Archiv štítku: Heiden

Redakční eintopf #32.2 – speciál 2011 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Thy Catafalque – Rengeteg
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz

Neřadový počin roku:
Enslaved – The Sleeping Gods

Koncert roku:
Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 – Plzeň, 26.10.2011

Videoklip roku:
Behemoth – Lucifer

Potěšení roku:
Metalfest 2011: Plzeň – amfiteátr Lochotín, 3.-5.6.2011

Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011

Top5 2011:

1. Dornenreich – Flammentriebe
Stěží se mi hledají slova, která by dovedla “Flammentriebe” vystihnout. Je to album plné spalující vášně, je agresivní i něžné, je jako oheň a voda v neustálém soupeření. Možná je v něm obsažena kapka esence samotné přírody, jejíž harmonické a přesto tak zásadní protiklady překládá v notovém zápisu… Ne, nemám nejmenších pochyb, kdo si titul alba roku zaslouží nejvíce.

2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
Myslíte, že jste někdy slyšeli skutečně naprosto mrdlou, pošahanou, ujetou a zfetovanou muziku? Ano? Tak buď lžete, nebo to byli Unexpect. V jejich případě bych dodal, že to není jen jedna hudba, nýbrž hned několik hudeb splácaných na jednu hromadu zdánlivě bez ladu a skladu, ale ono je to geniální. Mysl běžného smrtelníka, za kterého se považuji, není schopná pobrat, jak to všechno funguje dohromady, ale ono to nějak funguje a poslouchat to je skutečně zážitek. A to i když to nechápu a asi nikdy nepochopím…

3. Septicflesh – The Great Mass
Hrozně dlouho jsem nechápal, co na těch Septicflesh všichni vidí. Pak jsem si poslech “The Great Mass” a mlhy se rozestoupily. Tihle Řekové totiž stvořili monument, jaký v rámci žánru sotva potká nějakou konkurenci. To album je ohromné, majestátní, temné a nádherné. Působí na mě dojmem živého organismu, jakési ohromné, zlověstné, ale přesto moudré bestie, která nyní přemítá, jak naloží s tímhle světem. Sakra, kdyby mělo tohle veledílo vyhladit život na zemi, šel bych si to užít se vší parádou!

4. Thy Catafalque – Rengeteg
Těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul vlastní recenzi do několika vět. “Rengeteg” je něco unikátního. Je to album, které s posluchačem rozmlouvá, nebo spíše vede monolog. Je však strhující zažitek tento monolog poslouchat a prožívat jeho obsah. Pokud jste už s Thy Catafalque někdy přišli do styku, pak možná přibližně tušíte, co váš čeká. Pokud ne, na nic nečekejte a rychle tak učiňte. Je totiž škoda času, který nestrávíte ve společnosti tohoto alba…

5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
Manifest národní hrdosti, pomník starých křivd a zároveň dílo, které představuje zhudebnělý zármutek ze směru, jakým se dějiny rozhodly vydat. A to ve formě tak sugestivní, že stačí zavřít oči, a slyšíte, jak za kliku vašeho domu bere ruka v kožené rukavici. Když jsem tuhle desku slyšel poprvé, považoval jsem ji za těžký průměr. Uplynulo několik měsíců, pár desítek poslechů, jedno živé vystoupení a “Redemtion at the Puritan’s Hand” vyrostla mezi elitu roku 2011. A kdo ví, třeba ještě poroste…

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Nevím proč, kapela Heiden mi však doposud unikala. Naše první setkání ale nemohlo dopadnout lépe! “Dolores” je v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádný počin a věřím, že by suverénně zabodoval i na mezinárodním poli. Na bližší popis tu nemám prostor, takže mohu jen doporučit, abyste koupili, poslechli a užasli. Za tu směšnou cenu to skutečně stojí…

2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Nebozí Silent Stream of Godless Elegy. Od ledna jsem považoval “Návaz” za jasnou domácí desku roku, ovšem pak si přijdou Heiden a vidíte sami. Na kvalitách to “Návaz” však ani v nejmenším neubralo a stojím si za tím, že jde o špičkové album. Ideální příležitost pro ty, kteří už na folkovém poli nenacházejí nic zajímavého. Skutečně lahůdková záležitost, věřte mi…

Neřadový počin roku:

Enslaved – The Sleeping Gods
Nemám co dodat, tohle EP pochází odjinud, ne z tohoto světa. V pěti skladbách přináší panoptikum magie, kterou umí stvořit jedině Enslaved. Vesmírný chlad dovede být tak přitažlivý…

Koncert roku:

Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 – Plzeň, 26.10.2011
Co bych se rozepisoval, když už jsem nadšení z tohoto vystoupení shrnul v plnohodnotném reportu. Prostě naprosto famózní událost, jakých je poskrovnu a jakou bych přál zažít každému hudebnímu fanouškovi…

Videoklip roku:

Behemoth – Lucifer
Možná křivdím jiným klipům, ale “Lucifer” mě prostě dostal. Behemoth a Grupa 13 prostě umí a “Lucifer” je toho důkazem. Geniální skladbě se dostalo nadmíru důstojného vizuálního ztvárnění a vem čert, že jsem těch obrazů pochopil sotva půlku…

Potěšení roku:

Metalfest 2011: Plzeň – amfiteátr Lochotín, 3.-5.6.2011
Podle sestavy jsem čekal, že se po perfektním prvním ročníku z Metalfestu stane další přehlídka agro metalu pro tu nejširší vrstvu konzumentů mainstreamu. Bohudík, nestalo se, festival mi přinesl řadu skvělých zážitků a objevil jsem kapely, do kterých bych nikdy neřekl, že mě budou bavit. Prostě a jednoduše – očekávání totálního propadáku se přetavilo ve tři dny, které bych si s radostí zopakoval. Tak tedy za půl roku na shledanou…

Zklamání roku:

Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Nejde ani tak o koncert samotný, jako spíš o zcela opovrženíhodný odchod fanoušků před vystoupením nejlepšího článku sestavy – norské Tristanie. Tak jsem se za publikum snad ještě nestyděl…


Redakční eintopf #32.5 – speciál 2011 (Beztak)

Beztak

Beztak:

Top5 2011:
1. Graveyard – Hisingen Blues
2. Mastodon – The Hunter
3. Machine Head – Unto the Locust
4. Taake – Noregs vaapen
5. The Black Dahlia Murder – Ritual

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Wohnout – Našim klientům

Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche

Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011

Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011

Top5 2011:

1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.

3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Koncert roku:

Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Videoklip roku:

Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku:

zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.


Metalgate Czech Death Fest III (sobota)

Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 11.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Abstinenz, Abstract Essence, Deathstar, Dymytry, G.O.R.E., Gutalax, Heiden, Ingrowing, Opitz, Pestilence, Secret of Darkness, Tortharry, V.A.R.

Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.

Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne – neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).

Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to bylo lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu “…and the Dark Begins”, což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.

Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce – bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako “Kaufland” nebo “Zabředněte v letargii”.

“Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme,” prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.

Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!

I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že naživo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí); b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více “přigrowlovaná” verze songu “Strážná věž”.

Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu – v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky. Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.

Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni – čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extratřída.

Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.

Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, co že to vlastně budou hrát dál. Přídavky (“Land of Tears” a “Out of the Body”) už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.

Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.

Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z “Ghost Busters” a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny “Shit Beast”, čili nářez, co vám budu povídat.

Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle – přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).


Redakční eintopf #3.2 – speciál 2009 (H.)

H.

H.:

Top5 2009:
1. Skitliv – Skandinavisk misantropi
2. Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu
3. Ram-Zet – Neutralized
4. Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
5. Borgne – IV

CZ/SVK deska roku:
Heiden – Obsidian

Koncert roku:
Brutal Assault: Jaroměř – vojenská pevnost Josefov, 9.-12.8.2009

Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low

Top5 2009:

1. Skitliv – Skandinavisk misantropi
V tomto případě jsem čekal velké věci, ale “Skandinavisk misantropi” naprosto předčilo veškerá má očekávání. Skitliv stvořili monument deprese a misantropie, kde jsou ty nejnižší pudy uměním.

2. Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu
Pád do hlubin. Výlet ke hvězdám. Cesta vesmírem. Neuvěřitelný zážitek. Totální psycho. “Muukalainen puhuu”.

3. Ram-Zet – Neutralized
Má absolutní srdcovka. Co album, to klenot a “Neutralized” to absolutně potvrzuje. Inteligentní avantgarda, již není možné nemilovat.

4. Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Gorgoroth patří k mým oblíbeným kapelám a každé jejich album mám opravdu rád. Od novinky jsem toho ale moc nečekal, o to více mi však vyrazila dech. Návrat k chrastivému oldschool black metalu, avšak bez ztráty rafinovanosti posledních let. Bravo!

5. Borgne – IV
Vždy jsem měl slabost pro tajemné jednočlenné projekty a Borgne mezi takové jistojistě patří. S aktuálním počinem “IV” však hlavní mozek Bornyhake konečně dokázal, že si pozornost zaslouží i díky své hudbě, ne jen pro úchylné fotky. Opravdu vydatná porce misantropického black metalu.

Heiden - Obsidian

CZ/SVK deska roku:

Heiden – Obsidian
V téhle sekci jsem měl těžké rozhodování. Avenger, Heiden nebo Inferno? Všechno kvalitní kapely s výbornými novinkovými alby. Nakonec jsem si vybral Heiden, neboť jejich “Obsidian” mi k srdci svou nepřekonatelnou atmosférou přirostlo k srdci zřejmě nejvíce. Hodně povedená záležitost!

Koncert roku:

Brutal Assault: Jaroměř – vojenská pevnost Josefov, 9.-12.8.2009
Nemůžu hlasovat pro nic jiného než Brutal Assault, který je pro mě již pár let králem festivalové sezóny. Shindy zve jak mainstream extrémního metalu, tak totální lahůdky. Z roku 2009 se mimo jiné sluší vypíchnout výstupy Ulver, Anaal Nathrakh, Immortal, nebo Skepticism. Výborných koncertů však během onoho víkendu bylo přehršel.

Zklamání roku:

Marilyn Manson – The High End of Low
Tohohle kluka ušatýho jsem míval rád, pak ale vydal “Eat Me, Drink Me” a šlo to do kytek. Doufal jsem, že “The High End of Low” mu reputaci trochu vylepší, ale nestalo se. Šlo to úplně do hoven. Manson by se pro příště měl zásobit hodně velkou dávkou sebereflexe… nebo se na to rovnou vybodnout, pokud by to mělo dopadnout podobně jako “The High End of Low”.


Heiden – Obsidian

Heiden - Obsidian
Země: Česká republika
Žánr: post-black metal / rock
Datum vydání: 3.3.2009
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Nostalgia Echo
02. Catharsis
03. Triad
04. At a Funeral
05. Thujone
06. Post lux tenebras
07. Monomania
08. Buried 100 Years Ago

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dokopal k tomu, abych si sehnal nové Heiden. A nebyl bych to já, kdybych se o to s vámi nepodělil. Na nahrávku „Obsidian“ se ze všech stran sypou samé kladné až nadšené reakce (zatím jsem narazil jen na jednu negativní recenzi). Záměrně jsem si ale nepouštěl na internetu žádné ukázky nebo něco takového, abych k albu mohl přistupovat s relativně čistou hlavou, ale zároveň s očekáváním.

A první dojem? Naprosté nadšení! Začalo to jen letmým prohlédnutím obalu a bookletu, pokračovalo vložením samotného disku do přehrávače. Na poprvé mě to opravdu sebralo. Ta atmosféra, panečku. Jen se placka dotočila, hned jsem pustil znovu. A znovu. A znovu a znovu…

Když prvotní nadšení opadlo, začal jsem se na „Obsidian“ dívat střízlivějšíma očima a uviděl několik mušek. Nechápejte mě špatně, je to výborné album, přesně se mi trefilo do nálady, v posledních řekněme dvou až třech týdnech jej poslouchám v podstatě každý den, jen moje hodnocení už nevystřeluje vysoko nad 8/10 jako ze začátku. Chvílemi mi „Obsidian“ přijde až zbytečně nadhodnocovaný. To nic ale nemění na tom, že je to vysoce kvalitní deska (radši to ještě zopakuji, aby v tom bylo jasno).

Čím „Obsidian“ vládne a čím vás také dostane, je celková atmosféra, která je neveselá a mírně posmutnělá. Když ale začnete poslouchat opravdu hodně pozorně a uchem se v tom pitvat, objevíte, že ne všechny pasáže jsou tak skvělé a zábavné. Právě proto jsem se já osobně v desce přestal takto pitvat a při poslechu se nechám jen tak unášet pocity z „Obsidian“ vyvěrajícími, všechny ty malé kaňky se tak v nahuštěné, neprostupné atmosféře ztratí.

Za co Heiden zaslouží velkou pochvalu, je výsledný zvuk celé nahrávky. Je jakoby lehce zastřený, možná by se dalo říct až „pod dekou“, díky čemuž právě „Obsidian“ zní tak, jak zní. Naléhavě a uvěřitelně. Další obrovská pochvala kapele patří za vyvedení bookletu a grafiky. Výborný obal (jeden z nejlepších, co jsem kdy u české kapely viděl), booklet nádherný, radost v něm listovat. A to ani nemluvím o tom, že speciálně protekčně pro ČR a Slovensko je k dispozici limitovaná edice s druhým bookletem, kde najdete povídání o celé nahrávce a také několik slov ke každé písni. To vše zabalené ve slušivé, elegantní krabičce. Tohle si z internetu nestáhnete, tady se opravdu vyplatí kupovat. Tleskám.

Je pravda, že na předchozí tvorbě Heiden jsem nikdy nijak neujížděl (respektive mě ta alba nedonutila se jim věnovat nějak hlouběji), ale „Obsidian“ je těžká nálož. Jednoznačně nejlepší dílo v historii skupiny. A jestli se budou stejným směrem ubírat i v budoucnu (což ale není zrovna jisté, když za čtyři desky vystřídali už tři různé styly), mohli bychom se dočkat velkých věcí. To je ale jenom polemizování, odpovědí se dočkáme v horizontu několika let.

Já osobně dávám v hudbě vždy a za každých okolností přednost atmosféře před čímkoliv jiným, právě proto se mi „Obsidian“ tak líbí, neboť atmosféra je zrovna to, co novince Heiden opravdu nechybí. Pokud jste na tom podobně, neváhejte. V tomto případně se opravdu jedná o dosti specifickou záležitost, a tak to závisí jenom na vás a vašem přístupu k hudbě. Já album můžu jenom doporučit. I přes těch několik nedokonalostí a chybek znovu opakuji, že je to výborná věc. Konečným hodnocením ale zůstávám při zemi, protože radši něco podhodnotím než naopak. Každopádně je pro mě „Obsidian“ z letošních českých desek zatím na první místě.