 |
| Země: Itálie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 1.4.2014 Label: Paragon Records Tracklist: Hodnocení: 6/10 K recenzi poskytl:
|
Itálie je země, jejíž metalová muzika měla vždycky velice blízko k epičnosti a koketovala s orchestrálností. Nádherným důkazem tohoto tvrzení je celá místní power metalová klika, kde se to různými symfonickými kudrlinkami jen hemží. Tato epika ovšem nepromlouvá jen do podobných měkčích subžánrů, ale i do těch extrémnějších. Jedním příkladem z mnoha pak může být třeba sicilská smečka Heretical.
Heretical ovšem nejsou žádná zelenáči – jejich vznik se datuje už do roku 1996, ale ve skutečnosti vznikli ještě o něco dříve pod jiným názvem. Své první desky pak vydali okolo přelomu tisíciletí, ale poté se na mnoho let odmlčeli a s výjimkou jednoho EP z roku 2004 nevydali vlastně nic zajímavého. Letos se ale po velice dlouhé době vracejí opět na scénu se svou celkově třetí studiovou nahrávkou, jejíž název zní “Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” (což je jen tak mezi námi vskutku dæmonické pojmenování). A jak jistě všichni tuší, právě na ni se podíváme.
Heretical se ve své tvorbě snaží navodit jakousi okultní religiózní atmosféru, což… na jednu stranu, proč prostě ne. Ono je to sice klišé jako prase a skupin, které se vydaly tou samou cestou, je jak mraky (a to i z Itálie), ale když se to umí, vůbec nic proti tomu nemám. Co si budeme povídat, více jak 90 % metalové scény obecně je postaveno na jednom obrovském klišé, takže dokud se to nezvrhne do vyloženě kýčovité žumpy, nevidím důvod, proč proti tomu něco namítat. Někdo by se však mohl zeptat, co si pod nějakou tou religiózní atmosférou představuji a co přesně tím myslím. Na to je ve své podstatě docela jednoduchá odpověď – velice pěknou ilustraci toho, jak něco takového vypadá po vizuální stránce, nabízí videoklip “Der monarchristvs”, který se válí někde tady okolo, takže už jen ze studijních důvodů si jej neváhejte pustit. Zkráceně řečeno bychom to však mohli shrnout do kněžských rouch, corpse paintu, tuny náboženských symbolů, trochy krve a trochu větší trochy R&B (alias rouhání & blasfémie).
Vizuální stránka je dozajista pěkná a také je pěkné, že ji mají Heretical zmáknutou na jedničku. Na prvním místě by však u hudební skupiny stále měla stát hudba, takže je rozhodně na místě se ptát, jak jsou na tom tihle Italové v tomto ohledu. Inu, rozporuplně. Z “Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” je rozhodně cítit, co nejspíš bylo cílem Heretical, takže v tomto ohledu by šlo tvrdit, že záměr kapele vyšel. Problém však tkví v tom, že ona atmosféra nijak zvlášť silná není. Skupinu sice šlechtí fakt, že se nespoléhá jen na klávesy, ale že se nebojí do toho i pořádně kopnout a předvést nějaký ten metalový rachot, nicméně to tímhle způsobem šlechtili, až se jim album dostalo do bodu vcelku solidní, ale nijak zvlášť výjimečné extrémně metalové hoblovačky, do níž občas vstoupí klávesy nebo nějaký ten obligátní chorál.
Ve výsledku to znamená, že ona atmosféra kulminuje především v těch momentech, kdy… no, vlastně v mezihře a v outru. Možná jsem trochu staromódní, ale myslím si, že když u metalové kapely, jejíž hudba by měla stát na nějaké konkrétní náladě, je ona nálada nejsilnější v nemetalových intermezzech, pak něco není úplně košer. Což však nic nemění na tom, že “Devastate e liberate (libro primo)” a “Mediator dei (conclusio)” se vskutku povedly a ona tolikrát omílaná atmosféra v nich vážně je. Tuto bilanci však lehce kazí fakt, že “Devastate e liberate (libro primo)” ani není vlastní skladbou, protože jde o předělávku italské industrial/gothic/EBM formace Limbo (zajímavostí ovšem je, že se na předělávce podílel sám frontman Limbo).
Ono ne, že by klasické vály byly na draka, protože se zde tu a tam zajímavé momenty najdou, a i když jejich atmosféra není tak strhující, stále ji tam trochu cítíte (což už ostatně padlo), takže o žádný provar zase nejde. Třeba již jmenovaná klipovka “Der monarchristvs” šlape docela solidně a i díky tomu videu je lehce zapamatovatelná. Ještě o kousek více se mi líbí “I Bleed Black”, v níž se hned několikrát ozve velice zajímavá (a dobrá) práce s kytarou. Na opačné straně však stojí kusy jako “Cvm clave diaboli” nebo “Demonmetal”, jejichž sborové halekání jako by se sem zatoulalo z jiných stylů a vůbec mi do kontextu zbytku nesedí. Ještě “Demonmetal” je skousnutelná, především díky hodně povedené poslední čtvrtině, ale “Cvm clave diaboli” je místy fakt až moc velká odrhovačka. A když už jsme u těch konkrétních songů, za zmínku by asi stál fakt, že deska ve skutečnosti obsahuje 66 stop – po regulérních 11 písničkách přijde 54 čtyřvteřinových tracků ticha a na 66. pozici se nachází minuta šumu a žbleptání. Upřímně jsem nikdy nepochopil, proč se tohle vůbec dělá, ale jestli to někomu připadá zajímavé…
“Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” je vcelku solidní album. Rozhodně není špatné, rozhodně je nadprůměrné a rozhodně mu lze nějaký ten poslech věnovat. Úplně stejně rozhodně ale nejde o nic zvláštního a i v tomto ranku jakoby okultního symphonic black metalu lze najít hudebně zábavnější záležitosti – nebudeme-li se chtít hnout z Itálie, okamžitě na mysl vytanou třeba Darkend nebo ještě lépe Riul Doamnei. Přesto si však Heretical odstřelit nezaslouží, jelikož si ostudu neuřízli – prostě je to taková pohodová (tak moc, jak jen black metal může být pohodový) placka v lehkém nadprůměru. Ale i to je pořád úroveň, na kterou mnohé jiné kapely nemají.