 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 37:19 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Hexenbrett se objevili hned zkraje loňského roku, kdy na internet vypustili svoje debutové ípko „Erste Beschwörung“, které bylo výborné. Určitě netvrdím, že se jednalo o skutečný masterpiece, protože pár chybiček se našlo, ale obecně vzato tu Němci kutali heavymetalovou parádu líznutou blackmetalovým feelingem, a navíc měli super čuch na dobré riffy. Například otvírací riff „Farben der Nacht“ je prostě palba a doteď si jej bez problémů vybavím. Když jsem si ale nedávno připomněl celé „Erste Beschwörung“, pořád mě minialbum dost bavilo, takže si stále myslím, že Hexenbrett se se svou prvotinou uvedli v hodně dobrém světle.
První řadovka „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ měla z mého pohledu jediný, ale o to těžší úkol: potvrdit, že „Erste Beschwörung“ nebyla náhoda a že Hexenbrett skutečně jsou kapelou, jejíž tvorbu se vyplatí sledovat. Povedlo se?
Předně se musím přiznat, že se navzdory výborné zkušenosti s „Erste Beschwörung“ se mi do poslechu „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ příliš nechtělo. Což se vám může zdát divné, poněvadž deska vyšla docela čerstvě, ale promáč máme v redakci už někdy o půlky března a já jsem jeho protočení docela dlouho odkládal. Odrazoval mě totiž obal, jenž se mi, diplomaticky řečeno, fest nelíbí. Panenka s utrhanými nožičkami a ručičkami. Metafora jak svině. Mně to přijde jako blbost a prvotní dojem mi přebal pokazil. Kór když si vzpomenu na super obálku „Erste Beschwörung“ (samozřejmě mám na mysli tu původní digitální / kazetovou… artwork LP reedice od Dying Victims Productions je taky kvalitní demence).
Pokud jste na tom stejně, tak se odradit nenechte, jelikož hudební náplň „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ spravuje náladu víc než dost. Album ani tentokrát není dokonalé a má i svoje slabé momenty. Za ten úplně nejhorší považuji nudnou pomalou pasáž a navazující otravné kytarové sólo v polovině „Attraverso sette porte all’inferno“. Naštěstí jde ale jen o pár momentů a to dobré výrazně převažuje.
Hexenbrett opět drhnou atmosférický heavy metal, jehož sabatickou auru výrazně podporují skvěle zapracované klávesy, už zmiňovaný blackmetalový pel a zůstal také uřvaný vokál, jenž pro heavy metal není úplně typický. Zatímco na prvotině mě nejvíc bavily riffy, na „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ se mi nejvíc líbí, jak suprově dokážou Hexenbrett využívat klávesy a tvořit s jejich pomocí fakt vymazlené momenty. Jejich použití je nicméně střídmé a album se nikdy nezvrhne do sladkého pidlikání, co zní jak vánoční koleda s kytarou (nenápadný hejt na všechny powermetalové srance).
Nemusíte se ale bát, ani na riffy se nezapomnělo. Pár parádních se tu najde. V tomhle ohledu za mě vedou dvě výborné hitovky ukryté na samém konci placky – „Blutige Seide“ a „Le requiem des vampires“. Jako třetí vrchol bych k nim doplnil silně atmosférickou „The Spider Song“. Zbytek už zas vrcholnou trojicí lehce zaostává, ale v některých případech jde pořád o kvalitní songy. „Lass schlafende Leichen ruhen“ je super otvírák, překvapivě nehitový a s proměnlivou strukturou, a po čase jsem docenil i skladbu, jejíž název českého posluchače potěší ze všech nejvíc. „Spalovač mrtvol“ mi na první poslech zněl zbytečně humpolácky, ale postupně jsem mu dost přišel na chuť.
Vzato kolem a kolem panuje spokojenost. Jak už padlo, najde se pár slabších pasáží, ale celkově „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ šlape kvalitně a bavilo mě to. Budu se těšit na další nášup.
Druhý pohled (Cnuk):
Obálka nového alba Hexenbrett je skutečně špatná. Od prvotního poslechu mě ale neodrazovala, jelikož jsem měl stále v živé paměti, jak skvělé bylo demo „Erste Beschwörung“. Na první řadovku jsem se tak dost těšil. Jak už to tak bývá, s debutovou deskou Hexenbrett zvukově povyrostli. I přesto si ale „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ drží archaickou auru dřevního heavy / black metalu s atmosférou černobílých hororů z meziválečných let.
Celé to na mě působí dojmem prozkoumávání půdy na stavení po prarodičích, kde s každým sfouknutím letité vrstvy prachu objevujete dávno zapomenuté předměty a pod plápolající svíčkou dlouhé hodiny vzpomínáte. Za zvuku velice účinného xylofonu a tajemných riffů však tyto vzpomínky nemusí být pouze milé, ale také značně morbidní. Náladotvornost zkrátka u Hexenbrett šlape na plné obrátky a ani „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ na tom nic nemění.
Kromě kláves a riffů považuji za nejvýraznější také kytarová sóla s až hardrockovým cítěním, kdy jsou dost uskřípaná a kvílející, což mě tu až na výjimky rovněž moc baví. Nelze opomenout ani v dáli slyšitelné sborové pozadí, které jako když je tím posledním kouskem skládačky pro pevné zasazení do okultního prostředí. Mezihry, mrazivé šeptání nebo akustické kytary jakbysmet.
Skladby jsou i přes svou poměrnou jednoduchost dost dynamické a velice rychle se v nich začnou projevovat výrazné momenty, jichž nabízí každá dostatek. Nejvíce jsem si oblíbil „Spalovače mrtvol“ a „Blutige Seide“. Obě mají RIFFY a velice prosté refrény. A funguje to parádně. Zprvu nenápadně zní úvodní „Lass schlafende Leichen ruhen“, ale její pravěké blastbeaty à la Törr nejde nemilovat. Těch se nebojí ani „La tumba de los muertos vivientes“, která se vybičuje až do chaoticky načernalého partu. Ten se ostatně tu a tam objeví i v ostatních stopách.
Rozporuplné dojmy mám z „Attraverso sette porte all’inferno“. Paradoxně mi zde nesedí, podobně jako kolegovy nade mnou, ono kytarové sólo, které to s tou rockovou křiklavostí už trochu přehání a v kontextu zbylé hudby působí jako pěst na oko. Krom této části mi však přijde skladba jako nejlépe vystavěná ze všech. Nebýt toho, o favoritovi desky nemám pochyb. Podobně melodické sólo se nachází také v „Le requiem des vampires“, ale tady to k ponurému tónu písně už sedí dobře.
Největší otazník pro mě představuje zařazení skladby „The Spider Song“. Jedná se o předělávku amerického westernisty Townese Vana Zandta a nějak mi do konceptu „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ hudebně nesedí. Její houpavé tempo je chytlavé, ale tak nějak mimo. Své dělá také jasně zřetelná angličtina, jelikož zbytek alba je v němčině. Tedy tím si vlastně nejsem úplně jistý. Jak si lze všimnout z názvů skladeb, kromě němčiny tu najdeme také češtinu, španělštinu, angličtinu, italštinu a francouzštinu. Při poslechu „Spalovače mrtvol“ mám pocit, jako by tam bylo více českých slov než pouze ta v samotném titulu skladby, ale z toho řevu s notnou dávkou ozvěny to poznávám opravdu těžko, takže ruku do ohně bych za to nedal. Každopádně přítomnost „The Spider Song“ se mi zdá zbytečná.
„Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ je ale i tak skvělou deskou, kterou by si neměl nechat utéct žádný vyznavač potemnělých a zaprášených metalů. Do budoucna je stále prostor pro zlepšování, ale co se stylovosti týče, Hexenbrett ji už teď mají vychytanou.
