený ve fólii a opatřený velkou samolepkou s příslušným strojním číslem.

Deska vychází ve čtvrtek 5. 5. 2016 v podvečer, od kdy je možné ji objednat v online storu Magick Disk Musick nebo v obchodě Heiden za 349 korun. Křest LP proběhne o dva dny později, tedy v sobotu 7. 5. 2016 od 19 hodin v Sušici ve Veget Café v Jablíčku, kde se bude hrát na zahradě pod širým nebem.

Berry [Magick Disk Musick, online store & record label]

www.madmusick.cz
www.heidenhorde.com

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #85.6 – speciál 2015 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2015:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Thy Catafalque – Sgùrr
4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
5. Marriages – Salome

CZ/SVK deska roku:
1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Artwork roku:
Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Anebo taky datel

Koncert roku:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015

Videoklip roku:
Sólstafir – Miðaftann

Potěšení roku:
obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Pravda, co se týče první příčky, žádné velké překvapení se asi nekoná, neboť spekulace na tohle ocenění se objevily již v mém hodnocení u dubnové recenze, nicméně myslím, že britský gentlemanský klub si ho skutečně zaslouží. Nová deska A Forest of Stars se za nějakých těch deset měsíců, co je na světě, stihla stát pravidelným návštěvníkem mého hudebního přehrávače. A tak ačkoliv těch výtečných alb letos vyšlo požehnaně, přeci jen mi k srdci nakonec nejvíce přirostla zrovna ona. Psychedelický black metal bohatý na atmosféru i melodie, disponující perfektně sestavenými kompozicemi, bavící jemnými nuancemi i uhrančivými nápady, to se zkrátka podařilo těmhle viktoriánsky stylizovaným hudebníkům opět na výbornou. Ba co se týče samotné kvality materiálu, troufám si říci, že ještě lépe než na čtyři roky starém předchůdci. Deska je to pohlcující, každý poslech odhalující něco nového, přesto zároveň na poměry žánru relativně přístupná a velmi vyrovnaná. Pecka!

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
O první místo s Brity v mém žebříčku statečně soupeřili norští Dødheimsgard se svou novinkou „A Umbra Omega“, která vyšla osm let po předchůdci „Supervillain Outcast“. Díky změnám v sestavě bylo obnoveno krativní duo Aldrahn / Vicotnik, jež stálo za skvostným „666 International“, a výsledek rozhodně stojí za to. Obrovská různorodost se odráží na pětici kolem deseti minut motajících se kompozic, jež se nesou v duchu naprosté kompoziční bravurnosti. Občas se mezi propracované blackové pasáže vloudí elektronika, akustická místa, jazz a v člověku to zanechává pocit, jako by zrovna prožíval nějaké dobrodružství. Parádní black metalové vizionářství, subjektivně se mi pod kůži o špetku víc dostali Britové a chápu, že Aldrahnovy napůl recitující vokály asi nepůjdou každému po chuti, avšak přesto je tohle hudba budoucnosti. Navíc má pro mě tato deska zvláštní význam, neboť díky ní jsem se ponořil i do skvělých předchůdců.

3. Thy Catafalque – Sgùrr
Pokud jste našimi pravidelnými čtenáři, asi máte ještě v živé paměti, jak jsme se tu nedávno s dvěma kolegy rozplývali nad novinkou maďarského projektu Thy Catafalque. Sice jsem explicitně nezmiňoval, že skončí v mém ročním žebříčku tak vysoko, nicméně chválu jsem pěl a nakonec mohu s klidným svědomím udělit krásnou třetí pozici. Tamás Kátai ukazuje, že k nahrání výborné desky není ani tak potřeba být geniálním instrumentálním ekvilibristou, ale důležitější je být dobrý skladatel a umět si hrát se zvukem. Však si poslechněte oba čtvrthodinové kousky z novinky a snad mi dáte za pravdu.

4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
To, co se podařilo islandským Misþyrming na jejich debutovém albu, o tom si může hromada i zkušenější konkurence nechat jen zdát. Možná troufalé tvrzení, avšak kombinace temné misantropické atmosféry s poctivým a zároveň charakteristickým materiálem, mě v tomto případě naprosto sejmula. V mohutném zvuku se sice některé nuance hůře dešifrují, avšak velmi pozitivní výsledný dojem tahle malinká vada na kráse nemůže zlomit.

Misþyrming

5. Marriages – Salome
Musím říct, že doplnit poslední pozici mé top 5 byl celkem oříšek. Silných desek letos vyšlo nemálo a nejednu z těch potenciálně zajímavých jsem nestihl pořádně vstřebat, ba některé jsem dokonce ještě ani neslyšel. V brainstormingu padala jména jako Intronaut, NileLeporus, avšak nakonec jsem si vzpomněl na desku na první pohled nenápadnou, avšak vážně skvělou. Ponuře zasněný post-rock s intimními indie rock evokujícími ženskými vokály. Jedná se o první studiové album nové kapely dvou členů Red Sparowes a muzika je to famózní. Post-rock? Indie? Psychedelie? Temné blues? Ale co já vím, co to je… Důležité je, že je to parádní!

CZ/SVK deska roku:

1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
Musím se přiznat, že v uplynulém roce jsem zdaleka neslyšel tolik českých/slovenských alb, kolik bych chtěl. Takže vlastně moc nevím, zda mi třeba náhodou neuniklo něco, co by mě srazilo do kolen ještě o něco víc než desky, jež zde uvedu. Avšak minimálně onu dvojicí vybraných nahrávek mohu s klidným svědomím doporučit jako něco, co si nechat uniknout mezi prsty rozhodně nevyplatí. Na první studiovou desku vedlejšího projektu Vlada InfernalaCult of Fire jsem narazil celkem se zpožděním, ovšem o to víc mě pak učarovala. V porovnání s Vladovými domovskými Cult of Fire jsou Death Karma sice méně hitoví, avšak zase kompozičně zajímavější a různorodější. Koncept alba se věnuje pohřebním rituálům z různých částí světa a společně s nádherným obalem dodává počinu nádech jakési tajemné mystičnosti. Další z těch nahrávek, které znějí naprosto světově a potvrzují, že naše hudební scéna skýtá nejrůznější perly.

Heiden

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Navzdory tomu, že novinka brněnských Heiden, sklidila celkem rozporuplné reakce, já jsem spokojen. Melancholický post-metal/rock se sice nyní transformoval do přístupnějšího baladičtějšího a místy popovějšího vyznění, ale to vůbec nevadí, protože specifická atmosféra a poetika zůstává. Ano, Heiden jsou civilnější, ale nápady většinou fungují, jak mají, a jako celek mě to zkrátka velmi baví.

Neřadový počin roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Podobně jako u české scény, i EPček, splitek a živáků jsem za uplynulý rok slyšel bohužel pohříchu málo, nicméně kvalita nové ochutnávky z kuchyně kultovních norských Hades Almighty mě zaujala tak, že snad počinům, které jsem neslyšel, moc nekřivdím. Tohle je parádní. Pravda, takový srdcař a expert, jakým je náš šéfredaktor, nejsem, nicméně jejich nové EP mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se ještě budu muset pořádně podívat na zoubek.

Artwork roku:

Abigail Williams – The Accuser
Původní rozhodování mezi Marriages a Ghost  nakonec vyřešili američtí Abigail Williams. Kromě toho, že jejich novinka se hudebně nese v mnohem psychedeličtějších vodách než kdy dřív, obal toto směřování celkem umně ilustruje. Na první pohled zaujme a je zajímavý i jako celek, i v detailech. A pokud se vám líbí, zkuste i tu desku. Jestli vás v minulosti otravovaly lehké záblesky metalcoru či technické ekvilibristiky (tedy mně to nevadilo, čas od času mám kytarové onanie rád), budete možná příjemně překvapeni, kam se tohle američtí blackeři posunuli.

Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Anebo taky datel
Musím říct, že po poslechu nové řadovky Aleše Brichty se ani moc nedivím, že si mnoho lidí mylně domnívá, že česká metalová scéna nestojí za nic. Někdejší zpěvák kdysi vlivného Arakainu na své novince provádí naprostou banalizaci heavy metalu naroubováním jeho atributů na obyčejný český agro rock s rutinními riffy a texty tak inteligentními, že snad i uslintaný kojenec na nočníku by byl schopen vyplodit něco kloudnějšího. Ano, jistou formální úroveň to má, avšak po kompoziční stránce je to naprostý kolovrátek, po pěvecké stránce pěkná slabota a instrumentace působí naprosto šablonovitě. Snad jen pokud bychom měli kategorii „nejošklivější artwork“, myslím, že by infantilní datel u mě zabodoval. Že by poslední znamení ztráty soudnosti tohohle „národního“ umělce?

Koncert roku:

Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015
Kandidátů na tuhle pozici bylo mnoho. Stejně tak tady mohlo skončit vystoupení Enslaved, The Dillinger Escape Plan či Svartidauði na letošním Brutal Assaultu, pražská zastávka Dälek či Carcass a spol. Nakonec však přeci jen vyhrála skvělá vzpomínka na pražské vystoupení avantgardních Kayo Dot, black metalistů s cimbály Botanist, experimentální ?Alos a tuzemských post-metalových Nod Nod ve Vile Štvanice. Krásný prostor, sympatické pubikum, ale především jedinečná kombinace hudebních stylů, jež nás v průběhu večera provázela. Vrcholem pak byli především avantgardní Kayo Dot kombinujcí metal, jazz i elektroniku ve fascinující celek, jenž mě skutečně popadnul za srdce. Na tenhle večer budu moc rád vzpomínat.

Videoklip roku:

Sólstafir – Miðaftann
Ono stačí prvních pár sekund nového klipu islandských Sólstafir, aby bylo jasné, že s vizualizací téhle skladby si tady někdo rozhodně vyhrál. Minimalistický klavír skladby z předloňského alba „Ótta“ doprovází černobílý pohled na pláž a tříštící se vlny o tělo muže s vlajkou. Ten svou přítomností tvoří ve vlnách různé obrazce, zatímco vstává a vydává se na cestu. Absolutně báječné obrazové kompozice zde krásně korespondují s vývojem skladby. Pravda, nějaký větší než symbolický příběh v tom asi nehledejte, ale o to více má šanci pracovat fantazie. A na pohled je to zkrátka parádní.

Potěšení roku:

obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání
Už jsem to napsal a řeknu to znovu: Solidních desek se letos neurodilo vůbec málo. A těší mě, že mnoho kapel, u nichž by se člověk už trochu bál kreativní stagnace, tak stále jsou schopny přesvědčit. Jmenovitě pak mám na mysli velmi slušné novinky My Dying Bride, Iron Maiden či Amorphis. Podobně jsem pak spokojen s tím, že mě jen málo desek skutečně zklamalo. Jistě, mí milovaní Enslaved mohli být ještě o špetku lepší, Carach Angren byli letos holt trochu slabší a Arcturus mě taky tentokrát nějak tolik nechytli, avšak vyložený průšvih tu nikde nebyl a z toho mám radost.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

smrt Lemmyho
Mohl bych se tady sice pozastavovat nad tím, že druhé místo „zpěváka roku“ jedné post-socialistické hudební ceny, o níž jsem byl přesvědčen, že ji dneska už nesleduje nikdo soudný pod osmdesát, obdržel jeden nejmenovaný hudebník tak vlastenecký, že ve svých textech soustavně vráží kudlu do zad spisovné češtině. Nicméně vzhledem k tomu, že od nesmyslné vykopávky, jakou bezesporu Zlatý Slavík je, jsem nic jiného snad ani nečekal, nejedná se o zklamání, jen o potvrzení. To, co mě však překvapilo, byla jedno úmrtí.

Na Štědrý den mu všichni přáli k sedmdesátinám a člověk měl pocit, jak je všechno tak, jak má být. A čtyři dny na to na mě z obrazovky koukala zpráva o tom, že veterán, o němž jsem si myslel, že přežije všechno a že je navzdory nezdravému životnímu stylu nerozbitný, prostě umřel. Ztělesnění rock’n’rollu a velký symbol Lemmy Kilmister je teda na pravdě boží. Vůbec jsem to nečekal a jako symbolický konec roku 2015 nic moc.

Zhodnocení roku:

Sečteno a podtrženo, rok 2015 byl rok relativně plodný. Vyšla hromada skvělých desek, odehrálo se nemálo perfektních koncertů, Brutal Assault oslavil své výročí, snad jen ta úmrtí si mohla Smrtka nechat na jindy. Spíš než nad hudební scénou, si mohu postesknout nad tím, že sám na tu muziku už nemám tolik času, kolik jsem míval dřív. Nicméně resty se dají dohánět a alespoň je neustále co poslouchat. Kapely naštěstí letos moc na vavřínech neusínaly. Do dalšího roku přeju hudebníkům hodně štěstí a odvahy posouvat své hranice neustále dál. Ať jsou věrni své vizi, mají soudnost, ale především hrají to, co je baví a naplňuje. Bez toho by nic pořádného nevzniklo.

A Forest of Stars


Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Heiden - Na svůj příběh jsme sami
Země: Česká Republika
Žánr: melacholic rock
Datum vydání: 1.11.2015
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. Slyšíš mě?
02. Dva
03. Vrány
04. Dryáda
05. Poslední list
06. Sběratel
07. Za horou
08. Toulaví psi

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Heiden

První pohled (Atreides):

V rámci domácí scény bych našel hned několik uskupení, které bych se nebál zařadit mezi srdeční záležitosti, a nijak se netajím tím, že Heiden mezi ně již několik let patří. Láska na první poslech byla jasná hned, jak jsem přičichl k „Obsidianu“ a následně i „Dolores“, přičemž předloňský počin „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ ji jen stvrdil. Zasněná melancholie, stíny rušných ulic i městských zákoutí a především osobitý hudební projev, o jaký díky specifickému výrazivu a procítěnosti podání na ulici jen tak nezakopnete. Asi vám tedy nemusím moc vyprávět, že jsem se na počin, opět poněkud smutně pojmenovaný „Na svůj příběh jsme sami“, těšil a byl náramně zvědavý, kam se Heiden pohnou tentokrát.

S každým dalším albem byl očividný posun směrem k rockovějším, měkčím polohám a podobný vývoj jsem očekával i tentokrát. Heiden definitivně odhodili veškerou tvrdost a kompozice skladeb ve větší či menší míře načichla snahou o popovější vyznění, čemuž odpovídá i frázování a pojetí textů. Jako by si některé z nich vyloženě říkaly o uchopení rádiovým vysíláním. Pětice (do stálé sestavy přibyla klávesistka Werlinga dříve působící v Morgue Son) tak v jistém ohledu dokonala další část transformace a přesedlala na takřka čistou melancholii spjatou se zádumčivými melodiemi namísto prostoru pro tvrdé riffy. Na první přivonění je pak z alba cítit barová poetika a závoj cigaretového kouře, stejně jako opar zastřeného vědomí nebo kruté střízlivění v ranních hodinách.

Jisté vystřízlivění ovšem k mému údivu přinesl i první poslech „Na svůj příběh jsme sami“. Jsa navnaděn povedenou „Dryádou“ doprovázenou prvním klipem kapely jsem se pustil do poslechu novinky a začal intenzivně přemýšlet o tom, kam se vytratili Heiden. Opravdu jsem měl chvíli pochyby, co to vlastně poslouchám. Otravný hlásek odkudsi ze zadní části mozkové kůry našeptával myšlenky o tom, kde jsem už tuhle či tamtu pasáž slyšel, a rozhodně se nevyjadřoval nijak lichotivě. Samozřejmě jsem dalek toho, abych si myslel, že brněnská pětice někoho kopíruje a veskrze šlo spíše o pocity na základě poměrně specifických pasáží a jejich nálad (nicméně zrovna Umbrtkův „Kovový háj“ slyším v některých částech „Vran“ doteď), ale takové zkrátka byly první dojmy. Naštěstí tyhle i další podobné myšlenky rozptýlil hlubší, detailnější poslech, jenže na rozdíl od předchozích počinů ve mně i přes prokousání se několika vrstvami idejí a nápadů zůstal nerozptýlený obláček pochybností. „Na svůj příběh jsme sami“ se tak v mém případě vyprofilovalo v desku sice krásnou, ale i přesto nevyrovnanou a rozporuplnou. Krásnou, protože Heiden to snad ani jinak neumí; melancholie a smutek, neurčitý odér osamělosti, se vine napříč celým albem jako stříbřitá nit ve svitu (nádherného) přebalu od Luďka Řezáče. A rozporuplnou protože snad na každý skvělý moment připadá jeden, který je kazem ve struktuře drahého kamenu.

Jinými slovy, chápu a kvituji směr, kterým se Heiden vydali, ale leckteré motivy mi nepřijdou dotažené do konce či alespoň do uspokojivého stavu. „Na svůj příběh jsme sami“ je tak počin mělčí a plošší než jeho předchůdci. Instrumentální stránka je občas až zbytečně prázdná a od trvalé integrace Werlingy do kapely jsem si upřímně sliboval mnohem víc než jen poněkud jednotvárný klávesový podmaz, který v zajímavější pasáž změní spíš jen výjimečně. Na druhou stranu, úvod „Posledního listu“ nebo hammondkový výjezd ve „Sběrateli“ stojí za to a ani čistě klavírní pasáže nejsou vůbec špatné. Obecně si ale myslím, že své kroky mohli Heiden víc promyslet a nevrhat se po hlavě do popových pasáží, které vedle komplexnějších kompozic působí zbytečně křečovitě a do jisté míry naivně či lacině, což jsou přívlastky, které bych u Heiden opravdu neočekával. Bohužel, Kverdův zpěv mě v tomto ohledu pouze utvrzuje, neb v popovějších polohách prostě nestíhá silou ani rozsahem, čímž skladby či alespoň některé momenty poněkud degraduje.

Nedá se říct, že by mě kterákoliv z písní vyloženě nudila, ale ty skutečně skvělé jsem našel dvě: klipovou „Dryádu“ a výše zmíněného „Sběratele“. Hlavně druhá jmenovaná mě dostává jak textem, tak kompozicí, obě mě ale baví především atmosférou. Na záda jim dýchá i „Za horou“, kterou stahuje jen zpěv ulétávající ve výškách, čímž mírně kazí barovou intimitu prodchnutou vůní doutníku a jemným smutkem. Se zbytkem skladeb se nedokážu plně ztotožnit ve všech aspektech a vždy se najde skutečnost, která mě vyrušuje a nedokáže vtáhnout hlouběji, plně se ponořit do hebké melancholie a slov. Z nich mám díky tomu pocit, že by víc než kdy jindy obstály jako samostatné básně bez hudebního doprovodu než coby texty písní, ostatně když jsem si je pročítal za ticha noci, jen nad otevřenou lahví alkoholu, užil jsem si je mnohdy víc než při poslechu. I díky tomu, že se mi občas (příkladem budiž hned úvodní „Dva“) nezdá frázování. Oceňuji ale, že každá píseň je odlišná a poměrně jasně identifikovatelná, deska navzdory všudypřítomné chmurné šedi hraje barvami podzimního listí. Snad jen „Toulaví psi“ si drží odstup a raději se snaží splynout s mlhou, z níž vystupuje jen efektní kytarové sólo.

Když na album pohlédnu jako na celek, musím říct, že i přes veškeré nedostatky mě „Na svůj příběh jsme sami“ vlastně docela baví. Líbí se mi, jakou cestou se Heiden vydali, neb jde opět o zkušenost dost osobní a nevšední, částečně vytrženou z poměrně specifického rukopisu, který se opět posunul někam dál. Avšak na to, abych měl z alba jako celku hlubší prožitek, tentokrát přece jen něco chybí. Nicméně jak jsem již zmínil v úvodu, nebyli by to Heiden, kdyby přešlapovali na jednom místě, a i když jsme si tentokrát v některých ohledech nesedli, rozhodně mě zajímá, jakým směrem si to výraz v jejich tváři namíří příště.

Heiden


Druhý pohled (Skvrn):

Když to Heiden předloni odválo od metalových vod a o slovo se přihlásila post-rocková melancholie s občasnými odkazy do minulosti, mimo všeobecné radosti z povedeného materiálu přišly i otázky na dny následující. Odhadovat, zda propříště očekávat opět něco na způsob „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, nebo cosi úplně nového, bylo zatraceně těžké. Zpětně však musím říct, že jsem čekal spíš první variantu. Inu, ohlasy na rockovější pojetí nebyly vůbec špatné a jeden by si řekl, proč spěchat. Jenže chyba – Heiden se opět posunuli dál. Co nejrychleji tak nechme minulost minulostí a věnujme se primárně dnešku. Ostatně Heiden už nejmíň dva roky ví, že vzpomínat bolí.

Srovnáním se však bránit nebudu, věřte, že budou potřeba. „Na svůj příběh jsme sami“ na svého předchůdce totiž navazuje velmi přirozeně. Letošní deska už veškeré metal připomínající pasáže potlačuje a Heiden alespoň prozatímně kotví ve vodách pomalého melancholického rocku. Přestože se mi taková skutečnost rozhodně nezajídá, při prvních posleších jsem byl výrazně skeptický. Skladby nevýrazné, zásadních momentů poskrovnu a nebudu chodit kolem horké kaše, nudil jsem se.

Několik přehrání desce naštěstí prospělo a materiál začal růst. Nicméně trochu jiným způsobem než třeba v případě labutí předchůdkyně. Podstatnou obměnou prošla struktura skladeb, která se na novince zásadně zjednodušila. Jelikož jsou však jednotlivé kousky vystaveny podobným způsobem, momentů překvapení ubylo a právě toto je věc, která mě na novém albu nejvíc mrzí. Heiden totiž skládat umí a tady je to pro mě až příliš na jistotu. Brněnští se každopádně neoddali primitivním refrénům nebo chytlavým popěvkům, ale představili materiál, který i přes svou nekomplikovanost má co do sebe. Trochu paradoxně (nejednou jednoduchost skladeb celek úplně zbortila) působí deska velmi kompaktně a drží si stejně jako konstantní kvalitu i posluchačovu pozornost. Výrazně tomu navíc pomáhají očekávaně fajnové texty a střízlivá stopáž, která citlivě zohledňuje písňovější povahu hudby.

Proti záměru kapely natočit nekomplikovaný a na emoce soustředěný celek vůbec nic nemám. Nemění to však nic na tom, že Heiden to tady tolik nesluší a nepůsobí tu tak svojsky, což bývalo jejich výsadou. Z druhé strany se „Na svůj příběh jsme sami“ velmi příjemně poslouchá a sympatický společník na slušnou dávku poslechů to bezesporu je. Berte, nebo ne, záleží na vás, indicie máte.


Redakční eintopf #82 – listopad 2015

Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nejočekávanější album měsíce:
Heiden – Na svůj příběh jsme sami


H.:
1. Hocico – Ofensor
2. Furze – Baphomet Wade
3. Otargos – Xeno Kaos

Kaša:
1. Adele – 25
2. Autopsy – Skull Grinder

nK_!:
1. Celldweller – End of an Empire

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues / Dragged into Sunlight – NV
2. The Body / Krieg – The Body & Krieg
3. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Skvrn:
1. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
2. Mamiffer / Daniel Menche – Crater
3. The Body / Krieg – The Body & Krieg

Onotius:
1. Intronaut – The Direction of Last Things
2. Otargos – Xeno Kaos
3. Kampfar – Profan

Od minulého redakčního eintopfu sice naše redakční řady opětovně prořídly o jednu položku, ale ani něco takového nemůže tuto rubriku, jež se skrze naše počínání valí v pravidelných měsíčních intervalech již nějaký ten rok, zastavit ani náhodou. Vydání na listopad léta Páně 2015 dopadlo následovně:

Souboj o nejočekávanější album měsíce byl lítý a těsný, protože žádná deska ty ostatní výrazně nepřebila, ale nakonec si nejvíc bodů odnesla nahrávka, jež pochází z domácích luhů a hájů a jejímiž autory jsou Heiden. Jinými slovy — nejočekávanějším počinem měsíce v naší redakci je „modré album“ s názvem „Na svůj příběh jsme sami“.

H.

H.:

Původně jsem myslel, že vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září a říjen, budu nyní muset psát cosi o tom, že tento měsíc už zákonitě musí být slabší, ale listopadová realita vypadá takovým způsobem, že by bylo trochu zavádějící tomuhle měsíci říkat „slabší“. I tady na mě čeká několik hodně zajímavých alb, z nichž se — alespoň tedy doufám — vyklubou parádní záležitosti. První místo původně mělo být jasné, protože právě tenhle měsíc vydá svou další placku norský magor Woe J. Reaper v rámci svého projektu Furze. První ukázky z „Baphomet Wade“ však bohužel naznačující návrat k black metalové garáži, což mě po dvou naprosto odzbrojujících psychedelických opusech trochu mrzí, ale i tak to snad bude super, jelikož i black metalový Furze je po čertech dobré peklo. Nicméně právě tento fakt odsuzuje Furze „až“ na druhé místo, zatímco to první přebírá mexický aggrotechový kult Hocico se svou chystanou deskou „Ofensor“. Co si budeme povídat — jestli to bude podobný nářez jako minulé „El último minuto antes de que tu mundo caiga“, tak se moji sousedi mají rozhodně na co těšit. Poslední místo jsem se rozhodl přisoudit francouzským ďáblům Otargos, jejichž tvorba mě vždy bavila, a to i po stočení kormidla blíže k death metalu na poslední desce, takže od novinky „Xeno Kaos“ toho také budu čekat dost.

Kaša

Kaša:

Není každý měsíc posvícení a listopad je toho zářným příkladem, protože výběr alb, které si v průběhu následujících 30 dní budou brázdit svou cestu mezi posluchače, je opravdu tragický. Pokud zůstanu v ryze metalových vodách, tak jediná událost, která mě zaujala, je vydání EP „Skull Grinder“ amerických death metalistů Autopsy. Není to sice záležitost, která by mě zvedla ze židle, ale od těchto bouráků čekám slušně odvedenou řezničinu, ačkoli to nebude úplně regulérní porce muziky. Toť vše, ten zbytek mám těžce na háku, takže nakonec mi tak trochu vytrhla trn z paty Adele, která na poslední chvíli oznámila své třetí album „25“. Mám Adele rád a její předchozí placka „21“ je prostě super, takže ačkoli mě první klip vyloženě nenadchl, tak snad to na výsledném dojmu nebude znát, protože v opačném případě bude listopad hudebně stát za starou bačkoru.

nK_!

nK_!:

Bohaté předpodzimní období je definitivně pryč a teď budu několik měsíců zase sušit hubu. Ještěže jsem zatím nestihl vše nové pořádně naposlouchat. Z listopadové nabídky tak vyhlížím pouze nového Celldwellera. Tedy, nového… většina písní na „End of an Empire“ již dříve vyšla v „minibalíčcích“ (kapitolách, jak je u elektronické muziky v poslední době zvykem) „Time“, „Love“, „Dreams“ a „Death“. Celldweller však „End of an Empire“ považuje za ucelenou kolekci a páté řadové (třetí vokální) album. Tenhle pán mě zatím nikdy nezklamal a od novinky očekávám minimálně udržení stávající kvalitativní laťky.

Atreides

Atreides:

Listopadovému eintopfu vládnou kolaborace – ze tří počinů hned dvě spolupráce, a navrch ve velmi podobných vodách. Tou o něco očekávanější je deska „NV“, jež vzešla z rukou Gnaw Their Tongues a Dragged into Sunlight. Hluk a krutě nasraný black metal je přesně moje gusto a velmi podobně je na tom i druhá kolaboračka mých sludgových oblíbenců The Body s blackaři Krieg, nazvanou prostě „The Body & Krieg“, přičemž ne náhodou obě pekelná dítka spatří světlo světa shodně v pátek 13. listopadu. Od obou dvou neočekávám nic než kvalitní výplach mozku a drcení kostí na trochu jiný způsob, než je od samostatných projektů obvykle běžné, a nezbývá než doufat, že vzhledem k datu vydání z toho nebude průser. Třetím albem, na které se v listopadu těším, je další počin domácích Heiden. Zatím poslední deska „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ mě bavila velice a je otázkou, jak dopadne připravovaný počin „Na svůj příběh jsme sami“, dlouho dopředu prezentovaný coby #modrealbum. Před časem vypuštěný klip k písni „Dryáda“ dopadl nad očekávání dobře a hudba je opět zase docela jinde, takže jsem opravdu zvědavý.

Skvrn

Skvrn:

Na první pohled bída, na ten druhý hned několik skrytých nadějí. Už už to vypadalo na hlas pro norské Kampfar, na něž bych se pak nejspíš beztak nelítostně vykašlal. Nakonec však zabodoval podrobnější průzkum a prokázal, že kašlací manévry nebudou potřeba. Ve skutečnosti totiž vychází hned několik zajímavých věcí. Začněme v našich kotlinách, vychází Heiden. „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ je stále skvělá věc a jasný důkaz, že není třeba nostalgicky vzpomínat na black metal, tudíž jasně, těším se. A kromě toho budu ještě tuze neskromný, s „Na svůj příběh jsme sami“ se chci vidět i na začátku dalšího roku, to když tu vyhlašujeme mimo jiné i dvě nejlepší české desky uplynulých 365 dní. V dalších listopadových případech se bude kolaborovat. Mrknu hlavně na Mamiffer (ano, to jsou ti kolem Aaron TurneraIsis), kteří spolu s jistým Danielem Menchem připraví atmosférickou lahůdku „Crater“. Neméně atmosféry si pak slibuji i od spolupráce dvou zámořských (a mnou opomíjených) formací The Body a Krieg. A i když sem jdu vpravdě naslepo, do kolaboračního kroužku připočtěte i mě, díky.

Onotius

Onotius:

Zatímco v říjnu těch potenciálně zajímavých novinek bylo vskutku požehnaně, v listopadovém seznamu jsem musel vysloveně hledat. Naštěstí taková bída, abych alespoň trojici příček nezaplnil, to zas nebyla. V první řadě bych rozhodně nepodceňoval kalifornské progressive / post-metalové Intronaut, kteří po dvou letech vydávají novinku nesoucí název „The Direction of Last Things“. Vzhledem k tomu, že jsem je svého času choval ve velké oblibě především díky výborné „Valley of Smoke“, uvidíme, v jaké formě je zastihneme letos. Jste-li však více zapáleni do black metalu, myslím, že by vás mohl zajímat fakt, že francouzská smečka Otargos vydává svou novinku. Ačkoliv jejich poslední deska trochu upustila od syrovějšího zvuku a zněla více moderně, na jejich další vývoj jsem celkem zvědav. Podobně zvědav jsem i na novou desku norských Kampfar.


Heiden: videoklip

Videoklip ke skladbě „Dryáda“, na kterém jsme spolupracovali s Alešem Špidlou & Rolla productions, je prvním střípkem z desky „Na svůj příběh jsme sami“, která vyjde 1. listopadu u Epidemie Records v ručně číslované digipack CD edici.

Život každého z nás je příběh, který nikdo jiný neodehraje, „Dryáda“ je jedním z osmi, které potkáte na naší modré desce.

Heiden
http://heidenhorde.com/

[tisková zpráva]


Nové album Heiden / Na svůj příběh jsme sami

Heiden - Na svůj příběh jsme sami

Přátelé,
vrátili jsme se ze slavičínského UnArt studia, kde jsme dokončili hlavní nahrávací blok naší nové desky „Na svůj příběh jsme sami“ a uzrál tak čas vám o ní napsat první komplexnější informace.

Na desce najdete sedm večerních výpravně-rockových skladeb, sedm příběhů z prostředí města a našeho života, zabalených do zvukového kabátu, který se v našich končinách příliš nenosí. Na obalu, který si můžete prohlédnout, s námi spolupracoval Luděk Řezáč, logo Heiden má na svědomí barcelonské grafické studio Ideophony labs. (Ihsahn, Starofash, Obsidian Kingdom atd.). Album vychází 1. listopadu ve formě limitovaného digipacku prostřednictvím Epidemie Records a zhruba o měsíc později v digitální formě skrze náš bandcamp profil.

Heiden
http://heidenhorde.com/
http://heiden.bandcamp.com/

[tisková zpráva]