Archiv štítku: Helrunar

Helrunar – Vanitas Vanitatvm

Helrunar - Vanitas Vanitatvm

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Es ist ein sterbend Liecht
02. Saturnus
03. Lotophagoi
04. Blutmond
05. Da brachen aus böse Blattern, am Menschen und am Vieh
06. Vanitas Vanitatvm
07. In Eis und Nacht
08. Nachzehrer
09. Als die Welt zur Nacht sich wandt
10. Necropolis
11. Der Tag an dem das Meer seine Toten freigibt

Hrací doba: 62:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Helrunar jsou kapelou, kterou jsem kdysi vcelku poslouchal, ale postupem času mě zájem o její muziku dočista opustil. Pamatuju si, že dvojalbum „Sól I: Der Dorn im Nebel“ / „Sól II: Zweige der Erinnerung“ jsem v době jeho vydání protáčel dost zodpovědně a strašně se mi to líbilo. Na předcházející, celkově druhou dlouhohrající desku „Baldr ok íss“ z roku 2007 rovněž nemám negativní vzpomínky.

Po dvojalbu „Sól“ se ovšem Helrunar odmlčeli na čtyři roky a mě nějak opustila chuť se o ně nadále zajímat a hlavně je dále poslouchat. Ať už by se mělo jednat o novou muziku anebo o opakování již existujících počinů. Rozhodně to nebylo z trucu, že by snad čtyři sezóny nevydali řadovku, prostě se mi tenhle druh pohanského germánského black metalu trochu zprotivil. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zrovna tuhle blackmetalovou odnož jsem nikdy neměl zrovna v lásce (hodně diplomaticky řečeno), ale bylo pár jmen, která jsem byl ochoten tolerovat, a ještě o něco méně jmen, které jsem byl ochoten poslouchat, mezi něž dočasně patřili právě i Helrunar. Za nějakou dobu mě nicméně přestali bavit i oni. Což nemusí být nutně chyba, říkejme tomu třeba přirozený průběh věcí.

Každopádně, čtvrté řadové album „Niederkunfft“ z roku 2015 jsem tiše odignoroval. Jeho vydání jsem zachytil, s vlastním poslechem jsem se však neráčil obtěžovat. Další tři roky uběhly jako velká voda a Helrunar se opět přihlásili o slovo s pátým velkým počinem „Vanitas Vanitatvm“. I v jeho případě mohu upřímně prohlásit, že mě to nijak zásadně nezajímalo. Hnula se ale ve mně taková ta pisálkovská potřeba referovat světu, tudíž jsem se rozhodl to v rámci osvěty kousnout a zjistit, zdali jsem Helrunar čistě náhodou nekřivdil. Nyní hodlám prezentovat výsledky svého bádání.

V zásadě zní „Vanitas Vanitatvm“ tak, jak jsem dopředu představoval. Což nemusí značit nic špatného, ani nic dobrého, jde o neutrální sdělení… ale ve skutečnosti je v tom obsaženo trochu od obojího. Tou dobrou zprávou je, že se mi potvrdilo, jak mám Helrunar v paměti uložené. Ačkoliv už jsem ztratil potřebu jejich tvorbu intenzivně poslouchat, pořád jsem si je pamatoval jako ty důstojnější představitele toho, co jsem výše nazval pohanským germánským black metalem. To pořád platí.

Drtivá většina těch pagan-blackových z Německa má takový zvláštní zvuk, díky němuž si je lze prakticky okamžitě zařadit do téhle sorty. Jako kdyby i do jejich black metalu pronikl kousek takového toho bavorského jódlujícího kýče. V drtivé většině případů jde o něco, co mě dost epicky nasírá, a poslouchat to dobrovolně se mi vyloženě příčí. Jen málo skupin umí tenhle německý sound podat takovým způsobem, aby to bylo alespoň snesitelné. Helrunar k nim naštěstí patří, což je plus pro ně. Tenhle samotný zvuk je nicméně sám o sobě příliš velkým mínusem. Riffy a pasáže, kdy lze tyto postupy vycítit, patří k nejhorším momentům „Vanitas Vanitatvm“.

Helrunar

Určitý pokles cítím i v těch atmosféričtějších momentech a atmosféře obecně. Vzpomínám si, že dvojalbum „Sól“ bylo v tomhle ohledu docela dobré a umělo přijít s kvalitními nápady. Že nejde o vzpomínky zkreslené případnou nostalgií, jsem se přesvědčil i nyní, když jsem kousek počinu poslouchal. „Vanitas Vanitatvm“ v tomhle ztrácí, někdy dokonce i regulérně nudí – třeba v osmiminutové „Nachzehrer“. Ta měla být se svým pomalým tempem, stavbou a delší stopáží asi pořádným atmosférickým opusem, ale ve finále je spíš zbytečná a nezáživná. Zdaleka to ale není jediný moment, kdy mě napadlo, že by nahrávce prospělo nějaké ukrácení hrací doby, protože na 62 minut tam nacházím méně zábavného, než bych očekával.

Navzdory neduhům ovšem nelze Helrunar upírat i určité kvality. Pořád si stojím za tím, že v rámci daného specificikého subžánru zrovna tahle kapela patří k tomu sympatičtějšímu. Kritika neměla dokázat, že „Vanitas Vanitatvm“ je album bez úrovně a patří mezi hnůj. Měla poukázat jen na to, že obecně „Vanitas Vanitatvm“ není žádný velký zázrak, nýbrž hodně dobře odehraný průměr s pár výstřelky do nadprůměru v dílčích momentech.


Helrunar – Sól

Helrunar - Sól
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
I. Sól I – Der Dorn im Nebel
01. Gefrierpunkt
02. Kollapsar
03. Under dem Gletscher
04. Nebelspinne
05. Praeludium Eclipsis
06. Tiefer als der Tag
07. Nur Fragmente…
08. Ende 1.3

II. Sól II – Zweige der Erinnerung
01. Europa nach dem Eis
02. Aschevolk
03. Die Mühle
04. Rattenkönig
05. Moorgänger
06. Lichtmess
07. Sól

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nemám tucha, jak to vypadalo na debutu “Frostnacht” z roku 2005, neboť ten jsem doposud neslyšel, ale na čtyři léta staré desce “Baldr ok íss” předvádělo duo Helrunar (tehdá vlastně ještě trio) velice povedený, pohansky laděný black metal. Až se člověk divil. Jak se totiž v jedné větě zmíní Německo a jakákoliv hudební souvislost s pohanstvím, hned si začínám myslet něco o pivem nasáklých, kýčovitých srajdách. Jedna kapela jako druhá a všechny stejně špatné – kvalitní to klystýr pro ubohého posluchače. Ale jak nás učí známé pořekadlo – čest výjimkám, a to je i případ právě Helrunar. Zapomeňte na imbecilní alkoholové skotačení, Helrunar, to je, nebojím se říci, opravdu sofistikovaná muzika. Skupina si potrpí na kvalitní, s rozvahou budované atmosféře mlhou opředených časů a míst…

Přesto by se na první pohled mohlo zdát, že si Helrunar s novinkou “Sól” ukousli možná až moc velké sousto. Jedná se totiž o hodinu a půl dlouhé dílo, skládající ze dvou částí “Sól I – Der Dorn im Nebel” a “Sól II – Zweige der Erinnerung” (technická poznámka – “Sól II” je spodní obal, “Sól I” prostředí a ten vrchní náleží společnému vydání – obě desky vyšly jako separátní digipacky a pak také společně jako na 1000 kusů limitovaný luxusní artbook s úctyhodným 54 stránkovým bookletem). Hodina a půl, to už je opravdu moře času, moře, které skýtá mnohá úskalí. Na jednu stranu má skupina možnost na tak obrovské ploše rozehrát vskutku velkolepou hru, budovat atmosféru, pracovat s konceptem, hrát si s kompozicí, a pokud tohle všech zvládne, může vzniknout opravdové veledílo v plném rozsahu významu tohoto slova, majstrštyk, který bude brát dech. Jedním dechem je však nutné dodat, že na něco takového musí míti ona skupina opravdu, jak se říká, Filipa, jinak místo epického monumentu může vzniknout rozblemcaná a nudící břečka. Přece jenom to není jen tak, získat si posluchačovu pozornost na hodinu a půl a bavit jej po celou tu dobu. Otázka, jíž právě hodlám položit, je dle mého názoru nasnadě – jsou to právě Helrunar, kdo má Filipa, nebo patří do druhé sorty?

Jak už to u podobných záležitostí bývá, není to pranic lehkého proniknout do útrob takovýchto monumentů, a nelze tudíž zcela jednoznačně a objektivně určit kvality “Sól”. Jinak to bude vidět člověk, který skončí hned na prahu stezky s prvním poslechem, a jinak to bude hodnotit ten, kdo kráčel po dosud nevyšlapané cestě mnohem dál do hlubin mlhy. Jedna věc je však jistá – celý koncept “Sól” plně naplňuje význam slov “hudební odysea” a to se všemi klady i zápory, které se s tím pojí. Helrunar na své třetí desce stvořili věc, na jejíž plné docenění si musíte vyhradit čas… spoustu času, zkoumat všechna zákoutí kousek po kousku, skládat tuto obrovskou mozaiku nádherných detailů střípek po střípku. Pokud však dojdete až takhle daleko, otevře se vám podívaná vskutku delikátní. Ano, je to tak – Helrunar Filipa mají…

Jak již bylo několikrát naznačeno, prim hraje atmosféra, jíž je podřízeno takřka vše, ale Helrunar ctí, že s ní opravdu umějí pracovat. Tempo je převážně střední, místy až pomalé, přičemž ty rychlejší věci jsou spíše výjimkou, koření, díky němuž Helrunar dokáží udržet posluchače napnutého. Možná paradoxně do této kategorie spadá hned úvodní “Kollapsar”, která se rozbouří po mluveném intru “Gefrierpunkt”. Vysvobození přijde až po dvou minutách, kdy sbor oznámí pomalou, avšak postupně gradující pasáž s krkavčím vokálem a mrazivými vyhrávkami. Helrunar dokážou své nápady gradovat i v rámci jedné písničky, nepracují totiž s velkými plochami jen v rámci celého “Sól”, ale i v rámci jednotlivých skladeb – vždyť písně nad osm minut nejsou nikterak výjimečné. “Unter dem Gletscher” naopak plyne takřka po celou svou délku pomalu jako mlha po hřebenech hor a až ke konci vybuchuje v kopákové palbě, avšak je nutné si uvědomit, že i ta je v podání Helrunar nápaditá – čistý hlas v pozadí a neskutečně mrazivé melodie tomu dodávají neuvěřitelnou šťávu.

Možná to bude znít jako klišé, ale “Sól” je velice vyrovnaná kolekce, v každém jejím dílku lze najít vskutku povedené momenty – možná ne vždy tak úplně překvapující, ale zcela dozajista povedené. “Nebelspinne” zaujme opět chytře vystavěnými party sólové kytary, “Praeludium Eclipsis” je zase monolitickou mezihrou, která se tříští do zběsilé “Tiefer als der Tag”, ale ani v ní není nouze o ozvláštnění – jak jinak si lze vysvětlit akustické intermezzo, vyplňující takřka polovinu skladby? “Nur Fragmente…” pokračuje v akustickém kolébání, je klidem před závěrečnou bouří “Sól I – Der Dorn im Nebel”“Ende 1.3”.

“Sól II – Zweige der Erinnerung” opět začíná klidným intrem “Europa nach dem Eis”, nepřelévá se však do zdrcující jízdy, nýbrž do místy až doomového umíráčku. “Sól II – Zweige der Erinnerung” mi přijde, že celkově klade ještě větší důraz na atmosféru a dává jí opravdu naplno rozeznít v mohutných hudebních plochách, mnohem více než v první části se ozývají krystalická kytarová sóla, díky nimž jednotlivé skladby dostávají zase o něco jiný rozměr. Důkazem budiž téměř jedenáctiminutový epos “Rattenkönig”, který právě v tomto ohledu vyniká nad ostatní. Naopak “Moorgänger” se blíží téměř až k hodně chorému viking metalu ve zdrcujícím tempu s akustickou vsuvkou.

Absolutní extáze a vyvrcholení celého “Sól” ale přichází až po další mezihře “Lichtmess” – v titulní písni “Sól”, jež je všemu, co Helrunar v předchozích minutách předvedli, onou pověstnou třešničkou na dortu. Shrnuje vše podstatné a dále to rozvíjí, přidává navrch melancholii a tesknou náladu, která přímo tryská z více jak pětiminutového prog-rockového sóla, celou desku uzavírajícího. Že takto zní nádhera? Ano, zní.

Ačkoliv mne “Baldr ok íss” stále baví a čas od času se k němu i po nějakých těch třech, čtyřech letech s chutí vrátím – nedávno jsem jej poslouchal pro osvěžení paměti před poslechem novinky a neslyšel jsem nic jiného než velice dobrý materiál – “Sól” je někde úplně jinde a nečekal jsem, že by se hudba Helrunar mohla někdy dostat až do takto uhrančivé podoby. V celém “Sól” cítím obrovskou hloubku a myšlenku, fakt, že ani po mnoha intenzivních posleších mne neopouští chuť dále a dále objevovat, mi velí udělit vysokou známku. Není to povedená žánrová jednohubka, dovolím si říct, že je to mnohem víc – nádherný žánrový klenot. Jsem si takřka jistý, že toto album ve zkoušce časem obstojí se ctí a i za pár let se k němu budu pořád vracet. Jedním slovem? Krása!

Prozatím nechávám hodnocení takové, jaké je, ale něco mi našeptává, že tento opus má šanci se ještě vyšplhat na čistokrevnou devítku, což už značí opravdovou elitu.


Redakční eintopf #13 – prosinec 2010

Tankard - Vol(l)ume 14
Nejočekávanější album měsíce:
Tankard – Vol(l)ume 14


H.:
Helrunar – Sól
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Tankard – Vol(l)ume 14
Index očekávání: 4/10

Seda:
Tankard – Vol(l)ume 14
Index očekávání: 2/10

Theorrow:
Tankard – Vol(l)ume 14
Index očekávání: 2/10

Kolotoč desítek vydávaných alb se na sklonku roku opět uklidňuje, nezastavuje se však úplně! Většina redakce Sicmaggot se rozhodla strávit mrazivý podzim v zaplivané pivnici německých opilců Tankard, jenže jejich alkoholem nasáklý thrash metal evidentně není zas až takové terno, neboť index očekávání oněch redaktorů se podobně jako venkovní teploty pohybuje v arktických hlubinách. A co vy? Skončíte v pivním opojení společně s většinou naší notorické redakce, nebo dáte přednost mlhou opředenému pohanskému black metalu v podání Helrunar? Nebo to snad bude úplně jiná deska? Nezapomeňte svůj názor sdělit celému světu v komentářích!

H.

H.:

Prosinec je oproti předchozím, co do vydávání desek hektickým měsícům tradičně volnější a tím pádem také trochu slabší – už jen proto, že není tolik na výběr. Na druhou stranu, i to má své výhody, neboť jsem byl tentokrát ušetřen obvyklého problému, kdy se člověk musí rozhodovat mezi dvěma alby. Nemusel jsem ani moc dlouho přemýšlet, abych zvedl svůj hnát pro novinku Helrunar, kteří v rámci německého black metalu (navíc pohansky laděného, jenž, co si budeme povídat, staví ve většině případů spíše na ohraných klišé), patří k tomu lepšímu. “Sól” navíc bude dvojnásobná nálož v podobě vlastně dvou alb “Sól I – Der Dorn im Nebel” a “Sól II – Zweige der Erinnerung”. Nebudu vám věšet bulíky na nos, Helrunar přece jen nejsou skupina, díky níž bych nemohl v noci usnout, ale vzhledem k tomu, že mě poslední počin “Baldr ok Íss” dost bavil, novinku si jistě seženu, a pokud by měla být ve stejné kvalitě jako její předchůdce, vyplatí se to.

Earthworm

Earthworm:

Nic, nic a nic… stejně jako kolegové vybírám Tankard. Beer metal by si měl oblíbit snad každý Čech, ne? Když už nic jiného, tak mi novinka alespoň pomůže je nějak lépe poznat, zatím jsem slyšel jen pár skladeb. Snad to v lednu bude lepší.

Seda

Seda:

To je ale slabý měsíc… Není tu skoro nic zajímavého a nic, co by mě zajímalo. Výběr tedy musel být mezi něčím, co alespoň znám. Výběr se ztenčil na pouze dvě kapely – Tankard a Motörhead. Obě jsou už na scéně dlouho a obě se stále prezentují stejným zvukem, neočekávám tedy nic převratného. A vítězem se pro mě stávají Tankard, kteří předvedli sympatickou show na letošním Brutal Assaultu. Kdo by to byl řekl, že se mi v eintopfu někdy objeví nějaký thrash. No, uvidíme, co z desky vyleze. Já od ní skoro nic nečekám.

Theorrow

Theorrow:

Budu už se opakovat jako další, ale tenhle měsíc je snad nejhorší z celého roku. Hledal jsem důkladně a jediné, co jsem našel, byli Tankard. Já od toho bohužel vůbec nic neočekávám, protože thrash metalu moc neholduji.