Archiv štítku: Hentai Corporation

Brutal Assault 22 (úterý)

Brutal Assault 22

Datum: 8.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Čad, Hentai Corporation, Human Humus, Locomotive

Dvaadvacátý ročník Brutal Assaultu zaznamenal jednu výraznou změnu v podobě přidaného hracího dnu. Jelikož mám festival, jak se říká za humny, neváhám a za slunného úterního odpoledne se vydávám do Josefovské pevnosti. Nejprve jsem si v klidu došel pro rezervovanou vstupenku a následně ji vyměnil za náramek s čipem a program. Vše proběhlo hladce a hlavně bez front. Právě problémy vzniklé minulý rok při odbavování návštěvníků byly hlavním impulsem k uskutečnění tohoto nultého festivalového dne.

Celá večerní akce se odehrála na plácku nedaleko vstupu do areálu. Ten byl v úterý ještě uzavřen. Speciální autobus Red Bullu posloužil jako pódium, vysoko nad hlavami diváků, takže tam vystupující museli šplhat po žebříku. Večer to byl ryze československý. Jako první na scénu vyšplhali Slováci z Popradu, Human Humus. O kapele jsem dříve neslyšel, ale vyklubal se z ní příjemný grindcore vhodný právě pro zahájení a rozparádění podobné akce. Koncert plyne, lidé si užívají, vše v pořádku.

To další kapelu už znám velice dobře. Opět naši bratia, tentokráte ze Svätého Jura, Čad. Tyhle punkáče jsem dříve neměl možnost vidět a měl jsem jistá očekávání. A ta se podařilo splnit. Co na tom, že jejich skladby zní na jedno brdo, bavím se. Kromě starších kusů, především z desek „Súkromná vojna“ a „Ťažký kov“, dojde i na novinkového, „Frustrovaného, dojebaného a nasratého“ karpatského „Bastarda“. Fungovalo všechno, na pouhé dva členy – bicí a kytara/zpěv, silné a energetické vystoupení včetně vtipných promluv a neustálého pokřiku „poďme!“.

Po slovenské sekci přichází na řadu ta domácí. Locomotive mě během svého setu spíš nudí a po pár kouscích koukám na hodinky. Jejich groove style mi nikdy nesednul ani studiově, takže jsem něco podobného čekal. Hlavním aktem večera jsou však Hentai Corporation. Mají nejdelší hrací čas a také prostor pro zvučení. To se nakonec protáhlo ještě tak o další půlhodinku. Samozřejmě, že pod pódiem byly slyšet zvěsti o tom, jak se Radek vykropil a není schopen vylézt na stage, jelikož ostatní členové Hentai jsou připraveni na svých místech a postupně posedávají a čekají, tak jako my. Nakonec bylo oznámeno, že problém je v prskajícím aparátu.

Hentai Corporation

Když už koncert začal, byli to klasičtí Hentai Corporation. Pro Brutal Assault si připravili retro dresy NHL, takže srdce hokejového fanouška zaplesalo. Diváci už od příprav hojně skandovali „tady už si nezahraješ“ a jiné narážky na kauzu Dačice, na což kapela a zejména Radek reagují tak nějak po celý koncert, až mi přišlo, že je to možná začíná trošku srát. Mimo všelijakých vtípků se samozřejmě hraje a dochází na všechny už osvědčené tutovky plus dva nové kusy, které rovněž zní velice povedeně. Zkrátka od úvodní „Neurol Machine“ až po závěrečnou „Dokktor Zaius“ se jede ve vysokém tempu. Přes počáteční čekání, tak odcházím spokojený, onáramkovaný a připravený na příští, plnohodnotný festivalový den.


Hentai Corporation mají nový klip, nahrávají desku a pojedou turné

Během posledních tří let „sjížděli“ republiku prakticky nepřetržitě. Může se tedy zdát, že u Hentai Corporation se na konci roku 2016 neděje nic zajímavého. Ovšem opak je pravdou, neb pánové mají i během koncertní pauzy napilno.

Ještě než si budou moci fanoušci smlsnout na druhém albu, připravili pro ně Hentai Corporation překvapení v podobě nového videoklipu. Ten je tentokrát až nečekaně seriózní. Hororová podívaná Až ti řeknu vznikla ke coververzi písně Davida Kollera, kterou Hentai nahráli v rámci projektu David Koller & Friends. Režie klipu se ujal Jarek Plouhar, jenž má na svědomí i nechvalně známou bobří estrádu Equilibristic Brides. Natáčení probíhalo ve Zlenicích a pražských Vysočanech.

Již zmíněné nové album kapela právě natáčí v Ostravě ve studiu Citron. Křest je naplánován na březen 2017. „Dělaj na tom s náma Aleš Bajger a Petr Slezák, což je taková docela nesourodá dvojice hudebních magorů a moc chytrejch pánů, který si navzájem lezou na nervy a zároveň jsou schopný nás dokopat k nevídanejm výkonům. Ta deska bude vraždit,“ říkají sami Hentai Corporation.

Na příští rok je také naplánováno turné tří pražských kapel, kde se Hentai představí v tak trochu nečekané, avšak o to zajímavější společnosti formací Prago Union a Cocotte Minute. Destinace všech koncertních zastávek by měly být známy během ledna a HC vás na ně (samozřejmě svým typickým způsobem) srdečně zvou: „Přijďte hodit hrbem, vy mrdky!!!

Odkazy
https://youtu.be/dZ0vtuvGUm4
https://www.facebook.com/hentaicorp/
http://bandzone.cz/hentaicorp

[tisková zpráva]


Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Hentai Corporation - The Spectre of Corporatism
Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: prosinec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ethereal Prayer
02. Equilibristic Brides
03. Tragedy of Uncle Hitler
04. Lost in Tensions?
05. Goblin Love
06. The River
07. Malfunction of the Accelerator
08. Oh Dear Evil Capillarity!
09. Waltz 9
10. Zubatá [Pražský výběr cover]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandzone

U většiny začínajících kapel je po prvním koncertě další opravdu velkým cílem vydání debutové desky, které ve většině případů slouží jakožto takové představení skupiny posluchačům a případným fanouškům. Samozřejmě by mě někdo mohl chytnout za slovo a argumentovat začínajícími formacemi, v nichž se angažují muzikanti známí z jiných projektů, jejichž alba jsou mnohdy očekávána, nicméně když pomineme tento případ, většinou platí obecně to, co padlo před chvílí. Přesto jsou skupiny, které se tomuto schématu vymykají a v době, kdy vydávají svou první dlouhohrající placku, už to nejsou žádní nazdárkové, ale kapela, jež má vybudované jméno a nemalou fanouškovskou základnu, která se na desku jenom třese. A přesně takovým případem jsou Hentai Corporation. Samozřejmě jim tento status nespadl do klína jen tak z nebe a stojí za ním roky intenzivního koncertování a tuny vystoupení, na něž si jejich návštěvníci budou ještě drahnou dobu pamatovat…

Tak či onak už byli Hentai Corporation v době vydání první řadovky s dost krkolomným názvem “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” v pozici, kdy neměli překvapit, ale měli potvrdit, že nejsou “jenom” kapela excelentních koncertů, ale že jejich hudba dokáže bavit i ve studiové podobě. Na malém ípku “Dokktor Zaius”, které vyšlo v roce 2011, to fungovalo, ale EP o čtyřech písničkách je přece jenom něco docela jinačího než řadovka. Nicméně pohádka o jedné sice úchylné, ale extrémně talentované kapele má (prozatím) šťastný konec. “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” je totiž přesné takové, jaké byste od někoho jako Hentai Corporation čekali – je ujeté, ale zároveň fakt parádní.

Pomineme nyní živou show, na níž až doposud věhlas Hentai Corporation z největší části stál, a pojďme se bavit čistě o muzice. Ta je především hodně hravá, taková vážně nevážná, podobně praštěná, jako jsou i její autoři, ale v tom dobrém slova smyslu. Zároveň s tím je to ale hudba hodně inteligentní… jakkoliv samotní muzikanti dělají na každé akci a v každém rozhovoru kraviny a střílí vulgarismy s kadencí rotačního kulometu, hudebně je to fakt chytré, otevřené a příjemně neortodoxní, netradiční, nezařaditelné. Na “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” najdete skoro všechno od výborného hardrockového vypalováku “Oh Dear Evil Capillarity!” až po pasáže, které by se nemusely ztratit ani u death metalové smečky… a dále skoro všechno mezi tím. Někdy je to skoro až smršť různých nápadů, instrumentálních hříček a malých detailů, ale i přesto všechno to album drží naprosto bez problémů pohromadě a dokonce ani nepůsobí nějak profesorsky avantgardně, nýbrž stejně živočišně jako samotné koncerty.

Tomu všemu napomáhá i fakt, že všichni členové kapely jsou jednoduše výborní instrumentalisté a předvádějí na své nástroje hodně vypečené kousky, každý z nich si umí vzít slovo a vpálit tam skvělou instrumentální linku jak nic. Hodně dopředu muziku táhne Petr Škarohlíd, jenž sází kytarové riffy se stejnou samozřejmostí jako nepřeberné množství různých vyhrávek a parádiček napříč mnoha žánry. Baskytarový kolega Matouš Duraj se sice se svým nástrojem do popředí nedostává až tak často, ale když už se tak stane, vždycky je jeho baskytara skvělá. Hodně velký prostor dostaly klávesy Františka Kouckého, které se mnohdy starají o hlavní motivy songů a jsou tím prvním, co si posluchač zapamatuje – jako příklad se přímo nabízí uvést hitovou “Equilibristic Brides” s okamžitě zkultovnělým videoklipem s nahatými bobry, v níž jsou právě klávesové party hodně výrazné. Z instrumentální sekce tedy vyznívají nejkonvenčněji bicí Zdeňka Šťávy, jenž však všechen ten cirkus svou hrou bezpečně jistí zezadu, ale na druhou stranu, ani zde se rozhodně nejedná o nudné a neměnné bum-čvacht tempo. Tomu všemu pak vládne variabilní zpěv, který je stejně excentrický jako jeho majitel Radek Škarohlíd. Ten dokáže vytáhnout všechno od rockového chrapláku až po všemožné druhy extrémních vokálů, za něž by se kolikrát nemusely stydět ani ty nejbrutálnější metalové sebranky.

Oba songy, jejichž názvy už v předchozích řádcích padly, tedy “Equilibristic Brides” a “Oh Dear Evil Capillarity!” patří čirou náhodou i mezi mé favority (ostatně snad i proto jsem je jako příklady vybíral), ale rozhodně by zde měly zaznít i další kusy. Po úvodním nášupu v podobě prvních tří válů, z nichž kromě zmiňované “Equilibristic Brides” hodně baví i hravá “Tragedy of Uncle Hitler” (a vlastně i “Ethereal Prayer”, která slouží jako energický otvírák – ovšem přesně v duchu Hentai Corporation), přijde vhod výrazné zpomalení v podobě “Lost in Tensions?”. Jenže to, co se zpočátku tváří jako klasická balada (a že úvod ukazuje, že by ji Hentai Corporation rozhodně zvládli, protože to v jejich podání nezní jako patos od nějakých teplometů, jak je u balad v posledních letech bohužel zvykem), se postupně poněkud zvrhne… ale o co klidnější jsou první dvě třetiny písničky, o to našlapaněji pak působí poslední kytarová třetina.

Přestože je “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” opravdu vyrovnané album a vlastně každý song, který se zde nachází, má určitě něco do sebe, mým osobním třetím vrcholem nahrávky je šestá “The River”, což je jeden z nejnápaditějších kousků, s nimiž Hentai Corporation přišli – a vzhledem k tomu, jak je jejich muzika nápaditá obecně, je jasné, že to už musí být – a opravdu tomu tak je. Tohle je totiž přesně jedna z těch skladeb, kvůli nimž jsem výše tvrdil, že místy je to smršť nápadů, protože zde se toho na ploše necelých tří a půl minut vystřídá opravdu dost. Je však důležité zmínit, že to není žádná samoúčelnost, ale že v jádru je to pořád především rocková písnička, což je prostě… no, super.

Sekci vlastních songů uzavírá pěkná instrumentálka “Waltz 9”, jež by za normálních okolností působila jako výborné outro za tím hudebním vodopádem, který se odehrával v předcházejících minutách, kdyby po ní nenásledovala ještě jedna položka, byť zrovna ta může být do jisté míry chápana jako takový bonus. Jedná se totiž o předělávku legendární “Zubaté” od české rockové klasiky Pražský výběr. Hentai Corporation si se songem dost pohráli a dodali mu svůj vlastní ksicht, což je z mého pohledu rozhodně chvályhodné, protože prostě snad nikdy nepochopím covery pojaté jako doslovné přehrání originálu, ale zároveň je v tom ta předloha pořád slyšet, což je vlastně ještě chvályhodnější. A přestože jsem nikdy nebyl a pořád nejsem příznivcem předělávek, tak pokud jsou provedené způsobem, jaký předvedli právě Hentai Corporation na “Zubaté”, tak se proti tomu nedá namítat vůbec nic a lze opět jen pochválit.

Závěrečný verdikt recenze je snad po všem, co padlo výše, docela jasný – Hentai Corporation na svém opravdovém velkém debutu předvedli, že v žádném případě nejsou skupinou, jejíž potenciál by končil s odchodem z pódia, ale že jejich hudba dává smysl i ve studiové podobě. A to takový, že si “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” na poli alternativní kytarové hudby vlastně jen těžko hledá nějakou konkurenci, s níž by se mohlo rovnat. Nechci, aby to znělo nějak přehnaně dramaticky, ale v Hentai Corporation ten talent prostě je a je fakt velký – a jestli kapela vydrží, tak z její dílny vzejdou ještě sakra zajímavé věci, jelikož našlápnuto mají opravdu skvěle.


Další názory:

Volání po plnohodnotném debutu Hentai Corporation trvalo dlouho a bylo hlasité, ale ať už pánové čekali na dobu, kdy svou muziku dostanou na potřebnou úroveň, anebo si desku schovávali v šuplíku a jen přikládali pod kotel, aby její vydání přišlo ve chvíli, kdy se po ní lidé budou moci umlátit, vyšlo jim to dokonale. Album s malebným názvem “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” je totiž skutečně výtečný počin dotažený v každém ohledu. Že je muzika Hentai Corporation velmi svojská, to není žádné překvapení, ale teprve na desce je parádně slyšet, jak je barvitá, variabilní a hravá. A právě ta nenucená hravost, s jakou Hentai Corporation střílejí jeden skvělý nápad za druhým a jakou novinka doslova přetéká, je pro mě asi určující – tím spíše, že je to jako celek přes veškerou výstřednost dost inteligentní a navíc perfektně zvládnuté i po technické stránce. Ačkoli Hentai Corporation sleduji delší dobu, desku jsem na prvních pár protočení úplně nepobral a skoro se mi chtělo mluvit o lehkém zklamání, ale teď už se mají věci úplně jinak a mohu odpovědně prohlásit, že “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” je album, které Hentai Corporation definitivně pasuje do pozice jedné z nejvýraznějších domácích kapel s potenciálem k dalšímu raketovému vzestupu. Ať žije rock’n’roll!
Ježura


Hentai Corporation, The Truth Is Out There

Hentai Corporation
Datum: 23.12.2013
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Hentai Corporation, The Truth Is Out There

Hentai Corporation jsou kapela, které se podařila docela ojedinělá věc – bez řadového alba a pouze s jedním demem, dvěma EP a jedním singlem na kontě si vybudovali renomé a fanouškovskou základnu, které jim může závidět opravdu kde kdo. Je tedy jasné, že když už konečně doba dostoupila do okamžiku, kdy kapele debut s malebným názvem “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage” vyšel, strhne to asi docela velkou pozornost. No, a jelikož mám pořád v paměti jedinečný večírek, který Hentai Corporation uspořádali při příležitosti premiéry klipu “Equilibristic Brides”, vyrazil jsem i na zmiňovaný křest, protože to by v tom byl čert, aby to zase nebylo úplně boží…

Že jsou Hentai Corporation opravdu populární kapelou, to bylo dost dobře vidět už při příchodu k Paláci Akropolis, tedy klubu, ve kterém se měl křest odehrát a také odehrál. Středně velké hloučky lidí postávajících před vchodem, za dveřmi pak už regulérní tlačenice na šatnu a vstup… Po chvíli čekání se ale vevnitř trochu uvolnilo, a tak jsem do útrob podniku vstoupil i já. A netrvalo to ani dvě piva (mimochodem lituji všechny, kteří nechodili na bar stát do fronty vlevo, která byla proti té vpravo asi tak desetinová) a následoval přesun do sálu, kde se mezitím začalo schylovat k první hudební produkci večera. Hentai Corporation si pro tuto příležitosti pozvali ostravské The Truth Is Out There, kteří podle průvodních informací ve své muzice kombinují dubstep s metalcorem. Přiznám se na rovinu – čekal jsem nějakou corovku s lehkým elektro podmazem, která neurazí, ale ani nenadchne, ovšem The Truth Is Out There mi připravili velice příjemné překvapení. Bylo to působivé ještě než se začalo hrát, ale s prvními tóny se strhlo opravdové peklo. Hudba samotná, to byl nářez se vším všudy. Syntetizátor zde hrál suverénně největší roli, ale s kytarou, basou a bicími byl namíchám tak akorát, aby si obě složky – tedy ta dubstepová i ta metalcorová – navzájem nepřekážely a naopak se perfektně doplňovaly. Pamatujete si, když někdy před třemi lety In Flames spáchali kolaboraci s dubstepovými Pendulum a vylezla z toho třeba hitovka “Self vs Self”? Tak The Truth Is Out There hrají něco podobného, akorát to má asi tak stokrát větší koule. Vážně náklep jako blázen a celou dobu to se mnou šilo do všech směrů. No, a pak je třeba vzpomenout nasazení, s jakým čtvero muzikantů svůj set odehrálo. To bylo prostě neuvěřitelné a každý jeden člen kapely do toho šel s takovou vervou, že jsem nestačil zírat. Ti lidé se pro pódium snad narodili, protože u relativně malé kapely opravdu nebývá zvykem, že by šel na hranu pódia hecovat bubeník, do kotle za fanoušky seskočil basák a tak dále a tak dále… The Truth Is Out There byli tak dobří, že jsem jim s radostí odpustil i jeden pokažený song a pár jemnějších písniček, které v tom nářezovém kontextu vyzněly maličko hluše, i když byly samy o sobě dobré, protože večer zkrátka otevřeli ve velkém stylu. Můžu je doporučit všem, kterým nevadí kombinování metalu/coru s tvrdou elektronikou, a do hlavy mi nejde jen jediná věc – nijak přehnaná odezva publika, když to byl takový nářez.

Hlavní program, tedy vystoupení Hentai Corporation, přišel dříve, než jsem čekal. Od konce setu The Truth Is Out There totiž neuplynulo ani půl hodiny a na pódium už se soukaly hvězdy večera. Hentai Corporation jsou proslulí svou ujetou pódiovou prezentací, a jelikož jsem je už párkrát hrát viděl, plynuly z toho pro mě dvě věci – zaprvé jsem měl určitá očekávání ohledně intenzity a formy vystoupení, zadruhé jsem pak trochu čekal, že napočtvrté nebo pokolikáté jsem ten večer měl Hentai Corporation vidět, mě už nedokážou moc překvapit a tím spíš ne šokovat. A ze začátku to vypadalo, že se obě tato má očekávání naplnila. Vystoupení to bylo našlapané, plné energie a výkony všech muzikantů tradičně skvělé, jen jsem si celou dobu trochu říkal, že jako oukej, ale ten prvotní šok to nenahradí. Jenže to se změnilo v okamžiku, když se zpěvák Radek Škarohlíd jal přehodit přes sebe koberec z pódia a do něj zabalený začal předvádět šílené taneční pohyby, pak už to šlo ráz na ráz a já nestačil valit oči. Nebudu tu vypisovat seznam všeho, co Hentai Corporation předváděli nebo hlásili, ale za zmínku stojí minimálně dva momenty – odehrání klipovky “Equilibristic Brides” za doprovodu kompletního tanečního ansáblu obnažených bobrů (plus jednoho ve svatebních šatech opatřených cedulkou s nápisem “EQUILIBRISTIC BRIDE”) a pak samotný křest “The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage”, který proběhl hrstí bramborového salátu (“protože mrdkou a šampusem, to už tu bylo”). Chechtal jsme se vážně nahlas, ale to asi v tomto případě málokoho překvapí. Že jsou Hentai Corporation cvoci a na pódiu vyvádějí všelijaké hovadiny, to je ale docela známá věc, a z tohoto úhlu pohledu byl nejzajímavější a alespoň pro mě zcela nový výběr skladeb. Krom osvědčených klasik (z nichž třeba takovou starou známou “No More Love” obohatil svým vokálem hostující basák z The Truth Is Out There) se totiž na setlist dostala i velká část nového materiálu a to dodalo celému koncertu úplně novou dynamiku. Jak vyšlo najevo, nové songy jsou totiž po hudební stránce dost variabilní a kapela tak nemusela spoléhat jen na své šoumenství, hlášky a oblibu starých písniček, ale nechat hovořit i samotnou hudbu. Tím v žádném případě nechci tvrdit, že by starší materiál Hentai Corporation byl jakkoli nekvalitní nebo něco podobného, ale poslouchat to samé pořád dokola se zkrátka jednou zají, takže nová muzika to obohatila skutečně skvěle.

Není asi tedy třeba dodávat, že stejně jako The Truth Is Out There večer výtečným způsobem otevřeli, Hentai Corporation zprostředkovali jeho vrchol v plné parádě a nezabránil tomu ani krátký a dobře zvládnutý výpadek kláves, ani sem tam praskající kontakty někde ve vedení. Křest to byl se vším všudy, a to jak hudebně, tak atmosférou, protože fans se do sálu nakonec vměstnala hromada a hvězdám večera přichystali opravdu monstrózní odezvu. Pomohly tomu i prostory klubu, protože zde muzikanti nejen že nemuseli dávat pozor, aby nemlátili nástroji o nízký strop, ale také se sem vešla nová velká plachta s logem kapely, a obecně ta vertikální prostornost Akropole celému koncertu rozhodně přidala na vizuální přitažlivosti. No a samozřejmě… sice to už zaznělo, ale obě kapely předvedly opravdu výborná a vizuálně jedinečná vystoupení, z nichž první mi dohodilo nového oblíbeného tuzemského interpreta a druhé pak potvrdilo status Hentai Corporation jako charismatických enfants terribles domácí scény, kteří mají namířeno hodně vysoko a rozhodně na to mají. Tak ať se po novince zapráší!


Redakční eintopf #58.4 – speciál 2013 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost

CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection

Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War

Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Shit roku:
Škwor – Sliby & lži

Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath

Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Top5 2013:

1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).

2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

Under the Surface - Resurrection

2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku:

Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku:

Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Shit roku:

Škwor – Sliby & lži
Škwor
, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Koncert roku:

Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku:

Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang
– kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!

Potěšení roku:

úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

Zklamání roku:

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!


Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
2. In Vain – Ænigma
3. Agrypnie – Aetas cineris
4. Vulture Industries – The Tower
5. Fjoergyn – Monument Ende

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Neřadový počin roku:
Keep of Kalessin – Introspection

Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark

Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave

Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013

Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides

Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot

Zklamání roku:
dění okolo Slayer

Top5 2013:

1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový roku:

Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Schizofrantik - The Knight on the Shark

Artwork roku:

Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Shit roku:

Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Koncert roku:

Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku:

Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!

Potěšení roku:

fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku:

dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Ihsahn

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.


Hentai Corporation – premiéra klipu „Equilibristic Brides“

Hentai Corporation
Datum: 1.10.2013
Místo: Praha, Rock Café

První pohled (H.):

Na alternativnější rockové scéně patří Hentai Corporation k tomu nejzajímavějšímu, co naše malá zemička nabízí, až by se skoro chtělo říct, že mají všechno, co by podobná skupina měla mít. Jejich muzika je zábavná, parádně praštěná a šílená, zároveň ovšem inteligentní, plná nápadů a otevřená, je svým způsobem nezaměnitelná a jednoznačně má vlastní ksicht. Jako by jen tohle svým způsobem nestačilo, Hentai Corporation navíc přidávají velmi osobité vystupování a estetiku, kulervoucí živé koncerty a navrch nejen nepřeslechnutelného, ale i nepřehlédnutelného excentrického frontmana, který je doslova prototypem rockové hvězdy. Ostatně i díky onomu koncertování si již Hentai Corpoartion stihli udělat relativně slušné jméno. A když nakonec vezmeme v potaz, že například právě originalita je něco, na co nedosáhnou i mnohem zavedenější a známější formace, je docela husarský kousek, že tohle všechno si Hentai Corporation vybudovali bez jediné desky na kontě… ale to se již brzy změní, neboť právě první velké album je aktuálně v přípravě a 23. prosince by měl proběhnout jeho křest.

Dnes se ovšem nebudeme věnovat ani albu, dokonce ani koncertu ne, nýbrž čemusi docela jinému, byť – což už jste nejspíše pochopili – to stále bude mít co dočinění s Hentai Corporation. Kapela totiž v první říjnový den uspořádala premiéru svého nového videoklipu ke skladbě “Equilibristic Brides” a právě o tom si trochu popovídáme…

Začátek byl ohlášen na šestou hodinu večerní, ale nebylo žádné velké překvapení, že program začal až o nějakých pár hodinek později, tudíž jsme s kolegou udělali přesně to, co samozřejmě musí udělat každý jen trochu vychovaný hudební publicista kamkoliv přijde – šli chlastat. Naštěstí jsme ten den ovšem byli vybaveni pozoruhodnou dávkou odpovědnosti, což v našem případě ne vždy bývá zvykem, a nevylili jsme se do bezvědomí ještě před začátkem. Ten přišel až ve chvíli, kdy se přitrousil slušný počet lidu a klub se zaplnil.

Přesuňme se ale konečně k tomu hlavnímu, což přišlo ve chvíli, kdy kdosi zavelel, aby se všichni přítomní zvedli od baru a dostavili se do promítacího sálu. Program začal s vědomostní soutěží “Who Wants to Be a Mediální mrdka?”, která – jak už její název napovídá – byla svojskou variací na soutěž “Chcete být milionářem?” určenou přítomným novinářům. Nutno dodat, že jsme se jí s kolegou nezúčastnili, protože jsme od přírody příliš stydliví na to, abychom měli koule se přihlásit jako první, nehledě na fakt, že se pojetí soutěže neslučovalo s naším morálním kodexem, neboť jsme samozřejmě zarytí abstinenti (hrálo se o panáky). Těžko říct, kolik “mediálních mrdek” bylo přítomno, nepřihlásila se však ani jediná, tudíž došlo k vylosování tří náhodných šťastlivců z publika, kteří následně dostali sérii pěti úchylných otázek přesně v duchu výše zmiňované estetiky Hentai Corporation, přičemž za každou správně zodpovězenou otázku dostal soutěžící panáka tvrdého. Všichni tři soutěžící také měli k dispozici svého bobra – a jak se záhy ukázalo, právě bobr – samozřejmě společně s alkoholem – byl jedním ze dvou hlavních elementů večera.

Moderování soutěže a všeho okolo si vzali na starost dva členové Hentai Corporation, klávesák František Koucký a zpěvák Radek Škarohlíd, takže o velké množství kund, kurev, prdelí, mrdek a dalších názorných ukázek vytříbeného intelektuálního slovníku samozřejmě nebyla nouze. Někdy průběžně došlo k bouchnutí většího množství šampusů, které byly následně vyslány do davu ke konzumaci, a přistoupilo se k promítání klipu.

Ačkoliv právě klip “Equilibristic Brides” bylo to hlavní, o čem tento večer měl být, myslím si, že vcelku paradoxně by nebylo úplně vhodné tu dopodrobna popisovat, co všechno se tam dělo a co bylo jeho náplní – jednoduše proto, že by vám to zkazilo překvapení a video by pak na první zhlédnutí zdaleka nebylo tak vtipné, jak ve skutečnosti je. Takže tedy jenom ve zkratce obecně… kolega Ježura hned po vypadnutí ze sálu blekotal cosi o klipu roku, ale on se nechá snadno unést, nicméně je pravda, že to bylo vážně super… tedy, svým způsobem. Především to bylo plně hentaiovské, přesně v duchu téhle kapely, což mluví samo za sebe. Jediné, co mohu prozradit, je to, že videoklip byl především o zvířátkách… byl zde jeden jelen, hodně bobrů a, ehm, hodně ptáků.

Pro velký úspěch se klip promítal dvakrát, přičemž v závěru druhého kola byl doplněn o taneční kreace několika protagonistů ve videu, a zbytek večera se pak už nesl ve znamení volné zábavy a velkého množství alkoholu. A nutno dodat, že minimálně v tomto ohledu byli Hentai Corporation připraveni dokonale, jelikož se postarali o to, aby nikdo z přítomných neměl žízeň. Stručně řečeno – několik desítek litrů šampaňského a Jägermeistera. Z toho si jistě asi dokážete představit, co se dělo dál…


Druhý pohled (Ježura):

Co si tak může hudební pisálek představit, že ho čeká, když mu na stole přistane pozvánka na premiéru klipu Hentai Corporation? Všechno možné a záleží to na spoustě proměnných, jako třeba jestli kapelu zná, jestli je to zakřiknutý trouba bez smyslu pro humor, nebo jestli se právě probírá z opičky. Já už po pravdě ani nevím, co jsem si představil, že mě čeká, ovšem v jednom jsem měl jasno – pokud se Hentai Corporation zcela nezpronevěří své jedinečné estetice, o které byla řeč výše, bude to vážně pamětihodná událost. A Hentai Corporation se své estetice opravdu nezpronevěřili ani náznakem…

Jakkoli si můžete podobné akce představit jako suché tiskové konference, kde se sejde tak dvacítka novinářů, kteří kapele po promítání klipu položí pár neškodných otázek, pak si všichni přiťuknou sklenkou šampaňského a tím to zhasne, tak v tomto případě na něco takového můžete v klidu zapomenout. Celá premiéra klipu “Equilibristic Brides” byla pojata jako jedna velká party, kde se krom neurčitého počtu “novinářských krys” sešli hlavně přátelé a známí kapely, doplněni o nezanedbatelný počet naprosto civilních příznivců toho, s čím Hentai Corporation sbírají čím dál tím větší úspěch. Z toho vyplývá jediné – od té doby, co se prostory Rock Café začaly plnit, narůstal přítomným – kapelu nevyjímaje – obsah alkoholu v krvi křivkou přinejmenším rovnoměrnou a i ti, kteří se třeba rozhodli abstinovat, jen sotva přehlédli naprosto neformální nádech celého večera. Povznesená nálada byla všudypřítomná a co jsem si stihl všimnout, většina přítomných se podle všeho dost solidně bavila. A koho třeba nelákalo očekávání tajuplnými náznaky přislíbených událostí, ten si mohl ukrátit dlouhou chvíli studiem geniálně oplzlých malůvek, známých jako “Martyho frky”, jejichž výstavka se ten večer (a možná i další, kdo ví) ve foyer klubu odehrávala. Těžko hledat trefnější vizuální doprovod…

Tohle všechno bylo fajn, ale byla to pořád jenom předehra k tomu, co se mělo semlít po osmé hodině, kdy se otevřely dveře kinosálu, kterým klub disponuje, a celý dav se v očekávání pořádných šíleností nahrnul dovnitř. A za přípravu večera musí před kapelou smeknout snad každý, kdo není úplný suchar. Soutěž “Who Wants to Be a Mediální mrdka?”, respektive nabízené odpovědi suverénně odbouraly podstatnou část obecenstva a fakt, že se místo nás novinářů (tímto se kapele zpětně omlouvám, jsme prostě srabi) do křesel posadili “náhodně” vybraní kamarádi muzikantů, tomu všemu jen přidal na přitažlivosti. Výše jmenované duo moderátorů si takhle totiž absolutně nebralo servítky (ačkoli bych se vlastně ani nedivil, kdyby i při dodržení původního scénáře padaly podobně třeskuté hlášky) a celá scéna tak ještě získala na přitažlivosti. Dlužno dodat, že všechny ty hovna, mrdky, kurvy, šukání kozlů a verbální perzekuce Michala Davida, Miloše Zemana a Richarda Krajča sice známe prakticky výhradně v podání těžko uvěřitelného šoumena Radka Škarohlída, nicméně klávesák František Koucký si tentokrát dal také záležet a svými komentáři posílal publikum do kolen obdobně často jako jeho kolega.

To všechno byla náramná prdel, vážně jsem se chechtal skoro nonstop. Dokonalou korunu tomu ale nasadil ústřední bod večera – promítání zbrusu nového klipu. Po vzoru kolegy to nebudu moc rozvádět (ostatně vlastní názor si můžete udělat sami, stačí pustit video na konci článku), ale rozhodně nemluvím jen za sebe, když popíšu emoce v sále jako mix šoku, ohromné srandy a nefalšovaného uznání. Hentai Corporation se totiž podařilo natočit video, které si zachovává všechny pro kapelu typické znaky, ale přitom se vyhnout čiré zhovadilosti. Máte rádi, co Hentai Corporation hrají a jak vystupují? Se vším všudy? Potom vás klip k “Equilibristic Brides” rozhodně rozseká podobně, jako rozsekal mě, a troufám si tvrdit, že i valnou většinu premiéře přítomného obecenstva. H. má sice pravdu v tom, že se nechám snadno unést, ovšem ať o tom přemýšlím sebevíc, prostě mě nenapadá jediný další letošní videoklip, který by na mě zapůsobil tak silně jako právě tenhle, takže ty řeči o klipu roku možná nebyly úplně zcestné. Uvidíme za dva a půl měsíce…

Jak vypadala závěrečná fáze večera, to už dostatečně nastínil kolega, takže já se pokusím uzavřít trochu jinak. Hentai Corporation se podařilo nejen představit svůj nový klip způsobem, který nemá daleko k virální kampani (která teď už asi samovolně následuje), ale dostat na svou stranu snad všechny, kteří se premiéry zúčastnili. Ono to sice vypadá, jako bych se nechal prachsprostě uplatit trochou alkoholu zdarma, ale ačkoli to bylo velice příjemné, největší dojem na mě zkrátka udělal způsob, s jakým kapela celou akci pojala. Žádná stupidní přetvářka ani hraní si na primadony, prostě rock’n’roll v tom správně pošahaném, oplzlém ale nezaměnitelném hentaiovském stylu. Velký respekt za to a jestli se křest řadové prvotiny Hentai Corporation ponese v obdobném duchu, 23. prosince u toho rozhodně nebudu chybět!


Brutal Assault 18 (středa)

Brutal Assault 18
Datum: 7.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Beast Within the Sound, Dying Passion, Hentai Corporation, Jungle Rot, Malignant Tumour, Testament

Intro:

H.: Brutal Assault už je každoroční zastávkou nejednoho českého fanouška tvrdé muziky, což platí i o nejednom článku naší redakce. Tentokrát se nás do Josefova vydalo celkem pět z řadových redaktorů a ještě jeden člen externího týmu. V reportu vám tentokrát přinášíme pohledy tří lidí – H., Ježury a Prdovouse. Jak už to tak bývá, na některých kapelách jsme byli všichni tři, na jiných byl třeba jeden, na nějakých zase nebyl, ale všechno se stihnout nedá a občas se přihodí, že člověk z nějakého důvodu nevidí ani to, co vidět chtěl. Každopádně, snad půjde o alespoň trochu zajímavé čtení i tak.

H.: Report bude kvůli své délce klasicky rozdělen do několika částí, jejichž počtem si doposud nejsme jisti, protože tvorba dalších dílů článku stále probíhá… Tak či onak, dnes začínáme s první částí, jež mapuje první festivalový den a polovinu druhého…


Středa:

H.: Původně pouze jako warm-up party, nyní už jako regulérní den, byť oproti následujícím třem dnům v trochu skromnější podobě na jednom pódiu. Jako první se slova ujali domácí Beast Within the Sound, kteří předvedli jakýsi technicky zahraný modernější metal, což není tak úplně můj šálek čaje. Živě to sice bylo úplně v pohodě a nemůžu tvrdit, že bych se nudil, ale do jisté míry to mohlo být i tím, že to byla první kapela a že už se člověk těšil na nějakou muziku, ale jinak to moc velký zázrak nebyl. Pánové sice své nástroje evidentně ovládali s jistotou, ale k čemu to je, když tohle dneska umí v podstatě každá podobná skupina a ve výsledku znějí všechny stejně. Hudebně mi to prostě nic nedalo. Z jejich vystoupení tedy nejvíc v paměti utkvěl parádně nalitý zpěvák, jemuž se při mluvení mezi písničkami ukázkově motal jazyk.

H.: Jako druzí na pódium nastoupili Dying Passion, kteří jsou vždycky sázkou na jistotu. Ačkoliv ani oni nejsou kapelou, kterou bych si já osobně doma nějak zvlášť pouštěl, živě mě naopak velmi baví a nevzpomínám si, že bych od nich někdy viděl set, který by mě nudil, přičemž výborná série nebyla přerušena ani tentokrát. Dying Passion tu svojí atmosféru prostě umí, je to hezky provzdušněné, přirozené a civilní, přesto pořád inteligentní a i přes sympatickou nevtíravost velmi zábavné, což všechno ještě podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka. Jasně, v menším klubu bude tahle skupina vždycky lepší než na velkém pódiu a za denního světla, ale i tak si není vůbec na co stěžovat, snad kromě zvuku, který místy na férovku vypadával, což je poměrně nemilé.

Ježura: Bývalá středeční warm up party se už loni přeměnila na regulérní festivalový den, ale i tak zůstává spíše rozjezdem pro zavčasu dorazivší účastníky. Letos se ve středu mezi půl šestou podvečerní a cca půl jednou ranní představilo sedm kapel a z nichž jsem si kvůli kombinaci nevyspání a dost šílené únavy z horka udělal čas pouze na čtyři. Mojí první kapelou Brutal Assaultu 2013 se tak stali Dying Passion z Šumperka. Že jde o kapelu mimořádných kvalit zdaleka nejen v rámci domácí scény, jsem se přesvědčil už dávno, ale na Brutal Assaultu mě v tomto dojmu Dying Passion jedině utvrdili. Jejich atmosférická progresivní hudba tentokrát zněla trochu tvrději, než jak je tomu na desce, ale nikterak jí to neuškodilo, spíše naopak. Jakkoli všichni muzikanti dělali svým výkonem i vystupováním dobrý dojem, absolutorium musím složit v první řadě zpěvačce Zuzaně Jelínkové. Ta nejenže excelovala hlasově, ale zároveň naprosto famózně zvládla roli frontwoman a já na ní mohl většinu setu oči nechat. Její projev bylo tak akorát sexy, ale přitom ani náznakem laciný, a navíc se to perfektně hodilo k samotné hudbě. Jedinou vadou na kráse jinak naprosto skvělého koncertu byly technické problémy – co chvíli totiž vypadly hlavní reproduktory nebo alespoň některé jejich kanály a minimálně kytary tak šly ven snad jen z vlastních aparátů. Tento nešvar se sice do čtvrtka podařilo eliminovat, ale Dying Passion jím ze středečních kapel utrpěli asi nejvíce.

H.: První zahraniční akvizicí se stali Jungle Rot ze Spojených států amerických se svým nepříliš objevným death metalem, který živě vlastně i docela šlapal, ale jinak se dá o Američanech říct v podstatě to stejné jako o Beast Within the Sound, byť hudebně je to o něčem jiném – na koncertě se to docela dalo a člověk se u toho nenudil, ale hudebně to bylo velmi zaměnitelné a během vystoupení nezaznělo vůbec nic, co by mě mělo donutit se po nějaké tvorbě Jungle Rot shánět. Musí se ovšem nechat, že se pánové na pódiu dost snažili a za svou šanci si na takové akci zahrát byli asi dost rádi. Jinak to ovšem mělo blíž k průměru než k extázi.

H.: Chorvaty E.N.D. jsem si dovolil odpustit, takže hurá na následující Malignant Tumour. Ti jsou také sázkou na jistotu a člověk už tak nějak nepochybuje, že když na ně jde, bude se bavit pořádným špinavým rock’n’rollem. Stalo se. Od Malignant Tumour sice vždycky +/- víte, co máte očekávat, ale pořád to má kule a pořád je to sranda. Navíc oproti normálu tentokrát byla akorát výpravná pyroshow, různé prskavky a rachejtle, které si kapela na Brutal Assault připravila, což se nakonec nejvíce projevilo při předposlední “Saddam Hussein Is Rock ‘n’ Roll”, při níž pódium skoro hořelo. Jinak to ostravské čtveřici hoblovalo parádně a hrálo se samozřejmě jak z aktuální fošny “Overdose and Overdrive” (titulní věc “Overdose and Overdrive” nebo “The Secret Source”), tak i z těch předchozích, například titulní kus předchozího alba “Earthshaker”.

Ježura: Sotva dohráli Dying Passion, vybrala si na mě daň únava a k ukončení odpočinku jsem se přemluvil až okolo deváté večerní, kdy měli přijít na řadu Ostraváci Malignant Tumour. Poučen o skutečnosti, že kapela bere svou muziku i sebe sama s velkým nadhledem, jsem si pak tenhle koncert užil dosytosti. Pánové sypali jeden song za druhým a vůbec nevadilo, že je to všechno na jedno brdo. Muzika měla koule a vousáči zase stylu na rozdávání, takže náramná zábava byla nevyhnutelná. Třešničkou byly různé rachejtličky a “take fajne kurva plameny”, které ve večerní tmě pěkně vynikly. Zkrátka rokenrol jak cyp a veliká sranda k tomu, takže za mě bez ztráty kytičky.

H.: Když byla středa ještě jenom nultým dnem, vystupovaly zde pouze české kapely. Že už se nyní jedná o regulérní den festivalu, značil i fakt, že letos ve středu vystoupil i jeden z těch větších taháků Brutal Assaultu, thrash metalová legenda Testament. Musím se přiznat, že když v Josefově americká pětice vystupovala naposledy, líbila se mi o kus více, ale i tentokrát se toho pánové zhostili více než skvěle a začali vyučovat, jak se má hrát thrash metal. Zkraje vystoupení trochu zlobil zvuk a podobně jako u Dying Passion dokonce i úplně vypadával, ale naštěstí se to poměrně brzo dalo do kupy a dál už bylo všechno v pohodě. Velmi se mi líbilo, že si celá kapela vystoupení vyloženě užívala a rozhodně nepřijela zahrát jen rutinně a z povinnosti, což je u takových veteránů hodně potěšující – tím spíš, když pak jindy člověk vidí na pódiu mladé kapely, které se tam tváří znuděně. Za bicí se posadil Gene Hoglan, jenž je legendární sám o sobě, a všechno odbouchal s naprostým přehledem, což ale není žádné překvapení, protože od takového jména se snad ani nic jiného čekat nedá. Velký prostor v setlistu dostala poslední deska “Dark Roots of Earth” (“Rise Up”, “Native Blood”, “Dark Roots of Earth”, “True American Hate” – obzvláště titulka byla v živém podání skvělá), což je dobré, protože je aspoň vidět, že Testament nechtějí a ani nehodlají žít jen z minulosti a dokola přetáčet staré věci, jak je tomu bohužel u jiných kapel, byť pár klasik jako třeba “Into the Pit” nebo “Burnt Offerings” samozřejmě zaznělo. Jako vyloženě nářezový zavírák setu se pak osvědčil titulní kus desky předchozí, “The Formation of Damnation”, jejíž prostřední pasáž ve středním tempu vrcholící v perfektním sólu Alexe Skolnicka je jednoduše bomba.

Ježura: Post středečního headlinera obsadili Američané Testament a já byl docela zvědavý, copak se z jejich vystoupení vyklube, jelikož mě studiová tvorba těchto thrashových veteránů jaksi minula. A protože jsem – čert ví proč – pojal podezření, že jejich novinka “Dark Roots of Earth” patří k tomu nejlepšímu, co v thrashi za poslední roky vyšlo, čekal jsem, že mě koncert docela odrovná. Nač to protahovat, nestalo se. Přesto jsem však byl svědkem velmi solidního vystoupení, za které se Testament rozhodně stydět nemusí. No a když jsem si i já občas spokojeně poklepával do rytmu, fanoušci kapely nebo žánru asi museli být výsostně spokojení – i přes opět vypadávající reproduktory, na jejichž adresu se z davu vznesla pěkná řádka peprných výrazů.

H.: Největší námrd středy byl ovšem ještě stále před námi a postarali se o něj čeští blázni Hentai Corporation. Jako jo, tahle skupina je na koncertě vždycky obrovská prdel, ale tentokrát to byl ještě větší level než obvykle. Samozřejmě, na prvním místě stojí muzika, která je v případě Hentai Corporation výtečná, ten jejich hodně neortodoxní rock’n’roll plný spousty kliček má vážně grády, všichni instrumentalisté hráli s obrovským zanícením a i jenom tohle bylo hodně super, avšak kdo někdy tuhle skupinu viděl, jistě mi dá za pravdu, že živě se z toho stává totální one-man show zpěváka Radka, jehož masivní exhibování, šílené vokální skřeky a tuny sprosťáren a oplzlých hlášek nemají na české scéně konkurenci. Tohle sice dělá vždycky, ale tentokrát to dotáhnul k naprosté dokonalosti a cokoliv z něj vypadlo, tak to byla perla, u které jsem se řezal smíchy. A to bych vážně nevěřil, že se budu takhle smát tomu, když někdo do písniček úplně náhodně vykřikuje “Do prdele!” nebo do “Píča!”. Nazývání všech přítomných kundami, vyjádření sympatií Miloši Zemanovi (“Chcípni, ty zmrde!”) nebo Michalu Davidovi a Richardu KrajčoviKryštof (“Tuto píseň bych věnoval dvou lidem, jejichž estetiku nemám rád, protože je to mrdka.”) navzdory naivním představám o tom, že by se mi v mém věku měl líbit už jen inteligentní humor, bavilo stejně tak. Naprosto chápu, když tohle někomu přijde už přes čáru, že to na pódia nepatří, ale nemůžu si pomoct, já se bavil královsky. Při vší úctě k Testament, Hentai Corporation (nebo snad Hentai Kundoration?) byli prostě jednoznačným středečním vrcholem.

Ježura: Uzavřít středeční program dostali za úkol pražští Hentai Corporation, kteří si za dobu své existence stihli vybudovat poměrně solidní pověst, a té nezůstali nic dlužni ani v Jaroměři. Eklektický mix rock’n’rollu s whatever metalem na cracku zafungoval i před žánrově vyhraněnějším publikem, než jaké asi obvykle stává Hentai Corporation pod pódiem, a i když jsem se zkraje bál, aby pánové nehráli pro dvacet lidí, kteří vědí, do čeho jdou, nakonec se k pódiu připloužila velmi početná sebranka a soudě podle randálu, který byl s každou skladbou hlasitější a hlasitější, si pošahaní Pražáci přítomné publikum naprosto omotali okolo prstu. Velkou zásluhu na tom měl jako vždy neuvěřitelný showman Radek Škarohlíd, který nejenže skvěle zpíval, ale na pódiu řádil jak stižený tancem svatého Víta a celou show prokládal geniálně oplzlými výstupy a průpovídkami. Jakkoli nejsem kdovíjakým příznivcem bezúčelných vulgarismů, tohle prostě nejde nezbožňovat, když je to taková sranda… Jediná škoda je, že jsem se nemohl zbavit vlezlého dojmu, že ačkoli všechno, co se na pódiu dělo, bylo skvělé, tak že by se to víc hodilo (nebo chcete-li víc vyniklo) na trochu menší pódium. Ale to už jenom hledám mouchy tam, kde nejsou. Hentai Corporation zkrátka opět excelovali, a ačkoli jsem si o něco víc užil Dying Passion, nemám sebemenší důvod oponovat těm, co tvrdí, že Hentai Corporation odehráli nejlepší koncert dne.


Masters of Rock 2012 (neděle)

Masters of Rock 2012
Datum: 15.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Gotthard, Hell, Hentai Corporation, Skyforger, Tiamat, Sabaton

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Začátek posledního dne obstarávají české evergreeny Salamandra, Škwor a Doga, které jsem si všechny nechal s klidným srdcem ujít, protože – ruku na srdce – jejich koncerty jsou vesměs pokaždé to stejné, co sice neurazí, ale pokud jste to viděli už mnohokrát, nic vám to nedá. Letmé nakouknutí do areálu v průběhu setů dvou z nich mi dalo za pravdu, že opravdu o nic nepřicházím.

Mezi výše zmiňovanou trojici se však vklínili Skyforger z Lotyšska, a to už bylo poněkud jinačí kafe. Nejen v porovnání s okolními účinkujícími (ačkoliv Skyforger opravdu nejsou nijak ostrá sebranka, byli asi jednou z nejtvrdších kapel festivalu), ale i v porovnání třeba s jejich loňským výstupem na Brutal Assaultu, kde docela nudili. Tentokrát to bylo přesně naopak a pobaltští bardi zahráli opravdu výtečně. Zpočátku bylo znát, že je většina lidí moc nezná, přesto Skyforger během svých padesáti minut dokázali získat sympatie většiny obecenstva (alespoň mi to tak přišlo podle neustále narůstající odezvy). Každopádně, bylo to hodně dobré.

Britští Hell pro mě osobně platili asi za největší tahák letošního Masters of Rock a nutno říct, že očekávání svým způsobem splnili, ale zase bych lhal, kdybych netvrdil, že jsem to nečekal ještě o malinko lepší (smích). Nicméně i tak to bylo naprosto skvělé, a přestože ve studiové podobě se mi jejich nadčasový heavy metal líbí o trošku více, i tak Hell o třídu převyšovali většinu zbylého line-upu. Show byla perfektně secvičená, přesně dle názvu skupiny správně pekelná (o tom, že za tmy a v klubu by to bylo úplně někde jinde, se ani nemá cenu zmiňovat), kupředu ji táhl především fanatický frontman David Bower, jenž během vystoupení naplno uplatnil své herecké zkušenosti a svým jedovatým vokálem prořezával vizovický vzduch vskutku zodpovědně. Debutové album “Human Remains” zaznělo téměř celé, akorát škoda, že nezbylo místo i na geniální “The Devil’s Deadly Weapon”, což lze však vzhledem k její délce i pochopit. Jinak to bylo vážně super, a pokud se někdy Hell objeví v České republice v klubu, byl by opravdový hřích si to nechat ujít.

Odskok na vedlejší pódium za ujetými Hentai Corporation se vyplatil, jelikož jejich šílený výstup byl po čertech zábavný – a to do té míry, že člověka snad nakonec ani nemrzelo, že prošvihnul Paula Di’Anno, bývalého zpěváka Iron Maiden, který hrál souběžně na hlavní scéně. Hentai Corporation rozjeli skvěle úchylné vystoupení plné výborných hlášek, které uhánělo kupředu tak zběsile, až si člověk pomalu ani nestačil všimnout, jak rychlých těch pětačtyřicet minut bylo.

Jsou skupiny, jež nepotřebují vůbec žádnou velkou show, ani přehnanou koncertní stylizaci či cokoliv jiného, prostě jim stačí, aby za sebe nechaly mluvit pouze svou muziku, a i s tím bez mrknutí oka strčí do kapsy většinu okolních kapel. A přesně to je případ následujících Tiamat. Kytarista Roger Ojersson ve svém fialovém outfitu vypadal, jako kdyby právě vylezl z gay baru, Johan Edlund si zase na koncert nejspíš odskočil přímo od lovu ryb, přesto když Tiamat spustili, mělo to pod zamračenou oblohou neskutečnou atmosféru. Ničím jiným sice koncert nevynikal, ale ničeho jiného také nebyla třeba, aby se Tiamat stali jedním z vrcholů festivalu.

Oproti tomu z vystoupení Gotthard jsem měl úplně stejné pocity jako z jejich nové desky “Firebirth” – bylo to dobré, těžko proti tomu říct nějaké křivé slovo, ale něco tomu scházelo a koncert na stejném místě před několika lety se Stevem Lee za mikrofonem byl o mnoho lepší. Paradoxní ovšem je, že bych to ani v nejmenším nedával za vinu novému zpěvákovi Nicu Maederovi, neboť ten mi naopak ten den přišel jako nejsilnější článek Gotthard, koncert si vyloženě užíval, výborně zpíval a bezchybně pracoval s publikem, ale od ostatních členů mi to přišlo poněkud rutinně odehrané, což je vcelku s podivem, protože by člověk očekával, že po vynucené přestávce budou opět chuť hrát jako o život. Ale možná to byl jen můj pocit. I tak ale nepovažuji koncert Gotthard za špatný, bylo to solidní.

Arch Enemy svého času do České republiky ani nepáchli, ale od té doby, co se zde jednou objevili, tu jsou skoro pořád, takže by se mohlo zdát, že už pomalu také začnou nudit, k jejich cti ovšem slouží fakt, že ve většině případů dokážou zahrát tak dobře, že to třeba mě osobně baví i na x-té repríze, dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento koncert patřil k těm nejlepším, jaké jsem zatím od Arch Enemy viděl. Nový kytarista Nick Cordle se zjevně již stačil do sestavy zdárně zapracovat a čistě co se zvuku kapely týče, člověk v podstatě nepoznal rozdíl, že už to nehraje Christopher Amott. Kromě toho Arch Enemy tentokrát přitáhli svou vlastní projekci, která běžela na obrazovce, což také bylo slušné ozvláštnění.

Poslední skupinou Masters of Rock byli švédští Sabaton, milovaní i proklínaní. A sám za sebe musím říct, že se řadím jednoznačně do té druhé sorty, pročež vás asi nepřekvapí, že rozhodně nesdílím nadšení většiny lidí z jejich koncertu, naopak mi pořád nedochází, proč zrovna tahle skupina, hudebně naprosto průměrná, má takový ohromný ohlas. V poslední den festivalu se strhlo hotové šílenství okolo Sabaton, polovina přítomných lidí měla jejich trika, po areálu se po celý den potulovalo mnoho individuí s okopírovaným účesem a trikotem Joakima Brodéna (s kolegou jsme je pokřtili na Brodénovu gay legii (smích)), fronta na jejich autogramiádu byla absolutně největší řada, jakou jsem kdy za všechny ty roky, co na Masters of Rock jezdím, viděl; a když kapela konečně začala hrát, dosáhla vlna euforie maxima… zcela upřímně si nevzpomínám, že bych kdy na jakémkoliv koncertě viděl nadšenější dav – a to mi věřte, že jsem toho neviděl zrovna málo. A to mi opravdu neleze do hlavy, vzhledem k tomu, že jde o vcelku primitivní power metalovou halekačku… přijde mi to docela smutné, že největší úspěch mají skupiny, které jsou vlastně naprosto průměrné, ale tak si to asi většina posluchačů žádá. Nemá cenu pochybovat o tom, že Sabaton odehráli svým způsobem velké vystoupení, neříkám, že ne, ale z větší části za to mohla spíš fanatická odezva davu než samotní Sabaton. Ačkoliv se mnou asi většina lidí souhlasit nebude, mně to prostě nebavilo a do jisté míry spíše znechutilo.

Pominu-li subjektivní hodnocení koncertu Sabaton, je zde ještě několik záležitostí, které určitě stojí za zmínku. Skupina se v České republice poprvé představila v nové sestavě, ale upřímně řečeno v tom žádný velký rozdíl oproti minulým vystoupením nebyl, kromě toho, že nový bubeník vypadá opravdu teple (smích). Po čtvrté písni koncertu se na pódiu objevil šéfredaktor časopisu Spark a vyhlásil výherce v jakémsi sčítání metalistů, které na Masters of Rock probíhalo. Mně osobně tohle sčítání přišlo docela k smíchu, ale pokud to někoho baví… V neposlední bylo vystoupení Sabaton zajímavé ještě jednou věcí, a sice že kapela zde představila skladbu “Far from the Fame”, jež byla složena výhradně pro české fanoušky, což ze strany kapely, to zase všechna čest, chápu jako velice sympatické poděkování za popularitu, jaké se jí v naší zemi dostává, byť samotný song byl naprosto obyčejná Sabatonovka, ale tak to asi fandové mají rádi, tudíž slavila úspěch. Objektivně koncert Sabaton zhodnotit nedokážu, subjektivně jsem to již udělal (nuda, zívačka. průměr), v průměru je však většina lidí považovala za naprostý vrchol letošního Masters of Rock


Zhodnocení:

V úvodu reportu jsem zmiňoval poměrně velké zklamání ze sestavy desáté ročníku a opravdu je tomu tak, alespoň v mém případě. Samotný line-up sám o sobě vyloženě slabý nebyl, to ne, bylo ovšem trochu zarážející, že drtivou většinu účinkujících již bylo možné na Masters of Rock v minulosti vidět (některé z nich dokonce vícekrát, ba přímo mnohokrát) a většina z toho zbytku zase brázdí česká pódia na jiných akcích dosti pravidelně. Nevím jak vy, ale osobně bych od jubilejního ročníku čekal, že se pořadatel vytáhne s nějakou velkou bombou nebo nějakou exkluzivitou, ale nestalo se, Pragokoncert vsadil na ničím nepřekvapující jistotu a minimální inovace. Ale jak vidno, organizátoři asi moc dobře věděli, proč to dělají, protože jim to vyšlo a lidí bylo jako much.

Co se samotné organizační stránky týče, vše bylo v naprostém pořádku a sám za sebe mohu říct, že jsem žádný větší problém nezaznamenal, vše fungovalo na jedničku. Snad jedině opět chaotické autogramiády trochu štvaly, ale to už není ani tak o pořadateli, jako spíše o samotných lidech, kteří někde ztratili smysl pro nějakou slušnost a cpou se dopředu bez sebemenšího ohledu.

Poprvé se ve Vizovicích, podobně jako na sesterském Metalfestu v Plzni, objevily plastové vratné kelímky a opět to musím kvitovat s povděkem vzhledem k relativní čistotě areálu, zejména plochy pod pódiem, a absenci piva létajícího vzduchem na hlavy diváků. Má to jistě i své stinné stránky (kelímek se rozbil – padesát korun v kelu; někteří vykukové kelímky s oblibou kradli a přivydělávali si tak), přesto se mi tento nápad dost líbí a rozhodně mi nevadí, že se na českých festivalech začíná stávat standardem.

Co se týče pochutin v areálu, nemohu příliš sloužit, jelikož jídlo jsem zde nejedl a pivo jsem zde nepil, nealko taktéž ne, jelikož bylo šeredně předražené, tudíž se mým favoritem stalo citronové pivo v plechovce, které si však každý z vás může koupit v jakémkoliv konzumu, tudíž jeho kvalitu asi nemá smysl hodnotit (smích).

Průběh festivalu narušilo úmrtí jednoho z návštěvníků, který v kempu usnul opilý a už se neprobudil. Příčinou smrti byla údajně zástava srdce. Kromě tohoto nešťastného incidentu se však celý Masters of Rock nesl v docela pohodovém duchu a kromě zmiňované záležitosti se sestavou, jež ovšem přece jenom dost záleží na osobním vkusu, si nebylo na co stěžovat, tudíž se dá festival považovat za vydařený, ačkoliv měl své mušky.