Zámořské duo Howls of Ebb jsem svého času označil za jednu z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let. A vlastně si za tím pořád stojím, ačkoliv „poslední léta“ se v mezičase staly trochu zavádějícím pojmem a asi by se hodilo to časové období zkorigovat na dobu, kdy byli Howls of Ebb aktivní. Kapela to totiž v roce 2017 zabalila a v jejím případě to obzvlášť zamrzelo. Howls of Ebb sice po sobě nezanechali velké množství nahrávek, ale všechny jejich počiny jsou výrazné a zELeVthaND / RoTn’kbLisK si na nich vypracovali zvláštní, neotřelý a jasně rozpoznatelný sound, jehož prostřednictvím na deathmetalový žánr nahlíželi svěžím způsobem. Takových skupin je vždycky škoda.
Hlavní mozek Howls of Ebb však naštěstí s muzikou neseknul. Patrick Brown neboli zELeVthaND, nyní vystupující jako Brungard, se v loňském roce jako bubeník podílel na mezinárodním projektu Golgot respektive na jeho prvním demosnímku „Estrangement I: Floodline“. I to se snažilo o podivnější přístup k black metalu a nebylo úplně bez zajímavosti, ale mně osobně úplně neučarovalo. Především ale Brungard představil svou novou skupinu Herxheim, s níž pustil do světa demo „Cultivating Throne of Fur“, které bylo v tom nejlepším slova smyslu divné a ukázalo, že borec ani pod novým jménem nezapomněl, jak udělat nevšední death metal s příměsí black metalu, jenž se neotáčí za zavedenými standardy a snaží se jít si svou vlastní cestou.
Na „Cultivating Throne of Fur“ letos navázala také první dlouhohrající deska „Incised Arrival“, která pokračuje v nastoleném trendu divného black / death metalu. Hovořím nicméně pouze o obecném směru, poněvadž řadový debut zní v mnoha ohledech odlišně než „Cultivating Throne of Fur“.
Na „Incised Arrival“ například vymizely atmosférické mezihry, které se na demu objevovaly na každé liché stopě. Určitou návaznost lze v tomto ohledu slyšet kupříkladu v intru „Branded by Pentagram“, přesto je evidentní, že tento aspekt zvuku Herxheim zůstal na „Incised Arrival“ opomenut. Chcete-li však, můžete to brát pouze jako dramaturgickou záležitost.
Dle očekávání se výrazně proměnil také zvuk. Metalové a hoblovací pasáže na „Incised Arrival“ sice pořád znějí hrubě, ale ne tak „humpolácky“ jako na „Cultivating Throne of Fur“. Naopak sóla, melodie, zvraty a atmo prvky již na desce nevyznívají tak obskurně jako demu.
Všechen tenhle posun může na papíře fandovi podivného metalu znít spíš jako krok zpátky, ale nakonec nic z řečeného není ke škodě věci. „Incised Arrival“ se totiž pořád může pochlubit osobitým zvukem, charismatem a výbornou skladatelskou stránkou. Poslechněte třeba „Warrior Master Lore“ a zkuste mi říct, že to je normálka a že v tom nejsou některé fakt kruté riffy. Herxheim nehraje jednoduše a nabízí hromadu pokřivených motivů a podivných nápadů, ale jde cestou neobvyklých struktur a svojské umělecké vize, nikoliv obligátního rozhození chaotických chapadel a spoléhání se na samotný zvuk.
Navíc lze pochválit i skutečnost, že Brungard nestojí na místě ani v rámci vlastní tvorby, což je obdivuhodné, vezmeme-li v potaz, jak osobitě zněla jeho muzika už v minulosti. Ostatně posun mezi „Incised Arrival“ a „Cultivating Throne of Fur“ jsme již diskutovali. Stejně tak ale mohu poukázat i na posun mezi Herxheim obecně a Howls of Ebb (už jen třeba nárůst podílu black metalu…), byť návaznosti samozřejmě uslyšíte.
Z řečeného asi vyplývá, že „Incised Arrival“ není album lehké na strávení, člověk si musí chvilku zvyknout, aby ten přístup Herxheim plně ocenil a objevil v něm to kouzlo. Pozornost si však tahle fošna zaslouží.
První album sviňačiny Herxheim se jmenuje „Incised Arrival“ a již teď si ho můžete pustit nebo za volitelný poplatek stáhnout na Bandcampu kapely. O případném fyzickém vydání nic známo prozatím není.
Původně jsem chtěl první příčku věnovat „Achatius“, ale „The Baneful Choir“ mě prostě posedlo víc a nemám problém jej dosadit téměř na roveň dvěma předchůdcům, které poslouchám pravidelně od jejich vydání. K albu jsem se vyjádřil víc než bohatě, i když s odstupem bych to napsal zase jinak, a nejen protože už jsou k dispozici klasicky výborné texty a šílený artwork. Pokud přirovnám deathmetalový kánon k „Doom“ 1 a 2, tak Teitanblood představují asi „Brutal Doom – Hell On Earth“ / „Extermination Day“. Modří již vědí, jak si asi stojí „Doom 4“ / „Doom: Eternal“ a jakože ty „dobré“ deathmetály. Ale není death jako DEATH a přiteplené „Halo“ barvičky do „Doomu“ taky nepatří.
Láskyplná úlitba ďáblově muzice s hromadou kulervoucích motivů a velkou osobitostí. Za necelý rok se mi album trochu ohrálo a subjektivně u mě nakonec vyhráli Teitanblood, ale snad je všem jasné, co je METAL roku. Kdo nemiluje „Achatius“, ať je proklet. Maranatha!
Tušil jsem po vydání recenze, že by se tenhle nenápadný poklad mohl ve výročním žebři objevit, ale spíše jsem předpokládal, že ho do konce roku z topu nějaké pecky vyštípou. Nestalo se tak, protože kvalita „Óreiða“ je vyrovnaná, kouzlo stále uhrančivé a tak je prostě tady.
Přijde-li na oddanost metalové síle, tak lze zrno od plev dělit všelijak. Třeba přátelským dotazem: UCTÍVÁŠ SADISTIK EXEKUTION, TY KURVO?!? Více kapel a posluchačů by mělo tuto legendární australskou mrdlost studovat, jistě by pak bylo lépe na světě. „Primitive Force“ je pokokot vyhrocené, avšak do detailu promyšlené album prosté nepatřičných pičovin a tudíž povinnost pro všechny, co přísahají na metal i piekło.
Na recenzi debutu Lvme bych nic neměnil, ale album po vydání článku dále rostlo a čím lépe ho znám, tím silnější mi přijde. A to není obvyklé. Mnohokrát se už z obyčejného poslechu vyklubal sakra poutavý zážitek, kdy jsem styčné pasáže jen marně vyháněl z hlavy, a poslech „The Blazing Iniquity“ rovněž není závislý na „správné náladě“, jak je tomu v případě jiných desek, které se zde mohly objevit, ale nakonec se do elitní pětky nevešly.
Na účet „Společenství“ by šlo vznést vícero námitek, ale album přetéká blackmetalovou esencí natolik (a poslouchal jsem ho tak často), že by si výše zasloužilo zařazení hned za „Achatius“. Černý kov je dalším z mnoha důkazů, že Black Metal je víc než hudba.
Loni u nás samozřejmě vyšlo více solidních nahrávek, které se mi relativně líbily, jako třeba debuty Ceremony of Silence, Náv, Ain, promo Sněti nebo vzpomínková kompilačka „Grave of Fire – Seal of Stars“, ale mám k nim zároveň takové výhrady, že na druhé a třetí místo prostě nemohu žádnou z uvedených dosadit, protože by to byla pouze z nouze učiněná ctnost.
Nevím, kdy mě naposledy něčí demo takhle chytlo. Black Spirit samozřejmě nehrají nic převratného, ale skladby mají sílu a vracím se k nim stále. Je ve hvězdách, zdali má kapela talent stvořit něco skutečně prvotřídního, zásadního, ale pokud nebude dlouhý titul vyslovený průser, určitě s ním strávím hodně času. Už aby byl!
Urfausťárna dle mého gusta: knedlík v krku a zmar. Rovněž bych si nestěžoval, kdyby na tohle vyznění ПРАВА Коллектив zase někdy navázali a totálně ho přehrotili.
3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur
„Cultivating the Throne of Fur“ osciluje mezi retardovaným beheritualismem, plesnivým death / doomem a zvrácenou zvukomalebností. Autorem je mozek již neexistujících Howls of Ebb, takže nepochybuji, že i z Herxheim vznikne neméně pozoruhodné těleso, pokud jím už teda není. Demo je sice ve své obludnosti fascinující, ale není určeno všem.
Artwork roku:
NEDXXX – NEDXXX
Dnes je obvyklé, že se kapely honosí fakt krásnými obaly, ale jak osobně razím, ty prostě musí korespondovat s hudebním a textovým obsahem. Tady se vizuální, zvuková a lyrická stránka desky doplňuje až výjimečně, i když ten kosmogonický / eschatologický, dualitní motiv na přebalu není nijak výjimečný, hudebně to je taky až moc podobné Abigor a textově to je klasická (byť skvěle napsaná a podložená) antikosmická / chaos gnoze. Celkově vzato je ovšem výsledek dost dobrý na to, abych tu nemusel podruhé psát Teitanblood.
V téhle sekci byla docela tlačenice a teoreticky bych zde mohl napsat některou z výše uvedených nahrávek, ale trochu to ojebu a po loňských Hwwauoch uvedu Pharmakeia, protože pokud jsem něco skutečně se zájmem a nadšením objevoval, byla to vydání ПРАВА Коллектив, a to jak z poslední recenzované várky, tak i ty staršího data. Nejvíc času padlo na stejnojmenný debut Pharmakeia, který společně s prvotinou Hwwauoch hodnotím jako to nejlepší, co jsem od ПРАВА Коллектив prozatím slyšel.
Shit roku:
Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama
Purnamě samozřejmě novinka vyjde až letos (a schválně si ji poslechnu bez ohledu na dosavadní tvorbu a prezentaci), ale prozatím to je akorát tak relativně schopná, trendymetalová srandabanda, co si hraje na Behemoth. Samozřejmě to žerou děcka a postarší hurá-metalisti bez vkusu a soudnosti, takže když jsem loni fest prokrastinoval, šel jsem si pročíst některý z jejich Facebookových kanálů (které se mi do merku dostaly díky zaplacené reklamě a vtěrným fans, abychom si rozuměli) a pobaveně u toho kroutil hlavou. Hipsteři a levičáci z Čech/Cajzlu, kteří se pokouší emulovat black metal (čest výjimkám), by byli jistě kapitola sama o sobě, ale pouze debut Hnusu umírajícího mi stojí za nějakou zmínku. Chci totiž věřit, že se jedná o blackmetalovou parodii, kterou členové nemysleli ani trochu vážně. Nezamýšlenou parodií je naopak zvuk šroťáku na novém Čadu. To do něj mlátil Rudi Rus svým ochablým penisem, ať si mezi rimmingem taky trochu užije? Deska to je na Slovensko jakože „dobrá“, ale jinak teda nuda a rádoby osvícené agro. Otec slovenského metalového nevkusu, Peter Betko, tady samozřejmě taky nesmí chybět, protože na YouTube někde objevil Portal, takže podle toho nové EP Doomas a hlavně videoklip vypadají. Plus si může se svou fashion „značkou“ nehodnou jmenování připsat k dobru další plagiáty. Kdyby se raději věnoval čistě Gothoomu, bylo by líp.
Ne, že by uvedení interpreti stáli za úplnou piču, ale když vezmu trapnou prezentaci, nějaké to debilní haló kolem a postavím to vedle podprůměrné tvorby, tak si pomyslím něco o prdeli a jejím obsahu. Ovšem nesesazenými králi hoven zůstávají Welicoruss s Ramchat.
Koncert roku:
1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019
Dead Can Dance nejsou až tak zásadní srdcovka, ale první čtyři desky v čele s „Within the Realm of a Dying Sun“ mám strašně rád a z nich se na posledním turné hrálo dost. Nebudu tvrdit, že to bylo dokonalé, nějaké nedostatky (nejen technického a organizačního rázu) by se našly, ale kouzlo tomu nechybělo, takže došlo i na momenty, kdy mi běhal mráz po těle nebo bezděčně spadla hlava do dlaní (pomalu se slzou na krajíčku), protože „Cantara“, ty vole, ten začátek, áááh. Lisa Gerrard nezemsky zpívala, jak to umí jen ona, a naživo se mi projev Brendana Perryho líbil víc než z desek, živé podání skladeb celkově rovněž super.
2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019
Organizátorům jsem přislíbil aktivní výpomoc, takže jsem hodně času strávil u merche, ale i tak jsem měl možnost vidět a slyšet pár kurva dobrých setů. Goatcraft a jejich čtvrthodinový song, mrdlé Hagzissa, tristram-vibe The Dead Creed, ponuré Krolok nebo přídavek Malokarpatan, kdy si pár skladeb odeřval Temnohor. Ovšem nejvíc byli Doombringer a hlavně Kringa, protože když si vzpomenu na to mírně trapné vystoupení Rakušáků na Prague Death Mass II a srovnám ho se současnou formou, tak si říkám: O, kurwa! Ale festival byl hlavně výrazný svou atmosférou. Pod pódiem se to adekvátně hýbalo dokonce i ve dvě ráno na poslední Eisenhand. Domácí a početné zahraniční publikum se skvěle promíchalo a bavilo; fakt jsem měl z lidí fajn pocit, zvlášť když srovnávám s publikem, co přišlo den předtím do Vídně na Mgła a Revenge. Byl to metal jak má být, žádná hipsterská klauniáda, takže snad bude i další ročník.
Co se týče klipu, tak Reveal! jsou jasní, protože klip ku „Clevermouth“ perfektně podtrhuje, že těm švédským bastardům mrdá z rock’n’rollu v pale. Ale stále samozřejmě platí, že metalové kapely by videoklipy raději točit neměly.
Film roku:
1. The Lighthouse
Čumím spíše na „starší“ filmy, vkus rozhodně vytříbený nemám a v kině jsem loni snad ani jednou nebyl, každopádně „The Lighthouse“ se mi líbil fest a působilo to na mě podobně účinně jako staré dobré „Det sjunde inseglet“ nebo „Vargtimmen“. Pozitivně ještě zapůsobily loňské kingoviny jako „Doctor Sleep“, nové série „Stranger Things“ a zejména (!) „Castle Rock“. „It: Chapter Two“ až na pár skvělých scén spíš pičovina a nic dalšího už mě nenapadá.
Na elitní pětku to nebylo a „Furnaces of Palingenesia“ mě z desek Deathspell Omega po přerodu baví asi nejméně. ALE! Deathspell Omega opětovně a s přehledem překonávají své kopírky, album obsahuje několik opravdu zdrcujících pasáží („Standing on the Work of the Slaves“ snad mluví za vše) a živé zachycení desky v analogovém studiu bylo něco, v co jsem skrytě doufal a nevěřil, že to je možné, haha. Analýza hudby a textů mě prostě bavila a nechyběla tomu ani slušná emoční odezva. V neposlední řadě mě z mnoha důvodů potěšil i rozhovor na Bardo Methodology.
Zklamání roku:
že jsem neviděl…
…Impetuous Ritual, Spectral Voice a Ved buens ende. Fňuk.
Zhodnocení roku:
Když jsem rozepisoval tenhle článek, měl jsem zase blbý pocit, že mi ujíždí vlak. Dost desek jsem samozřejmě neslyšel a některým nevěnoval tolik času, kolik bych chtěl, ale průzkumy různých výročních seznamů mě uklidnily. Kvalitních nahrávek je všude plno, a jak už jsem někde asi psal, myslím si, že laťka průměru se v posledních letech dost zvedla. Ale těch doopravdy strhujících, „mind-blowing“ věcí je pořád tak nějak stejně, tedy málo, a já si ty svoje (snad) našel. S koncertní účastí to loni bylo slabé, ale to je čistě můj problém. Letos budu mimochodem svoje volnočasové / psavecké aktivity tříštit mezi více subjekty, takže kdo ví, jak se to projeví na frekvenci článků. Ale na Siegwurm tímto samozřejmě nemrdám.
