Archiv štítku: Hentai Corporation

Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Redakční eintopf – speciál 2017: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2017:
1. Power Trip – Nightmare Logic
2. Idles – Brutalism
3. Crystal Fairy – Crystal Fairy
4. Elder – Reflections of a Floating World
5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Bastard
2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Neřadový počin roku:
Fireburn – Don’t Stop the Youth

Artwork roku:
Tchornobog – Tchornobog

Objev roku:
Spectral Voice

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017
2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017
3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Videoklip roku:
Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Film roku:
Get Out

Potěšení roku:
viděl jsem legendy

Zklamání roku:
méně výjimečných desek

Top5 2017:

1. Power Trip – Nightmare Logic

Jedničkou uplynulého roku je pro mě album „Nightmare Logic“. Power Trip s ním zaslouženě uspěli a konečně se dostali do vyšších příček metalové hierarchie. Trochu mě to samotného překvapilo, jelikož už debut „Manifest Decimation“ byl vysoce kvalitní a není rozhodně o nic horší než letošní placka. Je pravda, že ta má o něco jasnější produkci a písně mají větší hitový potenciál, takže to dohromady leze lépe do ucha a funguje to takřka na první dobrou. Jejich thrash říznutý hardcorem na mě zkrátka funguje a lehce rozemlel všechno ostatní na padrť. Je to zároveň jediné album roku 2017, které vnímám jako něčím výjimečné a zarylo se ve mně opravdu hluboko. Power Trip vůbec navrátili mou víru v thrash a ukazují, že i dnes má co nabídnout.

2. Idles – Brutalism

Začátkem tohoto roku vydali Idles konečně svoji první řadovku a na rozdíl od předchozích EPček hraje moc pěkně. Především mě zde baví zajímavě věrné texty a vůbec celkový neustále se měnící projev a nálada zpěváka Joe Talbota, který tu opravdu dominuje. Podkladem pro vyjádření jeho hněvu je nespoutaná post-hardcorová síla úderná zejména v refrénech a outrech. „Brutalism“ zároveň nelze upřít jistou hitovost až podbízivost, skvěle se však doplňující se syrovým střílením do všech možných společenských témat, díky čemuž je velice lehké se do nahrávky dostat a točit ji stále dokola. Punková lahůdka vzdávající hold svým předchůdcům a dávající naději do příštích let.

3. Crystal Fairy – Crystal Fairy

Vedlejší projekt Crovera a Osborna je velice příjemným zjevením. Sedmdesátkový rock v kombinaci s hutným stylem Melvins zní lépe, než bych čekal. „Crystal Fairy“ oplývá nápady, které dnešním Melvins zoufale chybí. Dost tomu napomáhá také zpěvačka Teri Gender Bender, jež má sex-appeal v hrdle, a ten se zde projevuje v plné kráse. Je to výlet do různých dekád, a přitom to nepůsobí jako klasická revivalová záležitost, ba naopak, je to dost originální. Škoda, že deska zůstala tak trochu zapomenuta, zasloužila by si více pozornosti.

4. Elder – Reflections of a Floating World

Elder se od dob „Dead Roots Stirring“ docela posunuli. Opustili teritorium tvrdých riffů a ta uvolněnost přináší ovoce. Mnohovrstvé písně obsahují kvantum různých emocí, výjevů, nálad. Stále se tu něco děje, takže hodinová stopáž je vlastně tak akorát. Vše podchycuje vydařená atmosféra jemného psychedelického oparu, skrze nějž prostupují všechny ty melodie a zpěvy. Aby toho nebylo málo, výsledný dojem z desky ještě umocňuje výpravný obal dotvářející koncept. Povedené dílo, na které se nebude jednoduše navazovat.

5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Každý vyznavač poctivého zla musel zaznamenat nahrávku jménem „Eroded Corridors of Unbeing“. Ta představuje klasický death / doom metal, avšak s pořádnou dávkou smrtelné atmosféry. Nejenže hudba disponuje spoustou skvělých pasáží, ale také produkční práce je zde opravdu na výbornou a povznáší celou desku o patro výše. Ta zvláštní ozvěna zavádí posluchače do tajemných sklepení, kde vás postupně válcují smrtelné výpady, aby vás pak pomalu a dlouze mučil. A takhle až do skonání, tedy tři čtvrtě hodinky. Zkrátka staré dobré časy.

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Bastard

Zkurvení karpatští bastardi Čad se tento rok docela vyšvihli a „Bastard“ považuji za jednu z jejich nejlepších nahrávek. Hodně tomu dopomohla vyspělá produkční práce, takhle Čad ještě nezněli. Zároveň přidali trochu melodičnosti, která k mému překvapení funguje dobře. Opět se tu nachází několik koncertních hitovek, ale to už je u Čad tak nějak očekávaný standard. Na to, jakou dělají jednotvárnou hudbu, s podivem nepřestávají bavit.

Hentai Corporation

2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Nová deska Hentai Corporation nezklamala. Jsou stále originální, nápadití a hraví. Předčila u mě i debutové album a to svou soudržností. Skladby drží lépe po kupě a poslech uteče raz dva. Škoda je, že kapelu opustil František Koucký, který je zde podepsaný hned pod několika písněmi, ať už jako skladatel či textař. Snad to kapela ustojí a předvede v následujících letech nějaký další materiál.

Neřadový počin roku:

Fireburn – Don’t Stop the Youth

Máloco mi tento rok udělalo takovou radost jako kapela Fireburn. Čtyřpísňové EP „Don’t Stop the Youth“ je ztělesněním energie. První polovina hardcore běsnění, druhá polovina reggae uvolnění. Kdybych se měl zamyslet nad otázkou, jakou píseň jsem si tento rok pustil nejčastěji, dost možná by to byla „Break It Down“. Zpěv Israel Josepha I zabíjí, stejně tak kytary Todda Jonese. Kvalitní nářez.

Tchornobog – Tchornobog

Artwork roku:

Tchornobog – Tchornobog

Tohle je jeden z těch případů, co si doslova říká o vinyl. Obálka odkazuje k tradici klasických deathmetalových desek, na které bylo vždycky radost pohledět. Neznámá planeta, rudá obloha, v pozadí hora se špičatými výstupky a velkým okem uprostřed přihlíží, jak si několikahlavé monstrum jde podat ubohého mimozemšťana (nebo snad pozemšťana?) uvíznutého v prasklině. Na svědomí ho má jistý Adam Burke. Možná budete znát i jeho další tvorbu třeba pro poslední počiny kapel Artificial Brain, Gatecreeper nebo Vektor.

Objev roku:

Spectral Voice

O tomto albu už byla řeč. Rozhodoval jsem se mezi Spectral Voice a Fireburn, ale nakonec jsem zvolil metal. Už ono umístění v top5 svědčí o tom, jak moc se mi tohle album líbí. Fireburn sice nejsou o nic horší, ale jedná se pouze o EPčko, takže ke Spectral Voice chovám prozatím většího uznání.

Spectral Voice

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Nebýt zdejší recenze od kolegy Zajuse, asi bych o tuhle srandu přišel. O existenci Ghost Bath jsem neměl nejmenšího tušení, a tak jsem byl docela zvědav, co tu sklízí takový posměch. Inu, po spuštění prvního videa bylo jasno a celá věc kulminovala krátkým zhlédnutím živého vystoupení kapely. To už jsem se musel fakt smát. Desku upřímně neznám celou, slyšel jsem pouze singlovky z klipů, ale jako názorná ukázka mi to stačilo.

Koncert roku:

1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017

Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že uvidím Master’s Hammer naživo, asi bych si zaťukal na čelo. Nemožné se však stalo skutečností, a tak v sestavě se Štormem a Silenthellem vystoupili po pražské předpremiéře také na Brutal Assaultu. Koncert to nebyl bezchybný, ale ta skutečnost, že se to opravdu děje a oni tam stojí a hrají vály z „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“ byla prostě silnější. Doufám, že koncertní návrat potrvá a budu tak mít možnost se podívat ještě někdy příště, třeba s novým materiálem.

Brutal Assault

2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017

Tady se asi dá mluvit o splněném snu. Každý máme pár světových kapel, které bychom rádi někdy viděli, a u mě mezi ně patřili právě Guns n‘ Roses. Lákadlo v podobě skoro původní sestavy zafungovalo, a tak nebylo co řešit. Kdybych chtěl, tak i na tomto vystoupení najdu několik chyb, ale celkový zážitek byl znovu silnější a je zbytečné si ho kazit. Velkolepá show hodná takového jména.

3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Třetím koncertem je vystoupení Demolition Hammer, opět na Brutal Assaultu. I oni se vrátili po delší odmlce a rovněž i oni velice příjemně překvapili. Litoval jsem snad jen kratšího setu okolo 40 minut, i když možná právě díky tomu tak dokonale vynikla ta intenzita a tlak na posluchače. Vůbec se s tím nepárali a rvali se kupředu bez jediného zaškobrtnutí. Opravdová demolice Josefovské pevnosti.

Videoklip roku:

Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Poslední píseň z desky Dead Cross byla opatřena zajímavým klipem, který zapůsobí svou imaginací všeho možného utrpení vně náboženské sekty, od souboje dvou kněžích v ringu za pozoru kohouta, až po muže rodícího něco jako Vetřelce. Je tu znát odkaz k jinému videu kapely pro píseň „Obedience School“, což ukazuje, jak jsou skladby na albu propojeny. Jak přesně ví asi jenom sám Mike Patton.

Film roku:

Get Out

V uplynulém roce mě nejvíce zaujal film „Uteč“. Jedná se o psychologický horor, kde se bílá dívka sblíží s černochem a chystá se ho představit svým rodičům, svému domovu. Námět jak pro romantickou komedii se s několika podivnými scénami začíná měnit v jedno velké „co se to tam kurva děje“, přičemž se nebojí satiricky komentovat společnost a užít černého humoru. Příběh ve výsledku není nikterak složitý, ale nachází se zde několik okamžiků, díky nimž stojí za to si film pustit znovu a snažit se v něm najít další nové detaily. Zneklidňující podívaná.

Get Out

Potěšení roku:

viděl jsem legendy

Sahám opět k našemu domácímu klenotu Master’s Hammer plus k americkým superhvězdám Guns n‘ Roses. Vidět tyto dvě kapely pro mě znamenalo hodně. Oba dva koncerty jsem si užil a představují nezapomenutelné zážitky. Vím, že to úzce souvisí s nejlepším koncertem, ale jiné skutečné potěšení mě opravdu nenapadá. Za celý rok jsem nezaznamenal žádnou zprávu ve stylu, že by se někdo třeba dal zpět dohromady či se něco zásadního událo na scéně. Spíš si člověk všímá těch negativních informací, což je trochu smutné, ale je to tak.

Zklamání roku:

méně výjimečných desek

Už jsem to trochu načal u prvního místa z top pětky. Ze všech těch alb, co jsem letos slyšel, mě opravdu ovlivnilo a dokonce trochu hnulo vkusem jenom to první, „Nightmare Logic“ od Texasanů Power Trip. Lépe řečeno mě přimělo si zase poslechnout crossover, a dokonce díky tomu objevit několik dalších dobrých kapel. Ostatní příčky topky jsou samozřejmě rovněž kvalitní alba, ke kterým se rád vracím, a vím, že i nadále budu, ale spadají spíše do té nižší kategorie, kam bych jich zařadil každý rok hned několik. V roce 2016 jsem podobně silných desek měl tak pět, takže tento úpadek je pro mě zklamáním. Na druhou stranu, zmiňovaný rok byl v tomto ohledu až mimořádně úspěšný.

Power Trip

Zhodnocení roku:

Můj rok 2017 nebyl z hudebního hlediska nijak zvlášť výjimečný. Našlo se v něm několik dobrých desek, několik horších, asi jako každý rok. Koncerty spočívaly v návštěvě Brutal Assaultu a jedné zahraniční hvězdy, stejně jako každý rok. Nechápejte mě špatně – to vše je samozřejmě super! Prostě mám dobrý standard, řekl bych, hehe. Ke zlepšení mého konečného dojmu mohlo vyjít lépe těch opravdu perfektních nahrávek anebo se mohlo na scéně objevit nějaké překvapení. Třeba zbrusu nová kapela, budoucí nástupce současných dosluhujících legend. Možná se tak stalo, někde. Kdoví. Ostatně na toto čekám už několik let. Tak nějak cítím, že přeci musí přijít nová vlna, čehosi, co přinese svěží vítr. Teď nemyslím na undergroundové úrovni, ale té populární. Nějaká nová charismatická hvězda. S každým novým oznámeným úmrtím z hudebního (rockového) průmyslu, na to myslím stále více.


Hentai Corporation – Intracellular Pets

Hentai Corporation - Intracellular Pets

Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 12.10.2017
Label: Bigg Boss

Tracklist:
01. Synthetic Limits
02. Tardigrade Hunt
03. Mr. Self-Denier
04. Soul Dismantler
05. Over
06. The Fall of Johann M.
07. Dancing with the Devil
08. Heaven?
09. Paralyzed

Hrací doba: 37:59

Odkazy:
facebook / bandzone

Kapelu Hentai Corporation asi netřeba nějak blíže představovat. V našem českém rybníčku se jedná o zavedené jméno, které platí za to nejlepší z tuzemské klubové scény. Jejich kouzlo spočívá především v tom, že na onom rybníčku tvoří v podstatě monopol a nelze je moc k ničemu jinému přirovnat. Nezaměnitelný styl organizovaného šílenství, hráčské nápaditosti a sympatického nadhledu nad tím vším, vyniká ještě lépe v živém provedení. S prvotinou „The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels From Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage“ však ukázali, že jejich hudba má smysl i ve studiové podobě.

S novou deskou „Intracellular Pets“ si dali trochu na čas, na druhou stranu asi není kam spěchat. Nedá se říci, že by zájem nějak upadal, spíše naopak. Příspěvek na album Davida Kollera, přesdržka v Dačicích, turné po západní Evropě, zkrátka stále se něco děje a i bez nové hudby je o Hentai Corporation slyšet. Teď už ale k „Intracelulárním mazlíčkům“. Jsou to čtyři roky, změnilo se něco? Co se hudby týče, nezměnilo se (naštěstí!) vůbec nic. Hentai Corporation jsou Hentai Corporation, nekoukají kolem sebe a namísto toho valí kupředu svůj vybroušený styl. Jestli se vám doteď líbili, jen těžko si představit, že by vás tímto albem odradili. Na druhou stranu, fanouška ani ničím nepřekvapí. Ale říkám si, jestli by to už nebylo trochu moc chtít po už takhle originální kapele, aby na druhém albu přišla s něčím takovým. Možná jindy, možná za několik let, ale teď je to ještě nespoutaná divočina. A ne jenom ta.

Při porovnání s předchozí nahrávkou zjistíme, že mají několik společných rysů. Tím nejzjevnějším je počet skladeb a celková délka. Technicky vzato na prvotině bylo rovněž devět skladeb, alespoň tedy z hlediska autorství, jelikož poslední „Zubatá“ je z dílny Pražského výběru. Hrací doba je okolo 37 minut, což je dle mého názoru úplně akorát. Na dnešní dobu se sice jedná o podprůměr, ale na druhou stranu se tu nenachází žádná vata a poslech je jednoduše radost, kdy není čas na pomyšlení o přeskakování skladeb či konci alba. A to je hodně důležitý faktor. Desku vlastně v pohodě otočíte klidně dvakrát za sebou.

Čím se naopak „Intracellular Pets“ liší, je celkový rámec alba, tedy to, jak to všechno hezky drží po kupě. To mi u debutu trochu scházelo. Přestože se na něm nacházely skvělé skladby, působilo to na mě spíš jako výběr, zatímco „Intracellular Pets“ je fakt deska, jíž sjedu od začátku do konce a mám u ní pocit, že to tak má být. Samozřejmě se mi s postupem času vytvořily úseky, na které se těším o něco víc.

Hnedka začátek „Synthetic Limits“ představuje vůbec jednu z nejlepších věcí z repertoáru kapely. Nejenže ji Hentai Corporation doplnili výborným klipem, ale hlavně je tu ona poznávací značka kapely; kytara, klávesy, zpěv, dotažena k dokonalosti. Má to spád, chytlavý refrén, mezihry, sólo, všechno. Podobně přímočará, a hodně riffově založená, je také čtvrtá „Soul Dismantler“. Šíleností alba je pak po všech stránkách „The Fall of Johann M.“. Její klávesový podkres zní stejně podmanivě jako např. v případě „Equilibristic Brides“. Zdaleka nejprogresivnější věcí je „Tardigrade Hunt“ s trhavě zasekávaným tempem a o to uvolněnějším refrénem. Právě refrény jsou to, co se zde Hentai Corporation povedlo asi úplně nejlépe. Vlastně vše je tak nějak víc přímočaré, a přestože se i zde najdou krkolomnější party, skladby mají jasně danou strukturu.

Nejvíc mě baví píseň „Dancing with the Devil“, což je, dá se říci, energická power balada s gradující atmosférou a skutečně povedeným refrénem, jenž se zaryje pod kůži, ani nevíte jak. Přitom nepůsobí nijak vlezle, naopak skvěle zapadá do zbytku celé desky. Získala si mě také skladba „Mr. Self-Denier“, a to zejména svojí pasáží ke konci, kde můžeme slyšet dosud nepoznané, tajemné Hentai Corporation, kdy Radek Škarohlíd jako by zaklínal skrze svoji sloku o ohni. Zbytek písně působí docela tanečním tempem, podobně jako „Over“. Vlastně všechny skladby z tohoto odstavce mají lehký nádech devadesátek kříženého s alternativou posledních let.

O nic horší není ani „Heaven?“, která však po vysávající „Dancing with the Devil“ zní trochu ospale. Jestliže druhá jmenovaná byla označena v podstatě za power baladu, „Heaven?“ je jí pak tutově. Nutno podotknout, že se nejedná o žádné slaďáky, nýbrž balady čistě v duchu Hentai Corporation, tedy občas ustřelujících do drásavějších poloh, avšak držících se své hlavní kostry. Závěrečná „Paralyzed“ je pak vhodným ukončením kombinujícím bláznivost prvně zmiňovaných skladeb a rozvážnost těch druhých.

Hentai Corporation

„Intracellular Pets“ je rozhodně povedenou deskou a vhodným nástupcem předchozí placky. Působí komplexněji a nakonec i vyzráleji. Je zde potenciál dalších koncertních hitovek, které však dle mého budou ovlivněny zvolenými singly/klipy. Z minulé tvorby víme, že „bobři“ i „Hitler“ zafungovali skvěle a zde by tuto úlohu mohla zastoupit „The Fall of Johann M.“. Uvidíme, jak si album povede, jazzových a progresivních sekvencí oproti dřívějšku ubylo, těch střídmějších přibylo. Kvalitnější nahrávku posledních let v alternativně rockovém žánru těžko pohledáte, a to nejen v našem měřítku, ale i tom světovém. Doufám, že Hentai Corporation jsou podobně nezničitelní jako ony želvušky na obalu. Bylo by to pro naši scénu jen a jen dobře.


Brutal Assault 22 (úterý)

Brutal Assault 22

Datum: 8.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Čad, Hentai Corporation, Human Humus, Locomotive

Dvaadvacátý ročník Brutal Assaultu zaznamenal jednu výraznou změnu v podobě přidaného hracího dnu. Jelikož mám festival, jak se říká za humny, neváhám a za slunného úterního odpoledne se vydávám do Josefovské pevnosti. Nejprve jsem si v klidu došel pro rezervovanou vstupenku a následně ji vyměnil za náramek s čipem a program. Vše proběhlo hladce a hlavně bez front. Právě problémy vzniklé minulý rok při odbavování návštěvníků byly hlavním impulsem k uskutečnění tohoto nultého festivalového dne.

Celá večerní akce se odehrála na plácku nedaleko vstupu do areálu. Ten byl v úterý ještě uzavřen. Speciální autobus Red Bullu posloužil jako pódium, vysoko nad hlavami diváků, takže tam vystupující museli šplhat po žebříku. Večer to byl ryze československý. Jako první na scénu vyšplhali Slováci z Popradu, Human Humus. O kapele jsem dříve neslyšel, ale vyklubal se z ní příjemný grindcore vhodný právě pro zahájení a rozparádění podobné akce. Koncert plyne, lidé si užívají, vše v pořádku.

To další kapelu už znám velice dobře. Opět naši bratia, tentokráte ze Svätého Jura, Čad. Tyhle punkáče jsem dříve neměl možnost vidět a měl jsem jistá očekávání. A ta se podařilo splnit. Co na tom, že jejich skladby zní na jedno brdo, bavím se. Kromě starších kusů, především z desek „Súkromná vojna“ a „Ťažký kov“, dojde i na novinkového, „Frustrovaného, dojebaného a nasratého“ karpatského „Bastarda“. Fungovalo všechno, na pouhé dva členy – bicí a kytara/zpěv, silné a energetické vystoupení včetně vtipných promluv a neustálého pokřiku „poďme!“.

Po slovenské sekci přichází na řadu ta domácí. Locomotive mě během svého setu spíš nudí a po pár kouscích koukám na hodinky. Jejich groove style mi nikdy nesednul ani studiově, takže jsem něco podobného čekal. Hlavním aktem večera jsou však Hentai Corporation. Mají nejdelší hrací čas a také prostor pro zvučení. To se nakonec protáhlo ještě tak o další půlhodinku. Samozřejmě, že pod pódiem byly slyšet zvěsti o tom, jak se Radek vykropil a není schopen vylézt na stage, jelikož ostatní členové Hentai jsou připraveni na svých místech a postupně posedávají a čekají, tak jako my. Nakonec bylo oznámeno, že problém je v prskajícím aparátu.

Hentai Corporation

Když už koncert začal, byli to klasičtí Hentai Corporation. Pro Brutal Assault si připravili retro dresy NHL, takže srdce hokejového fanouška zaplesalo. Diváci už od příprav hojně skandovali „tady už si nezahraješ“ a jiné narážky na kauzu Dačice, na což kapela a zejména Radek reagují tak nějak po celý koncert, až mi přišlo, že je to možná začíná trošku srát. Mimo všelijakých vtípků se samozřejmě hraje a dochází na všechny už osvědčené tutovky plus dva nové kusy, které rovněž zní velice povedeně. Zkrátka od úvodní „Neurol Machine“ až po závěrečnou „Dokktor Zaius“ se jede ve vysokém tempu. Přes počáteční čekání, tak odcházím spokojený, onáramkovaný a připravený na příští, plnohodnotný festivalový den.


Hentai Corporation mají nový klip, nahrávají desku a pojedou turné

Během posledních tří let „sjížděli“ republiku prakticky nepřetržitě. Může se tedy zdát, že u Hentai Corporation se na konci roku 2016 neděje nic zajímavého. Ovšem opak je pravdou, neb pánové mají i během koncertní pauzy napilno.

Ještě než si budou moci fanoušci smlsnout na druhém albu, připravili pro ně Hentai Corporation překvapení v podobě nového videoklipu. Ten je tentokrát až nečekaně seriózní. Hororová podívaná Až ti řeknu vznikla ke coververzi písně Davida Kollera, kterou Hentai nahráli v rámci projektu David Koller & Friends. Režie klipu se ujal Jarek Plouhar, jenž má na svědomí i nechvalně známou bobří estrádu Equilibristic Brides. Natáčení probíhalo ve Zlenicích a pražských Vysočanech.

Již zmíněné nové album kapela právě natáčí v Ostravě ve studiu Citron. Křest je naplánován na březen 2017. „Dělaj na tom s náma Aleš Bajger a Petr Slezák, což je taková docela nesourodá dvojice hudebních magorů a moc chytrejch pánů, který si navzájem lezou na nervy a zároveň jsou schopný nás dokopat k nevídanejm výkonům. Ta deska bude vraždit,“ říkají sami Hentai Corporation.

Na příští rok je také naplánováno turné tří pražských kapel, kde se Hentai představí v tak trochu nečekané, avšak o to zajímavější společnosti formací Prago Union a Cocotte Minute. Destinace všech koncertních zastávek by měly být známy během ledna a HC vás na ně (samozřejmě svým typickým způsobem) srdečně zvou: „Přijďte hodit hrbem, vy mrdky!!!

Odkazy
https://youtu.be/dZ0vtuvGUm4
https://www.facebook.com/hentaicorp/
http://bandzone.cz/hentaicorp

[tisková zpráva]


Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Hentai Corporation - The Spectre of Corporatism
Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: prosinec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ethereal Prayer
02. Equilibristic Brides
03. Tragedy of Uncle Hitler
04. Lost in Tensions?
05. Goblin Love
06. The River
07. Malfunction of the Accelerator
08. Oh Dear Evil Capillarity!
09. Waltz 9
10. Zubatá [Pražský výběr cover]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandzone

U většiny začínajících kapel je po prvním koncertě další opravdu velkým cílem vydání debutové desky, které ve většině případů slouží jakožto takové představení skupiny posluchačům a případným fanouškům. Samozřejmě by mě někdo mohl chytnout za slovo a argumentovat začínajícími formacemi, v nichž se angažují muzikanti známí z jiných projektů, jejichž alba jsou mnohdy očekávána, nicméně když pomineme tento případ, většinou platí obecně to, co padlo před chvílí. Přesto jsou skupiny, které se tomuto schématu vymykají a v době, kdy vydávají svou první dlouhohrající placku, už to nejsou žádní nazdárkové, ale kapela, jež má vybudované jméno a nemalou fanouškovskou základnu, která se na desku jenom třese. A přesně takovým případem jsou Hentai Corporation. Samozřejmě jim tento status nespadl do klína jen tak z nebe a stojí za ním roky intenzivního koncertování a tuny vystoupení, na něž si jejich návštěvníci budou ještě drahnou dobu pamatovat…

Tak či onak už byli Hentai Corporation v době vydání první řadovky s dost krkolomným názvem “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” v pozici, kdy neměli překvapit, ale měli potvrdit, že nejsou “jenom” kapela excelentních koncertů, ale že jejich hudba dokáže bavit i ve studiové podobě. Na malém ípku “Dokktor Zaius”, které vyšlo v roce 2011, to fungovalo, ale EP o čtyřech písničkách je přece jenom něco docela jinačího než řadovka. Nicméně pohádka o jedné sice úchylné, ale extrémně talentované kapele má (prozatím) šťastný konec. “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” je totiž přesné takové, jaké byste od někoho jako Hentai Corporation čekali – je ujeté, ale zároveň fakt parádní.

Pomineme nyní živou show, na níž až doposud věhlas Hentai Corporation z největší části stál, a pojďme se bavit čistě o muzice. Ta je především hodně hravá, taková vážně nevážná, podobně praštěná, jako jsou i její autoři, ale v tom dobrém slova smyslu. Zároveň s tím je to ale hudba hodně inteligentní… jakkoliv samotní muzikanti dělají na každé akci a v každém rozhovoru kraviny a střílí vulgarismy s kadencí rotačního kulometu, hudebně je to fakt chytré, otevřené a příjemně neortodoxní, netradiční, nezařaditelné. Na “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” najdete skoro všechno od výborného hardrockového vypalováku “Oh Dear Evil Capillarity!” až po pasáže, které by se nemusely ztratit ani u death metalové smečky… a dále skoro všechno mezi tím. Někdy je to skoro až smršť různých nápadů, instrumentálních hříček a malých detailů, ale i přesto všechno to album drží naprosto bez problémů pohromadě a dokonce ani nepůsobí nějak profesorsky avantgardně, nýbrž stejně živočišně jako samotné koncerty.

Tomu všemu napomáhá i fakt, že všichni členové kapely jsou jednoduše výborní instrumentalisté a předvádějí na své nástroje hodně vypečené kousky, každý z nich si umí vzít slovo a vpálit tam skvělou instrumentální linku jak nic. Hodně dopředu muziku táhne Petr Škarohlíd, jenž sází kytarové riffy se stejnou samozřejmostí jako nepřeberné množství různých vyhrávek a parádiček napříč mnoha žánry. Baskytarový kolega Matouš Duraj se sice se svým nástrojem do popředí nedostává až tak často, ale když už se tak stane, vždycky je jeho baskytara skvělá. Hodně velký prostor dostaly klávesy Františka Kouckého, které se mnohdy starají o hlavní motivy songů a jsou tím prvním, co si posluchač zapamatuje – jako příklad se přímo nabízí uvést hitovou “Equilibristic Brides” s okamžitě zkultovnělým videoklipem s nahatými bobry, v níž jsou právě klávesové party hodně výrazné. Z instrumentální sekce tedy vyznívají nejkonvenčněji bicí Zdeňka Šťávy, jenž však všechen ten cirkus svou hrou bezpečně jistí zezadu, ale na druhou stranu, ani zde se rozhodně nejedná o nudné a neměnné bum-čvacht tempo. Tomu všemu pak vládne variabilní zpěv, který je stejně excentrický jako jeho majitel Radek Škarohlíd. Ten dokáže vytáhnout všechno od rockového chrapláku až po všemožné druhy extrémních vokálů, za něž by se kolikrát nemusely stydět ani ty nejbrutálnější metalové sebranky.

Oba songy, jejichž názvy už v předchozích řádcích padly, tedy “Equilibristic Brides” a “Oh Dear Evil Capillarity!” patří čirou náhodou i mezi mé favority (ostatně snad i proto jsem je jako příklady vybíral), ale rozhodně by zde měly zaznít i další kusy. Po úvodním nášupu v podobě prvních tří válů, z nichž kromě zmiňované “Equilibristic Brides” hodně baví i hravá “Tragedy of Uncle Hitler” (a vlastně i “Ethereal Prayer”, která slouží jako energický otvírák – ovšem přesně v duchu Hentai Corporation), přijde vhod výrazné zpomalení v podobě “Lost in Tensions?”. Jenže to, co se zpočátku tváří jako klasická balada (a že úvod ukazuje, že by ji Hentai Corporation rozhodně zvládli, protože to v jejich podání nezní jako patos od nějakých teplometů, jak je u balad v posledních letech bohužel zvykem), se postupně poněkud zvrhne… ale o co klidnější jsou první dvě třetiny písničky, o to našlapaněji pak působí poslední kytarová třetina.

Přestože je “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” opravdu vyrovnané album a vlastně každý song, který se zde nachází, má určitě něco do sebe, mým osobním třetím vrcholem nahrávky je šestá “The River”, což je jeden z nejnápaditějších kousků, s nimiž Hentai Corporation přišli – a vzhledem k tomu, jak je jejich muzika nápaditá obecně, je jasné, že to už musí být – a opravdu tomu tak je. Tohle je totiž přesně jedna z těch skladeb, kvůli nimž jsem výše tvrdil, že místy je to smršť nápadů, protože zde se toho na ploše necelých tří a půl minut vystřídá opravdu dost. Je však důležité zmínit, že to není žádná samoúčelnost, ale že v jádru je to pořád především rocková písnička, což je prostě… no, super.

Sekci vlastních songů uzavírá pěkná instrumentálka “Waltz 9”, jež by za normálních okolností působila jako výborné outro za tím hudebním vodopádem, který se odehrával v předcházejících minutách, kdyby po ní nenásledovala ještě jedna položka, byť zrovna ta může být do jisté míry chápana jako takový bonus. Jedná se totiž o předělávku legendární “Zubaté” od české rockové klasiky Pražský výběr. Hentai Corporation si se songem dost pohráli a dodali mu svůj vlastní ksicht, což je z mého pohledu rozhodně chvályhodné, protože prostě snad nikdy nepochopím covery pojaté jako doslovné přehrání originálu, ale zároveň je v tom ta předloha pořád slyšet, což je vlastně ještě chvályhodnější. A přestože jsem nikdy nebyl a pořád nejsem příznivcem předělávek, tak pokud jsou provedené způsobem, jaký předvedli právě Hentai Corporation na “Zubaté”, tak se proti tomu nedá namítat vůbec nic a lze opět jen pochválit.

Závěrečný verdikt recenze je snad po všem, co padlo výše, docela jasný – Hentai Corporation na svém opravdovém velkém debutu předvedli, že v žádném případě nejsou skupinou, jejíž potenciál by končil s odchodem z pódia, ale že jejich hudba dává smysl i ve studiové podobě. A to takový, že si “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” na poli alternativní kytarové hudby vlastně jen těžko hledá nějakou konkurenci, s níž by se mohlo rovnat. Nechci, aby to znělo nějak přehnaně dramaticky, ale v Hentai Corporation ten talent prostě je a je fakt velký – a jestli kapela vydrží, tak z její dílny vzejdou ještě sakra zajímavé věci, jelikož našlápnuto mají opravdu skvěle.


Další názory:

Volání po plnohodnotném debutu Hentai Corporation trvalo dlouho a bylo hlasité, ale ať už pánové čekali na dobu, kdy svou muziku dostanou na potřebnou úroveň, anebo si desku schovávali v šuplíku a jen přikládali pod kotel, aby její vydání přišlo ve chvíli, kdy se po ní lidé budou moci umlátit, vyšlo jim to dokonale. Album s malebným názvem “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” je totiž skutečně výtečný počin dotažený v každém ohledu. Že je muzika Hentai Corporation velmi svojská, to není žádné překvapení, ale teprve na desce je parádně slyšet, jak je barvitá, variabilní a hravá. A právě ta nenucená hravost, s jakou Hentai Corporation střílejí jeden skvělý nápad za druhým a jakou novinka doslova přetéká, je pro mě asi určující – tím spíše, že je to jako celek přes veškerou výstřednost dost inteligentní a navíc perfektně zvládnuté i po technické stránce. Ačkoli Hentai Corporation sleduji delší dobu, desku jsem na prvních pár protočení úplně nepobral a skoro se mi chtělo mluvit o lehkém zklamání, ale teď už se mají věci úplně jinak a mohu odpovědně prohlásit, že “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” je album, které Hentai Corporation definitivně pasuje do pozice jedné z nejvýraznějších domácích kapel s potenciálem k dalšímu raketovému vzestupu. Ať žije rock’n’roll!
Ježura


Hentai Corporation, The Truth Is Out There

Hentai Corporation
Datum: 23.12.2013
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Hentai Corporation, The Truth Is Out There

Hentai Corporation jsou kapela, které se podařila docela ojedinělá věc – bez řadového alba a pouze s jedním demem, dvěma EP a jedním singlem na kontě si vybudovali renomé a fanouškovskou základnu, které jim může závidět opravdu kde kdo. Je tedy jasné, že když už konečně doba dostoupila do okamžiku, kdy kapele debut s malebným názvem “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” vyšel, strhne to asi docela velkou pozornost. No, a jelikož mám pořád v paměti jedinečný večírek, který Hentai Corporation uspořádali při příležitosti premiéry klipu “Equilibristic Brides”, vyrazil jsem i na zmiňovaný křest, protože to by v tom byl čert, aby to zase nebylo úplně boží…

Že jsou Hentai Corporation opravdu populární kapelou, to bylo dost dobře vidět už při příchodu k Paláci Akropolis, tedy klubu, ve kterém se měl křest odehrát a také odehrál. Středně velké hloučky lidí postávajících před vchodem, za dveřmi pak už regulérní tlačenice na šatnu a vstup… Po chvíli čekání se ale vevnitř trochu uvolnilo, a tak jsem do útrob podniku vstoupil i já. A netrvalo to ani dvě piva (mimochodem lituji všechny, kteří nechodili na bar stát do fronty vlevo, která byla proti té vpravo asi tak desetinová) a následoval přesun do sálu, kde se mezitím začalo schylovat k první hudební produkci večera. Hentai Corporation si pro tuto příležitosti pozvali ostravské The Truth Is Out There, kteří podle průvodních informací ve své muzice kombinují dubstep s metalcorem. Přiznám se na rovinu – čekal jsem nějakou corovku s lehkým elektro podmazem, která neurazí, ale ani nenadchne, ovšem The Truth Is Out There mi připravili velice příjemné překvapení. Bylo to působivé ještě než se začalo hrát, ale s prvními tóny se strhlo opravdové peklo. Hudba samotná, to byl nářez se vším všudy. Syntetizátor zde hrál suverénně největší roli, ale s kytarou, basou a bicími byl namíchám tak akorát, aby si obě složky – tedy ta dubstepová i ta metalcorová – navzájem nepřekážely a naopak se perfektně doplňovaly. Pamatujete si, když někdy před třemi lety In Flames spáchali kolaboraci s dubstepovými Pendulum a vylezla z toho třeba hitovka “Self vs Self”? Tak The Truth Is Out There hrají něco podobného, akorát to má asi tak stokrát větší koule. Vážně náklep jako blázen a celou dobu to se mnou šilo do všech směrů. No, a pak je třeba vzpomenout nasazení, s jakým čtvero muzikantů svůj set odehrálo. To bylo prostě neuvěřitelné a každý jeden člen kapely do toho šel s takovou vervou, že jsem nestačil zírat. Ti lidé se pro pódium snad narodili, protože u relativně malé kapely opravdu nebývá zvykem, že by šel na hranu pódia hecovat bubeník, do kotle za fanoušky seskočil basák a tak dále a tak dále… The Truth Is Out There byli tak dobří, že jsem jim s radostí odpustil i jeden pokažený song a pár jemnějších písniček, které v tom nářezovém kontextu vyzněly maličko hluše, i když byly samy o sobě dobré, protože večer zkrátka otevřeli ve velkém stylu. Můžu je doporučit všem, kterým nevadí kombinování metalu/coru s tvrdou elektronikou, a do hlavy mi nejde jen jediná věc – nijak přehnaná odezva publika, když to byl takový nářez.

Hlavní program, tedy vystoupení Hentai Corporation, přišel dříve, než jsem čekal. Od konce setu The Truth Is Out There totiž neuplynulo ani půl hodiny a na pódium už se soukaly hvězdy večera. Hentai Corporation jsou proslulí svou ujetou pódiovou prezentací, a jelikož jsem je už párkrát hrát viděl, plynuly z toho pro mě dvě věci – zaprvé jsem měl určitá očekávání ohledně intenzity a formy vystoupení, zadruhé jsem pak trochu čekal, že napočtvrté nebo pokolikáté jsem ten večer měl Hentai Corporation vidět, mě už nedokážou moc překvapit a tím spíš ne šokovat. A ze začátku to vypadalo, že se obě tato má očekávání naplnila. Vystoupení to bylo našlapané, plné energie a výkony všech muzikantů tradičně skvělé, jen jsem si celou dobu trochu říkal, že jako oukej, ale ten prvotní šok to nenahradí. Jenže to se změnilo v okamžiku, když se zpěvák Radek Škarohlíd jal přehodit přes sebe koberec z pódia a do něj zabalený začal předvádět šílené taneční pohyby, pak už to šlo ráz na ráz a já nestačil valit oči. Nebudu tu vypisovat seznam všeho, co Hentai Corporation předváděli nebo hlásili, ale za zmínku stojí minimálně dva momenty – odehrání klipovky “Equilibristic Brides” za doprovodu kompletního tanečního ansáblu obnažených bobrů (plus jednoho ve svatebních šatech opatřených cedulkou s nápisem “EQUILIBRISTIC BRIDE”) a pak samotný křest “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage”, který proběhl hrstí bramborového salátu (“protože mrdkou a šampusem, to už tu bylo”). Chechtal jsme se vážně nahlas, ale to asi v tomto případě málokoho překvapí. Že jsou Hentai Corporation cvoci a na pódiu vyvádějí všelijaké hovadiny, to je ale docela známá věc, a z tohoto úhlu pohledu byl nejzajímavější a alespoň pro mě zcela nový výběr skladeb. Krom osvědčených klasik (z nichž třeba takovou starou známou “No More Love” obohatil svým vokálem hostující basák z The Truth Is Out There) se totiž na setlist dostala i velká část nového materiálu a to dodalo celému koncertu úplně novou dynamiku. Jak vyšlo najevo, nové songy jsou totiž po hudební stránce dost variabilní a kapela tak nemusela spoléhat jen na své šoumenství, hlášky a oblibu starých písniček, ale nechat hovořit i samotnou hudbu. Tím v žádném případě nechci tvrdit, že by starší materiál Hentai Corporation byl jakkoli nekvalitní nebo něco podobného, ale poslouchat to samé pořád dokola se zkrátka jednou zají, takže nová muzika to obohatila skutečně skvěle.

Není asi tedy třeba dodávat, že stejně jako The Truth Is Out There večer výtečným způsobem otevřeli, Hentai Corporation zprostředkovali jeho vrchol v plné parádě a nezabránil tomu ani krátký a dobře zvládnutý výpadek kláves, ani sem tam praskající kontakty někde ve vedení. Křest to byl se vším všudy, a to jak hudebně, tak atmosférou, protože fans se do sálu nakonec vměstnala hromada a hvězdám večera přichystali opravdu monstrózní odezvu. Pomohly tomu i prostory klubu, protože zde muzikanti nejen že nemuseli dávat pozor, aby nemlátili nástroji o nízký strop, ale také se sem vešla nová velká plachta s logem kapely, a obecně ta vertikální prostornost Akropole celému koncertu rozhodně přidala na vizuální přitažlivosti. No a samozřejmě… sice to už zaznělo, ale obě kapely předvedly opravdu výborná a vizuálně jedinečná vystoupení, z nichž první mi dohodilo nového oblíbeného tuzemského interpreta a druhé pak potvrdilo status Hentai Corporation jako charismatických enfants terribles domácí scény, kteří mají namířeno hodně vysoko a rozhodně na to mají. Tak ať se po novince zapráší!


Redakční eintopf #58.4 – speciál 2013 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost

CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection

Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War

Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Shit roku:
Škwor – Sliby & lži

Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath

Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Top5 2013:

1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).

2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

Under the Surface - Resurrection

2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku:

Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku:

Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Shit roku:

Škwor – Sliby & lži
Škwor
, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Koncert roku:

Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku:

Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang
– kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!

Potěšení roku:

úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

Zklamání roku:

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!


Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
2. In Vain – Ænigma
3. Agrypnie – Aetas cineris
4. Vulture Industries – The Tower
5. Fjoergyn – Monument Ende

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Neřadový počin roku:
Keep of Kalessin – Introspection

Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark

Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave

Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013

Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides

Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot

Zklamání roku:
dění okolo Slayer

Top5 2013:

1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový roku:

Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Schizofrantik - The Knight on the Shark

Artwork roku:

Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Shit roku:

Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Koncert roku:

Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku:

Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!

Potěšení roku:

fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku:

dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Ihsahn

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.