Archiv štítku: Heidevolk

Novinky 22-4-15

Cradle of Filth - Hammer of the Witches

>>> Není tomu zas tak dávno, co proběhla zpráva o dalším konci legendárních norských black metalistů Immortal a o tom, že se jejich lídr Abbath pouští do nového projektu pojmenovaném podle sebe sama. Kapela nyní podepsala smlouvu s labelem Season of Mist, který se tím pádem postará o vydání chystané debutové desky – ta by se měla objevit začátkem roku 2016. Kromě toho byla odhalena jména dalších muzikantů v sestavě Abbath – k vrchnímu principálovi se připojili baskytarista King ov Hell (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Audrey Horne, ex-Sahg), který se s Abbathem zná již heavy metalového projektu I, a bubeník Baard Kolstad (Borknagar, God Seed, ICS Vortex, Leprous).

>>> Poláci Blindead hlásí příchod nového člena – stal se jím Jan Galbas (Ampacity, Octopussy, ex-Broken Betty). Ten bude hrát na kytaru a hlavně se s baskytaristou Matteo Bassolim podělí o vokály. Kapela zároveň hlásí, že 1. července začne natáčet další desku, která by měla vyjít začátkem roku 2016.

>>> Cradle of Filth ukázali obal svého chystaného alba “Hammer of the Witches”, které vyjde v červenci u Nuclear Blast. Najdete jej tady anebo napravo.

>>> Holandské folk metalisty Heidevolk opustili dva dosavadní členové – zpěvák Mark Splintervuyscht a kytarista Reamon Bomenbreker. Oba s kapelou naposledy vystoupí 2. května na release party k novému albu “Velua” (vyšlo 20. března). Další koncerty Heidevolk odehrají prozatím se sezónními muzikanty.

>>> Norská formace Manii, což je vedlejší projekt členů Manes, který se nese v duchu rané tvorby samotných Manes, podepsal smlouvu s labelem Debemur Morti Productions. Kapela aktuálně pracuje na druhé desce. Kromě toho také vyjde 7” EP s dvěma znovunahranými starými songy, jmenovitě “I helvetes haller” a “Dansen gjennom skuggeheimen” (původně se objevily na druhém resp. třetím demu Manes). Bicí pro tento počin nahrál Bornyhake (Borgne, Enoid, Kawir).

>>> Paradise Lost zveřejnili nové lyric video k chystanému albu “The Plague Within” (vychází 1. června u Century Media). “No Hope in Sight” poslouchejte na YouTube.

>>> Thorbjörn Englund, současný kytarista Sabaton, bude zanedlouho vydávat své druhé sólové album. Počin se jmenuje “From the Wilderness” a k mání bude od 22. května u Lion Music. Obal tady, tracklist vypadá takto:

01. Wildborn 02. Stormy Nights 03. A Lonely Hunter 04. Life from Death 05. Justice of Nature 06. Hunting Under a Blood Red Moon 07. Surviving 08. Eternal Struggle 09. Vargen öde 10. Fingerspitzengefühl [bonus]

>>> Vydání dlouho očekávaného (prvního po 11 letech) alba finských funeral doomařů Shape of Despair se blíží. Novinka ponese název “Monotony Fields”, datum vydání je stanoveno na 15. června a kapela nyní zveřejnila první, titulní skladbu, obal (viz tady) a tracklist:

01. Reaching the Innermost 02. Monotony Fields 03. Descending Inner Night 04. The Distant Dream of Life 05. Withdrawn 06. In Longing 07. The Blank Journey 08. Written in My Scars

>>> Six Feet Under streamují další vál ze své novinky “Crypt of the Devil”, jež vyjde 5. května. “Gruesome” poslouchejte na webu No Clean Singing.

>>> Stone Sour teprve před čtyřmi dny vydali své EP cover verzí s názvem “Meanwhile in Burbank…” a už hlásí, že vydají další dvě minialba předělávek – “Straight Out of Burbank” and “No Sleep ‘Till Burbank”. Každé z nich bude obsahovat dalších pět coverů, mezi nimiž se objeví songy třeba od Bad Brains, Mötley Crüe, Violent Femmes nebo Rage Against the Machine.

>>> Symfoničtí metalisté Xandria hlásí detaily o svém novém EP. To se jmenuje “Fire & Ashes”, vyjde 31. července a obsahovat bude tři nové songy, dvě předělávky sebe sama a dva regulérní covery. Obal tady.


Novinky 20-4-15

Godsmack - 1000hp

>>> Zámořská kapela Dragonlord, která je ve skutečnosti vedlejším projektem kytaristy Erica Petersona z Testament, aktuálně mixuje své třetí album. Novinka se bude jmenovat “Dominion”, měla by vyjít začátkem roku 2016 a bude navazovat na počin “Black Wings of Destiny” z roku 2005.

>>> Američané Godsmack do světa vypustili další videoklip ke své poslední desce “1000hp” z loňského léta. Tentokrát padla volba na song “Something Different” – sledujte na YouTube.

>>> S novým klipem přicházejí taktéž Holanďané Heidevolk – skladba “Urth” pochází z aktuální alba “Velua”, které je venku od 20. března. Video najdete na YouTube.

>>> Zámořští death metalisté Jungle Rot hlásí, že pustili do nahrávání své nové studiové desky. Více informací prozatím není k dispozici.

>>> Francouzská formace Öxxö Xööx vydá 26. května u Blood Music svou druhou desku “Nämïdäë”, na niž nyní láká novým songem “Dälëïth”. Poslouchat můžete na YouTube.

>>> Periphery ze Spojených států amerických mají na kontě nový videoklip k tracku “The Bad Thing” – najdete jej na YouTube. Ve videu se nacházejí záběry z turné, které kapela odehrála začátkem letošního roku. Písnička pochází z dvojalba “Juggernaut”, jež vyšlo koncem ledna.

>>> P.O.D. ohlásili vydání své dalšího řadového počinu. Novinka se dle všeho bude jmenovat “The Awakening” a měla by vyjít v srpnu. První singl by se měl objevit v květnu.

>>> The Gentle Storm, což je společný projekt Arjena Lucassena (Ayreon, Star One) a Anneke van Giersbergen (ex-The Gathering), vypustili do světa živé video k písničce “The Storm”. Podívat se můžete na YouTube.


Novinky 6-4-15

Feanor Omega - Anima

>>> Zámořský muzikant Abbey Nex (Combichrist, Genitorturers, sólová tvorba, ex-Psyclon Nine) vytvořil společně se svou manželkou Valerií Gentile (sólová tovrba, ex-Angelspit, ex-The Crüxshadows) nový projekt s názvem Abbey Death. Dvojice pracuje na debutové desce, jež by měla vyjít v létě.

>>> Slovenská black metalová kapela Evil vydali své druhé dlouhohrající album – následovník debutu “Legenda neskrotných živlov” (2013) se jmenuje “Studňa” a je k dostání od 1. dubna na CD v limitaci 500 kusů. Počin vyšel v kooperaci Devil’s Obsession Productions a Hexencave Productions. Ukázku v podobě skladby “Obraz hrôzostrašnej noci” poslouchejte na Soundcloudu.

>>> Feanor Omega, což je nový black metalový projekt majitele rakouského labelu Cursed Records, vypustil další skladbu ze svého chystaného debutu “Anima”, jenž vyjde 4. května (obal vpravo). “Die Sonne weint” poslouchejte na YouTube.

>>> Nizozemci Heidevolk vypustili do světa nové lyric video k písničce “Vinland”, která pochází z jejich nové nahrávky “Velua” (vyšla 20. března). Video sledujte na YouTube.

>>> Death metalisté Lelahell vydali nový videoklip k songu “Kalimet Esiir”, který se objevil na jejich posledním albu “Al Insane…The (Re)Birth of Abderrahmane”. Sledujte na YouTube.

>>> Němci Powerwolf hlásí, že dokončili mix i mastering svého chystaného, celkově již šestého alba. Novinka s názvem “Blessed & Possessed” vyjde v červenci u Napalm Records.


Metalfest Open Air 2012 (neděle)

Metalfest Open Air 2012
Datum: 10.6.2012
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Blind Guardian, Death Angel, Ensiferum, Fleshgod Apocalypse, Hate, Heidevolk, Soulfly, Steelwing

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Ježura: Sobotní snídaňová blamáž se tentokrát nekonala, první kapelu posledního dne festivalu, Warhawk, jsem si nechal ujít naprosto záměrně. Alespoň tedy zbyl čas na všechny nezbytnosti a následně na horečný úprk ku amfiteátru, když jsem s hrůzou zjistil, že černí koně nedělního programu, Fleshgod Apocalypse, už hrají. Nevím, kolik jsem toho propásl (myslím, že moc ne), ale i ten zbytek mi obstojně uzemnil čelist. Italský technický death výrazně podbarvený symfonickými aranžemi totiž naživo zafungoval mnohem lépe, než jsem si byl vůbec schopen představit. Pětice černotou umazaných mužů v oblecích předvedla naprosto kulervoucí masakr, který se podařilo překonat málokomu. Zničující muzika, originální image a suverénní vystupování těchto italských šílenců mě – a zjevně nejen mě – naprosto dostaly a já jsem byl zcela nadšen. Další z elitního klubu nejlepších vystoupení celého festivalu.

H.: Tak tak, Fleshgod Apocalypse, to byla drtivá pumelice hned po ránu na probuzení. Italové až na jednu výjimku pálili projektily pouze ze svého posledního počinu “Agony”, což mi vůbec nevadilo, možná právě naopak. Co se výkonu týče, Fleshgod Apocalypse i přes brzkou hodinu neponechali nic náhodě a šli do vystoupení na plné kule, což hrstka přítomných, kterých mnoho nebylo, náležitě ocenila. Bylo příjemné, že kapela dokázala všechna brutální a technická zákoutí své muziky reprodukovat i živě (což mi občas přijde, že není samozřejmost, i když by dle mého měla být), stejně tak potěšilo, že Francesco Ferrini hrál na pódiu na starý dobrý klavír, žádné trapné suplování klávesami. Fleshgod Apocalypse předvedli nářez, který v mých očích tento den dokázali překonat už jen Death Angel.

Ježura: Jelikož jsem si vynikající dojmy z Fleshgod Apocalypse nechtěl kazit pochybným domácím hevíkem, nechal jsem si bez výčitek ujít českobudějovické Seven a do amfiteátru se navrátil až na poslední z velké trojky polského death metalu, Hate. A ani tihle pánové nezklamali. Sice nemohu tvrdit, že by to bylo nějak extra úchvatné vystoupení, a stejně tak je pravda, že VaderBehemoth mě bavili o dost víc, nicméně Hate předvedli velice solidní koncert, který mě ani minutu nenudil. Prostě polský death metal jak se patří a už to je pochvala. Bylo to příjemné a upřímné vystoupení, které bych si bez okolků zopakoval, a to nejlépe v nějakém klubu, který by přispěl k dalšímu zahuštění atmosféry.

H.: Hate se mi taktéž líbili. Oproti BehemothVader jsou sice co do věhlasu o ligu níž, což však nic nemění na jejich kvalitách, které byly na Metalfestu do puntíku potvrzeny. Tentokrát bych vyzdvihnul výkon odzbrojující výkon baskytaristy Mortifera, jenž svůj nástroj trápil opravdu nevšedním způsobem. Nějaké bližší podrobnosti z koncertu Hate mě sice nenapadají, ale rozhodně se mě jejich přednes bavil.

Ježura: Od následujících Heidevolk jsem nečekal pranic hodnotného a žádné překvapení se nekonalo. Ne, že by to bylo úplně zlé, ale já jsem neslyšel nic jiného než další z milionu rádoby epických folk metalových halekaček. Pravda, občas se urodila nějaká zajímavější pasáž, ale na přebití totální nudy, která mnou mlátila od začátku do konce, to nestačilo. Navíc i samotné vystupování kapely mi přišlo děsně sterilní a bez náboje a občas jsem byl na vážkách, jestli zpěváci (ano, byli tam dva) nezpívají opravdu ukrutně falešně. Zkrátka a jednoduše nic pro mě a příště svůj čas určitě utratím nějakým hodnotnějším způsobem.

H.: Koncert Heidevolk nebyl vyloženě zlý, ale byl to spíš takový průměr. Kapela mi hlavně zpočátku setu přišla poněkud strojená – za každou cenu co největší show, co nejvíc žádostí o tleskání, skandování nebo skákání. A pořád dokola. Nedá se říct, že by na to lidi vůbec nereagovali, to ne, ale mně osobně to přišlo velice otravné a netrvalo dlouho a začalo mě to spíše iritovat. Přišlo mi ovšem docela vtipné, že Heidevolk disponují dvěma zpěváky, od nichž by člověk čekal, že právě oni se budou nejvíce starat o bavení posluchačů, ale s publikem komunikoval výhradně baskytarista.

Ježura: Jako by toho nebylo dost, po Heidevolk navázali na nastavený trend mizérie Švédové Steelwing, na které už jsem nakydal tolik hnoje, kolik se na ně jen vešlo, takže není až tak složité uhodnout, že jsem se přinutil zůstat v areálu jen a pouze ze škodolibé zvědavosti, co to bude tentokrát. Od našeho posledního shledání stihli Steelwing vydat nové album, a s ním přišla i nová image. Pryč jsou červenobílé pruhované punčošky, nyní vládne výstražná černo-žlutá! Ale teď vážně, Steelwing jsou přesně tou ukázkou příšerných kopírek Iron Maiden, o kterých jsem mluvil v hodnocení Skull Fist. I tentokrát jsem se přesvědčil, že jejich hudba nemá vůbec co nabídnout, i když skladby z nového alba jsou určitě lepší než ty obludnosti z debutu, a stejně tak jsem se utvrdil v dojmu, že zpěvák zpívá vážně otřesně, a to místy tak moc, že mě za něj bolelo v rozkroku, protože snad ani není možné, aby tohle předváděl bez utaženého svěráku na koulích. Vážně nechápu, co na téhle kapele někteří nešťastníci vidí. Prostě a jednoduše, pokud chci heavy metal takového ražení, dám přednost nepřekonatelnému originálu, a než jít na Steelwing dobrovolně, to si radši střihnu směnu v kafilerii bez jakéhokoli aromatického utrejchu pod nosem…

H.: Pokud by se hlasovalo o nejvíc gay kapelu Metalfestu, Steelwing by to vyhráli na plné čáře (smích). Na rozdíl od Ježury z téhle kapely nezvracím, jen si na ně vzpomenu; muzika je to sice značně nepůvodní, ale poslouchat se přece jenom dá, jenže na Metalfestu, i přes všechnu snahu, kterou do toho Steelwing vložili, a i přes všechny apokalyptické fistule zpěváka Rileyho to však tentokrát rozhodně nebylo dobré. Těžko říct, co přesně bylo špatně, protože kapela se fakt docela snažila, ale něco (a to něco nebylo zrovna malé či zanedbatelné) tomu citelně chybělo. Osud Steelwing tak byl malinko nezáviděníhodný – téměř všem, s nimiž jsem se bavil, byli spíše pro smích…

Ježura: Bohudík, sebevražedné nálady, které mě v průběhu Steelwing začaly přepadat, dovedla zapudit kapela následující. A věřte nebo ne, byla to thrashovka jak noha, klasici Death Angel ze sanfranciské Bay Area. A právě tihle muzikanti představují další z nemnoha výjimek, které potvrzují pravidlo. Z jejich vystoupení jsem totiž odcházel naprosto unešen a to je stav mysli, jehož původ bych byl jen sotva ochoten přisoudit čistokrevnému thrashi. Byl to agresivní nářez, který chytl a nepustil. Zpěvák Mark Osegueda při všem tom řevu stíhal vyvádět jako šílený, snad metr padesát dlouhými dready vymetal smetí z celé plochy pódia a co chvíli dokazoval, jak že vypadá perfektní frontman. Nezahálela však ani strunná sekce a dešti navzdory se především oba kytaristé několikrát vypravili odehrát nějaké to sólo na beton, což se bez výjimky pokaždé setkalo s řádnou odezvou. Vedle famózního živého výkonu bylo vystoupení Death Angel na Metalfestu speciální ještě jednou věcí – při příležitosti 25. výročí vydání alba “The Ultra-Violence” totiž kapela tento svůj debut přehrála v celé délce. Mimořádný zážitek tak dostal navíc sváteční odér a moje spokojenost mohla bez okolků atakovat příčky nejvyšší. Zkrátka a jednoduše luxusní zážitek!

H.: Už poněkolikáté jsem se přesvědčil o tom, že Death Angel jsou na pódiu jako dynamit. Tihle chlápci snad neumějí zahrát špatný koncert či show dokonce vypustit. Pokaždé po sobě nechají litry potu, desítky naběhaných kilometrů a tuny excelentního thrash metalu. Každý jeden člen se nešetřil ani v nejmenším a všichni předvedli vskutku famózní výkon hodný ocenění. Při vší úctě k Megadeth a Kreator, Death Angel si s nimi s přehledem vytřeli prdel!

Ježura: V rámci vychutnávání doznívajících dojmů ze špičkových Death Angel jsem nechal plavat vystoupení mně zcela volných Brainstorm a další kapelou dne tak pro mě byli až nebývale populární Finové Ensiferum. Z dob, kdy jsem tuhle kapelu obdivoval, jsem už vyrostl, a na Lochotíně jsem se přesvědčil, že to byl krok správným směrem. Jejich hudba je totiž až na pár výjimek opravdu nedobrá. A tak jsem tam seděl, občas mimoděk poklepal nohou do rytmu a jinak se okázale nudil. Moji otrávenou letargii narušily dvě věci – snaha kytaristů a basáka o synchronizované větrné mlýny, které působila při vzpomínce na Behemoth nebo Fleshgod Apocalypse vyloženě směšně, a pak skladba “Lai Lai Hei”, kterou jsem opravdu nečekal a její zařazení na playlist mě upřímně potěšilo. Ale abych jenom nekrtitizoval, když odhlédnu od vlastní muziky, nebylo to špatné vystoupení a přinejmenším fanoušci Ensiferum museli být navýsost spokojeni. Jenže já mezi ně naštěstí nepatřím, takže mi nečinilo problém odejít dlouho před koncem setu na autogramiádu Blind Guardian, což byla rozhodně bohulibější činnost…

H.: Zatímco spousta lidí se odpoledne uchechtávala nad Steelwing, mně osobně jsou k smíchu mnohem víc podvečerní Ensiferum. Zajímalo by mě, kde se vůbec vzalo nazývat je viking/folk metalem, když s Vikingy ani s folkem nemají společného vůbec. Alespoň já si tedy Vikinga nepředstavuji jako borce s kusem hadru kolem pasu dvěma čárami pod očima. Prezentace ničím výjimečná, muzika příšerná (ačkoliv musím chtě nechtě uznat, že se v setlistu objevila ukázka z chystaného alba “Unsung Heroes” v podobě songu “Burning Leaves”, který nezněl až tak hrozně, jak bych očekával), ale někomu holt stačí ke štěstí poměrně málo. Je pravda, že to zdaleka nebylo tak strašně, abych se musel vydat na úprk, vydržel jsem celý set, ale jednalo se spíše o naprosto průměrný koncert.

Ježura: Čas neúprosně pokračoval ve svém běhu, a na řadu se tak dostali Soulfly – americko-brazilské thrashcorové uskupení, které se točí okolo bývalého frontmana Sepultury, Maxe Cavalery. Sepulturu ani Soulfly jsem nikdy neposlouchal, takže jsem do toho přistupoval bez jakékoli konkrétní představy, co mě tak může čekat, ale oplácaný Cavalera se svojí kapelou mi předvedl, že minimálně naživo stojí jejich tvorba za hřích. Byl to totiž nehorázný náklep. Ostrá a rytmicky houpavá muzika zapůsobila mimořádně chytlavě a na publikum to zabralo měrou nevídanou. To, co se totiž strhlo mezi lidmi, jsem dlouho neviděl. Skákalo se snad i na lavičkách, jeden mosh pit střídal druhý… no prostě totální peklo. Jakási jednotvárnost vzala za své v okamžiku, když si Max přizval na pódium své dva syny, kteří vzápětí dali narvanému amfiteátru zřetelně najevo, že se pěkně potatili. Obzvlášť starší Richie předvedl, že umí z hlasivek vyloudit opravdu pekelné zvuky a že se nebojí ani lidí, na jejichž ruce si udělal krátký výlet. Čert vem, že to všechno znělo jako variace na “Roots Bloody Roots” a že si Max při hře na kytaru většinou vystačil s jednou rukou. Byl to prostě masakr jak se patří a to je ve světě extrémní muziky tvrdá měna…

H.: Soulfly jsou živě poněkud nevyzpytatelní, taková loterie. Dokážou předvést jak absolutní nářez, tak absolutní průser. Na Metalfestu to však byla naštěstí ta první možnost a Soulfly zahráli tak dobře, až jsem to ani nečekal. Vklínění mezi rozjuchané Ensiferum a následující Blind Guardian jejich muzika působila o poznání tvrději, než ve skutečnosti opravdu je, ale nakonec to bylo jen ku prospěchu věci. Nechybělo samozřejmě pár kultovních majstrštyků od Sepultury, ale mně osobně pomalu ještě větší radost udělalo zařazení válu “Gladiator”, který je z novinkového “Enslaved” asi ten nejpovedenější. Soulfly předvedli určitě výborný set, za což také byli odměněni asi největší kotlem festivalu. S jejich koncem však pro mne skončil i celý Metalfest, jelikož jsem se musel vydat směr domov, díky čemuž jsem neviděl závěrečné Blind Guardian.

Ježura: S rozloučením Soulfly se festival dostal do fáze, kdy k absolutnímu konci zbývalo jediné vystoupení. Tohoto privilegia se dostalo německým Blind Guardian, a jakkoli jsem se bál, že mě jejich koncert nebude napočtvrté bavit, byla to vynikající volba. Blind Guardian totiž opět dokázali, že asi opravdu neumí odehrát špatný koncert. V Plzni se jim navíc povedlo naprosto fantasticky nazvučit, takže to jediné, co jejich vystoupením občas škodí, nedostalo šanci. Výsledek? Tradičně špičkový. Hansi zpíval jako bůh, zbytek kapely zcela precizní, obecenstvo velice schopné. Navíc mě velmi příjemně překvapilo, že i tentokrát Blind Guardian zvládli obměnit setlist tak, aby nekopíroval některý z těch předchozích, takže jsme se vedle dalších dočkali skladeb “The Last Candle” nebo “Ride into Obsession”, které na české půdě dosud nezazněly. Typická atmosféra, která doprovází snad každý koncert Blind Guardian, se dostavila i zde a já si tak mohl užívat nádherné hudby, zpívat z plných plic a těšit se z vědomí, že ani napočtvrté mí oblíbenci neupadli do nudného stereotypu a dovedli mně a tisícům ostatních zprostředkovat další skvělý zážitek. Pravda, hudební orgasmus, jakého se mi dostalo na podzim 2010 v brněnské Flédě, se už asi nikdy opakovat nebude, ale kdybych měl mít ze všech příštích koncertů Blind Guardian takhle dobrý pocit, budu naprosto spokojený. Poslední skladbou, která nad lochotínským amfiteátrem zazněla, byla již tradiční “Mirror Mirror” a s ní vzal za své celý Metalfest 2012. I když jsem letos se nedočkal tak fantastických koncertů, jaké loni předvedli Kataklysm a Saxon, určitě mohu prohlásit třetí Metalfest za zdařilý festival, ze kterého jsem si odnesl nemálo skvělých zážitků, a doufám, že se i příští rok podaří udržet sestavu na alespoň obdobně kvalitní úrovni…


Zhodnocení:

Ježura: Lze Metalfest 2012 nějak obecně shrnout? Pokusím se. Počasí nic moc, neustálé přepršky mě obzvlášť poslední den začaly už notně iritovat, ale na druhou stranu nebyla potřeba až tak enormní spotřeba tekutin. Areál byl tradičně skvělý, leč do příštích let by určitě zasloužil nějakou investici – přese všechny svoje klady mu totiž moc nepřispívá notně zanedbaná vizáž. Oproti loňskému roku, kdy mě nejvíce dostaly kapely, od kterých bych to opravdu nečekal, se tentokrát moje očekávání vesměs naplnila, k tomu se přidalo pár příjemných překvapení a Hypocrisy, Uriah Heep, Vader, Powerwolf, Behemoth, Fleshgod Apocalypse, Death Angel, Soulfly a Blind Guardian mi přinesli hodiny a hodiny skvělé zábavy. Dlužno dodat, že sestava se letos ukázala jako poměrně vhodně zvolená, a když přehlédnu kiksy typu po roce opakovaných Arakain a Dymytry (snad nebudou hrát i příště), jednalo se o vcelku zdařilý výběr. Sice tomu chyběla trocha blacku, který by na úkor početně zastoupeného thrashe určitě trochu prostoru zasloužil, ale nemůžu mít všechno, takže tady spokojenost.

H.: Mně naopak počasí vyhovovalo. Radši budu moknout, než se škvařit v 30 stupních. Vystoupení kapel, na něž jsem se těšil, byla vesměs solidní až dobrá, sem tam nějaké překvapení, sem tam nějaké zklamání, prostě klasika, ale od většiny účinkujících jsem více či méně dostal, co jsem očekával. Pokud by mne někdo nutil, asi bych za absolutní vrchol Metalfestu označil Behemoth, následované Triptykon a Fleshgod Apocalypse. Na rozdíl od Ježury mi čistý black metal v line-upu ani moc nechyběl, protože by stejnak hrál na oběd a stálo by to za prd. Těch kapel zabitých světlem už tam bylo dost tak jako tak…

Ježura: Co se organizační stránky festivalu týče, ročník 2012 s sebou přinesl několik změn. Tou asi nejvýraznější bylo zkrácení programu, který nově končil ve 23:00. Osobně to považuji za dost nešťastné opatření, které připravilo o tolik důležitou tmu hned několik kapel, které by pod její rouškou mohly zanechat řádově silnější dojem. Bohužel, městské prostředí si občas podobné ústupky žádá a já doufám, že se pro příště podaří sjednat výrazně delší hrací dobu.

H.: V tomto případě souhlasím, konečná v jedenáct hodin večer opravdu není moc košer. Stěžoval jsem si už na loňských ročnících, kdy se končilo dva dny o půlnoci a poslední den v jedenáct, ale zapíchnout to všechny tři dny takhle brzo, to už je dle mého názoru moc. Vážně mi přijde trochu trapné, aby ve tmě hrála půlka jedné skupiny za den. Chápu, že festival se koná v podstatě uprostřed města a že mnohým obyvatelům by rachot do nočních hodin vadil, ale přece jenom… dát to třeba dva dny do jedné do rána a v neděli i do těch jedenácti, aby se obyvatelstvo na následující všední den vyspalo, tak myslím, že by nikoho neubylo. Dvě noci za rok snad není zas až tak nepřekonatelná překážka…

Ježura: Další, a tentokrát veskrze pozitivní změnou, bylo zavedení zálohovaných kelímků z tvrdého plastu. Troufám si tvrdit, že se systém osvědčil a doufám v jeho zachování pro příští ročníky a rovněž rozšíření na Masters of Rock. Mám však dvě zásadní výhrady – plastové poutko na opasek nebylo vůbec složité bez vlastního přičinění ulomit, což se stalo velice nepříjemným po zjištění, že na takto poškozený kelímek propadá záloha. Pro příště tedy doporučují nakoupit obyčejné kelímky bez poutka – není zase tak těžké si svépomocí vyrobit úchyt. Druhý problém, který se váže ke kelímkům, byla jejich nehorázně přemrštěná cena. Bez urážky, 50 korun mi přijde jako dost nestoudná cena – obzvláště v kombinaci s přísnými pravidly pro její navrácení. 30 korun, kolik činila záloha na Brutal Assaultu, je mnohem přijatelnější, tak by možná neškodilo zjistit, od kterého dodavatele a za jakých podmínek byly tyto kelímky (mimochodem bez onoho nešťastného poutka) zakoupeny.

H.: Problematika kelímků jde vcelku mimo mě, jelikož nemám potřebu v areálu chlemtat nonstop. Ale když nic jiného, oceňuji aspoň to, že se díky vratným kelímkům radikálně omezí bordel na zemi – to je velice příjemné!

Ježura: Beze změn naštěstí zůstal post moderátora, tradičně skvělý Standa Rubáš se svého řemesla opět zhostil s bravurou (i když nemám ponětí, proč neuváděl ani zdaleka všechny koncerty) a já znovu apeluji za využití jeho služeb i pro Masters of Rock, kde jsou výkony nechvalně známé dvojice patlalů už takřka legendární. Ono to totiž vážně jde udělat jinak a lépe – Metalfest budiž důkazem.

H.: Uvaděč mi je úplně volný, kdyby na to přišlo, klidně bych se bez něj obešel a vzal to modelem, že když se vyskytne něco důležitého, vyleze někdo z pořadatelů, řekne to, ale jinak to nechat být. Ale mám nějaké tušení, že to nejspíš neklapne (smích). Když už ale uvaděč musí být, tak rozhodně ať je to právě stylem Metalfest, ne ta amatéřina, jakou každoročně předvádějí samozvaní odborníci na sesterském Master of Rock

Ježura: Co se týče stravování, výběr byl široký a za celkem snesitelné ceny. Co mě však znechutilo, to byl výběr piva. Zcela nepitelný 10° Gambrinus (30,-/0,5l), jen o něco stravitelnější 11° Gambrinus (35,-/0,5l) a vesměs ucházející 12° Pilsner Urquell (40,-/0,5l), o kterém se ke mně mimochodem doneslo, že není tím, čím se zdá být, to mi přijde jako naprosto nehorázná zlodějna obzvlášť při vědomí, že logistické náklady jsou v rámci Plzně prakticky nulové. Doufám, že se v tomhle směru pořadatelé poučí a nabídnou návštěvníkům pivo, které jde pít i za přiměřenou cenu. V případě potřebu doporučuji poohlédnout se po jiném výrobci.

H.: Naprostý souhlas, pivo bylo letos opravdový hnůj. A předchozí ročníky vlastně taky. To mi přijde vzhledem k místu konání jako obrovský paradox, přímo u zdroje by člověk očekával, že to bude pivíčko jedna báseň. Po desítce se zvedal kufr, jedenáctka se s menším sebezapřením vypít dala, ale pořád to připomínalo víc čůčo než pivo, dvanáctku už jsem radši vůbec neriskoval.

Ježura: Výtka poslední směřuje směrem k otevírací době úschovny. Je skutečně nešťastné nastavit její konec a tedy i nutnost vyzvednout si uschované věci na stejnou dobu, kdy končí poslední koncert večera. Prodloužení otevírací doby úschovny třeba o pouhou půlhodinu by každopádně prospělo a návštěvníkům, kteří využívají její služby, by to výrazně ulehčilo život.

Ježura: Podle posledních řádků to vypadá, jako by mimo hudební produkci jednalo o solidní katastrofu, leč není tomu tak. Až na uvedené, a dlužno dodat nikterak esenciální problémy, jsem nezaregistroval nic, co by mě přinutilo práci organizátorů kritizovat, a dokonce i hrací časy se většinou podařilo dodržet vesměs přesně. Pokud si pořadatelé tedy vezmou tyto výtky k srdci, příští ročník by mohl excelovat, když už nyní je na velmi solidní úrovni. Osobně se nemůžu dočkat, až se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Tak tedy příští rok na shledanou!


Heidevolk – Batavi

Heidevolk - Batavi
Země: Nizozemsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 2.3.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Een nieuw begin
02. De toekomst lonkt
03. Het verbond met Rome
04. Wapenbroeders
05. In het woud gezworen
06. Veleda
07. Als de dood weer naar ons lacht
08. Einde der zege
09. Vrijgevochten

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se řekne “Batávie”, tak si ti sečtelejší z nás možná vybaví Indonésii. Její metropole Jakarta a od toho odvozeně celá tzv. Nizozemská východní Indie se tak dřív nazývala. Není ale asi moc překvapující, že to staré Holanďany nenapadlo ze dne na den, nýbrž že při pojmenovávání svých kolonií dali vzpomenout svým germánským předkům žijícím v okolí delty Rýna, které staří Římané nazývali “Batavi”. A právě na historické dědictví kmene Batávů odkazuje nové album folk metalové kapely ze země tulipánů Heidevolk.

Já jsem si tyhle holandské bardy před časem docela oblíbil. Viděl jsem je i před dvěma lety naživo a i tehdy mě jejich vystoupení nadchlo. Působilo tak nějak správně “folkově”, což se rozhodně nedá říct o každé kapele, která se snaží prosadit (nebo ke všemu dokonce prosadila) na přeplněné scéně moderní doby. Nesdílím tak úplně všeobecnou nechuť k tuctovým (zejména) německým “pagan” formacím, ovšem nutno si přiznat, že občas je úroveň vskutku nevalná, ale o to nejde, hlavně že se to prodá. A pokud neprodá, tak není problém přes noc vytvořit další “legendu”… Tak aspoň z tohohle bahna se Heidevolk dalece vymykají. Na druhou stranu si nemůžu pomoct, že se mi už jejich nejnovější počin nelíbí tolik jako starší tvorba a že se cosi z kouzla této skupiny vytratilo. Ono vemte si už jenom cover art – z loga někam zmizely tradiční kančí kly a zůstal jen poměrně nenápaditý tuctový nápis. A samotná maska sice může být historicky autentická, ale nějak ve mně moc nebudí dojem pohanského odkazu tak, jako se to dařilo předchozím obalům.

Hudebně zůstala deska relativně v mezích předchozích tří řadovek a dvou EPček (split “Black Sails Over Europe” beru z hlediska přínosu Heidevolk v délce čtyř skladeb jako EP), i když někomu se zdá, že je snad o něco temnější. Srovná-li se to s mým asi nejoblíbenějším songem “Het Bier Zal Weer Vloeien”, tak to asi pravda bude, ale jinak popravdě zase takový znalec jejich tvorby nejsem. Heidevolk jsou pro mě jednou z těch kapel, o kterých vím (nebo si myslím), že je mám rád, ale dohromady znám vlastně jen pár písniček. Každopádně, budťo jsem o nich doteď vedl falešně nadhodnocené představy, anebo novinka zkrátka opravdu není tak dobrá. Rozhodně tak docela nesdílím bezbřehé nadšení mnohých recenzentů.

Ale zase na druhou stranu není to hudebně žádná tragédie. Co je rozhodně zajímavé, je koncept dvou mužských zpěváků. Dvě kytary asi nikoho nepřekvapí – ostatně Heidevolk je mají taky – ale mít dva členy ve výlučné pozici vokalistů a ke všemu oba chlapy, to se zase myslím tak často nevidí. Co mi u nich trochu chybí, je nějaký ten growling. Přeci jenom vhodně použitý growl nebo blackový skřek – nelépe v kombinaci s čistým vokálem – umí dodat pagan/viking folk metalu jakousi syrovou majestátnost. Ne, že by to třeba takový veleslavný Quorthon neuměl i bez něj, ale na podporu mého tvrzení zase nechť přispěchají Windir a Moonsorrow. V případě Heidevolk je ale možná trošku problém v samotných hlasech obou zpěváků – nezdají se mi totiž tak moc zajímavé, aby mě bavilo je delší dobu poslouchat. Možná bych dokonce řekl, že se mi moc nelíbí – podobnou potíž mám například s Týr (tam je to ale ještě markantnější), ačkoliv to nesporně hudební pojem a kvalita je. Výlučné používání holandštiny v textech boří stereotypy tvrdící, že kapela se může šířeji prosadit jenom tehdy, zpívá-li anglicky (a v případě německého pohanského trhu dejme tomu německy). Typickým prvkem je používání sborového “hum hum” na pozadí pro dokreslení atmosféry.

Nástrojová sekce kapely se opírá takřka výlučně o tradiční metalovou sestavu. Snad jen v instrumentálce “Veleda” jsem zaznamenal použítí houslí a akustické kytary. Jinak většinu času hraje běžná sestava kytar podkreslená basou a doplněná bicími. Sem tam se nějaký ten zajímavý riff ozve, ale obecně se z mého pohledu žádné velké hudební orgie nekonaly. Ale svůj účel hudba splnila. Popravdě, řekl bych, že proti spojené síle dvou hlavních zpěváků může jen těžko hrát jinou než spíše druhotnou a doprovodnou roli.

Když to vezmu kolem a kolem a okolo a ještě dokola, tak se vrátím zase tam, odkud jsem vyšel, a bude se mi točit hlava… Nemůžu říct, že bych při poslechu “Batavi” kdovíjak skákal metr vysoko nadšením. Ale ani jsem se nijak zvlášť nepohoršoval a nemodlil se temným pohanským bohům, aby už to konečně dohrálo. Ve výsledku bych to viděl na neutrální sedmičku. Lidé hledající pagan folk metal by neměli být z poslechu zklamáni. A pokud ještě nezměnili své kmenové zvyky, tak doporučuju zaskočit někdy na jejich živé vystoupení, protože přípitek z rohu si s vámi jen tak nějaká kapela dávat nebude.


Další názory:

Heidevolk osobně řadím spíše mezi ty novější folk/pagan/atd. kapely, s nimiž mám ten kříž, že mám obrovský problém jim všechno to pohanství a opěvování své vlasti (v případě Heidevolk Nizozemska) uvěřit, protože je to prostě a jednoduše trendařina. Anebo je to snad náhoda, že se po masivním úspěchu Finntroll začaly pohanské formace rojit jak houby po dešti? Upřímně, pochybuji. To ovšem nic nemění na tom, že zrovinka Heidevolk jsou v téhle branži ještě jednou z těch poslouchatelnějších věcí, například v porovnání s většinou německých kapel, které v žánru mnohdy páchají doslova hudební zločiny, jsou Holanďané přece jenom o nějakou tu třídu výše. Jejich muzika sice nikterak výjimečná či extrémně objevná není, ale poslouchá se naprosto v pohodě a minimálně v případě “Batavi“, možná té nejzajímavější placky, jakou má kapela prozatím na kontě, v podstatě nenudí. Je to řemeslo, ale odvedené velmi umně a také (a to je v případě současného folk metal pomalu nutné oceňovat) oproštěné od zbytečné vlezlosti a kýčovitosti.
H.


Redakční eintopf #35 – březen 2012

Borknagar - Urd
Nejočekávanější alba měsíce:
Borknagar – Urd
Devilish Impressions – Simulacra


H.:
Devilish Impressions – Simulacra
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Borknagar – Urd
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Cannibal Corpse – Torture
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Barren Earth – The Devil’s Resolve
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Overkill – The Electric Age
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Heidevolk – Batavi
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Evenoire – Vitriol
Index očekávání: 7/10

Tentokrát se opět sešly dvě desky měsíce – shodou okolností se jedná hned o první dva tipy od H. a Ježury. První jmenovaný zvedl palec pro nepříliš známé Poláky Devilish Impressions, druhý pro osvědčenou klasiku v podobě Borknagar. “Simulacra”“Urd” si vysloužily velice pěkný index 9/10. Nejsou to ovšem samozřejmě jediná alba, která v březnu jistě budou stát za poslech, ale najdou se i další, čímž nemáme na mysli jen výherní volby ostatních redaktorů – Barren Earth, Cannibal Corpse, Evenoire, Heidevolk a Overkill – ale například i v několika textících zmiňované Japonce Sigh či další očekávané počiny od skupin jako Soulfly, Asphyx nebo Ministry.

H.

H.:

Že já ten eintopf vždycky napíšu hned na začátku měsíce a pak ho musím pětkrát přepisovat… i tentokrát jsem splácal jakousi oslavnou řeč na novinku japonských magorů Sigh – na jejichž “In Somniphobia” se samozřejmě pořád těším, na tom se nic nemění -, ale postupem času jsem musel svůj názor přehodnotit a nakonec tu vypíchnout skupinu jinou. A důvodů mám hned několik. Jednak si to pánové zaslouží, neboť jejich tvorba není příliš známá širší posluchačské obci – naivně doufám, že takové upozornění snad aspoň někoho donutí se jim podívat na zoubek, neboť jejich muzika jistě stojí za poslech. A právě to je ten druhý důvod – hudba Devilish Impressions je prostě neskutečně skvělá. Předchozí deska “Diabolicanos – Act III: Armageddon” patří mezi ty počiny, které poslouchám dlouhé roky a ještě mne neomrzely. Avantgardní kombinace black a death metalu je v podání těchto Poláků opravdu výjimečným posluchačským zážitkem – výtečná atmosféra, spousta nevšedních nápadů, obrovské množství různých nálad a pocitů. Co skladba, to úplně něco jiného, ale přece logického v rámci celku. Není se tedy co divit, že se na pokračování “Simulacra” opravdu těším – tím spíše, že na něj čekám již pár roků. Ukázka v podobě “Icaros” navíc zní natolik dobře (a to ještě slabé slovo!), že o kvalitě desky nemám sebemenších pochyb. A o tom výborném obalu už ani nemluvím…

Ježura

Ježura:

Letošní rok se zdá být alespoň co se týče eintopfů docela dramatický. Začalo to v únoru (respektive lednu), kdy jsem dlouho rozmýšlel mezi dvojicí AsphyxBorknagar, zvolil Asphyx, a když jsem pak svého rozhodnutí litoval a chtěl eintopf přepsat, najednou koukám, že se datum vydání Borknagar přesouvá na březen. Šampaňské a konfety na oslavu mého březnového favorita ovšem vydržely jen do té doby, než mi bylo sděleno, že se bude muset utkat s šílenými Japonci Sigh. Abrakadabra, máme tu další dilema. Pravidla však mluví jasně, a když mohu favorizovat pouze jedinou kapelu, budou to nakonec přeci jen Borknagar. Vězte ale, že zfetovaný japonský black atakuje když ne stejnou, tak minimálně srovnatelnou metu…

nK_!

nK_!:

“Evisceration Plague” bylo po fenomenálním “Kill” poněkud slabší a není divu, že nový počin buffalských Cannibal Corpse vyhlížím velice nedočkavým pohledem a modlím se ke všem krvavým bohům, aby to opět stálo za to. Už jsem se smířil s tím, že obaly již nikdy nebudou tak perfektně odvedené jako dříve, ale po hudební stránce se smířit nehodlám a očekávám kvalitní řezničinu a poctivě vyprodukované album! Jinak si mě už nepřejte.

Zajus

Zajus:

Březen nabídne nebývalé množství zajímavých desek. Jen letmým nahlédnutím do seznamu jsem nalezl devět alb, na která se těším. Ze zavedených a lety prověřených kapel plánují vydat novinku Overkill, Ministry, Cannibal Corpse či Soulfly. Ještě víc se však těším na alba o něco mladších (byť stále velkých) kapel, jako jsou The Mars Volta, Meshuggah či Sigh. Nesmím ovšem zapomenout ani ne nepříliš známé Italy Folkstone. Ze všeho nejvíc jsem však zvědav na druhou desku all-star kapely Barren Earth. Jejich dva roky starý debut byl prvotřídní ukázkou progresivního death metalu a já nemám jediný důvod nevěřit, že na něj “The Devil’s Resolve” důstojně naváže. Tisková zpráva slibuje hudební mix obsahující vše od progresivního rocku let sedmdesátých až po brutal death metal, a i když jsem k podobným velkohubým prohlášením běžně skeptický, tentokrát tomu opravdu věřím. A i kdyby to nevyšlo a “The Devil’s Resolve” by mě zklamalo, stále mám v zásobě dalších osm desek, z nichž minimálně jedna alespoň na devět bodů bude. O tom nepochybuji.

Beztak

Beztak:

Dva roky po kritiky nadšeně přijaté desce “Ironbound”, se nám znovu představí americká thrash metalová mašina Overkill. Na konci března vyšlou do světa již svou šestnáctou desku nazvanou “The Electric Age”. Po internetu už koluje první song z novinky, s hezky úderným názvem “Electric Rattlesnake”. Jde o klasickou píseň Overkill a fanoušek kapely bude nadšen. Věřím, že v podobném duchu se ponese i celé album. Ještě před nějakou dobou jsem Overkill přehlížel, protože mi jejich hudba nepřipadala příliš zajímavá. Navíc jsem nedokázal překousnout Blitzův vokál. Jenže to se změnilo, když jsem je měl možnost vidět na vlastní oči. Hity jako “In Union We Stand” či “Wrecking Crew” mne přesvědčily, že Overkill jsou skvěle odvázanou kapelou, s perfektním tahem na bránu a šíleným frontmanem. Nejenže mi dnes Blitzův hlas v hudbě Overkill nevadí, já bych si tam snad už nedokázal představit jiný vokál než ten pořádně uječený. Takže moje volba pro měsíc březen je jednoznačná.

Ellrohir

Ellrohir:

Březnový výběr je pro mě nějaký chudý, a proto s dovolením sáhnu po holandských bardech Heidevolk. V roce 2010 jsem je viděl na Heidenfestu a byli to jediní Heidevolk, kteří ve mně dokázali vzbudit dojem, že na tento pohanský svátek opravdu patří. Plné pódium chlapíků v helmách, přípitky s rohy a hudba, která pro mě představuje ztělesnění pojmu “pagan folk metal”. Na druhou stranu tak trochu nevím, jak moc si můžu od takového alba slibovat a není to pro mě zase tak klíčový release, proto zůstaňme u relativně neutrálního sedmičkového indexu. “Het bier zal weer vloeien!”

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

V březnu by se našlo několik alb a upřímně řečeno, nebylo lehké z nich vybrat to jedno, které by bylo z mého pohledu nejlepší. Tak jsem se nakonec opět přiklonila k něčemu, dalo by se říct, symfonickému, a ten důvod je prostý. Ano, můžu tady vyzdvihnout známé skupiny, ale proč se nepřiklonit k debutu, když si to podle mě docela zaslouží. Jedná se o italské Evenoire. Sami sebe označují jako gothický folk metal, ale řekla bych, že jakákoliv specifikace je vždy ošemetná věc. Měla bych si přiznat, že pro všechny ty folkové a až “středověké” vlivy mám prapodivnou slabost. Po přidání pěkného hlasu a až neotřele divného a chemického názvu “Vitriol” mě to nemůže jinak než upoutat. Jen mě štve, jak velké mezery mají hudebníci právě v přírodních vědách. Nebo jenom mně se zdá divné, že se baví o vitriolu jako kyselině sírové a přitom by to nejspíš podle obalu a promo fotek mělo být “blue vitriol”, tedy modrá skalice. No, v každém případě doufám, že nakonec u mě tohle album nebude vyvolávat ani zvracení, ani mě nebude leptat. Ráda bych si po několika symfonických zklamáních zachovala kůži chvíli suchou.